Odjezd na naší první, větší, letošní vyjížďku je naplánován, po pár změnách termínu a seznamu účastníků zájezdu na čtvrtek 20.5.2010 v 5°°h.

Kam? No tak to je otázka nadmíru zbytečná. Už pár let vítáme jaro na severu Chorvatska. A protože máme ostrov Cres už docela dost zmapovaný, zabloudíme tentokrát na vedlejší Krk.

V místní Bašce jsme vloni zjistili, že Klubu českých turistů je naše zem ve střední Evropě malá, že mají barev na značky a plechu na ukazatele nazbyt a tak mapují, značí, vymýšlí trasy i v Chorvatsku.

 

V onen dlouze očekávaný

čtvrtek 20.5.2010

Pepa vstává ve dvě. Prý nemůže dospat. Já bych si docela s chutí pospala. No ale ještě jsme na tom dobře. Jirka se prý vrátil v jednu v noci z práce nadupán RedBullem a oko zamhouřil na pár posledních okamžiků před budíkem a Kačka s ním. Tak to si tedy na ty motorky sedáme pěkně nevyspáni.

Psi se uraženě dívají na naše vypravování a s brbláním pod vousy, že je zase necháváme doma, lezou bez rozloučení do pelíšků.

Nad námi sice příjemně svítá, ale mraky hrozí, že nám cestu pěkně znepříjemní. Dan dorazil na sraz rovnou v nepromoku. Dávám mu za pravdu a taky se zahaluji do silonově gumové kombinézy, kterou mi Dan půjčuje. Je mi knop, sotva se do ni soukám. Dan pokyvuje a říká, že on se na oblečení musí zout. Kdosi se ho ptá, zda si rozepnul zipy na nohavicích. Ne, neměl o jejich existenci ani páru. .

Se zpožděním 3 minuty! Ano! Pouhé TŘI minuty po páté vyrážíme z Habří

 

Muf Honda Pan Europan

Dan Aprilia Caponord

Pepa Yamaha FJR 1300

Kačka Suzuki Bandit 600

Jiří Honda Hornet 600

Luboš+Jarka Yamaha XJR 1300

Tonda Kawasaki 750

já Honda CBF 1000

 

V Dolním Dvořišti už čeká BMW GS 1200 s Martinem a Stáňou, a Varadero s Richardem a Vendulou. V rychlosti říkám Richardovi kudy jedeme. Muf poslouchá a přitakává, že ano, že najíždíme v Linci na dálnici směrem na Salzburg, že z ní sjíždíme na Graz a že se případně sejdeme v Triebenu. Ještě koupit rakouské známky za 4,50 Eur na 10 dní. A jedeme.

Jedu trošku vzadu a užívám si pohledu na hada červených světýlek motorek přede mnou. No, moc jich nevidím. Mží, plexi se zevnitř mlží, je vidět velký kulový. Freistadt projíždím s otevřeným plexi, mrzne mi nos, ale alespoň vidím, kam mám jet.

Na dálnici se trochu roztrháme, GéeSo s Varaderem zůstali někde vzadu, Luboš s Tondou jedou za námi na dohled. Nevadí, všichni víme, kde je cíl a jsme dohodnutí, že si pojedeme každý po svém.

Trochu bezmyšlenkovitě nechávám pod moji motorkou ubíhat mokrý asfalt rakouské dálnice, A když se nějaká ta myšlenka dostaví, tak je trošku nepříjemná: Právě míjíme odbočku na Graz směrem na Salzburg stále stejnou rychlostí. Muf zabloudil, a se sebou zabloudil i nás. Z naší skupinky jsem poslední, světlo XJRy vidím daleko za sebou.

Muf se ale vzápětí našel, sjel na dalším sjezdu, najel zpět na dálnici a opět jedeme směr Graz. Snad. Ale ano, tentokrát sjezd nepřejel. Nevidím za sebou světlo XJRy a Kawy. Že by pokračovali na Salzburg?

V Admontu platíme mýtné 4,50 Eur na moto a koukáme, kdo to nejede před námi. Richard a spol. Prostě nezabloudili a tím nás předjeli. Už společně dojíždíme do Triebenu, místu naší svačinkové pauzy. Takže nám chybí jen Luboš s Tondou. Třeba se ze Salzburgu ozvou 🙂 .

Jirka si balí svůj elegantní nepromok. Jeho pláštěnka z pracovních oděvů nevydržela Mufí tempo, řekla si, že se na to může vykašlat, že touhle rychlostí nikdo nikdy nepracuje a umřela. Pravda, chvilku se snažila vypadat jako velká, vlající, motýlí křídla, ale ani takhle neuspěla. Pravda, ona Jirku štvala už dýl. Dal si do kapsy klíčky od motorky a při cinknutí zjistil, že ony kapsy jsou jen tak na oko. Děravé. Jirka ji se smutným výrazem pohřbil a poprosil mě: ,,Barčo, prosím Tě, ať neprší“ .

Nevím, proč mě o to nepoprosil už v Habří. Mohli bychom si odpustit 240km v mrholení. Kousek nad Triebenem, v Hohentauernu nám ze shora, na jeho prosbu, rozsvítili. A osvítili zasněžené alpské vrcholky před námi! Nádhera! A tak jsme si projeli krásnou silničku 114 na Pols za sucha.

Klagenfurt nás nechal tentokrát projet bez zabloudění a zatáčky horského přejezdu Loibelpass jsme si taky užili.

Na zastávce pod Loiblem došlo k sázkám, kde že by mohli naši ztracení spolucestovatelé být.

Vyhrál Dan tvrdící, že u Salzburgských jezer. Dokonce padla i otázka, zda Luboš ví, že jedeme na ostrov Krk a né do parku Krka.

Před nájezdem na dálnici u Kranje kupujeme dálniční známky na sedm dní za 7,50 Eur.

 

Slovinskem prolítneme bez zastávky, v Postojne sjedeme z dálnice a po příjemné silnici přes Pivku, Ilijsku Bistricu dorazíme k prvním hranicím, kde po nás chtějí doklady. Tedy vlastně ani tady, v Rupě, je nakonec vidět nechtějí. Ale to zbytečné vytahování občanek unavuje :-)) .

 

Po kafi, výměně Eur za Kuny můžeme pokračovat. Rijekou jsme projeli jako nůž máslem a za chvíli najížděli na Krcký most, abychom zaplatili mýtné (platí se pouze cesta tam, zpět je to grátis) a za svých 18 Kun si užili 1309 metrů jízdy 66 metrů nad mořskou hladinou. Pravda, mostu se postavil do cesty ostrůvek Sveti Marko, ale o to je to hezčí podívaná.

Do Bašky jsme dorazili bez zajímavých zážitků. Nepočítám-li kabel, natažený přes silnici, Jirkovo kochání se (,,tady jsou krásný stromy, tady by se bydlelo“), Mufovo koukání do zrcátka a následné zjištění:,, sakra, stojí přede mnou auto!“, Pepovo fňukání na každé zastávce, že má v nový přilbě přeložený ucho. Vůbec mu ta přilba nějak nesedí, a protože přilba vypadá, že je v pořádku, znamená to, že má Pepa atypickou hlavu. Jiří se asi těší do Irska, bo neustále jede v protisměru a moc se mu to líbí. A tak nám Baška tu absenci veselých zážitků vynahradila. Trošku jsme se poztráceli. První Muf. Tedy, Muf se vlastně jako jediný neztratil. Ztratilo se nás devět ostatních. …a pak se ztratila Kačka…..a pak se ztratil Pepa……a pak se ztratil Dan….a ještě to bylo líto Jirkovi, tak se ztratil taky…….a pak už jsem nevěděla, zda jsou ztraceni ti ztracení, či jsme ztraceni my, někde zapomenutí. Jediný Muf dorazil nejkratší cestou k penzionu. My zapomenutí, jsme zapomenutí, bo Richardovi cosi teče z Varadera. Má to rozbitý. A tak stojíme na krajnici, tupě zíráme na rozrůstající se louži pod motorkou, Richard se snaží tvářit naprosto spokojeně, jako že mu vůbec nevadí, že mu z motorky odtéká voda proudem, kdosi mi říká, že jsem pěkně protivná, když si takových zdržujících maličkostí všímám, do toho přijíždí Pepa s Danem, komentujícím to slovy: ,,ty vole, tak tudy už jsme asi jeli, a to máš cíl v GéPéeSce!“

A teď už dost! Ještě si z loňska pamatuji, kde penzion se sympatickým názvem ,,Barbara“ leží, beru si velení a konečně dorážíme do cíle, kde na nás už dost dlouho čeká jediný neztracený Muf.

Když Dan, před čtrnácti dny, rozeslal maily s naším domluveným, laciným ubytováním, musela jsem se smát. Ano, tady jsme byli ubytováni vloni na podzim. Při množství penzionů v Bašce docela náhoda. Na onen mail ihned zareagoval Muf. Má z loňska trauma z místní koupelny. Kachličky umělecky vyvedené na koso, vyvedly Mufa z klidu 🙂 .

Při ubytování kontroloval koupelny jak šílený. Uklidnil se v koupelně naší. Žádné sprosté obrázky se nekonaly. Po chvíli přiběhl a říká: ,,no pojď se podívat! U nás ta p..a na stěně zase je! A tady jich je dokonce víc, než v přízemí!!!“

Celé ztrácení, bloudění, či jiné zajímavé zážitky nás moc nezdrželi. V 14,45h, po 654km jsme na místě, lezu do nesprosté koupelny a za chvíli můžeme vyrazit. Kam? No to je jasný! Do hospody!

A v hospodě? Normálka. Nějaké Karlovačko, lignje s blitvou (jó, tak na to jsem se těšila půl roku), pár veselých historek z cesty, zjištění, že jsme vyhráli v hokeji a jdeme do semifinále, příchod ztracených kališťáků. Fakt sem jeli okolo Salzburgských jezer a přes Villach. Prý docela fajn cesta 🙂 . Dan ještě barvitě předvádí, kterak vypouští sumýš vlákýnka a před dalším představením uznáváme, že je na čase jít spát. Zasloužíme si to.

 

[Not a valid template]

 

A v pátek 21.5.

ráno si Jirka stěžuje, že ho bolí hlava. Prý vůbec ne ze včerejší konzumace alkoholu, ale protože má nové čočky a jsou nějak blbé, nevhodné, bolení hlavy působící.

Vyhlášení odchodu na tůru na desátou vidím mírně negativně. Ale neprávem. Na startu jsou připraveni všichni, až na Richarda a spol. Ti sebou nemají chodící boty. V žabkách by to nedali. No…?!

Vyrážíme. Jen tak mírně, po pláži, okolo jakéhosi lomu, mírné stoupání lesíkem, méně mírné stoupání po pohodlné stezce, míň mírné stoupání po kamenité stezce, trošku náročnější stoupání po kamenech, úplně blbé stoupání po kamenech téměř neschůdných, plahočení se v kamenné suti, dření se proti větru, drsné lezení po skále. Nahoře v průsmyku jsme potkali veselého pána (šel dolu, tak aby nebyl veselý). Vysvětlil nám, jak je tu krásně (jako bychom to neviděli), ulítla mu čepička, čímž nás pobavil a mohli jsme jít dál. Po modré. Co dodat?! Modrá je dobrá! Nádherné výhledy. Spousta výhledů na Bašku hluboko pod námi, na mořskou hladinu, občas narušenou nějakou plachetnicí, na pitná jezírka obklopená kamennými zídkami, na ostrůvky zvedajícími se z modrého moře. Bech deroucí výhledy. Někde kousek pod vrcholem někdo prohlásil, že by měl jít nejmladší dolů pro pivo. Po chvilce ticha se ozval Tonda. ,,nejdu, jsem nejmladší, ale za to nejkrásnější“. Jako by mu ta cesta pro pivo trochu té krásy ubrala 🙂 . Jarka povídala, že vlastně nejdeme po modré, ale po hnědé. Pravda, hnědých ovčích odpadků bylo všude nadmíru. Zbarvené hřbety ovcí inspirovaly Jirku k nápadu nastříkat jim na hřbety logo Motorkářů z Habří. Tonda má z ovcí dětinskou radost a opakuje po nich ,,bééééé“, jde mu to moc pěkně. Dan s Kačkou přešli modrou značku, šli rovně, a při Mufovo volání, že jdou blbě prohlásili, že to ví, že jen Mufa zkouší, zda si toho všimne. A při téhle bystré konverzaci, většinou řídké, bo nám dýchání do kopce konverzaci moc neumožňovalo jsme dosáhli cíle. Vorganj 390m n./m. No nic moc, ale v tom terénu………Vyhlásili jsme hodinovou cílovou pauzu s rozchodem. Překvapivě ji nikdo nevyužil, nikam se nerozešel. A tak jsme šli dál. Ke sloupu a k zelené. A zelená nás na mapě varovala, že bude sakra náročná. Prudký sešup dolu. Dan se ke sloupu těšil. Později prohlásil, že si z celého dne pamatuje jen kilometry a kilometry stoupání a šutrů a zresetoval se až u sloupu.

Někde tady Jirka zjistil, že má hlad, protože nic nejedl, aby nekakal. A to jsem kvůli němu nesla v batůžku toaleťák. Kačka s Danem vedli rozhovor, kterému jsem moc nerozuměla, jen jsem slyšela, že Kačka na sobě nemá kalhotky s žirafami a Dana to mrzí. Víc snad ani vědět nechci 🙂 .

Dan prohlásil, že se Jitka prý včera moc opila. Na naše přitakání, že ji chápeme, že to bylo z radosti, že na čtyři dny odjel, neřekl už vůbec nic.

Píšu Tondovi velké významné plus! Fotí! fotí! fotí hodně a fotí rád a pěkně!

Sešup byl fakt náročný, dole Kačka zjistila, že ji opouštějí botky.

Za námi zůstává pohoří, 13 km které jsme si krásně prošli, spousta krásných kytek, výhledů, zážitků, Kačky umřelé botky, a dobrý pocit, že jsme to fakt dali.

Dole potkáváme oslíka. V Kačce se probudilo sociální smýšlení. Osel má hlad. Osel má chuť na gumové medvídky. Chutnaly mu. Nebudou ho bolet klouby.

Při příchodu do Bašky jsme měli velice příjemný pocit a hlad. Dan pocítil touhu udělat radost rodině, nakupoval holkám boty, my ostatní šli do hospody. Na pivo za 10 Kun (kruci, divně laciný, ale přesto dobrý. Co to je?), na jídlo. Mám ukrutnou chuť na rybu. Dan mi radí, že škarpina je moc dobrá ( a Dan taky podokl, že ta cena, co je v jídelním lístku, je nějak divně nízká 🙂 “ poznámka Admina“ ). Vyprávíme s Kačkou, jak jsme potkaly ropušnici v moři, jak je krásná … a dál ta historka moc veselá není, tak ji tu ani nebudu rozepisovat. No tak teda jo, sakra! Bylo to kurevsky drahé! Ale dobré ! ( což znamená, že ta cena v jídelním lístku byla blbě 🙂 „poznámka Admina“ ) Dan ještě předváděl, kterak se chytá langusta. Mnohým se představení líbilo jen jsem musela přitakat Mufovi, že to Dan umí, po pár pivech, předváděl podstatně líp.

 

Odpoledne mladí zalehli do pelechů. Nic to mládí nevydrží.

S účastníky bez bot na tůry vycházíme v žabkách jen tak na malou procházku ke kostelu Sv. Ivana. Tady jsme koukli na pomník českého zakladatele turismu v Bašce a netradiční betonové „králíkárničky“ na rakvičky s nebožtíky.

I tady je krásně, tak se dnešní den může zapsat jako bezvadný.

A večer? překvapivě hospoda, karlovačko, škampy, mušle, salat od hobotnice, stejky větší než kolo od Pan Europana, bylo fajn. S Kačkou si dáme malou, fotící pauzu a zase se chystáme do pelechů.

Zaslouženě 🙂 .

 

[Not a valid template]

 

V Sobotu 22.5.

mladí lezou z pelechů docela brzy. Jirka má potřebu nás školit, kterak se máme na určité otázky ptát, kterak máme určité otázky pokládat, kterak máme na určité otázky odpovídat …..prostě je na služební cestě, vychovává nás a já vím, že úplně zbytečně. Že se příště zase zeptám, či odpovím blbě.

A tak se úplně blbě ptám, zda nejsou schopni vyrazit v 9,30 h na domluvenou vycházku. Nejsou. Čekáme na ně. A ještě jdeme s Kačenkou nakupovat kvalitní, horskou obuv, neboť ta včerejší ji opustila. Kvalitní horskou nemají, bere kvalitní plážovou a přesvědčuje nás, že je na tůru do hor dělaná,

Dobrá, jdeme. Slibuji trošku lepší cestu než včera. Menší převýšení. Pravda, trošku zatajím, že je převýšení menší, ale za to několikrát.

Obejdeme nuda kamp, chlapci dělají, že za plot vůbec nepošilhávají. Při prvním větším stoupání uklidňuji některé turisty, že to je dneska fakt brnkačka, nejvýš nastoupáme dvě stě metrů a ujdeme pouhých 7 km.

Hned první horizont naši snahu odměňuje krásným výhledem do kaňonu. Následuje první sestup, z čehož vyplývá, že je před námi další stoupání. Muf se mne potichu ptá, jakou náročnost dnešní trase připisuje mapa. potichu mu odpovídám, že o trošičku horší, než té včerejší. Zákeřně a pobaveně se usmívá. Ale dodávám, že je o polovinu kratší, tak to snad všichni dáme, ne?! A dáváme. Přes kameny, po ovčích stezkách, po větrných náhorních planinách, mezi zídkami, chvíli do kopce, chvíli z kopce. Luboš později řekl, že toho moc neví, ale pamatuje si, že se za ním neustále ozývalo: ,,ty vole….ty vole…“ Kačka ve své nové obuvi skáče po kamenech jako kamzík, aby nám předvedla, jak dobře si dovede vybrat. Tonda zdraví každou ovci vydařeným ,,béééé“. Dan si na jednom z vrcholů sedá na bodlák. Asi aby nebyla nuda. No né, že by byla. Občas nás osloví krásné výhledy a občas odpoví na pozdrav nějaký turista. Většinou statný, neudýchaný důchodce, vypadající, že si korzuje po dlážděném náměstí v Mnichově. Jak je možné, že my, někdo i o pár desetiletí mladší, jsme zadýcháni a vypadáme, že lezeme po kamenitých kopcích v Chorvatsku?! Docházíme na poslední horizont, máme před sebou konečně pohled na dvě zátoky, Náš cíl Vela i Mala Luka! Tady se nadlábneme, zavoláme lodní taxi a už budeme jenom dovolenkově relaxovat!. Poslední sestup nám trošičku komplikuje kamenná suť, vrstevnice ukrutně těsně vedle sebe namalované a hlavně,,,,,hlavně výprava německých důchodců, či vlastně převážně důchodkyň, vypadajících, že nekorzují po dlážděném náměstí v Mnichově, ani, že lezou po kamenitých kopcích v Chorvatsku, ale že se chystají každou vteřinou do rakve. Některým koukala z očí nevěřící myšlenka:,,kam já blbec se to ve svých letech drapu?!“, některé očima zoufale volaly:,, tak už mě někdo konečně shoďte dolů, Ať už to mám ksakru za sebou!“ Jedné z nich tento úmysl pokazil Luboš. Nepochopil, že je její pád hraný a zachránil ji. Ať už se tvářily jakkoliv, tak nám pěkně osladily sestup. Vůbec se neuhýbaly (ono ale vlastně nebylo kam), padaly nám pod nohy, I bez tohoto zájezdu by byl onen sestup dost obtížný a uvědomovala jsem si, že nahoru by byl obtížnější o poznání víc. Ještěže si dole budeme moct zavolat taxi, na které mám číslo v mobilu. Alespoň doufám. Tiše. Mám dojem, že někteří členové výpravy by mě zabili, kdyby odvoz neklapl. Není cesty zpět. Tedy je, ale dost mizerné. Postupně se přeci jen před domov důchodců na vycházce dostaneme i my opozdilci, já a Navrátilovi, usedneme ke stolu na němž se červená hromada plechovek od Karlovačka, a vyslechneme nepříznivou zprávu. Prý taxi nejede. Tedy jede, ale až pozdě večer, až odvozí turisty, kteří opustili minimálně půl Německa, aby se nám pletli do cesty, snědli pršut i syr a ještě vyfoukli odvoz. Jarka utrousí sprosté slovo. Nějak těm poslům špatných zpráv nevěřím. Za prvé jsou nějak rozřehtáni, a za druhé všichni konzumují pivo, což by byl, při představě výšlapu do kopce nad námi holý nerozum. Nevěřím jim, říkám, že jo. Dobrý. V pohodě. To dáme. Nevadí, sem jsme šli po červené, zpátky to vezmeme žlutou. To bude delší, ale za to horší cestou. Ale pivo si raději nedávám a přemýšlím, kudy uteču, až jim ten hrozný fakt, že tou sutí polezeme nahoru, půjdeme po kamenech z kopce a do kopce, budeme se plahočit, trmácet, padat………

Jdeme s Kačkou po okolí udělat pár fotek polorozpadlého baráčku, kamenných převisů nad mořem a pomalu se provaluje, že taxi máme objednáno na třetí hodinu. Přestala jsem se bát a čekáme na odvoz u pršutu a Karlovačka. Kačka s Danem hází do piva gumové medvídky. Nechápu proč, ale proč chtít taky vše chápat, že?. Jen utrousím, že jim zbytečně zapatlají půllitry. Má námitka je odmrštěna s tím, že nezapatlají, protože to nejsou půllitry, ale třetinky. Co dodat? Prostě je vidět, že jsme se dobře bavili. I při pohledu na cvičící jedince.

Ani jsem nevěřila, že se letos vykoupeme. Jsme tu sice o 14 dní později, než jiná jara, ale letošní, bláznivé počasí nestihlo moře prohřát. Koupali jsme se. Někdo dobrovolně, někdo byl do vody odejit. Ani Danovi nevadila má námitka, že mám v ruce foťák. Foťák nakonec zachránil. Jen mi možná bude na lodi v tom mokrém oblečení zima.

Ale musela jsem uznat, že voda byla skvělá a parádně jsem si nakonec zaplavala.

Dan měl kromě nálady rozverné i náladu rozdávačnou. Řekl, že mi věnuje nepromok, který mi na cestu půjčil a Pepovi ještě daroval kukličku, aby se mu v přilbě neporouchalo ucho. Po chvíli se zarazil a řekl, že tím končí, poněvadž by rád odjel domů na svojí motorce. Do skvělé atmosféry, koupačky, jídla, pití, po nádherné procházce po kopcích a v očekávání cesty lodí přichází rádoby provokativní MMSka od Siskinů. Kančí na talíři a text: MŇAM. Ani trochu nezávidíme 🙂 .

Konečně jsou uřvaní, poškrabaní, unavení a všichni kupodivu živí důchodci odvezeni.. Je řada na nás, platíme 50 Kn na osobu a naloďujeme se. Vodní taxikář gazuje o sto šest, koukám na vodní pěnu za námi, na bílo zelené pobřeží, není mi zima a je mi dovolenkově skvěle. Bezva dovolená. Alespoň to říká Tonda a dodává, že být tak o dva tři měsíce delší, byla by super.

V Bašce je znát, že se blíží konec května. Turismus houstne. Propleteme se mezi turisty, jdeme do sprch a já si přeprat a dát sušit slané kraťasy a tričko.

Dan si libuje. Nemá konečně společnou sprchu s Fikusovcema, tudíž se do ni i občas dostane a dokonce poznává, že tu v penzionech teče i teplá voda 🙂 .

A pak…. hádejte kam jsme šli pak……no ano…..správně….. do hospody. A do skvělé. Rybí. Jen Kačce s Jirkou se sem nechce. Mají tu pepsi. A mladí mají strach, aby jim z ní nenaskákaly pupínky. Prý máme jít někam, kde se pije opravdové pití. Coca-Cola. Nejdeme. Tady mají na ceduli krásně vyobrazenou celou chobotnici a tu si Muf s Danem dají k večeři.

V onen čas, kdy kuchař chobotnici připravoval se vedly řeči. Znáte to. Takové ty chytré nápady po pár pivech, takové ty blbiny, které jednoho napadají jen ve chvílích absolutní pohody. Už po několikáté jsem Tondovi řekla, že je drzý až vyzývavý. Ani nevím, kdo a proč se Pepy ptal, kde mě našel, Pepa odpověděl, že v útulku a Tonda dodal, že jsem na něj zbyla. To jen tak, abyste viděli, že náš letošní nováček skvěle zapadl do party.

Jdeme s Kačkou koupit pohledy a paní pohledová se nás ptá, zda jsme sestry. Mělo by mě to těšit. Netěší. Paní vypadá totálně zhuleně. Prodat nám čtyři pohledy a dva magnety zaměstnává její mysl nad únosnou míru. Docela se bavíme. A ještě tady má krásnou ovečku pro Tondu. Když se ji sáhne na bříško, zabečí úplně stejně, jako Tonda při spatření toho chlupatého zvířete.

Dost rozřehtané přicházíme ke stolu na němž se právě podává chobotnice pečená s brambory a zeleninou. Vynikající. Jen se přicucla Mufovi k talíři a nechce se nechat sníst. Dan podepisuje pohled palcem upatlaným v chobotnicovém výpeku. A já mám v mobilu maďarštinu. Škodlivák Muf tvrdí, že s tím nemá nic společného.  Že by jiný škodlivák?

Asi by bylo na čase opustit lokál a jít spát. Opustit lokál se nám podařilo, jít spát zatím ne. Na terase pokračuje párty i s Richardem a spol. Kecáme o motorkách, cestování a užíváme posledního teplého večera. Zítra už se zase budeme halit v Habří do svetrů. A zítra je za chvíli .Takže opravdu spát.

 

[Not a valid template]

 

Neděle 23.5.

 

Odjezd naplánovaný na 6°°h. V pět třicet už je pod okny plno, pakuje se, mažou se řetězy. Jen Pepa nemaže a vytahuje se, že nemusí. Jirka s Kačkou snídají na balkóně. Jirka se zasněně dívá na pohoří před námi, nevěřícně vrtí hlavou a po dvacáté osmé se ptá, zda je možné, že jsme tam tudy šli, že jsme to fakt ušli. Říká, že ho bolí lýtka, ale že je moc krásně odpočinutý a spokojený. Tak to je nás víc 🙂 .

Odjíždíme v 6,03h. Už teď je cítit, že dnešní počasí tu bude to pravé chorvatské. Už teď má sluníčko řádně našlápnuto. Vůbec se mi odtud nechce, ale těším se na cestu.

V Krku tankujeme a zjišťujeme, že má Dan menší nádrž, než by mít měl. Přiskřípl si přepadovou hadičku, v nádrži mu vznikl podtlak a nádrž se prostě vcucla do sebe. Má to rozbitý. A to si ještě stěžuje, že mu padají kalhoty. Zapomněl si zapnout šle. Dan je celý nějaký rozbitý.

Projíždíme kolem motosrazu. Smrdí tu pivo, na silnici jsou gumová kolečka, vedle silnice na nás mává pár jedinců očividně vidících dvakrát. Museli nám závidět Místo třinácti motorek viděli šestadvacet a oni měli na srazu ubohých deset.

Most nás vyplivne na pevnině, Muf nás vede cestou známou, po staré do Postojne a tady najíždí na dálnici. Když už jsme si ty známky koupili, tak si je musíme užít. Při dalším tankování už nemá problémy Dan. Nádrž má správnou velikost. Za to Tondovi vytéká benzín z přepadu proudem. Za chvíli jsou pod jeho kawou asi tak dva litry benzínu. Má to rozbitý. Ale prý to nevadí, benzín platil Luboš.

Čeká nás přejezd do Rakouska. Tentokrát si ho nedáme na oblíbeném Loiblu, ale využijeme trasu, kterou vloni našel Muf. Přes Jezersko je spousta nádherných zatáček a ještě k tomu krásný výhled na řeku Kokru. Kdesi po cestě vidím, jak se Jirka na motorce vrtí, naklání, cosi si upravuje. Dostanu trošku strach. Vloni se mu kousek odtud uvolnila řadička. Ale ne, je to dobrý, jen si upravoval botu.

Dole to vezmeme už vyzkoušenou silnicí číslo 82, abychom z ní najeli na další krásný úsek s číslem 92. Luxusní svezeníčko. A těch motorek! Dál po 114tce do Triebnu. A kdo tu nestojí na benzínce? Ano, Richard a spol. Brali to po dálnici, tak nás zase předjeli. Richard prý stále dolévá vodu a teď se ještě k tomu nemůže dostat do kufru. Má to rozbitý. Chystají se na zatáčkovitou cestu mimo dálnici. My už ne. Už prý bylo dnes zatáček dost. Popřípadě to vezmeme, podle počasí, přes Studánky. Siskini nám naproti nejedou. Siskin píše, že mu Aladin říká, že pořádně promokneme. Dan to komentuje slovy:,,ať se jdou Siskin i s Aladinem vycpat“. Nevím jak Siskin, ale Aladin se vycpat asi šel. Vůbec jsme nezmokli. Takže si dáváme ještě Studánky a pohodovým tempem dojíždíme do Vyšáku na benzínku a poslední společný kafe. Při přejezdu hranic vidím Toníka, jedoucího přede mnou, vznešeně zdravit a uklánět se rodné hroudě. Má z návratu bez problému nádhernou radost. Kačenka si stěžuje že se čímsi lepí k páčce a že ji to poněkud ruší A teď už jen, bez dalších veselých historek domů. Ba ne, ještě jedna nás čeká. Za Třísovem na odporném železničním přejezdu. Ten má vždycky chuť vyrvat člověku řidítka z ruky. A když se člověk nedá, tak mu uškodí jinak. Danovi utrhl a zahodil číslo. Dan jel v pohodě dál, ale Toník zastavil, číslo zvedl a s poťouchlým úsměvem mi povídal, že mám skvělou příležitost na pomstu, za to vykoupání. No vida ho kluka! Vždyť říkám, že se chytil.

Bohužel to neklaplo. Pepa celou akci viděl a Danovi ji práskl dřív, než jsme přijeli. Škoda. Tak snad jindy 🙂

Domů jsme dorazili po 662 km v 15,45h a čekala nás posečená zahrada, naražený sud a kachnička v troubě. No tahle dovolená neměla chybu!!!! 🙂

 

[Not a valid template]

 

Barča

 

No to vám byla zase vyjížďka !

 

Byli jsme pozváni mistrem ČR a Evropy Dominikem Pufferem a jeho otcem Michalem na závod seriálu MČR v biketrialu do Protivína. Tam, přímo v areálu pivovaru Platan, vytvořil pořádající Michal naprosto luxusní trať. A byl by rád, kdybychom trochu oživili program, přijeli na pár motorkách a Kaipanem, budeme mít zajištěno parkování přímo v areálu, na dosah trati A mluvil i o opékaných klobáskách, masu a tak. Pepa se toho chytil, coby příležitosti pro vyjížďku Kaipanem. No, možná ho trošku nalákaly i ty klobásky.

A tak jsme se tam tedy 15.5.2010 vypravili.

Z nahlášených devíti motorek účastníků zájezdu nám tři odpadly, z různých důvodů, ještě před odjezdem.
A tak z Habří vyráželo šest motorek a Kaipan . A k tomu ještě jeden osobák. No jo, no, Lucka je bez motorky.

Na cestu se nesmírně těšili minizboudi. Jeden jel se Zboudem na Banditu, druhý s Pepou v Kaipanu a na zpáteční cestě se měli vyměnit.
Vlastně to byla konečně první, letošní hromadná cesta. Silnice suchá, mraky hrozící, ale nemočící, zima tak akorát na zapnutí heftů, ale zažili jsme podstatně horší.
Takže vlastně moc příjemné.

Trošičku pokaženou náladu měl Ficcus, když na benzínce zjistil, že mu teče chladič. Nakonec se rozhodl, že tuhle cestu dá a pak uvidí.
V Budějovicích jsme na křižovatce zamávali Lesanovi a docela si užívali těch pár desítek kilometrů do Protivína.
Na náměstí jsme zastavili. Dan se ptal, kdeže je ten Platan. Pepa zastavil taktéž, ale nebylo vidět kde, místo Kaipana zaparkoval na náměstí hustý oblak kouře. Problém. Ano a jmenuje se: umřelo TURBO. Dvěstě metrů před cílem. Nedá se nic dělat, Pepa si místo trialistů prohlídne Protivínský náměstí, Muf si místo trialistů udělá výlet zpět do Habří pro káru.

Ficcus celou situaci moc nesleduje a prohlíží si svoji nemocnou motorku. Na Danovo:,,no tady nejsme nic platný, jedeme do pivovaru“ se oblíkáme. Dan si nasadí helmu, ruravice, posadí se na motorku, zapne klíček, spustí starter a místo klasického zvuku jeho motorky se ozve něco jako, blbl…, zkusí to podruhé, motorka jen tak malinko zamžourá světýlkem a umře.
Odstavujeme motorku vedle Kajpana. Dvě zdechliny, a to ještě vypadá, že tam tu svoji odstaví i Ficcus. Nakonec ne, bere za sebe Dana, startujeme a trošku se obáváme, kolik nás z toho zakletého náměstí odjede.
Dobrý! Čtyři!
A tak v tomhle minipočtu vjíždíme na dvůr Platanu. I tak jsme srdečně vítáni a navigováni k zaparkování v centru dění.

A pak se motáme mezi umělci na dvou kolech bez motorů. Docela paráda. Z některých překážek a skoků jde mráz po zádech.

Zajímavé bylo pokoukání na prťata, která snad ještě neuměla chodit, ale na trialech to pěkně valila.

Po celém areálu bylo vytvořeno několik sekcí, které měli závodníci projet. Dost dobře jsme poznali, ve které sekci se předvádí Dominik. Vždy tam, kde stálo nejvíc diváků a ozýval se alespoň nějaký potlesk.

Ficcus se podivoval trochu neadrenalinové atmosféře závodů, pravda, i já jsem se několikrát přistihla, že mám chuť se roztleskat, ale byla bych jediná. Ficcus ten problém, prý vyřešil tím, že strčil ruce do kapes. Ale tvářil se tak, že jsem se obávala, kdy v nejnevhodnější okamžik zařve: ,,To nedáš!“

Nezařval, stačilo mu pouhé poučování nás neznalých o průběhu celého závodu. Na každé naše zaváhání, proč má tenhle kolo takový a jiný makový, proč někteří jezdí překážku tudy a jiní jinudy….odpovídal: ,,Máte štěstí, že jdu zrovna okolo, tohle vím úplně přesně“ . Věděl taky úplný kulový, ale dokázal si pěkně vymejšlet. Minizboud Peťa se ptá Zbouda, zda mu koupí kolo, když je ve slevě. Stojí pouhých 40 tisíc korun. Zboud se chytá za hlavu a ptá se, co na tomhle může ve slevě stát 40 tisíc.

Je na čase odebrat se na slíbené klobásy, čaje a nealko piva. Jen Ficcus si nebyl tak úplně jist, zda se výčepní nespletla a nenačepovala mu z pravé pípy.

Přijíždí dva závodníci, mrsknou s koly o zem, Zboud rudne a vyhrkne: ,,sakra, netřískejte s tak děsně drahejma kolama“ Tak se mu snažíme vysvětlit, že jsou tak drahá, právě proto, že jim třískání o zem neuškodí.

Do grilované klobásy snad nasypali Ficcusovi a Danovi nějaké veselé koření, oba měli hlášky, že mě ještě teď bolí břicho od smíchu. Nemůžu je tu napsat, bo Ficcus povídal, že taková svině, aby práskla, jak Dan položil třikrát motorku na prvních dvěstě metrech její existance, mezi námi ani není, a tak potutelně se při tom díval . A to ještě Dan vyprávěl, kterak dopoledne opravoval pračku a nevytáhl ji ze zásuvky. Taky veselá historka, tedy pro něj moc ne.
Lucka prohlásila, že mají o klobásu víc a tak si každý musíme dát půlku. Fakt, že je nás víc než půlek, inspiroval Dana k vědeckému pokusu. Prakticky nám dokáže, že pojem PŮLKA vlastně neexistuje, tak dlouho chtěl půlky dělit na půlky další, až by došel k závěru, že není co dělit. Plán mu zhatil Ficcus, když polkl ještě dělitelnou část klobásy. Dan se na něj smutně zadívat a prohlásil:,,von mi sežral pomůcky k vědeckýmu pokusu“ .

V nejlepším zvoní Ficcusovi mobil, říká do něj nějaká nasmyslná slova. ,,….krysa? …krysa!….v okapu?….hm, tak já jedu“

Tak jedeme, Fikkus musí vylovit z okapu krysu. Prý gumovou, nějakou hračku, která se do okapu dostala úplně sama “ ,říkala Terka.

Z Platanu projíždíme mezi diváky i závodícími, pořadatelé děkují, že jsme dorazili a doufají, že příště nám vozový park nepoumírá po cestě

Protivínským náměstím projíždíme se smíšenými pocity a dost si odfoukneme na hlavní, že jsme po tom zakletým místě komplet.

A domů zase za sucha. Takže, až na poruchu tří strojů ze sedmi docela fajn odpoledne