Že jsou děti z Lipové šikovné, tak to tedy opravdu víme! Že jsou šikovné moc, to nás už nepřekvapuje. Ale že se tam najdou nejšikovnější na celém světě, tak to je tedy síla i na nás. I když, na druhou stranu…..už jsme viděli Fandu tancovat několikrát, takže zpráva z Chorvatska, že se se svoji skupinou stal mistrem světa v brace dance nás zas až tak moc nezaskočila. 

A  protože se zrovna časově trefil do televizního bláznění okolo všemožných talentů, bylo vcelku jasné, že ho televizní šou taky nemine.  Ano, František byl přihlášen do televize PRIMA na soutěž Česko Slovensko má talent.  A světe div se (svět se možná diví, ale my, co Fandu známe, zas tak moc ne), z šesti a půl tisíce přihlášených se probojoval do necelých tří stovek šťasných, pozvaných před hvězdnou porotu do Národního divadla.

A ředitel Leoš dobře ví, kterak máme o naše děti zájem, vyjednal nám pár lístků na onu slavnou chvíli. A tak jedeme. Luffa, Petie, Ivča, Mimi, Barča.

Jak už to tak bývá, plán sejít se někdy dřív, někde jinde a něco si dát, samozřejmě nevyšel, všechny jsme to stíhaly akorát na čas, na 17,45h, před ND. Jen Petie chytla belfí nemoc a na místě čelala v 16,45h. Ale co to je hoďka, že? Snad se ji to nebude zhoršovat 😉
Uvítaly jsme se téměř stejnou větou: ,, mám kramfleky, nejsem na to zvyklá, děsně mě bolí nohy“ , ale tu hoďku či dvě snad vydržíme.
Kramfleky, i vše ostatní klape, jen děcák tu ještě není. Za tři minuty šest už mírně nervózním a dožaduju se info. Je mi odpovězeno, že je vše v pořádku, že už z autobusu vidí divadlo, jen už ho vidí hodně dlouho a přibližují se k němu nějak pomaličku. Konečně se přihrnuli. Včas. Ještě nás dovnitř nepouští.
Děti nás přivítaly obvyklým způsobem a překvapily připravenými transparenty. A ksakru! Tak tohle nás nenapadlo. Chtělo to transparent ,,Motorkáři fandí Fandovi“
Rychlé foto a chceme dovnitř. Nic. Po čtvrt hodině vychází jeden z tajtrdlíků v černým tričku s nápisem produkcion a s drátkem čouhajícím z ucha ven a oznamuje nám, že budeme vpuštěni za čtvrt hodiny. Děti si odbíhají na záchod a nám začínají natýkat nohy. A od teď je to stále stejné. Postupně ze slavných dveří vychází jeden tajtrdlík za druhým (nebo je to jen jeden? nevím), aby nám pokaždé oznámil totéž. Máme čekat. Jen jeden z tajtrdlíků byl nějak jiný, asi důležitější a přišel nám říct, že je Fanda celý den skvělý, že na to má, jen je hodně nervózní. Máme ho hned při nástupu pořádně pozdravit. Tak to nám snad ani říkat nemusel. Děti posedávají po schodech (my ne, jsme dnes za dámy. Kruci co bych dala za motohadry a motoboty! ),  koukám holkám po nohách a žebrám, aby si se mnou některá vyměnila boty. Nejvíc se mi líbí Martinky žabky, ale jí se asi nelíbí moje lodičky, neklapne to, nohy natékají dál.
Zabíjíme čas blbnutím a focením.

A tak to celé pokračuje do 19,45h. Říkáme si, že je naprostý nesmysl brát si takovéhle boty do divadla. Sem se vůbec nehodí, tady by si měly naše rozmazlené nohy užívat pořádné škrpály. Není nad to, zvolit správnou obuv. Jsme poučeny. Lodičky do města už nikdy 🙂
V 19.45 se nám otevírají dveře snů. Děti se ženou po schodech, vyšlapaných slavnými herci dob dávno minulých, poprvé a nějak kašlou na sváteční atmosféru. No, popravdě i my už se těšíme do pohodlných sedaček. Jsme nahnáni na balkón, máme ho zaplnit hlavně vpravo, protože tam jsou zaměřeny kamery.
Sedáme si, SUNDAVÁME mučící nástroje a kopeme je kamsi pod sedačky. ÚLEVA! Chlapi nepochopí.
Rozhlížím se a nevěřím svým očím. Už jsem tu byla mockrát, ale ještě nikdy nebylo divadlo modré. Dnes je.  Televizní světla dělají divy. No, moc se mi to sem nehodí.
A zase čekáme co bude. Po chvíli přijde na jeviště kdosi, koho ostatní znají, a já nemám ponětí o koho jde. A onen někdo nám vysvětluje, jak máme projevovat spokojenost a nespokojenost s účinkujícími. Hlavně tu nespokojenost se naše děti učí moc dobře. Pak dostaneme příkazem mohutnými ovacemi pozdravit přicházející porotce. Tak to by nám taky šlo. Peťa Polák mi říká, že má Lucka Bílá na hlavě klobouk, či čepici. Nemá. Má umě vypracovaný účes a Peti prohlášení by se ji asi nelíbilo. Jakýsi pán chce ven. Musí projít kolem rozházených bot a ještě ho Mimi upozorní, že má nahaté nohy 🙂
Dost pomalu se akce rozjíždí . Na jeviště přichází lidé, kteří něco dovedou i ti kteří si asi myslí, že něco dovedou. Při vystoupení Šíleného Oty, rozplácávajícího se (kruciš, to je slovo) na dřevěné stěně se hledištěm mísí smích a bučení. Při vystoupení iluzionisty, který se propíchává, přeřezává a tak, už jde jen o bučení a Simona na něj huláká:  ,,jdi domů, Řezáči!“ Pravda, asi nejlepší nebyl, fakt tekla krev, což by asi neměla. Simča se rozjíždí, na královnu Alžbětu s fretkou taky něco pořvává a my se začínáme nesmírně bavit.
Dlouhé pauzy mezi soutěžícími už nám ani nevadí, bavíme se i tak. Každou chvíli otírá nějaká pěkná slečna Krausovi vysoké čelo a strejda Pepa se dožaduje taky. Bez úspěchu.
Už jsme řádně rozjetí. Když přichází Fanda, tak mám obavy, aby pod námi nespadl historický balkón.
Fanda stojí za mikrofonem, oči zabořené do jeviště a Lucka Bílá se otáčí na nás. Když ji konečně pouštíme ke slovu, tak se jen Fandy zeptá, zda jsme jeho kamarádi a těch pár minut, kvůli kterým jsme sem přijely  může začít. Fanda se pomalu rozjíždí a my stojíme a fandíme.  Koukám nevěřícně dolů. Že stojíme my chápu, ale oni stojí i lidé dole. Ti ho neznají! Fanda už jede na plno a CELÉ NÁRODNÍ DIVADLO STOJÍ A TLESKÁ!!! Tak vám povím, že při téhle vzpomínce mám husí kůži a asi už to tak zůstane navždy!
Bílá a Kraus ho pouští bez mrknutí do dalšího kola. Slavík trošku natahuje, říká, že na sobě musí pracovat, ale pouští ho taky FANDA POSTUPUJE! Zase mám obavu, jak tohle historické zdi ND unesou. Fanda je jediný ze soutěžících, který je vytleskaný k návratu na jeviště.

Neskutečný zážitek!

[Not a valid template]

V téhle chvíli si uvědomuju, že jsem při té emoční vlně zapomněla fotit. Nevyfotila jsem Fandu na slavných prknech!! 🙁
Dál už jen tak koukáme, fandíme, bučíme, někdo už padá únavou.  Martin Brůža prostě v tom kraválu usnul.
V půl jedenácté se dozvídáme, že jsme právě v půlce natáčení a že po přestávce pokračuje dalších deset soutěžících.
NE! Děti jsou utahané, hladové, chtějí domů. Odcházíme čekat na autobus. Do háje! Zase do bot! Přichází mezi nás Fanda, je bílý únavou, a strašně zamlklý. Na tu dětskou dušičku to musí být obří nápor. A to ho ještě otravují šílené fanynky. Chceme se s ním fotit!
Čekáme na autobus, Karel Polák fotí cokoliv a ptám se ho, zda ví, co vidí. Trošku mě překvapuje. Ukazuje na Karlův most a říká, že to je Karlovo most. U Hradčan se dokonce nesplete vůbec. V Praze je, jako většina, poprvé.
Seznamujeme se s paní, o které jsme si myslely, že je nová děcácká teta a děti myslely, že je nová motorkářská teta. Nová teta to upravuje na pravou míru. Není ani jedno. Je teta novinářka z Děčínských listů a zrovna teď je trochu rozmrzelá teta z Děčínských listů. Zítra jí má vyjít článek o dnešním večeru a podepsala Primě smlouvu, že nesmí v novinách napsat výsledek. Přemýšlí kudy z toho ven  (nakonec se s tím poprala)  . Má chuť si s námi pokecat. Trošku nás udivuje svoji znalostí o naší existenci a prý by moc ráda byla přizvána na nějakou naši akci.

Konečně doráží autobus (autobus a lístky vyjednala a zaplatila produkce), děti se loučí, ptají se (překvapivě :)) kdy přijedeme a konečně mohou usnout. Je 23,30h. Tak tohle jsme nečekaly. Původně jsme si chtěly jít někam sednout, ale v tuto hodinu nás zajímá jen to, aby nám neujelo poslední Metro a abychom si už sundaly boty. Loučíme se s tím, že takhle silný zážitek jsme ani jedna z nás nečekala.

Doteď jsem si při vyslovení  ,,NÁRODNÍ DIVADLO“ představila klídek, sváteční pohodu, Donutila, či jiné hvězdy ve skvělých rolích.
Od teď si už asi navždy vybavím Fandu skvěle pařícího na prknech, která už něco zažila a lipovské děti řvoucí  FANDA!FANDA!

Druhý den jsem měla dovolenou a velikou chuť, když už jsem v Praze a mám to do Lipové téměř  coby kamenem dohodil, tam zajet. Ale Pepa a Aladin mi řekli, že bude pršet, lejt, budou padat trakaře, tak ať nikam nejezdím. Měli pravdu jela jsem domů a vyzkoušela nové kalhoty od PSÍ. Pan Kamiš měl pravdu, fakt nepromokly.
A doma jsem potřebovala konečně pustit z hlavy městský ruch, hučení, které se mi v hlavě usadilo během trochu šíleného večera a ulevit nohám. Vzala jsem si gumovky, pláštěnku a vyrazila do lesa.

ROSTOU 🙂

 

 

……ale tím to nekončí!

 

Následuje Velký třesk v Bratislavě! Fanda nastupuje před porotu s dalšími dvěma tanečníky. Je zase skvělý! Jaro Slávik mu říká, že je největší talent, který se v soutěži objevil……… a porota ho nepouští dál 🙁

Tak tohle byl zvláštní okamžik. Na chvilku jsem u televize nepochopením zapomněla dýchat. Přišlo mi to děsně líto.

Fanda zklamaně a taky trochu nevěřícně odchází. Na otázku moderátora, kterak že se cítí ( kruciš, to je taky otázka, jak se asi v tenhle okamžik může cítit ), odpovídá, že je mu to líto, ale že tam byli lepší, takže je to v pořádku. V tu chvíli před ním hluboce smekám! V tu chvíli je pro mne vítězem soutěže! Většina ostatních, neúspěšných soutěžící se chová téměř hystericky. Fanda vyrovnaně a rozumně.

A tím by to pro Fandu i nás mělo končit!

……..ale nekončí…..

V některých novinách se vyrojily články o nespravedlnosti výroku poroty, na různých serverech bujely bouřlivé diskuze s jediným tématem: Vraťte Fandu zpět. Jeden z úspěšných soutěžících, Chi chi Tornádo, nabízí Fandovi svůj postup. Věří, že si ho Fanda zaslouží víc a moc mu fandí. Rojí se lidé, kteří mají najednou chuť si Fandu osvojit. Lucie Bílá se za Fandu staví, bere si ho i s Věrkou na křest své nové desky a také na víkend domů.

Prostě se Fanda propírá na stránkách bulváru a pro lidi, zajímající se o tenhle druh zábavy začíná být známou ososbností.

Za sebe. Musím se přiznat, že se mi celá ta hysterie okolo něho nezamlouvala. Prostě si myslím, že jde v první řadě o kluka, který by se měl po celé té záležitosti se soutěží věnovat hlavně škole a své skupině, se kterou už něco dokázal. Vedení děcáku se alespoň podařilo Fandu před celým tím šílenstvím ochránit. A Fanda to celé bral překvapivě s nadhledem.

 

……ale…..jednou takhle, v páteční večer, píše Leoš horké novinky. Že prý se Prima objevila v děcáku. Že prý berou Fandu zpátky. Na základě přehodnocení poroty a nátlak veřejnosti. Že prý bude vystupovat v přímém přenosu z Brna 21.11. 2010. Že prý, jestli chceme lístky. No to tedy chceme!

Takže luffa vyrábí transparenty: Motorkáři Fandí Fandovi. Chystáme se do Brna a BUDEME FANDIT !!!!!!!!!!!!

Takže si šetřte kredity na nedělní večer!!!!!!! :-)))

Takže je tu zase léto a s ním samozřejmě výlet do Maďarska. Už se z toho stává hezká tradice 🙂 Tentokrát jsem stanovil termín odjezdu na 12. srpna. Velká část naší motobandy byla v červenci 16 dní v Portugalsku, takže jsem jim chtěl dát trochu oraz. Plán byl jasný. Odjezd ve čtvrtek 12.8. ve 14.00 z Habří. Cíl prvního dne penzion Vádvirág v Dunaalmasz u Komárom, celkově potom Tokaj a jeho skvělé víno. Vádvirág = spolehlivé ubytování, dobré jídlo a super ceny. Původně to vypadalo, že pojedu já, Muf, Kačka, Pepa a Barča. Jenže Pepovi něco vlítlo do oka a jelikož to nechtělo pořád odlítnout, doktorka mu řekla, že by si měl dát s motorkou chvilku pauzu. Barča zase pořád řešila dovolenou, takže nakonec s náma jela jen jako doprovod cca. 100km do Rakouska. Takže sestava je jasná. Dan – Aprilia ETV1000 Caponord, Kačka – Suzuki GSF 600 Bandit, Muf – Honda 1300 Pan Europan.

Kupodivu jsme odjeli téměř na čas a před sebou měli podle Garmina, kterému jsem poctivě připravil trasu Rakouskem, asi 340 km. Nejezdíme po dálnici a nechtěli jsme už jako loni jet skrz Vídeň, což je dost opruz. Trasa vedla zhruba Horn, Hollabrun a západně kolem Slovenských hranic  na jih k maďarské hranici. No, jak jsme brzy zjistli, Garmin má své docela velké mouchy. A to jsem mu nahrál poslední mapy … Za prvé, když má město na trase, opravdu usilovně se snaží, abyste se podívali na náměstí nebo alespoň někam, čemu říká centrum. Neukecáteho ho 🙁 Za druhé jsme zjistili, že asi v polovině nadefinovano trasy se rozhodl, že prostě pojede jinudy. A jel.  No naštěstí jsme po mírném bloudění neskončili přímo ve Vídni, ale  na jejím okraji, což ale vyjde téměř nastejno. Provoz jako prase a než jsme se vymotali ven, ztratili jsme tak 1,5 hodiny a najeli asi tak o 70-90 km více oproti plánu. No nakonec jsme našli tu správnou cestu a jeli již podle hlavy a ne podle Garmina. Tuhle část trasy jsme již dobře znali, ale Garmin nás neustále usilovně hnal někudy jinudy. Tak jsem ho vypnul. Do Dunaalmasze jsme dorazili až za tmy a už jsme toho měli celkem dost. Bylo blbě vidět, jelikož jsme měli plexi samou mouchu a ještě jsme se ten den hronzě dlouho trmáceli po městech a vesnicích padesátkou, což nikomu nepřidá. Sláva. Vidím odbočku vpravo do kopce, směr Panzio Vádvirág. Jedu zpaměti. Klasické enduro mezi vilkami a přijíždíme k penzionu a ??? ty vole všude tma. Mírná deprese. Co teď ? Kačka už vypadá docela znaveně a má hroznou chuť na pivo. Jako my s Mufem. Ale najednou, jak v pohádce. Rosvítilo se světýlko a přichází paní domácí. Dokonce nás už i poznává ( byli jsme tam již 3x ) Volá své dvě dcery ( abychom  se domluvili jinou řečí než maďarsky 🙂 ), ubytuje nás a jde vařit. Nechtěli jsme jí to tentokrát komplikovat, tak jsme si všichni dali totéž jídlo. Je nám skvěle, umytí, najezení, dobré pivo na stole a pěkný výlet před námi. Nechali jsme si ještě natočit něco k pití a řekli paní domácí ať jde spát, my že ještě posedíme venku pod pergolou. Krásná teplá noc a kupodivu tu nejsou komáři jako minule. Najednou nás napadlo, že bychom měli Kačce pomoct s odvykáním kouření. Jsme přece kamarádi. Takže jsme naučili celou krabičku cigaret  Red & White plavat v místní Cole. Líbilo se jim to. Kačce zas tak už moc ne. Ale jsme přece kamarádi. 🙂 No pěkně jsme poseděli a hupky dupky do postele. My máme pokoj s Mufem a Kačka spí na dalším dvojáku sama. Napadlo nás, že bychom se za Kačkou mohli zajít podívat. A co jsme nenašli, další krabičku Red & White. Tak jsme všechny ty mršky v ní naučili plavat v umývadle. No to vám bylo veselo. Kačka křičela a bránila je. Taková studená voda !! Nic platné. Tak šla do vany za nima. Oblečená i s mobilem. No to bylo křiku na penzionu… Jde se spát. Ráno je krásný den, snídaně připravená a my vyspalí do růžova. Jdeme s Mufem ven a …. venku nás vesele zdraví pán, co spal ve vedlejším pokoji. O tom jsme samozřejmě neměli ani tušení. No snad měl veselou noc 🙂 Balíme. Kačka neumí zapnout pytel s věcma na sedačku. Muf ano. Ještě zkoušíme domluvit ubytování ze soboty na neděli. Bohužel, mají plno, takže snad zase za rok.      Ještě doma jsme se rozhodli, že v pátek dopoledne pojedem  do Komárom na pevnost Monostor, což je fakt zážitek. My ji rádi uvidíme znovu a Kačka poprvé. Na parkovišti u pevnosti jsme se převlékli, zamkli vše k motorkám a vyrazili do pevnosti. Byl to opět zážitek. Dokonce jsme zvolili novou trasu sklepením, takže si mé PDA s LED diodou pěkně zasvítilo 🙂 Z pevnosti jedeme do známe pizerie v Komárom na oběd. Letos je pán v pizerce nějaký zmatený. Sice dobře mluví anglicky, ale nevím. Nealko přinesl 2x, pivo nakonec žádné a pizzu pro mě také ne. Sežral jsem tedy kus Kačce a Mufovi…

[Not a valid template]

Nasednout a jedeme. Opět jako loni směr Visegrád a přívoz přes Dunaj. Nemohli jsme Kačku o tohle připravit. A pak už frr, směr Tokaj. Garmin je nastaven, ale místo severní trasy přes hory nás neustále tlačí na jih. Když jsme zjistili, že snad chce i do Budapešti, jeli jsme si podle svého. Pral se s námi ještě asi hodinu. Vyhráli jsme. Začala mě ale doslova srá… jiná jeho vychytaná funkce. A to je zoom na křižovatce. Jedu si svých 100km/h a na displaji po očku sleduji šipku s odbočením. Pořád je to na křižovatku daleko. Ale najednou hup, zoom a já křižovatku přejíždím. Když jí přejíždím asi po páté, vypadám už jako debil… Jenže nebudu přece za jízdy pořád civět na navigaci místo na cestu. To by asi skončilo blbě. Na zoom seru. Jedeme dál po asi 3m široké špatné asfaltové cestě. Cesta se najednou začala zužovat, na asfaltu písek a hlína. Najednou mi Garmin hlásí “ Najeďte na trajekt “ !!! A jsme v prd… Tady přece žádný trajekt nemůže být, nakonec nevidím ani řeku. Jestli to tu nebude, my se budeme muset vrátit a najít most. Cesta se stále zužuje a najednou pravotočivá zatáčka doleva. Říkám si, tady asi bude ten přívoz. Nebrzdím jen kouknu dolů z kopečka. Je tam asi 5-8 m nájezd na prám přes řeku. Prám tam je a je na správné straně 🙂 Jedu dál a zastavuji až na druhém konci prámu. Kačka potom jen nevěřícně kroutila hlavou a říká, co kdyby tam nic nebylo ? vždyť ty jsi vůbec nebrzdil ? Neví, že mě to ten Garmin prásknul 🙂 Najednou už vidíme ukazatele směr Tokaj a tak je to správně. Už jsme skoro tam a zase zoom na křižovatce. Naštěstí to hned otáčím a zjišťuji, že jsem při čumění na navigaci přehlédl ceduly jak kráva – Tokaj 8 km 🙂 Jsme v Tokaji. Zastavím a chci se poradit, jak to uděláme s ubytováním. Muf mi připomíná předchozí přehlédnutou ceduly, že jsem snad slepej 🙂 A pak povídá, proč stojíme, že bychom měli jet. S Kačkou na sebe koukáme a ptáme se, kam? Muf říká, no přece do Tokaje !! Odpovídáme, my jsme už v Tokaji 🙂 No nic. Ceduli Tokaj-město zase přehlédl Muf 🙂 Tokaj je parádní a je vidět, že jsou tu na rozdíl od okolí peníze. Je tu i dost turistů a dokonce nějaký motosraz. Jedeme do centra, ale trochu bloudíme. Zastavuji tedy u jedné pěkné vinárny a ptám se chlapíka, co tu venku sedí u několika lahví vín před vraty, kde bychom se tu mohli ubytovat. Mluví velmi dobře anglicky, tak je to hračka. Volá své známé a ubytování máme asi 50m odtud. Otevírá nám starší paní a zve nás dál. Zaparkujeme motorky ve dvoře a jdeme se podívat na pokoje. Paní nám chce nechat celý velký byt se 3 ložnicemi, obývákem, kuchyní a 2 koupelnami. Pokoje jsou jak na zámku a je vidět, že se tu normálně bydlí. Chvíli se přeme, že nám stačí 2 pokoje a koupelna, ale paní se nedá odbýt. Prostě každý budeme mít svůj pokoj s velkou dvoupostelí a basta. Cena ? ptám se. 12 povídá paní. Já se ptám, tisíc ? Odpovídá, že ano. Paráda, to je asi 950 korun. Za celý byt. Super. Jdeme si vybalit, umýt se a převléknout. Vyrážíme na večeři a na víno. Najednou mě paní domácí chytá za ruku a gestikuluje bzik, bzik, bzik … Trochu nechápu, ale pak mě to došlo. Upozorňuje nás na komáry. Děláme hrdiny. Ale paní se nechce nechat odbýt a přináší mě Raid. Klasický. Na obrázku leží ty mrtvý mravenci a mouchy nohama nahoru. Odmítám. Rád bych se vrátil ještě domů. Rozhodli jsme se, že nejdříve dáme pivko a vínko v již zmiňované vinárně, když nám tak pěkně sehnal ubytování. Pivo do nás padá ve vteřině a objednáváme lahev Tokaje Furmint, suché, ročník 2003. Cena neuvěřitelná, asi 110 korun. A pak to přišlo. Bzik, bzik. Hrdiny děláme asi do 50. bodnutí. Pak pán ve vinárně přináší erární Off. Stříkáme se všude. Funguje. Teď si to víno můžeme i pěkně vychutnat. Ptáme se na nějakou dobrou restauraci a doporučují nám náměstí. Hurá, máme hlad jak vlci. Restaurace vypadá fakt dobře, stoly krásně prostřené a pan vrchní jak z filmu. Chceme pivo. Ptám se, máte nějaké místní, maďarské ? Odpovědí nás ale dostal 🙂 „My jsme tady německá restaurace a máme proto pouze německé pivo“  a… přinesl nám 3 Heinekeny  Asi se zasekl ve 2. světové po okupaci Holandska… Jinak ovšem jídlo naproto luxusní, s Mufem si dáváme skvělou polévku a tatarák. Taky skvělý. Kačka má nějaké kuřecí v těstíčku, ani to nemůže dojíst. Luxus, včetně placení. Prostě Maďarsko je v tomto neskutečný.  Vracíme se do vinárny, kde uděláme nějakou útratu, kupujeme domů pár lahvinek Tokaje a jdeme spát. V noci přišla bouřka, takže s Mufem obcházíme byt a zavíráme okna. Kačka spí jak zabitá, o bouřce nemá ani tušení. Ráno je zase krásně a horko. Loučíme se s paní domácí a vyrážíme zpět na západ.

[Not a valid template]

Ještě máme ovšem jeden cíl. Muf našel doma na Googlu krásnou skalní vyhlídku, cca. 30 km od Tokaje. Jenže neví, kde to je … Takže mobil, telefonát domů, má to na stole u PC. Asi na 3. pokus jsme se dozvěděli kam máme jet. Házím to do Garmina a hurá na vyhlídku, směr vesnice Boldogkoújfalu. Cesta je zajímavá, i když už je to spíše chudý kraj. A je tu docela černo. Přijiždíme do cíle a koukáme, žádná vyhlídka, jen na kopci se tyčí krásný malý hrad – Boldogk Vár. No co, jedeme alespoň tam. Ještě k pobavení místních nakupujeme v konzumu svačinu a hurá na hrad. Ani jsme to nečekali, ale opravdu je to krásné místo. Hrad je opravený a je tu muzeum. Kupujeme vstupenky a jde se na prohlídku. Nejdříve podzemí a pak hradby. Kačka překonává svou klaustrofobku. Ještě mrknout do muzea. Fakt pěkný. A najednou, kde se vzala, tu se vzala, Mufova skalní vyhlídka. Je na hradě a je zavřená. To už ovšem Google neříkal 🙂 Takže jsme vlasně viděli to, co jsme chtěli.  Já jsem ještě zažil takový malý strýsek, když jsem asi po hodině zjistil, že jsem si na parkovišti na motorce nechal ležet PDA. Uf, bylo tam. Když jsme skončili s prohlídkou, zjistili jsme, že pod hradem ve skále je naprosto unikátní stylová restaurace. Vše v hradním duchu, obsluha ve stylových oblecích, na stolech jen dřevěné misky a lžíce. Žádné příbory, jen dřevo a ruce. Každý host má na lavici své oblečení, na zdi meče, sekyry a kopí. Fakt pěkný. Objednáváme si. Česneková polévka s rozpuštěným smradlavým sýrem. A k tomu hlavní jídlo. My blbci… Polévka byla skvělá, ale normálně by stačila na dva obědy. A stála v ní lžíce, a bylo u ní několik kusů opečených toustů. Jenže kam máme pak dát to hlavní jídlo ? Kačka ho dala  do kufru k Mufovi, my s Mufem něco do břicha, zbytek jsme tam nechali. I tady byly ceny výborné, byť už trochu vyšší než jinde. Vyrážíme, břicha nacpaná, radši někam lehnout. Házím do Garmina cíl u Dunaje, nejrychlejší trasa. A jedeme. Jenže, co se děje? Garmin nás žene hned za vesnicí někam mezi vinice, pryč z asfaltky. Tak tam nejedu a ignoruji ho. Zastavujeme a já kontroluji nastavení navigace. Rychlá trasa, vše ostatní tak, jak má být.  Po dalších asi 500m mě Garmin zase cpe z asfaltky mezi vinohrady na polňačku. Nedám se. Chvíly se pereme, vítězím a jedeme dál po asfaltové silnici. Asi po 5ti kilometrech stojíme na křižovatce v menší vesničce. Hlavní je rovně, Garmin usilovně ukazuje trasu doleva mezi domy, směr pole. Koukáme na tu cestu, hromady bahna a hlíny. Říkám Mufovi, že tudy asi snad ne, ale Muf odpoví, že to dáme. Tak tedy jo. Vyrážím jako první. Asi tak 200m to jde, jen zpevněná cesta s blátem a  hlínou. Pak to ale přišlo. Přede mnou se objevil tak 200m úsek, jedna velká díra plná vody za druhou, bahno, voda, bordel. Není úniku. Jedu dál, už jsem asi ve druhé 1/3, když to přišlo. Zadní kolo mi sjelo asi do 0,5m hluboké díry s vodou a už jsem ležel. Tedy motorka, já to to ustál. Kouknu dozadu, Kačka s Mufem to zatím jistí zdáli. Vyrážejí. Kačka se tak směje, že nemůže ani řídit. Muf jí tedy razí cestu. Já stojím asi v 10cm bahna, boty mě klouzají a rvu svého čtvrttunového Caponorda na kola. Asi chcípnu. Povedlo se, nasedám, zadní kolo je v bahmě až nad rozetu. Za jedna, spojka a nic. Kolo se protáčí. Ty vole, já do toho bahna spadnu i s tou motorkou. Ty by se už asi Kačka počůrala… No, asi 10 minut jsem bojoval a s vypětím všech sil nějak vyrval motku z té díry. Pak už to celkem šlo. Na druhou stranu, konečně Caponord vypadá jak enduro 🙂 Za chvíli jsme na křižovatce s hlavní silnicí. Na Garmina už peču ( samozřejmě chce jet dál skrz pole ) a odbočuji na hlavní. Od té doby jedeme normálně, směr Dunaj. Ve městě Vás se naloďujeme na velký trajekt, pravda není z nejlevnějších, ale co, hlavně že jsme za vodou. Jelikož máme zítra na cestu domů celý den, rozhodli jsme se ukončit dnešní cestování trochu dřív a zakotvili v městečku Domos. Pěkný penzionek, hospoda blízko a je to přímo u Dunaje. Večer jsme poseděli u vody v malém bistru, pojedli něco skvělé maďarské gulášovky, v které opravdu stála lžíce a dorazili se v malé knajpičce vedle penzionu, kde byla samoobsluha a Kačka se snažila vydělat něco pěnez v místní soutěži . Jo, abych nezapomněl na její obchodnické umění. Vyměnila v hospodě eura s jedním opilcem v naprosto fantastickém kurzu ( asi 2,5 lepším než oficiální ), aby pak za ty peníze přinesla 3 panáky místní kořalky v ceně 18. leté singlmaltové whisky 🙂 Good deal !! 

[Not a valid template]

No a ráno hupky dupky, zaplatit a hurá domů. Cesta ubíhala náramně, žádné zvláštní zážitky. Akorát nás v Rakousku změřila policie. Jel jsem asi 116 km/h. No, jen zamával abychom zpomalili, ale pak otočil trojnožku a ještě si to zkontroloval. V Hornu jsme měli malý logistický problém s obědem, ale spravil to pořádný řízek s bramborem a česky mluvící servírka. A co dál ? Nic. V Habří jsme si dali u Pufferů nějaký ten škopek a hurá vybalovat. Doufám, že příští rok neporušíme již skoro zavedenou tradici.

 

PS: Vrcholný výkon předvedl náš Garmin 2. den cestou do Tokaje, kdy na jedné křižovatce ve městě ukázal na display současně jednu šipku doprava a také druhou doleva… Tak si vyber. Když jsem to zobrazil ve 2D modu a zmenšil, skutečně mě nabídl abych jel doleva i doprava současně úplně jiné trasy, které se nikde v dohledu ani nepřibližovaly

Ujeto 1650 Km

zapsal Dan