ČTVRTEK 4.7.2019

 

Info od Hanky- Sraz je v 16,00 u Kolouchů na Borku. Netuším, kde je na Borku u Kolouchů, ale zní to jako hospoda, tak to najdeme, odpovídám. Dobrá, tak to tedy není hospoda a jedeme podle přiložené mapky. Tedy jedeme až když se prokoušeme problémy, jako že chci fotit bez baterky, takže se pro ni vracím, Luffě se rozebírají rukavice, Zboud taky s něčím zdržuje a Pepa, sedíc na svém autobusu, trpně sleduje naše zmatené hemžení.

 Konečně vyrážíme- Pepa Yamaha FJR1300, Luffa Suzuki Bandit 1200, Zboud na od syna vypůjčené vysoké koze Suzuki DR650, a já na mojí milé, ze všech nejlepší, staré vráně Honda CBF1000. Pod Habřím projíždíme kolem dost ošklivě vypadající bouračky. Auto na střeše v obilí. Pepa tedy tvrdil, že na tom nic ošklivého nebylo, že se dotyčný jen trochu sklouzl a nic se mu stát nemohlo. No nevím, z vysokého obilí mu čouhala jen kola. (Po návratu jsme se dozvěděli, že měl pravdu Pepa. Docela úlevné zjištění.) S nepříjemným pocitem projíždíme pomalu mezi policejními a hasičskými auty.

 Na benzínce si Zboud stěžuje, že sedí na motorce a nevidí jí pod sebou, prý docela divný. Ujišťuji ho že divně, jakoby bez motorky, vypadá i zezadu. Překvapivě nemá radost.

 Na Borku u Kolouchů, což není hospoda, nacházíme dvůr a v něm pár motorek a lidí. Vítáme se s Ficcusama ( Kawasaki ZRX), Honzou ( Aprilia1000 Caponord) a Evou. Na dvorku stojí ještě bílá, novotou lesknoucí se Honda Crossrunner. Jo vím o tom, že Michal vyměnil skútra za úplnou motorku, jen Michala nikde nevidím. Zato se jdu seznámit s novým členem výpravy. Slyšela jsem, že s námi jede nějaký další Čížkovic příbuzný. Nedivím se, jsou jak trpaslíci. Děsně rychle se množí a všude vlezou. Neznámý příbuzný mě zdraví ,,ahoj“ Michalovo hlasem. Ha! Má stejnej hlas a oči! V hlavě mi šrotuje, neměl by být podobný Michalovi, ale Evě. Je podobný Michalovi! Ten nazrzlý, kudrnatý, děsně zarostlý Ezop je fakt Michal! Co se mu to za ten rok stalo? Prý za jeho zarostlým zjevem vězí jakási sázka. K houfu se ještě přidává Hanka (Suzuki GSR600) a mně to nedá a ptám se, jen abychom měli jasno, kam až sahají Hujerovi. Hanka se mračí, zavírám mojí nevymáchanou hubu do přilby a chystám se k odjezdu. Musím počkat než Zboud nastoupí na vysokou kozu ze štafliček pohotově přinesených zarostlým Michalem. Další z Hujerů se nedostavuje, asi už o naší tlupě slyšel a lekl se.

 Konečně jedeme. Dovolenáááá!!! No, slovo dovolená je pro tyhle nastávající tři dny trochu nadsazené, ale co už, hlavně že jedeme. Jedeme hlubockou oborou, v Týně odbočujeme na mojí oblíbenou 105 a ženeme se k Bernarticím a dál na Milevsko. Had osmi motorek vlnící se zatáčkami mezi obilím, vlčími máky a chrpami mě ujišťuje, že alespoň teď a tady je svět v pořádku. Nádherný, dlouhou zimou zapomenutý pocit. Kdesi před Milevskem mě z rozjímání probírá jakýsi bělošedý flek vlétající mezi kolonu přede mnou. Z kolony už nevylétá a odvracím pohled od třepotajícího se křídla přilepeného k asfaltu. Fujtajxl! Kdo z tý naší bandy je vrah?! V Milevsku u kávy se dozvídáme, že Luffa. Honza a Hanka, jedoucí vpředu, netuší, že se v koloně udála tragédie. Luffa to tuší až moc dobře a prý by tenhle zážitek ráda zapomněla. Prý šlo o splašenou slepici. Ficcus hlásí, že neviděl bělošedý flek, ale flek červenošedý. Fujtajxl na druhou. Doplkat, dopít kafe a šup za řidítka, do cíle to máme co by kamenem dohodil a zbylých 20km dojel na motorce.

 Odbočku ve Vlastci na Červený Újezdec Honza minul a prý to nebyl omyl, ale promyšlený prodloužení času, neb ve Struzích (Struhách???)  máme být až v 18,00 a jsme tu nějak dřív. I Pavel, ke kterému se dnes vtírnem na noc, hlásí, že jsme u něj o pět minut dřív a tak nemá naraženo. Skandál! Není naraženo! Co tu budeme dělat?! Pavel rychle naráží a mladší členi výpravy staví stany. My s Pepou ne, my už si prý zasloužíme pokoj s postelemi. No, někdy je ten vyšší věk fakt výhodou. Ale nechápu, proč dostávají mastňácký pokoj i Zboudi. No, i když Zboud….. ále nic ;-).

 Nastává veselý večírek. Moli přináší na stůl kmínku, hruškovici, nějaký lepší rum a Pavel točí nad ohněm maso napíchnuté naštorc. Tak trochu kebab po česku. Vynikající nápad, který hodlám ukrást. Kdosi říká, že už ví koho mu Michal připomíná. Ano! Barokní andělíček je to správné přirovnání, které nás dostává do kolen. Veselý večer přidává na plynu a my se nedivíme. Už dávno víme, že první večer dovolené upouštíme páru nachmoustanou za celý rok.

 Ještě si dovolím malou odbočku. Včerejší telefon s Pavlem se ubíral nesmyslnými dotazy, jakože bude-li mezi námi nějaký abstinent, či zda má vytáhnout damaškové bílé ubrusy, památeční porculán po babičce a stříbrné příbory. Po dvacetiminutovém plkání nesmyslů se loučím se slovy: ,,tak ahoj zítra.“ ,,Jak zítra?! Pozítří! Dneska je středa!“ No právě, středa a my přijedeme ve čtvrtek. V telefonu nevidím, jak se Pavlovi ježí zbytek vlasů na ustarané hlavě. Tak dobrá, mění plány a jede nakupovat už dnes. Teď mě to trochu mrzí. Byla by docela sranda přijet o den dřív a sledovat Pavla ve vyděšené pohotovosti.

 Nevím kdo vyvolal diskuzi o Zboudí svatbě, ale děkuji mu za to. Onen neznámý má pravdu, Zboud to celé uspěchal a nepožádal rodiče nevěsty o ruku jeho drahé. Teď a tady je ten správný okamžik na nápravu. Zboud se nevzpírá a o ruku žádá, jakoby ji už stejně neměl. . Pepu s lahví ukořistěnou na stole a mne s větví utrhlou na suché túji. Má jí mít, třeba i tu druhou….ruku samozřejmě! Nejsme drsoni a dcery se vcelku snadno vzdáváme. Pravda, chvilku jsme žádali pár velbloudů, ale kdosi, víc znalý věci, nám vysvětlil, že bychom naopak měli k nevěstě pár velbloudů přidat my. Tak to ne! Zboud sotva vyleze na Tomovo DéRko, natož pak na velblouda, takže jestli chceš, tak ber jak je, velbloudy necháme spát. Chce, bere, velbloudi spí. Chceme jít taky. Před tím ale přijíždějí Biglesovi a večírek graduje. Slavíme narozeniny. Čí? Všech! Bereme to od ledna do prosince. Bigles o Michalovi promluví jako o cherubínovi a jestli nás barokní andělíček zlomil v pase, tak cherubínek nás dostává pod stůl plný načatých lahví. Ano! To je ono! ,,Na výlet s cherubínem“ se to celé bude jmenovat, mě napadá. Původní název dovolené: ,,Jak jeli Hujerovi na výlet“ jsem zavrhla hned na Borku, při pohledu na Hanky zamračenou tvář.

,,Věděl jsem, že tu bude malý motosraz, ale netušil jsem, že se zúčastním i svatby“. ,,Podívám-li se na Michala, musím se smát“ ,,To je jasný, jako cherubínek má v popisu práce vzhledem zlepšovat svět“. ,,Vembloudi došli, není nějaký lacinější zvíře k nevěstě?“ ,,Tak jsme si mysleli, že nás tu chcete, protože nás máte rádi. A vy si z nás chcete jen dělat kašpárky“

Co dodat? Raději dobrou noc 🙂 . A díky za skvělý večer 🙂 

 

Ujeto 109km.

 

 

PÁTEK 5.7.

Při snídani pod tančící pergolou ( Pavlův menší tančící dům) hledáme v paměti střípky uplynulého večera a sledujeme jedince v různé fázi zmatenosti. Na otázku, kde je Bigles se Bigi jen potutelně usmívá a říká, že v kufru auta. Živý? Tak na to usmívá ještě potutelněji.

Raději se už na nic neptáme, pakujeme, loučíme se s pánem panství, který netuší, že jsme tu, že jsme tu byli včera, a vlastně ani že vůbec existujeme a odjíždíme. Ještě náš odjezd trochu okoření Luffa, když jí na studeném Banditu nezabírá spojka, čímž Bandita elegantně posílá k zemi. Nic se neděje, jedeme dál. Jó a Zboud se prý vyšvihl do sedla jako kamzík a dokonce bez štafliček. Nevíme, nikdo ho neviděl, ale samozřejmě mu věříme.

U Zvíkovského podhradí se odpojují Ficcusovi mířící do Chorvatska a my ostatní pokračujeme letní krajinou na Blatnou a Nepomuk. Užíváme si předjíždění dovolenkových aut a Zboud se zdokonaluje v prostných. Asi ho bolí zadek, či co. V Nepomuku stavíme na kávu a prohlížíme si torzo ptáka přilepeného na zadní pneu Crossrunneru. Cherubínek má konečně křídla! Tedy zatím vlastně křídlo jedno. Honza neromanticky přemýšlí nad tím, jak je možný přejet ptáka jen zadním kolem. Pokračujeme na Přeštice a objížďka nás navádí na uzounkou dovolenkovou letní kroucenou silničku. Okolo obilí, chrpy a vlčí máky. Čas vlčích máků mám ráda. Předzvěst letního courání. Had motorek přede mnou, vůně teplého lesa, sena i motorek mi rozšiřuje úsměv v přilbě. Luffě taky a jejich plán odpojit se a dojet vyzvednout dceru se rozplývá ve výparech benzínu a vůni letních polí a luk. Prý se jim s námi líbí a dojedou si s námi alespoň pro překvapení připravené Hankou. Čím víc se přibližujeme k Plzni, tím se povážlivěji od dcery vzdalují. Ještě pár kiláků a jsme v Dobřanech, začínám se obávat, jaké překvapení nám Hanka chystá. Aby nakonec někdo z nás v Dobřanech nezůstal. Obávám se zbytečně. Stavíme 2km před blázincem a jdeme v Chlumčanech do motomuzea.

Parádní překvapení. Hanka se zase vyznamenala. V rovných řadách, jako poslušní vojáci, stojí vycíděné stroje české výroby. Na jedné straně Jawy, na druhé Čézety a mezi tím i Pragovky. Kompletní předválečné řady. Je tu dost enduro strojů a ze sympatického pana majitele Bárty vypadává, že jeho otec byl endurista jezdící s bandou slavných jmen. Náš průvodce se mezi motorkami motal od dětství a je to z jeho zápalu poznat. Kromě motorek tu stojí i pár krásných aut a u Porsche se Eva zadívá na letící znak na kapotě a zasněně povídá.,,hele, cherubínek“. Střílí do vlastních řad, holka jedna. Nikoho, ani Michala, to neudivuje.

 Po prohlídce Zboudi přepočítávají, organizují hlídání na dálku a jedou s námi ještě na oběd do Dobřan. Dál prý nepojedou. Čeká nás naučná stezka a Zboud prý už všechno umí, už se nemusí nic učit. Pravda, v jednu chvíli, při vynikajícím jídle a grepovém točeném Birellu je napadá, že vlastně nic moc závazků nikde nemají a s námi se jim líbí. Jen nemají nic na převlečení a stan. Takže se nakonec loučí. Luffa mě vyděsí slovy, že s námi nakonec stejně strávili skoro půlku dovolený. Huš babo!  Ještě počkají, jak dopadne stírání losů, které jsme získali za litry vypitého Birellu. Konečně vzrůšo, říká Luffa, prý je s námi nuda. No nevím, i číšník se tomuhle jejímu prohlášení směje. A POZOR! HANKA VYHRÁVÁ! Vyhrává nádherné kanárkově žluté sluneční brýle z dálného východu! Jako správná hodná tetička je posílá Bětce. Zboudi, obohaceni brýlemi, konečně odjíždí. To že je za chvilku potkáváme v protisměru nestojí za zmínku. A vlastně ani to, že i teď jedou blbým směrem. Nám to nakonec může být jedno, necháme je bloudit a pokračujeme skvěle dovolenkovým počasím přes Stod do Mariánských lázní. Pauza na natankování a chvilka vydechnutí Honzovi dovoluje se trochu předvádět na benzínce. Paní obsluha vcelku snadno postřehla, že je ten nejukecanější z nás a dost jí to baví. Mne taky, jen se mi najednou zdá, že je nás nějak málo. Z Borku vyráželo osm motorek a teď je nás pouhých pět.

 Z Mariánek nás Hanka vyvádí naprosto skvělou silničkou se zákazem vjezdu v určitých časech. Prý v těchto časech projíždí autobus a nevešel by se s projíždějícím autem. A Hanka to musí vědět, neboť to tu zná, poněvadž tu trávila střípky svého dětství. No páni, co všechno o ní ještě nevíme?! Ale tahle její znalost se nám nadmíru hodí. Vyvádí nás na konec světa, hlubokými lesy, až do výšky 860m n/m. A tady je tak krásně! Kladská se to tu jmenuje a čeká nás ona naučná stezka, 1,6km dlouhá, kterou Zboud už prý vidět nepotřebuje. My ano. Dozvídáme se, že jsme ve Slavkovském lese a že Kladská rašeliniště jsou ojedinělým souborem horských vrchovištních rašelinišť v nadmořských výškách od 800 do 930 m, o celkové rozloze téměř 300 ha, z toho největší rašeliniště je Tajga. Dalšími rašeliništi jsou Paterák, Lysina, Malé rašeliniště a Husí les. Vrchovištní rašeliniště zde začala vznikat před několika desetitisíci lety v místech, kde se zachytila voda v jezírkách. Později, v době mladších čtvrtohor začala jezírka zarůstat vodními rostlinami a posléze různými druhy rašeliníků. Rašeliniště pokrývá pralesovitý porost borovice bažinní (s typickými rostlinami jako jsou rosnatky, suchopýr, klikva atd.), jehož obraz se zrcadlí na hladině rozlehlého Kladského rybníka. Ze vzácných zvířat zde v tichých zákoutích uslyšíte tetřeva hlušce nebo čápa černého. Rašeliništní lesní porosty vyhovují také naší nejmenší sovičce kulíšku, mohutnému jestřábu lesnímu a lesnímu doktoru – datlu černému. Kolem roku 1994 osídlila zdejší lesy naše největší kočkovitá šelma rys ostrovid. To vše samozřejmě nevím, ale lupla jsem popis na netu.  Mně se to zdá trochu složité a víc se přikláním k názoru, že jde o místo výskytu pohádkových bytostí. Kde už by skřítci, víly, či hejklové měli žít, než v tomto spletitém mumraji mechů, lišejníků, křivin, tůněk a bažin?

 V dřevěném altánku nad vodou zpola zarostlou čímsi úplně zeleným vystrkuje Honza na Hanku zadek a přeje si vytáhnout klíště. Nás ostatní ten pohled moc nebaví a odtrhujeme ho směrem, kam nám ukazuje Eva:,,Hele, on má svatozář“. A opravdu, cherubínek stojící na dřevěné lávce je osvícen sluníčkem a září do dáli. Dokonce i to sluníčko zbledlo závistí před cherubínkovo zlatou kšticí a stydlivě se schovalo za mraky.

  Máme za sebou krásnou procházku hodně zajímavým prostředím a trochu závidím Hance, že zažila dobu, kdy tu, bez dřevěných chodníčků, hledala houby, trhala borůvky a poslouchala pokyny tetičky, kam smí a kam už fakt nesmí šlápnout, neb by zahučela do vražedné bažiny. Drsná romantika. Ještě se pokocháme pohledem na perníkovou chaloupku, kde zrovna za tímhle oknem měla malá Hanička postýlku. A na malovaný balkónek prý nesměla, neb by pod ní spadl. Dneska už ne. Né že by Hanička pohubla, ale balkónek je festovně vyspravený.  

 Děkujeme Hance za další nádherné místo, které nám ukázala.

 Pokračujeme naprosto úžasnou zapomenutou cestou přes Kynžvart a pod ním dojíždíme ke hlavní 21. A po té do kempu těsně vedle Františkových Lázní. Tenhle kemp jsme si vyhlídli na mapě už ráno u Pavla. Proč? Protože se jmenuje Jadran! A tak je jasný, že právě tady chceme strávit dnešní noc. Daří se, zdravíme ,,dobar dan“ a  očividně nejsme s tímhle vtípkem originální. Hodně opálená, což nás na Jadranu nepřekvapuje, paní Novotná nás vřele přivítala a ujistila, že má místo nejen na stany, ale dokonce i pro staříky v chatce! A teď zíráme! K titulu staříci se nehlásíme jen my, ale i ostatní účastníci zájezdu. Bereme tři chatky a dáváme šest piv u pidirecepce. Svět je skvělý! K dokonalosti nám chybí jen kus žvance, tak se vydáváme lesní stezkou do světoznámého lázeňského města. Asi by to chtělo luxusní róby, kdo ví, jestli nás do města v našem vandráckém vůbec pustí. Zatím se les mění v udržovaný pěkný lesopark. Pijeme z pramenu Glauber, (že má projímavé účinky, jsem se dočetla až doma a mnohé mi to vysvětluje, že Hani? 🙂 )….. a Hanka pořád mumlá, že musí zajít hlavně k Frantíkovi. Trochu nechápu, to chce dospělým synům pořídit ještě malou sestřičku? Tak prý ne, prý mu chce právě za ty syny poděkovat. Tak to jó. Slibuju jí, že najde-li kolonádu, najdu Frantíka.

 Konečně, po podstatně delší době, než nám slibovali na Jadranu, docházíme k prvním lázeňským domům. A světe div se, rovnou k Frantíkovi. Přitáhl Hanku k sobě jako magnetem. Hanka září štěstím, Frantíkovi děkuje a Michal sahá na Frantíkovo nejvyleštěnější místo. Asi chce otěhotnět. Eva to zachraňuje a hladí Frantíka po nose. Do malým buclatým keramickým chlapečkem rozněžnělé chvilky se ozývá Pepa:,,Já si myslel, že je Frantík ve Františkovejch Lázních a on je zatím tady“. A je po rozněžnění! Pepa nechápe náš výbuch smíchu a chvilku se dokonce hádá, že jsme v Mariánkách. Až když mu všech pět kamarádů shodně tvrdí, že jsme v Mariánkách byli před padesáti kilometry, tak hodně váhavě přikývne. Stejně jsme ho nepřesvědčili.

 Kam na jídlo? Jsme ve velmi známém a navštěvovaném městě, každá volba bude dobrá. Tady se přece mizerná restaurace nemůže udržet. Si říkáme. Ále může, připustíme o hodinu později. Nejen že nám hned zkraje řeknou, že budeme čekat, neb mají jen jednu pec na pizzu. V pizzerii. Překvapivé. Ale vázne i dodávka piva, druhy pizzy pomotají, velkou většinu jich nemají.,,Kuchyně je vyžraná, celej den jsme měli frmol“ povídá jedna ze zpruzenejch číšnic. Zajímavý přístup. Nebo je to naším nelázeňským vzhledem?   

 Procházíme kolonádu a jsme z lázeňského večerního života trochu překvapeni. Je tu mrtvo. Podobné mrtvo padá i na nás, vracíme se už skoro potmě do kempu a sedáme si ještě na jedno.Pan Novotný je ukecaný, dozvídáme se jeho kompletní životopis a očividně se nikomu z nás nezdá dost zajímavý na to, abychom se zdrželi dýl. Včera jsme upustili páru a dneska jsme marný. Luffa má pravdu, je s námi nuda. On je celý Jadran tak tichý a pohodový, že by nám vyrábět rámus ani nešlo. Jdeme spát. Co dělají Siskini nevím a ani vědět nechci. Asi stěhují palandy. Hance se moc nepozdávalo spaní v chatce, že prý se nebude moct přitulit k Honzovi. Dobrou noc.

 

Dneska ujeto 224km

 

 

SOBOTA 6.7. 2019

 

Sedíme s Kolouškama v tichém rozjímání nad zbytky včerejší pizzy, kávou a dalšími pochutinami a kvitujeme klid místa. Dokud nepřijde Hanka. Oznámila nám, že se spletla a že si vzala Honzův šampón, tak je teď voňavá nějak jinak, než je zvyklá a poklid místa je v čudu. Snažíme se smát potichu, ale kdo Hanku zná….. no prostě budíček. Z celé historky pobíráme jen pointu: ,,na co má Honza šampón?“ Nechceme to vědět.

 Pepa mi, ve spolupráci s Koloušky, opravuje kufr hrozící rozlomením a můžeme jet dál.

 Dál znamená pouhých pár kilometrů kroutící se malé silničky mezi starými hrázděnými domky a sem tam nějakou roubenkou. Jsme ještě v jednadvacátém století? Stavíme na prázdném parkovišti a zase si půjčuji zámek na helmy od Koloušků. Na dotaz, proč nemáme svůj, mi Pepa odpovídá:,,A kdo říká, že nemáme?“ Aha, máme, je dobře uložený v kufru, neošoupe se.

 Kupujeme vstupenky na SOOS. Což je národní přírodní rezervace a evropská rarita ještě k tomu. Co je na tomhle kousku země tak zajímavého? Více než dvouhektarové rašeliniště a slatiniště si furt ještě bublá a vytváří bahenní sopky, mofety. Prý za to může vulkanická činnost stará nějakých tři milióny let. Ale houby, tady pod zemí žijí Permoníčkové a to co vidíme, je výsledek jejich kutání.

Ať tak či tak, je to nádhera. Pijeme z vybublávajícího Císařského pramene. Vlastně v pravém smyslu piji jen já a trochu i Hanka, ostatní se nad přírodní chuti minerálu ošklíbají. No pivo z toho netryská, no. Procházíme po dřevěných chodníčcích vyschlým dnem slaného jezera. Škoda, že bublání a tryskání zrovna příroda stopla. Tak prohlížíme jen suché pozůstatky vulkanické činnosti. I to stojí za to. Malinké krátery, sopky, pohoří, údolí, řeky, to vše vyvedeno v bílorezavé barvě. Taková měsíční pidikrajina. Naprosto souhlasím s Evou, že by to chtělo vytvořit pod pohořím pidibaráčky s pidilidičkami, zahrádkami a ….. pak to celé zavalit minerálním proudem z nejbližšího vulkánu J. Tady by se hrálo! Nutkání potlačíme, tvorbu necháme na přírodě a jdeme dál. Eva na mne ze předu volá:,,hele, tady nám to konečně pustili!“ A ono jo, pod námi to bublá, vře a ukazuje, jak drsné to celé místo může být za jiného, než takhle suchého počasí. Dřevěná stezka vyúsťuje na úzkou asfaltku lemovanou kolejemi. Pidikolejemi položenými trochu rozmazaně. Drobátko se jim při pokládání asi chvěla ruka. Pocit nadpozemskosti zůstává i když se blíží pidivláček s cestujícími běžné velikosti. Pepa, který nám samozřejmě utekl, v něm překvapivě nesedí. Honza si chce dát s vláčkem závod, ale vyhrává hned po pěti metrech a tak to nepovažuje za výzvu. Jdeme se raději napít do kiosku u parkoviště. Opět si dáváme grepový Birell a Hanka dostává do kelímku malou ochutnávku místního piva. Jmenuje se Krušnohor a nás zaujal hlavně znakem. Znakem Krušnohoru je koloušek! Cherubínek se skromně usmívá, ale tuší, že název dovolené by měl být letos odvozen on něj. Neustále narážíme na andílky a koloušky. ,,Na sever s cherubínem?“ Hanka mi povídá, ať se na to vykašlu, že tahle výprava je přece už od začátku o ptácích. Začalo to zajetou slepicí. Namítám, že o ptácích to bylo vloni. Prý si to nepamatuje. Chjo, proč já to vlastně píšu, když to stejně nikdo nečte. Nevím proč, ale chci říct něco Honzovi a použiji oslovení: šéfe. Ostatní se mě překvapivě ptají proč, vždyť šéf je Hanka. Prostě je to tak: Hanka je šéfová a Honza její sameček, takže logicky šéf! A basta!

 Parkoviště se povážlivě zaplnilo a turisti se rojí, je načase místo opustit a popojet. Popojet kousek na sever, až do Aše. V Aši u cedule nestavíme a tak název ,,Po Čechách až do Aše“ taky neklapne, protože chybí důkazní foto. Pokračujeme až za Aš a vyjíždíme na vrch Háj, kde je kromě sportovního střediska i veliké a úplně prázdné parkoviště. Už zdálky vidíme kamennou rozhlednu a vypadá tak pěkně, že ani mně stoupání do prudkého kopce nevadí. Už se na ní těším. A mám proč. Architektonický kamenný skvost postavený v letech 1902-1904 na počest prvního německého kancléře Otto von Bismarcka. Jak je rozhledna pěkná, tak výhled z ní trochu fádní. Krajina taková nějaká nijaká a ještě víc mě štve, že netuším, kam a na co se dívám. Prostě tenhle kraj neznám a jsem ráda, že ho alespoň teď, díky Hance, trochu poznávám, i když ona už o žádné díky nestojí, neb si myslí, že si z ní utahujeme, ač to tak fakt není.  

 Je tu málo lidí a parkoviště stále prázdné, takže jsou na něm dobře vidět čáry vyvedené dětskou rukou. Alespoň doufám, že trasu se zakončením ,,CÝL“ vedla dětská ruka a mysl. Pepa se nechává čarami zlákat a umě je projíždí. Pouze neposlouchá příkazy- udělej pět dřepů, udělej dva kliky. Když projede ,,cýlem“, tak se na dobrodružnou cestu vydává i Michal, Hanka a nakonec parkoviště brázdí skoro všechny motorky. A nikdo nedělal dřepy a kliky!!!

 Navrhuji jet malou bílou cestičkou okolo hranic vedoucí přes Počátky. Je zavrhnuto. Škoda, třeba je to ta nejkrásnější silnička na celém světě a my teď o ní přijdeme. A Honza dokonce projíždí bez povšimnutí odbočku na Nebesa. Páni! To by byl název! S cherubínem na nebesa“. Nic, jedeme dál, tak ani to neklapne.

 V Aši prý nemáme stavět na jídlo, povídal pán ze sportcentra, prý by neměl čisté svědomí, kdyby nás někam poslal. Prý máme jet co nejdál. O tom, že bychom neměli stavět na fotku neříkal nic, ale Honza se jeho varování tak vyděsil, že u cedule opět nestaví. Hanka hlásí hlad! Takže se nezdržovat a jet něco najít. Honza během prvních pár kilometrů na východ prokazuje odvahu a u žádné z hospod nestaví. Pak už to není odvaha, ale strach z hladové Hanky v zádech. Pravda je, že o hospodu jsme fakt dlouhé kilometry na silničkách 213, 212, 213 nezavadili a když už ano, tak byla očividně zavřená. Stavíme až v Kraslicích a ptáme se v otevřeném bistru na jídlo. Tak tady taky ne, prý o kousek dál v Severce. Nevím, zda bloudíme, či se chce Honza jen ubezpečit, že jsme na parkovišti na Háji dost trénovali, ale minimálně čtyřikrát se točíme na křižovatce mezi nevzhlednými domy. Nakonec přeci jen kotvíme před nevábně vypadající putykou. ,,Je to divnej kraj“ říká Pepa u motorek. Jeho pocit se na terase ještě umocní při pohledu na štamgasty. My z Habří jsme zvyklí na leccos, ale před polednem…? No i když, co si budeme povídat. Pravda je, že chování místních nevypadá na nějaký prodloužený večírek ze včerejška, ale na běžný chod Kraslic. Divný pocit zahání opravdu dobré jídlo. A o to nám hlavně šlo. Nakonec na všech cestách upřednostňujeme putyky místňáků, než ty turistické. Takže na severozápadě Čech se nám to podařilo. Pro mne jsou Kraslice velkým překvapením. Žije tady mámy sestřenice a já si už vůbec nepamatuji, že jsme sem jezdívali. Jen si pamatuji, že se v rodině o Kraslicích mluvilo, coby o horském kraji plném sněhu a lyžařů. Ten, kdo se tu narodil, narodil se prý s lyžemi na nohou. A teď zírám. Šochtlička hlásí 530m n/m! Takže skoro jako u nás. Přehodnocuji své životní jistoty. Pravda ale je, že jsme jeli kolem lyžařského areálu. Michal si jede vyzvednout peníze do bankomatu a Siskini se dohadují, kudy dál. Hlasuji pro Boží dar, když už ta Nebesa nevyšla.

 Po dobrém obědě by se spalo, ale levá pravá to nedovoluje. Cesta přes Jindřichovice, Nejdek, Pernink, až na Boží dar je boží! Trochu mě ruší klesající rafička palivoměru, ale Honzu prej ne, nejde mu přístrojovka a tak je v klidu. Na Božím daru natankujeme a užijeme čas na odpolední kávičku. Je to tu trochu jak motosraz. Bodejď by ne, ta krásná silnice sem je fakt lákavá. A to ještě netuším, co nás čeká dál! Na kruháči, těsně před hranicí odbočujeme vpravo a dostáváme se pod Klínovec mezi husté lesy. Pohybujeme se v tisíci metrech nad mořem a dnes to není o chrpách a vlčích mácích. Dnes je to o stromech znetvořených krutým větrem a zimou. O obřích listech a květech bolševníku, o jemných bílých kvítcích řebříčku v hlubokých pangejtech. A hlavně o naprosto fantastickém pojetí. Pokračujeme po hřbetě Krušných hor a před Měděncem se po pravé ruce zjevil výhled snů. Z dáli na nás jukly špičaté kopce. Měděnec nás láká kulatou kaplí Neposkvrněného početí Panny Marie na holém kopci. Tedy vlastně jen mne, ostatní si jí prý nevšimli. Nevěřím, jen se jim nechtělo stoupat opět po svých do strmého kopce. Tak sem se někdy musím vrátit. Pravda je, že nás stejně tlačí čas. Po další porci skvělých širokých zatáček jsme si všimli, že jsme dole podle výškoměru, cedule Chomutov a chrp v obilí.

  Teď nás čeká trocha nudy směrem na Most, ale za oním nehezkým městem opět stoupáme přes Litvínov, Osek a Hrob. V Dubí odbočujeme na Cínovec a za ním, tak za ním mi dochází slova nadšení. Tomuhle říkám dovolená! Uzounká silnička, na jejímž začátku je závora se zákazem vjezdu, čímž nám chce asi říct, že nejedeme nějakou mastňáckou krajinou. Pastviny vpíjející se do nízkých lesů a hlavně krávy přežvykující zelenou trávu, postávající na silničce a hledící na nás s údivem. Tak tady tudy toho moc asi nejezdí. Mám úžasný pocit, který zažívám v dalekých zapomenutých krajích kdesi na Balkáně. Kličkujeme mezi udivenýma hnědýma očima krav a je mi šťastno a krásno. Nejkrásnější silnička na světě není na Počátky, ale z Cínovce na vesničku s příznačným názvem Krásný les. Cedule: Pozor, tekutý asfalt mě vyvádí z blaženosti a dodává místu pocit neskutečna. Tekutým asfaltem plujeme dál a najíždíme na trošičku hlavnější- směr Tiské stěny. Tak tady bychom dnes rádi odpočali unaveným tělům. V kempu pro naše rozjímání nemají pochopení, je plno. Škoda, těšila jsem se na zabivakování a prozkoumání hodně zajímavého terénu. Nu nevěšme hlavy, přímo v Tisé je taky kemp. Kemp v Tisé mě uvádí do trudomyslnosti. Proč si někdo otevírá kemp v místě, kde nelze zaparkovat? Na Pepův pokyn:,,otoč to“ odcházím hrdě od motorky, tak s tímhle nechci nic mít. Pokusila jsem se dopředu trasu k otočení projít pěšky a je jasný, že tady to neotočí ani Bůh. Pepa se o otočení snaží, ale i on musí ustoupit fyzikální síle a poprosit o vyproštění z hlubokého písku. Ha! Dobře mu tak! Trudomyslnost Hanky je snad ještě hlubší než moje, ale nakonec se z pasti vymotáváme a hledáme další kemp. Ještěže sebou máme anděla. Nachází na šochtličce kemp s názvem ,,Aljaška“! Tak tam musíme! Název dovolené: ,,Od Jadranu po Aljašku!“ Jsem nadšená a ani mi nevadí, že se docela připozdívá. ,,A tohohle anděla mám doma!“ hlásí hrdě Eva.

 Kemp Aljaška je taky plný, ale sousední ,,Česká brána“ nás vřele vcucne. A co víc? Opět má volnou chatku pro staříky. Jen tu nevaří. Tedy vařili do teď, ale když se k okýnku dostavila pětice motorkářů a každý si žádal jinou pochutinu, tak se z kuchyňky ozvalo:,,já se na to můžu vysrat, už žádný objednávky nepřijímám!“ a okénko se nezvratně zavřelo. Nutno dodat, že jsem u toho nebyla a nevím, zda se to událo přesně podle jejich vyprávění.

 Nezbývá, než navštívit kemp sousední, což je Aljaška! Takže jo. Od Jadranu k Aljašce! Tady by bylo tak krásně, kdyby tu neřvala muzika. Asi jo, asi hrajou docela hezky a ucházející repertoár, ale tak děsně nahlas! Po nějakých těch smažených pochutinách, které nám s pohodovým úsměvem připravuje mladík, jehož klid a pohoda je očividně ovlivněna jakýmsi přírodním povzbuzovadlem, odcházíme zpět k chatce a povzbuzujeme se taktéž přírodně. Protože rum jsou brambory a višňovice višně. Dneska by z nás Luffa měla radost. Hýříme vtipem a humorem. Asi je na čase jít spát. Jó a zjištění, že o jídlo jsme se snažili v bistru Hawai nás ještě víc rozveselí. Od Jadranu, přes Hawai, až na Aljašku!

 

Dnes ujeto 309km. Což je údaj trochu matoucí. Vím, že mi moje stará vrána trochu přeměřuje, ale proč hlásí Michalova Honda menší porci kilometrů, než Hanky Suzuki? Vždyť jel ještě v Kraslicích k bankomatu. Prostě si každý tachometr dělá co chce. Honzovi je to fuk, jeho tachometr neukazuje vůbec nic.

 

 

Neděle 7. 7. 2019

 

Ráno bude pršet, hlásil večer Michal a Pepa si tudíž sundal z motorky spacák. Teď se durdí, že Michal podlehl mobilovým aplikacím a spacák si opět připevňuje na eFJéRu. Sotva tak učiní, dává se do deště. Pepa pronáší nepublikovatelná slova a spacák opět sundává. Mimo to sledujeme rozdělení funkcí u Siskinů. Honza vaří a Hanka skládá stan. Ptám se Pepy, jak to bude u nás. Kdo skládá chatku? Oznámení, že Hanka v noci vzbudila Honzu s tím, že se mu chce čůrat (a pozor! Opravdu chtělo- zjištěno po náročném výslechu.) a po kritice, že ztratil pytlík, neb ho vrznul jinam, než je zvykem, je nám jasno, že hloupým plkům při snídani bylo učiněno za dost a měli bychom se vrtnout dál.

 Vyrážíme do mírného deště v 8,30. Přijíždíme k podzemní továrně Rabštejn- Janská. Hanky obavy, že je nás tu málo, a že budeme muset zaplatit dva lístky za lidi svou nepřítomností nedoplňující minimální počet účastníků prohlídky, se rozplývá při pohledu na počet účastníků ostatních. No potěš koště, myslela jsem, že tu budeme sami a zatím to vypadá na velikou exkursi. Což prý nic nemění na faktu, že nepřítomný Hujer Kája stejně zaplatí minimálně flašku, aby viděl, zač je toho loket s námi nejezdit.

  Ujímá se nás příjemný pán a ptá se, co všechno chceme vidět. Hází do placu různá podzemí a ukrutně dlouhý čas. Snažím se nejistě navrhnou, zda by nám dvě a půl hodiny nestačilo. Nestačilo! Chceme vše, takže tři a půl hodiny! Scvaknu podpadky pantoflí a bez brblání poslouchám výklad. Přiznávám, že zajímavý. Říčka Kamenice byla v Rabštejnském údolí dlouhém tři kilometry podnětem při zřízení přádelny panem Franzem Preidlem,což byl asi podnikatel na svém místě a nebýt zatracené války, mohlo se tu příst dodnes. Skvělého údolí si všimli i říšští papaláši a usoudili, že místo se jasně nabízí pro utajenou podzemní továrnu. Razící práce počaly až v srpnu 1944. I tak do konce války stihli Němci zahájit výrobu letadel a vrtulníků s podivným zjevem a dvěma vrtulemi. Zahynulo tu pár desítek vězňů i dalších zaměstnanců a na mne padá, jak už to na podobných místech bývá, tíseň. Rozptyluje mě pohled na uložený čedičový sloup. Volám Evu, aby se šla podívat. Její přání, zajet k Panské skále jsme zatrhli a tak si teď a tady může představit těchto sloupů víc pohromadě a má Panskou skálu před očima. Že by byla nadšená, říct nemůžu. Zato Hanka je nadšená ze znaku pana Preidla. Je v něm havran! Takže je to o ptácích, ona to říká od začátku.

 Prolézáme pod zemí dost dlouho a moc nechápu ujišťování, že máme mít baterky. Je to tu docela osvícené. I tunel se známým (jak komu, mně ne)  Rabštějnským duchem  je v pohodě a bez zvláštních příhod průchozí. Trochu škoda ;-). Po opuštění podzemí B  nás rozumnější spoluobčané opouštějí a jedou vstříc nadzemním radostem. Myslím, že jsme toho už viděli a slyšeli dost a měli bychom se přidat. Tak prý ne! My a hrstka dalších opovážlivců. My přejíždíme jen tak narychlo bez helem na opačnou stranu Janské a posloucháme pana průvodce. Převládají slova jako: pozor, riziko, pád, šachty, propasti….. dívám se smutně na nohy obuté v pohodných pantoflích a je mi jasné, že má obuv a celkový zdravotní stav mého pohybového systému mi nedovolí si prožitek správně užít. Opak je pravdou! Jestli byla prohlídka doteď zajímavá, tak teď přidává na grádech. Úžasné prolézání mezi starými, místy úplně vyrabovanými, nádržemi. Soucítím s panem průvodcem, který říká, že ho vyrabování nesmírně mrzí a že tohle místo by si zasluhovalo zájem a péči státu. Technická památka jako prase. Snažím se představit si chlapy, svařující obří pláty pod masivem pískovce. Děsivé a pokoryplné. Nádrže byly zdrojem pohonných hmot pro sovětská vojska v dobách nedávno minulých. Nápisy v azbuce to dosvědčují. Jsem šťastná, že Pepa tohle místo na netu našel, že ho Hanka zařadila do výletu a že jsem nevyměkla a šla s ostatními, i když s trochou nechutí, dál. Skvělé! ,,Trubka, šachta, průlez, schod, strojovna, schod, průlez, šachta! Rozumíte?! Tak ještě jednou! Trubka, šachta, schod….. “ a ještě asi třikrát. Připomíná to dětskou hru ,,hlava, ramena, kolena, palce“. ,,A dávejte, sakra, pozor, ať tu nemám průšvih!“ Takže sklonit hlavu pod trubku, přeskočit šachtu, prolézt průlez, překonat vysoký schod, juk na strojovnu, zase schod…. no, nikomu se nic nestalo. A bylo to….. bylo to fakt skvělé. Tedy pokud mi moje bludička, o které jsem si doteď myslela, že je plnohodnotná baterka, dovolila poznat. Občas jsem se vtírla do kuželu baterky spolupodzemníka.  Překvapivě nerada vylézám na světlo boží a nepřekvapivě ráda sedám na motorku. Pan průvodce, ze kterého se vyklubal skvělý společník, nám poradil místo k polednímu odpočinku a baště. V České Kamenici U Martina! Tak to jo, to by šlo. Malá pekárna s bistrem a naprosto skvělým jídlem. Jen na Siskiny už moc nezbylo. Což nám ostatním nemusí vadit a tak, s plnými břichy, pokračujeme dál. Prý odbočíme vpravo, povídali Siskini, tak jsme se s Michalem poslušně zařadili na hlavní. Ostatní odbočují doleva. No dobrá, na hlavní točíme. Po pár set metrech točíme do protisměru a jedeme okolo Martina. Právě teď a tady nemám Honzu ráda! Ale když on se tak krásně šibalsky usmívá! Je opět odpuštěno. Po chvíli stavíme, kdo by to řekl, u Panské skály. Eva se dočkala! Hanka se sice trochu durdí, že vlastně chtěla úplně jinam, ale to už jí nikdo neposlouchá a každý si jde po svém. Panská skála, těžká čedičová romantika, se v průběhu let hodně změnila. Je tu velké parkoviště a spousta turistů. Nahoře na sloupcích furt někdo mává a kazí foto a pocit ostatním. Trochu rozladění. Asi jsem stará, pamatuji tady klidnější chvíle.

 A co teď? Teď už jen veliká nuda na přeplněný silnici z Nového Boru na Mladou Boleslav, dálnice, spousta předjíždění a pocit, že to bylo vše, přátelé! Přestávám myslet dovolenkově, ale naprosto racionálně, co je třeba udělat zítra a tak. Brrr! To mě neba! Průjezd ucpanou Prahou se nám daří a za Mirošovicemi na benzínce žudláme s Evou ještě trochu toho vzruchu. Něco na koukání. Nemusí to být nic velkého, stačí třeba malý hrádek, zříceninka či jeskyňka. Pepa navrhuje Sv.Víta a Hanka zamítá. Prý to smrdí endurem. Za mne raději enduro, než tuhle nudu na hlavní. Nedá se nic dělat. Všechno má svůj konec. I tahle pidovolená. Pidi, ale krásná, plná na poznání a zážitky. A teď vážně. Ač si Hanka myslí, že si z ní utahuji, není tomu tak. Připravila zase skvělý a plnohodnotný výlet, na který budu dlouho vzpomínat. DÍKY.

 Ale stejně, když se nad obzorem vyloupne ten náš Budějovický rendlík, mám chvění okolo žaludku. Není to štěstí, vracet se po dovolené zrovna do tohohle kraje obroubeného měkkými kopečky a zrovna dneska neskutečně dramaticky ozářenými mraky? Máme štěstí, že se z dovolených vracíme do tak nádherného kraje. Všude dobře, v Habří nejlíp.

 A jak se to celé bude jmenovat? Tak to je úplně fuk, hlavně, že jsme si těch pár dní nadmíru užili.

 

Dnes ujeto 305km. Asi 🙂

 

Celkem ujeto   947 km krásným, mně dosud neznámým, krajem.

Měli jsem neskutečnou kliku na počasí a vlastně na všechno. DÍKY VŠEM za naprosto skvělých pár dní :-).

 

fotogalerie na rajčeti: https://barcafotky.rajce.idnes.cz/Sever_Cech%2C_aneb_mototrajdani_bez_nazvu_07.2019

 

 

 

 

 

Pátek 6.10.2017

 

Normální motorkáři jezdí na Šumavu za krásného počasí, kdy si užívají úzké kroucené  silničky, nádherné výhledy a příjemný chlad v jinak vedrem sužované zemi. My ne, my si počkáme na podzim a nejlíp na víkend o kterém televizní rosničky a nějaké divné čmáranice v neblbých telefonech říkají, že bude zima, pršet, foukat a v tisíci metrech sněžit.

 ,,Nechceš to přehodnotit? máš to zapotřebí?“ se mě ptá Pepa. Nechci, mám. Nechci sama sobě přiznat, že jsem nahlodaná a že v pátek od rána čekám zprávu od Siskinů, že vyměkli a jedou autem. Kdybych o tomhle víkendu měla napsat pár slov, tak bych je nazvala: Jak jsem stará, tak jsem blbá, napadá mě při pohledu na kopici hadrů, do kterých se chystám narvat. Vybrakovala jsem celou skříň, snad jen společenské šaty jsem vynechala, ty by mě nezahřály.

 K Siskinům přijíždím s desetiminutovým zpožděním, neb jsem autem po vsi naháněla naše uteklé psy. Autem v deseti vrstvách oblečení. Je mi ukrutný hic, což mi rosničky nepředpovídaly. Siskini, Ficcusové, Zboudi a Pepa na mě netrpělivě nečekají, jak čekám já, ale naopak mi říkají, že si mám zas sundat tu přilbu a rukavice, čekáme na další účastníky zájezdu.

 Oranžové Varadero přiváží Brtňáka a nám dosud neznámou Ivetu, šedivé KáTéeM Chosseho a bavorácké GéeSo Jirku. Tak to bychom měli. O srandičky bude postaráno, když si mezi nás troufne sympaťák zrovna s tímhle autobusem. Dopředu mi je ho líto.

 V půl páté z Habří vyráží devět motorek a jedno auto. Ano ano, Pepa má rozum, přehodnotil to a nemá to zapotřebí. Jede autem. Vymlouvá se na natrženou řiť, což je výmluva, která nás provází celou letošní sezónu.

 Z celých 91 kilometrů cesty vidím tak třetinu. Zbytek deštěm lesklé silnice přes Kuklov, Ktiš, Lenoru, Kubovu Huť proti nízkému sluníčku jen tuším. Na palivoměr, na rozdíl od cesty, vidím dobře a začínám se bát, že budu za rebela, neb jsem zanedbala přípravu a na start se dostavila s nádrží né úplně plnou, jak stálo v eSeMeSce. Jednak jsem doplněním pověřila Zbouda, druhak jsem nevěřila, že nikde nezastavíme na kávičku. Za Vimperkem prohrávám vnitřní boj, dojíždím Siskina a pokorně prosím o zastavení ve Zdíkovci na benzíně. Během tankování se snažím ostatním vysvětlit, že já nic, já muzikant, za všechno může Zboud. Zboud, fakt muzikant, to hází na Pepu a je jasné, že všichni tři večer zaplatíme všem panáky. Prý za zpoždění. Houby zpoždění. Blesk je můj pomalejší bratr, sotva si někteří jedinci stihnou sundat rukavice, tak mám natankováno, nastartováno a můžeme pokračovat vstříc kopcům šumavským.

 Ve Stachách odbočujeme směrem na Zadov a v Kůsově sjíždíme po strmé cestě k velké budově bývalého hotelu Voldřich. U Hudečků se to tu dnes jmenuje. Sám pan Hudeček nás osobně vítá. S oslovením ,,pan Hudeček“ by mě asi poslal do kelu, říká že je Jura, tak je Jura. Většina ostatních ho zná, neb tu již léta pořádají nějaké zimní radovánky. Vedle Jury, houpajícího kočárek, postává Jarda v nemotorkářským. Tak i on to vzdal! Kdepak, nevzdal! Stojí tu jeho motorka a Mirky auto.

 ,,Ten vůl bude čumět!“ hlásá Zboud od chvíle, kdy zjistil, ke komu se chystáme.

,,To čumíš, vole, viď!?“ říká teď. ,,Ty vole, to čumím! To je Zbořil!“ odpovídá Jura. Po tomto srdečném pozdravení se pouští do vzpomínání kde, kdy, jak je to dlouho….. U toho nemusíme být, tak se jdeme přezout do papučí, boty vrazit do botníky, helmy do helmníku a najít si místo k bydlení. Na jedničku se vecpal Brtňák, dvojka a trojka je kýmsi obsazena, čtyřka vypadá volně. Zabivakovat a šup na pivo. Prý si mám natočit z levý pípy a udělat čárku. No jasně, inzerovaná rodinná atmosféra získává konkrétní podobu. Tak tady, tady se mi bude líbit. Postupně se v místnosti, kde se zastavil čas na začátku minulého století, scházíme všichni. Nepočítám s tím, že by se víkendový výlet mohl zvrhnout v něco zaznamenání hodného a nepíšu si deníček. Čímž teď tak úplně nevím, čemuže jsme se to tak smáli. Jen si uvědomuji opulentní večeři, voňavou bramboračku s hříbky z okolních lesů, řízky se šťouchaným bramborem a druhou večeři v podobě zabijačkových talířů. Chuťové buňky se rozplývají blahem. Trochu je otupujeme vynikající hruškovicí. No co, dluhy z benzínky se musí splatit. Zjišťujeme, že máme s Ivetou spoustu společných známých a Brtňák tiše žasne. Jura vysvětluje Jirkovi: ,,to je jasný! Máš GéeSo, nemůžeš mít manželku“ a kdosi z chlapů prohodil, že to v nejmenším nevadí, neb má zase majestátní nos. Jirka, s nadhledem člověka, který ví co ví, nic nekomentuje a v poklidu se usmívá. Zatím.

 Sálající modrá kachlová kamna vyhřívají místnost do pohody a Ficcus měří pásmem jejich dosah. Naprosto normální večer narušuje Jura oznámením, že máme problém. Někdo obsadil čtyřku, kterou má prý slíbenou babička. Moje obrana, že jsem taky babička, neobstojí a jdeme se přestěhovat. Problém je v tom, že Pepa už šel spát. Teď tu sedí v pyžamu na truhle,ve tváři hodně zkroušený výraz, na nohách kostkované trepky a na rtech dotaz kde tedy složit hlavu. U Zboudů a Ficcusů je jedna postel k dispozici a u Hanzalů druhá. Bezdomovec Pepa je opět ubytován a můžeme pokračovat v pařbě. Ale už tak na chvilku. Jen Zboud se malinko seknul s panem domácím u pípy.

 

 

Sobota 7.10.2017

 

 Kapky dopadající na střešní okno dávají za pravdu předpovědím. Po osmé se scházíme u snídaně a Pepa si stěžuje, že se v noci cítil ztracen. Jura odpovídá na otázku, co bude k večeři, že ještě neví co střelí. Jirka hlásí, že je Chossé rozbitý. Hanzalů oznamují, že jedou domů bagrovat. Ficcus pouští ven dvouletého Vincenta, protože ven chtěl a téměř všichni se zlobí na Zbouda, že prý je hlučný. Obzvláště po ránu velmi připomíná strýce Pepina. Zboud zamyšleně přemítá, že prý i kamarádi na lodi používali stejnou přezdívku a že na tom asi něco bude.

Svých pár minut slávy si užívá šedivá krabička, tvářící se jako alkoholtester, ale vcelku brzy jsme zjistili, a Jura nám to potvrdil, že jde pouze o náhodně vybraná čísla. Přesto některá čísla vypadala děsivě a zahnala pár jedinců opět do pelechů. Prý prší a oni si počkají až přestane. Tak nás tu máš, Juro, asi do jara. Jura, trochu zděšen, kouká do mraků. Podle mne a Jury neprší, je jen mokrý vzduch.

 Není špatného počasí, je jen špatně oblečený motorkář. V duchu tohoto hesla se před jedenáctou navlékáme a hrabeme za řidítka. Siskinka dává košem svoji  GéeSeRce, prý bude dnes raději řídit Caponorda skrzevá Siskinova ramena.  Alespoň dostane do ruky malý foťák a zaznamená naši jízdu pro budoucí generace. Pepa odjíždí autem domů, prý s námi nikam nejede, neb bychom mu nestačili.

 Nad 1000 metrů má sněžit. Jedeme se, přes Kvildu, zkoulovat na Filipovu Huť. V 1093 metrech nad mořem nejenže nesněží, ale ani neprší.

 Brtňák si přeje benzínku s kompresorem, alkohol tester ufoukl pusou, ale gumu Varadera prý nedá. Takže v Srní chceme zajet na benzínku. Všichni jedem sborem za tím prvním Siskinem pěkně endůrkem. Neskutečný, ten chlap by našel šotolinu a lokáče i na operačním sále. Napadá mě, že za ostatníma na tankodrom nepojedu, ale vjedu na příjezdovku k benzínce mezi zaparkovanými auty. Odrazuje mě obrubník neznámé výšky. Takže jedu za  ostatními tankodromem a na jeho konci přes obrubník teď už přesně známé výšky. Podrbala jsem CéBéeFku na bříšku. Brtňák zajíždí k nefunkčnímu kompresoru, my ostatní probíráme nápady páně Siskina. Luffa má v očích děs a na rtech oznámení, že my všichni jsme si sice drcli, ale ona že jede na půjčené motorce a ještě k tomu s šusplechem. Jirka, s nadhledem GéeSáka, netuší o čem mluvíme, čímž se dostává do našeho hledáčku. Bystré otázky na vychytávky jeho stroje ustojí s úsměvem a v pohodě odpovídá, že ano, že to má samozřejmě ve výbavě kávovar, televizi a ta ploška na řidítkách je logicky stojánek na hrníček s kafem.

,,Neboj, to bude dobrý, vezmu to do dílny a tam… to vyhodím“ uklidňuje Luffu Zboud klečící u eSVéčka. My ostatní, nemající trauma z rozbité vypůjčené motorky, dáváme na benzíně kávu a koukáme, jak se venku rozpršelo. Déšť se nemění ve sníh, naopak ustává, přesto někteří nedůvěřivci navlékají nepromoky a můžeme pokračovat v jízdě.

 Zatáčky ze Srní k Čeňkově pile se mokře lesknou, ale i tak si je užíváme. Cesta okolo Otavy přes Rejštejn až k odbočce na Hartmanice má své obvyklé kouzlo a mokré, podzimem zbarvené stromy ho rozhodně neruší. Před Hartmanicemi se otevře výhled do dáli a ….. a tady je tak krásně. Ať se jdou vycpat rosničky a děsivé čáry v mobilech.

 V Petrovicích jsme se nepřekvapivě nechytili ve známé Hospůdce u Štěpána, tak jsme se vrátili do vcelku neznámé vývařovny v Hartmanicích. A najedli jsme se luxusně! Jen Siskin si dal pouze palačinku, s tím, že tuší, co nás čeká večer u Jury a odmítá si dělat ze žaludku mrzáka. Za okny se střídají slunečné chvilky s deštěm a že máme kliku, tak po usednutí za řidítka nám déšť dává vale a o vládu se uchází jen a jen sluníčko. Né tedy, že by hřálo, ale i tak je z říše snů.

 A jedeme dál. Ze Sušice odbočujeme směr Klatovy a jakýmisi kotěhulskými silničkami se dostáváme na hlavní tah mezi Nalžovské hory a Klatovy. Né že bychom chtěli někam valit po hlavní, ale mapa prozrazuje, že se v  Zavlekově zřítila někdy před pár staletími stará tvrz a prohlídka zříceniny je přesně to, co dneska potřebujeme. Kamenné zdi se tyčí nad hospodou u hlavní. Tudy cesta nevede. Motory našich strojů rezonují mezi starými zdmi obydlených baráků a u hřbitova utichnou. Obávám se, že né z úcty, ale protože jsme si mysleli, že odtud cesta ke zřícenině vede. Nevede. Pán povídal, že doleva a pak zase doleva. Opět startujeme, jedeme doleva a pak zase doleva a po chvíli stojíme opět na hlavní se zříceninou nad hlavami. Tak opět jedno kolečko, doleva a zase doleva a na hlavní zřetelně vidím, že se zřícenina začíná chechtat. Z obav, aby se smíchem nezřítila úplně, si její návštěvu necháváme na jindy a odjíždíme po hlavní k nejbližší benzínce. Netuším, kdo potřeboval tankovat, ale já to nebyla.

Během postávání se do hledáčku dostává opět Jirkovo krásný stroj. Jirka přiznává, že hned vedle kávovaru má ve výbavě kompresor. Luffě to připomíná její nevyřešený problém, zlobí se na Brtňáka, že potřeboval k benzínce, na Siskina, že nás vedl přes obrubník, na Péťu, že si koupil nízkou motorku se šusplechem, na sebe že jela za Siskinem….. ,,a už si od Péti nikdy motorku nepůjčím. No, on mi ji vlastně už nikdy nepůjčí.“ uzavírá své chmurné myšlenky.

 V dálce se snoubí sluneční paprsky s mraky různých tvarů a barev. Jedeme tou nádherou na jih. K Rábí přijíždíme od Budětic a dodatečně se budeme se Siskinkou na Siskina zlobit, že u toho náramného výhledu nezastavil. Pár posledních kilometrů nás dovádí zpět do Kůsova a kdyby bylo po mém, tak si těch 154 dnešních kilometrů ještě prodloužím. Jelo se skvěle. Dokonce jsem chvílemi zapomínala, že mám zadní gumu už docela slušně jetou.

 Zaparkováno, na tvářích trochu přiblblé a hlavně spokojené úsměvy a Brtňák odchází v dál. Tedy moc v dál ne, jen tak kousek, pro hadici. Proud vody zaměří na Jirku. Prý když vůbec nepršelo, tak ten dnešní den neprověřil kvalitu Jirkovo značkového nepromoku. Tak tedy prověřuje Brtňák. Jirka se nebrání, opět ví co ví a v klidu se nechá zmáčet. Nepromok nepromokl. Fakt. A i nohy zůstaly suché, neb si boty Jirka nastříkal střechou na cabrio ve spreji. Ano i toto dodává firma BMW ke svým produktům. Hned vedle bahna ve spreji. I tyhle plky Jirka ustává se ctí a je v klidu. Zatím.

 Nepromoky dolů, motoboty, helmy, motohadry dolů a šup zjistit, co Jura střelil. Hlásí, že střelil prase a kus jelena, tedy jelínka, skoro srnečka by se dalo říct. Jelení vývar nám chutnal a Jurovo kecy, že hltáme polévku z Bambino a že si máme představit ty smutné velké kolouščí oči  nám ho neznechutil.

 Někde mezi jelením vývarem a vepřovým na šípkové z Jirky vypadlo, že dlouho s tak pohodovou a ukázněnou bandou nejel, že se mu s námi jelo dobře. I přes ty kecy nás má rád. Zatím.

,,A stejně jsme dneska nezjistili, jestli jsou nepromoky opravdu kvalitní a nepromoknou.“ Tak tahle nevinně znějící věta odstartovala program dnešního večera a ukázala Jirkovi, co v těch pohodových a ukázněných motorkářích dřímá. Zatím si předáváme zkušenosti, kdo kdy kde kolik kilometrů jel v lijáku a jaký stupeň promočení prožil. A jestli vůbec má význam nepromoky navlékat. Kdosi pronesl: ,,Když se namažeš, tak to taky nepromokne“. ,,No tak si budeme vozit kostku sádla, místo nepromoků, to zabere míň místa“ odpověděla Siskinka. No tak to určitě. Siskinů popelářské pogumované hadry zaberou místa fakt nemálo. ,,Já kolikrát promokl úplně namazanej, nefunguje to“ oznámil Zboud.

 ,,Jura tu má bazén“. Po tomhle oznámení se místností rozlehlo ticho a slyšet bylo jen cinkání nádobí z kuchyně. A Jirka se stále klidně usmívá. Ticho narušil Brtňák:,,Já mám americkou pásku“. A Jirka se stále usmívá.

 ,,Juro, co ten tvůj bazén venku? Je funkční?“ ,,Ale jo, jen bacha, dost to v něm klouže a je špinavá voda“. Tak! To byla ta věta po které se hovor rozproudil, začalo se plánovat, kdo na sebe nepromoky kvůli testu navlékne, začali jsme shánět pytlíky na ruce a nohy, Zboud několikrát prohlásil, že má sebou plavky. Pomiňme proč. Jeden nepochopí, proč si někdo veze plavky na víkendový pobyt na Šumavě v říjnu do penziónu bez těch všech možnejch vymožeností dnešní doby, jako jsou vířivky a tak.

Vynikající šípková, vepřové a knedlíky nás na chvíli umlčely, ale v mozcích nám to stejně šrotovalo. A Jirka se pořád usmívá.

 ,,Děti, jdeme se koupat!“ Paní domácí netušila, jaký výbuch smíchu vyvolá svým výborně načasovaným výrokem, kterým opravdu svolávala bandu dětí ve školkovém věku pobíhajících po místnosti. Svolávala je do vany, ale do nás jak když střelí. Brtňák přinesl americkou pásku, Zboud plavky, Luffa nepromoky, Jura pytlíky a Jirka se pomalu, ale jistě přestával usmívat.

Ve chvíli, kdy na sebe Zboud s Luffou natahují nepromoky nejistě odchází pro ten svůj.

Brtňák se dostává do formy a říká Zboudovi: ,,Půjč mi plavky“. Luffa:,,Budeš mít průšvih“. Iveta celou dobu plánování akce Brtňákovi vysvětlovala,  že se mu do toho nechce, že to ještě neví, ale velmi nerad by se namočil a tak. Brtňák:,, Kdo u nás doma nosí kalhoty?“ Luffa:,, Uvidíme, kdo u vás doma nosí plavky“.  Chossému šibalsky svítí oči a říká mi, že budeme dělat majáky a svítit plavcům na cestu, aby věděli, kde vyplavat: ,,… a Jirkovi budeme chodit kolem dokola bazénu, aby to měl těžší!“ Kamarád!

 Siskinky foťák cvakal ostošest, aby zaznamenal veškeré to oblékání, lepení, zateplování. A už naši hrdinové kráčí ku bazénu. Testař tvrdý chleba má, nepohodlí, zimu, podmínky k nepřežití musí snášet, přesto jdou naši testaři s úsměvy a odhodláním vykonat správnou věc. Luffě, Zboudovi a Jirkovi jistě zní v uších fanfáry hrdinů.  Po dnešním večeru bude jasno. Mnohým lidem dnešní oběti ušetří spousty peněz, nedopadne-li test pro nepromoky příznivě. Mnohý výrobce nebude tahat z nebohých nemajetných motorkářů prachy za kus silonového hadru, revoluce v motooblékání je na dosah! Historický okamžik je tu! Chrabří jedinci skáčí do ledové vody a už tu na hladině bazénku plavou tři nafouklé balónky. Všem třem hrdinům se vzduch nacpal na hruď a velikost poprsí nabralo obřích rozměrů. U obou chlapů to nikoho nepřekvapilo, ale Luffy poprsí okomentoval snad každý přítomný mužského pohlaví. Potlesk nás přihlížejících se nese šumavskou přírodou zahalenou do tmy. Chossého plán je mimo mísu, neb nafouklí plavci jsou nepotopitelní a majáky nemají smysl.

 Hrdinové pomalu a snad i neochotně opouští vodu a přichází okamžik pravdy. Odlepit, sundat z rukou a nohou igelitové pytlíky plné vody, rozepnout nepromoky a zkouknout suchost odvážných aktérů. Suchost Luffy zkoumá dobrovolně a vcelku radostně Jura. Luffa je v jakémsi transu a zděsila se až u fotek: ,,Sakra! Kdo mi to sahal na prsa?“ Jura:,,No já, v rámci testu.“ Tak to jó.

 A výsledek? Všichni jsou mokří tam, kde nedoléhala páska. Pravda je, že Jirka páskou pohrdl a tak by se jeho nepromok mohl uznat za vítěze. Zas si ale stěžuje, že nepromok nepromokne, ale ani nehřeje. Vtipně si pod něj nevzal nic krom trenek a  ani Brtňákovo uznalé zvolání: ,,Jirko, ty máš ale vercajk!“ ho nezahřeje. S mírně zčervenalými tvářemi, netušíme zda studem či zimou, oznamuje že voda byla fakt studená a že to bývá i lepší, se jde obléknout do něčeho, co je pro podzimní šumavský večer vhodnější než trenky a mokrý nepromok. A už se zase usmívá.

 ,,Ty vole piš to! Nějak se to zvrhlo!“ Siskinka přede mne hází ubrousek a tužku. No a teď babo raď! Co bylo do teď si mám vycucat z prstu či co? Byl to docela fofr a teď tápu v paměti. Pohodový, zaznamenání nehodný víkend se zřejmě změnil v akci zajímavou, pro následující pokolení zaznamenání hodnou. A přitom šlo jen o nezajímavý test nepromoků. Přemýšlím nad sepsáním poutavého článku pro MotoRoute, či jiného prestižního časopisu.

 Problémem je, že nemám tušení, které značky nepromoků se testu zúčastnily. Takže: nepromoky vyhrály všechny, jen igelitové pytlíky propadly. Výrobce igeliťáků se můžou jít po dnešku klouzat!

,,Já jsem suchej jak kráva!“ vytrhává mě z přemítání Zboud. Luffa odpovídá:,,Já nejsem suchá, ale jsem kráva. To vím jistě.“ Z tohoto přesvědčení ji vysvobozujeme, neb naopak, je hrdinkou, dokonce suchou hrdinkou. A vzhledem k tomu, že se pod nepromok řádně navlékla, tak i nezmrzlou hrdinkou.

Chossé využívá Jirkovo nepřítomnosti a oznamuje, že bychom mu měli říct, že to byla jen první zkouška z pěti, abychom ho vzali mezi sebe:,, a Barčo řekni to ty, ty vypadáš seriózně.“ Chvíli se naparuji, neb hlášku považuji za kompliment, ale vhozenou rukavici nezvedám a nabídku odmítám. Chossého to nevytrhává z dobrého rozpoložení a zasněně oznamuje: ,,víte, že jste mi vlastně chyběli? Teď a tady jsem si vzpomněl, že rodina a děti nejsou úplně všechno a že se mi po vás stýskalo.“ Ujišťujeme ho, že i Jirkovi se po nás stýskalo, aniž by nás znal a že tak to má být.

Venku začíná pršet. Kdosi prohodil:,,Ještěže nepršelo, když jsme se koupali“

 ,,Cože? Jste borci, či blbci? Já jsem pořádně nerozuměl“ ptá se Jura a my si stěžujeme, že jsme proplavali čas tlačenky. Po několikerém urgování se many nebeské dočkáme a večer se pomalu chýlí ke zdárnému konci. A u pípy …. ano, opět zůstává pouze Zboud a pan domácí.

 

V neděli 8.10.2017

 

se ráno postupně scházíme u skvělé bohaté snídaně a probíráme večer právě minulý. Tak takhle by to šlo. Tahle akce měla smysl. Na tom se u konzumace míchaných vajíček jednohlasně shodujeme. Jura souhlasí, ale nadšenou atmosféru narušuje prosbou o zaplacení útraty. Safra! To nás taky mohlo napadnout, že nás humor přejde. Platíme BUSEM a radostně. ,,Brtňáku! Co to znamená?! 0,7 víno laciné?!?! Tohle v nabídce není!“ Brtňák:,,No co? Měli jsme nějakou komerční flašku a né tvoje luxusní víno ze sklípku, tak abys to poznal.“ ,,Víno laciné 0,7“ opakuje Jura nevěřícně pořád dokola, ale nějak se z toho dostal a Brtňák nakonec zaplatil. ,,Mám ho střelit, vzít lopatou, nebo podříznout?“ pokračuje Jura. Jde o Siskina a Siskinka prosí o ušetření jejího životního partnera. ,,Tak ať na mne nedělá ty kolouščí oči! To nezvládám!“ rozčiluje se pan domácí a i Siskini nakonec platí v pohodě. Pravda je, že na Siskinovo: ,,vždyť nás znáš“ Jura odpovídá:,,No právě, po vaší minulý návštěvě mi zmizely tři polštáře, jeden setobox a přebyly dvě děti!“ Jdu na řadu a bojím se. Zbytečně, mám zaplaceno a zbývá mi na kafe na benzínce, jen musí být v akci.

 Nakonec přeci jen sedáme na motorky a startujeme, abychom v zápětí motorky zase vypínali a jali se sledovat počínání Siskinů. Siskin potřebuje k nastartování asistenci minimálně tří kamarádů, funkční vedlejší motorku, startovací kabely a Siskinka minimálně čtyř kamarádů k udržení stability při rozjezdu. Hrdost nad pomocí kamarádů přebíjí pocit, že si nás berou sebou né z kamarádství, ale z nutnosti.

 Ani to nám nemůže zkazit pocit ze skvěle prožitého víkendu a můžeme valit deštěm směr domov. Jen bych nějak raději přezula na mokré. Déšť ustává a je nádherně! A to jako fakt na vyjížďku. V Habří se zlobíme, hlavně my, kteří jsme si vyprosili co nejkratší cestu domů. Teď to, při pohledu na nebe přehodnocujeme a chceme jet dál. Jen vrozený smysl pro povinnost nás posílá do svých domovů a……. a to je vše přátelé!  Jen ještě, že přesně tenhle víkend je to, co jedna stárnoucí motorkářka potřebuje k nabití baterek. Díky všem. A Jirko věř, že někdy si jen tak jezdíme a neděláme žádné nesmyslné vylomeniny. Neboj se nás 🙂 . Jó a Luffa už je v klidu. Zjistila, že šusplech nepolámala, že byl polámán a přelepen izolačkou už dříve.

 

Barča

 

 

 

Hanz a uWe  nepijí. S alkoholem vyrovnali. To prý hlásali v pátek po cestě z Prahy do Habří. Cestě plné výmolů, výjezdů, bahna, kořenů a krásných výhledů a pokud možno žádného asfaltu. U cesty jsem nebyla, takže nevím, jestli nás jen nelakují, nedojeli k nám po silnici a nezamazali se dole pode vsí, aby nebyli pro smích.

Do Habří dorazilo osm zašpiněných, mokrých a asi i smradlavých (což jsem nezjišťovala) enduristů před sedmou hodinou večerní. Silné jádro zamířilo ze všeho nejdřív do hospody a pár změkčilých, či snad rozumných jedinců dalo nejdříve odbahnění a sprchu. Hanz a uWe byli překvapivě v první skupině a v okamžicích nádechu, mezi vdechnutím další zelené mě přesvědčovali, že fakt vůbec nepijí.

Bull, Horejsek a Honzík nejdřív zacpali blátem sprchy v penzionu Haberský vrch a poté se teprve vypravili mezi místní štamgasty. Bullovi trvalo rovné čtyři minuty, než se přiznal, že TO vyjel. Netuším co TO bylo, ale muselo TO být ukrutné, drsné a nezapomenutelné TO! TO vyjel jen Bull a Jirka. TO už nikomu dalšímu vyjet nedovolilo a ostatní se museli poklonit Bullovi, že TO vyjel.

Jeden by řekl, že cesta z Prahy do Habří mimo asfalt motorkáře vyšťaví a zažene je včas do pelechů. Není tomu tak. Cestu je zapotřebí probrat a zhodnotit. S každým panákem zelené se stávají výjezdy strmější, rokle děsivější, potoky hlubší, bahno mazlavější. Asi pro odlehčení předal Milan Richardovi dárek. Dát odpůrci fotbalu fotbalový míč v hospodě plné skleněných půllitrů, lahví, světel a tak, je holý nesmysl. Snad jen zázrakem nedošlo ke gólu do skleněné ledničky.

Zelená dochází, je třeba se vrhnout do pelechů. Až ráno se dozvídám, že vrhnutí kdosi pojal jinak a že došlo ke zvláštnímu zjištění. Je známé, že ač jíš cokoli, vždy bl…š vlašák. Výjimkou je zelená. Piješ-li zelenou, taky ji blinkáš. A to by bylo pro dnešek vše, přátelé. Tak tedy ještě prý ne. Ještě měla Zdenka dost práce s uWem, aby ho několikrát dokázala navigovat do místa jeho dnešního odpočinku. Jo ta abstinence je svinstvo.

 

V sobotu ráno někteří vyvolávali matné vzpomínky na včerejší večer a někteří se těšili na dnešní ježdění. Všechny Pepa trochu probral zadáním úvodního testu. Překvapivé zjištění- mezi návštěvníky, kteří k nám zavítají jednou za rok jsou jedinci, kteří přesně ví, ke kterému roku se datuje první zmínka o Habří, ve kterém roce se jelo první Haberské hoWno a v jaké nadmořské výšce Habří leží. Překvapivě mají o Habří větší znalosti než o šestidenní a Dakaru. Chvályhodné. O odpovědi- nejlepší haberský motorkář ani nemluvě. Našli se jedinci, kteří mají naprosto skvělý přehled a napsali Barča. Pepa nesouhlasil. To si vyřídíme doma, to sem nepatří.

Dost plků a do sedel. Tomáš se nepřevléká a nestartuje. Prý to má rozbitý. Vůbec neví jak a sveřepě odráží Honzíkovy návrhy na opravy. Prostě je línej a nechce se mu jezdit. Ostatní zajíždí na parcelu a pozorně sledují Pepovo vysvětlování kudy že se to pojede. Vnímá ho asi i Richard, neb praví: ,,tak na to se ti můžu vykašlat“ (no dobrá, použil úplně jiné slovo), odkládá motorku a lehá si vedle ní. Pepa rozhoduje, že Richard jede první, Richard na to nakonec nekašle a jede. U přejezdu kmenu si dal zasloužený odpočinek a něco mi říká, že je dobře být daleko a neslyšet ho. Poté si šoupne ještě nějaké to kolečko navrch a vteřiny naskakují a naskakují. Poté se do roklinky vydávají i ostatní a při některých přejezdech kmene se nedá netleskat. Skvělé pokoukání! Ti pánové to přeci jen mají v prackách.

Smrtelka nesmí chybět. Smrtelka už je hafo let součástí Haberského hoWna a ani letos tomu není jinak. Smrtelku si kluci vyvrknou vcelku bez problémů, ale potůček pod ní jim dá přeci jen trochu zabrat. Hlavně uWemu vyžene případné pavouky z vejfuku i z motobot. Řekla bych, že i tady to bylo parádní pokoukání, ale můj foťák, celý zalepený od bahna, míní cosi jiného. Blatouchy a jiná jarní flóra zírá a modlí se, aby to přežila. Přežila a kluci jedou dál. Nejen kluci. Radka s Petrou nesedají do vyhřátého auta, ale hrdinně se mění v batůžky svých drahých, zablácených a zmrzlých poloviček. Jedou nad Víta, k potůčku na který má doživotní vzpomínky Condor.

Pepa říká, že tohle pojedou všichni na jednotné motorce a tou je Milanovo nové, vyvoněné bavorácké GéeSo. Nesouhlasí nejen Milan, ale i ostatní. Asi k té bílé motorce nemají důvěru. Nevím proč, mně se líbí.

Takže projedou potůčkem a hájkem na svých povětšinou oranžových strojích a už chvátají zpět do civilizace k teplému jídlu a studenému pivu. Možná chvátají až moc. Někdo, nevím kdo, to dává trochu mimo cestu a zůstává za ním vyoraná rýha do pangejtu.

Oběd je tentokrát mimo náš servis a Jarda v hospodě se musí činit. Já mezitím rozehřívám troubu a postupně do ní strkám ceny. Což samozřejmě nestíhám a už mě Pepa honí na dráhu do Žabovřesk. Ani trochu toho nelituji, neb vidět ty kluky ještě o třídu víc zablácené je fakt bezva. Sem tam nějaký ten skok, blátivý průjezd a mazlavý výjezd si prý rád nechá ujít Richard a jen s námi ostatními nejezdícími měkouši ostatní sleduje.

Letošní hoWno je trochu jiné, než ostatní. Ty ostatní byly zalité jarním sluncem a hřáli jsme se v prvních jarních paprscích, po kterých není letos ani vidu. Leje, je zima, leje, je zima, mrznou nám ruce, nohy a všechno ostatní. Takže fofrem zpět do Habří, do teplých sprch a pokojů.

Znovu rozehřívám troubu a vařím vodu na kafe a čaje. I rum pro Bulla vyhrabu ze špajzu. V tomhle příjemném odpoledni zjistíme kdo má trauma z myší a z pavouků. Vcelku veselé odpoledne a nápověda na totální rozhození kamarádů. UWe sakra, takhle se nemáš odkopávat! To se ti jednou nevyplatí.

Bull usíná v křesle, ale nakonec ho přeci jen probereme a jdeme k Marušce na vyhlášení.

Tjádydádydá!!!! První místo….. Tak takhle ne! Jdeme od konce. Richard nevěří vlastním uším a uši někoho jiného si půjčit nechce. Je mimo soutěž. No jo, vykašlal se na trať. Takže nakonec je soutěžících jen sedm.

6. Hajnej, 5. Plešoun, 4.Honzík (že by ho včerejší večer pod taktovkou Mufa vyřadil ze hry?), 3.-první oceněné místo Hanz, 2.-velmi natěšený a spokojený Bull, 1.- velmi zaslouženě Jirka!

7.- a tím i největší ocenění- HABERSKÉ HOWNO- uWe!!! VELIKÁ GRATULACE! Jo! Na zelenou to jezdí!

A pak už jen normální večer. Převládá zelená, sem tam proložená průzračnou a zlatavou. A spousta krásných a veselých historek.

 

V neděli ráno ještě společná snídaně a už se nakládají zablácené stroje na káry a nastává velké loučení. Někteří se z cesty ještě vrací pro zapomenuté tašky a tak.

Tím se stává Haberské hoWno 2016 minulostí a už se můžeme pomalu začít těšit na to další.

Bylo to s vámi zase fajn. Díky :-).

 

 

Barča

 

 

[Not a valid template]

 

 

 

,,Tak co, drtičky, to jste nečekali, co?

OK, na vědomost se dává, že Motopokec sraz po letech se pořádá

19.- 21.6. 2015“

 

No tak tedy, to jsme my, drtičky, fakt zíraly, když na nás tohle Icingovo oznámení juklo z monitorů. Tedy nevím, jak zíraly ostatní drtičky, ale já jako tele na nový vrata.

A hned se to začalo hrnout: ,,Beru to jako povinnost“ ,,OK budu tam“ ,,Haa! To si nenechám ujít“ ,,Jedeméééé“ ,,Bravo vzkazuje: pro lidi co neznám platí, že můžou přijet, pokud to jsou ženský a je jim pod třicet“ ,,Píšu si do kalendáře“ ,,Sice autem, ale účast nutná! Belfaaaaast!“ ,,Jak na to koukám, tak to bude chtít minimálně jmenovky s nickem. Podle civilních jmen vůbec netuším“ ( no tak to nás bylo víc ).

Podle ohlasů to ještě v březnu vypadalo, že se do hotelu Maděrovka v Selibově u Milevska nevejdeme. Zkušení harcovníci, zvyklí pořádat podobné akce, Icinga varovali, že to tak horký nebude, že dorazí zlomek přihlášených.

V sobotu ráno luffa vyčenžovala se Zboudem Bětku za motorku a mohly jsme vyrazit. Z motorkářského Habří jen my dvě. Vstříc zážitkům a mrakům. V Tejně na benzínce jsem přeslechla luffy poznámku: ,, takhle si to tady serou, matka s dcerou“. Lepáka za sprostý slovo nedostává, tuhle výchovu jsem prokaučovala asi tak před třiceti lety.

Bez promoknutí stavíme motorky na parkovišti před Maděrovkou a já nevěřím svým očím. Stojí tam hafo aut a Cucky ducárna. Sakra! jedna motorka? JEDNA MOTORKA ?!?!

To už na nás mává Icing, že máme zajet dolů a tam…. no sláva! tam je motorek víc. Tedy jako zrovna moc né, ale víc než jedna.

Vítáme se s pár tvářemi, které povětšinou vypadají, že nás moc nevnímají. Z útržků rozhovorů to docela chápeme. Kdosi se ptá, cože to je v tom demižónu zpola prázdném a jestli se po tom neslepne. Kdosi se ptá v kolik a kam šel spát, zda někdo ví, kolik vypil rumů a čekám kdy se zeptá jak se jmenuje, kde je a proč tam je. Cccendu hází malý pivo zpět na večírek a Cucka oznamuje, že odjíždí, protože včera vypila veškerou tulamorku a tak by tu dneska už neměla co pít. Tímhle oznámením mě trochu rozhazuje a přemýšlím, jestli nezajdu za obsluhou s prosbou, aby doplnili zásoby. Rod, Bandaska….. odjíždí domů, Dawe a spol. někam na slavnosti piva ( není to blbost? Tady by pivo mohli slavit taky a s námi). A všichni se shodují, že byl ten včerejšek fakt vydařený, skvělý a téměř památečný. Ptám se luffy, proč jsme nepřijely včera. Odpovídá, že netuší a že jí to víc než štve, protože na dnešek má hlídání docela komplikovaný, kdežto na včerejšek by to bylo bez problémů. A včera tu byla i Ivča. No tak  tohle jsem trochu nezvládla. Vůbec nevím, proč jsem tu chtěla být zrovna v sobotu a né v pátek. K odjezdu se chystá i kri-kri a Koldy. A ještě mě stihnou naštvat, protože prý odjíždí do Chorvatska. Nerada jim ukazuji na mapě, kam se mají podívat a říkám jim, ať se na to vyprdnou a zůstanou tu s námi.  Nemyslím, že by mé přesvědčovací metody byly nějak extra účinné, ale nakonec fakt zůstávají. Nehučela jsem do nich sama. Zaplatili další noc a sobotní gril a uvěřili že mají fakt nádhernou dovolenou.

Bravo popíjí vodu z půllitru. Tedy tvrdí, že je to voda. Chvilku přemýšlím, zda si ji nedolévá oním podezřelým obsahem z demižonu. Jinak si nedokážu vysvětlit jeho – co slovo to perla. Nějak si nepamatuji, co vše z něj padalo, ale pamatuji si, že jsme se bavili ukrutně. Napsala bych tu o lingvistické přednášce na téma: slovo ženista je od slova žena, což je logické. O jeho zeměpisném tápání: ,,existují Sudoměřice u Bechyně? Bechyně u Sudoměřic“…… ale tohle je humor nepřenosný. Ten se musí zažít. A my měli to štěstí, že jsme ho zažili. Když uzná, že už jsme se natlemili dost, přechází z vody na pivo. A s radostí kupuje Cccendovi pivo malé. Cccenda mu to bude oplácet ve velkých a Bravovi se v očích zračí kalkulačka. Tak tohle je pro něj výhodný.

Trochu prudím s vyjížďkou. Nevím proč, ale nějak mi k motosrazu patří. Icing to vidí stejně a snaží se nás kočírovat a dokopat na oběd. No ale dokopejte bandu z půli nalitou a z půli spící. Nakonec nás dokopal, zvedli jsme se, převlékli z motohadrů, nastoupili do aut a odjeli směr Zvíkovské podhradí. Ano! Nastoupili do aut. Bude pršet. Icing je úkaz. Cosi jako deštivý panáček. Vyleze-li z hotelu v motohadrech, rozprší se. Převleče-li se do civilu, svítí sluníčko. Že by v motohadrech vypadal jako panáček a v normálním ohozu jako panenka? Sluníčko si to asi myslí.

Celou cestu v autě hučím, že je to hrůza, ostuda, potupa a soumrak motorkaření. Nikdo nedbá a hluk lijáku mě umlčí nadobro. Luffa nehučí a naopak si užívá řízení chytrého auta. Bravo si neužívá. V podmračeném dni si se slovy: ,,světlo mě zabíjí“ bere sluneční brejle.

V pivovaru Zvíkovské podhradí je plno a dle servírky dlouho plno bude. Jen venku je volno. Bodejď by ne. Je docela zima. No ale my jsme přeci drsní motorkáři, jezdící auty, nám trochu zimy nevadí.

,,Drž si toho psa na krátko, nebo ti ho někdo sežere a budeš mít kulový“ je věta, hodně hlasitě vyřčená věta, která nás uvítá. Jo, Koldy říkal, že se tu dobře jí, ale neříkal co se tu jí. Bodrá číšnice, k naší velké úlevě, nemyslela nás, ale podstatně většího psa. Nevypadal, že by si s chutí smlsnul na voříškovi s vyděšenou nezletilou majitelkou, ale jeden nikdy neví.

A pak od nás ona bodrá číšnice brala objednávku, což se neobešlo bez výbuchu smíchu. To v okamžiku,kdy si Icing objednal kuřecí křidélka. ,,Takový dětský jídlo?! Dejte si něco pořádného!“ Něco pořádného si dal Koldy. Obří pečený koleno. Číšnice, teď jiná, ho těžko unesla. Křidélka unesla bez problému, prohlásila, že jsou takový závodní a prý, kdo si je objednal. Nechali jsme ji, ať si tipne. Bez zaváhání přistály před zkroušeným Icingem. A ať si z něj už  přestaneme dělat srandu, že už po něm v hospodě konečně nechtějí občanku.

My ostatní, od pohledu plnoletí, si napereme pupky pořádnými fláky masa, doplníme to Koldyho kolenem, s funěním zaplatíme a navalíme se do aut.

Na Maděrovce mezitím vylezli z pelechů ostatní a probírání včerejšího večírku pokračuje.

Icing se už do motohadrů raději nepřevléká, ale zjistil, že počasí je krutější, než by čekal. Stačí, aby řekl slovo ,,motorka“ a z nebe se valí proudy vody. Raději tedy zaleze do pelechu a my si konečně užíváme sluníčka. Malá přeháňka nám ukázala, o čem zrovna teď Icing sní.

V pozdním odpoledni přijeli Siskini. Konečně párek zástupců Habří. I pár dalších motorek se přivalilo a dokonce dorazil Pavel s Moli. Ti tedy autem. ,,Jdu si pokecet s Ptákem“ pronesl Bravo a podivil se reakci u stolu. Na oznámení, že jde pozdravit kamaráda,  mu nepřišlo nic směšnýho. Nedošlo mu, že ono velké ,,P“ neslyšíme, a že před tím proběhla plodná debata o nějakém měření….. no to už jsme zase u onoho nepřenosného humoru.

Při debatách kdo kdy kde co provedl za posledních asi tak deset let, při probírání humorných pádů, historek, vyjížděk, vzpomínek se odpoledne mění ve večer a maděrovští rozkládají vedle vchodu gril. Aha! To bylo ono! Kvůli kusu žvance jsem nás objednala na sobotu místo pátku! To jsem netušila, že si udělám z žaludku mrzáka už v poledne a teď nebudu mít ani trochu chuť na dokonalou baštu, která se tu připravuje.

A pak už se, s plnými ústy dobrot, prostě jen tlachá. V okamžiku, kdy Bravo říká, že byl vždycky přesvědčený o příbuzenské vztahu mezi mnou a Siskinkou se zhluboka nedechnu,  doufám, že poznámku přeslechl Siskin. Bohužel nepřeslechl a otázka, která se nabízí, padne záhy. Ne! Nejsem Siskinky máma! Dokonce ani babička. Himl, to bych fakt nedala J .

Za zvuku cinkání panáků padají další perly z různých úst. Rodí se nápad obnovit Motopokec, kdosi má bystrý nápad udělat foto na téma: notoricky známý obraz….. a jestli chcete vědět víc, tak se zeptejte někoho, kdo si celý večer pamatuje. Jestli někoho takového najdete. Pochybuji. Jdu spát v nejlepším. Dobře se bavte. Ale to vy budete.

 

Ráno je jako každé jiné. Všichni spí, jen já to nějak nedávám. Užívám čerstvého dne na svěží procházce a k hotelu se vracím po půl deváté. Naše banda mě přívětivě vítá drsnými pohledy se zdviženým obočím, významným poklepáváním na prázdná zápěstí, kde mám asi vytušit drahé hodinky a se slovy: ,,No kde si? Mínus deset minut do odjezdu!“ Blaze mi ta slova a gesta znějí. V myšlenkách mě hází na běžný dovolenkový den a jen těžce přehazuji na den, kdy mám jet domu. A to ještě rychle, neb je u nás pouť, z čehož plyne hafo povinností.

Loučíme se s těmi, kteří už z pelechů vylezli. Takže je jasné, že s většinou jsme se nerozloučili. Vyjíždíme ze Selibova a stavíme v Týně na benzínce. Chválím Siskina za zastavení. Co by to bylo za výlet bez kafe a tlachání na benzínce. Luffa tlachá do telefonu a pak nás honí, že už musí domu. Asi mateřský povinnosti.

A to by tak bylo vše, přátelé! Jen ještě poděkování Bravovi a Icingovi, že tuhle taškařici spáchali.

 

….. a to by bylo vše, kdyby všechny cesty nevedly do Habří. Habří nějak vcuclo Cccendu jedoucího od Milevska do Znojma. Že je to trochu divně z ruky? No jo, to je. Ale to nám vůbec nevadí, neb se Cccenda chytil prastarých skřipek po mém dědečkovi a překrásně preludoval dohromady s luffou a ostatní muzikantskou verbeží v nádherném prostředí u Sv. Víta. Když se verbež motorkářská sčuchne s verbeží muzikantskou, to vám je nádhera!

 

 

Barča

 

[Not a valid template]

Pátek 22.8.

,,Ve čtyři na Rudolfovský u Jardy“. Že bych byla časem nějak nadšená, když mám v pátek odpoledne stihnout ještě hafo věcí, to tedy ne. Ale vzhledem k tomu, že je skoro konec sezóny a já letos vyjela se Siskinama jen jednou, a to jsem ještě nedojela, tak neremcám, Siskina poslouchám a jsem ve čtyři u Jardy. Jarda je Siskinovic kamarád, začínající motorkář a oznamuje nám, že nás pojede doprovodit, ale že si máme uvědomit, že má zatím najeto pouhých 800km. Uvědomujeme a jedeme vyhlídkovým tempem směrem na východ. V Nové Bystřici Jarda otáčí zpět k domovu a Siskin, Siskinka a já pokračujeme do Lančova na Pohádku. Důvod? ITT! Pro mne téměř každoroční srpnová povinnost.
Na Pohádce už je dost plno a sotva domluvíme nocleh, přijíždí Kačka s Wénou a Ficcus. Haberská sekce se sesedá k jednomu stolu a já mám příjemný pocit, že svět je v pořádku. Trochu mě mate Cccenda, který vypadá úplně jinak, než je v těhle okamžicích běžné a vyvolává to otázky: ,, kdo jsi a co jsi udělal s Cccendou?“ Cccenda si bude tento večer pamatovat, což ho rozhodně rozhodí, neb na to není zvyklý.
Siskinka nepoznává Anorexe a Číkuse. Oni ji ano. Snad podle smíchu, či co. Večer byl nadupán vzpomínkami na akce dávno minulé a frťany od Niki a Blehy. Jo, zásnuby se musí oslavit.

V sobotu 23.8.
ráno mě vzbudil budík, ale asi jsem nedbala, protože o půl hodiny později ke mně dolehlo Wénovo sakrování, že jsme zaspali. Siskini, neznalí poměrů, se nás snažili přesvědčit, že když nikdo z nás Cccendu neposlechne, od snídaně se nezvedne a na plac nepřijde, tak Cccenda vyměkne a počká. My, poměrů znalí víme, že nevyměkne, nepočká, že se holt musíme obejít bez snídaně. Tuto chvíli si nenechal ujít Siskin. Má tak rád obecenstvo, že se sníží k loupeži nějakých klíčů, či čeho, aby mohl předstoupit před lid motorkářský a oznámit, že předal klíče na bar.
K itinerářům jsme se letos dostali porůznu losem. Siskinka a Bleha si vylosovali ,,Itinerář zdarma“. Měla bych jim to přát, ale cosi zlého ve mně jim to závidí. A to samé zlé přeje Siskinovi kolík. A jsem za to potrestána. Snadno vypadající otázka: ,,Co znamená značka VOC na lahvích vína?“ s dodatkem: ,,můžete se poradit s internetem“ mě nějak nerozhazuje. Člověku pamatujícímu léta minulá je jasno: VOC: VelkoObchodní Cena! A ještě tam bývalo: Bílé nebo červené. U těch ,,lepších“ lahví psali, zda je suché, polosuché, či snad sladké. Dneska nééé! Dneska je to samej odborník přes víno a tu samozřejmě dobrou odpověď mi Cccenda neuznává. A internet neporadit, neporadit. On by poradil, ale každý, kdo se s ním radí má svých starostí dost. Třeba Kačka si bude ode dneška pamatovat, že r.1776 vznikla Unie Států Amerických. Správně odpověděla a ještě si domů veze láhev se správným letopočtem. Nakonec odpověděli správně všichni, někteří v čase oběhli kolík, jiní přenosili cihly a měli itinerář! Jen já ne! Jsem snad poslední, kdo se k němu, pomocí přátel na telefonu dostává. VOC- Víno Originálního Certifikátu. Vždyť je to, ksakru!, jasný! Za správou odpověď dostávám itinerář, ale láhev vína originálního certifikátu ne! Nespravedlivé! Fakt je, že teď je pro mne důležitější ten itinerář.
Čučím do mapy a jako každoročně mám v hlavě včelí roj. Vůbec nevím o co se snažím. Už bych mohla vědět, že dokud se nerozjedu, tak mozek nenastartuju. Takže klasicky zapínám až před prvním razítkem v Běhařovicích. Itinerář praví, že musím do kostela. Kostel zavřený. Neva, rozhlížím se: autobusová zastávka, prodejna Coop (razítko), jinak nic moc. Žádná kupa hnoje, nic moc zajímavého, co by Cccendu v cíli mohlo zajímat. Prostě kostel zavřený a basta! Snažím se Semtexovi s Tužíkam nakecat, že letos je vše jinak, že vyhrává ten, který dorazí nejpozději. Nedbají.
No a druhé razítko….. tak to asi chtělo vynechat, ale nehte si ujít místo s tak blbým názvem: Bransouze! Dokonce tak blbým, že i sám šéf závodu ho zkomolil a v testu přejmenoval na Brynsouze. U koupaliště opouštím motorku a hledám někoho místního. Servírka tvrdí, že má pečeť s oním svatým doma, ale že neví, kterej svatej to je. Sakra! Nechápu! Kdyby mělo Habří nějakého svatého, tak si na něj vzpomenu i o půlnoci. Ve sběrným dvoře je prý místostarosta a ten poradí. Místostarosta maká a buď děsně nesnáší motorkáře, nebo je naopak motorkář a ukrutně ho štve, že on maká a my jezdíme, takže nemá nejmenší snahu pomoct.
Pomáhající mlaďoch povídá: ,,a není to ten se zlatým pádlem? Ten svatej Vojtěch?“. Místostarosta nerudně přitakává, že tedy asi jo. Ale že by to znělo přesvědčivě, to tedy ne. Píšu do itineráře svatého Vojtěcha se zlatým pádlem a netuším, jestli dělám dobře. Obhlížím okolí: tenisový kurty, sběrný dvůr, muchomůrky, krteček, hřiby. Tak to by šéfa mohlo zajímat.
Pikarec. Už tady je mi jasný, že je to letos celý nějaký divný. Lidi si nechtějí hrát. Strašně dlouho sháním razítko. V hospodě nikde nikdo. Jdu od baráku k baráku a lezu do vrat na kterých jsou cedule s nějakou firmou (taky máte dojem, že jste při ITT drzejší, než normálně?) Malopodnikatelé nejsou doma, nebo nějakýmu divnýmu individuu raději neotvírají. Konečně JéZedDé, kaplička, pamětní deska (zapamatovat pány Myslivce a Stehlíka)…………… a jedeme dál. No a Yves samozřejmě přede mnou . Bílej přízrak.
Cesta vede nádherně mírným, uklidňujícím, voňavým, moravským krajem, klikatá silnice s hladkým tmavošedým povrchem láká k poklidnému proplouvání a k pocitu neskutečna se přidává průjezd vsí, kde je většina obyvatel okrojovaných v barvách, kanýrech, čepcích. Okrojovaná kapela vyhrává a trumpetista se otáčí za motorkami. Kýčovitá nádhera. Mírně mě rozhazuje název oce Hodonín. Tak tady bych asi být neměla. Ale jak už to tak bývá, i Hodonínů je víc. Další ceduli, kterou musím rozdýchat je ukazatel k jeskyni Blanických rytířů. Jsem-li pod Blaníkem, pak jsem blbě. To vím jistě.
„No tak z Lysic chci jen razítko“ . Jakoby si Cccenda zkusil v Lysicích razítko vyžebrat. Před hospodou stojí Alexij a někam chvátá Yves. Snažím se ji zbrzdit a dokonce klesám tak hluboko, že ji lákám na oběd. Odmítá a někam mizí. Nevím proč. Parkuje před hospodou, proč si nejde pro razítko tam? Já jdu. Velmi neochotný pán mi říká, že razítko nemá, že ho má šéf zamknutý v trezoru. Alexij se ptá, zda jsem uspěla. Jemu prý ještě neochotný pán itinerář orazil, Yves prý řekl, že ji žádný razítko nedá a mně už řekl, že razítko nemá. Tomu dalšímu asi bude tvrdit že tu žádná hospoda není. Lidi si nechtějí hrát. Proč? S neoraženým itinerářem běžím na druhou stranu, než Yves a po chvíli jásám, neb jsem našla nějaký ting ťong krámek. A jako obsluha je neting ťong bílá postarší dáma. Sláva! Razítko nadosah! S úsměvem prosím bílou dámu o razítko. Ta si bere brýle a důležitě mi povídá:,,počkejte, to si musím přečíst“ . Snažím se jí vysvětlit o co jde. Zarazí mě mávnutím ruky a rázným: ,,bez komentáře!!!“ Nic nekomentuju a představuju si, jak čte Cccendovo: ,, ..když ztratíte itinerář, jste v prdeli a jeďte na Pohádku na pivo“ . Bílá dáma důležitě čte a vrtí hlavou ,,Nemůžu jen tak rozdávat razítka“ . Dochází mi trpělivost a dámu začíná čtení velmi zajímat. Rozhodně mi razítko nedá, ale chce si to celý přečíst. Skoro se o svůj itinerář poperu a běžím dál. Razítko konečně získávám v Lidovém domě a vracím se k motorce. K jámě (Aha! To jsou ti Blaničtí! Co tady, ksakru! dělají?!? Ví Bůh a svatý Václav.), která nás může vytáhnout z jakéhokoliv průseru se nevracím. Než bych se tam vrátila, získala vstupenku a tak, tak by oněch třicet minut asi stejně uplynulo. Že bych tam třeba viděla, jak se jmenuje penzion naproti, to mi v tu chvíli bylo absolutně fuk. A hlavně…. už od první zastávky mám letos jasno. Už od startu mířím na Pohádku na pivo a proto je teď jasno: pohodově směr Lančov. Po kotěhulkových silničkách s krásnými výhledy se jede bezvadně, ale co kdyby se tam u Vranova na to prase vrhly kobylky. Takže rychlý přesun do Žárovic- Plumlova.
Plumlovský zámek je krásný, hóódně vysoko nad vodou a u vstupní brány se dobře rozhlížím. Kupka hnoje nikde žádná, ale zjišťuju, že má zámek č.p. 99, že má zelenou věžičku se zlatou gulou, že tu zrovna vystavuje Kristián Kodet, že jsou ve zdech zazděny dělové koule, že….. To by v tom byl čert, aby Cccenda nechtěl některou z těchto informací. Razítko získávám NAPOPRVÉ! u slečny v Obchůdku pro radost. Konečně bez komplikací.
A pak pokračuju směr: prasepivo. Vlastně pokračujeme. Přede mnou jedou (čistočistou náhodou Cccendo!!!) Wéna s Kačkou. S cílem dnešního dne se náhodou shodujeme. Jde nám o prasepivo a domlouváme se, že se nám nechce házet motorkami na nějakém poli a tak vynecháme cholerové pole u Dřevnovic.
Asi největší chyba dnešního dne. 100 minut, je 100 minut, ale když to prase voní už až sem. Takže nájezd na dálnici a fofrem. No fofrem ?! Nechápu proč, ale Wéna jedoucí do teď docela svižně dost zpomaluje a nad 140 mu to asi nejede. Nebo by i jelo, ale asi má oprávněný strach, že se mu ten jeho kovošrot rozpadne. Jedu v klidu spořádaně za ním, dokud mě fofrem nepředjíždí Rydlas. To bylo ještě dobrý. Blbě se na mne nešklebil. Ale následoval ho Bleha s úsměvem říkajícím, že kdyby neměl ruce na řidítkách, tak by dělal kiš kiš. Mám chuť mu do toho úsměvu šlápnout. Tak to je podruhé, co mě dneska naštval. Poprvé jsem mu ukrutně záviděla itinerář zdarma.
V Rousínově sjíždíme na Slavkov a Wéna přidává. Prostě na dálnici se jezdí max. 140 a kolik se jezdí mimo mu ještě nikdo neřekl, takže to můžeme zase rozjet.
Ve Slavkově na benzínce dojíždíme Rydlase s Blehou. Opadává z nich sláma, kterou nachytali na cholerovém poli a moc nechápou naše nechvátání. Dáváme s Kačkou a Wénou kafe, bagety a závodníky uklidňujeme, že je fakt neohrožujeme, neb nezávodíme, ale míříme na prase a pivo.
Do Dambořic se podívat chci. Docela by mě zajímalo, který to významný produkt to produkují. Při příjezdu tipuju nějakou dobrotu, kterou tenhle krásný koutek země určitě dovede z úrodné půdy vyždímat. Měkké kopečky, sametové malinké stráně, košaté úvozy, kytičky, stromečky, vůně. Prostě slovy klasika: to není země, to je zahrádka.
Pán se psem nás posílá k židovskému hřbitovu a tak jedu dle jeho rady nahoru, furt až kam to jde. Jde to až k pánům dláždícím dvorek a ti, aniž bych se stihla zeptat, nás posílají o kousek vedle. Očividně jim dlažbu už pár motorkářů dneska málem pocuchalo. Židovský hřbitov jsme našli zamčený a v pořádku. Nikdo na nás nehází kamení a vejce. Buď tu Číkus ještě nebyl, nebo fakt moudří a žádný náhrobek neposprejoval. Takže rozhlídnout. 400 hrobů tu je ze 17tého století, poslední z roku 1940, klíče jsou k mání na popisných číslech 69 a 73. Zapamatovat si spoustu dalších detailů, které mi budou opět celkem k…. ničemu. A dolů pro razítko. Hospoda- penzion Viro. Konečně první člověk, který si rád hraje. Se širokým úsměvem mi říká, že mi razítko nedá, dokud mu neřeknu, kde bude večer to prase. Pan Viro si dělá očividně blázny, tak ho tedy zvu na Pohádku. A ještě se ujišťuji, že informace, která se mi zdá naprosto neskutečná, je fakt pravdivá. Dambořicím se opravdu říká Moravský Kuvajt, neb tu z té krásné země kutají ropu. Nepochopitelné. Pan Viro napsal cedulku se správnou odpovědí na bar. Motorkářům jedoucím po nás prý dokonce mával razítkem z okna, aby se zbytečně nezdržovali. Docela mi, srandista s chutí si hrát, zvedl náladu. Do teď jsem potkávala fakt dost neochotný lidi, na což nejsem při ITT moc zvyklá.
Tak a teď na to prase a pivo. Tedy ještě s malou zastávkou. Nosislav, razítko bez veselé nálady, zastávka u kříže obětem I.Sv.války, povinné foto a koukatkoukatkoukat. Obětí bylo 26, z toho 5 nezvěstných a u p. Františka Dvořáka chybí fotka. Zas spousta nepotřebných údajů. Ještě zaregistruju levým okem, že vedle kostela je zahrada mateřské školy a konečně hurá na Pohádku. Teď už opravdu a fofrem. Prase voní už od Znojma.
Na Pohádce cílový nápoj a vypuštěný bazén. Cílový nápoj dávám a vypuštěný bazén vypouštím. Vlastně ho vypouští šéf. A pak test všímavosti. Takže zjišťuju, že obří balík nových informací, které jsem za dnešek nasyslila, je mi fakt vcelku k … ničemu. Výjimkou je Krteček ( ale bacha! Není mezi hříbky, ale mezi hříbky a muchomůrkami!), počet titulů páně Myslivce a klouzačka v Nosislavi.
A teď konečně to vytoužené prase a pivo. Klábosíme s ostatními, kteří si také na Pohádku přichvátli a jak se tak ručičky hodinek blíží k 19nácté hodině, tak mi začíná být úzko. Že letos na pohár nemám je jasný a trochu jsem doufala, že se o to postará některý jiný zástupce Habří. A je třičtvrtě na sedm a nikde nikdo. Ksakru! I to prase začíná mít trpkou příchuť. V 18,52 přijíždí Ficcus a mně se vrací naděje. S Kačkou ho poháníme, ať se přestává loudat a rychle maže pro nápoj a k Cccendovi. Moc nepobírá, ale přeci jen přeřazuje na vyšší rychlost. Jeho ujištění, že byl úplně všude mi vlévá radost do žil. Že by přeci jen někdo z nás dosáhl na pohár?! V 18,57 přijíždí Kim. Sice to není haberák, ale přeci jen kamarád. Moc bych mu přála umístění. Nějaká paní či slečna mu běží v ústrety, v dobré víře, s cílovým pivem. Abstinent Kim se tváří hodně rozpačitě a dává zavděk přibíhající Kačce s půllitrem čisté vody. A pak byly dvě minuty klid. Klid před bouří. V 18, 59h, jednu minutu před limitem jsme slyšeli motorky a cosi mi říkalo, že to jsou ty, na které zrovna nejvíc čekám. A ono jo! Siskinky Suzuki GSR600 se vrhlo před vchod. Siskinka, která si určitě přečetla itinerář zodpovědně a teď dobře ví, která bije a že ji tedy chybí fakt pár vteřin do cíle a že se musí skoro přetrhnout aby to dala, skáče z rozjeté motorky, na pokřiky: ,,padá ti motorka“ mává rukou a žene se k cílovému nápoji a k šéfovi akce. Tak takhle mrsknout v cíli s motorkou o zem chce fakt hodně velkou soutěživost. A tu Siskinka v těle má! Později se nás snažila přesvědčit, že motorku postavila na stojánek a když viděla, že padá, tak ji bylo jasný, že s tím stejně nic neudělá. Siskin se chová naopak velmi, ale fakt VELMI klidně. Což mě s Kačkou přivádí k varu. Řveme na něj, ať se přestává předvádět a fofrem maže do cíle. Cílový nápoj pokládá před Cccendu v 19°°. Infarktová situace.
A pak další porce prasete, pivo a hlavně klábosení jak kde bylo, jak si to kdo užil. Siskinka prý vlítla do kupky slámy a ta ji rozhodila, až hodila vozembouch. Šla držet Siskinovi Caponorda a ten ji zatím postavil Suzuki. Opodál stál Kim, držíc svého Horneta. Takže trochu komická situace. Tři motorkáři neschopní postavit na poli svoje motorky. Siskinka se na Caponordu fakt nerozjede. Takže Siskin zajíždí s GéeSem co nejblíž k Siskince, motorky si předávají a konečně pokračují dál. Cirkusácké vystoupení u kříže, aby se mohli vyfotit muselo být fakt fotogenické. Zase mě mrzí, že jsme tam nejeli. Nebo vlastně vůbec nemrzí?
A Siskinka si po poli dojela dokonce pro pohár! Jo! To celé ji nakonec vyneslo druhé místo v babách a tím další pohár putující do Habří. No sláva. Vyhlášení pro nás bylo docela překvapivé. Což umístění, to nás nepřekvapilo. Že budeme až tak někde v půlce pole nám bylo jasný, ale že se haberáci umístí těsně za sebou i když spolu nejeli, to nás dostalo. Asi nějaký souznění, či co. Jen mezi Siskinku a Kačku se vecpala Yves a lohla ji tím pohár za třetí babu. No jo, no. Bílej přízrak  . A trochu nechápavě jsme koukali na Ficcuse, který z nás dopadl nejhůř. Říkal, že projel vše. Tak prý projel, nechal si všude nandat razítka a nikde neplnil úkoly. Teď tady se divil, že se měl někde fotit a cosi zjišťovat. Jó to je tak, když se nečte itinerář, to znám. A pak debaty o všem. O všem co se událo během dne, během posledního roku a vlastně i o tom co se stalo před hafo lety. Tak tady mě trochu posadil na zadek Kim, protože jsem konečně po deseti letech zjistila, že on je tím, který tahal moji XJR ze škarpy kdesi za Větřním. Tím druhým byl Martin, jezdící na svém Hornetu už pár let tam nahoře. Páni, co se jeden na ITT nedoví. I to co se dozvědět nechce. Blehovo otázka, zda je Siskinka taky moje dcera, mne na ten zadek posadila dost natvrdo. Vteřinu jsem doufala, že ji nemyslí vážně a že ji nikdo jiný neslyšel. Vážně ji myslel a reakce ,,kamarádů“ a příbuzenstva vedle mne mě utvrdila, že ji slyšeli. Takhle blbě se chechtat! Se nestydíte? Mám chuť Kačce říct, že nedostane večeři, ale protože už u nás nebydlí, tak mi tahle výhrůžka neklapne. Bleha má svůj den. Dnes fakt boduje. Mračím se na něj a on se šklebí jak měsíček na hnůj.
Při hodnocení dnešního dne si chválím počasí, žádný hic, žádný déšť, teplota tak akorát. Kdosi stojící vedle mne se ptá, zda jsem se nezbláznila. Že jeli 350km v dešti a že se jim to ani trochu nelíbilo.
No jo, no. Tak takhle vypadalo letošní ITT. Jaký si to uděláš, takový to máš. Šéf nám nechal letos hodně volnou ruku. Prý ať si jedeme kam chceme, kam nechceme ať nejezdíme a dokonce dodal i počasí všeho druhu.

Cccenda neodpadá, naopak bere do ruky skřipky a spolu s Rodem se starají o trochu kultůůůry. A tak jsme se nějak prohýřili do nedělního rána.

A nedělní ráno bylo takové, jaká nedělní rána bývají. Poklidné. Kdosi odjíždí včas, kdosi zjišťuje, že bude moct odjed až po vyprchání toho svinstva z krve, takže asi až v pondělí, kdosi se rozloučí pokřikem: ,,babo, kde si? Pojď se rozloučit!“ Na babu slyším a s Blehou a Niky se rozloučit jdu  . Kdosi se rozloučí, navleče do hadrů a zjišťuje, že nikam nejede, protože mu to nestartuje.
Takže se zase celá parta svléká a s kamarádsky potměšilýma očima utváří kolem krásného Wénovo stroje kroužek v očekávání věcí příštích. MT né a né naskočit a Wéna pomalu přiznává, že žádný z jeho strojů není pojízdný. Tím nám dělá radost a na chvilku se parta zapomněla trefovat do mne, kvůli včerejší Blehově poznámce, ale terčem posměšků se stává Wéna. Nakonec Siskin přiváží Siskinky GéeSko, vyndává startovací kabely a eMTéčko startuje. Siskinka si neodpustí poznámku, zda si všímáme, kterak její malinkatá motorka, kterou občas nazýváme koloběžkou, zachraňuje tu velkou mrchu, nad kterou všichni obdivně slintáme. Všímáme, konečně se opravdu loučíme s těmi, které vídáme hodně zřídka a odjíždíme.
A protože se nám letos moc společných projížděk nepoštěstilo a nikdo z nás domů vysloveně nechvátá, tak si cestu prodlužujeme a míříme do Velké Bíteše za Zdendou a Zuzkou. Ten největší liják dnešního dne jsme pohodlně proseděli u plných talířů a na další cestu se vydali za sucha.
Pak kafe, voda, trocha pokecání na benzínce v Počátkách. I místní toaletu jsme navštívili. Jen jsme pořád nechápali, proč bivakujeme na benzínce naproti Wénovo a Kačky útulnému příbytku. Tak prý, kdo by si do bytu pozval takovou motorkářskou verbež. Takže už jen rozloučení a okolo šesté Siskinka vytahuje v haberské hospodě pohár. Oslava se koná jen velmi mírná, zítra se jde do práce.
No a nakonec tradičně: CCCENDO DÍÍÍK!!!

20. 10. 2013

Tak jsme zase jednou seděli v hospodě a někdo si vzpomněl, jak to bylo fajn, když jsme udělali haberskou výpravu do Vrábče do hospody a zpět. Ale tentokrát by to chtělo něco většího! Tak co třeba vyrazit na Kleť? Vezmeme to z Českého Krumlova přes vrchol a pěkně od hospody k hospodě přes hřeben Kluku až do Habří. To bude paráda! Slovo dalo slovo a hned se vše začalo domlouvat. Sraz jsme naplánovali na sobotu ráno na zastávce na Hradcích. My ráno trošku nestíháme a tak nás tam nakonec veze děda autem. Na zastávce již čekají první účastníci. Jedeme v sestavě: já se siskinem, Radek s Vlaďkou a psem Charliem, Muf, Pepa, ficcus s fenkou Bárou, luffa se Zboudem, malou Bětkou – Sněženou v kočárku a psem Fidžim. Čekání na vlak si krátíme pozorováním šneka, který se rozhodl, že nutně potřebuje překonat koleje. Sázíme se, jestli to „stihne“ na vrch koleje přesně v okamžiku, kdy přijede vlak. Nakonec se nám ho zželelo. Nechceme, aby se nám rozmajznul před očima a tak ho přes koleje přehazujeme. Za chvilku už přijíždí místní lokálka. Nastupujeme spořádaně do vlaku a jedeme jím až do Českého Krumlova. Vystupujeme a po zelené turistické značce začínáme stoupat vzhůru. Jde se nám dobře. Pepa nám rychle podsouvá piva, která si nabalil na cestu, protože se mu to nechce tahat do kopce. Rádi mu pomáháme, někdo k tomu ještě vytahuje i paňáka něčeho tvrdšího. Zboud se občas zapřahává do kočárku a táhne ho na provaze. Fidžiho to nenaučil, tak musí sám. Cesta nevede jen po silnici, některé úseky jsou strmé a kamenité lesní stezky, a tak luffa bere Sněženu do šátku a kluci se střídají v nesení kočárku. Ficcus provokuje psy piškoty. Zkouší, který vyskočí nejvýše. Myslím, že pidi Fidži to vyhrává na celé čáře, co by ten kardiak neudělal pro kus žvance. ;o) Počasí nám přeje, slunce svítí a cestou nás provázejí krásně zbarvené sluncem prozářené stromy. Nahoře u rozhledny sedáme na terasu restaurace a dáváme si nějaké pití, polévky apod. Jen něco malého, za chvilku bude přece další hospoda! Přemýšlíme, kudy půjdeme dál. Pod lanovkou je to prý trapný a tak jdeme kolem vysílače po modré. Ó jak pěkné hospůdky jsou v Holubově! Škoda jich. Na rozcestí „U Rezervace“ se mi nedaří přesvědčit výpravu, že by bylo lepší jít už doprava po žluté do Křemže, protože Radek to tu zná, on tu přece jezdí na kole do Rojšína a určitě musíme jít ještě dál…no jooo na kole se to jezdí, ale my to musíme šlapat pěšky! :o) Nakonec jsme ho odhalili…v Rojšíně se mu líbí a chce nás tam za každou cenu dostat. Cestou potkáváme veliký u cesty ležící kámen, na kterém je zeleným sprejem nastříkán pozdrav pro Radkovo známého – Ludvu: „LU 2″. Kolem cesty je spousta kamenů lidmi poskládaných do pyramidek a tak se kluci snaží také zanechat nějaké stopy a vztyčují také jeden „menhir“. Zanedlouho už je všem dostatečně jasný, že si zbytečně zacházíme a tak na rozcestí „Pod Růžovým vrchem“ konečně odbočujeme vpravo, abychom drželi ten správný směr na Habří. Fidži si opět hledá „klacík“ – asi dvoumetrový a všechny nás jím kosí. Po lesních cestách se dostáváme až do Chlumu, kde, již značně vyprahlí a hladoví, hledáme hospodu. Jsou tu asi dvě, ale obě mají ZAVŘENO! Plahočíme se tedy až do Kremže a tam nacházíme alespoň nějakou Radniční restauraci. Pivo v nás jen zasyčí. Také si konečně objednáváme něco k snědku. No a pomalu, abychom se sunuli dál, slunce je už nízko. Takže jdeme dál kolem Chlumečku přes Bohouškovice a za Bětčina roztomilého tlachání při západu slunce pokračujeme přes Haberský vrch a kolem Bohouškovické myslivny až do Habří. Tam už přicházíme za šera. Ještě si skočíme do hospody na pivo a pak už rovnou domu. Myslím, že toho pro dnešek už bylo dost, bolí nás nohy. Spočítali jsme to na cca 25 km. Bylo krásně, chvilkami jsme šli i v tričku. Jen ta žízeň nás trápila, těch hospod bylo cestou zpropadeně málo, ale i tak to bylo super! ;o)

siskinka

[Not a valid template]

Pátek 16.8.2013

Tak prý máme počkat na Wénu, hrabe se ještě v závodní motorce, říká Kačka. Na hodinky se vyčítavě nedívám, neb je nemám, ale trochu nechápavě pohlížím na opuštěnou MT-01 stojící opodál. Raději se neptám. Čekání na špinavého Wénu si s Kačkou krátíme počtením, kterak se Cccenda střetl s jakousi, prý mladou (asi nic moc pěknou, neboť výrazy nadšení neoplýval) řidičkou Favoritu a jak odstavil pochroumanou motorku a že prý razí na Pohádku trochu otřesen, odřen, pohmožděn a co nejhůř autem.
Wéna dorazil, dost zmateně pohledal po bytě věci, o kterých si myslel, že bude na víkend potřebovat, dokonce si nezabouchl klíče od bytu a se slovy, že jedeme do garáže pro motorku, sedal na MT-01. O kus dál, mezi garážemi se Kačky zeptal, jestli neví, kde má klíče od garáže a opět odjel. Jak tu tak stojím, tak si říkám, že tohle vypadá na veselý víkend hned od začátku.
Po návratu nalezenými klíči odemkl garáž, zavezl dovnitř Yamahu a vyvedl Jawu 350 z roku ajncvaj.. . Na tom prý jede závod a i na tom nám prý natrhne prdel! Tak o tom si popovídáme až v sobotu večer.
Z Počátek vyrážíme až někdy po sedmé a jedeme za Wénou přes Studenou, Dačice, Jemnici na Bítov prý pěknou cestou. Nevím, nevidím ji. Vidím a cítím jen oblak kouře vycházející ze starého stroje, který určuje naši rychlost. Ale zase jsme prý jeli všechny zatáčky stoprocentně bezpečně. S tím souhlasím. Kačka z jawáckých exhalacích možná trochu zblbla (nebo z Wény?). Nevěřícně zírám, jak po vzoru Wény při odbočování v Lančově před kostelem ukazuje rukou, ač je její XJR samozřejmě vybavena tím blikacím čudlíkem.
Na Pohádce už je zábava a konzumace v plným proudu. I když u paní ubytovávací se nás sejde víc než dost. Až jí děláme v těch jejích lejstrech trochu zmatek. Nakonec se domlouváme s Libereckou klakou, že si vezmeme chatku pro pět osob, ač je nás dohromady šest. Že je to úplně fuk, že nás tam stejně spí jen pět, zjistíme až ráno.
Při vítání a ubytování mAra vypráví, že měl po cestě zastávku v servisu. Nejelo mu to. Nabízí se laciné trefování do drahého stroje. Jsem hodná holka, odpustím si to. No, ale…. :-D. A kdosi přidal historku o natankování etanolu, místo benzínu. Tak to není vůbec směšný, vždyť natankovat něco jinýho, než jeden chce, je tak jednoduché 😉 . Jo, jo, jak jsem si říkala při Cccendovo střetu a Wénovo zmatečném pakování, prostě erupce na slunci. Snad se to do zítřka uklidní.
Večer probíhá jako většina podobných večerů. Většinu tváří jsem viděla vloni v Habří. Ale někteří na ono setkání asi nevzpomínají zrovna v nejlepším. Hodně mě potěšila přítomnost mlaďochů od Prachatic. Tedy oni už zas takoví pubertální mlaďoši nejsou, ale před lety, kdy jsem je viděla naposledy, byli.
U baru se chechtá Yves! Chválím ji to. Kdyby byla po ránu trochu indisponována, tak by mi to v nejmenším nevadilo :-). Ráda bych tam viděla i Cucku, ale ta mi nějak uniká.
Ještě pokecám s Čikusem a trochu žasnu, že ten kluk snad stárne, či snad dokonce moudří. S Kimem, který mi udělal radost, neb dal na mé rady a teď si chválil, jak se mu vydařila motodovolená a pomalu jdu chrnět. Tedy až po tom, co lezl Cccenda z chatky ven oknem. Chudáka ho tam zavřeli (asi zavřely) aby už konečně šel spát a ono se mu v nejmenším nechce.

Sobota 17.8.2013

Že už nejsem úplně nejmladší, tak jsem brzy vzhůru. Bob je asi ještě starší. Už není v pelechu. Ba ne! Chyba! On tam JEŠTĚ není! Přichází po šesté se slovy, že jde konečně spát a že vůbec nemůže za tu děsně nahlas puštěnou muziku a za rušení nočního či ranního klidu.
Při snídani závodní pole trochu řídne. Jsou tací, kteří sebekriticky hodnotí svůj stav a ani si nechtějí dejchnout. My s Kačkou jsme neurvale napomenuty, zda se nemůžeme smát tak, aby kohosi nebolela hlava. Nemůžeme 🙂
Však on nás ten smích přejde. Mne tedy stoprocentně. Když Cccenda, s odporně spokojeným výrazem na tváři, vyhlašuje způsob, kterým se dostaneme k itinerářům, tak se to zdá docela snadné. Dokud u Cccendovo kolíku neodpadávají první itinerářechtiví. Tedy, kdyby mě to nečekalo taky, tak by mě to úžasně bavilo. Závodící běží vytýčenou trasu (no už to je na mne moc), na konci se sehnou ke kolíku a 15x (ženy 10x) kolík oběhnou. To nezní tak zle. Ale je to sakra zlé! Odbíhající, či spíš odpotácející se od kolíku vypadají, že právě opouští bar, kde rozhodně nezaháleli. Zrovna se mi chce čůrat a uvažuju, že se na celej kolík vykašlu a odejdu. No jo, jenže já ten itinerář chci. Kdosi mi říká, že k tomu čůrání se mi bude chtít za chvíli i zvracet. Jo, to je pravděpodobný a nevím, co bude horší.
A je to tu, jsem na startu. Jak píšu, už běh je pro mé tělo veliké, zanedbané něčím nepochopitelným. A na konci se ohnout? A točit? Pak se tam motat jak sysel? Fláknou sebou o zem? To jsem jako fakt všechno udělala? Tomu teď nemůžu uvěřit! A to celé stihnout do minuty. No…. mám takový dojem…. ale přece měřícího neprásknu 😉 (ale děkuju mu). Večer vyprávěl Boš, že kolík vytrhl a obíhal ve zpřímené poloze. No jo no, to je přesně ono, při ITT je nejdůležitější přemýšlet. Kupodivu nepozvracena přebírám itinerář a dokonce tomu brejlatýmu mamelukovi se škodolibým ksichtem neřeknu nic sprostýho.
,,Čtěte pozorně!!! Hlavně si itinerář přečtěte dvakrát!!! “ A ještě by tam mělo být:,, a hlavně u toho čtení sakra přemýšlejte!!!“
Zatím mi itinerář nepřipadne záludnej, to přijde až později. Zatím si čmárám do mapy místa, kam mám jet a pravda, trochu mě znervózňuje Cccendův potutelný úsměv s kterým mi zírá přes rameno. Najednou se mi zdá, že slyším nastartovanou XJRu. Tak prý nezdá. Někdo říká, že ta nová holčina už jede. To se mi zdá. Kačka ty zbrklý starty asi chytla od Wény. Snad otočila itinerář a snad ví, kam má jet.

Když pojedu na místo X dostanu Z minut, když pojedu na místo X plus místo Y dostanu minut Z- Q. Při kombinaci míst A + X dostanu o N minut míň než když pojedu na místo Y + B. Když pojedu na místo C + D dostanu velký kulový, jednu Cccendovi fláknu a bude mne bolet ruka. Je mi jasný, že kam mám nejraději jet, musím vymyslet někde v klidu a ne tady pod Cccendovo krutopřísným pohledem za cvakání propisek a šustění map.
Zatím vyrážím k první nepovinné, protože se mi zdá nejblíž. Jakési Písečné u Bystřice. Písečné neznám, Bystřici ano, takže vyrážím na jisto směr západ. Po pár kilometrech najetých na kančích stezkách mezi zapomenutými Kotěhulkami mi přestává hučet v hlavě z nadměrného přemýšlení na Pohádce a asi taky konečně po tom zatraceným kolíku a začínám uvažovat pokud možno rozumně. U Písečného je napsaný jeden z oněch bodů X, B, C,D…. A ten je úplně jinde! To je přeci blbost. BLBOST! Při čtení itineráře je třeba MYSLET!!!
V klidu roztahuji mapu a nepřekvapivě zjišťuji, že jsem lama. Další Písečné je samozřejmě někde úplně jinde, než jsem teď já. A je tam i Bystřice. No jo, Bystřic je. A Písečných, a Počátek, a Žatců.
Je nad slunce jasný, že Cccendův Žatec není TEN Žatec, ale úplně jiný. Poznámka o Telči mi ho pomohla na mapě najít, tak teď měním směr na sever. Co si pro sebe říkám do přilby, jaká slova používám při hodnocení mé inteligence, díky které jsem si nadělila pěkných pár skoroenduro kilometrů a minut navíc je jen moje věc. A nakonec to sem stejně napsat nemůžu, jsem slušná holka.
Za Telčí odbočuji na vesničku Žatec a vybavuje se mi, že je v itineráři psáno cosi o smírčím kameni. Nacházím jen křížek u cesty, nestavím, jedu do Žatce pro razítko. Kámen budu řešit po cestě zpět. Třeba mi někdo z místních poradí.
,,Kéž bych byla celá bílá, jak ta jawa 250…“ mě napadá, když potkávám v protisměru… No to snad ne! Né jawa, ale honda celá bílá! Fix! Yves! A už jede ze Žatce pryč. Má náskok. Bodejď by ne! Není lama, určitě si nenajela skoroenduro kilometry navíc. V Žatci nacházím pár motorek, hledám někoho s razítkem, nacházím paní, která mi poradí, že tam dolů kolem toho baráku, pak vpravo za houpačkami přes můstek a asi třetí barák vlevo je starostův. A to by mělo být asi jediné razítko v Žatci. Nacházím barák, houpačky, můstek, starostu ( no tak jestli je starosta asi osmdesátiletá babka), razítko a …. hondu celou bílou…. no co tu dělá? vždyť už jela pryč. V itineráři se dozvídám, že jde opravdu o křížek, tak u něj stavím, abych zjistila, že jeho stavbu financovali František a Rozalie Jirákovi v roce 1900. Honda celá bílá staví hned za mnou a Yves mi s úsměvem přitakává, že jo, že i ona teď míří do Počátek. Tak to ti tedy děvče ujedu. Prostě za to na tý hlavní trochu zatahám a bude to!
U cedule Počátky postává KTM a dál na náměstí jedeme s Marianem spolu. Vycházíme z cukrárny s razítkem, na kterém není o Počátkách ani zmínka (snad nám to ředitel uzná) a v tom vplouvá na náměstí přízrak. Honda celá bílá. Neujedu ji, neujedu. Budu se s tím muset smířit. A tak tam na severním okraji dědiny, za hřbitovem, nacházíme stezku Soukenických mistrů počáteckých ve třech. V protisměru potkáváme Boše, Blehu a nevím koho ještě a najíždíme mezi maminky s kočárky, důchodce, pejskaře. Jedno mají společné. Nesou si prázdné pet lahve. Vlastně ještě to, že se na nás mračí. Ani se jim nedivím. Itinerář radí: ,,Kdybyste po cestě nevěděli kam, dejte se vpravo…až na jehličí“ Když nevíme kam, dáváme se vpravo. Na jehličí jsme už jen dvě. KTM někam odjelo a můj zlý, bílý přízrak nezmizet a nezmizet. Asi se mi o něm bude zdát.
U pramene sv. Ludmily se fotí Danny a jeho usměvavý, příjemný batůžek. Když se odkodrcají přes kořeny a kameny, jdeme se fotit my. Yves mi říká, že už má, kromě Žatce, hotový i Jaroměřice. No jo, no. Prostě není lama a itinerář si dvakrát přečetla a dokonce u toho myslela. Nemám na ni. A teď a tady je mi to tak nějak fuk. Je tu moc pěkně. Už po kolikátý si říkám, že je skvělý na jak nádherný místa nás ITT dovede. O kolika krásných místech by jeden neměl ani tušení, i když jezdí okolo dost často. Po vyfocení a napití zázračný vody z pramene jedeme dál společně. Vlastně společně ne. To máme ředitelem zakázaný, ale prostě máme teď stejnou cestu. Do Kojčic.
Takže nejkratší cestou na hlavní na Pelhřimov a v Kojčicích si nechat v hospodě u Plhů poradit, že Plhovi bydleli v domě č.p. 91. Tak prý nebydleli, řekl na konci dne Cccenda. Nevadí. Tuhle odpověď máme všichni úplně stejně špatně. A to jsme, Cccendo, fakt neopisovali.
A zas na hlavní a co nejrychleji na první, a vypadá to že jedinou nepovinnou. Ono Písečné, které mi po ránu zamotalo hlavu je o kus dál a těch dvacet minut, o které je hodnotnější než Škrdlovice by se asi projelo. Jedeme do Škrdlovic přes Havl.Brod, Přibyslav, Žďár. Po cestě uvažuju, co udělat, když u vodní plochy nenarazím na žádné zvířátko. To co Cccenda v itineráři naznačuje je v mým případě neproveditelné. No tak vytrhnu kus papíru, namaluju na něj rybu a vyfotím ji. V itineráři není TUČNĚ, že by mělo být zvířátko živé. Nemusím nic trhat a malovat. Po břehu škrdlovické nádrže se prochází sympatický pár s retrívrem Barunkou. Barunka se s námi ochotně vyfotí a Yves si se slovy:,,nemám se za co stydět“ svléká triko a leze v podprdě do vody. Já tamtéž lezu se slovy:,,já jo“ a v tričku. Po osvěžení a vyfocení se shodujeme, že je tu docela fajn, a že by nebylo od věci tu zůstat a na Pohádku poslat tak akorát SMSku, ať nás nečekají. Uvědomuju si, že ani jedna z nás nemá extra závodní náladu. Prostě si ten den užíváme. Trochu mě napadá, že by se měla Yves trhnout a jet na čas. Má docela našlápnuto na přední místa. Netrhá se, nelelkujeme, s razítkem na pomuchlaným papíře sedáme zase na motorky, vracíme se do Žďáru a pak vedlejšími přes Bohdalov a Zhoř do Luk nad Jihlavou.
V Lukách se zastavujeme pro obligátní razítko na benzínce. Prý nejsme první. A prý i těm před námi paní benzínová vysvětlila, kudy se dostanou k lyžařskému vleku. Znovu tu pročítáme itinerář a shodujeme se na tom, že procházka na Rokštejn není tučně!!! , tudíž se nikam nejde. K vleku vede cesta podstatně horší, než k Ludmile. Trochu se bojím, abych na ostrém štěrku vyjela bez problému. Ale CBF to v pohodě dává. U vleku se po povinném vyfocení rozloučíme. Yves se žene nejkratší cestou na Pohádku a já, mamlas, se chystám ještě do Jaroměřic.
V Jaroměřicích je hezký barokní zámek s mohutnou původně středověkou architekturou. Tak v tomhle itinerář nelhal. O čem ovšem nepsal, byl koncert Petera Dvorského . A vysloveně lhal, s informací, že je zámecká zahrada otevřena. Není! Tedy byla by, kdyby ji nestřežila brunátná důchodkyně se zatvrzelým výrazem a vrozenou nenávistí k celému světu a hlavně k tomu motorkářskému. A to já lama, jsem sem dorazila, na rozdíl od ostatních až nakonec. Takže se tu přede mnou vystřídalo asi 50 motorkářů s prosbou o razítko a o vstup do zahrady. JEJÍ RAZÍTKO A JEJÍ ZAHRADY!!! Chvíli jsem myslela, že bouchne, že mi můj itinerář rozerve na cucky, že mi možná jednu flákne. Nakonec odevzdaně vdychla, pronesla cosi o tom, že se tu ta verbež rojí celý den a že je to hrůza a že mám jít ze strany, ale že mě tam ani ony nepustí. Jdu ze strany, okolo ŽLUTÉ zdi (což ještě nevím, že je důležitá, pětiminutová informace) a přicházím ke dvěma dalším překážkám. Jsou zdolatelné o fous snadněji a pouští mě dovnitř. Tak za tohle by měly být plusové body! Fofrem počítám něco, o čem si myslím, že si přál Cccenda spočítat a raději mizím, než mě slavnostně oděno obecenstvo, operního zpěvu bažícího ukamenuje.
Tak! A mám všechna povinná razítka. Z nepovinných mám jen jedno a nějaký nepříjemný hlas v hlavě mi říká, že je to ukrutně málo, a že bych stominutový Slup mohla do limitu dát. Až překvapivě klidně mu odpovídám, že je mi to fuk, že se mi nějak nechce závodit, že se mi chce jet na Pohádku, dát si pivo, prase, pokecat a to vše v klidu. A jestli budu někde na konci pole? A jestli budu třeba z nějakého důvodu diskvalifikovaná???? No a co? Dnešek se mi líbí a to je asi tak vše, co jsem si přála.
Takže jedu pěknou cestou přes M.Budějovice, Dešov a Bítov do Lančova.
Kačka, Wéna, Yves a spousta dalších přítomných je už vykoupáno, převlečeno, najedeno, spokojeno. Spokojena bych taky byla, kdyby mi Cccendovo pohůnci vrazili do rukou vzduchovku. Ale to ne. Místo vzduchovky jsem do ruky dostala dotazník zaměřený na všímavost. Já!!! Jestli mi něco fakt chybí, tak pozorovací talent. No, chybí mi toho víc, ale teď ten pozorovací talent nejvíc. Vzdávám to. Prostě tu odevzdaně sedím a házím odpovědi od boku. Snad jen dvěma jsem si jistá. V Jaroměři jsem šla okolo ŽLUTÉ zdi a na kameni v Žatci byl letopočet 1900! Jsem si jistá! Hm, tak prý ne, prý je v kameni vytesáno 1906! Skoro bych se hádala, ale nemám sílu. A ještě ke všemu mi to je docela fuk. Pět minut sem, pět minut tam. Teď se těším hlavně do sprchy a na pivo.
Vykoupaná, převlečená, najedená, spokojená sleduju nově dojíždějící, poslouchám zážitky protivníků a je mi bezva. Dlouho po limitu přijíždí Kim a ptá se, zda chceme slyšet krátkou, nebo dlouhou verzi jeho dnešního, děsně nepovedenýho dne. Dlouhou. Možná poprvé, ale rozhodně né naposled vypráví:,,To bylo tak….“ Ač jeho příběh začíná tím, že mu motorka nejede, pokračuje smůlou s nenalezenou benzínkou, s podivným blouděním, tedy situacemi neveselými, chechtáme se kapitálně.
Spousta přihlášených závodníků sebekriticky do závodu nevyrazila, mnoho jich bylo diskvalifikováno a na počítaných místech skončilo 24 jezdců. Říká ředitel závodu a hned hlásí ono čtyřiadvacáté místo. Slyším ,,Barča“. Nejsem diskvalifikovaná a šťastně se ženu pro triko. Cccenda na mne vyvaluje jeho obrýlené oči, triko mi nedává a posílá mne zpět. Prý volal ,,Gabča“. No tak mám asi po tom dnu zalehlý uši.
Šestnácté místo celkem a třetí v babách si jde vyzvednout Kačka. Wéna místo třinácté. Stojí vedle Cccendy trochu zasmušile a oznamuje nám, že jel celý závod na plný plyn. Sklízí zasloužený potlesk a čekám, že do sálu vytlačí jawu, aby si ten potlesk užila. Fakt by si to zasloužila!
Skoro nevěřím, když mě Cccenda volá pro osmé místo, které znamená, že jsem v babách druhá! Tak to jsem s tím ranním zakufrováním nečekala. Yves si jde zaslouženě pro největší babský pohár a součastně sklízí potlesk za místo čtvrté! Je skvělá a při přebírání cen roztomile rozpačitá. Pro celkově první místo si jde duo Danny+Zuzuki
Ze sobotního večera, ač se snažím svou paměť podplatit čokoládou, si nepamatuju nic. A opravdu to není konzumací lihovin, ale prostě jen tou blbou pamětí a odporným zlozvykem, sedat si k sepsání akce s půlročním zpožděním. Prostě… v sobotu večer se asi nic zajímavého neudálo, neb co si nepamatuju, to se nestalo. Ba jo! Teď si vzpomínám! Stalo! Když kolem nás tlačil Mariano svoji oranžovou motorku, tak zareagoval na Wénovo hlášku, která se samozřejmě nabízela, slovy že je to děsně vtipný a že je Wéna asi dvacátej. Tak jsme se tedy přidali k davu a šli se podívat, co bude Mariano tvořit. Dav byl spokojen, bylo to veselé vystoupení s oranžovým nářadím. Nakonec se zprovoznění stroje podařilo a Mariano na něm mohl nad ránem odjet na dovolenou.

 

[Not a valid template]

Neděle 18.8.

A že už nejsem úplně nejmladší, vstávám téměř za kuropění. Procházím po Pohádce pohádkovým klidem, pohádkovou rosou, pohádkovým velmi mladým sluníčkem, pohádkovým ranně čistým vzduchem a tu slyším z pod pergoly: ,,Brejtro, pojď si dát prase!“ Boš je asi starší než já (no to je velká blbost), vstává dřív a z pohádkově romantického rána vytvořil ještě něco hezčího. No řekněte, je takhle po ránu nad dobře proleženou opečenou vepřovou, kyselý okurky a čerstvý chleba? Mana nebeská! Sádlo mi teče po bradě a k posezení se přidává Kim a pár dalších, povětšinou jen o něco málo mladších než já. Do nádherně masem provoněné atmosféry se postupně přidávají mladší. A jsou dokonce mezi nimi i tací, kteří se do nás, starších a podstatně rozumnějších navážejí. A že nejsem nejmladší… no jo, no! si zas ty nedospělý hlášky nepamatuju. Škoda. A dokonce si ani nepamatuju, na koho se za ně mám mračit. Ještě větší škoda (přiznejte se někdo 😉 ). Pohodový ráno. A pak nastalo hromadné loučení, odjezdy. Kačka s Wénou nemohli odjet, neb je chytrá cccendovic krabička napráskala. Já s Kimem jsme to vzali ještě na onen hrad, který jsme včera vynechali. A dobře jsme udělali. Skvělá cesta, Kim si chválí, že takhle se mu celý včerejšek nejelo a já nechápu, proč tvrdí, že mu motorka nejede. Sakra jede :-)! A to menší endůůůrko v cíli už nás nerozhází. Po louce, přes rigol, lesem, zase po louce, přes můstek a jsme pod hradbami. Rokštejn za to opravdu stál. Jen na věž jsme se nedostali, neb pan hradní v neděli asi spí. Nevadí, domlouváme se, že výhled oželíme, loučíme se a jedeme každý jiným směrem domů.

Po čertech krásný víkend 🙂 ! DÍKY CCCENDO!!!!!!!!!!

S úderem sedmé hodiny večerní COSI oranžovo-kdysi bílého, teď oranžovo-odporně nahnědlého a smrdícího vpadlo do Haberské Dolní hospody. Mysleli jsme, že jde o klekánici, ale ještě bylo světlo. Chvíli TO lapalo po dechu a když TO ve tváři změnilo barvu temně rudou do rudé už trochu ucházející tak TO zasípalo: ,,PANÁKA!“ . Dolní hospodský TOMU podal lahev zelený, ono TO lahev přitisklo do míst, kde má normální člověk ústa a počalo hltat. Zelená TOMU dodala sílu na těle i na hlase a ONO to povídalo: ,,moc to bóólííí!“ Z čehož jsme konečně poznali, o koho jde! Přijel Richard!
No hurá! Tak to oni bahňáci fakt do toho našeho Habří trefili. V Praze, o deváté ranní, zněly pokyny jasně: dojet do Habří podle GPS s vypnutým asfaltem. Né, že bychom jim nevěřili, ale probíhaly tu sázky do kterého ze tří Habří endůůristi trefí. A teď jsou tady u nás. Někteří skoro mrtví, někteří jen mírně unavení, někteří vysmátí. Prý si dali krásná místa, jarní brody, objeli Orlickou nádrž, ujeli asi 250km (z toho 16km po asfaltu, jinak to nešlo) a prý to bylo moc pěkné. A že se ta únava přeci jen nakonec projevila na všech, tak byl večer v Haberské Horní klidný a krátký. Jen Bull chtěl poklid trochu narušit a zařídil si na dnešek narozeniny. Vůbec to nevadilo. Poklid zůstal a ještě jsme z toho vytřískali vynikající čokoládový dort (Ficcuska tu nebyla! Zbylo na všechny! ).
A v sobotu se z pelechů nepotáceli přiopilé bytosti, jak to bývá, ale na startu stáli offroadisti vyspalí, odpočatí, čistí a voňaví. Zvědaví, cože je to dnes čeká. Při onom čekání vjel do dvora Horní Haberské krásný, nepřekvapivě oranžový vůz. A z něho byla po sjezdu s travnatým kobercem (kytičky chyběly) vyvedena kráska ladných, neřkuli sexy tvarů. Pánům offroaďákům zvlhnul zrak, rozněžněly se výrazy ve tvářích a vzrušené vzdechy se jim hrnuly z hrdel. Ze všech, kromě hrdla pana Horejska. Ten pokyvoval hlavou, aby z něj po chvíli vypadla první dnešní perla: ,,pěkný“… a po chvilce, kdy vypadal, že se zamýšlí nás dorazil: ,,a k čemu to tak asi je?“ Pan Hejník snad neslyšel, či nedbal, svoji KTM 950 SUPER ENDURO napojil kvalitním benzínem a přidal se na startovní čáru.

[Not a valid template]
První cesta vedla na Smrtelku. Ač název napovídá, že tu půjde o krk, tak se tímto úsekem stroje prodíraly vcelku bez ztráty hrdosti a pánové bez zranění. Nepočítáme-li odřený Kroulův prst. Dokonce jsem v blízkosti klády přes ,,cestu“ nezaslechla žádné sprosté slovo. To bude asi tím, že blbě slyším. Přes jarní potůček, který nás rád neviděl, se pánům taky jezdilo vcelku v pohodě a před Lukášem na Transalpu bych úctou poklekla, kdyby to nebylo do bláta. Takhle se jen hluboce klaním.
Poté ředitel závodu zavelel, že prý za Víta do Condořího potoka. Condor se jistě kdesi v dáli musel uškytat, při našem vzpomínání na jeho bolavou, akrobatickou jízdu pro diváky.
Teď to tu probíhalo poněkud klidněji. Z důvodů nám známých (a ostatní nemusí nic vědět 😉 )
), opouštíme tento krásný koutek poměrně brzy, přesunujeme se do vsi, poté k pískárně a tam … Tam nevím. Zase jsem mimo dění, když se děje něco zajímavého. ,,Máchal“ je prý přezdívka od slova ,,vymáchání“ . Škoda, vymáchání Máchala jsem neviděla, a že jsem o hodně přišla bylo jasný z rozchechtaných poznámek .
K enduro vyjížďkám patří prý opékáni buřtů. Takže zpět na Smrtelku, kde jsme s kri-kri připravily oázu klidu, ticha(sakra, vypněte ty děsný stroje 🙂 ) a jídla. Dovolily-li jim to zacpané huby, tak si pánové chválili. Prý o tom ježdění je. Prý je vlastně úplně zbytečné jezdit někde v blátě, když stačí přejet louky a být u ohýnku. Prý je vlastně úplně zbytečné jezdit k ohni na motorkách. Prý je vlastně úplně zbytečné ty motorky vůbec kupovat… A to takovéhle nápady rozvíjeli jen po kafi a čaji.
Nic!!! Konec hloupých řečí a do sedel!
Horejsek zahlédl v mojí ruce foťák a v očekávání oslavných slov nad fotkou se překonal, přední kolo zvedl notný kus nad jarní trávník a elegantně zmizel v dál.

[Not a valid template]
A v Roklince se motorky utápěly, zvedaly, vytahovaly z bahna … prostě normální sobotní odpoledne. Barry svoji KTM vytahoval až potil krev. Doslova. Bull se v předtuše prvních pěti míst prodral roklinkou, nahoře řádně zagazoval a s planoucíma očima upřenýma na časomíru se přehoupl přes cíl a zmizel nám z očí ve hluboké škarpě. Řev motorů je tiché šumění větříku v květech stromů proti výbuchu smíchu, kterým Bullovo představení ohodnotili kamarádi. Richard ve škarpě neskončil. Kdepak! Na Bullovo pobízení aby za to pořádně vzal jen pohrdlivě prohodil: ,,to víš že jo, woe“ a velmi elegantně se sklouznul po trávě. Z mého pozorovacího místa mi to připadlo, že se ukládá Pepovi k nohám, pravděpodobně v předtuše protekčního ohodnocení. Z místa, kde stála kri-kri to prý vypadalo jinak. Že si spletl sporty a vykroužil krásně vyvedený carvingový oblouček.
Pepu přestalo předvádění pozérů bavit a zahlásil rozchod! Či rozjezd. Jak je komu po chuti. Některým byla po chuti vyjížďka do lesa a někteří už toho měli dost. Tak či tak, stejně se nakonec všichni sešli v Horní Haberské.
Bůžek Ofrouďáček během uplynulého týdne rozpustil zbytky sněhu a teď přišpendlil na oblohu dokonce sluníčko (to je takový to svítivý, hřejivý, co jsme už asi pět měsíců neviděli), horní hospodský Jarda vymetl pavouky z křesílek a vykouzlil jarní posezení na terase. A zase je pohoda.
,,Už jste někdy viděli takhle krásný nohy? No uznejte, že mám nejkrásnější lejtka v Evropě“ ne, to nepronesla žádná diva pozvaná k obveselení pánů enduristů. To pronesl Horejsek. A obveselil tou hláškou nejen pány enduristy. Ano! Fotky nelžou! Zjištěním tohoto víkendu je, že Horejsek má krááásnáá lejtka :-).

[Not a valid template]
Postupně a docela neochotně opouštíme pomalu chladnoucí terásku, jezdci se jdou odsmrdět, Pepa jde počítat výsledky a všichni jdeme načerpat síly na nadcházející večer.
Že to bude večer veselý, bylo vcelku brzo jasné. První fláknul na stůl flaškou Morgana se slovy:,, jsem tu novej, tak tady je zápisný“ Milan. Pánů, kteří se haberské trachtace zúčastnili poprvé, bylo dost. Až dost. A hospodský nemá sedmičky, ale rovnou litrovky. Morgan došel brzy, následovalo vykupování zelené. K Horejskovo radosti. Ale nepředbíhejme, ještě je třeba vyhlásit výsledky. Ředitel soutěže zvýšil hlas, aby jím oznámil, že vše bylo OK, že není námitek, a kdyby bylo, tak je stejně neuzná.
Táák: ,,Přátelé kamarádi! my vám ty medaile přivezeme“ někdy příště. Tentokrát nějak zadrhla příprava. Ale co, stejně byste je sežrali.
A výsledky? Jsou důležité? Nejsou! Tak jen stručně: Ve střelbě vcelku nepřekvapil prvním místem Horejsek, ale proč je Bull napsaný na místě posledním??? Jsou věci mezi nebem a zemí. Pravda je, že ona střelba sestřelila tohoto střelce z celkově prvního místa na druhé. Nedá mi nezaznamenat poznámku z papíru od pískárny. U všech jezdců je vyznačen čas. U,,Máchala“ je zapsáno: ,,nekonečno! dát pochvalu!“ A tak tomu je. Máchalovi je vyřčena pochvala za pobavení diváků a Mladýmu je předána cena za CELKOVĚ PRVNÍ MÍSTO!!! Tjádydádydá!!! Honzík je nejlepšíííí!!! A je tak krásně nesmělej, uzardělej a vypadá nevinně.
A pomalu se můžeme navrátit k oněm Morganům a Zeleným. Po chvíli přestává být Mladej nesmělým a vcelku zběhle drží krok s tou motorkářskou sebrankou. Přidává se pan Chlebíček, a kdyby mu Hanz neukousnul nos, tak by s námi mohl popařit dýl. Anebo mu ten nos ukousl Richard?
,,Hele, koukej, jak se nechaj zblbnout! “ Horejskovi svítí oči a provokuje soutěživý tipy k soutěži. Tentokrát se nestaví pyramida, ale budou se dělat kliky. Bull, Hanz a Mladej se nechají vyprovokovat a předvádí své svalstvo okolostojícím. Téměř zbytečně, že by někdo ještě něco viděl… no už moc ne. Horejsek jo!!! Je v ráži. Neskutečně si dnešek užívá a bohužel nejsou zaznamenány všechny perly, které tenhle víkend vypustil z úst. Ona historka o kytování vany zaznamenána být nemusela, tu si každý zapamatuje, ale zase je nezveřejnitelná. Takže… kdo tam nebyl a neslyšel, zeptejte se Toma. A ještě se můžete poptat na medvěda v Brdech. Zaznamenat snad lze Tomovo prohlášení, kterým navazuje na ukazování svých krásných lýtek:,,Jo jo, lýtka mám krásná. Jsem prostě ozdobou dámských ložnic“. A toto prohlášení je asi tím správných povelem k ukončení zábavy!!! Hotovo! Spát!

[Not a valid template]
A ráno? Je příjemné v Habří bydlet a nemuset nikam odjíždět. Pár z nás to štěstí má, tak posedáváme na terásce, sledujeme pakující a neochotně odjíždějící kamarády. Ani trochu jim nezávidíme. A pak… za chvilku se Habřím rozléhá absolutní ticho. Takové to vesnické, s prozpěvováním ptáčků, cvrlikáním broučků, štěkáním psů, prasknutím bubliny na napěněném pivu, POHODA KLID!!! Paráda, jen tu najednou něco chybí. Hej, kde je startování strojů, výbuchy smíchu, vrzání enduro bot??? No tak zas příště 🙂

p.s. Jó! A kri-kri má fakt bačkůrky s kravičkami a né s žirafami, jak se vám snažila namluvit!

Barča

 

 Snažím se velké rodinné radě vysvětlit, že má účast na rodinné narozeninové oslavě není tak nutná, jako reprezentace rodiny v prestižním motocyklovém závodu. Mračí se, nevěří a očividně nechápou, že Cccendovo ITT není jen tak něco, ale že to je fakt děsně důležitý. Chjo  . Prohrávám, letos nejedu  .

 Tuhle informaci Cccenda odmítá akceptovat a neustále mi posílá maily, že letos fakt jet musím, že to je nutný, že se na to těší, že…. Jeho naléhání  zas tak moc nechápu, dokud to nevzdá a nepošle mi itinerář, abych teda fakt litovala. Sakra! On to letos šoupnul do Habří! A prej se moc těšil, jak na to budu v sobotu na Pohádce zírat! Tak to teda fakt lituju! To bych zírala!

 Dobře! Takže jinak! Narozeniny se konají až večer, přes den mám možnost se trochu vyřádit. Cccendu prosím, ať mi dá na téhle kontrole volnou ruku. Mám ji mít, jen nemám až do soboty 18.8.do 8,°°h NIKOMU NIC PROZRADIT!!! Tajemství děsně tajný! Itinerář se nesmí dostat ven! Trpím! Pod přísahou okořeněnou výhružkami děsivými přeci jen do plánu zapojuji Kačku a Pepu.

  Krleš! Konečně, v sobotu úderem osmé rozesílám SMSky motorářům z Habří. Bohužel jsou rozprsknuti po vlasti české a pomůže nám jen luffa s Honzou.

 Při pohledu do itineráře počítám, že i když by byl nějaký závodník fakt rychlý, neměl by tu být před půl dvanáctou. Času dost. Malujeme cedule, které nám ITTétéčkaře přivedou před garáž, píšeme Cccendovi vzkaz, tvoříme puzzle, hledáme špalíčky, truhličku, klíče…. prostě fofr. A pak čekání. Dlouho nikde nikdo. Až v jednu hodinu do Habří přijíždí první osamocená motorka. Mak. Celkem v poklídku leze z motorky, bere si chodící špalíčky, dojde si na nich pod pergolu, tam si v písku vyhrabe klíče a po chvíli z nich vybere ten pravý, který mu odemkne kouzelnou truhličku ukrývající razítko Motorkářů z Habří. Orazí si itinerář, převezme jeden kousek puzzle pro Cccendu a ještě se mu podepíše na tričko. Vcelku podle očekávání se tahle část úkolů zalíbila všem soutěžícím pánům. Pravda, ono tričko na sobě nemá Cccenda, ale luffa či Kačka.

 Mak odjíždí a přijíždí Yves. I ona, s klidem a úsměvem úkoly plní. Vysvětluje nám ono zpoždění, prý se na startu trochu pobíhalo s cihlami, tak byl start a tím i cíl trochu posunut. Ukazuje na itineráři, co už má za sebou, říká, kterak má plán jet dál, a já mám matný dojem, že tu máme adepta na přední místa.

 A pak se to rozjíždí a začíná docela fofr. Občas nám do Habří vjede dost motorek najednou, občas se na návsi potkají, pozdraví a já se děsně nutím jim nezávidět. Ještěže na to nemám čas. Jsou okamžiky, kdy nápor trochu nezvládáme, a někteří závodníci musí čekat.

 Všichni přijíždí dost vycucáni, znechuceni vedrem, unaveni, zpoceni. Bleha se téměř skácel na ,,jediný stín v Jižních Čechách“  jak říkal, třímal v ruce studený Birell a opřen o popelnici vypadal tak trochu jako bezdomovec, je-li možné, aby měl bezdomovec motohadry. Někteří by si nejraději nesundali ani přilbu, jak chvátají (jak já jim rozumím! ), jiní ze sebe strhávají téměř všechny vrstvy oblečení. Ledničku s vodou a Birellem přivítají téměř všichni.

 Ovšem některým přeci jen vedro a pár stovek kilometrů v sedle náladu nezkazí, takže je o srandu postaráno. Nejveselejší okamžiky jsou vcelku dle očekávání při podpisech. Na špalíčcích jsou o poznání lepší motorkářky, než motorkáři. Přeci jen má praxe na kramflících něco do sebe. Smutným okamžikem, tedy dle reakcí jen pro mne, je zničení mé hodobóžové truhličky. Některý ze závodníků (tak už se ksakru někdo přiznejte!) nedočkavě zkoušel klíče, až zámek zničil a následně musela být zničena i truhlička obsahující vytoužené razítko a puzzle pro Cccendu. Nevadí, jedeme dál! Zámků ještě máme  !

 U podepisování zavírám uši, abych neslyšela některé komentáře, přeci jen se ta verbež motorkářská podepisuje na mých dcerách a chvílemi pochybuji, zda to byl dobrý nápad. Mariano nepochopil, že se má podepsat na tričko, tak se podepsal pod něj. Tak prý pochopil, jen si nějak nemohl pomoci (píše po pár dnech).

[Not a valid template]

 

Během odpoledne se ráda zdravím s pár starými známými, některé z nich jsem už hafo let neviděla, někteří říkají, že se do Habří chystají už dlouho, jen nemysleli, že to bude zrovna dnes. Prostě mě to baví. Tohle odpoledne mě baví. Jen strašně závidím těm, kteří klečí na zemi u mapy a plánují kudy kam. Chvílemi je děsně těžké neradit. Prý nesmíme ani naznačovat, hlásili z hradu! Tedy z Pohádky!

 Vyhlížíme Wénu, doufáme, že letos itinerář otočil a nějak se nám nezdá, že tu ještě není. Přijíždí až okolo čtvrté a je trochu bez nálady. Prý přijede jindy, za lepších okolností. Letos fakt nejede na bednu.

Motorky vrčí, sluníčko pálí, závodníci závodí, já trochu závidím …a čas letí. Okolo šesté hodiny si říkám, že ten kdo nedojel do teď, už nemá šanci dojet na Pohádku v limitu. Takže soutěžícím dáváme puzzle po hrstech, Alexij dostává důležitý úkol, předat podepsané tričko šéfovi na Pohádce a pomalu pakujeme. Je třeba uvolnit místo pro narozeninovou oslavu.

Přeci jen si od předávání dárků a narozeninového dortu musíme občas odskočit k hromadě písku a opravené truhličce. Ještě okolo sedmé je na návsi motorkářsky živo. Tak tihle už fakt asi do limitu nedorazí.

 A jak to bylo na Pohádce? Tak to nevím. Šéf nekomunikuje, časem se dozvídám, že už asi nemohl a tak mi zůstane utajeno, zda si složil puzzle, na kterém měl poděkování za několikaleté pořádání ITT, za všechny ty zatracený Šobesy, Zdislavy a tak. Zda si vzal na sebe tričko, které mu v Habří závodníci, povětšinou Cccendu častující jadrnými nadávkami podepsali.

 Za čas se dozvídám, že vyhrál Mariano, což jsem tedy netipovala a teď se mu za to omlouvám. Z ženských byla nejlepší Yves. Tak tu jsem stopro tipovala a moc ji to přeji!

A za rok…. rodinná rada nerodinná rada! Jedu!

Díky všem, kteří do Habří trefili 

Vyrážím v pátek 19.8. 2011 odpoledne směrem na východ. Protože svítí sluníčko. Protože mám chuť se projet a hlavně proto, že Cccenda opět pořádá ITT. A když Cccenda něco pořádá, tak to stojí za to. Jedu se tam mrknout. Bo jsem nesoutěživý tip, tak závodit nebudu. Vezmu si itinerář ( možná, když se k němu dostanu), trasu si projedu (když trefím), a vrátím se včas na Pohádku (když ji najdu). Prostě pohoda. Od Jindřichova Hradce mě provází mrak. Jen tak zdálky straší, ale zatím nezlobí. Věřím, že mi dá pokoj. Před Jemnicí mi cedule nařizují odbočit na kančí stezky. Nevadí, stejně jsem měla v úmyslu jet kotěhulkama. Před jednou z Kotěhulek, na takové rovné, uzoulinké silničce v polích si říkám, že budu muset zastavit a dát mobil do kufru než začne pršet. Aby se mi v kapse neutopil. A pak si najednou neříkám nic. Nic není. Není silnička, nejsou pole, není mrak. Je jen obrovský černý poklop s kroupami a vichrem. Děs. Tak tady nezastavím. Jednak by mě v tý tmě něco srazilo, druhak by mi vichr z polí sundal motorku. Potácím se ve větru a kroupách a doufám, že se dopotácím do nějaké té Kotěhulky. Projíždím serpentiny v černém lese a konečně se přede mnou objevují baráčky. Vysočany se jmenuje tahle Kotěhulka, která mě zachránila. A postavila přede mne přístřešek před krámkem. Nechávám motorku na dešti a letím se schovat. Po chvíli činí stejně další motorkář. Seznamuji se s Jindrou a zjišťuji, že míří do Lančova na Pohádku. Když zas svět vypadá jako svět, a né jako nějaké peklo, vyrážíme. Někam, kde si myslíme, že by mohla být Pohádka. No, camp jsme nějaký našli, ale úplně jiný. Kdosi nám docela zbytečně řekl, že jsme úplně blbě. Nevadí. Zkoušíme si dopředu zítřejší bloudění a přetahujeme se o to, kdo z nás vyhraje bludičku.

Konečně mokří a spokojení dobloudíme do Lančova. Tady pere sluníčko a usmívá se Cccenda. Je roztomilý 🙂 . Těší se na zítra a ujišťuje nás, že nikdo z nás ani neodjede, natož aby se v limitu vrátil. Je mi to fuk. Nejedu závodit, jedu si to užít. Na místě už je Icing s Pavlou, Čikus, Kytička, Scharp…………….. posléze přijíždí Mak, Wéna na své krásné MT 01 a Pavel se skvělou storkou, jak má blbej den. A to ještě netuší, kterak mu ta smůla bude zítra pokračovat. Postupně se Pohádka plní asi 40ti závodníky a jejich batůžky. Cccenda září. Mne si ruce, jak nám dá zítra zabrat a při pohledu na duhu nad Pohádkou jen pokýve hlavou a řekne cosi jako:,, jsem dobrej! I duhu jsem jim objednal“ a Wénovi slíbí, že bude mít vlastní itinerář, aby neměl to vítězství tak jednoduchý. Trochu zavzpomínáme na první ITT, první Křišťanky……. a s velkou dávkou nostalgie jdeme brzy spát.

Jo, a ten mobil mi nejde, je utopen 🙁 .

 

[Not a valid template]

 

ujeto 160km

 

V sobotu 20.8. ráno

 

se ujišťuji, že se mobil přes noc nevzpamatoval. Jsem bez spojení s domovem. Ale alespoň vím, kde nefunkční mobil mám. Cccenda neví, kde má funkční foťák. Tak nějak toho neví víc. Nevěří, že včera přijel Pavel, že došlo během večera pivo atd.

 

,, Přátelé, kamarádi!“ Jak jinak může začít Cccendův úvod do soutěžního dne? Poté nám dává vylosovat jakési papírky a na nich nesrozumitelná čísla. Vzhledem k tomu, že buzeroval s buzolou, půjde asi o směr a vzdálenost. Prostě: milánkové: chcete závodit? Tak si ty itineráře najděte tady někde v lesích. Hledáme i my, kteří vlastně ani závodit nechceme.

Na nalezených itinerářích pokračuje číselná smršť. Cccenda nás nechá chvilku vyšťavit a po chvíli se nerad, velmi nerad vzdá, a nesmyslná čísla nám mění ve smysluplné názvy obcí. No sláva! Koukám po očku do mapy a po druhém očku po soutěžících. To mi vysvětlete, co lidi vede k soutěžení. Co na tom mají, být někde dřív než ostatní. Sleduji nakrčená čela soustředěním, nervózně poklepávající propisky, soutěžní pot vyvstávající na čelech těch nejzarytějších a nechápu. Jedině Pavel, s cigaretou přes pysk, čímž vypadá trochu jako vlk z ,,Nu pagadi, zajac“ je ve stejném klídku jako já a ptá se, zda budu závodit. Se zbláznil? Já?

První vyráží Wéna. Sám, rychle, s hodinovým předstihem a s ozvěnou slov:,, já letos fakt nejedu na bednu. Vůbec nebudu soutěžit“

S těmito slovy, myšlenými ale vážně, vyrážím i já. Jedu napřed do Bítova natankovat, abych pak Boše s Blehou, ke kterým jsem se nakýblovala, nezdržovala. Odjezd z Bítova k prvnímu průjezdnímu bodu nám komplikují prácechtiví silničáři. Je to tu samá stavba a objížďka. U jedné z nich postává a do mapy pokukuje nějaký motorkář. Nemám ponětí, kdo to je. Užívám si jízdy a jsem spokojená. Prostě pohodový den. Takhle jsem si to představovala. Míříme k Troskotovicím, povinné zastávce na štempl, ale ještě si zajíždíme kousíček do Želetic. Zastávce nepovinné, přičítající nám 40 minut. Stavíme u sportovního areálu, sundaváme přilby a zjišťuju, že čtvrtým do party je Kim. V klídku jdeme do areálu, jsou tu rozestavěné kužely, minimotorky, čekáme jaké že to výkony po nás bude místní Soňa požadovat. Děs! Požaduje zpěv. A ještě k tomu v němčině. Kim se bez zbytečných průtahů ujímá mikrofonu a vede náš sbor. Asi zpívá německy rád. To si zatím myslím. Ještě nevím, že se zpěvem chvátá, né z radosti ze zpěvu, ale protože prostě chvátá. Po odložení mikrofonu zazní dneska poprvé jeho povel: ,,Jedéém!” Bleha rozvážně zatípává cigaretu, s klídkem sedáme na motorky a jedeme k daným Troskotovicím. Setkáváme se s Číkusem a ještě další trojicí protihráčů. Je mi vcelku fuk, kdo z nás první vrzne hostinskýmu pod razítko itinerář. Užívám si. A dále k Bošovicím. To je snad jediné místo, které bych uhádla bez nápovědy. K Bošovicím cesta dlouhá, uzavřená zákazem. Boš nedbá. Do jemu velmi sympatické vísky prostě zákazem projedeme. A pak ještě na červenou na stavebním semaforu. To by tak hrálo, aby Bošovi vjezd do Bošovic něco překazilo! Razítka získáme v jakémsi krámku a vracíme se zákazem, přes červenou zpět.

Zákaz, nezákaz, valíme to dál. Směrem na Kyjov. Teď jsme najeli na naprosto luxusní silničky. Zatáčky tak akorát. Okolo měkké kopečky, nádherné výhledy a světe div se! krásný asfalt. Bezva projížďka! Píšu Cccendovi velké významné plus za vybranou trasu a umiňuji si, že ho musím na konci pochválit. Však ono mne to přejde. Do cesty se nám staví malebná vesnička Věteřov. A co si tak pod pojmem malebná vesnička představujete? Já pěkné baráčky ve svahu, nevěstu, ženicha, svatebčany vcházející do vymydleného kostela. Onen svah byl výchozím bodem na kopec Babí Lom, či Babylon, či jak se to ksakru jmenuje. Oni svatebčané nám byli cestou k razítku. Nenajdeme-li nikoho jiného, razítko si vyprosíme mezi slovy:,, …a Vy nevěsto, berete…“ a ,,si zde přítomného…“ od oddávajícího! Oddávající a svatebčané měli kliku. Nalezl se hospodský- motorkář. Hospodu má ještě zavřenou, ale srdce pro motorkáře stále otevřené. Asi je to tím, že před kariérou hospodského znal vůni závodních, motokrosových motorek. Docela by pokecal. Já taky. Né tak Kim. ,,Jedééém!“

Kam? Do Zdounek. Což je vesnicoměsto kousek na severovýchod. První zmínka o něm je prý z roku 1298 a o kostelu nejsvětější trojice roku 1366. Což je informace zajímavá, ale zas né tolik, jako ta, že nám tahle nepovinná zajížďka upíše 60 minut. Jdeme na to! Fofr! Na místě, bez sundání přileb povinné foto u kříže. Tady vzniká diskuze. Dáme Kostelec na Hané? Dáme 100 nepovinných minut? Na itineráři je napsáno cosi v tom smyslu, že kdo je v Kostelci, NEMUŽE se vrátit včas zpět! Limit je 19,°° h. Cccendo! Ani my ne?! Jakýsi, mě doteď neznámý skřítek sídlící kousek nad mým žaludkem říká, že to dáme! Jedeme dál!! Kam?? Do Kostelce! Proč? Protože závodíme! Cococo?! To je ale blbost. Nikdy nezávodím a přeci s tím teď, na stará kolena, nezačnu. Můj nový přítel skřítek tvrdí něco jiného. Né, že bychom do teď nějak dodržovali předpisy, ale teď a tady to nabírá grády! Trochu točíme pravým zápěstím víc, než by se našim chránícím líbilo. Máme kliku, zrovna chrání někde jinde.

V Kostelci skáču z motorky, letím pro razítko a mám vztek na kluky, že nějak nechvátají. ,,Jedéém!“ huláká skřítek ve mně. Jen stihnu podotknout, že je to letos trošku nuda. Samá razítka. Takový Šobes tu chybí. Boš na to: ,,važ slova, babo! Ještě nejsme u konce!“

Někdy v půl druhé, u cedule Prostějov mi dochází, že to máme na Lančov pěkně daleko. A ještě musíme projet hafo povinných kontrol. Můj skřítek Nadžaludečníček začíná úpět: ,,To nezvládneme 🙁 “ .Letíme na jihozápad směr Zhoř. V Černé Hoře staví Kim. Proč? Tady nemusíme! Tady nepotřebujeme razítko! Jedeme! Kimovi se zachtělo jeho oblíbené limonády se chmelem. Kruci! Zatracení abstinenti! Kdyby si dal s námi večer normálně chmelové pivo, tak teď nezdržuje s nějakou chmelovou limonádou! Mé normální já se ptá co blbnu. To jsem přeci chtěla. V pohodě se projet, občas, na pěkném místě zastavit, pokochat se, napít čehosi nového, co neznám….. Mé nové já, můj zatracený skřítek řve, ať nezdržuju a koukám jet. Jedu na bodovaná místa, tak co tu lelkuju!!! Bleha s Bošem trošku neradi poslouchají mého skřítka( zatím ho úspěšně schovávám v sobě) a Kimovo soutěživost vrozenou, neschovávanou , limči dopíjejí ve stoje a JEDEME!!!!

Po chvíli zpomalíme. Neradi. Ráda bych tomu trochu naložila, ale nějaký pud sebezáchovy mi přeci jen zůstává. Na tom štěrku se letět nedá. I Kim zpomaluje. Moravskou zem napadli nepřátelé útočící štěrkem a vyhráli! Kruci! Začínají se mi drát slzy do očí. Jestli nedojedeme v limitu….. 🙁 . Co se to se mnou děje ?!?! V zasypané Zhoři na nás čeka motorkářský potěr s přilbou, stolečkem a bez razítka. Prý pro razítko někam doběhnou. Dobrá. Ale rychle! Blbnu! Mezi tím jsme zjistili jméno místostarostky Kozárovic. Ono důležité jméno z Býkovic tu nikdo neví. Budeme tam muset zajet. Po kompromitujících snímcích na nichž je vidět, že Cccenda zaměstnává nezletilé, do Býkovic jedeme. Tady trochu odbočím. Až po 14ti dnech jsem zjistila, že je v tom Cccenda nevinně a že jeho nechápavý pohled, když jsem mu ono využívání dětí vyčetla, nebyl hraný. To bylo tak: Do Zhoře jako první dorazili Icingovci. A pátrali po razítku. Razítko k nedopátrání. Od nějakého kluka se doslechli, že v celé Zhoři je razítko jen jedno. Má ho jakýsi okenář. Ale že zhořští kluci jsou akční, tak razítko sehnali a na Icingovu radu si zrobili provizorní kancelář. Tímto se Cccendovi omlouvám a Icingovi píši veliké významné plus. Vlastně tím pomohl všem ostatním ITTéčkářům.

A teď do oněch Býkovic. Pro Boše to byla cesta trošku krkolomnější a já jsem jen nechápavě zírala, kterak si s motorkou dovede poradit i při nechtěném endurku.

Víme jméno, jedeme dál. Na západ. Do Kadolce. Trošičku kufrujeme, točíme, čímž opět projíždíme štěrk, ale za chvíli se chytáme. Jedeme příjemným krajem. V Lomnici je vinařsky krásně. V Lomnici chodí rozesmátí, okrojovaní vinaři. Halekají na nás, chtějí nás zastavit, podarovat vínem, nějakými koláči, či co to vše na voze mají. Krásná atmosféra. Ráda bych se zastavit nechala, i můj foťák se v kufru kroutí absťákem. To by byly fotky! Ale není čas. JEDEME DÁL!!

V Kadolci přijíždíme k zavřené hospodě. Což nám tu je trochu k ničemu. Tady nám razítko nestačí.

Tady potřebujeme fotku. Kdesi, u čehosi. Nic moc víc nevíme. A nikde ani noha, která by nám poradila. Můj skřítek si žádá akci, ale nedokáže poradit jakou. Jen mě znervózňuje upozorňováním, že tu ztrácíme drahocenné minuty. Konečně. Člověk. V autě. Stavím ho, Zjišťuji, že hledáme Sv. Zdislavu a že to je všechno v háji. Ona svatá, u které se máme vyfotit je trošku z ruky. Za JZD, za loukou, za lesem, za další loukou, v dalším lese……… a hlavně na kopci. Na dotaz, zda tam dojedeme na motorkách, pán v už dlouho používaném Favoritu zamručel něco jako:,, na těhle? Hm, asi kousek“. Troubo! Asi na jinejch, když jsme tu na těhle! Koukám na hodiny. Už byly čtyři. Kruci!! Padá rozhodnutí. Jdeme na to. Prostě to stihneme, a nebo ne. Nic jinýho nevymyslíme. Možnost ,,a nebo ne“ mě děsí. Už se ani nesnažím skrývat, že závodím.

Prolítneme mezi kravským odpadem v družstvu, na první louce pozdravíme Čikuse, na konci louky nestavíme, ale vlítneme přes pešuňk do lesa, projedeme lesem, kam až to jde. Zaparkujeme na jehličí, šiškách, mezi smrčky a běžíme přes další louku, další les a do kopce. Že bych si z toho něco pamatovala, to tedy ne. Mám v mozku zhasnuto. Jinak bych takhle nevyváděla. Uřícené foto a zpět. Chyběl mi Šobes? Dobře mi tak. Dochází nám humor. Kromě toho, že už to vidíme bledě s časem, Bleha ztrácí itinerář. Někde tady, v lese pod Svatou Horou mi přichází nesmírně líto, že si nedojedu včas pro pohár. Divnej pocit. Říkám Kimovi, ať se trhne a letí napřed. Ať to alespoň on stihne. Odpovídá, že ne, a že mne pro ten pohár dotáhne. Nenechám se dlouho přemlouvat. Bleha nachází itinerář. A poté nacházíme i motorky. Což se zdá jako nepodstatná informace. Vždyť kdo by zapomněl, kde motorku v lese zaparkoval, že? I tací se najdou. Ateista Pavel se v těchto místech prý naučil modlit. Měl tu na to dost času. Lítal po lese a motku hledal třičtvrtě hodiny. A pak o tom napsal poutavé povídání u kterého jsem si slzami smíchu zmáčela počítač. Na místě mu ale moc veselo nebylo.

Za řidítky se nálada začíná zvedat. A když stavíme u benzínky a Kim se ptá kolik je a říká, že bychom to ještě mohli stihnout, tak se můj skřítek zase začíná tetelit. V rámci úspory času tankujeme s Kimem najednou a jemu se tenhle způsob dabltankování zamlouvá. Máme před sebou ještě dvě povinný zastávky a spoustu kilometrů do cíle. Nejedeme, letíme. Můj skřítek vyvádí jak pominutej. No to chci vidět, jestli za mne zaplatí případnou pokutu. Pořád mi zůstává část mého zdravého rozumu a pořád si uvědomuju, že to celé je blbost, že jsem přeci závodit vůbec nechtěla.

Kousek před Třebíčí dojíždíme Icinga. Bleha se ho drží, a já s Bošem odbočujeme za Kimem vpravo. Vcelku bez problémů nacházíme Okříšky a v nich pumpu. Vlítnu dovnitř a než poprosím o razítko, tak fešná čerpadlářka říká:,,ha! paní s přilbou a papírem! Mám vám vyřídit, že Bleha už jel napřed do Lančova“. Nevím kolika paním s přilbou a papírem to oznámila, ale já ji za zprávu rychle poděkovala a Blehu jsem v duchu pochválila, že ho tento způsob předání vzkazu napadl.

Letíme dál až konečně opouštíme celodenní kančí stezky a najíždíme na hlavní z Jihlavy na Znojmo.

Neradi ubíráme plyn v Litohoři. Běžím do hospody pro razítko a…… a taakoováá poomaaláá servírka tam poomaaluu úúčtuujee stůj plnej ženskejch. Nikde nikdo jinej s kompetencí rozdávat razítka kdejakýmu obejdovi. Tak! A tady se to stalo. Tady jsem sama sobě konečně poprvé přiznala, že závodím a že ksakru ten pohár fakt chci!!! Tady moje druhé já definitivně vyvěralo na povrch a zvítězilo! Přišla jsem ke stolu, neseřvala jsem servírku ať se pohne, ale naopak jsem nasadila úsměv (či jsem se o to alespoň pokusila), vysvětlila právě nadlábnutým ženským, že chvátám, proč chvátám, jak dalekosáhlé důsledky pro mne mají ztracené vteřiny, kdy ony platí účet. Ženské seřvaly servírku, donutily ji, ať mi rychle oštempuje, teď už dost zmuchlaný papír, přály hodně štěstí, a div mě nevystrkaly ven a neposadily na mašinu.

Koukám střídavě na hodiny a na tachometr. Kruci! Hodiny letí! Ještě 35 minut! Jak je to daleko? Adrenalin mi tryská z uší! Z tachometru už se víc nevymáčkne! Ten zatracenej skřítek řve: ,,Jeď! Jeď!“ Tak tohle je ono?

Pro tohle se lidi staví na startovní čáry? Pro tenhle pocit jsou schopni nadlidských výkonů? Tohle šimrání nad žaludkem je žene?

BÍTOV 8km!!!!! Stihneme to!!!! Už to cítím. Skřet řve radostí!!

18,37 POHÁDKA! Jsme tu v limitu! Jupíííííí!!!!!

Euforické nadšení hasí Cccenda s poznámkou (velmi pomalu vyřčenou), že do limitu se musíme vejít s řezáním a sekáním dřeva, střelbou, bazénem a vypitým nápojem. Snažím se vzpomenout si, proč já mám vlastně toho moravskýho, brejlatýho kluka docela ráda. Snažím se marně!

Jdu na dřevo a pomalu začínám normálnět. Najednou si zase uvědomuju, že blbnu. U střelby se mi pěkně klepou pazoury. Bodejď by ne. Najeli jsme, docela fofrem 518km, pak ještě dřevo….. prostě první rána šla prachbídně vedle. Trochu to rozdýchávám. Nutím se do klidu. Fakt o nic nejde a do 19,°° je ještě pár minut. Klid! Dobrý. Dvě zbývající rány, dvakrát zastřelené kindervajíčko. -20minut. Tak a teď v klídku bazén a pro pití.

U baru mě zase začíná chytat rapl. Jarda mi objednanou colu nenalévá, naopak mě přesvědčuje, že baťůžci nemusí. Nesmyslné přesvědčování mu trvá zbytečně dlouho. Pak mi servírka, zbytečně dlouho, nalévá objednané pití. Proč jsou tu všichni tak pomalí ?!?!

 

Konečně, pár vteřin před 19,°°h, pokládám před Cccendu zmuchlaný itinerář a zatěžkávám ho prázdným půllitrem. Oddychuji si a pomalu se mi daří dnes narozeného skřítka zase pohřbívat.

 

Sprcha, o které paní domácí řekla, že ji trvá dost dlouho, než se probudí (ale neřekla jak stráááášně moc dlouho) mě uklidňuje a smývá celodenní pot a prach.

 

U piva (Kim s Bošem u limonády) a prasete probíráme zážitky. Vede Pavel s historkou, kterak se naučil modlit. A dost silně mu šlape na paty Wéna. Prý dorazil na Pohádku v půl čtvrté. Celý spokojený, že má všechna razítka a že je na místě první. Dokonce se prý i podivil, že to bylo letos nějak jednoduché. Úsměv na rtech mu pohasl (bohužel není foto), když Cccenda itinerář otočil se slovy: ,,a z těhle máš co?“ Nic. Prostě neotočil itinerář. Snažil se nám vysvětlit, že to je normální, že se mu to samé stalo i u maturity.

Kim si stěžuje, že jsme jednu nepovinnou vynechali. Mohli jsme mít úplně všechno!!! Snažím se mu říct, že bychom to nestihli. Ne! Kimovo skřítek je podstatně větší zvíře než ten můj. Příště dá všechno. Dá. Já mu věřím 😉 .

Od sborového nadávání na sv. Zdislavu nás Cccenda žene na vyhlášení.

Teď bych měla být napjata, zda ten pohár do Habří povezu či ne. Nevím čím to je, ale teď už zůstávám nějak v klidu.

Pravda, od osmého místa nahoru si říkám, že nás prezident možná diskvalifikoval a zapomněl nám to říct. Což mi přichází líto. Ale jen trošku. Ale jen do místa čtvrtého. Což je místo moje. A tím i pohár pro ženskou. Jo! Přivezu do Habří další pohár z jihu Moravy! Kromě poháru vyhrávám i nějaké víno a obří panenku. Tak tu na motorce nepovezu. Ale je mi jasné, kam za čas poputuje. I Cccendovi je to jasné. Nějaká holčina z dětského domova v Lipové z ní bude mít radost.

Teď z ní mám radost já. A z celého dne. Gratuluji klukům, Kimovi, Bošovi, Blehovi, kteří obsadili první tři místa a strašně moc jim děkuji, že mě vytáhli sebou nahoru, na přední místa.

 

Co následuje? Tak nějak normální večer. Cccenda band zahrál skvěle. A hlavně vytáhl krásné staré fláky. Bleha putuje od stolu ke stolu s pohárem za první místo plném zelené. Trochu pokecání se starými známými i známými zrovna ode dneška, krásná muzika vyvedená muzikanty a nemuzikanty stejně skvělými. Pavla je úžasná! Noční koupání v bazénu. U toho jsem nebyla. U toho byl můj foťák a Cccenda můj foťák prý nemá rád. Jít spát ve čtyři ráno? No tak to se mi dlouho nestalo!

 

Dnes ujeto 518km 🙂

 

 

V neděli 21.8.

 

se mi z té atmosféry ani nechce odjíždět. Ranní česnečka, kafe, pohoda. Muzikanti si v klidu jamují a nedbají, že se do těch tónů blbě startují motorky. Kim si prodlužuje včerejší večer a se slovy: ,,vyhráli jsme všechno co šlo“ nás nahání na konečnou fotku. Dobře dělá. Fotka se vydařila a nám to zase připomnělo včerejší úspěch.

Nakonec, někdy při: ,,….ještě jedno kafe bych si dal, ještě jedno kafe krucinál….“ s Wénou startujeme a odjíždíme k domovu. Doufám, že zná Wéna mapu Česka i z druhý strany a nebude bloudit 🙂 . Zná, nebloudíme, v Jindřichově Hradci se loučíme.

 

156km

 

Teď mi zbývá jen poděkovat Cccendovi. Nebýt jeho, jsem o jeden fajn víkend chudší. Nebýt jeho, tak vůbec nevím, co ve mně dřímá. A slibuji si, že už toho skřeta na světlo nepustím. No, i když za rok……. není za rok zase ITT?

 

Barča

 

Třeba to letos vyjde. Třeba nebude začátek března zasypán haldami sněhu jako vloni. Třeba se dá do Habří pozvat pár nadržených endůůristů (nadržených na enduro 🙂 ), vymyslet pro ně nějakou zajímavou trasu, nějaký ten úkol a zorganizovat závod s názvem ,,Haberské hoWno“

Klaplo to, sněžný mužík si dal pauzu, srnky nebyly vystresované dlouhým nedostatkem potravy a na naše luka a pole mohly vyrazit motorky.

Nějak nevím, jestli Pepa a spol. akci připravují pro pobavení ostatních, či pobavení své.

Tentokrát se docela bavili při trasování. Siskinův traktor byl vybrán, coby zkušební endůro stroj. Něco dal, něco dal jen s velikým přemlouváním. A nejvíce trasující pobavilo, když veliké tělo pana Mufa nedobrovolně opustilo valníček za traktůrkem. Prý to byl takový off road, že se tam nedalo udržet, říkal Muf. Prý to byla děsná sranda, když dal Muf tři výstavní kotouly ze stráňky, říkali ostatní.

V pátek 4.3. do Habří vjíždí pár aut s čistými motkami na kárách. Předpokládají, že odjedou s motkami nečistými a úrovní zašpiněnosti budou posuzovat kvalitu víkendu.

Páteční večer……. někdo dal, někdo ne. Někteří jedinci si uvědomovali, že ráno nastupují na start prestižního závodu a Richardovi to bylo fuk. Spotřeba tulamorky se v Habří oproti průměru podstatně zvýšila.

Sobotní ráno mě překvapilo jakousi postavou, volně uloženou u nás v kuchyni. Zakopla jsem o Medvěda. Což by nebylo tak divné, ale překvapilo mě, že spí jen tak na zemi, bez karimatky a tlamu má podezřele blízko prázdné misky pro psy. A to měl v pokoji krásně rozestlaný brloh.

Z různých koutů našeho a Marušky obydlí lezly podivné postavy, aby se včas postavily na start.

Jen maRRio nedorazil včas. Vlastně dorazil. Asi tři minuty před rozpravou. Naše povzbuzování, že to dá, že se stihne převlíknout a připravit motorku komentoval výrazy nepublikovatelnými.

Během příprav se okolo prohnali přátelé pomáhající, chránící, což je v Habří od jednoho neplánovaného, střeleckého výstupu velice pravidelné. Zvláštní bylo, jaký to na naše zúčastněné mělo dopad. Ve vyděšených očích se daly přečíst otázky: ,,co to? Co se to děje? Proč jsou tu? Budou tu? Nemám na motorce číslo! Nemám na káře technickou!…..“ nebojte! Jdou po střelcích a né po endůristech 🙂 .

 

Při rozpravě se zúčastnění dozvěděli, že mají jednu trasu, mají velikou výhodu, mohou si ji projet třikrát, zvládnou-li to. (Nezvládnou :-)) ).

A na start vyrazí správně rozehřátí. Rozehřátí tancem. Prvním úkolem byl tanec dle nějaké hudby, šipek a vím já čeho ještě. Jen vím, že když jsem si to zkoušela, tak mi to ukrutně nešlo a vůbec nechápu, jak je možný, že to některým podivným jedincům jde. Překvapením bylo, že baleťák Uwe nezabodoval a vymlouval se se slovy, že prý je barvoslepý. Richard se do úkolu položil s vervou podpořenou včerejší tulčou, až počítač vypnul.

 

Během rozpravy jsem zaslechla Horejskovo povzdechnutí: ,, no ty woe, výjezd po ledový cestě a budeme se míjet. To se budeme míjet i s marianem! No ty woe!“

 

Dost hloupých keců a tanců a za řidítka! Letos jsem si dovolila luxus. Za řidítka jsem si, místo zajišťování servisu, sedla taky. Čímž děkuji servismanům, Danovi, kri-kri, Mufovi a ostatním, za nakrmení té zvěře, dovezení a odvezení potřebného z endůrokrmelců.

 

Za řidítka Trickera jsem si sedla jen na přesun. Jsem snad blázen, abych projížděla neprůjezdný potok? Vyjížděla nevyjetelnou Smrtelku okořeněnou pár kládami? Nejsem! Těch je tu i beze mne dost. V prvním potoku skončil…… skončili postupně všichni. Smrtelku nevyjel…… nevyjel napoprvé nikdo. Zajímavý byl pohled na Uweho. Uwe vyrážel do závodu se silným sebevědomým a slovy: ,,jedu na vítězství!“. Každým blátivým a strmým metrem se mu sebevědomí a odhodlání scvrkávalo a odplouvalo v rozbahněném potůčku.

Během pár prvních metrů závodu začalo naskakovat zpoždění, které se poté táhlo celým dnem.

Po zdolání Smrtelky už z jejich tváří nezářily ranní úsměvy. A mám nepříjemný dojem, že jsem zaslechla i mírné reptání, že prý je to trošku těžké.

 

A konečně můžu i já vzít za plyn a dojet loukou na další stanoviště. Pod remízek nad loukou. Remízek nevinný, skoro by se dalo říct nudný. Tak nudný, že těm připravujícím hýzlům stálo za to, sem navalit nějaké klády, aby to tak nudné nebylo. A nebylo. Přes klády se motorky dopravovaly všemožně a výjezd bez nutného rozjezdu byl dost složitý. A díky roští, bohužel, nefotogenický.

Pokračujeme do roklinky…… a tu si necháme až na druhé kolo. Teď se ukázalo, že je srdcem závodu.

Dalším zajímavým místem je oraniště. Ono by tak moc zajímavé nebylo, kdyby se Pepa ve vší slušnosti nepokusil dopředu domluvit s hlavou místního DžíZiDí. Mohlo to být jednoduché, takhle bylo oraniště zavezené močůvkou, čímž to bylo velice veselé pro nás diváky a mírně deprimující pro startující. Motorky, po ránu nablýskané se postupně mění v zabahněné, a teď dokonce smrdící, koule. Dost mě rozhodil nápad pana siskina, že bych mu mohla půjčit Trickera. Já dobrá duše tak učinila. Fuj tajxl! To byla blbost.

Pokračujeme přes Sáňkařskou a pod lesem k Vítu. Tady ty blázny čeká trochu strmější výjezd a fofrem zpět pod Smrtelku. První kolečko mají za sebou!

Pod Smrtelkou hoří oheň Danem a kri-kri udržovaný, voní párky, bábovka, koláč, pizza, piva, vody. Prostě vše, pro co se podobné závody jezdí.

Pohodička, klídek. Narušen vpádem policistů. Tentokrát falešných. Alča s Romanem vytahali ze skříní staré policajtské hadry navlíkli se do nich a přišli nám zvednout náladu. Nejvíc Richardovi. Zvláštní. Trubička nezezelenala, ale zčervenala. Nějaký vyšší level.

Střelecká soutěž soutěžící mírně zklidnila a tak se Pepův výrok: ,,kdo je po obědě schopen jet, ke mně!“ zdá mírně nemístným. No, pravda je taková, že právě tady pár zúčastněných odpadlo. Slova:,, tohle nedám! Tohle nemám zapotřebí!“ završila Lenka slovy: ,,to jsem nevěděla, že Horejs jezdí na motorce hůř, než já na koni“

Pár posledních zoufalců je na startu druhého kola. Onu prořídlou řadu komentuje jeden z mála odvážných, maRRio: ,, nekecejte a pojďte jezdit. To je hrozný, tady jsou skoro všichni dekorace a Richard vypadá jak reklama na tulču“. Aby ta řada nebyla až tak prořídlá nastupuje odpočatý a nic netušící Sqwer, jedoucí náhodou kolem.

Už první potůček mu mírně znečistí oděv. Jemu, ani ostatním tento fakt nezabrání k dalšímu přetrpění Smrtelky. Motorky padají, zvedají se, padají, zvedají se….. občas to někdo na poněkolikáté projede, občas to někdo projede napoprvé, občas se někdo tváří, že je to brnkačka.

Následující remízek ze hry vyloučí pidisiskina Kubu. Prostě mu to nejede. Škoda. Doteď se držel závodníků statečně a teď jen smutně kouká na potupné nakládání jeho stroje do Zelené střely strejdy Ficcuse. Asi špatné technické zázemí 🙂 .

A vracíme se ke zmíněné roklince. Roklinka vypadá nevině. Prostě poklidný, malý potůček mezi rašícími blatouchy a jiným všemožným roštím. Oáza klidu a domov pro nepřebernou havěť. Havěť už dopoledne zjistila, že si má sbalit sakypaky a odstěhovat se, protože teď sem najíždí parta drsných chlapů na silných strojích a nenechají tady stéblo trávy v klidu. Ze zurčícího potůčku se postupně stává zabahněné, smradlavé koryto, ve kterém není skrz dým nic vidět, ale jsou slyšet slova popisující různé části lidského těla. V lepším případě proložena výrazy ze zvířecí říše.

Muf, v dobré víře, odstraňuje nějakou větvičku a tím háže celý, né zrovna malý strom na sqwera. Sqwer má tou dobou za sebou docela velký úsek roklinky za sebou, tudíž už nemá slov, došla mu. Po pár metrech ulehá vedle svého zapadlého stroje a nerozhodí ho ani Pepovo prohlášení: ,,Odneste někdo Sqwera, ať může jet další. A jede další. Ani nevím kdo, ono to začíná být úplně fuk. Všichni jsou zabahněni, zpoceni, unaveni. Muf onoho dalšího závodníka nemlátí stromem po hlavě, tudíž se závodník dostává dál. O kousek. Zůstává trčet uvězněn bahnem. A hle! zázrak! Řítí se další stroj. A na něm Hanz. Jedoucí, nekoukající a očividně nemyslící. Tam, kde se nevejde motorka ani jedna narve svoji …. vedle zapadlého kamaráda, gazuje, popírajíc veškeré fyzikální zákony projede a za mohutného aplausu vyjede z roklinky ven! Neuvěřitelné! Ono to jde! Nikdo tomu nevěří a všichni se ho pokusí napodobit. Ale už pryč z roklinky. Někdo se z ní dostane až se siskinovo pomocí.

A jedeme dál. Zase na pomočůvkované oraniště. Už siskinovi mojí motorku nepůjčím, zas by mi ji zasmrděl.

Odtud přejíždíme pod lesem k Vítu. Tenhle úsek si užívám. Trochu sněhu, trochu bláta, jede se mi fajn. A na konci se mírně (trochu víc než mírně) začervenám po Hanzovo slovech, že teda fakt gazuju. Pepa to naštěstí trochu srazí s tím, že jo, že ta motorka jede dobře.

U Víta nás opět navštěvují pomáhající i chránící. Tentokrát praví a opravdu se zajímající o nás. Kdosi z našich spoluobčanů je zavolal. Siskin nasazuje svůj zdvořilý, mírně omluvný výraz, vytahuje občanku a vysvětluje, že jezdíme po pozemcích s jejichž majiteli to máme domluveno. Hoši pokývali, poradili abychom příště dali vědět, ať nemusí vyjíždět když si kdejakej bonzák pískne a asi s troškou závisti, že my se bavíme a oni musí pracovat, odjíždějí.

Někteří ze závodníků si téhle návštěvy ani nevšimli. Hustili totiž gumu a snažili se trefit do nařízené hodnoty. Nevím, zda se někdo trefil, vím, že někdo poradil Richardovi, ať se nepřetěžuje, nebo mu praskne pumpa. Z několika úst se ozvala otázka:,, která?“A opět mnoho lidí společně odpovědělo: „obě.“

Teď má následovat zmíněný výjezd ledovou cestou na Zabitou. Tam je připraven papír s číslem, které si mají závodníci zapamatovat. Nikomu se už nikam nechce. Všichni už toho mají dost. A dokonce i ředitel závodu uznává, že čas pokročil, že se už nahoru jezdit nemusí, a že plánované třetí kolo neklapne.

S hlubokou úlevou všichni míří do Habří.

 

Odsmrdět, odbahnit, napojit, nakrmit, převzít medaile, poháry, dort, pidilahve. Prostě vyhlášení! A jak dopadlo? Kdo byl první až pátý? A není ono to fuk? Nebylo důležitější, aby se lidi pobavili, než aby zvítězili? No já vím, pro některé jedince ne 🙂 . Zajímavým okamžikem bylo zjištění, že celý závod dojelo míň jedinců, než bylo nachystaných cen. Takže…. takže ceny dostanou všichni zúčastnění, ač odpadli, či ne. Někteří ani nevěřili, že si nějakou cenu zaslouží.

 

 

1, Bull

2, Hans

3, maRRio  ( maRRiovi uběhly cenné vteřiny při tanci, jinak by jel na zlato)

VÍTĚZ HABERSKÉHO hoWna!!! Mariano!!!

[Not a valid template]

 

S večerem přichází čas, kdy se ukáže, jak si motorkáři berou k srdci dané prosby. No jak? Většinou se na to vykašlali a na masky se vysr…. Né tak Mariano, kri-kri, Zdenka, Uwe….. A tak se u nás stříhá, šije, maluje, lakuje…..a na maškarák přichází kouzelná víla Amálka (Mariáno už přišel na to, že má úchvatné nohy a tak od dob Červené Karkulky si jinou masku než sukňovou nevybírá),

sexy gejša, a stařeček, na kterého má člověk nutkání šišlat, pomáhat mu ze schodů, zametat cestičku a předkousávat jídlo. Uwe nemá chybu!

Perlou večera byla Zdenka. Coby Červená Karkulka poskakovala lesíkem (tím se ji stal sál), pohupovala košíčkem a říkala, že celý večer líčí na vlka a nakonec chytila opici.

Krásná, těhotná blondýnka skončila při vyhlášení na třetím místě, což ji rozrušilo a přímo na sále porodila. Baseta. Štěně se má čile k světu a novopečená maminka požívá u baru, nehledě na zdraví svého potomka. Pro medaili za druhé místo si jde krátkými krůčky, s nejvyšší možnou elegancí a úsměvem, jenž by si přála kdejaká filmová hvězda, krásná gejša. Vyhlášení prvního místa nás nepřekvapilo. Neandrtálec si ho zasloužil. Pár jedinců to přeci jen zaskočilo. Endurářská banda se nezdála býti unesena Danovými nohami, ale preferovala jiné hodnoty. Za všechny vyjádřil svoji touhu po přehodnocení výsledků Hans výkřikem do mikrofónu: ,,Bonye M kozy ven!! “ . Což mu sice neklaplo, ale u mikrofónu se mu zalíbilo. Luffa si druhý den stěžovala, že bude potřeba po téhle akci desinfikovat mikrofóny. A to nám kapela věnovala výdělek dnešního večera na letní děcácký tábor.

Nedělní ráno bylo jako jiná nedělní rána. Někdo se ptal, co se dělo, někdo říkal, že se to dít nemohlo, bo si to nepamatuje. A co si nepamatuje, to se nestalo. Nakládání motorek, trochu povídání, loučení, odjezdy.

Tím by mohlo být letošní HH uzavřeno. A co bude dál? Uvidíme 🙂

 

No to vám byla zase vyjížďka !

 

Byli jsme pozváni mistrem ČR a Evropy Dominikem Pufferem a jeho otcem Michalem na závod seriálu MČR v biketrialu do Protivína. Tam, přímo v areálu pivovaru Platan, vytvořil pořádající Michal naprosto luxusní trať. A byl by rád, kdybychom trochu oživili program, přijeli na pár motorkách a Kaipanem, budeme mít zajištěno parkování přímo v areálu, na dosah trati A mluvil i o opékaných klobáskách, masu a tak. Pepa se toho chytil, coby příležitosti pro vyjížďku Kaipanem. No, možná ho trošku nalákaly i ty klobásky.

A tak jsme se tam tedy 15.5.2010 vypravili.

Z nahlášených devíti motorek účastníků zájezdu nám tři odpadly, z různých důvodů, ještě před odjezdem.
A tak z Habří vyráželo šest motorek a Kaipan . A k tomu ještě jeden osobák. No jo, no, Lucka je bez motorky.

Na cestu se nesmírně těšili minizboudi. Jeden jel se Zboudem na Banditu, druhý s Pepou v Kaipanu a na zpáteční cestě se měli vyměnit.
Vlastně to byla konečně první, letošní hromadná cesta. Silnice suchá, mraky hrozící, ale nemočící, zima tak akorát na zapnutí heftů, ale zažili jsme podstatně horší.
Takže vlastně moc příjemné.

Trošičku pokaženou náladu měl Ficcus, když na benzínce zjistil, že mu teče chladič. Nakonec se rozhodl, že tuhle cestu dá a pak uvidí.
V Budějovicích jsme na křižovatce zamávali Lesanovi a docela si užívali těch pár desítek kilometrů do Protivína.
Na náměstí jsme zastavili. Dan se ptal, kdeže je ten Platan. Pepa zastavil taktéž, ale nebylo vidět kde, místo Kaipana zaparkoval na náměstí hustý oblak kouře. Problém. Ano a jmenuje se: umřelo TURBO. Dvěstě metrů před cílem. Nedá se nic dělat, Pepa si místo trialistů prohlídne Protivínský náměstí, Muf si místo trialistů udělá výlet zpět do Habří pro káru.

Ficcus celou situaci moc nesleduje a prohlíží si svoji nemocnou motorku. Na Danovo:,,no tady nejsme nic platný, jedeme do pivovaru“ se oblíkáme. Dan si nasadí helmu, ruravice, posadí se na motorku, zapne klíček, spustí starter a místo klasického zvuku jeho motorky se ozve něco jako, blbl…, zkusí to podruhé, motorka jen tak malinko zamžourá světýlkem a umře.
Odstavujeme motorku vedle Kajpana. Dvě zdechliny, a to ještě vypadá, že tam tu svoji odstaví i Ficcus. Nakonec ne, bere za sebe Dana, startujeme a trošku se obáváme, kolik nás z toho zakletého náměstí odjede.
Dobrý! Čtyři!
A tak v tomhle minipočtu vjíždíme na dvůr Platanu. I tak jsme srdečně vítáni a navigováni k zaparkování v centru dění.

A pak se motáme mezi umělci na dvou kolech bez motorů. Docela paráda. Z některých překážek a skoků jde mráz po zádech.

Zajímavé bylo pokoukání na prťata, která snad ještě neuměla chodit, ale na trialech to pěkně valila.

Po celém areálu bylo vytvořeno několik sekcí, které měli závodníci projet. Dost dobře jsme poznali, ve které sekci se předvádí Dominik. Vždy tam, kde stálo nejvíc diváků a ozýval se alespoň nějaký potlesk.

Ficcus se podivoval trochu neadrenalinové atmosféře závodů, pravda, i já jsem se několikrát přistihla, že mám chuť se roztleskat, ale byla bych jediná. Ficcus ten problém, prý vyřešil tím, že strčil ruce do kapes. Ale tvářil se tak, že jsem se obávala, kdy v nejnevhodnější okamžik zařve: ,,To nedáš!“

Nezařval, stačilo mu pouhé poučování nás neznalých o průběhu celého závodu. Na každé naše zaváhání, proč má tenhle kolo takový a jiný makový, proč někteří jezdí překážku tudy a jiní jinudy….odpovídal: ,,Máte štěstí, že jdu zrovna okolo, tohle vím úplně přesně“ . Věděl taky úplný kulový, ale dokázal si pěkně vymejšlet. Minizboud Peťa se ptá Zbouda, zda mu koupí kolo, když je ve slevě. Stojí pouhých 40 tisíc korun. Zboud se chytá za hlavu a ptá se, co na tomhle může ve slevě stát 40 tisíc.

Je na čase odebrat se na slíbené klobásy, čaje a nealko piva. Jen Ficcus si nebyl tak úplně jist, zda se výčepní nespletla a nenačepovala mu z pravé pípy.

Přijíždí dva závodníci, mrsknou s koly o zem, Zboud rudne a vyhrkne: ,,sakra, netřískejte s tak děsně drahejma kolama“ Tak se mu snažíme vysvětlit, že jsou tak drahá, právě proto, že jim třískání o zem neuškodí.

Do grilované klobásy snad nasypali Ficcusovi a Danovi nějaké veselé koření, oba měli hlášky, že mě ještě teď bolí břicho od smíchu. Nemůžu je tu napsat, bo Ficcus povídal, že taková svině, aby práskla, jak Dan položil třikrát motorku na prvních dvěstě metrech její existance, mezi námi ani není, a tak potutelně se při tom díval . A to ještě Dan vyprávěl, kterak dopoledne opravoval pračku a nevytáhl ji ze zásuvky. Taky veselá historka, tedy pro něj moc ne.
Lucka prohlásila, že mají o klobásu víc a tak si každý musíme dát půlku. Fakt, že je nás víc než půlek, inspiroval Dana k vědeckému pokusu. Prakticky nám dokáže, že pojem PŮLKA vlastně neexistuje, tak dlouho chtěl půlky dělit na půlky další, až by došel k závěru, že není co dělit. Plán mu zhatil Ficcus, když polkl ještě dělitelnou část klobásy. Dan se na něj smutně zadívat a prohlásil:,,von mi sežral pomůcky k vědeckýmu pokusu“ .

V nejlepším zvoní Ficcusovi mobil, říká do něj nějaká nasmyslná slova. ,,….krysa? …krysa!….v okapu?….hm, tak já jedu“

Tak jedeme, Fikkus musí vylovit z okapu krysu. Prý gumovou, nějakou hračku, která se do okapu dostala úplně sama “ ,říkala Terka.

Z Platanu projíždíme mezi diváky i závodícími, pořadatelé děkují, že jsme dorazili a doufají, že příště nám vozový park nepoumírá po cestě

Protivínským náměstím projíždíme se smíšenými pocity a dost si odfoukneme na hlavní, že jsme po tom zakletým místě komplet.

A domů zase za sucha. Takže, až na poruchu tří strojů ze sedmi docela fajn odpoledne

,,Já mu dám trilobita!!!Bude šroubovat matky, až se z něj bude kouřit!!“
Toto Pepovo zvolání následovalo po zjištění, kterak neuctivě se Richard vyjadřuje k Pepovo dřívějšímu datu narození.
To jen tak, abyste věděli, kdo že vlastně může za celou akci, při které jste se máčeli v bahně, potili na kolech, polykali prach na dráze, bloudili, tlačili ty vaše jebky, stříleli roztřesenýma rukama, šroubovali matky, až se z vás kouřilo…….
Ano! Za vše může Richard!
Takže celá akce začala coby zničení Richarda. Bylo třeba ho unavit, ušpinit, pokud možno totálně zlikvidovat. A že jste se k tomu nachomejtli i vy ostatní….. no, dobře vám tak.

V pátek 24.4.2009 se začalo Habří plnit jakýmisi týpky s oranžovým přelivem (no, to přeháním, mají oranžové leccos, jistě včetně spodního prádla, ale k zoranžovění vlasů ještě nepřistoupili. U některých by šlo o neřešitelný problém),
Uwe, Mariano a Richard se pokusili zlikvidovat mé sladké i slané zásoby na víkend. Nálada byla skvělá, dokud Mariano nenavštívil místnost, kam chodí i císař pěšky. Vyšel poněkud pobledlý zjištěním, jak velké zásoby toaleťáku máme připravené. Prohlásil:,,tak to se z toho asi posereme“.
A u tohohle tématu jsme zůstali celý večer.
Dostavil se totiž Bull, se svoji skvělou historkou, kterak prosral v Bezinkách bednu.
A pak začalo podplácení, vyzvídání, škemrání o prozrazení fíglů, trati a vychytávek. Podpláceli jen tak vlažně, tak jsme odolali. Každý přinesl zápisné. Těch 12 lahví Tullamorky snad pár týdnů vydrží.
Na konci večera nás, pořadatele, bolelo břicho smíchy a soutěžící napjatým očekáváním.

V sobotu ráno nám ze shora poslali sluníčko a do Budějovic zácpu v které se nějak zasekl Horejs. Ale nakonec se zácpou prorval a na rozpravu dorazil poslední, zpocený, ale včas. A teď nastal ten správný okamžik! Pepovi se zablýsklo v očích, každý si v nich mohl přečíst:,,tak teď vám, vy šmýdové, dám do těla, teď si vás vychutnám, na tohle jen tak nezapomenete“.
A s tímhle odhodláním vysílal soutěžící na trať. Trochu překvapivě bez motorek, ale v motorkářském. V těch hadrech a botách se fakt dobře běhá!

Přiběhli (jak kdo) ke stánku s ochutnávkou piva. Tak tahle soutěž byla šitá na míru Medvědovi, znalci Budvaru. Jak to dopadlo? No, zasvěcení ví, nezasvěcení ať se raději neptají.
Pro mne bylo zajímavé zjištění, že všechny čtyři piva ( Plzeň, Budvar, Bernard, Gambrinus) poznali jen dva lidé. Mariano- znalec vína( a to při tom vypadal, že netipuje, ale fakt ochutnává) a mimo soutěž Marcelka. Dobře zabodovali Barry a Bullová. Jen si tipli a získali 3 body.

Následovala projížďka po vsi na kole.
Z téhle disciplíny si pamatuji:
1, maRRio zničil první kolo. Totálně zmuchlal talíř. Ten velikej chlap musí mít děsivou sílu.
2, Petr zničil druhé kolo. Urval šlapačku a ještě si myslel, že je to v rámci hry.
3, Condor voněl a během vyhlídkové a pohodové jízdy (takhle to mělo, pánové, vypadat. Nic
nezničil) kynul babkám sedícím před baráčky a krásně zdravil.
4, Bull se děsně hnal a po odhození kola zařval:,, vy jste ale hajzlové!“
5, Mariano dovede zabloudit i na návsi.

[Not a valid template]

Konečně všichni odfuněli, doběhli zpět do tábora, dočkali se okamžiku, kdy mohli sednout na motorky a konečně vzít za plyn a ukázat, co dovedou za řidítky.
Jen mě mírně překvapila motorka přijíždějící od Kvítkovic a na ni Mariano s otázkou kde je, proč je, kdo je, kde má být, proč tam není a jak se tam, kde má být, dostane.
Po vysvětlující odpovědi odfrčel a dokonce prý i na správné místo. A tam………….a tam jsem nebyla. Takže jen z druhé ruky. Nějaká motorka se v roklince utopila, někdo ji pomohl vytáhnout, pak se utopila jiná, zase ji vytáhli, konečně se pořádně zablátili, zašpinili, unavili a jeli dál.
A dorazili na Sáňkařskou, kde na ně čekala svačina a další úkoly. Horejs si spletl svačinu s obědem, pořádně se nacpal a pak se divil, že mu dělá problém odtlačit motorku. Jo, fakt odtlačit. To proto, aby se jim ty pazoury řádně rozklepaly. Protože střílení, to chce hlavně pevnou ruku. A tu tedy moc neměli. Ani na střílení z něčeho, čemuž stejně moc nerozumím, ale velel tomu Dan tak to bylo jistě pod kontrolou, ani na střílení z praku, čemuž rozumím, ale stejně bych nic netrefila.
A pak šroubovali matky, až se z nich kouřilo. Pepa zářil! Konečně se dočkal!
Jana naprosto perlí při přezouvání gumy. Tvrdí, že přezouvá poprvé, my přihlížející nevěříme a Bull se červená.
A pokračujeme a zase nevím kudy kam. Tedy já vím. Já jedu do Habří pro guláš, misky, lžíce, pití…., ale kudy to berou zašpiněnci nemám páru. Jen vím, že své stroje trošku pozlobili na Smrtelce
a tak akorát, aby byl guláš správně zahřátý, dorazili k Vítu. A tady nastal blažený okamžik ticha. Stroje vypnuty, huby zaplněny gulášem (jen Horejs moc nejedl, prý se nacpal při svačině, páč myslel, že jde o slíbený oběd v přírodě), klid, který k tomuhle místu patří.
Klid, který k tomuhle místu patří netrval dlouho.
Víte, jak to vypadá, když si trialisté procházejí trať bez strojů? Směšně! A tak to vypadalo i tady. S děsně vážnou tváří si jezdci prohlíželi, kudy to pojedou, kudy je vlastně vede ten slalom, kterak najedou na ty gumy a o houpačce ani nemluvě.
A pak do toho šli. Někdo elegantně a bez problému, někdo se slalomovými obloučky až do Kvítkovic, někdo s pádem, někdo se srajdou (Petře promiň, nešlo Tě nezmínit). Kdosi nám rozboural houpačku, Anežka vrzala jak kdyby ji navlhlo brnění. A Jana! Jana to dala po svých, bez chyby, bez pádu, prostě za JEDNA!!

[Not a valid template]

Další brod sliboval zajímavou podívanou, ale jak zajímavou, ani on sám netušil. 11 jezdců se mezi čolky, mloky a žábami propletlo nudně, nezajímavě a bez fotogenických zážitků. Což naštvalo Condora, rozhodl se, že pojede pro diváky a řízeným parakotoulem odhodil Anežku hodně vysoko a následně v dál, překulil své tělo veliké, přes hlavu svoji taktéž velikou a zůstal ležet. Než jsem si stačila vzpomenout na telefonní čísla nejbližší záchranky, pohřebního ústavu, krematoria, květinářství a buřtářství, tak se s kvílivým jekotem zvedl a bylo po srandě.

A pak jen nudná cesta do Žab na dráhu, aby se zjistilo, že nejvíce vysoko skáče Uwe, nejelegantněji jede Muf, nejrazantněji Bul, s přívětivým kynutím okolostojícím davům Condor, nejrychleji…..ksakru, kdo jel nejrychleji jsem si v tom fofru nevšimla! A vlastně se mi to zdá i nedůležitý.

[Not a valid template]

No a teď do Habří, doplnit zážitky páchnoucí benzínem, vědomostním testem. Otázky byly záludné a jediný Richard odpověděl správně na otázku: kdo je v Habří nejlepší endurista? Napsal Barča! Ředitel soutěže mu tuhle správnou odpověď neuznal a dal za pravdu 11ti vlezdoprdelkovým odpovědím, že prý Pepa. Podám protest!
Kolem chatek a u penzionu Na haberském vrchu se potácí 12 špinavých, divných postav. Jejich, povětšinou, oranžová už oranžovou není, změnila se v hnědou. Stejně tak modrá, bílá a všechny ostatní barvy. Ze zablácených obličejů se blýskají bílé úsměvy. Snad znamenají, že si den užili.
Podvečer, který se pomalu ale jistě mezi nás vplížil, si užíval hlavně Bull. Dostal k narozeninám věnec a pohár pro otce offroadu, zářil štěstím a zároveň plakal dojetím.
Přišel čas počítání výsledků, přípravy cen, nachystání večeře.
Někde v tomto okamžiku čekání na výsledky mě vyzval Condor, zda bych si k němu nečichla, zda stále ještě voní. NEČICHLA! SMRDÍ! A Richard likvidoval kremrole nachystané pro Hanse. Někteří se snažili přemístit bahno z lesů na haberskou náves a myli motorky. Někteří zašli tak daleko, že myli dokonce i sebe a prali si fusekle.
S cenami to nebylo tak jednoduché. Strašně moc jsem chtěla, těm chlastačům Tollamorky, připravit tu pravou reklamní lahev. Ale světe div se, asi je v Česku malá spotřeba tulči, tak se reklamní, malé lahvičky nedovážejí. Tady se nabízí zamyšlení, zda by nebylo třeba spotřebu Tullamorky pozvednout. No, zamyslete se nad tím.
Takže se ceny odbyly lahvičkami napodobenin, což mě mírně rozmrzelo, sladkými medailemi, a podobnými blbinami.

[Not a valid template]

Na Pepův povel:,, Nástup na vyhlášení výsledků“ se rozzářilo 24 očí čekajících, zda zrovna ony uzří metu nejvyšší.
Vyhlašování se rozeběhlo od 11tého místa. Třetí, druhé a první obsadili Bull, Horejs a Barry. Blaženě převzali ceny, lahve šampusu a Barry se pár vteřin cítil, jako opravdový vítěz.
A pak se cítil zklamán a podveden. Nevyhrál! Všichni zapomněli, že se jede o ,,Haberské howno “a to vyhrává ten poslední. Čímž se vítězem a královnou dne stala Bullová. A podle mě si tu náruč cen, kterou nemohla pobrat, fakt zasloužila.
Během dne se se svoji čtyřkolkou vrhala do situací dost ostrých. Jen měla smůlu, že byla trať fakt vytyčena pro motorky a tam ten svůj tank prostě prorvat nemohla, čímž přišla o spoustu bodů. V doplňujících soutěžích naopak zářila.
Výsledky vyhlášeny, ceny rozdány, večeře snědena, tulča načata.
Večer se chystá nás vystřelit z kecek. Někdo se mu podvoluje, někdo ne. Duo Waltr nám na rozloučenou recitují báseň vlastní výroby. Povedená, zasmějeme se. Jen se smějeme trochu víc ráno, když nám Waltr junior vypráví, kterak mu už Waltr senior lezl na nervy neustálým opakováním : „na kolejích leží medvídek….“
Uwe se kulturní vložkou rozpohyboval a dožadoval se té správné muziky ke svému baletnímu vystoupení. ABBU, Beatles a podobné fláky zavrhoval. Prý tančí jen na vážnou muziku.
Už jste někdy na drsné motoakci poslouchali Vltavu? My v Habří ano! A stálo to za to! Uwe své tělo rozvlnil tak, že by Harapes zezelenal závistí.

V neděli ráno se taky zazelenalo. Policejní šéf přivezl pár trubiček aby přiměl zelenající se zamyslet, nesedal za volanty a řidítka, dát si v klídku ještě jedno kafe a raději ještě chvilku posedět.
Já nezelenám, sedám za řidítka a vyjíždím za Condorem ke Sqwerovi. Jízda za Condorem je fajný zážitek. Anežka je rozená tanečnice a se svým partnerem tančí po silnici, tropí kdejaké taneční kreace, prostě pokoukání.
No a pak už jen jedu domu, porovnat fotky a říct si: „zas jeden vydařený a smysluplný víkend s fajn lidmi“. .

[Not a valid template]

Jelikož mě nevyšla letošní potápěčská akce na Sardinii, rozhodl jsem se, že si to vynahradím alespoň trochu na silnici. Brknul jsem Mufovi a Lubošovi ( Yamaha XJR 1300, motorizovaný Kališťák 🙂 ) a slovo dalo slovo, že si to střihnem na 3 dny kolem Čech. Sice jsme měli trochu velký oči, ale akce to nakonec byla náramná. První den jsme si to namířili kolem jihozápadní hranice do Ústí nad Labem. Počasí jak vystřižený, cesty krásný a kolonáda v Mariánských Lázních tam a zpět úžasná 🙂 Večer jsme dorazili do Ústí a ubytovali se u mého bratránka na břehu Labe. Byla pěkná grilovačka, něco jsme popili a zabékali nějakou tu píseň. Druhý den jsme jeli tak trochu bez cíle, jen se pěkně projet. Dali jsme si kus cesty kolem Labe ( cestou jsme navštívili mé téměř rodné Žalhostice a dům mých prarodičů), pak zase nazpět do Jizerek kolem Ještědu ( cestou jsme na 5ti km potkali 3 vyplesklý motorkáře… jedna dokonce v přímém přenosu ) a konec dne jsme strávili křižováním v Prachovských skalách. Ubytovali jsme se kousek od Kopidlna ( v Rumcajsovi vždycky šli od Kopidlna, a já nikdy nevěděl, kde to je… ) v pohodovým motorestu ( vesnička Kovač ) a večer strávili příjemně u jídla, anglické Premier League a moudrých konverzací. Ráno sice snídaně nebyla, jelikož se personál večer na diskotéce asi totálně spařil a nedorazil, ale i tak to byl dobrý nocleh. No a byl tu třetí den a cesta domů. Jeli jsme v podstatě za sluncem, směr jih. Odpoledne jsme pohodově dorazili domů, kde přišla první prška a studená fronta jak prase. Ale to už jsme byli v teple…

Geoffrey

[Not a valid template]

Do Křišťanovic se sjíždíme už v pátek. Jedeme se siskinem společně s Haberáky. Scházíme se zde s prvními natěšenci na náš motosraz. Sedíme a probíráme veledůležité věci ze života. Cccenda si tu podává „naše“ mlaďochy Icinga a fallena – rozdávají si to v páce, hrajou maso. Je tu už také Horneťák, Jitka, Bubák, Barča, Dan, Alex, Blixx, Petie, Včelka, Bentley, rodinka Scadyho, Kačka, Zdeněk, luffa, Srdjan, Boš, Bagyš, Hok s Martinou, Merlin a Míra???, muf, Marxx…možná, že jsem na někoho zapomněla, ale je to skoro vše. Na páteční večer myslím, že to byla slušná účast.

[Not a valid template]

Letošní sraz na vyjížďku není naplánován na hlavním náměstí Českých Budějovic, tentokrát odjíždíme přímo od hotelu Saturn v Křišťanovicích. Vstáváme do zamlženého rána 5. 10. 2007 a nemusíme tolik spěchat. Je docela chladno. Dnes pojedu opět první a tak na bundu soukám žlutou reflexní vestu, ostatní „zastavovači“ oblékají oranžové. Přijíždí ještě několik dalších motorkářů, ale moc toho letos není. :o( Jedeme přes Zbytiny, Ktiš, Lhenice do Netolic. Zde u benzínky tankujem. Dále vedu kolonu přes Dívčice do Týna nad Vltavou, Bernartice, Milevsko. Tam si dáváme oběd, tentokrát máme rozchod asi na hodinku, a tak se utváří malé skupinky a jdeme otestovat místní restaurace. Na parkovišti nám pak Merlin ukazuje jak umí zvednout ležící Afriku. Dále jedeme přes Milovice, Blatnou a Strakonice, kde zastavujeme u benzínky…Alex si ztěžuje, že jedu moc pomalu a já se tak snažím, aby držela kolona pohromadě. :o(( Zpět do Křišťanovic pokračujeme přes Volyni, Husinec a Prachatice. Vítá nás zde Karl s Ninou a se svým novým krásným přírůstkem do rodiny. Celý den bylo zataženo / zamlženo a docela zima. Na parkovišti přijímám od Boše pochvalu před nastoupenou jednotkou za vedení kolony. Myslím, že byla i vloni. ;o))) Pak probíhá focení „pomerančů“ – všech v oranžových vestách a mě ve žluté. Musím žalovat na Barču – chtěla mě kopnout, potvora jedna!

[Not a valid template]

Jdeme se zkulturnit – nejdřív na pokoj a pak do hospody. Přijíždí další motorkáři, hodně i auty, spousta těch, kteří s námi nebyli na vyjížďce. Spousta známých tváří. Rozdávám křišťanovická trička, tentokrát modrá. Pak už probíhá tradiční moto večírek. Opět moudře hovoříme o motorkách a životě.

[Not a valid template]

Ráno po snídani se postupně se všemi loučíme a společně s Haberáky se přes Lipno vracíme zpět, ke svým všedním povinnostem, ale bohatší o společné chvíle s přáteli, s myšlenkou zda se uvidíme zase příští rok?

[Not a valid template]

19. 8. 2007

Pepa ve středu: „Tak co, jedeš?“
Já: „A kam?“
Pepa: „Do Brna na VC?“
Já: „Proč bych kvůlivá tomu jezdil do Brna? Vysrat se můžu kdekoliv, ne?“
Pepa: „Vole.“
Já: „Vole.“
.
.
.
Pátek (nebo sobota?)
Barča: „Jedeš?“
Já: „Už zas?“
Barča: „Náčelník stanovil čas a místo odjezdu na 05:15 od benzínky v Lajtnojcích. Muf jede taky.“
Já: „A proč tak brzo?“
Barča: „Abysme nemuseli tak porušovat předpisy a byli tam včas.“
Já: „Hmm.“
Ficcusová: „Nejedu, páč nevstanu.“
.
.
.
Neděle 04:40
Budík: „Pip pip pip“
Já: „Kuš“
Budík: „Pip pip pip“
Já: „No ty wogo.“
Ficcusová: „Co?“
Já: „Nic.“
05:10: „Wrrruumm, wrruumm“ (Pepa s Barčou asi prolítli kolem)
Já: „Leni, asi pojedu s nima.“
Ficcusová: “ Chrrr, chrrr, …“
.
.
.
05:20 na benzínce
Já: „Ahoj.“
Barča: „Jedeš?“
Pepa: „Jede pozdě!“
Já: „Kde je Muf?“
Pepa: „Asi si ještě nakládá do kufru řízky.“
Horizont v 05:30: „Wrrrrrrrrrruuuuuuuuuumummmumumumummmm ….“
Muf: „Ahoj.“
Sbor: „Kde jseš?!?!“
Muf: „Balil jsem si řízky.“
Pepa: „Máme zpoždění, musíme jet rychleji.“
Muf: „Nojo.“
Barča: „Už je to tady.“
Já: „Jak moc rychleji?“
Pepa: „Wrruum.“ (a je pryč)
.
.
.
.
Budějce ještě spí. Má neposkvrněná duše Mirka Dušína se při rychlosti kolem 90 km/h skrzevá centrum kroutí odporem. Rudolfovskou ulicí 130. Začínám se potit při představě, co mě čeká mimo město. Jedeme v pořadí Pepa, Muf, Barča, já. Ve 180 začínám mít problémy. Boční kufry asi nejsou vhodné pro rychlejší jízdu a ZRX se krutě vlní. Pepa to asi tuší, protože přidává. Musím víc zalehnout a tím zatížit předek. Jde to. Naštěstí jsou prázdný a suchý silnice. Letmo vnímám to krásný ráno, kdy se nad rybníky zvedá mlžný opar a slunce leze nad horizont. Někde u Třebíče první zastávka.
.
.
.
Pepa: „Hezká vyjížďka.“
Muf: „Jedeš rychle.“
Barča: „Hmm.“
Já: „Ve 180 se s těma kuframa děsně vlním.“
Pepa: „A navíc s nima neprojedeš v zácpě u okruhu.“
Já: „Tos mi nemohl říct dřív?“
Pepa: „Mohl, chicht.“
.
.
.
.
Tankujeme, pijeme kafe, já se vydýchávám.
.
.
.
Pepa: „Nejni čas, musíme jet. Teď už radši pomalejš, mohli by tu být policajti s radarama.“
Barča: „Hmm.“
Já: „Uff.“
.
.
.
Třebíčí 80kou. Že by fakt pomaleji? Ne! Za Třebíčí zase zrychlujou. Holomci! Naštěstí uniformované liduprázdno. A jsme tu. Relativně v čas. Na parkovišti stojí teprve pár set motorek. Jdeme s davem. Tribuna „C“ je už skoro plná. Pepa s Barčou si zabírají místo pro 2 ležící střelce a já s Mufem o 5 metrů dál. Odjely se Warmupy. Ve třídě do 250 ccm se japonec Segikuči hezky prolítl (zlomená pánev a pár žeber). V samotných závodech bylo pak fajn vidět po velkých bojích Lukáše Peška na 3.místě a Karla Abrahama na 14. Moto GP šeď a nuda. Lidí jak sraček (160000) se po skončení moto GP hrne pryč. Jak stádo ovcí jdeme u východu rychlostí 1krok/min. Všichni mimo mě děsně smrdí. Po další hodině nám už jen příslušnící zkontrolují na odjezdu techničáky a skrz kolony aut se protáhneme pryč. Kufry nekufry, vešel jsem se všude! Pepa nás ohleduplně vybízí, aby někdo z nás jel první, že teď už tu ty policajti fakt budou. První jede Muf a policie nikde. Muf jede ohleduplně cca o 5km/h pomaleji než Pepa při ranní „vyjížďce“. A v 19:00 jsme doma.

Zhodnocení:
Vyjížďka fajnová.
Má první a asi poslední VC v Brně – gauč a TV je velmi dobrou alternativou.
Krásnej den.

Sepsal: ficcus

Jednotlivé závody motokár v roce 2007:

Pravidla zůstávají pokaždé stejná.

6. 1. 2007

Letos opět v lednu začínáme s dalším hodinovým závodem motokár – tentokrát od 17:00 – 18:00 v kryté motokárové hale v bývalých budějckých čtyřdvorských kasárnách. 5 týmů po 6ti pilotech a jedém …

MaRRio neměl ženskou v týmu!!! Ale měl tam Bulla, takže to bylo fér:-)))

Výsledky:
1.     147 kol     team z Borcu
2.     146 kol     team haberských motorkářů
3.     141 kol     MaRRiův team
4.     133 kol     Dudákův team ze Strakonic
5.     125 kol     team pučmidrátů z Lumenu

Je třeba připomenout, že se jedná o přátelský závod. Tzn., bez ohrožování soupeře. Předjíždím tak, kde se vejdu. Když mne dojede někdo rychlejší, tak v širším místě uhnu. Ty káry nejsou stavěny na kontaktní boj a vytlačování do mantinelů;-)

Titul „skokan závodu“ si vysloužil Falen od Dudáků (2x přeskočil i s károu mantinely). Navíc v depu sejmul Hanku z Lumen týmu. Zkrátka mladý a neklidný;-)

Romana z Lumenteamu (Testudo Hermani od pučmidrátů) příště asi nebude závodit. Přemíra adrenalinu jí nedělá dobře a je pak moc vzrušená. /komentuje siskin/.

…………………………………………………………………………………………………………………………….

3. 2. 2007

Hodinový závod motokár se jel 3.2.2007 od 17:00 – 18:00.

MaRRio opět neměl ženskou v týmu!!! Po započtení trestných bodů se propadli z 1. na 5. místo:-)))

Výsledky:
1.     147 kol     team z Borcu
2.     144 kol     team haberských motorkářů
3.     140 kol     team Brawe
4.     130 kol     team pučmidrátů z Lumenu
5.     150 kol     MaRRiův Hiroshima Racing team

Bylo to super. Piloti nebyli tak agresivní jako minule (říkali technici:-) Akorát někteří pomalejší piloti tvrdošíjně neuhýbali a vyprovokovali tak tvrdší předjíždějící akci (ale v mezích pohody;-)

Já, lehce zavirován, nahradil naší těžce zavirovanou trenérku Barču a byl tentokrát „jen“ hlavním čárkovačem. Náš rychlý Pišta je na delší dobu někde v řiti, Muf taky krátkodobě zavirovanej. Na poslední chvíli jsem naverboval „začátečníky“ Brtňáka a Chozého, kteří se svého úkolu naštěstí zhostili se ctí:-x Dalším nováčkem v našem týmu byl Petr, který se po počáteční nervozitě dobře rozjezdil.

…………………………………………………………………………………………………………………………….

17. 3. 2007

Hodinový závod motokár od 17:00 – 18:00 v kryté motokárové hale v bývalých budějckých čtyřdvorských kasárnách. 5 týmů po 6ti pilotech a jedém …

MaRRio měl konečně ženskou v týmu!!! A rychlou. Sakra, přícházíme pomalu (rychle:-( o výhodu naší ultrarychlé Luffy:-(
Jináč musím s potěšením konstatovat, že se „pomalejší“ týmy dotahujou na „rychlejší“, takže díky tomu ubylo předjíždění a tím se celé závody zrychlují. V prvním závodě roku 2005 najel nejrychlejší tým 135 kol. Teď už vítězný tým najel 155 kol. Vše bez zbytečných ataků a čistě. Fine.
1.     155 kol     MaRRiův Hiroshima Racing team
2.     151 kol     team z Borcu
3.     150 kol     team haberských motorkářů
4.-5.     143 kol     team Brawe
4.-5.     143 kol     team Plavců z Plava

…………………………………………………………………………………………………………………………….

22. 12. 2007

První zimní hodinový závod motokár od 16:00 – 17:00.

No, tak jednoduchý to nebylo. Díky Vánočnímu shonu se 2 týmy rozpadly a nakonec jsme celý závod odjeli jen ve třech týmech. Díky tomu bylo na dráze plno místa a ukázal se i rozdíl v jízdních vlastnostech jednotlivých kár. MaRRioRoadMagorovci měli málo pilotů, tak jsem s Luckou odjezdili napřed za náš tým a pak ještě dalších 10 minut za MRM tým. Za nás pro změnu jezdil Merlin z rozpadlého strakonického týmu a navíc i kloboukář Chozé.
Naše „haberská“ kára bylo jednoznačně nejpomalejší, ale i tak jsme se drželi zuby nehty:-) Bylo ta zas skoro po roce fajn …

1.     153 kol     MRM team
2.     151 kol     team z Borcu
3.     149 kol     team haberských motorkářů

…………………………………………………………………………………………………………………………….

Pro letošek končíme…

zapsal ficcus

V pátek odpoledne jedeme se siskinem do hotelu Saturn v Křišťanovicích. Stejně jako loni pořádá sraz motorkářů – původně Jihočechů, ale hned rozšířeného na celou republiku – stylem: „Moje babička bydlela ve Strakonicích, můžu také přijet?“ Tím pádem dorazí lidé například z Prahy, Ostravy, od Znojma apod. Někteří účastníci srazu z loňska už dlouho dopředu hlásí, že dorazí již v pátek, aby si tu „kultůru“ pořádně užili. A vskutku. Přijíždíme k hotelu a na dvoře již stojí několik motorek. Postupně se vítáme se známými tvářemi a jdeme se zabydlet. Večer poklidně sedíme s lidmi jako je například Marvin, Alex se svým synem, Belf se Zdeňkou, Pupi a Bupi, Horneťák, Bagyš, Pepa a Barča, Hok s Martinou a další.

[Not a valid template]

Ráno 19. 9. 2006 se tedy koná již 3. ročník setkání Jihočechů a jejich obdivovatelů. Sraz máme mezi devátou a desátou hodinu na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Po snídani chvilku postáváme u motorek na dvoře, Alex nám tam poskakuje v „harapeskách“ a předvádí svá lýtka. Už ale máme nejvyšší čas vyrazit a tak nasedáme na motorky a mlhou si razíme cestu do Budějc. Na náměstí jsme včas. Parkujeme a doufáme, že dorazí dost lidí, počasí naštěstí vypadá slibně. Pomalu se to sjíždí, se všemi se vítáme, rozdávám samolepky od Nigry. Jmenovky tentokrát nemáme, stejně už se skoro všichni známe. Jako vedoucí jezdec mám žlutou vestu, zastavovači dopravy oranžovou. Muf patří také k této rychlé rotě a jede na čtyřkolce. Siskin veze kameramana Jirku. V deset vyjíždíme z náměstí, a protože je tu několik jedinců, kteří nějak zapomněli, že mají přijet s plnou nádrží, zastavujeme ještě raději u benzínky ÖMV na Vltavě. Naše cesta pak vede přes Hlubokou, Hlubokou Zámostí, Hrutov a Lomnici nad Lužnicí do motorestu v Děbolíně u Jindřichova Hradce. Tam máme domluvený oběd – polévku a kuřecí plátek s bramborem. Merlin dostává od ficcuse Diplom za 1. místo v soutěži „O největšího LOVCE“, společně s přibaleným kondomem. Má to nějakou návaznost na jejich chatování před akcí, kdy ficcus hlásil, že by chtěla jet na sraz nějaká jeho kolegyně z práce, a že nemá s kým jet. Chudák Merlin nic zlého netuše se upřímně a urputně obětavě hlásil, že jí klidně sveze. No to ještě asi neznal šprýmaře ficcuse, kterého samozřejmě žádná jeho kolegyně neprosila o to, aby mohla jet s námi na sraz. Po obědě nás kolečka vedou přes centrum Jindřichova Hradce, abychom alespoň očkem zahlédli ten krásný hrad, co tam mají, pak kousek po hlavní silnici E551 do Lásenice, kde odbočujeme na Chlum u Třeboně a Suchdol nad Lužnicí. Tam opět krátká zastávka u benzínky a pokračujeme chviličku po krásném novém asfaltu přes Hrdlořezy do Nových Hradů, Horní Stropnice, Benešov nad Černou a ještě jednou zastavujeme – tentokrát u benzínky v Kaplici. Zde rozbaluje své nádobíčko ficcus – nééé nebojte se, nesvlékal se! Vytahuje z kufru židličku, nářadí, hadr (rudé tričko se žlutým srpem, kladivem a hvězdou) a plakát, na kterém je napsáno: HARD IMAGE s. r. o. – úprava sliderů, přileb, motocyklů…RACING (slider – rašple), OFF ROAD (plasty, padáky, přilba – rašple, kladivo), HARD ŠKARPING (komplet tuning k nepoznání – možno i oheň – pouze na objednávku). Usazuje se a hned má první zákazníky. Například Horneťáka, který chce vypadat jako drsňák a tak si nechává obrousit brikety na kolenou. Obchází ho také OldMan, ale tomu se do toho nechce, přece si nenechá zkazit svou těžce vybudovanou image „odsazovače“. Barča dnes již po několikáté osedává mladýmu Alexovi GSko bavoráka 650. Pozorujeme Desmovu kombinézu, která se mu tak „trochu“ vytáhla na zadku. Kdosi zde prohlásil, že: „Desmo má těhotnou prdel!“ Dál to valíme přes Rejty, Český Krumlov, Chvalšiny, Ktiš, Křišťanov do Křišťanovic a zpět do hotelu. Protože Desmo má pocit, že mu něco rachtá v motorce, hned se kolem ní shlukuje pár maníků a hledají příčinu toho hluku. Nakonec se jim daří vylovit z útrob malý železný váleček, který se tam kdesi v zadním kole převaloval. Příhodně ho nazývají – kurvítkem. Barča si jde na chvilku projet bramboráka Dakara a je z něj nadšená! Letos je tu také pár mlaďochů – Icing a fallen.

[Not a valid template]

Postupně se většina účastníků ubytovává a scházíme se ve velké restauraci hotelu. Během večera se snažím všechny vyfotit. Probíhá také pózóvání „PADÁČKŮ“, to znamená focení těch, kteří v uplynulém roce spadli na motorce. Bohužel se k nim po pádu na Slovensku také musím připojit. Pak mimo jiné i Márrio – po nárazu do skruže, letu přes řidítka a zlomenině klíční kosti a muf, který nějak nestihl odbočit a jel rovně po polňačce do lesa. Samozřejmě, že později během večera, nemůže chybět tradiční vystoupení známého pěveckého sboru Helmštajni. V zápalu boje zde někteří dělají lebkouny, to si raději najděte na fotkách, to se nedá popsat. Jeník, Radek a Horneťák kouří doutníky vítězství. Všichni jsou z nich „nadšení“, protože se zde značně zmenšuje viditelnost. Desmo zde předvádí své chlupaté břicho. Naštěstí se nikdo nezalekl a bujarý večírek pokračuje dál až do pozdních ranních hodin.
V neděli ráno po snídani se všichni pomalu rozjíždějí ke svým domovům. Bylo to super, tak snad zase za rok na viděnou!!!

[Not a valid template]

Jednotlivé závody motokár v roce 2006:

Pravidla zůstávají pokaždé stejná.

21. 1. 2006

Hodinový závod motokár se jel 21.1.2006 opět od 13:00 – 14:00 v kryté motokárové hale v bývalých budějckých čtyřdvorských kasárnách. 5 týmů po 6ti pilotech a jedém …

Výsledky, tentokrát bez doplněného počtu kol:
1.     ? kol     MaRRiův team z ČB
2.     ? kol     team motorkářů z Habří
3.     ? kol     team autařů z Borcu
4.     ? kol     „Merlinův“ team
5.     ? kol     team Lumenů

Bylo to fajn. Dík všem, kteří dorazili.

Hned po té se přesunujeme do Mlýnské krčmy v Šindlových Dvorech na 2. ročník kurzu první pomoci.

Motokáry 0106

………………………………………………………………………………………………………………………..

2. 12. 2006

Další hodinový závod motokár se jel až 2.12.2006 opět od 13:00 – 14:00.

Výsledky:
1.     142 kol     team motorkářů z Habří
2.     137 kol     team z Borcu
3.     129 kol     team pučmidrátů z Lumenu
4.     125 kol     Plavský team
5.     124 kol     Dudákův team ze Strakonic

Mimochodem, chytlo se pár dalších lidí, takže o obsazenost příštích závodů se nebojím.

Není důležité zúčastnit se, ale … 😉

………………………………………………………………………………………………………………………..

To bylo tohoto roku vše.

zapsal ficcus

[Not a valid template]

Po veleúspěšném loňském setkání Jihočechů, siskin usoudil, že Vás chceme opět vidět a tak několik týdnů probíhají mohutné přípravy ubytování, restaurace, trasy apod. Sraz je naplánován na sobotu 26. 9. 2005 na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Máme štěstí, je opět krásný podzimní den. V hojném počtu se sjíždí staří známí a kamarádi a je tu i několik nových tváří. Se všemi se radostně vítáme, rozdávám samolepky na motorku, které nám vyrobila kamarádka Nigra. Marvin opět nezklamal a připravil pro všechny krásné jmenovky, které také předává správným majitelům tak, abychom všichni hned věděli o koho jde. Je tu jedna změna, na kterou si nějak nemůžeme zvyknout – Rob už není Rob, ale Desmo. V deset objíždíme čestné kolečko kolem náměstí, Biskupskou ulicí najíždíme na městský okruh a po Dlouhé louce opouštíme hlavní jihočeské město směrem na Týn nad Vltavou. Zde odbočujeme na Písek na, všemi motorkáři, velice oblíbenou silnici. Cestou zastavujeme na oběd v restauraci v Tálíně. Máme zajištěnou polévku, kuřecí plátek se sýrem a šunkou a bramborem. Pak jedeme dál, v Písku zahybáme doleva na Putim, Ražice, Čemeřice, Strakonice, Strunkovice, Nihošovice, Čestice, Vracov, Stachy, Nicov. Zastavujeme u nové benzínky na kávu, akorát už nevím, kde přesně byla. Další zastávkou jsou Kašperské hory, kde někteří navštěvují moto muzeum. Pak už míříme přímo do hotelu Saturn v Křišťanovicích. Po příjezdu Miloš zjišťuje, že píchl kolo u svého Burgmana a tak si na ráno zajišťuje odvoz.

[Not a valid template]

Ubytováváme se a jdeme zapařit do restaurace. Horneťák si k motorce pořídil černou blejskavou kombinézu z klokaní kůže a nyní k tomu ještě dostává dárek – latexový klobouček – skoro všichni si ho zkouší a dělají s ním kraviny. Během večera probíhá několik – dalo by se říci, že už tradičních rituálů – například focení padavek, těch co v uplynulém roce na motorce spadli. Dále se opět ke slovu – ke zpěvu – dostává oblíbený helmický sbor Helmštajni. Tentokrát se ho snaží kočírovat mimo cccendy i Wéna, ale nevím s jakým úspěchem, v tý helmě není nic, až na můj řev, slyšet. Teď jsem zpětně koukala na krátké video z vystoupení, a cccenda zrovna chválí sekci, ve které také stojím, tak nám to tam asi šlo. ;o)) Bavíme se po celý večer báječně.

[Not a valid template]

Ráno se po snídani pomalu rozjíždíme. My mezi posledními to s Haberáky bereme přes Lipno.

[Not a valid template]

 

Jednotlivé závody motokár v roce 2005:

Pravidla zůstávají pokaždé stejná.

8. 1. 2005

První hodinový závod motokár se jel 8.1.2005 od 13:00 – 14:00 v kryté motokárové hale v bývalých budějckých čtyřdvorských kasárnách. Bylo připuštěno 5 týmů po 6ti pilotech (minimálně jedna žena) + trenér.

1.-2. 135 kol telecoumesteam
1.-2. 135 kol team motorkářů z Habří
3. 134 kol MaRRiův team motorkářů z ČB
4. 125 kol clozollteam
5. 114 kol Lišákův kryplteam

První 10ti minutovku odkroužily dámy a následovali další a další a … občas došlo pochopitelně i ke kolizím, ale jinak OK. Jedna kára dokonce nevydržela vysoké tempo a musela být rychle prohozena za náhradní. A cíl. Po sečtení kol se vyhlásily následující výsledky:

1. telecoumes team – 135 kol
2. MaRRiův team – 134 kol
3. team motorkářů z Habří – 133 kol
4. clozollteam – 125 kol
5. Lišákův kryplteam – 114 kol

Pak se rozdali věcné ceny a vypilo se šampáňo, ale …….. jak jsem slyšel ze zákulisí, něco nehrálo:-) MáRRiovci byli fakt rychlý (za cenu menší ohleduplnosti) a jsou až druzí. Časomíra jim ukázala 140 kol, ale na papíře měli 134 kol? I telecoumesáci se divili svému 1. místu. Z důvodu nespolehlivosti časomíry se vycházelo pouze z „papírových“ podkladů, kde počítání kol probíhalo stylem „svůj svému“. Věřím, že nikdo nebyl tak křivý, aby dělal čárky navíc. Spíš z nepozornosti koloměřičů pár čárek chybělo. Nicméně po skupinovém fotu se všichni rozprchli a já už to neřešil.

Až mi večer přišly mailem naskenované výsledkové listiny. Po kontrolním součtu jsem našel jen jednu chybu. Sami sebe jsme chybným součtem ošidili o 2 kola:-) A tak se dělíme o 1. a 2. místo s telecoumes týmem a MáRRiovci jsou až třetí. Paradox:-) Ale, protože nešlo ani tak o umístění, jako o fajn odpoledne (aspoň nám a snad i ostatním), tak to hodnotím jako vydařený FUN RACE.

Motokáry 0105

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..

19. 2. 2005

Další hodinový závod motokár opět od 13:00 – 14:00 na stejném místě.

Výsledky:

1.     150 kol     MaRRiův team z ČB (jeli bez ženy v teamu !!!)
2.     144 kol     team autařů z Borcu
3.     141 kol     team motorkářů z Habří
4.     132 kol     Lišákův kryplteam
5.     120 kol     clozollteam

První 10ti minutovku odkroužily dámy (a MaRRio) a následovali další a další a … MaRRiův tým byl celý nějak divný:-) Jen tří členný a mužský. A cíl. Po sečtení kol se vyhlásily výsledky, vypilo se šampáňo (všichni z jedné lahve,všude kolem chřipka:-). A pomalu se rozcházíme. Část jede do Šindláku, kde se uskuteční KURZ PRVNÍ POMOCI nejen pro motorkáře.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..

2. 4. 2005

Další hodinový závod motokár od 13:00 – 14:00 na stejném místě. Tentokrát jsme se dostali trochu do problémů, když nám 3 dny před závodem odpadly 2 týmy:-( Naštěstí se aspoň 1 tým poskládal částečně z přispěvatelů na http://forum.motorkari.cz (Horneťák, Renata, Miaaow, Drobeq) a z diváků:-). Z tohoto týmu dorazila včas jen Renata. Ostatní bloudili po okolí. Takže 4 týmy na start! A jedem ….

Výsledky:

1.-2.     153 kol     MaRRiův team z ČB
1.-2.     153 kol     team autařů z Borcu
3.          149 kol     team motorkářů z Habří
4.          129 kol     “Horneťákův” team

Bylo to fajn. Dík všem, kteří dorazili.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..

13. 8. 2005

Hodinový závod motokár od 17:00 – 18:00 v kryté motokárové hale v bývalých budějckých čtyřdvorských kasárnách. Protažením ven z haly vznikla zajímavá a hlavně delší dráha. Týmy se lepily až na místě a i díky přispěvatelům z http://forum.motorkari.cz a z divákům jsme dali dohromady 4. A jedem ….

Výsledky:

1.     71 kol     „MaRRiův“ team z ČB
2.     69 kol     team motorkářů z Habří
3.     68 kol     team pražských Pepíků a lišovských pupíků
4.     64 kol     z borcu & mrvíci

Jako vždy to bylo fajn. Dík všem, kteří dorazili. Jedné káře se ulomilo kolo (naší:-( a jedné došel před koncem závodu benzín (Pepíkům:-)
Zazvonil zvonec a … většina „závodníků“ se přesunula do hospůdky U Sida, kde hádka o výsledném počtu odjetých kol pokračovala až do zavíračky:-)

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..

zapsal ficcus

[Not a valid template]

1. 10. – 3. 10. 2004

siskin Kawasaki KLR650 Tengai
siskinka na Suzuki GS 500 E
ficcus a ficcuska na Yamaha FZS600 Fazer
Chosé na Honda NX650 Dominator
Brtňák na Honda Transalp
luffa na Honda Hornet 900
Muf na Honda CX500
Barča na Yamaha XJR1200
Jordy s Maruškou na Honda XR600
John s Jane na KTM Adventure
Homer (Dan) s Ivčou na Suzuki Bandit
VéTéeRo, Blackbird, Ninja a další stroje

Na víkend 1. 10. – 3. 10. 2004 jsme opět naplánovali Motovíkend. Jako tradičně jsme zamířili ma chatu Hubert v Zelené Lhotě u Nýrské přehrady. Mailem a telefonem jsme domluvili podrobnosti, plán cesty a objednali ubytování. Protože každý má jiné možnosti a představy byl tentokrát odjezd z domova plánován jenom částečně a velká část lidí vyjížděla podle vlastních možností. My jsme odjížděli z Habří v pátek odpoledne s Luckou, Chosém, Petrem a Lenkou a ještě s námi měl jet Brtňák. Ten se jako jediný jako již tradičně nedostavil včas a tak ho začínáme nahánět mobilem. Je v Litvínovicích u benzínky a nejde mu nastartovat ten jeho krám (jetá Honda Transalp). On vůbec to motorkaření provozuje zvláštním způsobem. Na jaře motorku prodá, celou sezonu nejezdí a na podzim si koupí nějakou plečku, kterou celou zimu dává dohromady. Jedeme ho zachránit. Má vybitou baterku tak ho jenom roztlačujeme a jedeme sehnat novou baterku. Je zavřeno. Protože baterka se v pohodě dobíjí a já mám sebou startovací kabely riskuje to a jede se starou baterkou. Při průjezdu Strakonic se nám Brtňák s Chosém ztratil. Na konci Strakonic u benzínky na ně tedy čekáme. Když dlouho nejedou zkouším opět telefon. Z Transalpa prý jdou divné zvuky tak zkoumají co to je. Za chvíli k nám přijíždí a jedeme dál, i když v motoru opravdu něco klepe. K Hubertům jsme dojeli k večeru, ubytování proběhlo v pohodě a tak hurá na večeři. U zapáleného krbu chutná výborně. K tomu pár piv, nějaká ta slivovička a zábava se rozjíždí. Hanka s Chosém a Luckou se zřítili s lavicí pod stůl. Lenka se divně ksichtí nad slivovicí. Brtňák si do nosu a uší cpe doutníky. Všichni si fotí pupíky. Úchylové.

[Not a valid template]

Druhý den ráno, no spíš dopoledne přijíždí Barča a Muf. Přijeli téměř najednou, ale jak z nich vypadlo, i když jeli oba z Habří, každý vyjížděl jindy a navíc každý jel jinudy. Všude po cestě byla údajně mlha jak mlíko. Vyrážíme na vyjížďku. Směr Nýrsko, Klatovy, Přeštice, Starý Plzenec a zámek Kozel. Cestou jsme se u Nýrska oblekli do nepromoků, protože pršelo jen se lilo. V Klatovech se od nás oddělili Brtňák a Chosé, kteří se rozhodli pro návrat k milujícím manželkám. My jsme dojeli ke Kozlu, prohlídli si zahradu a zámek a na parkovišti si nechali poradit kam na oběd. Hlídač nás poslal zpátky do Starého Plzence, kde je na návsi nebo náměstíčku, restaurace Staročeský Dvůr. Tady se od nás odděluje Lucka a jede domů. Protože máme mokrý rukavice a pídíme se po topení, číšník nám rukavice dává vyschnout a nahřát na pizza pec. Překvapivá ochota. Dáváme si vynikající oběd. Ze Starého Plzence jedeme směrem na Nepomuk. V Kotousově odbočujeme přes Letiny a Měčín zpátky do Klatov. Protože se počasí nádherně vybralo, rozhodli jsme se, že místo přímého návratu přes Nýrsko to vezmeme oklikou na Železnou Rudu a potom do Zelené Lhoty. Krásně jsme si sjeli po suchých silnicích. Po návratu na chatu jsme zjistili, že tentokrát se akce nějak rozkřikla a před chatou stojí na parkovišti několik nám neznámých motorek. Samozřejmě účast individuí jako Jordy a Johny s přítulkyněmi je již tradiční. Navíc tady stojí nějaký VéTéeRo, Blackbird, Bandit, Ninja a další stroje. Dorazili také Dan s Ivánkem, Párek s manželkou a jiní. V chatě panuje menší zmatek s rozdělováním pokojů, protože někteří nebyli nahlášeni, ale v pohodě se všichni vešli. Po převlečení a ubytování se všichni přesouváme do jídelny ke krbu. Začíná tradiční večerní program. Polopenzová večeře. Pivo. Kávy. Slivovice. Během chvilky jsou všichni notně rozjaření. Probírá se kde kdo byl, kam kdo pojede, kdo co plánuje. Někdy v noci po půlnoci odchází poslední vytrvalci na pokoje.

[Not a valid template]

V neděli ráno (dopoledne) vstáváme a jdeme na polopenzovou snídani. Jak zjišťuji v jídelně, někteří jedinci jsou už dávno na procházce, jiní naopak ještě tvrdě vyspávají. Po snídani se balíme a stejně jako jsme přijeli, tedy každý jindy a každý jinudy se pomalu rozjíždíme k domovům. Já s Hankou a Barčou se rozhodujeme, že kus cesty pojedeme s Jordym a Maruškou, kteří jedou do Prahy. Cestou plánujeme oběd opět ve Starém Plzenci ve Staročeském Dvoře, protože nás tamní jídelníček totálně nadchnul. Cestou ještě dostávám eSeMeSku od Maka, že na letišti v Tchořovicích jezdí dneska nějací kaskadéři, a abychom se stavili. Přijeli jsme sice po akci, ale pár kousků jsme ještě viděli. Mak se mě pokoušel přesvědčit ke sprintu s nějakým Dominátorem, ale odolal jsem. Potom už jsme jenom dojeli v klidu do Habří.

[Not a valid template]

– tady jsou ka stažení data do Route66, klikni pravým tlačítkem a dej „uložit“

zapsal siskin

Setkání Jihočechů a jejich obdivovatelů – 17. – 19. 9. 2004

fáze 1 – Početí

Takhle jednou v srpnu jsem, nic zlého netuše, na internetovém serveru www.motorkari.cz vznesl v diskusním fóru dotaz, kdo z diskutujících je vlastně Jihočech. Po-té co závratnou rychlostí začaly naskakovat příspěvky typu „já jsem z ČB, já ze Strakonic, já z Velešína, atd.“ napadlo Borovanského Drobeqa, ano, ano, on za to může, uspořádat sraz Jihočechů. Následně napsal OldMan Neklopič (tehdy měl ještě toto jméno, k jeho novému se ještě dostaneme), že to není špatný nápad, a že to klidně zorganizuje. Nicméně další větou to elegantně vyvrátil a organizátorem určil mě, i když jsme se v životě neviděli. A já dobrák Jihočech, tichej, plachej, nemluvnej, hodnej, krásnej, inteligentní, zkrátka nej, jsem se rozhodl to spáchat. V okamžiku, kdy se z fóra s tématem kdo je Jihočech, stalo fórum s tématem setkání Jihočechů se, jak správně někdo podotknul, začali hlásit i lidi, kteří viděli České Budějovice (pro místní Budějce) jenom na pohlednici. A tak vznikla akce „Setkání Jihočechů a jejich obdivovatelů – Křišťanovice“. Datum byl určen na 18. – 19. září 2004.

fáze 2 – Těhotenství

Průběžně jsem si zapisoval, kdo se hlásí a v okamžiku, kdy končil termín pro přihlašování, jsem nahlásil na hotel Saturn, kolik že to potřebujeme postelí. S majitelem byla docela rozumná řeč a tak jsme se domluvili, že můžu postupně počet upravovat dokud bude kapacita stačit. S Hankou (siskinkou) jsme začali plánovat trasu vyjížďky a program. Trasu jsem vybral tak, aby odpovídal nárokům zhýčkaných neenduristů. Z Budějc do Prachatic, tam oběd, potom do Č. Krumlova k benzínce na kávu, podél Vltavy krásnou zatáčkovitou silnicí do Vyššího Brodu na další kávičku k benzínce a odtud podél Jihočeského moře přes Lipno nad Vltavou do Volar a do Křišťanovic. Program na večer mi trochu zjednodušil OldMan svým návrhem na přednášku na téma „Bezpečná jízda aneb naklánět/nenaklánět“. Trasa a program tedy byli určeny a zbývalo jen doladit, co s tím obědem a pár dalších drobností.

Asi tři týdny před akcí jsme s Hankou sedli na motorky a celou trasu jsem si projeli, abychom viděli aktuální stav silnice a zjistili, co a jak s tím obědem. Silnice byli OK, jenom ten oběd se trochu komplikoval, protože v původně vybrané restauraci bylo v daném termínu plno. Ale telefon je supr vynález a tak jsem na dálku vybral jinou Prachatickou hospodu a později dokonce i jídlo. Jenom jsem měl trochu strach, protože jsem v tý hospě nikdy nebyl. Ale zpátky k naší průzkumné vyjížďce. Při průjezdu Černou v Pošumaví jsem si před jednou z místních hospod všiml „staršího pána“ jak leze z brutálně vyleštěný Yamahy FZ6. Zároveň jsem si všiml červeného loga Budvar na předním blatníku a uvědomil jsem si, že takovouhle motorku může mít jedině OldMan. Otočili jsme se a tradá k hospůdce na terasu. Když jsme přicházeli k jeho stolu a ptali se jestli si můžeme přisednout, koukal dost vykuleně, co to jako má být. Dva cizí lidi, vysmátý, hned mu tykaj a hrnou se k jeho stolu. Ještě než jsme si stihli sednou a představit se, všimnul si, že na tričkách máme nápis www.siskin.info a v tu ránu jste měli vidět (škoda, že jsem sebou neměl kameru) tu proměnu v jeho tváři. Z absolutně otrávenýho obličeje člověka, kterýho někdo ruší z jeho klidu, se přeměnil do vysmátýho a ukecanýho společníka. Celý odpoledne potom jezdil za námi, až jsme skončili v Křišťanovicích na večeři. Jenom nevím, proč jezdil za námi. Buď nám nestačil nebo nechtěl, abychom okoukali jeho neklopící styl a nebo koukal Hance na zadek.

Všechno bylo naplánovaný a domluvený, už jenom to vypuknout. Ještě jsem si vzpomněl. Pokusil jsem se domluvit na MěÚ Prachatice bezplatné parkování mimo vyhrazené parkoviště na náměstí, protože jsem se bál, že se tam na ten vyhrazenej kousek nevejdeme. Ale mojí žádost zamítli. Sem tam se někdo dodatečně nahlásil/odhlásil a podobný zmatky, ale všechno v mezích únosných. Čím víc se termín blížil, tím víc se podle diskusních příspěvků zdálo, že se všichni těší. Jenom já s Hankou jsme si začínali říkat „do čeho jsme se to vlastně dali“. Nikdy jsme na žádným motosraze nebyli a už vůbec jsme žádnej neorganizovali. Naše vyjížďky nebyly nikdy větší než 10 motorek. A tady jsme navíc vůbec nikoho neznali. Ale už bylo pozdě.

fáze 3 – Porodní bolesti

Chvilku před dnem „D“ někoho přespolního ve fóru napadlo přijet už v pátek, aby byl na sobotní vyjížďku odpočinutej. Nakonec se těch několik „pátečňáků“ objevilo asi deset. V pátek jsme s Hankou do práce jeli na motorkách, abychom v Budějcích odchytli Horneťáka, Miloše, Merlina, Maka, cccendu a Janu. Dohoda s Horneťákem a spol. byla jednoduchá. Až budou ve Strakonicích (asi kolem 14:30), tak zavolají a domluvíme se v kolik a kde se v Budějcích srazíme. S cccendou to bylo podobně jenom nejel od Strakonic, ale od Znojma. cccenda volal po třetí hodině, že už to má jenom 15 km a domluvili jsme se na Agipu na Dlouhé louce. Ze Strakonic stále nikdo nevolal a tak jsem poslal SMS, kde se srážíme s cccendou a ať tam dojedou. Těsně před tím než jsem vyrazil z práce se ozval Horneťák, a že tedy volá, ale že už jsou v Budějcích na návsi a jdou si sednou na zahrádku k hospodě. Nevadí vyzvednu u Agipu Hanku, cccendu a bráchu, kterej se chtěl podívat co je to za spolek, a dojedeme pro ně. Než jsme se vykolíbali od Agipu přišla od Horneťáka SMS „okamžitě přijeď nebo se vožerem“. Na náměstí jsme je v pohodě našli a vyrazili jsme do Křišťanovic. Trasu Budějce, Brloh, Smědeč, Křišťanovice mám najetou, tak jsme si pěkně jeli. Cestou se nám najednou ztratil Mak s Merlinem. Přišli jsme na to skoro v Křišťanovicích. Zastávka, všichni jdou něco dělat za stromky a já se svižně vracím hledat. Nenašel jsem je. Když jsem dojel k ostatním, už tam byl Merlin a oznámil nám, že Mak musel na WC tak zastavili a potom špatně odbočili a jeli přes Prachatice. Bludičky. Mak jel sám rovnou do Křišťanovic. Díky jeho zmatečnému a záchodovému jednání, získal přezdívku prostata. Nebo snad prostota? To je jedno hlavně, že to všichni ví, a že si nechá změnit nick na netu. ;o))) Dojeli jsme k hotelu. Všichni se ubytovali a tradá do restaurace na večeři a jiná pozitiva. V průběhu večera dorazilo ještě pár kousků (Koldy, NICY, Briketa, Vodka, OldMan a možná ještě někdo (už si to nepamatuju)). Po večeři jsem s Hankou a OldManem odjeli k domovům a nechali tam ostatní napospas osudu a jak jsme se později dověděli, panákům. Sraz v sobotu mezi 9:30 a 10:00 v Budějcích na náměstí.

[Not a valid template]

fáze 4 – Porod

V sobotu před devátou máme v Habří u našeho domu sraz s Barčou a Luckou. Než jsem si stihl nasadit helmu začal zvonit telefon. Hotel Koruna Prachatice. „Tak kolik Vás přijede?“ „A už jste si vybrali?“. Trochu jsem se vyděsil. Co? Proč? Jak? Nač? Se šéfem jsem domluvenej, že zavolám po devátý z náměstí až budu vidět jestli se sejdeme opravdu v původně plánovaném počtu asi 40 individuí. Co vybrat. Šéf tvrdil, že nám připraví jídelníček asi tří až pěti jídel a každej si vybere na místě. Jsem měkkej. Slečna mě ukecala na jednotný jídlo a lidi jsem taky odhadnul na dálku. Bylo nádherný počasí tak jsem jich radši nahlásil víc. Na náměstí už čekal OldMan. Krátké přivítání, ještě párkrát přeleštil motorku (včetně motorového bloku) a začali se sjíždět první účastníci. Fakt nevím kdo a v jakém pořadí, ale myslím, že je to jedno. Navíc se přišli podívat naši dva kloučci „pod dohledem statného dědy.“ Marvin dorazil se svým baťůžkem a začali rozdávat jmenovky. Musím uznat, že to od něj byl vynikající nápad a navíc výborně realizovanej. Všichni jsme se ojmenovkovali a hned bylo vidět, kdo je kdo. V deset hodin se z věže ozvali trubači se slavnostníma fanfárama. OM toho bleskurychle využil, přiřknul si za to zásluhy a začal vybírat po padesátikoruně. On vůbec je asi pěkně na prachy, protože chtěl ještě vybírat další pade za krásný počasí a další ….. už fakt nevím za co. Chvilku po desáté jsem si všechny svolal a vysvětlil jim kam, proč a jak se pojede. První jedu já, určuju rychlost a nikdo mě nebude předjíždět. Poslední pojede Merlin na Africe a bude to uzavírat. Měním si s ním telefonní čísla a kolona vyráží. Než jsme vyjeli tak jsem si všiml, že shluk asi 40 motorek dělá na náměstí trochu rozruchu a nalákalo to pár čumilů. Pardon. Obdivovatelů jsem chtěl říct.

[Not a valid template]

První zastávka je na plzeňský výpadovce u benzínky. Pár lidí potřebuje před cestou dotankovat „ropu“. Cesta přes Netolice probíhá celkem v pohodě, jedu něco málo přes osmdesát a ostatní spořádaně za mnou. V Prachaticích prokličkujeme na náměstí a parkujeme motorky na parkovišti. Vešli jsme se, ale že by někdo platil jsem si nevšiml. V hotelu Koruna už nás vyhlíželi. Obsadili jsme celou restauraci a dali si výbornej oběd. Nějaká kapsa s Hermelínem a mandlemi. Během oběda dorazilo ještě pár jedinců. Jo, a v průběhu dne jsem dostával eSeMeSky od Bubáka, kri-kri a dalších o aktuálním stavu jejich přijetí nepřijetí. Začal jsem postupně zjišťovat, že nemám šanci všechny ty lidi poznat blíž, což asi byla škoda, protože se zdálo, že jsou všichni fajn. Po obědě jsme se vrátili na náměstí a chystali se na další etapu. Prachatice – Český Krumlov. Pár nadržených jezdců vyrazilo napřed. aby si užili krásnou, zatáčkovitou trasu s kvalitním asfaltem. My ostatní jsme opět v koloně a mým tempem vyjeli za nimi. V Krumlově u první benzínky na nás čekali. Kuřáci pokouřili, kafáci pokafili a jedeme dál. Etapa Krumlov, Větřní, Rožmberk, Vyšší Brod po břehu Vltavy je mezi motorkáři vyhlášená a tak opět vyjíždí pár rychlostních předjezdců. Silnice je v parádním stavu tak si to pěkně užíváme. Jen na několika místech u lesa je asfalt nečekaně vlhkej, ale všechno je v pohodě. Ve Vyšším Brodě u benzínky opět proběhnou kávičky, záchody, cigárka a jiná pozitiva. Zároveň tady do plánování trasy vstupuje zásadním způsobem OldMan a navrhuje mírnou úpravu trasy. Pojedeme po pravém břehu přehrady kolem bývalého hraničního pásma do Přední Výtoně a odtud se necháme přívozem převést do Frymburku. Cesta je to údajně krásná, v nádherné přírodě. Kdysi tudy jel na kole a ví to. Vyrážíme tentokrát všichni pohromadě, protože Pepek, MartinH6 a další z předjezdců si netroufají jet neznámou trasou napřed. Jedu první a OldMan za mnou. Po 500m jízdy na lesní cestě se zbytky asfaltu i já endurista zastavuji a s tázavým výrazem v očích se otáčím na OldMana. Ten mě v klidu ujišťuje, abych jel dál, že asfalt bude za chvilku OK. Jedu. Protože se mi to zdá jako parádní enduro vložka, stoupám do stupaček a točím plynovou rukojetí. Je to fajn, jenom, když to trochu víc houpne nebo trefím díru, si říkám, co ti chudáci za mnou. Miloš na skůtru s malýma kolama. Pepek s tvrdým podvozkem. Radek na vyleštěným choperu. Holky na silničních motorkách. Pár kapotovaných supersportů. Ale zas na druhou stranu je to docela srandovní představa, vidět takovýhle průvod na lesní cestě v oblacích prachu a odletujících kamenů. ;o))) Po několika kilometrech zastavuji na konci endurovložky na křižovatce a čekáme na ostatní. Z lesa vyjíždí po jednom nebo v menších skupinkách v průběhu asi deseti minut. Jsou tu všichni. Nikdo s tím nešvihnul. Speedy si na svém enduru libuje, že to bylo fajn. Ostatní spojuje naštvání na OldMana. Ten si jde takticky vyslechnout nadávky už teď. Takticky, protože nikdo nemůže v takovýmhle terénu motorku postavit na stojánek a tak ho nemůžou zmlátit. Když OldMan říkal, že tudy jel na kole a cesta byla dobrá, zapomněl patrně dodat, že to bylo v dobách kdy Šemík byl hříbě. Po krásným asfaltu projíždíme Výtoní a jedeme k přívozu. Protože se najednou nevejdeme, naloďuje se polovina a paní přívozníková slibuje, že se pro zbytek vrátí. Jízné 40,- za motorku s řidičem. Z druhého břehu volá kri-kri s Jabou. Tahy s vybitou baterií se podařilo vyřešit a právě dorazili. Jaba si sedl do hovna a propadá panice. Nechce, aby někdo viděl tu hrůzu na jeho kožených kalhotách. Fuj. Přívoz se vrací a převáží zbytek. Ve Frymburku se domlouváme na další zastávce. V Černé v Pošumaví u silnice je hospoda s terasou. Jedeme na kávu, pití,*Ivča* a pár dalších mlsných hub si dávají zmrzlinový pohár. Do Černé přijíždí pár lidí z ČB a pokračují s námi do Křišťanovic. Z Černé vyráží opět několik předjezdců překvapivě s OldManem v čele. Ostatní se opět řadí za mě a jedeme v koloně kolem Lipna přes Volary do Křišťanovic. Tady parkujeme motorky na oplocené parkoviště a ubytováváme se. Všichni se přesouvají do restaurace. Probíhá večeře a Merlin organizuje OldManovu přednášku. Z toho se jen tak nevykroutí. Stěhujeme do restaurace tabuli a kyblík s křídami. OldMan se ujímá slova. Na zádech má nalepenou samolepku s nápisem „MR.Zkratka“.

[Not a valid template]

Intermezzo

Přednáška Doc.OldMana Zkratky na téma Bezpečná jízda na motocyklu aneb naklánět nebo nenaklánět v zatáčkách (zkrácený záznam)

POM – pravidlo OldManovo spočívá v teorii, že protože motocykl je jednostopé vozidlo nesmí se kola při průjezdu zatáčkou (PV – pravotočivá, LV – levotočivá) dostat mimo zákryt, protože bychom tím porušili vyhlášku. A to ani v případě, že se bojíme S – stromů, které zpravidla lemují zatáčky. Při průjezdu zatáčkou, tedy na jejím začátku zastavíme, motocykl prachsprostě postavíme na stojan a celou zatáčku si napřed projdeme pěšky. Po-té se vrátíme ke stroji, nasedneme, a nastavíme řidítka vhodným směrem a požádáme kamaráda (který musí jet s námi), aby nám odsadil zadní část motocyklu tak, aby se zadní kolo Z dostalo opět do zákrytu za přední kolo P. Potom kousek popojedeme a celý postup opakujeme tolikrát až se dostaneme za zatáčku. Stejný postup aplikujeme i při kamarádově průjezdu zatáčky jen s tím rozdílem, že tentokrát ovládá řidítka kamarád a Vy odsazujete zadní část stroje.

Dotaz z publika – čištění motocyklu. Tady Doc.Oldman Zkratka ukázal, že je opravdovým „odporníkem“ a zahájil výklad rozdělením hmyzu na čtyři části podle jeho významu. M – mouchy jsou blbý a je jich hodně. V – vosy dávají ještě navíc žihadla a vždycky se trefí do prostoru mezi helmu a límec. Č – čmelák je velkej a lítá pomalu, takže ho můžeme i dojet ze zadu. Protože má měkkou prdelku, tak se víc rozmázne. Také podle něj zjistíme jak jedeme rychle, protože lítá rychlostí 16km/h, a když ho trefíme zezadu tak jsme jeli logicky rychleji. A na posledním místě jmenoval OM sršně – Sr, tady musela být použita delší zkratka, protože by se nám sršeň mohl plést se stromem S. Sršeň má navíc, dle pana docenta, inteligenci.

Enduro je dalším z důležitých témat dnešního večera. Zvlášť po „zkratce“ lesem kolem rakouských hranic. Od doc.OldMana se dozvídáme, že jediné správné enduro má počáteční písmeno značky Y a navíc by se mělo jednat o typ FZ6.

Přes všechny výše uvedené hovadiny si myslím, že udržet 40 minut v kuse bandu motorkářů v záchvatech smíchu je výkon. Děkujeme OldManovi za házení perel ………

[Not a valid template]

Po zbytek večera již pokračuje veselá a téměř ničím nerušená zábava prokládaná jídlem a pitím. Kolem půlnoci si ještě někdo vzpomíná na internetovou diskusi s tématem „zpívám si za jízdy v helmě, jsem normální?“. Během chvilky se z restaurace všichni vytrácejí, aby se vzápětí vrátili s přilbami a organizuje se zpěv tzv. „Helmického sboru“. První na řadě je profláklý hit „Co jste hasiči“ pod taktovkou dirigenta Horneťáka. Zpěv je děsně falešnej a navíc všichni v helmách hrozně řvou. Po-té nastupuje za dirigentský pultík cccenda a dáváme „Skákal pes“. Je to stejně hrozný. A potom už se jenom pilo a moudře hovořilo. Cccenda ještě vystřihl při odchodu sólíčko „čiže ste husličky čiže“ a pak už se šlo spát. Abych to uvedl na pravou míru musím dodat, že „někteří“ šli spát. Co se dělo v hotelu dál jsem se dozvěděl ráno u snídaně.

[Not a valid template]

fáze 5 – Poporodní deprese

Ráno jsme se postupně potkávali, viděli, loučili a hlavně seznamovali s detaily předešlé noci u snídaně v restauraci. Jaba například popisoval svůj hrůzostrašný noční zážitek. Při cestě na WC potkal na chodbě neznámé individuum (později jsme zjistili, že to byl Mak), které sedělo na židličce u záchodků a chtělo po něm bůra. Bohužel se u toho Mak tak hrozně smál, že upadl ze židle přímo rovně dopředu na hlavu. Asi se tak léčí prostata. Další zážitky popisoval Drobeq, Mak, Lucka a Barča. Někdo z nich vymyslel noční párty. U Barči a Lucky na pokoji. Když se ale Drobeq (nebo Mak?) začal ukládat k holkám do postele, byli odejiti z pokoje. Potom pokračovali od pokoje k pokoji a pokoušeli se někam vloudit. Telefonem budili OldMana což se jim nepovedlo, ale vzbudili celý zbytek pokoje. Pak ještě hráli kulečník. Na kulečníkový stůl si donesli v peřině zabalenou osobu ženského pohlaví (asi Merlinovu sestru) a já fakt nevím co, kdo, kde ještě vyváděl.

Několik osob ráno odjelo celkem v pohodě. Někomu bylo ráno špatně. Někdo pořád loudil 2 cm zubní pasty. Někdo se šel projet, aby prej vystřízlivěl. Někdo žral česnečku. Teď mám takovej dojem, že to všechno tak nějak pasuje na Horneťáka. Ale to je asi blbost, protože on přeci pivo vůbec nepije, on pije jenom zelenej čaj ;o)))). Při raním prohlížení a focení motorek jsme zjistili několik zásadních věcí. Cccenda v okamžiku kdy sedne na Horneta900 začne neuvěřitelně slintat. OldMan v okamžiku kdy sedne na Horneta900 začne trpět obrovskou bolestí hlavy. Bagyš v okamžiku kdy sedl na Horneta svého zjistil, že má píchlé zadní kolo. S Cccendou a OldManen se nedá nic dělat. Bagyšovi pomáhám vyndat ze zadního kola podivnou kovovou šponu. Po-té následuje aplikace antipichu a Bagyš, podle posledních zpráv, bez problémů dojel až domu.

[Not a valid template]

Diagnóza na závěr

1)
srazík se vydařil

2)
počasí se vydařilo

3)
nikdo s tím nešlehnul

4)
byl to můj první motosraz

5)
motorkáři jsou hrozná sebranka

6)
všichni hrozně chlastaj a hulej

7)
někteří mě celkem příjemně překvapili

8)
ostatní mě taky příjemně překvapili

9)
v podstatě všichni byli fajn

10)
asi Vás chci ještě někdy vidět

11)
že bychom si Křišťanovice zopákli?

12)
škoda, že jsem nestihl poznat všechny zúčastněné, ale bylo Vás tam na mě opravdu moc a já jsem tichej, plachej, nemluvnej

PS: použité fotografie pocházejí od několika autorů, jedná se o pouhý výběr z několika set fotografií, Ti kdož ví kde mají hledat se můžou podívat i na zbytek, během dne bylo natočeno i několik video záznamů, jsou stejně jako ostatní fotografie k dispozici u Ďábla na ftp, nebo je můžu vysmažit na kolečko

zapsal siskin

8. 11. 2003

Tak jsem se zase jednou nechal k něčemu ukecat. Zjistil jsem, že se 8. 11. 2003 jede v Jílovicích motocross. Silničáři v čele se Smržema si tady pořádají ukončení sezóny. Protože jsem se chtěl jet podívat a samozřejmě jsem nechtěl jet sám, rozeslal jsem pár mailů a SMSek. Sraz byl naplánován na dvanáctou hodinu u ARALu na Dlouhé Louce v Českých Budějovicích. Protože bylo docela chladno a větrno očekával jsem spíš sporadickou účast. Ve třičtvrtě na dvanáct jsem políbil drahou mojí ženušku a teple oblečen usedl na motorku.

Samotné cestě předcházelo několik tradičních úkonů. Na chvilku připojit mojí nedobrou baterku ke zdroji, kouknout do nádrže a hlavně kouknout do mapy jestli cestou není nějaká šikovná prodlužovačka. Sundal jsem z motorky vrchní kufr, na záda hodil batoh s ještě jednou mikinou a vyrazil jsem. Prodlužovačku jsem si rozmyslel, jenom cestou z Habří jsem si dal kousek místo po asfaltu po polňačce. K ARALu jsem přijel pět minut po dvanácté samozřejmě poslední. Před benzínkou stálo podezřele moc motorek a ještě víc podezřele endur typu KTM. Uvnitř benzínky už na mě čekali. Rychle jsme se oblekli a vyrazili ven. Jordyho slova: „Jedeš s náma!“ mě trochu zarazila. Já to uspořádal a jedu s nima? Spíš oni se mnou. Pepa (FJR1300) s Barčou (XJR1200) vyrazili od benzínky se slovy: „Tak si to hezky užijte!“ ještě dřív než jsem se stihnul obléct. Zůstal jsem tam sám se svým KLR650 Tengai a s Jordym (XR650), Johnem (KTM Adventure), Pohádkou (KTM Adventure) a Martinem (KTM 250 – asi). Všichni měli na motorkách obutý motokrossový pneumatiky, na sobě motokrossový oblečení a boty. Začínal jsem trochu pochybovat o tom jestli je dobrý nápad jezdit s nimi na mém cestovním endurku s polodrapákama Mitas E07. No nic už jsem tady zůstal a všichni se dušují, že se nepojede žádná kláda, a že jsou to samé polní a lesní cesty. Prostě, dalo by se to jet i na Goldwingu. A já blázen jsem jim uvěřil. Vyjeli jsme.

Už odjezd od ARALu předvedli snad všichni po zadním kole. Z Budějovic vyjíždíme po Vrbenské ulici, která končí na křižovatce tvaru T s ulicí Hlinskou. Před křižovatkou zpomalujeme a já přemýšlím jestli pojedeme do leva nebo do prava. Než jsem se stihl rozkoukat Pohádka, který jede první (už na benzínce jsme se dohodli, že pojedu poslední, abych je nebrzdil a oni na mě budou u odboček čekat), přejíždí křižovatku rovně do polí. Ze začátku je pěšinka až k jakémusi rybníčku, kde končí a my pokračujeme po zasetém uválcovaném poli. Všichni jedou jako šílenci a já se snažím držet s nimi krok. Vlastně stopu. Na konci pole sjíždíme na polní cestu a po chvilce z ní najíždíme na louku. Na louce vyjíždíme několik mezí a potom zajíždíme do nějakého háječku. Z háječku vyjíždíme opět po mezi do prudšího kopce. Dál vůbec nevím kudy jedeme. Zkusili jsme louky, polní a lesní cesty, zoraný a lehce zavláčený pole. Při jednom ze sjezdů z cesty na louku jsem naštěstí včas zaregistroval Johnův pád a radši jsem zůstal na cestě. Všichni jsme se k němu vrátili. Naštěstí byl v pohodě a už se sbíral ze země. Mezi cestou a loučkou byla stočka, do které se dostal předním kolem a neustál to. Odneslo to jenom plexisklo. které v pádu „ukousnul“ (trochu si rozrazil ret). Zbytky plexiskla jsme posbírali a naložili ke mně do batohu. Kudy jsme do Jílovic dojeli vlastně nevím. Polem nepolem, cestou necestou. Při přejezdu jednoho z brodů jsem trochu nezvládal výjezd a postavil jsem motorku elegantně na zadní (stál jsem za ní v potoce a držel ji před sebou). Naštěstí Jordy ji ze břehu chytil za vidle a postavil zpátky na obě kola.

Po menší motokrosové vložce zastavují všichni před železničním náspem a jde se zkoumat průjezd. Je to tunel (na šířku řidítek), kterým protéká malý potůček. Po jednom ho zdoláváme. Na konci tunelu musíme všichni pomáhat. Přímo proti tunelu roste statný smrk, takže se musí hned do leva do dvou strání. Tady jsme rozestaveni a motorku s jezdcem si „podáváme“. Johny po výjezdu první stráně zkusil zdolat druhou s rozjezdem, ale motorku zabořil do bahna až po motor. Jako poslední najíždím do tunelu já. Kecy typu odmontuj zrcátka přehlížím a jdu na to. Zrcátka se sklopili a ……. stojím. Nevejdu se. Řidítka vypadají, že se vejdou, ale chrániče na nich jsou trochu širší. Vyndávám nářadí a chrániče putují do batohu za Johnyho plexisklem. Po této úpravě už jsem se vešel, jenom jsem asi dvakrát o šutr zmáčknul páčku přední brzdy. Po výjezdu stráňky za tunelem, za vydatné pomoci ostatních, si všichni pochvalovali padací rámy na mém stroji. Prý je aspoň za co vzít.

Kousek za tunelem jsem si ověřil, že Mitasky jsou sice supr, ale do terénu to chce trochu jiný vzorek. Asi stometrový vršek, lesní cesta, je pokrytý mechem, trávou a hlavně vrstvou jemného mazlavého bláta. Hned dole jsem stěží ustál mírný driftík, ale zůstal jsem po něm stát předním kolem v pravé koleji po traktoru a zadním v levé. Ať jsem dělal co jsem dělal, obě kola do jedný koleje jsem nedostal. Celý kopec jsem měl nohy na zemi, odstrkoval se, točil plynem, mačkal spojku jako zoufalec a pomalu se škrabal nahoru za ostatními. Oni se svým motokrossovým obutím už dávno zmizeli za zatáčkou. Když jsem se zpocenej jak po běhu maratonu konečně vyškrábal nahoru, zastihl jsem je, jak zrovna slézají z motorek a jdou se podívat, kde se válím. Potom už scházelo dojet znovu polem nepolem a cestou necestou do Jílovic.

Tady jsme zjistili, že Pepa s Barčou už dávno odjeli, protože jim byla zima. Závody v plném proudu a do nás se zima dala také, dřív než jsme se stihli rozkoukat. Přece jenom jsme se trochu zpotili. Rychle jsme do sebe vrhli nějaký grogy, buřty atd. a tradá zpátky. Na cestu se s námi vydávají další dvě KTM. Jedem stejnou cestou zpátky. Při vjezdu na pěšinu k tunelu se mně jeden z nově jedoucích KáTéeMkářů ptal jestli jsem to projel i já. Zahřálo mně to u srdce, asi jsem dobrej. Doma jsem odbahnil motorku a s namoženejma tříslama odpadnul na gauč jako mrtvola. Zjistil jsem že, můj Tengai by potřeboval prodělat nějakou odtučňovací tůru a já musím někde sehnat trochu svalstva.

Asi si koupím nějaký endurko, obsahově tak kolem 250 až 400 ccm.

Jenom je třeba někde sehnat vatu, love, prachy, děngy, eura, doláče nebo něco takovýho.

Cestou nebyl čas na focení takže fotil jenom Pohádka digitálem u tunelu.

zapsal siskin

[Not a valid template]

12. – 14. 9. 2003

Na víkend 12. – 14. 9. 2003 jsme opět naplánovali Motovíkend. Protože s chatou Hubert panuje všeobecná spokojenost a západní Čechy ještě zdaleka nemáme projeté, cíl cesty byl jednoznačný. Mailem a telefonem jsme domluvili podrobnosti, plán cesty a objednali ubytování. Odjezd jsme stanovili na 15:30 z Habří. Trasu přes Strážný do Německa a podél hranic do Železné Rudy a odtud k Zelené Lhotě na chatu. Týden před odjezdem začal otravovat Petr, že když už budeme v Německu proč nejet přes Pasovský obchod s motodoplňky Polo. Nedávno si tam nakoupil oblečení a chtěl vrátit daň. No, na rovinu, asi hlavním důvodem, byla výměna rukavic. Koupil si tam totiž i rukavice a až doma při večerní „módní přehlídce“ zjistil, že má obě ruce levý. Nebo obě rukavice pravý? Bé je správně. Mamlas, v obchodě si nevšiml, že si bere balíček ve kterém jsou obě rukavice pravý a ještě k tomu každá má jinou velikost. Dobrá, ukecal nás a změnili jsme plán.

siskin a siskinka na Kawasaki KLR650 Tengai
ficcus a ficcuska na Yamaha FZS600 Fazer
Chosé s Renčou – Maruškou na Honda NX650 Dominator
Brtňák na Aprilia 650 Pegaso
Jordy na Honda XR600
John s Jiřinkou na KTM Adventure

V pátek přesně na čas přijíždí Petr s Lenkou, pět minut po nich Chosé s Renčou. Připraveni k odjezdu čekáme na posledního brzdu Brtňáka. Přijíždí s 15-minutovým zpožděním a hned se pídí po oleji. Má zvláštní stroj, z kterého teče olej (nikdo neví odkud) a jak někdo trefně poznamenal, je to jednoválec pracující na principu náhodných výbuchů. Startování tomu moc nejde, na volnoběh to chcípá a za jízdy to střílí z výfuku a sání. Rychle dolil asi 3/4 litru oleje a jedeme. Ostatní přijedou rovnou na chatu. Jo ještě jsem se zapomněl zmínit o naší posádce, já a Hanka (duo Siskin’s). Vyrážíme zadem přes Brloh, Volary a Strážný za kopečky. Od hranic jsme jeli přes Freyung do Pasova. Před Freyungem se od nás oddělili Chosé s Renčou a jeli do Freyungu hledat směnárnu nebo co. V Pasově jsme celkem v pohodě našli Polo a začala komedie. Petrova neněmčina je hodně slabá a tak na prodavačky vybalil jedno delší souvětí, které se už asi 14 dní učil jako básničku. „Gutntag. Ich habe ajne klajne problem, majne ruka obě lefá und já koupit u tebe obě handšuche prafá, ty mně chnet jednu fyměnit jinak ich uš u ty nikty nic nekaufn.“ Prodavačka se samozřejmně lekla, že přijde o tak „sqfělá sákasnik“, rukavice vyměnila a daň vrátila. Potom jsme už jenom krátce prošli krámek a počkali na Chosého s Renčou. Přijeli asi po 30 minutách. Během té doby z Brtňákova mnohotaktu vyteklo na parkovišti půl litru mého kvalitního Motulu. Z Pasova jedeme po silnici číslo 85 směrem na Zwiesel. Teda jedeme, protože Chosé prohlásil, že ví kudy z Pasova, nechávám ho jet prvního a my se řadíme za něj. Na jedněch semaforech Petr chytil červenou a odjeli jsme mu. Po chvilce bloudění se nám povedlo vymotat z Pasova, ale Petra jsme stále neměli. Za Pasovem zastavujeme na odpočívadle a posíláme SMSku Petrovi kde je. Asi třicet km před námi. Měl strach, že mu ujedeme, tak zatahal Fazera za plyn a snažil se nás dohnat. Nedošlo mu, že se ještě motáme ve městě. Na odpočívadle jsme ještě všichni kontrolovali Renči zadek. Oblečenej! Šla do lesíčka a cestou zpátky přecenila vzorek svého obutí. Na parkoviště vyjela po prd…zadku. U Zwieselu odbočujeme na E53 do Železné Rudy. Protože už se blíží osmá hodina, začíná se dělat zima. Po překročení hranic volám na chatu, že už jenom 20 kilometrů a jsme tam. Jdou připravit večeři. My vyrážíme na poslední úsek dnešní cesty. Přes Špičák do Zelené Lhoty. Je tma a navíc kousek za Železnou Rudou začala mlha „hustá tak, že by se dala krájet“. Protože se mi dneska docela dobře jede a už jsem se těšil na chatu, kluci mi pozdějc vyčetli, že jsem jel jak urvanej ze řetězu, a že mi v tý mlze skoro nestačili. Na chatě už bylo zatopeno v krbu, připravené pokojíčky, teplá večeře, studený pivo a Dan nás vítal slovy: „tady jsem na uvítanou upekl štrůdl“. Na stole kam ukazoval byla místo štrůdlu řádka slivovičkových paňáků. Během večeře přihrkal z Prahy Jordy na své Hondě XR600. Po večeři se rozproudila čilá debata nad pivem, poměrně často prokládaná slivovicí. Brtňák jako správný labužník pil celý večer na rozdíl od nás rozumných místo desítky Plzeňskou12°. Připíjeli jsme na co se dalo, hlavně na nový přírůstek na chatě, syna Konráda. Kolem půlnoci se Brtňák vzdálil, zjevně unaven a za chvilku jsem ho našel před chatou na lavičce skloněného do záhonu kytek. Byl zrovna silně zaneprázdněn. Nechal jsem ho v klidu dokončit započaté dílo a vrátil se k ostatním. Za chvíli jsem ho šel zkontrolovat a zjistil jsem, že zmizel. Podle Františka od vedlejšího stolu se údajně před chvilkou odebral dovnitř. Nedalo mi to a šel jsem se podívat, kde je. Na záchodě ne, v umývárně ne, na pokoji také ne. Ležel na úplně cizím pokoji jako mrtvola. Sešel jsem zpátky k ostatním a oznámil jim situaci: „Brtňák leží na pětce, nevím čí to je pokoj“. Chvilku bylo ticho a pak se ozval František od vedlejšího stolu: „ale…..to je náš pokoj“. Zcela evidentně byl překvapen, těšil se na příjemně strávenou noc ve dvou, jeho přítelkyně byla fakt kočka. Všichni okamžitě vyrazili kamarádsky Brtňákovi pomoct. Svléct se ho podařilo, něco se nafotilo, ale zůstal ležet kde byl. Překvapivě se k aranžování fotografií přidal i František. K ránu jsme se vydali spát.

[Not a valid template]

V sobotu vstal jako jeden z prvních Brtňák. Měl výčitky svědomí a chtěl se omluvit Františkovi a jeho slečně. I když v tu dobu si ještě myslel, že na tom pokoji s ním spali dva chlapi. Asi po ránu moc neviděl. Kolem desáté už jsme se sešli v jídelně všichni a začali jsme se chystat na dnešní vyjížďku. V okamžiku kdy jsme se oblekli začalo venku nechutně lejt. Máme rozum a tak se znovu svlékáme a jdeme na kafe. Kolem poledne opět přestalo pršet, takže znovu do UVEXu a podobně. Jedeme do Nýrska na oběd. Po obědě Brtňák odjel domu pod papuč a my ostatní vyrazili podle plánu na vyjížďku. V Klatovech na benzínce přehodnocujeme itinerář, protože směrem na Plzeň kam jsme chtěli jet je úplně černo a zcela evidentně bychom zmokli. Otáčíme se na Domažlice, kde je obloha protrhaná. Za Domažlicemi jsme v mapě našli rozhlednu Čerchov. Hurá na ni. Po silnici číslo 189 míříme k hraničnímu přechodu Lísková. Asi tři kilometry před hranicí je odbočka na silničku třetí třídy směrem k rozhledně. Chvilku se motáme po silničce třetí a možná ještě horší třídy až nás zastavuje zákaz vjezdu. Během chvilkové pauzy, kterou tady dáváme je na Petrovi vidět úleva, že už dál nepojedeme. Jeho Fazer asi není enduro. Přes Chodov, kolem Babylonu jedeme do České Kubice, kde odbočujeme na stodevadesátku a po ní do Nýrska. Cestou ještě zastavujeme ve Všerubech. Hanka si tady přesedá už ani nevím ke komu a já si jedu poslední úsek vychutnat sólo. Paráda, trochu jsem jim ujel a tak musím v Nýrsku na benzínce chvilku čekat. Na benzínku nejedeme tentokrát kvůli tankování, ale hlavně kvůli Johnovi, který sem v celodenním dešti jede za našeho neustálého SMSkového navigování se svojí přítulkyní z Brna. Klobouk dolů, leje a navíc jedou na vyloženém „cesťáku“ KTM Adventure. Po jejich příjezdu už jedeme rovnou na chatu k teplému krbu a studené slivovici. Dneska to sice není taková pařba jako včera, ale stejně jdu spát až dlouho po půlnoci. Vydrželi jenom statní jedinci Hanka, John a já. Ostatní postupně odpadli.

[Not a valid template]

Neděle začala pozitivně. Protože Dan stihl než jsme se nasnídali udělat účty, dopolední kávičku atd. jsme dostali na účet podniku. Z chaty jedeme na Železnou Rudu k benzínce, protože Jordy „potřebuje“ do XeRka olej. Uvozovky jsou na místě, protože až když ho koupil zjistil, že ho má dost. Ze Železné Rudy jedeme přes Rejštejn, kde se od nás odpojuje John s Jiřinkou (jedou nejkratší cestou na Budějce), směrem na Kvildu kde si dáváme oběd. Z Kvildy vyprovázíme Jordyho do Vimperka odkud pokračuje do Prahy. Já s Hankou, Petr s Lenkou a Chosé s Renčou jedeme z Vimperka do Budějc. Cestu si ještě zpestřujeme „zkratkou“ přes Prachatice, Brloh a Křemži. Tam se rozdělujeme a pelášíme k domovům.

[Not a valid template]

PS:  Celkem jsme najeli 536 kilometrů, Někteří jedinci špatně snášejí kombinaci slivovice a Plzeňské dvanáctky, v noci a v mlze není nic vidět,

PS2: Petr v pondělí volal, že bude prodávat FAZERA, víkend s námi ho přesvědčil že nad enduro není ;-))

PS3: Brtňákovo ožralé fotky ukazujeme pouze za poplatek po předchozím složení slibu mlčenlivosti, protože jejich zveřejněním na těchto stránkách bychom se zařadili mezi šiřitele nechutné pornografie

zapsal siskin

……………………………………………………………………………………….

Jak to viděl ficcus:

12. 9. – 14. 9. 2003 > ČR, SRN – 517 km

12. 9., 15.30 hod. – Odjezd z Habří. Směr Pasov (SRN) a dál do Zelené Lhoty, kde máme domluvené ubytování na chatě Hubert (www.chtahubert.cz). Byli jsme tam ubytováni už několikrát a vždy jsme odjížděli spokojení a unavení.
Na startu byli: Honza s Hankou – KLR 650 Tengai, Pepa s Maruškou (Maruška = Renča) – Dominátor, Brtňák – Pegaso 650i a já s Lenkou. Další člen jede z Prahy rovnou na Zelenou Lhotu a další člen s členicí vyráží zítra ráno z Brna a budou se snažit při naší sobotní vyjížďce někde připojit.
Přez Brloh, Volary, Strážný a Freyung se přesouváme do Pasova, kde jsem prosadil návštěvu Pola. Potřeboval jsme vrátit MWST z minulého nákupu a vyřešit rukavicový problém. Na vysvětlenou: při minulé návštěvě jsem mimo jiné vyzkoušel asi 10 párů různých rukavic. Nakonec jsem se vrátil k prvnímu typu, ale bohužel jsem šáhl po jiném páru než prve a již bez zkoušení je zaplatil. Doma jsem pak zjistil, že mám v páru dvě pravé rukavice. Takže jsem na ně v prodejně vybalil mou bezchybnou angloněmčinu. Ich habe ajne klajne problem. Aj baj tys hendšuche. Bat tys first hendšuche is rajt und seknd hendšuche is rajt tů. Ich nýd rajt und left hendšuche sajz eL. Sličné prodavačce jsem evidentně zvedl náladu, a tak se docela snažila.
Na parkovišti před Polem udělalo Brtňákovo Pegaso louži oleje a mi ostatní domluvili trasu k přechodu v Železné Rudě. Furt po hlavní strasse č.85. Přes Pasov jsem jel ve skupině jako poslední (Pepa s Maruškou první:-). Na jedněch semaforech jsem chytil červenou. No co, zabloudit nemůžem. Za Dunajem do leva a pořád po hlavní. 10 km za Pasovem mi bylo divné, že jsme ještě nedojeli ostatní. Zvýšil jsem tempo. 5, 10, 20 km a pořád je nemáme. To je blbost. Všichni jsou to enduristi a jedou „pomalu“. Zastavujeme na autobusové zastávce a v tu chvíli přišla SMS. BLOUDILI JSME. JSME 5KM ZA PASOVEM. STE ZA NAMI NEBO PRED NAMI? PEPA. Odpovídáme: 30KM PRED VAMI:-) Večer to Pepa vysvětloval tak, že ten odbočovací pruh na semaforech za Dunajem tam fakt neviděl. Hranice překračujeme po 20 hod. Voláme Danovi na Chatu Hubert, že jsme tam za 1/2 hoďky. Posledních 20 km do Zelené Lhoty jsme jeli za tmy a husté mlhy. Honza & H. jeli první. Honzu asi hlodali pochybnosti, zda nás nebrzdí (večer u piva by jsme do něj rejpali). Hnán nervozitou, jel dost rychle. Jeli jsme za ním jak za ztrácející se červenou bludičkou.
Po příjezdu na Chatu Hubert jsme se rychle ubytovali a šupky dupky do jídelny, kde na nás již čekali nalité šťopky výborné slivovice a teplá večeře. Musím dodat, že Danovi a Renatě se nedávno narodil syn, který se nečekaně nejmenuje Hubert, ale Konrád. Za chvíli dorazil i „pražák“ Jordy na XR600. Nějak se to zvrtlo. Ač hlavní picí večer měl být až zítra, tak i díky malému Konrádkovi jsme to trošku přehnali. Jediný Brtňák pil 12°. Ostatní 10° a holky víno apod. Všichni jsme to řádně prokládali slivovicí. Ještě před půlnocí se Brtňák vzdálil. Návštěvníci od vedlejšího stolu (František a Bezpodprsenková) nám hlásili, že ho zahlédli venku jak háže pizzu na chodník. Problém nastal, když opustil i venkovní lavičku a ztratil se nám z dohledu. Na WC nebyl, ve sprchách taky ne. Na pokoji prázdno. Za chvíli přišel do jídelny Honza a hlásí: Brtňák leží na pokoji č.5. František od vedle reaguje: Ale…, to je náš pokoj. Začali jsme špekulovat, co s ním/mu provedeme. Naše, alkoholem posilněné ženy dostaly nápad a od něj nebylo daleko k činům. Na pokoji č.5 jsme mu svlíkli kalhoty a slipy stáhli na půl žerdi. Pak jsme byli našimi ženami vyhnáni a ostatní vím jen z vyprávění. Ženský se svlíkly do spodního prádla a nafotily s ním pár odvážných fotek. Do focení se aktivně zapojil i oprávněný uživatel pokoje František a také zapózoval. Později budou fotky MOŽNÁ poslány Brtňákovo manželce. Brtňák se totiž před svou ženou hodně kontroluje a ona ho proto dost „přeceňuje“. Snad se kvůli tomu nerozvedou:-) Mezitím odpadl i Jordy a my pak šli nad ránem taky spát. (ujeto 229 km)

13. 9. – Ráno jsme s Lenkou vstali asi v 9. Myšlenka na ranní výjezd byla odvážná. Po 10 se do jídelny začali trousit ostatní. Brtňák vypadal zaraženě. Ptal se nás, co se s ním dělo v noci. Tak jsme mu řekli, že nic nevíme, že se před půlnocí vypařil a až do rána jsme ho neviděli. Zbledlý nám vyprávěl, jak se v 6 probral polonahý na cizím pokoji a vedle na posteli leželi dva chlapi (František a Bezpodprsenková:-).
Snídaně nás probrala. Venku silně pršelo, a tak jsme odjezd na oběd posouvali až do 13 hod. Poučili jsme se o startování studeného Brtňákova Pegasa. Sundat sedlo, rukou zacpat sání vzduchu a točit a točit … Již jen za slabého deště jsme dojeli do Nýrska. Dobře jsme poobědvali a pokračovali dál. Brtňák se s námi rozloučil a jel domů pod pantofel:-) Dál nejsem schopen popsat trasu, protože jsme s Fazerem poskakovali na chvostu enduristů po špatných silnicích. V plánu byla i nějaká rozhledna, ale po dalším odbočení na ještě horší cestu jsem to už začínal vzdávat. Naštěstí tam byl zákaz vjezdu, takže jsme to otočili a jeli hledat asfalt. V průběhu dne Jordy kontroloval pomocí mobilu pozici bratra Johna s Jiřinkou (alá Sandra Bullock), kteří vyjeli ráno z Brna a za stálého deště se přesouvali na západ. Nakonec jsme se potkali na benzínové pumpě v Nýrsku, kam J&J přijeli promočení na KTM 640 Adventure asi v 17 hod. Přesunuli jsme se zpět na Chatu Hubert a po jídle pokračovali v mírném doslavování Konráda. První odpadla Lenka, pak Jiřinka, pak já, …? (ujeto 130 km)

14. 9. – Ráno bylo zase zataženo. Po snídani jsme poplatili účty, vypili kafe/čokoládu/kapučíno grátis a vyjeli směrem na Boubínský prales. Hanka tam fakt chtěla:-) John a Jiřinka nás u Rejštejna opouštějí a jedou nejkratší cestou do ČB. Počasí se konečně umoudřilo. Hanka taky. Boubín míjíme a obědváme někde na Kvildě. Ve Vimperku se odklání Jordy směrem na Prahu. Přesun domů po kvalitních silnicích. Konečně si užívám Jízdu. Nedaleko Kosma na Prachaticku je policejní uzavírka. V dáli vidíme na silnici ležící motorku a stojící auto. Snad to dobře dopadlo. V Křemži u ČB se všichni rozdělujeme a každý jede svým směrem a svou rychlostí. (ujeto 158 km)

Zažili jsme déšť, slunce, zimu, dobré a špatné silnice, dobré jídlo, dobrý alkohol, pizzu (Brtňák), srandy kopec a všem se nám to moc líbilo. Fakt!?

21. 8. – 24. 8. 2003

siskin a siskinka na Kawasaki KLR650 Tengai
ficcus a ficcuska na Yamaha FZS600 Fazer

Konečně je to tady! Nemusím nic organizovat a jenom se svezu. Itinerář a organizaci této vyjížďky si vzal na sebe brácha a já jenom doufám, že se mu to povede. Chvíli tápal s itinerářem a s termínem odjezdu, ale nakonec se to povedlo a víme do čeho jdeme. Odjezd je naplánován na středu 20. 8. 2003 odpoledne. Trasu naplánoval zajímavým okruhem přes Moravu, Východní a Severní Čechy zpátky k nám na Jih. Původní plán vzal asi den před odjezdem za své a místo středečního odpoledne se vyjíždí ve čtvrtek ráno. Snížila se tím možnost promoknutí hned první den (počasí nestojí za nic) a alespoň ušetříme za jeden nocleh. Na cestu vyrážíme v šesti: Lenka + Petr + Fazer, Hanka + já + Tengai.

Čtvrtek 21. 8. 2003, 7.00 hod.

Přesně na čas přijíždíme do Šindláku k bráchovi. Naposledy kontrolujeme stroje, já s Hankou nasazujeme do helem sluchátka a mikrofony od vysílaček a vyrážíme. Protože Petr ještě musí u kolegy vyzvednou foťák jedeme do Budějc na TELECOM. Zastavujeme na parkovišti, a protože vím, jak to tam funguje, hned říkám Hance:,,Dívej se, teď na nás vyběhne vrátnej jako čertík z krabičky.“ Málem jsem to ani nestihl doříct a už je tady. Za běhu si nasazuje baret (údajně mu přezdívají Palestinec, a opravdu tak vypadá) a už z dálky volá, co že tam děláme. Brácha mu to vysvětlil, doběhl pro foťák a konečně můžeme vyrazit. Směr a rychlost určuje brácha. Se směrem je to v pohodě jenom ta rychlost je nějaká nedobrá. Se svým jednohrnkemšestpade jsem zvyklej na volnější tempo. Na rovnějších úsecích je holt Fazer 600 kapánek rychlejší. Jedem přes J. Hradec, Telč, Třebíč, Velké Meziříčí, na hrad Pernštejn. Celou cestu brácha slibuje nějaký překvapení a ejhle najednou je tady. Míjíme ceduli Habří. Abychom mohli pořádně porovnat s naším Habřím, zajíždíme až do vsi. Asi stometrová silnice najednou končí dřevěným plotem s ručně malovanou cedulí „KONEC SILNICE – SOUKROMÝ POZEMEK“. Teď už jenom najít místo kde je nebe podepřený vidlema a můžu říct, že jsem viděl konec světa. Návštěvu „Habří“ dokumentujeme fotkou u cedule a jedeme k prvnímu cíli dnešního dne. Hrad Pernštejn. Impozantní stavba. Údajně nikdy nedobytý hrad. Na nádvoří si dáváme v občerstvení oběd a pokračujeme dál. Před odjezdem ještě Hanka stačila ulomit zámek na zadním kufru. Jó, mám silnou ženu. Kufr jsme zajistili gumovým pavoukem. Dalším dnešním cílem je Hradec Králové. Petr si tady domluvil obchodní schůzku. Vyrábí roadbooky a jeden ze zákazníků chtěl dva dovézt. Na benzínku v Hradci přijíždí na BMW1100GS Marek a uzavírá s Petrem obchod. Já jsem mu mezi tím lehce „voslintal“ GéeSko, můj sen. Z Hradce vyjíždíme směrem na Jičín a začínáme hledat kemp. Cestou ještě vyjíždíme k rozhledně u Chlumu. Je tady i památník a muzeum. Bohužel už je zavřeno a tak jedeme do nedalekých Milovic, kde je podle mapy kemp. Protože už toho dneska máme dost, ubytováváme se, i když je: nehezkej, drahej, ve sprše teče jenom studená, bazén v osm hodin zavřeli, občerstvení zavřeli v deset atd.

[Not a valid template]

Pátek 22. 8. 2003, 9.30 hod

Ráno sice vyjíždíme společně, ale v Hořicích se oddělujeme a dál jedeme každý sám. Petr s Lenkou míří do Českého ráje, kde jsem v poslední době byl s Hankou už několikrát. My jedeme přes Lázně Bělohrad na hrad Pecka. Krásná stavba se tyčí nad vsí se stejným jménem. Dáváme si zde kávu a zmrzlinu. Z Pecky jedeme přes Novou Paku a Semily do Železného Brodu. Tady odbočujeme směrem na Tanvald. Po čtyřech kilometrech znovu měníme směr, tentokrát doleva na Jablonec nad Nisou. V Jablonci jedeme rovnou k Markétě a Michalovi, u kterých jsme na dnešek domluvili nocleh. Dáváme si teplou sprchu, oběd a vykecáváme se. Protože se známe pár let a z Habří je to sem trochu z ruky, témat k hovoru se najde dost. Hlavně holky měli druhej den asi namožený hlasivky. Kolem sedmý hodiny přijíždí Petr s Lenkou. Následuje jejich sprchování, Petr si domlouvá další kšeft – tentokrát kupuje mřížku na chladič svého Fazera. Domlouvají se na zítřek ráno, kdy zajedeme pro mřížku a teprve potom budeme pokračovat v cestě. Pak už následují samá pozitiva. Jdeme do pizzérie na večeři a pár piv, respektive víno. Cestou zpátky se marně pokoušíme zdolat stěnu místní přehrady. Pak ještě zastavujeme ve večerce na nákup další lahvinky a dlouho do noci/rána sedíme. Protože Markéta s Michalem mají 1 + 1, k sezení a stolování docela dobře posloužili i moje hliníkový kufry.

[Not a valid template]

Sobota 23. 8. 2003

Ráno, asi v jedenáct, přijíždíme k Pepínovi pro mřížku na chladič. Petr okukuje stříbrného Fazera a já se pokouším bez nutnosti vykládání obsahu kufrů dostat mřížku do jednoho z nich. Povedlo se a tak jedeme dál. Markéta nám poskytla spoustu zajímavých tipů k návštěvě a tak míříme zpátky na Železný Brod, ale čtyři kilometry před ním odbočujeme na Tanvald a Desnou. Za Desnou odbočujeme k vodní nádrži Souš. Po nádherné silničce projíždíme kolem ní a kolem hlavního bodu Jizerských hor, tisícstodvacetdva metrů vysoké Jizery. Dalším bodem naší cesty je návštěva krásného kostela v Hejnici a obřího sudu v Lázních Libverda. Po jejich prohlídce jedeme do Frýdlantu na pozdní oběd a zámek. Tím jsme se dostali na nejsevernější místo naší cesty a začínáme se otáčet zpátky k domovu. Přes Chrastavu jedeme do Kryštofova Údolí, kde jsou nádherné roubené domky, úzká klikatá silnice a krásná příroda. Ve vesnici zastavujeme u muzea betlémů a dáváme si v hospůdce kafčo. Potom pokračujeme přes Stráž pod Ralskem a Mimoň na hrad Sloup. Bohužel už je zavřeno a tak jedeme k České Lípě, kde chceme navštívit Pekelné Doly. K naší smůle si Petr jakožto navigátor vsugeroval, že Pekelné Doly jsou na jihozápad od České Lípy. Poté co jsme asi pětkrát projeli Zákupy a dostali se až pod Českou Lípu do Zahrádek (na tachometru mezi tím naskákalo asi padesát kilometrů), Petr pochopil, že takhle to dál nejde. Zavolal kolegovi do práce a ten na internetu našel, kdeže ty doly vlastně jsou. Na severozápad od Český Lípy mezi vesnicemi Velenice a Svitava. Po příjezdu nás mírně podnapilý pořadatel skásnul o 30Kč za „chlapa na mašině“ (holky zadara) a už vjíždíme do jeskyně. Vypadá to skvěle. Udělat hospodu v jeskyni (za druhé světové války německá továrna na výrobu děl nebo čeho, za „komančů“ sklad národního podniku Ovoce Zelenina) byl super nápad. Motorkou zajedete do jeskyně, najdete si v některém zákoutí místo k zaparkování a jde se na prohlídku. Všude jsou rozestavěný stolky a židle, většinou však normální obývákový sedačky (což není zas až tak dobrej nápad vzhledem k jeskynnímu vlhku). V jedný části je výčep/bar, v druhý je kuchyně, před jeskyní další posezení, kde si sedáme a shodujeme se, že tady nezůstaneme a nocleh budeme hledat jinde. Teď se i vysvětluje to vstupný – vjezdný. Večer tady mají vystoupení dvě totalbrutalhardcoremetal skupiny a navíc tu má být ukázka thajského boxu bez pravidel. Na náš vkus je tady moc vlhko, neuklizeno, upito a metalovo. Uznávám, že plno lidem se tady asi líbí, asi 50% lidí za dobu naší návštěvy odjelo a 50% lidí se utábořilo. Po chvilce pátrání jsme zjistili, že se dá docela dobře tábořit u koupaliště v Zákupech. Petr tady zjistil, že se mu rozpadá příslušenství na motorce. Ulomili se mu štefty na platu ke kufru, pár kilometrů ho má přidělanej jenom pavoukem a navíc mu prasknul nosič zadního kufru. U koupaliště je i hospoda a tak hned po postavení stanů jdeme na večeři. Výborně vaří. V rohu restaurace za pultíkem stál chlapík a pouštěl muziku, u našeho stolu se objevil jinej chlapík s holkou a skásnul nás o dvacku na osobu. Ejhle tady bude diskoška. Sice jsme místnímu osazenstvu mírně zvýšili věkový průměr, ale skvěle jsme zapařili. A ještě jsme stihli prohrát s místními stolními fotbalisty turnaj.

[Not a valid template]

Neděle 24. 8. 2003

Ráno odjíždí Petr s Lenkou zpátky na skalní hrad Sloup. Já s Hankou jedeme na zámek v Zákupech. Po prohlídce jedeme za nimi na Sloup, a protože už mají po prohlídce, jedeme zpátky na jih. Přes Litoměřice do Libochovic na zámek a oběd. Odtud do Kladna, kde Petr zjišťuje, že mu začal téct spravovaný chladič. Naštěstí to je jenom lehký průsak a tak se rozhodujeme, že jedeme dál, akorát častěji zastavujeme a kontrolujeme stav. Jedeme přes Beroun, Karlštejn, Milín, Orlík nad Vltavou do Písku. Tady kousek za Pískem odbočujeme směrem do Týna nad Vltavou. Tenhle úsek jsme s Petrem prosadili i přes protesty holek, který už bolí zadky a chvátají domu. Je tady krásně široká a pěkně klikatá silnice a byla by škoda ji minout a nesjet si. Dál pokračujeme do Budějc a domu, do Habří.

[Not a valid template]

Celkem jsme ujeli 1057 kilometrů. Počasí, ač to nevypadalo, vyšlo skvěle. Pěkně jsme si zajezdili. Bylo to fajn.

zapsal siskin

………………………………………………………………………………………………………

Jak to viděl ficcus:

21. 8. – 24. 8. 2003 > ČR – 1057 km

Původně jsme měli odjíždět 20. 8. odpoledne, ale předpověď počasí nebyla na nejbližší dny dobrá a tak minimalizujeme riziko promoknutí posunutím odjezdu. Alespoň jsme stihli konečně koupit vlastní stan a Lence dobré mototuristické boty.

21. 8., 7.00 hod. – Odjezd ze Šindláku. Brácha se švagřicí nezklamali, takže jedeme 2/4 (čti 2 moto/4 osůbky). Začátek je pouze přesunem do zajímavěších lokalit. ČB, J. Hradec, Jarošov nad Nežárkou, Studená (sakra, objížďka po polňačkách), Telč, Třebíč, Velké Meziříčí, Křižanov, Moravec, Strážek, HABŘÍ. No, tady jsme jako haberští motorkáři museli zastavit. Tak nějak vypadá konec světa. Nápis „KONEC SILNICE – SOUKROMÝ POZEMEK“ hovoří za vše. Po fotopauze se přesunujeme na první „viewpoint“ což je hrad Pernštejn. (Hláška hlídače parkoviště – „Jó, když chodili pomocníci VB, to bylo bezpečno“ ;-). Oběd, prohlídka hradu a jedeme dál. Bystřice nad Pernštejnem, Polička, Proseč, Skuteč, Chrast, Chrudim, Pardubice, Hradec Králové. Tady jsem polopracovně potkal Internetového kamaráda / zákazníka Marka D. na jeho hezkém BMW 1100 GS. A dál. V Chlumu jsme chtěli na rozhlednu, ale již byla zavřená. Nejbližší kemp jsme našli v Milovicích u Hořic. Ošklivý, komerční (=drahý) kemp. Ale už nás po 378 km boleli prďky. Ve 20 hod. netekla ve sprchách teplá voda, pěkné koupaliště bylo od 20 hod. zamčené a taky po 20té hod. byli všude mravenci;-)

22. 8. – Společný odjezd v 9,30. V Hořicích se rozdělujeme, protože Honza s Hankou již byli v Českém Ráji několikrát a tak pokračují klikatou oklikou do Jablonce nad Nisou za kamarády, kteří se zrovna dozvěděli, že u nich budeme všichni spát. My jedeme přez Jičín do Sobotky, kde si prohlídneme rotundu Humprecht, pak oběd a odjez směr Hrubá Skála. Pěší výlet po Hruboskalsku (Adamovo lože, Zlatá stezka, Valdštejn a zpět do Hrubé Skály). Dobrý hlídač parkoviště – uschoval nám motohadry u sebe v autě. Po 19té hod. už parkujeme vedle Tengaie (bráchovo KLR 650) v Jablonci nad Nisou. MARKÉTA (šílená učitelka) S MICHALEM (věčný student) JSOU OPRAVDU RÁDI, ŽE NÁS VIDÍ. Telefonický kontakt s dalším Internetovým kamarádem Pepínem FAZEREM (kolega Fazerista) a za okamžik už stojí na parkovišti. V rychlosti domlouváme naší zítřejší zastávku u něho doma v Kokoníně. Přesun do nedaleké picérie. Jídlo & pití OK. Cestou zpět nakupujeme ve večerce něco k snídani a lahev vína pro doplnění panelového baru hostitelů. Co jsme si přinesli, to jsme si vypili. A ještě něco navíc.

23. 8. – Do Kokonína je to jen kousek, ale přesto dorážíme až v 11. Po chvilce hledání nás Pepíno naviguje houkáním ze svého auta. S DÍKY si u něho vyzvedávám mřížku na chladič. A pokračujeme dál. Tanvald, Souš, Hejnice (hezký kostel), Lázně Libverda (Obří sud – restaurace), Frýdland (zámek + oběd), Chrastava, Kryštofovo Údolí (kávička), Mimoň, Zákupy, Sloup v Čechách (skalní hrad je již zavřen), Česká Lípa. Tady začíná naše hledání Pekelných Dolů (www.pekelnedoly.cz). Měl jsem chybně zafixováno, že jsou na JV od České Lípy. Po najetí dalších 30 km rezignuji a volám kolegovi do práce, aby se podíval na net a navedl nás. Jak jednoduché. Je to SV od České Lípy:-) Když jsme přijížděli k Pekelným Dolům, tak tam zrovna Policie ukončovala čtyřhodinové vyšetřování auto & moto & cyklo konfliktu. Jeskyně, ve kterých se hospoda nachází, jsou velmi působivé. Bohužel to už neplatí o všech návštěvnících (můj názor). Zhruba polovina motorkářů (většinou pod vlivem různých návykových látek:-) zůstávala na večerní vystoupení dvou hard core trash … metalových skupin a ukázku kick boxu. Druhá polovina, stejně jako my, večer odjížděla. Jsem zvědav, jak dlouho zůstanou Pekelné Doly v provozu!? Nakonec jsme rozbili stanový tábor v Zákupech u koupaliště. Při vybalování jsem zjistil, že po projetí ošklivé díry v jedné zatáčce se ulomili oba „štefty“ na čínské plotně topkejsu, takže kufr držel jen na zámku a gumovém pavouku držícím navrch karimatky. A navíc praskl nosič. Ach jo! Návštva místní restaurace nás mile překvapila. Výborná kuchyně! Až tam nám došlo, že sobotní večer tady patří diskotéce. O pár let jsme místní omladině zvýšili věkový průměr, ale nakonec jsme skvěle zapařili. Mimo to jsme se zůčastnili turnaje ve stolním fotbálku. Mezi místními přeborníky/ nečekaně i /icemi jsme skončili jak jinak, než první (od zadu:-)

24. 8. – Ráno jedeme opět bez H&H zpět na skalní hrad Sloup. Prohlídka. Potom zas‘ již společně směr jih. Litoměřice, Libochovice, Kladno. Pauza, při které jsem zjistil, že v jednom zalepeném místě chladiče prosakuje kapalina a cintá na motor. Zkrátka dovozce bouračky chladič opravil jen dočasně:-( No, neteče to moc, tak budu jen kontrolovat a eventuálně dolévat chladící kapalinu). Dál Beroun, Karlštejn (nádherná silnice), Mníšek pod Brdy, Milín, Orlík nad Vltavou, Písek, Albrechtice nad Vltavou, Týn nad Vltavou. Trasu Písek – Týn n. Vlt. doporučuji všem příznivcům zatáček na kvalitní „široké“ (někdy zdá se býti úzkou:-) silnici. Dál již jen Budějce a Šindlák.

Sumasumárum: ujeto 1027 km (378/100/214/335), spotřeba <4,5 l/100 km, náklady cca 2200,-/moto + 2 kusy (+ následné opravy:-(

Počasí vyšlo oproti předpovědi naprosto skvěle.

13.6.-16.6.2003

Nikdy bych nevěřil, že se dá píchnout na motorce jedno kolo dvakrát během dvou dnů. Vlastně třikrát během čtrnácti dnů. Po tomhle motovíkendu vím, že možný je všechno. Začalo to v podstatě začátkem června kdy si Chosé s Renčou (René, já a Rudolf) udělali vyjížďku na nedávno koupeném Dominátoru do Novohradských hor a vrátili se domů s prázdným zadkem (tedy, prázdným zadním kolem). Oprava byla provedena a tak jsme naplánovali Motovíkend 06/03 v termínu 13.-16.6. opět do Šumavské nádhery na chatu k Nýrské přehradě. Horská chata Hubert se jako základní tábor osvědčila a prostoru k vyjížďkám je v Západních čechách a přilehlém Německu dostatek. Proti minulému Motovíkendu jsme tentokrát jeli ve větším počtu a částečně už od pátku:

siskin a siskinka na Kawasaki KLR650 Tengai
Chosé s Renčou na Honda Dominátor                      – vyjeli jsme již v pátek z Habří

Jordy s Korálkem (Pavlínou) na Honda XR650     – vyjeli také v pátek, ale z Prahy

Muf na Honda CX500 (bahenní pumpa)                    – dorazil za námi v sobotu

V pátek odpoledne začalo v Budějcích lejt přesně podle klasikových slov „chčije a chčije“. Původně plánovaný odjezd v 16:30 z Budějc od OMV byl posouván postupně na pozdější hodiny, i když ke konci už to nebylo jenom kvůli dešti. Déšť naštěstí kolem 18:00 přestal a tak Chosé s Renčou přijeli do Habří a v 19:30 jsme vyrazili. Kvůli zpoždění došlo k menší změně trasy. Místo pomalých a kochacích cest byla zvolena trasa rychlejší tzv. přesouvací. Přes Netolice, Prachatice, Husineckou přehradu, Kašperské Hory, Železnou Rudu do Zelené Lhoty na Horskou chatu Hubert. Celou cestu se jelo nádherně, místy byla mokrá silnice, ale nepršelo a krásně jsme se svezli. Jenom při posledním výjezdu k chatě (po polní cestě se zbytky asfaltu) jsem Chosému podezřele ujel. Po chvilce čekání na parkovišti před chatou přijel Chosé, ale sám bez Renči. Ta za ním šla pěšky. V první chvíli jsem si říkal, že Dominátor je šmejd a do mírného kopce prostě dva lidi neuveze, ale potom jsem si všiml prázdného zadního kola. Ubytovali jsme se a kolem 21:30 jsme zasedli k vynikající večeři. Během večeře přijeli Jordy s Pavlou. Hned po příjezdu nás Pája Korálek pobavila větou „Jdi se umejt chci ti dát pusu“. Jordy jako správnej endurista totiž jezdí v otevřený helmě a po té večerní jízdě měl na obličeji pěkně zaplněnej hmyzí hřbitov. K večeři nám Dan (provozovatel chaty) zapálil krb. Pak jsme si dali nějaké to pivo a slivovici, moudře pohovořili, popili. Hanka padá s Jordym ze stolu, kde tancovali v rytmu Mexika od Tří sester. (Hanka padá kvůli Jordymu. ;o) pozn. Hanka). Ostatní se svíjí kolem v docela zajímavých tanečních kreacích a venku začínají řvát ptáci. A ejhle najednou je pět hodin ráno. Jdeme spát.

[Not a valid template]

V sobotu vstávám s Hankou mezi osmou a devátou a vyhlížíme Mufa. Spali jsme sice jenom necelé čtyři hodiny, ale zatím je to v pohodě. Asi jsme stále pod vlivem. Tance. V devět hodin přijíždí Muf a v klídku před chatou společně snídáme. Z Mufa pomalu leze, že už si dneska docela pěkně zajezdil, protože místo aby jel nejkratší cestou vzal to oklikou. Z Habří do Zelené Lhoty je to asi 130km, Muf najel asi 230km. Postupně se z pelechů kutálí ostatní účastníci Motovíkendu. Upřesňujeme si trasu a vymýšlíme co s Chosého zadním kolem. V jedenáct Chosé nastříkal do kola antipich a odjíždí, aby se to pěkně uvnitř rozstříkalo. Za chvilku je zpátky opět s prázdným kolem. Antpich za pár šupů ze „Špáru“ je asi šmejd. Na prázdným kole jede do Nýrska hledat pneuservis. My balíme nejnutnější věci, Renča si sedá za Mufa a jedeme za ním. V servisu už se oprava chýlí ke konci. Stará duše se už nedala použít (na prázdným kole se nemá jezdit) tak servisman sehnal a přivezl novou. Kolem poledního odjíždíme z Nýrského servisu (servismane dík za ten přesčas) a jedeme směrem na Kdyni. Tam tankujeme a jedeme na zříceninu hradu Rýzmberk. Parkujeme pod kopcem a závěr si dáváme pěšmo (nechápu, že ty hrady museli stavět na kopci). U zříceniny je občerstvení, kde doplňujeme tekutiny, kterých se nám po včerejšku trochu nedostává. Statečně stoupáme na rozhlednu odkud je krásný výhled do krajiny. Po návratu ke „koním“ jedeme přes Domažlice, Horšovský Týn a Bělou nad Radbuzou do Rozvadova. Tady si v nějakém penzionu dáváme oběd. Podle kuchařova pozdravu „Guten tag“ zjišťujeme, že sem asi moc Čechů na jídlo nechodí. Německy nás pozdravil asi proto, že na tričkách máme přes celý záda typicky „německý“ nápis HABŘÍ. Protože Renča je po obědě nějaká ospalá dopuje se plechovkou Erektusu. Při odjezdu z restaurace začíná pršet. Rychle zajíždíme k nejbližší benzínce, kde jsme přečkali slejvák a poté jedeme na hranice. Obloha je černá jako blázen a nezdá se, že by se to chtělo umoudřit. Ve Waidhausu opět začalo pršet a tak se znovu schováváme u benzínky. Renča si mezi tím odskočila na WC, kde přečkala asi půl hodiny z naší zastávky. Když nám popsala co se na WC dělo, přejmenovali jsme Erektus na Serektus. Jakmile přestalo pršet vyrazili jsme podél Německé strany hranic zpátky k Nýrsku. Cesta přes Eslarn, Schönsee, Waldmünchen a Furth im Wald směrem na hraniční přechod Rittsteig/Svatá Kateřina je nádherná. Kvalitní asfalt, přehledné zatáčky a pěkná krajina. Cestu nám bohužel kazil déšť. Muf neměl na CéiXu zrovna dobré mokré obutí a tak musel do zatáček hodně opatrně. I přes to mokro jsme se pomalu blížili k naší chatě a všichni jsme se těšili na večeři. Protože většina neměla nepromok, byli jsme mokří až na kůži. Někde u Waldmünchenu se nám ztratil Chosé s Renčou. V první chvíli jsme jejich ztrátu přičítali Renče a jejímu Serektusu, ale po chvilce čekání se nám to zdálo podezřelé. Vrátil jsem se kus zpátky a nevěřil jsem vlastním očím. Opět měli prázdné zadní kolo. Z kufru jsem vytáhl antipich, nastříkali jsme ho do kola, z Chosého motorky přendali kufry na mojí, Renču jsem si posadil za sebe a jeli za ostatními. Tam si Renča přesedla k Mufovi, já vzal Hanku jeli jsme dál. Až do Furth im Waldu bylo všechno OK, ale potom začalo kolo opět ucházet. U Eschlkamu vyhlásil Chosé konečnou, na prázdným kole a mokrý silnici se nedalo pokračovat. Muf prohledal kufr a zjistil, že antipich, na který spoléháme asi nechal v autě doma na dvoře. Bylo něco kolem 21.hodiny. Sotva jsme zastavili a asi po 10 minutách u nás zastavili policajti, že jim někdo hlásil, že tu máme nějaký problém s motorkou. To byl fofr. Začala se do nás pomalu dávat zima. Přece jenom jsme promokli a v mokrých trenýrkách to nebylo nic moc. Protože už to nebylo do Nýrska moc daleko, a protože jsme byli v dosahu některého Oskařího vysílače zavolal jsem na chatu Danovi o pomoc. Zlatý lidi. Sehnali káru, Danova manželka v sedmým? měsíci těhotenství sedla za volant a tradá, přijeli pro nás. Protože při nakládání motorky už byla tma jak v pytli, nastavil jsem motorku tak, abych posvítil a během chvilky byla motorka na káře. Bohužel nakládání probíhalo v kopci a moje motorka to na stojánku nějak neustála a poroučela se k zemi. Odnesl to kufr, mírně se deformoval. (Doufám, že z toho padání nechceš udělat tradici! Vzpomeňte na poslední motovíkend.- Pozn. Hanka). Na hranicích nás ještě kvalitně prolustrovali celníci, asi se jim nezdála motorka na káře, a kolem půlnoci jsme byli na chatě. Cestou jsem si připadal jako v pohřebním průvodu. Motorka na káře a za ní další tři motorky v koloně čtyřiceti kilometrovou rychlostí. Na chatě jsme i přes pokročilou noční hodinu dostali výbornou večeři a urvaní jak koně zapadli do postelí.

[Not a valid template]

Ráno, no dopoledne jsme vstali a u pozdní snídaně řešili co s Choséovcema a jejich Dominátorem. Nakonec se rozhodli, že si o jeden den prodlouží víkend a zůstanou do pondělí. Dan je pak odveze do Klatov, kde to kolo pořádně opraví. Motorku jsme tedy nechali na káře, sbalili kufry, rozloučili se a vyrazili už bez Chosého a Renči směrem k domovu. Napřed jsme jeli do Nýrska k benzínce a potom přes Železnou rudu, Hartmanice, Annín do Kašperských Hor na hrad Kašperk. Tady jsme si dali opět závěrečný výšlap, zmrzlinu, prohlídku a jeli do Vacova na oběd. U oběda si Muf trochu stěžoval, že to že já a Jordy máme enduro neznamená automaticky,, že ho má i on, a že máme vybírat trochu kvalitnější cesty. Asi mu cestou po mezivesnických silničkách třetí až desáté třídy padali ze zubů plomby. Po výborném obědě se od nás odpojil Jordy s Pájou Korálkem směrem na Prahu a já s Hankou a Mufem jsme pokračovali dál směrem na Budějce a domů do Habří.

[Not a valid template]

Co napsat závěrem? I když jsme měli pár drobných problémků (prázdné kolo, Serektus, prška) stálo to za to. Zjistili jsme mimo jiné, že antipich funguje jenom když se kolo píchne o cizí předmět a nefunguje když je duše píchlá nekvalitně přelepeným drátem z výpletu kola. On se totiž ten sajrajt, kterým se to kolo má zalepit, odstředivou silou rozstříkne po obvodu kola a nikoliv po vnitřní straně. Dál jsem zjistil, že si musím koupit nepromok. Mít mokro v trenýrkách je fakt hodně nepříjemný. No a na úplný závěr ještě jednou dík Renatě a Danovi z Horské chaty Hubert za obětavou záchranu a jejich kvalitní dopravní služby.

Jo ještě, Chosé s Renčou se nechali odvést v pondělí do Klatov, do kola dali novou duši, dráty z výpletu pořádně přelepili a k večeru byli doma. Hapy end jako v Americkým filmu.

Itinerář:

pátek – 135km
Habří, Netolice, Prachatice, Husinecká přehrada, Vimperk, Kašperské Hory, Železná Ruda, Zelená Lhota

sobota – 218km
Zelená Lhota, Nýrsko, Kdyně, Domažlice, Ždánov, Horšovský Týn, Bělá nad Radbuzou, Rozvadov, Wadhaus, Eslarn, Schönsee, Waldmünchen, Furth im Wald, Eschlkam, Rittsteig, Svatá Kateřina, Nýrsko, Zelená Lhota

neděle – 160km
Zelená Lhota, Nýrsko, Železná Ruda, Hartmanice, Annín, Kašperské Hory, hrad Kašperk, Vacov, Čkyně, Volyně, Bavorov, Netolice, Habří

zapsal siskin

17.5.-18.5.2003

Někdy koncem dubna nebo začátkem května se ozval Chose s nápadem spáchat víkendovou vyjížďku na motorkách. S Hankou jsme nelenili, nenápadně se k nim domu vetřeli na kafe a společně naplánovali trasu. Výjezd v pátek směrem na Zvíkov. V sobotu přes Orlík ke Klatovům a v neděli po Šumavě zpátky. Bohužel v průběhu několika dalších dní se ukázalo, že to nebude jen tak. Chose prodal motorku a novou ještě nemá na značkách, Brtňák se chystá rodit a ostatní …….. Nakonec jsme se po mailech domluvili, že Chosé dá kontakt na mě do placu a já převezmu organizování, pokud se přece jenom někdo rozhodne. Jako jediní stateční se přihlásili Jordy s Pavlínou.

Složení tedy bylo:

siskin na Kawasaki KLR650 Tengai
Jordy a Pavlína na Honda XR650
siskinka s našima synkama Kubou a Jiříkem doprovodné vozidlo Opel Astra

Vyjížděli jsme oproti plánu v sobotu ráno, protože Jordy s Pavlínou přijeli teprve v pátek večer z Prahy do Budějc. Ráno se ozval telefonem Jordy, že malinko nestíhají a jestli můžeme posunout odjezd na půl desátou. Jasně, že můžeme a tak v klidu doma dokončujeme přípravy a na půl desátou přijíždíme na benzínku OMV do Budějc. Motorka nikde žádná. Ve třičtvrtě už jsme nevydrželi a zavolal jsem Jordymu. Ještě byl doma a nandaval bágl na motorku. Chvilku před desátou konečně přijeli. Protože jsme se ještě neznali, proběhlo krátké představování a prohlídka strojů. Jordy okukuje můj roadbook a já na oplátku obdivuji jeho GPSku (Garmin). Z Jordyho vylezlo, že teprve včera montoval na motorku značku, nemá ani jedno zrcátko, blinkry a podobně. Ale jinak to jsou „sympoši“. Po krátkém probrání itineráře, který jsme doma s Hankou sestavili, vyrážíme. První zastávkou je Blatná. Hanka jede přes Písek, aby se s klukama moc nezdržovala (voni pinďové nemají v autě takovou výdrž) a já s Jordyovcema jedeme přes Strakonice. Protože nevím kudy se jede ze Strakonic na Blatnou, přenechávám na začátku města vedení Jordymu. Na konci Strakonic zastavujeme u benzínky, a protože Jordyho směr je nějak mimo moji představu, ptám se na cestu. Pumpařka potvrzuje moji domněnku. Jordy mezi tím ladí pod Pavlíny dohledem GPSku. Ta je totiž funkční jenom, když stojíme. Jak se rozjedeme, začne se vypínat. Vyrážíme dál směrem k Blatné. Tam se u cedule setkáváme s Hankou a jedeme do centra na oběd. Zastavujeme u pizzerie a venku se cpeme. Jordymu moc nechutnalo. Po obědě jedeme na zámek do parku. Pasou se tu daňci. Spáchali jsme pár fotek a příjemnou procházku. Z Blatné jedeme přes Nepomuk na hrad Švihov. Kousek před Nepomukem jsem musel přepnout na rezervu a tak zastavujeme u benzínky. Vedle benzínky je prodejna skůtrů a podobně tak se tam Jordy jde podívat po nějakým zrcátku. Koupil nějaký obyč a tak ho hned montujeme. Pavla si zatím krátí chvilku procházením krámku s hadry. To jsem ještě neviděl, ona si na moto vyjížďce fakt koupila tílko (a neukázala nám jak jí sluší). Jedeme dál. Ve Skašově sjíždíme z hlavní a kančíma stezkama jedeme na Švihov. Tam se opět setkáváme s Hankou a jdeme si prohlídnout hrad. Prohlížíme si jenom nádvoří, hrad z venku a pelášíme do Klatov kde chceme stihnout prohlídku katakomb. No, za 40,- na osobu nic moc. Dvě místnosti, pár mumií a průvodce na nás mluvil z reproduktorů chvilku česky a chvilku německy. Po prohlídce sedíme na návsi (pardon Klatováci, náměstí) cpeme se zmrzlinou a přemýšlíme co dál. Na chatu už je to kousek a ještě je brzo. Podle mapy vidíme, že pokud si dáme malou zajížďku po kančích stezkách je tady kousek nějaký zámek v Týnci a hrad Klenová. Jedeme. V Týnci nic k vidění není. Starý, zavřený, rozbořený zámek obehnaný zdí. Klenová nás naopak nadchla. Na kopci stojí nádherně opravená zřícenina a zámek. U ní restaurace. Hrad už má sice zavřeno, ale po zavíračce je možný vstup přes restauraci. Jdeme dovnitř a procházíme si celý areál. Nádhera. Je vidět, že správce (nebo kastelán?) ví, jak sehnat peníze na rekonstrukci. Dokonce tady pořádají i nějaký festival (Hudba Praha, Plastic People, Echt! a další). V restauraci si dáváme pivo a potom jedeme do Zelené Lhoty na chatu, kde už nás čekají. (S provozovatelem chaty Danem (a jeho přítulkyní Renatou) se znám z dřívějška. Jezdíme sem každý rok s dětma na podobnou akci jako je ve filmu S tebou mě baví svět. Bez manželek s dětma.) SMSkou se nás před chvilkou ptal v kolik přijedeme, asi jde vařit večeři. Projíždíme Nýrskem a Zelenou Lhotou, vyjíždíme na kopec nad Nýrskou nádrž a jsme tady. Kloučci zůstavají venku s místními dětmi a my se ubytováváme. V jídelně si dáváme pivko, vynikající večeři i s pohárem a kafíčkem na závěr. Pomalu dáváme děti spát a jdeme si sednout ke krbu. Postupně přijíždí několik lidí a tak nás nakonec kolem krbu sedí devět. Při popíjení piva, vinných střiků, slivovice a švestek od Jelínka vydrželi někteří jedinci (já a Hanka a Dan) asi do tří ráno klábosit a tlachat o samých důležitých tématech. Když jsme se snažili přesvědčit Pavlínu, aby nám předvedla své nové tílko (vypadalo hodně dobře a při představě jak bude vypadat na ní jsme se hodně snažili) vyřešila to šalamounsky. Tílko přinesla, ukázala a potom to přišlo. Šok a hrůza. Tílko si oblékl Vašek, jeden ze spolustolovníků, vypadal asi tak na třetí měsíc těhotenství, a začal se v něm kroutit a svíjet. Obzvlášť jeho želva stála za to. Jakmile jí vyšpulil, „kytička na tričku rozkvetla“. Naštěstí se brzo svlékl.

[Not a valid template]

V neděli ráno prožívají Jordy a Pavlína na vedlejším pokoji šok. Naše děti vstávají už v půl sedmý, dupou, zlobí a na to ti dva nejsou absolutně připravený. Před osmou hodinou jdeme s dětma dolů na snídani a Jordyovci se znovu vrtají do peřin, aby se dotáhli. Po snídani děti vybíhají ven a dolů konečně přichází spáči. Protože se Danovi rozbilo auto, beru Opela a jedu na vlakové nádraží pro jejich babičku a další dva človíky. Potom si ještě dáváme kafe a kolem jedenáctý vyrážíme na další cestu. Před odjezdem ještě dostáváme samolepky www.chatahubert.cz. Jordy jí hned lepí na kufr a pózujeme s motorkama fotografům Hance a Danovi. Jedeme po krásných cestách na Železnou Rudu a odtud do Velhartic na hrad. Já se prohlídky hradu neůčastním, protože klucí v autě usnuli a tak jsem na parkovišti a hlídám. Ostatní prochází hrad a vrací se docela nadšeni. Z parkoviště odjíždíme po malé zeleninovo ovocné svačince. Kousek od parkoviště se přesvědčuji, že při řízení motorky je třeba dávat pozor. Na křižovatce, měli jsme jet rovně, se dívám z kopce dolů na vedlejší jestli to tudy není lepší. Pro lepší rozhled stojím a pomalu přibržďuji. Ostatní jedou za mnou. Jak si tak stojím ve stupačkách, koukám kolem a pomalu jedu, najednou jsem zjistil, že motorka už stojí, rychle jsem si sednul a dal nohy na zem. Ta potfora je pěkně těžká a neudržel jsem ji. Následoval pád motorky na levý bok. Naštěstí padací rámy jsou dobrý vynález a tak se nic nestalo. Já jsem to přežil taky v pohodě a tak pokračujeme dál. Po chvilce zastavujeme v restauraci na oběd. Po obědě jedeme dál přes Hartmanice, Annín a Srní na Kvildu. Na Kvildě se od nás oddělili Pavlína s Jordym a vyrazili přes Vimperk a Orlík do Prahy. Hanka s klukama a já jsme přes Volary, Kuklov a Brloh jeli domů. Do Habří. Do chaloupky. Do pelíšku.

[Not a valid template]

Itinerář:

sobota – 185km
ČB, Vodňany, Strakonice, Blatná, Nepomuk, Skašov, Měčín, Borovy, Švihov, Klatovy, Týnec, Klenová, Nýrsko, Zelená Lhota

neděle – 187km
Zelená Lhota, Železná Ruda, Jesení, Velhartice, Hartmanice, Annín, Rejštejn, Srní, Kvilda, Horní Vltavice, Volary, Ktiš, Kuklov, Brloh, Holašovice, Habří

zapsal siskin

PS: zjistili jsme, že ženský dokážou žárlit i na GPSku, viď Pájo   😉

5. – 9. 7. 2000

siskin na Kawasaki KLR650 Tengai
Brtňák s Lenkou-náčelníkem na Yamaha XTZ750 Super Tenéré
Chosé na Kawasaki GPZ500
Dan s Ivánkem na Yamaha FJ750 (asi)
Žežour na Suzuki DR Big
siskinka s cca pětiměsíčním pupíkem a s Jiříkem (1rok) v Opel Astra jako doprovodné vozidlo

středa 5. 7. 2000 – 173,8km

V 9:30 vyrážíme z Českých Budějovic od Brtňákovo garáže. První zastávku máme v Jindřichově Hradci. Zvenku si prohlížíme zámek a jedeme do Hospříze na oběd. Po obědě jedeme na Dalešickou přehradu do kempu Hartvíkovice. Stavíme stany a jdeme se vykoupat, voda je děsně ledová. Po koupeli jdeme na skálu nad přehradou, kde je vyhlídka. Jiříka nesu na zádech v sedačce/krosně. Řádně nám vytrávilo takže po vycházce v kempu večeříme. Hanka, která má dnes službu, hlídá a uspává ve stanu Jiříčka. Všichni ostatní se přesouváme do místní občerstvovny. Brtňák s Danem se dohadují jestli je možný natáhnout prezervativ na hlavu. Od slov není dlouho k činům a během chvilky už to oba zkouší. Nepovedlo se. Ale moc nescházelo.

[Not a valid template]

čtvrtek 6. 7. 2000 – 176,2km

Náš Jiřík se vyspal do růžova a od rána z něj leze samé „brrrm, brrrm, hahaha, hahaha“. Všichni z toho mají ohromnou srandu a celý zbytek cesty to po něm všichni opakují. Žežour nás dneska opustil a vrací se domů. My jedeme na hrad Buchlov. V průběhu cesty si různě přehazujeme motorky, občas i spolujezdkyně, a testujeme jak to komu jezdí. Nemyslím ty spolujezdkyně. Na poslední úsek před Buchlovem jsem nasedl na Danovu Yamahu, za mně si sedla Ivánek a jedeme. První rozjezd jsem nějak nezvládl. Nikdo mi neřekl, že ručička otáčkoměru se musí dostat podstatně výš než u mého jednoválce. Po chvilce jsem na to přišel a jedu. Ostatní mezitím zmizeli. Pokusil jsem se je dojet, ale nezvládl jsem to. Na hrad Buchlov nicméně přijíždíme jako první. Hned po nás přijíždí Hanka s Jiříkem. Ostatní jsou makovci a bloudí. Po chvilce nás našli a jdeme do hradu. Po prohlídce několika venkovních expozic jedeme dál. Všichni jedou do Luhačovického kempu a já s Hankou jedeme do Buchlovic na zámek. Potom za nima do kempu. Dnes mám službu u Jiříka já a Hanka se zbytkem vyrazili na prohlídku Luhačovic. Na promenádě si dávají vodu z nějakého léčivého pramenu, a protože kemp je od města docela daleko, vrací se úplně unavený. Ještě že jsem s nima nešel.

[Not a valid template]

pátek 7. 7. 2000 – 130km

Ráno zjišťujeme, že Brtňákovi chcípla baterka. Posíláme ho z vršku a motor naštěstí naskakuje. Jedeme tedy nejdřív do Zlína sehnat novou baterku. Voláme na pomoc místního (skoro Budějčáka) motorkáře Karla. Chvilku na něj a Brtňáka čekáme na parkovišti než najdou baterkárnu. Potom se s ním loučíme a jedeme dál. Začalo se zatahovat a mrholí. Tentokrát směr Radhošť. Vyjíždíme pod vrchol a jdeme k soše Radhoště. Už s deštníkem. Po výšlapu si sedáme v místním bufáči a trochu se občerstvujeme. Potom sjíždíme do Rožnova pod Radhoštěm do Sport Campu. Stavíme stany, dáváme si pivo. Protože Rožnov znám, zůstávám opět ve stanu s Jiříčkem a Hanka jde s ostatními do města. Cestou potkali jakési trampolínové centrum, kde si mohli za mírný bakšiš zaskákat. Moc dobrý nápad to nebyl. Dan si narazil patu, Brtňák zablokoval krk a Chosé se kousnul do jazyka.

[Not a valid template]

sobota 8. 7. 2000 – 126km

Po snídani jedeme do Valašského muzea v přírodě. Procházíme skanzen, jdeme do Mlýnské doliny, do dřevěného městečka a vyrážíme zpátky na jih Moravy. Cestou stavíme na oběd v pizzerii. Zajíždíme do kempu Relaxa ve Sloupu v Moravském krasu. Celý den se smějeme Chosému, že přes ten nakouslej jazyk krásně šišlá. V kempu kluci našli plastovej špunt a hned začali vymejšlet ptákoviny. Nejlíp se dal vystřelovat z výfuku mého jednoválce. Po postavení stanů se přesunujeme do místní hospůdky. Hanka hlídá Jiříka. Párkrát se vracím zkouknout, jak jí to jde. Při jedné cestě do hospůdky vidím Chosého jak si pod vodovodem myje ruce a nůž od krve. Už prý ho to naše posmívání na jeho šišlání nebavilo, tak si ten plandající nakouslej kousek jazyka uříznul. Brrr, holt je to hodně drrrrrsnej motorkář. V hospodě mu pomáháme desinfikovat ránu vydatným popíjením Prostějovské Režné. Ivánka v popíjení vydatně pobízíme slovy „Ivánku cink“. Docela jí to šlo.

[Not a valid template]

neděle 9. 7. 2000 – 220km

Ráno jedeme do Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Prohlídka trvá 2 hodiny. Jiříka opět nosím na zádech v krosničce. Chvíli houká a potom ho jeskyně přestaly bavit a usnul. Pak si dáváme oběd a tradá směrem k domovu. Protože Hanka s autem nedokáže udržovat naše tempo, dáváme si ještě mezi sraz v Třebíči u benzínky. Odtud už to pereme každý na vlastní triko. Hanka si docela užila, protože Jiřík začal v autě pokňourávat a od Třeboně už řval jako blázen. Poslední sraz byl u Brtňáka u garáže. Z auta se vykládají poslední věci a jedeme domů.

[Not a valid template]

Celkem ujeto: 826km

zapsal Honza

13. – 17. 8. 1997

siskin a siskinka na JAWA 350

Středa 13. 8.
České Budějovice – Kutná Hora

Vyrážíme z Budějc těsně před pátou odpolední přes Tábor a Mladou Vožici. Tam si dáváme k večeři oblíbený smažáček. Vyrážíme dál, ale ve Vlašimi po výjezdu z jedné křižovatky, z ničeho nic přestává motorka spolupracovat a nechce jet dál. Naštěstí je hned vedle benzínka a tak tam z kopce dojíždíme. Honza zjišťuje, co se děje. Roztavilo se pouzdro na pojistku a ta se uvolnila. Jdu na benzínku koupit izolačku. Honza to spravuje a můžeme jet dál. Už jsem se lekla, že to budeme muset tak brzo zabalit. Přijíždíme do Kutné Hory cca ve 21 hodin. Nacházíme kemp Santa Barbara, ubytováváme se a jdeme na prohlídku města. Honzík se při toulání městem a při svém vyprávění vrací do studentských let. Navštěvujeme jejich třídní hospodu U Havířů, kde ochutnáváme Kutnohorské pívko. Vyhlídka na noční osvětlenou katedrálu Sv. Barbory je úchvatná. Vracíme se zpět do kempu a jde se chrupkat.

Čtvrtek 14. 8.
Kutná Hora – kemp za Trutnovem

Ráno jdeme opět do města a ještě jednou si za světla prohlížíme překrásný chrám Sv. Barbory  zvenku i zevnitř. Navštěvujeme Vlašský dvůr, kde se razili mince. Uvnitř je krásně zdobená místnost, kde Honza dostával maturitní vysvědčení. Hned jak zatlačil poslední vzpomínkovou slzu, vyrážíme zpět do kempu. Balíme a po spršce míří naše cesta do Sedlce, kde si prohlížíme Kostel Všech svatých s kostnicí. Unikátní výzdoba interiéru z roku 1870, nám při pohledu na lidské ostatky trochu bere dech. Je to zvláštní pocit, pozorovat například lustr, kalich nebo Schwarzenberský erb vytvořený z lidských kostí. Dál jedeme do Teplicko – Adršpašských skal. Přijíždíme tam kolem 18-té hodiny. Bohužel zrovna mají zavírat. A tak, protože se nám nechce čekat do dalšího dne, obcházíme vstupní bránu oklikou a jdeme do skal. Fotíme kamenné útvary: Krakonošova harfa, Hlava koně, Řezníkova sekera, Vstup do skalního města, Malý chrám, Hlava psa atd. Líbí se nám tu a dokonce zjišťujeme, že se zde, v těchto skalních chodbách, točila pohádka „Třetí princ.“ Po návratu na parkoviště se převlékáme. Naštěstí nám z motorky nic nezmizelo a tak máme do čeho. Při dalším putování trochu bloudíme a pak si v Trutnově dáváme večeři v pivním baru U Truta. S minutkovým gulášem a smaženým kuřecím řízkem s hranolkami má místní kuchař asi trochu problém a bojuje s tím nějak dlouho. Už skoro usínám. Asi i proto, aby k tomu nedošlo, rozbíjí Honza skleničku. Naštěstí krizi překonávám a tak si za chvíli už konečně můžeme nacpat pupíky. Kolem 22.30 hod. dojíždíme do nějakého kempu. Nikde nikdo a tak stavíme po tmě stan a jdeme spát.

[Not a valid template]

Pátek 15. 8.
Kemp za Trutnovem – kemp v Dubé

Vstáváme kolem půl deváté. Hřímá. Rychle balíme a snažíme se tomu ujet – směr Jičín. Šílený kolony, stavíme na snídani. Prohlížíme si centrum města Jičín a vystupujeme na věž Valdštejnské brány. Je zde krásný výhled na městečko. Tímto navštěvujeme další pohádku tentokrát kreslený večerníček „Rumcajs.“ Oběd v restauraci U Anděla a kolem jedné jsme už opět na silnici. Projíždíme kolem Trosek na hrad Kost a tam jdeme na prohlídku. Nejvíce nás zaujala Černá kuchyně. Okolo 16-té hodiny odjíždíme a míříme do kempu u Máchova jezera. Kemp v Doksech je šílenej –hlava na hlavě. Snažíme se najít si v mapě jiný. Nejbližší je 9 km odtud v Dubé. Ubytováváme se tam a bez věcí se vracíme zpět do Doksů. Po polévce v restauraci jdeme do místního letního kina na film: „Báječná léta pod psa.“ Báječně naladěni si pak v kempu v občerstvení dáváme nějakého toho panáčka na oslavu mého svátku. (Má kronika uvádí: „…dáváme si každý dva prcky – já griotku a Honza hopsinku…“). V kempu právě probíhá jazzový festival a tak si dáváme noční koupel za znění jazzu. Usínáme při posledních tónech.

[Not a valid template]

Sobota 16. 8.
Kemp v Dubé – kemp u Řevničova

Včera byl dlouhý den a tak vylézáme ze stanu až kolem deváté. Tučnou snídani (sekanou a hamburger) si dáváme ve vesničce Ráj cca v jedenáct. Po té si prohlížíme malebný, původně gotický hrad Kokořín ze 14. stol. Tím se ocitáme v další pohádce, tentokrát je to „Princezna se zlatou hvězdou na čele.“ Kolem jedné oběd v motorestu v Zahrádkách. Hned na to Honzík doporučuje úžasný Skalní hrad – Sloup, kde se točila část pohádky „S čerty nejsou žerty“. Nacházíme zde schody do pekla, tzv. rytířské schody, které dříve byly jedinou cestou do hradu. Skalní hrad byl vybudován na nepřístupném skalním masívu, vysokého přes 30 metrů a 100 metrů dlouhého. Tím to dnes však ještě nekončí. Jedeme dál přes Nový Bor na Děčín a ve vesnici Prácheň nacházíme čedičovou skálu – tzv. Panská skála, která se objevila v pohádce „Pyšná princezna.“ Po té výborná večeře v Krupce U Václava. Pak přijíždíme do Bíliny, kde je nejbližší kemp. Je tam ale děsnej smrad a tak jedeme dál ještě asi o 40 km do dalšího kempu k Řevničovu. Přijíždíme tam kolem 21. hodiny. Opět si nás nikdo nevšímá, stavíme stan a jdeme na procházku, pak do místního občerstvení.

Neděle 17. 8.
Kemp u Řevničova – Habří

No, tradičně nám začíná den kolem půl deváté, v Řevničově si pak dáváme snídani. Prohlížíme si krásný hrad Křivoklát a vracíme se zpět domů – do Habří.

[Not a valid template]

zapsala siskinka

siskin a siskinka na JAWA 350

Pondělí 7.8.1995
Včera večer jsem ještě narychlo vymyslela hrubou kostru naší cesty, kterou budeme formovat během našeho putování podle nálady a možností. Vyjíždíme tedy směr J. Hradec. V Lásenicích odbočujeme doprava. První zastávkou je Landštejn – původní jádro tvoří románský hrad vystavěný kolem roku 1200 jako pomezní pevnost. Přístavby renesanční ze 16. st. Od požáru r. 1771 zřícenina. Bohužel obcházíme jen hradby – je pondělí což znamená, že památky v naší domovině jsou zavřené. Ve Slavonicích trošku zmatek – jedeme doleva místo doprava a děláme malou okliku přes Staré Hobzí. Cestou objevujeme nějaký kostel s mozaikou St. Christophorus. Stmívá se a tak začínáme hledat místo na spaní. Končíme v lese mezi Písečnou a Rancířovem. Stavíme si přístřešek z celt a já buduju opevnění z chrastí, aby na nás nebylo tolik vidět. Jdeme spát, ale usíná se nám děsně, protože se k nám slítli snad všichni komáři z celýho lesa. Kdo už tohle někdy zažil jistě dosvědčí, že být zachumlaný ve spacáku přičemž je mu šílený vedro, je prostě hrůzáááá. Nakonec přece jen usínáme. K ránu nás ovšem čeká další překvápko, když se nějací opilci vracejí domů a s šíleným řevem míjí náše nocležiště snad jen o metr. Nejdřív komáří nálet a teď ještě noha opilce málem v obličeji? Co víc si přát? ,,SKVĚLÁ NOC”
Ujeto 99 km.

[Not a valid template]

Úterý 8.8.1995
Ráno balíme a hned po snídani vyrážíme dál. Po příjezdu do Podhradí nad Dyjí se fotíme u domu asi nějakýho umělce, na kterým je na střeše na jedné noze klavír s růží. Všude je plno kamer, takže si nás teď asi pouští pořád dokola. Hledáme zde zříceninu Frejštejn. Byla pěkně schovaná. Jdeme si jí prohlídnout. Teprve při odjezdu zjišťujeme, že stačilo zvednout oči o trochu výš a našli bychom jí hned. Jedem do Vranova nad Dyjí. Při příjezdu spatřujeme malebné městečko v údolíčku a nad ním překrásnej zámek – špica. Jdeme se podívat dovnitř – je polední pauza, proto se vracíme zpět k motorce a vaříme si obídek. Kolem projíždí policajti a podivně na nás zírají. Jdeme opět do zámku. Zjišťujeme, že to nemá cenu, je tu plno lidí a to by bylo na dlouho. Volná místa k prohlídce jsou až za několik hodin. Prohlížíme si vstupní expozici, kupuji si pár pohledů a vracíme se zpět. Ještě než vyjedeme, odchytávají nás policajti s tím, že prý stojíme v zákazu zastavení. Chtějí nám napálit pokutu 300Kč. Honza jim vysvětluje, že o zákazu ví, a proto stojí trochu mimo – na lesní cestě. Na tu je prý však zákaz vjezdu a policajt trvá na svém – ,,Tři stovky!” Honza na to: ,,Ale pane příslušníku, vždyť my v podstatě nestojíme ani na té lesní cestě.” ,,Dobrá, ale stojíte na lesním pozemku, tak tedy 50 korun.” Děkujeme, dáváme mu pedesátku a raději odsud rychle mizíme, než si to rozmyslí. Škoda, Vranov nám moc nevyšel, snad příště. Dál frčíme směr Znojmo, Mikulov. Cestou jsem zahlídla v Lesné muzeum motocyklů. K mému velkému údivu Honza ne. Tak jsem do něj šťouchla a šlo se do muzea. Bylo super a to bylo teprve ve výstavbě. Doporučuji! Pak jsme šli do místní hospůdky na limču, abych měla dost tekutin a náhodou nedopadla jako vloni (v nemocnici dehydrovaná na kapačkách). Nás však ale neprovází tak horké počasí, spíš naopak, je zataženo a občas to zahrozí pár kapkama. Pak si trošku bloudíme u Znojma – trošku jsem se zamyslela (mám funkci navigátora) a už jsme byli v Bojanovicích. Co ten řidič beze mě vyvádí…Takže zpět a hurá do Mikulova. Ale ani zde dnes nemáme kliku. Ošklivá italská zmrzka a zavřené muzeum. Prohlížíme si okolí a razíme do Lednice do kempu Apollo. Stavíme si náš skvělý přístřešek a pak jdeme přes silnici do občerstvení na večeři – klobásku s hranolkama. K tomu si dáváme skvělé točené pívko ZUBR – konečně dnes nějaké pozitivum. Ó, jak mně dnes večer to pívko chutnalo… Sedíme zde trošku dýl a kecáme o všem možným i nemožným – no prostě skvěle zakončený, ne moc dobře vydařený den. Pak hurá do hajan. To se to spinkalo.
Ujeto 153 km.

[Not a valid template]

Středa 9.8.1995
Ráno nás budí mírné mrholení. Chci vyfotit naše skvělé ležení, ale zjišťujeme, že máme přetočenej film zpět do kazety (asi jsme nějak nevědomky zmáčkli to malé tlačítko na foťáku). Z 36-ti snímků jsme jich vyfotili asi jen 12. Později kupujeme ještě další dva filmy. Jdu se osprchovat a pak balíme. Jedeme do města a jdeme se projít do parku. Původně jsem si myslela, že toho v Lednici moc neuvidíme, ale nakonec jsem byla překvapená a moc nadšená. Nejdříve jsme si prošli Zemědělské muzeum – hodně vycpaných zvířat, dokonce i mamut, mnoho nástrojů, přístrojů a různých instrumentů používaných v zemědělství. Pak chceme jít do zámku. Je polední pauza – jak jinak, že? Čekáme a pak se rychle rveme davem k pokladně – mají ještě asi 10 míst na 13. hodinu. Získáváme je. Zámek je nádhernej – krásný vyřezávaný stropy; schody z jednoho kusu dřeva vyráběné 10 let s podrobnostmi jako je např. žabička, ptáček, brouček apod., po kterých zámecký pán každý večer nosil svojí manželku na rukách do jejich ložnice – prý ji velmi miloval. Pak jsme prošli i zámecký skleník, kde jsou palmy staré až 400 let. Byla to fakt nádhera. Mysleli jsme, že se podíváme ještě k Minaretu, ale zmohl nás hlad, takže vzhůru do Obecního domu na oběd. Pak vyrážíme dál. V muzeu jsem si koupila nějakou brožurku o Janově hradě. Jsem na něj hrozně moc zvědavá a chci se tam podívat. Vidíme cedule. Odbočujeme na úzkou klikatou cestu. Po chvíli dojíždíme k Janovu hrádku. Je to skvěle uměle vytvořená zřícenina. Další prohlídka je však až za hodinu. Dnes jsme ještě nic neujeli a tak se už nemůžeme zdržovat. Čteme si historii hrádku z mého průvodce, píšeme si malý itinerář a frčíme dál. Vysvitlo slunce. Jedeme kolem hrádku Děvín u Pavlova a přehradní nádrže Nové Mlýny – humus voda a pahejly stromů ve vodě. V Dolních Věstonicích chceme navštívit muzeum a omrknout VENUŠI, bohužel nám však zavírají před nosem. Pak bloudíme u Slavkova. Cituji náš deník: Já zapisuji – ,,Honza napsal navigátorovi špatnou trasu – bloudíme.” Dál píše Honza – ,,Navigátor řekl v Hruškách doprava místo rovně. – Poprvé křižujeme dálnici. – Hostěnice objížďka , opět bloudíme. – Navigátor hučí (bojím se ho). – Podruhé křižujeme dálnici. – Našli jsme se díky cizímu chodci. – Potřetí křižujeme dálnici. “Trošku ponorka… Konečně jsme se vymotali, ,,nervičky” se srovnaly. Jedeme dál podle plánu. Ve Křtinách je krásný kostel. Přijíždíme do Jedovnice, zde nacházíme kemp Olšovec. U plotu si stavíme přístřešek a pak si jdem na chvilku sednout do místního občerstvení k baru.
Ujeto 133 km.

[Not a valid template]

Čtvrtek 10.8.1995

Ráno vstáváme celkem brzo, rychle balíme a razíme směr propast Macocha, abychom dostali lístky do Punkevní jeskyně. Jak nám řekl majitel kempu, bývá dost dopředu vyprodáno. Na parkovišti necháváme motorku, bereme s sebou jen batůžek s nejdůležitějšími věcmi a mažeme k pokladně. Zde nás čeká cedule: ,,Lístky do Punkevní jeskyně dnes již vyprodány.” Moc nás to mrzí. Mysleli jsme, že se dostaneme alespoň sem. Jdeme se tedy podívat do Macochy, na horním můstku vybírají vstupný. Ta pani u lístků říká nějakému pánovi, aby se ještě zeptal dole u pokladen přímo u jeskyně. Někdy se prý stává, že někdo kdo má zamluvené lístky nakonec nedorazí. Zajiskřila malá naděje. Jdeme se podívat ještě na dolní můstek propasti. Jsem pesimistická, uvažuji o tom jestli má vůbec cenu táhnout se ještě až k jeskyni. Honza mě přesvědčuje, aby jsme šli a tak se jde. Dole je stejná cedule, že je vyprodáno. Mám zkaženou náladu a přemýšlím o návštěvě jiné jeskyně. Ještě se tam potulujeme a najednou slyšíme, že si nějaký pán kupuje lístek na dnešek. Honzík se jde zeptat, jestli by neměli ještě dva lístky a ona na to, že jo, že jim zrovna dva lidi vypadli. Radostí skáču Honzovi kolem krku. Jsem nadšená, moc jsem se těšila. Jdeme se ještě trošku najíst a napít. Pořád ty lístky držím v ruce, aby jsme je náhodou neztratili. V 11 hodin začíná hodinová prohlídka – 1,4 km. Je to špica. Pak jedeme do Blanska, kde si dáváme sýrový špíz s hranolkama. Ještě malá zastávka v Třebíči na zmrzlinu a prohlídka krásné Telče. Baštíme zde ještě klobásku. V Lásenicích uzavíráme náš okruh zadkovou pauzou a při válení na trávě se cpeme bílou čokoládkou. Pak už se valíme rovnou domu.

Ujeto 227 km.

[Not a valid template]

Celkem jsme ujeli 612 km.

zapsala siskinka