,,A možná přijde i kouzelník“ je název letošních podzimních hrátek v lipovském děcáku. A na rozdíl od televizní šarády se kouzelník fakt dostavil, dokonce v doprovodu sličné asistentky. Společnými silami předvedli dětem kouzla a byly okamžiky, kdy ono představení přesahovalo rámec malé severské obce přímo světově. Nejen děti ocenily, když kouzelník vykouzlil místo kapesníku děravé trencle, snad né sličné asistentky. Když místo zmizení mince nechal zmizet celou skleničku. V okamžiku, kdy mělo kouzlo proměnit jednu minci v mince tři, vykouzlilo klíčky od auta. Děti mají jasno, z publika jasně zaznělo, že takhle je to lepší. A diskuze mezi oběma hlavními aktéry vystoupení rozesmívala úplně všechny. Možná až na výjimku. ,,Ta sličná asistentka není můj tatínek!“ řekla jasně a rozhodně Bětka, dcera kouzelníka, asi aby bylo jasno!  

 Ať měli ti dva plky jakékoliv, ve finále se stejně každá ze čtyř skupin dětí dozvěděla, že má z cesty lesem donést aktualizované zaklínadlo, neb to staré očividně nefunguje. A za to kouzelník a spol. naučí děti ona kouzla, ale správně, nepomotaně. Děti si tedy mají přinést z cesty i věci, jež budou k výrobě triků potřebovat. Aha, takže to jsou triky, žádná kouzla?

 Nevadí, jde se na věc, tedy na cestu. A na té nás čekají různé úkoly, které nám pomůžou získat důležitý kouzelnický materiál. Tu se třeba vyplaví mince, či barvivo. O kus dál se děti projeví jako pravý tým, táhnoucí za jeden provaz. No to by bylo jednoduché, těch provazů je víc a děti je nezašmodrchají, nepokroutí, ale pěkně natažené do všech stran kamsi dopraví, čím získají třeba papír, nebo nůžky.

 Cesta podzimním lesem ubíhá pohodově a klidně, kdeže jsou obavy ze zabloudění. Teta Katka je už včera zažehnala a cestu natrasovala. Dodejme, že žlutými fáborky. Což je na pozadí žlutého listí docela vtipné. Ale co už? Katka neměla jinou barvu, ale bystře si pomohla. Otrhala žluté javorové listí v dosahu značení, či očistila od listí drátěný plot. Prostě si včerejšek dost užila.

 A protože je podzim, žlutou barvou skoro až plýtvající, tak i středy kindervajíček, v nichž se skrývá další důležité heslo, jsou, jak jinak, žluté. Tak ty se ve žluté záplavě pod nohama fakt blbě hledají.

 Tři ze čtyř skupin splnily i úkol, v němž získávaly důležitý materiál přelézáním, či v některých případech podlézáním nití, natažených mezi stromy. ,,A ony byly někde nitě?“ V cíli dělám, že tuhle otázku neslyším a doufám, že má skupina všechny potřebné věci ke kouzlu.

 ,,Tady musíme být potichu, tady žijí mrtvoly“ tenhle fakt mi sdělila Šerinka, držíc se mě u hřbitova křečovitě za ruku. Informaci přijímám, jsem zticha a křečovitý stisk oplácím.

Nenapadeni nikým mrtvým ani živým docházíme do děcáku, přímo do náruče kouzelníka a jeho sličné asistentky.

 Na sedmi stanovištích děti získaly potřebný materiál i podrobný návod, kterak kouzlo provést. Ten okamžik, kdy Romina pochopila jak to celé funguje! Ten pohled na její oči v okamžiku prozření, tak ten bych si klidně zopakovala. Paráda! Ostatní zatím tápají a je nádherné jejich šrotování koleček v mozku pozorovat. Romině ruce kmitají, kouzlo dokončuje, předvádí a ostatní konečně chápou. Skupinou se rozléhá porozumění, pohoda a radost. Je bezva se toho účastnit.

 Jak to probíhalo u ostatních skupin nevím, ale vzhledem k tomu, že při finálním předvedení kouzel se nic nezadrhlo, předpokládám, že všichni našli vše, co najít měli, kouzla pochopili a vytvořili. Pro mnohé bylo překvapením, že každá skupina získala a naučila se jiné kouzlo. Takže kromě Rominy, která nechala zmizet minci pod sklenicí, si potlesk vysloužil i Alex, jemuž se podařilo vykouzlit z prázdné čtvrtky kapesník. Trencle si rozumně nechal na sobě. Největším překvapením představení byl rozhodně David, který množil koruny švihem a s šarmem přímo vrozeným. Klobouk dolů.

 Takže dokonáno, teď jen společně zvolat nově získané zaklínadlo a čekat co bude. Byl dým. Modrý dým. A né tam za tou duhou, ale za tím modrým dýmem leží poklad. Děti to bleskově pochopily a teď a tady končí veškerá režie dne. Prostě fofr k pokladu.

 Teplé podzimní odpoledne objednané tetou Kačkou se mění v podzimní lezavý večer a je třeba se vnutit do tepla. Třeba do tělocvičny, kde probíhá tradiční bazárek, nebo do jídelny, na což se děti těší ještě víc, protože……. protože Ježíšek. Ač se to v teplém říjnu zdá nesmyslné, tak Ježíšek strká prsty do vrat a ptá se, cože si děti přejí k Vánocům.

 A to je vše, přátelé. Ještě snad pár střípků z nedělního rána. ,,Ty jsi vážně kouzelník?“ ,,No jasně“ odpovídá luffa. ,,No já vím, ty jsi tu skleničku opravdu nechala zmizet“. Vyvalené oči dítěte stojí za to blbnutí. ,,A proč nemáš klobouk?“ ,,Protože jsem na dovolený“ ….. Nechme kouzelníka na dovolené a pomalu z dovolené přivítejme Ježíška….. ale to už je jiné povídání :-).

 

Veliké díky všem, kteří svým přispěním tento krásný víkend vytvořili a dětem udělali ohromnou radost.  

…. a takhle to vidí v Lipové 🙂 : 

http://www.ddlip.cz/kouzelnicky-den-s-motorkari-2019.a1671.html

 

 

,,…..pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít….“ zní z úst dětí a vychovatelů slova písničky, která ukončila letošní besídku a zahájila nadílku. Některá hrdla se do toho opřela opravdu pořádně a krásná slova hřmí tělocvičnou.

 Tak to bychom měli. Jsme tu, dárky leží pod rozsvíceným stromečkem. Na tenhle okamžik jsme se těšili od chvíle, kdy do vánoční krabice padala přáníčka. V onen večer, před dvěma měsíci, se zdály Vánoce ták daleko ačkoliv jídelnou vonělo jehličí, cukroví a dětem se v očích odrážely plamínky svíček. A pak nastalo domlouvání, shánění peněz i dárků, balení, posílání dárků od nakupujících k poslům. A doufání, že těch poslů, jedoucích dárky předat, bude co nejvíc.

 Ve čtvrtek 21.12.2017 sněží, prší, namrzá silnice. No potěš koště. Za pět hodin máme pokládat dárky pod stromeček o 350 km severněji. Tak doufejme, že při nás budou stát všichni svatí a dovolí nám projet v pohodě. Netuším, kdo všechno při nás dvou stál, ale s velkou časovou rezervou jsme s Petrou dorazily do Doks. Časovou rezervu jsme drobátko narušily, protože asi ráda bloudím po Doksech. Proč bych to jinak pokaždé dělala, že?. Nakonec jsem nás zase našla a Laika mohla v pohodě přistoupit. Dopřály jsme si dokonce pozdní oběd u Zlaté podkovy, naložily v Rumburku Sabinku a před děcákem zaparkovaly pět minut před domluvenou šestnáctou hodinou. Ušetřený čas jsme příjemně prošustrovaly přivítáním s Beruškou a Sharpem. Děti nám stejně víc času nedaly, chtěly se taky přivítat, ale hlavně pokukovat do auta, jestlipak se tam nějaké dárky najdou. Našly, velké děti nám je pomohly přemístit do tělocvičny a my byli odveleni ke kuchyni. Tady jsme dostali oprávněně vyhubováno od tety kuchařky. Že prý co máme co jíst u Zlaté podkovy, když víme, že oni nám pohoštění pokaždé připravují. A safra! Tolik dobrot! To dáme. Kri-kri s Richardem se připojují k houfu a nakonec přijíždí i Věra Rára.

 Besídka má grády, jako ostatně pokaždé. Pokaždé smekám před vychovateli, kteří s dětmi dlouho před besídkou vymýšlí nějaký výstup, připravují masky, rekvizity. Nacvičení scének všechny stálo určitě hafo času a sil. A stálo to za to. Ředitel autobusu strejda Radek se svoji skupinou pořádně rozehřál naše bránice. Následující skupina-trojka- překvapila nápadem. Tak stínohru jsme tu asi ještě neměli. Fakt vtipná operace za závěsem. Poté nás pobavila čtyřka a nelze nezmínit tanga strejdy Honzíka. Kdo byl ví, kdo nebyl o hodně přišel. Jednička a sedm trpaslíků- no co si budeme nalhávat. Tady asi nikdo z nás nespustil oči ze Sněhurky v podání Lukáše. Pětka nás zavedla do školní třídy a před vtipně vybranými vstupy písní klobouk dolů. Skupina šest a strejda David v roli kohouta. Co dodat? Tak teď už můžu umřít, už jsem viděla všechno. Prostě skvělé! Všechny skupiny nás nesmírně pobavily a při tanečních vystoupeních jsme jen zírali. To co se svým tělem tyhle děti dovedou mě pokaždé uvádí v úžas. Petra, která je tu letos poprvé, nechápe. Tak takhle šikovné děti tu prý opravdu nečekala. Vánoční písně v podání dětského sboru nám vháněly do očí slzy dojetí smíchané se slzami smíchu. No nesmějte se při pohledu na ty nejmenší zpívající ,,podle textu“. A i kdyby náhodou nebylo čemu se smát, tak se o zábavu postaral Richard a prasklá židle. Či naprosto luxusní vyvedení ,,Sestry v akci“ v podání nočních sester.

 ,,….. pár přátel stačí mít…..“ slzy smíchu ustupují a cosi se zadrhává v hrdle. Nejen slova písničky, ale i v barvách vyvedený obří nápis: ,,Děkujeme našim motorkářům“ způsobují krásně husí kůži.

 A dost dojetí, teď má slovo Ježíšek! Richard mocným hlasem vyvolává jednotlivé děti, předáváme jim dárky, přijímáme a rozdáváme přání krásných Vánoc a nevím proč, ale jsem celá nesvá. Při pohledu pod stromeček si nemůžu pomoci, ale zdá se mi ten prostor nějak prázdný. Proti jiným rokům je tam, podle mne, málo dárků. Začíná mě chytat mírná panika a snažím se do ní vtáhnout i kri-krinu. Ta mé naléhání, že určitě nějaká část dárků chybí, nebere vážně.  Prý ať neplaším a užívám si krásného okamžiku. Okamžiku, ke kterému směřujeme celé dva měsíce. Okamžiku, který se koná, ač je to neuvěřitelné, pošestnácté. Okamžiku, který přehluší veškeré strasti. Má pravdu. Pravděpodobně byly dárky menších rozměrů, vše je v pořádku, všechny děti mají dárky, napětí ve tvářích a čekají na pokyn k rozbalení. Richardovo TEĎ! tělocvičnu rozhučí. Papíry se trhají, létají vzduchem. V očích dětí lze číst nadšení a v našich trochu té úlevy. Děti nám děkují a my jim znovu opakujeme, že nám ne, že Ježíškovi. Ze všech dárků je jen jedna reklamace, týkající se velikosti kombinézy. Což znamená, že pro kri-kri a Jitku budou mít letošní Vánoce ještě trochu dozvuky v podobě výměny zboží.

 Ještě si zajdeme po skupinách, kde jsme srdečně vítáni, abychom se podívali, kterak si děti hrají s novými hračkami a už nám zbývá jen rozloučení, což je pokaždé nejhorším okamžikem.

 Před děcákem se v devět hodin loučíme s pražskou a nymburskou sekcí, sedáme do aut a jako pokaždé se otáčím k té velké zelené budově, abych zkontrolovala, zda za komínem sedící Ježíšek se usmívá spokojeně. Je tomu tak, zamávám mu a nejraději bych zamávala a poděkovala všem, kteří nám tenhle okamžik dopřávají. Všem, kteří posílají peníze, kupují dárky a drží palce, abychom to za rok zas dali.

 Domů to máme oněch 350 km, tak si ještě dáme kávu na benzínce s podivnou obsluhou a po druhé hodině ranní uléháme do postelí s dobrým pocitem, že to zas klaplo.

Poděkování na stránkách děcáku nás po pár dnech ještě zahřeje u srdce a už se můžeme jen těšit na další společné akce. V květnu jsou míčovky, tak se zas uvidíme 🙂 . 

Foto:

http://barcafotky.rajce.idnes.cz/DDL_Vanoce_2017

a pár slov na stránkách děcáku: 

http://www.ddlip.cz/aktualni-clanky.p23.html

 

Podzim v DDL 21. 10. 2017

 

 Opírám se shrbeně o hůl a silnými brýlemi mžourám na kostky rozházené po zemi. No tak to jsem tedy zvědavá, jestli  ty děti dokážu nějak přesvědčit, aby hrály se mnou. Aby staré opuštěné stařence pomohly uskutečnit Vánoce. Aby ji pomohly nejprve postavit dům z kostek a poté ještě donést kapra, dárek, stromeček a vánočku. Přeci jen jde z většiny o jiné děti, než se kterými jsme před devíti až šesti lety prožili velká dobrodružství na táborech. Povětšinou jde už o děti, které nás vidí maximálně třikrát do roka a tak je ten vztah trochu jinde než dřív. Taky mi můžou říct, že se na nějakou přiblblou hru můžou vykašlat, a že by raději koukaly do telefonů a klábosily se svými virtuálními přáteli, než lézt někde přírodou a plnit trochu divné úkoly, jak se o dnešních dětech povídá.

 Z chmurných myšlenek mě vytrhává první skupina a že tomu šťastná náhoda chce, tak ji vede strejda Aleš a svým vrozeným smyslem pro humor scénku skvěle rozehrává. Obavy mizí kdesi daleko za hranicemi Lipové a zůstává jen smích a snaha dětí o sestavení co nejzajímavějšího domu pro babku. Před příchodem dalších skupin už na nějaké přemýšlení času nezbývá.

 Sotva mě opouští třetí skupina, tak se narovnávám, sundávám brýle skrz které jsem viděla akorát tak prd, rychle se převlékám do civilu a chvátám za skupinou, abych ji dohnala před dalším úkolem. Daří se a některé děti mě nadšeně vítají, prý nevěděly, že jsem s ostatními motorkáři taky přijela. Některé mi ovšem dávají jasně najevo, že převlek tedy nic moc, že mě v pohodě poznaly.

 Na dalším stanovišti, mezi vzrostlými stromy v nádherném zámeckém parku, se děti mohou přetrhnout aby nepřetrhly nitě a získaly korpus vánočního stromečku. Tedy zatím jenom stromečku, vánoční z něj teprve po cestě vytvoří.

 Cestou skrz lipovou alej docházíme k rybářskému úkolu. I tady si děti vedou dobře, kapra nacházejí a chytají. A tak to jde dál. Obcházíme Lipovou krásnou cestou, kterou vybrala Věra Rára a postupně plníme tu náročnější, tu velmi jednoduché úkoly. Něco někam házíme, něco odněkud slaňujeme, tvoříme dárky ze svých těl, zpíváme koledy, a tak různě a za to vše získáváme materiál na tvoření vánoček a stromků.

 A hlavně si celou cestu náramně užíváme. Dětí, plkání mezi sebou i s vychovateli a naprosto překvapivě i počasí. Veškeré předpovědi hrozící mizérií se nekonají a je nádherně. Sluníčko nám očividně fandí. Spolu s lipovským kostelem se nám na obzoru objeví i skupina, kterou jsme nechtěně dohnali. Prý si užívají krásného odpoledne a rozložili si u hřbitova tvořivou dílničku. Stejně nás chytá hlad a tak se zdržíme osvědčenou disciplínou- poslepu se navzájem nakrmit. Smích, provázející nás celou cestu, tu přidává na síle. Tohle děti prostě baví.

 Nakonec se všichni scházíme před děcákem. Dovnitř se nikdo nehrne, neb co mezi zdmi, když je venku tak krásně.

 Děti v poklidu dotváří kapry, stromečky, vánočky a tak se jdu opět převléct, abych dárky od dětí převzala. Teď už nikoho nenapálím, ač se snažím kulhat a skuhrat ostošest. Dostávám výtvory obzvláště vydařené a foto zabaleného dárku také stojí za to. Jen jedna skupina se vymlouvá, že jim došla baterka ve foťáku. Kdoví jak to bylo, kdoví na co spotřebovali toaleťák. Ale i jim předávám části puzzle, z nichž zjistí, který dobrák je dovede k pokladu. Laiku hned poznávají a ta by se jim neubránila, i kdyby chtěla. Nechce, poklad rozdává a přichází chvíle klidu, ve které si uvědomuji, že se mé obavy z kraje hry vůbec nenaplnily, a že to s tou dnešní mládeží nebude zas tak úplně špatný.

 Děti si jdou na pokoje odpočinout a my připravujeme to, pročež jsme sem dneska hlavně jeli. Vánoce v říjnu mohou začít.

 Letos zkoušíme nový model. Nelosovali jsme, kterak mají skupiny chodit do tělocvičny na bazárek, ale nechali jsme to plně v kompetenci vychovatelů. Je jen na nich, kdy kdo kam, jen potřebujeme, aby nám na každou skupinu nechali čtvrthoďku času na psaní přáníček.

 Jak to funguje v tělocvičně netušíme, ale u nás v jídelně skvěle. Jehličí voní, cukroví mizí, a neznít to tak otřepaně, tak napíši, že se dětem v očích třpytí hvězdičky nadšení. Otřepané fráze nechávám a aby to nebylo tak těžké, tak do světel svíček a klidného ,,Ticháá noc…“  David prohlásí: ,,Kdy už to skončí“. A už to skončilo. Je rozsvíceno, koledy vypnuty, kartičky rozdány a děti píší Ježíškovi, cože to nutně potřebují. U jiné skupiny vánoční atmosféru dostatečně naruší hořící vlasy Dominiky. Jako bychom zrovna dneska nezavzpomínali na Mariku. Ano, tohle už tu jednou bylo. Vlasy uhašeny, lístky vybrány. Loučíme se s dětmi a zasedáme ke kontrole lístků. Docela paráda. Děti už vědí, kterak fungujeme a nezkouší na nás mobily a počítače. Celá Sedmička si přeje hračky. Kupu hraček. Bezva, to jsou ta nejlepší vánoční přání. Trhlo je jen jedno. Knížka! Mám velikou radost a o Vánocích si na Míšu vzpomenu a něco ji pod stromeček přihodím.

 Průběh dnešního dne píši bohužel s velikým zpožděním a paměť mám jak cedník, takže….. takže vím, že jsme se večer hodně nasmáli, ale vůbec netuším čemu.

Z poznámek : ,,Sice píšou, že ta bábovka je mramorová, ale není z vepřového!“ a ,,kri-kri umí chodit po vodě“ bohužel nic nesesmolím. A od které krásky dostal Sharp nabídku k sňatku také netuším. Mrzí mě to a dávám si závazek do příštího roku. Vše psát hned!

 Loučíme se s Beruškou a Sharpem, jedoucími deštěm domů. Ano ano, sotva jsme zalezli pod střechu, spustil se déšť. Jdeme si s Laikou a kri-kri brzy lehnout, abychom ráno co nejdříve vyrazily k domovům také.

 Po cestě si ještě dáme malou procházku krásným krajem Máchovým a to je pro letošek vše. Tedy není. To hlavní přijde za dva měsíce. Tak vyhrnout rukávy a do práce!

FOTO: http://barcafotky.rajce.idnes.cz/DDL_Podzimni_hratky_21._10._2017

Barča

 

.,,Jasný! Zážitek musí být intenzivní! Nejlíp je, když se někdo ztratí, nebo když chybí dárek. Chápu, jen nechápu, proč u toho musím být v hlavní roli vždycky já!“ mi hlásí Kri-kri po .besídce do telefonu. Narážku: ,,…když se někdo ztratí…“ velkoryse přeslechnu, neb při té historce jsem zdárně sekundovala a už je to určitě dávno promlčený, ale srdečně se zasměju poznámce o chybějícím dárku. To je čerstvé a tím dost úsměvné. To ale hodně předbíhám.

Asi tak dva měsíce před oním telefonem postáváme ve vánočně vyzdobené, provoněné jídelničce a sledujeme děti házící přáníčka do kouzelné krabice, kterou poté předáme Ježíškovi. Veliké oči malého Mirečka svítí odrazem svíček a také nadšením, když nám říká, že si přeje auto. I na ostatní je při psaní přání krásný pohled.

Po tomto klidném posezení přichází trochu hektické období. Ježíškovi je třeba pomoct. Přáníčka přepsat na seznam, sehnat kupu pomocníků, díky nímž se kolonka v seznamu: ,,ZAŘÍDÍ“ začne plnit jmény a doufat, že to letos zase klapne.

V kalendáři se rychle blíží den, k němuž to vše směruje. Letos není tímto dnem poslední předvánoční čtvrtek, jak velí tradice, ale již pondělí.

V ono pondělí, 19.12.2016 vyráží z Habří dvě auta naložená dárky. Habří tentokrát zastupuje Jarda P. s Kamilou, Milča a já. V Doksech přistupuje Lída a v Rumburku Sabinka.

Pražská část ježíškovských pomocníků, Kri-kri s Richardem, je již na místě a spolu s místní Věrou Rárou posedávají mezi dětmi. Doráží i Beruška z Nymburka a velikánskou radost mám z Čendiny a jejího bráchy, kteří pamatují absolutní začátky spolupráce motorkářů s děcákem.

Po mohutném všeobecném přivítání nanosíme dárky do tělocvičny za závěs a jdeme do kuchyňky na večeři, kterou nám kuchařky připravily.

Na plky moc času nemáme, jen si necháme povyprávět Berušky anabázi se sháněním kola. Nymburský Ježíšek to letos fakt neměl lehké. A už si sedáme v tělocvičně, kde se rozjíždí další z nezapomenutelných besídek.

Moderování se naprosto suveréně ujímá Katka s Danem a tato skvělá dvojice nás provází celým vystoupením naditým tancem, zpěvem, vtipnými scénkami. Emoce se střídají a mně zas padá brada. Tenhle barák je zaplněný talentovanými tanečníky a zpěváky. Žasnu. Celé bezvadné představení zakončují tety, čímž očividně překvapily i místní, s veselým černobílým tancem. Po našem mohutném potlesku se děti odcházejí na skupiny napít a tím nám dávají čas na  přesunutí dárků zpoza plachty pod stromeček.

A tam také směrují oči přicházejících dětí. Nejen u těch menších jsou v nich k zahlédnutí jiskřičky překvapení, radosti a snad i kousky štěstí.

Slova se tradičně ujímá Richard a svým mocným hlasem prohodí pár slov, vyjadřujících to co cítíme všichni. Ještě dostaneme od dětí přáníčka a vlastnoručně vyrobené dárečky a poté přichází čas, ke kterému to celé dva měsíce směřuje. Děti si postupně chodí pro dárky a možná hmatem zkoumají, zda se pod papírem skrývá to co fakt nutně potřebují.

Žádná odpověď na Richardem položenou otázku, zda někomu chybí dárek, mě uklidní až ze mne vypadne šťastné UF!

A je to tu! Tělocvičnou létají trhané papíry, víka od krabic, nadšené výkřiky a vypustil-li někdo z úst zklamaný vzdych, k mým uším se to nedoneslo. Troufám si tedy doufat, že k ničemu takovému nedošlo. Děti nám ukazují, co jim Ježíšek přinesl, ti větší nám chodí děkovat, ač jim říkáme, že nám ne, ať děkují Ježíškovi a je zas krásně. V tuhle chvíli si vždycky přeji, aby to viděli všichni, kteří se do akce jakkoliv zapojili a v duchu jim všem děkuji, že mám díky nim možnost tenhle zázrak zažít.

A do onoho krásna padne zmrazující otázka: ,,Mireček dostal jen ty plyšáky?“ COŽE?!? Malý Mireček? Nejmenší, momentálně nejrozmazlovanější dítě z děcáku? Jen plyšáky? Ty byly připraveny jen jako dárky navíc. V paměti si vybavím seznam a hned vím, jaké přání měl Mireček napsáno. Velký náklaďák s kostkami. Lovím moudrý papír a na něm čtu v kolonce ZAŘÍDÍ jméno, které mi nic neříká. Což znamená, že bude něco říkat Kri-kri. A ono jo, že prý jde o Ježíška od nich z kanclu. Kri-kri se začíná potit a já pomalu usmívat. Právě se rodí veselá historka, kterak je ten největší dárek osamocen v Jílovém na chodbě. Té předpovídám dlouhou životnost. Naštěstí je Mireček nadšen novými plyšáky a očividně nemá ponětí, jaké přání si před dvěmi měsíci namaloval. S tetou Helčou a strejdou Davidem domlouváme, že Mirečkovi dorazí dárek poštou.

Takže teď už jen projít po pár skupinách, užít si spousty objímání a krásných slov. Popřát si vzájemně to co se tak už při těchto příležitostech přeje. A pomalu nasedat do aut. Některé z nás čeká pár set kilometrů nočním světem a ráno nástup do práce. Tradičně se otočím a koukám na děcák, zda tam Ježíšek nesedí za komínem. Sedí a mrká na mne. Prý tu chvilku počká a ztropí tu ještě trochu té radosti. To je fajn, usměju se na něj.

Nad ránem, o třistapadesát kilometrů dál, mi přichází sms od Kri-kri. Náklaďák v Jílovém není. No nic. Holt ho ještě dokoupíme.

,,Jasný! Zážitek musí být intenzivní….“ mi říká kri-kri do telefonu a já se chechtám. Náklaďák se našel. Ježíšek se ho nechtěl vzdát a zapomněl ho předat poslovi vánočních dárků. Takže teď maže Ježíšek na poštu a posel si prý bude příště v seznamu odškrtávat převzaté dárky. Z čehož je jasné, že nějaké PŘÍŠTĚ bude! A že to uteče a máme tady to PŘÍŠTĚ za chvilku. Tak si jen přejme, abychom do onoho PŘÍŠTĚ s dětmi z DDL zase zažili pár krásných okamžiků.

Krásné Vánoce a veliké poděkování všem, kteří se akce jakkoliv zúčastnili 🙂 .

 

p.s. Kri-kri promiň za zveřejnění, ale věř, že se tomu budeš zanedlouho smát taky 🙂 .

 

http://barcafotky.rajce.idnes.cz/DDL_Vanoce_2016/

 

,,…. a kdyby něco, tak piš, volej“. Ve chvíli, kdy Kristýna tohle do telefonu vyřkla jsme obě ztichly. Oběma se nám tato slova vloudila do hlavy a hlava si je představila napsaná. Piš, volej. Pišvolej. PYŠVOLEJ!!! To je to startovací slovo, které mi chybělo k přípravě letošních podzimních hrátek v děcáku. Kri-kri díky. A hned mi naskakuje postava PYŠVOLEJE. Hok to ještě netuší, ale tohle se mu bude určitě líbit. Slibuji Kristýně, že se pro ni stavím a naložím haldy oblečení a hraček, které si celý rok sysluje na půdě. Ovšem po naložení Caddyny tím, co jsem nasyslovala během roku já, je mi jasné, že tenhle slib nesplním. Naložím sotva tak ji, a to pouze jestli od té doby co jsem ji naposledy viděla nepřibrala. Prý nevadí, povolá na pomoc Richarda s jeho žlutou Včelkou.

V pátek 21.10.2016 se scházíme s Kristýnou a Hankou v Praze. Čeká nás drsný tah zhýralou páteční večerní Prahou. Je tomu tak. V hospodě na Pankráci dáváme po jednom pivku, poté chvilku posedíme u mého tatínka a tím bychom  hýření považovaly za vyřízené. Asi stárneme, či co.

V sobotu mě holky docela překvapily, neb opravdu vyrážíme z Prahy v domluvených sedm hodin. Pravda, bez snídaně. Tu dáváme na benzínce a nechtěně bavíme tankující osoby, zírající na naše vozidlo, jenž při otevření zadních dveří vyvrhlo na zem spacáky, oblečení a hračky. Vozidlo jsme nakonec přepraly, útroby opět napěchovaly dovnitř a jedeme mlhou dál.

V Jestřebí se k nám přidává Peugeot Lídy a do Lipové dorážíme za mírného mrholení. Snad se počasí umoudří.

Na místě už s dětmi klábosí Hok, Vašek a Vaškova krásná a milá Sofie. A Věra! Věra, která ještě nedávno byla pro děti tetou vychovatelkou, z děcáku odešla a koupila si motorku, aby se mohla přidat k nám. No tak dobře, úplně takhle to nebylo, ale teď je prostě naše motorkářka, což je skvělé.

Děti se vyhrnou z budovy jednak proto, aby nás s úsměvy přivítaly a druhak, aby nanosily bedny z auta do tělocvičny. Je to každý rok stejné, jen nám dnes pomáhají děti, které by před pár lety krabice neunesly a ty které nám pomáhaly třeba před třemi lety jsou již kdesi v dospěláckém světě.

Bzučení Richardovo Včelky nás vytrhává z pokecu a pokračuje přenášení plných beden a přeměna tělocvičny v bazar.

Po Richardovi s Karlosem přijíždí ještě Sharp s Beruškou a jsme komplet. Je nás dvanáct. Skvělé. Jen to počasí by mohlo být o fous lepší. Neprší, ale to je tak jediné kladné, co se dá říct. Je zima, zataženo a pofukuje. Odchod z děcáku máme naplánován až na jednu hodinu, tak máme dost času v jídelně zkonzumovat kuřata, jenž pro nás v kuchyni upekly. Děkujeme :-). Hanka zodpovědně sleduje čas.  Jen ji trochu rozhazuje, že hodiny na stěně jídelny nejdou. Tak se každých pět minut zvednu a ručičky dětských papírových hodin poposunu dopředu. Co bych pro její klid neudělala. Asi jsem měla zprvu nějaké nejapné poznámky, neb se na mne škaredí. Trochu probíráme, o čem ta dnešní cesta bude a já žasnu. Celé jsem to myslela úplně jinak a občas se snad i červenám, když si někteří přítomní má slova vykládají dle své nestoudné mysli.

V jednu se se všemi potkáváme před děcákem a po mohutném přivítání se děti i dospělí dozvědí v které ze tří skupin jdou a co je čeká. Starý, ošuntělý, vetchý PYŠVOLEJ (Hoku uznej, tohle jsem si nemohla odpustit) tu poztrácel své obří korále. KORÁLE! RICHARDE A VAŠKU!!! Děti je sesbírají, navlečou na šňůrku a po cestě si za různé úkoly ještě vybojují další. Do cíle jich mají přinést co nejvíc a ještě k tomu krásně ozdobené.

Těsně po jedné hodině odchází první skupina vedena rozhodnou Věrou. Prý se neztratí, prý zodpovědně skupinu dovede do určeného cíle, prý natrasuje, aby cestu kterou si připravila už ve čtvrtek, prošli bez problému i ostatní. Mírně roztřesený hlas, kterým mi říká, že zabloudí i v rodných Mikulášovicích raději neslyším. S Věrou a její skupinou odcházejí i ostatní motorkáři, aby si připravili svá stanoviště.

Po chvíli odchází i druhá skupina vedená Kristýnou a strejdou Petrem. Půjdou po fáborkách a tak je pravděpodobné, že je snad tentokrát Kristýna neztratí. Přes bažinu před děcákem je navede strejda podle plánku. Nikdo se neutopil, můžou jít směrem k Pyšvolejovi.

Naše třetí skupina ještě chvilku čeká a v mezičase říkám, že je škoda, že nám akce nevyšla na minulý víkend. To bylo tričkové a motorkové počasí. Teta Radka na mne nevěřícně zírá. Minulá sobota? Ta tu prolila, v tom by se nikam jít nedalo. No jo, jiný kraj. Přeci jen to je od nás kus cesty.

A teď čeká cesta nás. Bažinou prochází děti pod vedením tety Radky. Taky nám nikoho neutopila. Můžeme vyrazit v plné sestavě. Sotva se hneme z místa volá nám teta Kačka, že se první skupina trochu zadrhla a že máme zpomalit. To nám nedělá problém. Trochu mimo plán menší děti prolézají většíma pod nohama. Zdobíme korále a Mareček hledá houby. Kačka s Martinkou, Maruškou a Simčou se snaží na mokrý polystyrén nalepit květy a listy a kupodivu jim to docela drží. Začíná poprchávat. To ne! To si fakt nepřeji.

Přicházíme k plastové lahvi na cestě, k provazu nataženému okolo stromů a k položenému provazovému žebříku. Kromě toho tu byli i Vašek se Sofií. Vašek si vzal na paškál půlku naší skupiny, nacpal ji do žebříku a vyslal na cestu plnou útrap. Ono padat uvězněný v žebříku cestou necestou, přes kořeny, kameny, vyhýbat se stromům a přitom se muset neustále držet napnutého lana není zrovna procházka růžovou zahradou. Tak proč se ty děti chechtají?! Jsou špinavé, poškrábané, prší na ně a ony se skvěle baví. No nejsou úžasné?

Sofie zatím baví druhou půlku skupiny hrou dost fotogenickou. Hráč má uvázanou šňůrku okolo pasu a vzadu na ní visí propiska. Úkolem je dostat propisku bez pomoci rukou do lahve na zemi. Přátelé mazec! Jsem docela ráda, že je naše skupina složena hlavně z holek, a z kluků máme jen slušňáka Luboše a malého Marka. Docela si umím představit hlášky pubertálních hráčů. Prý ano, prý se nepletu, prý to s nimi byla fakt sranda. Sranda je i u nás. Děti se baví a chtějí si svoje skupiny prohodit. Aniž by musely, cpou se do žebříku a nechávají si uvazovat propisku k zádům. Skvělé stanoviště! Vašku, Sofie, DÍKY!

Mlaďoši stanoviště fofrem sbalili a přidávají se k nám. Cestou k dalšímu stanovišti opět zdobíme korále. Dávám Lubošovi do ruky nožík, aby dělal špičky na větvičkách k zabodnutí a trochu trnu. Zbytečně, je to šikula, neublíží si a vyrobí hafo dřevěných hřebíků.

Na stanovišti u Hanky děti dostanou plastové lžíce a musí cestou, opět né úplně jednoduchou, přemístit kopici soli do misek. Zase se u toho baví a tím baví nás. Necháváme pár zrníček soli místní zvěři a jdeme i s Hankou dál. Marek neustále odbíhá pro houby, Martinka si ze mě tropí šprťouchlata, menší děti se ženou za každým fáborkem a je fajn.

Na příštím stanovišti nás čeká Lída, vyznačený kruh na zemi a uprostřed ní bílá koule. Tedy jeden Pyšvolejův korálek. Lída postupně dětem zavazuje oči, posílá je mimo kruh a poté po nich chce, aby se do kruhu poslepu vrátily. Některým se to fakt podařilo, nad čímž žasnu. Jsem dost ráda, že se Lída nerozhodla vyzkoušet i nás dospělé. Boží pohled je na tomhle stanovišti na tetu Radku. Konečně děti pustily z rukou korále a ona se jich zmocnila. Do teď jsem netušila, jak se dokáže vydovádět při výtvarné činnosti. Na tváři má blažený úsměv.

Naše skupina se rozrostla o Lídu a jdeme mírným mrholením dál.

Pod kopcem, na němž jsme kdysi sáňkovali, nás staví Sharp s Beruškou. Dělají z dětí dlouhou stonožku a vysílají na cestu. Tentokrát jen po stezce. Což je dobře. Takhle svázané děti by přes překážky lezly fakt blbě. Po splnění úkolu dětem rozdávají odměnu, loučí se s ovečkou, která jejich počínání celé odpoledne pozorovala a přidávají se k nám.

Naše už dost rozrostlá skupina vychází z lesa a okolo plácku, na němž stávají kolotoče míří pomalu ale jistě k Pytlákovi. Teď už je všem jasné, že tam bude cíl a tím asi i Pyšvolej. A že Věra nezabloudila. Děti finišují se zdobením korálků. Lubošem vyrobenými hřebíky přidělávají houby, přivazují šišky a to by v tom byl čert, aby měl korále někdo hezčí než my.

Za Pytlákem hoří oheň a vládne pohodová atmosféra. Ani tady mrholení nevadí. Tohle jsou gumové děti, tety a strejdové do nepohody, žádné rozmazlené princezny. Nad ohněm už se pečou buřty, po straně má Richard pod kontrolou Karlosovo stanoviště. Ano, Karlos už není ten malý kluk. Už si klidně okočíruje střelecké stanoviště. Richard v klidu zajistil oheň a pruty na pečení buřtů. Buřty, chléb, tácky, kečup vydává…… no to snad ne! PYŠVOLEJ! Myslela jsem, že bude sedět na vyvýšeném trůně, shlížet na prostý lid a čekat na svoje korále. Místo toho sešel mezi nás, pouhý plebs a rozdává potravu. Ó jak lidumilný tvor! Hned jsem si taky jeden buřtík ukořistila, než si to pán lesů, či čeho, rozmyslí.

Nakonec Pyšvolej přeci jen opustil svoji roli bufeťáka a jal se přebírat korále. Uznal, že naše jsou moc krásné. No to bych prosila! To tedy jsou! A že si za ně naše děti zaslouží odměnu. Dostaly obálku s pár písmeny, která měly složit do smysluplného slova. Trochu oříšek. Ale nakonec se zdařilo. Jedna skupina si složila: POKLAD, druhá: NAJDETE, třetí: V AUTĚ. Čtvrtou, tu nejdůležitější obálku s eSPéZetkou mého auta měli dostat vychovatelé. Tady se Pyšvolej vyřádil. Prý ji dostanou, ale za složení oslavné písně a básně. A pěkně si vychutnal i nás, motorkáře, a prý se máme taky snažit. Tak jsme se snažili. Teta Kačka s tetou Radkou se snažily nejvíc a vyšla z toho báseň a píseň zralá na nějakou prestižní cenu. Tu jsme tedy nedostali, ale dostali jsme touženou obálku. Musela jsem se kousat do jazyku, abych vychovatelům neradila, když přehazovali písmenka a čísla sem a tam a netušili. Konečně někomu docvaklo, že půjde o SPZ a že jediné auto s ,,C“ je moje. Dětem se už moc vysvětlovat nemuselo. Nabraly směr hřiště, k mému autu, dost fofrem.

Poklad je předán a teď ještě rozhodnout pořadí skupin do tělocvičny. Napínavého mače s kostkami se ujali vychovatelé. Je rozhodnuto, můžeme jít do tepla a pod suchou střechu děcáku. Vnutíme se na kafe na šestku a užíváme si pohodu s dětmi. Malý Mireček nás dostává svou roztomilostí a tím jak jezdí autem Richardovi po pupku.

Po krátkém odpočinku se skupiny postupně vrhnou do tělocvičny s bazárkem a poté do zklidněné atmosféry jídelny k psaní vánočních přáníček. Tenhle okamžik pohody mám ráda a pokaždé si ho užívám. Kristýnka dodala svíčky, cukroví, koledy a vytvořila kouzelnou předvánoční atmosféru. Dětem už teď září oči. Je to předzvěst toho, co nás čeká za dva měsíce.

Probíráme se přáníčky a únava nám leze i z uší. Věra, Voltrovci, Sharpovi, Hokovi se loučí a nakonec odjíždíme i my. Ještě s Kristýnkou, Hankou a Lídou stavíme u Buřta na pozdní večeři a pak už nás čeká dlouhá cesta domů.

Díky všem za skvělou sobotu :-).

 

FOTO:

barcafotky.rajce.idnes.cz/DDL,_PYSVOLEJ_podzim_22.10.2016

 

Vánoc v DDL 17.12.2015

Tenhle okamžik, kdy ožijí řádky doteď jen psané na papíře, mám nejraději. Kdy dostává seznam, který je sepsán, přeposílán, obnovován, vysvětlován….. podobu dětských tváří a balíčků zabalených ve vánočním papíru.

To ale hodně předbíhám. Té chvíli, kdy se papíry trhají, krabice otevírají, oči zvědavě vyvalují předchází téměř dvouměsíční příprava. Vybrat od dětí přáníčka, někde si je trochu vyjasnit (no uznejte: přání ,,trencle“ se plní trochu složitě), doladit velikosti, barvy a tak dál, vytvořit seznam a ten pak rozesílat s žadoněním o  pomoc po všech čertech. Tedy čerty k tomu nezveme, jen motorkáře a spřízněné duše. A že jsou spřízněné duše i motorkáři fajn lidé, tak se nakonec naplní účet a konečně i ta poslední kolonka na seznamu: Dárek pořídí……. ! A to je chvíle, kdy některým z nás spadne veliký balvan ze srdce.

Pak nastává fáze nakupování, balení, převážení dárků z bodů A,B,C,D a dalších  do bodů  E,F,G a dalších, podle toho v kterých bodech se nakupuje a z kterých bodů se vyrazí do bodu DDL ! Tahle fáze bývá napínavá a zda vše klaplo se dozvíme až ve finále.

Poté následuje sledování počasí, protože co si budeme namlouvat, jedeme na drsný sever a povětšinou jsme zhýčkáni pobytem na mírném jihu. Tak toho se letos opravdu obávat nemusíme. Na motorkách nejedeme jen proto, že se na ně blbě nakládají dárky.

Dárky z jihu a vysočiny jsme naložili do auta už ve středu, aby nás ve čtvrtek nic nezdržovalo a v poledne se Siskinem vyrážíme na dlouhou cestu. Ve tři v Jestřebí přistupuje do auta Laika s plnými taškami dárků a nacpaným pupkem z restaurace pod Habsteinem. A ještě provokuje vyprávěním, jak skvěle tu vaří.

V Lipové se po důkladném přivítání přidáváme ke kri-kri a Richardovi, kteří  už sedí na sedmičce u kafe. Postupně přijíždí Beruška, JitkaR6 a Medvědice Irča. Je nás osm. Paráda 🙂 .

Za pomoci větších kluků nandáme dárky pod stromeček v tělocvičně a už hledáme místa k sezení.

Besídku uvádí Míša Šulík a Kačka Růžičková. Jsou skvělí! A ostatní děti neméně. Postupně se představují po rodinných skupinách s nápaditým vystoupením. RS1 tančí. Tedy TANČÍ naprosto skvěle a jeden neví, jestli má zírat na taneční umění, či se popadat smíchy za břicho nápaditostí kostýmů. Ty namalovaný pekáče buchet! Tedy pánové 😀 😀 😀 ! O Jiřce ani nemluvě 😀 ! RS 2 zasáhla bránice plnou palbou. Prase v žitě v podání strejdy Radka nemělo, nepřekvapivě, chybu. Na RS 3 se ujal režie kdosi velmi šikovný. Skvěle propojil hodinu malování s tancem a zpěvem. Dětem na RS 4 se asi stýská po škole, tak si ji přenesly na besídku. Dominika je učitelka přímo rozená. RS 5 …brada mi padá, ústa zůstávají dokořán, dochází mi slova. Labutí jezero a labuť Aleš. Hluboká poklona a potlesk! RS 6 – Máš boky jako skříň. Né, to nikdo nikoho neurážel, to je písnička od Ewy Farné a šestkový děti na ni luxusně zatančily. RS 7- už loni jsem psala, jak nesmírně smekám před tetou a strejdou, že dokáží s těmi mrňaty vůbec něco secvičit. Tak letos šoupli laťku zas o kus výš se scénkou ,,krokodýl Chňapík“ Nádherný! Mezi skupinami děti předváděly taneční vystoupení s kterým zase bodovaly v projektu Hanky Kynychové. Neskutečné co s těmi svými těly dokáží. O pár vtipných okamžiků se postarala i technika a asi nezapomenu na postupné zvyšování děsu v očích zavěšené Lucky čekající na hudbu. A okamžiky dojemné taky nechyběly. Linou-li se ty vánoční písničky z rádií už přes měsíc, tak jednomu skoro lezou na nervy, ale tady z úst dětí dostávají úplně jiný rozměr. Ten původní, který by mít měly.

,,Scénky byly skvělé, taneční vystoupení famózní, děti mají můj obdiv! Chvílemi jsem zírala s otevřenou pusou, chvílemi se smála a párkrát mi šly slzy do očí“ napsala poté Jitka a myslím že tím vyjádřila pocity nás všech.

Besídka je u konce a teď je to na nás. Richard se ujímá slova a hromada z pod stromku se postupně přesouvá mezi napjaté děti.

Pod stromkem je prázdno a padá otázka, která nás děsila v oné fázi převážení dárků: ,,Mají všichni dárek?“ Kdesi v koutku pravého oka registruji několik rukou letících ke stropu a podlamují se mi kolena. Ta vteřina, než jsem zaostřila, byla neskutečně dlouhá a napadlo mě v ní, že se logistika převozu fakt zhroutila. Po zaostření na vychovatele mi začalo srdce opět bít. Fuj, ty mi dali 🙂 .

A teď povel: dárky rozbalit! a je to tu. Ano, ten okamžik, o kterém píšu zkraje. Slova psaná na papíře ožívají 🙂 . Teď se ukáže,  jak jsme se trefili, jestli nebude nikdo zklamaný. Plané obavy. Děti se předhánějí s předváděním dárků, s děkováním, s krásnými slovy. No a zas mi něco spadlo do oka. A zase nevím, jestli dáváme víc dětem my, nebo ony nám.

Odpoledne se přehouplo do večera a nám nezbývá moc času. Ale i tak se ještě porůznu vnutíme na nějaké skupiny. Na dvojce dostávám dárek s proslovem, díky kterému jsem se nezmohla na pořádný poděkování, neb se mi něco zadrhlo v krku.

Odjezd už se opravdu odkládat nedá, i když je to lákavé. Nějak se po děcáku nacházíme, postupně loučíme, nasedáme do aut a s úsměvy na tvářích i na duších odjíždíme. Díky všem a zas za rok 😉.

 

Barča

 
 

[Not a valid template]

 

 

 

Takhle to vypadá, že s tím ke střechu naplněným autem prásknu do nějakého plotu, rigolu či tak. Měla bych se přestat kochat a sledovat silnici. No jo! Jenže to není země, to je zahrádka! A v tom podvečerním, podzimním slunci barvy přímo vybuchují. Oranžová, měkce zvlněná zem. KáTéMáci musí podzim fakt milovat. To mám z toho, že kašlu na hlavní silnice a do Prahy jedu nádhernou, klikatou, úzkou, kotěhulkovou.

V sobotu 24.10.2015 ráno, po cestě z Prahy na sever, už tak nadšená nejsem. Barvy nezáří a jestli jedu krásnou zahrádkou tou mlhou nevidím.

Stavím v České Lípě na poslední benzínce. Tuhle benzínku a čas 7,45 jsem chtěla Laice navrhnout jako místo setkání. Předběhla mě. Měly jsme se sejít na úseku Ml.Boleslav- Lipová a ona na tom 100kilometrovém úseku navrhla to samé místo a čas, které napadlo i mne. Neuvěřitelné. Parkuji za jejím Peugeotem 206 a seznamuji se se sympatickou zrzkou. U kafe klábosíme, zjišťujeme, že máme hodně společného a po chvíli vyrážíme dál. V Rumburku ke mně nasedá Teo a za Šluknovem už zase jedeme podzimní, barevnou romantikou. Před týdnem bych nevěřila, že se Podzimní hry v DD Lipová odehrají za krásného počasí. Někdo nad námi drží ochranou ruku a fandí nám.

Kluci z Jedničky nám vyloží auta a vrhnou se do tělocvičny. Necháváme jim volnou ruku, věříme, že bazárek v pořádku zařídí a jdeme na kafe, pokecání a plánování odpolední akce na čtyřku za tetou Kačkou. Před tím se tedy musíme přivítat s dětmi. Je to takové jako vždy. Kdo zažil ví, kdo nezažil……. měl by ;-).

Přijíždí kri-kri, Richard a Karlos. A po chvíli ještě Sharp a Beruška. A prý dorazí i Pidisharpová. Potěšující! O Sharpových jsem nevěděla! Je nás dost. Klidně bychom mohli připravit stanoviště. Kašlem na to, plán neměníme. Snažím se všem říct co a jak. Opakující se remcání Richarda, že prý neví, co má dělat, mě nechává v klidu. Tak teď ještě oběd, na kterém zjišťujeme, že Laika (Lída) má moc ráda šunkofleky a můžeme vyrazit. Richard se snaží oslovit všechny skupiny megafonem. Reaguje pouze strejda Aleš a jeho pětka. Letí se dolů zeptat kde hoří. Ostatní nedbají. Asi jim je jedno, že ji shoří střecha nad hlavou.

Ve 13°° jsou i přesto opravdu všichni před děcákem a můžeme vyrazit. Společně dojdeme právě obnovovaným parkem, kolem zatím zchátralého zámku k rybníku. Tady se rozdělíme do skupin. Tentokrát jen do tří. Seznam dětí je dost hubený. Je to fajn, ke každé skupině se přidají dva motorkáři, kteří vědí co a jak. Kromě Richarda, neustále upozorňujícího na to, že neví co má dělat a mne, protože jdu v první, trasující skupině. Což o to, trasovat dovedu, ale co si budeme povídat, lesy kolem Lipové mne už párkrát viděly bloudit. Děti tvrdí, že to klapne, neb ony vědí kudy a kam, tety Kačka a Helena tvrdí, že to klapne, ale že vůbec netuší kudy a kam.

Necháváme dvě skupiny na pospas úkolům odchycených rybiček, které je mají pozdržet a jdeme s první skupinou do lesa. Zatím ještě vím kudy. Po pár zavěšených fáborkách ( dle Natálky báborkách) vytahuje Lída z batůžku toaleťák. Né, nemá střevní potíže, ale budeme plnit první úkol. Všechny děti se v pohodě účastní a můžeme pokračovat. Na křižovatce pod Jáchymem (tu poznám) se domlouváme kudy kam. Ondra s Marianem tvrdí, že to mají pod kontrolou, Katka má obavy, že dojdeme až k silnici a budeme to muset vzít kolem Kuby, což by už bylo dost daleko. Navrhuji smyčku, dojít k Jáchymovi sejít druhou cestou a tudy se zase vrátit zpět. Nakonec jdeme dál. Počkáme a uvidíme :-).

Lída se rozhodla, že jednoduché úkoly trochu okoření a kromě korálků poztrácela i provázek. Zachovala chladnou hlavu a vyhlásila speciální cenu za nalezení.

Jdeme lesem vonícím podzimem, plníme úkoly, David pobíhá okolo a každou chvíli se vrací tu s modrákem, tu s hřibem kovářem, tu s liškou….. Očividně ho houbaření baví, jsem zvědavá, jestli bude čištění bavit i strejdu Aleše.

Věšíme fáborky, plkáme s dětmi, krmíme se sušenkami (to je fuk, že na ně nevidíme), poznáváme předměty ve fuseklích, fotíme se a je nám fajn. Jen cesta vypadá trošku jinak, než si ji tu pamatuji. Ale problém není ve mně, lesáci tu vše předělávají a s trasováním se nenamáhají. Jak pak má jeden vědět kudy jde. Jdeme po nějaké nové cestě a pomalu nás přepadává strach, že fakt dojdeme k silnici. Potěš koště, místo krátké procházky nás asi čeká slušná túra. Odbočka vlevo! Určitě musíme jít vlevo, to je jasný, jen si nejsem tak úplně jistá, že tudy. Při věšení fáborků se snažím nemyslet na skupiny, které jdou za námi. Doufám, že jim brzy nepůjdeme naproti.

Z chmurných myšlenek mě zachraňuje skluzavka, kterou nám les pro zpestření vyrobil z mechu, listí, bláta, kopce a vody. Kloužeme po nohách a někteří i po zadku. Tuhle atrakci si nejvíc užil Filípek. Tedy Filípek už tak nějak není malý Filípek, ale pořádný kus Filipa. Sakra děti, přestaňte tak děsně rychle růst! Pod skluzavkou máme jasno. Tady lesáci nic neprovedli, tady to poznáváme. Sláva, jdeme dobře. Ještě že jsme nedali na kluky, hnali se úplně jinam. Jsem tak spokojená, že mě nedokáže rozhodit Richardův telefonický dotaz, cože to má vlastně dělat.  Na hřejivém sluníčku se chvíli sekneme s foukačkami, cílem útoku byla teta Kačka a čert ví proč, ale zrovna tohle děti úžasně bavilo. Dotaz, kolik měří kri-kri a kolik cm má Richard v pase je docela výživný. Padají luxusní hlášky a 50 v pase Richarda určitě potěší. Z lesa vychází Sharpovic skupinka, přeci jen nás došli, ale to už vůbec nevadí, hřiště u Pytláka máme na dosah. Doslova.

Za každý splněný úkol dostaly děti část puzzle. Asi tři kousky mi zbyly v kapse, nějakou tou básničkou a kotoulem přes zábradlí si je děti vyslouží. Můžou si puzzle složit a přečíst z něj zadání finálního úkolu. Sehrání Mrazíka stopnu. Jednak je to pro ně těžké, druhak vím, že ostatní skupiny mají sehrát reklamu. Tak to sjednotíme. Aby jim do toho tety a strejdové nekecali, tak dostávají puzzle své a na něm zjišťují, že mají sehrát televizní noviny. Ale stále nám chybí třetí skupina. Na startu jsem všechny prosila, aby brali ohled na mé pohybové ústrojí a nechvátali, ale že to vezmou až tak vážně jsem netušila. Snažím se zahnat vzpomínky na kri-kri bloudící a volající z Německa. To už tu taky jednou bylo :-).  Při čekání si jen tak hrajeme, děti přivítaly gumu a míčky, které jsem vyhrabala z batohu, klábosíme a je nám fajn.

,,Já vůbec nevím, co mám dělat“ mi hlásí s přiblble šibalským úsměvem Richard, když konečně dorazí. Dát mi tu pralinku, co má v ruce, to je přeci jasný!!! Poslední skupina si rychle připravuje scénku a můžeme jít na věc. Sehrají profláklou reklamu: ,,já nemusím, já už ho vidím“. Tady stojí za zmínku podříznutí kri-kriny. Druhá skupina nám předvede ,,Merci“ na nádraží. V roli mašinky zazářil strejda Aleš. A naše droboť se dobře popasovala s reklamou ,,OBI“. Pravda, když Ondra oznámil, že ,,budeme mít miminko“  asi mu moc lidí nevěřilo, ale jeho objetí s Denisem bylo dojemné a opravdové.

Zářnou tečkou se stalo vystoupení vychovatelů. V ,,televizních novinách“ zazněly zprávy z politiky, veřejného života, počasí. Vychovatelům se podařilo naprosto skvěle pobavit a rozesmát droboť i dospěláky. Aligátor 🙂 🙂 🙂 ;-)!!!

Je 17 °°h a sluníčko nám říká, že máme přichvátnout, že už si chce jít schrupnout. Tak už jen rychlé určení pořadí ve kterém se půjdou rodinné skupiny prohrábnout bazárkem v tělocvičně. To tentokrát spravedlivě rozhodnou kostky. Teď už jen zbývá poděkovat sluníčku, že nás tak krásně na naší cestě provázelo a šupem do vyhřátých zdí děcáku.

V tělocvičně je bazárek připravený k obřímu přehrabování a v jídelně se usídlil Ježíšek. Tedy přímo Ježíšek ještě ne, zatím jen jeho pomocníci, koledy, cukroví, svíčky, větvičky a hlavně obálky a krabice na přáníčka.

Přehrabávání a zkoušení nových módních výstřelků děti slušně rozdovádí, ale atmosféra v jídelně je naopak až zázračně zklidní.  Přáníčka si píší, někteří rozhodně a jasně, předem připraveni, někteří váhavě a dumavě, na domácí úkol nepřipraveni, ale všichni v poklidu a s dobrou náladou.

Tělocvična se úspěšně prázdní, krabice na přáníčka plní a děti přebírají ,,poklad“, či vlastně odměnu za to, jak nás celý den bavily. Igelitky pro jednotlivce i pro skupiny, plné hlavně hygienou, Sharpovic doplňují kily bonbónů. Děti s plnými náručemi odcházejí postupně do pelíšků. Snad se jim budou po dnešním nádherném dni zdát ty nejhezčí sny. Další den prožitý s báječnými dětmi se chýlí ke konci.

K večeři dostáváme pečené kuře a usedáme k třídění přáníček. Děti jsou zase skromné a vyplnit přání by snad neměl být problém. Jen se někde ještě budeme muset dotázat na velikosti, barvy, styly oblečení a bot, abychom předali Ježíškovi přání jasná a přesná.

Cesta zpět mě vedla krajem zajímavým, kde pan Levý kdysi kutal do skal………… ale to už sem nepatří. Sem patří už jen poděkování za skvělý den i večer. Všem. Dětem, tetám a strejdům, motorkářům, tvářím dávno známým i těm úplně neznámým. Bylo to s vámi všemi úžasné :-).

 

[Not a valid template]

 

Taky vás štvou koledy a vánoční zboží už v říjnu? Mne taky. A jak! Přesto i my, motorkáři spolupracující s dětským domovem v Lipové, připravujeme v říjnu cukroví, koledy a každoročně se pokoušíme o vánoční atmosféru v říjnu, po ukončení Podzimních hrátek. Proč? Protože je třeba vybrat od dětí přáníčka pro Ježíška, sestavit seznam a oslovit širší motorkářskou veřejnost, zda by se k nám nepřidala a jakýmkoliv způsobem nám nepomohla. A čas hraje proti nám. Prostě před Vánoci letí ještě ukrutnější rychlostí, než obvykle.

Ale i letos se to povedlo. Potřebné peníze se díky dárcům sešly a dárky byly nakonec nakoupeny.

A tak můžeme zabalené dárky naložit do aut a vyrazit na sever. Z Habří jedeme letos dokonce tři. Siskinka, Milča, která sebou veze pro všechny holky upletené šály a já.

V Lipové už upíjí kafe kri-kri s Richardem a po chvíli přijíždí Albi. ALBI! Ano, i ten se letos připojil k nákupům a přijel se podívat jak to vedeme. Připojují se Hokovi a posléze i Roťákovi, které teď a tady poprvé poznáváme. Doufám, že né naposledy.

Děti nás vítají nadšeně jako vždy a Míša mi říká, že se bojí, děsně bojí, že to nezvládne, že má strach. Prý to zas celé uvádí a trémou se klepe jak drahej pes.

Po slupnutí dobrot, které nám připravila kuchyně je čas zasednout na lavičky a koukat, co nám děti zase předvedou. A že je na co se koukat už víme. A zas zíráme.

 

Jednička si představení nechává nakonec, protože někteří ,,jedničkáři“ přijíždějí ze školy později. Takže začíná ,,dvojka“. A začíná útokem na naše bránice. Pohádka o Červené Karkulce se dá pojmout i takhle. ,,Trojka“ nás naopak trochu dojme. Jejich ,,Halleluja“ je všeříkající. A,,čtyřka“ na to jde zase zvesela. Trpaslíci v pohádce o Sněhurce by rozchechtali i smutnou princeznu. A pak nastupuje ,,pětka“. Tak to je hóódně silná dávka. Spartakiádní poupata v jejich provedení…. smích je slyšet určitě až do Šluknova. A ani ,,šestka“ našim bránicím nepovoluje oddechu. Jejich ,,pidilidi“ neměli chybu! A ,,sedmička“? Tak ta ve mně vyvolává touhu se hluboce poklonit tetě a strejdovi. S těmi novými prďolaty secvičit scénku a polámaném včelím medvídkovi muselo být fakt náročné.

A mezi tím vším tančily děti sestavy, se kterými zase sbíraly medaile u Hanky Kynychový. Nádherný pokoukání. A konferenciér Míša ten jeho strach přepral a jeho vstupy s Klárkou byly skvělé.

Nakonec nastoupila ,,jednička“. Holky skvěle zatancovaly se stuhami a kluci si ze sebe dokázali udělat docela srandu a tím byli naprosto skvělí. Luboš dokonce vytáhl na parket i mě. Čímž mě tedy dvakrát nepotěšil…. ale nakonec vlastně potěšil :-).

 

A teď je čas na Ježíška. Ještě před rozdáním dárků představíme dětem Albiho, poděkujeme mu, že nám děti našel 🙂 a jdeme na to. Většina přání byla letos velmi skromná, tak tam většinou Ježíšek ještě nějakou maličkost dohodil.

A když byly dárky rozdány, tak nastalo společné trhání, rychlé rozbalování a ….. pro nás trochu napětí, zda budou děti spokojené, zda nečekaly třeba něco jiného, něco víc. Nečekaly. Naopak vypadaly spokojeně a to je přesně to, proč tu teď jsme. A ač bychom si tu atmosféru chtěli užít déle, tak to prostě nejde. Někteří z nás to mají domů 350km a zítra jdeme do práce. Takže teď jen rychle donést dárky od Roťáka mimo seznam na ,,sedmičku“, kde je malý potěr, který si hračky užije nejvíc, dovézt domů Sabinku, která se mnou pořád do Lipové ráda jezdí a pak fofrem domů. Tak to byl tedy plán. Nakonec jsme trochu z nostalgie zastavili u Vuřta, pořádně se nadlábli a ještě pokecali u kafe. Takže do pelechů jsme se, my haberští, dostali ve tři ráno.

Nevadí. Jestli nás příští rok Ježíšek zavolá, že potřebuje pomoct, jedeme zas 🙂

 

Krásné Vánoce všem.

Pátek 17.10.

,,Jídlo nevoz, včera jsem dělala provensálský kotlík“ . Né,, že bych kri-kri kuchařskému umění nevěřila, ale přeci jen….. grilované kuřecí kousky jsem na cestu zabalila. Na cestu se Siskinkou do Jílového, kde sežereme kri-krině provensálský kotlík, který byl mimochodem naprosto luxusní, a kde hlavně připravíme materiál na zítřejší akci: ,,Podzimní hrátky v DDL“ .Do Jílového jsme se dostaly nějakou pofidérní objížďkou, která nás přesvědčila, že by to byla fakt luxusní cesta za světla a na motorkách, ale teď za tmy a v dodávce, …..mno, docela opruz.
Příjezd do Jílového mě trochu rozhodil, neb se nekonal po kočičích hlavách, různě propadlých, tu vykotlaných, tu prolitých asfaltem, ale po NORMÁLNÍ ASFALTOVÉ silnici!!! Sakra! Sebrali mi tu díry, v kterých jsem kličkovala nějakých 30let a dalších 20 před tím poslouchala sakrování, jak mezi nimi kličkoval můj tatínek. Hroutí se mi životní jistoty.
V Jílovém jsme byly řádně přivítány kri-kri maminkou, psem, naložily jsme dodávku až po střechu materiálem a pustily jsme se do vymýšlení, psaní, laminování, stříhání…… prostě všeho, co budeme zítra potřebovat (jsme si myslely). Na grilované kuře se mi vykašlaly a šly jsme spát. No tedy jak kdo. Kri-kri obětavě sundala ze stěny odporně tikající hodiny, ale neodstranila hodiny radniční, které kromě tikání oznamovaly i každou čtvrthodinu, kterou jsem nespala. Hnus velebnosti!

A v sobotu 18.10.
ráno při snídani zas neměly na kuře chuť. Dobrá, dávám si ho sama. A pak konečně jedeme. Sice do zákazu, neb jsme narazily na další objížďku, ale to nevadí. Projíždíme obcí Psáry přesně v okamžiku, kdy ji fakt uzavírají a nemůžeme se dohodnout, zda se ten fešák, který ji uzavíral na nás usmíval, nebo mračil. Mračil! Jsem to viděla!
A pak prostě jedeme na sever a střídavě vzpomínáme na situace, kterých jsme na téhle trase zažily hafo. Jak říká kri-kri: ,,tahle cesta je dlážděná benzínkami, kde jsme tropili výtržnosti a nemůžeme se na nich ukázat“. Ukazuji jednu, na které jsme nic netropili a klidně se tam ukázat můžeme. Kri-kri souhlasí. Benzínka je to úplně nová, námi ještě doposud nenavštívená. Nezajíždíme na ni, necháváme si její panenskost na jindy.
Do děcáku dorážíme asi tak s hodinovým zpožděním, ale vůbec to nevadí. Větší děti se nám na materiál vrhly, jedničkoví kluci vtrhli do tělocvičny a než jsme se nadály, tak byla tělocvična připravena na nájezd kobylek. Super! Takhle by to šlo!
Ve chvíli, kdy hodinky hlásily 20minut do zahájení akce, nám oznámila teta Katka ze čtyřky, že nám tentokrát připravili cestu oni. Páni! To je bomba! Nechávám připravená čísla, puzzle, materiál na hry v batohu a ráda se nechám překvapit.
Těsně před třináctou hodinou, která znamená odchod z děcáku, přijíždí Ivča a Martinka s pětiměsíčním Maxem. Trochu se orosím při představě, že to malé miminko má s námi absolvovat celou cestu, kterou nám děti s tetami připravily.
Rozdělujeme si děti do skupin a postupně vyrážíme. Jsem šťastná, motají se kolem mne všichni Šulíci, spousta dalších skvělých dětí a bezva tet. A sluníčko se může přetrhnout, aby mi ten super den ještě zpříjemnilo. S pár novými dětmi chvilku hledáme společnou řeč. Ještě nás neznají a tak trochu netuší, co od nás čekat. Ale ledy se prolomí vcelku záhy.
Z Lipové míříme na Liščí po růžových fáborkách. A když je u fáborku růžového i hnědý, tak se na chvilku zastavíme. To proto, že někde poblíž je papírek s otázkou, která je třeba zodpovědět. Hnědých fáborků je 30. Děti odpovídají na otázky tipu : ,,jaké číslo má J. Jágr“ , ,,jak se jmenuje synek Rumcajse a Manky“ bleskově a rozhodně. Což mě neudivuje, ale stejně tak většina odpovídá i na otázky :,, v kterých letech byla první světová válka“ či: ,,urči pořadí prezidentů od TGM až po Zemana“. Šikulové. Na otázku: ,,jak se jmenoval první ČR prezident“ vyhrkne Jára bez přemýšlení : ,,Masaryk“. Sotva mu odkývu, že ano, tak se do něj rázně pustí David Šulík, že to tedy ne! Že Havel, a že on to tedy fakt ví! Jára se nehádá, je mu v mžiku jasný, že ulítl a nepomáhá mu ani moje ujištění, že i já se nechala zmýlit a že jsem si otázku taky přečetla hodně nepozorně a odpověděla bych stejně. David nám to řádně nandal! Až doma jsem zjistila, že špatně odpověděla i Siskinky skupina. Neměli Davida!
,, Jaká řeka protéká?“ čtu a tázavě zírám na tety. Rozesmějí mě děti, které teď po takhle položené otázce vykřikují:,,Vltava, Labe!“ Tety zírají na mne a asi čekají odpověď. No já bych ráda odpověděla, ale nějak nevím jak. Takže zase tázavý pohled směr tety. Teta: ,,No Prahou tam je!“. Já: ,,No není“. Teta ,,Kdo to psal?!?!“ Dan velmi tiše:,,jsem to nedopsal, no“, všichni: mohutný smích.
Za Liščím to stáčíme k Jáchymovi a trochu se bojím, že v lese tak pěkně nebude. Zbytečně. Je nádherně. Děti se trochu rozutekly a radostně nám nosí houby. Neradostně zjišťují, že je nikdo nechce. Konečně potkáváme houbaře, kterému svoje úlovky vnutí. Lesní vůně a pohoda napovídají, že z mechu a kapradí vyskočí Křemílek, zatancuje víla Amálka, či se alespoň na okamžik z houští vynoří Hejkal. Místo toho se mezi stromy prohání Martin s Míšou, Davidem, Danem, Denisem…….. a je to podívaná stejně krásná, jako na postavičky pohádkové. A do toho hemžení se usmívá Martinka. Je to určitě víla, neboť jen víla je schopná se kilometry a kilometry chůze usmívat s pětiměsíčním závažím na rukou. Max je skvělý po mamince. Vypadá to na kluka do nepohody.
Celou cestu se nám lepí na paty skupina kri-kri, která má být 10minut za námi. A nejaktivnější je Mareček. Dohání nás a špízuje, kde hledáme otázky. Docela mě baví, je to nedávno, kdy se na každé procházce vlekl vzadu.
Pod Jáchymem se dáváme dolů a okolo Pytláka zpět do děcáku. Scházíme se všichni téměř najednou. Buď ty dvě skupiny za námi hrozně chvátaly, nebo my jsme se vlekli. Vlekli, bavilo mě to.
Teď je třeba rozhodnout v jakém pořadí půjdou hrabošit RS do tělocvičny.
Plán, který jsme připravily dopředu necháváme spát. Zabral by nám víc času a ten teď nemáme. Takže rychlá improvizace. Svážeme každou skupinu do nitě a necháme je jít po hřišti. Která přetrhne niť jako první, půjde do tělocvičny jako poslední atd. Otázky: ,, a co když dojdeme až na konec bez přetržení?“ házím s mávnutím ruky na povrh hřiště. To bych chtěla vidět. Vím od haberské pavoučí pavučiny, že ujdou sotva pár metrů. Tak to tedy vidím. Sakra! Asi máme pavučinu nějakého hóódně silného pavouka. Fakt ji nikdo nepřetrhl! Neuvěřitelné. Takže zase rychlá improvizace. Sjednotit počet dětí ve skupinách a štafeta. Je to fofr, ale máme to. A zase zůstáváme jen tři. Ivča s Martinkou a Maxem odjíždí.
Co se děje v tělocvičně moc nevím, ale za to vím, jaké to bylo u psaní přáníček. No jaké? Vánoční! Vánoční výzdoba, svíčky, perníčky, cukroví a hlavně krabice na psaníčka Ježíškovi. Děti byly většinou rozhodnuty dopředu a tak zbyl čas i na pokecání a předání nějakých cukrovinek jako poděkování za dnešní den.
No a pak děti do pelechů a my do práce. K otevírání přáníček si něco zakousneme. Na to, že jsem nahlásila tři hladové krky, nám toho zas připravili hafo. Salámy, sýry, sekanou, zeleninu…….a to vše nám hlídají na šestce. Tak si tam pro to mažeme. První pohled do ledničky je úchvatný a nedá nám to, hned do tý nádhery hrábneme. A pak u zavřené ledničky klábosíme s šestkovýma holkama. A do rozesmáté nálady přichází teta Katka, ledničku otevírá a velmi zvýšeným hlasem pokládá otázku: ,,kdo to sežral???“ Tři ruce letí bleskurychle ke stropu. Asi se my tři tváříme i trochu vyděšeně, neb se všichni ostatní luxusně rozchechtají. Včetně tety Katky. Raději bereme baštu a mizíme na izolaci. A na kuře mi zase kašlou. Přáníčka nás trochu překvapují. Převládají hygienické balíčky a pletací gumičky. Budeme muset někam něco dotlačit.
Ještě trocha pokecání na šestce, gratulace Honzíkovi k nastávajícímu otcovství a pak šupem k Pytlákovi na pivo.
,,KANÁRA!!!“ Vykřikla Siskinka, bouchla do stolu a vyvalila oči! Zděšeně se s kri-kri na sebe podíváme a fakt ani trochu netušíme, co si máme myslet. Siskinka si vzpomněla na pointu situace, kterou nám líčila ráno po cestě. Prostě historku teď a tady, po čtrnácti hodinách, dokončila. Jestli si nás náhodou v týhle hospodě do teď někdo nevšiml, tak teď už o nás ví i v dalekém sousedství. Ti pánové trochu vyššího věku nás viděli už před tím, ale teď se rozhodli, že baby, co se takhle chechtají stojí za větší průzkum. A tak k nám přistávají paňáci jakési slivovice. Prý dobré. Nevím. Smrdělo mi to, nepila jsem to. ,,Doufám, že si nepřijdou přisednout“ říkám a kri-kri zkušeně odpoví: ,,neboj, než najdou hole, tak utečeme“ . Prostě veselý večer. Necháváme veselý večer veselým večerem a jdeme spát. V Lipové netlukou žádné radniční hodiny, to se to spí . Ale i tak se

v neděli 19.10.
budím něco po šesté. Nejraději bych vlítla mezi děti. Místo toho se snažím nepřevalovat, nechodit na záchod a čekat až se ty dvě ospalkyně proberou.
K snídani nechtějí kuře a já zjišťuji, že jsem naše jídlo dala omylem na čtyřku místo na šestku. Nevadí, nezbaštili nám to. Ještě nás čeká buchta na sedmičce, kterou nám upekl Kája Pollák. Skvělá! Čokoládová!
No a pak se jít rozloučit po skupinách. Vždycky si říkám, že to vezmu fofrem a vždycky vím, že to neklapne. Teď mají děti největší chuť klábosit, vzpomínat na společné akce a mně se odtud vůbec nechce.
Nakonec přeci jen odjíždíme. Mise splněna. Materiál předán, seznam dárků po kupě. Proto jsme tu byly. A taky proto…. no nic, někteří vědí 😉 .
Po cestě zpět zase vzpomínáme na cesty minulé a abychom zavzpomínaly řádně, tak stavíme u Zlatého buřta. Jo, tak tady se toho událo….  . Teď tu umírněně poobědváme a jedeme dál. Na Karlštejn. Že se do Jílového a Habří nejede přes Karlštejn? No co?! My tudy jedeme. Jednak potřebujeme něco vyzvednout od Danduleho, druhak tam pokecáme s JitkouR6. Kudy na Karlštejn? Vcelku jasnou cestu nám kazí nové silnice a objížďky. Čím víc bloudíme, tím víc se chechtáme. Nakonec se, i přes nechuť důležitého policisty, dostáváme do podhradí, parkujeme mezi procesím turistů, dáváme kafe, chorvatskou zmrzlinu a kecáme s Jitkou.
Jitka nám slibuje, že nás z turistického místa vyvede mimo objížďky. Provází nás davem turistů přímo pod hradem, poté nějakými kozími stezkami okolo řeky, krásným údolím a v Dobřichovicích se loučí.
A pak prostě do Jílového, rozloučit se s kri-kri, vyhnout se objížďkám a dorazit do Habří.
A teď je zapotřebí dát do kupy Vánoce a dojíst to kuře.
Holky díky! Byl to skvělý víkend!

 

Barča

 

,,Dnes mezi 17,°° a 20,°° vám přivezu balík“ . Tak tuhle SMS si kdesi u Písku čtu docela s rozpaky. Na jednu stranu jsem ráda, že se dárek, objednaný někdy před třemi nedělemi neztratil, na druhou stranu, byl to dárek do děcáku a tam zrovna teď odevzdat dárky jedu. No nic no, vždyť on může nakonec posílat Ježíšek dárky i poštou, ne?!
Ježíšek se letos celkově trochu vycajchnoval. Řekl si, že už to jeho ježíškování v Lipové šlape 10 let a tak je třeba nás trochu prověřit, jak to dáme, když už to tak lehce nepůjde. On je to trochu šibal a zkouší nás. Ale nakonec se umoudřil, všechno dal do richtiku, naložil auta v Habří, Táboře, Praze a poslal nás na sever, že se tam prý již na nás těší. On i děti.
A děti se opravdu těšily! Rozesmáté se na nás vrhly a slibovaly fakt skvělou podívanou. Na čtyřce nás nakrmily pečivem. Pomohly nám nanosit dárky do tělocvičny, a v kuchyni… hm, skvělá Maruška a spol. nám připravila večeři, kávu, minerálky… Dííky 🙂
V tělocvičně jsme se ani nemuseli moc tísnit. Z řad motorkářů nás dorazilo pomálu. Za Habří já, za Tábor Bullovka s pidibullováky (tedy že by Kevin a Amálka byli nějak pidi… no tak to už nejsou) , za město hlavní veliké Richard, kri-kri … a sqwer +spol za…. vím já za jakou kotěhulku 😉 . Bylo nás ukrutně málo.
A v 17,°° začala ona skvělá podívaná.
Jednička nezaostala za svými minulými ročníky, strejda Radek se do hry položil a porodil přímo na místě dva Ježíšky. Marečkovi a Míšovi se jejich narození očividně líbilo.
Dvojka vsadila na umělecký cit diváků. Spojila mojí oblíbenou andělskou píseň od Kryla s výtvarným uměním a bylo to moc hezký.
Trojka obsadila do hlavní role Sněhulky Jirku Mača a s vývojem děje pohádky se vypořádala překvapivě. Trochu jsme čekali, jak se z vysvobozujícího polibku vykecají, ale dali to skvěle.
Čtyřka…. tanec… co dodat?!?! Tanec je v tomhle baráku čímsi nadpozemským. Pokaždý nechápu! Dokonalost narušila, díkybohu, alespoň technika a tak jsme se mohli na začátku zasmát a Richard upozornil účinkující, že spojka je nalevo (kdo neviděl, nepochopí 😉 ) a byl potěšen barvou triček účinkujících.
Pětka vsadila na profláklou pohádku ze země východní a jejich zpracování bylo dechberoucí. O ježibabě Žanetě se mi bude ještě dlouho zdát :-).
Sedmička zahájila něžně znělkou Večerníčka a Aleškem v papírový čepici na koloběžce. Poté přitvrdili Freddim Mercury a ,,Jutinem“ 🙂 Karel i Petr jsou úřasní. A zrovna tak Věrka s Kristýnkou. Tahle skupina se fakt umí vlnit!!!
A vlní se vlastně celý děcák. Meziskupinové vystoupení bylo rozvlněné latinou, včelím poletováním, vlněním Sáry a Žanety …. ono prostě není divu, že při soutěži s Hankou Kynychovou tahle děcka vyhrávají . A pozor! Letos si noční tety řekly, že jsou jaksi opomíjeny a že to tedy tak nenechají a že ukážou , co dovedou. A to tedy ukázaly! Tak to byl mazec! Při jejich vystoupení mě mrzelo, že nemám klobouk, nebylo co smeknout! Paráda baby!!!
Celý večer provázela Klárka s Míšou. Což Klárka, už skoro dospělá holka, ta to dala v pohodě, ale co Míša? Tak ten tedy fakt překvapil. Byl naprosto skvělý, vše si pamatoval a bezvadně odkecal.
A pak přišla závěrečná píseň celýho děcáku. No a o tý psát nemůžu. Při tý mi seděl Ježíšek na rameni a říkal: ,,Vidíš, má to smysl“

Má! A já děkuju všem, kteří se jakkoliv zúčastnili a pomohli. Jde to čím dál tím hůř a každá pomoc je opravdu vítaná!

(a ještě dodatek: Mám nesmírnou radost, že se na těchto setkáních potkávám s dětmi,kteří jsou už úplně jinde. S Martinem, Radkem, Sabinkou, Katkou:-) )

[Not a valid template]

Lesy, louky, cesty kolem Lipové už za ta léta her dobře známe. Takže natrasování bude brnkačka. V tomto duchu si s kri-kri vyměňujeme maily a uklidňujeme se, že nás nedostatek lidí nerozhodí. Kri-kri s Richardem v pátek natrasují fáborkama, já přivezu písmenka KIMovky, kterými v sobotu za ranního kuropění trasování oživíme a připravíme materiál na stanoviště, která budou samoobslužná.
Plán zněl jasně, prostě TO DÁME!
Páteční večer napovídal, že nás čeká krásná, pohodová a klidná sobota. Pátečním večerům se nedá věřit. Ale to teď ještě nevíme. Teď vybalujeme věci do her, děti nám pomáhají nanosit materiál a poklad do tělocvičny, konzumujeme na sedmičce naprosto úúúžasnou buchtu, kterou upekla Emilka, ač ji měl za trest upéct Peťa, domlouváme s Jiřkou a Luckou jejich maturák a …no prostě si je užíváme. A do toho užívání mi kri-kri říká, že to s Richardem natrasovali od aleje kolem Kuby a Vlčích pramenů až k silnici a že nám na ráno zbyl jen úsek od Zámečáku, další alejí, tam nahoru do kopce a pak…. no to je kousek, to zvládneme za chvilku. Pátečním večerům a kri-kri se nedá věřit 🙂 ! Ale to teď ještě nevím. Teď sedíme na šestce a do plánů zasvěcujeme Jiřku, Lucku a Šárku. Holky zítra povedou dvě skupiny a vysvětlí motorářům, kteří dorazí později co a jak. Další dvě skupiny povedeme my s kri-kri a co a jak víme. Tak to si zatím myslíme. Kolem desáté přijíždí Bullová s Kevinem a se skoro dospělou Amálkou. Nějak to letí.
Ráno v sedm hodin je ještě tma! Ne!!! Tma vypadá jinak. Tedy vypadá takhle, ale než dorazíme do lesa bude světlo a na trasování uvidíme. Jdeme na to. Ráno je… Nějak nevím, jak to napsat, abych nepoužívala otřepané fráze, které se používají na podzimní, barevná, sluncem zalitá a chladem zpestřená rána. Na mlhu válející se nad Zámeckým rybníkem. Ne, nevyfotím to, nebudu se zdržovat a fotit kýče, přírodou vytvořené. Foťák si vezmu, až vyrazíme s dětmi. Kri-kri navěšuje fáborky překvapivě v oranžové barvě a s nápisem KTM, já vrážím do kůry stromů napínáčky na KIMovce (stromy promiňte) a je nám krásně. A jdeme a jdeme… Najednou mám divný dojem, že jdeme sice moc krásně, ale nějak to tu nepoznávám.
No a tím začínají letošní PODZIMNÍ HRÁTKY V DDL. Teď to vzalo ten správný fofr. Jdeme rychle, rozhlížíme se a zjišťujeme, že nemáme ponětí, kde jsme. Jdeme ještě rychleji a najednou zjistíme, že jsme úplně jinde, než být máme. Jdeme zpět a sundáváme trasování. Už jste někdy sundávali trasování v protisměru? Zkuste to! Zábavné.
ANO! Tady jsme dobře! Tady byla loni houba! Teď to zní trochu blbě, ale tam v lese to znělo jako balzám. Fakt jsme se trefily a jsme na známém místě. O kus dál připravujeme stanoviště. Puzzle. A snažíme se to dětem trochu ztížit! Ukrýváme ho dobře. A jdeme dál a… tak nějak zjišťujeme, že jdeme zase blbě. Jdeme zpět, sundáváme trasování v protisměru a docházíme ke stanovišti. Tak tohle bylo asi první místo, kde mě přešla dobrá nálada. No, bylo to možná i horší. Z kri-kri výrazu čtu, že se taky dvakrát nebaví. Trochu nevěřícně na sebe koukáme a nutíme se do úsměvů. Dobrá! Jdeme najít puzzle a půjdeme jinudy. Sakra!!! Kterej blbec to schoval tak dobře!!! A proč si děláme bojovku samy pro sebe??? Nalezeno, odtrasováno, hledáme další cestu. Tady to poznávám!!! Ano, poznávám 🙁 Konečně turistické značky! K Jáchymu to máme tři sta metrů nahoru. Tak tady jsme fakt být nechtěly! Vlčí prameny jsou úplně jinde! Bojím se podívat na hodinky. Trasujeme, odtrasováváme, připravujeme stanoviště, likvidujeme stanoviště už nějak dlouho.
,,Kde jste?“ no tak to je přesně ta otázka kterou jsme slyšet nechtěly. Na oplátku se Richarda ptám, kde je on. Prý na toaletě( řekl to jinak) a kaká (řekl to jinak). Tak to jo. Tam se může dozvědět pravdu! Na jeho otázku odpovídáme, že to víme úplně přesně, že jsme kousek pod Jáchymem a nemáme nejmenší ponětí, kudy máme jít dál, ale víme naprosto jasně, že do startu na místě nebudeme a prostě to tam musí nějak okočírovat! Má nás rád. Teď obzvlášť! To poznám podle jeho hlasitého smíchu, který mi málem vyrazil mobil z ruky. Na pomoc přijíždí Medvědovic famílie a Mariano se Svatkou. Vůbec nevadí, že nikdo neví, co má dělat, spoléháme na holky z jedničky, které jsme včera zasvětily.
A v lese je krásně. Tedy v lese by bylo tak krásně, kdybychom věděly, kde jsme a kudy se dostat tam, kde bychom být měly. Nálada je zajímavá. Stavy paniky se střídají se záchvaty smíchu. Děsí nás pomyšlení, že se netrefíme na silnici v místě, kde je trasováno z druhé strany. Děsí nás pomyšlení, že se za námi děti poženou a my jim budeme muset říct, že je fajn, že nás našly, ale teď se budeme muset stejnou cestou vrátit. Bez stanovišť, bez celkové hry.
A do toho zase telefon! Ano! My Richarde víme, že jim musíš něco říct! My víme, že už jsme tam měly dávno být, vysvětlit všem legendu a vzít si dvě skupiny pod svoje křídla! My to víme! a to je tak to jediné, co s tím uděláme. Prostě tam nejsme a ty je budeš muset poslat, aby nás našly. Že ti to nebudou věřit? No nebudou, ale co si budeme povídat, oni nám dost často nevěří. A kolikrát i oprávněně.
A tak, když Richard vysvětluje celému děcáku a motorkářům, kteří dorazili, že se akce ,,Podzimní hrátky“ mění na akci ,,Najděte si kri-kri s Barčou“, kri-kri s Barčou chodí někudy lesem, dochází jim trasovací fáborky a písmenka, dochází jim nálada a doufají, že nezahynou bídnou smrtí v opuštěném lese. A tu!!! První z dnešních zázraků: slyšíme auta!!! Silnice!!! Sláva! Měla bych cítit hluboké oddechnutí, ale místo něho cítím příšerné mrazení. Během pár minut se rozhodne, zda se hra odehraje alespoň trochu podle plánu, nebo fakt půjdeme zpět, naproti dětem, přiznat se, že jsme to celé tak trochu po…, prostě nedaly. Přeci jen nám někdo dost důležitý drží palce a teď zase zasáhl. Zdá se až neskutečný, že jsme vylezly z lesa přesně v tom místě, kde jsme měly. Letargie, která mě pomalu začala přepadat mizí a kri-kri má hubu od ucha k uchu. Chytá nás nové nadšení a přesvědčení, že ten den nakonec nebude tak úplně v háji. Připravujeme stanoviště ,,Potápěč“, voláme Richardovi, že jsme se našly a že jde vše podle plánu. Tedy tak úplně ne, děti už jsou na cestě. A že si má kri-krinu vyzvednout u Kuby a dopravit k děcáku. Ještě stihne poslední skupinu. A já se vydávám zpět, naproti skupině první.
Jsem nesmírně šťastná, když je vidím. Vůbec nevypadají naštvaně a dokonce mám dojem, že je změna plánu na záchranářskou akci docela těší. Vítám se s těmi, které jsem včera neviděla, a je mi zase bezvadně. Jen mě mrzí, že jsem ráno nechtěla fotit kýče a nevzala jsem si foťák. Pak už jsem to prostě z jistých důvodů nestihla a teď jsem bez něj. To nemám ráda. Ve skupině je Jiřka s Šárkou. Holky mají vše pod kontrolou, tak je nechávám jít dál a jdu naproti druhé skupině, která je obsazena sice zkušenou Medvědicí Irenou, ale nikým, kdo by věděl, co a jak na stanovištích. Setkání se skupinou, kterou vedla Medvědice Irena s Kačkou bylo stejně srdečné a nabídnutý čaj mi přišel nesmírně vhod. Na děcáku mám kromě foťáku připravenou i vodu a sváču na cestu. Na děcáku je mi vcelku k ničemu, žízeň jsem měla tady. Irena je zkušená natolik, že nalezená stanoviště zvládli v pohodě i bez nápovědy, ve třetí skupině jde Lucka a v poslední kri-kri. VŠE JE V POŘÁDKU!!! Užívám si děti i cestu a ani mě moc nerozhodí telefon, jímž se mě pan Kodýtek z první skupiny ptal, kudy mají jít. No kudy? Podle trasování!
Za nějaký ten kilometr dojdeme k rozcestí, na kterém automaticky odbočuji do leva a nechápu, proč tak neučinily holky přede mnou. No to se mi zdá!!! Trasování zmizelo! Oranžové KTM mlíko a plastová písmenka jsou fuč! Nevěřícně zírám na stromy bez značení a cítím tak nějak odevzdanost. Tak tohle se nám ještě nikdy nestalo a nechápu, kdo si dal tu práci, aby za poslední skupinu předčasně odtrasoval. A uvědomuju si, že volání pana Kodýtka bylo naprosto oprávněné. Chjo! Co teď?
A zase máme štěstí v neštěstí. Jsem u skupiny, ve které je teta Kačka, znalá místa. Volá panu Kodýtkovi, naviguje ho správným směrem a ujímá se vedení skupiny druhé. Já tu počkám na třetí a volám kri-kri ke čtvrté skupině, aby byla připravena na tohle nemilé překvapení.
Se třetí skupinou, ve které statečně šlape Románek mezi tetou Radkou a Svatkou jdeme nenatrasovaným úsekem až k pastvině, kam aktivní odtrasovávač nedošel. Takže opět vše v pořádku a doufám, že si hru s námi pěkně užil. Ale zapomněl si přijít do cíle pro odměnu. Docházíme k silnici a tam na mne čeká anděl strážný. Podává mi jeho foťák, flašku vody, jablko a sušenku. Díky Richarde!!! Za silnicí docházíme u stanoviště ,,potápěč“ třetí skupinu, se kterou Irena opět vyplnila úkol, o kterém nic dopředu nevěděla. Vydávám se s nimi dál, čekají je ještě tři stanoviště. Konečně mám dojem, že jde vše jak má a doufám, že to tak bude pokračovat. Ač pár písmenek z KIMovky chybělo, tak už jim vychází tajenka, která zní: ,,Vyjádřete pantomimou slovo, které jste podle indicií ze stanovišť uhádli. Zapojí se všichni.“ A už mezi nimi také slyším, že by výsledné slovo mohlo být :,,prázdniny u moře“, anebo prostě jen ,,moře“. Ani nenaznačuju. Jo jo, říkala jsem si, že to dají bez problému. Za hovoru přicházíme k Vlčím pramenům a uschované křížovce. Vcelku okamžitě, bez zaváhání vyluští ,,opalovací krém“ a jdeme dál. Ke Kubovi, což je rybník, kde nás čekají velké plastové lahve, kyblík, lano a trochu adrenalinu, což v plánu nebylo. Ale když už se těm klukům kyblík z lana uvolnil a uplaval, tak ho bylo prostě třeba vylovit. Chvilkami to vypadalo, že tam Fanda, nebo Erik, či Denis zahučí, ale nakonec žádná veselá historka. Tak jen zjištění, že v jedné láhvi se skrývá indicie ,,ryba“ a jdeme dál. Jen o kousek a k další vodě. A v té je potopený kámen se slovem ,,mušle“ . Děti musí zjistit slovo, aniž by na kámen sáhly rukou. I to dají a teď už nás čeká poslední zastávka. U křížku si vcelku zbytečně přečtou, že mají vyluštit tajenku. Už ji vyluštěnou mají a je docela sranda je poslouchat, jak si scénku připravují. Cestou k Zámečáku vzpomínáme se Sárou, Janičkou, Domčou a dalšími na společné zážitky a holky mě svými vzpomínkami ohromně baví.
U Zámečáku mají Richard s Medvědem založený oheň a rozloženou střelnici. Ta děti pokaždé baví. A já si téměř s úpěním sedám k ohni. Obávám se, že už se od něj nezvednu. Postupně přichází všechny skupiny, pečeme buřty, děti nám předvádí pantomimu. Čtyři skupiny- čtyřikrát znázorněno moře. A pokaždé nádherně a tak věrohodně, že se Richard chystal vyvrhnout velrybu. Sluníčko svítí, buřty voní, děti se smějí…. tak ono to nakonec dopadlo. Je mi krásně.
Do děcáku dojdeme (já se tedy dobelhám) včas na to, aby se děti daly do pořádku, umyly se, odpočinuly a my v klidu konzumovali řízky, které nám kuchařky usmažily, připravili materiál do tělocvičny a Vánoce do jídelny. A pak si skupiny chodí postupně, podle výsledků střílení pro věci, které nutně potřebují, pro ,,poklad“, který není nikde ukrytý, ani jim ho žádný strašák nepouští ze stromu, ale prostě ho dostanou v tělocvičně do ruky. Ale na toho strašáka se spousta dětí ptá 🙂 . V jídelničce, za tónů koled baští cukroví a píší přáníčka Ježíškovi. Děti pomalu odchází do pelechů a tak se do svého pelechu chystá odjet i Medvěd s rodinou a Mariano se Svatkou.
My ostatní zasedáme v jídelně ke zbytkům cukroví, vlastně ne, ono žádné nezbylo! Poslední skupina ho vyluxovala do mrtě! Čtení přáníček je někdy docela zajímavé, některé děti ho psaly šifrou, kterou musíme nejdřív vyluštit. Hodně pomáhá Amálka. No a to by tak asi bylo. Teď už tu nejsme nic platní. Bullová s Kevem a Amálkou odjíždí a zbýváme tu zase ve třech. Únava z dost náročného dne se projevuje a jdeme brzy spát.
Ranní obcházení skupin nás zase dostává do kolen. Někde dostáváme dárečky, někde buchtu, někde kafe a všude slyšíme, že nemáme nikam jezdit, že máme zase co nejdřív přijet, že máme pozdravovat, že se jim po nás bude stýskat….odjezd jako pokaždé. A jako pokaždé se nám nechce.
Tak veliké díky všem, kteří pomohli a AHOJ příště 

Samá auta! Malá, velká! Hóódně aut!!!

 Při předčítání  lístečků Ježíškovi  se najdou perly. Samá auta si přál Románek a s trochu kolozubým, ale nadšeným úsměvem házel přáníčko do kouzelné krabičky.  Šárky ,,ruzovikufrnakolecka“ byl nakonec taky rozluštěn a mohlo se začít shánět.

Sehnat samá auta nebyl nejmenší problém,i s ostatními přáníčky si motorkáři poradili. A když se všechny ty boty, bundy, míče, voňavky, malovátka a spousty dalších balíčků nahromadily, mohla se do Lipové vydat přeplněná auta. 

Při přenášení dárků z aut za modrou oponu se stihneme sotva pozdravit, zadoufat, že se sem dostaly všechny dárky, které se sem dostat měly, že jsou správně popsány, že tam má každé dítě nějaké překvapení a že jsme nic nepokazili.

Teď je načase uvelebit se na tělocviční lavičky a nechat se překvapit, kterak  se na nás děti připravily. A zase je na co koukat. O tom, jací jsou tanečníci, už bylo popsáno dost. Nic se nezměnilo. Pořád na jejich výkony zírám s otevřenou pusou! Mezi tanečními vystoupeními se předvedly jednotlivé skupiny a u všech je zřejmé, že si přípravu užívaly.

 Po scénkách, vtipech, koledách jsme se prohodili. Děti na lavičky, my za oponu. Vlastně před oponu. A je tady to nejlepší! Dětské oči nás napjatě sledují a čekají na vyvolání svého jména. A když zazní, tak ono dítě vyletí jak střelené a jde si pro dárek. A pak začíná netrpělivé vrtění, prohmatávání zabalených dárků, přemýšlení jestli tam je, co tam má být, jestli to Ježíšek nepopletl. Jména se občas opakují a vyvolaní se musí pošťouchnout, neb další dárek nečekali, tak neposlouchají.

Z pod stromečku zmizel poslední dárek, ten nejtěžší, pro Pavlínku,  a může přijít hromadné rozbalování. Tak to je bomba! To je pokoukání! Na tohle by se dalo koukat každý den! A začíná zkoušení, ukazování, předvádění. Jeden neví, které dítě má poslouchat dřív :,,hele, co jsem dostal!“ ,,ta je krásná!“ ,,tohle jsem chtěl!“ ,,jé děkuju, to jsem si přál!“ ….. když tak teď na to vzpomínám, tak je vlastně trochu zvláštní, že při tom množství dětí ani jednou nezaznělo: ,,ale já jsem si napsal něco jiného“. Děti fakt září! A my taky! Nic se nepokazilo! Vše klaplo a Ježíšek může být spokojen.

Krásnou atmosféru si trochu prodlužujeme procházením děcáku a pokecáním s dětmi. A pak nám nezbývá, než zase odjet. Jako pokaždé se slibem, že zase přijedeme. A to tedy přijedeme. A těšíme se na to!

Všem, kteří se jakkoliv na Vánocích podíleli, ať svoji přítomností, zasláním financí, koupením či zabalením dárku anebo nevděčnou, ale nezbytnou papírovou prací je třeba vyjádřit veliké DÍKY. Díky jim ty děti zářily a prožily skvělý večer.

A cože to měla Pavlínka v tom těžkém balíku? Ježíšek vyslyšel její přání! Pavlínka odchází z DDL do ,,života“ a přála si úplně dospělácké dárky. Příbory, hrnečky, utěrky, konvice….. to vše tam bylo J.

[Not a valid template]

 Barča

,,Podzimní hrátky se mají odehrávat pod zářivě zbarveným listím, podzimním romantickým sluncem, pavučinami babího léta, podzimními paprsky hřejivého slunce“….  takhle nějak jsem trochu s povzdechem psala loni, že by měly Podzimní hrátky vypadat. Tak letos mě tam ze shora vyslyšeli a přesně takhle se sobota 21.10.2012 předvedla.

A zrovna tak bylo už v pátek, kdy se nás v Lipové u Šluknova pár sešlo, abychom naplánovali, prošli trasu a připravili stanoviště.  Letos nám šla příprava vcelku od ruky, neb se nás sešlo dost. A to potěší.

V sobotu šlo vše tak hladce podle plánu, až se to zdálo neuvěřitelné.

 V deset hodin vyrážela první skupina dětí, a po dalších čtvrthodinách další tři. Na startu se každá skupina dozvěděla, že ji oranžové trasování povede pěknou cestou a místy děti zavede k plnění nějakých úkolů. Že dětem každý splněný úkol přinese jedno slovo – indicii (Číčovi iniciálu  ), kterou budou na konci cesty potřebovat.

A jde se na to! Vycházíme z Lipové západním směrem. Krásná, lipová alej nás vyvádí za obec a tím k prvnímu úkolu. ,,Malej“ Vašek Hok dává, s potutelným úsměvem, dětem žebřík, říká jim, ať do něj vlezou a své slovo si hledají. Že tu prostě někde je. A tak tady, na remízku s křížkem pod dohledem letitých lip, teď chodí několikanožka, potácí se, občas padá a hlavně se řehtá. Nenápadně a neúspěšně se po ,,slovu“ dívám. Proto ta potutelnost ve Vaškových očích. Vašek na ,,slovu“ sedí a dětem neustále opakuje, ať hledají, že už jsou blízko. Vysloveně si je vychutnává. A už se těší, jak si je vychutná později. Je na prvním stanovišti, tak se spolu s bráchou z druhého stanoviště vrátí po odchodu poslední skupiny do startu/cíle a tam …. no, to až pak. Teď konečně nechá kartičku se,,slovem“ najít. Jen je tam ještě malý zádrhel. Slov je na kartičce víc. Děti musí najít to správné, to které se mezi ostatní nehodí, je jejich indicií: KYJ

Příští stanoviště dětem nevydá indicii, ale něco lepšího. Pomocí buzoly a Matese si děti nachází svačinu a řízky likvidují v romantickém prostředí Vlčích pramenů.

Maya si na svém stanovišti moc podzimního slunce neužívá. Rozhodila pár klíčů v ponurém koutu lesa u trochu děsivého a tím nádherného jezírka. Chtěla dětem předat své ,,slovo“, ale to bylo uzamčeno ve skřínce, od níž tu někde leží klíč. Najít ten správný, odemknout a zjistit, že ono slovo je: OHEŇ se podařilo všem skupinám.

Zdálky slyším, že se blížím k dalšímu stanovišti. Děti se chechtají a tety snad ještě víc. Hokovic Terezka rozhodila okolo stromu kartičky s kimovkou. A teď, spolu s tetami brání dětem v jejich uloupení.  Ani jsem nečekala, jaká to bude sranda. Děti promýšlí taktiku a Martin Šulík překonává rekord ve sprintu.  Všechny lístečky neulovily, ale ty, které si jim získat podařilo, prozradily indicii: SBĚRAČI PLODU. Ani se mi z tohohle stanoviště nechce, ale musím předběhnout ještě první skupinu, a ta to pojala nějak soutěživě. Dle zpráv jsou daleko přede mnou.

Oranžová cesta se už dávno stočila k severu a teď nás vede dokonce na východ. Vypadá to, že už se pomalu vracíme, ale opravdu pomalu, ještě nás toho čeká… Teď přejít silnici vedoucí na Lobendavu a vnořit se do dalšího lesa. Těsně před silnicí je jeden oranžový fáborek zručně narafičen směrem do takové trochu smradlavé louže.  Kri-kri tam při trasování balancovala a riskovala brodění vcelku zbytečně. Žádná skupina se do slepé uličky zavést nenechala.

Za silnicí sedí na pařezu strejda Pepa a čeká. Čeká, až k němu dorazí druhá skupina, rozeběhne se po lese, najde mnoho slovy nadívaných žloutků z ,,kindrvajíček“ a zjistí, které slovo je přítomno hned dvakrát. Bude to MAMUT a dětem by už mělo svítat. Nečekám na ně, chvátám dál, první skupina je prý dávno pryč.

 Medvědice, která má stanoviště ,,tam kde Barča při trasování spadla na zadek“ (no to zas bylo radosti, no! Prostě je všude bahna …), natáhla nitě okolo stromů a vytvořila krásnou skákací dráhu. Tu děti štafetově proběhnou, seberou postupně obří, látkové puzzle, přečtou si na něm: PAZOUREK, opět puzzle vrátí a jdou dál. Kolem fáborku na muchomůrce. Cestou, lesem, mechem…..

….a k toaleťákům. Malej Medvěd tu má zásobu, kdyby něco. A každý toaleťák skrývá papírek. Až kdesi u středové ruličky a jen jeden je popsaný slovem. Je třeba toaleťáky rozmotat, najít papírek, přečíst: KOŽEŠINY a zase zamotat, aby to následující skupina neměla snadné. Jen čtvrtá měla úlevu, nemusela zamotávat, protože se zdržovali sundáváním fáborků. NE! Prý si nepřejí úlevy a zamotají!

Tak tady jsem konečně dohonila první skupinu. Prý hrozně pospíchají, aby byli první J! Trošku jsem udýchanou tetu zklidnila, zpomalila a sama přichvátla. Po cestě dolů, tam jsem prohodila pár slov s čekajícím Marianem na stanovišti s ,,mobily“, o kus dál jsem narafičila šifru (JESKYNĚ), o které tety a strejdové věděli, na posed a už mi mezi stromy prosvítala voda Zámeckého rybníka, slibující konečně cíl.

A v cíli MalýVašekHok v děsné masce na stromě, připravený z onoho stromu spouštět poklad. Jen si ho ještě musí děti zasloužit. Jak? Přeci uhodnout výherní slovo, které by měly zjistit z indicií. A pěkně si stoupnout na správná písmena z abecedy , kterou tu už na zem položila kri-kri.

A už mi první skupina šlape na paty! Přesně na čas. Vše v cíli je připraveno. Kri-kri děti přivítá a zeptá se, zda uhádly ,,slovo“ . Tak na to si počkám. Pavel křičí: ,,Starověk“ a děsně se zlobí, že ho nikdo nebere vážně. Ostatní děti ví  o co jde, jen neví, jaká by měla být přesná formulace. Nakonec se shodují na ,,PRAVĚKu“, větší berou menší na záda, balancují na těch správných písmenech a hóódně nahlas výherní slovo křičí. Tázavě zírají na Netvora střežícího poklad. Ten si svoji chvilku užívá, chrochtá, mručí, děti napíná a nakonec hodně nerad poklad spouští ze stromu dolů. VÝHRA!!!

 Jen tak tak, aby si ho děti stihly rozebrat, abychom rychle do vaku dali poklad pro druhou skupinu, vytáhli na strom a je tu další skupina. Druhá i třetí uhádla taky bez problému, a celý scénář s napínajícím Netvorem se opakoval. A u čtvrté dostal Netvor volnou ruku, mohl si je tu potrápit, jak dlouho chtěl. A on chtěl. Kde se to v tom MalýmVaškoviHokovi bere? Po kom ten kluk je?

 Děti, které už kolem něj prošly, se rozprchly na střelnici. Tady připravili Richard s Medvědem, ficcusem a Matesem několik střeleckých míst. Nejvíc se mi líbilo na tom ficcusovo, lučištnickém. A když mi sem přinesl Martin Šulík do černa upečený výborný buřtík, mé nadšení neznalo mezí.

Čtvrtá skupina vyklouzla i s pokladem Netvorovi ze spárů, všechny šípy i náboje jsou vystříleny, body sečteny, oheň hoří, sluníčko hřeje a září do zlatých stromů, děti opékají buřty sobě i nám, vypráví, co a jak se jim líbilo, prohlíží poklad, klábosí, smějí se ….. zas jeden z těch okamžiků, kdy by se měl zastavit čas.

 Nezastavil, jdeme na barák, abychom v tělocvičně připravili hromady oblečení, hraček, knížek…. věcí  děsně důležitých i těch nedůležitých. K prohrabávání a vybírání přistupují děti podle rodinných skupin. Pořadí si vystřílely na střelnici.

Po hlasitém a trochu hektickém prohrabávání je čas na zklidnění. To se odehrává v jídelně, za tónů koled, vůní vánočního cukroví a svitu svíček. Děti se opravdu zklidnily a na lístečky napsaly vzkazy Ježíškovi.

A co následuje? Jako vždy trochu dlouhé loučení a těšení, že Vánoce jsou téměř za dveřmi, tak zas brzy přijedeme. A těšíme se 

 Barča

 

 

 

 

 

 

Teploměr se asi zbláznil. Né a né se spustit pod nulu. Líbí se mu výš. Líbí se mu někde, kde by se mu mělo líbit tak v březnu. Což o to, motorkáři proti tomu nic nenamítají a jezdí na motorkách, ač na ně listy v kalendáři řvou: ,, zazimovat! Nejezdit! Je prosinec!“

 Dětem se tento způsob zimy ale nezamlouvá. Ani těm našim z DD Lipová. Nemohou sáňkovat, bruslit, stavět sněhuláka a hlavně se bojí, že to teplo zažene Ježíška. Nezahnalo, prý zase naježí.

 A tak ježíškovští pomocníci měli i letos napilno. Bullovi vybrali opět u koled a cukroví od dětí přáníčka, aby je Ježíškovi předali. Ale v tom aby se čert vyznal, natož Ježíšek. Nastoupil další pomocník. Jitka R6 vytvořila z přáníček seznam, nechala Ježíškem zkontrolovat a dala ho k dispozici ostatním ježipomocníkům, aby sháněli a balili dárečky, které si děti vybraly. Někdy i takové, které si nevybraly. To v případech, kdy bylo dítko velmi neskromné, Ježíškovi možnosti přecenilo a také  když bylo skromné až moc, či dokonce napsalo, že se nechá Ježíškem překvapit.

 Pomocníci sehnali peníze, sehnali a zabalili dárky. Některé případy by stály za zaznamenání, třeba Bullovo popojíždění dvou kilometrů celou hodinu kvůli kousku důležitého papíru. Prý nezapomenutelné. Tak je to správně. Vánoce mají být nezapomenutelné.

 Pomocníci si to odmakali a Ježíšek mohl v plné kráse nastoupit. Hele, taky jste si všimli, jak on to má skvěle vymyšlený.

 

 Letos přilétl do dětského domova na sever 15.12.

Děti se prý těšily pěkných pár týdnů dopředu. Na Ježíška. A prý i na nás (můžu si alespoň na chvilku myslet, že na nás o trošinku víc 😉 ?). A na to, že nám zase můžou ukázat, co dovedou. A že toho dovedou to už tedy víme.

 Přijeli jsme do shonu příprav. Na šestce, kde jsem dostala čaj na uvítanou, se zavřeli do pokojíku, abych neviděla poslední zkoušku. A taky jsem se tu dozvěděla, že se Vánoce nekonají. Prý je Ježíšek v Rumburku ve špitále na chirurgii. Proč? Zeptejte se Káji Knapa. Ten vám rád odpoví. Já nemůžu, neb jsem slušná holka.

 Postupně dorazili Richard s Karlosem a kri-kri, Bullovi a Petie s Honzou, krásným bříškem, rozzářenýma očima a prostě celá taková…… prostě ji to móóc sluší. A …….. a ráda bych napsala ještě hafo jmen, ale to bylo bohužel vše. No nic, tak snad příště. Jsme vítáni, objímáni, zjišťujeme novinky. Některé děti přibyly, některé odešly a hlavně – Boubelka je OSTŘÍHANÁ!

 Po naprání břich skvělou sekanou ( Maruška se hrdě bila do hrudi a neskromně asi tak sedmkrát opakovala, že tu sekanou opravdu dělali) a cukrovím jsme byli vpuštěni do vánočně načančané tělocvičny a usazeni na židličky.

 

 Představení mohlo začít. Krásná Natálka se ujala role moderátorky večerem a skvěle ji doplňovala komediantka Blažena. Kdo by hledal v dryáčnické, rozdrbané masce prostořeké ženštiny mírnou Simonu. Byla skvělá.

 Výstupy všech skupin byly ještě proloženy ukázkami různými, povětšinou, velmi nepřekvapivě, tanečními. Prý s nimi sklízí děcák jeden úspěch za druhým v různých tanečních soutěžích. Nechápu jak je možné, že se v tom jednom baráku najde tolik skvělých tanečníků a tanečnic. Asi nějaký bacil, či co. Je to rozhodně nakažlivé, protože se perfektně vrtí, skáčou, vlní i tety.

 U zumby byl úžasnou perličkou na vlnícím se červeném dortu Lukáš Palla. Mám dojem, že jsem na něj zírala celou dobu s pusou dokořán. Představení černooranžových Saxán, malinkých, žlutých, zářících sluníček i všech ostatních jsem si užívala a povětšinou nechápala, co lidské tělo dokáže.

 Při představení jedničky malý Míša ukazoval zodpovědně cedulky s číslem výstupu. Vtipy padaly ze všech, a z Luboše málem i kalhoty zavěšené proklatě nízko.

 U dvojky jsou taky parádníci. Což dokázali módní přehlídkou. Velmi zapamatovatelné jsou nohy strejdy Pepy a krasavice Mariána J .

[Not a valid template]

 

 Trojka nám zazpívala. Vánočně. Krásně. Rolničky cinkaly, sníh padal, pohoda Vánoc.

Po zprávách, co se děje ve světě,  jaké bude počasí atd. čímž nás pobavila čtyřka  mohla nastoupit pětka s rodinnou pohodou Vánoc. Nechybělo rozkrojené jablko, pantofel letící za záda a máma Sára to celé měla pěkně na povel. Jó, ta holka bude jednou metr! J

 U šestky dali dlouhou básničku Mareček, Denis a růžová Andrejka bez zaškobrtnutí. Při nákupu Káji u šikmookého strejdy Radka: ,,jákoúú cíbulííí?“ Míša Šulík pronesl: ,,oni mluví anglicky“.

A pak už jen sedmička a náladovka u kláves. Michala Davida zpívají děti rády, až mě to překvapilo. V publiku nechybělo vlnění a tleskání nad hlavou. Blažena se právem vytahovala: ,,tohle je moje skupina!“

A to je konec představení. Vlastně úplný ne. Ještě si strejda Radek vzpomněl, že se mi moc líbil loňský vozembouch, tak sebou, extra pro mne, mrsknul na zem i letos. Díkydíkydíky strejdóóó!!!

Tak jsme to viděli, můžeme jet domů. Ne! To nám neklapne. Děti za oponou dobře viděly, že je Ježíšek při síle, že se asi z tý chíry v Rumburku včas dostal.

 

 Nejočekávanější okamžik je tu. Richard dětem za nás všechny poděkuje za besídku. Vlastně nejen za besídku, ale tak trochu za vše, za celý uplynulý rok. Že je nás nějak míň, že je tím pádem i míň peněz děti sami vidí, ale je dobře, že to Richard přede všemi zmíní.

Šéf Ježíšek zatleská, přikáže: ,,šup šup! pomocníci! makat!“ Tak jo, Šéf se má poslouchat a toho našeho poslechneme moc rádi. Jdeme na to! Vzít do ruky balíček, vyvolat jméno, dívat se, jak si pro něj budoucí majitel jde, jak má úsměv na rtech a otázku v očích. Popřát, dostat pusu, předat balíček a tak pořád dokola. Asi tak 110krát. Trochu si přeji, aby ten okamžik trval věčně. Né tak děti, ty nervózně posedávají, čekají jestli je zavoláme znovu a hlavně čekají na povel ROZBALIT TEĎ! Ten přichází, když je pod stromečkem prázdno a mezi dětmi se kupí balíky i balíčky.

ROZBALIT TEĎ! vyvolalo papírovou, provázkovou, krabicovou bouři! A pak následuje prohlížení, zkoušení… Ježíšek to vidí a tetelí se radostí, jak se mu to zase povedlo 🙂 . My se k němu přidáváme. Je nás tu málo, tak se na nás dostává větší porce přáníček, perníčků, děkování, obrázků, objetí, krásně hřejivých slov. Trochu sobecky si to užíváme i za ty, kteří jakkoliv pomohli, přispěli, starali se a nepřijeli. Spousta lidí poslala peníze, sháněla dárky a my tu teď za ně slízneme smetanu. Takže veliké poděkování všem. Za nás a hlavně za děti. Díky!

 

Zítra se jde do školy. Takže Ježíšek neježíšek, mazat na skupiny a připravit se do pelechů. S kri-kri a Richardem mažeme na skupiny taky. Do pelechů ne, naopak je trochu zdržet a rušit. Vůbec jim to nevadí. Na všech skupinách dostáváme cukroví, pití, všude nám nabízejí večeři. Na sedmičce se udály změny a děti se chlubí novým nábytkem.

Trochu škraloupem se zdál výraz Denise P. Smutně konstatoval, že si přál mobil a že ho nedostal. Nedostal. Ani Ježíšek není všemocný a některá přání nedokáže splnit. Denise jsem po chvíli viděla rozesmátého normálně zlobit, tak to s tím smutkem nebude tak horký. Boty a kosmetika ho potěšily taky. Důvod ke mračení měl i Jirka Mačo. Omylem dostal tašku, v které byly kromě jeho dárku i dva jiné. Kri-kri na to přišla, byla za zlou, dárky mu sebrala. Byla krásně za zlou. Jirka by ji, za ten její zarmoucený ksichtík, dal nejen dárky holek, ale i svůj a možná, že i dárky loňské. Úsměv mu z tváře nezmizel ani na okamžik. Vlastně si nepamatuji, že bych ho někdy viděla jinak, než rozesmátého. Úsměvy provázely celý večer, všechny hřály a hladily. Mne tak trochu osobně svíral hrdlo ten Šárky, když mi hrdě ukazovala ITTéčkovou obrpanenku.

Ani děti, ani my se nechceme loučit. Jako vždy. Nezbývá, než to překonat a vyslechnout pozdravy. Třeba ten: ,,pozdravujte Medvědi“ . Už nevím, kdo to vyřkl, ale přesto pozdravuji Medvědi.

 

Tak teď už opravdu děti do pelechů a my do aut.

Teploměr se asi konečně podíval na kalendář, zastyděl se a trochu uklouzal silnice. Ale jen tak mírně, aby se neřeklo.

 

Ještě se při nastupování do auta otočím na děcák. Za některými okny mávají ručičky a nahoře, nad děcákem mrká a mává Ježíšek. Ještě tu zůstává. Pokochat se, jak se mu to letos zase povedlo. Závidím mu.

 

No co, tak si buřty ohřejeme v troubě, při procházce si zahrajeme nějakou tu hru v pláštěnkách a hotovo. Co naděláme. Počasí neporučíme. Hlavně že tu dětskou cházku zase uvidíme. Takovéhle myšlenky snad předchází všem Podzimním hrátkám. Ani letos tomu nebylo jinak. Víkend před PH propršel a nevypadalo to na nějakou výraznou změnu. Ale že máme kliku a někdo nám letos na každou akci usilovně drží palce, změna se konala. Vypršelo se.

V pátek 14.10.2011 jsme se strejdou Machem a pár dětmi vyrazili na dřevo. Kluci makali jak dřevomorky, Kája vybíral pořádný kusy a za chvíli byla dodávka plná dřeva. Mokrého. Doufám, že z tohohle nadělení zítra chlapi vytvoří táborák.

[Not a valid template]

V sobotu ráno jsme si moc nepřispali. Po seškrábání ledu ze skel aut jsme s kri-kri, Adél a Ivčou vyrazily okolo Zámeckého rybníka, vybaveny trasovacími lístečky a maličkostmi potřebnými k hrám, do lesa. Ranní chlad, a že byl pořádný! jsme ani moc nestihly vnímat.

V deset jsme byli všichni v pohodě připraveni u Zámeckého rybníka a čekali na děti. Kri-kri, Adél, Petie a já jsme si čekání užily schovány v cíchách.

Děti, rozdělené ve čtyřech skupinách uhádly barvy, které jsme představovaly a podle nich si nás vybraly za průvodce dnem. Mým, sluníčkově žlutým, jsem dala kus nevzhlednýho papíru, s pokynem, aby z něj byl na konci vzhlednej drak. A řekla jsem jim, že trasovací papírky se žlutými písmenky jsou jejich tajenkou a zároveň budoucím dlóóuhatáánským ocasem draka. Podobná porada se děla i u ostatních barev.

My žlutí a Adélky červení jsme vyrazili společně na cestu. Zelení v čele s Petie a kri-krinky modří ještě zůstali na místě, aby si zastříleli z Richarda. Tedy z Richardovo flinty 🙂 . A taky připravili dřevo na odpoledne. To jsme to s Adélkou vyhrály :-).

Po chvíli nás zastavilo první stanoviště. Provaz natažený v lese kolem stromů. Vytáhly jsme s Adélkou z báglů úvazy na ruce a vyslaly své koně proti sobě. Chvilkami jsem žasla, proč větší prolézají menšími, ale o to to byla větší sranda.

Po pár sebraných písmenkách jsme dorazili k pasece. A dalšímu stanovišti. Nikdo nás tu nečeká. Materiál do her jsme tady, stejně jako na většině ostatních stanovištích nechaly s prosbou o neukradení. A ukradeno nebylo. Zda je to cedulkami, či tudy nešel nikdo, komu by se hodily děravé ponožky, kus hadru a plastové kostky nevím. Nám se to hodilo. My žlutí jsme naskládali kostky na hadr a opatrně se vydali na cestu. Tak opatrně, aby se nám nerozbořily při ponožkovém útoku červených. Žlutí jsou dobří! Padla jedna kostka. Červeným, po výměně rolí, taky tak. Do boje se zapojily i vosy. Náš bojový ryk je probral, zapomněly, že se už ukládají k zimnímu spánku, že je jen pár stupínků nad nulou a zaútočily. Prohrál Davídek Šulík 🙁 .

Zpoceni po těžkém boji se s červenými loučíme. Každá skupina jde jinou cestou, aby se kdesi po cestě opět setkala.

Mareček sbírá mech, trávu, šišky, houby na zdobení draka, Karel a Jirka letí dopředu a hledají písmenka, Martinka je navazuje a jdeme dál.

Další stanoviště není opuštěno. Přeci jen přijít o provazové žebříky, chodící dvojlyže, by nebylo dobré. Čeká nás tu ,,malá“Hokova Tereza. A vysvětluje, co máme dělat. Největším zážitkem byla chůze na dvojlyžích. Jirka letěl jak při průjmu na záchod, a několikrát spolulyžaře, malého Marečka, málem ztratil. Zato Martinka to pojala zodpovědně. Očividně je lyžařský talent.

Mareček mě zásobuje materiálem, který by vystačil na draka z říše obrů, kluci zásobují holky písmenky, Lucka píše tajenku, holky navazují ocas, jdeme dál. Ke gumě natažené mezi dvěma stromy, ke lžíci a vajíčkům. Připravily jsme vajíček deset. Snad to bude stačit. Doufám. Nám žlutým, kteří jsme tu první, se podařilo rozflákat vajíčko jedno. Vlastně se to podařilo Číčovi, ale protože byl jediný chytač, tak mu je odpuštěno. Vlastně zasluhuje pochvalu, že všechny ostatní chytil. Procházíme lesem, krásným místem s marnotratně rozházenými obřími kameny na Liščím vrchu, sbíháme (jak kdo) sešup mladým lesem okolo zahrádky a přicházíme k další gumě. Tentokrát nenatažené. Tentokrát ji budou dvě děti držet, třetí z ní vytvoří obří prak, bude odstřelovat plastovými míčky ostatní. A ty budou chytat. No, myslím, že se u nás podařilo chytit asi tak dva míčky. Při troše tréninku by to všem šlo parádně a očividně by je to bavilo. Bohužel nás žene čas. Nabíráme zpoždění, jdeme dál. A potkáváme červené. Poplácáme se po zádech, pozdravíme, vyměníme dojmy. Adélka mi říká, že z časových důvodů vynechali pochod po provázcích poslepu. Učiníme také tak. A tak podcházíme pod Jáchymem a dalším opuštěným stanovištěm jsou až rybičky. Vím, zní to blbě. Tyhle děti už chtějí jiné hry, než obyčejné chytání rybiček. Ale tyhle rybičky nejsou obyčejné, jsou kouzelné. Každá má na bříšku napsané přání. Tedy vlastně úkol. Úkol: ,,dej pusu holce, stojící nejblíž“ si u nás vytáhl Číča, a nejblíž stála Jitka. Takže žádná sranda a hihňání a vykrucování. Prostě sourozenecká pusa. Docela by mě zajímalo, jak to probíhalo u ostatních. A může mi někdo říct, proč zrovna já, prostorově nejvýraznější ze skupiny, si musím vytáhnout:,,prolez celé skupině pod nohama“ ?! Snad mi někdo Marečka nadzvedne. Kája P. se vykrucoval, že nezatancuje a teta krásně zazpívala ,,skákal pes“. Největší úspěch měl ten, který vytáhl: ,,celá skupina dostane lízátko“ S lízátky v pusách jdeme dál. A potkáváme zelené. Opět probíhá zdravení a mohutné poplácávání po zádech.

Přicházíme k Marianovi, Honzovi a nataženým lanům. Mariano, coby modré cosi, požaduje výkupné za ukázání směru. Než stačí kdokoliv zasáhnout, tak mu Jirka předává pytel s materiálem na draka. Průšvih. Ale teď je třeba přelézt lanovou dráhu. Nějak nejhůř se s tím potýká Karel P. Zato Sivka to proletí bez problému. A teď si Jirka musí vyprosit dračí materiál zpět. Nakonec se mu to daří a jdeme dál.

A teď už po cestě rovnou za nosem, rovnou k rybníku. K rybníku, Richardovi s flintou, ohni a buřtům.

Je nádherně. Kamsi se poděla zima, která nás ráno trochu trápila. Sluníčko se opírá o hladinu Zámeckého rybníka a o naše záda. Hokům a Richardovi se podařil oheň z mokrého dřeva. Děti vypadají spokojeně. Parádní okamžik. Žlutí mě vytrhují ze zbytečného hovoru s dospěláky a předvádí mi našeho draka. Padám na zadek! Rozvázali všechna písmenka, složili je podle čísel a znovu navázali!!! Ukrutná práce!!! A drak? To co tvoří Lucka z mechu, trávy, hub, bodláků…. to není drak, to je umělecké dílo. Ta holka je neskutečně šikovná a nápaditá. Čas běží, měli bychom jít do děcáku, ale nějak se nikomu nechce. Je tu úžasně. Z rozjímání mě vytrhuje zelený kolíček na čísi bundě. Kolíček?! Ksakru! Úplně jsem zapomněla, při tom časovém presu, že jsem holkám rozdala kolíčky v barvách skupin, a že se je měly děti nenápadně snažit přidělat na oděv protijdoucích skupin. A teď se to tu zelená. Zelených kolíčků nespočet. Tak proto to při potkání zelených bylo takové srdečné. Mnoho objímání. Aha! Petie zasluhuje pochvalu před nastoupenou jednotkou!

Červení už nám odešli dodělat draka na děcák a tak se pomalu a neradi zvedáme všichni.

Děti se jdou umýt a trochu si odpočinout. My zatím nanosíme materiál do tělocvičny a Bullovi připraví jídelnu pro ježíškovská přání.

Při psaní přáníček dětem kri-kri předává odměny za dnešní hry. Postupně z tělocvičny mizí oblečení, hračky a z čeho mám velikou radost, je velký zájem o knížky.

Tak to je vše, přátelé. Bohužel na spoustu věcí nevyšel čas. Nejvíc mě to mrzí u Petie zázračného kufříku, ale zase zbývá aktivita na příště 😉 . Přesto doufám, že si děti den užily a že se jim líbilo.

A teď už jen zbývá obejít skupiny, pochválit červeného draka. A že je co chválit! Tady se to umělci jen hemží! Na tomhle má prý největší zásluhu nová Natálka. Rozloučit se s motorkáři, kteří musí dnes odjet a ……. pomalu jít na kutě. Na místě zůstáváme jen čtyři. Vejdeme se na marodku a tak dnes spíme na postelích :-).

 

Ráno zase škrabeme led a kri-kri s Adélkou odjíždí do Prahy. Brzy. Je třeba brzy dopravit Sabinku do Brtníků. Ta holka má našlapaný program. Jede ještě dnes na muzikál do Prahy.

A já jedu do lesa poklidit. A jak tak jedu a přemýšlím si, tak jedu….jedu…. a najednou jsem někde, kde vůbec být nemám. Prostě jsem v zamyšlení přejela otáčecí paseku a vjela do lesa, kde se tedy fakt neotočím. Tak si to s tou dodávkou pořádnej kus lesem odcouvám. Dobře mi tak. Nemám přemýšlet.

Pak se ještě zajedu na děcák rozloučit, což je vždycky nejhorší část víkendu a odjíždím taky.

 

Barča

Cesta do pravěku? Jo, kri-kri nápad- cesta do pravěku zní slibně. Na tom by se dal tábor postavit.

Třetí tábor pro děti z dětského domova v Lipové u Šluknova v Habří.

Co takovému táboru předchází? Hlavně ujištění, že ho zvládneme, že na něj seženeme peníze a materiál ( což je důležité, protože platíme docela dlouhou cestu, ubytování, stravu, hygienu, ceny do pokladu a her……..), že na něj seženeme lidi  ochotné si vše zaplatit a pokud možno schopné vypustit duši, aby se dětem líbilo (což je důležité a  složité neméně).  Že vymyslíme nějaký plán, jak je zabavit, pobavit, potěšit.

Padlo rozhodnutí. Dáme to! Takže shánění,  vyřizování, zařizování. Pomohla nám veliká spousta lidí.

Jako perličku vybírám z dlouhých příprav jen okamžik sehnání mamuta. To vám takhle zazvoní telefon a luffa oznámí :,, Máme mamuta! Jen máme problém, nevejde se do dodávky. Potřebujeme káru!“ A jdou káře naproti. S mamutem po Pražské silnici v Českých Budějovicích. Prý docela rozruch.

Mamut je na místě, cedulky, nakreslené pidimedvědy přitlučeny na chatkách, stany postaveny…… a bouřemi několikrát zbourány……a opět postaveny. Počasí nám nepřeje. Prosíme na příslušná místa, ať se umoudří.

 

Konečně 14.7.2011 v 15,30

vystupují děti na haberské návsi z autobusu. Mohutně se vítáme se známými tvářemi a trochu nesměle s těmi pár neznámými.  Po včerejším řádění živlů, které povalily i letitý kaštan u ,,naší Marušky“ ve dvoře, ani památky. Je krásně.

 Po roztřídění bagáže, což s těmihle dětmi není úplně jednoduché, se můžeme sejít u ohniště, přivítat je a říct jim, co je čeká a nemine. No, to je skoro zbytečné, už nás docela znají.  Seznamujeme se s novým Tomášem, jenž ihned  získává přezdívku Harry Potter pro své vlasy a brýle. S Pavlou a Pavlem. Ostatních se ptáme, pokolikáté tu jsou. Docela nás rozesměje Jirka Mačo odpovědí, že on tedy popáté. Poté buřty na ohni, trocha blbnutí v táboře a samozřejmě tanec. Tím jsou naše děti posedlé.

[Not a valid template]

15.7.

Po první snídani u Marušek, se na prvním raním pokecu děti dozvídají, že je konečně krásně, že máme konečně možnost se projet na motorkách,  když už jsme ti motorkáři, že tedy jedeme, a ony by mohly jít s jejich tetami na procházku. Odcházíme z rozpačitého ticha. Podle vychovatelek prý po našem odchodu i nesouhlasně remcaly. Ale už by nás mohly znát. Vědět, že tak to tu nechodí. Tety je vzaly procházkou k hraničnímu rybníku. 

 A na jeho novodobém břehu jsme na kožešinách, v pravěkých hadrech lamentovali v naKAšíKA řeKAčiKA, žeKA jsmeKA ztraKAceKAniKA aKA poKAtřeKAbuKAjeKAmeKA poKAmoctKA. Potřebujeme zavolat našeho šamana, aby nás převezl zpět, na druhý břeh rybníka, kde je náš dobrý pravěk.  Děti se chvilku rozkoukávaly, ale za pomoci zasvěcených vychovatelek nám, podle pokynů stařešiny,  naKAšíKA řeKAčíKA šamana přivolat pomohly. Tenhle okamžik byl i pro nás velikým otazníkem. Richard a jeho mlhostroj bojovali od rána se špatným větrem a teď to vypadalo, že šaman sice z pravěku vypluje, ale né z plánované mlhy. Nevadí, pro děti to i tak bude zážitkem. Plané obavy. Jako by se srdce pána mlh nad námi ustrnulo, Richardovi se vydařila mlha tak hustá, že by se dala krájet……. a za ní Rákosníček……ale né! Žádnej Rákosníček. Ale čistokrevný šaman kmene Bójů na voru osvíceném pochodněmi. Přiznám, že i když jsem ho čekala a pár zkoušek viděla tak teď….. no, silný zážitek.

Šaman sebou z pravěku přivezl náhrdelníky se zuby a symboly tlup (naprosto nádherné výtvory Jitky R6), šátky v barvách tlup a bubínky. Děti, teď už rozděleny v tlupách, se z šamanova tance dozvěděly, že náš kmen potřebuje pomoct při osídlení nového místa a při starosti o malé mamuťátko, které tu zbylo po staré, dobré, zázračné mamutici. Její zázračnou moc, ochránit kmen,  zdědilo, ale ještě mu cosi k dokonalosti scházelo, a to něco potřebujeme s pomocí dětí z nových věků najít. Slíbily, dle očekávání, že nám pomohou (kudy bychom se vykecali, kdyby neslíbily, nevím  J ). A tak se šaman dal do převážení. Mezi tím se děti seznámily se svým tlupovým tlumočníkem, učily rytmus na bubínek a snažily se pochopit naší řeč. Tady mě dost potěšil Kája Knap, protože se okamžitě chytil.

Na našem dobrém, pravěkém břehu přivolaly mamuťátko a mohlo se jít domů. Tedy do našeho nového tábora, kde byly chatky obaleny papírem, na kterých by měly postupně přibýt jeskynní malby.

Setkání s mamuťátkem bylo zajímavé. Směs údivu, respektu, zvědavosti.

 Po obědě a poledním klidu každá tlupa vyfasovala slepou mapu haberského okolí s ujištěním, že je pro ně důležité mapu do konce tábora doplnit. Část šifry v praKAřeKAčiKA, část plánku a svitky na něž by měly psát své denní poznatky.

A úkoly. Vyrobit si oblečení. Vrchní batikovačce Adélce se muselo o barvení látek zdát ještě 14 dní po táboře. Dětem se krejčovina líbila a velcí kluci mě tím dost překvapili. Zrovna tak výroba mamutích maskotů. Z pár kusů polen, hromady chlupatin a molitanu pravěcí pidilidi vytvářeli mamutíky, jen promluvit. Vlastně zařvat, nebo zatroubit, či co to mamuti dělají. Malování vlajek mě nepřekvapilo, to už vím, jak jsou v malování dobří. Jen jsem jim prý tu vlajku nakonec pokazila já. Což je samozřejmě nesmysl. No, nevím. Poslala jsem k sisikinům čtyři vlajky na sešití a jednu jsem blbě otočila. Takže Sběračům plodů visely třešně, kukuřice a jiné poživatiny vzhůru nohama. Chybička se vloudí 😉  .

Při výrobě nápisu na bránu se nevloudila. Použily materiál nevídaný. Vedle předpokládaných klacíků i kaštany, hrušky, trsy slámy a vyrobily bránu tak krásnou, že ji ještě po měsíci kolemjdoucí  obdivovali.

 

[Not a valid template]

 

16.7.

pokračovalo dopoledne v poklidu v táboře.  Ukázalo se, že výroba maskotů je běh na dlouhou trať. Velcí kluci si to vzali osobně a předháněli se, která tlupa bude mít výtvor hezčí. Adélka rozdávala hotové obarvené praoděvy. Kromě výroby proběhlo pár her. Dopoledne bylo okořeněno zjištěním některého z malých dětí, že vnitřnosti našeho mamuta normálně fungují, a že když budou ono zvíře krmit, tak po něm budou muset i uklízet. Martin Bolik zařval na celý tábor ,, mamut se posral“ s takovým údivem a procítěně, že ani nemohl dostat trest za sprosté slovo. Ostatní  děti se seběhly a na ten odpad z mamuta nevěřícně zíraly. K popukání byl okamžik, kdy Mareček s Martinem zvedali mamutí ocas a čichali k místům, odkud by ,, TO“ mělo vypadnout. Vůbec se to okolo mamuťátka rojilo. K zaslechnutí byly zajímavé diskuze: ,,je živej. Žere a kaká!“ „Není živej, netluče mu srdce!“ atd. Zajímavý bylo, že absence srdce je zarazila, ale přítomnost koleček ne. Prostě klídek. Klídek před bouří. Tedy díky Bohu, že né doslovně. Dneska by se nám bouřka nehodila.

 Po poledním klidu se strhl v táboře povyk.  Šaman nám chtěl cosi sdělit a na stařešinovi bude ono zatančení přeložit. Šaman se zmítá, vypadá trochu jako přerostlá slepice, má děsivý výraz ve tváři. Z jeho skřeků a zmítání nám stařešina překládá, že náš tábor napadnou prapštrosi a že ho musíme ihned opustit. Už jste někdy viděli, jak tancem sdělit napadení prapštrosy? Já jo. Sranda J.

Praděti si balí saky paky, berou mamuťátko a odchází za světlými zítřky. Tak tam ne, ale na místo podstatně lepší. Do lůna přírody, do míst dosud neobjevených ( to, že je tam TOITOIka a nádrž s vodou jsme velkoryse přehlídli), aby si tu zřídily provizorní bydlení se vším možným komfortem.

A tak na haberské Smrtelce (ten název jsme z pochopitelných důvodů zatajili) vyrostlo pár stanů pro staré, zraněné, nemocné a bojácné, ležení z karimatek, chlupatin a spacáků, a hlavně oheň. Děti rozdělávaly oheň po staru, bez sirek a zapalovačů. Jak ty pokusy nakonec dopadly, ani nevím. Myslím, že se potajmu zapalovač dostal ke slovu.

 Neméně důležité bylo sehnání potravy a vody. Vodu dovedně vycedily z vodních stromů, brambory našly za zrádnou bažinou, cibuli vybojovaly nad zlou prapříšerou a chřestýše nalezly na stromech v chřestýším lese, ,,malým“ Píšťalkou zajímavě vyvedeném. Vyvalené oči na fotkách napovídají, že přenos chřestýšů byl pro některé fakt zážitkem.

A teď to všechno pokrájet a vrznout do obřího hrnce cmudícího se nad ohněm. A pak patlámamatláma aby to bylo ……hhhmm, mňam! Už jste někdy jedli chřestýší guláš z vydlabaných chlebů pod širým nebem při absenci stolů a židlí. To chutná jako…….nevím, nemám slov. A když se k tomu přikusují placky, které děti zpracovaly z mouky, vody, semínek a upekly na kamenech.…….. !!!!  

Vše krásně klape, jen to vypadá, že děti stále nevěří, že tu budou spát. Otázky: ,,a fakt tu budeme spát?“ sráží Číča: ,,Já tu spát nebudu! Kousl mě mravenec!“

Přichází Medvěd a Richard se zprávami z tábora. Ještě, že jsme utekli! Dějí se tam věci! A Šaman s prapštrosy bojuje. Je snad dokonce prý i zraněn. V tento okamžik přelétává, nad provizorním ležení neandrtálců, vrtulník. Pidineandrtálce ten jev neudivuje. Dokonce z někoho vypadává myšlenka: ,,Šaman letí do nemocnice“.

Pomalu se přikradl večer, břicha naplněna, hlídky z řad dětí i dospělých  naplánovány a můžeme zalézt do pelechů.  Nemůžeme. Kdosi nám připravil nevídané divadlo. Stojíme v nastalé tmě před háječkem a s pusami dokořán zíráme na obrovitý, oranžový měsíc. Tak takhle jsem ho ještě neviděla. A děti už vůbec ne. Marika s Martinkou, přitulený ke mně, málem ani nedýchají. Jeden z okamžiků, kdy se zastaví čas i svět. 

Podobný mě potká za chvilku. Kdy Číča, ano! ten Číča, který tu nechtěl být kvůli mravencům, obchází kolem tábora, sleduje jestli je vše OK a pak se u mne zastaví: ,,Spíš? Hele, vidíš ty hvězdy? To je tak nádherný, to jsem ještě neviděl.“  

V noci se má spát! Od toho je noc stvořená! Ale tahle ne. Tahle je jiná. Ležím mezi Marečkem a Martinkou. Poslouchám zvuky. Zvuky noci. Kdosi se tlumeně směje, kdosi chrápe, kdosi tábor obchází , kdosi přikládá na oheň. Noc, která by neměla skončit. Noc klidu a pohody. Hlídka Petry a Honzy mě nenechá v klidu rozjímat. Naopak. Petry hlášky mě nutí ke smíchu dušenému do spacáku. Nevydržím, vstávám.  Sezení u nočního ohně obklopeného spícími tělíčky je takové.. ……hladivé.

Přeci jen se pokusím o další spánek, ale to už je úplný nesmysl. K ohni zasedli Medvěd s Richardem.  ,,….a prapštrosi vyklovali komunismus“  byla několikátá hláška, která ke mně Medvědím šepotem doplula. No paráda! Kri-kri vyrobila a na nástěnku připevnila nádhernou studii pravěku. Nepochopitelně končil komunismem . A ten teď vyklovali prapštrosi. Tak to mi někdo, ksakru, vysvětlete, proč to prapštrosy nenapadlo už před 50ti lety! Spát už nebudu. To je jasný. Chlapi mi vypráví, cože se vše v noci v táboře událo. No těpic. Měli jen trochu zaškodit.

 

[Not a valid template]

 

17.7.

Za kuropění jedu do Teska koupit mouku. Nějak se dětem plackování zalíbilo a včera vyplackovaly mouku i na ráno. V Tesku mě praští do očí skleničky Nutely. Jó! To bude žrádlo!

 Po návratu se od Richarda dozvídám, že utekl Adam Vrchota.  Zírám asi tak jednu vteřinu. Pak se chytám. Jo!!! Dobrý!!! Adam Vrchota! Dobrá, jdu přepsat a vytisknout seznam jmen. Adama,  Adama Vrchotu, kterého nikdo nezná. Adama, kterého nikdo znát nemůže. Adama, kterého nikdo znát nemůže, neboť neexistuje a nikdy neexistoval  připisuju k Lovcům mamutů.  Šéfová mamutů, luffa, si s tím poradí.

Na Smrtelku se vracím včas. Ještě to tu spí. Krásně spí. Sluníčko se snaží a zatím nesměle olizuje spacáky spáčů. Kája, Číča a Nikola už jsou na nohou, rozkecávají oheň a vaří litry a litry čaje. Číčův výraz je na míle daleko od výrazu včerejšího, když ,,ho kousl mravenec“ . Kluci jsou tak nějak na měkko, tak nějak spokojení, tak nějak šťastní.  Sedám si k ohni a cítím cosi podobného. Postupně se spacáky začínají vlnit a prďolata vylézají. Kdosi, nepamatuju si kdo, vykřikl: ,,jé, mamut je pryč! A tady je hovno!“ A po oněch hovnech byl mamut vysledován, nalezen a dopraven zpět. Děti to uvítaly a ani jim nevadilo, že se ztratil Adam Vrchota. Dětem ne, někteří dospělí překvapili. Raději jsme akci zrušili, než sem dorazí výjezdovka. Jen mě naštvalo, že Adam použil moji karimatku a spacák. A já to teď po něm musím uklízet! Uklidňují mě ,,hadi s nutelou“! Tak vážení! To je to nejlepší, co jsem kdy jedla! A děti hňácají, plácají, opékají, matlají….. a jsou úžasně spokojené. Pakujeme podstatně pomaleji, než jsme měli v úmyslu, ale ta pohoda nám fofr nepovoluje. Když už, okolo jedenácté, máme zapakováno, tak na otázku, zda je to vše, odpovídá Martinka: ,,ještě dvě chlupatiny, ještě tu jsou Šulíci J “ .  

 Vedeme mamuťátko do tábora s trochou zvědavosti, cože tam ti prapštrosi provedli.  Provedli! Vyklování komunismu je maličkostí. Chatka číslo 11 zůstala otevřena a teď je její obsah venku, rozhozen po celém táboře. Sivka, Šárka, Marika a Janička nevěřícně zírají a jdou nerady uklízet. Rozházen je i vnitřek velkého stanu . Děti se snaží, uklízí a hledají i pohozená, prapštrosí vejce. Je jich tu rozházeno 60 ve čtyřech barvách. ( Šaman: ,,To mi ksakru řekněte, jak mám asi zatancovat 60 vajec?!?!“ ) Děti je mají najít, nerozbít, odnést do kuchyně k vylíhnutí, k rozporcování a zabalení do alobalu. Na tento okamžik se těšila Maruška. Za každé rozbité vejce má slíbeného panáka. A co myslíte?! Nic nedostane! Ač se to zdá nemožné, tak i při tom dětském pobíhání po táboře jsou  všechna  vejce nalezena celá! Nalezena, předána, vylíhnuta, rozporcována, do alobalu zabalena, a posléze opět předána dětem k upečení v setonově hrnci. Díru na setonův hrnec kopal Dan s Píšťalkou. Píšťalky komentáře jsou zajímavé, ale naprosto nepublikovatelné. Ten chlap má prostě smůlu. Nebo štěstí. Na každém táboře se ukáže na pár hodin a vždycky vyfasuje tu nejzajímavější práci J ! Chcete-li někdo slyšet jeho výrazy, tak mu zavolejte, určitě vám je rád zopakuje J. Raději si sbalil jedno hoWno na památku, zamával a ujel.

 Horké odpoledne, ač se to zdá letos nemožné, nás vyhání k vodě. Předáme zabalené prapštrosí kousky setonovým kuchařům a posloucháme ho.

Po vyráchání se vracíme a musím přiznat, že se trošičku modlím, aby večeře, pečená v zemi, klapla. Dokonce mám s Maruškou domluvený katastrofický scénář a připravenou náhradní večeři. Netřeba. Dan nám vysvětlil jak ty nahřáté kameny opékají kusy masa obložené zelenými bylinkami, s pomocí kluků tu delikatesu vytahuje ze země a děti ji konzumují za naprostého ticha. Dělají se jim boule za ušima a zapomínají mluvit.  Jen je k zaslechnutí rozhovor : „ Strejda Dan je Šaman“ „Jsi divná? Není! Strejda je strejda a Šaman je Šaman!“ A basta! Chce se mi dodat. Uvědomuju si, že jsem během dnešního dne našla kulinářský ráj. Nejdřív placky s nutelou, teď prapštrosi ze setonova hrnce! Výborná snídaně! Skvělá večeře! Bezva den! Tak ještě pokec, předání zubů a trestů a dobrou noc J.

Pro Medvěda možná trochu divnou. ,,Proč jsem Ireny trestem potrestanej já?“  Tak to netušíme. Se snad Medvědovi nelíbí, že dnes bude nocovat se strejdou Irenem? Irena si za nedochvilnost hodila ,,změnu pohlaví“. A nám ženskejm se nově příchozí chlap úžasně líbil. Medvědovi asi ne.

 

[Not a valid template]

 

18.7.

nám Šaman tancuje něco jako : „ náš kmen je v prů… , má problém! Dochází nám maso. Je třeba nějaké vystopovat a ulovit.  Jděte! Děti Bojů! Maso najděte, kmen zachraňte! Překládá stařešina. Všemocného Šamana a stařešinu posloucháme a na cestu se vydáváme. Lovíme mamuta ( no ten plyšový sloník se možná diví, kam byl povýšen, ale uloven byl mnohokrát). Richardovo skupinou byl uloven docela drasticky, ale co by taky jeden od Richarda očekával, že?! Lovení lukem děti bavilo. A ke svačině se dopracovaly po lanech. Po fáborkách, které hledal a likvidoval Martin Bolík (za to ho čekala večer odměna), jsme došli do lesa, k mamutímu lovišti. Z našeho pohledu šlo o prostor v lese, který měla část dětí přeběhnout s balónky v ruce, a druhá část dětí měla ony balonky likvidovat.Tak jsme to viděli my. Jak to viděly děti nevím. Doufám, že jako mamutí napajedlo, a  protihráče tu jako lovnou zvěř, tu jako lovce.  V každém případě se to v lese červenalo, zelenalo, modralo, žlutilo, kterak ty balónky pobíhaly sem a tam. Jsme zpoceni, jdeme do tábora .  Vlastně jedeme. Zelenou střelou, ve které je veselo. A teď na jídlo. ,,V jídelně? U stolu? Jako normální lidi?“ se ptá Kája Knap.

 Po jídle ,,jako normální lidi“, po krátkém odpočinku a po projetí  Zelené střely, s otevřenými zadními dveřmi, z nichž krásně vypadávají barevné balónky  táborem,  zase vyrážíme na cestu. Do Lipí. Tady se na okamžik vrátíme do roku 2011. Naši kluci sehrají na lipském hřišti fotbalový mač Lipová vs. Lipí! A naše holky by se mohly s místními utkat ve vybice. Mohly, ale nakonec to neklapne. Místní holky dostaly z lipovských borkyň strach a nedorazily. Čímž ovšem dostávám strach já. Protože je třeba díru zamáznout a po boku vysportovaných holek se postavit na hřiště. Hm, tak vybiku jsem měla vždycky ráda. A byla jsem v ní fakt dobrá ;-), jen už je to nějakých 35 let. S úděsem sleduju krvelačné oči Mariky u protihráčů a ptám se sama sebe, co tu dělám. Coby, snažím se uhýbat, jak to jde. Ono taky uhýbat ranám těhle vytrénovaných holek, které pravidelně vyhrávají ,,Míčovky“ je tak to jediné, co já tady můžu dělat.

Né tak kri-kri a Bullová. Ty si hru užívají a vůbec nezaostávají nad dravou omladinou. Já jen doufám, že mé vybití bude bolestné jen malinko, a že nezanechá následky.

 V okamžicích, kdy vnímám něco jiného, než smrtící míč ke mně doléhají zprávy z velkého hřiště. Naši kluci místňáky drtí!

Naše mikroděti  vytrhuje z houpání, klouzání a jiných rebelií na dětském hřišti příjezd trampolíny! A trampolínu je třeba vybalit, postavit, zprovoznit, vyzkoušet. Provozovatel má veliký štěstí,  že jsme šli náhodou okolo. Bez našich mikrodětí by to nezvládl J. A mikrodětem září oči jak o Vánocích. A já si zase uvědomuju, už pokolikáté, že jsou gumoví a nezničitelní.  Na rozdíl ode mne. Já jsem Marikou a spol. zničena dost.

Konečně je děsivý míč na vybiku poslán do hajan a může být předáno pár diplomů. Hlavně klukům! Kluci to tu s nadhledem pokořili  6:1 !!!

A taky kri-kri a Bullovce! Za skvělé sportovní výkony!

V klídku se vypravujeme na cestu zpět. Ten klídek dlouhého trvání nemá. Z klídku nás vytrhuje teta probírající se dětem v hlavách a nahlas vyřčené zaklínací slovo: ,,džuva“. Ono zaklínadlo nás vrací zpět do pravěku a pobízí na cestu do tábora. Po cestě se snažíme o výherní náladu, ale zakletí trošku vyhrává.

Teď trošku opustím děti a tety, které se snaží v táboře vyčesat a vymýt největší pohromu a podívám se na to, jak se připravuje plán na zítra u Marušky. Plán na zítra zkolaboval. Džuvy ho přepraly. A přepraly i naši náladu. Trochu zachmuřeně přemýšlíme, kudy z lapálie ven. Ale jak už to tak u Marušky bývá, řešení nacházíme, přeplánováváme, a hlavně se u toho docela nasmějeme (poznatek z dnešního večera- gumová rukavice na hlavě sluší jen Ivče, my ostatní vypadáme jak tydýti). Ráno mezi ně prostě vlítnem a to to bude lítat!

 

[Not a valid template]

19.7.

ze sebe Kačka sundává pravěký oděv, neb by v lékárně v jednadvacátém století asi nebyl to pravé ořechové. Prý ji stačilo, jak se styděla, když takhle brzy po ránu chtěla po lékárnici pětadvacet sprejů proti vším. Dlouhé vlasy, po neandrtálku rozcuchané si nerozčesala J . My ostatní jsme zatím kutili pod kaštanem . Přípravu na denní hru a hlavně na ranní akci: ,,Džuva stop“ !

Dnešní budíček nebyl poklidný jako ty ostatní. Žádné podrbání za ušima a potichounké prosení:,,miláčku, sluníčko, vykoukni z těch dek, otevři očíčka, je ráno“ .Ne ne! Dneska je to drsné. Ranní ptáčata, vstávající před budíčkem, to dnes vyhrála. Nevěřícně zírají na náš vpád do tábora. Jak vypadáme? Slovy Richarda: ,,ty woe, hele: ku klux klan!“ Prostě jsme v bílých hábitech, ozbrojeni difuzilem, mezi ně vlítli. A to to lítalo! Polštáře, Šulíci, spacáky, Polláci, plyšáci, vše vyhodit ven z chatek, vše postříkat, v případě neživých věcí narvat do igelitových pytlů, v případě věcí živých označit fixou, že jsou oddžuvováni. Aby to děti vzaly v pohodě a abychom nezůstali zamořeni my, jsme jim taky k dispozici. Necháváme se taky postříkat. To děti vysloveně baví. Kačka vyfasovala Medvěda a pak říkala cosi závistivého o jeho vlasech a vypatlání jednoho drahého difusilu na jednu jedinou makovici.  Někteří jedinci se snažili uprchnout. Cha! V našich duších se probudil pravěký lovec. A nejhorší příšery jsou ty nejmenší, skoro neviditelné. Všechnu uprchlou zvěř jsme pochytali, zničili a zachránili svět! Tedy alespoň ten náš. A ten je tu teď nejdůležitější ;-).  Takže: ,,siskin je po klíštěti a my všichni ostatní po vších“.

Po oddžuvování se v táboře vytvořilo několik hracích míst, která měly děti projít. Bylo jich hafo, jen dvě byla povinná. Malování písmenek na velkou fotku a vyčesávání zbytků džuv. Za každou vyčesanou byl přidělen jeden haberský dukát. A za ten, a za ostatní vyhrané, si děti koupí cosi v provizorním krámku, se kterým nám pomohli  velcí. Bratři v triku (Číča, Nikola, Kája K.) a Marika.

S Bullovou jsme zatím vyrazily do terénu natrasovat na odpoledne. Šlo to jak po másle. Jen stojí za zmínku okamžik, kdy Jana stála za čtyřkolkou a ptala se: ,,hele, odkud vede ten provaz ke čtyřkolce?“  Hm, odkud? Že by z naší minulé zastávky? Nějakých těch párset metrů zpět. Jj, to bylo ono J .

 V táboře je zatím dohráno, nakoupeno, naobědváno, odpočinuto. Můžeme vyrazit na cestu.

Zelená střela se zase dostala ke slovu. Díky ficcusovi,který nám ji zapůjčil a po táboře i uklidil. A že bylo co uklízet, vždyť to bylo naše bojové vozidlo po celou dobu. A dík paní z CHKO, která nám bezplatně vystavila na celou dobu povolenku do lesa, se Zelená střela stala enduro vozem (doufám, že to ficcus nebude číst 😉 ). 

Děti vyrážely po tlupách. To aby se na stanovištích neušlapaly. Což se hned na prvním málem stalo. Ale nakonec proti sobě prolezly po provázcích bez újmy a mohly lesem pokračovat dál. V obřímu pexesu, lovu foukačkami, záchraně sněhuláka, přebrání rybích jiker, záchraně ohně, přelezení zvonivé pavučiny bez zazvonění, zachránění brouka, až k tůňce v hlubokém lese. I tůňka byla hluboká. A studená. Nebylo by dobré se v ní vykoupat. A nad tůňkou visí skřítek žadonící o odvázání  a převezení  přes vodu.  S Lovci mamutů jsme na záchranu skřítka chvilku čekali. Výroba borůvkových korálků je bavila, a ani moc nikomu nevadilo, že se pomalu zbarvujeme do fialovotmavomodra.  Třeba se odbarvím, až mě Richard s Medvědem setřesou z lan do vody L !!! Myslím, že kromě mě nikdo ve vodě neskončil. Ač k tomu měla Marika dost blízko. Ale ona už je zvyklá, ona tuhle tůňku zná už z minula. Vor pro skřítka byl u všech tlup nádherným dílem, a skřítek zůstal neutopen.

Z lesa jsme vyšli pořádných pár kilometrů od Habří. Takže: úkol pro Zelenou střelu. Pro poslední pasažéry: Richarda, Medvěda a Dana jsem jela s trochou zpoždění a čekala jsem obličeje zachmuřené. To, co mě na lesní cestě nad tůňkou čekalo, vejde do dějin. Pánové zapomněli, že jsou neandrtálci, změnili se v novodobé rockery a já měla tu čest být u zrodu skupiny Surikatí oči. K odvezení té pakáže do tábora bylo zapotřebí dost odvahy, ale nakonec se mi to povedlo. 

Večer jsem trošku prošla chatky a poptala se, jak si neandrtálci poradili s mapkami. Zítra už budou zapotřebí. Prý poradili. No, uvidíme.

 

[Not a valid template]

 

20.7.

A zítra je tu. Trochu škoda. ,,Zítra“ znamená, že jdeme do finále.

Po snídani přichází se svou troškou do mlýna Šaman.  Tančí, zmítá se, ukazuje kamsi…… Stařešina překládá: ,, Náš čas se naplnil. Jsme na novém sídlišti zabydleni, známe nová loviště, víme, jak přežít. Naši přátelé z novověku se mohou vrátit do své doby. Zbývá jediné. Najít místo, kde roste zázračná bylina, o které se děti dozvěděly ze složených kousků šifry a z níž získá naše malé mamuťátko svoji kouzelnou moc.“  Kde ono místo je?   Šaman tančí a …..  nevěřím svým očím! …….…. radí se s GéPéeSkou.  Stařešina zachovává kamennou tvář, ač myslím, že s tím má dost problém a překládá. Konečně dojde na ony mapy. Teď se ukáže. A ukázalo! Všechny tlupy mají mapy doplněné skvěle. Tlumočníci tvrdí, že svým tlupám nijak moc nepomáhali. Fakt děti zmapovaly okolí Habří bez pomoci. Už to tu znají.  Z šamaního bubnování  vyrozumí, že ona zázračná bylina roste u Víta. To máme šikovný děti, co?!

A tak vyrážíme na poslední výpravu s mamuťátkem. Část pradětí s písní na rtech. Během týdne se tu dost zpívali ,,Mamuti“ od Nezmarů. David Šulík už je teď zvládnul celý a vcelku pochopitelně slova:  ,,… na kořínky, na bobule seru ti…“ ( no coco? To je text písničky, za to si házet nemusím!) nadšeně vyřvával.  V nádherném prostředí u Víta děláme společné fotky, což děti moc nebaví, a z tance Šamana zjišťujeme, že tu někde bude poklad, což děti baví. Šaman prozrazuje, že poslední část plánku ukrývají maskoti tlup. Malí mamutíci, které si neandrtálci v úvodu tábora vyrobili. Došlo tedy na opatrné párání břich, nalezení  nejdůležitějšího kousku plánku a poté i pokladu.

Takže to je konec přátelé, tjádydádydá……………… Ba ne. Ještě ne, ještě musíme děti převézt zpět do roku 2011. Jenže…… jenže nás převezlo počasí. Což v letošním uplakaném létě nikoho nepřekvapilo. Takže místo na vor jdeme odpoledne do tělocvičny.  Kdosi kouká na fotky, které nás přenesly do různých okamžiků uplynulého týdne. Kdosi si prohlíží svitky, které děti denně psaly a nějak nezbýval čas na prohlížení a které jsou velmi vydařené, za což si děti zaslouží hlubokou poklonu. Kdosi cosi maluje a až večer zjistím co, a moc jim za to děkuji  😉 . Vlastně bych moc ráda za onen večer  poděkovala všem přítomným. DÍK! Však vy víte ;-). Prostě odpoledne nějak lenivě propoflakujeme. Škoda, převoz na voru by byl takovým logickým zakončením a uzavřením tábora.  Ale ještě můžeme být rádi, že nám v tomto, poněkud rozmarném  létě počasí docela přálo.

Po poslední večeři se táborem neprocházeli rozcuchaní neandrtálci, ale naopak upravené slečinky, připravené na diskárnu. A pak už jen tanec smích….. a sem tam slzy.  Tak ještě pohádka u Šulíků a …. spát.

 

[Not a valid template]

 

21.7.

už nic dalšího nestihneme. Jen dětem poděkovat za krásná slova, kterými ony ale umí jednoho pohladit po duši. Zapakovat, zamávat autobusu……………….

[Not a valid template]

 

 

 

A teď už je opravdu konec. Jen je třeba poděkovat všem, kteří jakkoliv pomohli. Ať už finančně, či při přípravách, či přímo na místě.  Ty děti za to stojí!

Listy v kalendářích, které jsme dostali minulé Vánoce v Lipové se otáčí nehorázným tempem. Děsným fofrem se mihly fotky z jarních, letních, či podzimních akcí a už na nás zase z fotky zírá vánoční stromek. A pod ním dárky. Loňské. Je na čase připravit ty letošní. A tak se historie opakuje. Letos po deváté.

Děti si napsaly Ježíškovi. Ježíšek přáníčka probral, kdesi přidal, tam kde bylo dítko skromnější, než skromné (Žaneta si napsala o mýdlo a šampon, se asi spletla:-) ). Kdesi ubral, tam, kde si z nás dítko tropilo trošku srandu (Kája Knap to na nás zase trošku zkusil 🙂 ) . A předal nám úkoly dárky sehnat, zabalit a dopravit do Lipové.

No a neposlechněte Ježíška! To nejde. Takže jsme sháněli, kupovali, balili.

A aby bylo za co, tak Jitka vytvořila prosící řeč, vyvěsila na weby s námi spolupracující a obstarávala tu nevděčnou, papírovou práci.

 

Vybráno, sehnáno, nakoupeno, zabaleno. Z televize se na nás valí zprávy, že na ten sever tentokrát fakt nedojedeme, že se někde zahrabeme ve sněhu. Ozývají se hlasy, že máme akci odložit. No ale odložte Ježíška! To nejde!

Besídka je naplánována na 16.12.2010 v 17,°°h. Do nepohody se vypravujeme. Naprosto nepochopitelně nabíráme zpoždění, po téměř suché silnici, už do Prahy. Další zpoždění se konalo v garážích na Chodově. Ač se to zdá nemožné, tak se kri-kri rozhodla, že právě toto místo je to pravé k setkání. Nebylo 🙂

 

Bez dalších zastávek pospícháme dál, trošku se bojíme, aby se Ježíšek moc nezpozdil. Nezpozdil, zastavil před děcákem těsně po hodině šestnácté. Je třeba dojet do Brtníků pro Sabinku. Ač vypadají silnice oproti očekávání podstatně líp, tak vítám přítomnost sqwerovo protisněhové oktávky. A dělám dobře. Během 10ti kilometrů potkáme couvající autobus, vlek ve škarpě, další autobusy a dodávky zaseklé v Brtníkách.

Přijíždíme zpět do Lipové akorát tak, abychom zabrali místa v hledišti a čekali, co si na nás ta mrňata přichystala. No co. Trošku tance (teta Vlasta se skvěle vrtí), nějakou tu scénku (strejda Radek sebou skvěle mlátí o zem), další porci zpěvu.

A když se předvedly všechny skupiny, tak dostal slovo Richard a tím trochu dostal nás. Svým proslovem, ve kterým zmínil akce minulé, zadoufal v uskutečnění akcí příštích, zavzpomínal na lidi, kteří tu s námi z jakýkoliv důvodů nejsou a rádi by byli. Kdo by řekl, že se v jeho porouchaném srdci najdou takováhle slova (no, já vlastně jo 🙂 ).

Konec dojetí, vybalovat dárky! Tady veškerá organizace končí, tady to mají v režii děti! Takovýmhle fofrem se do svých dárků nedostávají ani naši psi, a to je co říct. Panenky, auta, MP4, mobily, kosmetické kufříky, mikiny, tepláky, vše vybaleno, opěvováno, zkoušeno. To tempo, se kterým ze sebe servali Šulíci své oblečení a oblékli se do obleků milovaného Majkla to bylo neskutečné. Jen malý Míša Šulík zjistil, že jím napsané přání Ježíškovi byl omyl. Auto, stavebnice, motorka ho moc neberou. On chce taky ten oblek co mají bráchové!!! A brečí a brečí!! Dostává největší a nejkrásnější dárek z pod strAomečku. Skvělou káru a ta ho nakonec trošku utiší.

[Not a valid template]

Část motorkářů odjíždí, Sqwer odváží Sabinku do Brtníků( ,,Barčo, buď na telefonu, ať mě nezatknou, že jsem ji ukradl.“) a Kačku do Prahy.

A teď je ten čas projít skupiny. Je jich moc, těžko se to stíhá. Na šestce se ke mne tulí Andrejka a má právo prvního, kouknout do zázračného pytlíku od Petie. Vybrala si korálky a můžu jít dál. Simona mi pyšně ukazuje její receptář a dostávám perníkové svícínky dětmi vytvořené. Při povídání s dětmi je mi občas ouvej. Vzpomínají na společné chvíle a říkají, kterak na nás myslí, když tu nejsme. Lepší motivaci pro další ,,spolupráci“ neznám. Nakonec končím tradičně na pětce. Šulíci se připravují do školy a děsně se diví, že jim teta neschvaluje rozhodnutí, jít do školy v Majklovském oblečku. Při nandavání dlah Martinovi Šulíkovi si uvědomuju jak děsivě to letí. Když do děcáku přišel, tak se nandavání neobešlo bez breku. Dnes to bere samozřejmě. Ony jsou to skoro 3 roky. Letí to. A pohádka ….. a spát…..

Spíme se siskiny v nové učebně na půdě. V celém děcáku je znát obrovský pokrok. Spousta změn k lepšímu.

Ráno vychovatelé vypravují ten pytel blech a opět před nimi smekám.

No a co dál? Dál nic, jen sednout do auta, jet domů a doufat, že se sem zase za chvilku podíváme.

Veliké díky všem, kteří se jakkoliv podíleli a tak nám tenhle zážitek dopřáli.

Že jsou děti z Lipové šikovné, tak to tedy opravdu víme! Že jsou šikovné moc, to nás už nepřekvapuje. Ale že se tam najdou nejšikovnější na celém světě, tak to je tedy síla i na nás. I když, na druhou stranu…..už jsme viděli Fandu tancovat několikrát, takže zpráva z Chorvatska, že se se svoji skupinou stal mistrem světa v brace dance nás zas až tak moc nezaskočila. 

A  protože se zrovna časově trefil do televizního bláznění okolo všemožných talentů, bylo vcelku jasné, že ho televizní šou taky nemine.  Ano, František byl přihlášen do televize PRIMA na soutěž Česko Slovensko má talent.  A světe div se (svět se možná diví, ale my, co Fandu známe, zas tak moc ne), z šesti a půl tisíce přihlášených se probojoval do necelých tří stovek šťasných, pozvaných před hvězdnou porotu do Národního divadla.

A ředitel Leoš dobře ví, kterak máme o naše děti zájem, vyjednal nám pár lístků na onu slavnou chvíli. A tak jedeme. Luffa, Petie, Ivča, Mimi, Barča.

Jak už to tak bývá, plán sejít se někdy dřív, někde jinde a něco si dát, samozřejmě nevyšel, všechny jsme to stíhaly akorát na čas, na 17,45h, před ND. Jen Petie chytla belfí nemoc a na místě čelala v 16,45h. Ale co to je hoďka, že? Snad se ji to nebude zhoršovat 😉
Uvítaly jsme se téměř stejnou větou: ,, mám kramfleky, nejsem na to zvyklá, děsně mě bolí nohy“ , ale tu hoďku či dvě snad vydržíme.
Kramfleky, i vše ostatní klape, jen děcák tu ještě není. Za tři minuty šest už mírně nervózním a dožaduju se info. Je mi odpovězeno, že je vše v pořádku, že už z autobusu vidí divadlo, jen už ho vidí hodně dlouho a přibližují se k němu nějak pomaličku. Konečně se přihrnuli. Včas. Ještě nás dovnitř nepouští.
Děti nás přivítaly obvyklým způsobem a překvapily připravenými transparenty. A ksakru! Tak tohle nás nenapadlo. Chtělo to transparent ,,Motorkáři fandí Fandovi“
Rychlé foto a chceme dovnitř. Nic. Po čtvrt hodině vychází jeden z tajtrdlíků v černým tričku s nápisem produkcion a s drátkem čouhajícím z ucha ven a oznamuje nám, že budeme vpuštěni za čtvrt hodiny. Děti si odbíhají na záchod a nám začínají natýkat nohy. A od teď je to stále stejné. Postupně ze slavných dveří vychází jeden tajtrdlík za druhým (nebo je to jen jeden? nevím), aby nám pokaždé oznámil totéž. Máme čekat. Jen jeden z tajtrdlíků byl nějak jiný, asi důležitější a přišel nám říct, že je Fanda celý den skvělý, že na to má, jen je hodně nervózní. Máme ho hned při nástupu pořádně pozdravit. Tak to nám snad ani říkat nemusel. Děti posedávají po schodech (my ne, jsme dnes za dámy. Kruci co bych dala za motohadry a motoboty! ),  koukám holkám po nohách a žebrám, aby si se mnou některá vyměnila boty. Nejvíc se mi líbí Martinky žabky, ale jí se asi nelíbí moje lodičky, neklapne to, nohy natékají dál.
Zabíjíme čas blbnutím a focením.

A tak to celé pokračuje do 19,45h. Říkáme si, že je naprostý nesmysl brát si takovéhle boty do divadla. Sem se vůbec nehodí, tady by si měly naše rozmazlené nohy užívat pořádné škrpály. Není nad to, zvolit správnou obuv. Jsme poučeny. Lodičky do města už nikdy 🙂
V 19.45 se nám otevírají dveře snů. Děti se ženou po schodech, vyšlapaných slavnými herci dob dávno minulých, poprvé a nějak kašlou na sváteční atmosféru. No, popravdě i my už se těšíme do pohodlných sedaček. Jsme nahnáni na balkón, máme ho zaplnit hlavně vpravo, protože tam jsou zaměřeny kamery.
Sedáme si, SUNDAVÁME mučící nástroje a kopeme je kamsi pod sedačky. ÚLEVA! Chlapi nepochopí.
Rozhlížím se a nevěřím svým očím. Už jsem tu byla mockrát, ale ještě nikdy nebylo divadlo modré. Dnes je.  Televizní světla dělají divy. No, moc se mi to sem nehodí.
A zase čekáme co bude. Po chvíli přijde na jeviště kdosi, koho ostatní znají, a já nemám ponětí o koho jde. A onen někdo nám vysvětluje, jak máme projevovat spokojenost a nespokojenost s účinkujícími. Hlavně tu nespokojenost se naše děti učí moc dobře. Pak dostaneme příkazem mohutnými ovacemi pozdravit přicházející porotce. Tak to by nám taky šlo. Peťa Polák mi říká, že má Lucka Bílá na hlavě klobouk, či čepici. Nemá. Má umě vypracovaný účes a Peti prohlášení by se ji asi nelíbilo. Jakýsi pán chce ven. Musí projít kolem rozházených bot a ještě ho Mimi upozorní, že má nahaté nohy 🙂
Dost pomalu se akce rozjíždí . Na jeviště přichází lidé, kteří něco dovedou i ti kteří si asi myslí, že něco dovedou. Při vystoupení Šíleného Oty, rozplácávajícího se (kruciš, to je slovo) na dřevěné stěně se hledištěm mísí smích a bučení. Při vystoupení iluzionisty, který se propíchává, přeřezává a tak, už jde jen o bučení a Simona na něj huláká:  ,,jdi domů, Řezáči!“ Pravda, asi nejlepší nebyl, fakt tekla krev, což by asi neměla. Simča se rozjíždí, na královnu Alžbětu s fretkou taky něco pořvává a my se začínáme nesmírně bavit.
Dlouhé pauzy mezi soutěžícími už nám ani nevadí, bavíme se i tak. Každou chvíli otírá nějaká pěkná slečna Krausovi vysoké čelo a strejda Pepa se dožaduje taky. Bez úspěchu.
Už jsme řádně rozjetí. Když přichází Fanda, tak mám obavy, aby pod námi nespadl historický balkón.
Fanda stojí za mikrofonem, oči zabořené do jeviště a Lucka Bílá se otáčí na nás. Když ji konečně pouštíme ke slovu, tak se jen Fandy zeptá, zda jsme jeho kamarádi a těch pár minut, kvůli kterým jsme sem přijely  může začít. Fanda se pomalu rozjíždí a my stojíme a fandíme.  Koukám nevěřícně dolů. Že stojíme my chápu, ale oni stojí i lidé dole. Ti ho neznají! Fanda už jede na plno a CELÉ NÁRODNÍ DIVADLO STOJÍ A TLESKÁ!!! Tak vám povím, že při téhle vzpomínce mám husí kůži a asi už to tak zůstane navždy!
Bílá a Kraus ho pouští bez mrknutí do dalšího kola. Slavík trošku natahuje, říká, že na sobě musí pracovat, ale pouští ho taky FANDA POSTUPUJE! Zase mám obavu, jak tohle historické zdi ND unesou. Fanda je jediný ze soutěžících, který je vytleskaný k návratu na jeviště.

Neskutečný zážitek!

[Not a valid template]

V téhle chvíli si uvědomuju, že jsem při té emoční vlně zapomněla fotit. Nevyfotila jsem Fandu na slavných prknech!! 🙁
Dál už jen tak koukáme, fandíme, bučíme, někdo už padá únavou.  Martin Brůža prostě v tom kraválu usnul.
V půl jedenácté se dozvídáme, že jsme právě v půlce natáčení a že po přestávce pokračuje dalších deset soutěžících.
NE! Děti jsou utahané, hladové, chtějí domů. Odcházíme čekat na autobus. Do háje! Zase do bot! Přichází mezi nás Fanda, je bílý únavou, a strašně zamlklý. Na tu dětskou dušičku to musí být obří nápor. A to ho ještě otravují šílené fanynky. Chceme se s ním fotit!
Čekáme na autobus, Karel Polák fotí cokoliv a ptám se ho, zda ví, co vidí. Trošku mě překvapuje. Ukazuje na Karlův most a říká, že to je Karlovo most. U Hradčan se dokonce nesplete vůbec. V Praze je, jako většina, poprvé.
Seznamujeme se s paní, o které jsme si myslely, že je nová děcácká teta a děti myslely, že je nová motorkářská teta. Nová teta to upravuje na pravou míru. Není ani jedno. Je teta novinářka z Děčínských listů a zrovna teď je trochu rozmrzelá teta z Děčínských listů. Zítra jí má vyjít článek o dnešním večeru a podepsala Primě smlouvu, že nesmí v novinách napsat výsledek. Přemýšlí kudy z toho ven  (nakonec se s tím poprala)  . Má chuť si s námi pokecat. Trošku nás udivuje svoji znalostí o naší existenci a prý by moc ráda byla přizvána na nějakou naši akci.

Konečně doráží autobus (autobus a lístky vyjednala a zaplatila produkce), děti se loučí, ptají se (překvapivě :)) kdy přijedeme a konečně mohou usnout. Je 23,30h. Tak tohle jsme nečekaly. Původně jsme si chtěly jít někam sednout, ale v tuto hodinu nás zajímá jen to, aby nám neujelo poslední Metro a abychom si už sundaly boty. Loučíme se s tím, že takhle silný zážitek jsme ani jedna z nás nečekala.

Doteď jsem si při vyslovení  ,,NÁRODNÍ DIVADLO“ představila klídek, sváteční pohodu, Donutila, či jiné hvězdy ve skvělých rolích.
Od teď si už asi navždy vybavím Fandu skvěle pařícího na prknech, která už něco zažila a lipovské děti řvoucí  FANDA!FANDA!

Druhý den jsem měla dovolenou a velikou chuť, když už jsem v Praze a mám to do Lipové téměř  coby kamenem dohodil, tam zajet. Ale Pepa a Aladin mi řekli, že bude pršet, lejt, budou padat trakaře, tak ať nikam nejezdím. Měli pravdu jela jsem domů a vyzkoušela nové kalhoty od PSÍ. Pan Kamiš měl pravdu, fakt nepromokly.
A doma jsem potřebovala konečně pustit z hlavy městský ruch, hučení, které se mi v hlavě usadilo během trochu šíleného večera a ulevit nohám. Vzala jsem si gumovky, pláštěnku a vyrazila do lesa.

ROSTOU 🙂

 

 

……ale tím to nekončí!

 

Následuje Velký třesk v Bratislavě! Fanda nastupuje před porotu s dalšími dvěma tanečníky. Je zase skvělý! Jaro Slávik mu říká, že je největší talent, který se v soutěži objevil……… a porota ho nepouští dál 🙁

Tak tohle byl zvláštní okamžik. Na chvilku jsem u televize nepochopením zapomněla dýchat. Přišlo mi to děsně líto.

Fanda zklamaně a taky trochu nevěřícně odchází. Na otázku moderátora, kterak že se cítí ( kruciš, to je taky otázka, jak se asi v tenhle okamžik může cítit ), odpovídá, že je mu to líto, ale že tam byli lepší, takže je to v pořádku. V tu chvíli před ním hluboce smekám! V tu chvíli je pro mne vítězem soutěže! Většina ostatních, neúspěšných soutěžící se chová téměř hystericky. Fanda vyrovnaně a rozumně.

A tím by to pro Fandu i nás mělo končit!

……..ale nekončí…..

V některých novinách se vyrojily články o nespravedlnosti výroku poroty, na různých serverech bujely bouřlivé diskuze s jediným tématem: Vraťte Fandu zpět. Jeden z úspěšných soutěžících, Chi chi Tornádo, nabízí Fandovi svůj postup. Věří, že si ho Fanda zaslouží víc a moc mu fandí. Rojí se lidé, kteří mají najednou chuť si Fandu osvojit. Lucie Bílá se za Fandu staví, bere si ho i s Věrkou na křest své nové desky a také na víkend domů.

Prostě se Fanda propírá na stránkách bulváru a pro lidi, zajímající se o tenhle druh zábavy začíná být známou ososbností.

Za sebe. Musím se přiznat, že se mi celá ta hysterie okolo něho nezamlouvala. Prostě si myslím, že jde v první řadě o kluka, který by se měl po celé té záležitosti se soutěží věnovat hlavně škole a své skupině, se kterou už něco dokázal. Vedení děcáku se alespoň podařilo Fandu před celým tím šílenstvím ochránit. A Fanda to celé bral překvapivě s nadhledem.

 

……ale…..jednou takhle, v páteční večer, píše Leoš horké novinky. Že prý se Prima objevila v děcáku. Že prý berou Fandu zpátky. Na základě přehodnocení poroty a nátlak veřejnosti. Že prý bude vystupovat v přímém přenosu z Brna 21.11. 2010. Že prý, jestli chceme lístky. No to tedy chceme!

Takže luffa vyrábí transparenty: Motorkáři Fandí Fandovi. Chystáme se do Brna a BUDEME FANDIT !!!!!!!!!!!!

Takže si šetřte kredity na nedělní večer!!!!!!! :-)))

 

Na silnicích se to začíná hemžit motorkami, v kuchyni jsem nachytala mouchu, alergici si začínají stěžovat na rýmičku. Z toho vyplývá, že se blíží jaro a že jsme už pěkných pár týdnů nezavítali na sever, do Lipové. A už se nám po dětech dost stýská, a tak trošičku si myslím, že i jim po nás.

Je na čase spáchat cokoli, coby děti i nás potěšilo a snad i pobavilo.

A přestože jim Alex na podzim zahlušil skříně, nebylo by od věci jim doplnit zásoby.

Takže : Jarní trhy!

 

[Not a valid template]

Z tábora nám zbyl pytel Haberských dukátů. Platidlo by bylo, teď jen sehnat, za co je děti utratí.. Trošku jsme rozhodili sítě mezi naše známé, kolegyně, kamarády….a světe div se, pytle s oblečením, hračkami, či čímkoliv se začaly hrnout. A v nich jsme nacházeli pravé poklady. Krásné oblečení pro malé i velké, věci, které docela určitě nutně potřebují, ale ještě to nevědí.

Teď jen najít nějakou formu, kterak se k těm úžastnostem dostanou.

No, prostě vymyslíme pár her, za které si vydělají habrošušňáky a ty nám pak zase vrátí v krámku, my je zase z krámku stáhneme do dalších soutěží, ze soutěží si je děti zase odnesou do krámku…….no prostě, prachy se mají točit, ne?

Konečně padl termín, který bude vyhovovat nám i děcáku. 22.4. by snad mohla být v provozu tělocvična po rekonstrukci, děti by měly být na místě všichni a kdosi prý objednal i slušné počasí.

 

A tak se v předvečer akce nakládá dodávka materiálu, aby se druhý den vyložila o 350 km severněji.

V pátek se nás na místě sešlo docela dost, děti nás přivítaly…… no, ti co to znají, vědí jak, a ti kteří to ještě neznají, by to měli poznat 🙂 .

Bull prý u Pytláka ztropil trošičku výtržnost, domáhaje se pečiva. Prý nějak nepochopil, že i chléb je pečivo.

Je na čase jít spát. No spát?! Už jste spali v tělocvičně s Richardem? Ne? No tak věřte, že ze spaní nebude nic. Budete se převalovat, zacpávat si uši polštářem, počítat ovečky a bude vám to houby platné, bo to řezání dříví je nepřespatelné.

Bullová prohlásila, že: ,, KTM špunty do uší jsou v podstatě k ničemu. Musela si Volterovo kvarteto (název, dle nejvíce znějícího jedince) vychutnat až do úplného závěru“

Jeden z účastníků kvarteta byl ráno indisponován. Ale prý ho nezničilo noční vystoupení, ale spaní na nově položené podlaze v tělocvičně. Bull má nějakou nepopsatelnou alergii na nové podlahy.

Sobotní ráno nás nepřekvapilo sluníčkem, bylo objednáno. Ale mě překvapilo zamčenou brankou. Už jste někdy lezli z děcáku na ranní procházku přes plot? Já jo :-). Připadám si, že jsem na útěku.

Na desátou byl vyhlášen začátek akce, takže nastal docela fofr připravit stánky, rozdělit si soutěže, přivézt Sabinku z Brtníků a být včas na zahájení. Ale sešlo se nás dost, každý se ujal nějaké činnosti a tak Richardův mohutný hlas mohl děti i nás v určený čas svolat bez problému. Jen Bull, mající barvu střídavě zelenou a bílou mezi námi bloumal a vypadal, že ani neví kde je. Zaujalo mě, že při střídání barev v obličeji vůbec nepoužil svoji oblíbenou oranžovou.

 

Kolem děcáku byla rozmístěna hrací místa.

Většina dopoledních her byla zaměřena nějak víc na ty mladší děti. Ty větší povídaly, že si hrát nebudou, že už to pro ně není, že nám rády pomůžou. Pomáhaly. Martin s Ríšou v zápalu boje malé děti k obřím brčkům, vodě, kelímkům snad ani nepustili. U kostek a zavázaných očí se ale opravdu

motaly hlavně ti menší.

Velký nápor byl u soutěže, kde byly prachy rozhozeny po zemi, a co si kdo urval, to měl. No, zní to snadně, ale děti si mohly sebrat habrošušnáky jen s knížkou na hlavě. Tak Pavel F docela ušetřil 🙂 .

Zajímavě se vyvíjela debata u skládání puzzlí s fotkami motorkářů. Doteď jsem nevěděla, že má Siskin a Mariano podobné oči a naprosto stejné vrásky okolo nich. Nikola, Marián, Číča mě přesvědčovali, že to obočí, vrásky, oko je stoprocentně Mariána, který právě stojí nad námi. Musela jsem uznat, že to tak fakt vypadá, a kdybych ty fotky nedělala, tak by vyhrály. Ale ne ne, byl to Siskin!

Kri- Kri měla pro děti připraveny obrázky známých osobností. A jak to dopadlo, popsala nejlíp ona sama:

 

Marťas (Martin B.) vyťal osm z devíti! Nepoznal jen Bohdalku, ale ta byla na fotce v civilu a né v zeleném oblečku s pěti vlasy a tůňkou za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál.

(možná, kdyby Krikrina toho Rákosníčka imitovala, tak mohl mít Martin plný počet bodů). Za to poznal Marii Terezii a jako bonus přidal, že zavedla povinnou školní docházku.

Naopak jeden z výtečníků s nepodvratitelnou jistotou tvrdil, když uviděl fotku Karla Čapka, že ,,je to Hitler“

 

Bull se motal, Maruška se Štěpou kralovaly v krámku, Číča se Bullový zeptal, jakou má iniciálu ( místo indicie), Mareček si na sebe navlíkl vše co nakoupil, prachy se točily a čas nás dokopal k obědu. Děti si daly polední klid, no a vlastně i nám přišel vhod.

Bylo potřeba vybalit další zboží, Petie, Ivča a spol. vyhrabávaly z beden kalhoty, trička, boty, hračky……..Richard si našel model endura a počal gazovat ve štěrku. Tento okamžik naprosto vyléčil Bulla z jeho podlahové nemoci. Za chvilku lezl s Richardem ve štěrku, projížděli naprosto neprůjezdné situace, nebáli se valícího se štěrku, sjížděli děsivé srázy, prolítli každou roklinku a dělali u toho drndrndrrrrrrrrrn………. Martina si celý souboj fotila. Prý potřebuje důkaz, že trávila víkend opravdu s motorkáři. A Kamil prohlásil, že si připadá jako v práci (dělá na psyndě).

Nejvyšší čas sebrat hračky chlapům a předat je zase dětem.

 

Odpoledne se pokračovalo v soutěžích. A všichni vyhrávali. A když nevyhrávali, tak si stejně nakupovali. Výstižný rozhovor:

,,Kolik to stojí?“ ,,kolik máš?“ ,,jedenáct haberáků“ ,, no to je náhoda, tohle stojí zrovna 11“

………prostě bylo třeba nechat ty hromady materiálu v děcáku.

 

Lucka pospíchala domů, dopospíchala ve Vansdorfu. Tam se šla podívat, jak vypadá policejní stanice zevnitř. Někde přišla o SPZtku, ve Vansdorfu ji čapli pomáhající chránící a pomohli ji od pětistovky a trochy času.

Zatím co Lucka řešila problém, v Lipový se nic neřešilo, v Lipový se hrálo. Například obří člověče nezlob se. Martin V. na výtku, že se do papírové kostky nekope, ale hází se s ní, odvětil, že on ji přeci nekopl, ale hodil nohou. Tahle Kačky hra měla velký úspěch.

A chodící špalíčky taky.

Nevím, nakolik se špalíčky líbily Seržovi, který byl ihned po příjezdu sundán z motorky a v motohadrech a přilbě na špalíčky postaven. Ale dětem se líbily moc. Velcí zase zapomněly, že si vlastně vůbec nechtějí hrát.

Na častou otázku zda jim špalíčky nechám, jsem odpovídala, že ne! Potřebuji je příští víkend na čarodějnice v Habří. Tvrdě jsem odolávala asi dvě hodiny. A pak už se to nedalo. Musím nechat udělat v týdnu další 🙂 .

 

Né, že by si děti ještě dál nehrály, né, že by už holky neměly co prodávat, ale co se dá dělat, blíží se večer.

Chlapi připravili oheň, pruty na opékání, děti přinesly buřty k večeři a pak se prostě jen tak sedělo, jedlo, plkalo a užívalo pohody.

Tady někde mi nahnal Martin Šulík slzy do očí: ,,mě se o tobě zdálo“, na to mu povídám: ,,mě se o vás zdá pořád“ a on mě dorazil: ,,a taky večer brečíš?“ 🙁 .

A Sabinka překvapila všechny přítomné naprosto nahlas a zřetelně položenou otázkou: ,,vezmeš mě sem na míčovky?“.

Mezi námi poletoval Karel Knap na koupených bruslích, teta Vlasta přiletěla s očima plnýma slz, radosti, nadšení a se slovy: Fanda vyhrál! Fanda vyhrál jakousi taneční soutěž při níž vyhrál mimo jiné i účast na mistrovství Evropy v Chorvatsku!!!!!

Někomu zase spadl buřt do ohně …..a bylo….a bylo prostě tak nějak pohodově. Teta z trojky vyprávěla, jak ji děti potěšily, když se složily na televizi, někdo odjížděl, někdo zůstával, někdo se šel po skupinách podívat na módní přehlídky a chystali jsme se ke spánku.

Bullovi raději odjeli, aby je nikdo nerušil, či aby nikoho Bull nerušil. Richard se odebral ke spánku do jídelny a my ostatní jsme se mohli v nové tělocvičně opravdu vyspat. Až do rána. Či alespoň do brzkého rána. Tehdy zazvonil Sabince budík. Nevím proč. Vím jen, že ji nevzbudil, vzbudil mě, zamáčkla jsem ho a ……šla se projít. Přes plot 🙂 .

Nedělní odjezd byl stejný jako spousta předchozích nedělních odjezdů. Plné dětských přemlouvání, abychom ještě nejezdili, a otázek kdy že ten či onen zase přijede. Na něco se odpovědět dá, na něco ne, ale rozhodně se musí, ač nechtěně, odjet.

No a po pár hodinách a pár set kilometrech za volantem mě doma čekaly čtyři pytle dalšího materiálu. Víte co to znamená?…..Víte, co nás čeká…….a těšíte se…….já jo 🙂 .

JÓ, A VELIKÉ DÍKY VŠEM, KTEŘÍ  JAKKOLIV POMOHLI!!!!!

Takže opět celé nanovo. Jitka R6, pověřená Albim, založila vlákno na MP, zorganizovala peněžní sbírku, Bullová připravila,dle přáníček, seznam toho, co děti naprosto nezbytně potřebují a my ostatní jsme začali shánět, nakupovat. Vánocům předcházely dvě valné hromady ve Všenorech, na kterých se nás sešlo poskrovnu, takže bowlingová dráha zůstala nedotčena (né, že by to zrovna mně vadilo).

17.12.2009
jsme měli sraz v Chrastavě u výchovňáku, kde je momentélně David. Měla jsem dost obavy ze severních silnic, všechny možné rosničky, na všech možných stanicích hlásily mrazy a sněhy. Rosničky se spletly, čímž mi udělaly radost.
Před Chrastavou jsem dojela Condora a držela se ho až na nějaké pofiderní parkoviště. Při jeho zastavování jsem si myslela, že se se mnou chce přivítat. Ne! Nechtěl! Chtěl čůrat (pravda, takhle to nepojmenoval 🙂 ) a nadával, která že to .y.. za nim staví. Až spolujezdkyně Kri Kri mu řekla, že ta .y.. je Barča. K dobrému je mu připsáno, že měl v autě krásně přetopeno a nechal nás tam s Kri Kri trochu poplkat.
A pak mě bezchybně dovedl k výchovňáku a ani se nevytahoval, kterak je šikovný a jak skvělý má orientační smysl. David nás viděl rád, nakonec i jeho ředitel s námi dost pokecal a potěšil nás ujištěním, že David seká latinu. Bull se vžil do role učitele.
K Sabince do Brtníků bloudíme jenom malinko, přesto, že nás vede Bull. I ta nás ráda vidí a přebírá dárek.
V Lipové jsme na čas. Což jsem fakt nečekala. To se nepoštěstilo Siskinovi. Volá, že nestíhá a že jeho sliby, že bude nosit dárky, až se z něj bude kouřit, zůstanou plané.
Nevadí, na místě je lidí dost, dárky jsou odnošeny, jídlo v jídelně zbaštěno, můžeme ke stromečku a k dětem 🙂 . Připravily si, jako každoročně představení, kterým nám chtěly poděkovat a pobavit nás. To se jim opět podařilo. Celou besídku si asi nejvíc užíval Kája Knap. Celý večer byl režírován tak, že on je chudák nemocný a kamarádi ho chtějí zabavit a pobavit. Takže se Kája celý večer prostě proválel v elegantním pyžámku v posteli, pronesl jen pár slov, a přitom si prožil hlavní roli. No pravda, byla na něm vidět nervozita, což mě u tohohle šoumena dost udivilo.
Děti tancovaly, zpívaly, chrlily vtipy, a hlavně mě dostaly se scénkou o Jehovistech. Dost dobrý. A pak předaly dárky nám, motorkářům a s krásným proslovem i Leošovi, řediteli. Je na nich vidět, že ho fakt berou, docela fajn pocit.
A pak to přišlo! Dětské oči se rozzářily (fuj, to zavání otřepanou frází, ale co nadělat, když to tak opravdu je). Pod stromečkem bylo hafo dárků a bylo třeba je mezi děti rozdělit. Letos se toho ujal výjimečně Richard. Stálý Ježíšek Bull chytil rýmičku a na hlavní roli se necítil. A pak jen rozdání toho, co si děti přály, koukání na jejich spokojenost, na tu radost, štěstí, a mít v duši tak nějak poklidno, uklizeno. I přes nervozitu Bullové, vše klaplo. Jana měla obavy, že letos prvně nekontroluje seznam, a že se jí to nelíbí, že se na nějaké dítě určitě nedostane, že to bude hrůza, a zda bychom to ještě nestihli zkontrolovat. Nestihli! A vše klaplo!
A teď jsme tu trochu zbyteční. Děti si užívají dárky, jsou spokojené a na nás trošičku kašlou. Ale o to jde. I na nás je vidět, že jsme v cíli. Takhle to vypadat mělo a vypadá. Albi může být spokojen.
A to by tak z Vánoc mohlo být vše.

Ale mě se nějak domů nechtělo, chtěla jsem si je tak nějak víc užít. Tak jsem s nimi strávila večer. A to jsem udělala dobře. Po prohlídce dárků se prohlížely fotky z Habří. A to mě fakt pobavilo. Děti , které v Habří byly, líčily zážitky dětem, které to štěstí neměly. A to jsem zírala a bavila se. Sama jsem netušila, kterak si to tady užívaly a co si odnesly. Nějak mě to potěšilo a trochu dojalo.

No a ráno jsem si prožila všední snídani. Co dodat? Vypravovali jste dvě děti do školy a školky? Já ano! A pamatuji si, že to nebylo jednoduché. Tady je třeba vypravit těch dětí 8 až 10. Smekám před vychovateli, že je nakonec fakt vypraví.
A to je vše, přátelé……..tak zas za rok….

[Not a valid template]

Podzimní hrátky. Podzimní hrátky? Teď? V Lipové je sníh. Lipová hlásí kalamitu, katastrofu, ulámané větve, neprůjezdné cesty, děs běs……. Podzimní hrátky se mají odehrávat pod zbarveným listím, podzimním romantickým sluncem, pavučinami babího léta, posledními paprsky hřejivého slunce. No dobrá, letos nás Sv.Petr trošičku podfoukl, donutil Alexe vymyslet plán Bé, přesunout hlavní akci do tělocvičny.
Uvidíme, třeba to nakonec ještě klapne.
V pátek přijíždím do Lipové nezasněžené. Na místě už čeká Alex a bez bloudění dojíždí i Pavel F.
Jsme pozváni na sedmičku, kde nám Karel Polák přichystal poháry. Vůbec nemám chuť na sladké, ale při pohledu do Karlových očí chroupu sušenky ostošest. Denisa nám na přivítanou vytvořila i delikatesu z piškot a banánů.
Večer si prohlížíme fotky z letního Habří a odebíráme se docela včas do spacáků.
Sobotní ráno hlásí, že bude jakž takž, ale trochu mlžno. Alex vysvětluje ostatním, co od nich na dopoledne požaduje. Já raději (abych nechytila taky nějakou práci) odjíždím do Brtníků pro Sabinku. Neuvěřitelně se na ni těším. Těším se i na její reakci na nás. A dostávám sprchu. Fakt děsivou. Sestra mi říká, že máme problém, že prý Sabinka se mnou nechce Že mne prý nezná! Krve by se ve mne nedořezal! V tu chvíli mne Sabinka uvidí a sestra z její tváře vyčte, že nebude tak zle. Prostě jen neznala mé příjmení. Teď přiznává nejen, že mě zná, ale že se mnou moc ráda odjede. A tak přijíždíme do Lipové ve dvou, Sabinka mohutně vítána.
Přijely jsme akorát na zahájení módní přehlídky. Děti se, pod vedením Marušky, úžasně rozpohybovaly a fakt na ně bylo skvělé pokoukání. A to si ještě vypřehlídkovaly hafo parádního oblečení. Myslím, že byly s průběhem dopoledne spokojené.

[Not a valid template]

Pozvání na oběd jsme neodmítli. No, odmítněte dozlatova upečené kuřátko, že?!
Trasování na odpoledne se ujal Bull. Snad nezabloudí. Nezabloudil, natrasoval a nadšeně oznamoval, že si tam vrazil i trošku toho off roadku, a že se to bude dětem zaručeně líbit. Můžeme vyrazit.
Ke startu, přechodu bažinou rozdělující svět normální od pohádkového, přichází první skupina. Dozvídá se, že má jít po vyfáborkované trase a po cestě sbírat puzzle jedné barvy. Vyráží, překonají bažinu, můžu jim zamávat a čekat na skupinu druhou. Jen ještě se Slávkou schováme za strom igelitku s pár metry prádelní gumy, lžícemi a tenisáky. Slávka si to tu při příchodu vyzdvihne a vytvoří v cíli přechod bažiny zpět, do světa normálního.
Postupně vyráží na dlouhou pouť všichni. Jen při startu třetí skupiny měl Karel K. příležitost dát prostor svému přirozenému, komediantskému talentu. Bažinu, vytvořenou z lana nám přejelo auto, ač se Karel snažil sebevíc řidiče zastavit, zachránit, nenechat utopit. Lomil rukama, hořekoval a nakonec posádce vozu oznámil, že jsou utopeni.
S poslední skupinou se vydávám na cestu. Fáborky a puzzle nás vedou ke Knížecímu rybníku a okolo něj dál do lesa.
Za chvíli nás staví Siskin nad kopičkou sněhu. No vida, už je to tady. Ba né, není to sníh. Prý je to sůl, která je teď tady a v co nejkratším časovém úseku by měla být o pár metrů dále. A měly by ji tam dopravit děti na lžících, po trase trošku zkomplikované nataženými nitěmi.
Dopravily, nitě Siskinům nepotrhaly, jdeme dál.
Procházíme klidným, podzimním lesem. Martin hledá houby, Sabinka vypadá moc spokojeně, všichni shánějí puzzle, prostě pohodička. Vlastička se mě drží za ruku, do kopce funí, jak velkej chlap, když tu se najednou rozzáří, dofuní, nadšeně prohlásí:,, jé! My jsme došli až do Habří! Tady je Habří!“ a ukazuje prstem na stěnu kaple U Jáchyma, prosvítající mezi stromy. Zvláštní, moc podobností mezi Jáchymem a Vítem nevidím, ale prý tak zareagovalo víc dětí, tak na tom asi něco bude.
U Jáchyma čeká Land Rover se svačinou a Alexova střelnice. Tak to je vyzkoušené, tady se dětem bude líbit.
Odpojuji se od poslední skupiny, ke které se postupně přidává víc lidí a připojuji se ke skupině třetí, kterou jsme došli u střelnice.
A dobře dělám. Děti vepředu ztrácejí obsahy svých kapes a tudíž, my vzadu, máme trasováno čokoládami a sušenkami. Příjemné 🙂
Přicházíme k úseku, kde nám blátíčko a pařízky podráží nohy, větve odírají obličeje, ostružiní se zamotává okolo kotníků. Aha! Bullův slíbený ofroudek 🙂 .No konečně trochu vzruchu. Ale zas tak moc ne. Děti to zvládly v pohodě.
Část třetí skupiny podává protest, prý tu po cestě nikde nejsou jejich zelené puzzle, ale pouze bílé. No, doufám, že Bull zelené někam nezašantročil.
Po bílých přicházíme k jakémusi podivnému tvorovi. Syčí, prská, pouští z tlamy dým, vypadá děsivě. Nebo se o to všechno alespoň marně pokouší. Poznáváme Klárku Pidificcusku v masce zlého draka.
A tenhle drak nám dal za úkol vyluštit křížovku. Při tomhle úkolu bylo zajímavé, že až tady na místě tvůrci křížovky zjistili, že plaz na osm může být krokodýl i aligátor i anakonda. I přes tuto překážku máme vyluštěno. Teď po nás drak ještě požaduje nějaké ty dárky, malování, zpívání.
Jaroušek zacpal drakovi hubu nalezenou houbou, Karel mu vymaloval krásný portrét a někdo navrhl zazpívání písničky: ,,Skákal pes“. Ficcusovi protestovali, že tu nechtějí, že tu už zpívala skupina před námi. Pavla je pohotově usadila se slovy, že to šlo o úplně jiného psa. A tak jsme zpívali, že přes oves skákal jiný pes.
Drak nám dává na další cestu odměnu v podobě vynikajících perníčků (hm, umí paní draková péct, umí).
A pokračujeme lesem dál. Zanedlouho nás staví Bullovi s dalšími úkoly. Karel se zmocnil chůd, zahrál si na Dlouhého a ukazuje nám, že je talent na vše. Prý je tu první, komu to jde. Postupně se vyšplháme na pár stlučených prkýnek všichni (já mám trochu obavy, aby pode mnou stlučená zůstala).
Ptáme se na veselé historky ze stanoviště a dozvídáme se, že zatím spadl jenom Kája Polák, ale za to ho obě chůdy praštily do hlavy.
Pavla se mezitím vžila do role Širokého, děti ji naplnily břicho a ona pak provedla složitou cestou Bystrozrakou Žanetku.
Úkoly splněny, můžeme zamířit k cíli, v němž nás čeká Slávka, navázaná guma mezi stromy, lžíce a tenisáky.
Omyl. Čeká nás pouze Slávka. Prádelní gumu, dvě lžíce a dva tenisáky nutně někdo potřeboval, tak si je prostě odnesl. Čímž si dopomohl k úžasným materiálním hodnotám.
No dobrá, když mu to pomohlo…….. Tak si tady děti, místo plánovaného úkolu, složí ony puzzle.
Zjišťuji, že zelení mají všechny kousky. Bull nic nezašantročil. Jen nějak ti vzadu nevěděli, že ti vepředu si plní kapsy. Pravda jejich čokolády jsme měli v kapsách my.
Z tajenky na puzzlích se jedna skupina dozvěděla, že o radu, kde najít dnešní odměnu se mají zeptat motorkáře, který má potetované tělo, další toho, který nežije v Čechách, třetí toho, kterého vloni kouslo klíště a poslední se měli dotázat motorkáře nejlepšího v enduru. Všichni uhodli o které jedince jde a moje auto si odlehčilo o pár desítek balíčků sladkých odměn.
A pomalu se dostavil podzimní večer. Sv. Petr rozhodl, že si vuřty na ohni neopečeme. Nevadí.
Alex nás všechny pozval na vynikající, pravé vídeňské párky.
Motorkáři se různě rozmístili po skupinách, ohřívali párky, myli nádobí a bylo fajn. U nás na pětce bylo motorkářů tolik, že jsem měla chvilku strach, zda párky stačí. A docela mě pobavila malá Sára, která při odborném pohledu na Ficcuse prohlásila, že je na něm vidět, že mu chutná pivo. Chtěl něco odpovědět, jen nenašel slov.
Na večer obstarala Bullová předčasného Ježíška. Napekla cukroví, obstarala koledy, vytvořila tu správnou vánoční atmosféru.
A děti přicházely, oči navrch hlavy a psaly Ježíškovi svá přáníčka.
A pak….a pak šly microděti spát, a my …..jsou zprávy, které lidé nechtějí slyšet, a když už je slyší, tak o nich nechtějí psát.
No nic,….. večer jsme se sešli v hojném počtu na šestce. V tak hojném, že Simona nechápala a Radek si chodil půjčovat kafe na okolní skupiny.
A pak následoval moc příjemný večer, při kterém ukazoval Siskin anomálie svého těla (no, tak to zrovna dvakrát příjemné nebylo 🙂 ), Simonu bolelo smíchy břicho, Zuzka napekla báječné brambůrky, Pepa topinky, Karel opět herecky zazářil a bylo moc příjemně. Jen tu pohodu nějak nevnímal Mareček a jeho bolavé ouško. A ještě Marika, která ho celý večer konejšila. Ani se mi od nich nechtělo jít spát. Do tělocvičny. Vedle chrápajícího Richarda.
V nedělní ráno si Alex zahrál (a prásknu, že s chutí 🙂 ) na vychovatele, skvěle okočíroval na pětce, plné microdětí, celou snídani.
A nezbylo, než se rozloučit. Je to pokaždé těžké. Dnes nějak víc.
Kdosi odvážel Sabinku zpět do ústavu, kdosi odjížděl domů a kdosi zamířil do Liberce za Číčou a Davidem v DDÚ.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že auta odjíždějící na stejně s námi, odvážejícími oklikou Sabinku , jsou za námi. A daleko. No, přes objížďky a bloudění jsme se v Liberci nakonec našli. A Richard našel i diagnosťák, čímž jsme Číču, Davida a holky Kaudersovic navštívit mohli. Pravda, vedení DDÚ nečekalo takovýhle nájezd, ale nakonec naši obří partu dovnitř pustili, tu naši bandu dětí nám půjčili, a ještě nám dali k dispozici jídelnu.
Po pokecání s dětmi už zbýval čas na poslední společný oběd, rozloučení, cestu domů.
Tak ahoj………ahoj příště…………ahoj všichni……….

Sobota 1.8.2009

Naše děti z Lipové tráví pár dnů ve Zlenicích u Benešova. A to je coby od nás kamenem dohodil, dovede-li dohodit 150km. Čímž je dáno, kde budeme trávit tento víkend.
Pár jedincům se Zlenice zdají nepatřičně blízko, tak si trasu prodlužují o Sopotnici ( návštěva u Míši) a Lískovice ( návštěva u Horneťáka).
S Ficcusovými vyrážím v sobotu ve dvě z Šindláku. Pravda, i nám se zdá sobotní projížďka v délce 150ti km dost krátká. Trochu si tedy zajíždíme.
Ficcus nás vede mou oblíbenou trasou Týn, Milevsko, Sedlčany. Silnice je to skvělá, jen kdyby ……….., jen kdyby nebylo toho štěrku. Už od Habří mám nepříjemný pocit, že je naše česká zem napadena jakýmisi nepřáteli chtějícími nás zasypat štěrkem. A nejhorší na tom je, že se jim to daří.
Před Sedlčany si říkám, že by nebylo od věci natankovat. Ficcus zajíždí na parkoviště nějakého supermarketu. Nechápu. Že by chtěl do nádrže líti kofolu, či jiný sajrajt? Bez zastavení se otáčí, z parkoviště vyjíždí, aby zajel na Benzinu o pár metrů dál.
Při konzumaci nanuků nás oslovuje nějaký motoodborník na BMW S. Je děsně chytrý. Nad mou CBF si mírně odfrkne, že tyhle šestistovky jsou dost slabota, ale že v litru je to docela dobrá motorka.
Nad Ficcusovo kawou slintá, že tohle si vždycky přál a Ficcus vyrůstá ze svých 160ti cm na minimálně 190 cm.
Sedám na svoji docela dobrou motorku a následuji Ficcusovi po vedlejší silnici na Chotilsko a dále na Neveklov. A zase! To by bylo svezení, kdyby jednoho nebrzdil ten zatracený štěrk. Projíždíme Slapy, za Týncem si dáváme krásné zatáčky (no moc nedáváme. Štěrk!). Po dřevěném můstku přijíždíme do Zlenic. Na hodinkách je 16,57. V 17,°° máme sraz s ostatními na návsi. Ficcus se vytahuje, jak skvěle to načasoval. Hledáme náves, projíždíme dvě zlenické ulice, snažíme se opatrně projet kolem hotelu Hláska, aby nás děti neviděly. Ať se snažíme sebevíc, náves nenacházíme. Prostě tu není. Parkujeme u vody před hotelem Kormorán.
Nemají tu ani Coca Colu, ani Pepsi Colu, ani kofolu, dávám si půllitr sodovky. Při odchodu od pultu padám na třetím, vyvráceném schodu. Příšerně si narazím zadek a obsah půllitru si leju do obličeje ( jsem dost ráda, že neměli nic sladkého). Sotva se trochu zberchám a největší bolest rozchodím, nachází nás Martin s Denisou. Martin na mě chvíli nevěřícně zírá a pak prohlásí: ,,ty vole! Barča! No ty se mi zdáš!“ a pak se mi vrhne kolem krku. Postupně nás nachází pár ostatních dětí a někdo běží dát echo k vodě. Od vody se ozve jásot, který musí být slyšet až v Hrusicích.
Mezi tím přijíždějí ostatní. Siskini, Bullovci, Nika s Reném.
Hromadně obsypáni desítkami ručiček, rozesmátými úsměvy doprovázíme děti do hotelu. Tam jdou na večeři, ač vypadají, že by si večeři nechaly uniknout, jen aby byly s námi, a my se domlouváme s paní recepční, zda a kde si můžeme postavit stany.
Při stavění stanů žasnu. Čím větší a pohodlnější prostor, tím větší dohady, kde kdo bude spát. Hlavně nechce nikdo spát v blízkosti Bulla. Bullovo chrápání je pověstné. Ve chvíli, kdy se Bull dotčeně brání, zaniknou jeho slova v hluku jedoucího, houkajícího vlaku. Bullovo chrápání je zapomenuto. Vlak nepřechrápe! I přes jeho soutěživost.Tohle fakt nedá!
Bullová si z motokufru vypakovává fén, žehličku na vlasy, manikuru a různá udělátka, která ani neznám. Mírně se zastydím a zauvažuju, zda mám alespoň hřeben.
Večer s dětmi se odehrává ve znamení otázek:,, bude příští rok Habří?“ a odpovědí: ,,ne!“ a otázek :,,a proč ne, já chci“a odpovědí:,,nejde to“ a otázek:,, a proč ne?“ a odpovědí…..a otázek….
Živná půda pro váhání, zda bychom to přeci jen nezvládli, alespoň na týden. NE! Zakazuji si tyhle myšlenky a je mi tak nějak nedobře.
Následuje vzpomínání co, kdy, kde, jak, proč…….Pepa vzpomíná, kterak se zřítil z postele, kdosi připomíná věčné visení na lanech, Marika vzpomíná, jak se koupala při lovu klíče, někdo jiný připomíná jiné chvilky, všichni se předhánějí v chválení haberského tábora a zase jsem na měkko. Ještě že Bull rozdělává oheň a se svoji vrozenou soutěživostí se snaží překonat velikost ohně sousedícího. S Condoří pomocí vytvoří něco opravdu děsivého, kde mě opouštějí všechny myšlenky až na tu, kdo zaplatí ten shořelý hotel.
A je tu okamžik, kdy je nutno zahnat děti do pelechů. Pár velkých si dovolujeme vzít sebou do kiosku na Colu a probíráme naše dovolené. Při vyprávění našich zážitků se děti očividně baví a nikomu z nás se nechce jít spát.
Nedá se nic dělat, je po půlnoci, dost ráda přijímám pozvání na pohodlnou postel v prázdném pokoji. Můj naražený zadek moc děkuje.

Ujeto 177km převážně po štěrku.

[Not a valid template]

Neděle 2.8.2009

Ač říkám, že má nespavost je pouhá pomluva, lezu z postele v 6°°h. Dost za to může bolest na mé zadní části těla.
Nevadí, alespoň jsem v 8°°h umyta, napojena dostatečným množstvím kafe z automatu a na otázku zda se můžu připojit k buzení dostávám skvělou odpověď, že vychovatel přivítá, když to celé probudím já. A tak mezi ně vlítnu! No vlítnu, jen tak opatrně našlapuji, Lukáš, Jirka, Jaroušek už mi jdou naproti. Nedivím se. Většinu ostatních musím podrbat za uchem a probudit je. Někteří mě potěšili ranním přivítáním. Padla i slova:,, jsem v Habří? Ne? Tak to nevstávám!“
Snídani si užíváme s nimi a potěšili mě Michal s Davidem (ano, ti největší ,,sígři“ 🙂 ), když oba vystartovali podat Marečkovi jeho upadlý hrneček.
Po snídani a bodování vyrážíme na výlet. Zlenický hrad je na druhém břehu, je třeba zdolat řeku. Nadvelitel Siskin přivolal přívoz mávnutím ruky a chvástal se, jak to dobře zařídil. A pak začalo dohadování, kdo přebrodí a kdo se poveze. Zabodoval Papa Kiss vrhající se do vody jako první, čímž si zasloužil potlesk. Po nalodění jsem neuváženým výrokem, že tam budeme první, vybudila Bulla, doteď se opatrně osmělujícího k neuvěřitelným výkonům. Letěl řekou jako po závodní dráze. A BYL TAM PRVNÍ! No, možná dokonce obsadil prvních pět míst 🙂 .
Po cestě k hradu se děti ptaly, kdy začne pohádka a kde na ně bude čekat nějaká maska. Dost mě mrzelo, že jsme to podcenili a nic nepřipravili.
Na hradě Zlenice zvaném Hláska se snažím pohádkovou atmosféru zachránit sdělením, že právě tenhle hrad je oním známým hradem z obrázků pohádkového mistra Lady. No, že by to děti nějak zajímalo…… to tedy ne. Čekají nějakou akci a ta se nekoná. Nadvelitel Siskin a sporťák Bull se snaží domluvit s GéPéeSkou a moc jim to nejde. V mezičase se někdo snaží o zpívání BYL JEDEN ČÍŇÁNEK…, o různé hry z kterých nerozumím ničemu, a Fanda se mě ptá kolik mi je a do kolika let může být motorkář motorkářem. Mírně se orosím a Bullová zachraňuje situaci odpovědí, že prý do kolika se udrží na motorce. Doufám, že se ještě nějaký ten pátek udržím.
Procházka okolo Sázavy je docela fajn. S dětmi se bavíme o kdejaké blbosti a je dobře.
Po přelodění a přebrodění zpět nás na druhé straně čekají Richard, Kri-Kri a Kačenka.
Děti jdou na oběd do hotelu a my odjíždíme do civilizace. Tady v civilizaci je psáno, že terasa je bez obsluhy. Richard si to jde dovnitř vyřídit se slovy, že toho pingla přinese v zubech. Za padesát pět vteřin se vrací s jídelním lístkem, bločkem, propiskou a s hlubokým pinglovským úklonem. Musí se mu dát k dobru, že nic nezvoral, každý jsme dostali pití a jídlo dle přání a ještě nás pozval na kafe a zmrzlinové poháry.
Po obědě jsme děti trochu promáchali v Sázavě a ………a začaly se kupit mraky! Kruci! To je snad letošní prokletí! Jak vezmeme děti k vodě, tak se přižene bouřka! Tahle přišla fakt nevhod. Bylo děti třeba rychle převléknout a přepravit na hotel. To znamená, že jsme měli ukrutně málo času na loučení. UKRUTNĚ MÁLO!
Vyrážíme do bouřky. Déšť smývá nepříjemné myšlenky. Je třeba se zaměřit na zaštěrkovanou, mokrou silnici a to je dobře.
Promoklí, v Táboře na benzínce se loučíme s Bullovými a jedeme domů………a………pár posledních kiláků dávám trochu víc ve stupačkách, sezení bolí ……..a…………a jen že se těším na další DDL akci.

Ujeto 137km v lijáku.

[Not a valid template]

A to není vše, přátelé.
protože se děti zdržely ve Zlenicích ještě další týden, nedalo mi to a vyrazila jsem za nimi ještě příští sobotu 8.8. 09 .
Nebyla jsem zdaleka jediná, koho to napadlo. Sotva jsme se Seržou zaparkovali motorky u hotelu Kormorán, přicházely ze zhora děti a s nimi Bullovi, Maya, Kri-Kri. Bull se na mne zlobil, že teď vypadá jako prolhaný padouch, protože dětem tvrdil, že nepřijedu. Za nějaký čas se ukázal ještě Richard.
Teta Helena mě uvítala šeptem, nějak během těch pár dnů přišla o hlas. Zato děti mě uvítaly pěkně nahlas.
Opět jsme se nechali přelodit na druhou stranu, kde na nejen naše děti čekalo pár her připravených mladými pány z hradu zlenického.
Ve skupinách jsme přicházeli k soutěžím. Nás čarodějnic bylo jaksi pomálu. Dost dětí zrovna naši skupině chybělo, ale to nám nebránilo, abychom byli fakt dobří! V testu paměti zazářil Lukáš, při rybolovu Karel. Přesnou trefu při lovu kance prokázal Filípek. Natažená lana naše děti vysloveně nadchla, tohle se jim fakt líbí. Lanovou dráhu zdolaly všechny, jen Karel Pollák na několikrát. Soutěživost odkoukal od Bulla a chtěl být v cíli prvnější, než první. Tak to dal s rozběhem a……. no, a myslím, že ho to muselo bolet.
V roklince pod hradem nás přivítali rytíři, předvedli výzbroj, na Kri-Krině se jeden z nich docela vyřádil (ve vší slušnosti, ač možná nerad, ale byly tam děti). Proběhl boj se zavěšeným pytlem a lukostřelba.
Rytíři sehráli jakousi hru vázanou k zlenickému hradu a nakonec ještě pasovali děti na rytíře.
Dětem se odpoledne líbilo a tak nějak, při těch soutěžích, zapomněly zlobit. Nejukňouranější a nejzlobivější byl chlapeček Bull, lezl mi bez dovolení na motorku a fňukal: ,,tetó, dej mi klíčky“. Musela jsem poprosit Jarouška, aby toho ufňukánka chytil za ruku a dovedl do hotelu.
A tam se opět povídalo, s micro jsme se Seržou hráli nějakou podivnou hru v kreré vystupovaly opice, porodnice, patra a děsně z toho bolely ruce, obvzlášt, když jsem seděla vedle Jarouška.
A pak zase loučení a cesta domu. Jeli jsme už po tmě a nic zvláštního se během cesty nestalo. Jen Seržovi těsně před motorku vlítla liška……….., ale ona zrychlila, Serža zpomalil a tak je vše OK.
Doma jsme si i přes únavu sedli a povídali. O dětech, o děcáckém životě, o poděcáckém životě, o táboře, o různých konkrétních, dětských, životních příbězích a najednou jsme zjistili, že jsme prokecali tři hodiny.
A teď je to vše, přátelé tjádydádyjá

[Not a valid template]

Barča

A příští rok ne! Neslo se loňským táborem ještě dva dny před odjezdem dětí.
Autobus byl ještě v Habří, oči plné slz, emoce vytékaly snad i z kanálů a tu kdosi prohlásil: ,,a co za rok? To jim přeci nemůžeme udělat, je sem nevzít“.
A večer se začal plánovat letošní ročník.

Přípravy se rozběhly záhy. Bylo opět třeba sehnat peníze a pár bláznů, jdoucích do akce po hlavě.
Vydařilo se, sehnalo se, během půlroku Alex zavážel Habří tunami materiálu do táborového krámku, mlžnou představu Haberských dukátů přeměnil v krásnou realitu Fajfka.

V sobotu 4.7.2009
vypuklo předtáborové hemžení. Stavění stanu se ujal, coby velitel, Condor a zjistil, že s partou nezkušených motorkářů lze vojenský stan postavit rychleji než s rotou zkušených vojáků. To bude asi tím, že si do toho motorkáři nenechali velitelem kecat.
Roztřídění krámů důležitých i nedůležitých šlo díky vypracovanému systému školníka z Vídně docela dobře. Za chvíli byl zahlušen krámek i hlavní stan. V poledne dorazil hlavas Siskin se slovy: ,,tak jdem na to!” a nechápal, že už je skoro hotovo. No, my ostatní jsme makali od šesti 🙂 .
A teď ještě vyrobit pár laviček. Stavbu závory a celnice, kde bude Ficcusová malým cestovatelům orážet pasy, se ujal Ficcus. Zdravuška Milča si krásně připravila ošetřovnu se slovy, že ji snad nebude moc zapotřebí. Doufejme.
A pak už se jen čekalo na děti.

[Not a valid template]

V neděli 5.7.2009
dopoledne mi neustále kdosi v hlavě říkal, že jsem na něco zapomněla. Ale neřekl na co. Dost nepříjemný pocit. Aha! Na chatkách chybí jména ubytovaných dětí. Za chvilku se kouřilo z tiskárny, z laminovačky a ze mne, poslední cedulku jsem připínala na chatku ve chvíli kdy autobus vyplivl na haberské návsi 32 rozzářených dětí. Vypadalo to, že se na nás fakt těšily, no, my na ně ostatně taky.
Začalo seznamování s pár neznámými tvářemi a s chodem tábora.

[Not a valid template]

V pondělí 6.7.
jsem poprvé nevědomky začala rituál, který se poté stal čtrnáctidenní tradicí. Napíchala jsem na nástěnku ( Ficcusi! Ta nástěnka stojí děsně blbě! Neprostrčím za ni ruku!) první povídání a fotky z prvního dne a dostala jsem před hlavním stanem kafe, při kterém jsme s Alexem domluvili, jak ten dnešek proběhne. A v osm jsme obešli chatky a děti vytahli za uši do nového dne. Trošku mě zarazilo, že ono vstávání probíhalo lépe než vloni. Děti ani moc nehudrovaly, že takhle brzy z postelí nepolezou.
Na ranním pokecu se dozvěděly, že se jim vyplatí nezlobit, pomáhat, čistit sociály, uklízet tábor, plnit úkoly. Že tentokrát nebudou dostávat balíčky s cenami, ale Haberské dukáty, Fajfkou krásně vytvořené, za které si budou moci koupit v kouzelném obchůdku u Adélky věci nevídané.
Dopoledne si pomalovaly trička a samozřejmě chtěly, abychom malovali taky. Tak na každém tričku přibyla ficcusova zelená motorka, siskinova červená beruška……..já se zmohla jen na jednoduchou kytičku. Davida jsem chválila jak pěkným písmem píše cosi na tričko Petříkovi. Petřík mi přeložil, cože to cigánsky píše, přestala jsem Davida chválit a donutila ho ono Condoří slovo přemalovat.
Děti vyfasovaly první várku haberáků a atakovaly obchod.
Pepa přišel k Alexovi s prosbou, zda by mu Alex neproměnil haberáky za české koruny. Doteď nevím, zda si dělal blázny, ale obávám se, že ne.
Při poledním klidu lilo a lilo. Plán na odpoledne odplouval do kanálu. Slavnostní zahájení u Víta se prostě v dešti konat nemůže. Půl hodiny před plánovaným odchodem osvítilo jednoho z Rudolfů (v tu chvíli ještě Roman s Reném asi ještě netušili, že jsou Rudolfové). Navrhl postavení obřího bílého stanu, který viděl v krámku. Chtělo to fofr, ale zvládlo se to.
Za chvíli vyháníme táborníky v pláštěnkách a gumovkách na první výšlap, vlastně výšlápek, jen k Vítu. Tam je přivítal a usadil hlavas- král Siskin. Pak jsme se mezi ně, pod bílý stan, vmísili my, v maskách pohádkových postav, pohostili jsme je a ujistili, že jsme hodné pohádkové bytosti, že se nás nemusí bát. A v tu chvíli se ujal slova skřítek Habřík. Seznámil děti s letošní legendou. Přivítal je v naší POHÁDKOVÉ CESTOVNÍ KANCELÁŘI. Jen trošku podcenil situaci, nenaučil se pořádně text a musel použít cimrmanovské jmelí. Čímž nenadchl děti, ale absolutně odboural dospělé, kteří se pak jmelí dožadovali při každém Habříkově vstupu.
Došlo k prvním soutěžím, testu, výběru čtyř patronů- čerta, vodníka, draka, čarodějnice-, sehrání prvních improvizovaných pohádek, předání čapek, pasů, a kufříku s prázdnými, obřími pohlednicemi, které by se měly za 12 dní proměnit v pohlednice pomalované a popsané.
Večer se uskutečnilo první opékání buřtů, bohužel v táboře. U Víta nebylo suché dřevo.
Z dneška si asi tak nejlíp uvědomuju hemžení pohádkových bytostí. Mariano, coby přerostlá karkulka s chlupatýma nohama. Jitka R6 v nůši starý báby. Hejkal Condor, který na moje nabádání, že nemáme děti děsit nehejkal, jen tak směšně kvíkal a pak se na kdekoho sápal. Ivča, coby krásná královna. Kulturní duo z kraje jižních sousedů, zpívající v maskách trpaslíků:,, hej hou, hej hou, trpaslíci jdou….“ v němčině.

[Not a valid template]

Na úterý 7.7.
byl naplánován první celodenní výlet. Že neklapne, mi bylo jasné už ze seznamu dětí. Chybělo nám hodně velkých, zato přibyla prťata. Místo pěšího přesunu z Habří do Vrábče se konal přesun autový a kolový. Při průjezdu kolem nádražíčka Hradce mě dost dostal Filípek prohlášením:,,Tady byli”Tady jsme fakt vloni byli!
Ve 12°°h byl připraven hospodský na roli nerudného šenkýře, ochotného nás napojit a nakrmit jen za dárky. Děti pro něj dopoledne připravovaly vařečku, bylinky, šaty a ozdoby pro šenkýřku. Hospodský připravený byl, ale naše kolová sekce nedorazila. Řešili jakýsi defekt a nabíhalo zpoždění. Když už se kolaři našli, šenkýř nás napojil, nakrmil a vypadalo to, že se budeme moci vypravit na cestu, ozvali se pomáhající a chránící strážci zákona z Habří, že prý máme opuštěný tábor, odemčené chatky a že se má někdo vrátit. Vrátila jsem se, nezatkli mě a zpoždění narůstalo. Ještě jsem dojela do Holubova pro řidiče, kteří tam odstavili auta. A pak jsem zapomněla vzadu v Caddyně Siskina s Bullem. Asi se jim to nelíbilo, třískali do dveří.
Konečně jsme se mohli vypravit na cestu. Bohužel jinou, než bylo v plánu. Krásná strouha a cesta kolem řeky byla díky dešťům neprůchodná, museli jsme náhradně použít trochu nudnou a nezáživnou cyklostezku.
A do tohoto okamžiku, kdy jsem měla dojem, že vše je jinak než má být se ozval Alex s upozorněním, že poslední brod před Dívčákem je neprůchodný, rozhodně se přes něj nedostane Kevin na vozíku a od hradu je to daleko. Takhle nějak začínají žaludeční vředy 🙂 . Obří kámen mi spadl ze srdce, když jsme přišli až pod hrad a onen poslední brod jsme snadno dali, Kevin na Bullovo zádech.
Než se děti dozvěděly od chůvy před brodem, cože mají vlastně dělat, jsem doběhla nahoru k Alexovi v předtuše katastrofy. Ono vydržet 2 hodiny v gumové masce v tomhle horku by hned tak někdo nevydržel. Čekala jsem zbytky vypoceného Alexe, ale v ústrety mi šel rozesmátý a spokojený netvor, prý je mu hic, ale to nevadí,vydělal od návštěvníků hradu 256,-Kč a byl na to náležitě hrd. Oznamoval návštěvníkům, že dále smí pouze osoby s čistou duší. Nejvíce ho zaujalo dítko předškolního věku přesvědčující maminku, aby tomu děsnému tvorovi potvrdila, že ono opravdu křišťálově čistou duši má.
Seběhla jsem zpět dolů a našla děti tvořící magické kruhy, které jim mají přivolat na pomoc nadpozemské síly.
A pak začal fofr. Děti odešly k hradu vstříc zakleté princezně, odpornému netvorovi a čtyřem úkolům. A teď bylo třeba se rychle převléct do masek patronů, postavit do magických kruhů a čekat na zachránce princezny. Teď a tady, v masce čarodějnice, v magickém kruhu mi zazvonil mobil. Podle výrazu okolo jdoucích turistů jsem musela při telefonátu vypadat dost směšně.
Můj čarodějnický potěr nezklamal. Naivně jsem myslela, že mé čarodějnické bylinky, na něž nesmí sáhnout, dopraví netvorovi pomocí klacíků, které jsem jim tam podstrčila. Ale to jsem podcenila dnešní děti. Zkušeně se porozhlídly po okolí a bohužel bez problému našly jakýsi odhozený igeliťák, nahrnuly bylinky do něj a odchvátaly k netvorovi. Nejlepší podívaná byla na potěr vodnický. Při přípravě tohoto úkolu mi připadlo děsivě jednoduché zacpat vyvrtané otvory v kastrůlku prsty a vodu nahoru donést. Né tak Martin a spol. Ucpávaly díry trávou, ale nakonec to zvládly a vodu donesly. Tak i draci s dračím kamenem a čerti s pekelným ohněm. Všichni dostaly za splněné úkoly od netvora klíče k řetězům svazující princeznu Niku. Po osvobození se konalo tak dojemné setkání princezny a její chůvy, že se celý Dívčák roztleskal.
Docela fajn pocit.
Návrat k autům a následně do tábora se udál bez zvláštních událostí, oražení pasů v celnici celnicí Ficcusovou a jejími malými pomocníky, večerní pokec, trocha vybíjený a pomalu do pelechů.

[Not a valid template]

Na středu 8.7.
byl naplánován tak trochu oddechový den.
Prý se má třetí táborový den nechat poněkud volnější, tvrdí staří, ostřílení táborníci. A i my jsme trochu oddychu potřebovali. No, on se nakonec moc nekonal. Vytvořili jsme po táboře několik stanovišť, které měly děti obejít a splnit nějaké úkoly. Tady jsem si dost dobře vychutnala Nikolu, který se trochu posmíval Dominice, že není moc úspěšná při chůzi se zavázanýma očima dle mých pokynů. Dosmál se, když jsem ho provedla křížem krážem táborem, donutila projít pod větvemi ořechu, přelézt stůl a lavice a načepovat mi pití z várnice. Sice se moc nesmál, ale mám pocit, že si to docela užil.
Hlavní atrakcí dne byl rozhodně souboj kolový. Tak ten si děti fakt užívaly. A kdosi mě donutil ke skoku dalekému s míčem mezi koleny. Prý jsem byla dobrá a beru si osobně, že jsem nebyla vyhlášena na večerním pokecu.
Odpoledne přijela kadeřnice a vizážistka. Ani jsem nečekala takový zájem V podvečer se táborem procházely samé krásné modelky a pózovaly Mariánovi s profi foto vybavením. Vzniklo hafo fotek, za které by se nemusel stydět kdejaký časopis.
A pak šok! Martin Vodrážka sundal své typické háro. V první chvíli mi to přišlo líto, v druhé chvíli jsem musela uznat, že mu to fakt děsně sekne. Dokonce sundal i svoji, stále naraženou, kšiltovku. Později jsem se dozvěděla, že prý kvůli Kačence 🙂 .

[Not a valid template]

Ve čtvrtek 9.7.
mě unesli. Tenhle nápad vypadl z hlavy Alexe. Celý včerejší den jsem musela chodit v nechutně výrazném oblečení, aby si ho děti dostatečně všimly. Všimly a holky konstatovaly, že mám moc pěkné džíny. Skoro mi přišlo líto je nastříhat na kousky, kterými byla značena trasa k mému vysvobození.
Při přípravě lan na trati zářil Bull. Oznámil zdráhajícímu se Kevinovi, že lana vyzkouší jako první a že to ještě neví, ale rozhodně se mu to bude líbit. Kevin by rád unikl ze spárů děsivého otce, ale neklaplo mu to.
Ráno na pokecu skřítek Habřík zasil sémě strachu o Barču. Prý ji odnesl jakýsi zlý čert a je třeba ji osvobodit. Děti si to užívaly, každou akci, při které byla v hlavní roli lana uvítaly. Tady musely lany překonat fiktivní bažinu a vysloveně je to bavilo. Mne bavil Medvěd v roli čerta. Úžasně mu to slušelo a jeho zjev ho provokoval k prohlášení, jako že : ,,když si sednu na ocas, tak mě to bolí“,…,,jestli tu budu ještě chvilku stát v týhle gumový masce v tomhle vedru, tak už tu najdou jen chcíplýho, zasmrádlýho čerta“…. nebo ,,….a za všechno může sporťák“….sice jsem moc nepochopila pointu, ale tohle prohlášení mě oslovilo a používám ho doteď.
Mé osvobození se odehrálo trochu mimo naši režii. Medvěd měl vymyšleny lstivé otázky, ale ty mu zamrzly na rtech, když se dostavilo dětské komando. I mne překvapila jejich razance. Chvilku jsem zachránění odolávala a doufala jsem, že se Medvěd vzpamatuje, ale za chvilku jsem se musela chtě nechtě nechat zachránit. A pak jsem jen doufala, že Medvěd přežije. Přežil, ale jeho malá Medvědice to po cestě dolů celé pokazila slovy, že to nebyl žádný čert, ale její táta. Tím nám nepomohla, neboť děti zareagovaly logicky dětsky, že to je tedy zlý táta. A od té doby jsem chodila s Medvědem po táboře a říkala dětem, že je tenhle strejda moc hodnej a že by mi nikdy neublížil.
Tuhle akci jsme trošku podcenili.
Odpoledne se dostavil místní dětský DJ Maxa a děti docela zabavil. Déšť nás sice zahnal pod střechu do tělocvičny, ale i tak se mi akce zdála vydařenou. Velcí kluci se vrtění v rytmu Dády Patrasové docela rádi vyhnuli a vydali se se sporťákem zdolat na kolech místní sáňkařskou dráhu. Úspěšně, žádné ztráty na životech ani na zdraví. Zdravuška Milča je bez práce a tak si ty děti v klidu užívá.
Co bylo večer na pokecu nevím a dost mě mrzí, že jsem si nepsala deníček, protože různých hlášek padla spousta, jen si je nepamatuji, ale fakt nebyl čas.
Možná to byl tenhle večer, či možná nějaký úplně jiný, kdy jsem neuváženě před Richardem řekla Siskinovi, že mám chuť mu vylít pivo na hlavu. Než jsem to dořekla, stálo přede mnou pivo a nade mnou Richard se slovy:,,to nedáš!“Dala!

[Not a valid template]

V pátek 10.7.
byla na programu perníková chaloupka.
Dětem to na ranní pokec přišel oznámit skřítek Habřík. No vlastně přišel až na sborovém volání: ,,Habříku! Habříku!…..“
Přišel a vypadal dost použitě. Jak by taky ne, včera to prý trošku přehnal se jmelovým nektarem a dnes má v hlavě trpasličí rojení.
A protože se v pohádce leze po stromech byla zapotřebí patřičná příprava. Alex a Rudolfové připravovali lana. Roman se prý snažil vysvětlit Alexovi, že tu jsou také, že nemusí dělat vše sám, že by je mohl klidně na stromy pustit, ale Alex nedbal a šplhal i přes vzrůstající opocení všude sám.
Roman se na ufuněného Alexe prý odevzdaně díval a pak prohlásil:,, no jo, táta má svoji hlavu ………a taky věk“.
Děti se vydaly po trase značené papírovými perníčky do lesa. Každá skupina si odebírala svůj perníčkový symbol. Bavilo je to a tak jsem po rozvezení ježibab a pavouka na stanoviště potkala první skupinu dřív, než jsem počítala. Děsně letěly od perníčku k perníčku.
V lese je potkal a svázal pavučinou pavouk (představiteli pavouka píši jedno velké, významné plus za herecký i následný výkon! Jen mě mrzelo, že si nechtěl nechat zmizet pavučinu na tváři borůvkami. Tak jsem musela čarovat krémem. Škoda). Když se z ní vymotaly, dorazily k Rudolfům. Tedy k Renému a Romanovi, ale některým jedincům dělalo problém tato dvojčata od sebe rozeznat, tak vznikla jednotná přezdívka: Rudolf.
Rudolfové měli pro děti vítanou disciplínu. Lana. Dostat se nahoru a najít světýlko na perníkové chaloupce.
Našly, dorazily k chaloupce, opět se nechaly vytáhnout ostatními ve skupině na další lana a zavěšovaly posbírané perníčky na fiktivní střechu chaloupky. Pak ochutnávaly čarodějnické lektvary, hmatem zjišťovaly které odporné zvíře je ukryto v odpadkových pytlích, polykaly hady a myši na šňůrkách uvázaných a nakonec dostaly na rozloučenou borůvkové koláče pečené našimi haberskými sousedkami.
Děti odešly, my jsme uklízeli a v tu chvíli pronesl René větu: ,,Víte, že jste tu děsně šíbnutí?“
A tak nevím, jak to myslel, ale hezky se při tom usmíval.
Odpoledne bylo ještě tak trošku tématické. Děti poslepu přebíraly borůvky a jahody v podobě korálků, zdobily perníčky skvěle vytvořené Medvědovou. Medvědová díky! Za perníčky, kornouty a pohled na Medvěda, kterak kornouty v předvečer akce kroutil 🙂 .
V podvečer se přijeli předvést hráči amerického fotbalu. No, mě se to moc nelíbilo, ale to není důležité, dětem ano.

[Not a valid template]

V sobotu 11.7.
se tábor změnil v indiánské ležení. Dopoledne si děti vyráběly indiánské obleky a vydaly se do lesa vylévat stopy.
Odpoledne lovily bizona, rozdělávaly oheň, házely šipkami, střílely luky, puškami a očividně si to užívaly.

Sobota je pro mne tak trošku zvláštním dnem. My, haberští, jsme se dopoledne na chvíli vzdálili na svatbu Peti Fazera a Andy. A odpoledne jsem se nestačila divit, kolik návštěvníků se tu ukázalo. Tábor byl plný lidí, každý něco přivezl a podle pozdějších reakcí vím, že si i něco, neviditelného, odvezl.
Trošku mě mrzí, že mi úplně unikl Pavel Ducati Gál. Člověk, o kterém jsem nikdy neslyšela, se týden před táborem ozval s nabídkou dodání potištěných triček.
Přijal objednávku, vyrobil trička, dopravil je do Habří………………a zmizel, aniž by si nechal poděkovat, neřku-li zaplatit.
Né trošku, ale hrozně mě mrzí, že jsem ho nepoznala. Doufám, že se to dá napravit.

Pomalu se tenhle den, celý v režii Alexe, chýlí ke konci. Musím odjet od indiánského ohně a opečených buřtů na svatební hostinu. Jak se mi nechce!!!

[Not a valid template]

V neděli 12.7.
jsme vyrazili za vodníkem. Dopoledne do lesa ( no co co? neznáte vodníka lesního?) uplést věnečky. Tady mě překvapilo, kolik dětí vůbec neví, kterak se věnečky pletou. Zato mě překvapoval malej Martin, protože pletl věnečky výstavní a děsivým fofrem. U melounů ke svačině vzniklo klání bílých proti červeným. Šlo o sázku, kterou barvu bude mít rozkrojený meloun. Tuším, že vyhrál kdosi, kdo řekl, že zelenou.
A pak došlo zase na lana. A děti byly opět nadšeny. No, všechny ne, Jiřka se nechala hodně dlouho přemlouvat. A přivázaná na laně se projevovala výrazně akusticky.
Tentokrát se nepoštěstilo jen dětem podívat se do výšin, ale i my ostatní jsme měli možnost sundat si svoji pentličku.
Odpoledne jsme se přepravili ke Štětkáči, což je vodníkův rybník o 1,5km dál. Někdo auty, někdo na kole a někdo po štěrku. To si tak Luboš ustlal dole pod čekárnou a přenosná lékárnička se stala užitečnou.
U rybníka děti čekalo pár soutěží a hlavně úkol: převézt na voru hořící svíčku. Bez problému ji dopravily k vodníkovi a mohly mu za to pochytat jeho magnetové dušičky. Tady byla zapotřebí týmová práce. Celé družstvo mělo za úkol udržet rybáře na prkně, ze kterého chytal dušičky. Několikrát byla malá dušička ve mně, když jsem viděla, kterak z prkna utíkají. Nakonec vše klaplo, nikdo se nevykoupal, dušičky pochytány. Po cestě zpět nám nejen děti málem popadaly smíchy z kol do pangejtu, při pohledu na vodníka, jedoucího na nějaké divné KáTéeMce
V podvečer se loučí René a tak nějak vím, že tu bude nadále dost chybět. Ještěže zůstává druhý z Rudolfů: Roman.
Večer se při ztrátách a nálezech nikdo nehlásil k pěkné, kožené bundě.
A pak nadešla noc

…………….a přesně o půlnoci jsme se vydali vzbudit větší děti, naložit je do dodávky a odvézt kamsi daleko, odkud není návratu. Při buzení lezly z pelechů docela bezproblémově. Proti rannímu budíčku v 8°°h se jim vstávalo podstatně lépe. Asi přesuneme budíček.
Jen Pepa Kiss se posadil se slovy: ,,Do prdele! Do lesa! Teď v noci! Co tam budeme dělat?!“…a zřítil se z palandy jako skládací, dřevěný panáček. Doteď se stydím, že jsem nešla zjišťovat jeho zranění, ale zřítila jsem se na postel k Číčovi s příšerným záchvatem smíchu.
Děti se postupně našly, žádná skupina se neztratila. Jen Ficcusova prý trochu bloudila, ale Ficcus je měkký námořní vlk a dlouho je bloudit nenechal. Nejvíce bloudil záškodník Richard. Vybaven škodící technikou nenašel ani jednu skupinu a naopak málem ztratil Romana.

[Not a valid template]

V pondělí 13.7.
byl budíček trochu posunut. Vzhledem k nočnímu dobrodružství jsme chtěli nechat děti pospat co nejdéle. Docela to klaplo, až na pár jedinců. Už od půl osmé postával před stanem, ostatně tak jako denně, Lukáš. Po táboře pobíhal Davídek v pyžamu a gumovkách. I pár dalších nám náš plán na trošku delší klídek zhatilo.
Nevadí, zabavili jsme je pár hrami v táboře, kdosi si hrál se stavebnicí, kdosi lámal své tělo při hře: ruka noha, kdosi tvořil jakousi pofidérní postavu z ruliček od toaleťáku.
A při obědě….při obědě jsme si my, dospělí, sedli a děti nás obsluhovaly. Docela fajn pocit, nechat si jídlo přinést Číčou, dolít pití Davidem, nádobí odnést Michalem…………..prostě SUPER. Byli skvělí!
Odpoledne si paní Lenka vzala pár tancechtivých do svojí taneční školičky. A do těch nejzajímavějších, tanečních kreací vstoupil do tělocvičny Fanda. Tak triumfální přivítání nemohl čekat. Skandování FANDA FANDA ho z tělocvičny vyhnalo. Nakonec se nechal přesvědčit a své slavné vystoupení nám předvedl.
Spolu s Fandou přijelo pár vychovatelů a strejda Leoš na návštěvu. Upustili jsme od programu a nechali návštěvu vychutnat atmosféru. Snad se jim u nás líbilo.
Na večerním pokecu nějaké ty kostky za zlobení. No, letos je jich nějak málo. Buď děti míň zlobí, nebo jsme tolerantnější. Myslím, že za A je pravda. Fakt jsou letos nějací hodní. A nikdo nechce pěknou, koženou bundu.

[Not a valid template]

V úterý 14.7.
se o budíčku nediskutovalo. Naopak! Budíček byl předčasný, poněvadž mašinka nečeká! Mašinkou se jelo z Vrábče do Českého Krumlova.
Microděti nejely. Microděti si měly užívat bazénku v táboře. Microděti si ho užívaly a byly naprosto spokojeny. Nevíte, kdo první použil výraz: mikroděti,? Je to naprosto skvělý, výstižný výraz a nevím, komu mám za něj napsat velké významné plus!
V Českém Krumlově měl děti nadchnout grafitový důl, krásné, historické město ve spárech Unesca, medvědi, staré centrum s romanticky klikatými uličkami, ale po návratu jsem slyšela asi tak třicetkrát: ,,Barčo! Byl tam Majkl!! Fakt tam byl Majkl!!“ Z celého Krumlova a snad i čtrnáctidenního pobytu v Habří děti nejvíc zaujal Jackson vyvedený z vosku. Skoro deprimující. No snad ho nějak naše pohádky přebijí.
Tenhle den byl první opravdu letní. Jak na potvoru! Poprvé by si děti mohly užívat vody a bylo naplánováno město. Ve Vrábči lezly z vlaku upocené trosky podobající se našim dětem Po návratu do tábora je čekalo alespoň osvěžení v podobě vodou naplněných, rozvěšených, gumových rukavic. Každý si měl najít své jméno a svojí rukavicí postříkat v tom parnu někoho dospělého. Docela ráda jsem se nechala zmáčet.
A ještě měly najít a rozluštit tajenku týkající se následující pohádky.
Večerní projížďka na kolech se udála bez zvláštních událostí, když opomenu okamžik, kdy Martinka vybírala zatáčku takovým driftem, při kterém jsem si v duchu opakovala čísla na pohotovost a do márnice.
A večer na rozpravě jsem si sedla na zadek! Opravdu. Před Martinem B.! Martin si vzal slovo, vzal si sešit a pak mi vzal dech. Sám od sebe sepsal, copak se dnes odehrálo a kterak se mu to líbilo. Vysloužil si tím pár set haberáků a jmenování haberským kronikářem.
V nálezech stále zůstává bílá bunda.

[Not a valid template]

Středa 15.7.
byla ve znamení hasičském. Vloni se zdál hasičský den jedním z nejvydařenějším, tak proč si ho nezopakovat. A tak opět proběhly soutěže s hasičskou tématikou, a samozřejmě se dětem nejvíc líbil hasičský útok. Ředitelka dne, Kačenka, se koupala oblečená. Prý chtěla, prý ji tam kluci vůbec nemuseli házet.
Letos nám dopoledne zpestřilo profi auto a byl docela problém děti od volantu odvolat do Habří na oběd. A po obědě……. no konečně to vypadá na to vytoužené koupaliště!
Nakládáme děti do aut a vezeme je vyrochnit do Holubova.
Tady jsem si zopakovala loňské zjištění, že jsou děti neutopitelné. Jaruška se mění v lachtana, Peťa mě donutí vlítnout pod vodu s otevřenýma, vyvalenýma očima hledajícíma jeho utopené tělíčko. Znáte někdo rekordní čas v potápění? Já ne! Ale vím, že ho Petr překoná a že na to fakt nemám nervy! Konečně se ženou bouřkové mraky a vyhánějí nás od nebezpečné vody. Kapky velikosti maliny mě zachraňují před strachem o Peťu a můžeme jet domů.
V Habří se tábor pomalu, ale jistě mění v brouzdaliště, pokud bychom vyhlásili zápasy v bahně, máme o program postaráno. Nevyhlašujeme, raději děti zaháníme na pár her do suché tělocvičny.
V podvečer se nám podařilo správnou čarodějnickou kletbou mraky zahnat.
Vybrali jsme pár velkých a ,,rozumných“ dětí. Oznámili jsme jim, že je čeká zážitek nevšední, dovedli je k bazénu, k potápěčské výstroji a já se těšila, kterak je do vody hodíme a bude sranda. Ale Dan vzal akci zodpovědně, dětem nejdříve vysvětlil na suchu, že bomba není bomba, ale lahev (na to jsou potápěči prý alergičtí), za jaké čudlíky mají kdy tahat, jak se mají pod vodou chovat a dorozumívat. A tak se žádná sranda nekonala, protože děti věděly co a jak a neutopily se. A ještě se jim to líbilo.
Bílá, kožená bunda. Tak už se konečně někdo přihlaste!

[Not a valid template]

Čtvrtek 16.7.
Další nezapomenutelný den pro mne začal ranním trasováním čtyř rozdílných tras, ze kterého si pamatuji neustálé nabádání Bulla, aby kruci nezastavoval čtyřkolku u každého hříbka, že nemáme tolik času. Pravda, pohled na to množství nádherných hub byl úžasný a Bullovo nadšení neznalo mezí. Občas ještě musel couvnout, abych se fakt podívala, jak tam ten macek v tom mechu krásně sedí. Třískala jsem Bulla do zad se slovy:,,nezastavuj, nezpomaluj, necouvej, kašli na hříbky!“Odpovídal mi:,, No to je nádhera, na tohle si musí vzít Bullová nůši! To je krása! To Bullová nerozchodí!“
Houbové nadšení při trasování první ,červené, trasy ho přešlo při značení cesty druhé, žluté. I já jsem poznala, že se ze spodku čtyřkolky ozývají zvuky, které by se asi ozývat neměly. Prý se nemám bát, prý má vše pod kontrolou. Jen mě mírně znervóznil dotaz, zda u sebe nemám čirou náhodou v baťůžku u krepáků, napínáčků a písmenek i klíč číslo nevím už jaký. Nemám. Což je problém, protože ten je teď právě zapotřebí. A protože jsem vyrazila na cestu nepřipravena, tak nám upadne kolo. Doznačíme druhou trasu s tím, že třetí ,modrou, dotrasuje Bull sám a čtvrtou, zelenou, stihneme označit s Alexem těsně před dětmi.
A jedeme do Habří dotáhnout kolo.
Stíháme dokonce budíček a snídani.
Opět změna proti původnímu plánu. Nejdeme z Habří pěšky, ale nakládáme děti do aut a odvážíme na Zabitou. A tady je čeká první část kimovky, ze které se dozví, cože to vlastně mají hledat. První část tajenky mají vyluštěnou z tábora, druhou část se dozví z trasování. Písmenka je dovedou ke Trojici kde na ně má čekat Alex se svačinou. Nečeká, musel odjet. Ač nechtěně, proběhla dnes tak trošku bojovka i pro dospělé.
Zrovna ve vzácné chvilce, kdy mě napadlo, že vše klape podle plánu mi dělá mobil LALALA. Bez předtuchy problému ho Bullovi zvedám a dozvídám se, že si policajti přejí, abychom ihned odvozili auta ze Zabité dolu. A tak obvolávám a Bull objíždí řidiče, Alex je nakládá do auta a odjíždí hasit problém. Chvilku mám nepříjemný pocit, že jsem tomuhle problému mohla předejít a že jsem to trochu nezvládla, ale vzápětí mě přechází. No co co?! Konečně zažili trochu vzruchu.
Mezitím děti přicházejí k Alexovi, který tam není. V pohodě ho zastoupí Roman, jen nemá v kapse zbytek písmenek pro modrou skupinu. S tím odjel Alex.
Konečně děti, aniž by si všimly jakýchkoliv zmatků, přichází ke mně a druhé části kimovky.
A ode mne je to už jen skok k romantické studánce, víle, pavoukovi, potopenému klíči ve studené tůňce a dnešnímu hlavnímu úkolu. Klíč najít, vylovit a dopravit víle. První dvě skupiny se úkolu zhostily na jedničku. Třetí to měla mírně komplikované. Pavouk, v zápalu boje, shodil Mariku a Pepu do studánky, čímž se průzračná voda stala neprůzračnou, neřku-li úplně blbě zkarblovanou a tím neprůhlednou. No a hledejte v tomhle sajrajtu klíč. V kritický okamžik jsem Marice, lovící po dně klíč, nabídla klíč náhradní. Promočená Marika odmítla se zatvrzelým výrazem a slovy:,,tohle dám!“ A dala!
Klíč našla, byl dopraven k víle, víla s okouzlujícím úsměvem poděkovala a bosky (Kri-Kri nebolelo to?), elegantně odtančila v dál.
Někdy během nalézání, lovení a tranzitu klíče se v zápalu hry podařilo pavoukovi zašlápnout Lentilku. Ač to zní směšně, v tu chvíli to moc směšné nebylo. Lentilka, Yorkšír Jany z Ostravy vypadala, že střet se strejdou Pepou nerozchodí. Nakonec rozchodila, tak je vše OK. Jen Pepa z toho má doživotní trauma, ač se mu snažíme vysvětlit, že za to opravdu nemohl.
A pak jsem ztratila Romana. Prostě tu byl, a pak najednou tu nebyl a Alex se děsně mračil. Na oběd jsme se dostali s dost velikým zpožděním a s dětmi totálně unavenými.
Nakonec se i Roman našel, takže vše klaplo a odpoledne můžeme jet na koupaliště. A víte co?! Z koupaliště nás nevyháněl déšť! Fakt ne! Sama tomu doteď nevěřím!
A co bylo večer? Nevím, fakt nevím. Prostě jsem si nepsala deníček a teď tápu. Jen vím, že jsme se rozhodně nenudili, to se nám fakt nepoštěstilo. A že jsme zase nezjistili, komu patří ta bílá bunda.

[Not a valid template]

A přišel pátek 17.7.
a s ním divný pocit nastávajícího konce.
Dnes je třeba celý tábor slavnostně ukončit, protože zítra už bude čas tak akorát na zapakování a nalodění do autobusu.
A na dnešek vyhlásil Alex totální výprodej krámku u Adélky. VŠE ZA JEDEN HABERÁK!
Trochu jsem se děsila důsledků a pak se bavila při pohledu na děti vozící si nákupy na kolečku. Jen jsem měla obavy, kterak se podaří autobusákovi svůj vůz nafouknout.
Během dopoledne si měly děti, kromě nákupů, připravit masky na slavnostní, odpolední rozloučení u Víta. No, musím uznat, že vydrancování krámku je bavilo víc. Nakonec ale i masky zvládly a tak se po poledním klidu mohlo vyrazit k Vítu. Tentokrát ne za deště, ale naopak pod pražícím sluncem.
A na místě se opakovalo pohádkové hemžení. Dětem opět připravily pohádkové bytosti svačinu. Asi jsme dětem nestačili, vyvolávaly skandováním skřítka Habříka, věděla jsem, že zbytečně, protože Habřík se tenhle den přeměnil ve sluhu Petra a pendloval mezi Monteci a Capulety na Hluboké. A pak král Siskin požadoval po dětech soutěže pro dospělé. No pravda, děti už to věděli dřív, tak měly čas se na nás připravit. Při vyhlášení pěvecké soutěže mě dost zamrazilo, vím co vím. Ještě že se dirigentovské taktovky ujal Richard, rozezpíval a rozpohyboval vše živé okolo Víta. K písničce:,, Byl jeden Číňánek…“ se kromě pohádkových bytostí přidaly i děti a lesní zvěř.
Jakási soutěž kde se chodilo po ztrouchnivělých lavičkách, válely sudy atd. se obešla kupodivu bez zranění. Hutututu taktéž, dokonce se ani nepotrhaly vypůjčené masky, což mě trochu udivilo.
A pak….a pak mě dostal Martin Vodrážka s proslovem, který mě dojal, s krabičkou, která mě skolila na kolena. Doslova. Vzkazy, které mi napsaly děti i dospělí sem nepatří.
Po soutěžích děti dostaly od Siskina klíčky a měly si trochu polámat hlavičky k jakému zámku pasují.
Od začátku tábora jim stál na očích před jídelnou cestovní kufr snů. Krásný, starý, velikánský kousek ukázky lidské dovednosti. A na něm čtyři petlice a čtyři zámky. A k oněm zámkům teď dostaly děti klíče. Myslím, že první, komu to docvaklo byl David, nebo byl alespoň první, kdo mi to přišel pošeptat.
Klíče pasovaly, z kufru byla vyndána trička od Pavla Ducati. S našimi podpisy budou trička pro děti snad pěknou památkou. V tělocvičně na děti čekaly balíčky, připraveny Refi a spol. se sladkostmi i hračkami. Při pohledu na zaplněnou tělocvičnu mě opět napadlo, že tohle ten autobus fakt nepobere.
A diskotéka, a loučení, a vypuštění balónků štěstí, a obrovský Richardův ohňostroj, a děsivě dojemná hudba, a svíravý pocit, že opět něco úžasného končí, a slzy, a ………….
A SPÁT!

[Not a valid template]

Sobota 18.7.
se mi ani moc nechce psát.
Někdo tam nahoře se podíval na zachmuřené tváře a zachmuřil i oblohu. Podíval se na ubrečené oči a spustil slzy i z nízkých mraků.
Alex a Rudolfové (ano, už jsou tu zase oba, včera přijel René) objíždějí tábor Land Roverem a svážejí dětskou maxibagáž k autobusu. Děti by to neunesly. Autobusákovi se vyvalují oči při každém příjezdu auta víc a víc a brzy mu asi vypadnou.
Děti bezcílně bloudí v dešti¨Chce to akci, jinak na poslední chvíli promoknou. Napadá mě řešení. Zavolám Habříka, děti odvelíme do velkého stanu a on je tam zabaví. Píšťalka se mě ptá,zda nechci s něčím pomoct. Nechci, potřebuji Habříka. Píšťalka se v krátkém časovém úseku dozvídá, že na řešení problémů je Habřík, že pavouk zašlápl Lentilku, že Karkulka má chlupaté nohy, že ……..a dál odmítá komunikovat. Prý jsme blázni a u nich na Barrandově je oproti Habří nuda.
Habřík děti baví, bagáž se vozí a odjezd se nepříjemně přibližuje.
K odjezdu se tak nějak nemůžu pořádně vyjádřit. Prostě jsem ho nedala. A nejen já.
Autobus je ještě v Habří, oči plné slz, emoce vytékají snad i z kanálu a tu kdosi prohlásí:,,a co za rok…?……

[Not a valid template]

A to je konec letošního tábora.

Teď ještě uklidit, dát dohromady fotky (nadlidský úkol) a pokusit se najet do normálních kolejí.

Po 14ti dnech jsem na fotkách objevila majitelku bílé, kožené bundy 🙂 .
Bodejť by se k ní někdo hlásil, když byla Janičky ze Znojma, která se táborem jen mihla.

Jeden z loňských, vánočních dárků v DDL nás inspiroval k další návštěvě severních Čech.
Zuzka si od Ježíška přála šaty na maturitní ples.Koupit plesové šaty na dívku štíhlejší, než štíhlou, nebyl jednoduchý úkol. Nakonec se ho ujala Luffa a se svou postavou náctileté dívenky to zmákla. Zuzka šaty dostala a byla z nich tak dojata, že nebylo daleko k rozhodnutí, jet se podívat na její velký den.
A tak jsme sundali naše, benzínem načáchlé, všední oblečení, naondulovali vlasy zplihlé z přileb, motorkářky použily i nějaká ta zlepšovadla tváří a mohli jsme vyrazit do Varnsdorfu. A pak čekat, až si nás Zuzka všimne a jak bude překvapená. Všimla, byla překvapená, dojatá a zdálo se, že i šťastná.
Při nástupu jsme ji vyřvali a vytleskali skvělou atmosféru, čímž jsme její nervozitu nezmírnili, ale přesto myslím, že ji náš humbuk potěšil.
Následovalo vše, co na takovém maturáku nemá chybět. Šerpování, růže, sklenka šampusu, házení mincí a snaha každé maturantky, těch mincí co nejvíc ukořistit. A pak šla Zuzka z náruče do náruče. Z celovečerního tančení s motorkáři ji bolely nohy, ale ona to dala, je to přece bezva holka z LIPOVÉ!
U našeho stolu prodala téměř celou tombolu. A tak jsme si z Varnsforfu odváželi skleničky, hrnečky, svíčky, tácky a jiné věci, o nichž jsme doteď nevěděli, že je děsně důležitě potřebujeme.
Přišel mezi nás i třídní učitel a dost nás udivil tím, že o nás měl docela přesné informace.
Zuzce to moc slušelo a myslím, že jsme ji potěšili. Ona nás určitě!
Tak a teď jen dobře odmaturovat 🙂 .

[Not a valid template]

Habří 2008

[Not a valid template]

 

Různé

[Not a valid template]

 

Šenov, Zlenice

[Not a valid template]

 

Vánoce

[Not a valid template]

Nemůžu dospat, samotnou mě překvapuje, jak se na ta mrňata těším. Ano, chystáme se za dětmi z děcáku a já už se těším, kterak budu utírat nudle u nosů.
Ve čtvrtek po poledni mi volá Lesan, že nemá žádnou masku, že ji ani nemá jak odvézt, že ani neví co chce a že mi za hoďku zavolá, co s tím udělám. Ukecávám ho na hoďky dvě. Nebylo třeba, za hoďku mám pro něj luxusní masku – jeptišku. Na jeho dotaz, cože jsem sehnala, ho ujišťuji, že masku mám a dovezu, jen mu neřeknu, co to bude.
Čtvrteční večer je perfektně teplý a slunečný, tudíž strkám do motorky plavky, kraťasy, tílka.
Páteční déšť a zima mě mírně zaskočila. V poledne mi volá Ivča, že jede raději autem, schvaluji ji to a bojím se telefonátu někoho od nás, že taky necháme motorky doma. V jednu volá Siskin. Bez pozdravu na něj vybalím, že já tedy autem nejedu, jedu na motorce!!! Po chvilce zaraženého ticha, mě ujišťuje, že on taky a že chtěl něco úplně jiného.
A tak na sebe rveme nepromoky a ve dvě hodiny Siskin, Alex, Pepa a já vyrážíme do mraků a děsnýho provozu. Proti nám kovový had občas stojí a ten náš jakžtakž jede. Trasa Budějovice- Praha by se dala projít po střechách aut. Před Prahou už stojí úplně vše, tak kličkujeme kolonou. Kousek před čerňákem se to trošku pohne, jen pán za volantem nové Oktávky si jede svých třicet. Těžce trpím a ovládám pokušení přejet na staveniště vedlejšího pruhu. Uvědomuju si za sebou Alexe a vím, že by mne za to nepochválil. Alex trpí asi ještě víc a tak se za chvilku kolem mne zprava přežene jeho GéeSo, oddychnu si a taky vjíždím mezi kužely.
Na Čerňáku vyzvedáváme Ivču v autě, Ficcuse na motorce a bez čekání na Bullovou a Honzu mažeme dál. Bullová nás dojíždí při sváče na benzínce kousek před Ml. Boleslaví. Honza nééé, Honza čeká na Bullovou na dálnici směr Hradec Králové :-). Jedeme dál v čím dál tím horším počasí. Za Českou Lípou je svatba, žení se tu všichni čerti. Děsnej vítr a lijál. Za chvilku zase stojíme, kdesi před námi je bouračka a prý to vypadá tak na dvě hoďky. Točíme, objedeme to. Vjíždíme na vedlejší a tím do nádherné vesničky Rousínov. Skály, roubenky. Jsem nadšená, škoda že chvátáme, není čas fotit. Po párset metrech mě nadšení opouští, najíždíme na mokré bláto, trávu a pravda, sem tam se ukáže i rozbitý asfalt. Bezva, prostě endurko za větru a lijáku. Nadávám do přilby a po chvilce mi dochází, že tím vlastně začíná JaBavíkend. On jistě, ten hýzl, zařídil tuhle objížďku a teď se nám někde za stromem směje. Po nekonečně dlouhý době ( alespoň pro mne) najíždíme opět na hlavní a tu udělám děsnou chybu, zhluboka si oddechnu, čímž si samozřejmě totálně zafuním plexi a brýle. Vidím velký kulový, tedy vlastně ani to ne. A teď to tedy fakt vylepším, brýle levou rukou sundám, abych něco viděla, ale už je samozřejmě do přilby nejsem schopná nandat. Jedu dál, houby vidím a bojím se, že mi brýle spadnou. Super vyjížďka. Konečně dorážíme k tetě Hance Kurdějce ( na tacháku 332km), mám radost, že ji vidím a chci ji obejmout, zděšeně na mne zírá, nedá se a blekotá cosi o mokru a blátě. Zato mi hned hlásí, že udělala 4 600 ks domácí práce za noc, aby se nám mohla věnovat.
Už tu čeká Lucka, ale Honza nééé, jede prý směr Mělník. Dáváme si zasloužené čaje ( teta Kačka se obejmout nechá! ) a malý Pepa Kurdějík nám všem ukazuje všechny postele v bytě.
Konečně doráží Honza, ještě nám chybí Bull, Lesan a Richard. Nevadí, nečekáme na ně a jedeme autama do hospody. Po cestě vidíme Tomáše Š. a Číču, oni nás ne, je to dobrý. Stále chybí silná trojka. Konečně Bull volá. Ale z Lipové. Jana začíná mírně soptit, vysvětluje manželovi, že má jet zpět směr Šluknov a za kolejema odhnout do prava na Šenov. Jedou zpět směr Šluknov a po chvíli volají ze Šluknova. Janě začíná stoupat dým z levého ucha. Vysvětluje cestu zpět, tentokrát s odbočkou do leva. Když volají z Lipové, tak už Janě stoupá dým z uší obou a není schopna slova.
Konečně se jim Hanka postavila ve správný okamžik do cesty a tak skončilo jejich trápení. Prý si ji tedy málem spletli s jinými dívkami různě postávajícími, ale nakonec to dali. Lesan dokonce v džínách a keckách. No to se mu v tom lijáku tedy asi jelo :-). A to jel ještě bez čísla, které mu upadlo hned v Budějkách. Nakonec přijíždí Hokovi. Jsme všichni až….až na JaBu. Nikdo se tomu nediví. V hospodě zavládne trochu zmatek, je nás moc a nestíhají. Richard si po jídle dává ještě mufí palačinku, tedy jestli se bude takhle cpát, tak ztloustne a pokazí si svoji tělovou galerii.
Konečně doráží JaBa a žene nás do akce. Lesana se ptá, zda bude mít velká prsa a Lesan vůbec nechápe. Brzy pochopí:-) . JaBa se žene k autu, že prý už nemáme čas. Jakési divné syčení z pravého předního kola ho přesvědčí, že je času ještě dost, alespoň na výměnu pneu. Lucka ho hecuje, že to ve Formuli dají za 11 vteřin, vyhecovat se nechá i Pepa a tak to fakt zvládnou dost rychle. Prý za 37 vteřin, nevím, neměřila jsem to. Jedeme na sebe hodit masky ke Kurdějce do paneláku. Lesan je jeptiškou nadšen a vysloveně si ji užívá, divný co?! Oblíkám se na chodbě a čekám kdo ze sousedů vyleze. Asi by se podivili, po chodbě jim tu přešlapuje jeptiška, králík, beruška, čarodějnice, kocour v botách, anděl, král, něco děsnýho, co nepoznám, ale prý se na to koukají malé děti v televizi. Je docela fofr a tak neudělám jedinou fotku, teď mě to dost mrzí.
Jedeme do lesa, narychlo opravuju Lucce krovky a šup na stanoviště. Děláme bludičky, děti nás hledají a mají si zapsat masku, kterou našly. Totálně vypadávám z role v okamžiku, když přichází první dvojice a Peťa se mne nebojí, ale naopak mne chytá s rozzářeným úsměvem za ruku. Pak přichází Petra nebo Dominika ( rozeznáte je někdo, když nejsou vedle sebe?) , poznává mě a píše si : Barča. Pak se opravuje a píše čarodějnici. Všichni jsou naproto skvělí. Během bludiček říká Kačka Lucce, že o nás věděla, protože viděla nahoře Seržu ( Serža tu není). Lesana inspiruje maska k blbostem, píše Lucce SMSku : BAF, Lucka odepisuje: fuj to jsem se lekla.
Tu osvícený zavelí: konec hry. Nevadí, čeká nás další. Rychle sundaváme masky a chystáme se na strašení těch větších šmýdů. S Pepou a Ivčou zaujímáme pozici a snažíme se vyhnat Lesana s Richardem, kteří obsadili úsek těsně za námi.
Richard je děsí neuvěřitelně a Lesan na každého vyběhne s nesrozumitelným výkřikem, na jedno dítě použil jinou taktiku. Vyskočil a zařval mohutným hlasem drsného chlapa: DOBRÝ DEN!!! Čekala jsem, že dodá: silniční kontrola, doklady prosím.
Nakonec prošli Karel Pollák s Petrou ( nebo Dominikou??), děsně řvali a tím by tak asi mohl dnešek skončit. Né! ještě jsem zapomněla na postřelenýho králíka. Hoka dostihl během noci jeho vyšší věk ( to máš zato:-) ), rozbolel mu koleno a tak Hok, v masce králíka, moc krásně kulhal.
No a ještě ukládání ke spánku. U Jelínků na baráčku nám krásně zabaletili Alex s Richardem. Richardovi jeho výstup nestačil, a tak ještě vyváděl s bičíkem. Dobíval se na Lucku do koupelny se slovy: ,, Tak pojď, ty poupátko!“ Kurdějka šla spát na Šulíka s výmluvou, že tu nebydlí, proto tu nemá kartáček. No nevím, my tu taky nikdo nebydlíme a kartáčky tu máme. Co se dělo u Kurdějky na bytě, nevím a vědět nechci.
Lucka, Pepa a já spíme v krásně potlapkaným pokoji. Spí se nám dobře, nikdo nechrápe. Né tak na chodbě. Ráno přicházíme zrovna do debaty, kdože chrápal víc, zda Lesan, Alex či Hanka. Podle chlapů prý Hanka vyhrála. U Bullů spal Richard a na otázky, zda chrápal, Bull odpověděl:,, jó, Richard to dal, když začal chrápat, tak na mne spadla lampa“.
Hanka nám jede pro snídani, přiváží plesnivou paštiku a hlavně CUKR!! CUKR pro Alexe do kafe. HURÁ! Alex při hledání cukru prohlásil, že mít doma ženskou s takovouhle špajskou, tak se stěhuje. A pak ještě přidal, že je tenhle barák srandovní jak teta Kurdějka. V přízemí dělají Hanky bráchové podlahu a Bull z toho dostává třesavku. Asi nějaká fobie. Raději naháním věci z baráčku a bytu ( na bytě Siskin a Hokovi prý nechápali nějaké divné zvuky LALALALA ((no coco?! hrál mi tam mobil, no)), a vyrážím na tábor za dětmi. Uvítání nemělo chybu. Povalily mě na zem. Krásné povalení, krásně odřený loket, krásný zážitek :-). Po chvíli dorazil Alex a tak jsem si to uvítání dala ještě jednou coby divák. Nádhera!! Při vrčení motorky dokonce vylezli ze stanů i Číča a Tomáš. Děti se ptají, zda ještě pojedou do Habří a jestli tu u nich zůstaneme dlouho. Alex nezklamal, otevřel kouzelný kufr plný bonbonů a sušenek. Pavla se ptá, zda přijede i Lesan. Lžu ji a ona je celá smutná. O to krásnější je její výraz, když se Lesan objeví.
Postupně dorazili všichni a JaBa se konečně dostal ke slovu. Vyhlásil hru : klíč v zadku. Zúčastnění se zasmáli a nezúčastnění ještě víc. Ficcus s klíčem v zadku přímo tancoval, z toho vyplývá, že když tančí, tak má klíč v zadku. Pokračujeme hrou – čáp ztratil čepičku , a pak předávání si klíče v ležící řadě bez pomoci rukou a pusy. Richard se opět předvedl, pojal hru po svém a prostě přes naše těla převalil tělo své veliké.
Pořád prší. Ještěže mám nepromok. Děti úžasně moknou a je jim to nádherně fuk. Utírám Martínkovi nudli, jó tak na to jsem se těšila.Číča se mě ptá, zda mu dám motorku, auto, letadlo. Kačka říká, že stejně půjde do vody. Marika mi říká, že…( no do toho vám vlastně ni není). Jiřka mi ukazuje kousnutí, škrábnutí a kde ji co bolí. Hraju si s Kačkou a Peťou s míčem, když mě odvolávají dospělí na oběd. Vůbec se mi nechce. Jako bych to tušila. Oběd byl děsnej. Česnečku jsem si musela dochutit, Lucka dostala po dvou hodinách čekání zmrzlej květák a Ivča čekala na jídlo tři hodiny. Hrůza. Jediným zpestřením byl příjezd tří promoklých kovbojů na jednokoňových motorkách.
Děti se zatím bavily s karaoke. Zpívají krásně, raději jsem se nepřidala.
Pak se JaBa rozhodl, že jsou děti ještě málo promočené, málo špinavé a je jich moc. Proto je nechal zavázat oči a nahnal na podium ze kterého by mohly popadat a hned by jich bylo míň:-). Né, to by neudělal, jen jim rozdal jogurty a nechal je se zavázanýma očima navzájem krmit. Kdo doteď ještě nebyl úplně špinavý, tak to napravil. Smíchaný jogurt s blátem a jehličím na promočených mikinách maloval krásné obrazy.
A pak JaBu napadlo, že i my jsme promočení jen trochu, zavelel k převleku za průjmy a do lesa. Věděli jste doteď, jak vlastně vypadá průjem? Já tedy ne, to vím až teď. Jako bílej, promočenej duch, vrhající toaleťák. Naším úkolem bylo nenechat projít děti od hýzlbaby ke kadibudce a pěkně je nakazit hýzlpapírem. A to byl ten pravý okamžik pro Richarda. V hlavě mu přecvakl čudlík do pozice: velitel strategického boje průjmů. A ujal se velení. Martina a já jsme zaujaly velice netakticky pozice na levém křídle, což znamenalo, že po každém vypálení náboje si pro něj musíme seběhnout dolů do rokle a opět vyběhnout nahoru na stráň. Už jste někdy běhali v motohadrech, nepromoku a bílém hábitu po lese? Potila jsem se jako…… ale co, to vám nemusím vyprávět. Děti lítaly jak namydlený myši jěště víc než my. Richardova strategie vyšla a taky byl na to řádně pyšný. Po úspěšném boji jsem vyzvídala storky z jiných míst. Honza prý ztratil botu v bažině, Alex hodil 3x držku, když se zamotal do sukně. Lesan a Honza nemohli prý vydržet předbojové napětí a dali si solo boj šiškový. Lesan skončil s rozbitým rtem.
A pak se jen tak poflakujeme mezi dětmi. Číča se mě ptá, zda mu dám motorku, auto, letadlo. Kačka říká, že stejně půjde do vody. Marika mi říká……:-) Jiřka mi ukazuje kousnutí, škrábnutí atd. Vidím Šulíky postávat opodál a jdu se jich zeptat, co s nimi je, proč nezlobí. A to jsem tedy neměla dělat. Žanetka má u ucha nalepený mobil a v očích radostné očekávání. Prý čeká na telefon od maminky. Dočkala se. Ten pohled na šest rozzářených očí, na natahování ručiček na telefon, na volání mamííí, ten bych si docela ráda odpustila.
Slunko se pomalu ukládá ke spaní, jéé, co jsem to napsala? Co je to slunko? Prostě prší pořád stejně, jen se trochu stmívá. Muchláme se s dětmi, posloucháme jejich stesky. Dostáváme od vychovatelů večeři, bezva kolínka, zahřejou, potěší. Alex vyráží na rande s Pavlou a po chvíli ještě s Denisou. Od včerejšího večera stále nosím čarodějnické boty, je mi v nich fajn, jsou zimní. Teď si jich Marika všímá a vyděšeně mi vyskakuje z klína, že mi prý leze do nohavice had.
Jdeme k ohni, Marika mě objímá, za chvíli přichází Ficcus a ptá se, cože to děláme. Prozradíme mu, že se objímáme a on se chce přidat. Přidává se a tím spouští lavinu dalších objímajících. Po chvíli se z nás stává obří hromada. Děti krásně hřejí, usmívají se a vypadají spokojeně. Věrka vypráví vtipy, v každém vystupuje Španěl, cigán a gadžo. Z toho teplého, měkkého, příjemného chumlu nás vyhání Lucka na poradu před noční hrou.
Jdem do hospody kde mají nápis, který by potěšil naši Kačenku: Kofolu nemáme, neměli jsme a nikdy mít nebudeme. Kurdějka nám tu vypráví storku o malých cestovatelích, Richard už poněkolikáté přepadává a mučí Kurdějku. Pak ještě recituje báseň. Nevím jakou, nebyla jsem tam a prý jsem o hodně přišla, mrzí mě to, šlo prý o hodnotný umělecký zážitek o který jsem teď ochuzena.
Bullovic odjíždějí do civilizace k medicimanovi. Bulla kousnul komár. Richerd se mu posmívá, ale mi ostatní opravdu vidíme zánět a postupně odumírající nohu.
No a jdeme pro změnu do lesa. My, coby pohraniční stráž, hlídáme svíčkovou stezku, aby žádný diverzant, pašující vodu neprošel. Strašně se snažím nikoho nenajít, ale když si Věrka ustele přímo vedle zhasnuté svíčky, kterou jdu rozsvítit, nemůžu dělat, že ji nevidím. A když se Tomáš, ukrytý za křovím, na Pepovu otázku:,, je tady někdo“ zvedne a práskne se …….No prostě někoho jsme chytili, aniž bychom chtěli.
Pomalu opouštíme stanoviště a nacházíme děsně vykuleného Alexe. Prý tudy něco hrozně rychle běželo, asi srnka, Alex ji chtěl chytit a flák se při tom o strom do čela. Teď neví kde je, kdo je a co chce.
Poslední dvojice pašeráků, Kurdějka a Kačka prochází cestou nepozorovány, až do chvíle, než se přiblíží k Richardovi. Richard vrhne své obří pomalované tělo na Kurdějku, křičící:,,Kačko pomóóóc“. Kačka nedbá, nedbá nikdo z nás. Jen Ficcus. A ten jde pomoct Richardovi. Společnými silami pomalují Kurdějce obličej obrazci neuvěřitelnými. Mezi tím se objevuje Alexovo srnka, je to Aneta. Přicházíme do tábora dost rozřechtaní, asi budíme malé děti, to není dobré.
No a pak už jen nudný večer, beru Richardovi od úst půllitr slivovice, dopíjíme ho s Pepou, Ivčou a Siskinem, jdeme spát do stanu, JaBa odjíždí.
Co se děje u Kurdějky v bytě a u Jejínků na baráčku nevím a vědět nechci. Jen ráno nechápu narážky na Richarda, který prý v noci hledal osmnáctiapůlcentimetrovýmetr. Na co?????
Sotva ráno vylezu ze stanu, vrhne se na mne hrozen dětí se slovy:,, tetojánemámkartáčektetojánemámpastutetomákartáčekapastualex?“ Kdyby Alex věděl, co ho čeká, tak ze stanu neleze. Děti se děsně rychle rozvzpomněly na tábor v Habří, chybí jim tu demarkační lano a tak Alexe atakují snadno. Věnuji kartáček a pastu, taky Alex přichází o svou toaletní taštičku, ale je to zoufale málo. S tím jsme fakt nepočítali.
Děsně spokojeně sedíme u kafe, dětí, chlebů a vajíček ( loupal Ficcus!) , Číča se ptá, zda mu dám motorku…..,Kačka říká, že stejně…..Marika……, JIřka mi ukazuje kousnutí ………. je nám fajn, jen kdyby ty mobily nebyly. Nejdřív otravuje Siskin, prý jaký je plán?! No žádný, sedíme si tu a je nám fajn. Pak se ozve Lesan s rozkazem dopravit Lucky auto ke Kurdějce a odvézt motorky do tábora. Jsem měkká, neodmlouvám, sedám do auta a až po cestě mi dochází, že to znamená další blátivé enduro.
U Kurdějky přesedám rychle na motorku, nemusím chvátat. Lesanovi to nechytá. Prostě kawa, je to třeba roztlačit.

[Not a valid template]
Tak jsme jim děti pěkně promáčeli, ušpinili a rozdováděli, můžeme tedy odjet. V táboře propuká loučení a přemlouvání dětí, ať zůstaneme. Dostávám míčem do hlavy, k útoku se přiznává Lesan. To mám asi za tu jeptišku. Chovám Žanetu, zpívá nějakou cigánskou, když tu se zamyšleně rozhlídne a prohlásí hlášku víkendu:,, teto, tady mezi motorkářema jste všichni bílí, jen Ficcus je jedinej černej“. Chvíli na ni nevěřícně zírám, Bullová už se vedle mne popadá za břicho, div že si neustlala v bahně. Přidávám se.
Postupně se prokoušeme loučením a už tedy opravdu odjíždíme 🙁 . Někdo na motorce své, někdo na motorce někoho jiného.
U Buřta dáváme malý obídek. Richarda tu dohání kocovina, které se od rána úspěšně bránil. Trochu nám nevěří, cože to včera všechno vypil a na mne se zlobí, že jsem mu od úst ( blbost, jde o Richarda- od držky) odtrhla slivovici. Jeho pád z lavičky vyděsí široké daleké okolí. Na otázku, co blbne, odpovídá zcela vklidu, že se přece jenom natahuje pro kapesník. A potom dodá na adresu paní sedící na vedlejší lavičce : ,, víte, že máte krásně oranžovou podrážku?“. Chvilku si jen tak poleží a když sebere sílu k postavení se na nohy, prohlásí, že má chuť ztropit nějaký průser. Lepší pokyn k odjezdu nám nemohl dát. Všichni koukáme rychle zmizet. Jen Lesan rychle nemizí. Jojo kawa, zase se tlačí.
Poslední loučící zastávka je v Průhonicích. A pak Pepovi bouchly saze a bylo to jako každý návrat domů. Prostě průlet. Ještěže jsme za Táborem potkali Siskinku, Pepa musel ubrat. A to by bylo tak vše….
Néé, ještě veselá historka na závěr: Lesan nedojel, kawa už toho měla dost a nechtělo se ji, dojela jen kousek před Budějovice.
A to by bylo tak vše…
Jen ještě maličkost. Že mi s vámi a s dětmi bylo moc fajn. Že nás i děti JaBa zase pěkně pobavil. Že mi snad nevadil ani ten déšť. Že už se těším, až tam zase vyrazíme. Že……………….

[Not a valid template]

Jak někteří víte, někteří tušíte a někteří nevíte, před mnoha lety, zdá se mi, že sedmi,
zahájil  Albi spolupráci s Dětským domovem v Lipové. Rozpoutal na motorkářích.cz akci, která se časem rozrostla do obřích rozměrů. Moc toho z těch začátků nevím, mám dojem,  že vše začalo velice nenápadně. Prostě jen pár dětem nakoupit dárky a trošku jim zpříjemnit Vánoce bez rodičů. A pak si v malé vesničce Lipová na severních hranicích naší republiky museli obyvatelé začít zvykat na občasné nájezdy bandy motorkářů. Pamatuji sportovní hry, kdy dorazilo veliké množství motorek, i okamžiky, kdy nás tam bylo jen pár. Vždycky mě dětská reakce na nás potěšila a někdy i udivila a to jsem ještě zdaleka nevěděla, co nás čeká dál.
Další akce začala opět nevinně, Na srazu v Křišťanovicích 2007 se řeč opět stočila na Lipovou a od přemýšlení, co dětem ještě nabídnou nebylo daleko k nápadu, věnovat jim trochu víc času a vyvézt je někam na tábor. Kam se nabízelo samo. V Habří je rekreační areál na pro tuhle akci jak stvořený. A tak začalo veliké shánění peněz a bláznů, aby se nápad mohl uskutečnit. Peníze i blázni se sehnali.
Děti 28.6.2008 dorazily a pak to začalo. Trochu naivně jsem si ze začátku myslela, že si budu psát denně deníček. Nesmysl, nebyl čas.
Ještěže děti dostaly hned na začátku do ruky lodní deník ( celý tábor byl pojat coby plavba okolo světa) aby si zapisovaly své poznatky. A tak máme kromě několika tisíc 🙂 fotek i výpověď dětí, jak to tedy viděly ony. A že jsem se tomu jejich pohledu, při přepisování fakt zasmála. Občas mě dostala jejich fantazie, občas mě dojaly některé pasáže, občas mi dalo práci jejich písmo přelouskat, občas mi dělalo problémy zachovat jejich chyby.  Ale hlavně jsem si vše opět připomněla a začala se těšit na další ročník.
Tak dost mých plků a hurá za kormidlo!

Dne 28.6.2008 se naše velká posádka z Lipové vydala na dlouhou a strastiplnou plavbu za bájným a dávno ztraceným pokladem, který je ukryt na ostrově, jehož poloha je zakreslena ve starodávné mapě. Cílem naší plavby nebylo jen nalezení onoho ztraceného pokladu, ale dávala nám šanci znovu osvobodit našeho ztraceného kapitána, kterého zajali domorodci ostrova.
Po nalodění zásob jídla a pití jsme se vydali na jižní stranu polokoule. Naší plavbě sloužilo příznivé počasí, které nás pohánělo stále kupředu. Plavba poznamenala jednoho člena posádky, kterého postihla mořská nemoc. Po pár dnech naší plavby širým, modrým mořem zpozoroval náš kormidelník zeleň stromů, jež obklopovaly cíl naší cesty- ostrov HABŘÍ
Tiše vypadající ostrov, kterých jsme na naší plavbě spatřili mnoho. ,,Skosat plachty a zakotvit“ zavelel bocman.
Prozkoumání ostrova netrvalo příliš dlouho. Za necelou hodinu jsme našli našeho kapitána, který byl shodou okolností připoután k mohutné palmě, vystaven napospas vlastnímu osudu, možná i smrti. Začala mohutná oslava, náš oslavný oheň musel být vidět z velké dálky. Nastala chvíle odpočinku.
Druhý den ráno jsme se posilnili vydatnou snídaní, která nám měla dodat vynaložené síly, které jsme spotřebovali během plavby. Kvůli rozlehlosti ostrova jsme byli nuceni se rozdělit na 4 skupiny.
Kvůli varování, které nám prozradil náš kapitán jsme si museli vyrobit něco, čím by nás ostatní skupiny rozeznaly od domorodců. Mělo se jednat o nějakou sadu znamení, díky níž nás mohli poznat zrakem i sluchem.
Naše skupina pirátů nesoucí jméno BLACK ROSE (černá růže) se symbolem černé růže, ze které po kapkách stékala krev a tvořila moře. Dalším symbolem byl pokřik, který měl zastrašit okolní nebezpečnou zvěř či skupinu nějakých divochů, číhajících ve vysoké trávě. Každá skupina si vytvořila vlastní oslavný tanec, kterým se bude bavit při večerních ohních.
Dnes se nad ostrovem prohnala bouře. Silou větrů se stromy smutně prohýbaly. Bylo to šílené. Každý z pirátů se tiše krčil ve své chýši. Jak bouře přišla, tak i odešla. Začalo se pomalu rozednívat. Obloha, která byla před několika okamžiky černější než tma, se rozjasnila a slunce začalo žhavit své paprsky. konečně jsme se mohli vydat na další průzkum ostrova.
Vydali jsme se úzkou cestou do hlouby lesa. Cesta nám přichystala nejedno překvapení. Na některé piráty ještě doléhal zbytek opojného vína, které komplikovalo naši cestu (běh opilého piráta).
Byla prověřena i naše zručnost, to když jsme museli projít hlubokou roklí (hra o symboly).
Největším zádrhelem bylo odemknutí skály pomocí tajného klíče. Ten spočíval v logickém seřazení slunečních kamenů (řazení pirátů). Čím více jsme šli do hloubky černého lesa, tím  více se zhoršovala viditelnost. Začala nás obklopovat hustá mlha (pirát v mlze). Na poslední zkoušce nás přepadl divný tvor. Někteří tvrdili, že se jednalo o bájného, lidožravého ještěra. Abychom si zachránili život, museli jsme napodobovat jeho chůzi (stonožka).
Po této náročné a strastiplné cestě jsme našli dostatečně vyhovující pro odpočinek. Po setmění se začaly ozývat děsivé zvuky. Vdali jsme se za tím zvukem. Proplétali se chroštím, trny se nám zarývaly hluboce do nohou. V dálce  jsme viděli nějaké velké, temné obrysy. Začali jsme zpomalovat. Měli jsme se na pozoru. Jakmile jsme se začali přibližovat rozpoznávali jsme, že se jedná o nějaký starý a napůl zbořený chrám. hodiny právě odbily půlnoc a začaly se dít podivné věci. Kolem nás se rozsvítily staré nosiče ohňů. ,,Zachovej klid“, velí kapitán. Tu najednou se objevilo něco, čemu jsme mohli stěží uvěřit. Určitě znáte ty povídačky o strašidlech, čarodějnicích, skřítcích…Jedna taková se objevila v okně toho chrámu a s nedůvěrou nás pozorovala. Nikdo nebyl schopen slova. Tu se postavil náš kapitán a promluvil s tím stvořením. Jak jsme se později dozvěděli, byla to starodávná strážkyně ostrova a ztraceného pokladu. Je už pozdě, dochází svícen, ráno je brzy.

Tak mi to nějak nedá a vrazím sem můj malý komentář.
Jo, jo. První den byl takový nějaký rozpačitý. Nějak jsme ještě nevěděli kudy k sobě. Během druhého dne mne děti úžasně překvapily. Při výrobě vlajek, vymýšlení pokřiků a tanců se fakt překonaly. Výtvory Marušky, Ivana, Martina….. no paráda.
Během první bojovky se nám ztratila jen jedna posádka a to se nakonec ještě sama našla. Takže dobrý.
Jó, a tu čarodějnici u ,,Vítkáče“, tak tu jsem si tedy fakt užila 🙂

[Not a valid template]

Nový den začal rozcvičkou pirátů, kteří se provinili minulého dne. Drhli podlahu, čistili plachty, lovili ryby, doplňovali zásoby rumu a házeli mrtvoly do moře. Po probuzení ostatních pirátů se všichni vydatně posilnili a mohl začít nový den hledání pokladu. Poněvadž netušíme, co všechno nás čeká, rozhodli jsme se důkladně připravit na jakékoliv nebezpečí. Proto kapitán rozhodl rozdělit posádku na dvě poloviny, při čemž ta první polovina se věnovala důkladnému nácviku úprku před krvežíznivým nepřítelem. Jako rozhodující vzdálenost do které jsme měli schopnost zdrhnout, jsme určili 50 yardů. Navíc prostě naše posádka nemá.

Druhá polovina se naopak věnovala útoku na nepřítele. Obě varianty se nám budou hodit. Zbraně se kterými  jsme  cvičili byli děla, kuše, pušky, praky. Nácvik obou disciplín nás notně unavil a tak jsme vydatně poobědvali a rovněž vydatně odpočívali. V kajutách, pod plachtami, za kormidlem….
Po odpoledním klidu si nás kapitán všechny svolal a tajemným hlasem nám sdělil, že nás čeká velmi důležitý a velmi těžký úkol. A to najít podle legendy stále ještě žijícího třínohého ptáka Siskina. Už samo o sobě bylo téměř nemožné, co však bylo mnohem horší- museli jsme za každou cenu od té obludy získat jeho 5 vajec. Podmínkou bylo získat ona vejce od ptáka jeho vlastní řečí, nám neznámou. Vše bylo ztíženo tím, že jsme si museli chránit zrak šátky. komu by totiž šátek spadl, v tu ránu by oslepl, protože na ostrově bylo velmi špatné klima. Po přistání na ostrově jsme si zavázali špinavými šátky oči a vyrazili jsme tajemného ptáka hledat. Cesta byla krkolomná, nebezpečná, únavná, ale my jsme se nevzdávali!  Po několik a hodinách bloudění po pustém ostrově jsme ptáka konečně našli. Nastala nešťastná chvíle během které jsme museli z divného ptáka, navíc jeho nesrozumitelnou řečí, získat tajemná vejce. Dalo to pořádně zabrat, i ten nejstarší námořník si nevěděl rady. Nakonec jsme ona vejce sehnali a čekala nás strastiplná cesta zpět k lodi. Na každém kroku jsme museli hlídat vejce jako oko v hlavě. Cesta zpět byla nekonečně dlouhá, ale podařilo se. Těžce získaná vejce jsme zachránili a mohli tak odplout z nebezpečného ostrova vzhůru k dalším dobrodružstvím. Zbytek dne jsme odpočívali, ošetřovali rány, které jsme utržili na ostrově a nabírali tak nových sil. Během odpoledne jsme si kromě ran také opravili potrhané a poničené oblečení.

Tak tady mě fakt mrzí, že nevím, kdo dnešek psal. To je fantazie! ,,Doplňovat zásoby rumu a házet mrtvoly do moře“! Koho tohle napadlo 🙂
K tomu úprku mám taky malý komentář. Nikdy by mě nenapadlo, že mne někdo donutí běhat a ještě k tomu závodit s Kamilem. Děti to dokázaly! Běžela jsem a závodila 🙂
A třínohý tvor neměl chybu 🙂
Pamatuji si, jak měla Simonka téměř hysterický záchvat, že ji spadl šátek, a že oslepne! Nakonec to dobře dopadlo, neoslepla. A nejlepší byl malý Filípek, který podivnou řeč ihned pochopil a s tvorem dlouze pokecal.

[Not a valid template]

Posádka spících pirátů, která pluje studenou nocí, starostlivý kormidelník, který řídí loď ve směru blíž a blíž k pokladu a tu najednou rána jako z děla. Celá loď vzhůru. ,,Proč stojíme?“ ptá se zděšený pirát- zlý Mačo. ,,Protože jsme zakotvili na pustém ostrově v deltě Nilu, povídá hezký pirátek Ivan.
Den začal jako vždy rozcvičkou provinilých pirátů z předchozího dne. Opět myli okna, drhli podlahu atd……Poté šli do jídelny, takzvané BAŠŤÁRNY. Bohužel se našli i tací, kteří se přejedli a nic se jim nechtělo dělat. A tak tedy kapitán rozhodl, že líní a utahaní piráti můžou zůstat na lodi a ti zdatnější, jako Ivan, Aneta, Filípek…….šli s kapitánem na voru omrknout ostrov. Když se vrátili šli nabrat sílu a energii do Bašťárny. Po obědvání nastal polední klídek. a zase skončil po hodině. Tentokrát náš kapitán svolal kvůli novému objevu na ostrově. Řekl nám, že dva dny nebudeme jíst, páč jsme museli na dlouhou výpravu za dobrodružstvím- do obydlí záhadné zelené obludy, která uvěznila naše lodě.
Zlá zelená obluda dala 2 podmínky k propuštění našich lodí, které nám zajala.
1, obětovat piráta z naší posádky
2, vystrojit svatební obřad s obětí.
Vybrali jsme z naší posádky zdatného piráta mužského pohlaví, páč se nám zdálo, že je příšera pohlaví ženského a tak jsme strávili celé odpoledne přípravou obřadu, zatím co příšera čekala na svou oběť.
Naše posádka šla unaveně bažinami, hustými lesy, pustými loukami, až nečekaně našla místo svatby. Čekali jsme na příchod zelené příšery. po příchodu příšery celá naše skupina začala oddávat zelenou příšeru a naší oběť z posádky. Poté, co jsme je oddali, zelená příšera po nás vyžadovala vzácné dary- odměna za to bylo propuštění naší lodě. V tom se příšera na poslední chvíli rozhodla, páč záminka, že by ji pirát utekl, protože je hnusná a smradlavá, propustila ho i s naší lodí zpět na širé moře.
Nezdatní piráti se ani neuměli ošetřit a tak si za zlaťáky zaplatili kurz první pomoci. Tím zakončili piráti své dobrodružství, usadili se do svých posádek a ponořili do moře snů.

BAŠŤÁRNA!
Jóó, tady je třeba připomenout obě Marušky. Díky nim jsme si plnili pupky my i děti. Dík holky!
A Zelená příšera! To bylo něco! Asi byla houby příšerná. Malá Simonka na ni mohla oči nechat a říkala jí Paní Vílo. Číča byl neodolatelná nevěsta.

[Not a valid template]

Začátek nového rána se ničím nelišil od těch předchozích. Snad jen, že bylo po bouři a okolní vzduch byl ještě nasáklý vodou a mračna se teprve chystaly na ústup. Tak začal nový den v divočině. Naše posádka si už prošla všemožným peklem a každý pirát přemýšlel, cože nás na tomhle ostrově ještě čeká a co nás nemine. Pojďme se podívat, co všechno se dnešního dne přihodilo našim pirátům. Jak už asi všichni předpokládáte, nové ráno začalo koupelí?! Ale né ledajakou. Piráti nejsou civilizovaní lidé a na slově hygiena si nezakládají. Možná už přemýšlíte, jak vypadá taková pirátská očista.
Inu, to se má takto. Piráti se koupají, jenom když musejí. A není to tak příliš často.
To se musí někdo oloupit na oči, či pořádně nastražit, aby byl důvod k oslavě, k čemuž patří i takzvaný ,,hopsání z paluby“. To se zralá skupina pirátů rozběhne po můstku a namíří si to rovnou přes palubu. Samozřejmě že se neutopí, jelikož piráti jsou zdatní námořníci a i plavci. Další možností, kdy uvidíte piráta se koupat je bouřka.
Vlastně…… měl jsem vám povědět něco o tomto dni……
Jak už jsem řekl, když se piráti probudili, začali s galejemi pro neukázněné členy pirátské posádky. Čistili palubu………..Vysvobozením byl pro ně zvuk gongu, ohlašující raní nášup.
po důkladné prohlídce paluby a podpalubí kapitánem se vydaly 4 malé lodě směrem ke břehu, kde jsme měli druhé tábořiště. ,, Co zamýšlíte kapitáne na dnešní den?“ zeptal se jeden z mladších pirátů. ,,Vyplujeme dolů po řece, poté uvidíme, zdali mapa, kterou mám nelže“ Poté kapitán odešel k útesu a dlouze koukal na moře. Domníváme se, že  ho dostihly obavy z lidí o kterých jsme slyšeli v hostinci malého přístaviště. povídá se, že  kdo se zkusil k těmto bytostem dostat do jejich tábora, ten se nevrátil už nikdy zpět. Kapitán měl před sebou těžký úkol.  Nemohl se přeci vzdát před bitvou. Trápila ho myšlenka, zdali se vrátí jako hrdina, či on a jeho posádka skončí u těchto tvorů.
Vypilo se mnoho sudů rumu, než se vydala první výprava. Pochodovali jsme hustým lesem, míjeli jsme místa, ze kterých by obyčejným lidem vstávaly vlasy hrůzou. Někde ležely staré a oschlé kostry lidí a rytířů, kteří pokoušeli své štěstí. Prosekávali jsme se hustě zarostlým chroštím, které dosahovalo obrovských výšek. Takové nikdo z nás nezažil. Tápali jsme v bahně, vyhýbali se bažinám. a nástrahám, kterými se tyto bytosti bránili před nepřítelem.
Po únavné cestě jsme konečně narazili na pralesní cestu, kterou lemovala krásně upravená alej palem. Byli jsme v pozoru. Určitě jsme se začli blížit k místu, kde žijí tito lidé. Bylo naprosté ticho. Jen exotičtí ptáci polétávali nad hlavami, opice a jiná zvířata vydávali radostné zvuky.
Všichni piráti se semknuli a utvořili obranou formaci. Když jsme procházeli po mostě , utichl hluk, který se před tím ještě rozléhal po lese. Před námi se otevřela nádherná krajina, pod mostem tekla řeka, modře zbarvená, která ústila na okraji našeho obzoru do skalního jezera. Jakmile jsme přešli most a dostali se hlouběji do lesa, tak kapitán upozornil, že nás někdo pozoruje. Zachovali jsme klid.  To nám možná i zachránilo život.
Před námi stál u cesty nějaký malý chlapec. ,,Určitě to bude divoch“, řekl kapitán. Jak řekl, tak se stalo. Než jsme se stačili rozhlédnout byli všude. Byli jsme obklíčeni.  Byli úplně kam jen naše oko dohlédlo. Někteří byli schováni ve stanech, jiní byli šikovně ukryti v křoví. jiní nás postrkovali a hnali jako divou zvěř před sebou. Neměli jsme moc na výběr, byli v daleko větší přesile. Odpor nepřipadal v úvahu. Dovedli nás doprostřed tábora a zamknuli do klecí. Čekali jsme, co se bude dít.  Naše obavy předčily očekávání.  Tito lidé nebyli vůbec zlí. Byli velmi hraví, jak jsme zpozorovali, zatímco jsme byli zavřeni v těch klecích. Náš kapitán se nějakým způsobem dohodl s náčelníkem divochů, abychom si spolu zahráli o naše životy. podle jejich pravidel- Vybrali jsme nejsilnější a nejobratnější muže naší posádky a čekali, co se bude dít. Prvním úkolem byl skok z místa, který vyhrál náš kapitán, kterého jsme začali přezdívat- Kapitán Velká Noha. Zato v druhém úkolu jsme pohořeli. Jednalo se o hod na cíl, ve kterém byli divoši nesrovnatelně lepší, než my. Předposlední zkouškou byl dlouhý běh. Ten jsme si nenechali ujít, protože už jsem zvyklí utíkat před anglickými flotilami rytířů a námořníků.
Prokázali jsme divochům, že si zasloužíme žít.
Po náročném odpoledni jsme byli pozváni na slavnostní večeři. Na oplátku jsme jim věnovali kompas a střelný prach, aby nás propustili a my mohli pokračovat dále.
Slunce zatím začalo pálit jako oheň. Byli jsme nuceni se zchladit Chtěli jsme dojít ke studenému jezírku. Než jsme však doklopýtali k onomu místu, začal hustý déšť, který nás srážel k zemi. Našli jsme úkryt ve skalách. Konečně jsme si mohli trochu odpočinout. Déšť nepřestával a sílil. Hladina stoupá. Voda nám už sahala pod kolena. Vstoupili jsme dále do tmavé jeskyně. Náš postup nebyl rychlý, nýbrž opatrný, kvůli strmosti a klouzavosti země. Kdokoliv mohl spadnout do hluboké rokle. Sestupovali jsme stále níž a níž a dohled nebyl na dosah. Někde se začaly ozývat tajemné skřeky. Připadalo nám to jako ,, nu-tu-tu-tu“ Tep se nám zrychlil, přidali jsme do kroku. Hlasy se přibližovaly. Začali jsme se domlouvat pantomimou. Pomalu utichaly i ty podivné hlasy.
Po nějaké době jsme ucítili proud vzduchu a naše šance, že se dostaneme ven z jeskyně se zvyšovala. Postupně jsme dorazili k východu. Náš vítězný ohlas nad nalezením cesty skončil po chvíli. Zjistili jsme, že východ je vysoce položen nad skalním jezírkem. Nad tím jezírkem, u kterého jsme byli před deštěm. Díky našemu křiku, jsme probudili strážce jeskyní. Naše možnosti na úprk se zmenšovaly. Jeskyní nazpět jsme se dostat nemohli. Teda mohli. Ale ne živí. Hlasy se stále přibližovaly. Pozorovaly jsme temné stíny, které k nám přicházely. Neváhali jsme. Jedinou možností, která nám zbyla, byl skok do skalního jezírka. Teď už se do tábora určitě dostaneme.

Teď tak přemýšlím, zda byl dobrý nápad deník zveřejňovat.
Nevím, kdo to psal, ale věřte mi! Děti se fakt denně myly, nezamykali jsme je do klecí, ani nikam nepřivazovali, ani nenaháněli do nebezpečné jeskyně :-). Jen mají nechutně rozvinutou fantazii :-).
Při nacvičování úprku se předvedli Martin s Tomášem. Mají nějakej zvláštní turbopohon a děsnou soutěživost. A Davídek Šulík běhal pořád a nedal se zastavit.

[Not a valid template]

Probuzení do dalšího rána nebylo příjemné, vzhledem k událostem minulé noci. Posádka byla roztroušena po širém okolí. Všem se honily hlavou ty podivné zvuky a temné bytosti, které jsme viděli a slyšeli včera v té podivné jeskyni. Mlčení vyděšených pirátů mluvila za vše. Dnešní noc nebyla příliš klidná. Mnoho otázek a málo přesvědčivých odpovědí, které by akceptovali většina pirátů. Nikdo z nás o tom nemluvil prozatím nahlas. Snídaně proběhla v tichém šelestu větru a jekotu poskakujících opic v korunách stromů. Vše vypadalo jako každodenní rituál pirátů v neznámém prostředí. Připadali jsme si ztraceni a zapomenuti. Nikdo se ale nehodlal vzdát. Nikomu z pirátů se nechtělo dneska nic dělat. Potřebovali bychom nasbírat síly, pro další náročné výpravy. Proto se náš kapitán rozhodl, že dnešní večer bude patřit pirátským oslavám. Ozval se mohutný aplaus a začaly velké přípravy na tuto noc. Každá posádka měla za úkol připravit zábavnou pasáž, kterou by ostatní posádky potěšila a rozveselila v těchto těžkých chvílích.
Trestanci měli za povinnost naplnit a doplnit zásoby pitné vody, uklízet základní tábor… Ostatní se mezitím bavili tím, že si předávali klacek a běhali zmateně po táboru. Po obědě následoval dlouhý odpočinek. Piráti si ustlali kdekoliv. Kapitán si všiml jednoho piráta, který nebyl ve své kůži. Nohu měl protkanou černou nití, žíly byly obarveny též stejně. „Stalo se mu to v jeskyni,“ ozvalo se z davu pirátů. Opravdu. Zkrvácený pirát ležel na zemi skroucený bolestí. Napadli ho stíny z jeskyně. To jsme předpokládali. Náš ranhojič se o něj staral v jednom kuse. Přikládal na poškozené místa obvazy, mazal ho vzácnými mastmi, které jsme ukořistili na jedné lodi jedoucí z Orientu.
Dupot. Otřásla se země. Jako dusot koní blížících se k nám. Obloha se začernila, země se roztrhla a vycházeli z ní plameny. „To je náš konec,“ pravil zraněný pirát. Všichni se na něj šli podívat. Rázem vstanul a rozplynul se v hustém dýmu, který zahalil celý tábor. Začali se dít podivné věci. Z nebes k nám sestupovala oslnivá záře, zatímco ze země šlehaly plameny a zrůdné bytosti vyskakovali z nitra země. Byli jsme opět obklíčen. Z jedné strany nebeští jezdci a z druhé ďábelští pekelníci. Ani jedna strana z nepřátel neměla v úmyslu z útoku odejít. Byli jsme připraveni zemřít. Stáli jsme tváří v tvář nepříteli, který byl očividně silnější než my. Pár chválí před nelítostným bojem jsme si všimli slabin, které měli naši nepřátelé.
S prvním útokem jsme přišli o 5 mužů. Naše odpověď přišla velmi brzy. Dříve než se otřesené mužstvo pekelníků a jezdců stačilo vzpamatovat z tvrdé obrany našich předních pozic, které tvořily štíty a pušky, dostali naši krutou odpověď. Zaútočili jsme vším, co jsme měli po ruce. Po několikahodinové vyčerpávající bitvě hluk utichl.
Vysílení piráti se sbírali ze země. Všude kolem se váleli nepřátelské těla. Byl čas na velký úklid.
Opět se přiblížil večer. Snad nás dnes už nikdo nenapadne. Tiše jsme souhlasili s kapitánem. Každý z nás byl rád, že jsme vyhráli a dokázali jsme naši sjednocenost a vytrvalost poprat se s nepřáteli, kteří byli silnější.
Začalo se připozdívat. Zapálili jsme velké ohně na počest padlých mužů v boji. Nálada ale rychle stoupala. O vše se postaral náš velmi dobrý kamarád. Rum. Jediný přítel pirátů. Měli jsme dostatečně velké zásoby pro to, abychom vydrželi rok bez loupení.
Když už slunce udělalo vše co mělo, začaly pirátské oslavy. Zpívalo se, hodovalo až do ranních hodin. Překvapivý den pirátů posloužil k dobré náladě a hlavně k večeru. Všichni byli rádi, že všechno dobře dopadlo.
Největším překvapením pirátů a oblibou bylo strašení jejich dětí. Děti pirátů byly dobře cvičeny na boj z blízka, byly dobře živené, ale byly to děti. A jako každé děti se něčeho bojí. Musely přejít hluboký les plný kouzelných bytostí a podepsat se do knihy PIRÁTSKÉ BOJÁCNOSTI.
Náročný den zanechal na pirátech značný projev únavy a vyčerpání, zranění a ztráty některých členů pirátské posádky. Spánek snad všem pomůže načerpat nové síly na další perné dny…

A zase, kdo to psal?!
🙂

[Not a valid template]

Probuzení do slunečného dne bylo příjemné, lehký vánek ofukoval klidné moře. Vypadalo to, že nám přeje počasí na další cestě za ztraceným pokladem. Ale na tuto cestu jsme potřebovali sílu a odvahu. A proto piráti neváhali a šli naplnit své doposud prázdné žaludky. Při tomto velkém a rychlém přesunu do jídelny se podařilo některým pirátům rozbít nádoby na jídlo a pití. „To si vypijete“ zařval rozrušený kapitán. Ale piráti přišli s nápadem, že rozbité nádobí vyrobí (KERAMIKA). A tu se náhle přihnala strašná bouřka a naše loď se řítila rovnou na útesy, ale v dáli byl vidět maják, který nás naváděl do přístavu na zakotvení. I když šplouchání vln o maják byly slyšet až k nám, tak se toho kapitán nezalekl a pustil se skrze vlny až k majáku a tak nás bezpečně dopravil do přístavu na ostrově (Maják v bouři). Po této události se strhla ještě větší a horší událost. A to že do našeho obytného baráku uhodil blesk a začal hořet a proto jsme se rozdělili na družstva a začali hasit (Hasičské odpoledne). Hašení nebylo nijak jednoduché a proto jsme měli odpočinkový čas. Po tomto odpočinku se kapitán rozhodl, aby se to příště nestalo, že se bude cvičit hasičský útok a vše kolem hašení. Tuto práci jsme zvládly na jedničku. A byla tu večeře, velmi očekávaná chvíle pro všechny. Po náročném dni přišlo jídlo vhod. Po večeři jsme umívali podlahu lodi, ale mídlo bylo jen jedno a muselo se podávat z ruky do ruky, protože kdyby spadlo, tak by se sklouzlo po palubě až do moře (Podávání mýdla mezi nohy). Když jsme doumyli palubu, tak nás obklíčily domorodci a svázali nás. V tom se oběvil JaBa a my se museli zvednout a dostat se k němu co nejrychleji (Svázané ruce), také jsme se museli převlíknout do jiných šatů, aby nás domorodci nepoznali (Převlíkání ve dvojici). Den, který byl dobře zakončený se zdál být perfektní a my jsme byli zase „blíž“ k nalezení ztraceného pokladu.

A teď já:

Tak jsem se v úterý dozvěděla, že mám sepsat sobotní táborové počínání. Vím já, v tomhle fofru, co se dělo před hodinou? natož v sobotu? S pomocí lodního deníku a fotek se to pokusím dát. Nevím nevím. Ráno jsme s JaBou obcházeli chatky a mám dojem, že už děti tolik neremcají na brzký budíček. Snad si zvykly, nebo zjistily, že jim remcání stejně nepomůže, a výmluvy tipu: ale v děcáku vstáváme třeba až v jedenáct, s námi stejně nepohnou. Sehnat celou tu sebranku na snídani je už také daleko jednodušší, než před pár dny.
Dopolední zaměstnání bylo fakt lákavé, hňácání se v hlíně pod vedením Martiny. Těšila jsem se, jak budu hňácat a hňácat, ale nakonec jsem odstrkovala ručičky Šulíků, Simonky a Tomáška, aby se nehňácali ve výtvorech větších dětí. Zaujal mě Filípek. Hňácal moc pěkně a trpělivě.
Máme dohňácáno, pouštíme k hlíně větší děti a s mrňaty jdeme malovat a hrát pár her. Naprosto bezva bylo hledání majáků podle zvuku. Jakákoliv hra s šátky na očích byla výhrou Šulíků, ty prostě nikdo nedonutil mít opravdu zavázané oči a tak se svižně pustili k cíli a s velikou chutí a vervou polili kapitána Ficcuse. Děsně se jim tahle hra líbila.
Z poznámek tety Kačky jsem vyčetla, že větší děti hrály mimo jiné i AHOJ PEPO. Tak to mě docela mrzí, že jsem o tu podívanou přišla.
Kouknutí se větším keramikům pod ruce byla lahůdka. Dokázali fakt skvělé výtvory. Nejlíp zabodoval Tomáš s jakousi miskou a z ní trčící hlavičkou a křídly něčeho- snad mláděte orla. Bullová uchváceně zírala na mistrovské dílo se slovy- fakt dobrý, Tomáši. Takový krásný orlí hnízdo. Na to nás mistr usadil- to je slepičí polívka!
U oběda mě zaujalo rozbité Mariánovo oko. Nechtěl se pochlubit, kterak k němu přišel, až po chvíli se rozpovídal. ,,Dělám ti takhle strážce majáku a pomalu se ke mně blíží Tomáš, tápe, tápe, ale jde správným směrem. Už byl malinkatej kousíček ode mne a mně došlo, že se trefí a zleje mne, tak jsem zavřel oči“. Prostě Mariáno.
Po poledním klidu jsme vyrazili do Lipí ke Štětkáči. Malí auty, větší na kolech. Jednu skupinu kolařů vedl Mariáno. Vedl, ale nedovedl. Prostě zabloudil. Nakonec se zase našel a tak naše Kačenka mohla, coby nadvelitelka  dne, zahájit hasičské zápolení. Měla docela trému z profi hasiče Radka. Zbytečně. Radek je prostě úžasný. Dětem se odpoledne s hasiči a koupáním docela líbilo. Davídek, s přilbou na hlavě, prohlásil : ,,já šem hašiš“. A zaslechla jsem i slova ,,jé Alex, to bude něco k jídlu“. Vznikla tu naprosto skvělá fotka, jak Kamil letí na útok s rozřehtaným Šulíkem v podpaží.
A v okamžiku, kdy měl Richard celou horní polovinu těla v kádi a dolní bezmocně mrskal, jsem děsně litovala, že nemám foťák. Smích mě přešel, když jsem  v nádrži skončila oblečená i já. Mrsknul mě tam Kamil se slovy: ,, teda teta, seš už nějaká  stará a těžká“.
Večerní hry se taky vydařily. Při mydlované( předávání si mýdla ve skupině mezi nohama) použila Lucka originální nadávku. Když se ji zdálo, že se s tím posádka nějak maže, na ně zařvala:,,vy jste ale koblihy!“. A tak ke všem těm hýzlům a šmýdům přibyly další krásné nadávky- kobliha a loupák.
U převlékané úžasně zabodoval Richard. Jeho tělo vypracované sportem :-), anebo čím? nacpal do tričíčka Žanety a nechal tak vyniknout své bicepsy. Běh v žabkách o 5 čísel menších mu nečinil žádné potíže a hravě vyhrál, radoval se jako malej Mačo. Na děti očividně zapůsobil,  ještě po dvou dnech se dospívající děvčata ptala, zda ještě přijede ten namakanej strejda na bílý motorce.
Co dodat? Večer v hospodě AHOJ PEPO a to je tak asi ze soboty všechno

[Not a valid template]

A teď zase děti.
Plujeme dál:

Začátek dne se vůbec nelišil od předchozích dnů. Naše posádka vstala z paluby a šli jsme se na naší dopolední cestu pořádně najíst jinak bychom to nezvládli a neměli bychom takovou sílu. Při našem posunu do jídelny jsme si nestihli uklidit své paluby. Tak se naše posádka dohodla, že si uklidíme až si doplníme žaludky. Když jsme se zpátky přesunuly do paluby, tak si piráti vzali vodu z moře a hadry na vytření paluby. Všichni piráti jsme si museli srovnat naše roztrhané a ušmudlané věci v palubě. Když jsme to všechno uklidily, tak se naše piráti sešli na ostrově kde jsme měli povídání, co nás ještě čeká. Za chvíly naše posádky věděli o co se jedná dál. Všichni piráti jsme se museli jít připravit na další plavbu. S sebou jsme si museli vzít pití a pytel kde jsme měli mít pruty na chytání ryb. Všichni piráti jsme to už měli připravené. Po našem příchodu na ostrov jsme se rozdělovali po skupinkách aby jsme se vešli všichni do lodí. Když každý seděl v lodi, kde byl jeden kapitán a zbytek pirátů tak, jsme vypluly o několik kilometrů dál na další pustý ostrov (Lanzaróte). Zde jsme se zastavily a nevěděli kde to vůbec jsme. Ale ostrov byl nádherný a kapitán nám řekl kdo chce chytat ryby tak si může nachytat kolik bude kdo chtít a budeme mít aspoň co jíst. Když jsme se vrátily z pustého ostrova, tak na nás čekal kapitán a svolával nás na oběd. Po tý naší výpravě jsme měli veliký hlad. Po obědě jsme šli všechny posádky na palubu, kde jsme měli možnost si na chvíly odpočinout, abychom byli připravení na další plavbu. Když jsme byli odpočinutí tak nás čekala další dlouhá cesta po pustém ostrově. Všichni piráti se dali do skupin posádek. Z našeho ostrova jsme vycházeli po posádkách a po určitou dobu. Naše posádka šla jako druhá. Cestou lesem, která vedla hustým zeleným ostrovem jsme museli plnit úkoly které nám tam zanechali nepřátelé. Když jsme šli dále museli jsme po keřích a po stromech hledat ohořelé listy, kde nám poradí jak najít starého jednonohého a bezokého námořníka, najít mu i přinést dary. Šli jsme daleko pustým lesem a na jednom místě ostrova pro nás byla připravena malá svačinka od nepřítele. Celá naše posádka se najedla, naplnila naše vyčerpané síly. Najednou zdáli se na nás řítila posádka nepřátelů. Byly jsme rádi že jsme stihli utéct než nás všechny zajali. Když jsme nakonec došli k námořníku, který nám měl dát klíč k hledání pokladů na pustém ostrově. Pirátovi jsme předali všechny naše dary co jsme měli a složily jsme básničku kterou námořník požadoval po nás při plnění úkolů, dalším naším úkolem byl tanec co po nás námořník požadoval. Když jsme mu zatancovali dostali jsme klíč k pokladu, který možná dostaneme na konci pobytu na ostrově.
Náš klíč k pobytu je tento: Akurtem budkouv me florda ke bal
Když jsme se vrátily na palubu měla naše celá posádka hlad. Kapitán nás zase začal svolávat na večeři. Když jsme se navečeřely šli jsme do našich palub. Náš kapitán nám na našem ostrově pověděl co nás čeká další den nebo ještě ten den. Najednou začali padat kroupy a byla vichřice. Stromy až se lámaly. Tak jsme zašli všichni do paluby abychom nebyly mokrý. Večer jsme se šli všichni piráti vykoupat a spát. Všichni jsme usli a kapitán nás chodil postupně budit. Přepadli naší loď a rozvezli nás na pustý ostrov kde jsme to vůbec neznali. Nechali nás tam bez ničeho, beze světla vůbec jsme neviděli. Museli jsme se sami co nejdříve vrátit na palubu. Všude jsme bloudily a nevěděli kam jít. Když jsme konečně vyšli s ostrova tak jsme už věděli kam máme jít. Když jsme došli na náš ostrov tak jsme se šli vykoupat a konečně spát. Tento den se nám moc líbil a poklad jsme nenašli.

Jednonohý GUS! Neměl chybu a děti nechápaly, že tentokrát nejde o vydařenou masku, ale že tenhle člověk opravdu nemá jednu nohu. A  noční výsadek bude asi ta nejhlubší vzpomínka na Habří pro tetu Hanku Kurdějku. Jen málokdo dokáže ujít 25km místo naplánovaných pěti. Ona ano!

[Not a valid template]

Následující den pořád poprchávalo a sluníčko se vůbec neukázalo. Dopoledne jeli mladší piráti do ZOO v Hluboké, kde si prohlédli zvířata a okolí, a vrátili se na oběd. Starší piráti celé dopoledne prospali a vstávali až na oběd. Po obědě odjeli do ZOO v Hluboké, zatímco mladší zůstali v táboře. V ZOO jsme měli hezkou přednášku o hadech a prohlédli jsme si celé ZOO. Po návratu jsme se sešli všichni v tělocvičně, kde byla vyhlášena soutěž Haberská MISS a MISSÁK. Také jsme Barče předali malý dárek, s kterým si hodně pohrál Ivan. Barča dostala triko se svým jménem a obrázkem našeho dětského domova. Po večeři jsme se opět sešli v tělocvičně, která už byla i vyzdobená. Vychovatelé a motorkáři vybrali 10 pirátů. Byli to Ivan, Ríša, Radek, Michal, Fanda, Aneta, Věra, Lucka, Žaneta a Maruška.
Prvně jim JaBa dával otázky a pak následovala volná disciplína. Ivan breakoval, Fanda tančil Jaksona, Ríša bítoval, Radek a Michal odmítli vystupovat. Aneta a
Věra zpívaly, Lucka hrála scénku, Maruška uváděla počasí a Žaneta říkala vtipy. Po této disciplíně byli vyloučeni Michal s Radkem a Věra se Žanetou. Dále kluci žehlili a holky montovaly kolo a nakonec každý tančil se židlí. Celá soutěž končila vyhlášením vítězů.
Miss se stala Maruška a Missákem Fanda. Oběma gratulujeme.
Pak už následovalo mytí a ukládání do postelí.

Jediný opravdu propršený den 🙁

[Not a valid template]

Dne 9.7.2008 jsme měli výstup na K2. Stávalo se v 7 hodin a 7,30 jsme vyjeli na vlak. Vlakem jsme jeli do Českýho Krumlova od tamtať jsme vyšli na K2. Cesta byla dlouhá a únavná. Všichni se těšili až vylezem nahoru, výšlap se nám vyved, dorazili jsme všichni unavení a v pořádku nahoru.
Všichni se hrnuli na Alexovo auto pač tam měl bagety. Pořádně jsme se najedli a napili a šli jsme se podívat na rozhlednu. Výhled byl parádní. Když jsme se chystali dolů, tak se někomu nechtělo. Šli jsme podél lanovky až dolů po cestě kde byly hodně kameny.
Pár lidí si tam dali na čuňu, až z toho někdo měl hole.
Když jsme došli dolů, měli jsme tam větší přestávku a pak jsme šli do Holubova. Tam jsme šli čekat na vlak a čekali asi 20 minut. Nasedli jsme do vlaku a jeli do Hradce, když jsme dorazili, čekali tam na nás auta, který nás odvezli zpět do tábora.
Když jsme dorazili do tábora měli jsme tam menší odpočinek. Po odpočinku jsme měli rozpravu a šli jsme na večeři a bylo to tak dobrá až si všichni přidávali. Po večeři nám dali volno a to bude tak vše.
Richard

a ještě bych dodal že ti větší někdy kolem 11.00h šli hrát hru černoši a běloši. Hra trvala na tom, že běloši měli bílé tváře namalované. Běloši, Černoši byly k sobě slepený museli mít slepený ruce a nohy každý měl slepenou jednu nohu a jednu ruku k sobě. Motorkáři pro nás připravili větší plac který byl ohraničený svíčkama  které hořely. V tom placu jsme se měli schovat, aby nás černochy nenašli běloši. A potom to bylo obráceně. Běloši museli hledat černochy. Byla to legrace jak jsme se tam pohybovali, někteří tam padali, nemohli se zvednout, zasmáli jsme se hodně když nějaká dvojice spadla mimo plac tam kam se nesmělo. Do hnoje to byla největší prdel.
My děkujeme motorkářům, že si snámi dali práci aby jsme se bavili, že pro nás připravovali všelijaký akce atd.  Že byli na nás hodní a hráli si s námi pomáhali nám a že byli s námi když jsme je potřebovali. Muselo to dát práci všechno to připravit a my vám za to děkujem
Rýša.

BOMBA 🙂
Tak to vzal tužku do ruky Richard a pojal to po svém.
,,Hole“ z výstupu na Kleť vyfasoval Ivan k vyvrknutému kotníku. O cestu mašinkou jsem přišla, protože jsem ho vezla do špitálu. Ale nakonec to mělo taky něco do sebe. Docela jsme pokecali.
Byl to moc fajn den. Jirka Mačo chtěl na rozhlednu osmkrát a Martínek ani jednou. Radek ho tam nakonec dostal.
Jó, a Bullům těsně pod vrcholem umřelo auto. Prostě K2 nedalo!
Večerní hra se Richardovi očividně líbila, hlavně že v tom hnoji neskončil on 🙂

[Not a valid template]

Náš den začal vstáváním z postele, v osum hodin jsme měli budíček, šli jsme si jako každý jiný den vyčistit zoubky a učesat si vlásky. V půl devátý jsme šli na snídani. Byli šátečky s marmeládou. Pak jsme šli z jídelny do chatek si uklízet náš nepořádek, spíše lépe řečeno svinčík a v devět hodin jsme měli rozpravu. Nejdřív byl táborovej bazar a pak tresty, ale těch nebylo moc, jenom Nikola Pollák dostal trest uklízet a připravovat jídelnu. Pak se žába zeptal jestli chcem na kola a mi jsme řekli že jo, tak teta Volfová vybrala děti a jeli jsme na kola. Zbytek dětí zustal v táboře a nacvičoval si scénku. Přijeli jsme z kol v půl jedný, uklidili je a šli na jídlo. K jídlu byla polívka čočka a druhý knedlík a špenát nebo zelí. A po obědě jako každý den polední klid do dvou hodin,. Po poledním klidu jsme vstali a šli na lavičky. Děti nám hráli ty pohádky. Jedna byla o doktorovi, jedna o červené karkulce a třetí o perníkový chaloupce. Pak jsme šli hrát hru s buzolou a po buzole jsme závodili, jaký družstvo bude mít na sobě víc věcí. Pak jsme šli na večeři a po večeři zas ňáký ty hry.  a po hrách nás čeká koupání a po koupání spinkání na druhý den.
Náš odjezd se blíží zítra sme tu poslední den a v sobotu už odjíždíme. Chtěla bych poděkovat všem motorkářům jak se o nás starali a chovali se k nám. Děkujeme vám. Zažili jsme s váma velkou srandu a naučili jste nás plno nových her o kterých jsme nevěděli že jsou. Strašně se nám tu líbilo a ještě děkujeme za ten výjezd. Děkujeme taky Alexovi za to jak se staral, dával a taky pro nás scháněl jídlo. A za ty dárečky co nám věnoval, děkujeme Alexi. To je asi tak vše.
Pavla Dirdová

Večer kolem té sedmé hodiny šli ještě děcka se strejdou Jabou hrát dvě hry. Jedna hra byla taková, že si děti sedli po dvojici a pak si bouchali pitlíčkama o hlavu. A ta druhá hra bylo o tom aby se děcka ve dvojicích ve spacáku dokutáleli co nejdřív k Jabovi.

Co dodat? Takhle nějak to bylo 🙂
…..,,bouchali pitlíčkama o hlavu“…..
Že já se do toho přepisování dávala! Nemůžu se dosmát.

[Not a valid template]

Když jsme ráno vstali, těšili jsme se na celý den, protože jsme věděli, že to je náš poslední den co si můžeme užít. Ráno bylo nádherné počasí, svítilo hezky sluníčko. Všichni piráti jsme se šli umýt. Vždycky po raní higieně sme měli všichni hlad. Vyšli jsme z posádek a přešli na snídani. Po snídani jsme si jako vždycky uklidili paluby. Dopoledne k nám připluli vojáci a ukazovali nám veškerou výzbroj (samopaly, pušky atd.). Bylo to pěkné vystoupení, všem se moc líbilo. Po vystoupení následoval oběd. Po obědě si šli piráti na chvilku odpočinout, abychom byli připraveni na další dlouhou plavbu.
piráti vycházeli po dvaceti minutách. Cesta pustým ostrovem byla dlouhá. Mezi tím jsme plnili úkoly, moc se nám to líbilo. Přišli jsme akorát na večeři. Po večeři jsme měli na našem ostrově sraz pirátů. Povídali jsme si co nás ještě čeká. Večer jsme měli velkou diskotéku, všem se to moc líbilo. Moc děkujeme
Jiřina K.

[Not a valid template]

Moc bychom chtěli napsat a poděkovat některým z motorkářů.
Alex- moc ti děkujeme za tvou upřímnost a za to co jsi tu s námi prožil.

JaBa- tobě děkujeme za všechny akce a výlety co jsi pro nás připravil.

Barča- jsi moc vřelá a upřimná, máš moc dobré srdce k dětem.

Doufáme, že se s vámi uvidíme i příští rok, byly bychom moc rádi

Všem motorkářům moc děkujeme, jak jste se tu o nás dobře starali, hráli si s dětma a naučili jste nás nové hry.

Budeme se na vás moc těšit.

DD Lipová

TÁBOROVÉ HESLO PIRÁTŮ

TO DÁŠ!!!

No a to je vše, přátelé, tjádydádyjá.
Docela mě překvapilo, že dětem z deníku úplně vypadlo nalezení pokladu. Podle mne to byl hodně silný okamžik. Pavučina důvěry, Osvícený a Rozsvícený. Asi už neměly čas na psaní a možná ani chuť. Vlastně jsem na začátku ani nečekala, že se deník takhle zaplní. V deníku chybí hodně důležitých okamžiků a hlavně datování. Úmyslně jsem nic neupravovala.
Během těch 14ti dnů mě děti neustále překvapovaly.
Luffa má rozepsané rozsáhlé povídání, tak se tu časem dočteme i o pohledu dospělých.
Moc se mi líbilo, jak se větší děti automaticky staraly o ty menší. Malí Šulíci byli při hrách neustále u někoho v podpaží.
Těch nezapomenutelných okamžiků je nepřeberné množství.
…..a ….tak nějak….. se na ně zase těším.

A pak odjezd.
Popsání toho okamžiku ukradnu Alexovi. Takhle nějak bych to napsala, kdyby mě nepředběhl 🙂
:
A přišlo sobotní ráno. Na rozpravě jsme dětem předali vlajky a mapu světa na kterou se denně zakreslovala proplutá cesta.
Potom přišlo to nejtěžší. Při loučení tekly slzy proudem………musím přiznat, že jsem tento den nedal ani já. První dítě jsem překousl, druhé jakž- takž, při třetím mi něco spadlo do oka a při čtvrtém mi tam spadl celý autobus plný dětí. Nedalo se to zastavit a zbaběle prásknu, že jsem nebyl sám. Bylo to nádherných 13 dní s dětmi, které stály za to!!
A zároveň s posádkou, která se hned tak nenajde!! Připadlo mi to jako jeden jediný dlouhý den. DÍKY VŠEM!

[Not a valid template]