Je mi to fuk! Je mi tentokrát jedno kudy jedu, hlavně že jedu. Je mi jedno kde spím, co jím, nechci vidět trasu, nechci vidět mapu, chci jen jet. Takhle odpovídám Danovi na jeho informace o nastávajícím výletu do Maďarska a okolních zemí.
A tak, naprosto neinformována, kam že to vlastně jedu (hlavně že jedu), jsem připravena se svoji CBF 1000 na startu 23.7.2009 v 7°°h. Se mnou Pepa na FJR 1300, Muf Pan Europan, Luboš a Jarka na XJR 1300, Dan ETV Caponord. Chybí nám Serža. Není to nic nového, ani divného. Prostě všichni čekáme, až se Serža a jeho ER6 dostaví na startovní čáru. Tentokrát to bylo – 50 minut do odjezdu. Stihli jsme si ještě dát jedno neplánované kafe.
Konečně má Serža nandány rukavičky a můžeme vyrazit.
V Halámkách tankujeme naposledy český benzín, přejíždíme prázdné hranice a míříme po docela nudné silnici č.2 přes Horn na Hollabrunn. Silnice č.40 je už trošičku záživnější, sem tam lákavý vinný sklípek, větrné elektrárny, pole slunečnic. Jeden pěkný hrad na kopci, nevím jaký a píši Danovi jedno malé, bezvýznamné mínus za nestavění na focení.
Točíme se jen dvakrát, což je úspěch, dáváme si kilometřík trochu nepříjemného štěrku a stavíme v městečku Dürnkrut. Typický Rakušan tmavší pleti nám nabízí lámanou němčinou kebab, pizzy a pravý vídeňský šnicl. Až na Mufa mu nenalítneme, dáváme si turecká jídla, jen Muf si prostě v Rakousku musí dát řízek. Všichni si pochutnáme, na Mufa jaksi pozapomněli a po urgenci mu přinesli šnicl nevídeňský, od pohledu odporný, jakýsi syntetický, či co.
Serža má při každém zastavení mobil u ucha a děsně zamračený výraz ve tváři. Chladící jednotka v Bupaku nechladí, nikdo neví proč a všichni chtějí, aby to věděl Serža, který ví taktéž velké kulové. Teď mu onen výraz ještě posmutní, při zjištění, že má úplně odlepenou podrážku z nic moc staré motoboty. Zvláštní je, že naše tváře se výrazně rozzáří úsměvy. Nabízíme mu řešení problému po našem: vše lze spravit žvýkačkami a kobercovkou. Odmítá a velice neakčně si jde koupit vteřinové lepidlo do Billy. Chvíli doufáme, že si přilepí k botě nohu, či botu ke stupačce, ale nic z toho nám nenabídl, tak žádná veselá historka do deníčku.
Spokojeně nacpáni, až na Mufa, sedáme za řidítka s úkolem trefit se mezi Vídeň a Bratislavu, projet do Maďarska a nenechat se vcucnout ani jednou z těch dvou metropolí. Chvilkami vyhrává Bratislava, ale nakonec ji Dan přelstil a vyvedl nás do země gulášů a děsivejch nápisů.
Prý je hrozný hic, říkají ostatní. No nevím, mě je prostě docela fajn teplo.
Stavíme před lázněmi Komarom, Pepa si stěžuje, že je mu děsně, prý zažívá jeho nejhorší den na motorce, Dan uléhá do stínu, Navrátilovi už ani nemluví a Serža opravuje chladící jednotku. Taky jí je asi hic, tak nemaká. Popojíždíme na benzínku ke zmrzlině a Red Bullu, Serža se ptá kudy nejrychleji domů. Teď nám ty úsměvy na tvářích ztvrdnou, on to s tou prací myslí fakt vážně!
Přemluvíme ho, ať tu s námi přespí a vyrazí až ráno. Je očividně unavený a cesta zpět by nebyla to pravé ořechové. Únava se projevuje i na ostatních účastnících zájezdu. Luboš trošku nedává Jarky vystupování z motorky, a XJRu téměř pokládá na Caponorda. Nakonec to ustojí a zase nic zábavného do deníčku.
Hledáme neúspěšně spaní. V lázních v sezoně to fakt neklapne. Popojíždíme dál do městečka Dunaalmás a Dan v čele se chytá jakési pofiderní cedulky na panzió. Jede do kopce, za náklaďákem, trochu off roadek do nikam. Když už si říkám, že je to fakt blbost, a že by to chtělo hledat někde jinde, se před námi zjeví panzió snů.
A hlavně! Hlavně mají místo pro sedm pocestných! Při konzumaci prvního vynikajícího piva píši Danovi jedno velké významné plus za nalezení noclehu.
Nadšení mě přechází při sprše. Neskutečně tu něco páchne! Odpad? Čištění zubů dám jen s největším sebezapřením. Prvně v životě mám po vyčištění zubů v hubě hůř než před ním. Jdu ven mezi ostatní a na mé konstatování, že máme v koupelně děsný smrad se ostatní smějí a Dan mě přesvědčuje, že jsem děsně nevděčná. Za tenhle sirný smrad se všude draze platí, já to tu mám zadarmo a ještě si stěžuju. Tak si nestěžuju, při pohledu na vinici a Dunaj baštím skvělé jídlo, popíjím pivo Dreher a je mi dovolenkově fajn.

Ujeto 505 km.

V pátek 24.7.2009
odjíždí Serža v 6°°h zachraňovat papírenský majetek a my ještě v dozvucích nočního deště v klidu dospáváme.
Při snídani se nám trochu stýská po Seržovo pracovním nasazení, tak jeho roli přebírá Dan. Po zdlouhavém telefonátu pochopíme, že zákaznici překousl pes kabel, Dan ji poradí, ať si jde koupit kabel nový. Chvilku nechápu a závidím Danovi jeho způsob vydělávání peněz.
Platíme za ubytování, jídlo, pití (a že ho málo nebylo), snídani 29 Euro na osobu. Tady se mi líbí! Až na ten smrad v koupelně.
Opouštíme Dunaalmás pod horkým sluncem. Mé prohlášení, které stále opakuju, že je mi jedno kam jedu, hlavně že jedu, začíná mít trhliny. Už tak trochu pokukuju do mapy, ač si to vysloveně zakazuju.
A pak se nám do cesty staví město Ostřihom a je třeba Danovi napsat opět jedno velké významné plus. Nejen, že v tomto historickém, třicetitisícovém městě zastavil, ale povolil mi vzdálení od strojů. A tak jsem si šla vyfotit Baziliku sv. Štěpána, největší křesťanský chrám v zemi postavený r.1822, což je v porovnání s historií města docela mladice.
Toto místo, na severu dnešního Maďarska osídlovali prý již Keltové. A v roce 1000 byl tady, na jižním břehu Dunaje, korunován první uherský král. Ostrihom byl i hlavním městem a to v 10tém až 13tém století a pak mu toto privilegium vyfoukl král Béla IV a přestěhoval do blízkého Visegradu. A pozor! Kdykoliv vyrazíme na východ, narazíme v historii na hordy krvežíznivých Turků. Nejinak tomu zde! Ještě párkrát vyrazím na východ a počtu si, kterak se má historie těchto pěkných míst, tak se začnu budit noční můrou v podobě zakřiveného kníru a šavle.
Z Ostřihomi do slovenského Štúrova postavili přes Dunaj v roce 1895 most Mária Valéria. A co čert nechtěl, přišli Turci………….ale néé, teď už Turci ne, teď je zastoupili Němci, a most roku 1944 zbořili. A co čert nechtěl, přišli komunisti…. a sousedé na straně maďarské i slovenské se nedokázali domluvit a most nechali celých 57 let zbořený. Asi se nechtěli navzájem navštěvovat, popíjet kafíčko a klábosit o životě na břehu obří řeky. Škoda. Most byl opraven až v roce 2001 a je prý dost vytížený. Nevím, my jsme po něm nejeli, my pokračovali po jižní straně Dunaje ke konkurenčnímu Visegradu.
V tomto rovinatém kraji nás už z dálky vítá vrch Sibrik s hradem ze čtvrtého století.
Jak již víme z Ostřihomi, král Béla IV přenesl postavení hlavního města z města o pár kilometrů na západě sem. Visegrad se tomu mohl chlubit prý až do roku 1544, dokud TURCI! ANO ZASE TURCI! město a hrad nedobyli a nezměnili v ruiny.
Dvě stě let před tím, v roce 1335 se zde sešel náš Jan Lucemburský s králem polským a uherským, aby uzavřeli protihabsburské spojenectví. Jejich počínání napodobili v roce 1991 králové novodobí, sešli se tu představitelé zemí české, polské a maďarské, aby se domluvili na spolupráci při vstupu do EU. Řekla bych, že to měli ti dnešní trošku jednodušší. Toto město, no neřku-li městečko ( má pouhých 1650 obyvatel) opouštíme po vodě.
Kašlu na krále Bélu, na Jana Lucemburského a zírám na auto najíždějící na přívoz. Levé přední kolo má o půl metru výš, než tři zbývající a nemůže se hnout tam, ani zpět. No tak to jsem zvědavá, jak na ten vysoký kus plechu najedeme my, na motorkách.
Platím 790,- forintů (79,- Kč) za motorku a 390,-F (39,-Kč) za sebe a nevím, zda to nejsou vyhozené peníze, zda se mi tam podaří najet. Vzpomínám na rady endurářů, neubírám plyn, nesundavám nohy ze stupaček a prostě tam vlítnu. Dolu si nechám na sjezd najet Pepu, čímž mi nájezd trochu zatíží a doufám, že nesjede dolů dřív než já, poněvadž by mě tím vymrštil zpět. Manévr se zdařil, jsme bez úhony v Nagymaroši a pokračujeme po silnici E 77. Za chvilku váhám, zda jsme pořád ještě v Maďarsku, zatáčka střídá zatáčku, stoupání střídá klesání. Krásné svezení, tady nečekané. Zase mi to nedá a koukám do mapy. Proto se mi zdá, že trošičku bloudíme, ale v nejmenším to nevadí. Už kolikrát jsem zjistila, že při bloudění se nacházejí ty nejhezčí cesty. Nejinak tomu dnes. Cesta Alsofoid- Paszto je krásně klikatá a bez provozu. Na hlavní se trošku utrhnu, předjedu kolonu a ptám se Dana, cože mi říká název Bátonyterenye, na něž jsme právě minuli odbočku. Přitaká mi, že jsme tam měli odbočit, tak točíme a v Bátony stavím na oběd.
Všichni si pochvalují, jen Pepa nechápe, proč zrovna jemu přinesli pálivé papričky, když pálivé nesnáší. Závidím mu cokoli. Na mne s jídlem zapomněli.
Konečně jsme všichni napojeni a najedeni, včetně motorek a můžeme, i přes změkčilé řeči o kanapi a dvacetiminutovce po obědě pokračovat po třiadvacítce na Petervásáru a pětadvacítce na Ozd.
Opět překvapivě zvlněná krajina, opět překvapivě zatáčky. Dáváme jednu levou, jednu pravou, další levou, další pravou, příští levou, příští……a zírám. Vedoucí Dan šel buď čůrat, nebo na houby, nebo ho to už s námi nebaví. Prostě je i se svým Caponordem v únikové cestě zatáčky, mírně se potýká s blátem, na mé zamávání mi odpoví širokým úsměvem a hrabe se zpět na asfalt. Při následném výslechu se nenechal zviklat, ale my jsme dobře pochopili, že prostě tu zatáčku nedal 🙂 . Vlastně dal, nepoložil to.
Další, námi projížděný kraj dostává konečně trochu rázovitou tvář. Ukazují se babky v černém, východněji se tvářící baráčky a sem tam i vyřezávaná brána, jako v Rumunsku. Ale moc ne. Stále je vidět, že jsme v odporně civilizované zemi.
Zastavujeme v Arlo. Jarce je zle. Je očividně přehřátá. Dozadu na XJRu na ni nefoukne a to je v tomhle horku znát.
Po zahnání nevolnosti vyrážíme směrem na Miskolc, nápaditým obchvatem ho objíždíme a blížíme se ke slovenským hranicím. A najednou…….. a najednou nádherná krajina, měkké kopečky zarostlé kilometry a kilometry vinic. Tady vzduch voní korkovými špunty, tady je země nasáklá přetékajícím, zlatavým mokem, tady se lidé usmívají, hrozny zrají, lahve se plní, i slunce tu má jakýsi mírně opilý výraz. TOKAJ! Při tankování se mírně podivím, že z pistole teče benzín a ne víno. Bylo by to stylovější. Je tu krásně! Chci tu přespat, nasát atmosféru a víno. Velitel zájezdu nedbá. Jedeme dál. Abychom mírně zabloudili a opět se vrátili do vinného kraje.
Spaní nacházíme v Sárospatak.
Přecházíme řeku Bodrog a při pohledu na hrad Rakoczi popíjíme nestylově pivo. Pravda, po horkém dni za řidítky je vítáno, ale tady bych přeci jen dala přednost vínu. Konečně nás od řeky vyhánějí komáři a hledáme nálevnu ve městě. Nacházíme krásnou, stylovou, sklepní s vynikajícím gyrosem a Tokajským vínem. Tokajské nemá chybu, pijeme ho ve velkém a ještě si odnášíme domů. Lahev nás vyjde na 150,- Kč. Při balení vína do mikiny, aby se v kufru nerozbilo si říkám, že jsme dosáhli cíle cesty.

Ujeto 423 km.

[Not a valid template]

Ráno v sobotu 25.7.
nás budí déšť. To mají za to věčné nadávání na horko. Ale proč mám za ně trpět i já?! Dan s Mufem řeší problém. Prý jim kdosi v noci uzmul kuklu a ponožky sušící se venku na sušáku. Říkám Danovi, že je to nesmysl, že by jejich ponožky do ruky nikdo nevzal, ale ať se raději zeptají paní domácí. Dan odvětí, že by i v Česku vypadal za blázna, ptal-li by se na svoji kukličku, natož tady.
Při snídani nás obsluhuje paní, znající pouze maďarštinu. Prosba o vodu v němčině či angličtině se nesetkává s úspěchem, trochu mě mrazí při představě, že s touhle paní budeme řešit placení. Nakonec vše klapne, platíme 20 Eur za osobu.
Muf s Danem nacházejí své svršky (vlastně spodky) úhledně složeny na pokoji, dochází jim, že si je museli uklidit sami a konstatují překvapeně, že byli asi opilí.
Dan si stěžuje, že Muf v noci chrápal, Luboš hlásí, že je ještě opilý a že bude blinkat, Muf volá domů a úkoluje tátu. Na naše zamračené pohledy, že se to nedělá, říká, že někdo přeci na to jeho utrácení vydělat musí. Pepa hlásí – tři minuty do odjezdu a nikdo nedbá.
Přestalo pršet, konečně vyrážíme. Jako ožralí vypadáme všichni. Vítr nás hází od pangejtu ke středové čáře a zpět. Beru si nepromok, abych zahnala déšť. Přejíždíme za Danem hranice na Slovensko, abychom se za nimi opět otočili a jeli přes ně zpět. Asi si užívá přejezdy hranic bez celníků. Chápu ho, taky se mi to líbí.
Pod zamračenou oblohou míříme kolem hranic na porcelánem známou vesničku Holloháza a za ni…za ni píši Danovi malé, bezvýznamné mínus a Mufovi hódně velké, významné mínus. Dan váhavě zastavil na pokraji jakési cesty, tvářící se jako silnice. Muf mu v tu chvíli ( ještě, že jsem se zdržela vzadu a neslyšela to) říká, že ví, že silnice v mapě není, ale že to určitě projedeme. A tak jsme projeli další úsek, který nebyl na mapě. Siskin si dá alespoň tu práci, že silnici do mapy domaluje, Muf né! Měl štěstí, že se z této spojky na Skároš nevyklubalo čistokrevné enduro, jen trochu rozbitý asfalt. Tak to už mě fakt rozhodit nemůže.
A jsme na Slovensku. Kdybychom to nepoznali podle nápisů, tak to zaručeně poznáme podle řidičů. Za oba dny v Rakousku a Maďarsku se nás nikdo nesnažil předjet, teď se na pár kilometrech vyrojilo závodníků, až nás to vyděsilo a vzdali jsme se.
Podjíždíme Košice, najíždíme na hlavní E 58, u Krásné Horky sundavám nepotřebný nepromok, jíme kousek za Rimavskou Sobotou a silnice č. 75 nás vede lesem, krásnými zatáčkami, ale po blbém povrchu. Projíždíme Lučenec jaksi podivně, ale věřím, že Dana jeho Globální Papírový Systém těmi kančími stezkami fakt vede. Kdesi v zatáčkách pod hradem Halič najednou Dan brzdí a ukazuje kamsi do stráně. Při dalším zastavení nám vzrušeně říká, že mu tam pod kolo skočilo pět daňků a podle jeho vyvalených očí muselo jít opravdu o výjimečně vzrostlé jedince. Bohužel jsem nic neviděla, tak mohu jen tiše závidět.
Hledáme spaní v Králové u Galanty. Marně. Projíždíme malé Váhovce, zaznamenané na mapě a vjíždíme do Dolne Stredy, očividně větší, ale v mapě nezaznamenané. Šipka na jakýsi penzion nás směruje vpravo mezi pouťový rej a svatební mumraj. Tak tady to vypadá obsazeně. Přes to jsme se nenechali odradit a do penzionu Romantik si došli pro info. Překvapivě měli místo. A nejen to! V pokojích nás čekalo hotelové vybavení, v restauraci skvělá večeře a dost akční a zajímavý majitel, který nám chtěl přeparkovat motorky pod střechu, aby nemokly a ještě nám ukázal jeho veteran dílnu.
O překvapivém vybavení, maximální profesionalitě skvělého, rozsáhlého personálu tohoto penzionu by se dalo popsat pár stránek. Neudělám to. Prostě si zajeďte do Dolné Stredy, do penzionu Romantik a o dokonalosti tohoto místa se přesvědčte sami. My se tam rozhodně vrátíme. Už jen se podívat na zajímavého psa. Směs akita + knírač je cosi nepopsatelného.

Ujeto 427 km.

V neděli 26.7.
jsme zaplatili 53 Eur za dvoulůžkový pokoj, 3,30 Eur za snídani na osobu, a že to byla snídaně! Jen Muf pohrdl masem, sýrem, křenovým závitkem…….a dal si k snídani jogurt.
Já a Dan jsme si dali do kufrů krabičky s ovocem od pana domácího a mohli jsme vyrazit. Je mi jedno kam jedu, hlavně že jedu. To je pravda, ale po mapě stejně pokukuju. Plánovaná trasa mi cosi připomíná. Nechci se předběžně těšit, ale cosi mi říká, že tady někde je onen známý přejezd Baby. První zatáčka za Pezinokem mi mírně zvyšuje adrenalin. Ano, TO JE ONO! Tady si dáme 5 kilometrů světoznámých zatáček. Tady se jezdí MS aut do vrchu, tady jsou před každou zatáčkou zanechány stopy závodních aut, tyhle zatáčky jsou vyhlášeným pobavením nejen slovenských motorkářů. Široké krásné zatáčky si moc neužíváme, motá se nám tu spousty očividně nezávodních aut. Tak snad příště. Ale stejně to bylo fajn, jen jsme zapomněli na ovoce v kufru. První si vytírá kufr Dan.
V Malackách Dan najíždí na dálniční nájezd a o kus dál staví. Točíme a jedeme protisměrem. Je to dobré, nikde nikdo. Pokračujeme v patách vichřice. Tady muselo být boží dopuštění. Čerstvě sklizené stromy napovídají, že jsme udělali dobře, když jsme se drželi dál na východ. Za Malackami jedeme po jakési silničce se zákazem vjezdu pro náklaďáky a s upozorněním, že se blížíme k hraničnímu přechodu s omezenou pracovní dobou. Nechápu! Omezená pracovní doba na přechodu bez celníků? Snad jde o zastaralou ceduli. Nejde! Po průjezdu Záhorskou vsí se nám rozsvítí. Pracovní dobu tu nemají celníci, ale převozník. Hranici tu tvoří řeka Morava, plná plujících stromů. Převozník čeká, až jeden z nich odpluje a dopraví nás za dvě Euro na osobu a motorku do rakouského Angernu.
Pokračujeme silnicí 49 na Dürnkrut, dál po 40tce na Ernstbrunn. Opět projíždíme mezi vinicemi, slunečnicemi a větrnými elektrárnami. Ovoce z Dolné Stredy tady vyhazuji z kufru, bot, foťáku já a doufám, že tokajské přežije.
Míříme ke Kremsu a cosi mi říká, že tuhle trasu si nenechá ujít Muf a rozhodně nás provede po jeho oblíbené 119tce. Ale je mi jedno kudy jedu, hlavně že jedu. V Kremsu se naposledy společně najíme, Luboš si akčně odloží přilbu do mraveniště, aby nás ke konci ještě trochu pobavil a začneme polykat poslední kilometry. Tyhle nás vedou podél Dunaje, kde je teď vše v režii oranžové barvy. Né že by tu měli dostaveníčko KáTéMáci, ale zrají tu meruňky a meruňkobraní je v plném proudu. Muf se ujímá vedení a velice překvapivě odbočuje na svoji 119tku. A tak nás známé zatáčky dovádí téměř až domů. Hranice překračujeme pár kilometrů před domovem v Dolním Dvořišti. Doma na nás čeká Serža, studený kozlík a pár štamgastů pod lískou.

Dnes jsme ujeli 458km.

Celkem jsme ujeli 1813 km za čtyři dny, až na pár kapek nezmokli, trochu se zpotili horkem. A teď to chce vyndat z kufru suché tokajské, sednout k počítači a sepsat pár slov o téhle fajn jízdě okolo Dunaje.

[Not a valid template]

Barča

A příští rok ne! Neslo se loňským táborem ještě dva dny před odjezdem dětí.
Autobus byl ještě v Habří, oči plné slz, emoce vytékaly snad i z kanálů a tu kdosi prohlásil: ,,a co za rok? To jim přeci nemůžeme udělat, je sem nevzít“.
A večer se začal plánovat letošní ročník.

Přípravy se rozběhly záhy. Bylo opět třeba sehnat peníze a pár bláznů, jdoucích do akce po hlavě.
Vydařilo se, sehnalo se, během půlroku Alex zavážel Habří tunami materiálu do táborového krámku, mlžnou představu Haberských dukátů přeměnil v krásnou realitu Fajfka.

V sobotu 4.7.2009
vypuklo předtáborové hemžení. Stavění stanu se ujal, coby velitel, Condor a zjistil, že s partou nezkušených motorkářů lze vojenský stan postavit rychleji než s rotou zkušených vojáků. To bude asi tím, že si do toho motorkáři nenechali velitelem kecat.
Roztřídění krámů důležitých i nedůležitých šlo díky vypracovanému systému školníka z Vídně docela dobře. Za chvíli byl zahlušen krámek i hlavní stan. V poledne dorazil hlavas Siskin se slovy: ,,tak jdem na to!” a nechápal, že už je skoro hotovo. No, my ostatní jsme makali od šesti 🙂 .
A teď ještě vyrobit pár laviček. Stavbu závory a celnice, kde bude Ficcusová malým cestovatelům orážet pasy, se ujal Ficcus. Zdravuška Milča si krásně připravila ošetřovnu se slovy, že ji snad nebude moc zapotřebí. Doufejme.
A pak už se jen čekalo na děti.

[Not a valid template]

V neděli 5.7.2009
dopoledne mi neustále kdosi v hlavě říkal, že jsem na něco zapomněla. Ale neřekl na co. Dost nepříjemný pocit. Aha! Na chatkách chybí jména ubytovaných dětí. Za chvilku se kouřilo z tiskárny, z laminovačky a ze mne, poslední cedulku jsem připínala na chatku ve chvíli kdy autobus vyplivl na haberské návsi 32 rozzářených dětí. Vypadalo to, že se na nás fakt těšily, no, my na ně ostatně taky.
Začalo seznamování s pár neznámými tvářemi a s chodem tábora.

[Not a valid template]

V pondělí 6.7.
jsem poprvé nevědomky začala rituál, který se poté stal čtrnáctidenní tradicí. Napíchala jsem na nástěnku ( Ficcusi! Ta nástěnka stojí děsně blbě! Neprostrčím za ni ruku!) první povídání a fotky z prvního dne a dostala jsem před hlavním stanem kafe, při kterém jsme s Alexem domluvili, jak ten dnešek proběhne. A v osm jsme obešli chatky a děti vytahli za uši do nového dne. Trošku mě zarazilo, že ono vstávání probíhalo lépe než vloni. Děti ani moc nehudrovaly, že takhle brzy z postelí nepolezou.
Na ranním pokecu se dozvěděly, že se jim vyplatí nezlobit, pomáhat, čistit sociály, uklízet tábor, plnit úkoly. Že tentokrát nebudou dostávat balíčky s cenami, ale Haberské dukáty, Fajfkou krásně vytvořené, za které si budou moci koupit v kouzelném obchůdku u Adélky věci nevídané.
Dopoledne si pomalovaly trička a samozřejmě chtěly, abychom malovali taky. Tak na každém tričku přibyla ficcusova zelená motorka, siskinova červená beruška……..já se zmohla jen na jednoduchou kytičku. Davida jsem chválila jak pěkným písmem píše cosi na tričko Petříkovi. Petřík mi přeložil, cože to cigánsky píše, přestala jsem Davida chválit a donutila ho ono Condoří slovo přemalovat.
Děti vyfasovaly první várku haberáků a atakovaly obchod.
Pepa přišel k Alexovi s prosbou, zda by mu Alex neproměnil haberáky za české koruny. Doteď nevím, zda si dělal blázny, ale obávám se, že ne.
Při poledním klidu lilo a lilo. Plán na odpoledne odplouval do kanálu. Slavnostní zahájení u Víta se prostě v dešti konat nemůže. Půl hodiny před plánovaným odchodem osvítilo jednoho z Rudolfů (v tu chvíli ještě Roman s Reném asi ještě netušili, že jsou Rudolfové). Navrhl postavení obřího bílého stanu, který viděl v krámku. Chtělo to fofr, ale zvládlo se to.
Za chvíli vyháníme táborníky v pláštěnkách a gumovkách na první výšlap, vlastně výšlápek, jen k Vítu. Tam je přivítal a usadil hlavas- král Siskin. Pak jsme se mezi ně, pod bílý stan, vmísili my, v maskách pohádkových postav, pohostili jsme je a ujistili, že jsme hodné pohádkové bytosti, že se nás nemusí bát. A v tu chvíli se ujal slova skřítek Habřík. Seznámil děti s letošní legendou. Přivítal je v naší POHÁDKOVÉ CESTOVNÍ KANCELÁŘI. Jen trošku podcenil situaci, nenaučil se pořádně text a musel použít cimrmanovské jmelí. Čímž nenadchl děti, ale absolutně odboural dospělé, kteří se pak jmelí dožadovali při každém Habříkově vstupu.
Došlo k prvním soutěžím, testu, výběru čtyř patronů- čerta, vodníka, draka, čarodějnice-, sehrání prvních improvizovaných pohádek, předání čapek, pasů, a kufříku s prázdnými, obřími pohlednicemi, které by se měly za 12 dní proměnit v pohlednice pomalované a popsané.
Večer se uskutečnilo první opékání buřtů, bohužel v táboře. U Víta nebylo suché dřevo.
Z dneška si asi tak nejlíp uvědomuju hemžení pohádkových bytostí. Mariano, coby přerostlá karkulka s chlupatýma nohama. Jitka R6 v nůši starý báby. Hejkal Condor, který na moje nabádání, že nemáme děti děsit nehejkal, jen tak směšně kvíkal a pak se na kdekoho sápal. Ivča, coby krásná královna. Kulturní duo z kraje jižních sousedů, zpívající v maskách trpaslíků:,, hej hou, hej hou, trpaslíci jdou….“ v němčině.

[Not a valid template]

Na úterý 7.7.
byl naplánován první celodenní výlet. Že neklapne, mi bylo jasné už ze seznamu dětí. Chybělo nám hodně velkých, zato přibyla prťata. Místo pěšího přesunu z Habří do Vrábče se konal přesun autový a kolový. Při průjezdu kolem nádražíčka Hradce mě dost dostal Filípek prohlášením:,,Tady byli”Tady jsme fakt vloni byli!
Ve 12°°h byl připraven hospodský na roli nerudného šenkýře, ochotného nás napojit a nakrmit jen za dárky. Děti pro něj dopoledne připravovaly vařečku, bylinky, šaty a ozdoby pro šenkýřku. Hospodský připravený byl, ale naše kolová sekce nedorazila. Řešili jakýsi defekt a nabíhalo zpoždění. Když už se kolaři našli, šenkýř nás napojil, nakrmil a vypadalo to, že se budeme moci vypravit na cestu, ozvali se pomáhající a chránící strážci zákona z Habří, že prý máme opuštěný tábor, odemčené chatky a že se má někdo vrátit. Vrátila jsem se, nezatkli mě a zpoždění narůstalo. Ještě jsem dojela do Holubova pro řidiče, kteří tam odstavili auta. A pak jsem zapomněla vzadu v Caddyně Siskina s Bullem. Asi se jim to nelíbilo, třískali do dveří.
Konečně jsme se mohli vypravit na cestu. Bohužel jinou, než bylo v plánu. Krásná strouha a cesta kolem řeky byla díky dešťům neprůchodná, museli jsme náhradně použít trochu nudnou a nezáživnou cyklostezku.
A do tohoto okamžiku, kdy jsem měla dojem, že vše je jinak než má být se ozval Alex s upozorněním, že poslední brod před Dívčákem je neprůchodný, rozhodně se přes něj nedostane Kevin na vozíku a od hradu je to daleko. Takhle nějak začínají žaludeční vředy 🙂 . Obří kámen mi spadl ze srdce, když jsme přišli až pod hrad a onen poslední brod jsme snadno dali, Kevin na Bullovo zádech.
Než se děti dozvěděly od chůvy před brodem, cože mají vlastně dělat, jsem doběhla nahoru k Alexovi v předtuše katastrofy. Ono vydržet 2 hodiny v gumové masce v tomhle horku by hned tak někdo nevydržel. Čekala jsem zbytky vypoceného Alexe, ale v ústrety mi šel rozesmátý a spokojený netvor, prý je mu hic, ale to nevadí,vydělal od návštěvníků hradu 256,-Kč a byl na to náležitě hrd. Oznamoval návštěvníkům, že dále smí pouze osoby s čistou duší. Nejvíce ho zaujalo dítko předškolního věku přesvědčující maminku, aby tomu děsnému tvorovi potvrdila, že ono opravdu křišťálově čistou duši má.
Seběhla jsem zpět dolů a našla děti tvořící magické kruhy, které jim mají přivolat na pomoc nadpozemské síly.
A pak začal fofr. Děti odešly k hradu vstříc zakleté princezně, odpornému netvorovi a čtyřem úkolům. A teď bylo třeba se rychle převléct do masek patronů, postavit do magických kruhů a čekat na zachránce princezny. Teď a tady, v masce čarodějnice, v magickém kruhu mi zazvonil mobil. Podle výrazu okolo jdoucích turistů jsem musela při telefonátu vypadat dost směšně.
Můj čarodějnický potěr nezklamal. Naivně jsem myslela, že mé čarodějnické bylinky, na něž nesmí sáhnout, dopraví netvorovi pomocí klacíků, které jsem jim tam podstrčila. Ale to jsem podcenila dnešní děti. Zkušeně se porozhlídly po okolí a bohužel bez problému našly jakýsi odhozený igeliťák, nahrnuly bylinky do něj a odchvátaly k netvorovi. Nejlepší podívaná byla na potěr vodnický. Při přípravě tohoto úkolu mi připadlo děsivě jednoduché zacpat vyvrtané otvory v kastrůlku prsty a vodu nahoru donést. Né tak Martin a spol. Ucpávaly díry trávou, ale nakonec to zvládly a vodu donesly. Tak i draci s dračím kamenem a čerti s pekelným ohněm. Všichni dostaly za splněné úkoly od netvora klíče k řetězům svazující princeznu Niku. Po osvobození se konalo tak dojemné setkání princezny a její chůvy, že se celý Dívčák roztleskal.
Docela fajn pocit.
Návrat k autům a následně do tábora se udál bez zvláštních událostí, oražení pasů v celnici celnicí Ficcusovou a jejími malými pomocníky, večerní pokec, trocha vybíjený a pomalu do pelechů.

[Not a valid template]

Na středu 8.7.
byl naplánován tak trochu oddechový den.
Prý se má třetí táborový den nechat poněkud volnější, tvrdí staří, ostřílení táborníci. A i my jsme trochu oddychu potřebovali. No, on se nakonec moc nekonal. Vytvořili jsme po táboře několik stanovišť, které měly děti obejít a splnit nějaké úkoly. Tady jsem si dost dobře vychutnala Nikolu, který se trochu posmíval Dominice, že není moc úspěšná při chůzi se zavázanýma očima dle mých pokynů. Dosmál se, když jsem ho provedla křížem krážem táborem, donutila projít pod větvemi ořechu, přelézt stůl a lavice a načepovat mi pití z várnice. Sice se moc nesmál, ale mám pocit, že si to docela užil.
Hlavní atrakcí dne byl rozhodně souboj kolový. Tak ten si děti fakt užívaly. A kdosi mě donutil ke skoku dalekému s míčem mezi koleny. Prý jsem byla dobrá a beru si osobně, že jsem nebyla vyhlášena na večerním pokecu.
Odpoledne přijela kadeřnice a vizážistka. Ani jsem nečekala takový zájem V podvečer se táborem procházely samé krásné modelky a pózovaly Mariánovi s profi foto vybavením. Vzniklo hafo fotek, za které by se nemusel stydět kdejaký časopis.
A pak šok! Martin Vodrážka sundal své typické háro. V první chvíli mi to přišlo líto, v druhé chvíli jsem musela uznat, že mu to fakt děsně sekne. Dokonce sundal i svoji, stále naraženou, kšiltovku. Později jsem se dozvěděla, že prý kvůli Kačence 🙂 .

[Not a valid template]

Ve čtvrtek 9.7.
mě unesli. Tenhle nápad vypadl z hlavy Alexe. Celý včerejší den jsem musela chodit v nechutně výrazném oblečení, aby si ho děti dostatečně všimly. Všimly a holky konstatovaly, že mám moc pěkné džíny. Skoro mi přišlo líto je nastříhat na kousky, kterými byla značena trasa k mému vysvobození.
Při přípravě lan na trati zářil Bull. Oznámil zdráhajícímu se Kevinovi, že lana vyzkouší jako první a že to ještě neví, ale rozhodně se mu to bude líbit. Kevin by rád unikl ze spárů děsivého otce, ale neklaplo mu to.
Ráno na pokecu skřítek Habřík zasil sémě strachu o Barču. Prý ji odnesl jakýsi zlý čert a je třeba ji osvobodit. Děti si to užívaly, každou akci, při které byla v hlavní roli lana uvítaly. Tady musely lany překonat fiktivní bažinu a vysloveně je to bavilo. Mne bavil Medvěd v roli čerta. Úžasně mu to slušelo a jeho zjev ho provokoval k prohlášení, jako že : ,,když si sednu na ocas, tak mě to bolí“,…,,jestli tu budu ještě chvilku stát v týhle gumový masce v tomhle vedru, tak už tu najdou jen chcíplýho, zasmrádlýho čerta“…. nebo ,,….a za všechno může sporťák“….sice jsem moc nepochopila pointu, ale tohle prohlášení mě oslovilo a používám ho doteď.
Mé osvobození se odehrálo trochu mimo naši režii. Medvěd měl vymyšleny lstivé otázky, ale ty mu zamrzly na rtech, když se dostavilo dětské komando. I mne překvapila jejich razance. Chvilku jsem zachránění odolávala a doufala jsem, že se Medvěd vzpamatuje, ale za chvilku jsem se musela chtě nechtě nechat zachránit. A pak jsem jen doufala, že Medvěd přežije. Přežil, ale jeho malá Medvědice to po cestě dolů celé pokazila slovy, že to nebyl žádný čert, ale její táta. Tím nám nepomohla, neboť děti zareagovaly logicky dětsky, že to je tedy zlý táta. A od té doby jsem chodila s Medvědem po táboře a říkala dětem, že je tenhle strejda moc hodnej a že by mi nikdy neublížil.
Tuhle akci jsme trošku podcenili.
Odpoledne se dostavil místní dětský DJ Maxa a děti docela zabavil. Déšť nás sice zahnal pod střechu do tělocvičny, ale i tak se mi akce zdála vydařenou. Velcí kluci se vrtění v rytmu Dády Patrasové docela rádi vyhnuli a vydali se se sporťákem zdolat na kolech místní sáňkařskou dráhu. Úspěšně, žádné ztráty na životech ani na zdraví. Zdravuška Milča je bez práce a tak si ty děti v klidu užívá.
Co bylo večer na pokecu nevím a dost mě mrzí, že jsem si nepsala deníček, protože různých hlášek padla spousta, jen si je nepamatuji, ale fakt nebyl čas.
Možná to byl tenhle večer, či možná nějaký úplně jiný, kdy jsem neuváženě před Richardem řekla Siskinovi, že mám chuť mu vylít pivo na hlavu. Než jsem to dořekla, stálo přede mnou pivo a nade mnou Richard se slovy:,,to nedáš!“Dala!

[Not a valid template]

V pátek 10.7.
byla na programu perníková chaloupka.
Dětem to na ranní pokec přišel oznámit skřítek Habřík. No vlastně přišel až na sborovém volání: ,,Habříku! Habříku!…..“
Přišel a vypadal dost použitě. Jak by taky ne, včera to prý trošku přehnal se jmelovým nektarem a dnes má v hlavě trpasličí rojení.
A protože se v pohádce leze po stromech byla zapotřebí patřičná příprava. Alex a Rudolfové připravovali lana. Roman se prý snažil vysvětlit Alexovi, že tu jsou také, že nemusí dělat vše sám, že by je mohl klidně na stromy pustit, ale Alex nedbal a šplhal i přes vzrůstající opocení všude sám.
Roman se na ufuněného Alexe prý odevzdaně díval a pak prohlásil:,, no jo, táta má svoji hlavu ………a taky věk“.
Děti se vydaly po trase značené papírovými perníčky do lesa. Každá skupina si odebírala svůj perníčkový symbol. Bavilo je to a tak jsem po rozvezení ježibab a pavouka na stanoviště potkala první skupinu dřív, než jsem počítala. Děsně letěly od perníčku k perníčku.
V lese je potkal a svázal pavučinou pavouk (představiteli pavouka píši jedno velké, významné plus za herecký i následný výkon! Jen mě mrzelo, že si nechtěl nechat zmizet pavučinu na tváři borůvkami. Tak jsem musela čarovat krémem. Škoda). Když se z ní vymotaly, dorazily k Rudolfům. Tedy k Renému a Romanovi, ale některým jedincům dělalo problém tato dvojčata od sebe rozeznat, tak vznikla jednotná přezdívka: Rudolf.
Rudolfové měli pro děti vítanou disciplínu. Lana. Dostat se nahoru a najít světýlko na perníkové chaloupce.
Našly, dorazily k chaloupce, opět se nechaly vytáhnout ostatními ve skupině na další lana a zavěšovaly posbírané perníčky na fiktivní střechu chaloupky. Pak ochutnávaly čarodějnické lektvary, hmatem zjišťovaly které odporné zvíře je ukryto v odpadkových pytlích, polykaly hady a myši na šňůrkách uvázaných a nakonec dostaly na rozloučenou borůvkové koláče pečené našimi haberskými sousedkami.
Děti odešly, my jsme uklízeli a v tu chvíli pronesl René větu: ,,Víte, že jste tu děsně šíbnutí?“
A tak nevím, jak to myslel, ale hezky se při tom usmíval.
Odpoledne bylo ještě tak trošku tématické. Děti poslepu přebíraly borůvky a jahody v podobě korálků, zdobily perníčky skvěle vytvořené Medvědovou. Medvědová díky! Za perníčky, kornouty a pohled na Medvěda, kterak kornouty v předvečer akce kroutil 🙂 .
V podvečer se přijeli předvést hráči amerického fotbalu. No, mě se to moc nelíbilo, ale to není důležité, dětem ano.

[Not a valid template]

V sobotu 11.7.
se tábor změnil v indiánské ležení. Dopoledne si děti vyráběly indiánské obleky a vydaly se do lesa vylévat stopy.
Odpoledne lovily bizona, rozdělávaly oheň, házely šipkami, střílely luky, puškami a očividně si to užívaly.

Sobota je pro mne tak trošku zvláštním dnem. My, haberští, jsme se dopoledne na chvíli vzdálili na svatbu Peti Fazera a Andy. A odpoledne jsem se nestačila divit, kolik návštěvníků se tu ukázalo. Tábor byl plný lidí, každý něco přivezl a podle pozdějších reakcí vím, že si i něco, neviditelného, odvezl.
Trošku mě mrzí, že mi úplně unikl Pavel Ducati Gál. Člověk, o kterém jsem nikdy neslyšela, se týden před táborem ozval s nabídkou dodání potištěných triček.
Přijal objednávku, vyrobil trička, dopravil je do Habří………………a zmizel, aniž by si nechal poděkovat, neřku-li zaplatit.
Né trošku, ale hrozně mě mrzí, že jsem ho nepoznala. Doufám, že se to dá napravit.

Pomalu se tenhle den, celý v režii Alexe, chýlí ke konci. Musím odjet od indiánského ohně a opečených buřtů na svatební hostinu. Jak se mi nechce!!!

[Not a valid template]

V neděli 12.7.
jsme vyrazili za vodníkem. Dopoledne do lesa ( no co co? neznáte vodníka lesního?) uplést věnečky. Tady mě překvapilo, kolik dětí vůbec neví, kterak se věnečky pletou. Zato mě překvapoval malej Martin, protože pletl věnečky výstavní a děsivým fofrem. U melounů ke svačině vzniklo klání bílých proti červeným. Šlo o sázku, kterou barvu bude mít rozkrojený meloun. Tuším, že vyhrál kdosi, kdo řekl, že zelenou.
A pak došlo zase na lana. A děti byly opět nadšeny. No, všechny ne, Jiřka se nechala hodně dlouho přemlouvat. A přivázaná na laně se projevovala výrazně akusticky.
Tentokrát se nepoštěstilo jen dětem podívat se do výšin, ale i my ostatní jsme měli možnost sundat si svoji pentličku.
Odpoledne jsme se přepravili ke Štětkáči, což je vodníkův rybník o 1,5km dál. Někdo auty, někdo na kole a někdo po štěrku. To si tak Luboš ustlal dole pod čekárnou a přenosná lékárnička se stala užitečnou.
U rybníka děti čekalo pár soutěží a hlavně úkol: převézt na voru hořící svíčku. Bez problému ji dopravily k vodníkovi a mohly mu za to pochytat jeho magnetové dušičky. Tady byla zapotřebí týmová práce. Celé družstvo mělo za úkol udržet rybáře na prkně, ze kterého chytal dušičky. Několikrát byla malá dušička ve mně, když jsem viděla, kterak z prkna utíkají. Nakonec vše klaplo, nikdo se nevykoupal, dušičky pochytány. Po cestě zpět nám nejen děti málem popadaly smíchy z kol do pangejtu, při pohledu na vodníka, jedoucího na nějaké divné KáTéeMce
V podvečer se loučí René a tak nějak vím, že tu bude nadále dost chybět. Ještěže zůstává druhý z Rudolfů: Roman.
Večer se při ztrátách a nálezech nikdo nehlásil k pěkné, kožené bundě.
A pak nadešla noc

…………….a přesně o půlnoci jsme se vydali vzbudit větší děti, naložit je do dodávky a odvézt kamsi daleko, odkud není návratu. Při buzení lezly z pelechů docela bezproblémově. Proti rannímu budíčku v 8°°h se jim vstávalo podstatně lépe. Asi přesuneme budíček.
Jen Pepa Kiss se posadil se slovy: ,,Do prdele! Do lesa! Teď v noci! Co tam budeme dělat?!“…a zřítil se z palandy jako skládací, dřevěný panáček. Doteď se stydím, že jsem nešla zjišťovat jeho zranění, ale zřítila jsem se na postel k Číčovi s příšerným záchvatem smíchu.
Děti se postupně našly, žádná skupina se neztratila. Jen Ficcusova prý trochu bloudila, ale Ficcus je měkký námořní vlk a dlouho je bloudit nenechal. Nejvíce bloudil záškodník Richard. Vybaven škodící technikou nenašel ani jednu skupinu a naopak málem ztratil Romana.

[Not a valid template]

V pondělí 13.7.
byl budíček trochu posunut. Vzhledem k nočnímu dobrodružství jsme chtěli nechat děti pospat co nejdéle. Docela to klaplo, až na pár jedinců. Už od půl osmé postával před stanem, ostatně tak jako denně, Lukáš. Po táboře pobíhal Davídek v pyžamu a gumovkách. I pár dalších nám náš plán na trošku delší klídek zhatilo.
Nevadí, zabavili jsme je pár hrami v táboře, kdosi si hrál se stavebnicí, kdosi lámal své tělo při hře: ruka noha, kdosi tvořil jakousi pofidérní postavu z ruliček od toaleťáku.
A při obědě….při obědě jsme si my, dospělí, sedli a děti nás obsluhovaly. Docela fajn pocit, nechat si jídlo přinést Číčou, dolít pití Davidem, nádobí odnést Michalem…………..prostě SUPER. Byli skvělí!
Odpoledne si paní Lenka vzala pár tancechtivých do svojí taneční školičky. A do těch nejzajímavějších, tanečních kreací vstoupil do tělocvičny Fanda. Tak triumfální přivítání nemohl čekat. Skandování FANDA FANDA ho z tělocvičny vyhnalo. Nakonec se nechal přesvědčit a své slavné vystoupení nám předvedl.
Spolu s Fandou přijelo pár vychovatelů a strejda Leoš na návštěvu. Upustili jsme od programu a nechali návštěvu vychutnat atmosféru. Snad se jim u nás líbilo.
Na večerním pokecu nějaké ty kostky za zlobení. No, letos je jich nějak málo. Buď děti míň zlobí, nebo jsme tolerantnější. Myslím, že za A je pravda. Fakt jsou letos nějací hodní. A nikdo nechce pěknou, koženou bundu.

[Not a valid template]

V úterý 14.7.
se o budíčku nediskutovalo. Naopak! Budíček byl předčasný, poněvadž mašinka nečeká! Mašinkou se jelo z Vrábče do Českého Krumlova.
Microděti nejely. Microděti si měly užívat bazénku v táboře. Microděti si ho užívaly a byly naprosto spokojeny. Nevíte, kdo první použil výraz: mikroděti,? Je to naprosto skvělý, výstižný výraz a nevím, komu mám za něj napsat velké významné plus!
V Českém Krumlově měl děti nadchnout grafitový důl, krásné, historické město ve spárech Unesca, medvědi, staré centrum s romanticky klikatými uličkami, ale po návratu jsem slyšela asi tak třicetkrát: ,,Barčo! Byl tam Majkl!! Fakt tam byl Majkl!!“ Z celého Krumlova a snad i čtrnáctidenního pobytu v Habří děti nejvíc zaujal Jackson vyvedený z vosku. Skoro deprimující. No snad ho nějak naše pohádky přebijí.
Tenhle den byl první opravdu letní. Jak na potvoru! Poprvé by si děti mohly užívat vody a bylo naplánováno město. Ve Vrábči lezly z vlaku upocené trosky podobající se našim dětem Po návratu do tábora je čekalo alespoň osvěžení v podobě vodou naplněných, rozvěšených, gumových rukavic. Každý si měl najít své jméno a svojí rukavicí postříkat v tom parnu někoho dospělého. Docela ráda jsem se nechala zmáčet.
A ještě měly najít a rozluštit tajenku týkající se následující pohádky.
Večerní projížďka na kolech se udála bez zvláštních událostí, když opomenu okamžik, kdy Martinka vybírala zatáčku takovým driftem, při kterém jsem si v duchu opakovala čísla na pohotovost a do márnice.
A večer na rozpravě jsem si sedla na zadek! Opravdu. Před Martinem B.! Martin si vzal slovo, vzal si sešit a pak mi vzal dech. Sám od sebe sepsal, copak se dnes odehrálo a kterak se mu to líbilo. Vysloužil si tím pár set haberáků a jmenování haberským kronikářem.
V nálezech stále zůstává bílá bunda.

[Not a valid template]

Středa 15.7.
byla ve znamení hasičském. Vloni se zdál hasičský den jedním z nejvydařenějším, tak proč si ho nezopakovat. A tak opět proběhly soutěže s hasičskou tématikou, a samozřejmě se dětem nejvíc líbil hasičský útok. Ředitelka dne, Kačenka, se koupala oblečená. Prý chtěla, prý ji tam kluci vůbec nemuseli házet.
Letos nám dopoledne zpestřilo profi auto a byl docela problém děti od volantu odvolat do Habří na oběd. A po obědě……. no konečně to vypadá na to vytoužené koupaliště!
Nakládáme děti do aut a vezeme je vyrochnit do Holubova.
Tady jsem si zopakovala loňské zjištění, že jsou děti neutopitelné. Jaruška se mění v lachtana, Peťa mě donutí vlítnout pod vodu s otevřenýma, vyvalenýma očima hledajícíma jeho utopené tělíčko. Znáte někdo rekordní čas v potápění? Já ne! Ale vím, že ho Petr překoná a že na to fakt nemám nervy! Konečně se ženou bouřkové mraky a vyhánějí nás od nebezpečné vody. Kapky velikosti maliny mě zachraňují před strachem o Peťu a můžeme jet domů.
V Habří se tábor pomalu, ale jistě mění v brouzdaliště, pokud bychom vyhlásili zápasy v bahně, máme o program postaráno. Nevyhlašujeme, raději děti zaháníme na pár her do suché tělocvičny.
V podvečer se nám podařilo správnou čarodějnickou kletbou mraky zahnat.
Vybrali jsme pár velkých a ,,rozumných“ dětí. Oznámili jsme jim, že je čeká zážitek nevšední, dovedli je k bazénu, k potápěčské výstroji a já se těšila, kterak je do vody hodíme a bude sranda. Ale Dan vzal akci zodpovědně, dětem nejdříve vysvětlil na suchu, že bomba není bomba, ale lahev (na to jsou potápěči prý alergičtí), za jaké čudlíky mají kdy tahat, jak se mají pod vodou chovat a dorozumívat. A tak se žádná sranda nekonala, protože děti věděly co a jak a neutopily se. A ještě se jim to líbilo.
Bílá, kožená bunda. Tak už se konečně někdo přihlaste!

[Not a valid template]

Čtvrtek 16.7.
Další nezapomenutelný den pro mne začal ranním trasováním čtyř rozdílných tras, ze kterého si pamatuji neustálé nabádání Bulla, aby kruci nezastavoval čtyřkolku u každého hříbka, že nemáme tolik času. Pravda, pohled na to množství nádherných hub byl úžasný a Bullovo nadšení neznalo mezí. Občas ještě musel couvnout, abych se fakt podívala, jak tam ten macek v tom mechu krásně sedí. Třískala jsem Bulla do zad se slovy:,,nezastavuj, nezpomaluj, necouvej, kašli na hříbky!“Odpovídal mi:,, No to je nádhera, na tohle si musí vzít Bullová nůši! To je krása! To Bullová nerozchodí!“
Houbové nadšení při trasování první ,červené, trasy ho přešlo při značení cesty druhé, žluté. I já jsem poznala, že se ze spodku čtyřkolky ozývají zvuky, které by se asi ozývat neměly. Prý se nemám bát, prý má vše pod kontrolou. Jen mě mírně znervóznil dotaz, zda u sebe nemám čirou náhodou v baťůžku u krepáků, napínáčků a písmenek i klíč číslo nevím už jaký. Nemám. Což je problém, protože ten je teď právě zapotřebí. A protože jsem vyrazila na cestu nepřipravena, tak nám upadne kolo. Doznačíme druhou trasu s tím, že třetí ,modrou, dotrasuje Bull sám a čtvrtou, zelenou, stihneme označit s Alexem těsně před dětmi.
A jedeme do Habří dotáhnout kolo.
Stíháme dokonce budíček a snídani.
Opět změna proti původnímu plánu. Nejdeme z Habří pěšky, ale nakládáme děti do aut a odvážíme na Zabitou. A tady je čeká první část kimovky, ze které se dozví, cože to vlastně mají hledat. První část tajenky mají vyluštěnou z tábora, druhou část se dozví z trasování. Písmenka je dovedou ke Trojici kde na ně má čekat Alex se svačinou. Nečeká, musel odjet. Ač nechtěně, proběhla dnes tak trošku bojovka i pro dospělé.
Zrovna ve vzácné chvilce, kdy mě napadlo, že vše klape podle plánu mi dělá mobil LALALA. Bez předtuchy problému ho Bullovi zvedám a dozvídám se, že si policajti přejí, abychom ihned odvozili auta ze Zabité dolu. A tak obvolávám a Bull objíždí řidiče, Alex je nakládá do auta a odjíždí hasit problém. Chvilku mám nepříjemný pocit, že jsem tomuhle problému mohla předejít a že jsem to trochu nezvládla, ale vzápětí mě přechází. No co co?! Konečně zažili trochu vzruchu.
Mezitím děti přicházejí k Alexovi, který tam není. V pohodě ho zastoupí Roman, jen nemá v kapse zbytek písmenek pro modrou skupinu. S tím odjel Alex.
Konečně děti, aniž by si všimly jakýchkoliv zmatků, přichází ke mně a druhé části kimovky.
A ode mne je to už jen skok k romantické studánce, víle, pavoukovi, potopenému klíči ve studené tůňce a dnešnímu hlavnímu úkolu. Klíč najít, vylovit a dopravit víle. První dvě skupiny se úkolu zhostily na jedničku. Třetí to měla mírně komplikované. Pavouk, v zápalu boje, shodil Mariku a Pepu do studánky, čímž se průzračná voda stala neprůzračnou, neřku-li úplně blbě zkarblovanou a tím neprůhlednou. No a hledejte v tomhle sajrajtu klíč. V kritický okamžik jsem Marice, lovící po dně klíč, nabídla klíč náhradní. Promočená Marika odmítla se zatvrzelým výrazem a slovy:,,tohle dám!“ A dala!
Klíč našla, byl dopraven k víle, víla s okouzlujícím úsměvem poděkovala a bosky (Kri-Kri nebolelo to?), elegantně odtančila v dál.
Někdy během nalézání, lovení a tranzitu klíče se v zápalu hry podařilo pavoukovi zašlápnout Lentilku. Ač to zní směšně, v tu chvíli to moc směšné nebylo. Lentilka, Yorkšír Jany z Ostravy vypadala, že střet se strejdou Pepou nerozchodí. Nakonec rozchodila, tak je vše OK. Jen Pepa z toho má doživotní trauma, ač se mu snažíme vysvětlit, že za to opravdu nemohl.
A pak jsem ztratila Romana. Prostě tu byl, a pak najednou tu nebyl a Alex se děsně mračil. Na oběd jsme se dostali s dost velikým zpožděním a s dětmi totálně unavenými.
Nakonec se i Roman našel, takže vše klaplo a odpoledne můžeme jet na koupaliště. A víte co?! Z koupaliště nás nevyháněl déšť! Fakt ne! Sama tomu doteď nevěřím!
A co bylo večer? Nevím, fakt nevím. Prostě jsem si nepsala deníček a teď tápu. Jen vím, že jsme se rozhodně nenudili, to se nám fakt nepoštěstilo. A že jsme zase nezjistili, komu patří ta bílá bunda.

[Not a valid template]

A přišel pátek 17.7.
a s ním divný pocit nastávajícího konce.
Dnes je třeba celý tábor slavnostně ukončit, protože zítra už bude čas tak akorát na zapakování a nalodění do autobusu.
A na dnešek vyhlásil Alex totální výprodej krámku u Adélky. VŠE ZA JEDEN HABERÁK!
Trochu jsem se děsila důsledků a pak se bavila při pohledu na děti vozící si nákupy na kolečku. Jen jsem měla obavy, kterak se podaří autobusákovi svůj vůz nafouknout.
Během dopoledne si měly děti, kromě nákupů, připravit masky na slavnostní, odpolední rozloučení u Víta. No, musím uznat, že vydrancování krámku je bavilo víc. Nakonec ale i masky zvládly a tak se po poledním klidu mohlo vyrazit k Vítu. Tentokrát ne za deště, ale naopak pod pražícím sluncem.
A na místě se opakovalo pohádkové hemžení. Dětem opět připravily pohádkové bytosti svačinu. Asi jsme dětem nestačili, vyvolávaly skandováním skřítka Habříka, věděla jsem, že zbytečně, protože Habřík se tenhle den přeměnil ve sluhu Petra a pendloval mezi Monteci a Capulety na Hluboké. A pak král Siskin požadoval po dětech soutěže pro dospělé. No pravda, děti už to věděli dřív, tak měly čas se na nás připravit. Při vyhlášení pěvecké soutěže mě dost zamrazilo, vím co vím. Ještě že se dirigentovské taktovky ujal Richard, rozezpíval a rozpohyboval vše živé okolo Víta. K písničce:,, Byl jeden Číňánek…“ se kromě pohádkových bytostí přidaly i děti a lesní zvěř.
Jakási soutěž kde se chodilo po ztrouchnivělých lavičkách, válely sudy atd. se obešla kupodivu bez zranění. Hutututu taktéž, dokonce se ani nepotrhaly vypůjčené masky, což mě trochu udivilo.
A pak….a pak mě dostal Martin Vodrážka s proslovem, který mě dojal, s krabičkou, která mě skolila na kolena. Doslova. Vzkazy, které mi napsaly děti i dospělí sem nepatří.
Po soutěžích děti dostaly od Siskina klíčky a měly si trochu polámat hlavičky k jakému zámku pasují.
Od začátku tábora jim stál na očích před jídelnou cestovní kufr snů. Krásný, starý, velikánský kousek ukázky lidské dovednosti. A na něm čtyři petlice a čtyři zámky. A k oněm zámkům teď dostaly děti klíče. Myslím, že první, komu to docvaklo byl David, nebo byl alespoň první, kdo mi to přišel pošeptat.
Klíče pasovaly, z kufru byla vyndána trička od Pavla Ducati. S našimi podpisy budou trička pro děti snad pěknou památkou. V tělocvičně na děti čekaly balíčky, připraveny Refi a spol. se sladkostmi i hračkami. Při pohledu na zaplněnou tělocvičnu mě opět napadlo, že tohle ten autobus fakt nepobere.
A diskotéka, a loučení, a vypuštění balónků štěstí, a obrovský Richardův ohňostroj, a děsivě dojemná hudba, a svíravý pocit, že opět něco úžasného končí, a slzy, a ………….
A SPÁT!

[Not a valid template]

Sobota 18.7.
se mi ani moc nechce psát.
Někdo tam nahoře se podíval na zachmuřené tváře a zachmuřil i oblohu. Podíval se na ubrečené oči a spustil slzy i z nízkých mraků.
Alex a Rudolfové (ano, už jsou tu zase oba, včera přijel René) objíždějí tábor Land Roverem a svážejí dětskou maxibagáž k autobusu. Děti by to neunesly. Autobusákovi se vyvalují oči při každém příjezdu auta víc a víc a brzy mu asi vypadnou.
Děti bezcílně bloudí v dešti¨Chce to akci, jinak na poslední chvíli promoknou. Napadá mě řešení. Zavolám Habříka, děti odvelíme do velkého stanu a on je tam zabaví. Píšťalka se mě ptá,zda nechci s něčím pomoct. Nechci, potřebuji Habříka. Píšťalka se v krátkém časovém úseku dozvídá, že na řešení problémů je Habřík, že pavouk zašlápl Lentilku, že Karkulka má chlupaté nohy, že ……..a dál odmítá komunikovat. Prý jsme blázni a u nich na Barrandově je oproti Habří nuda.
Habřík děti baví, bagáž se vozí a odjezd se nepříjemně přibližuje.
K odjezdu se tak nějak nemůžu pořádně vyjádřit. Prostě jsem ho nedala. A nejen já.
Autobus je ještě v Habří, oči plné slz, emoce vytékají snad i z kanálu a tu kdosi prohlásí:,,a co za rok…?……

[Not a valid template]

A to je konec letošního tábora.

Teď ještě uklidit, dát dohromady fotky (nadlidský úkol) a pokusit se najet do normálních kolejí.

Po 14ti dnech jsem na fotkách objevila majitelku bílé, kožené bundy 🙂 .
Bodejť by se k ní někdo hlásil, když byla Janičky ze Znojma, která se táborem jen mihla.