Montenegro 07.2005
Cesta do Rumunska
Děkuji všem z party Motorkářů z Habří, protože díky nim prožívám nevšední situace, se kterými je život snažší.
16. června 2005
„Tak tam si teda jeďte sami!“ vypískla Ficcusová. „V Rumunsku se po silnicích potulujou polozdivočelý psi a polozdivočelý cikáňata tam po turistech hážou kameny. Což turistům v autech nemusí ani tak moc vadit. Ale nám? Na motorkách?“
„Ficcusová, nedělej paniku!“ napomenul jí Siskin autoritativním tónem, který by v něm nikdo nehledal. „Až psi a cikáňata uslyší přijíždět deset motorek, zaleknou se a zalezou do nor.“
Ficcusovou odvál Siskinův burácivý hlas pod stůl, kde si spíš sama pro sebe mumlala něco jako: „Tak si jeďte! Já teda ne! Nedopustim, aby moje děti byly sirotci už tak mladý.“
Začali jsme rozebírat pro a proti cesty do Rumunska. Všichni kromě Ficcusové byli pro. Ficcus celý večer mlčel.
„Ficcusové, neblázněte. Vždyť já už mám i naplánovanou trasu, včetně zakreslení do mapy. Víte, co mi to dalo práce?“ zaútočila zcela bezvýsledně Siskinka.
Ten večer jsme se rozcházeli nadšení z výhledu na blížící se dovolenou a smutní z toho, že s námi letos nepojedou Ficcusové.
22. června 2005
„Hele, tak to Rumunsko bohužel neklapne,“ volal mi Horneťák do práce.
„Co blbneš? Proč jako?“ trošku jsem se lekla, že se nechal zastrašit zdivočelými psy a cikáňaty.
„Nemám tam pojištěnou motorku a připojišťovat jí zvlášť ještě u jiný pojišťovny se mi nechce.“
„No, padá nám to jak domeček z karet,“ řekla jsem jenom.
30. června 2005
„Co myslíš, mám si ten nepromok hodit do auta nebo ho nabagážovat na motorku?“ křičel na mě Horneťák od garáže.
„Já si ho teda nechám na motorce. Nevypadá to na suchou jízdu,“ musela jsem konstatovat, když jsem se podívala na oblohu v barvě zaprášený rumunský silnice, kterou asi nikdy neuvidím.
Týden před odjezdem jsme změnili všechny plány. Zajistili jsme si řidiče doprovodného vozidla, abychom na motorkách měli co nejsnazší cestu, Siskinka vyměnila mapu Rumunska za mapu Chorvatska a Černé Hory a Ficcusové se k nám zase přidali.
Celková sestava tak měla vypadat: Siskin, vlastnící Suzuki KLR 650 Tengai, ale jedoucí na zapůjčené Yamaze TDM 850. Siskinka, vlastnící a jedoucí na Suzuki GS 500 E. Ficcusová, majitelka Ficcuse, majitele Yamahy Fazer 600, na kterou se naskládali oba. Muf jel na své upravené Hondě ST 1300 PanEuropean, Pepa na Yamaze FJR 1300, Barča na Yamaze XJR 1200. Horneťák s Hondou Hornetem 600 a já se svou Hondou Hornetem 900. Doprovázet nás, uskladňovat naše věci a platit pokuty vyrazil Honza ve VW Caddy 1900.
Pár minut před odjezdem se mi podařilo šlápnout na včelu, která si sice naštěstí své žihadlo nechala, ale i tak jsem se zalekla. Když mi noha oteče, nevejdu se do bot a řadit taky nebude zrovna nejjednodušší. Octový zábal na posledních pár chvil zabral a noha za celou dovolenou nenatekla, jen svědila.
Od nás jsme vyrazili ve složení Barča, Pepa, Muf, Horneťák, já a Honza. Se zbytkem byl sraz u Ficcusů. Cestu tam jsem se snažila užít si co nejvíce. Obávala jsem se, že jde o poslední úsek dovolené, který si můžu projet, jak rychle chci. Při hromadných vyjížďkách totiž dodržujeme stanovené pořadí, kdy vpředu jede ten nejpomalejší, aby si udával tempo.
Po pár ujetých kilometrech jsme na křižovatce v blízké vsi potkali Siskina. Seděl vedle půjčené motorky.
„Co je?“ zakřičel na něj Horneťák, aby přeřval zvuky motorů.
„No co, došel mi benzín,“ řekl Siskin jakoby mimochodem, „tak čekám, až mi ho přivezou.“ Tvářil se, že přece není nic normálnějšího než to, že pár kilometrů od domova dojde benzín někomu, kdo se chystá na cestu do dalekých krajin. „Sejdeme se u Ficcusů, tady mi moc nepomůžete.“
U Ficcusů jsme slezli z motorek usměvaví, protože nic nepotěší tolik, jako kamarádovo neštěstí. Zjistili jsme, že Barča má děravou botu a Siskinka sjetou pneumatiku. Barča o své botě ví a tvrdí, že když jede do toho tepla, tak celou botu nepotřebuje. Siskinka o své pneumatice také ví a tvrdí, že jí sice celou potřebuje, ale Siskin prý byl proti pořizování nové. Pepa svým znaleckým okem pneumatiku prohlédl a usoudil, že cestu do Chorvatska vydrží.
„Když zatáhneš břicho, tak tam dojedeš a zpátky můžeš ject třeba s Honzou autem, když tam tu tvojí motorku budeme muset nechat,“ řekl.
„Přesně tak jsem si to taky představoval,“ vysvětlil nám později Siskin, proč nekoupil novou pneumatiku.
Vyrazili jsme po čtvrté hodině. Ještě před hranicemi s Rakouskem nás potkal první déšť. V Dolním Dvořišti už ale nepršelo a my jsme se stále usmívali. Nejvíc se usmíval Muf, protože právě vybalil první svačinu. Všichni natankovali plnou nádrž – naposledy za české koruny.
Do Rakouska jsme se dostali bez sebemenších problémů a mohli tak vyrazit směr jih. Ke kempu v Unzmarktu jsme jeli najisto a přijeli bez bloudění až k recepci.
*
Unzmarkt je malá klidná vesnice ve Štýrsku, která byla poprvé zmíněna roku 1342. Protéká jí řeka Mura. Její rozloha je 36,54 km2 a žije zde 1600 obyvatel. Jedním z nich byl i šlechtic František Schwarzenberg, který zde v roce 1992 zemřel. Unzmarkt je významným železničním uzlem, kterým prochází jedna z nejdůležitějších Štýrských zemských drah Murtalbahn Unzmarkt – Murau – Tamsweg, jejíž výstavba byla zahájena v roce 1893, a která byla slavnostně otevřena o rok později.
*
Stany jsme museli stavět už za tmy. Kemp byl prázdný a tak jsme si přeparkovali motorky každý před svůj stan.
„Pojďte k ohni,“ volal na nás Pepa, který odněkud z útrob auta vylovil lucernu a teď s ní seděl uprostřed volného plácku, který vznikl mezi našimi stany.
„Teda, to je luxus!“ kroutila hlavou Siskinka.
Z auta se vylovily první plechovky piva, první flašky vína a poslední svačiny z domova.
„Siskinko, ten štrůdl se zelím je fakt dobrej,“ pochvaloval si Horneťák a zakousl se do štrůdlu s jablky. „Fůj, dyť je sladkej!?“
„Když už sis ten se zelím sežral, tak co mám asi dělat? Upekla jsem jeden ten a jeden ten.“
Seděli jsme kolem lucerny, koukali na osvětlenou zříceninu hradu Frauenburg na kopci nad námi a byli jsme spokojení. Konečně nám začala dovolená.
*
Frauenburg, o kterém je první dochovaná zmínka z roku 1248, byl ve 13. a 14. století ekonomickým zázemím štýrských Liechtensteinů. Když tento rod roku 1436 vymřel, přešel Frauenburg do rukou spřízněného rodu Stubenbergů. Dnes se na stejném místě nachází pouze zřícenina.
*
„Víte, kdo bydlí v tom domečku vedle toho kostelíka?“ zeptala se Siskinka. „No přece kastelán, ne?“ odpověděla si sama.
V domečku se rozvítilo.
„Siskinko, neměla bys tolik křičet, asi tě slyšel.“
Vznikly dohady, jak daleko může kostel být, načež Pepa začal prohlašovat, že než se ráno všichni vybatolíme ze stanů, stihne dojít tam i zpátky. Barča se ho snažila usměrnit.
„Ten kastelán jde teď asi zhasnout kostelíček,“ zasnila se Ficcusová.
Kostelíček zhasnul. Po chvíli se zhasnulo i v domečku. Všichni jsme šli spát, jen Siskini se vydali fotit osvětlený most, po kterém jsme přijeli, a který, sotva k němu došli, zhasnul jako už před chvílí vše okolo.
Dnes ujeto: 305 km
Celkem: 305 km
1. července 2005
Přes noc pršelo. Protože v celém kempu bylo snad jediné suché místo, a to na chodbě mezi záchody, nezbylo nám, než sbalit spacáky a stany tam. Obloha měla olivově černou barvu, tak jsme se na ni raději nekoukali a pokračovali jsme v přípravách ranních čajů a káv. Začalo pršet. Nasedat a jedeme.
Siskin se snažil zvednout morálku, která upadala se zvyšujícím se množstvím padající vody. „Nebojte, za kopcem už pršet nebude.“
Barča se začala soukat do nepromoku a já jsem se rozhodla ji následovat.
Domluvili jsme se na nejrychlejším možném přesunu na jih. Tím jsme zrušili plánovaný den strávený ve Slovinsku a také příjemně se kroutící silničky v kopcích. Čekala nás dálnice, pro motorkáře nejnudněji strávený čas.
Jeli jsme krásnými zatáčkami, které bychom si na suchu zcela určitě užili. Takhle jsme jen přemýšleli, kdy a komu podklouzne kolo. Byli jsme šťastní za auto, ve kterém byly v suchu uloženy věci, protože představa promočeného oblečení hned na začátku dovolené, není jedna z těch příjemnějších.
Stále pršelo, stoupali jsme do kopců a nebe klesalo. Chvílemi jsme jeli mezi mraky a zdálo se, že prší horizontálně. Nepromok už mi promokl. Je to skutečně velmi zajímavý vynález. Dovnitř vždy po pár stech kilometrech jízdy v dešti voda nateče, ale ven už se nedostane. Seděla jsem na motorce po pas ve vodě. V každé botě jsem „čvachtala“ minimálně v litru vody.
Cestou k dálnici jsme projížděli spoustou malých vesniček, a když jsme v jedné z nich odbočili na nenápadnou cestu mezi domky, zjistila jsem, že ve zpětném zrcátku nevidím ani Pepu ani Barču, kteří měli jet za mnou. Zastavila jsem u krajnice a zbytek kolony si nechala ujet. Přišlo mi, že na ně čekám dlouho, ale pravdou je, že čas na motorce v dešti utíká trochu jinak, obzvlášť když se vám ztratili rodiče. Voda mi stékala po helmě a neexistujícími mezerami mezi šátkem a mým krkem mi zatékala pod bundu. Prsty na nohou se mi nepříjemně scvrkávali z vody a zimy. Najednou jsem byla sama v cizí zemi. Bez všech věcí, které jsem měla v autě, bez kamarádů a bez rodičů. Bylo šero jako před setměním a přitom bylo teprve krátce po poledni. Vydala jsem se cestou zpět. Projížděla jsem kalužemi vody, která se od pneumatik rozprskávala do všech stran a tím vydávala nepříjemný hučivý zvuk. Potkala jsem Pepu.
„Barča musela zastavit na tankování,“ řekl. „Já tu na ni počkám, aby to nepřejela a ty jeď za ostatníma.“
Ulevilo se mi. Jako by se najednou trochu rozjasnilo. Dojela jsem ostatní, kteří prozíravě čekali na další křižovatce, a za chvíli nás dohnali i Barča s Pepou.
„Barčo, tys byla zase vyloupit čerpáčku? Že si nedáš pokoj ani v cizině…“ řekl nejdřív Horneťák, pak Siskin a nakonec i Ficcus.
K hraničnímu přechodu Rakouska se Slovinskem jsme stoupali skrze mraky. Když mraky olizují silnici, na které je ještě k tomu pět centimetrů vody, motorkáři si užívají a tiše nadávají do helem. Já jsem nadávala hlasitě. Jeli jsme takovou rychlostí, že nás mohli předjíždět i funící cyklisti, kdyby však nebyli zůstali doma, protože „ven by psa nevyhnal“.
Doufali jsme, že po nás na hranicích nebudou chtít doklady, abychom se nemuseli moc hýbat, protože s každým pohybem zastudila na zádech další kapka. Na první straně Loibl-tunnelu se naše doufání zhroutilo a všichni začali sundavat rukavice a vytahovat z bund občanky – díky za ně… přece jen jim voda nevadí tolik jako papírovým pasům.
Loibl-tunnel jsme projížděli opravdu pomalu. Ani ne tak kvůli přikázané rychlosti, jako spíše kvůli suchu, o kterém jsme si začínali myslet, že jestli ještě existuje, tak my už ho nikdy neuvidíme. Slovinští celníci po nás doklady nechtěli. Pouze po Honzovi v autě ano a vypadali, že se chystají i na prohlídku auta, ale když si všimli, že na něj čekáme, pustili ho. Asi se jim nás promočenců zželelo.
Z Loibl Passu jsme sjeli směrem na Ljubljanu a napojili se na dálnici.
Pršelo a nebe bylo temnější s každým ujetým kilometrem. Čím jsme byli jižněji, pršelo víc. Přemýšlela jsem, jestli jsem vůbec někdy projela Alpy za sucha. Projela. Jednou nebo dvakrát. V autě. Náhle se vše modrobíle rozsvítilo a nad námi se ozvala těžká dunivá rána. Už jsem neměla pocit, že prší. Někdo z nebe až na zem natáhl plátna utkaná z vody a naskládal je tak těsně za sebou, že mezi nimi nebylo ani dost vzduchu k nadechnutí.
Zastavili jsme několik kilometrů před Ljubljanou u benzínové pumpy. Dál už se prostě jet nedalo. V téměř pravidelných intervalech se blýskalo a hřmělo. Alespoň si dáme oběd.
*
Ljubljana je hlavní a největší město Slovinska. Rozprostírá se na ploše 275 km2. Protéká jím řeka Ljubljanica. Původně, ještě za doby Římanů, byla tato oblast nazývána Emona. Německý název Laibach dostalo město až v roce 1144 a od 13. století až do roku 1918 (s výjimkou let 1809-1813, kdy byla sídelním městem Illyrských provincií zřízených Francouzi) bylo pod vládou habsburské říše hlavním městem Kraňska. Za druhé světové války jej obsadili Italové a Ljubljana se stala centrem Slovinska až po této válce a po roce 1991 i centrem nezávislého Slovinska.
*
Venkovní sezení pod stříškou jsme zabrali pro sebe, své helmy a rukavice, které jsme rozložili po stolech a lavicích, aby trochu proschly. Taková hloupost!
Dali jsme si čaj, Horneťák koupil Barče kafe a ta ho během minuty omylem vylila.
„Už ti nikdy nic nekoupim, Barčo! Tos mohla říct rovnou, že ho nechceš!“
Zpod stříšky se nám nechtělo. Kanály už nestíhaly odvádět vodu, která tak zůstávala na silnici a vytvářela u obrubníků celé řeky.
Všichni se oblékli do nepromoků, což byla vzhledem k jejich promočenému oblečení naprostá zbytečnost.
„Neni to zbytečný! Za chvíli se to začne v tom nepromoku pěkně zapařovat a bude mi aspoň teplo.“
Horneťák si chtěl vyměnit ponožky, ale suché měl zapakované na motorce. Aby si pro ně mohl dojít, půjčila mu Siskinka vršek svého nepromoku, který upustil na zem, do řeky u prvního kanálu, který míjel.
Vydali jsme se na cestu, a když jsme míjeli Postojnou, už zase jenom pršelo.
*
Postojna získala jméno podle velkého množství orlů (postojů), kteří se zde vyskytovali. Žije zde necelých 9000 obyvatel. Obcí protéká řeka Pivka, která si prorážela cestu vápencem v podzemí tak dlouho, až vzniklo pod Postojnou množství podzemních jeskyní. Lidé navštěvovali postojinskou jeskyni již v době ledové, kdy sloužila jako příležitostný úkryt pradávným lovcům. Nachází se zde důkazy přítomnosti člověka ze 14. století. Část podzemí byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1818. Dnes je Postojna Jama největším lákadlem pro turisty, ze kterých obec Postojna žije.
*
Do Rijeky to už nebylo daleko. Na dálnici jsme mohli jet i v dešti rychleji a mokro nám pomalu přestávalo vadit. V Šapjane, kde jsme opoustili Slovinsko a vjeli do Chorvatska, se trochu rozjasnilo, ale pršet nepřestalo.
Za Rijekou tankujeme.
*
Rijeka je třetí největší město Chorvatska, ve kterém žije 155 000 obyvatel. Leží na severu země a je jedním z nejdůležitějších chorvatských přístavů. Za doby Římanů se tu nacházela liburnská osada a ve středověku, kdy již bylo město osídleno Slovany, zde vládli aquilejští patriarchové. V roce 1471 se jejími majiteli stali Habsburkové, jejichž majetkem zůstala dalších 300 let. V roce 1717 byla vyhlášena svobodným přístavem. V letech 1808-1814 byla v držení Francouzů a od roku 1822 již spadala opět pod Rakousko-Uhersko. Po pádu této velmoci v roce 1918 se rozdělila mezi Jugoslávii a Itálii, a od roku 1947 již patřila pouze k Jugoslávii.
*
NEPRŠÍ! Svačíme, sundaváme nepromoky, Horneťák si dnes už popáté mění mokré ponožky za suché a zjišťuje, kolik kdo má s sebou párů, protože jemu pomalu začínají docházet, a jestli nebude hezky, tak mu neuschnou. Kocháme se pohledem na Cres a Krk a nálada stoupá. Třeba dokonce bude i hezky. Ficcusová tomu nevěří, převléká se do suchého oblečení, promočené věci háže do zadního prostoru auta a sama zaujímá pozici spolujezdce vedle Honzy.
A měla pravdu. Sotva jsme vyjeli z čerpací stanice, začalo zase pršet. Rozhodli jsme se přespat v Selcích, což už se dalo naštěstí dojet i v bouřce.
Přijeli jsme do kempu, když zrovna zázrakem nepršelo, takže jsme mohli v klidu postavit stany. V klidu jsme je ale nestavili. Chvátáli jsme, protože pršet by mohlo začít každou chvílí. Při představě, že se zítra ráno budu muset obléct do mokrého oblečení, mi přeběhl mráz po zádech.
„Jdu do moře! Kdo jde?“ ptám se a chlapi na mě koukají jako na blázna.
„Tos měla dneska vody málo?“
„No jasně, jdem,“ přidala se Siskinka. „Počkáme na Barču, třeba pude taky.“
Barča vylezla z úmývárek v plavkách. „Nevim jak vy, ale já jdu do vody.“
Voda byla příjemně teplá, ale vylézt z ní byl úkol pro otužilce, protože vzduch musel mít o desítky stupňů míň.
Po odpočinkovém protažení těla ve slané vodě jsme po cestě zpět k umývárkám potkaly chlapy. Mířili do hospody na pláži. Rychle vysprchovat, obléct se a vyrazit za nimi. Dneska si ten alkohol zasloužíme. Víno, pivo a rakije. Číšník z nás měl radost. Moc hostů neměl, tak se k nám jeho pozornost obracela velmi často. Při odchodu jsme mu slušně poděkovali za dobré jídlo, skvělé pití a výbornou obsluhu. Na západě se začaly protrhávat mraky a dokonce se i ukázalo sluníčko. Siskini uspořádali na oslavu sluníčka party. Do stanu pro dva se nás vešlo pět. Honza s Mufem zůstali v hospodě a Horneťák se šel osprchovat. Ficcusové se na party nedostavili z nedostatku času. Bojovali se svým stanem, který se ve větru nadouval a snažil se odletět do teplejších krajů. Ani jsme se mu nedivili.
Aby party byla na určité úrovni, vyndala Siskinka z auta sušenky a Pepa slivovici, kterou dostal od Oldmana. Vzpomínali jsme na něj tak, až musel od jeho uší zvonit celý Velešín, kde Oldman žije. Po prvním napití oldmanovice, ke kterému se odvážil Pepa, muselo být na celý kemp slyšet: „Oldmane, ty hajzle!“ Prý byla teplá, vysvětlil nám Pepa svůj zvířecí výkřik. Poslali jsme Oldmanovi smsku s otázkou, proč že se nás to snaží otrávit. Sotva ji Siskinka odeslala, přišel z umývárek Horneťák se zdrceným výrazem ve tváři:
„Zhroutil se mi můj metrosexuální svět… Vylil se mi šampon do toaletní taštičky…“
Dnes ujeto: 393 km
Celkem: 698 km
2. července 2005
Ráno jsme se probudili a nevěřili svým očím. Siskinovo „za kopcem už pršet nebude“ se splnilo. Sice asi za padesátým kopcem, ale měl pravdu. Obloha byla vymetená a sluníčko už od rána připalovalo. Všude možně jsme rozvěsili promoklé bundy, kalhoty, rukavice, šátky… Horneťák radostně rozvěšoval ponožky a dokonce si u toho prozpěvoval. Tak nám alespoň vysvětlil zvuky, které z něj vycházely.
Ještě jsme skočili do moře a vydali se směr Karlobag. Barča s Horneťákem jsou jediní, kdo mají kožené motorkářské oblečení a právě poznali jednu z jeho nevýhod. Po včerejší téměř čtyřsetkilometrové projížďce v dešti váží jejich oblečení třikrát tolik, než když jsme vyjížděli a ani o proschnutí se nedá mluvit. Já mám mokro jenom v botách.
*
Karlobag se rozprostírá na rozhraní Chorvatského přímoří a Severní Dalmácie proti ostrovu Pag. Má 470 obyvatel. Původně se toto městečko nazývalo Bag. V roce 1525 jej vypálili Turci a obnovit jej nechal habsburský velkovévoda Karel, podle kterého dostal Karlobag své dnešní jméno. Karlobag se za dobu své existence setkal se spoustou bitev. Další Habsburk, císař Karel IV., zde nechal založit přístav, čímž se zasloužil o další rozvoj města. Kvůli bombardování za 2. světové války zde však nezůstalo mnoho památek.
*
Po cestě z Karlobagu do Zadaru se Siskinka rozhodla vyfotit most přes Novsko ždrilo.
*
Tento most přes Novskou úžinu byl během války v letech 1991 – 1992 zničen jugoslávskou armádou. Je však velmi důležitou spojnicí s jižním Chorvatskem, a proto byl roku 1997 nahrazen mostem novým.
*
Nedařilo se jí postavit motorku na stojánek z důvodu nakloněné silnice. Proto Pepa postavil svou motorku na stojánek a šel držet motorku její, aby tak Siskinka mohla nerušeně fotit, jenže tu právě v tu chvíli přestal most naprosto zajímat a jala se zjišťovat, „jakto, že Pepovi stojí?“.
Mně, Horneťákovi, Ficcusovi, Mufovi a Siskinovi se nechtělo takovéto otázky řešit (jelikož jsme stydliví jedinci), tak jsme se vydali napřed. Domluvený sraz se zbytkem byl v Biogradu.
V Zadaru jsme usoudili, že máme přece jen nějaký ten náskok, protože jsme cestou míjeli spoustu věcí stojících za zdokumentování, což znamenalo, že Siskinka a Barča určitě každou chvíli zastavovaly kvůli pořizování fotek. Siskin tedy rozhodl, že nám vůbec neuškodí, když se vykoupeme, protože pak na zbytek party nebudeme muset v Biogradu tak dlouho čekat.
„Zadar znám jak svý boty,“ prohlásil Ficcus a ujal se vedení naší skupiny.
*
Zadar je kulturní a historické centrum severní Dalmácie. Jde o velké průmyslové město s důležitým přístavem a letištěm, ve kterém žije 70 000 obyvatel. Už ve 4. století před naším letopočtem zde byla liburnská osada Jadera. V jedenáctém století bylo město již součástí byzantské říše. Roku 1202 se Zadarem prohnala čtvrtá křížová výprava a velké množství obyvatel uprchlo. V roce 1358 se Zadar dostal pod uherskou vládu a v roce 1409 byl neapolským králem Ladislavem Neapoským prodán Benátčanům. Benátčané z města vybudovali nejmohutnější pevnost na východojadranském pobřeží. Roku 1797 se stal Zadar součástí Rakouska, jehož součástí zůstal až do první světové války. Během druhé světové války pak bylo město velmi poškozeno leteckými nálety, ale později se část historických památek naštěstí podařilo obnovit.
*
„Abyste taky viděli, že Zadar nejsou jen ty památky, přece, ne!?!“ odpověděl Ficcus na naši otázku, co děláme u nějaké továrny, kde se nejen nenacházelo pokračování silnice, ale ani moře, ve kterém jsme se původně chtěli vykoupat.
„Moc hezký,“ řekl Siskin a možná to ani nemyslel tak moc ironicky, jak to vyznělo.
Ficcus zavřel helmu a rozjel se.
„Teda, Ficcusi, fakt se tu vyznáš,“ křičel Siskin, když se po hodinovém bloudění Zadarem nořil do slané vody.
„Říkám vám, že jsem nebloudil,“ bránil se Ficcus. „Chtěl jsem vám jen dopřát prohlídkovou jízdu Zadarem. A zadara. Tak buďte rádi.“
Byli jsme rádi. Mohli jsme ze sebe sundat propocená trika a ponožky a ponořit se do chladivé vody. Horneťák zůstal na břehu, protože se mu zpocené nohy zevnitř přilepily ke kombinéze z klokaní kůže. Seděl na lavičce, kouřil a seznamoval se s malými domorodci. On o seznamování ani tak moc nestál, ale domoráďata ano.
„Do you speak English? Sprechen Sie Deutsch? Mluvíš česky?“ valil ze sebe capart se zlatými řetězy kolem krku a my na něj valili oči. Ficcusová přemýšlela, jestli to náhodou není vzdálený příbuzný rumunských cikáňat. Nakonec ale usoudila, že kakaovou barvu jeho kůže bude mít na svědomí zdejší podnebí.
Horneťák nás náhle začal vyhánět z vody s tím, že by rád popojel. Domoráďata ho už otravovala. Od té doby, co se mu začala dobývat do kapes, ztratil svou otcovskou lásku, kterou v něm zpočátku probudila, a chystal se na ústup. Spíše na úprk.
Prcháme do Biogradu.
*
Biograd na moru dosáhl největšího rozkvětu v 11. a 12. století za chorvatských králů, kdy byl jejich občasným sídlem a posléze i hlavním městem říše. Roku 1125 bylo město srovnáno se zemí Benátčany, ale roku 1202 jej uprchlíci ze Zadaru obnovili. Od začátku 15. století patřilo město Benátčanům a roku 1646 bylo opět zničeno, tentokrát Turky. Po této další porážce se již nevzpamatovalo a muselo vládu přenechat Zadaru.
*
V Biogradu jsme se setkali nejen se zbytkem výpravy, ale i s mladým párem z naší vesnice na jihu Čech, se kterým jsme se ovšem na setkání nedomlouvali. Prostě se tady čirou náhodou v jednu chvíli nacházela celá jedna osmina obyvatel naší obce. Šli jsme na zmrzlinu, kterou nám do Habří pojízdná prodejna nevozí, a projít se po přístavu, který v Habří také nemáme. Promýšleli jsme možnosti jeho zbudování u nás na návsi. Siskin je v zastupitelstvu, tak by se mohl přimluvit.
Když se na nebi objevily černé mraky, urychleně jsme se rozloučili, naskočili na motorky a vydali se zase o kousek dál od naší návsi i pojízdné prodejny.
Před Šibenikem jsme přejeli most, který si Siskinka nutně potřebovala vyfotit. Bohužel mě dopředu neupozornila, a proto, když jsem si ve zpětném zrcátku všimla, že zastavuje, nechápala jsem, co se děje, a zastavila jsem také. Nohou jsem šlápla do prázdna, otočila plynem až motorka zakřičela něco nesrozumitelného a pomalu jsem se začala snášet k zemi. Když říkám pomalu, tak myslím pomalu. Padala jsem snad minutu, což je samozřejmě vzhledem k existující síle gravitace a váze mé motorky naprostý nesmysl, ale kdybych v tu chvíli počítala, tak napočítám zaručeně nejen do šedesáti, ale klidně i do dvou set. Na zdraví motorky se pád podepsal ohnutou páčkou ruční brzdy, na zdraví mém se naštěstí nepodepsal.
Od této neveselé situace mě Pepa po celou dobu dovolené přemlouvá, ať ukážu zase nějaký pěkný vozembouch. Mně to vtipné nepřijde, ale všichni ostatní se smějí.
Další zastávka nás čeká v Omiši.
*
Omiš je na jedné straně ohraničen Bračkim kanalem a na straně druhé pohořím Mosor. Dříve bylo městečko ilyrskou, poté řeckou a římskou osadou. Od 12. do 15. století zde sídlili obávaní piráti. Roku 1444 pak Omiš dobyli a natrvalo se v něm usadili Benátčané.
*
V Omiši jsme poznali podvečerní dopravní špičku. Po zdolání několikakilometrové kolony jsme se sešli na benzínové stanici a začali řešit, kde se ubytujeme.
„Jeli jsme kolem docela pěknýho kempu,“ začal Pepa. „Myslim, že to bude tak pět kilometrů, jestli se vám chce vracet.“
„To ne, to byly tak dva kiláky, víc určitě ne,“ kroutila hlavou Siskinka.
Sotva jsme vyjeli z benzíny směrem zpět, už na nás svítil ukazatel na kemp. Bylo to maximálně 200 metrů. Pepa se vykrucuje, že myslel úplně jiný kemp, Siskinka přiznává, že myslela tenhle.
Stany jsme postavili rychle, už zase vplouváme do praxe – rychle postavit a rychle sbalit. Je to potěšující. Na začátku sezóny každý vzpomíná, k čemu že to sloužila tahle tyčka a k čemu tenhle provázek. Teď už u toho ani nemusíme přemýšlet. Je přece jasné, že ta tyčka patří sem a ten provázek támhle.
V hospodě jsme oslavili navracející se schopnosti stavby stanů. Po cestě zpět do kempu jsme museli minout výletní lokomotivu a půjčovnu skútrů. Bohužel nešlo jít jinudy.
„Jéééé, dělejte, jdeme nahoru, to bude dobrá fotka,“ Siskinka fotomaniak.
Na mašinku jsme za podpory vypitého alkoholu vylezli všichni bez většího přemlouvání. Se skútry před půjčovnou už to bylo trochu horší.
„Neblázněte,“ vykřikovala Ficcusová. „Já jsem hodná holka, já tam nelezu.“
„Pojď Ficcusová,“ křičela Barča ze skútru. Ta Barča, která mě vychovala, a která mi má jít vzorem.
„Jdeme se koupat, pojďte,“ vykřikovala Siskinka na spící kemp, když se zvedala z našeho stanu, na který před chvílí upadla.
Úžasný nápad! Koupání u kempové pláže v Omiši. Pochodovali jsme snad dva kilometry a pořád nám voda sahala po kolena. Po pláži pobíhal Pepa v červených plavkách, a když našel věž stlučenou z prken, hned na ní vylezl. Prý pobřežní hlídka. Chyběl mu jen červený plovák a opálené vypracované tělo.
Dnes ujeto: 382 km
Celkem: 1080 km
3. července 2005
V noci foukal šílený vítr. Ráno foukal šílený vítr. Balili jsme stan a kolem nás se po větru šílenou rychlostí prohnala Siskinka.
„Siskine, to takhle běhá každý ráno?“ zeptal se Horneťák.
„Myslíš něco jako pravidelná rozcvička, jo?“ otočil se na něj Ficcus.
„Nedělejte si srandu, co když jí to odfouklo! Kde jí asi tak budem hledat, co?“ strachovala se Barča a chytla se betonového sloupu, u kterého zrovna stála.
Siskinka se vrátila s obalem od spacího pytle. Horneťák se jí zeptal, proč po ránu běhá s pytlem od spacáku. Prý neběžela s ním, ale za ním. Naštěstí se zachytil na nějakém křoví, kde ho mohla i v poryvech větru sebrat.
Pepa nás trochu vyděsil, když odcházel na toaletu se slovy: „Nastartujte, nechám jim tady něco málo toxickýho odpadu, tak ať můžem rychle odjet.“
Vyjeli jsme v 9:30 a i do levých zatáček jsme byli nuceni naklápět motorku do prava proti směru větru. Honza, který jel za námi, nám na další zastávce oznámil, že jsme vypadali jako akvabely. Stačilo, když fouknul vítr a všichni jsme se postupně zakymáceli a naklonili ke straně.
Další zastávka v Živogošči.
*
Jméno Živogošć bylo poprvé zmíněno v 16. století ve spojení s osadou, která je jednou z nejstarších osad na Makarské riviéře, vzdálené 17 kilometrů od ústředního letoviska, města Makarska. Osada má 460 obyvatel, kteří se živí převážně zemědělstvím a rybářstvím, avšak stále více se snaží uživit pomocí turistického ruchu.
*
Honza už tady byl. Asi před dvaceti lety. Při pohledu na kostelíček zatlačil slzu v oku a dobrovolně zapózoval fotografce Barče. Tuhle fotku si z dovolené prostě přivézt musí.
Krásnými serpentýnami s hrozným povrchem jsme sjeli do přístavu. Část z nás se šla vykoupat a užít si krásných vln. Muf, Pepa a Horneťák se v cukrárně, když pozorovali, jak bojujeme s vlnami, dohodli, že pojedou rovnou do kempu za Dubrovníkem. Nikdo další se k nim nepřidal. Když nás tito tři opustili, domluvili jsme si se zbytkem naší posádky sraz za mostem přes Neretvu.
Kolem Bačinských jezer jsme nemohli projet bez zastavení.
*
Bačinská jezera jsou soustavou šesti navzájem propojených krasových jezírek, která jsou umělým kanálem spojena s mořem. Maximální hloubka dosahuje 28 metrů. Hladina jezer leží nad hladinou moře, zatímco dno pod hladinou moře. Při přílivu do jezer proudí slaná voda, která se zde mísí se sladkou, což dovoluje v jezírcích přežívat jak rybám sladkovodním, tak i mořským.
*
Při výhledu na deltu Neretvy nám oběd za stánkem s ovocem a rakijí moc chutnal. Usoudili jsme, že si po obědě zasloužíme meloun. Ficcus se pro něj vydal. Dlouho se nedělo nic, pak se Ficcus vrátil bez melounu, vzal z auta dvě paštiky a zase odešel. Po chvíli se vrátil bez paštik, ale s melounem.
„Pán říkal, že máme lepší paštiky než oni. Maj je moc mastný,“ vysvětlil nám Ficcus.
Po sladkém, šťavnatém a ledovém melounu se nám šplhalo do sedel motorek lehce. Projeli jsme kolem Dubrovníku, Barča převzala vedení a zavedla nás do kempu v Molunatu, kde už čekali chlapi.
*
Molunat je nejjižnější chorvatské letovisko, které čítá 200 obyvatel. Leží 39 km jižně od Dubrovníka v lokalitě zvané Sutorina. Obyvatelé se zde živí převážně zemědělskou činností – pěstováním vinné révy a ovoce, i když původně zde byla rybářská osada. Pár posledních let se snaží uživit i cestovním ruchem, který zde ovšem není dostatečně velký. Snad díky tomu je tu klid a neporušená příroda.
*
Po domluvě s majitelem kempu jsme postavili stany na přidělených místech pod dozrávajícím kiwi. On si od nás odnesl pasy, aby zaznamenal do úředních knih, že jsme tady byli. Po návratu ze své kanceláře někde za umývárkami nám pasy vrátil. Kromě Pepova pasu, který se někde po cestě ztratil.
„Pepo, víš, kde má tu kancelář? Třeba ten pas omylem spláchnul,“ zkoušel Siskin rozesmát Pepu, kterému do smíchu nebylo.
Po půl hodině se pán vrátil i s Pepovým pasem.
„To bude aspoň za litr rakije,“ řekl mu Pepa a pán přikyvoval. Žádnou rakiji jsme od něj ale za celou dobu našeho pobytu neviděli. Vlastně jsme za celou dobu pobytu neviděli ani toho pána. Snad to byl skutečně vlastník kempu.
Molunat nám teď pro pár nocí a dní měl sloužit jako základna výletů do okolí. První noc v našem novém krátkodobém domově jsme se rozhodli nezahájit žádnou oslavou. Ať je taky trochu změna. Šli jsme spořádaně spát.
Jen Honza se ještě vydal do umývárek, odkud se kvůli němu málem nevrátila jedna Polka. Vyskočila na něj zpoza rohu v domnění, že jdou její kamarádky. Už prý měl napřaženo. Honza má stopadesát kilogramů, proto nám jí bylo skutečně líto. Snad jí v noci nebudily divoké sny.
Dnes ujeto: 248 km
Celkem: 1328 km
4. července 2005
Na tento den jsme si odsouhlasili odpočinek. Opalování, koupání, jídlo a pití. Siskinka se volna snažila využít nějakou užitečnou činností, tak vyrazila k vulkanizérovi na výměnu pneumatiky. Barča, která to tu už zná jako své boty (i když děravé, ale rozhodně lépe než Ficcus Zadar), se vydala se Siskinkou, aby ji navedla k vulkanizérovi, u kterého byla před pár lety taky nucena měnit pneumatiku, když jí Pepa nechtěl doma novou koupit. Přidali se k nim Siskin s Pepou.
„Vy už jste tady byli, já si vás pamatuju,“ spustil vulkanizér, když spatřil Pepu s Barčou.
Ukázali mu pneumatiku na Siskinčině motorce, a on s ledovým klidem oznámil, že to ale nepůjde jen tak. Možná, že to dokonce bude velký problém. Po pár telefonátech, které se pravděpodobně týkaly objednání a dovozu pneumatiky, což ale nikdo není schopen potvrdit, se se Siskinkou domluvil na čtvrtek.
Skupina těchto čtyř vulkanizérovi slušně poděkovala a vydala se do Cavtatu.
*
Cavtat leží na poloostrově Rat v jižní části Župskiho zaljevu 18 km od Dubrovníka. V antické době se jednalo o významné obchodní středisko, které Řekové nazývali Epidauros. V 7. století bylo zničeno Slovany a Avary. Město bylo obnoveno za někdejší Dubrovnické republiky. Nalézá se zde spousta památek z 15. a 16. století. Od pozůstatků opevnění až po divadla.
*
Vracející se skupinu jsme uvítali s nadšením. Barča nám z Cavtatu přivezla míč. Vyrazili jsme s ním k vodě, kde jsme vyzvali mladé domorodce k zápasu ve volejbale. Hrálo se po kolena ve vodě. Oni proti mně, Ficcusovi, Mufovi a Horneťákovi. Asi už to někdy hráli, zatímco mi jsme byli naprostí začátečníci. Nevyhráli jsme a sklidili tak posměch od přihlížejících. Bohužel i od přihlížejících, kteří přijeli s námi.
Večer jsme vyložili všechny věci z auta a naskládali se do něj místo nich. Na sedačku se všichni nevešli, takže Ficcus se Siskinem museli zalézt do zavazadlového prostoru a dělat psy. Štěkali a funěli, naštěstí nikoho nepokousali, takže jsme se vyhnuli nahánění nějakého veterináře po Dubrovníku.
*
Dubrovník je významný přístav a jedno z nejnavštěvovanějších turistických míst na chorvatském Jadranu s padesáti tisíci stálých obyvatel. V roce 1979 byl zařazen do celosvětového seznamu kulturního dědictví organizace UNESCO, protože patří mezi nejcennější památkové komplexy v jihovýchodní Evropě. Největší památkou je obranný systém města, ze kterého se dochovalo 1940 metrů hradeb z 8. až 17. století a 15 obranných věží. Dubrovník byl založen začátkem 7. století uprchlíky z nedalekého Epidauru (dnešního Cavtatu) a dostal název Ragusium. Nejprve uznával nadvládu byzantské říše, ale s jejím oslabením nad ním získala roku 1205 moc Benátská republika. K vymanění z moci Benátek došlo až v roce 1358, kdy moc ve státě převzala Velká rada. Od 15. století uznával Dubrovník kromě uherské i tureckou svrchovanost. Měl monopol na dovoz a vývoz zboží a stal se prostředníkem obchodu mezi Evropou, tureckým Balkánem a Malou Asií. V 15. až 18. století byl významným kulturním střediskem, především literárním. V roce 1526 zde prošla velká morová epidemie, jíž padlo za oběť přes 30 tisíc obyvatel. Další velkou ranou bylo katastrofální zemětřesení v roce 1667, při němž zahynula většina obyvatelstva. Naživu zůstalo jen 600 lidí. Formální zánik přineslo Dubrovnické republice Napoleonovo tažení začátkem 19. století. Od roku 1813 až do první světové války tak patřil Dubrovník Rakousku.
*
Dnes ujeto: 100 km moto + 80 km auto
Celkem: 1508 km
5. července 2005
Devátého rána jsme konečně stáli na startovní pozici našeho cíle. Debeli brijeg – hranice mezi Chorvatskem a Černou Horou. Minuli jsme jámy, které zde dříve sloužily jako nádrže na dezinfekci, kterými se muselo s automobily projíždět. Bohužel „dříve“ není tak dávno. S motorkami problémy nebyly. Nastaly zase až u auta. Honza musel otevřít dveře do zavazadlového prostoru. Hned za nimi byl uskladněn celý karton Gambrinusu a necelý karon Pilsneru.
„Proč si sebou vezete hospodu? U nás máme hospody taky!“ řekl jeden z celníků, popadl karton Gambrinusu a chystal se odejít. Druhý z nich si ale mezitím všiml Pilsneru, který si na cestu pořídil Horneťák, zastavil kolegu, donutil ho vrátit Gambrinus, popadl druhý karton a oba zmizeli v budce.
„Protože poznaj dobrý pivo, to je jasný,“ radoval se Horneťák, než mu došlo, že to „dobrý pivo“ už na letošní dovolené neochutná. „Proč si nevzali ten gambáč? To snad neni možný!“
Projížděli jsme kolem Kotorské zátoky, kochali se pohledem na její hladinu a Siskince do cesty vycouvala kráva, která ještě před tím málem srazila ocasem Horneťáka.
*
Boka Kotorská je tvořena dvěma velkými zálivy, které se dál člení na několik zátok. Nejužší místo zátoky je široké jen 350 metrů. Přes tuto úžinu se v případě nebezpečí natahovaly řetězy, které zabraňovaly vjezdu nepřátelských lodí k městu Kotor. Dnes zde jezdí trajekty
*
V Risanu jsme odbočili směrem na Nikšič do vnitrozemí. Úzká klikatá silnice nás vedla někam do kopců. Kdybychom tu potkali auto v protisměru, nevešli bychom se. Podél cest jsou naštěstí sem tam místa, kam se dá uhnout. I když potkat tady auto je spíš vzácnost. Jenže to jsme ještě nevěděli. Silnice se proměnila v kamenitou cestu. Tady by byli naši offroadoví kamárádi ve svém živlu. My jsme těžce trpěli. Snížili jsme rychlost, jen Siskin na poloenduru nám pomalu mizel z dohledu. Užíval si to. Vyhýbali jsme se kamenům a dírám. Takhle tady vypadá silnice II.třídy. Nechtěla bych vidět třetí ani čtvrtou.
Siskin, který na nás čekal před jednou ze zatáček, nám oznámil, že jet dál je naprostá zbytečnost, protože tam prostě končí silnice. Dál už není.
„Musíme se vrátit na poslední odbočku,“ oznámil nám a vyrazil zpět.
Manévrování s dvousetkilovou motorkou na kamení a štěrku pro mě není. Psychicky jsem se připravovala na další vozembouch pro Pepovo potěšení, který se naštěstí nekonal. Všichni jsme se otočili a vydali se zpět. Na další odbočce do prava.
Po pár kilometrech jsme opět najeli na asfalt a dokonce jsme dojeli do Nikšiče, čemuž jsme sami nemohli uvěřit. Pravda, nikde sice nebyly ukazatele cesty, ale nikde se taky nedalo odbočit, takže jsme sem stejně dojet museli.
*
Nikšič je druhé největší město Černé Hory, které je poprvé zmiňováno roku 1355. Ve 4. století zde Římané založili opevněné město, které by pomáhalo chránit důležitou křižovatku obchodních cest. Roku 1877 bylo město osvobozeno od Turků. Roku 1883 byly vypracovány nové plány města, které se stalo kulturním a hospodářským centrem oblasti. Rozvoj města pokračoval i po druhé světové válce, kdy se město stalo jedním z nejdůležitějších průmyslových center Černé Hory.
*
Za cestu sem jsme potkali dohromady tři auta, což je na celé dopoledne docela málo. Každé na nás při míjení troubilo. Zpočátku nás to děsilo. Co to má znamenat? Vysvětlení je jednoduché. Řidiči mají takovou radost, když tady potkají jiného řidiče, že se prostě troubením pozdraví. Nám se to zalíbilo. Rozhodli jsme se, že přestaneme mávat jako správní motorkáři a budeme troubit jako správní černohorci. Nefunguje mi houkačka.
Vyrazili jsme směr Žabljak s plánem zastavení v Rejtavragu, kde bychom se mohli najíst. Cestou jsme minuli několik koz, krav a předjeli několik oslů, kteří si nás prohlíželi jako velice zvláštní druh zvěře. Zabloudili jsme do vesničky Gornje Polje, kde jsme objevili restauraci. Civilizovanou – měli tu i toalety. K obědu jsme si dali pršut, sýr, olivy, maso. Vypili jsme jim všechnu minerálku a snědli všechen pršut, pro který čísnice, paní domácí, běhala k sousedům. Deset lidí pohromadě tahle restaurace asi dlouho neviděla.
Při odjezdu se k nám nahrnulo stádo dětí s maminkami. Naštěstí jsme měli po ruce připravené sušenky.
„Já jim nic nedám, sama mám málo,“ vykřikovala Ficcusová, zakousla se do sušenky a ušklíbla se na děti.
Přistoupila k nám paní s jedním dítětem v náručí a s druhým obmotaným okolo nohou. Nabídla nám ubytování, které jsme byli, vzhledem k našemu zrovna vybudovanému zázemí v Molunatu, nuceni odmítnout. Posteskla si, že se všichni na noc vracejí do Chorvatska. V Černé Hoře, prý nechce zůstat nikdo. Přišlo nám jí líto, tak alespoň jedno z jejích dětí dostalo sušenku navíc. Jinak jsme jim pomoci nemohli.
Museli jsme změnit naplánovaný okruh. V restauraci jsme strávili víc času, než bylo dovoleno Siskinem, kterému se však chtělo odjíždět nejméně, tak jsme po cestě zpět trochu chvátali. Vracíme se do Chorvatska přes Bosnu a Hercegovinu.
„Připravte si pasy a zelené karty,“ uvítal nás celník. Vytáhli jsme doklady, o které jsme byli požádáni. Muf se tvářil, že je všechno v pořádku. Doufal, že tím pohledem zamaskuje před námi i před celníky, že nemá zelenou kartu. Nevyšlo mu to. Nám nevadilo, že jí nemá, ale celníkovi přece jen ano. Nicméně si dal říct, když jsme mu rukama nohama sdělili, že pouze projíždíme do Chorvatska a rozhodně nemáme v plánu zůstávat v Bosně a Hercegovině déle. Pustil nás i s Mufem.
Do kempu jsme dorazili v pořádku. Jen Siskince odešlo těsnění pod výfukovým svodem, takže její motorka vydávala zvuk podobný traktoru, což ani moc nevadilo, protože takový zvuk se v této oblasti snadno ztratí. V dálce se blýská a začíná poprchávat. Ach jo!
Dnes ujeto: 283 km
Celkem: 1791
6. července 2005
Ráno jsme opustili kemp kolem deváté a zanechali v něm Pepu a Mufa. Směr Kotor.
*
Kotor je nejzachovalejším štředověkým městem v Černé Hoře, které je zapsáno na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V devátém století zde byla založena profesionální instituce sdružující většinu zdejších námořníků. Cennou památkou je systém opevnění, který je 4,5 km dlouhý a jehož hradby jsou až 20 metrů vysoké a 15 metrů široké. V letech 1420 až 1797 ovládali město Benátčané a po roce 1815 přešlo do rukou Rakušanů.
*
Barča se rozhodla, že vyšplhá k Pevnosti svatého Jana na kopci, tak jsme ji zde zanechali a vyrazili do Budvy. Hned když jsme odjeli dostala Barča vynadáno od policistů, že má zaparkovanou motorku na chodníku a ne na parkovišti.
„Odvezte si jí a vaši kamarádi taky,“ ukázal policista na motorky se švédskými registračnímy značkami. Barča ty motorky viděla poprvé v životě, ale policisté nechtěli pochopit, že všichni motokáři se mezi sebou opravdu neznají.
Cestou do Budvy se Ficcus marně snažil sehnat baterku do motorky. Přestala mu startovat, takže musí většinou roztlačovat. Baterie není k sehnání. Alespoň mu narostou svaly, než se vrátíme domů.
*
Budva zřejmě vznikla ve 4. století jako ilyrská osada. Ilyry nejprve vytlačili Řekové a po nich se město stalo římským opěrným bodem. V 16. století byla vypálena tureckými vojsky, roku 1667 velkou část města poškodilo zemětřesení a na přelomu 18. a 19. století se v něm několikrát vystřídala okupační vojska. Proto mnoho staveb pochází až z 19. nebo 20. století.
*
V Budvě jsme narazili na nádhernou oblázkovou pláž s mohutnými vlnami, které nás nalákaly do vody. Honza s Horneťákem zůstali na pláži s hrnkem kafe. Vlny jsme si opravdu užívali. Do té doby, než nás začaly mlátit o kamenné dno. Poškrábaní a otlučení jsme z vody vylézali několik minut, protože nás vždy nějaká velká bezcitná vlna strhla zpátky. Ficcusová vylezla z vody s rozříznutou nohou a několika bodlinami ježka v chodidle. Okamžitě přiběhli opálení tmavovlasí záchranáři a začali ji ošetřovat. Jak jsem je tak pozorovala, přepadaly mě myšlenky, že bych mohla jít do vody šlápnout na nějakého ježka i dobrovolně. Horneťákovi se tyhle moje myšlenky vůbec nelíbily. Mně se ale líbili záchranáři.
Ficcusová zaujala místo spolujezdce v autě. Nezbyli jí nic jiného, protože na nohu neobula motorkářskou botu. Všichni jsme mírně přepadlí z takového závěru jinak vydařeného dne usedli na motorky a vyjeli zpět do kempu. Na každé křižovatce stáli policisté, tak jsme raději ubrali plyn, ale oni si nás nevšímali. Nervózně jsme je míjeli, i přesto, že jsme skutečně nic neprovedli a k nervozitě neměli nejmenší důvod. Nakonec nás asi desátá hlídka, kterou jsme míjeli, odmávla ke straně silnice. Ale dál si nás nevšímala. Vtom se ze zatáčky před námi vyřítila kolona šesti černých nablýskaných aut. Minula nás, policisté nám ukázali, že můžeme pokračovat v cestě, nasedli do auta a odjeli. Nevíme o koho šlo, ale protože Ficcus začal rozebírat myšlenku, že by mohlo jít o místní mafiány spolčené s policií, raději jsme po tom ani nepátrali.
V Heceg-Novi jsme byli nuceni podstoupit enduro vložku kvůli nehodě na silnici. Po tom, co jsme projeli včera ráno, byla tahle cesta sranda.
*
Herceg-Novi založil roku 1382 bosenský král Tvrtko I. Původně se jmenovalo Sveti Stefan podle zdejší pevnosti. Kromě rybolovu se jeho obyvatelé živili obchodem se solí. V první polovině 15. století bylo město vévodou Štěpánem Vukčićem Kasačou přestavěno a opevněno. Když zde roku 1449 vznikla továrna na výrobu hedvábí, druhá v Evropě, stalo se město důležitým obchodním místem a zimním přístavem. V letech 1483 až 1687 zde vládli Turkové a v letech 1687 až 1797 Benátčané. Počátek turistiky ve městě spadá do 15. století, ale skutečný rozmach nastal až koncem století devatenáctého.
*
Po příjezdu do kempu jsme se šli všichni věnovat Ficcusové. Vlastně ani ne tak jí, jako její ostnaté noze. Nejprve Ficcus nalil něco málo oldmanovice Ficcusové na nohu a pak do hrdla. Dezinfekce a anestetikum. Díky Oldmane! Ficcus vytáhl jehlu a pustil se do operace. Jeho zákonité manželce tekli slzy proudem, kousala se do rukou a štípala do nohou. Větší bolest prý přehluší tu menší. Podařilo se vyoperovat větší část ježka, zbylo jen něco málo, ale Ficcusová už v operaci nechtěla pokračovat.
„Jestli se mě tou jehlou ještě jednou dotkneš, tak budu vdova!“ vykřikla na svého dobrodince. Ficcus se raději stáhl zpět.
Po operaci jsme si všichni zasloužili večeři v místní restauraci. Najedli jsme se, napili a odebrali se do stanů. Jen Honza v restauraci zůstal s turisty z Anglie. Nevadilo, že oni neumí ani slovo česky a Honza ani slovo anglicky.
Dnes ujeto: 195 km
Celkem: 1986 km
7. července 2005
Dnes jsme nadobro opustili kemp v Molunatu. Bylo nám z toho smutno. Už jsme si tam zvykli, byl tam klid, ale hlavně to znamenalo, že se nám dovolená začala krátit a musíme se vydat na cestu zpět. Dalších pár dní bude sice stále dovolená, ale i přesto už bude mít nádech návratu do zaběhaného života.
Rozloučili jsme se s majitelem kempu a zamířili si to k vulkanizérovi pro Siskinčinu pneumatiku. Přivítal nás se zamračeným obličejem.
„Problém! Pneumatika není!“ Ani si nepředstavoval, jak velký problém to je. Měli jsme se tu zastavit v týdnu a zjistit, jestli ten čtvrtek platí. Už jsme mohli mít sehnanou náhradu. Takhle jsme byli ztracení.
„Říkal jsem ti to doma. Ustel si u Honzy v autě a rozluč se s motorkou,“ hladil Pepa Siskinku po vlasech, která už neměla daleko k slzám.
Vulkanizér se při pohledu na Siskinku začal usmívat a z útrob auta přece jen potřebnou pneumatiku vytáhl. Siskinka mu skočila kolem krku a málem jsme ji všichni následovali. Nechala se s ním vyfotit a slíbila, že až zase pojede kolem, tak mu tu fotku přiveze.
Řekou Neretvou jsme se nechali nasměrovat na hranice Bosny a Hercegoviny. Tady si Muf musel jít zaplatit pojištění, protože neměl již zmiňovanou zelenou kartu. Za € 20 dostává kartu bílou. Na oběd jsme zastavili u vesničky Počitelj, kde nás okamžitě zaujal nádherný minaret, hrad, i kamenné střechy. Děti se nám snažily prodat ovoce a dokonce nám zazpívaly. Najedli jsme se v krásné atmosféře venkovní restaurace s výhledem na prázdné tržiště a vyrazili do Mostaru.
*
Mostar leží na řece Neretvě v jihozápadní části republiky Bosna a Hercegovina. Před válkou měl 130 tisíc obyvatel, z toho 34% Muslimů, 33% Chorvatů a 19% Srbů (zbytek se pokládal za Jugoslávce). Symbolem Mostaru je Starý most. Ten nechal roku 1566 postavit sultán Sülejmán Nádherný. Tento kamenný most byl roku 1993 zničen při dělostřelecké palbě bosenských Chorvatů. V roce 1997 se začalo s rekonstrukcí a dnes se již můžete projít po obnoveném Starém mostě.
*
Probrouzdali jsme se ledovou zelenomodrou vodou Neretvy a vyrazili na obhlídku města. Centrum už je celkem zrekonstruované, zatímco okrajové části působí stále depresivně. Vedle zrekonstruovaných budov jsme míjeli budovy rozstřílené a polorozpadlé, ze kterých šla hrůza. K té přispívaly potulující se jednotky vojáků v maskáčových uniformách.
Za zábradlím nově zrekonstruovaného Starého mostu poskakovala mladá postava. Chvíli jsme se dohadovali, jestli jde o sebevraha, ale trochu nás mátlo, že je oblečený v plavkách. Ale na druhou stranu, který normální člověk bez sebevražedných sklonů by se promenádoval na zábradlí 20 metrů vysokého mostu nad úzkým korytem mělké řeky? Několikrát vypadal, že už už skočí, ale pak zase slezl, vzal do ruky klobouk a začal vybírat peníze od přihlížejících. Zajímavá výdělečná činnost. Chvíli byl pro nás zajímavý, poté trapný a nakonec jsme se shodli na tom, že je vlastně nudný, protože stejně nikdy neskočí.
Z Mostaru jsme odjížděli se smíšenými pocity. Honza odjížděl s tak smíšenými pocity, že vůbec nevěnoval pozornost povolené rychlosti a dostal pokutu 10 Euro. Dobře mu tak!
Menším zablouděním na krásnou silnici jsme si jízdu o pár hodin prodloužili, ale v kempu v Omiši jsme nakonec Siskinovi za bloudění poděkovali, protože takhle hezké silnice se objevují vždy pouze omylem.
Ubytovali jsme se, postavili stany a na koupání rezignovali hned při první vzpomínce na náš noční pochod mořem, který jsme tu podnikli, když jsme zde nocovali při cestě na jih. Chystali jsme se do hospody na večeři a najednou Muf vykřikl: „Já jsem někde ztratil pas! No, fakt ho nemám.“ Nastalo několik minut hledání a nabádání: „No, tak si přece vzpomeň, kam jsi ho dal!“, po kterých mu Siskin připomněl, že při zaregistrování se do kempu, se pas musí nechávat na recepci.
„Takže nikdo z nás nemá pas u sebe a nikdo z nás kvůli tomu nevyšiluje jako ty,“ řekl mu přátelsky.
Dnes ujeto: 373 km
Celkem: 2359 km
8. července 2005 Dnes vstal první Horneťák, což se musí jako významná událost zaznamenat. Bavili jsme se o tom celý den a nebyli schopni tomu uvěřit.
Z kempu jsme vyjeli v půl desáté, když se nám všem vrátily pasy. Vyrážíme do Primoštenu.
*
Primošten je významné letovisko Severní Dalmácie ležící na poloostrově, které má 1750 obyvatel. Původně bylo toto letovisko postaveno na jednom ostrově, který byl v 16. století spojen s pevninou a tak se z něj stal poloostrov a zároveň tak vznikl název letoviska (Pimošten = přemostit). Na nejvyšším bodě městečka stojí Kostel sv. Juraj ze 16. století, který byl však v 18. století barokně přestavený.
*
K převléknutí se z motorkářského do pohodlného oblečení jsme vybrali jako nejvhodnější polohu střed parkoviště. Všichni kromě Pepy jsme s výběrem byli spokojeni. Pepa se zalezl schovat za zíďku. Netušil ovšem, že za zíďkou se nachází dětské hřiště, kde by jeho převlékání mohlo být chápano mnohem hůře než naše převlékání na parkovišti. Naštěstí si ho nevšiml nikdo, kromě paní, která u zídky prodávala sýr, a které to celé přišlo pouze k smíchu.
„To byl chlap,“ snažil se nám namluvit Pepa večer, ale neuspěl. Byl v menšině.
Pepa, Barča a Muf pak zalezli do první vinárny, kterou potkali, zatímco my jsme se šli projít po městě. U přístavu jsme přišli na to, že Ficcus, jakožto kapitán lodi, může v případě ohrožení života oddávat. Rozhodli jsme se, že já si nechám ukousnout nohu od žraloka a Ficcus mě poté s Horneťákem oddá. Ten by si mě prý v tom případě klidně vzal, protože nehrozí, že by naše manželství muselo mít dlouhého trvání, takže by se z toho nemusel zbláznit. Mě a Siskinku to dohnalo k slzám. Jen už si teď nevzpomínám jestli dojetím nebo smíchem.
Vyzvedli jsme vinaře z vinárny a Ficcus je nakormidloval směrem do restaurace s nádherným výhledem na město a mizernou obsluhou.
Horneťák odešel na záchod a po půl hodině se vrátil usměvavý s jiskrami v očích.
„Asi se mu všechno podařilo tak, jak si představoval,“ zhodnotil situaci Ficcus.
„Pomstil jsem, když je to tu tak hrozný,“ vypadlo z Horneťáka. Prý jim na dveře, kde je rozpis služeb, napsal „Chybí mýdlo!“. Očividně ho to uspokojilo na maximum, protože od té doby se usmíval a tvářil spokojeně. Ale jen do té doby, než jsem se ze záchodu vrátila já.
„Horňo! CHYBÝ MÝDLO?!? To snad ani nemůžeš myslet vážně!“ Myslím, že jsem mu tím zkazila celý den. Snad si trochu spraví náladu v Národním parku Krka, kam se chystáme.
*
Národní park Krka se nachází na dolním toku řeky Krka, kde byl vyhlášen kvůli ochraně jedinečných přírodních krás. Ve vodě je rozpuštěn vápník, který se usazuje, čímž vznikají v korytě řeky vápencové terasy, které vytvářejí řadu peřejí a vodopádů, z nichž největší padá z výšky 48 metrů.
*
Do parku se nesmí vjíždět vlastními vozidly, takže jsme byli nuceni zanechat motorky na parkovišti a nechat se svézt dolů autobusem. Větší strach jsem nepoznala nikdy. Když si to pan řidič pelášil ukrutnou rychlostí serpentýnami po úzké silnici bez svodidel nad nedohlédnutelně hlubokým srázem, zastavovala se mi krev v těle. Nepředvídal, že by třeba z protější zatáčky mohl vyjet autobus, který veze turisty zpět na parkoviště. Nebo to možná předvídal, ale bylo mu to úplně jedno. Autobus v protisměru jsme přece jen potkali. Zajímavé je, že ve všech civilizovaných zemích vždycky couvá ten, který jede do kopce, protože přece jenom couvání dolů je o něco snazší. Buď byl náš řidič kaskadér nebo blázen. Vycouval asi dvě zatáčky za naprostého ticha všech osob, které převážel. Dole jsme z autobusu vypadli pěkně propocení.
„Ať mi ještě jednou zkusí někdo říct, že motorka je nejnebezpečnější dopravní prostředek,“ kroutila hlavou Siskinka mezi hlubokými nádechy a výdechy.
„A že motorkáři jsou pro okolí nebezpečný. Kam se hrabeme na chorvatský autobusáky,“ dodal Ficcus.
Procházeli jsme parkem po dřevěných lávkách a nakukovali do vody, která nám tekla pod nohama. Barča se Siskinkou se celou dobu schovávaly za svými fotoaparáty a my jsme občas i zapózovali, aby měly holky radost.
Pod jedním z vodopádů jsme naskákali do vody, která nás překvapila tím, že po dlouhé době nebyla slaná, svlažili se a vyrazili trochu rozechvělí k autobusu, který nás měl zase vyvézt nahoru. Cesta nahoru proběhla bez větších obtíží, protože přece couvají ti, co jedou z kopce.
Na Honzu se při odchodu nalepil chlapík, chodil za ním a pořád se ho ptal: „Rům? Rům?“ Po pár minutách Honza nevydržel, otočil se na něj a zakřičel: „Já nemám rum!“ To, že mu pán nabízel ubytování, jsme mu museli vysvětlit až my, lidé schopní domluvit se anglicky.
Šťastní usedáme za řidítka svých nebezpečných dopravních prostředků, protože je alespoň řídíme sami a nejsme odkázáni na nějakého šílence, kterému je úplně jedno, kolik lidí při pádu do propasti zabije. Nehledě na tu přírodní katastrofu! Autobus v národním parku!
Na čerpací stanici v Pakoštane vystoupil Honza z auta se slovy: „Nějakej kretén mi furt volá!“ Volal mu třikrát. Honza vůbec netušil, čí by to mohlo být číslo. Při třetím telefonátu prostě jen zakřičel do telefonu: „Už se na to vyser, kreténe!“
Všechny nás to pobavilo. Honza se opravdu rozčílil. Nechápal, proč mu někdo dokola pořád volá, aniž by mu cokoli sdělil. Volající totiž vůbec nebyl slyšet, jen to tam divně šumělo.
Siskin se naklonil k Siskince a šeptem jí sdělil: „Ten kretén jsem byl asi já. Zapomněl jsem si zamknout klávesnici a poslední volaný číslo je před pěti minutama, a je Honzovo.“ Nevydržel psychicky Honzův vztek a dobrovolně se přiznal.
V Pakoštane nacházíme kemp.
*
Pakoštane je obec s 2200 obyvateli, kteří se živí převážně zemědělstvím. Rozprostírá se 8 km jihovýchodně od Biogradu na moru. Stará část obce leží u moře, zatímco nová u magistrály. Přístav je chráněn ostrůvky Babuljaš, Veli školj a Sveta Justina.
*
Po koupání, kdy si Honza při skoku do vody odřel bříško, protože si ho zapomněl hodit na záda, jsme se usídlili u stanů, vybalili poslední plechovky piva a Pepa si vzpomněl, že z doma vezl Lovečák, který se musí nacházet někde v útrobách auta. Vydal se na průzkum zavazadlového prostoru.
V tu chvíli Barča ztuhla. „Bála jsem se, že to přijde,“ zašeptala a směrem k autu zavolala: „Ten Lovečák tam, Pepo, asi nebude!“
„Musí tady bejt, dával jsem ho sem!“
Po několika minutách hledání vzdal. „Neni tam, já z něj neměl ani kousek! Kdo ho sežral?“ Barča s pohledem upřeným do země přiznala, že ho zapomněla v Molunatu v lednici.
„To ti povidám, že teď hned sedáš na motorku a jedeš pro něj zpátky!“
Dnes ujeto: 190 km
Celkem: 2549 km
9. července 2005
Ráno nám balení trvalo déle než obvykle. Asi to bylo tím, že jsme pocítili konec naší dovolené a nechtěli ho přiblížit urychleným balením. Stejně jsme nakonec kolem jedenácté museli na motorky sednout a směr sever se vydat.
Zamířili jsme do mariny v Sukošanu, kde nám Ficcus zajistil prohlídku jedné z jachet. I ta proběhla v co nejpomalejším tempu. Nikomu se nám nechtělo opustit moře.
Bohužel se dnešek musel stát a také stal přesunovým dnem. To znamená, že čím víc času jsme trávili nohama na zemi, tím rychleji jsme se museli pohybovat, když jsme nohy měli opřené o stupačky motorek.
Poslední pauza u moře byla v Karlobagu. Dáváme sbohem moři a vyrážíme k hranicím se Slovinskem. S každým kilometrem hlouběji do vnitrozemí klesala teplota o několik stupňů. Pepa nadával, že když jede stočtyřicet kilometrů za hodinu, tak mu je zima, protože bundu si nechal u Honzy v autě, který se toulá čert ví kde. „Co si myslí? Nenašel jsem zdraví na hnoji!“ vykřikoval.
Hranice do Slovinska jsme překonali bez nejmenšího problému a zamířili do kempu u Postojny, kde jsme se rozhodli strávit poslední noc. U večeře se strhla nevázaná zábava, když se Siskin jal předčítat z našeho palubního deníčku. Spousta historek se nám zdála minimálně dva měsíce stará, ale i po takové době jsme se jim krásně zasmáli.
Náš smích, tedy hlavně smích Siskinky, přivolal sousedku z karavanu s registrační značkou Velké Británie. Spustila na nás anglicky.
„Chce, abysme byli potichu, protože u nich spí děti,“ přeložila jsem všem a sousedce slíbila, že se budeme snažit být potichu. Když se za ní zavřely dveře karavanu, vykřikl Pepa: „Nějaká vobšournice mi tady přece nebude říkat, co mám dělat!“ Tento výkřik vyvolal další prudkou vlnu smíchu, která vytáhla z karavanu s registrační značkou Ukrajiny další naši noční návštěvu.
„Máme bejt zticha,“ jen jsem se otočila na ostatní.
„To je teda kemp. Samý vobšournice!“ chechtal se Siskin a pomalu se začal ukládat ke spánku, v čemž ho všichni rádi následovali.
10. července 2005 (526 km)
Barča k tomuto dni do palubního deníčku připsala:
Dnešek proběhl velice nudně a jednotvárně. Po úspěšné dívčí válce (Ficcus potupně prohrál boj o oldmanovici) jedeme domů bez jakýchkoli vzrušení. Nic zajímavého se nestalo! Byla nuda!
A Siskinka za to dopsala:
Takhle to viděla Barča, ale my víme, že po překročení hranic v Dolním Dvořišti se ještě tankuje.
A já teď dodávám, že celá dnešní cesta byla nudná a jednotvárná, jak tomu v poslední den dovolené bývá. Potřebovali jsme najet spoustu kilometrů, takže jsme celý den strávili v sedle motorek a pár slov prohodili pouze při tankování. A protože chci, aby mé vyprávění bylo objektivní a pravdivé, musím přiznat, že v Dolním Dvořišti, již na české straně hranic, se skutečně ještě jednou tankovalo.
Já jsem v motorce měla benzínu dostatek, ale říkala jsem si, že když už tankuje Barča, tak si natankuju také, protože je to poslední den, kdy mi benzín zaplatí Pepa. Zítra už bych si ho musela zase platit sama. Proto jsem počkala, až Barča dokape do nádrže poslední kapku benzínu, vytrhla jí pistoli z ruky a natankovala za tatínkovy peníze. Pepa zaplatil, nastartoval a zmizel v nedohlednu. Za ním vyrazila z benzínky Barča. Po ní Horneťák a já. Já tedy s určitými potížemi. Nešla mi nastartovat motorka. Zkusila jsem to třikrát a poté vytáhla sitič. Přišlo mi sice divné, že by motorka stihla po pěti stech kilometrech vystydnout při pouhém zastavení na natankování, ale je pravda, že jsme jeli v dešti a počasí se stále zhoršovalo. Nastartovala jsem a cukavým pohybem vyrazila kupředu. Motorka se chovala jako vytažená ze sněhové závěje. Jen trochu mě mátl modrý kouř valící se z výfuků, který se mi odrážel ve zpětných zrcátkách. Dojela jsem Barču, která stála u krajnice a mávala, ať zastavím. Pár cukavými pohyby jsem k ní dojela a zastavila.
„Mně to nejede!“ houkla na mě skrze helmu.
„Mně taky ne!“ řekla jsem a sledovala, jak Horneťák mizí za Pepou.
Okolo projíždějícího Siskina naštěstí napadlo, že je něco divného na tom, když stojíme u krajnice pár kilometrů za čerpací stanicí a pár kilometrů před domovem. Zastavil, zjistil, co se děje a pomohl nám odtlačit motorky na další čerpací stanici, kde jsme musely s Barčou počkat, až se pro nás vrátí Pepa s károu na motorky. Ano, natankovaly jsme naftu!
Zajímavé je, že z celé dovolené si všichni pamatují pouze tuhle poslední událost. Nemuseli jsme jezdit nikam. Stačilo dojet do Dolního Dvořiště, natankovat naftu a zavolat Pepu s károu.
Dnes ujeto: 345 km
Celkem: 2894 km
Použité texty:
http://www.aeiou.at/aeiou.encyclop.u/u811320.htm, 27.4.2006
http://nebesky.tripod.com/liechtenstein/dejiny.htm, 27.4.2006
http://cs.wikipedia.org/wiki/Lubla%C5%88, 20.3.2006
http://www.cestopisy.cz/index.php?t=rck_detail&id=175, 20.3.2006
http://vesmir.msu.cas.cz/Pavel/scenare/postojna.html, 8.5.2006
Podhorský, Marek: Chorvatské pobřeží; freytag & berndt, Praha, 2004
Podhorský, Marek: Černá Hora: freytag & berndt, Praha, 2004