Sobota 20. 12. 2008 Velká haberská vánoční besídka  – Dubné -Hospoda Na Růžku „Tak tu zase máme bílý vánoce… “ Tradiční vánoční besídka motorkářů z Habří. Letos jsme se rozhodli uspořádat pouze jednu. Někdy toho máme „málo“ a děláme i dvě! Jak již všichni vědí, účast na besídce není jen tak zadarmo. Pro účastníky je každoročně připravena podmínka účasti. Pokud není splněna, následuje tvrdý trest, někteří již vědí… Tentokrát musím chválit, protože všichni byli připraveni. Dokonce i my… Dopoledne mi zavřískal telefon. Jen velmi neochotně jsem ho šla zvednout, protože jsem zrovna pekla „zelíčkovej“ na večer a měla jaksi trošku „zaprasené“ ruce od mouky. Nicméně volající byl trpělivý, vyčkal až si opláchnu packy a tak se dočkal přijetí hovoru. Volal Ficcus: „Hele, dostali jsme s Lenkou takovej nápad na besídku,“ a hned hbitě vysvětloval co a jak by si to představovali. Zalíbilo se mi to a tak jsme se domluvili a svolali motorkáře na pátou k Puffrům, abychom si to překvápko stihli alespoň trošku secvičit. Na pátou jsme se siskinem vyrazili společně s ficcusama a dětma k Puffříkům. Ficcus opět všechno bujaře vysvětloval a šermoval ve vzduchu velkou čtvrtkou, na které byl z jedné strany namalován řízek se salátem a na druhé postel s peřinami (duchnami). Z další čtvrtky měl vystřižené obří puntíkované trencle. (To vše kvůli pasáži: „Na lavičce v parku skrčenej pod kabátem, možná se mu zdá o řízku se salátem, o čistým prádle, o teplý posteli…“). Trošku jsme byli nesví ohledně zapamatování si textu, ale to už zase měla dokonale zmáknutý Lenka a tak nám všem rychle rozdala papíry s vánoční koledou „Šťastný a veselý“ od skupiny Traband. Hned ladíme hlasy, rozmlouváme se: „LODYHA, LODYHA…“ a Pepa se učí ležet se zkřivenou hubou (promiň Pepo) na lavičce jako bezdomovec s prázdnou lahví „Tullamorice“ („Na lavičce v parku přikrytej novinama leží ňákej chlápek, špínu za nehtama, s prázdnou lahví Tullamorice“). Domluvili jsme si choreografii – skupinové houpání ze strany na stranu za lavičkou s Pepou a ficcus se snažil trefit do textu s ukazováním obrázků. Mával u toho rukama jak regulovčík. Refrén: “Ježíšek zase nepřišel, jen zlatý prasata a bílý sloni, asi se někde zapomněl, jako předloni, jako vloni“…zpívali děti. Pak už zbývalo jen vymyslet, co si vezmeme na sebe a hurá do místa konání besídky, což bylo netradičně v salonku Dubenské hospody. Aby příchozí nebyli na pochybách, že by snad šli špatně, zavěsila luffa pro jistotu nad dveře velikou ceduli HABŘÍ. Posedali jsme ke stolům a čekali, kdo z přihlášených dorazí. Zatím se odhlásili Mak s Myškou a nakonec nedorazil ani Wéna. Kupodivu celý zbytek nahlášených dovalil a tak jsme si nejprve všichni postupně objednávali večeři. Bylo na výběr z několika jídel. Já měla vynikající kuřecí řízek, kdyby Vás to náhodou zajímalo :o). V nabídce byl i hovězí guláš a táborská bašta. Když už se všichni najedli, rozhodli jsme se, že se předvedem. Oblékli jsme si své kostýmy ala bezdomovci – vaťáky, čepice, klobouky, rukavice bez prstů, Pepa děravé ponožky (…“děravý boty vod Armády spásy“…) a vyrazili jsme na scénu. Postavili jsme se zády k publiku těsně před Pepu ležícího v paruce na lavičce a za znění prvních tónů, se rozestoupili a přesunuli za lavičku. Začali jsme se vlnit ze strany na stranu a společně s písní zpívat, přesně tak jak jsme si to nacvičili. Na závěr vytáhla luffa ceduli s nápisem: „S motorkáři z Habří na věčné časy“, kterou ještě těsně před besídkou rychle vytvořila (řekla bych, že jedině díky důkladné průpravě z tábora ;o)). No byl to určitě úspěch – né, že bych nás chválila, ale jak se říká, nikdo jiný to za nás neudělá. Dokonce jsme si do klobouku položeného před námi na zemi vyžebrali asi 50 Kč, na které se hned po skončení koledy, vrhli všechny naše děti a snažili si je poctivě rozdělit. Po té jsme je odvezli k babičce a mohlo se přejít ke splnění podmínky účasti všech přítomných, kterou letos bylo herecké ztvárnění reklamního spotu na jakýkoliv existující či vymyšlený předmět a to samostatně či ve skupině. Doufali jsme, že si i letos všichni zaslouží PFky -tentokrát propisky s logem Motorkářů z Habří. Každý se s tím popral svým osobitým způsobem a tak jsme měli o zábavu postaráno…pobíhal zde úchylný Santa; děvčata v bílém rozdávala bonbónky; Roadmagor si jízdou na pidimotorce chtěl vyrazit zuby a zatímco se Márrio při tom pral s medvědem, ocákal je Chosé vodou z ostřikovače; poté zavítala Andy s Peťou Fazrem coby pánem s plenou; uhodli jsme mariánovu hádanku: „Když to jde dovnitř je to suché, když to jde ven je to mokré.“; poznali jsme rodinný život u Kolářů; Luboš přednesl krátkou báseň a nakonec jsme poznali milovníky zvířat Hórňu se Zuzkou, kteří se urputně snažili zbavit svého čtyřnohého né moc poslušného miláčka. Protože Jaba, jakožto čestný člen motorkářů, nedorazil v tričku a stále měl nejapné poznámky, požadovali jsme po něm také splnění podmínky. A tak, i když nesehnal kytaru, rychle vypotil báseň o motorkářích z Habří, kterou pak provázel boucháním do bubínku vytvořeného z hrnce místní kuchyně. Ještě jsme jmenovali Horněťáka novým čestným členem a pak už následovala bujará zábava a o tom již jen ve zkratce: Andy byla poměrně brzo odvlečena domů, vzhledem k celkové únavě ;o), hrál se fotbálek, pilo se a kecalo, jeden z nás byl dopaden policií ČR pod mírným vlivem…o tom se raději nebudu rozepisovat, zachraňuje ho Lesánek, Honza se při odjezdu snaží narvat Barče do kufru, Horneťák se vydává na noční pochod, Jeník padá do louže… zapsala siskinka

[Not a valid template]

 

Že prý je Vídeň v čase předvánočním krásná. Že prý tam vaří skvělý punč. Že stojí za to, Vídeň vidět, punč popít.

Né, že bychom všemu věřili, ale stejně musíme vykonat kontrolu na našem vídeňském konzulátu, tak spojíme příjemné s užitečným.

Pár dní před naší výpravou létají maily mezi Habřím a Vídní. Píšeme Alexovi, ať nám nic nechystá, že jídlo přivezeme. Vídeňská sekce Haberských motorkářů si nedá říct a píše, že žádné jídlo vozit nemáme, že všeho bude dost, že hlad mít nebudeme, a ať se opovažujeme něco vozit! Haberští nedbají a Ficcus zachází dokonce tak daleko, že obětuje předek svého služebního vozu a sráží rovnou DVĚ srny jednou ranou. Gulášek je navařen, bramborové placky usmaženy, dort upečen……můžeme vše naložit do aut (na motorky je přeci jen zima) a vyrazit.

Cestu máme trošičku komplikovanou. Nejprve se Serža důrazně zdráhá použít svoje auto coby transport pro obří hrnec guláše. Dostává vyrážku při představě jediné mastné skvrnky a my mu chceme nacpat do auta několik desítek litrů guláše! Skandál! U Ficcusů se přerovnávají spacáky, aby se nakonec svezly srnky vozem, které je usmrtilo.

Ještě nás mírně zdrží zajížďka na OMW pro jediný konkrétní druh oleje, který baští Seržovo BMW. A ještě je třeba ho ihned dolít. Při tomhle zdržování nám dochází, že zkratka BMW znamená Brzy Měnit Wolej.

Dost zdržování, Vídeň čeká! A s ní i konzul Alex a tělocvična plná jídla. Vypadá to, že se tu můžeme zabivakovat na měsíc.

Neúspěšně se pokusíme proviant zlikvidovat, ale on vyhrává, tak se raději vydáváme do ruchu velkoměsta.

Alex se snadno vžívá do role starostlivého školníka, řekne co, kdy, kde, jak, proč, vrazí nám všem do ruky papírky s jeho vytištěnou adresou, telefonním číslem a čekám, kdy vytáhne provázek, že se ho máme na vycházce držet.

Spolehlivě dohlédne na naše nastoupení do tramvaje a následné vystoupení z tramvaje, kdesi ve středu velkého města. Jsme vcucnuti do davu a nejlíp se mají minificcusky, které mají přehled. Chlapi si je posadili za krk..

Je až s podivem, že jsme se mezi milióny světýlek, tisíci vánočních cingrlátek, desítky stánků nepoztráceli. Nějakým zázrakem jsme se našli u stánku s punčem. Kromě lahodného obsahu jsme koupili i hrnečky.

Ač musíme uznat, že je Vídeň opravdu nádherně načančaná, nic moc nás tu nedrží. Přeci jen nám kouká sláma z bot a nejsme z haberské návsi zvyklí na mačkání, strkání, funění podivných individuí za krk. Pomalu se probojováváme lidskou řekou někam, kde se budeme moci pohybovat soběstačně ve směru, který si sami určíme.

Podařilo se a teď, mimo hlavní centrum města, si můžeme předvánoční atmosféru vychutnat relativně v klidu. Na stromech visí rozzářená červená srdíčka (fakt jsou Vánoce, i když to vypadá na Valentýna), mnohobarevná cukrlata, u podivně plastové perníkové chaloupky vystrkují čumáčky ježci, zajíčci a jiná verbež. I poctivé, cihlové budovy mají nasvícené a nazdobené kabáty, aby vypadaly jako z cukru a krajek.

Zrak z toho přechází.

Opouštíme tedy mumraj a vracíme se do tělocvičny k plným stolům. Ani teď se nám nedaří nad jídlem vyhrát. A to se ještě někteří z nás snaží dostat do formy cvičením na kruzích.

Docela bez odmlouvání zaléháme na žíněnky, které pan domácí vybavil našimi jmenovkami a plyšáky. To prý proto, abychom se nebáli místních strašidel. Což o to. Nebojím se, ale stejně vím, že se mi bude blbě spát. Pokaždé mám v téhle staré budově děsivé sny.

 

Ráno nám přichází k chuti zbytky od večeře.

Alex nás prosí o rychlý přesun mimo tělocvičnu. Odpoledne tu mají děti nějakou akci a on to musí připravit. Radikálně odmítá naši pomoc a docela rád by nás už viděl někde jinde, nebo raději neviděl vůbec. Prostě nás vyhazuje 🙁 . Ale vylepšuje to tím, že s námi vyhazuje i Světlanu, která se o nás má postarat. A to se tedy budeme mít. Už z minule víme, že procházka po Vídni se Světlanou je zážitek. Ona má v malíčku znalosti o každém zdejším kameni, každé cihle. A ještě o tom umí pěkně povídat.

Asi ji bylo jasné, že dnes nás historií moc nenadchne. Zamířila rovnou před chrám Karlskirche. Ale ani trochu proto, aby nám řekla, že tenhle největší barokní chrám na sever od Alp, nechal postavit roku 1716 Karel VI. na počest italského duchovního, Svatého Karla Boromejského. Onen duchovní se věnoval obětem moru, což bylo v té době ve Vídni konání velmi důležité. To nám Světlana zatajila, ale naopak nás upozornila, že se tady nejčasněji otevírají stánky s punčem. Za tento nápad jsme ji zapsali velké, významné plus.

Před Karlskirche byla vybudovaná malá, přenosná farma. Všude spousty slámy, chlupatých ovcí, chlupatých koz, chlupatých prasat. No fakt! Neviděli jste chlupaté prase? Jeďte do Vídně!

Celá atrakce zaujala nejvíc Fijiho. Lucky oříšek (tedy pardón! kříženec retrívra s pitbulem) lítal ve slámě, jakoby měl největší spotřebu punče. A to tedy neměl. Je ještě mladiství! Okounějících, či si s Fijim hrajících je tolik, že jsme měli vybírat vstupné.

Postupně, na mnoha zdejších, krásných věží odbimbalo poledne a řeklo nám, že máme hlad, ač jsme ho rozhodně mít neměli, po tom co jsme do sebe nacpali. I přes srdceryvný Fijiho pláč opouštíme slámu, prasata, kozy a míříme k restauraci Bamboo. Přidává se Alex, který má hotovo, už nás rozhodně nechce vyhodit a slibuje nám náramné hody. Ujišťujeme ho, že hody zažíváme od našeho příjezdu.

Na plné žaludky zapomínáme při pohledu na několik druhů mas, mořských potvor, zeleniny, ovoce, příloh, něčeho, co nevím co je, a co jsem nikdy neslyšela, že by se dalo jíst. Postupně si nakládáme talíře a odnášíme šéfkuchaři, aby nám ty potvory uklohnil. VYNIKAJÍCÍ! Tady bych chtěla obědvat alespoň čtrnáct dní, abych všechno ochutnala.

S posledním soustem na talířích se pomalu blíží náš odjezd. Né, že by se nám odtud chtělo, ale stejně už nám tu nic nedaj 🙂 .

Nezbývá nic jiného, než se přesunout k autům, navalit nacpaná břicha do sedaček, zadat do GPS: domů, a vyrazit.

 

Jo, a abych nezapomněla. Vlastně jsme sem nejeli baštit a nalévat se. Jeli jsme na kontrolu!

Bylo zjištěno, že konzul absolutně nespolupracuje! Řekne-li se mu, že nemá připravovat žádné jídlo, připraví pohoštění pro 58 osob! (přijelo nás 12).

K plusu je mu připsáno, že se pokusil o vyvěšení cedulky ,,Konzulát Motorkářů z Habří“. Jen mu to zhatilo vedení školy. Prý se pod nápis: ,,Církevní škola“ nějak nehodí to naše logo s lebkou 🙂

Takže je třeba vyslovit našemu velvyslanci veliké díky. Za vše.

[Not a valid template]