26. 7. 2003

Jak někteří z Vás ví, bydlíme v malé malebné vesničce Habří. Je však až s podivem kolik motorkářů se tu na tak malé množství obyvatel nachází. Na 85 obyvatel připadá: Honda CX500-Muf, Yamaha XJR1200-Barča, Yamaha FJR1300-Pepa, Honda CBR1000F-F.Bíca, Husqvarna TE410-M.Bíca, Kawasaki ???-Kamil, Kawasaki KLR650 Tengai-Honza, Yamaha FZS600 Fazer-Petr, Jawa350-Kůrovec. (Petr s Fazerem je čestným členem, bydlel v Habří 25 let, teď bydlí o osm km dál). Do tohoto výčtu není započítána soukromá sbírka veteránů (cca 20 kusů) a různých jednohrbů, kozích dechů apod. Motorkami je tedy naše vesnice silně postižena. Není tedy divu, že v motorkářské okurkové sezóně (v zimě) Pepu (asi s Barčou) napadl nápad nechat natisknout trička pro motorkáře z Habří. Začátkem letošního léta jsme tedy všichni vyfasovali moto dresy.

[Not a valid template]

siskin a siskinka na Kawasaki KLR650 Tengai
Muf na Honda CX500
Barča na Yamaha XJR1200
Pepa na Yamaha FJR1300
F. Bíca na Honda CBR1000F
ficcus a ficcuska na Yamaha FZS600 Fazer

Dalším logickým vývojem byla společná vyjížďka. Otázkou zůstávalo jenom kdy a kam. A protože se nikdo neměl ke stanovení trasy a termínu, usedl k počítači siskin a naplánoval trasu. Datum byl stanoven na 26. 7. 2003, sraz v devět hodin na návsi. Kromě M. Bíců, Kamila a Kůrovce se dostavili všichni. Nutno ještě podotknouti, že nejstarším účastníkem naší výpravy je pan F. Bíca na Honda CBR1000F, kterému je asi 62let (myslím, že všichni můžeme smeknout a to nejen pro ten fakt, že statečně drží krok s dnešní dobou. Jakmile jsme totiž někde zastavili, datloval jednu sms-ku za druhou stejně jako to dělají dnešní „náctiletí“). A aby to bylo kompletní, musím ještě doplnit povinnou zátěž některých jedinců – tak tedy já na motorku k Honzíkovi a Lenka k Peťovi. Jo a ještě s Barčou měla jet Káča, ale ta našla svůj cestovní pas až tři dny po té a tak musela zůstat doma. Po povinném focení v tričkách a se stroji se naše kolona, za bystrého dozoru několika občanů naší vsi, rozjela směr Dolní Dvořiště. Před hranicemi jsme všichni dotankovali a já si hned koupila řezík k svačince. Odbavení proběhlo bez větších problémů. Honzík, jakožto vrchní plánovač cesty, jede v čele. Pár kilásků za hranicema nás „myškou“ předjíždí pan Bíca a těsně před námi to „zapichuje“ na první odbočce. Máme co dělat, abychom to ubrzdili. Prý je čas na „kouřovou“ a nebudeme přece pořád jen jezdit. Je zde dokonce i lavička a tak s orajícím John Deerem v zádech chvilku sedíme a klábosíme – o čem jiném než o motorkách. Jede se dál. Na další kouřové zastávce dochází k výměně strojů a tak teď jede Pepa na CBR-ku, F. Bíca na jeho Yamaze. Další byla výměna řidičů – Honza a Peťa. Dál tedy frčím s Petrem na našem Tengai a Honza s Lenkou na Fazerovi. Po té zastavujeme v jedné pizzerii na doplnění tekutin. Sedíme na zahrádce a Muf si pohrává s myšlenkou, že by si dal nějakou zmrzlinku. Odolává a tak frčíme dál. Barča se svým foťákem pod bundou vypadá jak těhule a tak nás napadá, když vidíme mezi sebou další dvě motorky, že se už rozmnožila. Ti dva odbočují na odbočce, kde jsme ovšem měli odbočit také. To však zjišťujeme až o pár kiláků dál. Honzova GPS-ka v hlavě se nějak sekla. Musím na něj prásknout, že byl večer líný, a nenapsal si itinerář do svého nového roadbooku od Peti a nakonec ho pro jistotu ještě nechal doma. Peťa ho sice s sebou měl, ale dle založeného papírku se vzkazem „FOŤÁK“, bychom asi daleko nedojeli. A tak jsme vydáni napospas obří mapě Rakouska, to ale musíme opět zastavit… Honzík hbitě vymýšlí nouzový únik a tak nepřejíždíme hranice u Nové Bystřice, ale až u Slavonic. Míříme k Landštejnu. Zde má naše endůrko konečně hlavní slovo, neboť na úhledných rakouských asfaltkách všichni nehorázně rýpali, že musí za námi jet pomalu, nemůžou si zařadit ani šestku apod. (Naše Bobinka je holt na rovinkách trošku línější než ty jejich stroje, ale podle mně je 100-110km/h ideální turistická rychlost). Ale nyní na našich skvělých, kroucených, vydrncaných, zaplátovávaných silnicích – rádoby nazývaných, máme jasnou převahu a necháváme ty kecálky za sebou. Nicméně na Landštejně se všichni zastavujeme na obědě v restauraci Holubník. Sedáme si k jednomu velkému stolu venku. Mají tu na výběr pár druhů jídel, obsluha pouze roznáší a uklízí ze stolů. Jako vrchní objednávač jídla a pití byl určen Peťa. Všichni ho šetří a kvůli dobrému zapamatování si dávají nějaký sekaný řízek (ačkoliv to bylo „jenom“ 150g, že Leni) s opečeným bramborem a dle Mufa do půllitru džus se sodou (to byl hnus, viď Leni), jenom já (aby to neměl tak jednoduchý) si dávám smažák s hranolkama a tatarkou a sodu a Pepa krůtí rolku s bramborem a pivo. Na hrad nikdo jít nechce a tak frčíme do Stráže nad Nežárkou. Tam má Peťa vyložit ten „FOŤÁK“ u svého kolegy z práce. Ten, chudák, nic zlého netuše otevřel dveře. To neměl dělat. Nenápadně jsme se mu tam vnutili na kávu, a tak druhý chudáček – jeho manželka – vařila kávu jako o závod. Rozvalujeme se na zahradě u kafe, pan Bíca posílá nějaké sms-ky. Ze Stráže jedu kousek s Peťou, abych si vyzkoušela jak se jezdí na jeho novém stroji. Jede se mnou jako by mě ukrad´.Trošku mi tu vadí ty skrčený nohy (šlapky jsou dost vysoko), ale jinak to zrychlení je úžasný. Jsem zde víc odkrytá a tak si trošku připadám jako tenkrát, když jsme ještě měli Jawičku350 a Brtňák mě svezl na jeho Suzuki750Big – kebule mi lítala ze strany na stranu jako loutce. Prostě je třeba se víc držet. Zastavujeme ještě v Třeboni u benzínky, aby si mohli někteří členi naší skupiny (ty s těma malinkatýma nádržkama) dotankovat. V Habří všichni poslušně zajíždíme zpět až na náves, aby naši spoluobčané viděli, že jsme se v pořádku vrátili. Barča ještě projíždí Fazera a Honza eFJéeRko a po té se rozcházíme. Ve čtvrt na osm však máme sraz v jedné ze dvou místních hospůdek. Doma si čteme sms-ku od dědy, který dělal zkoušky na námořního kapitána. Píše, že se vrací z Chorvatska a zítra dopoledne ho vysadí u letiště, a abychom si pro něho dojeli. Vše je OK a tak večer jdeme na pivo a jiné pitivo. Peče se zde prasátko a tak na nás také něco zbylo. Škoda, že jsem večeřela. Až na pana Bícu přicházejí všichni účastníci naší haberské motovyjížďky. Mimo jiné tu s námi u stolu sedí i opilý pan hajný, kterého jeden místní pán v pozdějších hodinách nazývá Kůrovcem. To mělo úspěch a tak myslím, že už mu to zůstane. Kůrovec se téměř po celý večer strašně měl k Peťovi. Pořád se na něj lepil, hladil ho po hlavě a říkal mu: „Ty kluku jeden, ty jsi byl vždycky takovej hodnej, tebe mám rád“, pak ho ještě lákal do hájovny na kafe nebo čaj. Peťa byl z něj hotovej, my se svíjeli smíchy a říkali, že je to „koloušek“ (pro toho, kdo jste viděl film Cesta z města). Nemyslel to zle, ale byl holt opilý. To si Petr oddychl, když Kůrovec asi po třech hodinách konečně odešel za jiným, také opilým kamarádem. Domů jsme nakonec dorazili za deset minut půlnoc. Koukáme na mobil (měli jsme ho doma, v hospodě není signál a děda má přece přijet až ráno). Asi v devět – tedy, když jsme si seděli v hospůdce – přišla sms-ka od dědy – jsou ve Slovinsku dorazí prý po půlnoci, pak zavolá. Děláme si srandu z babičky, která ještě nespí, že si pro něho musí dojet, neboť my jsme všichni opilý. No a protože nemá řidičák, tak asi bude muset vyrazit na kole. Byla jsem vylosovaná jako nejschopnější (měla jsem asi tři deci vína se sodou) a mám prý dědu vyzvednout. Neboť absolutně netušíme, kdy bude to – po půlnoci, jdeme raději ještě trošku spát. Děda volá asi v půl druhý, že jsou na hranicích a tedy asi za půl hoďky budou u letiště. Oblékám se a zkouším vzbudit Honzu. Říkal, že se mnou pojede. Na „blbou“ otázku položenou opilému: „Honzí, už volal děda, pojedeš se mnou?“, se mi dostává automatické odpovědi: „NÉÉ!“ Což jsem čekala, no, ale co kdyby náhodou? Za zeptání nic nedáš. Navzdory svému zařeknutí se, že pod vlivem nikdy nepojedu, pomalu vyrážím směr letiště. Jedu opravdu pomaličku. Parkuji na zastávce. Trošku se tu bojím a tak raději nesvítím a zamykám se v autě. Pečlivě pozoruji okolí, jestli někde nevylézají nějaká nebezpečná individua, poslouchám rádio a čekám ještě asi čtvrt hodiny. Pak přijíždí dodávka a vystupuje vysmátý, opálený děda – již kapitán a já ho na štěstí v pořádku odvážím domů. Jen doufám, že příště po návštěvě hospůdky už nikam nebudu muset a taky se hezky vyspinkám jako někdo.

Tak toť vše o 1. velké haberské motovyjížďce. Bylo to moc fajn a tak doufám, že si to ještě někdy zopakujeme-teda až na ten závěr samozřejmě.

zapsala siskinka

[Not a valid template]

…………………………………………………………………………………………………

A jak to viděl ficcus:

26. 7. 2003 > ČR, Rakousko – 271 km

Sraz v 9.00 na návsi v HABŘÍ (93 obyvatel – 9+1 motorkářů > já jsem ta „1“, už bydlím o kus dál, ale jsem rodák). Dorazili: František Bíca (CBR 1000 F – 62 let !!!), Barča (XJR 1200), Pepa (FJR 1300), Muf (CX 500), Honza & Hanka (KLR 650 Tengai) a já s Lenkou (FZS 600).

Vzápětí, po krátkém čekání – jen co se Barča konečně obleče a její dcérka Kačka zjistí, že nemůže najít pas (cestovní) a tudíž s námi nejede, vyjíždíme směrem na Dolní Dvořiště. Ve Dvořišti někteří žíznivci dotankovávají plnou a tradá za hranice. Ve Freistadtu uhybáme do leva na Sandl, dále pak na Karlstift, Bad Grospertholz (někde v těchto místech doplňujeme tělesné tekutiny na restaurační terásce), Sankt Martin, Weitra (navigátor Honza, nechající svůj ROADBOOK doma, selhal a odbočujeme špatným směrem), Schrems, Vitis, Waidhofen a. d. Thaya, (a šup zpět do ČR) Slavonice. Na Landštejně v podhradní restauraci HOLUBNÍK si dopřáváme obědní pauzu a pak pokračujeme na Novou Bystřici, Číměř a Lásenici. Ve Stráži nad Nežárkou se všichni stavíme u mého překvapeného kolegy na coffee & tea. Dále Třeboň, České Budějovice a HABŘÍ.

Povrch a klikatost poježděných silnic a silniček byl různý. Hezký úsek byl mezi Starým Městem pod Landštejnem a Novou Bystřicí (kvalita + klikatost). Na Rakouské straně převažovali dlouhé rychlé zatáčky (páč jeli většinou první H&H na Tengai, tak pro nás ostatní dlouhé pomalé zatáčky:-). Došlo k pár zkušebním výměnám moto a spolujezdkyň.

Zhodnocení jízdy jsme provedli na terase haberské hospody, kde se shodou okolností slavili i narozeniny našeho „spoluobyvatele“ Paliče (zapálil si vlastní stodolu – omylem:-), takže bylo i pečené prasátko. Jízdu s námi hodnotil i podnapilý hajný „Kůrovec“ (Jawa 350). Bohužel nejvíce se mnou 🙁 a až moc familiérně. Ach jo.

Ale stejně to byl krásný den.

ficcus

Pondělí 19. 7. 2003 Ráno z práce volá Honza. Ozval se mu jeho kolega Standa z firmy, se kterou spolupracuje. Já ho zatím znám jen z vyprávění. Dnes je prý to „super počasí“ na plachtění ve větroni. Jestli chceme, máme být ve tři hodiny na letišti. Souhlasím, ačkoliv téměř nevím, „čo to vlastně robím.“ Rychle odvážím kloučky k babičce do Budějc, frčím pro Honzu do práce, pak dom a na motorce uháníme směr letiště u Benešova u Prahy. Přijíždíme asi ve třičtvrtě na tři. Svlékáme se a já si naivně myslím, jak si tu teď v klidu poležím alespoň hodinku na sluníčku a psychicky se připravím na let. Chyba lávky! Asi padesát metrů od nás zpoza rohu vystupuje postava, která s rukama nahoře nadšeně volá: „Už jsou tady!!!“ Běží k nám, rychle se seznamujeme a dáváme si věci k němu do auta. Hned se obrací ke mně: „Tak dělej, jdeme! Máme připravenej akrobatickej větroň! – Jóóó a asi ti v těch kalhotách bude vedro!“ Načež se otáčí na podpatku a už s Honzou uhánějí k letadlu. Rychle tedy sundavám spodní díl kalhot a sprintuju za nimi. Ani nestačím protestovat, že první poletí Honza a už mám na sobě padák. Při jeho oblékání a zapínání mi Standa pomáhá a samozřejmě se náramně rozplývá – na tohle se prý těšil celý den, hlavně na zapínání přezky na prsou. Během pár vteřin sedím přikurtovaná v sedadle. Ještě se informuju, kde tu mají „zvracecí“ pytlíky – v kapsičce na straně je alespoň malý igelitový sáček od rohlíků. Prý to bude stačit určitě alespoň na dvakrát. Standa mě uklidňuje, že minulý týden mu tam zvracel nějaký známý a ještě dodává: „Hlavně jestli jsi neměla oříšky, ty se špatně vyčesávaj´.“ Sedí totiž přede mnou. Honzík dělá ještě poslední foto před odletem a dává mi foťák na krk. Pak zavřít kryt, přidržet křídlo a už se náš větroň na laně řítí za Čmelákem vzhůru k výšinám. Přestává se mi to líbit už při rozjezdu, větroň je plechový a tak mě děsí drncání po dráze. Při tom šíleným rachocení plechů mám pocit, že se musí každou chvilku rozlítnout na tisíc kousků. Nabíráme rychlost a výšku. Šíleně to háže, občas jsme výš než Čmelák, což se mi vůbec nezdá být dobrý nápad. Nevím, vše berte s rezervou, jsem laik. Jsem nejistá a v hlavě mi běhá spousta věcí – např. co tady blbnu a jestli to mám za potřebí, nevím jestli to „přežiju“, a jestli nebudu zvracet, a zda nemám raději říct Standovi, aby radši zase přistál, že by mi to jako malá ukázka stačilo apod. Prostě panika! Pro dobrej pocit se držím takovýho malýho ouška na stěně jednou a parapítku pod okýnkem druhou rukou a to téměř celou cestu. Standa nevěří svým uším a musí se přesvědčit na vlastní oči, že se fakt bojím a držím se, což se mu prej ještě u nikoho nestalo. Při každým houpáku vyjeknu a Standa má ze mě srandu. Je to jako když s autem rychle přejíždíte kopeček nebo jako když jedete na horský dráze a náhle padáte dolů. To je něco pro mě. Ptám se, kdy nás ten čmelák pustí. Dovídám se, že se pustíme sami až bude příhodné stoupání. Odpoutáváme se od něho asi ve dvanáctistech metrech – to vidím na jednom budíku. Na dalším je rychlost, na dalším stoupání či klesání v metrech za vteřinu. Myslím, že tam byl ještě jeden, ale nevím už, co ukazoval. Začínáme kroužit a nabírat výšku. Standa řve: „Stoupáme tři!…čtyři!…pět!…metrů za vteřinu, to je síla! Holka, ty jsi klikařka! To je teda stoupání! Za chvíli budeme támhle v tom mraku!“ Dívám se dolů a trochu se mi z toho kroužení začíná motat kebule. Ještě, že mi Standa radí, dívat se raději jakoby po obzoru a ne přímo pod sebe. Je to hned zase fajn. Zalítáváme do obr mraku, jsme ve výšce asi tak dva tisíce sto metrů a vydáváme se směrem k Příbrami. Ze dvou malých okýnek se sem žene šíleně studený vzduch. Za chvíli mi je pěkná klendra a lituju toho, že jsem si ten kus kalhot vůbec sundavala, ba naopak nepřibalila si ještě nějakou mikinu. Drkocám zubama a tak nakonec okýnka přivíráme a pak už je to fajn. Plachtíme si to teď pěkně rovně bez větších houpáků cestovní rychlostí asi 90 km/hod. a to mi vyhovuje. Trochu se zklidňuju a zvykám si na ty „pohyby“. Připadá mi to podobný jako, když se člověk učí jezdit na koni – taky si musíte zvyknout, co to zvíře pod vámi dělá. Tady s vámi holt čaruje vítr. Náš větroň má rozpětí křídel 16 metrů – proti těm druhým, co na letišti byly, tedy myslím, žádnej drobeček. Cestujeme od mraku k mraku. Pod ním jsou vzestupný proudy a tak tam vždycky „nakroužíme“ výšku a pak plachtíme k dalšímu, při čemž jí zase logicky ztrácíme. Standa mi popisuje co je pod námi za města apod. Letíme přes Vltavskou kaskádu – vidíme Orlík, Kamýk, Slapy, dokonce i Albertovy skály, kde jsme byli s Honzíkem minulý týden. Pod námi krouží nějaký jiný větroň. Trošku si ho prohlížíme. Jsme nad ním a je tedy naší povinností uvolnit mu pole a tak od něj urychleně mizíme 140-ti kilometrovou rychlostí. Síla. U Příbrami Standa fotí letiště (jako špión), otáčíme a letíme zpět. Já ani nefotím. Nechci fotit přes sklo a k otevřenému okýnku to mám daleko. Musela bych to tam plácat naslepo a tak na to kašlu a říkám si, že pak bude přeci fotit Honzík. Ten tam dosáhne líp. V tom Standa dostává nápad, že je na čase trošku si ten let zpestřit. K čemu by jsme přece měli ten akrobatickej větroň, né? Během vteřiny se řítíme se k zemi a já v panice řvu a křičím: „Pane Bože!“ (To nebylo užití božího jména nadarmo, to byl šílenej šok). Nejdřív zavírám oči, ale v hlavě mi blesklo – „Rychle je otevři, to musíš vidět!“ – a tak je zas rychle otevírám. Než jsem se nadála slyším Standu: „Hani, kuk! – Jsme hlavou dolů!“ To je ale fakt nejlepší fáze z celého obratu. Je to teda vážně síla!!! Letíme dál opět klidně s občasným nabíráním výšky. Myslím, že při houpácích už tak moc nehýkám. V dálce mi Standa ukazuje Konopiště a letiště. Ptám se: „Jó to je ta louka támhle?“ – „To není louka, to je letiště!“ Ještě jednou se omlouvám za urážku letištní „louky“ coby přistávací dráhy. Už to máme k letišti jen kousek. Nabíráme naposledy výšku, abychom prý mohli udělat ještě „pár kousků“ a taky ještě nějaký rychlostní rekord. Pokouším se navrhnout, že looping se mi sice líbil, ale klidně už můžeme přistát, neboť jen samotný let a taky rychlost 140 km/hod. pro mě byl dostatečně velkým zážitkem. No, neprošlo to a ještě se mi dostalo odpovědi: „Vždyť při tom obratu jsme letěli 190 km/hod..“ No to jsem skutečně nestačila sledovat. Následuje tedy ještě jeden super looping, pak – nevím jak se nazývá tento prvek akrobatického létání, takže krátký popis – letíme kolmo vzhůru a během vteřiny se překlápíme a řítíme se kolmo k zemi. Dívám se jak se zem přibližuje a zase řvu jako Tarzan. Teď to prostě nejde neřvat. – Hůůů – to je šílenost!!! Pak rychlostní „rekůrdek“ – myslím, že Standa křičel 240 km/hod., ale mám pocit, že ten budík už na to nějak nestačil. Tak nevím přesně jestli to nepletu. Nad letištěm ještě nějakou chvíli kroužíme na křídle. Cítím šílený přetížení, skoro nemůžu zvednout ruku. Ještě obrat a už nalétáváme na dráhu. Posledním kouskem je let bokem a pak přistáváme. Jsem ráda, že jsem nemusela použít ten sáček. Dostávám se ze všech těch popruhů a Standa mi gratuluje k prvnímu letu. Přichází Honzík s dalším chlapíkem, který je se Standou domluven na dalším letu. Honzík tedy poletí příště. Jsem tak zblblá, že když se mě ptá jestli jsem hodně fotila, odpovídám mu, že jsem vyfotila jen to jak nás roztlačoval ten Čmelák. Samozřejmě se mi hned vysmál. Standa rychle nakládá chlapíka do větroně a při tom Honzovi sděluje, že má „skvěle akustickou manželku“. Doufám, že už ho nebolí uši. Loučíme se a během chvilky je zase ve vzduchu. My si dáváme v místní letištní restauraci večeři a kecáme tu s dalším čekatelem na let se Standou. Líčím mu své zážitky. Naštěstí se nenechal odradit. Ještě pozorujeme přistání „našeho“ větroně s japonskými výsostnými znaky. Standovi ještě máváme – přesunuje se k jinému větroni a opět stoupá k výšinám. My frčíme pro kloučky a pak domů. Hlavu mám plnou dojmů a tak o tom do noci Honzíkovi básním. Nakonec snad jen veliké poděkování Standovi za skvělý zážitek. Sice jsem se strašně bála, ale bylo to fakt skvělý. Tak tedy DĚKUJI!!! napsala siskinka

[Not a valid template]