DDL – Cesta kolem světa. Děti na táboře v Habří 2008
Jak někteří víte, někteří tušíte a někteří nevíte, před mnoha lety, zdá se mi, že sedmi,
zahájil Albi spolupráci s Dětským domovem v Lipové. Rozpoutal na motorkářích.cz akci, která se časem rozrostla do obřích rozměrů. Moc toho z těch začátků nevím, mám dojem, že vše začalo velice nenápadně. Prostě jen pár dětem nakoupit dárky a trošku jim zpříjemnit Vánoce bez rodičů. A pak si v malé vesničce Lipová na severních hranicích naší republiky museli obyvatelé začít zvykat na občasné nájezdy bandy motorkářů. Pamatuji sportovní hry, kdy dorazilo veliké množství motorek, i okamžiky, kdy nás tam bylo jen pár. Vždycky mě dětská reakce na nás potěšila a někdy i udivila a to jsem ještě zdaleka nevěděla, co nás čeká dál.
Další akce začala opět nevinně, Na srazu v Křišťanovicích 2007 se řeč opět stočila na Lipovou a od přemýšlení, co dětem ještě nabídnou nebylo daleko k nápadu, věnovat jim trochu víc času a vyvézt je někam na tábor. Kam se nabízelo samo. V Habří je rekreační areál na pro tuhle akci jak stvořený. A tak začalo veliké shánění peněz a bláznů, aby se nápad mohl uskutečnit. Peníze i blázni se sehnali.
Děti 28.6.2008 dorazily a pak to začalo. Trochu naivně jsem si ze začátku myslela, že si budu psát denně deníček. Nesmysl, nebyl čas.
Ještěže děti dostaly hned na začátku do ruky lodní deník ( celý tábor byl pojat coby plavba okolo světa) aby si zapisovaly své poznatky. A tak máme kromě několika tisíc 🙂 fotek i výpověď dětí, jak to tedy viděly ony. A že jsem se tomu jejich pohledu, při přepisování fakt zasmála. Občas mě dostala jejich fantazie, občas mě dojaly některé pasáže, občas mi dalo práci jejich písmo přelouskat, občas mi dělalo problémy zachovat jejich chyby. Ale hlavně jsem si vše opět připomněla a začala se těšit na další ročník.
Tak dost mých plků a hurá za kormidlo!
Dne 28.6.2008 se naše velká posádka z Lipové vydala na dlouhou a strastiplnou plavbu za bájným a dávno ztraceným pokladem, který je ukryt na ostrově, jehož poloha je zakreslena ve starodávné mapě. Cílem naší plavby nebylo jen nalezení onoho ztraceného pokladu, ale dávala nám šanci znovu osvobodit našeho ztraceného kapitána, kterého zajali domorodci ostrova.
Po nalodění zásob jídla a pití jsme se vydali na jižní stranu polokoule. Naší plavbě sloužilo příznivé počasí, které nás pohánělo stále kupředu. Plavba poznamenala jednoho člena posádky, kterého postihla mořská nemoc. Po pár dnech naší plavby širým, modrým mořem zpozoroval náš kormidelník zeleň stromů, jež obklopovaly cíl naší cesty- ostrov HABŘÍ
Tiše vypadající ostrov, kterých jsme na naší plavbě spatřili mnoho. ,,Skosat plachty a zakotvit“ zavelel bocman.
Prozkoumání ostrova netrvalo příliš dlouho. Za necelou hodinu jsme našli našeho kapitána, který byl shodou okolností připoután k mohutné palmě, vystaven napospas vlastnímu osudu, možná i smrti. Začala mohutná oslava, náš oslavný oheň musel být vidět z velké dálky. Nastala chvíle odpočinku.
Druhý den ráno jsme se posilnili vydatnou snídaní, která nám měla dodat vynaložené síly, které jsme spotřebovali během plavby. Kvůli rozlehlosti ostrova jsme byli nuceni se rozdělit na 4 skupiny.
Kvůli varování, které nám prozradil náš kapitán jsme si museli vyrobit něco, čím by nás ostatní skupiny rozeznaly od domorodců. Mělo se jednat o nějakou sadu znamení, díky níž nás mohli poznat zrakem i sluchem.
Naše skupina pirátů nesoucí jméno BLACK ROSE (černá růže) se symbolem černé růže, ze které po kapkách stékala krev a tvořila moře. Dalším symbolem byl pokřik, který měl zastrašit okolní nebezpečnou zvěř či skupinu nějakých divochů, číhajících ve vysoké trávě. Každá skupina si vytvořila vlastní oslavný tanec, kterým se bude bavit při večerních ohních.
Dnes se nad ostrovem prohnala bouře. Silou větrů se stromy smutně prohýbaly. Bylo to šílené. Každý z pirátů se tiše krčil ve své chýši. Jak bouře přišla, tak i odešla. Začalo se pomalu rozednívat. Obloha, která byla před několika okamžiky černější než tma, se rozjasnila a slunce začalo žhavit své paprsky. konečně jsme se mohli vydat na další průzkum ostrova.
Vydali jsme se úzkou cestou do hlouby lesa. Cesta nám přichystala nejedno překvapení. Na některé piráty ještě doléhal zbytek opojného vína, které komplikovalo naši cestu (běh opilého piráta).
Byla prověřena i naše zručnost, to když jsme museli projít hlubokou roklí (hra o symboly).
Největším zádrhelem bylo odemknutí skály pomocí tajného klíče. Ten spočíval v logickém seřazení slunečních kamenů (řazení pirátů). Čím více jsme šli do hloubky černého lesa, tím více se zhoršovala viditelnost. Začala nás obklopovat hustá mlha (pirát v mlze). Na poslední zkoušce nás přepadl divný tvor. Někteří tvrdili, že se jednalo o bájného, lidožravého ještěra. Abychom si zachránili život, museli jsme napodobovat jeho chůzi (stonožka).
Po této náročné a strastiplné cestě jsme našli dostatečně vyhovující pro odpočinek. Po setmění se začaly ozývat děsivé zvuky. Vdali jsme se za tím zvukem. Proplétali se chroštím, trny se nám zarývaly hluboce do nohou. V dálce jsme viděli nějaké velké, temné obrysy. Začali jsme zpomalovat. Měli jsme se na pozoru. Jakmile jsme se začali přibližovat rozpoznávali jsme, že se jedná o nějaký starý a napůl zbořený chrám. hodiny právě odbily půlnoc a začaly se dít podivné věci. Kolem nás se rozsvítily staré nosiče ohňů. ,,Zachovej klid“, velí kapitán. Tu najednou se objevilo něco, čemu jsme mohli stěží uvěřit. Určitě znáte ty povídačky o strašidlech, čarodějnicích, skřítcích…Jedna taková se objevila v okně toho chrámu a s nedůvěrou nás pozorovala. Nikdo nebyl schopen slova. Tu se postavil náš kapitán a promluvil s tím stvořením. Jak jsme se později dozvěděli, byla to starodávná strážkyně ostrova a ztraceného pokladu. Je už pozdě, dochází svícen, ráno je brzy.
Tak mi to nějak nedá a vrazím sem můj malý komentář.
Jo, jo. První den byl takový nějaký rozpačitý. Nějak jsme ještě nevěděli kudy k sobě. Během druhého dne mne děti úžasně překvapily. Při výrobě vlajek, vymýšlení pokřiků a tanců se fakt překonaly. Výtvory Marušky, Ivana, Martina….. no paráda.
Během první bojovky se nám ztratila jen jedna posádka a to se nakonec ještě sama našla. Takže dobrý.
Jó, a tu čarodějnici u ,,Vítkáče“, tak tu jsem si tedy fakt užila 🙂
Nový den začal rozcvičkou pirátů, kteří se provinili minulého dne. Drhli podlahu, čistili plachty, lovili ryby, doplňovali zásoby rumu a házeli mrtvoly do moře. Po probuzení ostatních pirátů se všichni vydatně posilnili a mohl začít nový den hledání pokladu. Poněvadž netušíme, co všechno nás čeká, rozhodli jsme se důkladně připravit na jakékoliv nebezpečí. Proto kapitán rozhodl rozdělit posádku na dvě poloviny, při čemž ta první polovina se věnovala důkladnému nácviku úprku před krvežíznivým nepřítelem. Jako rozhodující vzdálenost do které jsme měli schopnost zdrhnout, jsme určili 50 yardů. Navíc prostě naše posádka nemá.
Druhá polovina se naopak věnovala útoku na nepřítele. Obě varianty se nám budou hodit. Zbraně se kterými jsme cvičili byli děla, kuše, pušky, praky. Nácvik obou disciplín nás notně unavil a tak jsme vydatně poobědvali a rovněž vydatně odpočívali. V kajutách, pod plachtami, za kormidlem….
Po odpoledním klidu si nás kapitán všechny svolal a tajemným hlasem nám sdělil, že nás čeká velmi důležitý a velmi těžký úkol. A to najít podle legendy stále ještě žijícího třínohého ptáka Siskina. Už samo o sobě bylo téměř nemožné, co však bylo mnohem horší- museli jsme za každou cenu od té obludy získat jeho 5 vajec. Podmínkou bylo získat ona vejce od ptáka jeho vlastní řečí, nám neznámou. Vše bylo ztíženo tím, že jsme si museli chránit zrak šátky. komu by totiž šátek spadl, v tu ránu by oslepl, protože na ostrově bylo velmi špatné klima. Po přistání na ostrově jsme si zavázali špinavými šátky oči a vyrazili jsme tajemného ptáka hledat. Cesta byla krkolomná, nebezpečná, únavná, ale my jsme se nevzdávali! Po několik a hodinách bloudění po pustém ostrově jsme ptáka konečně našli. Nastala nešťastná chvíle během které jsme museli z divného ptáka, navíc jeho nesrozumitelnou řečí, získat tajemná vejce. Dalo to pořádně zabrat, i ten nejstarší námořník si nevěděl rady. Nakonec jsme ona vejce sehnali a čekala nás strastiplná cesta zpět k lodi. Na každém kroku jsme museli hlídat vejce jako oko v hlavě. Cesta zpět byla nekonečně dlouhá, ale podařilo se. Těžce získaná vejce jsme zachránili a mohli tak odplout z nebezpečného ostrova vzhůru k dalším dobrodružstvím. Zbytek dne jsme odpočívali, ošetřovali rány, které jsme utržili na ostrově a nabírali tak nových sil. Během odpoledne jsme si kromě ran také opravili potrhané a poničené oblečení.
Tak tady mě fakt mrzí, že nevím, kdo dnešek psal. To je fantazie! ,,Doplňovat zásoby rumu a házet mrtvoly do moře“! Koho tohle napadlo 🙂
K tomu úprku mám taky malý komentář. Nikdy by mě nenapadlo, že mne někdo donutí běhat a ještě k tomu závodit s Kamilem. Děti to dokázaly! Běžela jsem a závodila 🙂
A třínohý tvor neměl chybu 🙂
Pamatuji si, jak měla Simonka téměř hysterický záchvat, že ji spadl šátek, a že oslepne! Nakonec to dobře dopadlo, neoslepla. A nejlepší byl malý Filípek, který podivnou řeč ihned pochopil a s tvorem dlouze pokecal.
Posádka spících pirátů, která pluje studenou nocí, starostlivý kormidelník, který řídí loď ve směru blíž a blíž k pokladu a tu najednou rána jako z děla. Celá loď vzhůru. ,,Proč stojíme?“ ptá se zděšený pirát- zlý Mačo. ,,Protože jsme zakotvili na pustém ostrově v deltě Nilu, povídá hezký pirátek Ivan.
Den začal jako vždy rozcvičkou provinilých pirátů z předchozího dne. Opět myli okna, drhli podlahu atd……Poté šli do jídelny, takzvané BAŠŤÁRNY. Bohužel se našli i tací, kteří se přejedli a nic se jim nechtělo dělat. A tak tedy kapitán rozhodl, že líní a utahaní piráti můžou zůstat na lodi a ti zdatnější, jako Ivan, Aneta, Filípek…….šli s kapitánem na voru omrknout ostrov. Když se vrátili šli nabrat sílu a energii do Bašťárny. Po obědvání nastal polední klídek. a zase skončil po hodině. Tentokrát náš kapitán svolal kvůli novému objevu na ostrově. Řekl nám, že dva dny nebudeme jíst, páč jsme museli na dlouhou výpravu za dobrodružstvím- do obydlí záhadné zelené obludy, která uvěznila naše lodě.
Zlá zelená obluda dala 2 podmínky k propuštění našich lodí, které nám zajala.
1, obětovat piráta z naší posádky
2, vystrojit svatební obřad s obětí.
Vybrali jsme z naší posádky zdatného piráta mužského pohlaví, páč se nám zdálo, že je příšera pohlaví ženského a tak jsme strávili celé odpoledne přípravou obřadu, zatím co příšera čekala na svou oběť.
Naše posádka šla unaveně bažinami, hustými lesy, pustými loukami, až nečekaně našla místo svatby. Čekali jsme na příchod zelené příšery. po příchodu příšery celá naše skupina začala oddávat zelenou příšeru a naší oběť z posádky. Poté, co jsme je oddali, zelená příšera po nás vyžadovala vzácné dary- odměna za to bylo propuštění naší lodě. V tom se příšera na poslední chvíli rozhodla, páč záminka, že by ji pirát utekl, protože je hnusná a smradlavá, propustila ho i s naší lodí zpět na širé moře.
Nezdatní piráti se ani neuměli ošetřit a tak si za zlaťáky zaplatili kurz první pomoci. Tím zakončili piráti své dobrodružství, usadili se do svých posádek a ponořili do moře snů.
BAŠŤÁRNA!
Jóó, tady je třeba připomenout obě Marušky. Díky nim jsme si plnili pupky my i děti. Dík holky!
A Zelená příšera! To bylo něco! Asi byla houby příšerná. Malá Simonka na ni mohla oči nechat a říkala jí Paní Vílo. Číča byl neodolatelná nevěsta.
Začátek nového rána se ničím nelišil od těch předchozích. Snad jen, že bylo po bouři a okolní vzduch byl ještě nasáklý vodou a mračna se teprve chystaly na ústup. Tak začal nový den v divočině. Naše posádka si už prošla všemožným peklem a každý pirát přemýšlel, cože nás na tomhle ostrově ještě čeká a co nás nemine. Pojďme se podívat, co všechno se dnešního dne přihodilo našim pirátům. Jak už asi všichni předpokládáte, nové ráno začalo koupelí?! Ale né ledajakou. Piráti nejsou civilizovaní lidé a na slově hygiena si nezakládají. Možná už přemýšlíte, jak vypadá taková pirátská očista.
Inu, to se má takto. Piráti se koupají, jenom když musejí. A není to tak příliš často.
To se musí někdo oloupit na oči, či pořádně nastražit, aby byl důvod k oslavě, k čemuž patří i takzvaný ,,hopsání z paluby“. To se zralá skupina pirátů rozběhne po můstku a namíří si to rovnou přes palubu. Samozřejmě že se neutopí, jelikož piráti jsou zdatní námořníci a i plavci. Další možností, kdy uvidíte piráta se koupat je bouřka.
Vlastně…… měl jsem vám povědět něco o tomto dni……
Jak už jsem řekl, když se piráti probudili, začali s galejemi pro neukázněné členy pirátské posádky. Čistili palubu………..Vysvobozením byl pro ně zvuk gongu, ohlašující raní nášup.
po důkladné prohlídce paluby a podpalubí kapitánem se vydaly 4 malé lodě směrem ke břehu, kde jsme měli druhé tábořiště. ,, Co zamýšlíte kapitáne na dnešní den?“ zeptal se jeden z mladších pirátů. ,,Vyplujeme dolů po řece, poté uvidíme, zdali mapa, kterou mám nelže“ Poté kapitán odešel k útesu a dlouze koukal na moře. Domníváme se, že ho dostihly obavy z lidí o kterých jsme slyšeli v hostinci malého přístaviště. povídá se, že kdo se zkusil k těmto bytostem dostat do jejich tábora, ten se nevrátil už nikdy zpět. Kapitán měl před sebou těžký úkol. Nemohl se přeci vzdát před bitvou. Trápila ho myšlenka, zdali se vrátí jako hrdina, či on a jeho posádka skončí u těchto tvorů.
Vypilo se mnoho sudů rumu, než se vydala první výprava. Pochodovali jsme hustým lesem, míjeli jsme místa, ze kterých by obyčejným lidem vstávaly vlasy hrůzou. Někde ležely staré a oschlé kostry lidí a rytířů, kteří pokoušeli své štěstí. Prosekávali jsme se hustě zarostlým chroštím, které dosahovalo obrovských výšek. Takové nikdo z nás nezažil. Tápali jsme v bahně, vyhýbali se bažinám. a nástrahám, kterými se tyto bytosti bránili před nepřítelem.
Po únavné cestě jsme konečně narazili na pralesní cestu, kterou lemovala krásně upravená alej palem. Byli jsme v pozoru. Určitě jsme se začli blížit k místu, kde žijí tito lidé. Bylo naprosté ticho. Jen exotičtí ptáci polétávali nad hlavami, opice a jiná zvířata vydávali radostné zvuky.
Všichni piráti se semknuli a utvořili obranou formaci. Když jsme procházeli po mostě , utichl hluk, který se před tím ještě rozléhal po lese. Před námi se otevřela nádherná krajina, pod mostem tekla řeka, modře zbarvená, která ústila na okraji našeho obzoru do skalního jezera. Jakmile jsme přešli most a dostali se hlouběji do lesa, tak kapitán upozornil, že nás někdo pozoruje. Zachovali jsme klid. To nám možná i zachránilo život.
Před námi stál u cesty nějaký malý chlapec. ,,Určitě to bude divoch“, řekl kapitán. Jak řekl, tak se stalo. Než jsme se stačili rozhlédnout byli všude. Byli jsme obklíčeni. Byli úplně kam jen naše oko dohlédlo. Někteří byli schováni ve stanech, jiní byli šikovně ukryti v křoví. jiní nás postrkovali a hnali jako divou zvěř před sebou. Neměli jsme moc na výběr, byli v daleko větší přesile. Odpor nepřipadal v úvahu. Dovedli nás doprostřed tábora a zamknuli do klecí. Čekali jsme, co se bude dít. Naše obavy předčily očekávání. Tito lidé nebyli vůbec zlí. Byli velmi hraví, jak jsme zpozorovali, zatímco jsme byli zavřeni v těch klecích. Náš kapitán se nějakým způsobem dohodl s náčelníkem divochů, abychom si spolu zahráli o naše životy. podle jejich pravidel- Vybrali jsme nejsilnější a nejobratnější muže naší posádky a čekali, co se bude dít. Prvním úkolem byl skok z místa, který vyhrál náš kapitán, kterého jsme začali přezdívat- Kapitán Velká Noha. Zato v druhém úkolu jsme pohořeli. Jednalo se o hod na cíl, ve kterém byli divoši nesrovnatelně lepší, než my. Předposlední zkouškou byl dlouhý běh. Ten jsme si nenechali ujít, protože už jsem zvyklí utíkat před anglickými flotilami rytířů a námořníků.
Prokázali jsme divochům, že si zasloužíme žít.
Po náročném odpoledni jsme byli pozváni na slavnostní večeři. Na oplátku jsme jim věnovali kompas a střelný prach, aby nás propustili a my mohli pokračovat dále.
Slunce zatím začalo pálit jako oheň. Byli jsme nuceni se zchladit Chtěli jsme dojít ke studenému jezírku. Než jsme však doklopýtali k onomu místu, začal hustý déšť, který nás srážel k zemi. Našli jsme úkryt ve skalách. Konečně jsme si mohli trochu odpočinout. Déšť nepřestával a sílil. Hladina stoupá. Voda nám už sahala pod kolena. Vstoupili jsme dále do tmavé jeskyně. Náš postup nebyl rychlý, nýbrž opatrný, kvůli strmosti a klouzavosti země. Kdokoliv mohl spadnout do hluboké rokle. Sestupovali jsme stále níž a níž a dohled nebyl na dosah. Někde se začaly ozývat tajemné skřeky. Připadalo nám to jako ,, nu-tu-tu-tu“ Tep se nám zrychlil, přidali jsme do kroku. Hlasy se přibližovaly. Začali jsme se domlouvat pantomimou. Pomalu utichaly i ty podivné hlasy.
Po nějaké době jsme ucítili proud vzduchu a naše šance, že se dostaneme ven z jeskyně se zvyšovala. Postupně jsme dorazili k východu. Náš vítězný ohlas nad nalezením cesty skončil po chvíli. Zjistili jsme, že východ je vysoce položen nad skalním jezírkem. Nad tím jezírkem, u kterého jsme byli před deštěm. Díky našemu křiku, jsme probudili strážce jeskyní. Naše možnosti na úprk se zmenšovaly. Jeskyní nazpět jsme se dostat nemohli. Teda mohli. Ale ne živí. Hlasy se stále přibližovaly. Pozorovaly jsme temné stíny, které k nám přicházely. Neváhali jsme. Jedinou možností, která nám zbyla, byl skok do skalního jezírka. Teď už se do tábora určitě dostaneme.
Teď tak přemýšlím, zda byl dobrý nápad deník zveřejňovat.
Nevím, kdo to psal, ale věřte mi! Děti se fakt denně myly, nezamykali jsme je do klecí, ani nikam nepřivazovali, ani nenaháněli do nebezpečné jeskyně :-). Jen mají nechutně rozvinutou fantazii :-).
Při nacvičování úprku se předvedli Martin s Tomášem. Mají nějakej zvláštní turbopohon a děsnou soutěživost. A Davídek Šulík běhal pořád a nedal se zastavit.
Probuzení do dalšího rána nebylo příjemné, vzhledem k událostem minulé noci. Posádka byla roztroušena po širém okolí. Všem se honily hlavou ty podivné zvuky a temné bytosti, které jsme viděli a slyšeli včera v té podivné jeskyni. Mlčení vyděšených pirátů mluvila za vše. Dnešní noc nebyla příliš klidná. Mnoho otázek a málo přesvědčivých odpovědí, které by akceptovali většina pirátů. Nikdo z nás o tom nemluvil prozatím nahlas. Snídaně proběhla v tichém šelestu větru a jekotu poskakujících opic v korunách stromů. Vše vypadalo jako každodenní rituál pirátů v neznámém prostředí. Připadali jsme si ztraceni a zapomenuti. Nikdo se ale nehodlal vzdát. Nikomu z pirátů se nechtělo dneska nic dělat. Potřebovali bychom nasbírat síly, pro další náročné výpravy. Proto se náš kapitán rozhodl, že dnešní večer bude patřit pirátským oslavám. Ozval se mohutný aplaus a začaly velké přípravy na tuto noc. Každá posádka měla za úkol připravit zábavnou pasáž, kterou by ostatní posádky potěšila a rozveselila v těchto těžkých chvílích.
Trestanci měli za povinnost naplnit a doplnit zásoby pitné vody, uklízet základní tábor… Ostatní se mezitím bavili tím, že si předávali klacek a běhali zmateně po táboru. Po obědě následoval dlouhý odpočinek. Piráti si ustlali kdekoliv. Kapitán si všiml jednoho piráta, který nebyl ve své kůži. Nohu měl protkanou černou nití, žíly byly obarveny též stejně. „Stalo se mu to v jeskyni,“ ozvalo se z davu pirátů. Opravdu. Zkrvácený pirát ležel na zemi skroucený bolestí. Napadli ho stíny z jeskyně. To jsme předpokládali. Náš ranhojič se o něj staral v jednom kuse. Přikládal na poškozené místa obvazy, mazal ho vzácnými mastmi, které jsme ukořistili na jedné lodi jedoucí z Orientu.
Dupot. Otřásla se země. Jako dusot koní blížících se k nám. Obloha se začernila, země se roztrhla a vycházeli z ní plameny. „To je náš konec,“ pravil zraněný pirát. Všichni se na něj šli podívat. Rázem vstanul a rozplynul se v hustém dýmu, který zahalil celý tábor. Začali se dít podivné věci. Z nebes k nám sestupovala oslnivá záře, zatímco ze země šlehaly plameny a zrůdné bytosti vyskakovali z nitra země. Byli jsme opět obklíčen. Z jedné strany nebeští jezdci a z druhé ďábelští pekelníci. Ani jedna strana z nepřátel neměla v úmyslu z útoku odejít. Byli jsme připraveni zemřít. Stáli jsme tváří v tvář nepříteli, který byl očividně silnější než my. Pár chválí před nelítostným bojem jsme si všimli slabin, které měli naši nepřátelé.
S prvním útokem jsme přišli o 5 mužů. Naše odpověď přišla velmi brzy. Dříve než se otřesené mužstvo pekelníků a jezdců stačilo vzpamatovat z tvrdé obrany našich předních pozic, které tvořily štíty a pušky, dostali naši krutou odpověď. Zaútočili jsme vším, co jsme měli po ruce. Po několikahodinové vyčerpávající bitvě hluk utichl.
Vysílení piráti se sbírali ze země. Všude kolem se váleli nepřátelské těla. Byl čas na velký úklid.
Opět se přiblížil večer. Snad nás dnes už nikdo nenapadne. Tiše jsme souhlasili s kapitánem. Každý z nás byl rád, že jsme vyhráli a dokázali jsme naši sjednocenost a vytrvalost poprat se s nepřáteli, kteří byli silnější.
Začalo se připozdívat. Zapálili jsme velké ohně na počest padlých mužů v boji. Nálada ale rychle stoupala. O vše se postaral náš velmi dobrý kamarád. Rum. Jediný přítel pirátů. Měli jsme dostatečně velké zásoby pro to, abychom vydrželi rok bez loupení.
Když už slunce udělalo vše co mělo, začaly pirátské oslavy. Zpívalo se, hodovalo až do ranních hodin. Překvapivý den pirátů posloužil k dobré náladě a hlavně k večeru. Všichni byli rádi, že všechno dobře dopadlo.
Největším překvapením pirátů a oblibou bylo strašení jejich dětí. Děti pirátů byly dobře cvičeny na boj z blízka, byly dobře živené, ale byly to děti. A jako každé děti se něčeho bojí. Musely přejít hluboký les plný kouzelných bytostí a podepsat se do knihy PIRÁTSKÉ BOJÁCNOSTI.
Náročný den zanechal na pirátech značný projev únavy a vyčerpání, zranění a ztráty některých členů pirátské posádky. Spánek snad všem pomůže načerpat nové síly na další perné dny…
A zase, kdo to psal?!
🙂
Probuzení do slunečného dne bylo příjemné, lehký vánek ofukoval klidné moře. Vypadalo to, že nám přeje počasí na další cestě za ztraceným pokladem. Ale na tuto cestu jsme potřebovali sílu a odvahu. A proto piráti neváhali a šli naplnit své doposud prázdné žaludky. Při tomto velkém a rychlém přesunu do jídelny se podařilo některým pirátům rozbít nádoby na jídlo a pití. „To si vypijete“ zařval rozrušený kapitán. Ale piráti přišli s nápadem, že rozbité nádobí vyrobí (KERAMIKA). A tu se náhle přihnala strašná bouřka a naše loď se řítila rovnou na útesy, ale v dáli byl vidět maják, který nás naváděl do přístavu na zakotvení. I když šplouchání vln o maják byly slyšet až k nám, tak se toho kapitán nezalekl a pustil se skrze vlny až k majáku a tak nás bezpečně dopravil do přístavu na ostrově (Maják v bouři). Po této události se strhla ještě větší a horší událost. A to že do našeho obytného baráku uhodil blesk a začal hořet a proto jsme se rozdělili na družstva a začali hasit (Hasičské odpoledne). Hašení nebylo nijak jednoduché a proto jsme měli odpočinkový čas. Po tomto odpočinku se kapitán rozhodl, aby se to příště nestalo, že se bude cvičit hasičský útok a vše kolem hašení. Tuto práci jsme zvládly na jedničku. A byla tu večeře, velmi očekávaná chvíle pro všechny. Po náročném dni přišlo jídlo vhod. Po večeři jsme umívali podlahu lodi, ale mídlo bylo jen jedno a muselo se podávat z ruky do ruky, protože kdyby spadlo, tak by se sklouzlo po palubě až do moře (Podávání mýdla mezi nohy). Když jsme doumyli palubu, tak nás obklíčily domorodci a svázali nás. V tom se oběvil JaBa a my se museli zvednout a dostat se k němu co nejrychleji (Svázané ruce), také jsme se museli převlíknout do jiných šatů, aby nás domorodci nepoznali (Převlíkání ve dvojici). Den, který byl dobře zakončený se zdál být perfektní a my jsme byli zase „blíž“ k nalezení ztraceného pokladu.
A teď já:
Tak jsem se v úterý dozvěděla, že mám sepsat sobotní táborové počínání. Vím já, v tomhle fofru, co se dělo před hodinou? natož v sobotu? S pomocí lodního deníku a fotek se to pokusím dát. Nevím nevím. Ráno jsme s JaBou obcházeli chatky a mám dojem, že už děti tolik neremcají na brzký budíček. Snad si zvykly, nebo zjistily, že jim remcání stejně nepomůže, a výmluvy tipu: ale v děcáku vstáváme třeba až v jedenáct, s námi stejně nepohnou. Sehnat celou tu sebranku na snídani je už také daleko jednodušší, než před pár dny.
Dopolední zaměstnání bylo fakt lákavé, hňácání se v hlíně pod vedením Martiny. Těšila jsem se, jak budu hňácat a hňácat, ale nakonec jsem odstrkovala ručičky Šulíků, Simonky a Tomáška, aby se nehňácali ve výtvorech větších dětí. Zaujal mě Filípek. Hňácal moc pěkně a trpělivě.
Máme dohňácáno, pouštíme k hlíně větší děti a s mrňaty jdeme malovat a hrát pár her. Naprosto bezva bylo hledání majáků podle zvuku. Jakákoliv hra s šátky na očích byla výhrou Šulíků, ty prostě nikdo nedonutil mít opravdu zavázané oči a tak se svižně pustili k cíli a s velikou chutí a vervou polili kapitána Ficcuse. Děsně se jim tahle hra líbila.
Z poznámek tety Kačky jsem vyčetla, že větší děti hrály mimo jiné i AHOJ PEPO. Tak to mě docela mrzí, že jsem o tu podívanou přišla.
Kouknutí se větším keramikům pod ruce byla lahůdka. Dokázali fakt skvělé výtvory. Nejlíp zabodoval Tomáš s jakousi miskou a z ní trčící hlavičkou a křídly něčeho- snad mláděte orla. Bullová uchváceně zírala na mistrovské dílo se slovy- fakt dobrý, Tomáši. Takový krásný orlí hnízdo. Na to nás mistr usadil- to je slepičí polívka!
U oběda mě zaujalo rozbité Mariánovo oko. Nechtěl se pochlubit, kterak k němu přišel, až po chvíli se rozpovídal. ,,Dělám ti takhle strážce majáku a pomalu se ke mně blíží Tomáš, tápe, tápe, ale jde správným směrem. Už byl malinkatej kousíček ode mne a mně došlo, že se trefí a zleje mne, tak jsem zavřel oči“. Prostě Mariáno.
Po poledním klidu jsme vyrazili do Lipí ke Štětkáči. Malí auty, větší na kolech. Jednu skupinu kolařů vedl Mariáno. Vedl, ale nedovedl. Prostě zabloudil. Nakonec se zase našel a tak naše Kačenka mohla, coby nadvelitelka dne, zahájit hasičské zápolení. Měla docela trému z profi hasiče Radka. Zbytečně. Radek je prostě úžasný. Dětem se odpoledne s hasiči a koupáním docela líbilo. Davídek, s přilbou na hlavě, prohlásil : ,,já šem hašiš“. A zaslechla jsem i slova ,,jé Alex, to bude něco k jídlu“. Vznikla tu naprosto skvělá fotka, jak Kamil letí na útok s rozřehtaným Šulíkem v podpaží.
A v okamžiku, kdy měl Richard celou horní polovinu těla v kádi a dolní bezmocně mrskal, jsem děsně litovala, že nemám foťák. Smích mě přešel, když jsem v nádrži skončila oblečená i já. Mrsknul mě tam Kamil se slovy: ,, teda teta, seš už nějaká stará a těžká“.
Večerní hry se taky vydařily. Při mydlované( předávání si mýdla ve skupině mezi nohama) použila Lucka originální nadávku. Když se ji zdálo, že se s tím posádka nějak maže, na ně zařvala:,,vy jste ale koblihy!“. A tak ke všem těm hýzlům a šmýdům přibyly další krásné nadávky- kobliha a loupák.
U převlékané úžasně zabodoval Richard. Jeho tělo vypracované sportem :-), anebo čím? nacpal do tričíčka Žanety a nechal tak vyniknout své bicepsy. Běh v žabkách o 5 čísel menších mu nečinil žádné potíže a hravě vyhrál, radoval se jako malej Mačo. Na děti očividně zapůsobil, ještě po dvou dnech se dospívající děvčata ptala, zda ještě přijede ten namakanej strejda na bílý motorce.
Co dodat? Večer v hospodě AHOJ PEPO a to je tak asi ze soboty všechno
A teď zase děti.
Plujeme dál:
Začátek dne se vůbec nelišil od předchozích dnů. Naše posádka vstala z paluby a šli jsme se na naší dopolední cestu pořádně najíst jinak bychom to nezvládli a neměli bychom takovou sílu. Při našem posunu do jídelny jsme si nestihli uklidit své paluby. Tak se naše posádka dohodla, že si uklidíme až si doplníme žaludky. Když jsme se zpátky přesunuly do paluby, tak si piráti vzali vodu z moře a hadry na vytření paluby. Všichni piráti jsme si museli srovnat naše roztrhané a ušmudlané věci v palubě. Když jsme to všechno uklidily, tak se naše piráti sešli na ostrově kde jsme měli povídání, co nás ještě čeká. Za chvíly naše posádky věděli o co se jedná dál. Všichni piráti jsme se museli jít připravit na další plavbu. S sebou jsme si museli vzít pití a pytel kde jsme měli mít pruty na chytání ryb. Všichni piráti jsme to už měli připravené. Po našem příchodu na ostrov jsme se rozdělovali po skupinkách aby jsme se vešli všichni do lodí. Když každý seděl v lodi, kde byl jeden kapitán a zbytek pirátů tak, jsme vypluly o několik kilometrů dál na další pustý ostrov (Lanzaróte). Zde jsme se zastavily a nevěděli kde to vůbec jsme. Ale ostrov byl nádherný a kapitán nám řekl kdo chce chytat ryby tak si může nachytat kolik bude kdo chtít a budeme mít aspoň co jíst. Když jsme se vrátily z pustého ostrova, tak na nás čekal kapitán a svolával nás na oběd. Po tý naší výpravě jsme měli veliký hlad. Po obědě jsme šli všechny posádky na palubu, kde jsme měli možnost si na chvíly odpočinout, abychom byli připravení na další plavbu. Když jsme byli odpočinutí tak nás čekala další dlouhá cesta po pustém ostrově. Všichni piráti se dali do skupin posádek. Z našeho ostrova jsme vycházeli po posádkách a po určitou dobu. Naše posádka šla jako druhá. Cestou lesem, která vedla hustým zeleným ostrovem jsme museli plnit úkoly které nám tam zanechali nepřátelé. Když jsme šli dále museli jsme po keřích a po stromech hledat ohořelé listy, kde nám poradí jak najít starého jednonohého a bezokého námořníka, najít mu i přinést dary. Šli jsme daleko pustým lesem a na jednom místě ostrova pro nás byla připravena malá svačinka od nepřítele. Celá naše posádka se najedla, naplnila naše vyčerpané síly. Najednou zdáli se na nás řítila posádka nepřátelů. Byly jsme rádi že jsme stihli utéct než nás všechny zajali. Když jsme nakonec došli k námořníku, který nám měl dát klíč k hledání pokladů na pustém ostrově. Pirátovi jsme předali všechny naše dary co jsme měli a složily jsme básničku kterou námořník požadoval po nás při plnění úkolů, dalším naším úkolem byl tanec co po nás námořník požadoval. Když jsme mu zatancovali dostali jsme klíč k pokladu, který možná dostaneme na konci pobytu na ostrově.
Náš klíč k pobytu je tento: Akurtem budkouv me florda ke bal
Když jsme se vrátily na palubu měla naše celá posádka hlad. Kapitán nás zase začal svolávat na večeři. Když jsme se navečeřely šli jsme do našich palub. Náš kapitán nám na našem ostrově pověděl co nás čeká další den nebo ještě ten den. Najednou začali padat kroupy a byla vichřice. Stromy až se lámaly. Tak jsme zašli všichni do paluby abychom nebyly mokrý. Večer jsme se šli všichni piráti vykoupat a spát. Všichni jsme usli a kapitán nás chodil postupně budit. Přepadli naší loď a rozvezli nás na pustý ostrov kde jsme to vůbec neznali. Nechali nás tam bez ničeho, beze světla vůbec jsme neviděli. Museli jsme se sami co nejdříve vrátit na palubu. Všude jsme bloudily a nevěděli kam jít. Když jsme konečně vyšli s ostrova tak jsme už věděli kam máme jít. Když jsme došli na náš ostrov tak jsme se šli vykoupat a konečně spát. Tento den se nám moc líbil a poklad jsme nenašli.
Jednonohý GUS! Neměl chybu a děti nechápaly, že tentokrát nejde o vydařenou masku, ale že tenhle člověk opravdu nemá jednu nohu. A noční výsadek bude asi ta nejhlubší vzpomínka na Habří pro tetu Hanku Kurdějku. Jen málokdo dokáže ujít 25km místo naplánovaných pěti. Ona ano!
[Not a valid template]Následující den pořád poprchávalo a sluníčko se vůbec neukázalo. Dopoledne jeli mladší piráti do ZOO v Hluboké, kde si prohlédli zvířata a okolí, a vrátili se na oběd. Starší piráti celé dopoledne prospali a vstávali až na oběd. Po obědě odjeli do ZOO v Hluboké, zatímco mladší zůstali v táboře. V ZOO jsme měli hezkou přednášku o hadech a prohlédli jsme si celé ZOO. Po návratu jsme se sešli všichni v tělocvičně, kde byla vyhlášena soutěž Haberská MISS a MISSÁK. Také jsme Barče předali malý dárek, s kterým si hodně pohrál Ivan. Barča dostala triko se svým jménem a obrázkem našeho dětského domova. Po večeři jsme se opět sešli v tělocvičně, která už byla i vyzdobená. Vychovatelé a motorkáři vybrali 10 pirátů. Byli to Ivan, Ríša, Radek, Michal, Fanda, Aneta, Věra, Lucka, Žaneta a Maruška.
Prvně jim JaBa dával otázky a pak následovala volná disciplína. Ivan breakoval, Fanda tančil Jaksona, Ríša bítoval, Radek a Michal odmítli vystupovat. Aneta a
Věra zpívaly, Lucka hrála scénku, Maruška uváděla počasí a Žaneta říkala vtipy. Po této disciplíně byli vyloučeni Michal s Radkem a Věra se Žanetou. Dále kluci žehlili a holky montovaly kolo a nakonec každý tančil se židlí. Celá soutěž končila vyhlášením vítězů.
Miss se stala Maruška a Missákem Fanda. Oběma gratulujeme.
Pak už následovalo mytí a ukládání do postelí.
Jediný opravdu propršený den 🙁
[Not a valid template]Dne 9.7.2008 jsme měli výstup na K2. Stávalo se v 7 hodin a 7,30 jsme vyjeli na vlak. Vlakem jsme jeli do Českýho Krumlova od tamtať jsme vyšli na K2. Cesta byla dlouhá a únavná. Všichni se těšili až vylezem nahoru, výšlap se nám vyved, dorazili jsme všichni unavení a v pořádku nahoru.
Všichni se hrnuli na Alexovo auto pač tam měl bagety. Pořádně jsme se najedli a napili a šli jsme se podívat na rozhlednu. Výhled byl parádní. Když jsme se chystali dolů, tak se někomu nechtělo. Šli jsme podél lanovky až dolů po cestě kde byly hodně kameny.
Pár lidí si tam dali na čuňu, až z toho někdo měl hole.
Když jsme došli dolů, měli jsme tam větší přestávku a pak jsme šli do Holubova. Tam jsme šli čekat na vlak a čekali asi 20 minut. Nasedli jsme do vlaku a jeli do Hradce, když jsme dorazili, čekali tam na nás auta, který nás odvezli zpět do tábora.
Když jsme dorazili do tábora měli jsme tam menší odpočinek. Po odpočinku jsme měli rozpravu a šli jsme na večeři a bylo to tak dobrá až si všichni přidávali. Po večeři nám dali volno a to bude tak vše.
Richard
a ještě bych dodal že ti větší někdy kolem 11.00h šli hrát hru černoši a běloši. Hra trvala na tom, že běloši měli bílé tváře namalované. Běloši, Černoši byly k sobě slepený museli mít slepený ruce a nohy každý měl slepenou jednu nohu a jednu ruku k sobě. Motorkáři pro nás připravili větší plac který byl ohraničený svíčkama které hořely. V tom placu jsme se měli schovat, aby nás černochy nenašli běloši. A potom to bylo obráceně. Běloši museli hledat černochy. Byla to legrace jak jsme se tam pohybovali, někteří tam padali, nemohli se zvednout, zasmáli jsme se hodně když nějaká dvojice spadla mimo plac tam kam se nesmělo. Do hnoje to byla největší prdel.
My děkujeme motorkářům, že si snámi dali práci aby jsme se bavili, že pro nás připravovali všelijaký akce atd. Že byli na nás hodní a hráli si s námi pomáhali nám a že byli s námi když jsme je potřebovali. Muselo to dát práci všechno to připravit a my vám za to děkujem
Rýša.
BOMBA 🙂
Tak to vzal tužku do ruky Richard a pojal to po svém.
,,Hole“ z výstupu na Kleť vyfasoval Ivan k vyvrknutému kotníku. O cestu mašinkou jsem přišla, protože jsem ho vezla do špitálu. Ale nakonec to mělo taky něco do sebe. Docela jsme pokecali.
Byl to moc fajn den. Jirka Mačo chtěl na rozhlednu osmkrát a Martínek ani jednou. Radek ho tam nakonec dostal.
Jó, a Bullům těsně pod vrcholem umřelo auto. Prostě K2 nedalo!
Večerní hra se Richardovi očividně líbila, hlavně že v tom hnoji neskončil on 🙂
Náš den začal vstáváním z postele, v osum hodin jsme měli budíček, šli jsme si jako každý jiný den vyčistit zoubky a učesat si vlásky. V půl devátý jsme šli na snídani. Byli šátečky s marmeládou. Pak jsme šli z jídelny do chatek si uklízet náš nepořádek, spíše lépe řečeno svinčík a v devět hodin jsme měli rozpravu. Nejdřív byl táborovej bazar a pak tresty, ale těch nebylo moc, jenom Nikola Pollák dostal trest uklízet a připravovat jídelnu. Pak se žába zeptal jestli chcem na kola a mi jsme řekli že jo, tak teta Volfová vybrala děti a jeli jsme na kola. Zbytek dětí zustal v táboře a nacvičoval si scénku. Přijeli jsme z kol v půl jedný, uklidili je a šli na jídlo. K jídlu byla polívka čočka a druhý knedlík a špenát nebo zelí. A po obědě jako každý den polední klid do dvou hodin,. Po poledním klidu jsme vstali a šli na lavičky. Děti nám hráli ty pohádky. Jedna byla o doktorovi, jedna o červené karkulce a třetí o perníkový chaloupce. Pak jsme šli hrát hru s buzolou a po buzole jsme závodili, jaký družstvo bude mít na sobě víc věcí. Pak jsme šli na večeři a po večeři zas ňáký ty hry. a po hrách nás čeká koupání a po koupání spinkání na druhý den.
Náš odjezd se blíží zítra sme tu poslední den a v sobotu už odjíždíme. Chtěla bych poděkovat všem motorkářům jak se o nás starali a chovali se k nám. Děkujeme vám. Zažili jsme s váma velkou srandu a naučili jste nás plno nových her o kterých jsme nevěděli že jsou. Strašně se nám tu líbilo a ještě děkujeme za ten výjezd. Děkujeme taky Alexovi za to jak se staral, dával a taky pro nás scháněl jídlo. A za ty dárečky co nám věnoval, děkujeme Alexi. To je asi tak vše.
Pavla Dirdová
Večer kolem té sedmé hodiny šli ještě děcka se strejdou Jabou hrát dvě hry. Jedna hra byla taková, že si děti sedli po dvojici a pak si bouchali pitlíčkama o hlavu. A ta druhá hra bylo o tom aby se děcka ve dvojicích ve spacáku dokutáleli co nejdřív k Jabovi.
Co dodat? Takhle nějak to bylo 🙂
…..,,bouchali pitlíčkama o hlavu“…..
Že já se do toho přepisování dávala! Nemůžu se dosmát.
Když jsme ráno vstali, těšili jsme se na celý den, protože jsme věděli, že to je náš poslední den co si můžeme užít. Ráno bylo nádherné počasí, svítilo hezky sluníčko. Všichni piráti jsme se šli umýt. Vždycky po raní higieně sme měli všichni hlad. Vyšli jsme z posádek a přešli na snídani. Po snídani jsme si jako vždycky uklidili paluby. Dopoledne k nám připluli vojáci a ukazovali nám veškerou výzbroj (samopaly, pušky atd.). Bylo to pěkné vystoupení, všem se moc líbilo. Po vystoupení následoval oběd. Po obědě si šli piráti na chvilku odpočinout, abychom byli připraveni na další dlouhou plavbu.
piráti vycházeli po dvaceti minutách. Cesta pustým ostrovem byla dlouhá. Mezi tím jsme plnili úkoly, moc se nám to líbilo. Přišli jsme akorát na večeři. Po večeři jsme měli na našem ostrově sraz pirátů. Povídali jsme si co nás ještě čeká. Večer jsme měli velkou diskotéku, všem se to moc líbilo. Moc děkujeme
Jiřina K.
Moc bychom chtěli napsat a poděkovat některým z motorkářů.
Alex- moc ti děkujeme za tvou upřímnost a za to co jsi tu s námi prožil.
JaBa- tobě děkujeme za všechny akce a výlety co jsi pro nás připravil.
Barča- jsi moc vřelá a upřimná, máš moc dobré srdce k dětem.
Doufáme, že se s vámi uvidíme i příští rok, byly bychom moc rádi
Všem motorkářům moc děkujeme, jak jste se tu o nás dobře starali, hráli si s dětma a naučili jste nás nové hry.
Budeme se na vás moc těšit.
DD Lipová
TÁBOROVÉ HESLO PIRÁTŮ
TO DÁŠ!!!
No a to je vše, přátelé, tjádydádyjá.
Docela mě překvapilo, že dětem z deníku úplně vypadlo nalezení pokladu. Podle mne to byl hodně silný okamžik. Pavučina důvěry, Osvícený a Rozsvícený. Asi už neměly čas na psaní a možná ani chuť. Vlastně jsem na začátku ani nečekala, že se deník takhle zaplní. V deníku chybí hodně důležitých okamžiků a hlavně datování. Úmyslně jsem nic neupravovala.
Během těch 14ti dnů mě děti neustále překvapovaly.
Luffa má rozepsané rozsáhlé povídání, tak se tu časem dočteme i o pohledu dospělých.
Moc se mi líbilo, jak se větší děti automaticky staraly o ty menší. Malí Šulíci byli při hrách neustále u někoho v podpaží.
Těch nezapomenutelných okamžiků je nepřeberné množství.
…..a ….tak nějak….. se na ně zase těším.
A pak odjezd.
Popsání toho okamžiku ukradnu Alexovi. Takhle nějak bych to napsala, kdyby mě nepředběhl 🙂
:
A přišlo sobotní ráno. Na rozpravě jsme dětem předali vlajky a mapu světa na kterou se denně zakreslovala proplutá cesta.
Potom přišlo to nejtěžší. Při loučení tekly slzy proudem………musím přiznat, že jsem tento den nedal ani já. První dítě jsem překousl, druhé jakž- takž, při třetím mi něco spadlo do oka a při čtvrtém mi tam spadl celý autobus plný dětí. Nedalo se to zastavit a zbaběle prásknu, že jsem nebyl sám. Bylo to nádherných 13 dní s dětmi, které stály za to!!
A zároveň s posádkou, která se hned tak nenajde!! Připadlo mi to jako jeden jediný dlouhý den. DÍKY VŠEM!