Tak tentokrát se chystáme na dovolenou bez dlouhého dohadování, kampak a kdopak.
Cíl je jasný. Navštívíme Serži rodinu v Bělehradě a dál se uvidí, kam nás kola zavezou.
26.8.2008
Vyrážíme v 7,30 jen já na CBF 1000 a Pepa na FJR 1300.
Nojo, jen sami dva. Vypadá to na romantickou, manželskou dovolenou.
Je dost chladno a zataženo, asi si užijeme nepromoky.
Hranice bez celníků přejíždíme ve Dvořišti, pokračujeme na Linz, Trieben, po mé oblíbené silničce č. 114 na Klagenfurt. Cesta ubíhá neskutečně dobře, nikde žádné zácpy a v Klagenfurtu jsme nezabloudili, což je téměř zázrak. Tam bloudíme pokaždé. Asi to bylo tím, že jsem před Klagenfurtem Pepu předjela a prostě ho bez bloudění projela :-). Musím se pochválit :-).
Hranice Rakousko- Slovinsko také nehlídají žádní celníci. To se nám to po tý Evropě jezdí, když nemusíme vytahovat pasy. Hraniční tunel vykopali vězňové místní pobočky koncentračního tábora Mauthausenu. Dole u tábora stavíme. Není to asi nejsprávnější místo na sváču. Nebereme si nepromoky, ale naopak svlékáme, co jde. Je hic. Průjezd Slovinskem se nám taky zrychlil. Místo neustálého stavění na ,,plačila“ máme na motorkách nalepeny známky za 17Eur. I Ljubljaní projíždíme v pohodě.
V 15,30 u Rijeki máme na tachometrech 556 km a vidíme moře. Najíždíme na Jadranskou magistrálu a po ní do Crikvenice. Tam se nám nedaří najít ubytování, popojíždíme do Selců. Tady si v kampu kupujeme karavan na dvě noci za 330 Kn.
Docela vyhládlo, jdeme na rybu. Pepa si žádá osliče. Oslič není. Nevadí, mění objednávku na zubatce, ten prý je. Po půl hodině přichází kuchař se slovy ,,zubetec nedobry“ a nabízí lignje. Lignje dobre A JAK! Odpovídám na SMSku: vítá vás VIP, každý den zdarma předpověď počasí. SMSka zpět mi velice překvapivě zdělí, že zítra bude asi převážně pěkně.
Spaní v karavanu by šlo, kdyby mi do očí nesvítilo světlo. Pepa tvrdí, že nejde zhasnout. Ale jde. Zítra ho zhasnu kamenem.
Že tudy nevede cesta do Bělehradu? Že si pořádně zajíždíme? No a co? Já vím! Ale cesta je cíl, né snad?!
Dnes 627 km
[Not a valid template]
27.8.
Dnes motorky i my odpočíváme. Válení u moře, procházení po promenádě atd. Pozoruji, že se to ostatním lidem líbí, vypadají spokojeně. Já tedy ne. Děsná představa dovolený.
Procházíme podél betonových pláží, mezi stánky s nějakým divným zbožím, do Crikrenice.
Jediným zpestřením dneška jsou vynikající saláty z mořských plodů.
A to by tak bylo vše. Při takovéhle dovolené, by se ani nemusel psát deníček. Jó, a přišla mi zpráva, že bude zítra převážně hezky, překvapivé.
0 km.
[Not a valid template]
28.8.
Spalo se dobře, někdo nějak zhasl světlo, nevím jak, já to tedy fakt nebyla! Při snídani se Pepa domlouvá s GPSkou. GPSka zase vyhrává, bude mít volno. Na řadu přichází tužka, papír a kobercovka.
A za řidítka! Popojedeme ještě kousek na jih do Senju a odtud nabíráme směr sever na Otočac. Najíždíme na vedlejší silnici č. 52 a míjíme značku: práce na silnici 23 km. Kruci! Zase enduro. Hrabeme se štěrkem, makadamem, štěrkem, makadamem….. prostě hnus. Kousek před Vrelem nám chyběl už jen jeden kilometr do konce stavby, když jsem viděla Pepu, jak se děsně zahrabal v makadamu a měl co dělat se vyhrabat. Jen jsem si stihla pomyslet: jo tak tam to položím! A víte co?! Měla jsem pravdu, položila! Prostě se mi zahrabalo přední kolo a následně i noha o kterou jsem se chtěla opřít. Byl to takový ten vozembouch v nulový rychlosti, takže se motorce ani mně nic nestalo, ale vztek jsem měla na sebe neuvěřitelný. Postavit motorku na nohy mi pomohli lidé z auta za mnou a hrabala jsem se makadamem dál, až jsem se konečně vyhrabala na asfaltovou, hlavní silnici E71 vedoucí k Plitvicím.
Kousek před Karlovačem odbočujeme opět na vedlejší, tentokrát krásnou, kroutící se silničku směrem na Glinu. To už míříme na východ a tím pádem směrem na Bělehrad. Celá cesta v úzkém pruhu Chorvatska mezi Maďarskem a Bosnou byla úžasná. Žádní turisté, pramálo aut, cedule varující před minami, trošku zapomenutá zem. Projíždíme naprostou rovinou vesničkami z minulého, vlastně předminulého století. Krásné dřevěné baráčky. Kromě těch krásných, dřevěných mě zaujaly baráčky nehezké, rádoby moderní a hlavně rozstřílené. Divně na mne působily domy s dírami ve fasádě a se satelity na střechách. Nechápu. Že by si tu lidé nechávali rozstřílené fasády jako ošklivou vzpomínku? Serža mi tvrdí, že ne, že prý je jim jen jedno v čem bydlí, hlavně že se mohou dívat na telku z celého světa.
Jedeme tímhle zvláštním územím k Hrvatske Dubině a dál směrem na Pakrac. U Lipiku stavím na focení Lipicánů. Ať mi třeba Pepa ujede, ale hřebčín Lipicán, založený v roce 1506 musím vyfotit.
[Not a valid template]
Projíždíme pár set kilometrů bez cedulí Zimmer frei, je to příjemná změna po cestě kolem moře. Jeden háček to má. My bychom nějaký ten zimmer k večeru potřebovali. U Požegy se vracíme do civilizace, ubytování tu ale taky není. Přijíždíme k vesnici Velika, v mapě slibující národní park Papuk, lázně, kamp, ubytování. Trochu ospalé místo, o kampu nikdo neví, ubytování je prý pár km jižněji, nebo alespoň prý bývalo. Po delší době opravdu nacházíme příjemný penzion, jehož obyvatelé se trochu diví, že jim přijeli zákazníci. Po ubytování a smytí prachu z cesty se vydáváme pěšky asi 4 km zpět do Velike někam na jídlo a pivčo. Téměř bez úspěchu. Přichází mi SMS, že prý bude převážně pěkně a ještě jedna od Ficcuse- Schůze MzH Tribunj, pátek!
Dnes ujeto 447km
[Not a valid template]
29.8.O8
V ceně za ubytování 120kn je i mufí = obrovská snídaně a hlídané parkoviště – dvorek s pekinézem.
Pakujeme a vracíme se opět, tentokrát na motorkách, do Velike. Dominantou parku Papuk je zřícenina Stari Grad 953m/nm. Ten zdoláme i přes Pepovo remcání, proč se každá zřícenina musela stavět zrovna na kopci. Celé území pamatuje lepší časy, jsou tu vybydlené hotely, kostel se zázračným pramenem, který netryská, asi zavřeli ventil pro nedostatek turistů, termální bazén. Ten je funkční a strávíme u něj zbytek dopoledne. Snad má alespoň léčivou vodu, no nevím, nijak to na sobě nepozozuju. Moc mě to povalování nebaví, nacházím na baru prospekt na park Jankovački a ženu Pepu za řidítka. Podle prospektu je tam krásně, 35 metrů široká hráz vodopádů, to musíme vidět. Po chvíli najíždíme u nějakého lomu na štěrk, makadam, štěrk…..buď jsme zabloudili, nebo park Jankovački vidět nemusím. Vracíme se, hledáme jinou cestu, nacházíme kamp o kterém místní neměli ani ponětí. Je naprosto nádhernej, ale zavřenej.
Od pocestných zjišťujeme, že námi hledaný park je opravdu veli lepo a musíme ho vidět, jen je tou cestou za lomem ještě 18km. Nemusíme ho vidět! Odmítám další enduro.
[Not a valid template]
A tak opouštíme Papuk, pro turisty jako dělaný, ale bez turistů, najíždíme na hlavní, směr Požega, Dagovo na východ. Děsnou rovinou, bez té včerejší romantiky, ale naopak v příšerném provozu smrdících náklaďáků, silnicemi stále horšími a horšími, provozem dost nebezpečným, kde je třeba pořád myslet na to, co který řidič náklaďáku udělá naprosto nepředvídatelného jsme se konečně dostali k srbským hranicím. Na hranicích mají pocit, že je motorkáře třeba trochu prověřit,
s důležitým výrazem na tváři si dlouho prohlíží papíry, obchází motorky a nakonec se vyptávají, kam a proč jedeme. Po naši odpovědi, že za rodinou našeho zetě, roztávají, chválí dceru, že si vzala kluka z Bělehradu a na cestu nám mávají.
Stavíme na první benzínce, chci koupit mapu Srbska. Není, vlastně je, ale nějaká podivná. Tak alespoň měním Eura na DIN. Kurz je taky nějaký podivný.
Najíždíme na dálnici. Podle očekávání je dost mizerná, děravá a proti očekávání překvapivě s malým provozem.
Před Bělehradem provoz houstne, řidiči jezdí hodně rychle s rukou na klaksonu.
Na smluvené místo dorážíme v 18,45 a voláme Seržovi, chce- li nás, ať si nás vyzvedne. Asi nás chce, přijíždí za okamžik. Vede nás trochu ošuntělými, otlučenými uličkami domů. I průčelí jejich baráku vypadá nevábně. O to příjemnější je překvapení vevnitř. Z minidvorečku vedou dveře do čtyř baráčků. Tří rozbitých a jednoho krásného. Paní Jandrič vybudovala v tomhle zanedbaném městě oázu. Baráček je krásnej, skvěle a prakticky vybavenej. Nechybí ani hezounká minizahrádka. Pravda, trpaslíky bych na svojí zahrádce mít zrovna nemusela, ale když se ji to líbí……Nakonec plus pro mne. Divže jsem se neosypala, když jsem na radu Serži kupovala pro maminku dárek. Sprostého, hnusného, plastového trpaslíka. A jí se fakt líbil! Hurá, do poslední chvíle jsem se bála, že si ze mne zeťák utahuje a že je v dohledu pěknej trapas.
Předáváme si trpaslíky i ostatní dárky, likvidujeme skvělou mufí večeři připravenou Márií a vyrážíme do ulic. Kromě nás a všech Jandričů tu jsou i Honza s tetou Máňou. Dorazili za námi autem.
Průvodcovství po nočním Bělehradu se ujal Serži brácha Markič. Vykládá nám o kostelích, hradbách, obyvatelích, nočním životě vedeném hlavně na řece a je vidět, že ví o čem mluví.
Ve 23 hodin je město téměř prázdné, prý je brzy. Diskotéky, noční podniky a ulice prý ožívají až po půlnoci.
Hlavní prohlídku si necháváme na zítřek, chystáme se do postelí. Domácí nevěří, že tak brzy, ale nedáme se a tak před jednou opravdu uleháme.
Dnes najeto 330km
[Not a valid template]
30.8.2008
Kohout! Tady uprostřed velkoměsta! Nechápu, proč si už dávno u Jandričů neudělali kohoutí polívku. Prý udělali, ale soused si pořídil dalšího ranního řvouna. Bezva, v jednu spát, v pět poslouchat kohouta a nemyslím si, že se mi tady podaří jít spát před půlnocí. Začíná to vypadat jako normální dovolená. Z okna našeho pokoje sleduju nedaleký panelák. Čekám kdy spadne. Tak prý ještě chvilku vydrží. Serža říká, že takhle nahnutý je už léta, že se nahýbá jen pomalu, jako nakonec spousta zdejších budov. Celý Bělehrad je postaven na písku a je to znát.
V 10h se prý máme naloďovat na výletní loď po Dunaji. Času dost. No, předtím musíme pojíst opět mufí snídani a hlavně počkat na Márii, Sašu a Sáru. Mají zpoždění. Velké. Maminka začíná soptit a balit jim snídani sebou. Doráží na poslední chvíli, nasedáme do aut a vrháme se do ucpaného města. Způsob zdejšího řízení se mi zdá poněkud podivný. Je třeba houkat, cpát se z jednoho pruhu do druhého a vzápětí zpět, u toho telefonovat, gestikulovat na ostatní řidiče, šlapat ve vteřinových intervalech střídavě na plyn a brzdu. Mírně opocená jsem si oddychla, když Mária zaparkovala.
Zácpa je tu běžný jev. Není divu, přes široký Dunaj vede, v tomhle velkoměstě, jen jeden most. Brankův.
Dobíháme na loď. Pepa chvilku doufal, že nám odpluje ( nemá rád vodu, nemá rád lodě), ale neodplula, počkala. Plujeme chvíli po Dunaji, chvíli po Savě vlévající se do Dunaje , Maria s rodinou snídají, Pepa a pan Jandrič ucucávají pivo a sledujeme poříční život. Břeh není vidět za hradbou železného šrotu, který pamatuje lepší časy. Mezi starými loděmi nachází trošku místa rodinka cikánů a pere koberce. Prý to dělají každý víkend. Prostě čistotní. Kromě šroťáku kotví u břehu i spousta různých diskoték, rodinných domečků atd. Na vodě se prý neplatí daň, tak proto.
[Not a valid template]
Konec plavby, teď po svých. Na hradby, naproti historii Bělehradu. Markič perlí, je naprosto skvělý průvodce. Všechno ví a umí to říct. Ale že by vyprávění bylo moc veselé, to tedy ne! Dějiny tohoto velkého města určuje jeho poloha. Díky ni je nazýván branou Balkánu, či dveřmi střední Evropy. V Markičově výkladu převládají slova: vypálen, zničen, zbořen, poražen, dobyt, zdrcen, bombardován. Ale vždy znovu postaven! Bělehrad má hodně pohnutou minulost( i nedávnou), ale bohužel nemá žádné báje a pověsti. Asi místní neměli při všech těch válkách, epidemiích atd. čas a náladu na vymýšlení mýtů. Škoda. Markiče to dost mrzí, tak jsme si slíbili, že nějaké do příště vymyslíme.
Díky stálému boření a znovustavění jsou místní památky většinou dost mladé. Markič se nás snaží ohromit daty 15??, 16?? a já mu na to odpovídám, že první zmínka o Habří je v roce 1264. 🙂
Po tůře horkými ulicemi kolem kostelů, pomalovaných domů jsme dorazili ke stánku s vyhlášenou pljeskavicí. Stánek nevypadal nejvábněji, ale prý tu už 30 let na pljeskavici nikdo neumřel. Bodejď jó, byla vynikající.
Přes pěší zónu, park, opět kolem hradeb docházíme mírně umoreni k autům.
[Not a valid template]
U Jandričů odmorime. Mezi tím přijíždějí Siskini. Sami, bez pomoci až na místo. Jo jo, to se pozná haberská inteligence.
Jedeme na večeři do restaurace Šaran- česky Kapr. Siskini si vylosovali jízdu s Marií a my se Sašou. A je to tu znovu! Brzda, plyn, houkačka, brzda, plyn, houkačka…..
U Siskinů v autě ještě k tomu radio na doraz, tanec, zpěv a stažená okénka. Konečně jsme se, kupodivu bez bouračky, dostali k restauraci u řeky.
Čeká nás zdolávání obřích porcí vynikajícího jídla, hlavně ryb. Při jídle nám hraje bezva banda muzikantů přímo u stolu. Nevím proč, ale tipují nás na Rusy. Chtějí nám udělat radost a hrají nám Kaťušu. Večer se svižně rozjíždí, a doma nás ještě pan Jandrič nalévá slivovicí. Je dost dřina se mu vymluvit a jít spát, ale fakt už zase sotva koukám. Je jedna po půlnoci a kohout za chvilku vstává.
ZASE 0 KM 🙁
[Not a valid template]
31.8.2008
KOHOUT!
To se mi snad zdá! Nebo vlastně, bohužel, nezdá.
Ani mi to moc nevadí, konečně si dnes zase sedneme na motorky a já už se na to těším. Ale předtím se musíme zase pořádně nasnídat, protože paní Jandrič trpí utkvělou myšlenkou, že když nás nevykrmí tak dozajista zhyneme. A pak přijdou na řadu mapy, turistické průvodce, prospekty atd. Markič s maminkou nám radí, co určitě musíme v Srbsku vidět. Rozhodně Ostrog! Skalní klášter srbské pravoslavné církve. Siskinka a já nadšeně přikyvujeme, Siskin hudruje, že nebude podesáté přeprogramovávat GPSku a Pepa nás upozorňuje, že se jede nejkratší cestou do Molunatu, protože tam má slovo se štamgastama před krámkem a čeká na nás Andrejko. Konečně pakujeme. Ptám se Serži, zda mi Pepa namazal řetěz. Serža to zjišťuje slovy
,, pantáto, namazal jste panímámě řetěz?“ Mám divný pocit, že ke mně můj zeťák nemá dvakrát úctu. Je třeba se s ním rozloučit, poslat ho s maminkou a tetou Máňou zpět do Čech a vyrazit na jih.
[Not a valid template]
Pokračujeme v dovolené ve složení
Pepa FJR 1300
Siskinka GS 500 E
Siskin Caponord
Barča CBF 1000
Honza doprovod WV Scharan
Jandriči se s námi nějak těžce loučí, tak nás ještě Serža, Maria, Markič a tata jedou vyprovodit za Bělehrad
Honza po pár set metrech plaší. Předjíždí kolonu, zastavuje a tvrdí nám, že u Jandričů zůstaly nějaké motoboty, že to určitě ví! Koukáme si na nohy, nikdo z nás bos nejede. Jedeme dál směr Čačak, odbočujeme na Valjevo. A už v tom zase lítáme, vyfrézovaná silnice, díry, štěrk. Jó, to jsou ty naše výlety na východ. Ve Valjevu měníme směr na Požegu a najíždíme na krásně kroucenou silnici s nádhernými výhledy. DOVOLENÁ, HURÁ!
Nahoře stavíme na foto, čůrání a výměnu dojmů. Honza má dojem, že mu odešel ventilátor. Stejně skvělou cestou dojedeme do Požegy, tam trochu ( no, trochu víc) bloudíme a motáme se. Nakonec se vymotáme na Bajinu Baštu. Zase stavíme a likvidujeme dort od paní Jandrič. Pořád se rozhlížím, zdá se mi, že nám někdo chybí. Je nás, oproti jiným dovoleným, hrozně málo a pár lidí mi tu vysloveně chybí.
Vjíždíme do národního parku Tara a na nejkrásnějším kopci s nejkrásnějším výhledem nás vítá obří, betonový monument.
Hledáme spaní, jedu kousek napřed okouknout cedule a u zavřeného hotelu mě jde přivítat bernardýn. Nevypadá zle, spíš by si asi hrál, ale představa tohohle telete, kterak mi skočí na motorku mě nutí přidat plyn. Vůbec tu je dost toulavých psů. Ne tolik jako v Rumunsku, ale přesto to je problém. Prý se řeší kastrací placenou z fondů nadace Brigit Bardot a psů prý opravdu ubývá. Nacházíme krásný, úplně prázdný kamp. Pán z přilehlé restaurace pravil, že se můžeme zabivakovat kdekoliv a zdarma. Zato mu jdeme udělat útratu. Nemá točené pivo, popíjíme lahvové. Prohlížíme mapu a v jedné chvíli zděšeně zjišťuji, že má Siskin v ruce pastelky. TO NE! To už tu jednou bylo! Pastelky mu zabavuju!
A dneska fakt brzy spát.
ujeto 257km
[Not a valid template]
1.9.2008
Ráno mě nebudí kohout. Příjemná změna. Trochu se poflakujeme, fotíme seníky, Siskin si zase hraje s GPSkou, Pepa si prohlíží boty a zjišťuje, že má ošmejkané podrážky, prý od rozletů a přistávání. Do téhle idylky přichází paní bačová se stádem ovcí a s ovčáckými psy. Spouště foťáků cvakají a Pepa nás varuje, ať nefotíme, nebo ty chudinky chlupatý dostanou na hlavy igeliťáky. Ale ne, tahle paní je vstřícná a přátelská, ne jako ona medvědářka u Siněvirského jezera, která strčila medvědovi igelitku na hlavu, abychom ho nefotili. Při odjezdu nás psi paní bačové nechávají v klidu odjet, jen na Pepu se zuřivě vyřítí. Asi nejsou příznivci Yamahy.
[Not a valid template]
Vedeme naše stroje mezi skalami, hlouběji do NP Tara. Stoupáme, klesáme, pravá, levá, prostě bezva. A ta panorámata! Projíždíme tunely, objíždíme přehradu a na ní zakotvené načančané baráčky, vyjíždíme trošku horší silničkou někam do kopců. Nahoře se Siskin ptá, kam že to vlastně jedeme. Vzhledem k tomu, že mi ostatní jedeme za ním, se mi zdá ta otázka mírně nemístná. Před jedním z nemnoha ošuntělých baráčků sedí parta chlapů. Dost nevěřícně na nás zírají, asi tu nejsou na motorkáře zvyklí. Pak si nás i fotí. Vracíme se stejnou cestou, jiná tu není. Stavíme u horského potůčku, abychom se v té romantické nádheře trochu opláchli a pánové si dali trošku mokrého endura.
[Not a valid template]
Jedeme znovu přes Baniju Baštu, Siskini si vaří čočku a my s Pepou jdeme na jídlo do hospody. Je výborné a je ho hodně. Balím nám ještě sendviče na večeři.
Pomalu opouštíme krásný park Tara, míříme na Užine a věříme, že nás vedoucí Siskin vede dobře. Vzhledem k tomu, že se občas ptá, kam že to vlastně jedeme, si nejsem zrovna dvakrát jistá. V Čajovici staví a ptá se, zda jsme nechtěli do Sirogojno a zda už jsme to nepřejeli. Fakt výbornej vedoucí 🙂 .
Tím se ale dostáváme na úplně novou, krásnou, úzkou silničku, ještě neznačenou na mapě, vedoucí v mírně zvlněné, holé přírodě kraje Zlatibor, vyhlášeném výrobou ručně pletených svetrů.
Fakt tu babky v černém chodí po silnici a za chůze se jim kmitají v ruce jehlice. Ve vesničce Sirogojno prolézáme stánky s pletenými uměleckými díly a navštívíme skanzen. Pěkně připravené pro turisty, jen těch turistů tu je pomálu. Vůbec se mi celé Srbsko zdá, jakože by se rádo ukázalo světu, jen ho ten svět zatím moc vidět nechce.
[Not a valid template]
Poradu kudy dál, zda zpět onou krásnou, ještě nezmapovanou silničkou, nebo spojkou již zmapovanou, ale v mapě bílou, ukončuje Honza rozhodnými slovy, že spojkou, že bude dobrá, že je to přece jasný. Říká to tak přesvědčeně, jako by tudy jezdil pravidelně 2x týdně. Asi to tu zná. Nezná! Po chvíli nám opět začíná offroudek. Stavíme po pár kilometrech u můstku a Siskin jede dopředu na výzvědy. Vrací se se slovy, že on by to na Caponordu dal, ale my na cesťákách ne. Srb s nápisem na tričku- KOSOVO JE SRBSKO- nás přesvědčuje, že to projedeme a že je blbost se vracet a objíždět nějakých 15 km zpět, když dopředu to máme pouhé 4 km na hlavní. Věříme Siskinovi, otáčíme a vracíme se.
Hledat další cestu bez ukazatelů není zrovna snadné, věříme Siskinovi, jedeme za ním i když on opět neví kudy kam. A tím se opět dostáváme kam? No jistě- zase enduro. Sice se nás snaží přesvědčit, že tohle určitě projedeme, ale už mu zas tak moc nevěříme. Prohrává, točíme, vracíme se zpět Sirogojno, Čajovica. Docela bychom si krásný kraj užívali, kdyby se nesmrákalo. Na hlavní najíždíme už za tmy a to se hledá nocleh blbě. Po pár neúspěšných pokusech bivakujeme v Nova Valis v hotelu Jezero. Trochu se snažíme o party, ale moc nám to nejde, jsme nějak utahaní. Siskin se ptá, kam jedeme a Pepa se ptá, kdy už konečně budeme v Molunatu.
242 km
[Not a valid template]
2.9.2008
Nebudí nás kohout, zato nějaký umělec za volantem auta. Nevadí, už je půl osmé. Spalo se dobře, Honza nechrápal 🙂 .
Celý hotel se zastavil v čase kdesi před dvaceti lety. Vrchní je v umolousaném černém a vzhledem k tomu, co podává za patoty místo kafe je to výstižné. Dostáváme s Honzou kávu divnou, snad černou, bez lžiček a s želé. Varujeme Siskiny, objednávají si raději kávu bílou, ale nedopíjí, prý se to nedá. S jídlem je to velmi podobné.
Platíme 3 690 DIN, Siskin se ptá kam jedeme, Pepu zajímá, zda už dneska dojedeme konečně do Molunatu. (nedojedeme 🙂 ).
Naše motorky kopírují tok krásné řeky Lim, nezastavujeme na focení. Siskinka si stěžuje, že Siskin chytá Pepovo móresy. Opouštíme Srbsko a vjíždíme do Černé hory. Tady už to máme dost zmapováno. Tak uvidíme, co se změnilo. Hned za hranicemi tankujeme benzín barvy a zápachu močůvky.
V Mojkovaci odbočujeme směrem na NP Durmitor. Zase jedna skvěle dovolenková cesta, trochu si ty zatáčky užíváme, až nahoře nás zastavuje výhled na kaňon řeky Tary a hlad. Snídaně nestála za nic. Pojíme nad nejhlubším kaňonem v Evropě. Dravá Tara si tu vyhlodala díru do země místy až 1300m hlubokou. A dlouhou 78km. A táák krásnou.
Jsme v lyžařském ráji i pekle. Okolo nás dost pěkné kopce, mapa povídá, že nejvyšší, Babin zub, má 2253m/nm Na odpočívadle je pomník jednoho z lyžařů, ostatní tvrdí, že byl podobný Pepovi. Ani bych neřekla, nikdy jsem neviděla Pepu s lyžemi přes rameno.
Je tu docela živo. Po neturistickém Srbsku si nějak těžko zvykám na turisty v Montenegru.
Postupně tu zastavují autobusy, pasažéři pokukují po Taře a po motorkách. Když si již osmý fotí FJRu tak se Pepa začíná shánět po velikém igeliťáku.
Dost hloupých řečí, jedeme dál.
Řeka Tara vyhloubila svým tokem krásný kaňon a my si teď užíváme jízdu podél něj. Nevím, zda mám řídit, zastavovat na focení, koukat po zpěněném proudu Tary. Je to prostě úchvatné. Před šesti lety tu byla příroda stejně nádherná, jen cesta kolem řeky připomínala tankodrom a nepotkali jsme žádné auto. Teď tu gumy našich motorek šustí po bezchybném asfaltu, potkáváme spousty aut a autobusů.
Zastavujeme se Siskinkou pomalu za každou zatáčkou, každá otevírá nový pohled. Chlapi na nás čekají u mostu Djurdeviča Tara. Most je vysoký 135m, dlouhý 154m, postaven byl v roce 1937 a během války si zažil své příběhy. Svou roli v nich hrálo nějaké to zničení, nějaká smrt a tak se mi o nich ani nechce psát. Teď je tu prostě krásně. Před pár lety opuštěné místo, hlídané dvojicí vojáků, kteří na nás hleděli nevraživě, je dnes místem turistickým. Stánky, restaurace, autobusy, davy lidí. U jednoho stánku chlapi popíjejí pivo a lžou mi, že je nealko.
[Not a valid template]
Vydáváme se dál do Durmitoru, směrem na Žabljak. Durmitor je nejvyšší pohoří Černé Hory od roku 1980 zapsané v UNESCU. Bobotov Kuk se svými 2523 m.n.m. se pyšní prvenstvím mezi montenegerskými kopci. Prý jsou tu patrné stopy ledovcové a tektonické činnosti. To nevím, jen vím, že se mi tu moc líbilo. Ostatním už dlouho vyprávím, jaký je to krásný, zapomenutý kraj. Mírně zvlněné kopečky ( údolí do U jsou prý důkazem pradávné přítomnosti ledovců), sametové pastviny, koberce ocúnů. Hrozně se tam těším a jsem hrozně zklamaná. Místo sametových pastvin rozryté stavební parcely, místo ocúnů bagry. Rostou tu odporné kuči s plechovejma střechama. Hnus. Mojí náladu vytušilo i nebe a pořádně nás vypláchlo. Naprosto promočeni dojíždíme k Crnu jezeru. Celou naší cestu mám děsně nepříjemnej pocit, že je nás letos na dovolený hrozně málo, teď nám tady jakýsi podnikatel nabízí množstevní slevu na ubytování. Hrdě odmítáme ( až se setmí budu litovat) a platíme jen parkoviště a vstup k jezeru. Za osobu 2E, za motorku 0,5E a za auto nic. Nechápeme logiku, ale to nevadí, hlavně, že už neprší. V jezeře je nějak málo vody, procházíme se na břehu jezera dlouhého přes 1km a hledáme nejfotogeničtější pohledy. Jezero prý napájejí malé říčky, aby ho při odtoku o vodu připravila řeka jen jedna, podzemní, vlévající se do Tary. Někde tady, v jeskyni, sídlil za války štáb partizánů vedených samotným velikým Titem. Užíváme si romantííky, jen Siskin naprosto neromanticky odstřeluje kachnu kamením. Lákám bandu k výstupu na kopec Crvena Greda vysoký pouhých 2200m.n.m. Zase prohrávám.
[Not a valid template]
Jezero opouštíme nádhernou krajinou. Tak tohle si pamatuji, to je Durmitor! Sametové pastviny, zvlněné kopečky, koberce ocúnů. Před vidinou najíždějících bagrů zavírám oči. Z náhorní planiny Durmitoru sjíždíme uzounkou silničkou, před námi náklaďák, autobus, za námi Land Cruser.
Cholerickej řidič Land Cruseru se před nás dostává bez problému a pak se opírá o houkačku a troubí a troubí. K předjetí autobusu a náklaďáku mu to nepomohlo. Po pár zatáčkách se mu adrenalin valí už i z výfuku, strhává volant doprava, opouští asfalt, řítí se přes kořeny, výmoly, roští, kličkuje mezi stromy a dostává se před kolonu. Zastavuje před náklaďákem, vylítne od volantu a jde dát řidiči do huby. To se tedy nestalo, ale podle gest a výrazu v obličeji k tomu nebylo daleko.
Bez dalších veselých historek dojíždíme do Šavniku a ubytujeme se v hotelu. Platíme 20Eur za osobu s odračkom.
Jdeme popít do hotelové hospody, ale jsme tu sami a obsluha je děsně uzívaná. Přesto chvilku posedíme, Pepa chce do Molunatu na lavičku se štamgastama a ptá se, jak daleko to máme domu. Siskin programuje GPSku ( a mám zanést do deníčku, že výjimečně už večer ), nabízí jí cesty trajektem, na kole a zjišťuje, že do Habří to máme jen 1 481km. Siskinka fotí Pepovi vlasy ( Siskin neuctivě tvrdí, že jeden vlas), Ficcus píše, že nemá náboje a jsou v Rakousku
( tomu fakt nikdo nerozumíme) a pak mám v deníčku zápis nečitelným Siskinovo písmem a vůbec se nemůžu dočíst, co se dělo.
Ujeto 223km
[Not a valid template]
3.9.2oo8
Hanka má hnačku. Umí to říct jen česky, slovensky, německy, anglicky, ale neví jak si říct o prášek montenegersky. Dole na náměstí je lékárna, Pepa ji tam posílá, ať jim jde ukázat, jaké má problémy. Asi nejsou její problémy tak velké, ukázat se nejde.
Už od rána courám městem a fotím, zase má nespavost. Ale vůbec mi to nevadí, je tu krásně.
Pozoruji policajty ze Sant Tropez v akci. S čepicemi na stranu si pročítají noviny, polehávají po autě, s místními řidiči zažertují, pokecají, na nemístní si zahrají na důležité policisty a pak jako by do nich střelilo. Čepice si na hlavách fofrem urovnávají, staví se do pozoru, tváří se tak vážně, že se nemůžu nesmát. Přijíždí jakýsi pupkáč, asi šéf, pokyne jim a opět odjíždí. Až ke mně je slyšet jejich hluboké oddechnutí, a už si zase pročítají noviny, polehávají po autě….
Začínáme se pakovat na motorky, páni strážníci se na nás zdálky dívají, dobře se baví a očividně čekají na nejlepší dnešní úlovek. Výprava nám dost dlouho trvá, šponuje se mi řetěz, kontroluje zabezpečení motorek, sledujeme stoletou babku štípající dříví, až to ty policajtský tajtrdlíky přestane bavit a odjíždějí. Učiníme to samé.
[Not a valid template]
Opět míříme na jih směrem na Nikšič. Dáváme si 17km vraceček a pak fantastických 10km krásných dlouhých zatáček nádhernou krajinou, kterou rozděluje úzká silnička na dva světy. Pohled vlevo připomíná jižní Čechy a vpravo to vypadá jako z mayovky. Vůbec bych se nedivila, kdyby se tam ukázal Vinetou.
Romantickou nádheru kazí jen všudepřítomné skládky a nejzajímavější je ta kouřící, na které se popásají kozy. Zase nestavíme na focení 🙁 . Městečka v Černé Hoře jsou k uzoufání špinavá a plná cedulek s nápisy: Neka bude cisto! No tak snad.
V Nikšiči nás čekají nové směrovky( pamatuji, že tu před lety nebyla jediná ), a zácpa. Obojí mě mírně překvapilo. Z Nikšiče následujeme Siskina o němž si myslíme, že jede na Ostrog. Nejede! Neví kam jede a tak prostě jen tak jede. Začínám se bát, že má v hlavě enduro. A víte co? Jo, má ho tam! Zjišťujeme to na dlouhém mostě, někde na šotolině, kde jsme rozhodně nechtěli být. No tak prý chtěli. Je to Carev most a chtěli jsme ho vidět. No jak kdo! A pak…… normálně začínáme bloudit. Siskin tedy prý ne, ten prý jen jede, neví kam, ale přesně tam chce. Někde, nevím kde, na nějaké křižovatce dvou mizerných cest stavím nějakého popa v Caddyně Vypadá tak úžasně, že zapomínám na bloudění, rozvíjím rozhovor ( ptá se, zda umím řecky 🙂 )
a čekám, že si ho Siskinka pěkně vyfotí. NE! NEVYFOTILA! Největší chyba letošní dovolené! Pop nás posílá zpátky s tím, že jsme úplně blbě. Až na Siskina mu to všichni věříme a vracíme se.
A opět Nikšič, a opět zácpa. Vyjíždíme z Nikšiče jinudy, Siskini se rozhodují, že už je dlouho nuda, chtějí nás potěšit a najíždějí na rychlostku v protisměru. Zůstáváme s Pepou stát a nevěřícně zírat, naproti stojí a nevěřícně zírá nějaký řidič náklaďáku. Ztrácí se nám i Honza.
[Not a valid template]
Po čase se opět setkáváme a nacházíme správnou silničku k Ostrogu. Je uzounká, rozbitá, samá vracečka. Jsem šťastná, že tu není ten správný turistický ruch. Na den Sv. Vasilija a v den Nanebevzetí Panny Marie sem prý zavítá až 20 000 poutníků. Nechtěla bych tu potkat autobus v každé zatáčce. Mám divný dojem, že vidím nedalekou budoucnost a v ní nepřetržitou šňůru aut a autobusů nahoru a dolů. Ale cíl, támhle nahoře, ve skále, stojí za to. Paní Jandrič říkala, že Ostrog musíme vidět a měla pravdu.
OSTROG prý založil, vlastně zasekal, v roce 1665 spolu s dalšími 30ti mnichy biskup Vasilij. Chtěl vybudovat skalní dílo, které by odolalo tureckým nájezdníkům. A povedlo se. Tady, v 900stech metrech nad mořem vytvořil nádhernou stavbu, celou vsazenou do skalní stěny, vysoko nad korytem řeky Zety. Vypadá to impozantně a určitě to splnilo účel. Sám Vasilij Ostrožský tu zemřel v roce 1671 asi přirozenou smrtí. O nějakém zlém Turkovi jsem se nic nedočetla. Tam, kde Vasilij zemřel, prý vyrašila vinná réva, která plodí uzdravující hrozny dodnes. I voda v kašně má léčivé účinky. O tom se přesvědčují poutníci celá staletí. Procesí poutníků za zázraky sem začalo proudit už za života Vasilije a nepřestalo doteď. Je tu pro ně vybudována i ubytovna.
Při vaření oběda, kousek pod Ostrogem, určitě ještě na posvátné půdě, kam jistě nepatří naše vařiče, paštiky, kraťasy, tílka, k nám míří jiný pop. Čekám, že nás vyžene a on se místo toho ptá Honzy, kolik stálo jeho auto. Po odpovědi zbělal a jistě by omdlel, kdyby se do hovoru nevmísil Siskin s upřesněním, že Honza mluví v korunách a pop v eurech.
[Not a valid template]
A zase za řidítka, a zase na jih. Pepa se nemůže dočkat Molunatu. Trošku ho znechutíme rozhodnutím jet kolem Skadarskeho jezera. Tuší další fotící zastávku a Siskinka ho neuklidňuje ani ujištěním, že si fakt nepůjde sáhnout do vody. Samozřejmě jezero fotíme a Siskinka si jde do vody sáhnout i přes Pepovo mračení.
U moře je horko! Nejen od sluníčka, ale i od rozsáhlých požárů. Sjíždíme k moři jedním z nich. Hasící vrtulník pokropí i nás. Tady měníme směr jízdy. Doteď jsme mířili na jih a teď míříme na sever. To znamená, že se blížíme k domovu. Jízda po pobřeží je pomalá a nudná. Kdesi v Herceg Novi se budím otevřením plexi. Ještě chvilku a fakt usnu. Na hranicích s Chorvatskem čekáme na Honzu. Někde se ztratil, nebo zase platí pokutu. Neztratil, neplatí, kupoval cigára.
Celník motorky odmávne a chystá se zničit Honzu. Ptá se ho kolik má cigaret, alkoholu, marjánky.
Honza zamlčuje jak se dá a když už se nedá tak to hází na nás. Celník je asi motorkář, roztává, mává nám a Honzu pouští.
Pepa už cejtí ve vzduchu vůni specialit z kuchyně u Andrejka, crna vína, slyší volání molunatských štamgastů, začíná se přihlouple usmívat a bere za plyn. Za pár zatáčkami leží jeho vysněný MOLUNAT!
Molunat jsme s Pepou našli před pár lety, když jsme hledali nejjižnější místo, kam můžeme na motorkách dojet. Za Molunatem už byli jen vojáci a ostnaté dráty.
Tenkrát to bylo místo hodně zapomenuté a ubytovat se dalo jen u Andrejka, Chorvata ze Zadaru, který tu tráví léto v baráku po rodičích. Přestavěl si ho na pěkný penzion s restaurací. Jen ti turisté mu tu trošku chyběli. Snad proto, že jsme se mu sem ze začátku často vraceli, si nás oblíbil a my jeho vlastně taky. Je to sympatický chlapík, na Chorvata úžasně pracovitý. Dneska je to místo už trošičku jiné, zmáhá se. Ale ještě pořád tu je, ve srovnání s celým pobřežím, úžasný klid.
Triumfální vjezd do naší oblíbené vesnice nám pokazil autobus. Zrovna vyjíždí a my se mu musíme uhnout. Siskina dokonce donutil zařadit Siskince zpátečku. Jako bychom po těch letech, co sem jezdíme, nevěděli, že tu MHD jezdí pravidelně v 17,11!
Andrejko nám mává z jeho terasy a my se jedeme tentokrát ubytovat do campu.
Ale hned po postavení stanů se jdeme samozřejmě přivítat a hlavně dobře nadlábnout.
Andrejko nás prý moc rád vidí, ptá se na Lucku se Seržou, říká, že měl rekordní sezonu, prý má pořád plno, přináší nám jídelní lístky a na uvítanou gratis flašku vína a rakije.
Tak tohle je Pepův večer, je celý rozzářený, sem se těšil už 8 dní a 2 432km a nechápe, jak nám to mohlo takhle dlouho trvat.
Píšu domů, že jsme po osmi dnech a 2 432 km dorazili k moři a Kačenka mi odpovídá, že po 17ti schodech a pěti minutách ve sprše dorazila do kuchyně.
Jíme, popíjíme, vyprávíme zážitky z cesty. Siskin se honil s nějakou audinou, Siskinka prý zabila ptáka a měla blikací den, Honza zdržoval nějakou holku z golfem, mě si vychutnával jinej golf a Pepa ho za to vzal zprava. Siskin si stěžuje, že by jako nadvelitel měl mít přehled, kolik má kdo piv a ten že teď ztrácí a je z toho celý roztrpčelý, Honza si hraje s čípíeskou, Pepa plánuje cestu domů. Sledujeme plcha, lezoucího v roští nad našimi hlavami. Prostě je vše v pořádku, užíváme skvělý, dovolenkový večer a je nám náramně.
Ujeto 306km
[Not a valid template]
4.9.2oo8
Pepa vyhlašuje odpočinkový den! Prý si dojede do Cavtatu pro noviny, zajde s místníma na lahváče a pak se nehne od Andrejka. Už nás má dost!
Loňský odpočinkový den pro nás ostatní znamenal docela slušnou tůru po skalách. Tak uvidíme, co dneska.
Siskinka navrhuje jízdu do Cavtatu zpestřit batůžkařením. No nevím, jestli se mi chce za Pepu sedat. Ale jo a ještě to vylepšíme. Vzpomeneme na mladá léta, kdy jsme neznaly pojmy jako je páteřák, motohadry, motoboty a sedáme si za ty naše chlapy jen tak v šatičkách a pantoflíčkách.
Holej nerozum! Tyhle fotky se nesměj dostat do rukou našim kamarádům, kterým kážeme o správném oblečení na motorky!
Cestu si vysloveně užíváme, fotíme, rozhlížíme se.
V Cavtatu si Pepa kupuje noviny, meloun a chce hned, ale HNED zpátky! Nechápe, že si dáváme zmrzlinu a lelkujeme po nábřeží.
A to ještě po cestě zpět zdržujeme trháním fíků.
[Not a valid template]
A v Molunatu prostě pohoda. Pepa jde ke krámku, Siskini si stěžují, že nemají prášky, sůl, pepř, brýle a to všechno prej kvůli Danovi. Koupání potápění. Pohoda a tím tak trošku nuda. Proto nás tak snadno rozesměje Siskinky vyklopené vepřové maso ve vlastní šťávě na ručník. Chválím ji za dnešní veselou historku, ona však tvrdí, že je to historka smutná.
Pepa volá domů a zjišťuje dvě zprávy. Obě dobré. Doma prší a můžeme se vrátit až v neděli místo plánované soboty. Hurá!
Při obědě mi Andrejko rozmlouvá mou oblíbenou sitnou ribu a říká, ať výběr nechám na něm. Dobře jsem udělala. Vynikající grilované mušle, garnáti, škampi
A jinak se dnes vlastně nic zajímavého neudálo. Když tak koukám do dnešního deníčku, zjišťuji, že nejzajímavější jsou nic neříkající zápisky.
Siskin:
Voda je mokrá
Já:
Moře= vana
( proč jsem to napsala? Tuhle blbost musel někdo říct. Už nevím kdo)
Siskinka:
Barča se tulí k Pepovi, protože se bojí
Já:
GPS= Globální Papírový Systém
( to si pamatuju, to řekl Siskin)
Siskin:
Voda je slaná
Já:
Pepa jede v kraťasech, má na stehně YAMAHA
SMS Muf:
Naproti vám nejedu, nemá už Pepa v sobotu makat?
Siskin:
Muf má nové CX 650
Já:
„Já mu dám trilobita! Bude šroubovat matky až se rozbrečí!“
(Prohlásil Pepa o Richardovi, na kterého jsem práskla, jak Pepu nazývá)
Siskin:
Porada bude u Kamila, nebo Mufa, nebo Honzy. A možná u Ficcuse, ale tam si musíme vzít spacáky.
Já:
Když se nudíte, pořiďte si medvídka mývala. Když se nudíte pořiďte si Dana.
( to si taky pamatuju, to řekla Siskinka)
¨Tak takhle nějak vypadá náš deníček. A pak z toho má jeden něco sesmolit! To je materiál!
Do Molunatu vjíždí chlapík na Gold Wingu a ženská na B-Kingu. Siskin si prý doteď myslel, že na B-Kingu jezdí jen pěkné holky a tahle se mu nelíbí. Siskince se zase nelíbí B-King.
Pepa hlásí 15 hodin do odjezdu a Honza si hraje s GPSkou.
Siskin se romanticky rozplývá nad hroznem šnečků a západ slunce s ním ani nehne. Pepa se podivuje, že je skleněná lahev tak tvrdá.
A SPÁT!! To nicnedělání nám leze na mozek!
Dneska ujeto 56km. Já se Siskinkou vlastně neujeto, ale ubaťůžkováno.
[Not a valid template]
5.9.2oo8
Je pátek. Na dnešek je Ficcusem svolána schůze. Tudíž zapakovat a vyrazit do Tribunje.
Vypravujeme se dost pomalu. Chlapi rozebírají mojí přilbu, aby zjistili, že se rozebírá blbě a že by takovejhle krám nechtěli.
Pepa přichází ze sprchy se slovy, že si namazal hlavu zubní pastou, místo krémem. Moc mu nevěřím, myslím, že si vymýšlí, aby nás pobavil. Pak se ale vrací ze sprchy Siskinka upatlaná od pasty. Byla asi v pánské :-).
Už jenom zaplatit, rozloučit se s Andrejkem a sednout na mašiny. U letiště Čilipi natankovat a začít polykat spousty kilometrů Jadranské magistrály. Ještě se dohadujeme, zda se vyšplháme na Sv. Jure v pohoří Biokovo. Uvidíme podle času.
Kdesi za Dubrovníkem dochází k výměně strojů. Siskin touží po CBFce, tak přivítám pozvání do křesla Caponordu. Trochu respektu z napohled obří motorky mám, ale hned mě přechází. Pohodlné sedlo je dost nízko a pod ním je motorka překvapivě hubená. Nemusím nohou někde v hlubinách hledat asfalt. Při rozjezdu se tak trochu zhoupne, pomalu vypluje, krásně vplouvá do dlouhých zatáček. Postupně si na něj zvykám a chápu, že se na něm Siskin vždycky přiblble, spokojeně usmívá. A pak si jen tak užívám pohodlného posezu s vysokými řidítky až k Neretvě.
V široké a úrodné deltě proslulé řeky Neretvy, ve skromných stáncích, plných barevných nápojů, olejů a ovoce nakupujeme věci nezbytně potřebné. Olej, víno, fíky, rakiji, meloun.
Sedám si na CBFku, omlouvám se ji za Siskinův zadek v jejím sedle a slibuji, že ji nevyměním.
U skoro kýčovitě malebné soustavy šesti krasových, sladkovodních jezer Bačinky stavíme a při kouzelném výhledu obědváme. Houstne tu turistický provoz. Přibývá Čechů a motorek.
[Not a valid template]
Při tankování ve Splitu s námi laškují a po chvíli odjíždějí francouzští motorkáři. Siskinka natankovala, nečekala na ostatní a letí jako blázen za nimi. Tenhle úsek jsme jeli konečně trochu svižně. Jinak se dost vlečeme, Biokovo jsme vynechali, alespoň nám zbude něco na příště. Už tu moc neprobádaných míst nemáme.
Prosluněnou magistrálou, po levé ruce kýčovitě modré moře, po pravé oranžovo bílé skály, kolem pinií svěže zelených, jinde černých po požáru, dojíždíme do místa konání schůze MzH Tribunj.
Jedeme se ubytovat do penzionu k Ficcusům, prý o nás domácí neví, není tu, ale určitě nás ubytuje.
Nevím proč, ale moc Ficcusovi nevěříme. Přesto nic jiného nehledáme a jdeme si projít město. Cpeme se zmrzlinou a sledujeme petang, který není petang, ale bočar. Ficcus mi říká, že tu kotví loď ,,Barbora“, je prý celá opelichaná, orezlá, má pár křížků. Prý mu ji připomínám, hýzl!
Pan domácí z nás není nadšený ani trochu. Je mu jasný, že teď už nikde nic jinýho shánět nebudeme a docela nám natahuje cenu. Někdo se snaží dohadovat víc, někdo míň, ale výsledek je stejnej.
Jdeme draze spát. Já jenom do 23,58h. V tu chvíli mě vzbudila SMSka od Mufa, prý co zítra, a od té doby se mi spalo blbě.
361km
[Not a valid template]
6.9.2oo8
Docela jsem uvítala ráno. Už mě nebaví ležet. Pakování je jako vždycky s touhle bandou zdlouhavé. Siskin sleduje televizní pořad z roku 1975? Asi tak nějak, vystupují v něm pionýři, svazáci a Siskin má rozzářené oči. Že by nám něco tajil?
Ficcusové už taky pakují, dnes tu končí. Ale nemusí, žádnou výtržnost jsme neztropili.
Nemyjeme nádobí a nevynášíme odpadky. Prý si za tu cenu uklidí sami.
A pak se nám krásně jede. Před Karlobagem je nový asfalt, tak si tamější dlouhý zatáčky skvěle užíváme. Ještě stavíme na poslední koupel v úžasný laguně a v Karlobagu na oběd. Poslední letošní lignje.
Klid zářijového městečka naruší banda drsnejch motorkářů. Né nás. Ale nějakých místňáků. Zaparkovali před hospodou a vtrhli dovnitř jak velká voda. Efektní příjezd, ten musíme natrénovat před haberskou hospodou! Za malý okamžik je následoval postarší policajt. A pak nám připravil představení k obědu. Z hloučku drsoňů si postupně vytahuje každého zvlášť a kasíruje je. Každý reaguje jinak a my se bezva bavíme.
A pak jen jedeme a jedeme. Tankujeme, Siskinka odjíždí z benzínky dřív, že bude po cestě fotit a nějak ji nedošlo, že máme před sebou Rijeku. Projíždí ji bez problému a za ni ji nezbude, než na nás čekat. Siskin, vedoucí naši trojici ( Honza s autem je ztracen už dávno) se právě teď rozhodne, že si ještě nikdy neprohlédl Rijecké centrum. A tak do něj vjede. Takže Siskinka čeká, čeká, už ji přepadá strach o živitele rodiny a hlavně o nás kamarády. Konečně se zase nacházíme a já zjišťuju, že mi nehřejou hefty. Ostatní nechápou jak jsem to teď, při 30°C přišla.
Máme s Honzou slovo před Postojnou, ale Honza nikde. Je krásně, hlasujeme pro pokračování v cestě, jen ten Honza nám chybí. Do mobilu hlásí Siskinovi, že už je zabivakovanej v Pivce Jamě.
No nevadí, změna plánu. Jedeme do kempu, kousek za Postojnou, kterej už dobře známe.
Platíme 52EUR za všechny, stavíme stany a lezeme do nechutně ledového bazénu.
Siskinka si zase vyklápí maso na karimatku, Siskin přichází ze sprchy v mokrým oblečení s vysvětlením, že jsou sprchy na fotobuňku. Nešťourám do toho, nechci vědět, co dělal oblečenej ve sprše. Máme dobrou náladu a do toho volá Lucka špatnou zprávu.
Soused, ale hlavně kamarád Jirka Birešů měl mozkovou mrtvici a je na tom moc špatně. Tak tohle jsme fakt slyšet nechtěli.
Rakiji a spát.
379km
7.9.2oo8
Budíček v 6,30. Pepa a já necháváme zbytek party na místě a vyjíždíme v 7,00. Pepa chce být co nejdřív doma a ostatní tam moc nepospíchají.
Radost z krásný jízdy po úplně prázdný dálnici nám kazí myšlenka na Jirku.
Prázdná silnice se pomalu plní. motorkami. Někde musí být obří sraz.
U Ljublany Pepu trochu rozhazuje nový obchvat, před 14ti dny tu ještě nebyl. Předjíždím, ujímám se vedení a chci ho předat až za Klagenfurtem.
No jo, ale to by mne nesměli zastavovat policajti. Nějak se jim zdálo, že jsem na začátku Klagenfurtu vyrazila z křižovatky rychleji, než jsem asi měla. A Pepa měl ještě k tomu špinavý číslo. Prostě jsme pokecali ( no, pokecali. Moc ne, prý, jak to že neumíme německy, když máme německý jméno), zaplatili 30EUR za oba, moc pěkně poděkovali a pěkně podle předpisů projeli Klagenfur plný motorek. I dále jsme potkávali jednu motobandu za druhou. Počasí bylo opravdu exkluzivní.
A pak už jen jeden minioffroudek pod Loiblem, moje oblíbená 114tka, dálnice na Linc, prázdné hranice, objížďka u Římova a v 13,15 doma políbíme dceru a podrbeme pejsky.
V 14,36 mi přichází SMS od Siskina: ,,jsme u Lince, máte doma káru na motorky?“
A kruci! Letím shánět káru a volám zpět. Nemůžu se Siskinům dovolat a na SMS mi neodpovídají.
Je mi z toho docela na nic.
V 15,55 konečně volá rozřehtaná Siskinka. Prý jsou v pořádku na hranicích. Hrozně nadávám na Siskina, že mě takhle vyděsil. Siskinka ho omlouvá, že tu káru fakt potřebujou, protože GéEso umřelo u Lince a teď ho tam hlídá místní policajt. Dneska jsme ty Rakouský poldy zaměstnali.
Siskini dorazili na jedné motorce, přesedli do auta s károu a jeli pro nemocné GéEso, ze kterého se prý ozývaly zvuky děsivě ukrutné.
Siskini mají jednu zvláštnost. Motorky jim umírají pravidelně na dovolených v zahraničí.
Dnes jsme ulítli 519km
[Not a valid template]
Celkem jsme ujeli 3747km po cestách většinou dobrých. Těch nedobrých, neřku-li mizerných bylo pramálo, jen se nějak líp pamatují. Zvolený směr- východ a jih opět nezklamal. Mám to tu moc ráda. Většinu cesty nás provázelo sluníčko a promokli jsme jen jednou.
Jó, a ještě maličkost! V listopadu Siskinka zjistila, že její GéEso nemělo od června technickou :-)))