A letos naposled do Chorvatska 09.2009
Dobrá, tak Albánie neklapne. A vypadalo to tak lákavě, Albánie, trajektem do Itálie a domů. No nic, příště. Čas nám dovolí pouze kratší svezení, takže zase Chorvatsko, tentokrát jen sever. Středa 9.9.2009 v 8°°h Pepa FJR Muf Pan Europan Já CBF Honza VW Sharon Dan nám, s hodně závistivým výrazem ve tváři, blokuje autem motorky. Nakonec to vzdá a můžeme vyrazit. V Netřebicích je shluk lidí, hasičů, policajtů. Kvůli nám ne, kvůli vyhořelé hospodě. V Dolním Dvořišti Honzu staví celní stráž. Prý chtěli zastavit nás, ale Honza vyrazil od benzínky před námi, tak to odnesl. Nezatkli ho, pokračujeme. Před Lincem nenajíždíme na dálnici, ale vlevo na Enns a jižně, podél krásně zelené řeky Enns na Steyr. Enns se nám nějak líbí, neopouštíme ho. Dalších pár desítek kilometrů nám nabízí krásnou podívanou. A hlavně nádherné zatáčky. Projíždíme krajem NP Kalkalpen, u Altenmarktu necháme Enns téct vlevo a my míříme vpravo na Admont. Odtud je to už pár kroků do Triebenu, kde máme slovo s Honzou, jedoucím doteď po dálnici. Nějak ho ty zatáčky nelákaly. Nás jo a užili jsme si je, a budeme si takhle užívat i nadále. Honza dostává žihadlo a hlásí, že si doma zapomněl GPSku. Snad neoteče a neztratí se. Najíždíme na moji oblíbenou 114tku na Pols. V Polsu vedoucí Muf odbočuje na zkratku 114a. Ta už tak oblíbená není. Je uzounká a číhají na ni dva horizonty. Honza je prý nečekal a při jejich přejezdu mu pěkně cvakly zuby. Najíždíme na Klagenfurtskou hlavní, abychom z ní za Neumarktem odbočili na 92 směr Bruckl. Zase pěkné svezení, trošku okořeněné cestářskými kužely uprostřed silnice. To se vám ale blbě předjíždí, když se mezi ně musíte trefit. Další pochoutková silnice, kterou nám Muf vybral má číslo 82 a tu si prý fakt užijeme. Ze začátku, přes Volkermarkt to moc nevypadá, ale pak se začíná vlnit a kroutit. A dokroutí se až na slovinský Jezerni vrh v 1218 mn/m Tady čekáme u polévky na Honzu, vyměňujeme si dojmy z tolika vraceček, Pepa říká, že se v jednu chvíli zamyslel a skončil málem jako Dan v Maďarsku. Prostě jel rovně. Muf mě straší sjezdem, prý vracečky pokračují, ale po štěrku, sem tam prý i nějaké to endurko. No to se tedy těším. Jenom strašil, zatáčky krásný, asfalt nic moc, ale do endurka to mělo hóódně daleko. A navíc nás doprovázela řeka Kokra. Pěkně si to vedle nás svištěla po obřích bílých kamenech a já se musela nutit koukat na silnici a ne na ni. Nádhera. Kranj projíždíme bez problému středem, Škofju Loku taky. Směrem na Postojnou nás čekají další zatáčky a v jednom úseku dost nepříjemně štěrk. Na hranicích v Rupě zase berou Honzu. A tady dost důkladně. Že by kradené auto?! Ne, pouští ho, jedeme dál. Za hranicemi mi Muf předává vedení. Sjíždíme na starou silnici, teď úplně prázdnou, když je vedle ní dálnice a v pohodě dojíždíme do Opatije hledat spaní. Nacházíme ho v Lovranu za 25Euro za osobu. A k večeři lignje s blitvou. Tak na to jejich jídlo se vždycky moc těším. Dnes ujeto 606km. Píši Mufovi velké váznamné plus za vybronou trasu Čtvrtek 10.9.2009 Doručak za 5E si dáváme všichni, jen Muf se v tom nějak nimrá. Dnešní plán, projet Istrii by mohl klapnout. V Ičiči najíždíme pár vracečkami k NP Učka. To nám to zase začíná. U tunelu Učka zatáčky ale končí, platíme 17KN za tunel a za ním najíždíme na trochu nudnou, novou hlavní silnici na Poreč. Než se v Poreči stočíme podél moře na jih, tak má Muf pocit, že se dlouho nudíme, přijíždí na křižovatce vedle mne a chcípá mi motorku. Naprosto běžná mufovina, ani mě to nepřekvapilo, každá vyjížďka s Mufem je provázená neustálým přepínáním všech možných čudlíků, nacházením odpadků kdekoliv na motorce. Muf je škodič! V mapě je silnice z Poreče lemovaná zeleně. Tak nějak nevím proč. Nic moc pěkného vidět není. Až na Limski kanal. Stavíme u něj, kupujeme zásoby pití na zimu, Siskince fíkovici ve flašce čarodějnice. Smutně koukám, tak ji Muf kupuje ještě jednou a prý mi ji někdy k něčemu dá. Mufe, svátek mám 4.12.NEZAPOMEŇ! Paní stánková se nás ptá, jak se řekne čarodějnice česky, u nich je to věštice a ještě nám dává za velkou útratu lahev medovnice zdarma. Pepa prohlašuje, že se půjdeme podívat z rozhledny na kanál a Muf se opotí. Prý nikam nejde, je to děsně daleko, tvrdí a zírá při tom na dost vzdálený stožár. Přehlédl nízkou vyhlídku pár kroků od nás. Oddechl si a byl nahoře první. A hleděl dolů na kanál zakusující se do pevniny celých 10 kilometrů. Název Limski (hraniční) si prý vysloužil z doby antické, v které byl přirozenou hranicí mezi Dalmácií a Itálií. Stometrové skály nad kanálem lákají procesí horolezců. A správně umíchaná sladká a slaná voda prý dělá dobře ústřicím a ústřice pak dělají dobře turistům sedícím v hospůdce nad vodou. My jsme nešli na ústřice, my jsme u vody vyfotili naše stroje a poslali Siskince provokativní MMSku. A pak jsme se vydali do jeskyně. A navrhl to Muf! (Připsáno další plus) To ještě nevěděl, že k jeskyni Sv. Romualda vede cesta krátká, ale děsivě strmá. Na 370metrech se nám podařilo vystoupat do 100 metrů. A to v motohadrech a motobotách. A Honza v pantoflíčkách. Jaká by to byla krásná procházka při zvolení správného oděvu. Pepu kromě stékajícího potu ještě znervózňovalo řvoucí dítě, jdoucí před námi. Vzpomněl si na dítě ze včerejšího večera, které se projevovalo naprosto stejně. Na moje uklidňování, ať si zvyká, že vnoučata budou taky řvát, se vůbec neuklidnil. Po vydýchání a vytření potu z očí jsme uviděli vchod do jeskyně, jakéhosi mladíka mluvícího na nás anglicky, tabule s upozorněním, že tu prapradávno žil pračlověk, pradávno Sv.Romuald, dávno medvěd a dnes netopýři. Pračlověk je jasnej, ten žil všude, Sv. Romuadl tu za tři roky modliteb a rozjímání vytlačil koleny důlky do skály a pak se zvedl a šel založit na kopec kostel Sv. Michala a když už byl v tom zakládání, tak ještě založil poustevnický kamaldolský řád. Anebo dřív zakládal a pak rozjímal. Nevím, vím jen, že to bylo v 11tém století a to mi stačí a vám taky! Medvěd tu žil zaručeně taky, proč by ne? A ještě zaručeněji tu žijí netopýři. Ty jsme při klouzání po hrbolaté, kluzké podlaze v neosvětlené jeskyni viděli. Stovky pištících myšiček nám létalo nad hlavami a kakalo na zem. Proto ono to tu tak moc klouže, aha! A ještě jsme si při pochybném blikajícím světle čelovek prohlídli pár krápníků a vzadu něco, co se blýskalo, bylo to moc hezké a nevím co to bylo, protože ten kluk svoji oblíbenou angličtinu neopustil. 30 KN za každého po nás ten kluk ukecanej chtěl až po vylezení z jeskyně. Asi se fakt nebál, že mu tam někdo zůstane. K motorkám nám to šlo o dost rychleji než nahoru, chvilkami rychle až moc. Pokračujeme do Puly, nacházíme střed a ptám se paní ve stánku na Koloseum. Paní ukazuje rovně, prý nikam neodbočovat a za pět minut ho uvidíme. Sedáme na motorky, jedeme rovně a za třicet vteřin se před námi obří stavba z prvního století objeví. Kdybychom šli pěšky, tak nám dávám asi tak jednu minutu. Paní se zdálo, že jsme nějací pomalí. Platíme po 30ti KN a vcházíme mezi torza starých zdí. Torza ze slavné arény udělali prý Benátčané, kteří Pulu dobyli ve 14tém století a památku začali rozebírat coby stavební materiál na stavbu svých domů v Benátkách. Zajímavý. Měli stavebniny kousek z ruky. Při pohledu ze shora se kdosi z chlapů zeptal, proč se tomu říká koloseum a né šišoleum, když je to šišaté. A opravdu. Stavba která kdysi pojala 20 tisíc diváků má delší stranu 130metrů a kratší jen 100m. Proč to není kulatý? Že by se jim to do Puly kulatě nevešlo? Že by tam něco překáželo? Zase nevím. Už mě začíná štvát, jak to musím často napsat. Možná bych se to za pár kun dozvěděla, mají tu turistické telefonky i s češtinou. Ale Muf mě upozorňuje, že si je mohou půjčit jen chlapi. Prý je na každém obrázku s telefonkem jen panáček a panenka ne. Založení Puly je prý spojováno s řeckou bájí o plavbě Argonautů. To by mohlo být. Proč by nezaložili město, když postavili rychlou loď a s ní pluli vstříc dobrodružství a zlatému rounu. Při odjezdu z Puly si říkám, že v době, kdy nebyl před koloseem park vysokých stromů na něj musel být úchvatný pohled z moře. Když nás konečně pustí blbě seřízený semafor (nesnímá motorky), měníme západní břeh Istrie za východní a uháníme k Labinu. Tady u oběda konstatujeme, že naše provokativní MMSky se Siskinkou šlehly, proto neodpovídá. Za to se ozývá Ficcus s pozvánkou do Tribunje. Mufovo ,,kašleme na něj“ není výstižné. Nekašleme, jen míříme někam úplně jinam. Vybírám si z jelovníku jídlo s názvem fuži i plukanci. Prý něco domácího, trochu se bojím, co se mi přinese. Naštěstí jde o domácí nudle, něco jako dlouhé úzké nočky s dobrou omáčkou. Z Labinu až do Brestove vede nová silnice. Asfalt snů spolu s dlouhými zatáčkami, výhledy na moře nám zkrášluje dovolenou. A dolů k trajektu tahle pohoda pokračuje. Dost jsem si oddechla, ještě v květnu tu vedla uzounká, hodně rozbitá silnička. Jak oni to dělají? Pěkné silnice tu rostou jako z vody. Za 17 KN/os a 38KN/moto se necháme přeplavit na ostrov Cres. A tady naštval Pepu slušný Holanďan. Nechal vyjet auta z celého trajektu a nás zablokoval. A to si vzal Pepa osobně a pak mu to nandal. Tedy nejen onomu blokovači, ale všem autům. Letěl až k městečku Cres, jako by jel domů. To mu vždycky bouchnou saze. Nad Cresem čekáme na Honzu a hledáme ubytování. Pán, u kterého jsme byli ubytováni na jaře si nás pamatuje a vede do města. On prý místo nemá, ale to nevadí. Parkujeme na tržišti a jdeme úzkou uličkou do baráku poblíž náměstí. Tady platíme 20E/os a dostáváme školení, že tu nejsme ubytovaní za peníze, ale že jsme na návštěvě u sestřenice Mariny Bilič. To prý, kdyby něco. Ale ono nic. Asi jsme opravdu u někoho na návštěvě. Byt je zabydlený, vypadá to, že si sestřenice Marina ( jen nevím čí sestřenice, zda naše, či pana ubytovatele) jen tak na pár dní odskočila. Nechávám se všemi předběhnout v koupelně. Dneska mi očista bude asi chvilku trvat, po jeskyním opocení mírně zasmrádám. Muf tedy říká, že mírně není to správné slovo. Když už zase voním, tak jdu za chlapy na schody u vinotéky. Jaké je mé překvapení, že je tu nenacházím. Dokonce tu nesedí nikdo. Divné. Druhý pokus, hospoda, vychází. Koupili od vinaře víno do PETek, ale prodej vína ke konzumaci na schodech prý má od vyšších míst zakázáno. Škoda, bývala tam fajn atmosféra. Po večeři skládající se převážně z ryb a mořských potvor dostáváme gratis rakiji. Tak tohle fakt nedám! Hnus velebnosti! Muf usrkl, chvíli poválel po jazyku, přičichl a prohlásil:,,poznávám! Ředidlo 6005!“ Znalec! Asi jim turisté už tu pravou rakiji přes sezonu vypili. V bytě si spravujeme chuť vínem, hrajeme karty a já krásně vyhrávám. Příjemný večer. V deníčku mám velkým písmem poznamenáno, že Muf zlobí. Nevím konkrétně proč, ale ono je furt něco. Ale má dobrý návrh. Prý nemám psát deníček, ale tahat sebou noťas a dělat přímé vstupy na stránky. To by prý Siskinka už vůbec nerozchodila. Škodlivák a škodolibák. Dnes ujeto 249km.
[Not a valid template]Pátek 11.9.2009 Vařím si kafe a jdu do koupelny. A pak tam, kde kafe bylo, není. Neváhám ani vteřinku a hulákám :,,MUFE!“ Neporadí, neříká přihořívá. Kafe si nacházím bez pomoci v jedné ze skřínek a zděšeně si uvědomuju, že jsem nechala v koupelně, kam se Muf odebral, toaletní taštičku. Budu si muset dát večer pozor na zubní pastu a mýdlo. Kdoví co v nich bude přidáno. Chceme odjet, ale jsme zablokováni na parkovišti. Motorky bychom ven dostali, ale Honza auto ne, jedině kdyby měl Smarta, a to nemá. Po půlhodině postávání zjišťujeme, že nás blokuje auto natěračů a prosíme je o uvolnění. Po další půlhodině se dostavuje šéf s kýženými klíčky a my můžeme jet do Meragu na další trajekt. Ten nám jede až za ¾ hodiny. Muf zjišťuje, že má dva pasy a diví se, že Pepovi nechybí. Plánujeme cože dnes bude a plány nějak pořád měníme. Pojedeme se koupat do Bašky, pojedeme se projít do Krku, pojedeme na Plitvice. Každých 10 minut změna plánu. Zatím vyhrává koupání v Bašce a pak uvidíme. Koupání považuju za pěkně blbej nápad. Voda je studenější než v květnu! Taky se koupe jen pár nerozumných odvážlivců. A my. Tedy až na Pepu. Tvrdí, že má rozum. U rybího oběda opět přeplánováváme. Snažím se všem říct, že je tady na kopcích krásně a že by to chtělo výšlap. Jaké je mé překvapení, když Muf navrhuje najít ubytování tady a opravdu vylézt na kopec! Honem, než si to rozmyslí sedáme na motorky a jedeme mezi penziony. Muf v motobundě, motobatách a v zářivě oranžových plavkách. Jaké překvapení, že mu všude zavírají dveře před nosem. Konečně se Muf schová za roh, ubytování domlouvám já a máme spaní v penzionu se sympatickým názvem Barbara u stejně sympatické paní se stejným jménem. Asi se ji líbí i mé jméno, nejen že nás ubytuje za 10E/os, ale dává mi i turistickou mapu okolí připravenou s pomocí Klubu českých turistů. KČT to má na spousty místech v Chorvatsku bezvadně podchycené. Tady taky. Mé nadšení nezná mezí. Tady by se dalo po kopcích courat tejden! Do mého rozjímání vychází Muf z koupelny a rozhořčeně hlaholí:,,Tak to jsem ještě neviděl! Dát si na stěnu přesně proti záchodu metrovou ….( dosaď Condoří slovo)!“. Nikdo z nás si onoho ornamentu nevšiml, říkáme Mufovi, že problém je v něm, my ostatní vidíme prostě jen porůznu poskládané obkladačky. Vyrážíme po modré ke kostelu sv. Ivana a dál lesem po docela pohodlně schůdném chodníčku. Občas se otevřou krásné výhledy. Ale co nás čeká nahoře jsem netušila. V mapě píšou, že nás čeká měsíční krajina. Výstižné! Jedna z mnoha zídek nepouští les dál a nás provází na krajinu vskutku měsíční. Tedy nevím, na měsíci jsem nebyla, ale takhle nějak si to tam představuji. Kamenitý povrch občas přeruší zídka, sem tam jakási travina tvrdě bojující s neúprosným okolím. Muf se ujímá role horského vůdce a samozřejmě za chvíli bloudíme. Což tu ale není žádné překvapení. Náhorní, měsíční planina je rozsáhlá. Nakonec přeci jen nacházíme kříž a tím se dostáváme do 461m\nm. Rozhodně jsme sem ušli víc, než oněch inzerovaných 7,5km, ale vůbec nám to nevadí. Skvělá procházka. Muf připomíná, že to byl jeho nápad a dožaduje se opět zapsání velkého významného plus. A ještě po cestě dolů furt otravuje. U každého pěkného výhledu se dožaduje focení a zasílání SMS Siskince, prý ať se ji líp pracuje. No a dole už jen sprcha a přesun, překvapivě, do hospody. Přicházím poslední, koukám na Mufa, kterak likviduje předkrm v podobě obřího steaku a nerada se dozvídám špatné zprávy. zítra žádné Plitvice, žádný sraz se Seržou, ale kalupem domů. Prý se na Alpy valí katastrofa v podobě přívalových dešťů, sněhu, vichřice a to bych si tam přece zažít nechtěl!. Nechtěla, ale domů se mi taky nechce. Dnes ujeto 66km a ušlapáno asi tak kolem 20ti.
[Not a valid template]V sobotu 12.9. ráno prší a fouká. A ještě mám zapasovanou motorku mezi nějakého Itala s Meďourem a Němce s Baworem. Složitým vymanévrováním dostáváme CBFku ven, navlékáme nepromoky a vyrážíme. Na mostě z Krku si vzpomenu, jak se tu Kamil na jaře opotil za pěkného počasí, teď za deště a větru by se asi nejen opotil. Rijeku projíždíme bez problému, ale stavíme v Rupě. Příště pojede Honza Trabantem! Jeho Sharon působí na celníky jako rudej hadr na bejky. Zase ho berou a zase pořádně. Celník si přeje vidět nejmíň pět čísel a čekám, kdy Honzovi řekne, aby se zul, že potřebuje zkontrolovat číslo bot. A pak po hlavní na Postojnu, tady najíždíme na dálnici, půlroční známky za 17E máme od května, tak to bez zdržování valíme dál. Valíme dost. Vedoucí Muf se pak přiznal, že chtěl vyzkoušet, co vydrží můj igelitový nepromok. Nevydrží, ale to nevadí, stejně je za oněch 150,-Kč z pracovních oděvů jen na jednu sezonu (a sezona končí 🙁 ). Potkáváme mraky motorek, hlavně Há-Déček, někde něco bylo. Kolem Ljubljaně je zasekáno auty, používáme tedy pár kilometrů pruh pro motorkáře, Honzu jsme stejně nechali kdesi za sebou už dávno. Přestalo pršet a pomalu osychá silnice, tak si troufáme na Kranjem sjet z dálnice a poprosit Loibelpass, aby nás nechal projet za sucha. Úplně to neklaplo, ale mokro bylo jen tak mírné, za kterého jsme si ty zatáčky mohli docela pěkně užít. Odbočkou na 83 se vyhýbáme Klagenfurtu a projíždíme příjemně klidným krajem v povodí řeky Drau. Přes Volkermarkt míříme k silnici č.92. Tady nacházíme jedno z mnoha Há-Déček ve stoce. Vzhledem k tomu, že vousatý otřásněný motorkář živě gestikuluje, rozmlouvá s policajtama a saniťákem, nezastavujeme, nepřibržďujeme, máme zpoždění. A pak jen oblíbená a teď dost chladná, mokrá 114 na Trieben, dálnice, zaparkování v Habří v 16,30h Sotva vypneme motory, dozvídáme se mizernou zprávu. Fanda Bíců, nejstarší motorkář z Habří (67) to zabalil a od teď už jezdí jen na nebeských silnicích 🙁 . Dnes ujeto 676km. Celkem ujeto 1590km. Počasí, až na trošku mokrý návrat, perfektní. Docela pěkné výšlapy a opět zjištění, že je v téhle mé oblíbené zemi pořád spousta míst, které stojí za to navštívit. Jo, a v nedělní ráno mě rozhodila Kačka zprávou: ,,Kde jste? My v italském Udine“. No tak bezva, my kalamitě ujeli a mladí si to užijí!