A že jsme se dlouho neviděli, nevíme kdo jezdí, nejezdí, padá atd. , tak se uskutečnilo:

Setkání u Sida 13.3. 2015

Průběh skvěle popsal Dzin a nic jiného, zajímavého , hodno zaznamenání se neudálo. Ale povím vám: to byl zase večírek J

Dzin:
Někteří z nás jsou asi pověrčiví, takže nedorazili a seděli strachy doma s vědomím, že pátek 13. se dějí hrozné věci a ony se děly. 🙂
Sešlo se opět zdravé jádro v tradiční hospůdce, sice jsme neseděli v salonku vzadu, který pamatuje věcí…. až hanba :- ), ale vpředu. Obsluha dobrá, jídlo vynikající, zakouřenost příšerná! Dozvěděli jsme se věcí! Kdo co a kde staví, kdo a s kým je těhotný, kdo se vetřel kam do rodiny, dokonce si jeden z nás myslí, že žena (hlavně ta jeho :-))) ) otěhotní když se na ní jen podívá. Je to slušný kluk a vysvětlovat mu v tomto věku jak to je doopravdy s čápem atd., by bylo asi zbytečné, tak dobře, je to pohledem a nešťourej v tom….;-) (šťourání přenech jiným!).

siskinka:

Já musím ještě doplnit jednu věc, to by se myslím také mělo zaznamenat, protože je to veselá historka…

Když jsem týden před akcí posílala mail, aby někdo nezapomněl dorazit, přišla mi odpověď od Desma: „No mně bylo divný, že v tý hospodě sedím sám. Teď už tomu rozumím.“ Shodou okolností to vyšlo tak, že pátek třináctého byl i v únoru. :o) V tenhle březnový pátek už mu to nevyšlo, tak snad příště. ;o)

Sobota 8.2.

No potěš koště! Na letošní Boulink kap (a zase…. já vím, že se to takhle nepíše, no ale ono se to ve Znojmě takhle píše 😀 ) jsem se přihlásila s rozumným odhodláním, že hrát nebudu. Vím co vím. Nehrála jsem pár let a když jsem tenkrát hrála, no tak to ví zase mí spoluhráči. Letos nebudu komplikovat cestu ke zlatu, pasuju se do role nehrajícího kapitána, budu hrajícím členům radit, jak se to má hrát, budu jim recitovat ,,padá padá snížek bílý“, budu jim říkat, že do járků se to neháže a tak celkově budu platným členem, který Siskinům zajistí, že nebudou mít na své almaře celý rok prázdné místo, protože pohár, na který jsou již léta zvyklí, bude chytat prach kdesi v Dobšicích, či jak se ta Cccendovic kotěhulka jmenuje. No a teď ty katastrofický maily, že je nás prý málo, že hrát musím, že určitě vyhrajeme a vyhrát musíme (no tak tyhle hlášky mojí psychice fakt hodně pomohly) a basta! No potěš koště!

Na cestu vyrážíme siskinovic autobusem až ve tři hodiny, což jsem přivítala, protože jsem ještě musela doladit dort. V Budějicích nabíráme Zbouda a za stálých otázek : jak je to daleko a kdy už tam budem, které občas přeruším zastesknutím, že jsme mohli jet v tomhle počasí na motorkách, se blížíme k Počátkám. Tady nejsme kupodivu přesměrování na benzínku, ale k Wénovi domů. Kačenka rozdává piva, panáky, špenátový štrúdl, nějaký sladký zákusek a já si troufám do mých útrob poslat jen zelený čaj a suchar. Mé útroby se v noci bouřily. Ani ten čaj mi není dovoleno dopít. Jedeme, máme zpoždění. Někteří účastníci zájezdu remcají, že to je jasný, že prej kdo vymyslel tak pozdní odjezd, že to byla blbost….. tak to se siskinkou na sebe střídavě házíme a společně tvrdíme, že je to dobrý, že je času dost. Bylo by, kdyby si Wéna po cestě furt nevymejšlel, že se mu prý chce čůrat. Takhle nám někde u Vranovské Vsi přichází SMS od Bulla, že prý máme zpoždění a oni otevřenou flašku meruňkovice. Siskin odpovídá, že zpoždění nám nevadí a máme otevřenou flašku slivovice. Co se děje vzadu v autě snad ani se siskinkou vědět nechceme. Ona stejně slivovici nemůže, přestože má být řidič veselý, no a mě brání ke konzumaci ony rozbouřené útroby.

Konečně v půl osmé parkujeme před Cccendovic řadovou chaloupkou, zabíráme místa ke spaní a někteří z nás do sebe lijí panáky něčeho z Cccendova sklépku. Přichází Leoš s Vlastou. Konstatujeme, že si ta jména budeme během večera ještě muset zopakovat, neb máme zkušenosti, že jedno představení nestačí. Leoš a Vlasta jsou mírně rozhozeni, nevěděli že jde o prestižní každoroční turnaj téměř celonárodního charakteru. Nevěděli, jak důležité je pro Cccendu vyhrát. Prostě prý jen přijali pozvání na trochu koulování.

Sotva se seznámíme s novými tvářemi a pozdravíme s tvářemi starými ( né, že by Bull, Iveta, Janička a Cccenda byli staří, no ale vy víte jak to myslím) tak nasedáme do taxíků. Náš taxikář by nám hódně zvedl náladu, kdybychom ji už takhle neměli dost vysoko. Kromě jeho akrobacií s mobilem byla vydařeným kouskem jízda se zataženou ruční brzdou. Celá cesta!

S bolavým břichem od dušeného smíchu, který řidič nechápal, vystupujeme před  Bowling barem, nebo jak se to jmenuje a vevnitř zabíráme mnoho stolů, abychom na ně nandali proviant, který bychom měli během noci zlikvidovat. No tak už teď od pohledu je jasný, že tenhle boj prohrajeme.

Před vypuknutím bojů na dráze je ještě třeba připomenout Cccendovi, že stárne a právě dnes je ten den, kdy mění desetiletí s trojkou na začátku na desetiletí začínající čtyřkou. A aby toho nebylo málo, tak Janička má narozeniny zítra. Dostávají dort, popsaná trička a kousek puzzle s hláškou: ,,za každý znojemský járek dostanete dárek“. Chtějí-li se dozvědět, jaké fotky na puzzle mají, musí se snažit :-).

Cccenda ještě zopakuje pravidla, která už stejně většina účastníků zná. Takže pro Leoše a Vlastu: Znojemáci i haberáci sedí společně u čtyř stolů po čtyřech a nejslabší po hře odchází k vedlejšímu stolu. Tím mám zajištěno, že se nebudu nudit u jednoho stolu.

Siskin si někdy v týdnu obstaral zánět žil či šlach, či čeho. To je fuk, prostě si zafačoval ruku, svrhnul mě z mé funkce nehrajícího kapitána a já vrhla první járek. A tím by turnaj Habří- Znojmo 2015 mohl začít.

Po mém prvním járku následují v rychlém sledu další. Zodpovědně se chodím napráskat k zapisovatelce Bětce a doufám, že mi načmárá hafo čárek a odvezu si ze Znojma pohár ,,Kanál roku“, když už šance na Velký pohár jsou dost mizivé. Kromě sledování mých zahozených koulí stíhám sledovat i boje na vedlejších drahách. A cosi mi říká, že na tom letos fakt nejsme nijak dobře. A Znojemskům to nějak jde. Dokonce i Andrejka mě nechává daleko za sebou.

Nejlítější boj zuří u prvního stolu. Bull s Radimem věc pojali osobně a vrhaj koule se zaťatými zuby, s odhodlaným pohledem a ukrutnou silou. Občas z nich jde strach.

Ze mne taky. Jsem nebezpečná. Vypadá to, že ze mne Wénu, Zbouda a Siskina klepne pepka. Množí se rady jak to mám hrát. Na co koukat, jak houpnout, jak vycentrovat palec, jak nepoužívat sílu, jak…… dělám přesně to co mi radí, takže nechápu, že furt hraju stejně blbě. Stěžuji si Janičce, že mi kluci radí blbosti a ta mě za pár her uzemňuje prohlášením, že ty blbosti fungujou a vysokým počtem bodů. Sakra!

Nehrající kapitán Siskin vidí to co já. Nejde nám to. Při představě, že bude muset pořídit nějakou odpornou vázu na prázdné místo na almaře, se obětuje a nasazuje vlastní tělo. S vědomím, že mu zítra budou permoníci bušit do hlavy, že se žaludek bude kymácet jak polorozpadlá bárka v rozbouřeném moři  bere Cccendu a Janičku k baru. Opakovaně, často, čím dál tím častěji a radostněji. Výsledek na sebe nenechává dlouho čekat. Siskin se mezi námi motá jak tajtrdlík, bere mi kouli z ruky a hází levou rukou járek tak výstavní, že takhle blbě jsem ještě nehodila ani já. Tak tenhle si nahlásit nejdu! I na Cccendu s Janičkou má Suskinův plán vliv. Janička jede! Přestává hlásit járky, začíná hlásit strajky (když můžou mít ,,boulink kap“ a ,,járky“, tak můžou mít i ,,strajky“ ) . U Cccendy se děje pravý opak.

Ze stolů postupně mizí jídlo včetně neskutečně dobrého koláče od Radima  a já začínám přeci jen házet trošičku líp. Asi by to chtělo turnaj prodloužit, za ty čtyři hodiny se sotva rozházím :-).

V samém závěru se dokonce nemusím stěhovat. O Cccendovo stěhování se zasloužilo jeho 6 járků za sebou. Siskinova taktika konečně vychází a já zůstávám u stolu s těmi neskutečně soutěživými vlčáky. Brrr! Adrenalinem se tu chvěje vzduch. Bullovi, při každém vydařeném hodu (takže vlastně při každém), se v očích leskne odraz poháru pro nejlepšího.

Konečně odpískáno! Končíme! Spočítat body! Trocha napětí a výsledek……. HABŘÍ VYHRÁLO!!! Tentokrát jen o fous, ale zas né o tak tenký, aby to ovlivnila Cccendovo indispozice v posledním kole. O 200 bodů.

Siskin má den ukradnutých funkcí. Mně šlohnul post nehrajícího kapitána a teď Cccendovi vyfoukl funkci ředitele závodu a tím i vyhlašovatele a rozdávače pohárů. No, Cccenda by to asi fakt nedal a Siskin si svých pár minut slávy nadmíru užívá. Líbá se úplně s každým. Myslím, že bude u fotek trpět.

Neméně si užívá Bull při přebírání pohárů za nejlepšího strajkera a za první místo v jednotlivcích. Pro ,,kanál roku“ si jde místo mne Monika. Takže nic, snad za rok 🙂

Teď tedy poklidit zbytky proviantu, zaplatit útratu, rozloučit se se Znojemákama a nalodit se do taxíků. Náš taxikář si notuje s Bullem, přidává volume a oba si v dobrém rozpoložení broukají cosi od AC DC. Asi proto nás cesta stála 150,-Kč (což mi připomnělo, že to platil Bull a doteď mu dlužím). V dalším taxíku prý platili 200,- Kč a docela je rozhodil 100procentní příplatek proti cestě tam. Ale zase 200,- za cestu přes půl Znojma? Pohoda.

V Dobšicích bychom šli moc rádi hned spát, jenže jsme museli jít do sklípku hlídat Ccendu, aby se nepodpálil. Tak jsme ho tedy hlídali. U hřejivého, praskajícího krbu. Občas si někteří z nás odběhli do vedlejší místnosti s klenutým stropem pro nějakou tu lahvinku. Né, Cccendu jsme nevypili, lahvinky padly jen dvě. Co to na bandu motorkářů je?!

Po bystré konverzaci, po pořízení fakt hodnotných snímků jsme se nakonec odporoučeli do pelechů.

Né, že by se nespalo dobře, ale bloudící, courající Zboud byl přeci jen trochu rušivým faktorem. Že po návratu ze záchodu netrefí do správných dveří bych brala, ale že se vydá někam po schodech bych nečekala. Nakonec ho ke správnému pelechu dovedla Janička, poté, co ho seřvala na tři doby myslíc si, že se ji do postýlky dobývá Cccenda. Z toho plyne, že Cccenda nesmí k Janičce do postele. Zbytek noci proběhl bez zvláštních událostí. Tedy já alespoň o žádných nevím.

V nastalém ránu bylo někomu dobře a někomu ne. A někdo si dokonce i prd pamatoval. Cccenda na Janičky výtku, že tedy zrovna tu jejich výroční flašku vína brát nemusel, sklopil uši, zasmušil se a slušně se Janičce omluvil. Jestli si to tady přečte, tak konečně zjistí, že se omlouval úplně zbytečně, protože u sebrání a konzumace výročního vína vůbec nebyl. Tímto se Janičce omlouváme my 😉 .

My, kterým žaludek fungoval tak jak má, jsme do sebe cpali luxusní snídani a hlavně báječný koule Ivety. Jó to je baba! Ta má koule! Kromě toho, že nám naházela pěkných párset bodíků umí i skvěle péct. Kačka s Wénou rázně hlásí odjezd na devátou a fakt jejich pruzení zabírá. Takže rychle rozloučit s Bullem a Ivetou, s Cccendovcema a tradá směr Počátky. V Počátkách prý máme být v 11°° a je to nutné. No jo, ale nutné je i zastavit v Klobásovém ráji a u slaměných zvířátek. A když už to vše máme za sebou, tak Kačka s Wénou zase prudí, že si potřebují koupit vodu, že potřebují čůrat, a že jedeme pomalu a oni by už chtěli být v cíli…..

Prostě mají prudící den. Že by to Siskince při průjezdu sněhové bouře nějak dvakrát pomáhalo, to tedy né, ale Siskinka se nezalekla, sněhem, mrazem, fujavicí a bouří proplouvala s jejich korábem coby zdatný silniční pirát a do cíle nás dopravila s pouze desetiminutovém zpožděním. APLAUS!!!

V Počátkách jsme okoukli novou Wénovo chajdaloupku a pomalu zamířili k domovu.

Tak trochu se vytáhnout s pohárem a hlavně se věnovat pasivnímu odpočinku, neb si ho všichni po víkendu zasloužíme. Jó, a abychom nezapomněli…… Cccendo díííky 🙂

Ač se to zdá neuvěřitelné, tak i ta malá siskinka postupně stárne. A že její kulaté, vlastně hranaté narozeniny vyžadují nějakou tu taškařici je jasné. Zahrajeme jí divadlo, ať vidí co dosud v životě prožila. První okamžiky po nápadu nebyly úplně optimistické, neboť Hanka maminka mi na otázky, cože veselého se v Haničky dětství odehrálo, odpovídala, že nic, že Hanička byla moc hodná, roztomilá, vůbec nezlobila. Tak na tom se moc stavět nedalo, i když tahle hláška byla nakonec tou hlavní. Brácha Pavel konečně dodal nějaké zajímavější informace, dobu ranné dospělosti nám přiblížil siskin, dovolenkové zážitky taky dáme dohromady  a tak jsme akci přeci jen mohli rozjet. Jak to nakonec dopadlo?

Nejlíp to vypoví scénář, který dala skvěle do kupy luffa.

Jen přidám pár hlášek z předcházejících mailů:

Kačka: ,,já jsem pro. U Hanky nesmí chybět nějaká scénka s vozembouchem“

Luffa: ,,jo jo, říkala jsem už mamce, že siskinku hrát nebudu, abych se vyhnula těm modřinám“

Ficcus: ,,tak u seznámení H+H jsem byl, všechno bylo jinak“

Wéna: ,,postava siskinky je pořád volná?“

Siskin: ,,veselé historky o Hance neznám. Je stejně tichá a plachá jako já“

Ficcus: ,,Hanky dávné narozeniny u Sida??? Nechutné “

Barča: ,,To by šlo na pár vteřin rozehrát, pak to stopnout a říct ať se nebojí, že to nedohrajeme“

Wéna: ,,A co to udělat přesně naopak. Ale to by asi musela být závěrečná scéna“

Luffa: ,,já jen čekám, kdy si kdo poplete hromadnou mailovačku a začne psát o blinkání do Rychlého průzkumu“ to by Hanka koukala J

Pavel: ,,já už si kulový pamatuju“

Siskin: ,,protože to s tou gravitační silou jsem vymyslel já, tak do toho rejpnu. V tomhle případě by to měla být spíš odstředivá síla“

Siskin: ,,tak jsem si to celý přečetl. Úplně mi to vhrklo slzu do oka“

Kačka: ,, Pokud se do toho Siskinovi nechce, tak já to tedy beru. Jen nevím, kde si teď narychlo seženu klíště… “

Ficcus: ,, Zahrál bych si sebe a odstředivou sílu (případně i gravitační Pak jsem myslel, že bych předvedl i letícího pytlíka a Hanka by ho honila… ale asi tam budou i děti, co?“

Kačka: ,,To bude samý jmelí“

Wéna: ,, Jen nevím co budeme pít abychom dobře zahráli ty zrychlený scény. Má někdo recept na supercloumák???

Luffa: ,,Mistře, vy zlobíte!“

SCÉNÁŘ:

Postavy:

vypravěč – luffa

Siskinka – Wéna

Pavel – Eliška

maminka Hanka – maminka Hanka???  IVANA

tatínek Pepa – tatínek Pepa???  KAČKA

prababička – ???  MILENA

Pavel 2 – ???  KUBA

odstředivá síla – Ficcus  (+ gravitační síla, stěrače)

Siskin – Kačenka

Ficcus – Ficcus

Siskinky kamarádka – Lenka

Kluk č. 1 – ???  JIRKA

Dan Janouch – ??? ZBOUD

Jirka – Jirka

Kuba – Kuba

chlap z Čakovce – ???  Kačka

Jarda Pufferů – ??? JARDA PUFFERŮ J

Policajt č. 1 – ??? pidificcuska č.1

Policajt č. 2 – ??? pidificcuska č.2

řidič auta č. 2 – ??? Milča

Kulisy:

– opona – musí být na dvě části, které se dají roztahovat a zatahovat nezávisle na sobě – dodá Barča

– dvě postele (karimatky, spacáky, polštáře) – dodá Barča

– kárka – dodá Barča

– Tatra z kartonu k přidělání na kárku – dodají Siskini

– flaška na mlíčko – dodá luffa

– blonďatá kudrnatá paruka – je u Barči

– auto z kartonu (zelená Škoda 110) taky k přidělání na kárku – luffa

– dřevěný špalíček – sebereme Pepovi

– kladívko – sebereme Pepovi

– bar

– seník

– zlato na Siskinku – dodá Barča

– 6 půllitrů – sebereme Pepovi

– 6 frťanů – sebereme Pepovi

– flaška Rumu – dodá luffa

– různé paruky – jsou u Barči

– motorka – půjčí Bětka

– polštáře na vycpání do auta – dodá Barča

– traktor – dodá Barča

– auto č. 2 – půjčí Bětka

– prut a pytlík – dodá siskin

Cedule: (udělá luffa – pokud se vám bude chtít nějaké cedule vyrobit, dejte mi vědět, ať je nemáme zbytečně dvakrát)

– gravitační síla

– Konibar

– seník

– U Sida

– WC

– Lipí, Kvítkovice, Čakovec

– vozembouchy

– ITT 2014

– značky hlavní silnice, dej přednost

HRA:

(Před zataženou oponou)

Vypravěč: Je tomu již dlouhých 2 x 20 let, kdy se jednoho netypicky lednového dne, pár minut po půl dvanácté dopoledne, narodila mamince Hance a tatínkovi Pepovi jedna netypická osoba. A sotva se narodila, už byla krásná, roztomilá a každému se líbila. A to ještě nikdo netušil, jak krásná, roztomilá a superextra líbivá jednou bude.

Scéna 1:

(Roztáhne se opona, za ní je připravená manželská postel – v následující scéně z ní budou postele dvě, takže musí být složená ze dvou lůžek nezávislých na sobě.)

Vypravěč: Maminka Hanka přinesla malou Haničku z porodnice domů, kde už na ni netrpělivě čekal o tři roky starší černovlasý bratříček Pavel.

(Pavel si v pokoji hraje s autíčky, do toho vstoupí maminka, položí Haničku – panenku – na postel.)

Maminka: Hele, Pavlíčku, tady máš sestřičku!

Pavel: (Chvíli kouká, pak se rozběhne za oponu, kde popadne Tatru – kárku – a letí zpět za Haničkou. Lehne si vedle ní na postel i s autem a nadšeně volá.)

Haničko, podívej, já mám auto! To je veeeelikýýýý!

Maminka s tatínkem:

(Zatlačují slzy dojetí.)

Opona zůstává roztažená. Siskinka pije z flašky mlíčko. Podle toho, co říká vypravěč, blíží se

Pavel k Siskince a něco jí rve do pusinky.

Vypravěč: Hanička rostla, jak už to u těchto malých dětí bývá, jenom z mlíčka. Až jednoho dne se z dětského pokoje začalo ozývat podivné chřoupání a mlaskání. To Pavlíček krmil dvouměsíční Haničku výbornými škvarky.

Pavel: Papej, je to dobrý.

Konec scény 1 – opona se zatahuje. Zatímco vypravěč vypráví, mizí ze scény postele, objevuje se auto, nastupují maminka, tatínek a malá Siskinka s blonďatou kudrnatou parukou (může i Pavel).

Vypravěč: Holčička rostla, její krásné dlouhé kudrnaté blonďaté vlásky pouze podtrhovaly její krásu a roztomilost. I přesto už tenkrát měla vztah ke všemu, co smrdí benzínem. A návdavkem dostala do vínku i smysl pro rodinnou pospolitost.

Scéna 2:

Roztáhne se opona. Rodina chodí kolem auta, které zase nejede. Není to nic výjimečného, už to všichni znají. Čas na improvizaci.

Tatínek: Mámo, zase to nejede. Zkus mě roztlačit.

Siskinka: (Opře se o zadní nárazník auta a vší silou tlačí.) Pepo! Už!!!

Konec scény 2 – opona se zatahuje. Zatímco vypravěč vypráví, mizí ze scény auto a vrací se postele. Tentokrát už jsou z nich postele dvě – dětský pokoj.

V průběhu vyprávění se může před oponou v souvislosti s textem objevit mini scénka. Prababička má na klíně malou Siskinku a čte jí ze špalíčku (v tomto případě dřevěný špalíček), poté Siskinka mizí a prababička dřevěný špalíček kladívkem zatlouká).

Vypravěč: V průběhu let se vytřiboval Haniččin umělecký talent a vkus. Ráda si nechávala prababičkou předčítat ze Špalíčku pohádek. Dokonce tak často, až byla prababička nucena knihu před Haničkou uschovat a špalíček zatlouct. Kromě čtení se začalo projevovat i její hudební nadání.

Siskinka: (V tomto případě Wénu zaskočí Kačenka? Nebo někdo jiný?)

Zpívá před oponou Vyletěla holubička ze skály

Vypravěč: Pojďme se blíže podívat na krásný sourozenecký vztah, který se mezi Pavlíkem a Haničkou brzy vytvořil.

Scéna 3:

Roztáhne se opona. Na scéně jsou dvě postele. Na jedné leží Pavel, na druhé Siskinka.

Pavel: Jsem velitel a ty vojín.

Siskinka: (Sedá si na posteli.) A co budu dělat?

Pavel: Všechno, co ti přikážu. A pokaždý musíš říct „rozkaz“ a zasalutovat.

Siskinka: Jak?

Pavel: (Sedá si na posteli a ukazuje salutování.) A teď, vojíne, proveďte 5 dřepů!

Siskinka: Lozkaz! (Salutuje tak, že má palec pod bradou, ukazováček podél pravé tváře, dlaň otevřenou dopředu. Udělá 5 dřepů.)

Pavel: Proveďte 1 klik!

Siskinka: Lozkaz! (Salutuje, provede.)

Pavel: Vojíne, proveďte kotrmelec!

Siskinka: Lozkaz! (Salutuje, a dělá kotrmelec.)

Z boku opony vstupuje maminka, k Siskince přichází zezadu, a ve chvíli, kdy má Siskinka

vystrčený zadek, jednu na něj od maminky chytne. Pavel je v ten okamžik mooooc hodný

tvrdě spí.

Konec scény 3 – opona se zatahuje. Ze scény mizí postele, nastupuje kárka v roli Tatry.

Vypravěč: Cožpak Hanička, ta byla hodná. Zato Pavel si vysloveně užíval očůrávání mladšího sourozence. U Haničky to byl ale docela výkon, protože byla nejen roztomilá, krásná a každému se líbila, ale zároveň (i přes svou blonďatou kudrnatou kštici) hýřila inteligencí.

Takže například, když měl Pavel rád husté polívky, zejména ty nudlové, snažil se přijít na to, jak si dopřát nudliček co nejvíc. A tak vymýšlel různé finty. Vyburcoval třeba Haničku k závodům, kdo dřív polívku dojí. A jelikož to Hance pálilo, tak přišla na to, jak vyhrávat – začala přehazovat nudličky ze svého talíře na talíř Pavlův, který měl tím pádem pěkný nášup toho hustýho. Chvilku mu to vycházelo i s masem, ale dlouho ne. Hanička vše prokoukla a Pavel měl po nášupech.

Nejenže na ní chtěl profitovat, ale taky jí často zapojoval do svých her. Bohužel pro Haničku šlo většinou o hry, ze kterých si odnášela modřiny a boule. A aniž by to tušil, zahájil dlouholetou tradici Hančiných vozembouchů, kterými se po následující dlouhá léta prezentuje po celé Evropě a jimiž baví své nejbližší přátele.

Scéna 4:

Na scéně je Pavel – vypravěč (nejlépe skutečný Pavel), Pavel 2 (někdo ho musí

zastoupit) a Siskinka + kárka jako Tatra.

Pavel – vypravěč: (stojí na straně scény a čte) Bavila mě hodně ta veliká plastová Tatra. Sklápěčka. Super na vození písku, šutrů a čehokoliv. Ale už to bylo nudný, chtělo to závozníka. Jé, hele, Hanka!

Pavel 2: (drží kárku za držadlo) Hani, sedni si do tý Tatry, já tě svezu, jo?

Siskinka: Jo, tak jo. (Nasedá do kárky.)

Pavel – vypravěč: (čte a v průběhu jeho vyprávění se na scéně odehrává děj) No, Tatra na provázku, závozník na korbě, zkusíme rychlostní zkoušku na chodníku před barákem. Přišla 90stupňová zatáčka, tak švihem, co to dá.

Pavel 2 tlačí nebo táhne kárku se Siskinkou a prudce zatočí. Vtom přiběhne někdo, kdo bude

mít na sobě cedulku „Gravitační síla“ a pomůže kárku překlopit. Gravitační síla opět mizí ze

scény.

Pavel – vypravěč: (čte a v průběhu jeho vyprávění se na scéně odehrává děj) A jéje, závozník se vyklopil. Super! Sranda!

Pavel 2: Tak nasedat, nasedat! Tohle se nepovedlo, jedeme dál!

Siskinka: (zdráhá se nastoupit.) Ale já nechci zase vypadnout.

Pavel 2: Neboj, pojedeme opatrněji.

Siskinka: (nasedá)

Pavel – vypravěč: (čte a v průběhu jeho vyprávění se na scéně odehrává děj) Pak se držela zuby nehty, takže pár zatáček projela téměř po dvou kolech.

(Zase přibíhá gravitační síla a pomáhá táhnout kárku na jednom kole.)

Ještě jsem si užil asi tři výklopy, než se mi na to vykvákla. Ani moc potlučená nebyla. Byla zvyklá.

Konec scény 4 – opona se zatahuje. Ze scény mizí kárka, připravuje se na jedné straně bar, na

druhé seník.

Vypravěč: Ve škole byla roztomilá, krásná, všem se líbila, byla inteligentní a ještě k tomu zlatá.

(Před zataženou oponou proběhne „zlatá“ Siskinka.)

Vždy všechno uměla, úkoly nosila, poznámky nenosila, neopisovala, učitele zdravila, slabším pomáhala. Skaut tělem i duší. A to nejen ve škole, ale i ve volném čase. Mouchám netrhala křidýlka, mravencům oprašovala cestičku k mraveništi, chodila po vyznačených stezkách a ohně zakládala na místech k tomu určených. Puberta u ní proběhla v pořádku. Prostě roztomilá, krásná, superextra líbivá, inteligentní, zlatá a slušná. Radost vyrážet s ní na vandry. A na pionýrské tábory. Třeba do Klení.

A právě tam svou blonďatou hřívou pohodila a statného jinocha oslnila. Tehdy chodila do 2. Třídy, takže vše na ní bylo poměrně menší až malinké. Opravdu vše! Ale to jinocha tehdy nezajímalo. A dokonce ani netušil, že ho to zrovna u Haničky jednou zajímat bude. Ke zjišťování Hančiných proporcí došlo až o mnoho let později. To šel jednou onen jinoch, teď už můžeme prozradit, že se jedná o zde přítomného Jana Čížka mladšího, na pečené prase do Konibaru. Na pečené prase se do Konibaru vydala i Hanička. Ale co to? Pečené prase v Konibaru nebylo!

Scéna 5:

Na jedné scéně bar, na druhé seník. Před barem sedí Ficcus a Siskin a vedou rozhovor o tom, že přijeli na pečené prase, které tady ale není. Čas na improvizaci. J

Na scénu vstupuje Siskinka s kamarádkou. Zastaví se u seníku a koukají směrem k baru.

Siskinky kamarádka:

(unešeně) Hele, támhle jsou kluci Čížků! (pohodí hlavou směrem k Čížkům)

Siskinka: (natěšeně) Fakt? To jsou oni?

(rozněžněle) Ty jo, tak to jsou ty kluci Čížků.

Holky vykročí směrem k baru a za nimi zpoza seníku vystupují dva kluci. Kluk č. 1 je bezejmenný, druhý má na sobě cedulku Dan Janouch.

Dan Janouch: Hele, to je super, že nás holky vzaly s sebou, viď?

Kluk č. 1: To jo. Super!

V průběhu posledních dvou replik holky stojí v čase. Po dokončení věty kluka č. 1 dojdou holky k Čížkům. Postupně k nim dojdou i Dan Janouch s klukem č. 1.

Siskinky kamarádka:

(k Čížkům) Čau kluci. Taky jste dorazili na prase?

Siskinka pokukuje střídavě po Siskinovi a na podlahu, kde se snaží palcem nohy vyvrtat důlek. Je slušná, takže i stydlivá.

Ficcus: No, jenže prase neni.

Siskin: Ale když jsme se tu tak hezky sešli, tak bysme tu mohli zůstat a něco popít, ne?

Holky se na sebe podívají a pokrčí rameny. Nastává zrychlený děj, kdy se beze slova (nebo s nějakým zrychleným nesrozumitelným brbláním) vše odehrává jakoby zrychleně. Sedí v pořadí: Siskin, Ficcus, Siskinky kamarádka, Siskinka, Dan Janouch, kluk č. 1. Vypijí pivo, dvě, tři, jednu, dva frťany Rumu. Občas smích. Zrychlený škatulata, sedí v pořadí Ficcus, Siskinky kamarádka, Siskinka, Siskin, Dan Janouch, kluk č. 1. Siskin se má k Siskince, Dan Janouch nepřívětivě pokukuje po Siskinovi. Zase pivo, frťan a zrychlený škatulata. U baru zůstávají Siskinka se Siskinem. Siskinka se hlasitě směje. O čem si povídají je na nich – improvizace (Siskin tam byl, možná si to bude pamatovat.)

Scéna končí, když jdou všichni spát do seníku. Siskin se Siskinkou už se drží za ruku, Dan Janouch puká vztekem.

Zatahuje se část opony – ta, za kterou je seník. Bar na scéně zůstává, mění se jen cedule. Místo Konibar, je zde teď U Sida.

V baru U Sida je veselo. Na scénu se nahrne co nejvíc lidí. Slaví se Hančiny 30. narozeniny.

Vypravěč: Jo jo, všimli jste si dobře, Hanička pila Rum. A když se z ní po čase stala Siskinka, popíjela vesele kofilky. Zejména na oslavě svých 30. narozenin.

Siskinka: Ještě jednu kofilku, hospodo! Ať to lítá!

Siskinka pije jednu kofilku za druhou. S každým zúčastněným zvlášť. Mezitím se roztáhne

druhá půlka opony, za kterou se seník změnil ve WC.

Siskinka: (už znatelně opilejší) Prďolo, nalej nám to. A mělníme. Musíte hlavně mělnit!

Siskinka je čím dál nalitější a po chvíli se snaží dokolíbat k záchodu. Když bere za kliku,

všichni zůstanou stát uprostřed pohybu – scéna zamrzá.

Vypravěč: (k Hance v první řadě) Neboooj, Hani, my to nedohrajeme.

Konec scény, opona se zatahuje. Za oponou mizí bar i WC, připravuje se motorka a cedule

Lipí, Kvítkovice, Čakovec.

Vypravěč: Ale vraťme se k Haničce a Honzíkovi. Teď už byli roztomilí, krásní, superextra líbiví, inteligentní, zlatí, slušní a zamilovaní spolu. A díky Hančině zodpovědnosti, kterou projevila již ve svých deseti letech tím, že dobrovolně podstoupila léčbu v lázních, se těm dvěma roztomilým, krásným, superextra líbivým, inteligentním, zlatým, slušným a zamilovaným lidem narodil roztomilý, krásný, superextra líbivý, inteligentní, zlatý, slušný a tenkrát ještě nezamilovaný, ale milovaný syn Jiřík. (před oponou projde Jirka) Po roce následovaný dalším roztomilým, krásným, super… vždyť vy víte, milovaným synem Kubíkem. (před oponou projde Kuba)

To už pomalu přestávala být Haničkou a stávala se Siskinkou. Už neměla blonďatou kudrnatou hřívu, a taky už nebyla všude úplně malinká. Barvu hřívy zkoušela často měnit (pauza, do které Siskinka vykukuje pokaždé s jinou barvou a střihem zpoza opony). No, a malinká byla už jen vzrůstem. Ty, teď mě napadá, Pavle, nepadala z tý Tatry jenom proto, že nedosáhla na zem? No, protože u motorek tomu tak je.

Scéna 6:

Siskinka jezdí na motorce mezi cedulemi Kvítkovice a Lipí. Až jednou dojede do Kvítkovic a

pleskne sebou. Chvíli poskakuje kolem motorky, rozhlíží se kolem, pak vytáčí telefon.

Siskinka: Honzí? Přijeď si pro mě! Ležim tu na návsi a neni tu nikdo, kdo by mi to zvednul.

Přiběhne Siskin, zvedne motorku a mizí. Siskinka chvilku jezdí mezi Lipím a Kvítkovicema,

pak se vydává až do Čakovce.

Vypravěč: Když si Siskinka pořádně natrénovala trasu mezi Lipím a Kvítkovicema, odvážila se až do Čakovce.

V Čakovci sebou zase pleskne. Poskakuje kolem motorky, když se k ní blíží chlap.

Siskinka: Dobrý den, pane, mohl byste mi, prosím, zvednout motorku.

Pán bez řečí motorku zvedá a odchází ze scény. Siskinka za ním ještě zavolá slova díků,

nasedá a v tu ránu opět leží na zemi. Poskakuje, rozhlíží se, nikde nikdo. Nechá motorku

motorkou a jde za oponu, odkud okamžitě vychází i s Jardou Pufferů, který má úplně černý

špinavý ruce.

Siskinka: Díky Jardo. Ten pán, co mi to zvednul, někam zmizel.

Jarda zvedá motorku a odchází. Mizí cedule s názvy vesnic.

Vypravěč: A jak se naučila padat v domácím prostředí, šup vyzkoušet to i do světa.

Následují všechny Hančiny vozembouchy (ještě jsem si je nevytáhla z cestopisů, ale už víme

minimálně o šesti). Bude to probíhat tak, že na scénu vždy vběhne někdo s cedulí s názvem

místa, kde se vozembouch odehrál a Siskinka se vyválí. Naběhne jeden až dva chlapi,

motorku zvednou, Siskinka nasedá a pokračuje. Další cedule, další vozembouch, zase chlapi

zvedají motorku, Siskinka nasedá… A tak dál, dokud nevyčerpáme všechny cedule

s vozembouchama. 

Vypravěč: Ne za všechny vozembouchy mohou její krátké nožičky, ale například i její vrozená soutěživost, což dokládá následující scénka.

Cedule ITT 2014

Já přesně nevím, jak to tam bylo, ale vzhledem k tomu, že to budou hrát lidé, kteří byli této

scénce přítomní, nebojím se, že to nedáte. 

Poté, co Hanka odmávne padající motorku, zatahuje se opona – konec scény 6. Ze scény mizí

cedule ITT 2014 a motorka, nastupuje auto – kárka v přestrojení za zelenou škodu 110.

Připraví se i traktor a za oponou čeká na svou chvilku slávy auto č. 2.

Vypravěč: Ale ještě před tím, než začala demolovat motorky, oťukávala si auta. Například zelenou Škodu 110.

Scéna 7:

Na scéně je Škoda 110, do které nasedá Siskinka. Než ale nastoupí, dá si pod sebe a za sebe

polštáře, aby dosáhla na pedály. Nastoupí a couvá. Nevšimne si, že jí nabíhá předek, drcne

do traktoru, ale couvá dál. Poté, co vystoupí, k ní přijde Siskin.

Siskin: Vždyť jsi nám nabourala traktor!?!

Siskinka: Já? Kdy?

Ze scény mizí traktor, Siskinka nastupuje zpět do auta. Na druhé straně už jí odmávávají 2

policisté. Siskinka u nich zastavuje, policajt č. 1 stojí před autem, policajt č. 2 jde zezadu.

Policajt č. 1: Tak, paní řidičko, zapněte nám světla.

Siskinka hrabe pod volantem, spustí se stěrače (ty by mohl dělat zase člověk „gravitační

síla“). Policajt č. 1 s policajtem č. 2 se na sebe přes auto podívají, Siskinka se stydí.

Policajt č. 1: No, dobře, tak zkusíme blinkry.

Siskinka zase hrabe pod volantem a stěrače začínají stírat ještě rychleji.

Policajt č. 1: (k pojicajtovi č. 2) Hele, radši jí pustíme, než nás tady přejede.

Ze scény mizí policajti, před Siskinku si stoupá značka „hlavní silnice“, z boku si stoupá další

auto a k němu značka „dej přednost“. Siskinka odbočuje kolem auta č. 2, přitom najede tak,

že auto č. 2 poškrábe a zastaví vedle auta č. 2 tak, že ani jeden nemůže otevřít dveře. Řidič

auta č. 2 na ni z asi 20 cm vyděšeně a překvapeně kouká.

Siskinka: (kouká upřeně před sebe, jako by řidič druhé auta neexistoval a šeptá) Co mám dělat? Co mám dělat?

Vtom řidič auta č. 2 kousek couvne, a auta se uvolní. Siskinka zařadí jedničku a bez jediného

pohledu na řidiče 2. auta odjíždí ze scény.

Konec scény 7 – konec hry.

Vypravěč: Vzhledem k tomu, co jste viděli, byste mohli nabýt dojmu, že Hanička stále něco likviduje. Není tomu tak. Nakonec nezlikvidovala ani nafukovací člun, i když se o to vehementně pokoušela. A při letu v akrobatickém větroni se zmohla pouze na ječení

(zpoza opony Siskinka ječí).

Po přistání se pilot ujišťoval, zda Honza ví o tom, jak mimořádně akustickou ženu má. Roztomilou, krásnou, superextra líbivou, inteligentní, zlatou, slušnou, zamilovanou? A mimořádně akustickou!

Ale teď už konečně vážně! Z malé Haničky vyrostla trochu větší malá Hanička a z té se postupem času stala Siskinka, která kromě toho, že je svým kamarádům pro smích, dělá pro ně i mnoho dalších stejně užitečných věcí. Díky její ochotě věnovat čas a energii plánování tras, vymýšlení blbostí, jsme my, Motorkáři z Habří, projeli tisíce a tisíce kilometrů v zemích vzdálených i blízkých, za slunce i deště, a prožili neuvěřitelné množství neopakovatelných okamžiků. Její ochota přesahuje lidské myšlení. Je ochotna pro pobavení přihlížejících přátel i cizích lidí přeběhnout kemp za letícím pytlíkem.

(před oponou probíhá Siskinka za letícím pytlíkem – pytlík někdo táhne vzduchem)

Je ochotna ukrást a přestěhovat stan (což teda tak vtipný zase nebylo), darovat svou motorku pro výzkumné účely – Spraví to žvýkačka???, fotit pod vodou, nad vodou, ve vzduchu, v blátě, na sedadle batůžka, doufejme, že ne na sedadle řidiče, jen abychom se mohli po letech ve vzpomínkách vracet k našim společně prožitým chvílím.

Opona se roztáhne, stojí tam všichni.

Vypravěč: Hani, děkujeme, a přejeme ti vše nejlepší k 22. výročí 18. narozenin.

Všichni Hance tleskáme.

————————————————————————————————————————————————————-

No a takhle nějak to nakonec opravdu bylo 🙂

Myslím, že se to siskince snad i líbilo, alespoň to tak dost často znělo 🙂

Tak teď už jen předat společný dárek od Haberáků.

Doteď se jen dívala a tak ji teď trochu aktivity neuškodí. Takže Hani: zjistíš si u přítomných, kdo z nich má pro tebe číslo, podle indicie vydedukuješ které a poté splníš úkol. Úkoly trochu vychází z toho, co jsme hrály, takže splnění by neměl být problém. Nebyl, zatloukla špalíček, po ,,lozkazu“ udělala 5 dřepů, našla někoho menšího, než je sama (hódně záludný úkol), předvedla jak se užívá kofilka…….. a doufám, že se dobře bavila.

Jó a prý jsem ji nakrkla tím, že ode mne nedostala dort. No jo no. Nemůže vyžrat všechno, když slaví se siskinem narozeniny najednou.

Tak ještě jednou….. VŠE NEJLEPŠÍ 🙂

Barča

Né, že bychom byli nějakou nekultůrní verbeží, ale musím přiznat, že takhle kulturní zahájení besídky jsme ještě nezažili. Většinou zahajujeme konzumací pochutin, které ještě ani nestačily najít místo na rádoby slavnostním stole.

Tentokrát né, tentokrát se zahájení ujal účastník až z Prahy, vytáhl svůj nablýskaný saxík z kufru o němž jsem si myslela, že skrývá samopal, nastoupil před rozsvícený vánoční stromek, foukl do náhubku a tak různě pomačkával ty klapky, až se z toho kusu železa linula melodie. A po lesklém nástroji tančily odrazy vánočních světýlek. Krása. Tak a tím je zahájena Vánoční besídka Motorkářů z Habří a vlastně celý ten čas vánoční. Karlosi díky!

No a teď můžeme zakrojit do sekaný. Je na čase, Danovi H. už prý kručí v břiše.

Zadní ,, Salónek u Honzy“ je vyzdoben fotkami, obrázky a povídáním z let minulých. A že už jich minulo hafo. Letošní besídka je DESÁTÁ v pořadí. Říkám dlouhýmu, vlasatýmu, skorodospělýmu habánovi vedle mne: ,,hele víš, že ti při první besídce byly čtyři roky?“ a sama se při tý myšlence opotím. Pidisiskin Jirka už nějak není pidi. Sakra, to to letí.

Wéna svým vyškoleným hlasem předčítá neskutečně vtipné básničky našich přátel z jedné z nejvydařenějších besídek a my žasneme, jaké měl zrovna Wéna již před lety vize.

Na letošek si návštěvníci neměli připravit básničky, ale veselou historku z motorkářského života. První vstupují na prkna znamenající svět duo Richard a syn. Scénku mají krátkou a výstižnou. Náš výbuch smíchu při pointě musíme vysvětlit Brtňákovi a Havnerům, kteří Richarda neznají a tím pádem nevědí, že jeho návštěvnost v Příbramské nemocnici vysoce převyšuje průměr.

Zboudi předvedli pro mne vcelku neveselou historku o pravidelném srážení motohadrů přes zimu a Wéna s Kačkou sebrali nápad Holcmanovi a parádně se s ním popasovali.

Brtňák dorazil nepřipraven a doufal, že si toho nevšimneme. Všimli, zapsali jsme mínusové body a ještě mu udělali ostudu při jeho předčasném odjezdu. Obávám se, že příště ho sem budeme těžko lákat.

,,Dej si, to je moc dobrý“ říká Fikus Kačce a ta nevěří svým uším. Doma ji přepadl bystrý nápad a do jedné výborné slané dobroty vrazila půl pytlíku chili. Že prý jako bude sranda, až do toho někdo kousne. Nebyla. Výherní kousek padl na Fikuse, ten se zakousl, nadechl a aniž bychom si toho kdokoliv všiml, ho nakousnutý odložil na talířek. Pravda, měli jsme si všimnou, že se nějak dlouho neozval a je na pováženou, že si jeho stavu, který nám po čase přiznal, nevšimla ani jeho vedle sedící žena. No a teď a tady ten nepoživatelný hnus nabízí dál se slovy, že je to dobrý. Dobrák.

Ještě se slova ujal Siskin a Wéna pantomimou vyjadřoval jeho napsané plky. Nejzajímavějším okamžikem byla jízda na perníkové motorce.

S pokročilým časem se čím dál víc navštěvovala přední místnost, v které stojí pípa a lednička s lihovinami různých chutí a kulturní besídka se opět nekultůrně počala zvrhávat.

Ve chvíli, kdy Wéna se Zboudem žudlali na Siskince vstup do jejího špajzu, jsem usoudila, že je čas odejít na kutě.

Díky zúčastněným za super večer, jen mám jednu velkou výtku. Vy holoto! Zapomněli jsme na foto letošních padavek. Tak se koukejte, Siskini, někde společně vyfotit a pak to sem šoupněte 🙂

Barča

Všechno je jinak. Nic tradičního jako vloni. Už měsíc jsem v nervu a nemůžu dát dohromady haberskou repre. Ficcus hlásí, že mají v tom samém termínu nějakou jinou akci. Muf simuluje už dva měsíce záchvaty a těsně před akcí se ještě pro jistotu nechává rozřezat a ochuzuje své tělo o žlučník. Barča simuluje chromý koleno a ještě si k tomu ve školce napytlovává bacily chřipky. Pepa má moc práce a Jeník, protože převzal velitelství v naší hospodě, nemůže opustit štamgasty. Dan s Bárou využívají nadcházejících prázdnin a berou děti na hory. Luffa nemůže jet s malou Bětulí, Petr jede s klukama také na hory. :o( Jak jsme v posledních letech neměli problém dát se dohromady, tak letos to teda bude mazec. Takže zatím jsme čtyři – já, siskin a Wéna s Kačkou. Musí nás být minimálně osm. Je na čase, zkusit se obrátit na některé naše čestné členy, kteří nám již v minulosti několikrát na turnaji pomohli. Voláme bullovi. Ten je nadšený a po týdnu volá, že pojede ještě s Ivetou a Vlastou. Paráda! Hned to vypadá lépe. Sedm. Cccenda hlásí, že má zatím rozjednáno cca 11 lidí, a že nám někoho půjčí, třeba Andrejku nebo Moničku, výherkyni loňského kanálku roku. No tak uvidíme. Zkouším obvolat ještě spousty dalších lidí, bohužel bezvýsledně. To teda bude letos zajímavé. Kdo ví, jestli se nám opět podaří titul obhájit…propadám trudomyslnosti. :o(

V sobotu 8. 2. 2014 tedy nakonec vyjíždíme, ne tradiční zelenou střelou od zastávky, ale v našem novém osmimístném autobusu – Hyundai H1 se siskinem z Habří sami. Cesta probíhá v poklidu, nemáme s sebou žádný alkohol jako vždycky, samotné mi to nechutná. Siskin řídí a pouští mi film „Divočáci“. Já však během čtvrt hodiny usínám a budím se až pohledem na počáteckou firmu výrobce rakví. Přijíždíme k bytovce, kde oblézá nějaký bezdomovec v rozervaných kalhotách. Jééé to není bezdomovec, to je Wéna! Jsme tu téměř přesně v šestnáct hodin, jak jsme se domluvili. Protože stále nemají zvonek, bojí se, abychom mu nedělali ostudu u sousedů a nezačali zase volat pod okny jeho jméno. Takže nás tu pro jistotu vyhlíží. Jakmile nás zahlédl, schválně rychle zalézá do chodby a škvírkou ve dveřích špízluje, co my na to – to je ale hééérečka. No ale jakmile vylézáme ven z auta, hned spěchá ven, protože je mu jasný, že bychom opravdu mohli začít hulákat. Po uvítání jdeme nahoru, kde už u dveří netrpělivě vyčkává načančaná Kačenka. Ukazují nám kolik změn v bytě od loňska udělali. Ten Wéna má teda kliku, že jsme mu tu holku půjčili. ;o) Celou dobu se nic nedělo a teď je tu tolik nových věcí. Dáváme si kávičku, víno a probíráme všechny novinky v Habří a v Počátkách. Asi v půl šestý vyrážíme, hurá na Znojmo! Wénovci nemají obouvátko, tak musíme pracně rozvázat tkaničky. Při tom Kačís háže po chodbě perníček, který nám napekla na neděli k snídani, mimochodem doost dobrý. Ačkoliv jdeme všichni mimo siskina před odjezdem na WC, už v Telči se nám chce zase. Navíc jsme hladoví a tak zastavujeme u benzínky, kupujeme bagety a obložené chleby. Prohlížím si na malém stojánku přívěsky na klíče. Točím si s ním dokola, bohužel je trošku vachrlatě postaven na regálu, a tak se záhy začíná s šíleným cinkáním kácet. Naštěstí ho v letu zachytávám a hned se ho snažím porovnat. Oči všech přítomných na benzínce směřují ke mně. Vyluzuji úsměv a raději mizím na záchod. Prý jsem tam byla nějak dlouho. Wéna si to pak vysvětluje tím, že toaletní mísa byla dost vysoká a já jsem se prý na ní sice vyškrábala v pohodě, ale pak jsem se z ní bála seskočit dolů. :o( Jedeme dál. Wéna není ve své kůži, včera byli na ochutnávce vín. Ještě tohle. :o( Do Znojma k cccendovi přijíždíme kolem sedmé hodiny. Bull s holkama tu už jsou. Když přijeli a cccenda ho uviděl za dveřmi, tak prý omdléval a říkal si, že letos to zase neuhrajou. :o( Přejeme cccendovi a Janičce k narozeninám. Jsou zde také znojemští hráči Dadula a Dan. Všichni se soukáme do našeho autobusu a cestou ještě nakládáme Andrejku. Zatěžkávací zkouška. Kam se na to hrabou 4 děti předchozího majitele. Jedeme ve 12-ti lidech. Naštěstí nás nestaví policajti a na boulink dorážíme v pohodě. Během chvilky se schází i ostatní znojemští hráči a nám je ještě přidělen osmý hráč Luboš. Za Znojmo hrají: cccenda, Janička, Monička, Dadula, Dan, Andrejka, Tomáš a Petr. Po uvítacím ceremoniálu ještě předáváme Janě a cccendovi dort k narozeninám. Cccenda je už nervózní, jak to dneska dopadne a tak už pak rychle hlásí „KRLEŠ“ a turnaj se rozjíždí. První hra teda alespoň u mě a u Kačenky stojí za prd. Tak to nevím…:o( Běží jedno kolo za druhým, Mirečka pečlivě zapisuje hlášení striků a kanálků. Co tak sleduju, Andrejka s Moničkou dneska hrajou oproti předchozím ročníkům docela dobře. Ty holky snad trénovali! Nové posily znojemského týmu Tomáš s taťkou Petrem hrají výborně. To bude těžké. Bull se siskinem se začínají konečně rozjíždět a i moje výsledky se trošku lepší. Kačenka v jednom kole háže dokonce 190!!! Vlastička doma zapomněla brýle a tak vždycky zamžourá na obrazovku, jak tam ty kuželky vlastně stojí a pak už posílá kouli vstříc bílým flekům v dáli. Zase jeden extra zajímavej styl – zamíří s koulí v předpažených rukách, napřáhne, pak dobruslí ladným skluzem k čáře a vyšle kouli vpřed. Také výborná hráčka, bull vybral dobře. Umisťuje se nakonec hned za ním na třetím místě v bodování jednotlivců. První místo zabírá Petr ze Znojma, ten ještě získává post strikera roku. Putovní kanálek letos získává Andrejka. Monička je očividně ráda, že se mu pro tento rok nebude muset doma vyhýbat a utírat z něj prach. Občerstvení pomalu mizí, konec je tu a cccenda sčítá výsledky jako o závod. Nakonec ale velice zklamán, vzteky kope do herního automatu a strhává výsledkovou ceduli ze zdi, aniž by nám jí nechal v klidu vyfotit. O cca 500 bodů opět vyhrává HABŘÍ!!! Uff, padá mi kámen ze srdce. Já se letos tak bála! Probíhá vyhlášení výsledků a focení týmů. Pak postupně platíme, opět se soukáme do auta a jedeme k cccendovi. S Vlastičkou stále popojíždíme na nezasklé sedačce vpřed a vzad, při tom sedadlo drtí Daduly koleno. Asi bude mít pěknou modřinu. V pařící místnosti u Jarošů se scházíme už jenom my se siskinem, cccendovci, Wénovci a Dadulovci. Bull a spol. jdou chrupkat. Při ohni a muzice příjemně popíjíme vínko a Valašský penicilin. Jana s Peťou nám předvádějí své nové luxusní čepičky na hory – hlavy rodiny Simpsnů. Jdeme spát asi kolem půl čtvrté.

Ráno vstáváme po deváté a setkáváme se v kuchyni u snídaně. Bullíci už odjeli brzo ráno a Dadula s Danem ještě spí, ale přicházejí ještě těsně před naším odjezdem asi v půl jedenácté, takže se s nimi můžeme také rozloučit. Oba jsou moc fajn. Dan je Janičky bratranec. Chystají se společně na procházku s dětmi po Znojmě, ale vzhledem k tomu, že začíná pršet, tak z toho asi nakonec nic nebude. My nakládáme své věci do auta, loučíme se, děkujeme cccendovi za krásnou pohodovou akci a společně s Wénou a Kačenkou vyrážíme k Počátkám. Cestou zastavujeme pro pár klobásek v Pavlicích v Klobásovém ráji. Na zdi je velká cedule – ZÁKAZ FOCENÍ ! – zřejmě nevydrželi to Wénovo loňské obtěžování vypreparované zvěře a naše horečné mačkání spouště. Následuje krátká povinná zastávka v dešti u nových slamáků. Tentokrát Wéna zneužívá malého Mufa, stojícího před postavičkami Jů a Hele. Pak se Wéna přiznává, že doma nechal našeho maskota papouška, ačkoliv ho měl připraveného na věšáku. Asi se bál, že by musel Terezce vrátit čepičku pro panenky, kterou vloni papouškovi dala. Ještě, že jsme na to nepřišli včera, to bychom určitě prohráli. :o( V Počátkách jdeme společně do pizzerie u Karásků. Opět je tu nějaký podivný číšník – no alespoň jedna tradice. Pizzu od kuchaře – já mám svý „rychlý“ tempo, nerušte mě (pizzu máme asi až za ¾ hodiny) – staví před Kačenku, Wénu a mě. Po chvilce přináší těstoviny pro Honzu, zastavuje se ale na kraji stolu a ptá se pro koho jsou ty těstoviny. Nechápavě na něho zíráme. Wéna nás opět nutí počítat komíny na obrázku na zdi, my už mu na ně ale kašlem ;o)). Po obědě se u bytovky loučíme a jedeme vzhůru do Habří. Na návsi nám gratulují Pepa s Jeníkem. My pak jdeme na čaj za Barčou, společně si prohlížíme fotky a popisujeme jí včerejší akci. Počítač, který chtěla od Honzy spravit, po zapnutí v pohodě funguje. Asi se siskina zalekl.

Akce byla výborná, díky cccendo! Jen Vás musím pokárat, že již rok nemáte na nových dveřích krásnou zlatou cedulku AMBASÁDA MOTORKÁŘŮ Z HABŘÍ. :o(

siskinka

Je to zajímavý, ale pomalu se začíná stávat již tradicí, že se jednoho dne v únoru kolem druhé hodiny u zastávky objeví pár podivných individuí, z ničeho nic přijede od Lipí malý zelený autobus, otočí se a ony podivné bytosti se s vřískotem na rtech vřítí do jeho útrob na měkká sedadla. Dveře se zasunou a zelená střela hbitě vyrazí vpřed – vzhůru do Znojma! Vybojovat na boulink další trofeje!
Stejně tak tomu je i letos 2. 2. 2013. Do zelené dodávky k ficcusovi nastupují téměř stejné tváře jako loni: siskini, Jeník, Dan a muf. Něco tu koluje k pití, ani nevím co, nějak mi třeští hlava, muf sedí za mnou a škrtí mě na kapuci od kabátu. Je mi hned jasný, že SEDIM blbě. :o(
Přijíždíme k Wénovi do Počátek – stále žádná změna co se týče zvonku, takže opět trošku hulákáme pod okny. Sbírá ale plusové body – dole na dveřích září krásná zlatá cedulka oznamující, že zde se nachází VELVYSLANECTVÍ MOTORKÁŘŮ Z HABŘÍ. Vítá nás sám zodpovědný vedoucí Wéna a jeho ctihodná asistentka Kačenka. Nabízejí nám občerstvení. Wéna dokonce připravil i špagety, ale nikdo nějak nemá chuť a tak mu tentokrát dáváme košem. :o( Chvilku sedíme a kecáme, popíjíme a pak se už chystáme k odjezdu. Nesmíme také zapomenout naložit našeho maskota – velice oblíbeného papouška.  Soukáme se do ficcusovi zelené střely a míříme rovnou do Dobšic u Znojma. Cestou se ještě dožaduji zastávky na WC, ta dvě piva chtějí ven. ficcus tentokrát „skoro“ bez frfňání, asi jen po půl hodině prošení a vyhrožování, že se počůrám v dodávce, zastavuje na odpočívadle. Už je tma a já zasedám za nedaleký strom. Ještě že tak. Po chvilce totiž ficcus mým směrem nastavuje čumák auta a kužel světla obtéká kolem kmene stromu, za kterým jsem již notnou chvíli v podřepu. V klidu dokončuji akci a zasedám zpět do dodávky. K cccendovi přijíždíme kolem 18-té hodiny, přesně jak jsme slíbili. Děti jsou zas o rok starší, my všichni o rok krásnější. Rozbíháme se po Jarošovic zámku, který má 42+1 a vybíráme si svá tradiční lože. V kuchyni u kávy ještě dokreslujeme ceduli na boulink. Děti nám pomáhají, a protože je pořád ještě zima, somruje Wéna na Terezce čepičku od panenky pro papouška. Pak už pomalu vyrážíme. Nebloudíme, ficcus již cestu dobře zná.
Cccenda připravuje poháry, aby nás naladil a pomalu už se také trousí jeho těžce sehnaní hráči. Znojemské družstvo se skládá z cccendy, Janičky, Mirky, Moniky, Jany, Víti, Radima a Boše. Už dlouho dopředu hlásil, že má problém sehnat alespoň těch osm lidí, a že to letos bude slabší. Obkládáme stoly nějakým občerstvením, které jsme přivezli a už se pomalu rozjíždí dlouho očekávaný souboj. Kačenka s cccendou tady oba šermují elektronickými trubičkami od Ježíška, které jim mají nahradit cigarety. Muf po pár kolech zjišťuje, že jsme zřejmě opravdu silnější tým a tak začíná vypouštět hru a více se věnuje pití. Za nedlouho se potutelně uculuje, motá se a tančí po dráze. I přes to nakonec získává cenu za strajkera roku. Jako tým obhajujeme vítězství a tak opět připevňujeme zlatou cedulku na pohár. První místo v jednotlivcích získává Radim, druhé ficcus a třetí Wéna. Járek roku získává Monička a dostává krásné víko od kanálu. Při předávání cen samozřejmě opět probíhá tradiční cccendův tanec. Na společné fotce pózujeme s rukama založenýma ve stylu ala Kačenka. Po skončení akce se přesouváme k cccendovi do sklípku, kde popíjíme a konzumujeme krásně připravené obložené mísy od paní Bošové. Některé věci se prostě s železnou pravidelností opakují a tak i letos během chvilky odpadává Wéna, letí kamsi ke hnězdám a opět se stává terčem našeho focení. Naštěstí tentokrát se ho daří v pohodě uložit a neobtěžuje tedy Terezku jako vloni. Muf vytuhnul nahoře v pokojíčku a obtěžuje ho miminko, on ale nereaguje.
Druhý den se loučíme s domácími, že je cccenda ve spodním prádle už asi ani nemusím zmiňovat. Cestou zpět otvírá Kačenka s Wénou 5-ti litrový kanystr s vínem – na víčku označeným V.Z. (jako Veltlínské zelené) a trošku popíjíme. Oni trošku víc, a i když původně tuto zprávu měla napsat Kačenka s Wénou, myslím, že si toho už moc nepamatují, takže se tohoto úkolu zase „dobrovolně“ zhostím já. Zastavujeme ještě v Pavlicích v klobásovém ráji a kupujeme pár kilo masných výrobků ze zdejší luxusní produkce. Muf to do sebe hned hrne, Wéna olíbává všechna vycpaná zvířata na zdi, ačkoliv je zde velká cedule: „Nesahat na vystavené exponáty!“ Nakonec o několik kilometrů dál „vojíždí“ slámové medvídky z filmu: „Pojďte, pane, budeme si hrát!“ Dan mu nadšeně pomáhá a pak si stěžuje, že má vopíchanou hlavu a zlomenou klíční kost. VéZetko rychle mizí a Wéna nutně potřebuje ihned zastavit na WC. Nic mu nevadí, že jsme zrovna ve městě, stoupá si rovnou k nějakýmu domku a pod oknem vykonává svou potřebu. Naštěstí ani ta paní za záclonou nic neříká. ;o)) Horší pak asi bylo, co si Wéna vyslechl na zkoušce, měl být totiž ve dvě v divadle, ale bohužel po úpravě VéZetkem nějak nebyl schopen tam vůbec dorazit. Ještě se ani nepráskl co bylo. V Počátkách jdeme na pizzu k teplému číšníkovi a Dan pak čůrá starýmu Wénovi na „líšáka.“ U bytovky zanecháváme rozevlátou Kačenku s Wénou a míříme rovnou do Habří. Ti dva zapomněli u cccendy spacák, v autě klobásky s masem a ztratili víčko od kanystru. Ficcus hlásí, že ho mají u nich v popelnici, ale Kačenka přiznává, že už ho asi nebudou potřebovat. :o)))
No myslím, že se letos akce opět vydařila a děkujeme moc organizátorovi. Nový termín je již vyhlášen a příště se prý Radim s Laďou těší, že to bude v Habří – tak to jsme opravdu zvědaví, jestli Znojmo dorazí.
siskinka

Že se prý jen nekulturně životem projíždíme, prožíráme či dokonce prochlastáváme pravil Wéna a že s tím hodlá něco udělat a zachrání nás! Tak se tři čtvrtě roku mořil s textem své postavy podnikatele Franckyho se svým ochotnickým souborem J.K.Tyla v Počátkách, aby nám dopřál hodnotného uměleckého zážitku a trochu povznesl našeho ducha.

Dobrá, navlečeme na sebe sváteční róby a přijedeme důstojně povzbudit počátecké divadlo. Nevím, zda tomu Wéna opravdu věřil, ale my se známe a bylo hned jasné, že to asi jen tak neprojde. Na róby to nevypadá a samozřejmě jsme začali přemýšlet, jak ztropit Wénovi takovou malinkatou ostudičku, aby si naši návštěvu pamatoval. Siskinky nápad, využít téhle příležitosti ke jmenování Wény za čestného člena Motorkářů z Habří byl přijat, neb Wéna je dlouholetým kamarádem a účastníkem kdejakých našich akcí (a pak že žijeme nekultůrně, pcha!).

V sobotu v poledne s námi nasedá do aut (může mi ksakru někdo říct, proč nejezdíme na těch motorkách, když už jsme jednou ti motorkáři! :-((( ) i maketa Wény siskinkou zrobená z kusů klacků a navlečená do trička čestného člena ,,NAŠEHO GANGU 🙂 “.

Cestou se nic zajímavého nestalo. Okamžiky, kdy jsme našli na ficcusovo Auroře velké nedostatky a doporučili mu, ať okýnka zakryje překližkou jsou nepodstatné. Zrovna tak jako moje fňukání, proč nejedeme na motorkách a ostatních vysvětlování, že přece prší, ač na sklo spadlo pět a půl kapky, a to si ještě nejsem jistá, zda nad námi jen neproletěl pták. Pravděpodobně červený papoušek, v Počátkách hnízdící.

Wéna nemá označený zvonek! Wéna si ho po naši návštěvě jistě označí. Zborové : ,,WÉNOWÉNOWÉNO!!!“ ho probralo líp než zvonek, ale nějak se mu nelíbilo. Ale nás přesvědčilo, že v bytovce bydlí Wéna jen jeden, neb nikdo jiný z okna nevykoukl. A nebydlí tam ani žádný Jarda, což jsme zjistili stejným způsobem a Wéna nám připomněl, že se po naší minulé návštěvě musel přestěhovat a tady se mu líbí, stěhovat se nechce, tak ať sakra držíme huby!!!

Vpustil nás do bytu a možná mu právě v této chvíli začalo docházet, že náš duch je povznesen dost, a že nás pozvat nebyl až ten nejlepší nápad. Pozdě! Jsme tu! Popíjíme kafe, čaj, klábosíme a Wéna se pomalu uklidňuje. Snad jsme si svoji porci ostudy vybrali a už budeme hodní.

V klidu nás nechává v bytě samotné a jede někam cosi odvézt, prý je za pět minut zpět. Po minutě a půl říká ficcus:,,co takhle Wénovi přestěhovat byt?“ Jsou okamžiky, kdy je parta nesmírně jednotná. Toto byl jeden z nich. Za dvě a půl minuty sedíme v kuchyni na obývákovém nábytku a v obýváku je naopak nábytek kuchyňský. Zbývá nám celá minuta na plánování, kterak by se tenhle kousek dal zdokonalit při spolupráci souseda. Přestěhovat se do sousedního bytu jsme už nestihli. Wéna se vrátil. Ani nic moc neříkal, jen se tak divně díval a pomalu se začínal třást. Zatím jsme mysleli, že trémou.

Čas, zbývající nám do odchodu, jsme progůglovali a prořechtali se při ukázkách, v této době velmi dobře známých reklam na ……. Já vlastně ani nevím na co, ale vím, že tam je ,,náš gang“ a „vykuněná motorka“ a tak. Kdosi nalezl minimaňáska červeného papouška se žlutým zobákem a Wéna, při slovech: ,,tohle jste najít neměli“ se stával menším a ještě menším, až byl úplně nejmenší, skoro jako ten papoušek. Což nám nevadilo k rozvíjení fantazie, na co Wéna toho drobečka asi potřebuje. Raději zase někam na chviličku zmizel a tak jsme mu byt uvedli do původního stavu. ,,Vy mě snad chcete dostat do schízy“ pravil potichu Wéna a viditelně bledl a asi zapomněl text. Na naše chytré poznámky, jak si tak asi představení a naše fandění představujeme zašeptal: „jen to, prosím vás, úplně nezkazte“ a odváděl nás k divadlu s myšlenkami, že posadit si do publika partu motorkářů je největší omyl jeho života. Pár nás loudajících se vzadu, aby neviděl, kterak neseme Wénu dřevěného mu na klidu nepřidalo. Už jsme pochopili, že nemá trému, ale naprosto normálně se bojí, co provedeme.

U kina nás opustil, šel vchodem pro herce a byl by moc rád, kdybychom my šli úplně jinam, někam pryč, daleko, nejraději na jiný kontinent. Ale my šli dovnitř. Při vyzvedávání lístků se na nás uvaděčky náramně usmívali a povídali, že o nás ví, že se na nás těšili, a ať se nám líbí. Asi se s námi Wéna vytahoval. Předpokládám, že ho to teď dost mrzí. V našich róbách- džínách a tričkách ,,našeho gangu 🙂 “ si sedáme do polstrovaných křesel kina a čekáme co bude. Skoro je nám Wény líto, ale cococo? chtěl nás, má nás!

Přívětivá paní uvaděčka oznámila, co že se bude hrát, poděkovala za účast a podotkla, že děkuje i návštěvníkům z daleka, což jsme já a ficcus správně pochopili a paní uvaděčce zamávali. Se širokým úsměvem nám odpověděla a my pochopili, že se nacházíme mezi přáteli.

A hra započala. To bylo tak. Byl jednou jeden dům……… a ne! jestli si myslíte, že vám tu napíšu děj hry „Švagřičky, aneb příbuzné si nevybíráme“, tak máte smůlu. Tohle jsou slušné motorkářské stránky a né nějaký kulturní plátek! Jestli chcete vědět, co jsme viděli, tak si klikněte na stránky J.K.Tyl Počátky a přečtěte si to! Jen si tam nepřečtete, jak se nám líbil Wéna, když sebejistě vstoupil na jeviště a vůbec na sobě nedal znát, jak děsně se nás bojí. Jak se nám líbilo, kterak se herci na jevišti cpou kachnou a vzpomněli jsme na Cimrmana. Jak se nám zdálo, že Wéna vlastně vůbec nehraje, že on to prostě žije, naprosto normálně nalévá panáky, naprosto normálně krčí rameny, rozhazuje rukama, že to je prostě on. Prostě MISTR! Jak se nám líbila facka …. ale jako fakt FACKA!!, kterou slízl od své herecké manželky. A my? My jsme vůbec nezlobili! Smáli jsme se tam, kde to bylo vhodné. A smáli jsme se dost, máme přeci siskinku! Vůbec jsme Wénovi nefandili při potyčce, ač se to vysloveně nabízelo. Nijak jsme Wénovi, ani ostatním hercům nenapovídali, ač jsme to předem Wénovi slíbili. Vůbec jsme nerušili a jen jsme si užívali kultůůůrního zážitku a nechali naše duše povznést. Pravda, moc práce nám to nedalo. Oni byli fakt skvělí a zaujali nás.

Jen pár poznatků:

Chcete-li blinkat, potřebujete kožich.

,, Tak snad nechceš, abych tě tady povalil na stůl?“

,,Kolik je hodin?“ ,,pondělí!“

,,Jestli něco umí Nikol dobře, tak koupit štrůdl“

,, ….pak ti matka zemřela…“ „matka je živá“ „jsi si jistá?“

,,tak vidíš, že to jde!!“ tato replika je extra vydařená a jistě pobavila počátecké dívky 😉

,,Už zase si zmeškal příležitost mlčet“

A to je vše, přátelé. Jestli chcete vědět víc, zajeďte si do Počátek na Švagřičky.

Pro nás to samozřejmě vše není. Jsou pronesena poslední slova hry: ,,našla jsem ty bonbony!“ a přichází děkovačka. Tleskáme jak při honění molů, ale i bez nás by byl potlesk mohutný. Herci se vrací na jeviště, uklání se, rojí se předávači kytek a nejvíc se rojíme my. Když se dorojíme až k jevišti, Wénovi dochází, že teď přichází onen okamžik, který mu připravil pár perných hodin. Ale teď už se ho nebojí, teď je rád, že jsme nezničili představení a s hrdě vztyčenou hlavou jde v ústrety siskince nesoucí dřevěného Wénu a Danovi pravícímu, že teď a tady bereme Wénu do toho ,,našeho GANGU :-)“. Nechybí ani povinný lebkobuch. Nový čestný člen Motorkářů z Habří se usmívá, my se jdeme zase usadit a námi přerušená děkovačka může pokračovat.

http://www.stream.cz/uservideo/676362-pocatky-pozdrav-motorkarum-z-habri

A teď už jsou prkna znamenající svět opravdu opuštěna, hlediště se prázdní a my jdeme do objednané hospody.

Wéna má povinnosti celebrity a nám, obyčejnému plebsu se bude moci věnovat až později. A tak si přízemně cpeme břicha a sdělujeme zážitky z večera. A kdosi vytahuje vtip o kterém ještě nevíme, že nás bude provázet po celou noc a následný den: ,,Tak Pepíčku, řekni nám nějakou pranostiku“ říká učitelka, a Pepíček na to:,, únor bílý, sílí pole“.Učitelka: ,,no tak myšlenka je to dobrá, ale Pepíčku, mělo by se to nějak rýmovat, zkus to trochu jinak“. Pepíček: ,,No tak asi: únor bílí, sílí pole, pičo vole“. Ano, takovýhle vtip dokáže inteligentní lidi s rozhledem, jako jsou motorkáři, velepobavit: Neskutečné, a ještě neskutečnější je, že jsme všichni, i ti, kteří se červenají při slově zadnice, začali Pepíčkova výstavní slova používat při každé příležitosti. K dobru nám budiž připsáno, že jsme zmiňovaná slova nepoužívali jen tak nazdařbůh, ale rozhodli jsme se, že pomůžeme počáteckým umělcům a okořeníme jim scénář. No řekněte, vždyť takové: ,,kolik je hodin?“,,pondělí pyčowole“ zní podstatně líp než ona replika před naším zásahem.

Jako na zavolanou se divadelníci ukázali a provázeni našim mohutným potleskem se odebrali do salónku debatovat o umění. Číšníci je následovali s tácy skleniček, v kterých se jistě perlila čiročirá voda. Wéna měl dilema ke kterému spolku by se měl připojit a vyřešil ho přebíháním ze salonku k nám a zpět. Asi podle toho, kde se zrovna nalévaly panáky. Ještě si odběhl k mamince, která si znepokojeně prohlížela bouli na čele a mohl nám zajistit podpisy umělců. Někteří k podpisům připojili i díky a zas jsme měli takový zvláštní dojem, že jsme vlastně všichni ,,JEDEN GANG“ . Jen nás zamrzelo, že herci nechtěli podpisy po nás. Trochu to napravila Natálie, chtějící podpis po Wénovi. Do výstřihu. A ještě byla velice vstřícná k našim nápadům. Rozhodně souhlasila s našimi úpravami textu a docela bych chtěla vidět další představení. Věřím, že někam něco vskutku nápaditého propašovala.

Tak nějak to vypadalo, že by se obě Wénovy party trochu spřátelily, ale při otázkách: ,,a to víte jak Wéna……? “ nás Wéna vyháněl. Že prý musíme jít do jiné hospody, mezi jiné lidi. Nevím, zda se bál, abychom něco nevyzradili, či se naopak něco nedozvěděli. Asi obojí. A tak jsme nic neprokecli a nedozvěděli se a šli jinam. Do hospody, kde jsme opět potkali Wénovo známé, kamarády, příbuzné….. a situace se opakovala a museli jsme pryč, daleko, nejraději domů…. což jsme samozřejmě nemohli, neb nikdo z nás nebyl úplně střízliv. Wénovi došlo, že ač ducha našeho kultůůůrou povznesl, přeci jen nás úplně nepolepšil a tak se nás snažil alespoň před příbuzenstvem zatajit. Neúspěšně. Příbuzenstvu jsme se zalíbili, tudíž nás doprovodilo do Wénova bydliště a popařilo s námi.

A pak už nic nebylo, neb co si nepamatujeme, se nestalo.

A ráno se Wéna zaradoval, že konečně odjedeme. Není tomu tak! Wéna se stal čestným členem a tak je tu ještě jedna povinnost. Pověsit Wénovo hubu mezi huby naše do haberské hospody.

Což znamená ho trochu oblbnout, znehybnit, uložit a zasádrovat. Nebyl to až tak velký problém. Po víkendu s námi stráveném by se dal snad oblbnout každý.

Se psychickou podporou malinkého červeného papouška (stále ještě nevíme k čemu onoho maňáska Wéna používá) Wéna překonává naše bystré poznámky a vydrží pár minut nehybného ležení. Zda se mu honí v hlavě katastrofické scénáře, co se v jeho bytě za jeho zavřenými víčky odehrává, netušíme.

A konečně se pan mistr dočkal! Opravdu odjíždíme! Počátkami zazní tupá rána, to Wénovi spadl kámen ze srdce.

A druhý den nám přijde pěkné poděkování od počáteckých umělců a Wénovo mail, že prý má asi zlomenou lebku. Takže zase vydařený víkend 🙂

Sobota 11. 2. 2012

Už od začátku roku mě cccenda bombardoval maily, jestli teda zase letos přijedeme, kolik nás bude, má-li připravit tradiční doplňkový program apod.…vidina získání putovního poháru zpět do Znojma ho pohání kupředu! I my jsme hned začali domlouvat, kdo všechno se může či nemůže zúčastnit. Bohužel naše silná dvojka – Bull a Bullová, nesehnala hlídání a rovnou hlásila, že nás letos nemůže podpořit. Dokonce i Pepa s Barčou straší, že jsou s otazníkem. Jistí jsou zatím siskini, ficcus, Jeník a Dan s Bárou. Potřebujeme minimálně 8 lidí. V úterý před závodem jsme si domluvili malý trénink, tentokrát v Českém Krumlově. Vzhledem k tomu, že jsem ve dvou kolech porazila Pepu!!!… vnímáte co píšu jo? Pepu!!! ….tak prohlásil, že se na to může vysrat a nikam nepojede. Muf přislíbil, že dorazí přímo na boulink a v noci pojede hned zase domu. Wéna poslal mail, že by se s dovolením také rád zúčastnil, tak jsme ho teda vzali, aby nefňukal.  🙂 Barča viděla, že je nás dost a tak nakonec také zůstala doma s příslibem, že bude pilně pracovat, ale hlavně, že nám bude držet palečky!!!

Protože jsme se pořád nebyli schopní domluvit, v kolik teda do Znojma dorazíme a jestli má být doplňkový program nebo ne, rozlousknul to nakonec cccenda s tím, že mají návštěvu a tudíž doplňkový program nijak zvlášť neplánuje. Po obědě prý půjdou bruslit, a jestli chceme, tak máme také dorazit. To jsme zamítli a rozhodli se, že pojedeme až na 18-tou hodinu, boulink pak začne v osm hodin. Sraz jsme naplánovali na 14-tou hodinu na autobusové zastávce pod vsí. Haberské MHD (ficcusova zelená střela) měla mírné zpoždění, ale hlavně, že tam bylo teplíčko. Celá naše sebranka se nasoukala do vozu a střela zamířila rovnou do Počátek za Wénou. Hned jsme začali otvírat lahváče a bylo veselo. Hlášky typu: „Kdy už tam budem?“ a „ Mně se chce čůrat!“ se ozývaly každou čtvrthodinu. Dan položil Báru v sedačce do horizontální polohy a siskin jí začal masírovat obličej. Konečně jsme dojeli k Wénovi. Ten však nemá v novém bytě označený zvonek, a tak jsme na něj pískali a řvali. Ať také sousedi hned z kraje vědí, koho si to vlastně do té své bytovky nechali nastěhovat a s jakou pakáží se ten kluk vlastně tahá. Wéna nás pozval na prohlídku bytu, na kávu a další lahváče. Hned nám sdělil, že je potahu a neví, jak na tom dnes bude. Takový nezodpovědný přístup!

Na Wénu zbylo v dodávce místo úplně vzadu a následující cesta do Znojma probíhala za podivného poškytávání a v každé druhé zatáčce se ozývalo Wénovo bublání: „Už se mi chce zase zvracet!“, což velmi znepokojovalo nejen ficcuse, ale i mě, protože jsem seděla přímo před ním. Na štěstí to Wéna zvládl a tak jsme si ve Znojmě všichni oddychli.

Po příjezdu do Dobšic jsme cccendovi předali dárečky dle zaslaných instrukcí, a také topivo a to pivo – viz. níže:
Z mailu od cccendy:
„Info k turnaji a ke startovnému jak jsem  psal Barborce::
jako vždy
1/ každý jeden něco málo z domácích pochutin, konzumace u bowlingu, následně ve vinárně
2/ mám nachystaný 8 členný tým, tedy i soupeři by měli mít tento počet, kdyby vás chtělo hrát více, museli byste nám nekeho pučit 🙂 už tak sem to sháněl těžko, jsme chudý kraj 🙂 a takovéto kratochvíle přísluší jen bohatým vrstvám… 🙂
3/ startovné:
finance: koupim poháry, ceny, vydělím 16 a cifru sdělím
4/ přístupová práva:
1 lahvové alkoholické světlé pivo 0,5 litru, ale pozor, nesmím ho již doma mít…
1 polínko tvrdého dřeva, které se vleze do krbu, nejlépe s věnováním a namalovanou postavičkou Čendy včetně zapíchaných Woodo špendlíčků“

Pochutiny jsme nechali v autě připravené na boulink, topivo předali cccendovi přímo – trošku se vyděsil při pohledu na figurky z polen, ztvárňující jeho osobu. Barča mu dokonce poslala puzzle z polen, aby se poskládal. K tomu jsme chtěli také přiložit dovezená piva, ale při pohledu do narvané lednice, kde po nějakém pivu nebylo ani památky, nás cccenda zarazil a s mohutným máváním nás lákal, abychom ho s pivy v ruce následovali. Zavlekl naši skupinku do svého sklépku – prý abychom se podívali, jestli mu tam to naše už náhodou nestojí…samozřejmě, že jsme se snažili dovalit nějaká NO NAME piva z Lidlu apod., nicméně asi jen dvě z těch našich dovezených tam neměl. Jak by taky ne, mám pocit, že předchozí měsíc nedělal nic jiného, než že sháněl různá piva, měl jich tam ve dvou dlouhých řadách snad sto.

Zapomněla bych podotknout, že nás u cccendy také přivítal Boš, nová posila Znojemského týmu. Pro úplnost kopíruji reakce pod článkem na Boulink kap z minulého roku:

1.    Boš on 24 Úno 2011 at 15.42 #
Tak mi to nedá, příští rok se tam musím Čččendovi nasomrovat alespoň jako divák!!

Jak vidno nasomroval se!

2.    siskin on 25 Úno 2011 at 14.40 #
Myslím, že když cccendu trochu podplatíš tak tě nominuje do teamu, co tak z něj vylezlo, má občas problém team sestavit

Podplatil ho!

3.    Cccenda on 13 Čer 2011 at 14.38 #
jojoo, Boše beru, když nevyhrajem, tak vás zbije  :):)

No tak to se uvidí!

Po zabydlení, vypití kávy a snědení buchty jsme vyrazili na Boulink. Chvilku posedáváme a pozorujeme jak se schází soupeřův tým. Opět se objevují nějaké nové tváře. Bojová nálada se stupňuje a je to tady! Sedáme si ke stolečkům, cccenda má svůj tradiční proslov a už to jede. Ruce, nohy, koule, kuželky lítají…hlavní je prý ty koule dostatečně „rozhoupat“…no to zas bude večírek! Vcelku nám to jde, dokonce i já asi dvakrát zůstávám sedět a „netočím“. Dneska mi to docela šlo. No nechci se chválit, ale když to za mě nikdo neudělá, že? Po úporném cca 5-ti hodinovém boji, se hra uzavírá a cccenda zběsile sčítá a určuje pořadí. Nadešla chvíle pravdy! Velitel akce precizně aranžuje poháry na podlahu, trošku nad nimi zamává rukama jako by snad chtěl předvádět letící labuť a pouští se do vyhlášení výsledků. První místo a strajkera roku ulovil Dan, druhé místo Muf a třetí Jeník. První místo týmů opět získává Habří. Přebíráme od cccendy putovní pohár, nerad ho opět opouští. Tajně doufal, že ho letos konečně získají. Jaké je naše překvapení, když z krabice tahá ještě jeden pohár – pohár pro druhé místo týmů – malý samovar. Dáváme mu tedy zbylou zlatou cedulku „Znojmo 2012“, aby si jí tam mohl nalepit. Alespoň nebude letos tak moc truchlit. Boš nás naštěstí nezbušil, ale raději hned prchnul, že by se cccendy bál? ;o)) Kluci ještě k pohárům dostali balíčky, které měli rozbalit všichni najednou. Bylo v nich krabicové víno. Cccendovi to prý ve Znojmě dalo ohromnou práci, aby je sehnal. Wéna pak také trošku pofrfňává, že by si už možná také zasloužil, aby měl s námi stejný dres….uvidíme, uvidíme.

Platíme účty a tradičně se přesouváme k cccendovi do sklépku. Popíjíme a tradiční odpadlíci opět nezklamali. Odpadává unavený cccenda, který klukům při odvodu do postele – taky ten tajtrdlík musí spát až nahoře – doslova „protéká“ mezi prsty a ukládá se na schodech. Další adept na sebe nenechá dlouho čekat. Včerejší tah vybírá svou daň a Wéna odpadá na stůl, tentokrát ale nezaujímá svou tradiční polohu „Na Spidermanna“, ale ulehá na sepjaté ruce, jako by se snad chtěl modlit či zpovídat ze svých hříchů. Nic takového neudělal, jen začal zběsile chrápat. Jakoby snad už zapomněl, jak jsme mu v této chvíli vloni cpali do ucha kouřící cigaretu. No komu není rady…samozřejmě, že nás to opět nenechává v klidu, a tak během chvilky už Dan pečlivě vybarvuje Wénovy uši černou permanentní fixou. Celý to zhodnotil ficcus, když prohlásil: „Já už sem jezdit nebudu…vždyť je to každej rok úplně stejný…vyhrajeme, Wéna usne, cigáro do ucha a jdeme spát.“ Nakonec se nám ho kluka zželelo a tak se ho přece jen chystáme doprovodit do pelíšku. Nejdřív se nechal skoro nést, ale na schodišti do něj najednou něco vjelo a zběsile se rozběhl po schodech a zahnul do prvního pokoje, který se mu naskytl. Jako na potvoru zrovna do toho, kde spala babička s Terezkou. Z pokoje se ozvalo Terezčino zakňourání, všichni jsme se zděsili a tryskem vyrazili za Wénou. Ten už se pomalu sbíral z Terezčiny postýlky, do které trošku „upadl“. Hbitě jsme ho odtáhli z pokoje a byli rádi, že nespustil pokřik, který jsme od něho tohoto večera slyšeli již několikrát: "Nicht schiessen, ich bin KOLABORANT!" Vlekli jsme ho do postele o patro výš.

Ještě jsme se na chvilku vrátili dolu do sklépku, ale po nějaké době se tam cítili trošku opuštění a už také unavení, a tak jsme se také vydali do hajan.

Neděle 12. 2. 2012

Ráno tradičně vstáváme dřív než cccenda. Janička hlásí, že byla nějaká havárie a vůbec jim neteče voda. Opraví to prý snad až někdy odpoledne. Jak by taky ne, v takových mrazech! Bylo něco přes -20st. Budíme cccendu, loučíme se a vyrážíme k domovu. Cccenda nás opět jako vždy vyprovází v trenkách. Zastavujeme u první benzínky na kávu a snídani.

V Pavlicích u silnice stojí krámek „Klobásový ráj“ (http://www.mistruzenar.cz/klobasovy-raj). Zastavujeme před vchodem, je neděle a vypadá to opuštěně, ale světe div se, je otevřeno! Bereme ho útokem. V šoku ale zůstáváme stát mezi dveřmi. Ohromeni množstvím klobás…asi pětimetrový chladící pult narvaný uvnitř i shora klobásami, nepodstatná prodavačka a za ní další hory klobás zavěšených na hácích po celé délce zdi. Tyto lahůdky zde jsou z různých zvířat, různého zpracování a chutí. Paní nás zve dál a ptá se, co si dáme. Naše odpověď ve smyslu: "Tak to teď zrovna nevíme." …jí nikterak nepřekvapuje. Zřejmě s touto reakcí nejsme první. Paní nám ale obratně nabízí, že si máme ukázat jakou bychom chtěli, a ona nám dá ochutnat. Vrháme se na to, a za chvilku každý odcházíme s balíkem klobás. No jestli jsme tam v tom afektu nechali celkem tak 5.000 Kč, tak bych se ani nedivila. Je to teda pěkná pastička.
  
O kus dál si Wéna ještě usmyslel, že potřebuje vošounit Křemílka, tak mu pod nátlakem zastavujem, když jinak nedá. Postavičky Křemílka a Vochomůrky vytvořené z balíků slámy byly ve stejném místě jako vloni prasátka. Naštěstí pro ficcuse tu tentokrát nebylo tolik bláta a tak jsme ušetřili jeho koberečky v autě před znečištěním.

Ficcus se rozhodl, že cesta tam byla nudná a tak se vydal se slepou důvěrou po cestě, kterou určovala jeho Růžena v GPS-ce. Cesta to sice byla krásná a líp bychom si jí určitě vychutnali na motorkách. Autem to ale bylo skoro až k vzteku. Nicméně podařilo se nám dorazit do Počátek cestou, kterou snad neznal ani Wéna. Zapíchli jsme to v místní pizzerii a objednali si pizzu. Ačkoliv byla hospoda skoro prázdná, čekali jsme na ní docela dlouho. A co bylo hlavní – ten hospodskej byl vážně divnej. Nakonec jsme se přece jen dočkali a museli jsme uznat, že pizzu tu dělají opravdu luxusní.

Takže to byla krásná tečka za krásnou akcí, kterou pro nás opět zorganizoval cccenda. Patří mu za to veliký dík!!!

Jo a cestou dom už to byla nuda…zase se pochrupkávalo, Dan otravoval Báru, siskin se zase pořád dotazoval: „Kdy už tam budem?“, Jeníkovi se chtělo čůrat, ještě, že se nikomu nechtělo zvracet…NO HRŮZA!!!

Tak zase příště ahoj! 🙂

siskinka

Buď potřebujeme nějakou změnu, nebo stárneme a ztrácíme sílu na megaakce. Za B, je blbost, samozřejmě nestárneme. Prostě jsme se letos rozhodli, že dopřejeme našim kamarádům odpočinek, že je nebudeme nutit vymýšlet básničky, báje, vytvářet klobouky a jiné ptákoviny. Letos rušíme Vánoční motobesídku! Posedíme jen tak, v malém počtu, v knajpě u Alči, probereme uplynulý rok, zkusíme naplánovat příští. No tak to je zase blbost, jako by nás život nenaučil, že nejsme schopni se dohodnout na cílové zemi naší dovolené týden před odjezdem, natož víc jak půl roku. Takže vlastně spíše schůze, než besídka. Jedním z bodů bylo vyfocení padavek roku. Na skupinové fotce jsem pózovala sama 🙁 .

Aby se přeci jen něco málo zajímavého dělo, cpal se siskin střídavě šumavskou topinkou, bramborovou plackou, toastem, krabí pomazánkou avímjávlasněčímvším? aby následné ráno, za hluboké tmy, vyburcoval siskinku a dožadoval se odvozu do špitálu. Prý pro injekci, ale moc si chválil pěknou doktorku Kláru, tak jak to vlastně bylo nikdo asi neví.

A na 10.12. jsme domluvili posezení u Sida. Trochu nostalgicky, jako za ,,starých časů“, se ,,starou“ partou. Ficcus se ujal řízení a byl s Haberskou Hromadnou Dopravou připraven v 17,30 na zastávce. Po cestě se nic zajímavého nestalo, nepočítáme-li Klárkou převržený chemický hajzlík. Prý nepoužitý, tvrdil ficcus. Ale raději ho, i s holkami vysadil v Šindláku.

První kroky ,,U Sida“ provázela siskinka slovy: ,,pane jo! Plácla mě nostalgie přes nos. Támhle v rohu jsem byla zapasovaná“ . Jo, taky jsem si připomněla pár okamžiků při spatření cihlového baru 🙂 .

Posbírali jsme podprdelníky kde se dalo, ponechali si bundy, posedali na naše stará místa a nevěřícně zírali na příchozího, bezzubého čerta. Čert neblekotal, ale povídal: ,,tak vážení….“ (trochu mne zamrazilo, že nás vykáže) ,,…včera jsme tu měli akci a skoro všechno se vypilo. Není dvanáctka, nezbylo skoro žádný jídlo, tvrdýho taky moc není, desítku musíme narazit, jó a asi se tu nepodaří zatopit. Tak pěkný večer a ať se vám u nás líbí.“ Poděkovali jsme, slíbili, že pro zdar večera uděláme vše a čekali na prvního hosta. Tjádydádydá: První místo vyhrál Merlin! ,,…. tak mi přišli od Italů peníze“ zahájil konverzaci. Pogratulovali jsme mu a poprosili, jestli by tu historku nemohl začít vyprávět od počátku, že jsme ho už nějaký ten čas neviděli a nejsme v obraze. Někde mezi ,,….. ta ženská s Polem mě přehlídla..“ a ,,… hned vedle byli karabiniéři“ se dostavil Karl, Dzin s Peťulou, Mario, Gus. Po nákupech v IGY i Mac s Myškou, RoadMagor a Mili vytahující se novým, blýskavým prstýnkem, který ji nedávno, před mnoha svědky RoadMagor navlékl na prst. S menším zpožděním, a radostí z výhry ve volejbale přichvátali Romča s Radkem. Ještě čekáme na PeťuFazera s Andy. Místo nich přichází SMS. Něco o rýmě, kašli, smůle a lítosti, že naše nádherné ksichty dnes Fazerovci nespatří. Důvod akci zopakovat.

Ta dnešní se už rozjíždí. Vzpomínky ožívají. Vzpomínky na akce, projížďky, kamarády i společné známé. Karl pobavil. Na otázku, jakou že má teď Nina motorku se mírně opotí, zakoktá, pro sebe zašeptá: ,,já jsem věděl, že to příjde” a neochotně procedí mezi zuby: ,,modrou“. Nedáme se, Karla zpovídáme, přivádíme do rozpaků a kazíme mu večer. Prý si na ta písmenka nemůže vzpomenout. Ví jistě, že je to motorka! Že je modrá! Že je to jedenáctistovka! Že je to Kawa (tady přeci jen malinko zaváhá)! Že tedy fakt neví, ale asi je v názvu Ypsilon. A kouří se mu z hlavy. Dzin vzpomíná na první společnou vyjížďku a siskinovi se jeho vzpomínání nic moc nezamlouvá. Těch vzpomínek vylézá více. Na první setkání, Křišťanky, eM+eMko, První pomoc, Gusovu nehodu, besídky, trapasy při neznalosti jmen, ale jen přezdívek…….. Buď jsme staří, nebo hodně pamatujeme. Za A, zavrhujeme. Prostě máme za sebou pár akčních let a tak je jasné, že je na co vzpomínat. Karl se loučí a chvátá domů do garáže.

Slečna číšníková se snaží, seč může. Ale mnoho nemůže. Podivuhodně neztrácí úsměv na rtech, vydrží i siskino-ficcusí snahu ji totálně rozhodit. Ustála siskina s jeho oblíbenou verzí ruštiny i ficcuse s jeho neustálým objednáváním nedostatkového zboží. Měli bychom říct čertovi, který vedle drnkal na kytaru, že by si ta holka zasluhovala pochvalu a vyšší plat.

Do debaty kdo kde letos jezdil, a co tam zažil přichází SMS od Karla. Mají doma Kawu GPZ 1100 !! Prý to Zet je blízko Ypsilonu, tak se moc nespletl. Karl si zasluhuje velké významné plus za pobavení společnosti.

A neméně významné plus náleží i RoadMagorovým. Při jejich brzkém odchodu nám zaplatili účet. Nic nedbali, že je nadepsán ,,Pufři“. Tímto jim děkuji a neslibuji, že jim to někdy vrátíme 🙂 . Postupně se rozcházíme. Mladší, plni sil na další párty, my ostatní domů spát. Chvilku to vypadalo, že se nedostaneme z parkoviště, na které se ficcus lstivě vetřel, ale nakonec to dokázal!

A to je tedy vše. Co dodat. Bylo to moc fajn. Všechny jsem vás moc ráda viděla, zavzpomínala a doufám, že máme před sebou pár akčních let, ať máme po čase zase na co vzpomínat 🙂 .

Barča

Jednou takhle, 5. dubna 2011, ráno jsem se probudil s hříšnou myšlenkou, že na tom běhu možná něco bude. Myšlenka to byla u mne vpravdě revoluční, protože v dosavadních 36 letech jsem běžel „delší“ běh pouze z donucení a s odporem. Naposledy asi ve škole. Krátké běhy na autobus apod. pochopitelně nepočítám.

Co se týče mé předběžecké kondice … no … nebýt mého dlouhodobého bojkotu výtahů u mého chlebodárce a tudíž každodení opakovaná poctivá porce schodů nahoru i dolů, dalo by se říci, že jsem rozpohybován podprůměrně. Ale nic moc mne nebolí, tak co?

Takže jsem toho dubna uběhl asi 3 km lesem a nezabilo mne to. Uběhnu ½ maraton a pak se na to asi vykašlu. Přeci jen už nejsem fyzicky nejmladší … psychicky jsem stále jelito.

Od té doby obden ráno obuji kecky a vyrážím do lesa. Postupně jsem se dopracoval k 6ti kilometrové trase a občas o víkendu o něco delší.

Někdy v červnu koukám při ranním čaji na firemní Intranet, kde je hec ve formě účasti zaměstnanců na 10tikm běhu Prahou. Nedá se nic dělat. Mámo, pojedeme do Prahy na výlet. Budu reprezentovat haberské motorkáře. Táto, to je dost, že nás taky někam vyvezeš.

Kdo doběhne v limitu, proplatí mu firma startovné. Pár kolegů je již přihlášeno. Akorád chtějí při registraci vyplnit předpokládaný čas … jak to mám sakra vědět? 10 km jsem v tomto životě ještě neuběhl! Alibisticky píši 70 minut. To dám!

To už se mnou po ránu běhá i soused. Což je dobrá motivace, protože nechci být já ten srab, který to odpíská!

Měsíc před závodem jsem si 2x zkusil uběhnout 10 km. Poprvé výklus, abych tušil jak jsem na tom s kondicí. Od toho pak odvodit rozvržení sil. O dva týdny později jsem pak doběhl s časem 58 minut. Což nic neznamená. Běhám po lese, ptáci zpívají, čistý vzduch … v Praze bude několika tisícový dav běžících namotivovaných pošahanců, posere mne holub a všichni dohromady budeme hezky smrdět.

Taky firma najala trenéra.

Miloše Škorpila ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_%C5%A0korpil ). Ultramaratonce a propagátora běhu. Někdy bych s ním i rád pokecal. Ale představa, že si pojedu z ČB do PH jen tak zatrénovat je zcestná.

A je tu 10. září 2011. Ráno mi ficcusová udělá thajskou masáž po česku … odpoledne nakládám všechny 3 ficcusky do auta a hurá na výlet.

Kolem sedmé večerní mám sraz na Mariánském náměstí u našeho firemního stanu s koulegou princeznou Ladou. Vyzvedl mi startovní číslo 2716 s čipem již ve čtvrtek a bez něj se nedostanu do technického zázemí (úschovna, šatny, sprchy, wc, rytí medailí, …). Při čekání na princeznu pozorujeme rozcvičku kolegyň vedenou Milošem Škorpilem. V zápětí kolegyně odklusávají na start 5tikm závodu a přiklusává princezna Lada. Další kolega, Mojma, volá, že mu auto někde na kraji PH vypovědělo službu a dorazí metrem. Tak to mu začal závod s časem o hodinu dříve, než čekal.

Moje malé ficcusky si zatím chodí do stanu pro balónky s héliem, kterého okamžitě po vdechnutí využívají k šmoulí modulaci svých hlásků. Mezi tím tam ještě nenápadně chodí loupit oplatky a hroznové víno.

My, běžci, zatím vyrážíme do šaten, do úschovny zavazadel … a na buzerplac na rozcvičku s Milošem. Miloš je „starší“ pán ve výborné kondici a o běhání toho ví moc (mrkněte na Wikipedii). Už rozcvička mi ukazuje, že nejsem tak pružný, jako ostatní. V krčních obratlech mi křupe a při opatrném kroucení trupem mě píchlo v zádech. Tak to bude mazec!

Olíbávám rodinu. Ficcusová se se mnou loučí s obavou v očích, protože jsem na rub startovního čísla, přišpendleného na prsou, musel napsat kontakt na osobu blízkou pro případ nehody, kolapsu, smrti, … Budou fandit! Podpora je důležitá. Akorád nevíme, jak se v těch davech uvidíme. No, uvidíme.

Cestou ke startu mne ještě baví pohled na již doběhnuvší ženy, sprchující se v mobilních sprchách, zcela odrytých pohledu okolojdoucích. Pro turisty zcela jistě nečekaný zážitek. Pro mne příslib budoucí vlastní exhibice.

Odcházíme skrzevá davy přes celý Staromák do startovního koridoru, rozděleného dle výkonnosti. Co si při registraci kdo vymyslel, to má. V první lajně stojí „Keňani“ a jiní namakanci. Za „A“ jsou další sekce „B“, „C“ a „D“. Ano, pochopili jste. Já stojím v „D“. Amatér, neználek. Atmosféra je napjatá. S lehkou nejistotou sleduji okolostojící, jak si na rukou nulují stopky, na iPodech vybírají muziku a nastavují plno jiných věcí. Nic z toho nepoužívám, tak mám plno času odhadovat okoločekající běžce. Tenhle je namakanej, tamhleta teké. Hmm. Ha … tamhleten obtloustej pán v teplákách vypadá slibně. Toho dám. Lacině mi zvedá seběvědomí.

20:30 – startovní výstřel. Celý dav se nahrne kupředu a vzápětí zpět. Po pár okamžicích se volným krokem suneme koridorem. Než se více jak 5000 běžců propracuje ke startovní čáře holt chvíli trvá. Mne to trvalo tak 3 minuty. To ale znamená mínus 3 minuty od startovního výstřelu a čas běží. Diváci fandí, živá muzika hraje, blesky fotografů do očí … atmosféra úžasná. Na prvním kilometru potkáváme v protisměrném koridoru prvního Keňana, který již běží kilometr druhý. No to si dělá prdel! Běží s neuvěřitelnou lehkostí. Dbám rady Miloše Škorpila a první 2 kilometry běžím volně. „Rozbalit“ to máme až po zahřátí. Stejně tak běží celý „D“ dav. V podstatě ani není možné, bez zbytečného vydání energie navíc, předbíhat. Běží se mi dobře. Kolem mne většinou ti samí běžci, které znám již od startu. Ze všech stran slyším … tatí …. Tatí …. TÁÁÁTÍÍÍ. Kolem je stále pár set běžících taťků. Musím ale koukat pod nohy. Najednou slyším … fíííkůůůsííí … stíhám holkám zamávat a zhruba si zapamatovat, kde stojí, abych jim zamával i v příštím proběhnutí kolem. Kolem trati hrají kapely a obzvlášť nějaké barell bandy výborně dávkují atmosféru. Jak na brazilském karnevalu. Někteří turisti značně riskují při pokusech přeběhnout kolmo naši trať se svými kufry na kolečkách. To je muselo někdy i bolet.

Na 5. km  je občerstvovací stanice a jednolitá masa se konečně trochu trhá a předbíhat by se dalo. Ale zatím se mne to netýká. Běžíme mne vyhovujícím tempem. Poslouchám své tělo. Záda i krk po rozcvičce před startem zatím drží. Po mostě na druhou stranu Vltavy. Nasvícené Hradčany. Za mostem je již diváku velmi málo. Spíš náhodní kolemjdoucí. Ale obzvláště cizinci nevynechají žádnou příležitost k fandění. Chvíli běžím vedle jedoucí tramvaje ze které mne povzbuzují. Na 7. km jsou již první odpadlíci, kteří přepálili začátek a nyní odpočívají v rychlé chůzi. V jedné zatáčce se ohlížím a pán v teplákách je stále v závěsu. Nedá se nic dělat, musím přidat. Mírně zrychluji a vzápětí dobíhám hezkou slečnu v hezkém tílku. Bez podprdy. Příjemné, ale sakra teď není čas ztrácet čas! Jen s letmým pokocháním ji tedy předbíhám a stáčíme se k cíli. Na osmém kilometru mám pocit, že by to šlo rychleji. Pojď! Pojď!! Pojď!!! Fíííkůůůsííí … ahoj holkýýý! Už jsme zase mezi davy poblíž Staromáku. 9. kilometr a ONO TO JDE. Zrychluji a předbíhám další a další. Ovšem předbíhají i mne. Ti ještě rychlejší. Předbíhám nějakou, na pohled vyčerpanou, paní středního věku. Tedy vrstevnici. Cíl je na dohled. Diváci fandí, živá muzika hraje, blesky fotografů do očí … atmosféra úžasná. Jako bych to už někdy zažil. Předbíhá mne ta „vyčerpaná“ paní!!! A já ji už nedohnal. Probíhám cílem. Po stranách polehávají v péči zdravotníků běžci zmožení námahou a skroucení v křeči. Moc jich ale není. Volným krokem docházíme společně s ostatními k odebrání čipů, pro medaile za účast, pro cílovou tašku s občerstvením, … Jsem potěšen splněním vlastního cíle – DOBĚHNOUT bez větších zdravotních komplikací a  vyčerpání. Nechce se mi stát propocený fronty u úschovny věcí, tak jdu proti proudu ke sprchám. Svlíkám se na chodníku jako všichni ostatní … a ženský nám vyplejtvaly vodu!!! Z  asi 12 sprchových hlavic vytéká volně voda již pouze ze 4 … tedy je to jen takové nouzové průchozí opláchnutí. Až pak se polonahý vracím k úschovně pro věci, do stanové mega šatny, kde by se smrad a vzdušná vlhkost daly krájet …

… pod Orlojem jsem vyzvedl moje holky a popošli jsme do restaurace Havelák, kde jsme měli v salonku firemní afterrunning party. Tam jsem se jen poplácal s kolegy po zádech, zhltli s holkama něco málo z rautu a vyrazili na noční jízdu k domovu.

Původní myšlenka na 1/2maraton mne neopouští. To půjde!

O časy mi sice až tak nešlo. Ale přesto …

MATTONI Prague Grand Prix – METRO 10k Race

5400 přihlášených – 3163 doběhnuvších v limitu 01:30:00

Na 1. místě byl keňan Limo Philemon Kimeli s rekordním časem 00:27:34 – byl v cíli, když já byl v půlce!

A já, startovní číslo 2716 – čas 01:00:35 (od výstřelu) – real čas 00:57:21 (start/cíl) – celkové poř. 2352. – poř. v amatérech 1529.

http:// www.ceskatelevize.cz/porady/10183677624-beh/21147129691-mattoni-grand-prix-praha

Sepsal: ficcus

Taktika vyrazit si pro výhru do Habří vloni Cccendovcům neklapla. Proto nás šéf týmu opět pozval do Znojma. Prý se na nás připraví líp, než minule, kdy se nás pokusil opít, což, naprosto pochopitelně, nevyšlo.

Cccendou vyhlášený pátý ročník Boulink kapu jsme pojali velice zodpovědně a dokonce jsme trénovali. Jednou. Ve čtvrtek před akcí.

V sobotu 5.2.2011 vyrazila z haberské návsi zelená střela s Ficcusem za volantem a s partou pochybných individuí u naraženého soudku. Při pohledu na jejich rozjařenost jsem ani moc nezalitovala rozhodnutí jet až odpoledne.

Jen mě mrzelo, že se neúčastním slíbené odpolední, tajné aktivity. Cccenda na nás vymyslel něco, v čem určitě prohrajeme, bo si je jistý, že v tom je fakt dobrý!

Pepův telefonát: ,,už víme, co to bude. Jsme na střelnici“ mě rozesmál. Tak v tom může být Cccenda sebelepší, my máme Dana 🙂 !

A to je tak vše, co z jízdy a odpoledne vím. Pochopila jsem, že bylo veselo a doufám, že ono veselo tu někdo ze zúčastněných popíše.

Veselo vlastně bylo jen na naši straně. Cccenda se vesele tvářil prý jen u prvního Danovo výstřelu. U ostatních ho veselost přecházela.

Na místo činu jsme s Mufem dorazili v šest večer a byli ihned odvedeni ke koulím. Naši byli rozjařeni z cesty a ze střelecké výhry a znojemáci z nás. Cccenda trochu upravil svůj tým a většinu lidí jsme neznali. Což tak nevadilo, ale oni neznali nás a tím se doposud o mnoho ochudili. A tak padaly nevěřící otázky: ,, a vy fakt všichni jezdíte na motorkách?“ ,,jste negramotní, nebo to jen děláte?“ (Radim, při pohledu na ceduli- Boulink kap)

A vedle otázek padaly i koule. Některé do kuželek, některé kousek mimo, do járků (pro mimomoraváky- do kanálků). Stoly se prohýbaly pod jídlem Janičkou podávaným, hráči se okolo stolů točili. Jak kteří. Někomu se zalíbilo na jednom místě, tak házel na výhru a stěhovat se nemusel. Což považuju za nudné. Se znojemáky se parádně hrálo i kecalo. Siskinka a já jsme vytvořily hrací dvojici, jen jsme nevěděly, jak se budeme jmenovat: Harča? Barnka? Ať tak či onak, házely jsme docela obstojně. Jednou dokonce zahrozilo, že bychom se nemusely točit, což mě moc vyplašilo a raději jsem začala jarkovat a siskince to kazit.

Dobře jsme se bavili a když se jeden baví, tak ani moc nesleduje výsledky dopisované na tabuli vyvedené v barvách. Vlastně jsem se ani nezeptala, kdo to dílko tvořil, ale myslím, že Terezka v tom měla prsty.

Nevím proč, ale celou dobu jsem si myslela, že prohráváme, Znojemákům to šlo. A nebo se tak alespoň projevovali. Po každém hodu měli velikou radost, kterou dávali zřetelně hlasitě najevo. Fakt parádní nálada. Během večera jsme mimo jiné přišli na to, že blechy cccendí na člověka nejdou 🙂 a že Dan skáče rád a skáče dobře 🙂 .

Cccenda už se začal těšit, že tentokrát haberáky pokoří. Měl dost silnou motivaci. Na letošek pořídil nový putovní pohár. Krásně blýskavý čajovar až z dalekého Ruska. Parádní ukázka lidské rukodělné dovednosti. A moc si přál, aby nebyl ze Znojma odvezen.

Marně.

Spočítání výsledků překvapilo všechny zúčastněné. Habří vyhrálo! Habří zase vyhrálo! Habří vyhrálo o 500 bodů!!! Neskutečnéé, neuvěřitelné, úžasné!!! Jak pro koho. Cccendův obličej připomínal velmi zachmuřené, deštivé, pozdní podzimní odpoledne. Zbyla mu síla jen na pohnuté mávnutí rukou a zlomeným hlasem vyřčené prohlášení: ,,no tak si ten čajník teda odvezte, no:-( “

A tak jsme si ho tedy odvezli. Zatím jen kousek, k Cccendovi na chaloupku, aby tam s námi přečkal veselou noc a na cestu delší se vydal až nazítří. Ale to předbíhám. Teď ona veselá noc. Co dodat? Už jste strávili noc na jihu Moravy u znalce kvalitních vín? My ano, a víme, že vše bude probíhat jako vždy. Hektolitry piva, spousta panáků kořalek všemožných chutí a barev a naprostá absence kvalitního vína. No však by to byl osel a né Cccenda aby těm sviním házel vínové perli 🙂 . (Ba né, musím Cccendovi poděkovat za lahev něčeho, za co mu mé chuťové buňky budou dlouho vděčné 🙂 ).

Raní probuzení nám potvrdilo lety osvědčenou pravdu. Haberáci chodí poslední spát, ale za to první vstávají. A čilí. Jako by za sebou neměli vysilující turnaj a popůlnoční smršť, v níž opět pokořili znojemáky a zjistili, že mezi jižními Čechy a jižní Moravou je poněkud posunuté časové pásmo. A o tom, že dokáže Wéna kouřit ušima ani nemluvě :-).

Při snídani se rozpoutal lítý boj o židle. Nejsmutnější pohled byl na Cccendu, který ve svém bytě, pořízeném v potu těla, stál v té tlačenici na jedné noze chmurně nad talířem výborné polévky a brblal si pod vousy: ,,vo kamaráda tu člověk nezavadí 🙁 “ Ba néé Cccendo! Zavadí!! Oni to jsou všichni kamarádi, jen si z tebe musí tak trošičku utahovat a tak nějak tě zlobit, protože ti tak moc neumí poděkovat za skvělou akci a neví, jak vyjádřit veliké díky 😉 .

Před odjezdem nás ještě chtěl pan domácí zastavit, odložit náš odjezd a producíroval se v červených trenkách venku. Možná čekal, že pohoršení sousedé zavolají strážce pomáhající a chránící a nás tím donutí ke zdržení se z důvodu podání svědectví.

Neklaplo to, odjíždíme. Ač neradi.

Pepa s Mufem jedou odpovědně rovnou domů, rychle, bez zastavení, nejkratší cestou. My ostatní, nezodpovědní, jedeme zelenou střelou cestou delší, veselejší. A do cesty se nám postavila Telč. Nezodpovědně nás nalákala na odbočku k rozhledně. Rozhledna zavřená, nevadí, jedeme dál, nebo tedy alespoň chceme. Ficcusovo zelená střela by taky ráda, jen se nějak nemůže vyhrabat. Trošku ledu, trošku bláta a jsme v háji. Vlastně v trnkách. To je info pro Dana. Když to trnité roští rukama odstraňoval, tak se trošku nemístně ptal: ,,a tohle je co za kytku?!“ Trnky, Dane 🙂 !

A pak jen Počátky, vysadit Wénu a pokračovat. S Wénou jsme se rozloučili velmi jemně, elegantně, pochválili mu novou motorku ( ode mne ze JEDNA s hvězdičkou!) a jeli dál. Čímž tak moc nechápu Wénovo SMS v tom smyslu, že se bude muset asi stěhovat a  tatínek nechápe s jakouže verbeží se to stýká.

Tak tedy: Cccendo díky za čajník…….., i když onen pohár je vlastně to nepodstatné. Takže díky tobě, Janičce i ostatním zúčastněným znojemákům, že nám už pěkných pár let zpříjemňujete zimní období.

A protože jsme dostali čajník nedoladěný, na podstavci jen tak halabala postavený, vzali si ho do parády siskini. Siskinka si pohrála s pájkou a podstavec obohatila o nápis ,,Boulink kap“. Na takto vylepšený podstavec upevnil  siskin čajník a přilepil štítky s výherci předešlých ročníků. Takže: 2006 Znojmo, 2008 Habří, 2009 Habří, 2010 Habří, 2011 Habří 🙂 . Pohled na výsledky vehnal siskinovi do očí slzy a do hlavy nápad, že je to třeba zapít. Čím?  No Tulamorkou, kterou nám letos k výhře Cccenda přibalil. A že jsme přeci jen kamarádi, Cccendu jsme na vypití jeho lahve pozvali.  Pozvání přijal, osedlal Horneta a do Habří 1.4.2011 vpodvečer dorazil. Abychom nevypadali jen jako bohapustí opilci musím napsat, že siskin sebral pidisiskinům hračky a přinesl je do hospody, abychom si pohráli. A tak jsme Cccendu ještě vyklepli ve stolním hokeji.

Cccendo, to tričko čestného člena si opravdu zasloužíš. Díky za vše 🙂 .

A jak už to tak v zimě bývá, motorkáři nedorazili do Habří na Vánoční motobesídku 10.12.2010 na motorkách, ale v autech. Tentokrát se jim to hodilo, neboť úkol zněl jasně: ,,Doražte s vlastnoručně vyrobenými klobouky, s motorkářskou tématikou. Kladný vztah k MzH čišící z vašeho výtvoru bude plusově obodován.“ A dalo se předpokládat, že výtvory to budou zajímavé. A blbě by se s nimi na motorce jelo. Předpokládalo se dobře, výtvory zajímavé byly. Pár jedinců se na dané téma vykašlalo, ale ve výsledku to ani moc nevadilo. Někteří to dokázali řádně okecat. Icing chvilku váhal, kterak zdůvodní šatník dámského prádla na hlavě. Ustál to. Prý jde o získané skalpy motorkářek. Takže téma dodržel. Sice jsme nepochopili, jak vyjadřuje kladný vztah k MzH, ale to jsme si raději vysvětlovat nenechali. Luffa se Zboudem by na mašinách klidně dorazit mohli, přijeli s vytuněnými přilbami. MaRRio, s malým, nenápadným kloboučkem koukal ze své výšky dolů na Siskinku s kloboukem obřím a pravil, že kdo nenarostl, nějak to dohnat musí. Když už jsme viděli vše, měli rozdané hlasovací lístky, tak nám hlavu zamotal pozdě příchozí Wéna. Vešel, rozhlédl se, přešel ke kapele, vzal od luffy mikrofón a vysvětlil nám, že to co má na hlavě je 100procentně recyklovatelné. Úspěch a potlesk měl úžasný.

Při vyhlašování výsledků se rozhodně nekonalo žádné překvapení. Z hostů jednoznačně zvítězilo duo R+R. Romča s Radkem si dali, jako pokaždé, velkou práci s přípravou. Vytvořili luxusní dvojklobouk. Romča zářila. Poprvé u nás vyhráli! Trošku jsem se divila, jejich příspěvky mají vždy pěkně ostrou šťávu.

Vítězem za Haberáky se stal hodně zaslouženě Dan. Jeho klobouk měl vše, co má správný motohaberácký klobouk mít. Ceduli Habří, motorku, motorkáře ( no, tak nějak to vypadalo jako chcíplý cyklista a Karolka mu prý svého Kena vůbec půjčit nechtěla) a hlavně ovečky! S ovečkami těžce zabodoval! Habří se pomalu mění v pasteveckou obec a Geofrey si toho všiml.

Tedy pro mne byl jasným vítězem Muf se svým jedlým kloboukem na hlavě. Těsnění z pendreků mě vážně oslovilo a postupně jsem mu klobouk likvidovala.

Dál se prostě jen bavilo. Ti rozumní tančili a zpívali s Divou Bárou. Né všichni jsou rozumní. Kačka učila siskina na dvoře jezdit na snowboardu. Jako zázrakem nedošlo ke ztrátám na životech ani na zdraví.

A to by bylo vše……kdyby uměli všichni číst pozvánky. Najdou se tací, kterým dělá problém orientace v kalendáři, a tak Horneťák s Bagyšem dorazili o den později. A jak se jim líbilo se zeptejte jich. Máme zakázáno zveřejňovat tančící videa 🙂 .

Díky všem za účast a za ochotu nás bavit 🙂

Barča

Že prej se znojemákům ve Znojmě nedaří, že je tam vždycky převálcujeme, protože mají jakési hostitelské zábrany. Dobrá! Letošní BOULINK KAP se odehraje na jihu Čech, místo obvyklé jižní Moravy.

Siskinky zpráva ,,Ve 12,30h všichni u Barči! Přijďte včas!“ mě nechává oprávněně v klidu. Jen Dan se nechal odvolat od husy a pak toho trpce litoval. Já vím co vím, a tak vím, že Siskini dorazí asi tak ve 12,53h. Spletla jsem se asi o 3 minuty.

Dorazili se zprávou, že Cccenda a spol. má zpoždění, což Ficcus komentuje slovy, že Asiati jsou nespolehliví.

Krátíme si čekání kafem a vymýšlením nápadů, kterak využít Siskinky drát čouhající ze zlomené ruky. Za nejzajímavější považuju nápad, přidělat ji tam magnet, na němž by mohla přenášet kovové předměty a ruce by ji zůstaly volné, čímž by mohla být využitelnější.

Konečně vjíždí do Habří kolona vozidel, vítáme je hlubokou úklonou (pravda, kdosi se klaní tak, aby našim přátelům ukázal zadek), abychom zjistili, že ono první vozidlo k nim nepatří a že jeho řidič asi nechápe. Z ostatních vystupují osoby s podivným přízvukem, přijímají vítací chléb se solí Můžeme sednout do našich nastartovaných aut a trochu svižnější jízdou se pokusit dohnat zpoždění a do Budějovic přijet včas. Nějak nám to neklape. Ficcus odjíždí, ostatní auta jsou již taky plna a na návsi zůstává, jako oukropeček, stát Andrea, na niž nezbylo místo.

Nechápeme a Siskinka to už po dvanácté přepočítává. Nás je sedm, moraváků osm. 7+8= 15 !  15/5= 3 ! Podle tohoto složitého výpočtu bychom se měli vejít do tří aut! Přepočítáváme se, snažíme se znojemáky přesvědčit, že jich přijelo devět místo osmi, ale oni trvají na tom, že jich ve Znojmě nastupovalo do aut osm a po cestě se fakt nerozmnožili .Tak jak to, že stojí Andrea venku a nesedí v autě!

Ficcus odpovídá na Siskinky zoufalé volání, že opravdu odjel plný, Dan běží pro auto a jede sólo.

V Budějovicích čeká předbowlingové roztřesení. Vloni se nás Cccenda pokusil před zápasem neúspěšně opít. My na to jdeme jinak. Naženeme soupeře do kryté haly, za volanty motokár a to by bylo, aby se jim ty pazoury při bowlingu neklepaly!

Někde tady se Ficcus přiznává, že odjel z Habří s jedním místem neobsazeným. Chvilku to vypadá, že ho Siskinka uškrtí, ale protože ji bolí ruka, tak to zase neklapne.

Do motokárového klání vstupují dvě moravská, a dvě haberská družstva. MaRRio je přiřazen k moravákům, tedy vlastně k moravačkám, tak je označen pojmenováním Znojemačka a nálepkou s velkým Z na záda. Označit soupeře si přála Kačenka. Prý je nezná a tak neví koho má z dráhy sešťouchnout a koho elegantně předjet.

Závod se jede na hodinu s desetiminutovým střídáním jezdců. Chosé, jedoucí za team ,,Asie B“ si po pěti minutách prý myslel, že na něj někdo mává, tož tedy zajel do boxu, kde na něj nečekal žádný střídač. Posléze se Rosťa přeci jen našel, nasedl a odkroužil si něco přes 15 minut. Najel úctyhodných 36 kol, ale ve výsledku mu to bylo vcelku k ničemu.

Během závodu se do dost drsného souboje dostala Kačka s Luckou. Nechápala jsem, Lucka na zádech velké ,,Z“ neměla. Prostě sesterský souboj.

Zato Zdeňka ani trochu nebojovala. Prostě si tak jela středem dráhy a nikoho před sebe nepustila! A ještě cosi gestikulovala, nevím co, blbě vidím, že by cosi sprostého 🙂 . Po půl kole, které se na ni Lucka lepila, jsem si uměla živě představit Lucky výrazy řvané to přilby.

I Láďa, celý ještě po bouračce blbě pohyblivý, jede parádně. Prý jako s kamiónem.

A dochází k sečtení výsledků, ke zjištění, že družstva ,,Asie A“ a ,,Team Vítěz Habří“ najela stejný počet kol: 143. Takže rozhoduje nejrychlejší kolo. No, my máme Lucku a tím i šampaňské pro vítěze!

Pohled na Bulla, byl úděsný! Pochopil, že jeho tým není ani první! ani druhý! a při zjištění, že za jeho AŽ třetí místo může jen jedno kolo (najeli 142) zbělal. Naopak zrudl po hlášce Bullové, že možná jednu čárku zapomněla napsat. Zakousl se do rtu a hnal se do Merkury centra k bowlingové dráze. A my ostatní s ním.

Byl to takový fofr, že si Dan vzpomněl až po půl hoďce, že nezaplatil dva Birelly, zločinec!

Kolem Merkury centra postávali nějací tajtrdlíci v kvádrech a s drátkama čouhajícíma z uší. Upozornila jsem Kamilu a Honzu, ať si všimnou, co jsme tu ochotni pro jejich bezpečnost zařídit. Uznale pokývali hlavami a s pocitem klidu a bezpečí nastoupili ke koulím.

Systém hry jsme dokonale obšlehli od Cccendy. Proč měnit cosi výborného, že. Takže hrajeme na čtyřech drahách, po dohrání zůstávají u dráhy dva nejlepší, ostatní se točí o stůl dál. Tím se mísí haberáci se znojemákama a číšníky chytá amok.

Protože znám své kvality, hry se zúčastnit odmítám a beru na sebe funkci pozorovatele a náhradníka pro případ úrazu. Mé plány mi hatí Ficcuska. Po první hře si zlomila nehet, prý blbě, prý neudrží kouli, prý má úraz a přeje si náhradníka.

A pak jen každoročně se opakující obrázky. Bullův zarytý výraz, taneční kreace obou Bullových. Jo, tak na to jsem se těšila 🙂 . Bullovi tentokrát strajky nepadaly v tom množství, jak je zvyklý a jeden dokonce nechtěně hodil Kačce, čímž ji dost pomohl. Prý rád 🙂 .

Cccendovi to moc dobře neházelo, Cccenda se moc ošklivě mračil. Cccenda ze sebe skoro až vzteklým pohybem serval ,,Z“ nálepky, které se z kabátů ostatních dostaly nějakým nepochopitelným způsobem na jeho triko a vzápětí hodil první stryke. Rozzářil se a asi 6x každému oznámil, že prý není ,,kokot s křivýma rukama“, jak už si snad někdo začínal myslet, ale že za jeho blbou hru mohly ty nálepky! A teď nám to nandá!

No, už mu to tak moc nevyšlo, pomalu končíme a je na čase odjet do Habří.

Tady nás čeká guláš, Maruška a vyhlášení výsledků.

V jednotlivcích se na třetí místo usadil Rosťa ze Znojma, s výrazem mírně smíšeným. Byl rád za bednu, ale to se s námi nikdy nedostane na první pozici!?! Druhým místem dost překvapil Ficcus. A první? No prvním místem nikdo nepřekvapil. První místo bylo dáno už kdysi, před více jak čtyřiceti lety, kdy se narodil Bull! Prostě to zase dal, čemuž se nikdo nedivil.

Strajkerem roku se stal Siskin, čemuž se divili všichni.

Pro mne zajímavá, speciální cena, byla bohužel Siskinkou taktéž vyhlášena nahlas. No jo, no. Naházela jsem nejmíň, čímž jsem se stala Boulařem na hoWno. Jenže tuhle cenu jsem připravovala, tak se mi moc nechtělo ji přebírat. Tož jsem ji nabídla druhé nejhorší, Andrejce a ona ji nadšeně převzala. A do příště natrénuju!!!!

Celé to zdlouhavé vyhlašování těžce nese Cccenda, celý netrpělivostí přesedává, poklepává rukou a ze všech pórů mu řve otázka: ,,Tak ksakru, který tým vyhrál!!!???!!!“ No který? To je přece jasný, ne. HABŘÍ!!

Cccendovi se do očí tlačí slzy zklamání. Už po třetí za sebou! Hrůza! Jen ho trošku uklidnilo, že máme náskok jen 34 bodů. A ještě se chlubí Bullové, že prý za ní tentokrát zaostává jen 6 bodů. Ta mu nezvedne náladu prohlášením, že to tedy hrál děsivě blbě, protože ji to dneska vůbec nešlo. Hm, z mého pohledu………..jo, to je ta relativita.

A co bylo dál? No, jako kdybyste to neznali. Nějaká ta tulča, nějaké ty veselé historky z turnajů, dovolených, akcí minulých. Cccenda vyhlásil další ročník, že prý nás příští rok konečně zdolají. Tak do diářů přibyla první poznámka s datem 2011!

Rozzářený Bull se nechal vyfotit s pohárem. Potřeboval poslat fotku Hansovi, kterému prý oznámil, že určitě vyhraje.

Po desáté raní, se všichni (až na Bullovi) scházíme na snídani, abychom se dozvěděli, že Kamila, Honza a Dan to táhli až do půl šesté. Dan vypadal velice nemocně a s nezdravým vzhledem mu mírně šlapal na paty i Cccenda.

Nakonec znojemáky čekala exkurze motorek u nás a prý ještě Aurory u Ficcusů a mohou jet domů, připravovat se na další ročník.

Nevím jak vy, ale já hodnotím akci jako úspěšnou a těším se na další 🙂

…….jo a ještě jsem z fotek zjistila, že i u Siskinů, se nešlo hned spát, a že má Janička pravdu, když tvrdí, že to tu do toho Cccendíčka lejeme 🙂

Při přípravě letošních Vánoc jsme odhalili zásadní věc. Kdyby již před lety dostal Ficcus na hraní pár pytlů sádry, nezlobil by a nevymýšlel si na nás různé nachytávky. Pěkně by si doma v klídku odléval a byl by klid. Když objevil existenci tohoto materiálu začal odlévat cokoliv, za trochu úchylné považuji jeho odlévání vlastní manželky po částech. Nachytali jsme ho, když se zasněně mazlil se sádrovou nohou. Z našich těl se mu zamlouval jen obličej. Vyrobil nám náhradní huby ze sádry. Vše domluveno a připraveno, mohly se rozeslat pozvánky. Přátelé, kamarádi, věrní obdivovatelé Motorkářů z Habří! Rok se s rokem sešel, z rádií, televizí, novin a obchodních center už na nás zase vystrkují rohy pekelné potvory, za kterými se krčí svatí andílci a ještě kousek dál Jééé…jéééžíííšééék (ať už v přestrojení za Santu Clause, Dědu Mráze nebo Pana Noëla). A tak bylo na jedné z našich důležitých a vážných schůzí, těsně po probrání celosvětové finanční krize a možných východisek z ní, a těsně před zahájením diskuze na téma globální oteplování, za popíjení teplého čaje a sodové vody, rozhodnuto, že je nejvyšší čas začít plánovat tradiční besídku Motorkářů z Habří. Výběr vhodného termínu nám nedal nijak zabrat. Určili jsme ho na pátek 11. 12. 2009 v 19 hodin, s tím, že už budete mít zahojená jelita od čertů a stromeček ještě zdobit nebudete. Větší problém nám dělalo vymyslet vstupenku na naši besídku. Čím bychom vás mohli překvapit, když už jste zvládli takové věci jako napsat ódu na Habří, umělecky ztvárnit Habří nebo zdejší motorkáře, napsat legendu o této překrásné jihočeské vesničce, nebo dokonce vymyslet a předvést reklamu? A tak jsme se rozhodli, že vás tentokrát do vsi pustíme na základě úplatků. Každý z vás si proto s sebou přivezte: kancelářskou sponku (1 ks – velká, 3 ks – malá) provázek (1,5 metru) papír (A4) vajíčko (slepičí) průhledné desky o velikosti A4 (jinak nazývané košilka, slída… 1 ks) izolepu (1 metr) špejle (4 ks) balónek (nafukovací) Kdokoliv dorazí bez těchto komponent, nebude do prostor konání vánoční besídky vpuštěn, tedy ani k baru. Tím se dostáváme k místu konání, které mnozí z vás velmi dobře znají – Penzion Haberský vrch – tedy penzion umístěný v Habří na vyvýšeném místě. Případní zájemci o ubytování najdou kontakt na www.haberskyvrch.cz a nebo ………. však vy víte. Už teď se na vás skoro i docela těšíme! Motorkáři z Habří Ano, samozřejmě tahle pozvánka vyvolala spousty dotazů, k čemu že bude zapotřebí tolik materiálu. Cože jsme si to na ně zase vymysleli. Objevily se i pokusy o podplácení, ale zůstali jsme neoblomní! (Příště nabídněte víc). Naše, téměř domovská, hospoda byla na nápor motorkářských individuí připravena, Maruška nám navařila gulášek, někdo tam nahoře usoudil, že k Vánoční besídce patří sníh, tak ho na nás začal sypat. Čímž se pokusil zkomplikovat příjezd pár jedincům, ale jděte s tímhle na motorkáře 🙂 . Postupně dorazilo i pár zpozdilců, tak mohla Kačka vyhlásit letošní úkol. Nakreslit plán na perpetu mobile. Do toho se nikomu nechtělo. Měkoty. Tak to změnila. Vyhlásila úkol: nakreslit plán na jakési udělátko vytvořené z přineseného materiálu, díky němuž by se dopravilo vajíčko z balkónu na zem. V původním stavu. Celé. To se jim nad hlavami začalo kouřit, to byly úžasné myšlenkové pochody. To vznikaly na papírech nádherné nákresy. Další částí úkolu bylo podle svého geniálního plánu sestrojit udělátko funkční a pěkně ho vyzkoušet. To si ty své krásné hlavičky lámali! V některých týmech vznikaly vskutku neuvěřitelné kousky. Pod balkón jsme raději natáhli plachtu, abychom Marušce nezavajíčkovali podlahu. Né, že bychom úspěšnosti motorkářských výtvorů nevěřili, no ale přeci jen…. Sami výrobci si očividně moc jisti nebyli. Nevěřícně zírali na svá vejce padající z balkónu rychlostí většinou poněkud větší, než by jim bylo po chuti. Téměř plný počet bodů, za originalitu, získala Ivča. Jejich nápad na vytvoření minitrampolíny se zdál bezchybný, jen kdyby se na ni jeji parťák s vajíčkem trefil. Condorův létající stroj z prezervativu byl krásný na pohled. I ostatní nás, a snad i sebe, pobavili. Jen jedno vajíčko zůstalo neporušeno. Snad ani sám Merlin nechápal, kterak se jim to povedlo. Další úkol pro hosty vyhlásil, po právu, Ficcus. Rozdal všem lístečky, na kterých měli napsat která bílá huba, ležící na stole, patří k hubě živé, mezi ostatními pochodující. Téměř stoprocentní úspěšnost, a tím dokonalou znalost Motorkářů z Habří, předvedl Wéna. Ostatní si moc rady nevěděli (jak kdo). Pravda, třeba Mufa s Ficcuskou nezaměnil nikdo 🙂 . Pomalu by si zasloužili oddechový čas. Tak rozdáme PéeFky, letos vytvořeny Danem. Téma na ně bylo dost jasné. Tři rozbité motorky za jeden měsíc hrají na fotkách hlavní roli. Ještě vyfotit padavky roku a vrhnout se do víru tance pod taktovkou DJ Serži, do konzumování salámů, sýrů, tulči, piva, bechera……Prostě normální chlastačka. Jen jsme neodebrali hostům arzenál ……no a nechte té motorkářské verbeži, notabene pod vlivem, vajíčka a izolepu. Co se mělo stát, se samozřejmě stalo. Vejce se měnila z podoby pevné, bílé, do podoby velice nepevné, povětšinou žluté. Například vejce, Condorem vržené na Dana, dopadlo na Wénu, no a tak nějak podobně. Vejce nastrkaná do Condorových kapes zůstala nakonec neporušena. Mak s Merlinem se rozvzpomněli na svá mladá, uličnická léta a odmotávali izolepu z míst, kde měla zůstat a aplikovali ji na místa, kam rozhodně nepatřila. To se alespoň zdálo Marianovi a Condorovi při spatření svých čtyřkolových motorek. Condor prý dokonce při spatření svého olepeného auta utrousil i nějaké to peprnější slovo. K neuvěření. Konečně došla Tulča, vejce i izolepa a nám se podařilo rozehnat motorkářskou bandu. Část se odebrala k Siskinům. A tam…..no a tam se očividně pokračovalo. Né tak u nás. U nás už se nepilo (protože nebylo co), ale vytáhli jsme karty. V prší jsem fakt dobrá! Vyhrála jsem kopici sirek! O peníze se jim hrát nechtělo. Luxusní pohled byl na Condora nevěřícně zírajícího do karet, nad hlavou se mu objevila bublina s velikánským otazníkem a po chvíli zmateného uvažování vynesl šestku. Jen nechápu jednu věc. S tímhle balíčkem jsme už odehráli pár kol. To jsme si nikdo šestky nevšimli? Myška prý ano, ale dělala jakoby nic a hrála s ní. No, asi je na čase jít chrnět. Ráno jsem se snažila velice tiše, abych nikoho nevzbudila, vařit vyprošťovací polévku. Přišel Condor a šeptem jsme si povídali. Myška si po chvilce stěžovala, že se v tom kraválu nedá spát. Na Condorovo námitku, že on tedy šeptal, odvětila, že Condor svým šepotem probudí mrtvého za třemi zavřenými dveřmi. Mírně zmuchlaný Mak si stěžoval, že to mám prý ihned vypnout, a ukazoval ven na hustě se sypající sníh a ptal se, zda si uvědomuji, že náš chodníček končí ve křoví. Po zdělení, že na to přišel po tmě, nám ostatním docela zvedl náladu. A do tohoto okamžiku pronesl Icing velice zhnuseným hlasem hlášku dne: ,,Fuj! Spal jsem v Condorovi!“a nevěřícně valil své mladé oči na nápis na spacáku. Čímž nás rozesmál a Mariana doslova skolil na kolena. Někdy v tomto okamžiku si Mariano sáhl do kapsy a zjistil, že v ní má klíč, který včera v okamžiku bystrého osvícení vyndal ze zámku, prý v dobrém úmyslu. Chtěl zabránit případným žertéřům, aby pod vlivem dobré nálady a tulči tělocvičnu nezamkli. Zabránil, nezamkli ji ani majitelé. No a tím by se tak nějak pomalu dala Vánoční besídka Motorkářů z Habří zakončit. Jen ještě pár okamžiků u Siskinů, kde jsme se dozvěděli, že se tam večer nenápaditě chlastalo, pán domu rozbíjel skleničky a prý chtěl vysát Romču, čemuž jsme tak nějak nerozuměli. A to je vše přátelé………………teď jen nazdobit stromeček, připravit cukroví a čekat na Ježíška…

,,Budu mít naložený maso na gril“. No dá se týhle větě odolat? A to mi ještě sympatická paní v rádiu říkala: ,,Velikonoce budou pro motorkáře naprosto skvělé, silnice suché, sluníčko bude pálit o sto šest“. To se pak nechá člověk snadno zviklat k projížďce.
Serža přijíždí do Habří v 7,oo, aby byl připravený k odjezdu v plánovaných 7,3o. Před dvěma lety by měl minimálně dvouhodinové zpoždění. Přeci jen se u nás něčemu přiučil.
A tak vyrážíme v sestavě: Siskin, Siskinka (a její nové GéeSeRo), Serža a já, nejbližší a nejrychlejší (to jsme si mysleli) cestou k Horneťákovi na hájenku do Lískovic. Siskinův Caponord hlásí 6°C ( jó, to už je fakt zhýralost, mít na motorce i takovéhle vychytávky), Pepa trochu rozhazuje Seržu slovy, že to má nějak podhuštěný, a že má zajet k nejbližší benzínce si to dofoukat. Siskin jeho slova hází s mávnutím ruky pod stůl, a se slovy vlastními, že máme všichni fuelu dost až do Jindřicháče sedá na motorku a ujímá se vedení. Trochu mi vrtá hlavou, proč jedeme přes J. Hradec, když míříme na sever, ale nic nenamítám, jsem už tak nějak zvyklá na všechno .V Budějikách si Serža na červené stěžuje, že se mu jede nějak blbě, že mu to na kruháči uklouzlo, a že by si to docela rád dofoukal. Nadvelitel nedbá, jedeme dál. Na okruhu před Lišovem se Siskin utrhl a odletěl, říkala jsem své CéBéeFce, ať to nedělá, že se to nemá, ale ona nedbala, předjela Siskinku, doletěla Siskina a hrozně ráda by letěla dál, kdyby ve mně nezvítězil zdravý rozum a nevrátil plyn do únosné polohy. Jó, dneska by to šlo! Dneska by to jelo! No nic, tak zase ubrat, zařadit se a chovat se způsobně 🙁 . Míjíme benzínku v Třeboni, míjíme benzínku u Stráže, míjíme první benzínku v Hradci, míjíme druhou benzínku v Hradci, míjíme benzínku u Jarošova až si mi před Kamenicí nad lipou zeťáka, sotva s námi držícího krok, zželelo, šéfa jsem si dovolila předjet a zajela k tolik toužené hadičce se vzduchem u Slovnaftu. Siskin zareagoval slovy:,, uf, konečně! Už jsem málem na suchu a benzínka nikde!“
Siskinka se zlobí, že jsme blázni, že děsně letíme a s trochu provinilým úsměvem hlásí, že měla na tachometru 170 a to tedy ještě nikdy nezažila .Naštvalo ji, že i přes její rychlostní rekord jsme ji zmizeli v nedohlednu. Dáváme si automatový kafe a Siskinka nám rozdává čokoládky. Asi na oslavu nové motorky a rychlostního rekordu. Serža dofoukává. Zbytečně, měl v gumách vzduchu na rozdávání. A ještě se ptá, proč míříme na jih, když sídlo Horneťákovo konzulátu leží na severu. Ujišťujeme ho, že jih je někde úplně jinde, ale taky se Siskinkou nechápeme, proč míříme na východ. Siskin prohlašuje něco o tom, že se strašně naotravujeme, že jen chtěl, abychom se trochu projeli, a že teď už to budeme střihat na sever.
A tak střiháme. Serža se rozjel, jó jistota plných gum dělá divy. Pomalu se otepluje, potkáváme motorky, je mi nádherně motorkářsky jarně a cítím, jak se přiblble šklebím do přilby. Sem tam si ještě pobroukávám nějakou oblíbenou Hoptropáckou a přemýšlím, kdy mi bylo naposledy takhle fajn. Netuším.
Další kafépausa je v Chrudimi. Siskinka se vrací ze záchodu s rozzářeným úsměvem a se slovy: ,,Serža měl pravdu, jeli jsme na jih! Jsme v Chorvatsku, čůrala jsem pod palmou!“ Postupně se jdeme všichni přesvědčit. Čekala jsem nějakou obří fotku, ale né, vedle hýzlu stojí opravdu živá palma a nad hlavou se klinká něco připomínající liány. Asi té flóře dělá dobře místní aroma. Fakt džungle.
Popíjíme, kecáme nesmysly, jak už se tak na benzínkách kecává a Siskin nám hlásí, že Hanka….(to je jedno, co, to vám neprásknu). Hanka se ohrazuje: ,,Co mě boucháš?!“ Siskin odvětí, že se ji ani nedotkl. Na to ona, že jo, že chtěla říct: ,,Co mě práskáš?!“, ale že se ji otevřela pusa na něco jinýho.
U benzínky stojí papundeklovej policajt a láká nás ke společné fotce. Neodoláme, fotíme se a fotky hned rozesíláme. Od Lucky vzápětí přichází příkaz k uloupení policajta. V Habří se bude hodit! Ta motorkářská verbež si tam lítá jak se ji zachce. Lucky nápad nebyl asi ojedinělý. Policajt je zamčenej na pevnej řetěz.
Kašleme na uvězněnýho policajta a sledujeme skupinku nějakých divných mlaďochů. Nejstarší je mezi nimi jakási dáma se zasněným pohledem, oblečená do koberce. Parta kluků, kteří by podle mne měli být někde jinde a s někým jiným, oblečena do nějakých jednotných hábitů, onu dámu ohlazuje, češe ji vlasy a obdivně ji sleduje. Pak se všichni nasoukají do unaveného Favorita a odjíždějí za světlými zítřky. Usoudili jsme, že tu s námi pobývala část nějaké sekty a jejich královna. Siskinka podala návrh, abychom si taky zvolili královnu a uctívali ji. Jsem pro a navrhuju, že by mělo jít o nejstarší ženskou v partě. Siskin se nevyjadřuje, Serža neví o co jde, poněvadž má u ucha mobil a řídí opravu papírenského lisu. Sotva mobil položí, ženeme ho za řidítka, abychom odjeli před dalším zvoněním a řešením pracovního problému.
Jedeme dál za vůní grilovaného masa, potkáváme Kaipana, spousty motorek, nad hlavami bzučí hejna malých letadýlek, kolaři a bruslaři se nám pletou pod kola. Prostě si tenhle prosluněný, volný den každý užívá.
Do Lískovic přijíždíme bez bloudění, což je trochu nuda. Při bloudění a věčném otáčení se nacházejí ta nejhezčí místa. Projíždíme kolem něčeho otlučeného, polozbořeného, zarostlého a přemýšlíme, zda to jen ten zámeček, o němž Horňa mluvil. Asi ano. K hájence vede enduro cesta. Co taky čekat jinýho, že jo?!
Před hájenkou nás vítá rozšklebená Horneťákova tlama a elegantní Zuzčin úsměv. Honňa chytá první plusové body do hodnocení konzulátu připraveným tričkem a Zuzka prohlášením, že nás pozvali na návštěvu, protože chtěli strávit sváteční den s někým klidným, tichým a pohodovým. A to tedy my jsme!
Při prohlídce usedlosti se snažíme Horneťákovi taktně zdělit, že při koupi trošku naletěl, protože to, co nám ukazuje coby lesní, provoněnou studánku je vlastně žumpa a to dost smrdící.
Zato nám nabízí salát, klobásy a utajuje maso. Když už jsme z něj ten kus flákoty vymámili, tak se zase vymlouval, že se mu nedaří rozkecat gril. Ani to mu neprošlo. Oheň rozdělal starý zálesák Siskin a za chvilku zavládlo po celé hájence ticho, páč s plnou pusou se nemluví. Chcete-li zažít pravé obžerství, zajeďte na haberský konzulát do Lískovic. Buď nás chtěl tím množstvím zabít, nebo uplatit.
Jako sladká tečka se podávaly tradiční Hořické trubičky. Prý se v Hořicích vyrábějí stále ve velkém a každá slušná rodina má vlastní výrobnu. Tak si můžete koupit Novákovy trubičky, Benešovy trubičky, atd. Navrhla jsem Yousifovy trubičky. Návrh neprošel. To jméno by prý připomínalo trubičky s tkaničkou, připravené k vývozu na východ.
Po plodné debatě se přistoupilo k podobně plodné akci. Bylo třeba vyčerpat na rozbor trochu vody ze studny. Ač se sešli tři namakaní 🙂 motorkáři, betonovým deklem nehnuli a nehnuli. Nechali tedy svaly odpočívat a zapojili mozky. Horneťák vydoloval odněkud hadici a jal se vodu vysát. Na vlastní pohon. Pusou. Co se dělo v jeho těle netuším, ale zvenku to vypadalo úžasně komicky. Za chvíli mi připadlo, že máme v sobě pár panáků Tullamorky a né jen jeden Birell a spoustu citrónové vody. Padaly takové popůlnoční, opilecké návrhy, kterak dostat vodu ze studny. Problém nejvíc zaujal Seržu. Začal uvažovat, co s vodou, zjistí-li se její vynikající, až téměř zázračné vlastnosti. Od této myšlenky už byl jen krůček k myšlence ještě geniálnější. Založení společnosti ,,Yousifovi trubičky namáčené v Jandričově vodě“
Ta citrónová voda s námi dělá divy. Bylo by třeba se zvednout a popojet. Nikomu se nechce, ale představa čtyřhodinové cesty domů nás zvedá od kafe a trubiček.

Domlouváme se, že nepojedeme onou nejkratší, trochu nudnou cestou jako sem, ale dáme si nějaké ty zatáčky a vedlejší silnice. Začínáme stylově. Horneťák nám radí, abychom se nevraceli enduro příjezdovou cestou, ale vzali to přímo po louce. Prý je to blíž k silnici. A pohodlnější. Dobrá tedy. Nějak mu podvědomě nevěřím, ale vydávám se za ostatními na pastvinu. Má pravdu, co to na nás je, nějaký ten kilometr po trávě, přes houpáky, mezi žábami a cvrčky. A jsme na silnici, míříme na jih, míjíme lesy s koberci rozkvetlých sasanek a je zase fajn.
Silnička na Kněžice, Městec Králové, kolem Žehuňské obory se krásně klikatí. I těch děr je v asfaltu nějak míň, než na hlavní. Docela si to užívám a mám zase skvělý pocit.
Taky máte vždycky přes zimu strach, že ty stříbrný pentle silnic někdo vyrve, že už tam na jaře nebudou, že bude s motorkami ámen, že už si neužijeme?Já se vždycky bojím, že už ta zima neskončí, že už vždycky bude sníh a mráz, že ……..a pak přijde den, jako ten dnešní, všechny strachy spláchne s jarní vodou a přesvědčí mě, že zas bude dobře. A je!
S těmihle pocity projíždíme Kolín, Uhlířské Janovice a stavíme ve Vlašimi u benzínky.
Siskini zamáčknou slzu dojetí a vypráví nám, kterak zrovna u téhle benzínky, před lety spravovali Jawičku.
Pan Obsluha je asi zakuklený motorkář, chválí si, že je pravý motorkářský den a že to tu celý den hučí. Siskinům říká, že to byl právě on, kdo je tady před lety vytáhl z bryndy. Plkáme nesmysly. Také se vám zdá, že právě na benzínkách se semele nejvíc blbostí?
Přichází dědula podoben Funesovi. Vizáží i energií. Staví letité kolo vedle Caponorda a přikazuje mu:,,Stůj, tady máš bráchu!“ Pak poskakuje od motorky k motorce, pohlíží na tachometry a jen vrtí hlavou, kolik že se na tom dá jet. Rozčilujou ho digitální tachometry, ze kterých nic nevyčte. Docela nám připomíná děti z děcáku a čekáme, kdy řekne:,,teto, klíčky! Nastartuj mi to!“
Po obhlídce strojového parku přichází ke svému kolu a se slovy:,,Pojď blbče, nikdo Tě tu nechce“ elegantně naskakuje a mizí v dáli.
Mizíme taktéž. Směr jih, Habří, Haberská hospoda.
Doma zjišťujeme, že si bahňáci docela užívali. Pepa je protáhl cestou necestou, Ficcus utopil vypůjčenou čtyřkolku a Mufa potupně přitáhli na laně. Nechtěl mi prozradit proč. Až po dlouhé chvíli zdráhání povídá:,,víš, tam je takový červený čudlík, a ten když není zapnutý, tak to nejede“.

A dnešní výsledek?

Ujeli jsme 501 km.
Po cestě tam 271
a zpět 230.
Poučení pro příště: Když se jede na sever, tak se má jet na sever a né na východ!

Caponord vypadá jako bratr vysloužilého kola.

Kontrola konzulátu v Lískovicích

1.Cedulka MzH
chybí. Mínusové body

2.Tričko MzH
připraveno. Plusové body.

3.Pohoštění
nó, chvilku se zdráhal a snažil se nás nacpat špenátem.
Pak se nás zase snažil zabít děsivým množstvím dobrot. Takže mínus? No jo, ale ono to bylo všechno tak dobré!! Hm, takže vlastně plus. Veliké PLUS.

4. Obdivování členů MzH
nic moc, ale zase si nedělal vysloveně blázny, jak to má ve zvyku (hlavně ze mne).
takže plus.

Hodnocení:

Až na malé nedostatky (to je takový problém vyrobit cedulku,,Konzulát Motorkářů z Habří“?!)
se kontrolóři shodli na zanechání konzulátu v Horneťákových rukách.

Barča

Na Cccendu je spolehnutí. Cccenda má o nás motorkáře obavy, abychom se v zimě nenudili, tak nám připravuje zimní rozptýlení. Pár let za sebou už v létě hlásí termín ,,zimního boulink kapu Znojmo“. A taktéž pár let nám vyhrožuje, že tentokrát už opravdu, ale opravdu podlehneme znojemským machrům a pohár zanecháme v pořádající vesnici. A tak se stalo i letos. V létě oznámil datum – 7.2.2009, zavyhrožoval, že tentokrát budeme zírat na jeho plán a pak s pláčem a bez poháru opustíme jižní Moravu. Tož tedy 7.2. vyrazili z Habří Siskini, Ficcus, Lesan, Barča a Verča směr Asie. Siskin po cestě nadával na policajty před ním, na policajta za ním, na dodržování rychlosti. Já jsem nechápala, proč jsme nejeli na motorkách. Suché silnice a 5-7°C! Paráda! Né, mačkáme se v Siskinovo miniautě. K Cccendovcům jsme dorazili s 20ti minutovým předstihem a pán bytu nás za to nepochválil, prý je zvyklý, že se vždy opozdíme a teď jsme mu udělali bordel v harmonogramu. Postupně se dostavují Bullovi (haberské želízko v ohni) a znojemáci. Se znojemskými navazujeme rozhovor tam, kde jsme ho vloni přerušili a Ccceenda nás žene do dodávky. Vychází najevo jeho plán. Veze nás kamsi daleko. Říkám, ať mě vzbudí ve Vídni a zezadu se ozývají hlasy, že jim probuzení stačí až v Mariboru. Nakonec zastavujeme v Šatově před sklípkem. Moraváci se potutelně usmívají. Sami, znalí umění pití vína, spoléhají na naši nezkušenost a předpokládají, že se totálně zrubeme a nebudeme schopni výkonů na dráze. To ale neznají haberáky! Pan sklepmistr nás provází sklepem plným pronajatých vinných boxů, vypráví historii, snaží se ohromit jmény celebrit, majících zrovna v jeho sklepích své zásoby drahého moku. Kolem nás je prý vína za 30 miliónů korun. Část toho mění tu má i jakýsi Petr Jaroš. Kdo z nás jeho box najde, získá zdarma jednu drahou lahev. Našel ho Honza (nebo Lukáš?) ze Znojma. Cccenda hodně neochotně a mrzutě vyndavá klíče z kapsy, odemyká svůj box a nechává výherce vybrat cenu.

Po chvilce bloudění, při kterém to chvilku vypadá, že Bullovci budou mít od teď jen dvě děti místo nynějších tří, neb se Nika ztratí, se všichni nacházíme a zasedáme k prostřenému stolu. Cccenda se ujímá role znalce vína, otevírá jednu lahev za druhou, nalévá nám a moudře o všem hovoří. Občas mu musí neméně moudře skočit do řeči Siskin, poněvadž si na etiketě přečte údaje odporující Cccendově výkladu. Ten se zlobí, že mu do toho, ksakru, nemáme kecat, že jsme tu od toho abychom chlastali! Lesan poslušně chlastá, Bull by chlastal rád, ale nějak mu to nejde a my ostatní se bojíme víc napít, abychom neměli rozostřený zrak a třesoucí se ruku. Přesto si čím dál víc se znojemáky rozumíme, jen mě naštve Honza (nebo Lukáš?) otázkou, kde že vlastně to naše Habří leží.

Je načase opustit tento podzemní lokál a přesunout se do lokálu jiného. Bowlingového. Opět lezeme do dodávky a tentokrát se nám nechce spát. Naopak se všemu bezdůvodně řehtáme. Na místě činu se dělíme do pětičlenných družstev ke čtyřem drahám. Nás je jen devět a tak si losem vybíráme protihráče Zdeňka, aby nás posílil. Musím uznat, že ač Znojemák, hrál fakt za nás a snažil se. Po každé hře u dráhy zůstanou dva nejlepší a ostatní se budou důmyslně točit. Systém je to skvělý, jen číšník si to nemyslí a chvilku se nás snaží přesvědčit, že to je systém neskvělý, neřku–li úplně blbý. Ustoupil přesile a pak celý večer hledá kdo si kde a co a u kterého stolu objednal a těší se, až zmizíme. Jsou jedinci, kteří mu v tom bordel nedělají a způsobně sedí celý večer u jednoho stolu. Ale to je nuda, já se raději pokaždé otočím. Je to zábavnější 🙂 Snažíme se přesvědčit Bullovce, že jsme je opravdu nepasovali na čestné členy jen kvůli bowlingu. Jsou prostě skvělí! Bull jede jeden strike za druhým a Jana na dráze přímo baletí a ještě při tom získává body po desítkách. Siskin má divný, ale oprávněný pocit, že mu to tentokrát moc nejde. Ficcus má divný, ale oprávněný pocit, že mu to tentokrát docela jde. Ficcus si svých pět minut slávy užívá a trochu psychicky rozhazuje soupeře. Snaží se Soně ukázat správný hod, používá k předvedení pomůcku ,,padá, padá snížek bílý“, přičemž se snaží zapůsobit romanticky a elegantně. Romanticky možná působí (eleganci nechť zanechá Bullové), ale po Soniných dvou následných kanálech ho posílá kamsi a nechce si nechat radit. Já nemám pocit žádný, prostě jen tak házím a s údivem zjišťuji, že tentokrát nemám našlápnuto nejen na kanál roku, ale ani na poslední místo. Překvapivé!

Postupně Cccendovi dochází, že jeho skvělý plán tak úplně nevyšel, že ho stál jen pár lahví dobrého vína a my se přesto opět hrneme k vítězství. A je to tu! Poslední kanál, poslední Bullův strike, poslední taneční kreace Bullové. A Cccenda se zamračeným výrazem píše výsledkovou listinu. 1.Bull 2.Rosťa ( Znojmo) 3.Bullová Vítězný tým: HABŘÍ 🙂

Přebíráme ceny, poháry, platíme, Bull září, Cccenda se mračí a znovu lezeme do dodávky. Tentokrát má za volantem Bullovou. Zezadu se ozývají nejapné žerty o ženské za volantem, ale Bullová je umlčí naprosto profesionální jízdou. A u Cccendovic? Snaha o trochu párty, ale moc nám to nejde. Otevřená lahev vynikajícího vína zůstává nedopita, hromada jídla nesnědena. Cccenda odpadá s mohutným chrápáním. Během noci je k nám do pokojíku odejit Honza (nebo Lukáš?) z Jarošovic ložnice, děsně šramotí, budí nás, píše SMSku Lukášovi (nebo Honzovi?). Konečně je ráno. Budím bandu, zapínám odpočítávání časomíry do odjezdu a všichni na mne kašlou. Chybí tu Pepa a jeho autorita! Postupně po bytě bloudí pár ospalců (jen Verča je ze stejného těsta, jako já. Je vzhůru.), mezi nimi i Janička, dožadující se přátelské, růžové lentilky.

Opouštíme byt Jarošů, opouštíme Znojmo, opouštíme Moravu a se Siskinkou za volantem míříme domů. A Siskinka, mající dojem, že je už dlouho nuda, chytá jedinou kroupu v okruhu několika set čtverečních kilometrů a rozbíjí s ní okno u skoro nového Siskinova auta. Chvilku se nás snažila přesvědčit, že dojela děsnou rychlostí čmeláka o rozbila sklo o jeho tvrdou prdelku (viz. přednáška Oldmann, Křišťanovice). Pak ji ještě rozhodí, že ji klidně na cedulích oznamujících jakou jede rychlostí tykají: ,,Zpomal! 67km/h“ A aby mě přesvědčila, že jet na motorkách by byla pěkná blbost, sešle na nás sněhovou kalamitu. Na Vysočině je svatba. Čerti se tam žení. I přes nepřízeň počasí dojíždíme v pohodě domů. Takže! Cccendo, opět už poněkolikáté! Dík za skvěle připravenou a zorganizovanou akci. Ahoj příště! 🙂 Barča

Sobota 20. 12. 2008 Velká haberská vánoční besídka  – Dubné -Hospoda Na Růžku „Tak tu zase máme bílý vánoce… “ Tradiční vánoční besídka motorkářů z Habří. Letos jsme se rozhodli uspořádat pouze jednu. Někdy toho máme „málo“ a děláme i dvě! Jak již všichni vědí, účast na besídce není jen tak zadarmo. Pro účastníky je každoročně připravena podmínka účasti. Pokud není splněna, následuje tvrdý trest, někteří již vědí… Tentokrát musím chválit, protože všichni byli připraveni. Dokonce i my… Dopoledne mi zavřískal telefon. Jen velmi neochotně jsem ho šla zvednout, protože jsem zrovna pekla „zelíčkovej“ na večer a měla jaksi trošku „zaprasené“ ruce od mouky. Nicméně volající byl trpělivý, vyčkal až si opláchnu packy a tak se dočkal přijetí hovoru. Volal Ficcus: „Hele, dostali jsme s Lenkou takovej nápad na besídku,“ a hned hbitě vysvětloval co a jak by si to představovali. Zalíbilo se mi to a tak jsme se domluvili a svolali motorkáře na pátou k Puffrům, abychom si to překvápko stihli alespoň trošku secvičit. Na pátou jsme se siskinem vyrazili společně s ficcusama a dětma k Puffříkům. Ficcus opět všechno bujaře vysvětloval a šermoval ve vzduchu velkou čtvrtkou, na které byl z jedné strany namalován řízek se salátem a na druhé postel s peřinami (duchnami). Z další čtvrtky měl vystřižené obří puntíkované trencle. (To vše kvůli pasáži: „Na lavičce v parku skrčenej pod kabátem, možná se mu zdá o řízku se salátem, o čistým prádle, o teplý posteli…“). Trošku jsme byli nesví ohledně zapamatování si textu, ale to už zase měla dokonale zmáknutý Lenka a tak nám všem rychle rozdala papíry s vánoční koledou „Šťastný a veselý“ od skupiny Traband. Hned ladíme hlasy, rozmlouváme se: „LODYHA, LODYHA…“ a Pepa se učí ležet se zkřivenou hubou (promiň Pepo) na lavičce jako bezdomovec s prázdnou lahví „Tullamorice“ („Na lavičce v parku přikrytej novinama leží ňákej chlápek, špínu za nehtama, s prázdnou lahví Tullamorice“). Domluvili jsme si choreografii – skupinové houpání ze strany na stranu za lavičkou s Pepou a ficcus se snažil trefit do textu s ukazováním obrázků. Mával u toho rukama jak regulovčík. Refrén: “Ježíšek zase nepřišel, jen zlatý prasata a bílý sloni, asi se někde zapomněl, jako předloni, jako vloni“…zpívali děti. Pak už zbývalo jen vymyslet, co si vezmeme na sebe a hurá do místa konání besídky, což bylo netradičně v salonku Dubenské hospody. Aby příchozí nebyli na pochybách, že by snad šli špatně, zavěsila luffa pro jistotu nad dveře velikou ceduli HABŘÍ. Posedali jsme ke stolům a čekali, kdo z přihlášených dorazí. Zatím se odhlásili Mak s Myškou a nakonec nedorazil ani Wéna. Kupodivu celý zbytek nahlášených dovalil a tak jsme si nejprve všichni postupně objednávali večeři. Bylo na výběr z několika jídel. Já měla vynikající kuřecí řízek, kdyby Vás to náhodou zajímalo :o). V nabídce byl i hovězí guláš a táborská bašta. Když už se všichni najedli, rozhodli jsme se, že se předvedem. Oblékli jsme si své kostýmy ala bezdomovci – vaťáky, čepice, klobouky, rukavice bez prstů, Pepa děravé ponožky (…“děravý boty vod Armády spásy“…) a vyrazili jsme na scénu. Postavili jsme se zády k publiku těsně před Pepu ležícího v paruce na lavičce a za znění prvních tónů, se rozestoupili a přesunuli za lavičku. Začali jsme se vlnit ze strany na stranu a společně s písní zpívat, přesně tak jak jsme si to nacvičili. Na závěr vytáhla luffa ceduli s nápisem: „S motorkáři z Habří na věčné časy“, kterou ještě těsně před besídkou rychle vytvořila (řekla bych, že jedině díky důkladné průpravě z tábora ;o)). No byl to určitě úspěch – né, že bych nás chválila, ale jak se říká, nikdo jiný to za nás neudělá. Dokonce jsme si do klobouku položeného před námi na zemi vyžebrali asi 50 Kč, na které se hned po skončení koledy, vrhli všechny naše děti a snažili si je poctivě rozdělit. Po té jsme je odvezli k babičce a mohlo se přejít ke splnění podmínky účasti všech přítomných, kterou letos bylo herecké ztvárnění reklamního spotu na jakýkoliv existující či vymyšlený předmět a to samostatně či ve skupině. Doufali jsme, že si i letos všichni zaslouží PFky -tentokrát propisky s logem Motorkářů z Habří. Každý se s tím popral svým osobitým způsobem a tak jsme měli o zábavu postaráno…pobíhal zde úchylný Santa; děvčata v bílém rozdávala bonbónky; Roadmagor si jízdou na pidimotorce chtěl vyrazit zuby a zatímco se Márrio při tom pral s medvědem, ocákal je Chosé vodou z ostřikovače; poté zavítala Andy s Peťou Fazrem coby pánem s plenou; uhodli jsme mariánovu hádanku: „Když to jde dovnitř je to suché, když to jde ven je to mokré.“; poznali jsme rodinný život u Kolářů; Luboš přednesl krátkou báseň a nakonec jsme poznali milovníky zvířat Hórňu se Zuzkou, kteří se urputně snažili zbavit svého čtyřnohého né moc poslušného miláčka. Protože Jaba, jakožto čestný člen motorkářů, nedorazil v tričku a stále měl nejapné poznámky, požadovali jsme po něm také splnění podmínky. A tak, i když nesehnal kytaru, rychle vypotil báseň o motorkářích z Habří, kterou pak provázel boucháním do bubínku vytvořeného z hrnce místní kuchyně. Ještě jsme jmenovali Horněťáka novým čestným členem a pak už následovala bujará zábava a o tom již jen ve zkratce: Andy byla poměrně brzo odvlečena domů, vzhledem k celkové únavě ;o), hrál se fotbálek, pilo se a kecalo, jeden z nás byl dopaden policií ČR pod mírným vlivem…o tom se raději nebudu rozepisovat, zachraňuje ho Lesánek, Honza se při odjezdu snaží narvat Barče do kufru, Horneťák se vydává na noční pochod, Jeník padá do louže… zapsala siskinka

Že prý je Vídeň v čase předvánočním krásná. Že prý tam vaří skvělý punč. Že stojí za to, Vídeň vidět, punč popít.

Né, že bychom všemu věřili, ale stejně musíme vykonat kontrolu na našem vídeňském konzulátu, tak spojíme příjemné s užitečným.

Pár dní před naší výpravou létají maily mezi Habřím a Vídní. Píšeme Alexovi, ať nám nic nechystá, že jídlo přivezeme. Vídeňská sekce Haberských motorkářů si nedá říct a píše, že žádné jídlo vozit nemáme, že všeho bude dost, že hlad mít nebudeme, a ať se opovažujeme něco vozit! Haberští nedbají a Ficcus zachází dokonce tak daleko, že obětuje předek svého služebního vozu a sráží rovnou DVĚ srny jednou ranou. Gulášek je navařen, bramborové placky usmaženy, dort upečen……můžeme vše naložit do aut (na motorky je přeci jen zima) a vyrazit.

Cestu máme trošičku komplikovanou. Nejprve se Serža důrazně zdráhá použít svoje auto coby transport pro obří hrnec guláše. Dostává vyrážku při představě jediné mastné skvrnky a my mu chceme nacpat do auta několik desítek litrů guláše! Skandál! U Ficcusů se přerovnávají spacáky, aby se nakonec svezly srnky vozem, které je usmrtilo.

Ještě nás mírně zdrží zajížďka na OMW pro jediný konkrétní druh oleje, který baští Seržovo BMW. A ještě je třeba ho ihned dolít. Při tomhle zdržování nám dochází, že zkratka BMW znamená Brzy Měnit Wolej.

Dost zdržování, Vídeň čeká! A s ní i konzul Alex a tělocvična plná jídla. Vypadá to, že se tu můžeme zabivakovat na měsíc.

Neúspěšně se pokusíme proviant zlikvidovat, ale on vyhrává, tak se raději vydáváme do ruchu velkoměsta.

Alex se snadno vžívá do role starostlivého školníka, řekne co, kdy, kde, jak, proč, vrazí nám všem do ruky papírky s jeho vytištěnou adresou, telefonním číslem a čekám, kdy vytáhne provázek, že se ho máme na vycházce držet.

Spolehlivě dohlédne na naše nastoupení do tramvaje a následné vystoupení z tramvaje, kdesi ve středu velkého města. Jsme vcucnuti do davu a nejlíp se mají minificcusky, které mají přehled. Chlapi si je posadili za krk..

Je až s podivem, že jsme se mezi milióny světýlek, tisíci vánočních cingrlátek, desítky stánků nepoztráceli. Nějakým zázrakem jsme se našli u stánku s punčem. Kromě lahodného obsahu jsme koupili i hrnečky.

Ač musíme uznat, že je Vídeň opravdu nádherně načančaná, nic moc nás tu nedrží. Přeci jen nám kouká sláma z bot a nejsme z haberské návsi zvyklí na mačkání, strkání, funění podivných individuí za krk. Pomalu se probojováváme lidskou řekou někam, kde se budeme moci pohybovat soběstačně ve směru, který si sami určíme.

Podařilo se a teď, mimo hlavní centrum města, si můžeme předvánoční atmosféru vychutnat relativně v klidu. Na stromech visí rozzářená červená srdíčka (fakt jsou Vánoce, i když to vypadá na Valentýna), mnohobarevná cukrlata, u podivně plastové perníkové chaloupky vystrkují čumáčky ježci, zajíčci a jiná verbež. I poctivé, cihlové budovy mají nasvícené a nazdobené kabáty, aby vypadaly jako z cukru a krajek.

Zrak z toho přechází.

Opouštíme tedy mumraj a vracíme se do tělocvičny k plným stolům. Ani teď se nám nedaří nad jídlem vyhrát. A to se ještě někteří z nás snaží dostat do formy cvičením na kruzích.

Docela bez odmlouvání zaléháme na žíněnky, které pan domácí vybavil našimi jmenovkami a plyšáky. To prý proto, abychom se nebáli místních strašidel. Což o to. Nebojím se, ale stejně vím, že se mi bude blbě spát. Pokaždé mám v téhle staré budově děsivé sny.

Ráno nám přichází k chuti zbytky od večeře.

Alex nás prosí o rychlý přesun mimo tělocvičnu. Odpoledne tu mají děti nějakou akci a on to musí připravit. Radikálně odmítá naši pomoc a docela rád by nás už viděl někde jinde, nebo raději neviděl vůbec. Prostě nás vyhazuje 🙁 . Ale vylepšuje to tím, že s námi vyhazuje i Světlanu, která se o nás má postarat. A to se tedy budeme mít. Už z minule víme, že procházka po Vídni se Světlanou je zážitek. Ona má v malíčku znalosti o každém zdejším kameni, každé cihle. A ještě o tom umí pěkně povídat.

Asi ji bylo jasné, že dnes nás historií moc nenadchne. Zamířila rovnou před chrám Karlskirche. Ale ani trochu proto, aby nám řekla, že tenhle největší barokní chrám na sever od Alp, nechal postavit roku 1716 Karel VI. na počest italského duchovního, Svatého Karla Boromejského. Onen duchovní se věnoval obětem moru, což bylo v té době ve Vídni konání velmi důležité. To nám Světlana zatajila, ale naopak nás upozornila, že se tady nejčasněji otevírají stánky s punčem. Za tento nápad jsme ji zapsali velké, významné plus.

Před Karlskirche byla vybudovaná malá, přenosná farma. Všude spousty slámy, chlupatých ovcí, chlupatých koz, chlupatých prasat. No fakt! Neviděli jste chlupaté prase? Jeďte do Vídně!

Celá atrakce zaujala nejvíc Fijiho. Lucky oříšek (tedy pardón! kříženec retrívra s pitbulem) lítal ve slámě, jakoby měl největší spotřebu punče. A to tedy neměl. Je ještě mladiství! Okounějících, či si s Fijim hrajících je tolik, že jsme měli vybírat vstupné.

Postupně, na mnoha zdejších, krásných věží odbimbalo poledne a řeklo nám, že máme hlad, ač jsme ho rozhodně mít neměli, po tom co jsme do sebe nacpali. I přes srdceryvný Fijiho pláč opouštíme slámu, prasata, kozy a míříme k restauraci Bamboo. Přidává se Alex, který má hotovo, už nás rozhodně nechce vyhodit a slibuje nám náramné hody. Ujišťujeme ho, že hody zažíváme od našeho příjezdu.

Na plné žaludky zapomínáme při pohledu na několik druhů mas, mořských potvor, zeleniny, ovoce, příloh, něčeho, co nevím co je, a co jsem nikdy neslyšela, že by se dalo jíst. Postupně si nakládáme talíře a odnášíme šéfkuchaři, aby nám ty potvory uklohnil. VYNIKAJÍCÍ! Tady bych chtěla obědvat alespoň čtrnáct dní, abych všechno ochutnala.

S posledním soustem na talířích se pomalu blíží náš odjezd. Né, že by se nám odtud chtělo, ale stejně už nám tu nic nedaj 🙂 .

Nezbývá nic jiného, než se přesunout k autům, navalit nacpaná břicha do sedaček, zadat do GPS: domů, a vyrazit.

Jo, a abych nezapomněla. Vlastně jsme sem nejeli baštit a nalévat se. Jeli jsme na kontrolu!

Bylo zjištěno, že konzul absolutně nespolupracuje! Řekne-li se mu, že nemá připravovat žádné jídlo, připraví pohoštění pro 58 osob! (přijelo nás 12).

K plusu je mu připsáno, že se pokusil o vyvěšení cedulky ,,Konzulát Motorkářů z Habří“. Jen mu to zhatilo vedení školy. Prý se pod nápis: ,,Církevní škola“ nějak nehodí to naše logo s lebkou 🙂

Takže je třeba vyslovit našemu velvyslanci veliké díky. Za vše.

Vše to začalo 8.8.2oo7, nebo vlastně dřív, ale to tu nebudu rozvádět. Prostě 8.8.o7 se na svět mimo spousty jinejch dětí vyhrabala i Terezka. Přestože se o ni staral v prvních dnech tatínek, rostla ve zdraví a spokojenosti, aby se dočkala svých prvních narozenin. A k těm dostala krásný dárek. Dvojnásobné ANO maminky a tatínka. A my, motorkáři z Habří jsme na tu slávu, pivo, prasátko, muziku atd. byli pozvaní. Tož jsme tedy svolali schůzi, na které bylo nutno vymyslet svatební dar. Vázičky, hrnečky, topinkovač od nás snad ani nemohli Cccendovci očekávat. Zajisté očekávali nějakou blbost, tož jsme je nemohli zklamat. K získání dárku bylo třeba převlečení Cccendy za Janičku a Janičky za Cccendu. Nějak se jim do obrácených rolí nechtělo, ale po chvilce si je vysloveně užívali.[Not a valid template]Po uplynutí dané hodiny, během níž jsme se královsky bavili Cccendovými pokusy zachovat si ladné křivky, dostali novomanželé poukaz na prožití romantického víkendu v luxusním svatebním apartmánu v oblíbené a hojně vyhledávané lokalitě. Lokalitu určili vcelku bez problémů a rychle. Samozřejmě v Habří. Ale nějak se jim nezdálo, že by zrovna v Habří měl být luxusní apartmán. Nonono! To že je v Habří pouhých devadesát obyvatel, neznamená, že by se u nás nedalo ubytovat luxusně a nadstandartně. Ještě týden před plánovaným víkendem se ze mne Cccenda snaží tahat rozumy, cože jsme to vymysleli za blbost, a kdepak že je ubytujeme. Nezatloukám, na rovinu přiznávám, že v krásném penzionu, v nádherném svatebním pokoji. Hodně divně se na to tváří a nevěří, hýzl, nevěří, že v Habří cosi takového je. A pak nadešel onen víkend. Zahájil ho již ve čtvrtek Boš s rodinou. Přijel z kraje krásného, moravského do kraje ještě krásnějšího, jihočeského. A přivezl sebou manželku Katku, dcerku Peťu a synka Martínka. A ten mne tedy fakt dostal. Hned, bez předchozího dlouhého seznamování se nechal chovat a vůbec ode mne nechtěl. A už vůbec né k tatínkovi. Ačkoliv Boš tvrdil, že synátora fakt nemlátí ani jinak netýrá. Večer jsme poseděli u Marušky v penzionu, probrali poslední detaily nadcházejících dní a někdy mezi třetí a čtvrtou tulamorkou jiskřili skvělými nápady. Za nejlepší považuju nařízení novým čestným členům motorkářů z Habří zajištění našeho velvyslanectví v jejich domovech. A pak nadešel páteční večer 26.9.2008 a s ním dorazili i skoronovomanželé. Jejich překvapený a mírně znechucený výraz ve tvářích, při spatření trochu vybydlené a dost opotřebované chatky, bych vám přála vidět. Trochu rozpačitě krčili rameny. Cccenda se kolem smutně rozhlížel, kdeže jsou motorky a jak to, že se tu nekoná žádný sraz a Janička se vzmohla na slaboučký protest. Prý jim tam bude asi zima. Tož se naše srdce ustrnula, zavázali jsme hlavním aktérům oči, aby je ta nádhera nepovalila a dovedli jsme je do onoho, opravdu krásného, pokoje. A tady se jim oči rozzářili překvapením a obdivem, tohle v Habří fakt nečekali. Ještě je trošku dojalo jejich svatební foto visící nad postelí.[Not a valid template]A pak se šlo jen tak mírně pařit. I s Terezkou. Ta holka má fakt výdrž, po kom ona asi bude?! Boš sedí s haberským kamarádem, taktéž postiženým jadernou energií, a živě se baví, pro nás úplně cizí řečí. Nás ostatní baví Ficcus historkou, kterak koupil kamion pytlů na mrtvoly s myšlenkou, že kupuje skvělé a děsně laciné spací pytle. Máte-li někdo zájem o krásný, nepromokavý pytel na mrtvolu, obraťte se na 602409512. Po další, bystré Ficcusovo myšlence o novém vytápění baráku tělem, už to Boš nevydrží a ptá se, cože je vlastně Ficcusova profese, zda on náhodou není brouk Pytlík, práce všeho druhu. A náhle, do těchto hodnotných debat, vstupuje Maruška s tulamorkou na tácku a se slovy, že pro nás vyhlašuje tento víkend množstevní slevu na tulču. Začíná nám to dobře. Janička využívá luxusního bydlení a naloží své tělo do vany. Ještě počkáme na Alexe, jedoucího z Vídně v noci a v zimě. Vypadá dost unaveně, ale prý né z cesty, ale z toho, že dnes nafoukal 250 balonků. Ubytuje se na chatce č.1 a vyhlašuje mejdlo na jedničce. Nikdo se nepřidává, jdeme spát.[Not a valid template]V sobotu ráno mají Cccendovci malá očička. Cccenda od tulči, Janička od Cccendy a Terezky. Terezka prý vůbec nespala, chtěla navštívit slíbené mejdlo na jedničce a Cccenda prý chodil kolem postele a ptal se, kde má postel. Plán na dnešek nám trochu zkomplikovala Janičky alergie na přírodu, prý do lesa fakt nemůže, páč by se tam udusila. Škoda, lesní plán považuju za vydařený. Alex nás sice přemlouvá, že to Janička dá i když to ještě neví. Se Siskinkou ho ujišťujeme, že to fakt neriskneme, on na to odpoví, že tedy dobrá, že to tedy chápe, že Janička není taková gumová Haberačka jako my. Nevadí, navrhujeme plán náhradní. Janička nadšeně souhlasí se zoologickou na Hluboký. Ještěže má alergii jen na flóru a ne na faunu. Motorkáři dostávají písmenka, ze kterých by si měli Cccendovci večer vyluštit, kdepak že mají ukrytý svatební dar. Má to malý háček, za každé písmenko musí splnit úkol. Alex se chopí příležitosti a tvrdí Janičce, že má písmenko ukryté pod jazykem a přemlouvá ji k hledání. V ZOO jsme se trošku rozprchli, no vlastně jsme ji celou mírně zaplnili. Lenku zaujal latinský název pro straku obecnou, je celá spokojená a hned má úkol pro Cccendovce. Mne zase zaujal nápis ČESKÝ LES na jakémsi pavilonu, vlezu papundeklovými dveřmi mezi nějaké divné křoví, betonové skály a pomyslím si, že sem Janička nemůže, páč by otekla. První na koho v umělé houštině narážím je Janička.[Not a valid template]No obědě se nic zvláštního nestalo. Tedy alespoň si na nic nevzpomínám. No, když tedy nepočítám Siskinky úkol, aby Janička s Cccendou proběhli na dětském hřišti opičí dráhu. Naše fandění pár jedinců trochu rozehřálo a tak Icing děsně skvěle klopil na dřevěný kachně až dřel koleno o kačírek, přičemž vyřvával ,,to je moje první kolínko, hurá, dovedu to!“ Cccenda to taky chvíli dovedl, ale prudkou levou neustál a vyškarpil se. Po drsné jízdě Siskina s batůžkem už personál restaurace nevydržel a přišel nám něco říct. Ani vlastně nevím proč. Všechny naše přítomné děti byly přeci děsně hodné a krásně si na hřišti hrály. Myslím, že moc nechápaly, proč tak rychle mizíme. No rychle, asi moc rychle ne. Zdeněk si ještě našel čas přehazovat Kačku po hlavě za ohradu k ovečce. Ovečka nebyla ovečka, byl to beran. Zdeněk měl velké hoňky Kačku vytáhnout dřív, než se s beranem blíže seznámí. Zato ho napadla agresivní černá labuť a užmoulala mu mikinu. Mám dojem, že je nejvyšší čas ze zologický zmizet.[Not a valid template]Vracíme se do Habří, kde se naše banda rozrůstá o Karla, Ninu a Michálka. Začíná ženský plkání kterak který drobeček papá, kaká, blinká, krká, spinká. Drsní chlapi toho mají dost a jdou si hrát s letadýlkem. Letadýlko je Boše a on ovládací krabičku z ruky nedá a nedá a nedá. Je JEHO a on ji nikomu nepůjčí!!! Hlavně néé Siskinovi! Na krabičce jsou dvě páčky, to je pro Siskina moc a to by fakt nezvlád. Je po bleše. Při návratu z leteckého dne má Siskin blízko k slzám. Ještěže ho Cccenda s Janičkou rozveselí splněným úkolem. Tanec, básnička, zpěv. Jo jo, jsou to Moraváci, tohle jim fakt nedělá žádný problém. Dáváme si trochu pohody a klidu před večeří. Někdo hraje pinčes, někdo jen tak relaxuje, a Siskinka si přeje stáhnout fotky od Cccendy. Přechází ji to, když vidí jeho hodně opotřebenou flešku. Prý ji nechce, protože by si s ní zničila svoji dírku. Postupně přijíždějí další gratulanti ( PeťaFazer, Andy, Myška, Mac…) a Cccenda začíná vypadat spokojeně. Konečně ten vytušený sraz. A pak už jen trochu nudný večer. Bezva dlabanec od Marušky, přání Alexovi k narozkám. Trencle s logem Motorkáři z Habří jen tak někdo nemá. Alex jó.[Not a valid template]Udělení titulů Čestný člen Motorkářů z Habří a s ním spojený proslov, proč že si ho dotyční zaslouží ( někdo to dal, někdo ne). S nápadem na zřízení konzulátů souhlasili všichni. To jsem tedy zvědavá, kdy se objeví ve Vídni pod cedulkou Církevní škola nápis Konzulát MOTORKÁŘU Z HABŘÍ. JaBa nás trochu vyděsí myšlenkou, že teď je vlastně KONSUL, osvícený konsul! A zase o kousek povyrostl![Not a valid template]Cccenda zuřivě zjišťuje latinský název straky obecné a né a né ho zjistit. A pak se nám oslava zvrhne trošku očekávaně ve schůzi probírající dětský tábor. Láďa si mi druhý den trošku stěžoval, že ho v půl druhé přivábilo světýlko, napovídající, že konzumujeme zlevněnou Tullamorku a na místě zděšeně zjistil, že nekonzumujeme, ale fakt vážně hovoříme. A to prý komunistům nikdo nevěřil, že dokážou schůzovat hodiny a hodiny. On už tomu prý věří. Hotovo, konec, spát! A ráno na snídani. Cccendovcům se nepodařilo vyluštit tajenku. Nevadí, vzdávám se. Dostávají novomanželské blahopřání s textem, že co by prý ještě chtěli, neboť dárkem byl tento víkend. Tak ještě zapakovat novomanželskou fotku, Terezku, Martínka, Peťu, letadýlko, atd. a pomalu se rozloučit. Nevadí, však my zase vymyslíme nějakou blbost. AHOJ PŘÍŠTĚ! Straka obecná se latinsky nazývá PICA PICA!

29. 2. 2008

Akci popisuji už nějaký ten pátek zpětně. Tak doufám, že nebudou nějaké nesrovnalosti. Dívám se na fotky a snažím se rozpomenout se na detaily cccendou organizované akce ve Znojmě – boulink 2008.
Z Habří vyrážíme dvě auta a to v sestavě: Jeník, Pepa, Barča, já a siskin. Barča hrozně frfňá proč nejedeme na motorkách – vždyť je přece krásně. Cestou na benzínce nedaleko Počátek ještě nakládáme Wénu, kterého přiváží brácha. Dáváme si kávu, pozorujeme místního psíka a jedeme dál. K cccendovi pak ještě přijíždí naši další borci – Bullovi. U cccendy doma probíhá chování a pózování s jejich malou Terezkou, hodnotíme jejich nový byt. Na večer pak jedeme hrát turnaj v bowlingu. Za Znojmo pak nastupuje Janička, Soňa, Andrejka, cccenda, Erik, Laďa, Olda a Rosťa. Vítězným týmem se nakonec s velice těsným výsledkem stává Habří. V jednotlivcích zaujímá 1. místo – Bull, 2. místo – cccenda a 3. místo – Bullová. Strajkerem roku je Bull a ačkoliv jsme se s Barčou hodně snažili, kanála roku nám vyfoukla Andrejka. Cccenda rozdává medaile, poháry a věcné dary. Po akci ještě chvilku sedíme u Janičky a cccendy doma, popíjíme a moudře hovoříme. Wéna odpadává a usíná, cccendovi zas náhle upadlo tělo. Jdeme spát. Ráno je ve Znojmě docela hezky, svítí sluníčko. Barča s Pepou a Jeníkem vyrážejí hned brzy ráno, my s Honzou a s Wénou o trošku později. Cestou zpět se zatahuje a na Vysočině projíždíme skrz vichřici, kterou všichni nyní známe pod názvem Kiril. Větve lítají vzduchem a válejí se všude po silnici, prší a fouká dost silný vítr. Je to docela nepříjemné. Odvážíme Wénu do Počátek, tím se tomu asi i trošku vyhybáme. Za Jindřichovým Hradcem už se to sklidňuje ale následky jsou všude patrné. Mimo jiné projíždíme kolem malého auta SMART, na které spadl strom – přesně na ty přední sedačky, kdo ví, jak asi dopadl řidič. :o( Nooo myslím, že jsme všichni rádi, že jsme se nenechali Barčou vyprovokovat a nejeli do Znojma na motorkách. ;o)) Akce byla moc fajn, děkujeme!

siskinka

Žil byl jednou na jihu království, v malebné vesničce šprýmař a snílek Petřík. Tropil si žertíky ze svých druhů, nešetřil žádného kamaráda, ba ani neznal úctu ke stáří. Po čase mu už žádný nevěřil ani datum. Ale že měl za kamarády nás, dalo se vcelku očekávat, že se jednou ucho utrhne a my mu to vrátíme i s úroky. Jednou, takhle po ránu, stál Petřík za svou pastouškou a hleděl na hladinu nazelenalého rybníčku. Tu zvolal: ,,vidím doky veliké a v nich flotilu krásných lodí vyplouvajících po potůčku na světová moře!“ A jal se uskutečnit svůj sen. A že to nebyl žádný malý trouba, nezašel k prvnímu truhláři pro pár prkýnek, z nichž by si stloukl jen tak nějakou kocábku. Raději vyslal poštovní holuby k pánovi moří za devatero horami a devatero moři s prosbou o zaslání plánů na stavbu kocábky v našich krajích nevídané. Prý nebude moc veliká, ale táák krásná, že budeme všichni hledět úžasem neschopni slova. A začal nám vyprávět, kterak začne krásný život námořníka a měl při tom v očích dálky daleké a touhy mořeplavců. Tak nám svitla naděje na potrestání Petříka za léta jeho žertíků. Pán moří na Novém Zélandu neznaje zeměpis a tudíž netušíc, že naše zemička nemá moří, vyslal holuba s plány opravdu zpět. A tehdy přišla naše chvíle. Zmocnili jsme se holuba, ukořistili plány, holuba sežrali ( néé! To bychom neudělali). Plány 5timetrové kocábky jsme zaměnili za plány kocábky trošku větší – 126timetrové Aurory a pěkně ji Petříkovi podstrčili. Petřík, celý šťastný, že se na něj daleký vládce nevykašlal, honem roztruboval na všechny strany, že už mu plány dorazily a že může začít se stavbou. Tak moc se těšil, že si snad ani v první chvíli nevšiml, cože to bude vlastně stavět. Až po chvíli nevěřícně zíral, postavil se před Brčálník a zjišťoval o kolik metrů bude jeho loďka přesahovat vodní plochu. O hodně! A tu mu z očí vyprchaly dálky daleké a usadil se tam místo nich černý smutek. Byl snílek, ale blbec néé! Pochopil, že tohle je pro něj velké sousto. Auroru nezvládne. Popsal na pergamen vzniklou situaci a odeslal zpět na Nový Zéland ( vzpomínáte, holuba jsme nesežrali). Pán moří mu odpověděl, že neví, co je Aurora a ať si z něj Petřík netropí šašky. A tak Petřík plakal na všechny strany. Stěžoval si tam i onde a pomalu chřadl a chřadl. Přestal žertovat, a už to vypadalo, že ulehne se zlomeným srdcem, když tu se nám ho zželelo. A tak jsme pověřili Siskina, neboť má střevo a hlavně v robotě nemá nic na práci a tudíž hodně času, aby sesmolil vyděračský dopis A on tedy sesmolil, tohle z něj vypadlo: Daragoj Pjotr, menja zavut Volodja. U menja dlja tebja óčeň charošaja informácia . U menja v trezore ležiť plany tvajej kocabky Charlej s nomerom 16. Kagdá ty jiščo někagdá chočeš ety planočky pasmatreť ja tebje jich vydáju. Prichadi v pjatnicu 1.2. 2008 v 21,30 na graz balšoj vodnoj plochy v Šindlovych Dvorcach. Priněsi saboj výkupné. Adnu butýlku whiskey Tullamore Dew i kus špeká ili pršutá. Ja tibje varůju. Nikakája policia, nikakoje svjedky, nikakoje padfuky. Kak u tebja někakoje něcharošije správanie ja vhodim planočky do studenój vadý v rýbniku, kde jich ožužlájět kápr ili suméc. Na grázi ty chodí tam i zpět po celoj dýlke. Ja tebja v spravnoj čas pakažů. Ješčo raz! Nikakoje padfuky! Nas mnogo! My mafíja! Privet Volodja no fuj! To jsem se vyděsila, on to hošík určitě nedělá poprvé. To vypadá, že má ve vyděračských dopisech praxi. No a jak se vyděsí Petřík, až najde tenhle dopis na zápraží. Našel, ulekl se, rozklepal, pohladil věrnou choť a robátka po vlasech, sepsal poslední vůli, vzal divého psa Baskervilského a vydal se pod rouškou tmy na smluvené místo. A tam už jsme na něj čekali my! Pěkně ukryti v houští pod hrází. Petřík kráčel krokem pomalým a nejistým. Opatrně a potichu se za ním vydal Muf v oděvu vskutku mafiánském. Tu se Petřík otočil a spatřil děsivou postavu halící své mohutné tělo do dlouhého koženého kabátu a na očích pod širokým kloboukem velké tmavé brýle. Petřík zkoprněl a vtom se na něj zezadu vyřítil mužik Pepa v rozervaném oděvu s chlupatou ušankou nakřivo nasazenou. Na mužika Pepu se vrhla baskervilská bestie, aby mu, vrtíc ohonem, olízla tvář. To byl okamžik pro nás. Siskinka držela plánočky a já jsem pod nimi škrtala zapalovačem. Děs v očích bývalého šprýmaře Petříka se pomalu měnil v úžas. Celými Šindlovými dvory se ozvala ozvěna obřího kamene, který spadl Petříkovi ze srdce. Konečně pochopil. Poznal nás a v tu chvíli věděl, že má vyhráno, protože my, jeho věrní druhové v jedné stopě, mu nic špatného neprovedeme. A neprovedli, po pár panákách tulamorky zaplacených v místní krčmě, kde se na nás koukali s obavami a obsluhovali nás s hlubokou poklonou, jsme předali Petříkovi plánočky. A teď jen čekáme, kdy nás vyveze na nové kocábce.[Not a valid template]

  ….. a léta běží. Občas někdo z nás zavítá do doků nově vyrostlých na břehu louže šindlácké, aby se přesvědčil, že se Petřík nefláká, že neusnul a nenechal plánočky ladem. Občas se i obával, zda mu při veselých okamžicích kocábku nepocucháme, ale my se kolem motali s tím krumpáčem velice opatrně. 

 A pak přišel TEN DEN! Petřík se rozhlédl po svém kutlochu, usoudil, že už není žádný hřebíček, nýtek či cokoli, co by se mělo někam na kocábku natlouct. V očích se mu usadilo vedle dálek dalekých i uspokojení, hrdě se nadechl a rozeslal poštovní holuby. Tentokrát jen po okolí, tentokrát jen nám, jeho věrným druhům. Teď si uvědomuju, že vlastně nevím, zda stejnou zprávu neposlal i králi moří na Nový Zéland, ale nikdo z dalekých krajů se neukázal, tak asi ne. Ve zprávě jsme si přečetli, že TO DOKÁZAL! Přes naše ústrky a nedůvěru postavil ,,kocábku táák krásnou, že budeme všichni hledět úžasem neschopni slova“, a že máme přijet a hledět úžasem neschopni slova 23.7.2011 v 16,°°h na šindláckou louži.

 Abychom Petříka řádně ocenili, trochu odčinili naše škození, tak se na křest Aurory připravujeme. Vymýšlíme dárky a  připravujeme doprovodnou flotilu.

 A s písní ,,já mám kocábku náram náram náram, já mám kocábku náramnou“ přicházíme na břeh a…….. hledíme na kocábku táák krásnou, že úžasem nejsme schopni slov“. AURORA žije! Je postavena, je vrhnuta do vln šindlácké louže a napjatě očekává, až její boky budou omývat vlny zajímavější, vlny velkých řek a poté i vlny krásně slané a voňavé. Teď se tu natřásá, na boku nápis AURORA!! Né, koukáme, že se přeci jen jmenuje trošičku jinak. ,,ARORUA  – jméno mé!“ hlásá do světa. Petřík si ta písmenka drobet otočil, aby to nevypadalo tak nějak ….. Kdo by taky uvěřil, že se sem Aurora vejde, že?

 Arorua, s nezbytným dělem na lesknoucí se palubě, ševelí plachtovím lákavou píseň: ,,tak šup, nastupte, okuste ten blahý pocit letět se mnou po hladině s větrem ve vlasech“. Nenecháme se přemlouvat, naloďujeme se, užíváme a klaníme se před Petříkovým umem. Opouštíme palubu dřív, než se z kapitána stane kruťas řvoucí cosi o drhnutí paluby na kolenou. Ještě je na čase pokřtít kromě lodě i kapitána s kapitánkou a zbaštit nějaký ten připravený proviant.

 A teď čekáme z kterých krajů dalekých nám budou přicházet čumkarty s podpisy Petříkovi rodiny a otiskem tlapky Aroruy.

 Zatím okusili vodu řeky řek – Vltavy, zazářili co by perla přehrad Orlíku a Lipna a chystají se dál a dál, za sluncem, za dálkou dalekou, za touhou starých mořeplavců……………… HODNĚ ŠTĚSTÍ, MISTŘE!!!

p.s. Wéno, když Ti někdo tvrdí, že Ti z motorky něco teče, tak se dřív podívej na jeho potutelnou tvář, než začneš motorku rozebírat. Jojo, Petřík už zase našel chuť k lotrovinám 😉 .

[Not a valid template]

29.12.2007 Malá haberská vánoční besídka – Haberský vrch Tak jsme to chtěli mít také trošku komornější, a proto jsme si zorganizovali ještě jednu besídku – těsně po vánocích, za dveřmi Silvestr a nástup nového roku. Pro pár pozvaných platila stejná podmínka účasti, která byla na velkou besídku. Z fotek vyplývá, že z mimohaberských dorazili pouze Chosé, Radka a Šlahoun, kteří si tu během večera v pravidelných intervalech stále přehazovali trička, prý aby se nehádali. Jejich historie byla velice kvalitně zpracována, proto jí také níže přikládám… Bylo to fajné. zapsala siskinka Milí přátelé, Sešli jsme se tady dnes, abychom pojednali o historii tolik opěvované jihočeské obce Habří a zejména o slavných předcích dnešních obyvatel. Není to úkol jednoduchý, neb historické prameny jsou v této oblasti dosti zavádějící. Jako naprosto nevhodné se ukázalo čerpání vědomostí z Kroniky Josefa Baboučka,  webových stránek obce, případně od místních obyvatel. Po několika pokusech totiž historik musí zákonitě dojít k závěru, že tato malá obec a její historie má zásadní význam ve světových dějinách. Náš tým chtěl být, stejně jako ve všech předchozích bádáních, objektivní a proto jsme se na historii podívali očima obyvatel všech zemí a kontinentů. Prosíme tedy posluchače o toleranci a porozumění během naší přednášky, neb některé naše závěry budou pro místní těžko pochopitelné až zdrcující, ale jak již jsem řekl objektivní. Oficiální prameny uvádějí, že 1. zmínka o obci je z roku 1264 kdy Přemysl Otakar II směnil obec se Stýrem z Kvítkovic aby se zbavil starostí s místní sebrankou. Náš vědecký tým však zjistil jiné, neméně důležité a hlavně dříve datované skutečnosti, které nyní uvádíme na světlo světa: Nebudeme zacházet až k Velkému třesku, kterým vše začalo, ale rádi bychom se zastavili v Době ledové. Mocnost ledové pokrývky v místě dnešního umístění obce byla kvůli posouvání Kleťského ledovce 1413,51 m, což jsou podmínky naprosto nevýhodné pro jakékoli dění na několik dalších miliónletí. Proto trochu poskočíme a zastavíme se u důležitého pramene, kterým je Bible. Je zajímavé že jak Starý zákon, který je datován cca 10 stol. př.n.l., tak i Nový zákon z let 50-200 n.l. o obci, ani okolí vůbec nepojednává. Velký vojevůdce Hunů Attila, pod jehož vedením rozšířili tito asijští pastevci své impérium roku 440 n.l prohlásil, že kvůli Habří přes Dunaj brodit nebude o obsadil pouze celý Balkán. Když nastal v 7.-10 stol. velký rozmach Islámu, nepodařilo se prokázat, že jeho zakladatel prorok Muhamed pochází z Habří a proto se dodnes kvůli němu každoročně koná pouť do Mekky. Nemůžeme upřít, že pouť do Habří se každoročně koná také, ale zejména kvůli chlastu. Když v 8-10 stol. podnikali Vikingové své loupeživé výpravy Habří vynechali. Prý z důvodu, že tam neteče žádné moře…? Posuneme se opět trochu v čase a zastavíme se u důležitého mezníku, kterým je rok 963. Zatímco Střední Čechy hlásí příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje (to jsou ti dva co zavedli volno v červenci, díky němuž dnes podnikáme naše objevné výpravy) v Habří vyrostl 1. habr. Roku 1492 byl v místě dnešní obce již celý habrový háj pod kterým se pásly kozy a povalovalo pár osídlenců, což samozřejmě nebyl důvod aby Kolumbus měnil své plány a tak objevil Ameriku. V následujících desetiletích se však již začíná o obci výrazněji mluvit, zejména v souvislosti s prohlášením astrologa Mikuláše Puffříka, které při hlídání stáda zformoval teorii, kterou někteří místní obyvatelé obhajují dodnes a to, že Habří je středem vesmíru. Tuto teorii vyvrátil roku 1594 slavný Ital Galileo Galilei, který přesným měřením za střed vesmíru určil Slunce. Jeden z žáků Mikuláše Puffříka se pak postaral o Galileiho likvidaci a ostatní se vydali šířit pokrokové učení do celého světa. Jejich historický význam posuďte sami. V našem pojednání jsme se také podívali na další světově významné události a snažili se zjistit, zda se jich účastnili někteří „slavní“ haberští předkové. Francouzská revoluce a dobytí Bastily roku 1789 – bez zásluh, budování Suezského průplavu  v 19. stol – bez zásluh, mořeplavba – částečné zásluhy obyvatelé mají neb mnohými pokusy praotce Čičížka se ukázalo, že čaj, exotické koření ani rýži v této nehostinné krajině pěstovat nelze a proto je třeba tyto komodity dovážet. Válka severu proti jihu – bez zásluh, neb obyvatelé ještě neznali kompas. Osvobození Palestiny – bez zásluh, Velká říjnová revoluce – bez zásluh, ikdyž 2 Haberští průkopníci komunismu chtěli pomoci a do Ruska se vydali, přestalo je však bavit neustálé otálení Vladimíra Iljiče Lenina a 6. listopadu odešli hladoví zpět domů. Díky zkušenostem z Ruska však tito 2 obyvatelé roku 1958 odešli do Číny, kde po boku pokrokového vůdce Mao Ce-tunga zrealizovali takzvaný Velký skok vpřed, který se však z odstupem doby ukázal být velkým skokem vzad a způsobil hladomor na jehož následky zemřelo 30 mil. Lidí, včetně tvůrců samých. O obyvatelích obce se v této době často zmiňuje Karel Poláček. Díky výše uvedeným skutečnostem by se mohlo zdát, že jeho výrok „Haberáci, blbí ptáci“ je na místě, ale my jsme se nenechali zmýlit a usilovným bádáním jsme zjistili, že to byla jen odveta za to, že tento spisovatel nebyl zvolen do místního obecního zastupitelstva a tuto prohru prostě neunesl. V 18-20. stol se však v řadách předků dnešních obyvatel začala vyvíjet záliba pro západ a vše pokrokové. Prollův hliněný model posloužil jako předloha siru Stevensonovi pro vynález parního stroje. Jakýsi Franz Cizek pomohl Edwinu L Drakeovi s realizací prvního ropného vrtu v Pwensylvánii a Jeho sestra Gertrůda Cizek pomohla panu Daimlerovi s konstrukcí spalovacího motoru. Jakási Evelína Chromá  pod pseudonymem inženýr Kašpar uskutečnila první let v Čechách. Další zásluhy pro tato nově vznikající odvětví nebudu jmenovat, ale do dnešního dne se u většiny obyvatel vyvinul výborný smysl pro cestování a objevování. Díky lásce k ropě, benzínu a motocyklům podnikají nespočet výletů a vyjížděk, kam zovou i své kamarády z širého okolí a při nichž projevují svou náklonnost, srdečnost, pohostinnost a společenskost a proto jsou mezi soukmenovci velice oblíbení. O vyspělosti Haberské civilizace svědčí zejména tragicky nízká spotřeba rýže oproti benzínu. Pro ilustraci uvádím, že průměrný Haberák spotřebuje se svým motocyklem za rok 1563 l benzínu Natural a 0,5 l nafty (měřeno včetně těhotných a kojenců). Spotřeba rýže Naturál je pouze 445 g/osobu. Zajímavé je, že obec nemá vlastní pivovar, vinice, ani sady a palírnu. Přestože tomu tak je, každý obyvatel má neskutečnou radost, když s pomocí svých velkých zásob alkoholických produktů vyrobených z těchto komodit udolá nějakého „nezkušeného měšťáka“ který má poté velký problém malebnou vísku opustit, dochází k recidivě, dalším návštěvám a po pár opakováních se zpravidla do obce přestěhuje. Je tedy jen otázkou času kdy se stane Habří Jihočeskou, či evropskou metropolí………………………….. a středem vesmíru. napsal Chosé Peprdýlek Maruška…děkujeme!!![Not a valid template]

8.12.2007 Velká haberská vánoční besídka – Haberský vrch Tato pozvánka platila pro velkou i malou besídku: Přátelé, kamarádi! Rádi bychom Vás pozvali na VÁNOČNÍ BESÍDKU MOTORKÁŘŮ Z HABŘÍ. Koná se 08. 12. 2007 v 19 hodin v nové nekuřácké hospodě Haberský vrch v Habří. Ani letos nebudete ušetřeni od pilného snažení a tvoření tak, jako tomu bylo i v předešlých ročnících. A protože je to pro Vás dozajista veliká pocta, že jsme z obrovského počtu uchazečů vybrali právě Vás, věříme, že si dáte opravdu záležet….Podmínkou účasti na letošním ročníku je v první řadě Vaše registrace a to nejpozději do jednoho týdne od obdržení této pozvánky a to na mailu siskin@siskin.info popř. na telefonu ctihodného pána siskina číslo 724 742 561. Další částí a hlavní vstupenkou na besídku je – napsat min. na A5 a přinést – historickou legendu o Habří a o veleslavných předcích Haberských motorkářů. Je dovoleno psát maximálně ve dvojicích! Pokud splníte tuto podmínku složenou ze dvou částí, pak už Vám nezbývá než se s námi celý večer báječně bavit! Jídlo v hospůdce bude jednotné (proto je důležité Vaše přihlášení, jinak budete bez jídla). Spaní v privátech ve vlastních spacích pytlících, většinou po zemi (vlastní karitaťku a spacíky s sebou). Za celý tým se těší siskinka!!! Do Habří se nemůže jezdit jako do holubníku, to dá rozum. Pokud se k nám chcete podívat na vánoční besídku, není to jen tak. Musíte splnit námi určenou podmínku účasti. A tak jsme si i letos připravili pro naše kamarády malý úkol, kterým si mohli zasloužit privilegium účasti na besídce. Úkol to nebyl snadný…měli sepsat historickou legendu o Habří a o veleslavných předcích Haberských motorkářů…za to od nás po té dostali PFku 2008 – tentokrát přívěsek na klíče s logem motorkářů z Habří. Letos se besídka konala v nové hospodě Haberský vrch. Nejdříve jsme se posilnili výborným hovězím guláškem od Marušky a pak už se přistoupilo ke splnění podmínky účasti. Každý se s tím nějak popral a velice jsme se u toho pobavili. Například když Romča začala popisovat historii „prasynů, kteří zprasili…“ či vyprávěla jak „…šel prasyn s prasyny…,“ padali jsme do „vejvrtky.“ Wéna si dokonce připravil v počítači celou prezentaci – Historie haberských motorkářů v obrazech. Ti co si nic nepřipravili, těžce litovali, protože byli potrestáni. Takovej PeťaFejzer jistě nikdy nezapomene jak musel za trest pojídat na zeleno obarvené utopence, či Wénova slečna, když jsme před ní postavili zelenou česnečku a modré pivo. Chudák malá, ještě ke všemu měla alergii na česnek! Prala se s tím statečně a skoro celou jí snědla. Sice nám na chvilku trochu zflekatěla, ale dala to! Jen to pivo fakt nechtěla. Nakonec se našlo i pár dalších odvážlivců, kteří statečně ochutnávali nezdravě vyhlížející  utopence. luffě to bylo líto a tak si nakonec vymyslela malou komickou vložku s jejím úspěšným antistriptýzem. Serža se zase vytahoval jak je ukrutně silný, když zvedne na rukách svojí ženu. Aby taky ne, když má jen 49 kg. Se mnou už to zkusit nechtěl. ;o) Romča dělala kapucínka a siskin jí, i přes Radkův výstražně zamračený obličej, zíral do výstřihu. Já na tom ale vydělala, s Ráďou jsme šli na panáka. Nakonec se i trošku  tančilo a bar se zdobil různobarevnými paňáčky. Byla to podařená akce a Vy, jste moc fajn sebranka! zapsala siskinka

….. Legenda od Kolářů: Před mnoha tisíci měsíci se ubytoval ve staré haberské tvrzi praotec Puffer. Tato tvrz Habří se nazývá, podle čistého habru, který zde v okolí hojně rostl. Tomuto praotci Pufferovi se tvrz velice zalíbila a zvláště pak se mu tam zalíbila jedna její obyvatelka sličná to dcera pana majitele. A tak se pan praotec Puffer zdržel nejdříve pár dnů, pak týdnů, měsíců ba i roků…a protože praotec Puffer nebyl žádný vůl, ale pořádný bejček, byla během jeho dlouhého pobytu sličná ale už ne panna dcera 5x těhotná a porodila mu 5 krásných sličných synů – Jeníka, siskina, Mufa, ficcuse a Pepu. Mládenci byli pěkní, silní, urostlí jen na práci moc nebyli, jen v dílně stále něco kutili, až vymysleli kolo, trakař, kolečko, jízdní kolo, motorku…ba i šikovný prasyn Muf jejich úsilí obohatil o čtyřkolku. A tímto okamžikem začala „Haberská motorkářská odysea.“ Tři z těchto prasynů pojali sobě sličné chotě. Prasyn Pepa sličnou panu Báru, která moc dlouho pannou nebyla a dvě dcery mu povila. Jedna z dcer, která se luffou nazývá ihned koníčku motorkářskému propadla. Také se hodně činila a sličného motorkáře Seržu za muže sbalila. Dcera druhá, hezká Káča o pár let později pochopila, v čem krása motorek je a jeden za pár kop grošů zakoupila a ihned motorkáře „suzukáře“ si k ní pořídila. Další z prasynů urostlý pan siskin sbalil, ulovil…za ženu pojmul sličnou pannu Hanku, zvanou siskinku malou pastelku. Ta taktéž dlouho pannou nebyla a k rozšíření rodu se přičinila. Dva pidisiskiny panu prasynovi povila. Praotci Pufferovi velkou radost urobila. Poslední ze synů rodu šiřitelů byl prasyn ficcus, který pojal za manželku pannu Lenku, z nedaleké a ne příliš voňavé osady Větřní. Ta jeho panu prasynu dvě dcerky povila. Panu praotci moc radosti neučinila…Pan prasyn ficcus alias Pepek námořník, je cestovatel a jeho rodná ves mu nestačila, tudíž emigroval do nedalekého Šindlova Dvorce. Další dva prasynové, když „štěstí rodinné“ svých bratrů viděli…ty správné panny také nepotkali….pak raději na ocet zůstali. Jen pevně doufejme, že prasyni Jeník a Muf „kletbu“ nebo snad „štěstí?“ na své potomky nepřenesli, a že je stejný staromládenecký život nečeká…Škoda jich jsou to chlapci urostlí, statní, dobře stavění…snad dobře i finančně situovaní…? Pokud vám toto prehistorické povídání něco připomíná, tak vězte, že historie se prostě opakuje…

16.12.2006 Malá haberská vánoční besídka – Habří – dolní hospoda salónek Jak známo, důvod k oslavám se vždycky najde a tentokrát jsou to blížící se vánoce. Do hospůdky  razíme jak jinak než s utopenci (nepřinést je, to by mi asi neodpustili), s tácy plnými pizzy a nezapomněli jsme ani na cukroví. Barča připravila svou vynikající sekanou, masové taštičky, nějaký nivový salátek a také cukroví. Jo jo labužníci, to my jsme. Prostě jídlo si umíme připravit. Ostatní zřejmě asi taky něco přinesli, ale protože tento text píši až dva roky po akci, pátrám v paměti a lovím z fotek informace. Barča vytvořila krásnou motorkářskou výzdobu salonku. Vánoční ozdoby – obrázky motorek – zavěšené na borových větvičkách. Je to prostě holka šikovná a velice nápaditá. Ficcus dorazil ve svých super okulárech po taťkovi a tak někteří neodolali a museli si je také zkusit. Nacpali jsme pupíky, báječně poklábosili, vymýšleli kam příští rok vyrazíme a v duši si posteskli, že zima je vlastně teprve na začátku a my si sjedeme až za dlouho. :o( Nicméně náladu nám to nezkazilo a tak jsme se bavili při souboji ficcuse a Pepy v kulečníku. Rozcházíme se cca v půl jedný a cestou ještě fotím Barču s Pepou u jejich hodobóžového sněhuláka. Jo jo vánoční výzdoba se nesmí podceňovat. Tak šťastný a veselý! zapsala siskinka[Not a valid template]

2. 12. 2006 Velká Haberská vánoční besídka  – Šindlovy Dvory – Mlýnská krčma Salónek šindlovské Mlýnské krčmy jsme úspěšně zaplnili, pojedli, popili, v jowlingu se utkali (toto také bylo letošní podmínkou účasti, některé vydařené fotografie přikládáme – pozn. siskinka). Odměnou byla PFka 2007 – fotografie motorkářů z Habří s kalendářem. Účet z registrační pokladny měl cca 1,5 metru:-) Jen si závěrem postesknu a snad tím dám impuls k zamyšlení, že kdysi neměl v „naší partě“ poslední platící skoro co platit. Ale doba a lidé se asi mění:-( A to mě mrzí … Sepsal: ficcus

29. 9. 2006

V pátek jedeme na motorkách do Znojma na turnaj v bowlingu s družstvem, které sestavil cccenda. Za Habří nastupuje Barča, Pepa, já, siskin, Lenka, ficcus, Jeník a Muf. Znojemský tým pak tvoří Jana, Kamila, Soňa, Jitka – Vrtulka, Šárka, cccenda, Rosťa, Luboš/Hórňa. Sedíme u stolků cca po čtyřech u každé dráhy. Po každém ukončeném kole zůstávají 2 nejlepší hráči sedět u stejné dráhy a ostatní se posouvají o stůl dál k dráze vedlejší. Takto to pokračuje během celého turnaje, který trvá cca 4-5 hodin. Stíháme zahrát asi 6 kol. Výsledky se zapisují do tabulky. Vyhodnocují se jednotlivci: 1. místo – Pepa, 2. místo – siskin, 3. místo – Rosťa. Dále pak strajker roku tím je Rosťa a kanálem roku se stává Barča. Nakonec cccenda vyhlašuje i vítězný tým. Tím se s hodně těsným výsledkem stává Znojmo. Habří uhrálo 5.017 a Znojmo 5.086 bodů. Při focení vítězného družstva se Znojemákům na fotku nenápadně vtírá ficcus. ;o) Hórňa nám během hry ukazuje, jaký jelito mu ještě zůstalo po nedávné moto nehodě v Rakousku. Po bowlingu máme u Janičky a cccendy doma malé občerstvení, cccenda opět pózuje ve svých oblíbených narůžovělých trenclích. ;o)) Přespáváme u nich.

Ráno se jedeme projet na motorkách po okolí a procházíme si zámecký park v Lednici. Jdeme na vystoupení s dravci.

Odpoledne se ubytováváme v kempu…???… Večer nás totiž čeká sklípek. Přijíždí další spousta lidí. Například belf se Zdeňkou, bupi a pupi, Marvin, Mário, Fazerovci, Roadmagoři, Gus, Hórňa s Vrtulí – jsou tu již od bowlingu, Wéna, Číkus, Rod, Bagyš, mariáno a další. Do sklípku jdeme pěšky, je to nedaleko. Usazujeme se v místnosti nad sklípkem a pak jdeme dolu na košt. Je nás pěkná banda a tak po pár skleničkách vína už začínáme být trošku hluční, což se majiteli samozřejmě moc nelíbí. Jdeme zpět nahoru, kam nám přinášejí večeři a další vínko. Po odchodu ze sklípku v pozdních hodinách míříme ještě někteří na blízkou diskotéku, kde solidně paříme. Ráno po snídani se pomalu rozjíždíme k domovům.

Vše zorganizoval cccenda a my mu za to děkujem, bylo to moc fajn.

siskinka

Dne 21. 1. 2006 v 16:00 hned po motokárách se koná již druhý ročník kurzu první pomoci. V salonku Restaurace – Penzionu Mlýnská Krčma v Šindlových Dvorech u Českých Budějovic se sešlo cca 40 motorkářů. Loni vyzkoušená a letos opět ke všemu svolná řeznice českobudějovické pitevny Katarina přijela se zpožděním (uvízla ve sněhu) a silně nachlazená. Při vítání mě postavila před hotovou věc. A to, že kurz odmluvím já a ona mě sípajíce bude pouze opravovat v mých bludech. Uáá. Naštěstí ji hned 2. slivovice postavila na nohy:-) Společně jsme se prokousali následující 1,5 hodinou. Katarina se pak chtěla odjet hned léčit domů, ale 3. a vzápětí 4. slivovice vše obrátila v náš prospěch. Debata se opět protáhla dlouho přes zavírací hodinu. A v koutku báru seděl vykulený vlasatec, ze kterého se vyklubal holandský motorkář Jacob z MC Waardeloos. Zdatně se zapojil do bouřlivého dění a rozhodně bude mít o čem vyprávět:-) Probraná témata >>> Kontrola dechu a pulsu, resuscitace (i malých dětí), druhy krvácení a jeho stavění, dušení (příčiny, příznaky, ošetření), zlomeniny + prolomený hrudník, pronikající poranění břicha a hrudníku, šok, stabilizovaná poloha klasická a při poranění páteře a nácvik citlivého sundání přilby z hlavy zraněného. Sepsal: ficcus

10. 12. 2005 Velká haberská vánoční besídka – Šindlovy Dvory – Mlýnská krčma Tak a další Vánoce jsou tu! To zanamená, že Vás opět rádi přivítáme na "Vánoční besídce" haberských motorkářů. Kdo se minulých zúčastnil jistě potvrdí, že "besídky" to byly vydařené. POZOR!!! Tentokrát to ale nebude v Habří, protože je nás už více než dosti. Tak takhle nějak jsme všechny zvali:-) Byl zamluven salónek restaurace Mlýnská Krčma v Šindlových Dvorech (kdo byl na kurzu první pomoci, tak ví). Byla to naprosto otevřená akce PRO VŠECHNY "ROZUMNÉ" MOTORKÁŘE. Pro budějovické (přespolní) >>> byl zajištěn i kyvadlový odvoz z besídky do ČB. Pro přespřespolní >>> v Mlýnské Krčmě je i penzion, takže si v případě zájmu o nocleh mohli zavolat a rezervovat si postel/pokoj. Loňská besídka ukázala, že v každém z nás dříme ohromný umělecký potenciál. Vstupenkou tentokrát tedy bylo Vaše umělecké znázornění haberských motorkářů:-) Asi 30 lidí dorazilo z různých koutů naší české zeměkoule. Každý ukázal svůj umělecký pokus (poděkování MaRRiovi, který prozřetelně přinesl papíry a pastelky pro "vymlouvače"). Odměnou jim byla PFka 2006 – puzzle s motorkáři z Habří. Ovšem každý si je musel složit sám. Pak už se jen hodovalo a vánočně besedovalo … Ve 2 nás vyhodili z Krčmy. Platil jsem poslední zbytky ze společného lístku pro všechny a zbylo na mě to mé. Solidní společnost. Dík;-) A jelikož jsme se někteří ještě nechystali do postelí, tak jsme skončili u našeho stolu. Lahve vietnamské kořalky s kořenem žen-šenu a řeckého Ouza jsem opravdu vyndavat neměl … Nějak se to protáhlo a šli jsme spát až ráno:-) Jenže na 10ou ranní jsme měli domluvenou snídani u luffů …:-) Sepsal: ficcus[Not a valid template]

3. 12. 2005 Malá haberská vánoční besídka – Habří – dolní hospoda salónek Privátněrodinná. Pouze pro zvané. Chtěli jsme lehce doladit organizační věci na Open besídku a pak v klidu posedět a rozjímat … Nepovedlo se:-) Nic jsme nedoladili a rušno bylo až do konce … Vítězem se asi stal vodohospodář Chozé, který byl po půlnočním paňákosprintu odvážen Renčou autem z jehož okýnka mu koukala hlava s turbanem z trička proti omrzlinám:-) Díky všem. Sepsal: ficcus

První pomoc zraněnému člověku by měl zvládnout každý. Nikdo určitě nechce zažít situaci, kdy mu v náručí trpí nebo dokonce umírá člověk jen pro to, že nejsme schopni mu pomoci. A tak se 19.2.2005 v 16:00 sešlo asi 30 lidí v salonku Restaurace – Penzionu Mlýnská Krčma v Šindlových Dvorech u Českých Budějovic. Dr. Aleš a zdravotní bratr Erža se na poslední chvíli omluvili (museli do služby) a vše tak zůstalo jen na řeznici budějovické pitevny Katce (a mě:-). Tu 1,5 hodinovou „přednášku“ celkem se zájmem všichni sledovali a i se aktivně účastnili praktických ukázek. Probraná témata >>> Kontrola dechu a pulsu, resuscitace (i malých dětí), druhy krvácení a jeho stavění, dušení (příčiny, příznaky, ošetření), zlomeniny + prolomený hrudník, pronikající poranění břicha a hrudníku, šok, stabilizovaná poloha klasická a při poranění páteře a nácvik citlivého sundání přilby z hlavy zraněného. Fotky jsou v bídné kvalitě (nahuleno). Sepsal: ficcus

11. 12. 2004 Velká haberská vánoční besídka  – Habří – dolní hospoda salónek Letošní vánoční besídka byla ovlivněna Křišťanovickým srazem, kde jsme poznali spoustu nových kamarádů, přátel i známých. Protože nám s tou sebrankou bylo fajn, pozvali jsme si je do Habří. Pravdou je, že jsme se po veselých nočních výstupech některých jedinců v Křišťanovicích, trošku báli toho, co toto uskupení mladých a neklidných lidí, provede s naší malou, klidnou a mírumilovnou vesničkou. A proto aby si nemysleli, že se k nám dostane jen tak někdo, vymysleli jsme si na ně malou podmínku účasti. Tou bylo složení básně či opěvné ódy na Habří. Těm co nepochází z Jižních Čech, jsme navíc rozeslali vstupenky opravňující je ke vstupu do našeho kraje. Barča udělala vánoční výzdobu, na stěny salónku rozvěsila obrázky motorek a mapy se zakreslenými cestami minulými. Byla možnost domalovat sem i cesty budoucí. Sešlo se nás cca 25 a to, co nakonec zúčastnění předvedli, nám bralo dech. Všichni kvalitně podráždili svá básnická střívka a při některých dílkách jsme se téměř v křečích váleli pod stolem. Níže přepisuji některá z nich. Za odměnu jsme pak všem předali PFku 2005. Belf nám rozdal špunty do uší, abychom neohluchli, protože hrozně chrápe. Pak přivezl také nějaké respirátory, prý kdybychom někdy chtěli jet  k nim do Ostravy…načež před něj siskin postavil talířek s černým uhlím, kdyby si prý chtěl zobnout něco ze své domoviny. S respirátory od belfa byla sranda. Jihočeši absolutně netušili, k čemu asi tak ta věcička může být, a proto si každý hledal nějaký zajímavý způsob použití. Jsme prostě nápadití. Přišel Šlahoun a na hlavu mi nasadil  malou zelenou moto helmu, pro pocit bezpečí. Mak s Márou testovali před hospodou svá bojová umění. Brtňák se snažil vyrobit napodobeninu našeho moto trička. Tím se chtěl vyvléct z povinnosti vymýšlet báseň. Gus vyprávěl o své nehodě, a Drobeq si myslel, že když nasadí brýle, bude z něho inteligentní pan profesor. U baru jsme pili kofilky, které mě cca před měsícem na jedné párty tady v hospodě naučili pít místní osmnáctiletí kloučci. Teď jsem to učila pít ostatní. (Kdo nezná KOFILKU – v ústech rozmělňovat cukr z 1 sáčku, při tom si ťuknout s ostatními s malým paňákem rumu, na kterém je vysypána lžička mletého zrnkového kafe. Pak vypít, v ústech pořádně promíchat s rozmělněným cukrem a spolknout). Nejvíc chutnala belfovi a ccendovi. (Ti ji pak důsledně začali rozšiřovat po Ostravě a Znojmě). Belfovi po každém paňáku zůstal pod nosem kávový knírek. Nikdo jsme nechápali jak to dokázal. Při tom vzpomínal na svá mladá léta, když knírek kdysi nosíval. Z té nostalgie nakonec vytáhl svou občanku a všem nám ukazoval svou fotografii. Tak jsme se mu, chudáčkovi, vysmáli, že na ní vypadá  jako sňatkový podvodník. Nad ránem jsme si ještě s Wénou zazpívali o Wénovi a postupně jsme odcházeli spát. Někteří do svých domovů, někteří do pokojů rekreačního zařízení České televize a někteří ještě chvilku poletovali po Habří… a tak kdosi ráno pobaveně vyprávěl historku o tom, jak se mu před očima odehrála scéna jak z grotesky…Mak versus Jeník Čížků – kdo znáte tyhle dva týpky, jistě mi dáte za pravdu, že jejich váhové kategorie jsou značně vzdálené. Scéna: Jeník chechtající se a držíce rukou Maka za hlavu daleko od svého těla, a Mak mávajíce kolem něho svýma krátkýma ručičkama se snahou zasadit úder, volá: „Pojď se prát, pojď se prát, srabe!“ Jen díky alkoholovému opojení věřil, že by snad mohl mít proti tomuto Goliášovi nějakou šanci. Když se unavil, otočil se a chtěl prchnout kamsi do vsi. Při tom však vrazil do Pepy, který se časně nad ránem chystal na svůj tradiční tenisový zápas. Mak se napružil a s vytřeštěnýma očima stačil jen zamumlat: „Jééé! Pan luffa!“ a dalo by se říci, že stejně jako zhrzený pes se staženým ocasem, poslušně odkráčel do hajan. Ráno jsme se spolu se zbytkem lidiček, kteří přespávali v Habří, sešli v Hospodě u výborné česnečky, kterou připravila Barča. Probírali jsme uplynulý večer a noc. Z toho nás z ničeho nic probral luffy telefon. Volal Drobeq. Ten, který údajně ještě v klidu spí, teď do telefonu luffě líčil, že naboural s autem do plotu, a abychom ho přijeli vytáhnout, protože nemůže vyjet. Zděsili jsme se. Údajně se nacházel někde u Budějc. Nasedli jsme do dvou aut a vyrazili k městu. Nikde nikdo. Luffa volá, aby upřesnil pozici. Nakonec si na ceduli přečetl, že je v Závratech. (Pro neznalé – to je samozřejmě úplně jiným  směrem). Takže zpět a v Lipí doleva na Závraty. Na kraji vsi jsme uviděli „zdrblého“ Drobqua a dvě stařenky v zahradě, které mu spílali, hrozili rukama a zapisovali si jeho číslo. Naštěstí neměl žádné zranění, jen bylo trochu pomačkané auto. Kluci připevnili lano k nárazníku a začali ho vytahovat zpět na silnici. Mezitím přijel majitel zahrady, rovněž starší pán. Vyhrožoval Drobqovi, že zavolá policajty, a že ten plot nedávno spravoval. Drobeq vědom si toho, že je ještě pod vlivem, a že by to nemuselo dobře dopadnout, poslušně pánovi předal dost tučnou peněžní náplast. Odtáhli jsme ho s autem zpět do Habří. Pak nám vyprávěl, že se vzbudil kolem deváté a nikde nikoho nenašel. Tak se prostě sbalil a pelášil domů. Ještě, že se nestalo nic horšího. Tak to je z besídky už asi úplně všechno. Bylo to báječný. Díky Vám! zapsala siskinka ……..

…….. Tak jo ještě něco Vám sem přidám, když jinak nedáte…. …….. Básničky: Že prý na Habří oslavnou ódu vymysleti jest. Toť opravdu za vstup do vísky krutý trest. Těžko hledat slov na místní architektonický skvost. Co říci o vísce, kde místo školy hospoda a tomu říkaj´ kultura. Po vyřčení těchto vět, Habrovákům rudne svět. Nu dosti bylo hanění, nyní přijde chválení. Vesnička je upravená, v kraji hezky usazená. Ač je Habří velikosti nevelké, koncentrace motorkářů jsou zde vysoké. Za Habřím se tyčí les, ve vesnici štěká pes. Závěrem se sluší říci, jsou zde dobří řemesníci. Snad vesničku nezničíme, až sem všichni dorazíme. Dorazíme, nezničíme, maximálně pozměníme. Gus …….. Znám malebnou vesničku, kde vůkol voní vřes. Tam vepří zavčas chodí spát, tam neštěk ani pes. Tam Čížci, Pufří šéfují a motorkám zde holdují. To krásné místo na světě nese jméno Habří, pojďme se napít, bratříííí. Evča (ficcusky sestra) ……. HÁDANKA bagry pivo siskini kawasaki v předsíni motorkářů plná ves vůkol pole, louky, les… kde to jsem? maRRio ……. V Habří tam se dobře žije, tam se jenom jí a pije. Horneťák to dobře ví, u siskina ve spíži, tam se vždycky připlíží. Vezme s sebou siskinku, je tam jenom chvilinku. Její smích je prozradí, kdo je zná to dobře ví. Habří, Habří tam jsou lidé dobří, všichni mají motorky, plaší s nima sýkorky. A co na to sýkorky? Podělaj jim motorky. Radek a Romča ……. Habří konec světa je, kde na motorkách se rajtuje. V sedle sedí siskin malý, v zatáčkách to pěkně valí. siskinka mu hubuje, že si čuňu nabije. luffa, to je bombička, vážně sexy kočička. Když nás jízda nasere, Barča pivko naleje. Na motorce jí to sluší, když jí motor správně buší, zahřeje to její duši. ficcus si dá dvě, tři velký, ficcuska však chytá lelky. Raději by šukala, než by na něj koukala. To je tahle partička, a tím končí básnička! Merlin (četl nejdřív upravenou slušnější verzi, ale tahle se mi líbila víc). ……. Koupil jsem si mašinu, vezmu mou milou a procestujem krajinu. Pojedeme přes hory, přes louky, pánové, držte si klobouky! Má milá třese se neb velkou rychlost nesnese. Byla to jízda plná pohody a teď hurá do hospody. Petr a Tereza ……. Na jihu Čech v malé vísce habří, všem jejím obyvatelům dobře se tam daří. Vísku vám tam brání převelice, maličtí siskini s bagry u hranice. Dvě hospůdky lidé v Habří mají, sem tam nějaké to pivo rádi si dají. Co nejdůležitější je na Habří pro vás? Že téměř každý je zde motorkář. A proto opěvujme Habří, protože se nám tady dnes dobře paří! Horneťák ……. ÓDA NA PRDEL Meze, pole, louky, hnůj a les uprostřed toho smradu leží ves. (kam jsem to bože vlez) To bude asi obec Habří, tam se motorkářům dobře daří. Homer a Ivánek ……. Co to jásá, křičí, září? To se ožrali motorkáři v Habří! Belf a Zdenka ……. Ó vy, z krásné Habří, jak jste všichni chrabří! Motorkáře máte rádi a jste milí kamarádi. Naplánovat dobrou párty, není pro Vás problém, nechybí tu jemné párky, přijíždíme v dobrém. Jaké však je překvapení, vzdušné zámky zmizí. Útulno tu věru není, místní rychle mizí. Místo akce v zdejším Pubu, kterou všichni čekali, pod mostem nás nechali. Všichni místní občané, shlíží na nás shůry – zkrátka večírek pro nezvané motorkářské můry. My se ovšem nedáme, vybydlíme stavení, na Vaše hrozby nedáme, začínáme tažení. Chcete-li nás udobřit, musíte se snažit, útratu nám zaplatit, řízky pro nás smažit. Wéna ……. Habří, jak libě a příjemně ten název zní, bohužel je to jen osada ochmelků a my jsme teď v ní. Hans Šiškin fon HaberŠtat, to je vůdce té tlupy, jízdou na Semgaji staví si na hlavě své tři zbývající chlupy. Za ženu má akustickou zbraň jménem siskinka, ano, to je těch dvou krvežíznivých monster maminka. Ti dva zabijáčci už si lžíce svých bagrů na nás brousí, zemře strašnou smrtí každý, kdo odtud utéct zkusí. Místní Cosa Nostra luffovic tady na to všechno dohlíží, všechny cizáky už sleduje pana luffy zrak ostříží. Věrným pomocníkem je mu jeho pražskej zeťák, nechvalně to prosluly koloběžkář Horneťák. Teď už tedy víte, jaká stvoření tady v Habří žijou, snad neurazili se a všichni se tu s námi do němoty zpijou. Mak …….. Habří to jsou motorkáři, maj nad hlavou svatozáři. Však i s touhle svatozáří, motorkama auta sráží. Čert ví, kde to Habří leží. Chtějí po nás věci, které vytvořit jdou stěží, přeci. Hle tuhletu slávy ódu, přednáším bych nepil vódu. mára …….. Pěju ódu na radost, že pozvaný do Habří jsem host… ÓÓÓ v Habří, Habří, Habří, tam žijí pouze lidé dobří! Vždyť mají tam i kulturní sál…tak kdo by se jim smál? Kdo by si to dovolil, pidisiskin by mu jí bagrem po hlavě ubalil. Je tam hrozná mafie a nikdo z nich skoro nepije… Velkej siskin stal se bossem, nad leckým teď ohrnuje nosem. Návštěvníky nutí, aby mozek trápili, když habercity navštívit chtějí, tak báseň složit museli. ÓÓÓ v Habří, Habří, Habří, tam žijí pouze lidé dobří! Já  Drobeq klidně sděluju, že nikoho neoblbuju všechno myslím upřímně a pít budu střídmě… Po sobě si uklidím a česnečku řádně zaplatím… Pak Vás všechny políbím já směle, až dejchne vám česnek do pr*dele :-)))))) ÓÓÓ v Habří, Habří, Habří, tam žijí pouze lidé dobří! To už by snad stačilo…by se z té dobroty i něco poblilo… Pojďte radši chlastat…konec světa může nastat, ať to rychle doženem a huby si vožerem. Říkáte si noc bude dlouhá? Báseň přednesla borovanská strouha! Noooooo….Sem prostě malej….(Tak už mi nalej) malej….ale šikovnej! Drobeq ……. V Habří, v Habří všem se dobře dabří. Na vánoční besídku vychlaďte nám desítku! Berem s sebou Brtňáci, ty budou pít paňáci! Na šestou se řítíme už se na Vás těšíme! Pepa a Renča – Marušky

…….. A TO JE VŠE PŘÁTELÉ!!!!!!!   TJÁDÝDÁDÝDÁÁÁÁ!!!  ;o)

20. 12. 2003 Habří v patře hospody U Prollů Naše první vánoční besídka. Sešli jsme se v této sestavě: já, siskin, Barča, Pepa, Muf, Lenka, ficcus, Chosé s Renčou, Jordy s Maruškou, Šlahoun a ještě jeden chalan-to už ani nevím jak se jmenoval. Rozdali jsme všem PFky 2004, které připravil ficcus, něco jsme pojedli, pokecali, přemýšleli o tom, kam bychom mohli vyrazit na dovolenou a Jordy s Maruškou nám k tomu pouštěli muziku. Skončilo se s pár lidmi ještě u nás, povídali jsme si asi do dvou. Moc fajn pohodová akcička. zapsala siskinka

Pondělí 19. 7. 2003 Ráno z práce volá Honza. Ozval se mu jeho kolega Standa z firmy, se kterou spolupracuje. Já ho zatím znám jen z vyprávění. Dnes je prý to „super počasí“ na plachtění ve větroni. Jestli chceme, máme být ve tři hodiny na letišti. Souhlasím, ačkoliv téměř nevím, „čo to vlastně robím.“ Rychle odvážím kloučky k babičce do Budějc, frčím pro Honzu do práce, pak dom a na motorce uháníme směr letiště u Benešova u Prahy. Přijíždíme asi ve třičtvrtě na tři. Svlékáme se a já si naivně myslím, jak si tu teď v klidu poležím alespoň hodinku na sluníčku a psychicky se připravím na let. Chyba lávky! Asi padesát metrů od nás zpoza rohu vystupuje postava, která s rukama nahoře nadšeně volá: „Už jsou tady!!!“ Běží k nám, rychle se seznamujeme a dáváme si věci k němu do auta. Hned se obrací ke mně: „Tak dělej, jdeme! Máme připravenej akrobatickej větroň! – Jóóó a asi ti v těch kalhotách bude vedro!“ Načež se otáčí na podpatku a už s Honzou uhánějí k letadlu. Rychle tedy sundavám spodní díl kalhot a sprintuju za nimi. Ani nestačím protestovat, že první poletí Honza a už mám na sobě padák. Při jeho oblékání a zapínání mi Standa pomáhá a samozřejmě se náramně rozplývá – na tohle se prý těšil celý den, hlavně na zapínání přezky na prsou. Během pár vteřin sedím přikurtovaná v sedadle. Ještě se informuju, kde tu mají „zvracecí“ pytlíky – v kapsičce na straně je alespoň malý igelitový sáček od rohlíků. Prý to bude stačit určitě alespoň na dvakrát. Standa mě uklidňuje, že minulý týden mu tam zvracel nějaký známý a ještě dodává: „Hlavně jestli jsi neměla oříšky, ty se špatně vyčesávaj´.“ Sedí totiž přede mnou. Honzík dělá ještě poslední foto před odletem a dává mi foťák na krk. Pak zavřít kryt, přidržet křídlo a už se náš větroň na laně řítí za Čmelákem vzhůru k výšinám. Přestává se mi to líbit už při rozjezdu, větroň je plechový a tak mě děsí drncání po dráze. Při tom šíleným rachocení plechů mám pocit, že se musí každou chvilku rozlítnout na tisíc kousků. Nabíráme rychlost a výšku. Šíleně to háže, občas jsme výš než Čmelák, což se mi vůbec nezdá být dobrý nápad. Nevím, vše berte s rezervou, jsem laik. Jsem nejistá a v hlavě mi běhá spousta věcí – např. co tady blbnu a jestli to mám za potřebí, nevím jestli to „přežiju“, a jestli nebudu zvracet, a zda nemám raději říct Standovi, aby radši zase přistál, že by mi to jako malá ukázka stačilo apod. Prostě panika! Pro dobrej pocit se držím takovýho malýho ouška na stěně jednou a parapítku pod okýnkem druhou rukou a to téměř celou cestu. Standa nevěří svým uším a musí se přesvědčit na vlastní oči, že se fakt bojím a držím se, což se mu prej ještě u nikoho nestalo. Při každým houpáku vyjeknu a Standa má ze mě srandu. Je to jako když s autem rychle přejíždíte kopeček nebo jako když jedete na horský dráze a náhle padáte dolů. To je něco pro mě. Ptám se, kdy nás ten čmelák pustí. Dovídám se, že se pustíme sami až bude příhodné stoupání. Odpoutáváme se od něho asi ve dvanáctistech metrech – to vidím na jednom budíku. Na dalším je rychlost, na dalším stoupání či klesání v metrech za vteřinu. Myslím, že tam byl ještě jeden, ale nevím už, co ukazoval. Začínáme kroužit a nabírat výšku. Standa řve: „Stoupáme tři!…čtyři!…pět!…metrů za vteřinu, to je síla! Holka, ty jsi klikařka! To je teda stoupání! Za chvíli budeme támhle v tom mraku!“ Dívám se dolů a trochu se mi z toho kroužení začíná motat kebule. Ještě, že mi Standa radí, dívat se raději jakoby po obzoru a ne přímo pod sebe. Je to hned zase fajn. Zalítáváme do obr mraku, jsme ve výšce asi tak dva tisíce sto metrů a vydáváme se směrem k Příbrami. Ze dvou malých okýnek se sem žene šíleně studený vzduch. Za chvíli mi je pěkná klendra a lituju toho, že jsem si ten kus kalhot vůbec sundavala, ba naopak nepřibalila si ještě nějakou mikinu. Drkocám zubama a tak nakonec okýnka přivíráme a pak už je to fajn. Plachtíme si to teď pěkně rovně bez větších houpáků cestovní rychlostí asi 90 km/hod. a to mi vyhovuje. Trochu se zklidňuju a zvykám si na ty „pohyby“. Připadá mi to podobný jako, když se člověk učí jezdit na koni – taky si musíte zvyknout, co to zvíře pod vámi dělá. Tady s vámi holt čaruje vítr. Náš větroň má rozpětí křídel 16 metrů – proti těm druhým, co na letišti byly, tedy myslím, žádnej drobeček. Cestujeme od mraku k mraku. Pod ním jsou vzestupný proudy a tak tam vždycky „nakroužíme“ výšku a pak plachtíme k dalšímu, při čemž jí zase logicky ztrácíme. Standa mi popisuje co je pod námi za města apod. Letíme přes Vltavskou kaskádu – vidíme Orlík, Kamýk, Slapy, dokonce i Albertovy skály, kde jsme byli s Honzíkem minulý týden. Pod námi krouží nějaký jiný větroň. Trošku si ho prohlížíme. Jsme nad ním a je tedy naší povinností uvolnit mu pole a tak od něj urychleně mizíme 140-ti kilometrovou rychlostí. Síla. U Příbrami Standa fotí letiště (jako špión), otáčíme a letíme zpět. Já ani nefotím. Nechci fotit přes sklo a k otevřenému okýnku to mám daleko. Musela bych to tam plácat naslepo a tak na to kašlu a říkám si, že pak bude přeci fotit Honzík. Ten tam dosáhne líp. V tom Standa dostává nápad, že je na čase trošku si ten let zpestřit. K čemu by jsme přece měli ten akrobatickej větroň, né? Během vteřiny se řítíme se k zemi a já v panice řvu a křičím: „Pane Bože!“ (To nebylo užití božího jména nadarmo, to byl šílenej šok). Nejdřív zavírám oči, ale v hlavě mi blesklo – „Rychle je otevři, to musíš vidět!“ – a tak je zas rychle otevírám. Než jsem se nadála slyším Standu: „Hani, kuk! – Jsme hlavou dolů!“ To je ale fakt nejlepší fáze z celého obratu. Je to teda vážně síla!!! Letíme dál opět klidně s občasným nabíráním výšky. Myslím, že při houpácích už tak moc nehýkám. V dálce mi Standa ukazuje Konopiště a letiště. Ptám se: „Jó to je ta louka támhle?“ – „To není louka, to je letiště!“ Ještě jednou se omlouvám za urážku letištní „louky“ coby přistávací dráhy. Už to máme k letišti jen kousek. Nabíráme naposledy výšku, abychom prý mohli udělat ještě „pár kousků“ a taky ještě nějaký rychlostní rekord. Pokouším se navrhnout, že looping se mi sice líbil, ale klidně už můžeme přistát, neboť jen samotný let a taky rychlost 140 km/hod. pro mě byl dostatečně velkým zážitkem. No, neprošlo to a ještě se mi dostalo odpovědi: „Vždyť při tom obratu jsme letěli 190 km/hod..“ No to jsem skutečně nestačila sledovat. Následuje tedy ještě jeden super looping, pak – nevím jak se nazývá tento prvek akrobatického létání, takže krátký popis – letíme kolmo vzhůru a během vteřiny se překlápíme a řítíme se kolmo k zemi. Dívám se jak se zem přibližuje a zase řvu jako Tarzan. Teď to prostě nejde neřvat. – Hůůů – to je šílenost!!! Pak rychlostní „rekůrdek“ – myslím, že Standa křičel 240 km/hod., ale mám pocit, že ten budík už na to nějak nestačil. Tak nevím přesně jestli to nepletu. Nad letištěm ještě nějakou chvíli kroužíme na křídle. Cítím šílený přetížení, skoro nemůžu zvednout ruku. Ještě obrat a už nalétáváme na dráhu. Posledním kouskem je let bokem a pak přistáváme. Jsem ráda, že jsem nemusela použít ten sáček. Dostávám se ze všech těch popruhů a Standa mi gratuluje k prvnímu letu. Přichází Honzík s dalším chlapíkem, který je se Standou domluven na dalším letu. Honzík tedy poletí příště. Jsem tak zblblá, že když se mě ptá jestli jsem hodně fotila, odpovídám mu, že jsem vyfotila jen to jak nás roztlačoval ten Čmelák. Samozřejmě se mi hned vysmál. Standa rychle nakládá chlapíka do větroně a při tom Honzovi sděluje, že má „skvěle akustickou manželku“. Doufám, že už ho nebolí uši. Loučíme se a během chvilky je zase ve vzduchu. My si dáváme v místní letištní restauraci večeři a kecáme tu s dalším čekatelem na let se Standou. Líčím mu své zážitky. Naštěstí se nenechal odradit. Ještě pozorujeme přistání „našeho“ větroně s japonskými výsostnými znaky. Standovi ještě máváme – přesunuje se k jinému větroni a opět stoupá k výšinám. My frčíme pro kloučky a pak domů. Hlavu mám plnou dojmů a tak o tom do noci Honzíkovi básním. Nakonec snad jen veliké poděkování Standovi za skvělý zážitek. Sice jsem se strašně bála, ale bylo to fakt skvělý. Tak tedy DĚKUJI!!! napsala siskinka