Pátek 22.8.

,,Ve čtyři na Rudolfovský u Jardy“. Že bych byla časem nějak nadšená, když mám v pátek odpoledne stihnout ještě hafo věcí, to tedy ne. Ale vzhledem k tomu, že je skoro konec sezóny a já letos vyjela se Siskinama jen jednou, a to jsem ještě nedojela, tak neremcám, Siskina poslouchám a jsem ve čtyři u Jardy. Jarda je Siskinovic kamarád, začínající motorkář a oznamuje nám, že nás pojede doprovodit, ale že si máme uvědomit, že má zatím najeto pouhých 800km. Uvědomujeme a jedeme vyhlídkovým tempem směrem na východ. V Nové Bystřici Jarda otáčí zpět k domovu a Siskin, Siskinka a já pokračujeme do Lančova na Pohádku. Důvod? ITT! Pro mne téměř každoroční srpnová povinnost.
Na Pohádce už je dost plno a sotva domluvíme nocleh, přijíždí Kačka s Wénou a Ficcus. Haberská sekce se sesedá k jednomu stolu a já mám příjemný pocit, že svět je v pořádku. Trochu mě mate Cccenda, který vypadá úplně jinak, než je v těhle okamžicích běžné a vyvolává to otázky: ,, kdo jsi a co jsi udělal s Cccendou?“ Cccenda si bude tento večer pamatovat, což ho rozhodně rozhodí, neb na to není zvyklý.
Siskinka nepoznává Anorexe a Číkuse. Oni ji ano. Snad podle smíchu, či co. Večer byl nadupán vzpomínkami na akce dávno minulé a frťany od Niki a Blehy. Jo, zásnuby se musí oslavit.

V sobotu 23.8.
ráno mě vzbudil budík, ale asi jsem nedbala, protože o půl hodiny později ke mně dolehlo Wénovo sakrování, že jsme zaspali. Siskini, neznalí poměrů, se nás snažili přesvědčit, že když nikdo z nás Cccendu neposlechne, od snídaně se nezvedne a na plac nepřijde, tak Cccenda vyměkne a počká. My, poměrů znalí víme, že nevyměkne, nepočká, že se holt musíme obejít bez snídaně. Tuto chvíli si nenechal ujít Siskin. Má tak rád obecenstvo, že se sníží k loupeži nějakých klíčů, či čeho, aby mohl předstoupit před lid motorkářský a oznámit, že předal klíče na bar.
K itinerářům jsme se letos dostali porůznu losem. Siskinka a Bleha si vylosovali ,,Itinerář zdarma“. Měla bych jim to přát, ale cosi zlého ve mně jim to závidí. A to samé zlé přeje Siskinovi kolík. A jsem za to potrestána. Snadno vypadající otázka: ,,Co znamená značka VOC na lahvích vína?“ s dodatkem: ,,můžete se poradit s internetem“ mě nějak nerozhazuje. Člověku pamatujícímu léta minulá je jasno: VOC: VelkoObchodní Cena! A ještě tam bývalo: Bílé nebo červené. U těch ,,lepších“ lahví psali, zda je suché, polosuché, či snad sladké. Dneska nééé! Dneska je to samej odborník přes víno a tu samozřejmě dobrou odpověď mi Cccenda neuznává. A internet neporadit, neporadit. On by poradil, ale každý, kdo se s ním radí má svých starostí dost. Třeba Kačka si bude ode dneška pamatovat, že r.1776 vznikla Unie Států Amerických. Správně odpověděla a ještě si domů veze láhev se správným letopočtem. Nakonec odpověděli správně všichni, někteří v čase oběhli kolík, jiní přenosili cihly a měli itinerář! Jen já ne! Jsem snad poslední, kdo se k němu, pomocí přátel na telefonu dostává. VOC- Víno Originálního Certifikátu. Vždyť je to, ksakru!, jasný! Za správou odpověď dostávám itinerář, ale láhev vína originálního certifikátu ne! Nespravedlivé! Fakt je, že teď je pro mne důležitější ten itinerář.
Čučím do mapy a jako každoročně mám v hlavě včelí roj. Vůbec nevím o co se snažím. Už bych mohla vědět, že dokud se nerozjedu, tak mozek nenastartuju. Takže klasicky zapínám až před prvním razítkem v Běhařovicích. Itinerář praví, že musím do kostela. Kostel zavřený. Neva, rozhlížím se: autobusová zastávka, prodejna Coop (razítko), jinak nic moc. Žádná kupa hnoje, nic moc zajímavého, co by Cccendu v cíli mohlo zajímat. Prostě kostel zavřený a basta! Snažím se Semtexovi s Tužíkam nakecat, že letos je vše jinak, že vyhrává ten, který dorazí nejpozději. Nedbají.
No a druhé razítko….. tak to asi chtělo vynechat, ale nehte si ujít místo s tak blbým názvem: Bransouze! Dokonce tak blbým, že i sám šéf závodu ho zkomolil a v testu přejmenoval na Brynsouze. U koupaliště opouštím motorku a hledám někoho místního. Servírka tvrdí, že má pečeť s oním svatým doma, ale že neví, kterej svatej to je. Sakra! Nechápu! Kdyby mělo Habří nějakého svatého, tak si na něj vzpomenu i o půlnoci. Ve sběrným dvoře je prý místostarosta a ten poradí. Místostarosta maká a buď děsně nesnáší motorkáře, nebo je naopak motorkář a ukrutně ho štve, že on maká a my jezdíme, takže nemá nejmenší snahu pomoct.
Pomáhající mlaďoch povídá: ,,a není to ten se zlatým pádlem? Ten svatej Vojtěch?“. Místostarosta nerudně přitakává, že tedy asi jo. Ale že by to znělo přesvědčivě, to tedy ne. Píšu do itineráře svatého Vojtěcha se zlatým pádlem a netuším, jestli dělám dobře. Obhlížím okolí: tenisový kurty, sběrný dvůr, muchomůrky, krteček, hřiby. Tak to by šéfa mohlo zajímat.
Pikarec. Už tady je mi jasný, že je to letos celý nějaký divný. Lidi si nechtějí hrát. Strašně dlouho sháním razítko. V hospodě nikde nikdo. Jdu od baráku k baráku a lezu do vrat na kterých jsou cedule s nějakou firmou (taky máte dojem, že jste při ITT drzejší, než normálně?) Malopodnikatelé nejsou doma, nebo nějakýmu divnýmu individuu raději neotvírají. Konečně JéZedDé, kaplička, pamětní deska (zapamatovat pány Myslivce a Stehlíka)…………… a jedeme dál. No a Yves samozřejmě přede mnou . Bílej přízrak.
Cesta vede nádherně mírným, uklidňujícím, voňavým, moravským krajem, klikatá silnice s hladkým tmavošedým povrchem láká k poklidnému proplouvání a k pocitu neskutečna se přidává průjezd vsí, kde je většina obyvatel okrojovaných v barvách, kanýrech, čepcích. Okrojovaná kapela vyhrává a trumpetista se otáčí za motorkami. Kýčovitá nádhera. Mírně mě rozhazuje název oce Hodonín. Tak tady bych asi být neměla. Ale jak už to tak bývá, i Hodonínů je víc. Další ceduli, kterou musím rozdýchat je ukazatel k jeskyni Blanických rytířů. Jsem-li pod Blaníkem, pak jsem blbě. To vím jistě.
„No tak z Lysic chci jen razítko“ . Jakoby si Cccenda zkusil v Lysicích razítko vyžebrat. Před hospodou stojí Alexij a někam chvátá Yves. Snažím se ji zbrzdit a dokonce klesám tak hluboko, že ji lákám na oběd. Odmítá a někam mizí. Nevím proč. Parkuje před hospodou, proč si nejde pro razítko tam? Já jdu. Velmi neochotný pán mi říká, že razítko nemá, že ho má šéf zamknutý v trezoru. Alexij se ptá, zda jsem uspěla. Jemu prý ještě neochotný pán itinerář orazil, Yves prý řekl, že ji žádný razítko nedá a mně už řekl, že razítko nemá. Tomu dalšímu asi bude tvrdit že tu žádná hospoda není. Lidi si nechtějí hrát. Proč? S neoraženým itinerářem běžím na druhou stranu, než Yves a po chvíli jásám, neb jsem našla nějaký ting ťong krámek. A jako obsluha je neting ťong bílá postarší dáma. Sláva! Razítko nadosah! S úsměvem prosím bílou dámu o razítko. Ta si bere brýle a důležitě mi povídá:,,počkejte, to si musím přečíst“ . Snažím se jí vysvětlit o co jde. Zarazí mě mávnutím ruky a rázným: ,,bez komentáře!!!“ Nic nekomentuju a představuju si, jak čte Cccendovo: ,, ..když ztratíte itinerář, jste v prdeli a jeďte na Pohádku na pivo“ . Bílá dáma důležitě čte a vrtí hlavou ,,Nemůžu jen tak rozdávat razítka“ . Dochází mi trpělivost a dámu začíná čtení velmi zajímat. Rozhodně mi razítko nedá, ale chce si to celý přečíst. Skoro se o svůj itinerář poperu a běžím dál. Razítko konečně získávám v Lidovém domě a vracím se k motorce. K jámě (Aha! To jsou ti Blaničtí! Co tady, ksakru! dělají?!? Ví Bůh a svatý Václav.), která nás může vytáhnout z jakéhokoliv průseru se nevracím. Než bych se tam vrátila, získala vstupenku a tak, tak by oněch třicet minut asi stejně uplynulo. Že bych tam třeba viděla, jak se jmenuje penzion naproti, to mi v tu chvíli bylo absolutně fuk. A hlavně…. už od první zastávky mám letos jasno. Už od startu mířím na Pohádku na pivo a proto je teď jasno: pohodově směr Lančov. Po kotěhulkových silničkách s krásnými výhledy se jede bezvadně, ale co kdyby se tam u Vranova na to prase vrhly kobylky. Takže rychlý přesun do Žárovic- Plumlova.
Plumlovský zámek je krásný, hóódně vysoko nad vodou a u vstupní brány se dobře rozhlížím. Kupka hnoje nikde žádná, ale zjišťuju, že má zámek č.p. 99, že má zelenou věžičku se zlatou gulou, že tu zrovna vystavuje Kristián Kodet, že jsou ve zdech zazděny dělové koule, že….. To by v tom byl čert, aby Cccenda nechtěl některou z těchto informací. Razítko získávám NAPOPRVÉ! u slečny v Obchůdku pro radost. Konečně bez komplikací.
A pak pokračuju směr: prasepivo. Vlastně pokračujeme. Přede mnou jedou (čistočistou náhodou Cccendo!!!) Wéna s Kačkou. S cílem dnešního dne se náhodou shodujeme. Jde nám o prasepivo a domlouváme se, že se nám nechce házet motorkami na nějakém poli a tak vynecháme cholerové pole u Dřevnovic.
Asi největší chyba dnešního dne. 100 minut, je 100 minut, ale když to prase voní už až sem. Takže nájezd na dálnici a fofrem. No fofrem ?! Nechápu proč, ale Wéna jedoucí do teď docela svižně dost zpomaluje a nad 140 mu to asi nejede. Nebo by i jelo, ale asi má oprávněný strach, že se mu ten jeho kovošrot rozpadne. Jedu v klidu spořádaně za ním, dokud mě fofrem nepředjíždí Rydlas. To bylo ještě dobrý. Blbě se na mne nešklebil. Ale následoval ho Bleha s úsměvem říkajícím, že kdyby neměl ruce na řidítkách, tak by dělal kiš kiš. Mám chuť mu do toho úsměvu šlápnout. Tak to je podruhé, co mě dneska naštval. Poprvé jsem mu ukrutně záviděla itinerář zdarma.
V Rousínově sjíždíme na Slavkov a Wéna přidává. Prostě na dálnici se jezdí max. 140 a kolik se jezdí mimo mu ještě nikdo neřekl, takže to můžeme zase rozjet.
Ve Slavkově na benzínce dojíždíme Rydlase s Blehou. Opadává z nich sláma, kterou nachytali na cholerovém poli a moc nechápou naše nechvátání. Dáváme s Kačkou a Wénou kafe, bagety a závodníky uklidňujeme, že je fakt neohrožujeme, neb nezávodíme, ale míříme na prase a pivo.
Do Dambořic se podívat chci. Docela by mě zajímalo, který to významný produkt to produkují. Při příjezdu tipuju nějakou dobrotu, kterou tenhle krásný koutek země určitě dovede z úrodné půdy vyždímat. Měkké kopečky, sametové malinké stráně, košaté úvozy, kytičky, stromečky, vůně. Prostě slovy klasika: to není země, to je zahrádka.
Pán se psem nás posílá k židovskému hřbitovu a tak jedu dle jeho rady nahoru, furt až kam to jde. Jde to až k pánům dláždícím dvorek a ti, aniž bych se stihla zeptat, nás posílají o kousek vedle. Očividně jim dlažbu už pár motorkářů dneska málem pocuchalo. Židovský hřbitov jsme našli zamčený a v pořádku. Nikdo na nás nehází kamení a vejce. Buď tu Číkus ještě nebyl, nebo fakt moudří a žádný náhrobek neposprejoval. Takže rozhlídnout. 400 hrobů tu je ze 17tého století, poslední z roku 1940, klíče jsou k mání na popisných číslech 69 a 73. Zapamatovat si spoustu dalších detailů, které mi budou opět celkem k…. ničemu. A dolů pro razítko. Hospoda- penzion Viro. Konečně první člověk, který si rád hraje. Se širokým úsměvem mi říká, že mi razítko nedá, dokud mu neřeknu, kde bude večer to prase. Pan Viro si dělá očividně blázny, tak ho tedy zvu na Pohádku. A ještě se ujišťuji, že informace, která se mi zdá naprosto neskutečná, je fakt pravdivá. Dambořicím se opravdu říká Moravský Kuvajt, neb tu z té krásné země kutají ropu. Nepochopitelné. Pan Viro napsal cedulku se správnou odpovědí na bar. Motorkářům jedoucím po nás prý dokonce mával razítkem z okna, aby se zbytečně nezdržovali. Docela mi, srandista s chutí si hrát, zvedl náladu. Do teď jsem potkávala fakt dost neochotný lidi, na což nejsem při ITT moc zvyklá.
Tak a teď na to prase a pivo. Tedy ještě s malou zastávkou. Nosislav, razítko bez veselé nálady, zastávka u kříže obětem I.Sv.války, povinné foto a koukatkoukatkoukat. Obětí bylo 26, z toho 5 nezvěstných a u p. Františka Dvořáka chybí fotka. Zas spousta nepotřebných údajů. Ještě zaregistruju levým okem, že vedle kostela je zahrada mateřské školy a konečně hurá na Pohádku. Teď už opravdu a fofrem. Prase voní už od Znojma.
Na Pohádce cílový nápoj a vypuštěný bazén. Cílový nápoj dávám a vypuštěný bazén vypouštím. Vlastně ho vypouští šéf. A pak test všímavosti. Takže zjišťuju, že obří balík nových informací, které jsem za dnešek nasyslila, je mi fakt vcelku k … ničemu. Výjimkou je Krteček ( ale bacha! Není mezi hříbky, ale mezi hříbky a muchomůrkami!), počet titulů páně Myslivce a klouzačka v Nosislavi.
A teď konečně to vytoužené prase a pivo. Klábosíme s ostatními, kteří si také na Pohádku přichvátli a jak se tak ručičky hodinek blíží k 19nácté hodině, tak mi začíná být úzko. Že letos na pohár nemám je jasný a trochu jsem doufala, že se o to postará některý jiný zástupce Habří. A je třičtvrtě na sedm a nikde nikdo. Ksakru! I to prase začíná mít trpkou příchuť. V 18,52 přijíždí Ficcus a mně se vrací naděje. S Kačkou ho poháníme, ať se přestává loudat a rychle maže pro nápoj a k Cccendovi. Moc nepobírá, ale přeci jen přeřazuje na vyšší rychlost. Jeho ujištění, že byl úplně všude mi vlévá radost do žil. Že by přeci jen někdo z nás dosáhl na pohár?! V 18,57 přijíždí Kim. Sice to není haberák, ale přeci jen kamarád. Moc bych mu přála umístění. Nějaká paní či slečna mu běží v ústrety, v dobré víře, s cílovým pivem. Abstinent Kim se tváří hodně rozpačitě a dává zavděk přibíhající Kačce s půllitrem čisté vody. A pak byly dvě minuty klid. Klid před bouří. V 18, 59h, jednu minutu před limitem jsme slyšeli motorky a cosi mi říkalo, že to jsou ty, na které zrovna nejvíc čekám. A ono jo! Siskinky Suzuki GSR600 se vrhlo před vchod. Siskinka, která si určitě přečetla itinerář zodpovědně a teď dobře ví, která bije a že ji tedy chybí fakt pár vteřin do cíle a že se musí skoro přetrhnout aby to dala, skáče z rozjeté motorky, na pokřiky: ,,padá ti motorka“ mává rukou a žene se k cílovému nápoji a k šéfovi akce. Tak takhle mrsknout v cíli s motorkou o zem chce fakt hodně velkou soutěživost. A tu Siskinka v těle má! Později se nás snažila přesvědčit, že motorku postavila na stojánek a když viděla, že padá, tak ji bylo jasný, že s tím stejně nic neudělá. Siskin se chová naopak velmi, ale fakt VELMI klidně. Což mě s Kačkou přivádí k varu. Řveme na něj, ať se přestává předvádět a fofrem maže do cíle. Cílový nápoj pokládá před Cccendu v 19°°. Infarktová situace.
A pak další porce prasete, pivo a hlavně klábosení jak kde bylo, jak si to kdo užil. Siskinka prý vlítla do kupky slámy a ta ji rozhodila, až hodila vozembouch. Šla držet Siskinovi Caponorda a ten ji zatím postavil Suzuki. Opodál stál Kim, držíc svého Horneta. Takže trochu komická situace. Tři motorkáři neschopní postavit na poli svoje motorky. Siskinka se na Caponordu fakt nerozjede. Takže Siskin zajíždí s GéeSem co nejblíž k Siskince, motorky si předávají a konečně pokračují dál. Cirkusácké vystoupení u kříže, aby se mohli vyfotit muselo být fakt fotogenické. Zase mě mrzí, že jsme tam nejeli. Nebo vlastně vůbec nemrzí?
A Siskinka si po poli dojela dokonce pro pohár! Jo! To celé ji nakonec vyneslo druhé místo v babách a tím další pohár putující do Habří. No sláva. Vyhlášení pro nás bylo docela překvapivé. Což umístění, to nás nepřekvapilo. Že budeme až tak někde v půlce pole nám bylo jasný, ale že se haberáci umístí těsně za sebou i když spolu nejeli, to nás dostalo. Asi nějaký souznění, či co. Jen mezi Siskinku a Kačku se vecpala Yves a lohla ji tím pohár za třetí babu. No jo, no. Bílej přízrak  . A trochu nechápavě jsme koukali na Ficcuse, který z nás dopadl nejhůř. Říkal, že projel vše. Tak prý projel, nechal si všude nandat razítka a nikde neplnil úkoly. Teď tady se divil, že se měl někde fotit a cosi zjišťovat. Jó to je tak, když se nečte itinerář, to znám. A pak debaty o všem. O všem co se událo během dne, během posledního roku a vlastně i o tom co se stalo před hafo lety. Tak tady mě trochu posadil na zadek Kim, protože jsem konečně po deseti letech zjistila, že on je tím, který tahal moji XJR ze škarpy kdesi za Větřním. Tím druhým byl Martin, jezdící na svém Hornetu už pár let tam nahoře. Páni, co se jeden na ITT nedoví. I to co se dozvědět nechce. Blehovo otázka, zda je Siskinka taky moje dcera, mne na ten zadek posadila dost natvrdo. Vteřinu jsem doufala, že ji nemyslí vážně a že ji nikdo jiný neslyšel. Vážně ji myslel a reakce ,,kamarádů“ a příbuzenstva vedle mne mě utvrdila, že ji slyšeli. Takhle blbě se chechtat! Se nestydíte? Mám chuť Kačce říct, že nedostane večeři, ale protože už u nás nebydlí, tak mi tahle výhrůžka neklapne. Bleha má svůj den. Dnes fakt boduje. Mračím se na něj a on se šklebí jak měsíček na hnůj.
Při hodnocení dnešního dne si chválím počasí, žádný hic, žádný déšť, teplota tak akorát. Kdosi stojící vedle mne se ptá, zda jsem se nezbláznila. Že jeli 350km v dešti a že se jim to ani trochu nelíbilo.
No jo, no. Tak takhle vypadalo letošní ITT. Jaký si to uděláš, takový to máš. Šéf nám nechal letos hodně volnou ruku. Prý ať si jedeme kam chceme, kam nechceme ať nejezdíme a dokonce dodal i počasí všeho druhu.

Cccenda neodpadá, naopak bere do ruky skřipky a spolu s Rodem se starají o trochu kultůůůry. A tak jsme se nějak prohýřili do nedělního rána.

A nedělní ráno bylo takové, jaká nedělní rána bývají. Poklidné. Kdosi odjíždí včas, kdosi zjišťuje, že bude moct odjed až po vyprchání toho svinstva z krve, takže asi až v pondělí, kdosi se rozloučí pokřikem: ,,babo, kde si? Pojď se rozloučit!“ Na babu slyším a s Blehou a Niky se rozloučit jdu  . Kdosi se rozloučí, navleče do hadrů a zjišťuje, že nikam nejede, protože mu to nestartuje.
Takže se zase celá parta svléká a s kamarádsky potměšilýma očima utváří kolem krásného Wénovo stroje kroužek v očekávání věcí příštích. MT né a né naskočit a Wéna pomalu přiznává, že žádný z jeho strojů není pojízdný. Tím nám dělá radost a na chvilku se parta zapomněla trefovat do mne, kvůli včerejší Blehově poznámce, ale terčem posměšků se stává Wéna. Nakonec Siskin přiváží Siskinky GéeSko, vyndává startovací kabely a eMTéčko startuje. Siskinka si neodpustí poznámku, zda si všímáme, kterak její malinkatá motorka, kterou občas nazýváme koloběžkou, zachraňuje tu velkou mrchu, nad kterou všichni obdivně slintáme. Všímáme, konečně se opravdu loučíme s těmi, které vídáme hodně zřídka a odjíždíme.
A protože se nám letos moc společných projížděk nepoštěstilo a nikdo z nás domů vysloveně nechvátá, tak si cestu prodlužujeme a míříme do Velké Bíteše za Zdendou a Zuzkou. Ten největší liják dnešního dne jsme pohodlně proseděli u plných talířů a na další cestu se vydali za sucha.
Pak kafe, voda, trocha pokecání na benzínce v Počátkách. I místní toaletu jsme navštívili. Jen jsme pořád nechápali, proč bivakujeme na benzínce naproti Wénovo a Kačky útulnému příbytku. Tak prý, kdo by si do bytu pozval takovou motorkářskou verbež. Takže už jen rozloučení a okolo šesté Siskinka vytahuje v haberské hospodě pohár. Oslava se koná jen velmi mírná, zítra se jde do práce.
No a nakonec tradičně: CCCENDO DÍÍÍK!!!

Pátek 16.8.2013

Tak prý máme počkat na Wénu, hrabe se ještě v závodní motorce, říká Kačka. Na hodinky se vyčítavě nedívám, neb je nemám, ale trochu nechápavě pohlížím na opuštěnou MT-01 stojící opodál. Raději se neptám. Čekání na špinavého Wénu si s Kačkou krátíme počtením, kterak se Cccenda střetl s jakousi, prý mladou (asi nic moc pěknou, neboť výrazy nadšení neoplýval) řidičkou Favoritu a jak odstavil pochroumanou motorku a že prý razí na Pohádku trochu otřesen, odřen, pohmožděn a co nejhůř autem.
Wéna dorazil, dost zmateně pohledal po bytě věci, o kterých si myslel, že bude na víkend potřebovat, dokonce si nezabouchl klíče od bytu a se slovy, že jedeme do garáže pro motorku, sedal na MT-01. O kus dál, mezi garážemi se Kačky zeptal, jestli neví, kde má klíče od garáže a opět odjel. Jak tu tak stojím, tak si říkám, že tohle vypadá na veselý víkend hned od začátku.
Po návratu nalezenými klíči odemkl garáž, zavezl dovnitř Yamahu a vyvedl Jawu 350 z roku ajncvaj.. . Na tom prý jede závod a i na tom nám prý natrhne prdel! Tak o tom si popovídáme až v sobotu večer.
Z Počátek vyrážíme až někdy po sedmé a jedeme za Wénou přes Studenou, Dačice, Jemnici na Bítov prý pěknou cestou. Nevím, nevidím ji. Vidím a cítím jen oblak kouře vycházející ze starého stroje, který určuje naši rychlost. Ale zase jsme prý jeli všechny zatáčky stoprocentně bezpečně. S tím souhlasím. Kačka z jawáckých exhalacích možná trochu zblbla (nebo z Wény?). Nevěřícně zírám, jak po vzoru Wény při odbočování v Lančově před kostelem ukazuje rukou, ač je její XJR samozřejmě vybavena tím blikacím čudlíkem.
Na Pohádce už je zábava a konzumace v plným proudu. I když u paní ubytovávací se nás sejde víc než dost. Až jí děláme v těch jejích lejstrech trochu zmatek. Nakonec se domlouváme s Libereckou klakou, že si vezmeme chatku pro pět osob, ač je nás dohromady šest. Že je to úplně fuk, že nás tam stejně spí jen pět, zjistíme až ráno.
Při vítání a ubytování mAra vypráví, že měl po cestě zastávku v servisu. Nejelo mu to. Nabízí se laciné trefování do drahého stroje. Jsem hodná holka, odpustím si to. No, ale…. :-D. A kdosi přidal historku o natankování etanolu, místo benzínu. Tak to není vůbec směšný, vždyť natankovat něco jinýho, než jeden chce, je tak jednoduché 😉 . Jo, jo, jak jsem si říkala při Cccendovo střetu a Wénovo zmatečném pakování, prostě erupce na slunci. Snad se to do zítřka uklidní.
Večer probíhá jako většina podobných večerů. Většinu tváří jsem viděla vloni v Habří. Ale někteří na ono setkání asi nevzpomínají zrovna v nejlepším. Hodně mě potěšila přítomnost mlaďochů od Prachatic. Tedy oni už zas takoví pubertální mlaďoši nejsou, ale před lety, kdy jsem je viděla naposledy, byli.
U baru se chechtá Yves! Chválím ji to. Kdyby byla po ránu trochu indisponována, tak by mi to v nejmenším nevadilo :-). Ráda bych tam viděla i Cucku, ale ta mi nějak uniká.
Ještě pokecám s Čikusem a trochu žasnu, že ten kluk snad stárne, či snad dokonce moudří. S Kimem, který mi udělal radost, neb dal na mé rady a teď si chválil, jak se mu vydařila motodovolená a pomalu jdu chrnět. Tedy až po tom, co lezl Cccenda z chatky ven oknem. Chudáka ho tam zavřeli (asi zavřely) aby už konečně šel spát a ono se mu v nejmenším nechce.

Sobota 17.8.2013

Že už nejsem úplně nejmladší, tak jsem brzy vzhůru. Bob je asi ještě starší. Už není v pelechu. Ba ne! Chyba! On tam JEŠTĚ není! Přichází po šesté se slovy, že jde konečně spát a že vůbec nemůže za tu děsně nahlas puštěnou muziku a za rušení nočního či ranního klidu.
Při snídani závodní pole trochu řídne. Jsou tací, kteří sebekriticky hodnotí svůj stav a ani si nechtějí dejchnout. My s Kačkou jsme neurvale napomenuty, zda se nemůžeme smát tak, aby kohosi nebolela hlava. Nemůžeme 🙂
Však on nás ten smích přejde. Mne tedy stoprocentně. Když Cccenda, s odporně spokojeným výrazem na tváři, vyhlašuje způsob, kterým se dostaneme k itinerářům, tak se to zdá docela snadné. Dokud u Cccendovo kolíku neodpadávají první itinerářechtiví. Tedy, kdyby mě to nečekalo taky, tak by mě to úžasně bavilo. Závodící běží vytýčenou trasu (no už to je na mne moc), na konci se sehnou ke kolíku a 15x (ženy 10x) kolík oběhnou. To nezní tak zle. Ale je to sakra zlé! Odbíhající, či spíš odpotácející se od kolíku vypadají, že právě opouští bar, kde rozhodně nezaháleli. Zrovna se mi chce čůrat a uvažuju, že se na celej kolík vykašlu a odejdu. No jo, jenže já ten itinerář chci. Kdosi mi říká, že k tomu čůrání se mi bude chtít za chvíli i zvracet. Jo, to je pravděpodobný a nevím, co bude horší.
A je to tu, jsem na startu. Jak píšu, už běh je pro mé tělo veliké, zanedbané něčím nepochopitelným. A na konci se ohnout? A točit? Pak se tam motat jak sysel? Fláknou sebou o zem? To jsem jako fakt všechno udělala? Tomu teď nemůžu uvěřit! A to celé stihnout do minuty. No…. mám takový dojem…. ale přece měřícího neprásknu 😉 (ale děkuju mu). Večer vyprávěl Boš, že kolík vytrhl a obíhal ve zpřímené poloze. No jo no, to je přesně ono, při ITT je nejdůležitější přemýšlet. Kupodivu nepozvracena přebírám itinerář a dokonce tomu brejlatýmu mamelukovi se škodolibým ksichtem neřeknu nic sprostýho.
,,Čtěte pozorně!!! Hlavně si itinerář přečtěte dvakrát!!! “ A ještě by tam mělo být:,, a hlavně u toho čtení sakra přemýšlejte!!!“
Zatím mi itinerář nepřipadne záludnej, to přijde až později. Zatím si čmárám do mapy místa, kam mám jet a pravda, trochu mě znervózňuje Cccendův potutelný úsměv s kterým mi zírá přes rameno. Najednou se mi zdá, že slyším nastartovanou XJRu. Tak prý nezdá. Někdo říká, že ta nová holčina už jede. To se mi zdá. Kačka ty zbrklý starty asi chytla od Wény. Snad otočila itinerář a snad ví, kam má jet.

Když pojedu na místo X dostanu Z minut, když pojedu na místo X plus místo Y dostanu minut Z- Q. Při kombinaci míst A + X dostanu o N minut míň než když pojedu na místo Y + B. Když pojedu na místo C + D dostanu velký kulový, jednu Cccendovi fláknu a bude mne bolet ruka. Je mi jasný, že kam mám nejraději jet, musím vymyslet někde v klidu a ne tady pod Cccendovo krutopřísným pohledem za cvakání propisek a šustění map.
Zatím vyrážím k první nepovinné, protože se mi zdá nejblíž. Jakési Písečné u Bystřice. Písečné neznám, Bystřici ano, takže vyrážím na jisto směr západ. Po pár kilometrech najetých na kančích stezkách mezi zapomenutými Kotěhulkami mi přestává hučet v hlavě z nadměrného přemýšlení na Pohádce a asi taky konečně po tom zatraceným kolíku a začínám uvažovat pokud možno rozumně. U Písečného je napsaný jeden z oněch bodů X, B, C,D…. A ten je úplně jinde! To je přeci blbost. BLBOST! Při čtení itineráře je třeba MYSLET!!!
V klidu roztahuji mapu a nepřekvapivě zjišťuji, že jsem lama. Další Písečné je samozřejmě někde úplně jinde, než jsem teď já. A je tam i Bystřice. No jo, Bystřic je. A Písečných, a Počátek, a Žatců.
Je nad slunce jasný, že Cccendův Žatec není TEN Žatec, ale úplně jiný. Poznámka o Telči mi ho pomohla na mapě najít, tak teď měním směr na sever. Co si pro sebe říkám do přilby, jaká slova používám při hodnocení mé inteligence, díky které jsem si nadělila pěkných pár skoroenduro kilometrů a minut navíc je jen moje věc. A nakonec to sem stejně napsat nemůžu, jsem slušná holka.
Za Telčí odbočuji na vesničku Žatec a vybavuje se mi, že je v itineráři psáno cosi o smírčím kameni. Nacházím jen křížek u cesty, nestavím, jedu do Žatce pro razítko. Kámen budu řešit po cestě zpět. Třeba mi někdo z místních poradí.
,,Kéž bych byla celá bílá, jak ta jawa 250…“ mě napadá, když potkávám v protisměru… No to snad ne! Né jawa, ale honda celá bílá! Fix! Yves! A už jede ze Žatce pryč. Má náskok. Bodejď by ne! Není lama, určitě si nenajela skoroenduro kilometry navíc. V Žatci nacházím pár motorek, hledám někoho s razítkem, nacházím paní, která mi poradí, že tam dolů kolem toho baráku, pak vpravo za houpačkami přes můstek a asi třetí barák vlevo je starostův. A to by mělo být asi jediné razítko v Žatci. Nacházím barák, houpačky, můstek, starostu ( no tak jestli je starosta asi osmdesátiletá babka), razítko a …. hondu celou bílou…. no co tu dělá? vždyť už jela pryč. V itineráři se dozvídám, že jde opravdu o křížek, tak u něj stavím, abych zjistila, že jeho stavbu financovali František a Rozalie Jirákovi v roce 1900. Honda celá bílá staví hned za mnou a Yves mi s úsměvem přitakává, že jo, že i ona teď míří do Počátek. Tak to ti tedy děvče ujedu. Prostě za to na tý hlavní trochu zatahám a bude to!
U cedule Počátky postává KTM a dál na náměstí jedeme s Marianem spolu. Vycházíme z cukrárny s razítkem, na kterém není o Počátkách ani zmínka (snad nám to ředitel uzná) a v tom vplouvá na náměstí přízrak. Honda celá bílá. Neujedu ji, neujedu. Budu se s tím muset smířit. A tak tam na severním okraji dědiny, za hřbitovem, nacházíme stezku Soukenických mistrů počáteckých ve třech. V protisměru potkáváme Boše, Blehu a nevím koho ještě a najíždíme mezi maminky s kočárky, důchodce, pejskaře. Jedno mají společné. Nesou si prázdné pet lahve. Vlastně ještě to, že se na nás mračí. Ani se jim nedivím. Itinerář radí: ,,Kdybyste po cestě nevěděli kam, dejte se vpravo…až na jehličí“ Když nevíme kam, dáváme se vpravo. Na jehličí jsme už jen dvě. KTM někam odjelo a můj zlý, bílý přízrak nezmizet a nezmizet. Asi se mi o něm bude zdát.
U pramene sv. Ludmily se fotí Danny a jeho usměvavý, příjemný batůžek. Když se odkodrcají přes kořeny a kameny, jdeme se fotit my. Yves mi říká, že už má, kromě Žatce, hotový i Jaroměřice. No jo, no. Prostě není lama a itinerář si dvakrát přečetla a dokonce u toho myslela. Nemám na ni. A teď a tady je mi to tak nějak fuk. Je tu moc pěkně. Už po kolikátý si říkám, že je skvělý na jak nádherný místa nás ITT dovede. O kolika krásných místech by jeden neměl ani tušení, i když jezdí okolo dost často. Po vyfocení a napití zázračný vody z pramene jedeme dál společně. Vlastně společně ne. To máme ředitelem zakázaný, ale prostě máme teď stejnou cestu. Do Kojčic.
Takže nejkratší cestou na hlavní na Pelhřimov a v Kojčicích si nechat v hospodě u Plhů poradit, že Plhovi bydleli v domě č.p. 91. Tak prý nebydleli, řekl na konci dne Cccenda. Nevadí. Tuhle odpověď máme všichni úplně stejně špatně. A to jsme, Cccendo, fakt neopisovali.
A zas na hlavní a co nejrychleji na první, a vypadá to že jedinou nepovinnou. Ono Písečné, které mi po ránu zamotalo hlavu je o kus dál a těch dvacet minut, o které je hodnotnější než Škrdlovice by se asi projelo. Jedeme do Škrdlovic přes Havl.Brod, Přibyslav, Žďár. Po cestě uvažuju, co udělat, když u vodní plochy nenarazím na žádné zvířátko. To co Cccenda v itineráři naznačuje je v mým případě neproveditelné. No tak vytrhnu kus papíru, namaluju na něj rybu a vyfotím ji. V itineráři není TUČNĚ, že by mělo být zvířátko živé. Nemusím nic trhat a malovat. Po břehu škrdlovické nádrže se prochází sympatický pár s retrívrem Barunkou. Barunka se s námi ochotně vyfotí a Yves si se slovy:,,nemám se za co stydět“ svléká triko a leze v podprdě do vody. Já tamtéž lezu se slovy:,,já jo“ a v tričku. Po osvěžení a vyfocení se shodujeme, že je tu docela fajn, a že by nebylo od věci tu zůstat a na Pohádku poslat tak akorát SMSku, ať nás nečekají. Uvědomuju si, že ani jedna z nás nemá extra závodní náladu. Prostě si ten den užíváme. Trochu mě napadá, že by se měla Yves trhnout a jet na čas. Má docela našlápnuto na přední místa. Netrhá se, nelelkujeme, s razítkem na pomuchlaným papíře sedáme zase na motorky, vracíme se do Žďáru a pak vedlejšími přes Bohdalov a Zhoř do Luk nad Jihlavou.
V Lukách se zastavujeme pro obligátní razítko na benzínce. Prý nejsme první. A prý i těm před námi paní benzínová vysvětlila, kudy se dostanou k lyžařskému vleku. Znovu tu pročítáme itinerář a shodujeme se na tom, že procházka na Rokštejn není tučně!!! , tudíž se nikam nejde. K vleku vede cesta podstatně horší, než k Ludmile. Trochu se bojím, abych na ostrém štěrku vyjela bez problému. Ale CBF to v pohodě dává. U vleku se po povinném vyfocení rozloučíme. Yves se žene nejkratší cestou na Pohádku a já, mamlas, se chystám ještě do Jaroměřic.
V Jaroměřicích je hezký barokní zámek s mohutnou původně středověkou architekturou. Tak v tomhle itinerář nelhal. O čem ovšem nepsal, byl koncert Petera Dvorského . A vysloveně lhal, s informací, že je zámecká zahrada otevřena. Není! Tedy byla by, kdyby ji nestřežila brunátná důchodkyně se zatvrzelým výrazem a vrozenou nenávistí k celému světu a hlavně k tomu motorkářskému. A to já lama, jsem sem dorazila, na rozdíl od ostatních až nakonec. Takže se tu přede mnou vystřídalo asi 50 motorkářů s prosbou o razítko a o vstup do zahrady. JEJÍ RAZÍTKO A JEJÍ ZAHRADY!!! Chvíli jsem myslela, že bouchne, že mi můj itinerář rozerve na cucky, že mi možná jednu flákne. Nakonec odevzdaně vdychla, pronesla cosi o tom, že se tu ta verbež rojí celý den a že je to hrůza a že mám jít ze strany, ale že mě tam ani ony nepustí. Jdu ze strany, okolo ŽLUTÉ zdi (což ještě nevím, že je důležitá, pětiminutová informace) a přicházím ke dvěma dalším překážkám. Jsou zdolatelné o fous snadněji a pouští mě dovnitř. Tak za tohle by měly být plusové body! Fofrem počítám něco, o čem si myslím, že si přál Cccenda spočítat a raději mizím, než mě slavnostně oděno obecenstvo, operního zpěvu bažícího ukamenuje.
Tak! A mám všechna povinná razítka. Z nepovinných mám jen jedno a nějaký nepříjemný hlas v hlavě mi říká, že je to ukrutně málo, a že bych stominutový Slup mohla do limitu dát. Až překvapivě klidně mu odpovídám, že je mi to fuk, že se mi nějak nechce závodit, že se mi chce jet na Pohádku, dát si pivo, prase, pokecat a to vše v klidu. A jestli budu někde na konci pole? A jestli budu třeba z nějakého důvodu diskvalifikovaná???? No a co? Dnešek se mi líbí a to je asi tak vše, co jsem si přála.
Takže jedu pěknou cestou přes M.Budějovice, Dešov a Bítov do Lančova.
Kačka, Wéna, Yves a spousta dalších přítomných je už vykoupáno, převlečeno, najedeno, spokojeno. Spokojena bych taky byla, kdyby mi Cccendovo pohůnci vrazili do rukou vzduchovku. Ale to ne. Místo vzduchovky jsem do ruky dostala dotazník zaměřený na všímavost. Já!!! Jestli mi něco fakt chybí, tak pozorovací talent. No, chybí mi toho víc, ale teď ten pozorovací talent nejvíc. Vzdávám to. Prostě tu odevzdaně sedím a házím odpovědi od boku. Snad jen dvěma jsem si jistá. V Jaroměři jsem šla okolo ŽLUTÉ zdi a na kameni v Žatci byl letopočet 1900! Jsem si jistá! Hm, tak prý ne, prý je v kameni vytesáno 1906! Skoro bych se hádala, ale nemám sílu. A ještě ke všemu mi to je docela fuk. Pět minut sem, pět minut tam. Teď se těším hlavně do sprchy a na pivo.
Vykoupaná, převlečená, najedená, spokojená sleduju nově dojíždějící, poslouchám zážitky protivníků a je mi bezva. Dlouho po limitu přijíždí Kim a ptá se, zda chceme slyšet krátkou, nebo dlouhou verzi jeho dnešního, děsně nepovedenýho dne. Dlouhou. Možná poprvé, ale rozhodně né naposled vypráví:,,To bylo tak….“ Ač jeho příběh začíná tím, že mu motorka nejede, pokračuje smůlou s nenalezenou benzínkou, s podivným blouděním, tedy situacemi neveselými, chechtáme se kapitálně.
Spousta přihlášených závodníků sebekriticky do závodu nevyrazila, mnoho jich bylo diskvalifikováno a na počítaných místech skončilo 24 jezdců. Říká ředitel závodu a hned hlásí ono čtyřiadvacáté místo. Slyším ,,Barča“. Nejsem diskvalifikovaná a šťastně se ženu pro triko. Cccenda na mne vyvaluje jeho obrýlené oči, triko mi nedává a posílá mne zpět. Prý volal ,,Gabča“. No tak mám asi po tom dnu zalehlý uši.
Šestnácté místo celkem a třetí v babách si jde vyzvednout Kačka. Wéna místo třinácté. Stojí vedle Cccendy trochu zasmušile a oznamuje nám, že jel celý závod na plný plyn. Sklízí zasloužený potlesk a čekám, že do sálu vytlačí jawu, aby si ten potlesk užila. Fakt by si to zasloužila!
Skoro nevěřím, když mě Cccenda volá pro osmé místo, které znamená, že jsem v babách druhá! Tak to jsem s tím ranním zakufrováním nečekala. Yves si jde zaslouženě pro největší babský pohár a součastně sklízí potlesk za místo čtvrté! Je skvělá a při přebírání cen roztomile rozpačitá. Pro celkově první místo si jde duo Danny+Zuzuki
Ze sobotního večera, ač se snažím svou paměť podplatit čokoládou, si nepamatuju nic. A opravdu to není konzumací lihovin, ale prostě jen tou blbou pamětí a odporným zlozvykem, sedat si k sepsání akce s půlročním zpožděním. Prostě… v sobotu večer se asi nic zajímavého neudálo, neb co si nepamatuju, to se nestalo. Ba jo! Teď si vzpomínám! Stalo! Když kolem nás tlačil Mariano svoji oranžovou motorku, tak zareagoval na Wénovo hlášku, která se samozřejmě nabízela, slovy že je to děsně vtipný a že je Wéna asi dvacátej. Tak jsme se tedy přidali k davu a šli se podívat, co bude Mariano tvořit. Dav byl spokojen, bylo to veselé vystoupení s oranžovým nářadím. Nakonec se zprovoznění stroje podařilo a Mariano na něm mohl nad ránem odjet na dovolenou.

 

[Not a valid template]

Neděle 18.8.

A že už nejsem úplně nejmladší, vstávám téměř za kuropění. Procházím po Pohádce pohádkovým klidem, pohádkovou rosou, pohádkovým velmi mladým sluníčkem, pohádkovým ranně čistým vzduchem a tu slyším z pod pergoly: ,,Brejtro, pojď si dát prase!“ Boš je asi starší než já (no to je velká blbost), vstává dřív a z pohádkově romantického rána vytvořil ještě něco hezčího. No řekněte, je takhle po ránu nad dobře proleženou opečenou vepřovou, kyselý okurky a čerstvý chleba? Mana nebeská! Sádlo mi teče po bradě a k posezení se přidává Kim a pár dalších, povětšinou jen o něco málo mladších než já. Do nádherně masem provoněné atmosféry se postupně přidávají mladší. A jsou dokonce mezi nimi i tací, kteří se do nás, starších a podstatně rozumnějších navážejí. A že nejsem nejmladší… no jo, no! si zas ty nedospělý hlášky nepamatuju. Škoda. A dokonce si ani nepamatuju, na koho se za ně mám mračit. Ještě větší škoda (přiznejte se někdo 😉 ). Pohodový ráno. A pak nastalo hromadné loučení, odjezdy. Kačka s Wénou nemohli odjet, neb je chytrá cccendovic krabička napráskala. Já s Kimem jsme to vzali ještě na onen hrad, který jsme včera vynechali. A dobře jsme udělali. Skvělá cesta, Kim si chválí, že takhle se mu celý včerejšek nejelo a já nechápu, proč tvrdí, že mu motorka nejede. Sakra jede :-)! A to menší endůůůrko v cíli už nás nerozhází. Po louce, přes rigol, lesem, zase po louce, přes můstek a jsme pod hradbami. Rokštejn za to opravdu stál. Jen na věž jsme se nedostali, neb pan hradní v neděli asi spí. Nevadí, domlouváme se, že výhled oželíme, loučíme se a jedeme každý jiným směrem domů.

Po čertech krásný víkend 🙂 ! DÍKY CCCENDO!!!!!!!!!!

Vyrážím v pátek 19.8. 2011 odpoledne směrem na východ. Protože svítí sluníčko. Protože mám chuť se projet a hlavně proto, že Cccenda opět pořádá ITT. A když Cccenda něco pořádá, tak to stojí za to. Jedu se tam mrknout. Bo jsem nesoutěživý tip, tak závodit nebudu. Vezmu si itinerář ( možná, když se k němu dostanu), trasu si projedu (když trefím), a vrátím se včas na Pohádku (když ji najdu). Prostě pohoda. Od Jindřichova Hradce mě provází mrak. Jen tak zdálky straší, ale zatím nezlobí. Věřím, že mi dá pokoj. Před Jemnicí mi cedule nařizují odbočit na kančí stezky. Nevadí, stejně jsem měla v úmyslu jet kotěhulkama. Před jednou z Kotěhulek, na takové rovné, uzoulinké silničce v polích si říkám, že budu muset zastavit a dát mobil do kufru než začne pršet. Aby se mi v kapse neutopil. A pak si najednou neříkám nic. Nic není. Není silnička, nejsou pole, není mrak. Je jen obrovský černý poklop s kroupami a vichrem. Děs. Tak tady nezastavím. Jednak by mě v tý tmě něco srazilo, druhak by mi vichr z polí sundal motorku. Potácím se ve větru a kroupách a doufám, že se dopotácím do nějaké té Kotěhulky. Projíždím serpentiny v černém lese a konečně se přede mnou objevují baráčky. Vysočany se jmenuje tahle Kotěhulka, která mě zachránila. A postavila přede mne přístřešek před krámkem. Nechávám motorku na dešti a letím se schovat. Po chvíli činí stejně další motorkář. Seznamuji se s Jindrou a zjišťuji, že míří do Lančova na Pohádku. Když zas svět vypadá jako svět, a né jako nějaké peklo, vyrážíme. Někam, kde si myslíme, že by mohla být Pohádka. No, camp jsme nějaký našli, ale úplně jiný. Kdosi nám docela zbytečně řekl, že jsme úplně blbě. Nevadí. Zkoušíme si dopředu zítřejší bloudění a přetahujeme se o to, kdo z nás vyhraje bludičku.

Konečně mokří a spokojení dobloudíme do Lančova. Tady pere sluníčko a usmívá se Cccenda. Je roztomilý 🙂 . Těší se na zítra a ujišťuje nás, že nikdo z nás ani neodjede, natož aby se v limitu vrátil. Je mi to fuk. Nejedu závodit, jedu si to užít. Na místě už je Icing s Pavlou, Čikus, Kytička, Scharp…………….. posléze přijíždí Mak, Wéna na své krásné MT 01 a Pavel se skvělou storkou, jak má blbej den. A to ještě netuší, kterak mu ta smůla bude zítra pokračovat. Postupně se Pohádka plní asi 40ti závodníky a jejich batůžky. Cccenda září. Mne si ruce, jak nám dá zítra zabrat a při pohledu na duhu nad Pohádkou jen pokýve hlavou a řekne cosi jako:,, jsem dobrej! I duhu jsem jim objednal“ a Wénovi slíbí, že bude mít vlastní itinerář, aby neměl to vítězství tak jednoduchý. Trochu zavzpomínáme na první ITT, první Křišťanky……. a s velkou dávkou nostalgie jdeme brzy spát.

Jo, a ten mobil mi nejde, je utopen 🙁 .

 

[Not a valid template]

 

ujeto 160km

 

V sobotu 20.8. ráno

 

se ujišťuji, že se mobil přes noc nevzpamatoval. Jsem bez spojení s domovem. Ale alespoň vím, kde nefunkční mobil mám. Cccenda neví, kde má funkční foťák. Tak nějak toho neví víc. Nevěří, že včera přijel Pavel, že došlo během večera pivo atd.

 

,, Přátelé, kamarádi!“ Jak jinak může začít Cccendův úvod do soutěžního dne? Poté nám dává vylosovat jakési papírky a na nich nesrozumitelná čísla. Vzhledem k tomu, že buzeroval s buzolou, půjde asi o směr a vzdálenost. Prostě: milánkové: chcete závodit? Tak si ty itineráře najděte tady někde v lesích. Hledáme i my, kteří vlastně ani závodit nechceme.

Na nalezených itinerářích pokračuje číselná smršť. Cccenda nás nechá chvilku vyšťavit a po chvíli se nerad, velmi nerad vzdá, a nesmyslná čísla nám mění ve smysluplné názvy obcí. No sláva! Koukám po očku do mapy a po druhém očku po soutěžících. To mi vysvětlete, co lidi vede k soutěžení. Co na tom mají, být někde dřív než ostatní. Sleduji nakrčená čela soustředěním, nervózně poklepávající propisky, soutěžní pot vyvstávající na čelech těch nejzarytějších a nechápu. Jedině Pavel, s cigaretou přes pysk, čímž vypadá trochu jako vlk z ,,Nu pagadi, zajac“ je ve stejném klídku jako já a ptá se, zda budu závodit. Se zbláznil? Já?

První vyráží Wéna. Sám, rychle, s hodinovým předstihem a s ozvěnou slov:,, já letos fakt nejedu na bednu. Vůbec nebudu soutěžit“

S těmito slovy, myšlenými ale vážně, vyrážím i já. Jedu napřed do Bítova natankovat, abych pak Boše s Blehou, ke kterým jsem se nakýblovala, nezdržovala. Odjezd z Bítova k prvnímu průjezdnímu bodu nám komplikují prácechtiví silničáři. Je to tu samá stavba a objížďka. U jedné z nich postává a do mapy pokukuje nějaký motorkář. Nemám ponětí, kdo to je. Užívám si jízdy a jsem spokojená. Prostě pohodový den. Takhle jsem si to představovala. Míříme k Troskotovicím, povinné zastávce na štempl, ale ještě si zajíždíme kousíček do Želetic. Zastávce nepovinné, přičítající nám 40 minut. Stavíme u sportovního areálu, sundaváme přilby a zjišťuju, že čtvrtým do party je Kim. V klídku jdeme do areálu, jsou tu rozestavěné kužely, minimotorky, čekáme jaké že to výkony po nás bude místní Soňa požadovat. Děs! Požaduje zpěv. A ještě k tomu v němčině. Kim se bez zbytečných průtahů ujímá mikrofonu a vede náš sbor. Asi zpívá německy rád. To si zatím myslím. Ještě nevím, že se zpěvem chvátá, né z radosti ze zpěvu, ale protože prostě chvátá. Po odložení mikrofonu zazní dneska poprvé jeho povel: ,,Jedéém!” Bleha rozvážně zatípává cigaretu, s klídkem sedáme na motorky a jedeme k daným Troskotovicím. Setkáváme se s Číkusem a ještě další trojicí protihráčů. Je mi vcelku fuk, kdo z nás první vrzne hostinskýmu pod razítko itinerář. Užívám si. A dále k Bošovicím. To je snad jediné místo, které bych uhádla bez nápovědy. K Bošovicím cesta dlouhá, uzavřená zákazem. Boš nedbá. Do jemu velmi sympatické vísky prostě zákazem projedeme. A pak ještě na červenou na stavebním semaforu. To by tak hrálo, aby Bošovi vjezd do Bošovic něco překazilo! Razítka získáme v jakémsi krámku a vracíme se zákazem, přes červenou zpět.

Zákaz, nezákaz, valíme to dál. Směrem na Kyjov. Teď jsme najeli na naprosto luxusní silničky. Zatáčky tak akorát. Okolo měkké kopečky, nádherné výhledy a světe div se! krásný asfalt. Bezva projížďka! Píšu Cccendovi velké významné plus za vybranou trasu a umiňuji si, že ho musím na konci pochválit. Však ono mne to přejde. Do cesty se nám staví malebná vesnička Věteřov. A co si tak pod pojmem malebná vesnička představujete? Já pěkné baráčky ve svahu, nevěstu, ženicha, svatebčany vcházející do vymydleného kostela. Onen svah byl výchozím bodem na kopec Babí Lom, či Babylon, či jak se to ksakru jmenuje. Oni svatebčané nám byli cestou k razítku. Nenajdeme-li nikoho jiného, razítko si vyprosíme mezi slovy:,, …a Vy nevěsto, berete…“ a ,,si zde přítomného…“ od oddávajícího! Oddávající a svatebčané měli kliku. Nalezl se hospodský- motorkář. Hospodu má ještě zavřenou, ale srdce pro motorkáře stále otevřené. Asi je to tím, že před kariérou hospodského znal vůni závodních, motokrosových motorek. Docela by pokecal. Já taky. Né tak Kim. ,,Jedééém!“

Kam? Do Zdounek. Což je vesnicoměsto kousek na severovýchod. První zmínka o něm je prý z roku 1298 a o kostelu nejsvětější trojice roku 1366. Což je informace zajímavá, ale zas né tolik, jako ta, že nám tahle nepovinná zajížďka upíše 60 minut. Jdeme na to! Fofr! Na místě, bez sundání přileb povinné foto u kříže. Tady vzniká diskuze. Dáme Kostelec na Hané? Dáme 100 nepovinných minut? Na itineráři je napsáno cosi v tom smyslu, že kdo je v Kostelci, NEMUŽE se vrátit včas zpět! Limit je 19,°° h. Cccendo! Ani my ne?! Jakýsi, mě doteď neznámý skřítek sídlící kousek nad mým žaludkem říká, že to dáme! Jedeme dál!! Kam?? Do Kostelce! Proč? Protože závodíme! Cococo?! To je ale blbost. Nikdy nezávodím a přeci s tím teď, na stará kolena, nezačnu. Můj nový přítel skřítek tvrdí něco jiného. Né, že bychom do teď nějak dodržovali předpisy, ale teď a tady to nabírá grády! Trochu točíme pravým zápěstím víc, než by se našim chránícím líbilo. Máme kliku, zrovna chrání někde jinde.

V Kostelci skáču z motorky, letím pro razítko a mám vztek na kluky, že nějak nechvátají. ,,Jedéém!“ huláká skřítek ve mně. Jen stihnu podotknout, že je to letos trošku nuda. Samá razítka. Takový Šobes tu chybí. Boš na to: ,,važ slova, babo! Ještě nejsme u konce!“

Někdy v půl druhé, u cedule Prostějov mi dochází, že to máme na Lančov pěkně daleko. A ještě musíme projet hafo povinných kontrol. Můj skřítek Nadžaludečníček začíná úpět: ,,To nezvládneme 🙁 “ .Letíme na jihozápad směr Zhoř. V Černé Hoře staví Kim. Proč? Tady nemusíme! Tady nepotřebujeme razítko! Jedeme! Kimovi se zachtělo jeho oblíbené limonády se chmelem. Kruci! Zatracení abstinenti! Kdyby si dal s námi večer normálně chmelové pivo, tak teď nezdržuje s nějakou chmelovou limonádou! Mé normální já se ptá co blbnu. To jsem přeci chtěla. V pohodě se projet, občas, na pěkném místě zastavit, pokochat se, napít čehosi nového, co neznám….. Mé nové já, můj zatracený skřítek řve, ať nezdržuju a koukám jet. Jedu na bodovaná místa, tak co tu lelkuju!!! Bleha s Bošem trošku neradi poslouchají mého skřítka( zatím ho úspěšně schovávám v sobě) a Kimovo soutěživost vrozenou, neschovávanou , limči dopíjejí ve stoje a JEDEME!!!!

Po chvíli zpomalíme. Neradi. Ráda bych tomu trochu naložila, ale nějaký pud sebezáchovy mi přeci jen zůstává. Na tom štěrku se letět nedá. I Kim zpomaluje. Moravskou zem napadli nepřátelé útočící štěrkem a vyhráli! Kruci! Začínají se mi drát slzy do očí. Jestli nedojedeme v limitu….. 🙁 . Co se to se mnou děje ?!?! V zasypané Zhoři na nás čeka motorkářský potěr s přilbou, stolečkem a bez razítka. Prý pro razítko někam doběhnou. Dobrá. Ale rychle! Blbnu! Mezi tím jsme zjistili jméno místostarostky Kozárovic. Ono důležité jméno z Býkovic tu nikdo neví. Budeme tam muset zajet. Po kompromitujících snímcích na nichž je vidět, že Cccenda zaměstnává nezletilé, do Býkovic jedeme. Tady trochu odbočím. Až po 14ti dnech jsem zjistila, že je v tom Cccenda nevinně a že jeho nechápavý pohled, když jsem mu ono využívání dětí vyčetla, nebyl hraný. To bylo tak: Do Zhoře jako první dorazili Icingovci. A pátrali po razítku. Razítko k nedopátrání. Od nějakého kluka se doslechli, že v celé Zhoři je razítko jen jedno. Má ho jakýsi okenář. Ale že zhořští kluci jsou akční, tak razítko sehnali a na Icingovu radu si zrobili provizorní kancelář. Tímto se Cccendovi omlouvám a Icingovi píši veliké významné plus. Vlastně tím pomohl všem ostatním ITTéčkářům.

A teď do oněch Býkovic. Pro Boše to byla cesta trošku krkolomnější a já jsem jen nechápavě zírala, kterak si s motorkou dovede poradit i při nechtěném endurku.

Víme jméno, jedeme dál. Na západ. Do Kadolce. Trošičku kufrujeme, točíme, čímž opět projíždíme štěrk, ale za chvíli se chytáme. Jedeme příjemným krajem. V Lomnici je vinařsky krásně. V Lomnici chodí rozesmátí, okrojovaní vinaři. Halekají na nás, chtějí nás zastavit, podarovat vínem, nějakými koláči, či co to vše na voze mají. Krásná atmosféra. Ráda bych se zastavit nechala, i můj foťák se v kufru kroutí absťákem. To by byly fotky! Ale není čas. JEDEME DÁL!!

V Kadolci přijíždíme k zavřené hospodě. Což nám tu je trochu k ničemu. Tady nám razítko nestačí.

Tady potřebujeme fotku. Kdesi, u čehosi. Nic moc víc nevíme. A nikde ani noha, která by nám poradila. Můj skřítek si žádá akci, ale nedokáže poradit jakou. Jen mě znervózňuje upozorňováním, že tu ztrácíme drahocenné minuty. Konečně. Člověk. V autě. Stavím ho, Zjišťuji, že hledáme Sv. Zdislavu a že to je všechno v háji. Ona svatá, u které se máme vyfotit je trošku z ruky. Za JZD, za loukou, za lesem, za další loukou, v dalším lese……… a hlavně na kopci. Na dotaz, zda tam dojedeme na motorkách, pán v už dlouho používaném Favoritu zamručel něco jako:,, na těhle? Hm, asi kousek“. Troubo! Asi na jinejch, když jsme tu na těhle! Koukám na hodiny. Už byly čtyři. Kruci!! Padá rozhodnutí. Jdeme na to. Prostě to stihneme, a nebo ne. Nic jinýho nevymyslíme. Možnost ,,a nebo ne“ mě děsí. Už se ani nesnažím skrývat, že závodím.

Prolítneme mezi kravským odpadem v družstvu, na první louce pozdravíme Čikuse, na konci louky nestavíme, ale vlítneme přes pešuňk do lesa, projedeme lesem, kam až to jde. Zaparkujeme na jehličí, šiškách, mezi smrčky a běžíme přes další louku, další les a do kopce. Že bych si z toho něco pamatovala, to tedy ne. Mám v mozku zhasnuto. Jinak bych takhle nevyváděla. Uřícené foto a zpět. Chyběl mi Šobes? Dobře mi tak. Dochází nám humor. Kromě toho, že už to vidíme bledě s časem, Bleha ztrácí itinerář. Někde tady, v lese pod Svatou Horou mi přichází nesmírně líto, že si nedojedu včas pro pohár. Divnej pocit. Říkám Kimovi, ať se trhne a letí napřed. Ať to alespoň on stihne. Odpovídá, že ne, a že mne pro ten pohár dotáhne. Nenechám se dlouho přemlouvat. Bleha nachází itinerář. A poté nacházíme i motorky. Což se zdá jako nepodstatná informace. Vždyť kdo by zapomněl, kde motorku v lese zaparkoval, že? I tací se najdou. Ateista Pavel se v těchto místech prý naučil modlit. Měl tu na to dost času. Lítal po lese a motku hledal třičtvrtě hodiny. A pak o tom napsal poutavé povídání u kterého jsem si slzami smíchu zmáčela počítač. Na místě mu ale moc veselo nebylo.

Za řidítky se nálada začíná zvedat. A když stavíme u benzínky a Kim se ptá kolik je a říká, že bychom to ještě mohli stihnout, tak se můj skřítek zase začíná tetelit. V rámci úspory času tankujeme s Kimem najednou a jemu se tenhle způsob dabltankování zamlouvá. Máme před sebou ještě dvě povinný zastávky a spoustu kilometrů do cíle. Nejedeme, letíme. Můj skřítek vyvádí jak pominutej. No to chci vidět, jestli za mne zaplatí případnou pokutu. Pořád mi zůstává část mého zdravého rozumu a pořád si uvědomuju, že to celé je blbost, že jsem přeci závodit vůbec nechtěla.

Kousek před Třebíčí dojíždíme Icinga. Bleha se ho drží, a já s Bošem odbočujeme za Kimem vpravo. Vcelku bez problémů nacházíme Okříšky a v nich pumpu. Vlítnu dovnitř a než poprosím o razítko, tak fešná čerpadlářka říká:,,ha! paní s přilbou a papírem! Mám vám vyřídit, že Bleha už jel napřed do Lančova“. Nevím kolika paním s přilbou a papírem to oznámila, ale já ji za zprávu rychle poděkovala a Blehu jsem v duchu pochválila, že ho tento způsob předání vzkazu napadl.

Letíme dál až konečně opouštíme celodenní kančí stezky a najíždíme na hlavní z Jihlavy na Znojmo.

Neradi ubíráme plyn v Litohoři. Běžím do hospody pro razítko a…… a taakoováá poomaaláá servírka tam poomaaluu úúčtuujee stůj plnej ženskejch. Nikde nikdo jinej s kompetencí rozdávat razítka kdejakýmu obejdovi. Tak! A tady se to stalo. Tady jsem sama sobě konečně poprvé přiznala, že závodím a že ksakru ten pohár fakt chci!!! Tady moje druhé já definitivně vyvěralo na povrch a zvítězilo! Přišla jsem ke stolu, neseřvala jsem servírku ať se pohne, ale naopak jsem nasadila úsměv (či jsem se o to alespoň pokusila), vysvětlila právě nadlábnutým ženským, že chvátám, proč chvátám, jak dalekosáhlé důsledky pro mne mají ztracené vteřiny, kdy ony platí účet. Ženské seřvaly servírku, donutily ji, ať mi rychle oštempuje, teď už dost zmuchlaný papír, přály hodně štěstí, a div mě nevystrkaly ven a neposadily na mašinu.

Koukám střídavě na hodiny a na tachometr. Kruci! Hodiny letí! Ještě 35 minut! Jak je to daleko? Adrenalin mi tryská z uší! Z tachometru už se víc nevymáčkne! Ten zatracenej skřítek řve: ,,Jeď! Jeď!“ Tak tohle je ono?

Pro tohle se lidi staví na startovní čáry? Pro tenhle pocit jsou schopni nadlidských výkonů? Tohle šimrání nad žaludkem je žene?

BÍTOV 8km!!!!! Stihneme to!!!! Už to cítím. Skřet řve radostí!!

18,37 POHÁDKA! Jsme tu v limitu! Jupíííííí!!!!!

Euforické nadšení hasí Cccenda s poznámkou (velmi pomalu vyřčenou), že do limitu se musíme vejít s řezáním a sekáním dřeva, střelbou, bazénem a vypitým nápojem. Snažím se vzpomenout si, proč já mám vlastně toho moravskýho, brejlatýho kluka docela ráda. Snažím se marně!

Jdu na dřevo a pomalu začínám normálnět. Najednou si zase uvědomuju, že blbnu. U střelby se mi pěkně klepou pazoury. Bodejď by ne. Najeli jsme, docela fofrem 518km, pak ještě dřevo….. prostě první rána šla prachbídně vedle. Trochu to rozdýchávám. Nutím se do klidu. Fakt o nic nejde a do 19,°° je ještě pár minut. Klid! Dobrý. Dvě zbývající rány, dvakrát zastřelené kindervajíčko. -20minut. Tak a teď v klídku bazén a pro pití.

U baru mě zase začíná chytat rapl. Jarda mi objednanou colu nenalévá, naopak mě přesvědčuje, že baťůžci nemusí. Nesmyslné přesvědčování mu trvá zbytečně dlouho. Pak mi servírka, zbytečně dlouho, nalévá objednané pití. Proč jsou tu všichni tak pomalí ?!?!

 

Konečně, pár vteřin před 19,°°h, pokládám před Cccendu zmuchlaný itinerář a zatěžkávám ho prázdným půllitrem. Oddychuji si a pomalu se mi daří dnes narozeného skřítka zase pohřbívat.

 

Sprcha, o které paní domácí řekla, že ji trvá dost dlouho, než se probudí (ale neřekla jak stráááášně moc dlouho) mě uklidňuje a smývá celodenní pot a prach.

 

U piva (Kim s Bošem u limonády) a prasete probíráme zážitky. Vede Pavel s historkou, kterak se naučil modlit. A dost silně mu šlape na paty Wéna. Prý dorazil na Pohádku v půl čtvrté. Celý spokojený, že má všechna razítka a že je na místě první. Dokonce se prý i podivil, že to bylo letos nějak jednoduché. Úsměv na rtech mu pohasl (bohužel není foto), když Cccenda itinerář otočil se slovy: ,,a z těhle máš co?“ Nic. Prostě neotočil itinerář. Snažil se nám vysvětlit, že to je normální, že se mu to samé stalo i u maturity.

Kim si stěžuje, že jsme jednu nepovinnou vynechali. Mohli jsme mít úplně všechno!!! Snažím se mu říct, že bychom to nestihli. Ne! Kimovo skřítek je podstatně větší zvíře než ten můj. Příště dá všechno. Dá. Já mu věřím 😉 .

Od sborového nadávání na sv. Zdislavu nás Cccenda žene na vyhlášení.

Teď bych měla být napjata, zda ten pohár do Habří povezu či ne. Nevím čím to je, ale teď už zůstávám nějak v klidu.

Pravda, od osmého místa nahoru si říkám, že nás prezident možná diskvalifikoval a zapomněl nám to říct. Což mi přichází líto. Ale jen trošku. Ale jen do místa čtvrtého. Což je místo moje. A tím i pohár pro ženskou. Jo! Přivezu do Habří další pohár z jihu Moravy! Kromě poháru vyhrávám i nějaké víno a obří panenku. Tak tu na motorce nepovezu. Ale je mi jasné, kam za čas poputuje. I Cccendovi je to jasné. Nějaká holčina z dětského domova v Lipové z ní bude mít radost.

Teď z ní mám radost já. A z celého dne. Gratuluji klukům, Kimovi, Bošovi, Blehovi, kteří obsadili první tři místa a strašně moc jim děkuji, že mě vytáhli sebou nahoru, na přední místa.

 

Co následuje? Tak nějak normální večer. Cccenda band zahrál skvěle. A hlavně vytáhl krásné staré fláky. Bleha putuje od stolu ke stolu s pohárem za první místo plném zelené. Trochu pokecání se starými známými i známými zrovna ode dneška, krásná muzika vyvedená muzikanty a nemuzikanty stejně skvělými. Pavla je úžasná! Noční koupání v bazénu. U toho jsem nebyla. U toho byl můj foťák a Cccenda můj foťák prý nemá rád. Jít spát ve čtyři ráno? No tak to se mi dlouho nestalo!

 

Dnes ujeto 518km 🙂

 

 

V neděli 21.8.

 

se mi z té atmosféry ani nechce odjíždět. Ranní česnečka, kafe, pohoda. Muzikanti si v klidu jamují a nedbají, že se do těch tónů blbě startují motorky. Kim si prodlužuje včerejší večer a se slovy: ,,vyhráli jsme všechno co šlo“ nás nahání na konečnou fotku. Dobře dělá. Fotka se vydařila a nám to zase připomnělo včerejší úspěch.

Nakonec, někdy při: ,,….ještě jedno kafe bych si dal, ještě jedno kafe krucinál….“ s Wénou startujeme a odjíždíme k domovu. Doufám, že zná Wéna mapu Česka i z druhý strany a nebude bloudit 🙂 . Zná, nebloudíme, v Jindřichově Hradci se loučíme.

 

156km

 

Teď mi zbývá jen poděkovat Cccendovi. Nebýt jeho, jsem o jeden fajn víkend chudší. Nebýt jeho, tak vůbec nevím, co ve mně dřímá. A slibuji si, že už toho skřeta na světlo nepustím. No, i když za rok……. není za rok zase ITT?

 

Barča

19. 8. 2007

Pepa ve středu: „Tak co, jedeš?“
Já: „A kam?“
Pepa: „Do Brna na VC?“
Já: „Proč bych kvůlivá tomu jezdil do Brna? Vysrat se můžu kdekoliv, ne?“
Pepa: „Vole.“
Já: „Vole.“
.
.
.
Pátek (nebo sobota?)
Barča: „Jedeš?“
Já: „Už zas?“
Barča: „Náčelník stanovil čas a místo odjezdu na 05:15 od benzínky v Lajtnojcích. Muf jede taky.“
Já: „A proč tak brzo?“
Barča: „Abysme nemuseli tak porušovat předpisy a byli tam včas.“
Já: „Hmm.“
Ficcusová: „Nejedu, páč nevstanu.“
.
.
.
Neděle 04:40
Budík: „Pip pip pip“
Já: „Kuš“
Budík: „Pip pip pip“
Já: „No ty wogo.“
Ficcusová: „Co?“
Já: „Nic.“
05:10: „Wrrruumm, wrruumm“ (Pepa s Barčou asi prolítli kolem)
Já: „Leni, asi pojedu s nima.“
Ficcusová: “ Chrrr, chrrr, …“
.
.
.
05:20 na benzínce
Já: „Ahoj.“
Barča: „Jedeš?“
Pepa: „Jede pozdě!“
Já: „Kde je Muf?“
Pepa: „Asi si ještě nakládá do kufru řízky.“
Horizont v 05:30: „Wrrrrrrrrrruuuuuuuuuumummmumumumummmm ….“
Muf: „Ahoj.“
Sbor: „Kde jseš?!?!“
Muf: „Balil jsem si řízky.“
Pepa: „Máme zpoždění, musíme jet rychleji.“
Muf: „Nojo.“
Barča: „Už je to tady.“
Já: „Jak moc rychleji?“
Pepa: „Wrruum.“ (a je pryč)
.
.
.
.
Budějce ještě spí. Má neposkvrněná duše Mirka Dušína se při rychlosti kolem 90 km/h skrzevá centrum kroutí odporem. Rudolfovskou ulicí 130. Začínám se potit při představě, co mě čeká mimo město. Jedeme v pořadí Pepa, Muf, Barča, já. Ve 180 začínám mít problémy. Boční kufry asi nejsou vhodné pro rychlejší jízdu a ZRX se krutě vlní. Pepa to asi tuší, protože přidává. Musím víc zalehnout a tím zatížit předek. Jde to. Naštěstí jsou prázdný a suchý silnice. Letmo vnímám to krásný ráno, kdy se nad rybníky zvedá mlžný opar a slunce leze nad horizont. Někde u Třebíče první zastávka.
.
.
.
Pepa: „Hezká vyjížďka.“
Muf: „Jedeš rychle.“
Barča: „Hmm.“
Já: „Ve 180 se s těma kuframa děsně vlním.“
Pepa: „A navíc s nima neprojedeš v zácpě u okruhu.“
Já: „Tos mi nemohl říct dřív?“
Pepa: „Mohl, chicht.“
.
.
.
.
Tankujeme, pijeme kafe, já se vydýchávám.
.
.
.
Pepa: „Nejni čas, musíme jet. Teď už radši pomalejš, mohli by tu být policajti s radarama.“
Barča: „Hmm.“
Já: „Uff.“
.
.
.
Třebíčí 80kou. Že by fakt pomaleji? Ne! Za Třebíčí zase zrychlujou. Holomci! Naštěstí uniformované liduprázdno. A jsme tu. Relativně v čas. Na parkovišti stojí teprve pár set motorek. Jdeme s davem. Tribuna „C“ je už skoro plná. Pepa s Barčou si zabírají místo pro 2 ležící střelce a já s Mufem o 5 metrů dál. Odjely se Warmupy. Ve třídě do 250 ccm se japonec Segikuči hezky prolítl (zlomená pánev a pár žeber). V samotných závodech bylo pak fajn vidět po velkých bojích Lukáše Peška na 3.místě a Karla Abrahama na 14. Moto GP šeď a nuda. Lidí jak sraček (160000) se po skončení moto GP hrne pryč. Jak stádo ovcí jdeme u východu rychlostí 1krok/min. Všichni mimo mě děsně smrdí. Po další hodině nám už jen příslušnící zkontrolují na odjezdu techničáky a skrz kolony aut se protáhneme pryč. Kufry nekufry, vešel jsem se všude! Pepa nás ohleduplně vybízí, aby někdo z nás jel první, že teď už tu ty policajti fakt budou. První jede Muf a policie nikde. Muf jede ohleduplně cca o 5km/h pomaleji než Pepa při ranní „vyjížďce“. A v 19:00 jsme doma.

Zhodnocení:
Vyjížďka fajnová.
Má první a asi poslední VC v Brně – gauč a TV je velmi dobrou alternativou.
Krásnej den.

Sepsal: ficcus

5. – 9. 7. 2000

siskin na Kawasaki KLR650 Tengai
Brtňák s Lenkou-náčelníkem na Yamaha XTZ750 Super Tenéré
Chosé na Kawasaki GPZ500
Dan s Ivánkem na Yamaha FJ750 (asi)
Žežour na Suzuki DR Big
siskinka s cca pětiměsíčním pupíkem a s Jiříkem (1rok) v Opel Astra jako doprovodné vozidlo

středa 5. 7. 2000 – 173,8km

V 9:30 vyrážíme z Českých Budějovic od Brtňákovo garáže. První zastávku máme v Jindřichově Hradci. Zvenku si prohlížíme zámek a jedeme do Hospříze na oběd. Po obědě jedeme na Dalešickou přehradu do kempu Hartvíkovice. Stavíme stany a jdeme se vykoupat, voda je děsně ledová. Po koupeli jdeme na skálu nad přehradou, kde je vyhlídka. Jiříka nesu na zádech v sedačce/krosně. Řádně nám vytrávilo takže po vycházce v kempu večeříme. Hanka, která má dnes službu, hlídá a uspává ve stanu Jiříčka. Všichni ostatní se přesouváme do místní občerstvovny. Brtňák s Danem se dohadují jestli je možný natáhnout prezervativ na hlavu. Od slov není dlouho k činům a během chvilky už to oba zkouší. Nepovedlo se. Ale moc nescházelo.

[Not a valid template]

čtvrtek 6. 7. 2000 – 176,2km

Náš Jiřík se vyspal do růžova a od rána z něj leze samé „brrrm, brrrm, hahaha, hahaha“. Všichni z toho mají ohromnou srandu a celý zbytek cesty to po něm všichni opakují. Žežour nás dneska opustil a vrací se domů. My jedeme na hrad Buchlov. V průběhu cesty si různě přehazujeme motorky, občas i spolujezdkyně, a testujeme jak to komu jezdí. Nemyslím ty spolujezdkyně. Na poslední úsek před Buchlovem jsem nasedl na Danovu Yamahu, za mně si sedla Ivánek a jedeme. První rozjezd jsem nějak nezvládl. Nikdo mi neřekl, že ručička otáčkoměru se musí dostat podstatně výš než u mého jednoválce. Po chvilce jsem na to přišel a jedu. Ostatní mezitím zmizeli. Pokusil jsem se je dojet, ale nezvládl jsem to. Na hrad Buchlov nicméně přijíždíme jako první. Hned po nás přijíždí Hanka s Jiříkem. Ostatní jsou makovci a bloudí. Po chvilce nás našli a jdeme do hradu. Po prohlídce několika venkovních expozic jedeme dál. Všichni jedou do Luhačovického kempu a já s Hankou jedeme do Buchlovic na zámek. Potom za nima do kempu. Dnes mám službu u Jiříka já a Hanka se zbytkem vyrazili na prohlídku Luhačovic. Na promenádě si dávají vodu z nějakého léčivého pramenu, a protože kemp je od města docela daleko, vrací se úplně unavený. Ještě že jsem s nima nešel.

[Not a valid template]

pátek 7. 7. 2000 – 130km

Ráno zjišťujeme, že Brtňákovi chcípla baterka. Posíláme ho z vršku a motor naštěstí naskakuje. Jedeme tedy nejdřív do Zlína sehnat novou baterku. Voláme na pomoc místního (skoro Budějčáka) motorkáře Karla. Chvilku na něj a Brtňáka čekáme na parkovišti než najdou baterkárnu. Potom se s ním loučíme a jedeme dál. Začalo se zatahovat a mrholí. Tentokrát směr Radhošť. Vyjíždíme pod vrchol a jdeme k soše Radhoště. Už s deštníkem. Po výšlapu si sedáme v místním bufáči a trochu se občerstvujeme. Potom sjíždíme do Rožnova pod Radhoštěm do Sport Campu. Stavíme stany, dáváme si pivo. Protože Rožnov znám, zůstávám opět ve stanu s Jiříčkem a Hanka jde s ostatními do města. Cestou potkali jakési trampolínové centrum, kde si mohli za mírný bakšiš zaskákat. Moc dobrý nápad to nebyl. Dan si narazil patu, Brtňák zablokoval krk a Chosé se kousnul do jazyka.

[Not a valid template]

sobota 8. 7. 2000 – 126km

Po snídani jedeme do Valašského muzea v přírodě. Procházíme skanzen, jdeme do Mlýnské doliny, do dřevěného městečka a vyrážíme zpátky na jih Moravy. Cestou stavíme na oběd v pizzerii. Zajíždíme do kempu Relaxa ve Sloupu v Moravském krasu. Celý den se smějeme Chosému, že přes ten nakouslej jazyk krásně šišlá. V kempu kluci našli plastovej špunt a hned začali vymejšlet ptákoviny. Nejlíp se dal vystřelovat z výfuku mého jednoválce. Po postavení stanů se přesunujeme do místní hospůdky. Hanka hlídá Jiříka. Párkrát se vracím zkouknout, jak jí to jde. Při jedné cestě do hospůdky vidím Chosého jak si pod vodovodem myje ruce a nůž od krve. Už prý ho to naše posmívání na jeho šišlání nebavilo, tak si ten plandající nakouslej kousek jazyka uříznul. Brrr, holt je to hodně drrrrrsnej motorkář. V hospodě mu pomáháme desinfikovat ránu vydatným popíjením Prostějovské Režné. Ivánka v popíjení vydatně pobízíme slovy „Ivánku cink“. Docela jí to šlo.

[Not a valid template]

neděle 9. 7. 2000 – 220km

Ráno jedeme do Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Prohlídka trvá 2 hodiny. Jiříka opět nosím na zádech v krosničce. Chvíli houká a potom ho jeskyně přestaly bavit a usnul. Pak si dáváme oběd a tradá směrem k domovu. Protože Hanka s autem nedokáže udržovat naše tempo, dáváme si ještě mezi sraz v Třebíči u benzínky. Odtud už to pereme každý na vlastní triko. Hanka si docela užila, protože Jiřík začal v autě pokňourávat a od Třeboně už řval jako blázen. Poslední sraz byl u Brtňáka u garáže. Z auta se vykládají poslední věci a jedeme domů.

[Not a valid template]

Celkem ujeto: 826km

zapsal Honza

siskin a siskinka na JAWA 350

Pondělí 7.8.1995
Včera večer jsem ještě narychlo vymyslela hrubou kostru naší cesty, kterou budeme formovat během našeho putování podle nálady a možností. Vyjíždíme tedy směr J. Hradec. V Lásenicích odbočujeme doprava. První zastávkou je Landštejn – původní jádro tvoří románský hrad vystavěný kolem roku 1200 jako pomezní pevnost. Přístavby renesanční ze 16. st. Od požáru r. 1771 zřícenina. Bohužel obcházíme jen hradby – je pondělí což znamená, že památky v naší domovině jsou zavřené. Ve Slavonicích trošku zmatek – jedeme doleva místo doprava a děláme malou okliku přes Staré Hobzí. Cestou objevujeme nějaký kostel s mozaikou St. Christophorus. Stmívá se a tak začínáme hledat místo na spaní. Končíme v lese mezi Písečnou a Rancířovem. Stavíme si přístřešek z celt a já buduju opevnění z chrastí, aby na nás nebylo tolik vidět. Jdeme spát, ale usíná se nám děsně, protože se k nám slítli snad všichni komáři z celýho lesa. Kdo už tohle někdy zažil jistě dosvědčí, že být zachumlaný ve spacáku přičemž je mu šílený vedro, je prostě hrůzáááá. Nakonec přece jen usínáme. K ránu nás ovšem čeká další překvápko, když se nějací opilci vracejí domů a s šíleným řevem míjí náše nocležiště snad jen o metr. Nejdřív komáří nálet a teď ještě noha opilce málem v obličeji? Co víc si přát? ,,SKVĚLÁ NOC”
Ujeto 99 km.

[Not a valid template]

Úterý 8.8.1995
Ráno balíme a hned po snídani vyrážíme dál. Po příjezdu do Podhradí nad Dyjí se fotíme u domu asi nějakýho umělce, na kterým je na střeše na jedné noze klavír s růží. Všude je plno kamer, takže si nás teď asi pouští pořád dokola. Hledáme zde zříceninu Frejštejn. Byla pěkně schovaná. Jdeme si jí prohlídnout. Teprve při odjezdu zjišťujeme, že stačilo zvednout oči o trochu výš a našli bychom jí hned. Jedem do Vranova nad Dyjí. Při příjezdu spatřujeme malebné městečko v údolíčku a nad ním překrásnej zámek – špica. Jdeme se podívat dovnitř – je polední pauza, proto se vracíme zpět k motorce a vaříme si obídek. Kolem projíždí policajti a podivně na nás zírají. Jdeme opět do zámku. Zjišťujeme, že to nemá cenu, je tu plno lidí a to by bylo na dlouho. Volná místa k prohlídce jsou až za několik hodin. Prohlížíme si vstupní expozici, kupuji si pár pohledů a vracíme se zpět. Ještě než vyjedeme, odchytávají nás policajti s tím, že prý stojíme v zákazu zastavení. Chtějí nám napálit pokutu 300Kč. Honza jim vysvětluje, že o zákazu ví, a proto stojí trochu mimo – na lesní cestě. Na tu je prý však zákaz vjezdu a policajt trvá na svém – ,,Tři stovky!” Honza na to: ,,Ale pane příslušníku, vždyť my v podstatě nestojíme ani na té lesní cestě.” ,,Dobrá, ale stojíte na lesním pozemku, tak tedy 50 korun.” Děkujeme, dáváme mu pedesátku a raději odsud rychle mizíme, než si to rozmyslí. Škoda, Vranov nám moc nevyšel, snad příště. Dál frčíme směr Znojmo, Mikulov. Cestou jsem zahlídla v Lesné muzeum motocyklů. K mému velkému údivu Honza ne. Tak jsem do něj šťouchla a šlo se do muzea. Bylo super a to bylo teprve ve výstavbě. Doporučuji! Pak jsme šli do místní hospůdky na limču, abych měla dost tekutin a náhodou nedopadla jako vloni (v nemocnici dehydrovaná na kapačkách). Nás však ale neprovází tak horké počasí, spíš naopak, je zataženo a občas to zahrozí pár kapkama. Pak si trošku bloudíme u Znojma – trošku jsem se zamyslela (mám funkci navigátora) a už jsme byli v Bojanovicích. Co ten řidič beze mě vyvádí…Takže zpět a hurá do Mikulova. Ale ani zde dnes nemáme kliku. Ošklivá italská zmrzka a zavřené muzeum. Prohlížíme si okolí a razíme do Lednice do kempu Apollo. Stavíme si náš skvělý přístřešek a pak jdeme přes silnici do občerstvení na večeři – klobásku s hranolkama. K tomu si dáváme skvělé točené pívko ZUBR – konečně dnes nějaké pozitivum. Ó, jak mně dnes večer to pívko chutnalo… Sedíme zde trošku dýl a kecáme o všem možným i nemožným – no prostě skvěle zakončený, ne moc dobře vydařený den. Pak hurá do hajan. To se to spinkalo.
Ujeto 153 km.

[Not a valid template]

Středa 9.8.1995
Ráno nás budí mírné mrholení. Chci vyfotit naše skvělé ležení, ale zjišťujeme, že máme přetočenej film zpět do kazety (asi jsme nějak nevědomky zmáčkli to malé tlačítko na foťáku). Z 36-ti snímků jsme jich vyfotili asi jen 12. Později kupujeme ještě další dva filmy. Jdu se osprchovat a pak balíme. Jedeme do města a jdeme se projít do parku. Původně jsem si myslela, že toho v Lednici moc neuvidíme, ale nakonec jsem byla překvapená a moc nadšená. Nejdříve jsme si prošli Zemědělské muzeum – hodně vycpaných zvířat, dokonce i mamut, mnoho nástrojů, přístrojů a různých instrumentů používaných v zemědělství. Pak chceme jít do zámku. Je polední pauza – jak jinak, že? Čekáme a pak se rychle rveme davem k pokladně – mají ještě asi 10 míst na 13. hodinu. Získáváme je. Zámek je nádhernej – krásný vyřezávaný stropy; schody z jednoho kusu dřeva vyráběné 10 let s podrobnostmi jako je např. žabička, ptáček, brouček apod., po kterých zámecký pán každý večer nosil svojí manželku na rukách do jejich ložnice – prý ji velmi miloval. Pak jsme prošli i zámecký skleník, kde jsou palmy staré až 400 let. Byla to fakt nádhera. Mysleli jsme, že se podíváme ještě k Minaretu, ale zmohl nás hlad, takže vzhůru do Obecního domu na oběd. Pak vyrážíme dál. V muzeu jsem si koupila nějakou brožurku o Janově hradě. Jsem na něj hrozně moc zvědavá a chci se tam podívat. Vidíme cedule. Odbočujeme na úzkou klikatou cestu. Po chvíli dojíždíme k Janovu hrádku. Je to skvěle uměle vytvořená zřícenina. Další prohlídka je však až za hodinu. Dnes jsme ještě nic neujeli a tak se už nemůžeme zdržovat. Čteme si historii hrádku z mého průvodce, píšeme si malý itinerář a frčíme dál. Vysvitlo slunce. Jedeme kolem hrádku Děvín u Pavlova a přehradní nádrže Nové Mlýny – humus voda a pahejly stromů ve vodě. V Dolních Věstonicích chceme navštívit muzeum a omrknout VENUŠI, bohužel nám však zavírají před nosem. Pak bloudíme u Slavkova. Cituji náš deník: Já zapisuji – ,,Honza napsal navigátorovi špatnou trasu – bloudíme.” Dál píše Honza – ,,Navigátor řekl v Hruškách doprava místo rovně. – Poprvé křižujeme dálnici. – Hostěnice objížďka , opět bloudíme. – Navigátor hučí (bojím se ho). – Podruhé křižujeme dálnici. – Našli jsme se díky cizímu chodci. – Potřetí křižujeme dálnici. “Trošku ponorka… Konečně jsme se vymotali, ,,nervičky” se srovnaly. Jedeme dál podle plánu. Ve Křtinách je krásný kostel. Přijíždíme do Jedovnice, zde nacházíme kemp Olšovec. U plotu si stavíme přístřešek a pak si jdem na chvilku sednout do místního občerstvení k baru.
Ujeto 133 km.

[Not a valid template]

Čtvrtek 10.8.1995

Ráno vstáváme celkem brzo, rychle balíme a razíme směr propast Macocha, abychom dostali lístky do Punkevní jeskyně. Jak nám řekl majitel kempu, bývá dost dopředu vyprodáno. Na parkovišti necháváme motorku, bereme s sebou jen batůžek s nejdůležitějšími věcmi a mažeme k pokladně. Zde nás čeká cedule: ,,Lístky do Punkevní jeskyně dnes již vyprodány.” Moc nás to mrzí. Mysleli jsme, že se dostaneme alespoň sem. Jdeme se tedy podívat do Macochy, na horním můstku vybírají vstupný. Ta pani u lístků říká nějakému pánovi, aby se ještě zeptal dole u pokladen přímo u jeskyně. Někdy se prý stává, že někdo kdo má zamluvené lístky nakonec nedorazí. Zajiskřila malá naděje. Jdeme se podívat ještě na dolní můstek propasti. Jsem pesimistická, uvažuji o tom jestli má vůbec cenu táhnout se ještě až k jeskyni. Honza mě přesvědčuje, aby jsme šli a tak se jde. Dole je stejná cedule, že je vyprodáno. Mám zkaženou náladu a přemýšlím o návštěvě jiné jeskyně. Ještě se tam potulujeme a najednou slyšíme, že si nějaký pán kupuje lístek na dnešek. Honzík se jde zeptat, jestli by neměli ještě dva lístky a ona na to, že jo, že jim zrovna dva lidi vypadli. Radostí skáču Honzovi kolem krku. Jsem nadšená, moc jsem se těšila. Jdeme se ještě trošku najíst a napít. Pořád ty lístky držím v ruce, aby jsme je náhodou neztratili. V 11 hodin začíná hodinová prohlídka – 1,4 km. Je to špica. Pak jedeme do Blanska, kde si dáváme sýrový špíz s hranolkama. Ještě malá zastávka v Třebíči na zmrzlinu a prohlídka krásné Telče. Baštíme zde ještě klobásku. V Lásenicích uzavíráme náš okruh zadkovou pauzou a při válení na trávě se cpeme bílou čokoládkou. Pak už se valíme rovnou domu.

Ujeto 227 km.

[Not a valid template]

Celkem jsme ujeli 612 km.

zapsala siskinka