Tři roky, minimálně tři roky plánujeme cestu do Rumunska. Stále jsme se nechali odrazovat lidmi, kteří tam nebyli, ale byli tam jejich známí, přátelé, babičky či vnuci. A ti všichni se vrátili okradeni, omláceni nebo se vůbec nevrátili.V nejlepším případě prý skončíme pokousáni divokými psy, okradeni žebravými cikáňaty a obráni o motorky dorazíme domů vlakem. Nechají-li nám na něj alespoň nějaké drobné. Nakonec to pro nás bude lepší, protože tam stejně nejsou silnice a projet může jen ostré enduro, rozhodně né naše cesťáky.
Lidé kteří v té vzdálené zemi opravdu byli, tvrdili, že se nám nic nestane, že je to normální civilizovaná zem a ať určitě jedeme. Samozřejmě jsme věřili těm prvním a proto nás to do Rumunska tolik lákalo. Jen pár nejmenovaných jedinců z naší party vyšilovalo, že se tam fakt bojí jet. A tak jsme na prosby Ficcusů jezdili tři roky do bezpečné Černé Hory, na Ukrajinu atd. Konec strachů! Letos jedeme za Drákulou!
Jen naše Lucka, která se do Rumunska těšila snad nejvíc, s námi letos nejede. Za 14 dní se vdává a tak si prý musí zkoušet svatební šaty a účesy.
V pátek 29.6.07
Pepa připevňuje na FJRu českou vlajku, necháváme u nás na návštěvě tátu, bratrance Jardu, úplně cizí manžele Vojířovi a vyrážíme v sestavě
Siskinka SUZUKI GS 500 E
Siskin KAWASAKI TEN GAI
Muf HONDA CX500
Pepa YAMAHA FJR 1300
Já HONDA CBF 1000
Honza doprovodné vozidlo VW CADDY
do Šindláku na sraz. Tam na nás mají čekat
Lenka a Petr (Ficcusovi) na KAWASAKI ZRX 1100
Chose HONDA DOMINATOR
Ficcusové jsou samozřejmě nepřipraveni. Petr marně žebrá po malé Klárce své rukavice, ale ta je nutně potřebuje k hraní na písku. Až když je celé naplní, předá je šťastnému otci. Chose hlásí 15 minut zpoždění. Nevadí, Siskin si válí šunky v našem křesílku u vyklizeného auta. Na brzký odjezd to opravdu nevypadá. Pepa ještě netuší, že v tomhle duchu se povede celá dovolená.
S půlhodinovým zpožděním, s balíkem kozlů místo batůžku a s úsměvem na tváři přijíždí Chose. Pomalu se pakuje do auta a vyptává se, zda už máme název pro naši expedici. Zděsím se jeho nedostatečné informovanosti a říkám mu, že my nejezdíme na expedice, ale na dovolené. To je obrovský rozdíl, tak aby nebyl zklamán. Na to mě usadí slovy, že máme vlajku a budeme psát deníček, tudíž jedeme na expedici aniž to tušíme. A prý už má i název:
EXPEDICE DRACULINI 2007
[Not a valid template]
A tak tedy těsně před pátou vyrážíme na expedici Draculini směr Halámky.
U poslední české benzínky tankujeme a Siskinka si kupuje novou CZtku. Z té staré ji někdo sloupl Céčko. Její tvrzení, že to nevadí, a že to znamená, že je Z Čech, neobstojí.
Po nepříjemné kamenné spršce od kamionu (a to jsme v civilizovaném, asfaltovém Česku, co nás čeká na drsných rumunských cestách ?) dojíždíme na rakouské hranice. Český celník nechává vypnout motory a pořádně si nás prohlíží. Ještě si na poslední chvíli užívá své práce, má to za pár.
U rakouské benzínky kupujeme dálniční známky. Muf jde první a říká co si přeje, my ostatní za ním povídáme ,,ich auch“, já se zmůžu na ,,zweimall bitte“ a spokojeně odcházíme své známky nalepit. Né tak Siskinka, ta si připravila svoji větu v němčině, jako by ji Mufova věta nestačila a trochu prodavačku rozhodila. Pak si šla svoji známku nalepit s pochroumaným sebevědomím.
Před Vídní se začínám trošičku bát, vedení se ujímá Pepa a jeho GPS. Tahle kombinace nás zatím vždycky zavedla k nějaké offroad zkratce. Bojim, bojim. Nemám proč, Vídní projíždíme hladce. Před naším dnešním cílem – církevní školou už na nás čeká Alex. Je půl devátý a tak se s chutí vrháme na stůl plný dobrot. Zabivakujeme neexpedičně pod střechou v tělocvičně. Musíme si užít pohodlí, kdo ví, co nás čeká dál. My s Pepou a Siskini, coby nejstarší účastníci zájezdu, zabíráme velké, žluté, měkké žíněnky. A pak se i s Alexem a Světlanou vrháme do víru velkoměsta. Světlana se snaží nás kulturně povznést a podává nám zasvěcený výklad o historii Vídně. Má ji v malíčku, studuje ji, ale nás nejvíc zaujme poduliční boj v podchodu. Parta mladých a neklidných po sobě vrhá zlé pohledy, sprosté nadávky (to nevím jistě, bylo to v němčině, ale na nějaké laskavosti to nevypadalo) a kusy pizzy. Strašně se snažím nesmát.
Jeden z mladíků mi cosi říká a já to s kamenným výrazem neposlouchám. Prý mi říká, že mám super tričko, překládá Světlana. No bodejť, motorkáři z Habří mají všichni super trička! Trochu vyvedeni z míry vylézáme z podchodu plného divných lidí a psů. Ano, nějak takhle si představuju Rumunsko. Velký počet psů mi Světlana vysvětlila jednoduše, prý tu funguje něco jako přídavky na psy. Prostě, kdo se stará o toulavého psa dostává od města peníze na krmení a veterináře. Očividně se to těmhle podzemním lidem vyplatí. Nad zemí je jiný svět, rozsvícený, barevný, blýskavý, uhlazený, turistický. Zapojujeme se do špalíru turistů a děláme áách, óóch před rozzářenými budovami světoznámých architektů a světoznámého významu. Svět je zná, já už si je i přes Světlany snažení nepamatuju. Jen si vzpomínám, že na krásném, gotickém Stephans dom je barevná střecha z Moravy. Plni dojmů a výborné zmrzliny se horkými ulicemi (i teď po půlnoci je nám v tričkách teplo) vracíme kolem vykopávek, sochy Goetha a Mozarta pomalu zpět ke škole. Ještě nás zaujme cosi, co se dá popsat jako vodní noviny. Prostě z nějakého rámu padá voda v písmenkách, slovech, větách. Jednoduché. Jen se to blbě fotí.
Alex nás ujišťuje, že se nám bude jistě dobře spát, že v tělocvičně tak trochu straší, že budeme mít na fotkách kuličky, ale že to je v pohodě. Popřeje nám dobrou noc a nechá nás na pospas strašidlům. Asi se trošku bojíme, tak si protahujeme večer. Ze školního, podotýkám církevního, podia poprvé zazní Choseho heslo – proletáři všech zemí polibte si prdel!, mně někdo ukradne polštářek a narve tenisáky do spacáku. Načež se rozpoutá lítý tenisákový boj. To budou na fotkách kuličky, Alexi! Boj prohrává siskinova přilba a tak se slovy Siskinky ,, vy jste ale blbí“ jdeme nakonec přeci jenom na kutě.
Výhra velké, žluté žíněnky se ukázala býti prohrou. Hrozně se vlnila, kroutila, propadala a vůbec nechtěla abych v klidu spala. A ještě na mne seslala nějaká tělocviční strašidla. Chtěla jsem, aby mě někdo vzbudil ze zlých snů a zachránila mě Siskinka. Pravila ,,Barunko“( ještě nikdy mi neřekla Barunko, dojemné) „to nic není, to je jen sen, vzbuď se“. Pepa jí řekl, ať mě nechá spát, fakt dobrák manžel. Pak jsem se bála usnout, ale při mufím chrápání to stejně nešlo. Pepa nás naštvaně opouští se slovy „proletáři polibte si prdel, já jdu spát ven!“. A tak probíhá naše první expediční noc.
223km.
Sobota 30.6.2007
[Not a valid template]
Nad ránem Pepu zpět do tělocvičny zahání déšť. Nemá cenu se pokoušet o ranní spánek, když nefungoval ani ten noční. Jen Mufa nebudil jeho chrapot. A asi ani Lenku, až ráno zjistila, že má ve spacáku taky tenisáky. Nějak ji v noci nerušily, asi není žádná princezna. Během snídaně pobíhá po tělocvičně Siskinka s obřím medvědem na zádech a huláká ,, pomoc, přepadl mě zlý rumunský medvěd, má obrovské uchy, zachraňte mě!“, Pepa v klobouku do toho tříská na kytaru a Chosé onemocněl tancem sv.Víta. Tak prý ne, prý jen takhle každé ráno cvičí. Prostě normální průběh snídaně. Ficcusové se raději balí a odjíždějí do Bratislavy zkontrolovat stavbu nějaké kocábky.
V 9,15 se konečně loučíme se Světlanou, a s Alexem v čele vyrážíme po dálnici vstříc světlým zítřkům, tedy k maďarské hranici směrem na Moson Magyarovar. Poslední rakouská benzínka, nás překvapí dlouhou frontou. Tak to už jsem pár let neviděla, frontu na benzín.
Ještě nás zdrží nákup maďarských dálničních známek. Fronta jak za komančů na banány.
Pěkně si ji s Alexem odstojím, abych u pultu zjistila, že chtějí vědět všechny naše SPZtky. Zase zdržení. A jedna známka stojí 13 Euro.
Okolo dvanácté se loučíme s Alexem a přejíždíme hranice do země klobás, paprik, nečitelných cedulí a Gabora Talmatziho.
Trochu jsme se na dálnici rozjeli, abychom vzápětí zase brzdili. Přejeli jsme benzínku, na které čekají Ficcusovi. Byla o nějaký ten kilometřík blíž, než se nám zdálo z mapy. Nevadí, Ficcusovi nás vidí, připojují se a tak trochu bereme za plyn. Snažíme se dohnat dopolední zpoždění. Blížíme se rychlostí určující Chozeho Dominátorem k Tatabanyi. Tatabanya- to je krásný jméno! Tam bych se chtěla někdy podívat! Jako by vedoucí Siskin vyslyšel mé přání, odbočuje k benzínce. Parkujeme a Siskinka se mračí jako čert. Prohlíží si zachmuřeně svoje GSíčko „ já to mám celý od oleje, někde mi to, Siskine, teče“. Siskin na ni kašle a prohlíží si Tengae . „ Prd ti teče, na tvý motorce je můj olej“. A nejen na její. Siskinovi praskl simerink a všichni jsme prošli olejovou sprchou. A tak se zrodil první problém. Prostě tady, v Tatabanyi, umřel Tengai. Pravda, už si své odsloužil a ledacos viděl a zažil. Ale co s ním teď a tady? Návrh odhodit ho do škarpy Siskin zavrhuje. Ficcus nabízí k opravě svoji kobercovou pásku, tím se prý spraví všechno. Siskin nedbá, raději otravuje telefonem Alexe a domlouvá si vídeňskou garáž. Poté se pokouší Tengae přemluvit, ať ho doveze alespoň do té Vídně. Pepa jede s ním.
My ostatní bivakujeme na benzínce. Poleháváme, čteme si, Ficcus mlátí Lenku jablkem do hlavy a poté si hází s Chosém létajícím talířem. Zahání tím prý trudomyslnost. Já a Siskinka se jdeme projít. Do města je daleko a okolo dálnice není o co stát. Přeci jen nacházíme cestu nějakým hájem. Z háje nás cesta vyplivuje u kukuřičného pole. Kukuřice nás nepřekvapuje, ale marjánka všude kolem jo. Procházíme tím trávovým polem a Siskinka si trhá zvláštní kytici. Prý do deníčku. No to bychom museli mít deníček velikosti Ottova naučného slovníku. S nečekaným úlovkem se vracíme na sluncem rozpálené benzínové parkoviště.
Vaříme pozdní oběd a čteme SMSky od chlapů. 30km před hranicí prý už vytekl všechen olej a kluci volali Alexe s károu. Dost dlouho trvá než Alex sežene dodávku a tak v půl šesté přivítáme zprávu – dejte chladit slivovici, večer se opijeme. Znamenala, že se kluci konečně vrací. Cesta zpět jim netrvala dlouho, podle Siskina to byl prý mžik a prý by byl raději, kdyby jim trvala o trochu dýl. Jako Pepův batůžek se necítil nejlépe, hned si loknul slivovice, otevřel pivo, vlezl Honzovi do auta a po pěti hodinách strávených v Tatabanyi jsme mohli jet dál.
Vedení se ujímá auto a navigace Siskin. No to jsme si dali! Zachce se mu trošku maďarské kultury, tak nás pěkně protáhne středem Budapeště. Konečně se propleteme rozbitými městskými ulicemi kolem rozmlácených paneláků a opět najíždíme na dálnici M3.
Krásným teplem pádíme dál na západ. Najednou Siskinka dopádí a místo pádění s motorkou pěkně zaškube. Podle šmátrající levé ručky pod sedlem pochopím, že ji došel benzín. Cha! A mně ne . Jojo, to chce mít pořádnou motorku. Po pár stech metrech má Chose našlápnuto na předjetí, ovšem nedaří se mu. Řidič v modrém Renaultu jen nechápavě kroutí hlavou, cože to ten motorkář vedle něj vyvádí. Inu nic, taktéž mu došla šťáva. Tak se opět zařadí za auto a pomalu dojedeme k benzínce. No já bych tedy nemusela, ještě mám skoro půl nádrže.
Opouštíme dálnici a kousek pod Egerem odbočujeme na silnici č.33, projíždějící rozlehlou stepí Hortobagy směrem na Debrecen. Pomalu na nás padá tma a hledáme kemp. Nacházíme ho u soustavy krásných stepních jezer v Poroszlo.
Siskin vykřikuje, že má postresovou radost, prý měl stres z jízdy s Pepou a ne z úmrtí Tengae. Při stavbě stanů praštil Ficcus Lenku tyčkou do hlavy. Koluje flaška se slivovicí a s pokřikem – na simerink! Chlapi odnášejí od stánku piva ve velkém, prý píšou prodavači na kalkulačce, kolik piv chtějí. Domluva s ním je prý nemožná. Kdosi rozbíjí půllitr.
Pepa padá ze stoličky Lence na hlavu. Ta má po dnešních atentátech navrch. Pořád nám říkala, že je Rumunsko nebezpečné, zatím jen v Maďarsku dostala třikrát do hlavy, co ji, chudinku, čeká dál?!
No prostě Maďaři zírali, co jim to sem vtrhlo za chamraď a oni to čeští motorkáři. Po nezřízené konzumaci alkoholu, sýrů,oliv, brambůrků jsme konečně zahnáni hejny komárů do stanů.
Po 386ti km a pěti hodinách v Tatabanyi.
[Not a valid template]
Neděle 1.7.2007
Ráno mě v půl sedmé tahá ze stanu sluníčko, teplo a Pepa pravíc, že se mám jít projít kolem potoka. Prý je o kousek dál krásná zřícenina nad jezem. Chvilku mu se Siskinkou věříme a fotogenické výhledy hledáme. Samozřejmě kecal, zřícenina se nekoná, zato nacházíme krásné jezero porostlé žlutými květy. Fotíme tu romantickou krásu, rybáře a trochu mi to připomíná Skadarsko jezero v Montenegru.
V devět máme zabaleno, zaplaceny dluhy, rozbitý půllitr a vyrážíme přes řeku Hortobagy po devítiobloukovém mostě směr Debrecen. Kolem silnice míjíme dřevěné vyhlídky ze kterých turisté pozorují v této rozlehlé stepi nekonečná hejna ptáků (prý jich tu žije 332 druhů), stáda koní, vodních bůvolů a ovcí plemene Racka. My ne, my nemáme čas, jedeme za Draculou.
Kousek za Debrecenem přijíždíme na malou celnici Valea Lui Mihai. Celník na nás zírá jak na zjevení, trochu nechápe dvě rozdílná individua stejného jména v jednom autě.
A už je to tady. Fakt Rumunsko! Úzká rozbitá silnička, spousta povozů, malá benzínka bez asfaltu. To jsem zvědavá, co tu natankujem za sajrajt. A pes! Jo, fakt je tu pes. Nevypadá ani vztekle, ani žebravě, ale je tu. Zlí jazykové měli pravdu, kdo ví, co nás tu čeká.
Po pár kilometrech přijíždíme do první vesnice. Zdá se to tu trochu zanedbané a zastaralé. Začínám uvažovat, zda byl výlet do Rumunska opravdu dobrý nápad. V podezřele vypadající budově nacházíme směnárnu.
Dodnes nevíme, koho napadl ten idiotský nápad vyměnit si peníze dohromady. Pravda, ušetřili jsme za poplatky, ale od teď nám začala 10ti denní účtařina, kdo co platil, kdo komu co dluží atd. Dost bordel. Každý jsme zaplatili 50 Euro, vyšlo nás 1lei asi tak na necelou 10tikorunu a deníček se začal plnit údaji typu:
Muf benzín 50lei
Vteřinové lepidlo 3,80lei
45lei Sapinta.
Zanedlouho najíždíme na lepší a širší silnici č.19 směr Carei. Zastavujeme na odpočívadle uvařit si oběd. Jíme, postáváme, Chose kupuje u trhovkyně meloun, kecáme už dost dlouho a Pepa nás žene ke strojům. Tož se tedy oblečeme do motohadrů, přileb, rukavic, abychom to vzápětí ze sebe zase sundali. Mufovi teče z nádrže benzín. Druhý den = druhý problém. Muf nás uklidňuje, že se žádný problém nekoná, neboť vzal sebou lepení na nádrž. Prý pro Pepu. Tak lepíme a lepíme, moc se nedaří. Muf v rámci úspory místa odstřihl krabičku s návodem a teď neví, jak dlouho to má schnout. Přišel ke slovu i můj pilníček na nehty (ještě, že jsem jela tentokrát na dovolenou za dámu) a Ficcusova kobercovka.
Konečně se položená motorka může postavit zpět na nohy, ležící motorka působí depresivně. Neteče to, jede se dál, směr Satu Mare a pohořím Maramures k vesnici Sapinta.
Ke známému Veselému hřbitovu jsme trefili snadno, za prvé jsou všude ukazatele a za druhé před ním stojí autobusy turistů. Když v roce 1935 řezbář Ion Ston Patras vyřezal a vybarvil první modrý kříž, určitě netušil, že za 70 let díky tomu poputují do malé vesničky na severu Rumunska plné autobusy lidí ověšených foťáky a kamerami. Prostě jen tak vyřezával kříže svým zesnulým sousedům a vyobrazoval různé okamžiky jejich života či smrti. Ion zemřel roku 1977, nechal se pochovat na svém hřbitově a teď tam pozoruje ten blázinec. Stačil ještě vyučit dva následovníky. Dumitru Pop pokračuje ještě dnes a zakázky se mu prý hrnou z celého světa. Platíme 5lei vstupné, chvilku se mi zdá zvrácené fotit na hřbitově, ale asi bych byla jediná nefotící, tak se přidávám.
Projíždíme po docela pěkných silničkách krajem Maramureš, údolím dřevěných kostelíků kolem říčky Izy, pěknými vesničkami. Na ulici jedné z nich jsme potkali obří prase. Na koně, krávy, osly na silnici jsme docela zvyklí, ale prase? Téměř v každé vesnici nabízejí zimmer frei. Teda ten nápis tam chybí. Ve vsi Birsana zajíždíme k jednomu z penzionů. Když přijíždím, tak se pěkně usměju na babičku, ta se na mne zamračí a pokřižuje se. Ani malinko se mi to nelíbí.
Je mi jasné, že dnes nespíme expedičně, ale dovolenkově. Za 30lei pěkné, nové pokojíky, večeře, snídaně, teplá sprcha. Jo, Chose, já jsem tě varovala. Prd expedice, dovolená to je.
Jdeme se se Siskinkou projít po vesničce. Z okna za námi zamračeně hledí matka Marfuši z Mrazíka. Fakt to byla ona, poznala jsem ji. Před každým baráčkem stojí krásně vyřezávaná brána, lavička a Rumunka. Brána je většinou součástí vyřezávaného plotu, je nápaditě zdobená, vysoká a se stříškou, lavička se vyskytuje u každé brány a má rovněž stříšku, aby na Rumunku nepršelo. Rumunka není vyřezávaná, vyskytuje se většinou ve dvojicích, v černé sukni, šátku a v rozmluvě se sousedkou. Sem tam má lavička podobu většího výklenku a Rumuni na ni mastí karty. Prostě tu navečer lidi nečučí na televizi, ale na ulici. Příjemné. Jen mi trochu kazí dojem předminulého století satelit na každém druhém baráčku. Ani se nám nechce zpět, ale máme zaplacenou večeři a v naší tlupě jsou i individua, jako Muf a Lenka, schopní nám naši porci zbaštit. Dorazily jsme včas. Podává se polévka s fazolemi a bramborami, obložené mísy, výborný sýr, zelné závitky se smetanou a jako aperitiv tujca
( jejich slivovice, rozuměla-li jsem dobře). Chlapi popíjí a popíjí, nic nedbají na jeden ze sapintských náhrobků: „tuica je čirý jed, přináší slzy, bolest a k mým nohám přinesla smrt. Každý, komu tuica chutná, skončí jako já. Tuicu jsem miloval a ona mne zabila“.
Hledám ve slovníku slova: děkujeme, bylo to výborné, ne, snídani si nepřejeme a mám radost, jak plynně rumunsky hovořím. Jen mi nikdo nerozumí. Nakonec nám překládá příjemný Polák, který sem jezdí už dlouho.
Pánové, načati tuicou, chytili slinu a dožadují se točeného piva. Dcera paní domácí nás tedy vede do vesnice, chvilku to vypadá, že by nejraději vedla jen Choseho, ale to ji nevyšlo, lepili jsme se jim na paty, okukovali obrovské vepře za ploty a přišli k místnímu konzumu. Po točeném ani vidu. Pak nás lapily jakési rumunské rytmy a zavedly nás před nějaký kulturák. Tak tady to fakt žilo. Chose se začíná vlnit, ale jinak, než při ranním cvičení Kromě Choseho se rozvlnila i Lenka a chvilku to vypadalo, že zapadnou mezi místní. Nám ostatním to strach nedovolil a odtáhli jsme je z doslechu hudby. Tak jsme se ale nedozvěděli, co to bylo za akci. Na parketu to vypadalo jako normální tancovačka, ale na podiu nad tancujícími sedělo pár přísně a upjatě tvářících se lidí. Skoro jako porota. Šli jsme raději spát. My s Pepou teda jo, co dělali ostatní netuším. Siskini se prý sprchovali , Ficcusové koukali na erotický film, Muf s Honzou na Toma a Jerryho. Prostě expedice.
Ujeto 330km
[Not a valid template]
Pondělí 2.7.2007
V deníčku ze včerejška je zajímavý zápis:
Ubytování 30lei na osobu
Večeře 15lei na osobu
———————–
405lei na osobu
psáno Siskinovo písmem, dobrý
Ráno vstáváme s Pepou dost brzy, ale stejně nás předběhl Honza. Má už vypakované auto
a zabírá tím celý dvůr.Mezi naší bagáží se motá štěně tahajíce Siskinky botu a paní domácí s hadrem, utírajíc nám všem motorky od rosy. Je smutná, že si nepřejeme snídani, tak si říkám alespoň o kafe. Má radost a přináší mi studenou, hnusnou čuryfindu ve zlatě zdobeném porcelánu. Pepa takhle po ránu točí klikou rumpálu a vytahuje babce vodu ze studny. Babča se na něj usmívá (a na mne mračí) a Pepa by furt jen točil a točil. Prý do zásoby. Zato se mu dostává prohlídky chlívku, králíkárny a venkovní kuchyně.
Zapakujeme a jdeme k prvnímu dřevěnému kostelíku. Je jedním z osmi zapsaných v roce 1999 v Unescu. Všechny jsou celodřevěné, s mohutnou střechou, mají malé, štíhlé věžičky. Po prohlídce kostela zvenčí a trochu zanedbaného okolí jedeme dál.
Jen kousek, na konec vesnice Birsana. Tady teprve nedávno, v roce 1993, vyrostl nový, ženský klášter, tvářící se jako starý, ženský klášter. Parkujeme u houpacího, lanového mostu. Siskini se na něj odvažují velice opatrně, přidržují se lan a snaží se moc nehoupat, když tu na něj vjede babka na kole a s přehledem ho slušnou rychlostí přejede.
Klášter tvoří asi devět budov, další jsou ve výstavbě, tvářících se opravdu staře. Velké dřevěné střechy, malebná architektura zapadající do místního kraje, spousty kytek. Při bližším ohledání zjišťujeme, že to tu opravdu voní novotou. Nejzajímavější jsou plastové kachničky na umělém jezírku a plastová srnka oblečená, Bůh ví proč, do spodních kalhotek. Asi aby nepobuřovala nahotou jeptišky. Ty nejsou plastové, jsou živé a jezdí v černém WV Caddy.
U motorek si nemůžu navléct rukavici. Už dlouho vyhrožovala, že mě opustí a teď a tady mi to nandala. Chvíli se s ní peru, ale ona vyhrává. To nedopustím, prosím Siskina, aby mi vyoperoval schmoustanou podšívku a jedu dál v letní rukavici směr Leud.
Projíždíme malebnými, dřevěnými vesničkami, krásnou krajinou, kocháme se, kocháme a pomalu jedeme vesničkou Dragomirešti kolem policajtů. Honza né, ten si to pádí rychlostí 78km/h. Tak ho čapli. Je 11,49, polední hic, sedám si na tu podívanou do stínu na jednu ze zastřešených laviček. Chose se svou angličtinou a solidním vzezřením zachraňuje situaci. Policajtští chlapíci jsou pohodoví, vyplňují protokol, bez zbytečných průtahů kasírují od Honzy 39lei (390Kč) a dávají mu potvrzení. Ano, ti zkorumpovaní rumunští policajti. Ještě, že mu nenašli v autě Siskinky trávu.
Ve vesničce Bogban Voda odbočujeme z pěkné hlavní silnice, přejíždíme můstek a po kamenech dojíždíme na parkoviště pod nejstarším, dřevěným kostelíkem Leud.
U nedokončené novostavby prodává místní usedlík barevné koberce a šátky a malý Rumun nám nabízí kopretiny. Asi žebrající cikáně. První a poslední a ještě k tomu vlastně ani nežebrající.
Kolem kostelíka je opak Veselého hřbitova. Starý, smutný a zanedbaný hřbitov. Na lavičce, opřeni o dřevěné kostelní stěny odpočívají turisté. Tahle zem je plná turistů.
Ve vesničce Salistela de Sus překračuji povolenou rychlost 50km/h o 6km, píše mi to cedule jaké známe i u nás – Jedete XX km/h, ale tady se k tomu na mne ještě zamračí smajlík. Dobrá motivace, v dalších vesnicích si dávám pozor, aby se mne smajlíci usmívali.
Posíláme do vedení auto, aby Honza neletěl a Siskin navigoval. Načež Siskin usíná a Honza jede,jede v Sacelu odbočí vpravo místo doleva a vede nás krásnými zatáčkami, úžasnou přírodou na pas Pasul Setref 825metrů nad mořem. Sem jsme tedy vůbec nechtěli, ale ani trochu se nezlobíme. Krásné výhledy nám budou kulisou k obědu. Vytahujeme vařiče, Lenka nutelu a chystáme se k siestě. S námi i pár psů. Už jsem přestala říkat, nehlaďte je, třeba jsou vzteklí“, už je drbu sama, nejsou vzteklí a ani hladoví. Na naší baštící skupinku zamíří svůj vejfuk kamion a tůruje a tůruje. Odcházím z oblak kouře do luk a strání fotit. Kruci, támhle babky přenášejí na plachtách obrovské kopice sena a já mám jen malý foťáček. Je tu krásně, ani se mi odtud nechce, těch stezek lákajících na tůru do hor. No nic, jedeme zpět.
Siskin nespí a dole odbočujeme správně na silnici č.18. Další krásný úsek silnice nás dovádí na pas Prislop 1416 m/nm oddělující dvě nejsevernější pohoří Rumunska, Maramureš a Rodna. Tady by bylo taky tak krásně, kdyby tu nestál ten obří komunistický památník a z novodobé koliby nevřískala děsně nahlas svižná, rumunská muzika. Chose už se zase vlní a Lenka chlastá tuicu s nějakým Maďarem. Dáváme si melounovou pauzu, konečně dochází na meloun z Mufova odpočívadla. Pokecáme s Čechy jedoucími do místních lesů – endura mají na káře. Že by se někde tady zrodil plán na příští dovolenou?
Sjíždíme dolů a mezi kopci pokračujeme na západ. V Cimpulung Moldovenesc (to jsou názvy) odbočujeme na silnici č.17a . Naprosto fantastickou, krásný zatáčky a skvělej asfalt. Luxusní tečka za dnešní cestou. Nahoře nás čeká pěkný kemp s hospodou. My s Pepou, Muf a Honza nestavíme stany, spíme v altánku. Ještě si zajdeme na Ursus a Cuit – místní piva a okolo desáté lezeme do spacáků za 10 lei na osobu.
Ujeto 203km.
[Not a valid template]
Úterý 3.7.2007
Zápis v deníčku
40lei=16 piv.
Ráno se jdu projít loukou ve stráni. Je to romantika, jen si pořádně zrousám boty a kalhoty. Do lesa raději nevlezu, co kdyby na řečech o medvědech něco bylo.
Chose má dost dovolené, zacvičí si a expedičně demontuje přední kolo. Prý mu v něm něco škroutá, je to jen výmluva.
Vařím nám těstoviny, které mi vůbec nechutnají, nabízím je psovi, ten si jen odfrkne a nechce je. To nevadí, sní je Pepa. Ještě vyfotíme kachny a želvu v malém jezírku za chatkami a pakujeme se na motorky. Vracíme se zpět na Cimpulung, čeká nás dolů krásná silnička. Joj, tu si užijem.
Pepa si sedá do auta, Siskin na FJRu a vyrážíme k malovanému kostelíku Voroner. Na parkovišti nás překvapuje déšť. Už jsem si myslela, že letošní dovolená bude suchá a horká. Lezeme trhovcům pod plachty a kupujeme nějaké cetky. Mezi motorkami se motá opelichaný pes, vypadá blbě, ale zase ne hladově a vztekle. Pořizujeme si lístky za 4lei na osobu, 10lei kamera, 6lei foto a vcházíme ke kostelu.
Klášter byl založen moldavským vládcem Štěpánem v roce 1488 a prý byl postaven za tři měsíce. ZA TŘI MĚSÍCE! No tak to nám můžou po pěti stech letech klidně tvrdit. Klášter zanikl v roce 1786 ( no asi uspěchali stavbu, tak se jim to po pár stech letech zřítilo) a zachoval se jen kostel. Ale jaký kostel! Krásný, celý pomalovaný všemi možnými barvičkami, ale hlavně voronetskou modří. Viděla jsem tenhle kostel v nějakém dokumentu v televizi, ale musím říct, že na mne teď a tady úžasně zapůsobil. Krása jeho fresek mu vynesla přezdívku Sixtinská kaple východu. Z jeho zdí na nás hledí všichni svatí, u vchodu je krásně vyobrazeno peklo, čerti tu strkají do ohně a krvavé řeky zlé Turky a Tatary.
Než sedneme na motorky přestává pršet. Prima. Silnice č.17 je ve výstavbě, místy vyfrézovaná, místy nová, ale s děsně hrbolatým asfaltem (proč tu nový asfalt plácají lopatami?), místy naprosto perfektní. Každou chvíli stojíme na semaforu. Semafory, ty ve městě mají zvláštní vychytávku, místo oranžové se odpočítávají vteřiny do naskočení červené, či zelené. Takže člověk vidí, zda to ještě projede a kdy se má připravit a vzít za plyn.
Další kostel se jmenuje Humorului a zajímá už jenom mě a Siskinku. Ostatní začali remcat, že dosť bolo kostelou a jdou do hospody, jako by už hospod taky nebolo dosť. Je to zvláštní, při prohlídce třetího kláštera jsou protivní, ale hospod může být klidně deset a ještě jsou spokojeni. Je to jakási záhada.
A to neví o co přichází. Kromě kostela, opět pomalovaného biblickými komiksy, tu stojí strážní věž. Tu zdoláme! No nevím, schody jsou uzounké a vysoké, Siskinka se šprajcuje přes prsa a já přes břicho. Občas to vypadá na drsné pády, ale my to ustojíme. Výhled na Bukovinu stojí za to a ještě si vyzkoušíme posezení ve vyřezávaných křeslech.
Tržištěm s krásnými koberci jdeme k ostatním do hospody. Za celou dobu naší prohlídky k nim nepřišla obsluha, vzdáváme se a plánujeme zastavení na jídlo někde jinde. A jedeme dál.
Po celém Rumunsku se mi líbí značení silnic, i kdejaká malá má číslo a kilometrovníky. Dnešní navigátor Pepa náhle mění plán, ukazuje nám na mapě zkratku, je hnědá a měří jen 23km místo plánovaných 60ti. Jen stihnu Siskince říct, že se mi to nelíbí, protože na směrovce není číslo silnice a už se rozjíždíme. Chvíli po horším asfaltu, za pár metrů po štěrku a za okamžik už není ani štěrk. Ano, takhle nám rumunské silnice líčili lidé, kteří tu nebyli. Po pár desítkách metrů vykotlaným, prašným povrchem přichází první pravá vracečka a v ní zácpa. V protisměru auto, kousek nad ním Ficcusovi, kousek pod ním Siskinka. Chose s Mufem v nedohlednu vepředu, Siskin a Caddyna někde za mnou. Je mi jasný, že nemůžu v tomhle terénu zastavit, už bych se určitě nerozjela. Na jedničku, trochu bezhlavě jedu někudy, kudy to trochu jde. Hulákám na Ficcusovi, že nezastavuju, Lenka se řehtá a drží mi palce. A pak prostě jedu. V hlavě mi vyskakují endurácké rady, když nevíš kudy, tak přidej plyn a hlavně nesundavej nohy ze stupaček. Přidávám plyn, nesundavám nohy ze stupaček a mrzí mě, že se neumím modlit. Vůbec si to nepamatuju, ale někde se přede mne musel dostat Petr, protože ho mám náhle před sebou. Kruci, nepřidává plyn a sundavá nohy ze stupaček zrovna v děsně vymletý vracečce. Asi neposlouchá enduristy při jejich plkání. Ubírám a hulákám: ,,jeď! Nemám náhradní páčky“.Vůbec je zvláštní, když si na to teď tak vzpomínám, že jsem celou tu dobu neměla strach z pádu jako takovýho, ale že si ulomím páčku a kdeže tady seženu náhradní. Nějak jsem se zase ocitla před Ficcusama. Po chvilce zhlídnu Mufa ležícího, spícího po levé straně. Trochu jsem se lekla, ale je to dobrý, motorka stojí. Nezastavuju. Nahoře mi říkal, že chtěl CXso položit, aby nakamufloval pád a pobavil nás. Fakt kamarád.
Nějakým zázrakem vyjíždím bez pádu kamsi na křižovatku s asfaltovou cestou! Jupííí! Sice asfalt mizernej, spíš štěrk, ale pořád lepší, než bláto, kterým jsme se sem vyhrabali.
Chce se mi štěstím brečet. Už tu stojí Chose, celý spokojený, že se dovolená změnila v expedici. Přijíždí Muf, Ficcusovi, Pepa bez přilby a v sandálech na FJR, Siskin na GS. Dole byla výměna strojů, ani jsem si toho nevšimla. Čekáme na auto s Honzou a Siskinkou. Ze shora přijíždí tak 15tiletý kluk na enduru a trochu udiveně si prohlíží naše cesťáky. Chose se ho ptá, kudy dál a proti mému očekávání, kluk ukáže, že nahoru. Ne! Já chci dolů! Ukazuju dolu a on vrtí hlavou a sveřepě máchá rukou nahoru. Tak alespoň plynně rumunsky ukazuju na cestu nahoru a na naší příjezdovou, šahám na asfalt a na bláto a očima se ptám, jak to dál vypadá. S hubou roztaženou v širokém úsměvu ukazuje na bláto. Rošťák! Kašlu na auto, ať si tu třeba zabloudí, sedám na motorku, jedu dál. Chci mít tenhle 23kilometrovej úsek co nejdřív za sebou. Zase bláto. Moc jsem si nepomohla, přijíždím na další křižovatku. Čekám na ostatní. Zkouška vlevo. Bláto se mění v kamení. Zase jedu napřed a za chvíli mám dojem, že tudy cesta nevede. Předjíždí mě Choze, jede na průzkum. Přijíždí ostatní, i auto. Chose se vrací, musíme točit, dál nic nevede, no ono skoro nic nevedlo sem, tak žádná velká změna. Točíme a na první křižovatce doleva. Civilizace! Hotel! Hurá! Závora! Kudy sem, sakra, jezdí hosté! U závory stojí dva zablácení rumunští enduristé. Chvilku jim trvá, než se vzmohou na slovo a pak s Chosem rozprávějí. I Chose byl asi trošku vyveden z míry, na otázku odkud jedete? odpovídá nevím, kam jedete? nevím. Pak si vzpomene a rozpovídá se. Vůbec nechápou, jak jsme to s těma cesťákama mohli vyjet. No já to nechápu taky. Posílají nás zpět na tu první křižovatku a tudy dolů. Já bych tomu klukovi rozesmátýmu nejraději utrhla uši, jen se mi dostat do ruky! Na moji otázku, jaký je dolu povrch odpovídají, že docela dobrý. Většinou asfalt. Mám strašnou chuť jim dát pusu, ale to by se jim asi nelíbilo. Tak jen pěkně česky děkuji a sedám na motorku. Pepa v tričku a kraťasech stoupá do stupaček svého autobusu a s efektním driftem mizí v oblaku prachu. Oba Rumuni mají v očích otazníky a jeden udělá výmluvné mezinárodní gesto, zatočí si ukazováčkem na čele. Chose jim přisvědčí, že ano, je to blázen, ale to je normální a už jsme si zvykli. Sjíždíme z nejhoršího dolů a na lepší cestě čekáme na auto. Jsou čtyři hodiny a někdo říká, že jsme nejedli, asi Lenka, no já hlad rozhodně nemám, trochu se zatahuje, chci jet rychle dolů, než začne pršet. Nakonec nezačalo, ale co kdyby?! Konečně doráží Caddyna, Siskinka si přesedá na GSo a můžeme pokračovat. Cesta dolů je skvělá. Za jiné situace bych tak asi uzounkou silničku plnou štěrku a děr nenazvala, ale po tom výjezdu je fakt skvělá. Ač nemám hlad, kupuju dole v malinkatém krámku chleba a dávám ho Ficcusům, Mufovi a Chosemu. Žádné velké nadšení neprojevují a to prý měli hlad. Přijíždí ostatní a konečně najíždíme na silnici s číslem! 17B a parádně si ji užíváme. Uplynulých 23 km bylo nejdelších z celé dovolené. Hodně se roztrháme a postupně na sebe na křižovatkách čekáme. Já čekám děsně dlouho na Siskiny za rozestavěným mostem, začínám uvažovat, zda se nemám vrátit. Za hodně dlouho se konečně objeví, docela si oddechnu, vyjíždíme nad vodní nádrž Lacu Bicas a hledáme spaní. Nacházíme skvělý penzionek s možností postavení stanů. My a Ficcusové si kupujeme po 30ti lei pokoje, ostatní si za 10lei staví stany. My změkčilci pozorujeme stanaře, jak bojují s tyčkami, zabíráme nejlepší místa u stolku a vaříme si večeři. S námi samozřejmě dva psi a tentokrát i jedna kočka.
Siskin si prohlíží odpudivě hambatý časopis a já hlásím postresovou endurovou radost. Stavím si před sebe Metaxu a ostatní varuju, ať se ji ani nedotknou, že je jenom moje. Chyba, neměla jsem jim nic říkat, měla jsem si ji odnést za křovíčko a tam se v tichu opít. Skoro celou mi ji vypili, kamarádi! Jo, a ten chleba byl prej plesnivej.
Dnešní deníček hlásí –
Siskinka vozembouch – nevím, nevšimla jsem si.
Chozemu spadla motorka při focení – taky nevím.
Já si z dneška pamatuju snad jen ten enduro přejezd.
Další zápis
Oběd:
Muf 42,21
Petr 76,97
Hanka 105,30
Barča 148,25
Pepa 184,81
Chose 213,84
Tak to už je úplná hovadina. Z toho vyplývá, že Muf si jen tak uzobl (), ale Chose se řádně nacpal. No a já jsem se taky neodbejvala ( no to je docela možný)
Ujeto 215km
[Not a valid template]
Středa 4.7.2007
Nemůžu dospat, je pět, venku je sluníčko a všichni chrní. To je otrava, takhle prochrápat dovolenou. Jdu se projít, ranní sluníčko ozařuje kopce za vodou, kopice sena na loukách, krávy, ovce. Za chvilku koukám, že se ke mně připojil pes. Snažím se mu domluvit, aby se vrátil, ale neposlouchá, prý se chce se mnou projít. A tak jdu na ranní procházku se vzteklým rumunským psem po rumunské silnici. Občas o něj mám strach, je tu po ránu dost provoz, ale očividně se vyzná, autům uhýbá a před kamionem se vrhá do stoky. Fotím si baráčky, vodu, seno a ani nevím jak, míjím třetí kilometrovník. A teď mě čeká to samé zpět. A pes nemůže, smutně mi ukazuje ušlapané pacičky. No přece ho neponesu, vzteklého, rumunského psa. Zpět jdeme pomaleji za mého přemlouvání, ať jde, že už tam budem, že už je to kousek. Vidí mě pár lidí čekajících na autobus ( tedy na dodávku místo autobusu) a koukají na mne divně.
Ostatní teprve lezou ze stanů. Chose expedičně demontuje zadní kolo.
V 8,15 vyrážíme. Vzpomínám na mladá léta a dělám batůžek. Na mé motorce, Siskinovi. Fotím za jízdy, ale bojím se moc vrtět a nevím, jestli budou fotky k něčemu.
Projíždíme Bicazem a Bicazskou soutěskou. No to se mi snad zdá! Projíždíme fantastickým kaňonem, vedle dravého potoku a oni nezastavují na focení! Tak krásný místo! Úzká, strmá soutěska nazývaná Pekelný jícen. Sto metrů vysoké skály se tu k sobě tulí až na šest metrů. To nemyslí vážně! Pár vracečkami mezi skalami vyjíždíme ze soutěsky ven a stavíme. Tady?! Tady není co fotit! Beru si od Pepy kameru a vracíme se se Siskinama zpět. Ostatní jedou napřed, světe zboř se, do hospody! Dole fotíme, točíme, kupujeme pohledy. Moc se mi tu líbí. Jen bych si s chutí ty zatáčky nahoru vyjela sama. No nic, sedám za Siskina a vyjedeme k jezeru Lacul Rosu.
Ostatní sedí u piva a kusu žvance, jak jinak. Muf právě naštval Peťu, prý málo klopí. Rychle taky do sebe hodíme kotletu a jdem projít trh. Na každém zajímavém místě jsme v divokém a zaostalém Rumunsku potkali spousty turistů a trhovců. Siskinka si zkouší klobouky a mne trochu mrzí, že už mám koupený šaty na svatbu, tady mají tak krásné.
A teď k jezeru.
V roce 1837 zde došlo ke kontaktu flyše a neokomských vápenců a tím k mohutnému sesuvu, který přehradil řeku ( vůbec nevím o čem píšu, ale vy jistě ano ) a vzniklo jezero ve výšce 973 m/nm , o rozloze 12,6ha, dlouhé 1km a hluboké 10,5m ( jo, těm číslům rozumím ). Zní to celé blbě. Podstatně raději bych napsala, že tudy Vlado Tepeš Naražeč honil hordy zlých , krvelačných Turků a jak tak tu kolem běsnili, tak se hora lekla a spadla do údolí, čímž vytvořila hráz a jezero. Znělo by to líp, ale nesedí mi to o čtyři století. Je to děsně mladé jezero. Dodnes čouhají z jezera zakonzervované pahýly stromů a vypadá to úžasně.
Končím s batůžkařením, lezu za řidítka a jedeme přes Sovatu do Singhisoary.
Město plné turistů, od roku 1999 zapsané v Unescu je prý podobné Českému Krumlovu. No dobrá, je, ale někdy před 20ti lety. Mezi středověkým opevněním s devíti dochovanými věžemi se válí harampádí a bordel. Úzké, křivolaké uličky lákají k prohlídce, ale po starých domcích není radno moc pohlížeti, aby člověk nespadl do nějaké díry, či čerstvého příkopu. Nakonec, je to prostě staré město, kdo by si přál nějaké uhlazené chodníčky? takhle je to dost autentické. Tohle město nad řekou Tarnava Mare láká turisty především na rodný dům Vlada Tepeše ( konečně Drákula!). Procházíme kolem věže 64metrů vysoké. O půlnoci se na ni prý zjevuje dřevěná socha. No zjevuje, prostě jich tam v orloji pár je a každou noc vyleze jiná, aby zhlížela na město a turisty zas do příští půlnoci. Nečekáme na půlnoc. Silná část výpravy, já, Siskini a Honza se vydá po 172 schodech dřevěným tunelem do nikam. Teda něco tam je, ale nic moc zajímavého. Ostatním, sedícím samozřejmě v hospodě, to nepřiznáme.
Míříme dál horkým počasím, po krásné silnici E60, na Brašov. Silnice je skvělá a je na ni značka zákaz povozů. Muf si to vykládá jako zákaz hoven. Pokračujeme na Bran, sluníčko je už zase nízko a mně se hlásí starý problém s levým okem. Nejen, že na něj vůbec nevidím, ale děsně mě v něm bodá. Ostatní předjíždějí, také to zkusím, ale když úplně přehlídnu auto, tak to vzdám. Zařadím se do kolony, držím se světel auta před sebou a doufám, že nejede někam jinam, než my. Asi jede. Někde uprostřed Branu odbočí na vedlejší a já zůstávám bezradně stát. Vůbec nevím, kde jsou ostatní. Pokračuju pomalu po hlavní dál. Za chvíli mě předjíždí a staví Pepa, prý jsem je přehlédla. Prima, točím to a Pepa mi ujíždí. Jedu pomalu Branem zpět a na konci mě pro změnu předjíždí Chose. Prý jsem je přehlédla. Prima, točím to a Chose mi neujíždí. Dovede mě k bandě. Mají ze mne srandu, že jsem je neviděla. No neviděla a oko mě děsně bolí. Docela mě to rozhodilo.
Zajíždíme do kempu a parkujeme vedle dvou českých Bavoráků. V nezbytné přítomnosti psů povečeříme a poklábosíme s Tomášem a Pavlem (2xBMW). Siskin, uvažující o následovníkovi Tengae, si sedá na Dakara a chválí ho. No bodejť, vždyť vím, že je to dobrá motorka! To se mohl zeptat mě a ne nějakého Pavla.
Zápis v deníčku:
9x15lei na osobu
5x10lei na stan
camping Vampire Bran
Siskinka : ,,Chosemu píšu pochvalu“……..doteď nikdo z nás neví proč 🙂
Ujeto 367km
[Not a valid template]
Čtvrtek 5.7.2007
Prvně nás netahá sluníčko, ale mraky. Vypadá to na pořádný lijavec. S Chosem si dnes zacvičí i Petr. Přejíždíme kousek na parkoviště a prvními kapkami míříme k hradu. Muf ne, Muf na nás počká v hospodě. Platíme 15 lei na osobu, 10 lei za foťák a šup na prohlídku.
Bram Stoker si vybral hrad Bran jako předlohu letního sídla Draculy. Prý je to blbost. Prý tu nikdy Vlado Tepeš nebyl. Ale zloduch to tedy byl, to Bram nelže, i když Rumuni ho prý považují spíš za národního hrdinu, který jejich zemi bránil před hordami zlých Turků. Prý jich zabil až dvacet tisíc a měl rád smrtelný pach jejich těl nabodaných na kůly. No to je potom snadné, představit si ho jako hnusného upíra. Po hodně a hodně drsném životě, s otcem a bratry to prý neměl lehké, umírá v roce 1476, stěhuje se do sklepů, nechává si narůst řádné špičáky a oblečen v černý plášť s velikým límcem vychází pouze v noci.Chachá! To nic nemění na tom, že s gotickým hradem ze 14tého století neměl nic společného. Zato královna Marie, vnučka anglické královny Viktorie a ruského cara Alexandra II. určitě ano. Nechala hrad zrekonstruovat a hrozně ráda se nechávala fotit a malovat. Stěny jsou plné jejích portrétů. Jejích a její dcery Ileany. Ta hrad zdědila, ale v roce 1948 ho nedobrovolně (jak jinak) předala státu.
Hrad je úžasně členitej a hodně jinej než hrady naše. Já, Siskini, Chose prolézáme každé zákoutí a ostatní na nás čekají v hospodě. Před hospodou lezeme do nepromoků a vybíhá za námi servírka s kamerou v ruce. Pepu už asi přestalo bavit natáčení, tak se ji chtěl zbavit.
Místo mne leze do nepromoku Siskin, já si zbaběle sedám před deštěm do auta. Projíždíme zvlněnou krajinou přikrytou nízkými mraky. No ona je zvlněná docela dost. Přejíždíme Pasul Bran ve výšce 1290metrů nad mořem. V údolích se válí mlha. Trochu tísnivá, drákulovská nálada.
Sotva však sjedeme do Cimpulingu k Penny marketu, mraky někam zmizí, sluníčko září a tísnivá atmosféra je tatam. Asi ji kolem Branu a okolí udržují uměle. Pro efekt.
Po dlouhém nakupování v Penny (na otázku, co tam tak dlouho dělali? odpovídají, že si prohlíželi zboží, prý je stejné jako u nás) vyhraju boj o moji motorku. Siskin znovu usedá do auta a znovu usíná. Má letos opravdu prospanou dovolenou.
Za městem odbočujeme na vedlejší 73C a okamžitě začínáme opět stoupat. Sotva se vzdálíme hluku a smradu hlavní silnice, stavíme na oběd. A zase u velkého, komunistického pomníku na větrném kopci. Siskinka jde prohlédnout okolí, když tu, kde se vzali, tu se vzali tři vzteklí rumunští psi. Běží a štěkají, i Siskinka běží, neštěká, ale ladně vyskočí na vysoký sokl hnusného pomníku. Psi oceňují její skok mohutným vrtěním ocasů a vyplazují na ni jazyky v očekávání příštích hrátek. My se řehtáme a Siskinka k nám přichází, drbajíce vzteklé psy za ušima a říká, že jsme blbí, neboť jsme neviděli, jak se na ni ti psi zle mračili. Chtěla jsem se s nimi rozdělit o oběd, ale oni odmítli, raději by se honili, ale to zase nechtěla Siskinka.
Hrozně dlouho jíme, Pepa hlásí -15minut do odjezdu.
Konečně vyrážíme. Odbočujeme na 7C, Transfagarašská magistrála. Tady začaly ožívat fotky různých cestovních kanceláří. Kroutící se silnička zasekaná do vysokých skal, ano, takhle nějak to vypadá na reklamních letácích. Stavíme kousek nad Arefem naproti hradu Poienary. To je povinná zastávka, vzhledem k názvu naši ,,expedice“. Hrad Poienary je pravý Dráculův hrad. Vlado Tepeš ho prý nechal postavit roku 1457 svými zajatci. Za jak dlouho ho postavili jsem se nedočetla, předpokládám, že to byl fofr, při množství jeho zajatců. Moc štěstí mu prý hrad nepřinesl, Vladova manželka se zabila skokem z věže, raději než se nechat zprznit hordami Turků. A Vlado sám odtud musel před Turky prchnout. Myslím, že to je blbost, k hradu vede 1400 schodů, no to než by Turci vylezli, určitě by byli tak zmoženi, že na nějaké dobývání a prznění by jim scházely síly. I nás odradily schody od návštěvy hradu. Docela mě to mrzí, prý je odtud krásný pohled na Fagaraš. Mám dojem, že se tam ještě někdy podívám. Jo, považuju to za nutné! Teď jsem se rozhodla.
Pokračujeme podél skal, zatáčkami a tunely k přehradní nádrži Vidraru. Tady by bylo tak krásně, kdyby tu nestál ten kovový obrovský partyzán. V týhle zemi se prostě vyžívají ve stavbách obřích pomníků. 165m vysoká hráz drží vody Vidraru už 30let. Prý ji postavili socialističtí dělníci za jeden rok. (Buď tu strašně kecaj, anebo mají super rychlé zedníky.)
To nic nemění na tom, že je okolí nádherné. Hodně se Siskinkou zastavujeme na focení. Cesta dál je dost rozbitá. U Siskinů probíhá výměna strojů. To je dobře, Siskin už je přespalej. Pomalu padá večer a s ním přichází i zima. Před námi se v celé své nádheře vyloupl Fagaraš. Vrchol si halí do mraků, podle barvy, sněhových. Vím, že je to blbost, ale vidím to tak. Kolem nás se rozléhají zelené stráně, rozbité bílými skalami a stříbrnými vodopády. Tady by bylo tak krásně, kdybychom nemuseli jet nahoru do mraků. Stává se ze mne potížistka. Jako jediná nechci jet dál, je zima, bolí mě oko, smráká se, poprchává a já nechci chvátat někam na druhou stranu hledat nocleh. Já si chci přejezd užít a něco vyfotit. Ostatní se neochotně podřizují (je to výhoda, být nejstarší ženská v koloně, přece jenom trochu toho respektu…), nacházíme spaní v nově postaveném penzionu. Je jich tu celá řada, nové hotely, penziony, restaurace. Za pár let to tu bude jak v rakouských Alpách. Znamená to zase spaní v posteli s teplou sprchou. Adios expedice. Kupujeme si tři pokoje po 80ti lei. S námi spí Honza, chrapoun. Po večeři (245,5lei dohromady) se chvilku snažíme o mejdan u Siskinů, ale jsme nějak unaveni, jdeme spát.
Ujeto 196km
[Not a valid template]
Pátek 6.7.2007
Ráno zapalujeme táborák (plynovou bombu) pod televizí, koukáme na dokument z Brašovské traktorky, pojídáme kynuté záviny a tak prožíváme drsnou rumunskou expediční snídani. Odjezd vypadá opět na -30minut. Pepa nevydrží, jedeme napřed. Nahoře se opět kupí mraky, ale zdaleka ne tak děsivé jako včera. Dole dokonce svítí sluníčko. Každou chvilku stavíme, fotíme, natáčíme a naprosto se shodujeme, že jsme takovouhle nádheru snad ještě neviděli. Jsem šťastná, že jsme tu přespali. Večer bych si to tu neužila, teď jsem nadšená.
U velkého vodopádu potkáváme brněnského motorkáře Petra. Jede sám až do Istanbulu. Včera se snažil pas přejet, ale namrzající plexi při -4°C mu v tom zabránilo. Před měsícem bylo pohoří prý ještě pod sněhem, neprůjezdné. Kecáme s ním a postupně se přidávají ostatní. Děláme společné dovolenkové foto a Lenka si nesundala přilbu. Vyjíždíme pomalu nahoru. Každá zatáčka otevře nový, nádherný pohled na hru sluníčka, mraků a mlhy na zelených stráních, které spásají divocí koně. Místy nás překvapí hromady sněhu lezoucí až na silnici. Hodně se ochlazuje. Za sluníčka vjíždíme na vrcholu do tunelu, abychom z něj vyjeli do mlhy husté tak, že by se dala krájet. A za ni rybníček Brčálník. Tedy rybníček Brčálník prý ne, prý horské pleso. Nevím, nevidím ho, vidím mlhu. A levou stráň, celou zasněženou. A sníh se pohybuje a cinká. To není sníh, to z mlhy vychází, jako v pohádce, tisíce chundelatých oveček, s nimi bača a ovčácký pes. Rumunsko! Parkoviště pasu ve výšce 2050m/nm je plné motorek, hlavně českých. Kupuju u trhovkyně sýry v kůře a rozhlížím se po tý kráse, vůbec se mi odtud nechce. Na chvíli se mlha otevře a ukáže se cesta dolů. A hned se mi odtud chce. Čeká nás spousta nádherných zatáček. Pepa nás žene na motorky, máme rychle jet, ať si náš sjezd může natočit, než ho zase uzavře mlha. Tak jdeme na to. A užíváme si, krásné zatáčky, skvělý asfalt a 2500m vysoké kopce kolem nás. Stavíme na odpočívadle počkat na Pepu. Přichází starý bača a zdálky nás pozoruje, pak si troufne blíž a za tři Honzovo cigarety se nechá fotit. Dolů už to máme jenom kousíček. Pár zatáček a jsme dole. Absolutní rovina. To snad ani není pravda. Pohoří za námi vypadá, jako by ho tu z té roviny vyhrabal obří krtek.
Projíždíme trochu zanedbanými vesničkami a na hlavní se dáváme do leva na Sibiu.
Ve městě tankujeme, Siskinka si na křižovatce něco rozpráví s kamioňakem (dodnes nechce říct o čem) a projíždíme po E68 na Sebes.
Hlad nás zahání na odpočívadlo krále Artuše. Že je jeho, jsme poznali podle velkého kulatého stolu. Na trávě opodál spí bača a pasou se dva oslíci. Ty potřebujeme, tedy ty osly. Nějak se zacpala tryska u bomby, ještě, že tu jsou osli a jejich žíně. Pepa jde nějakou tu žíni odříznout a já čekám s foťákem na akční foto. Bohužel se osel nebrání, mám smůlu, žádná sranda. Chose má dost dovolené a asfaltu. Vydává se naproti do stráně, za ním vybíhají dva psi. Dlouho se nevrací a my přemýšlíme, jak sdělíme doma jeho nejbližším, že nevíme kde je, ale asi někde v rumunských kopcích roztrhán vzteklými psy. Už máme vymyšlený plán – zatloukat, zatloukat, když tu se za hlasitého štěkotu Chose vrací. Psi ho nestrhli.
Peťa si rozsedl brýle, bača se vzbudil, sedl na osla a odfrčel, tož tedy odfrčíme i my.
Před Sebešem doháníme déšť. Drží se nad námi ještě v údolí řeky Mures, ale před Hunedoarou se zalekne a opouští nás. My se Hunedoary nezaleknem, vjíždíme do města okolo jakési hnusné fabriky a spousty novostaveb možná ještě hnusnějších. Majitelé s námi určitě tenhle názor nesdílejí. Tutově si myslí, že ta přeplácaná, čínská čtvrť je krásná.
Největší rumunský hrad Castelul Corvinilor zahlídnem jen na okamžik úzkou uličkou a už jsme venku z města. Pár zatáček nás dovede na břeh jezera Teliuc. Naše poslední spaní v Rumunsku a první na divoko.
Siskinka, Chose a já neodoláme jezeru a jdeme si zaplavat, voda je skvělá. Pepa, Muf a Honza jdou raději na vodu rezavou do hospody. Muf už se vidí doma ve své dílně, telefonuje rodičům a ptá se, zda udělali všechnu práci, kterou jim naložil. Má to ale zařízený. (Doma pak zjišťuje, že udělali, ale špatně.)
No a potom se docela nevinný a klidný večer strhl úplně nenápadně v drsný mejdan. Začalo to jen tak pomaloučku, baštili jsme meloun, tři mladíci ze zelené Dacie si u nás nahustili člun, povečeřeli jsme, Rumuni blbli na vodě, propadla jsem křesílkem (no to není k smíchu!), z Dacie se začaly ozývat trochu hlasitěji rumunské rytmy, Chose si vyprosil u mladíků puštění svižné muziky+bonus, popíjelo se víno, pivo a najednou se prostě pařilo. Andrej a jeho kamarádi přinášejí buchty, které jim maminky upekly na víkend, pivo a víno, které jim maminky určitě nedaly, semínka slunečnic. A tančíme, někteří i na střeše Dacie, zpíváme rumunské písničky. Nějak nám nevadí, že je vůbec neznáme. Půlka jich je prý o lásce a druhá půlka o chlastu. Postupně poznáváme, která je která. A do toho virválu přijíždějí policajti. Ptají se, zda máme samopaly a po ujištění, že ne odjíždějí. Zdá se mi, že zklamaně, třeba je chtěli koupit. Na marjánku se nezeptali, tu máme. Rozhodně jim vůbec nevadí rušení nočního klidu. A ten tedy rušíme pořádně.
A už dost! Spát!
Ujeto 243km
[Not a valid template]
Sobota 7.7.2007
Muf odjíždí v 6,03 domů,zkontrolovat, jak mu běží firma.
My vstáváme docela časně a čekáme až polezou z Dacie Rumuni. No to je pohled. Andrej je úplně bílý a očividně kamarádům nevěří, co včera vyváděl.
Popojíždíme jen kousek k Castalul Corvinilor. Má to být největší hrad Rumunska. Můj první dojem je, že je malej. Asi není, ale jak je tak na rovince zastrčen mezi baráky, tak se mi zdá jakýsi nanicovatý. Přes 30ti metrový vodní příkop přecházíme po můstku, který stráží Jan z Nepomuku. Proč? Nevím. Hrad, vlastně pevnost, byla založena ve 14tém století. To byly úrodné časy, hrady tu rostly jak houby po dešti. V roce 1453 pevnost přestavěl do podoby hradu Iancu de Hunedoara. Prý byl nelegitimním synem krále Zikmunda a nazývali ho Bílým knížetem. Pro naši expedici Draculini je zajímavý tím, že byl zodpovědný za svržení Vlada Draculy (to není upír Dracula, to je jeho otec) a za korunovaci Vlada Nabodavače (to je upír Dracula!). V roce 1965-70 došlo k nákladné rekonstrukci hradu na kterou je rumunský stát velice pyšný. Že prý se jim moc pěkně povedla. No nevím. Mě se zdál hrad děsně splácaný z betonu a cihel. Ani kabely vedené po podlahách mi nepřipomínaly 14té století.
Chose ukončí naši prohlídku hlasitým zvoláním z věže na nádvoří: ,, proletáři všech zemí, polibte si prdel “ a raději odcházíme rychlým krokem k motorkám. Trošku se v Hunedoare poztrácíme a když se zase najdeme, tak míříme, kolem zříceniny Deva po E68 na Arad. Silnice je hlavní, rovná, čistá, bez povozů, prostě děsně nudná. V Aradu nám chvilku trvá najít krám s chlebem, ve kterém berou karty. Znamená to pro nás prohlídku města. Trochu ošuntělé paneláky, trochu binec na ulicích, ale zas tak velký rozdíl od nějakých našich měst to taky není.
Za Aradem se ještě zastavíme na jídlo u benzínky, ale hlavní důvod zastávky je pro každého určitě rozloučení s rumunskými psy. Tady čekají na naše rozloučení trochu odrostlá štěňata nějakého ovčáka s nějakou neovčandou. Tak si s nimi pohrajeme a teď už jen po té široké, nudné silnici na maďarské hranice.
Ale Chose se naštěstí postaral o to, aby nuda nebyla.
Pepovo -15minut nás žene z benzínky. Nejdřív vyrazilo auto, pak Pepa, Siskinka a mě nějak nedalo ostatním ujet. Stála jsem na výjezdu z benzínky na které ještě zůstali Ficcusovi a Chose. Stála jsem tam, stála, sundala si přilbu a uvažovala jsem, co se tak asi mohlo stát, že nejedou. Když už jsem se rozhodla, že to přeci jen vezmu tou dlouhou jednosměrkou v protisměru zpět (moc se mi do toho nechtělo, takhle porušovat předpisy ), tak vidím vracejícího se Pepu. Vysvětlení bylo nakonec jednoduché. Chose si prostě do auta uklidil klíčky před všetečnými malými cikáňaty, které jsme za celou dobu nepotkali a auto mu odjelo. Vše jo OK a tak teď na hranice Nadlac.
Jsem strašně ráda, že jsme do Rumunska vjížděli malým přechodem Valea Mihai.Tam to mělo úplně jinou atmosféru, takovou, která se k mým názorům na Rumunsko víc hodila.
Celníci nás nechali projet bez problémů. Kolikáté jsou to hranice kterými Siskinka prováží trávu z Tatabanye? Po pár kilometrech projíždíme kolem policajtů (to dneska ostatně celý den, asi rumunský a maďarský Kryštof), tráva ani motorky je nezajímají, zase staví auto, Honza měl zase trošku těžší nohu na plynu. Pepa leze z motorky s úsměvem a s hláškou, že si Honza zakládá sbírku pokut ze všech zemí, které navštívil. Policajti mu kazí radost, pokutu Honzovi nedávají, jen chtějí znovu vidět pasy, asi jim dali z hranic echo, že jsou v jednom autě dva Honzové Čížkové. Divné, ale nakonec je pustili a tak pokračujeme zemí bez koňských potahů, bez dřevěných a malovaných kostelíků, bez babek posedávajících na lavičkách u vyřezávaných bran dál přes Szeged po E75, abychom u Kiskun Felegiháza (a to jsem měla něco proti rumunským názvům) najeli na ještě nudnější dálnici. Chosemu opět dochází benzín, jinak žádná veselá historka.
Proti očekávání jsme začali hledat spaní až těsně před Budapeští. Mapa slibovala dostatek kempů, ale mapám se nedá tak docela věřit. Pár kempů jsme našli, ale v jednom se nesmělo stanovat (v kempu! No Maďaři), v jednom zuřil tvrdý motorkářský sraz s hlasitou děsnou muzikou, teda jestli to byla muzika. Další byl prostě zrušený. Zajímavý byl okamžik, kdy jsme stáli pod obřím nápisem KEMP a kde nic tu nic. Sluníčko už mi zase zavrtávalo nízký paprsky do oka a začala jsem uvažovat, že ostatní zase ztratím. Siskin se nade mnou smiloval, sednul si na CBFku místo mne a já opět zbaběle vlezla do auta.
Po dlouhém hledání jsme dorazili do kempu Nomád. Já s Pepou a Honzou jsme se vydali po postavení stanů vyzkoušet klasickou maďarskou kuchyni. V hospůdce, produkující nadnárodní muziku se tančilo popíjelo a pojídalo. Připojili jsme se k popíjení a pojídání, k tančení ne. Objednali jsme si maďarskou klobásu, ještě jsem Pepu varovala, že bude určitě ostrá, když je maďarská. Hm, nebyla, byly to normální sojový párky. Pepa dal Honzovi peníze a poslal ho zaplatit, pak jsme otráveně, bez poznání pravé maďarské kultury šli ke stanům. Chvíli za námi dorazila servírka a po dlouhém mezinárodním dohadování jsme pochopili, že jsme utekli bez zaplacení. Honza zaplatil jen piva, myslel si, že párky už máme placený. Neměli jsme, no ony za nic taky nestály.
Ujeto 486km
[Not a valid template]
Neděle 8.7.2007
Pepa hlásí čas odjezdu na 8,00h. Už se vidí doma. Jako celou dovolenou, časový plán Pepovi nevychází. Chose nechápe, proč by měl chvátat, když nikam nechvátá. -45 minut . To je docela dobrý čas k odjezdu. Sjíždíme trošičku enduro cestou od místa stanování a pak pár metrů po pískové cestě. No to už mě nemůže přeci rozhodit, po tom co jsem na dovolený zažila. Mne ne, ale CBFce písek rozhodil přední kolo. Chvilku jsem si myslela, že to neustojím, to bych na sebe fakt měla vztek. Nakonec to dobře dopadlo, motorku jsem srovnala a vyjela z kempu bez špetky sebevědomí.
Za Budapeští, tentokrát ne středem, ale po obchvatu najíždíme na dálnici a přes Tatabanyi k rakouským hranicím. A pak už nás čekají zastávky jen na hranicích a na čerpání.
Na dálnici mám čas popřemýšlet, jak vlastně bylo. Bylo fajn. Siskinka připravila skvělý itinerář, dá se říct, že jsme viděli to, co by se v Rumunsku asi vidět mělo. Oproti očekávání jsme nespali v přírodě, nezasmrádali nedostatkem vody, nikdo nás nepřepadl, nepokousal. I v malých vesničkách na severu nebyl problém najít ubytování s teplou sprchou za ceny trochu mírnější, než u nás. Silnice byly povětšinou dobré, až skoro výborné, samozřejmě ty s číslem. A ostatním se dá určitě vyhnout, i když by to byla asi škoda, do budoucna si z téhle dovolené možná nejlíp zapamatuju onen 23tikilometrový enduro úsek. S lidmi jsme žádné problémy neměli, pravda, nenavštívili jsme žádné hodně zapadlé vesnice v horách. Psů tu je opravdu strašně moc, ale jsou přátelští a rozhodně ne hladoví.
Celkem na mne dělala tato zem dojem hodně civilizovaný, možná už moc. Supermarkety a benzínky stejných firem jako u nás, spousta rozestavěných silnic a hotelů. Okolo měst velké, nové fabriky. Rozhodně to stálo za to, asi se sem ještě vypravíme.
Ani nevím jak a jsme na benzínce v Halámkách. Ano, tady před 10ti dny Siskinka kupovala CZtku a Siskin měl ještě Tengae.
A teď se rozloučit a rozprchnout se do svých domovů.
Ááchjóó, já bych někam jela!
Ujeto 477km
Celkem ujeto 3123km převážně za sluníčka.
Siskin si jede pro Tengae až za pár dní, ale to je fuk, stejně už ho nikdy nedá dohromady.
Na fotkách z tělocvičny máme kuličky.