Podzimní hrátky. Podzimní hrátky? Teď? V Lipové je sníh. Lipová hlásí kalamitu, katastrofu, ulámané větve, neprůjezdné cesty, děs běs……. Podzimní hrátky se mají odehrávat pod zbarveným listím, podzimním romantickým sluncem, pavučinami babího léta, posledními paprsky hřejivého slunce. No dobrá, letos nás Sv.Petr trošičku podfoukl, donutil Alexe vymyslet plán Bé, přesunout hlavní akci do tělocvičny.
Uvidíme, třeba to nakonec ještě klapne.
V pátek přijíždím do Lipové nezasněžené. Na místě už čeká Alex a bez bloudění dojíždí i Pavel F.
Jsme pozváni na sedmičku, kde nám Karel Polák přichystal poháry. Vůbec nemám chuť na sladké, ale při pohledu do Karlových očí chroupu sušenky ostošest. Denisa nám na přivítanou vytvořila i delikatesu z piškot a banánů.
Večer si prohlížíme fotky z letního Habří a odebíráme se docela včas do spacáků.
Sobotní ráno hlásí, že bude jakž takž, ale trochu mlžno. Alex vysvětluje ostatním, co od nich na dopoledne požaduje. Já raději (abych nechytila taky nějakou práci) odjíždím do Brtníků pro Sabinku. Neuvěřitelně se na ni těším. Těším se i na její reakci na nás. A dostávám sprchu. Fakt děsivou. Sestra mi říká, že máme problém, že prý Sabinka se mnou nechce Že mne prý nezná! Krve by se ve mne nedořezal! V tu chvíli mne Sabinka uvidí a sestra z její tváře vyčte, že nebude tak zle. Prostě jen neznala mé příjmení. Teď přiznává nejen, že mě zná, ale že se mnou moc ráda odjede. A tak přijíždíme do Lipové ve dvou, Sabinka mohutně vítána.
Přijely jsme akorát na zahájení módní přehlídky. Děti se, pod vedením Marušky, úžasně rozpohybovaly a fakt na ně bylo skvělé pokoukání. A to si ještě vypřehlídkovaly hafo parádního oblečení. Myslím, že byly s průběhem dopoledne spokojené.

Pozvání na oběd jsme neodmítli. No, odmítněte dozlatova upečené kuřátko, že?!
Trasování na odpoledne se ujal Bull. Snad nezabloudí. Nezabloudil, natrasoval a nadšeně oznamoval, že si tam vrazil i trošku toho off roadku, a že se to bude dětem zaručeně líbit. Můžeme vyrazit.
Ke startu, přechodu bažinou rozdělující svět normální od pohádkového, přichází první skupina. Dozvídá se, že má jít po vyfáborkované trase a po cestě sbírat puzzle jedné barvy. Vyráží, překonají bažinu, můžu jim zamávat a čekat na skupinu druhou. Jen ještě se Slávkou schováme za strom igelitku s pár metry prádelní gumy, lžícemi a tenisáky. Slávka si to tu při příchodu vyzdvihne a vytvoří v cíli přechod bažiny zpět, do světa normálního.
Postupně vyráží na dlouhou pouť všichni. Jen při startu třetí skupiny měl Karel K. příležitost dát prostor svému přirozenému, komediantskému talentu. Bažinu, vytvořenou z lana nám přejelo auto, ač se Karel snažil sebevíc řidiče zastavit, zachránit, nenechat utopit. Lomil rukama, hořekoval a nakonec posádce vozu oznámil, že jsou utopeni.
S poslední skupinou se vydávám na cestu. Fáborky a puzzle nás vedou ke Knížecímu rybníku a okolo něj dál do lesa.
Za chvíli nás staví Siskin nad kopičkou sněhu. No vida, už je to tady. Ba né, není to sníh. Prý je to sůl, která je teď tady a v co nejkratším časovém úseku by měla být o pár metrů dále. A měly by ji tam dopravit děti na lžících, po trase trošku zkomplikované nataženými nitěmi.
Dopravily, nitě Siskinům nepotrhaly, jdeme dál.
Procházíme klidným, podzimním lesem. Martin hledá houby, Sabinka vypadá moc spokojeně, všichni shánějí puzzle, prostě pohodička. Vlastička se mě drží za ruku, do kopce funí, jak velkej chlap, když tu se najednou rozzáří, dofuní, nadšeně prohlásí:,, jé! My jsme došli až do Habří! Tady je Habří!“ a ukazuje prstem na stěnu kaple U Jáchyma, prosvítající mezi stromy. Zvláštní, moc podobností mezi Jáchymem a Vítem nevidím, ale prý tak zareagovalo víc dětí, tak na tom asi něco bude.
U Jáchyma čeká Land Rover se svačinou a Alexova střelnice. Tak to je vyzkoušené, tady se dětem bude líbit.
Odpojuji se od poslední skupiny, ke které se postupně přidává víc lidí a připojuji se ke skupině třetí, kterou jsme došli u střelnice.
A dobře dělám. Děti vepředu ztrácejí obsahy svých kapes a tudíž, my vzadu, máme trasováno čokoládami a sušenkami. Příjemné 🙂
Přicházíme k úseku, kde nám blátíčko a pařízky podráží nohy, větve odírají obličeje, ostružiní se zamotává okolo kotníků. Aha! Bullův slíbený ofroudek 🙂 .No konečně trochu vzruchu. Ale zas tak moc ne. Děti to zvládly v pohodě.
Část třetí skupiny podává protest, prý tu po cestě nikde nejsou jejich zelené puzzle, ale pouze bílé. No, doufám, že Bull zelené někam nezašantročil.
Po bílých přicházíme k jakémusi podivnému tvorovi. Syčí, prská, pouští z tlamy dým, vypadá děsivě. Nebo se o to všechno alespoň marně pokouší. Poznáváme Klárku Pidificcusku v masce zlého draka.
A tenhle drak nám dal za úkol vyluštit křížovku. Při tomhle úkolu bylo zajímavé, že až tady na místě tvůrci křížovky zjistili, že plaz na osm může být krokodýl i aligátor i anakonda. I přes tuto překážku máme vyluštěno. Teď po nás drak ještě požaduje nějaké ty dárky, malování, zpívání.
Jaroušek zacpal drakovi hubu nalezenou houbou, Karel mu vymaloval krásný portrét a někdo navrhl zazpívání písničky: ,,Skákal pes“. Ficcusovi protestovali, že tu nechtějí, že tu už zpívala skupina před námi. Pavla je pohotově usadila se slovy, že to šlo o úplně jiného psa. A tak jsme zpívali, že přes oves skákal jiný pes.
Drak nám dává na další cestu odměnu v podobě vynikajících perníčků (hm, umí paní draková péct, umí).
A pokračujeme lesem dál. Zanedlouho nás staví Bullovi s dalšími úkoly. Karel se zmocnil chůd, zahrál si na Dlouhého a ukazuje nám, že je talent na vše. Prý je tu první, komu to jde. Postupně se vyšplháme na pár stlučených prkýnek všichni (já mám trochu obavy, aby pode mnou stlučená zůstala).
Ptáme se na veselé historky ze stanoviště a dozvídáme se, že zatím spadl jenom Kája Polák, ale za to ho obě chůdy praštily do hlavy.
Pavla se mezitím vžila do role Širokého, děti ji naplnily břicho a ona pak provedla složitou cestou Bystrozrakou Žanetku.
Úkoly splněny, můžeme zamířit k cíli, v němž nás čeká Slávka, navázaná guma mezi stromy, lžíce a tenisáky.
Omyl. Čeká nás pouze Slávka. Prádelní gumu, dvě lžíce a dva tenisáky nutně někdo potřeboval, tak si je prostě odnesl. Čímž si dopomohl k úžasným materiálním hodnotám.
No dobrá, když mu to pomohlo…….. Tak si tady děti, místo plánovaného úkolu, složí ony puzzle.
Zjišťuji, že zelení mají všechny kousky. Bull nic nezašantročil. Jen nějak ti vzadu nevěděli, že ti vepředu si plní kapsy. Pravda jejich čokolády jsme měli v kapsách my.
Z tajenky na puzzlích se jedna skupina dozvěděla, že o radu, kde najít dnešní odměnu se mají zeptat motorkáře, který má potetované tělo, další toho, který nežije v Čechách, třetí toho, kterého vloni kouslo klíště a poslední se měli dotázat motorkáře nejlepšího v enduru. Všichni uhodli o které jedince jde a moje auto si odlehčilo o pár desítek balíčků sladkých odměn.
A pomalu se dostavil podzimní večer. Sv. Petr rozhodl, že si vuřty na ohni neopečeme. Nevadí.
Alex nás všechny pozval na vynikající, pravé vídeňské párky.
Motorkáři se různě rozmístili po skupinách, ohřívali párky, myli nádobí a bylo fajn. U nás na pětce bylo motorkářů tolik, že jsem měla chvilku strach, zda párky stačí. A docela mě pobavila malá Sára, která při odborném pohledu na Ficcuse prohlásila, že je na něm vidět, že mu chutná pivo. Chtěl něco odpovědět, jen nenašel slov.
Na večer obstarala Bullová předčasného Ježíška. Napekla cukroví, obstarala koledy, vytvořila tu správnou vánoční atmosféru.
A děti přicházely, oči navrch hlavy a psaly Ježíškovi svá přáníčka.
A pak….a pak šly microděti spát, a my …..jsou zprávy, které lidé nechtějí slyšet, a když už je slyší, tak o nich nechtějí psát.
No nic,….. večer jsme se sešli v hojném počtu na šestce. V tak hojném, že Simona nechápala a Radek si chodil půjčovat kafe na okolní skupiny.
A pak následoval moc příjemný večer, při kterém ukazoval Siskin anomálie svého těla (no, tak to zrovna dvakrát příjemné nebylo 🙂 ), Simonu bolelo smíchy břicho, Zuzka napekla báječné brambůrky, Pepa topinky, Karel opět herecky zazářil a bylo moc příjemně. Jen tu pohodu nějak nevnímal Mareček a jeho bolavé ouško. A ještě Marika, která ho celý večer konejšila. Ani se mi od nich nechtělo jít spát. Do tělocvičny. Vedle chrápajícího Richarda.
V nedělní ráno si Alex zahrál (a prásknu, že s chutí 🙂 ) na vychovatele, skvěle okočíroval na pětce, plné microdětí, celou snídani.
A nezbylo, než se rozloučit. Je to pokaždé těžké. Dnes nějak víc.
Kdosi odvážel Sabinku zpět do ústavu, kdosi odjížděl domů a kdosi zamířil do Liberce za Číčou a Davidem v DDÚ.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že auta odjíždějící na stejně s námi, odvážejícími oklikou Sabinku , jsou za námi. A daleko. No, přes objížďky a bloudění jsme se v Liberci nakonec našli. A Richard našel i diagnosťák, čímž jsme Číču, Davida a holky Kaudersovic navštívit mohli. Pravda, vedení DDÚ nečekalo takovýhle nájezd, ale nakonec naši obří partu dovnitř pustili, tu naši bandu dětí nám půjčili, a ještě nám dali k dispozici jídelnu.
Po pokecání s dětmi už zbýval čas na poslední společný oběd, rozloučení, cestu domů.
Tak ahoj………ahoj příště…………ahoj všichni……….