Ještě nikdy jsme nepřekročili hranice Albánie, ještě nikdy jsme k tomu nenalezli odvahu. 

A za okny to vypadá na  listopad. Topíme a nějak se nechceme smířit s faktem, že se schyluje k  zazimování. Že bychom vyrazili do tepla, projeli si moji oblíbenou Jadranskou magistrálu a konečně ony magické hranice u Skadarského jezera překročili? Jedeme!

Pepa už se nějak nemůže dočkat, vyrážíme

ve čtvrtek 9.9. 2010

já na CBF 1000

Pepa na FJR 1300

Pár dalších zoufalců za námi vyrazí zítra.

Při odjezdu, v 8,30h mám dilema. Vzít si tmavé brýle, či nepromok? Vyhrává to druhé. Beru si nepromok a dobře dělám. Kousky modré oblohy mizí, né že by zrovna pršelo, ale mží a alespoň v té zelené, plandavé pláštěnce neprofouknu.

 Cesta ubíhá, jen ve Velešíně vystrkuje z vedlejší auto, s nějakým tajtrdlíkem za volantem, čumák do silnice víc než se sluší a patří. Ve Dvořišti se Pepy ptám, zda mu tam ten tajtrdlík taky vadil a on odvětí, že nešlo o žádného tajtrdlíčka, ale o Oldmanna. Nevšimla jsem si, škoda, zastavila bych.

 Kupujeme 10ti denní známky do Rakouska za 120,-Kč a zjišťujeme, že nám to tentokrát nevychází. Vracet se chceme až za dní 11.

 V Linci najíždíme na dálnici a společně s mnoha dalšími naleštěnými stroji to střiháme až do Triebenu. V Admontu platíme 4,50 E za moto.

 V Triebnu na benzínce stojí H-Dček a podobných strojů taky dost. Uvědomujeme si, že se v tomhle termínu většinou z Chorvatska vracíme a od Klagenfurtu  bývá hustý motoprovoz. Asi tu mají někde hnízdo, anebo v tomhle termínu pravidelný sraz. 

 Mám trochu obavy, že mé oblíbené zatáčky na Pols budou mokré, ale nakonec je fajn, jede se dobře.

V Polsu dáváme vynikající frankfurtské párky na benzínce s domáckou atmosférou a pár štamgasty.

Dále na Klagenfurt, Loibelpass mezi mnoha dalšími motorkami a, nepočítám-li kraťounké blátivé endurko za Neumarketem, bez rušivých zážitků. Prostě motopohoda.

Na Loiblu dokonce sundávám nepromok a vcucávám sluneční paprsky do motohadrů.

Před slovinskou dálnicí známky kupovat nemusíme. Koupili jsme si na jaře, při správném předpokladu, že se tímhle směrem vydáme víckrát,  rovnou půlroční za 25E.

Využíváme ji před Kranjem a užíváme si ji až do Postojne. Jen u Ljubljany  si ji moc neužíváme. Vlastně docela jo.  To černé, co se před námi objevilo, nebyly mraky plné deště, čehož  jsem se obávala, ale mraky plné krup, čehož jsem se obávat nestihla. Při prvním útoku do plexi, mě napadlo, že to nemůže vydržet. Po chvíli jsem kašlala na plexi, koukala před motorku a šly mi hlavou myšlenky, jak dlouho se dá těmito  velikými, ledovými kuličkami jet. Naštěstí jsme to nemuseli zjišťovat prakticky. Postavil se nám do cesty most a s ním hluboké oddechnutí. S námi pod ním přečkává to boží dopuštění i párek němců na bavorákách. Paní jen nevěřícně zírá na valící se vodu, na bušící kusy ledu a pán se zubí od ucha k uchu a rád by pokecal.

 Když uznáme, že tenhle déšť už je průjezdný, pokračujeme. Nepromok si neberu, už je to fakt zbytečný. V Postojne na sjezdu už do nás opět pere sluníčko. Schnu a začínám se vyhřívat. Teploměr hlásí 18°- 19°C.

 V Rupě, po pár kilometrech ujetých na chorvatském asfaltu, platíme 4,50 KN, najíždíme na dálnici, v Rijece- 570km od domova koukneme, zda nám někdo neukradl moře a sypeme to po Jadranský magistrále na jisto až do Selců. Tady nacházíme bez problému apartmán, kde už naše motorky znají mramor na dvoře. Ubytujeme se za 20,-E/os a jdeme na výborné přímořské jídlo.

V noci fouká. Ne! FOUKÁ!

 

Pátek 10.9.

Vítr nejen že neustává, ale naopak dostává řádné grády. Tohle není vítr, to je něco jiného, čemu nemůžu přijít na jméno. Nějak se mi do toho nechce. Neskutečné, neláká mě motorka a ani Jadranská magistrála. Mám obavy.

 Oprávněné.

Při výjezdu ze Selců stojím na křižovatce, zapírám se proti větru. Peru se s ním co to dá a vím, že je naprostý nesmysl,  zvednout nohu na zařazení.  Snažím se to ustát. Když usoudím, že větru trošku dochází síly, přeci jen nohu zvednu. Byla to lest. Síla mu nedocházela, čekal na to, zachechtá se a pošle mi poryv pěkně z leva a hází mi  motorku na pravou nohu. Nohu dostávám ven, ale motorku nemám šanci v týhle fujavici zvednout.

 Pepa je kdesi v nedohlednu  a mě se chce vzteky brečet.  Na místo činu přijíždí mladý sympaťák, než stihnu něco říct povídá : ,, bura bacila“ a zubí se. Přitakám: ,,bura bacila“ a vůbec nemám chuť se zubit.  Zato vítám jeho pomoc. Spolu motorku zvedáme a k tomuhle divadlu přijíždí další auto. Sympaťák, který se mi sice představil, ale já si jméno nezapamatovala, ho zdraví a mně říká, že je to taky kamarad motorkar.  Kamarad motorkar vrtíc hlavou říká: ,,dnes ne moto! Dnes ne dobro na moto! Dnes bura“. Všimla jsem si.

 Sympaťák mi tlačí motorku do relativního závětří a zjišťujeme škody. Ulomená brzdová páčka. Nic víc. Alespoň tak. Páčku mám pod sedlem. Chorvat se ptá, zda mi má pomoct a já sebevědomě říkám, že tu mám manžela,  který hned přijede a ve skrytu duše doufám, že si Pepa mé nepřítomnosti všimne dřív než u Zadaru. Nakonec všiml. Přeci jen se pro mne vrátil. Loučíme se s klukem, moc mu děkuju, měníme páčku při okolo létajících popelnicích a ………a mě se nechce znovu za řidítka. Hodně divnej pocit.

 Přeci jen do buri vyjíždíme. Kamarad motorkar měl recht. Dnes ne dobro na moto.

 Snažím se pozitivně myslet. Jsem na motorce na Jadranský magistrále. Neprší. Vpravo moře, vlevo skály. To mám přeci ráda! Dnes ne. Dnes čekám, zda skončím v tom moři, či v těch skalách. Mám bezmocný pocit, že moji motorku řídí někdo jiný. Připadám si jako baťůžek přilepený na záda šílenému jezdci.

Prvně v životě zažívám na motorce strach. Né respekt, ale nefalšovaný strach.  Ten pocit se mi ani malinko nezamlouvá.

 Po děsivě dlouhých pár kilometrech se dovlníme do Senju. A za ním někdo kompetentní dostal rozum a zahradil magistrálu závorou s výmluvnými značkami. Vítr, zákaz vjezdu motorek, náklaďáků, autobusů. Osobáky závoru objíždí, Pepa taky, já taky. Po pár metrech, při pohledu na stromy přede mnou stavím. Sice nejistě a vachrlatě, ale stojím. Tak tudy ne! Oni přeci vědí, co dělají! Do toho se pouštět nebudu. Otáčím. Nakonec otáčí i Pepa, dohrabeme se zpět do Senju, zaparkujeme v jakž takž závětří ( i když i tady mám strach, že motorky spadnou ze stojánků) na nábřeží, kam jindy poklidný Jadran, teď syčící a prskající, vylévá marnotratně hektolitry vody.  Jdeme do hospody na kafe a uvažovat kudy kam. Při uvažování koukám na dva odvážné čopristy ze Švýcar projíždějící  Senjem dál. Byli odvážní stejně jako my. Za chvíli se vrací a stejně jako my zírají do mapy.

No co, pokusíme se vyjet nahoru a najet na dálnici. Chci z pobřeží pryč! Nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu.

Nad pobřežím sedí mraky, nepromok si ale neberu. Cvičí se mnou i v podstatně slabším větru. V týhle bure by se z něj stala plachta a někam by se mnou odplula. 

 Vyjíždíme nad město, na plexi dopadají první kapky deště a …….bura se mění v normální vítr. Hurá! Jen ať klidně leje, když to bude znamenat konec neplánovaného zmítání  se po silnici.

 Bereme si dálniční lístky a pokračujeme docela silným deštěm dál.  Cedule hlásí 12°-13°C a mé promoklé tělo hlásí, že je to blbost, musí být tak o 10° míň.

 Tankujeme benzín za 8,48 KN, rvu si nepromok pod bundu, říkáme si, že je zvláštní, že tudy nejede žádný autobus ani kamion a vyrážíme dál s předsevzetím, že mokrou dálnici neopustíme, dokud to nebude nutné.  Nutné to je po chvíli. Blikající světelné cedule nám hlásí to samé, co na magistrále. Před námi je bura. Proto ta absence kamionů.

 Posloucháme ceduli ,, obljaz“ . U Gračacu platíme 20 KN za motorku za projetý úsek a po trošku rozbité, mokré silnici uháníme na Knin. Za normální situace by se mi tento způsob počasí, zdál poněkud nešťastným. Dnes jsem šťastná za zimu, déšť a normální vítr.

 V Kninu stavíme na pizzu a rozmrznutí u čaje. Trochu se mi to daří.

 Přestává pršet a kroucenou silnici s pěknými výhledy si konečně užívám.

 V Sinj, městečku ležícímu 35km od Splitu, nás zastavuje pohled na nějakou starou stavbu na kopci. Přespíme, prozkoumáme.

 Hotel ,,Alkar“ (230KN noc/os) nacházíme na radu usměvavého policajta na BMW.

Takže ubytováno. Teď zkoumat.

Co? Mno to, co nás zastavilo. Kostel nad městem, s nějakou postavou shlížející na město. Kostel je postaven, tak jako většina zajímavých míst, na kopci. Proč? Jasné! Aby turisté z jednadvacátého století remcali, že je to daleko, vysoko, že se jim tam nechce. Aby byla zažehnuta turistova zvědavost, která ho donutí zvednout zadek z motorky, nazout pořádné boty a dát zabrat svalům jiným, než sedacím.

 Nejsem si až tak úplně jistá, zda právě tohle donutilo stavitele kostela Matky Boží Sinjske k činu. Asi mu svaly budoucích turistů na srdci neležely, ale chtěl vyjádřit vděčnost Matce Boží Sinjske za její pomoc městu při tureckém obložení roku 1715. Zase Turci! A taky bylo zapotřebí zajistit nějaký důstojný svatostánek pro zázračný, benátský obraz Matky Boží Sinjske.

 Měli jsme tu být před měsícem (nebo raději ne). Na začátku srpna se tu sejde 100 tisíc věřících při oslavách Velika Gospa. Měli jsme tu být před měsícem (ano!)! Oslavám předchází vyhlášená rytířská soutěž Sinjska alka. Brnění  chrastí, meče se blýskají, koním ze zdejšího vyhlášeného chovu se vzrušením leskle pot, švarní jinoši předvádějí umění místní jezdecké školy……..  No nic, to neuvidíme. Tak jen vyrazíme ke kostelu a potíme se sami. Postavy křížové cesty v životní velikosti si prohlížíme déle, než je nutné. Potřebujeme se vydýchat.

Nahoře postojíme po boku Matky Boží a shlížíme s ní na klidné město . Kromě koní a poutěmi je prý prohlášené i kulinářským uměním, výborně připravit cokoliv, co plave, leze, skáče, roste……

Opečené, osmažené či jinak uklohněné potvory nás lákají do ulic. Při spatření široké ulice plné hospod je Pepa ohromen, což se projevilo slovy:  ,,Stodolní! Oni sem přestěhovali Stodolní!“  Všude stovky židliček! Jen je podivně mrazivý pohled na jejich prázdnotu. Nikde není jediný host. Možná tu podávají potvory všemožně uklohněné, ale jedovaté. A nebo, prostě a jednoduše turisty stáhla dálnice a ti teď místo, aby posedávali v centru historického městečka, pojídají bagety na benzínkách nadnárodních společností pár kilometrů odtud.  Věříme druhé verzi a objednáváme si.

Já ze zvědavosti, a možná trochu rozežranosti, žaby na žaru s pršutom. Stojí 84KN. Tak tohle jím prvně. Je to dobré. S trochou nadsázky mi to připomíná něco mezi kuřetem a králíkem. Má to hafo světlých kostí.  Posíláme Danovi MMS s otázkou, cože to jím. Za uhodnutou odpověď jsem mu slíbila lahev Tulamorky. Odpovídá špatně. Sprostým slovem. Asi si doma dává chleby se salámem a moje MMS mu přišla jako provokativní.  

 Nastává čas příchozích SMS. Honza hlásí příjezd do Molunatu. Muf a Navrátilovi do Selců na mramor a Lucka varuje z domova s katastrofální prognózou o počasí na chorvatském pobřeží.

Usínám a ani si nevšímám, že Pepa sleduje v televizi agenta 007. To si prý vždy přál. Podívat se na Bonda v chorvatštině. Podařilo se.

 Během noci mě budí opilecké SMS od Mufa a kiša za oknem.

 

Ujeto  301 km

[Not a valid template]

 

 

Sobota 11.9.

 Opět dilema zda brýle, či nepromok. Vyhrává nepromok pod bundu. Bunda ještě neuschla. Fouká tak akorát, ale na magistrálu se neodvažujeme. A to jsem se na ni tak těšila.  Ale ač nemám dálnice ráda, musím uznat, že tahle má něco do sebe. Proplétá se Biokovem a pořád je na co koukat. Pohodu suché, příjemné cesty mi ničí jen pohled na rafičku benzínu a na slepé cedule na benzínky. Jednou tu budou, teď ještě ne. Ale já potřebuji benzín teď.

 V Ravče dálnice končí a mě to vůbec nevadí. Platíme 17 Kn za projetý úsek, nacházíme benzínku, měním nepromok za sluneční brýle a začínám konečně věřit tomu, že jsem na dovolené v Chorvatsku.

Za Ravčou se rozprostírá náhorní planina a na ní typická malá políčka. Krásné zatáčky nás dovádí stavbou dálnice k novému, efektnímu příjezdu k deltě Neretvy .  Trhovci tu prodávají barevné lahve s mokem voňavým po bylinkách,  ovoci, olivách.  Fíky sušené i čerstvé, ovoce všemožné, hlavně voňavé sluncem a přímořským vzduchem.

 A už konečně magistrála bez větru a za pár dovolenkově úžasných kilometrů máme možnost spatřit plovoucí paneláky zakotvené u dubrovnického mola.

 Ještě před Dubrovníkem, u cedule ,,kamp Molunat 100km“ Pepovi bouchly saze jako při návratu domů. Těšil se na poklidné posezení se štamgasty před krámkem, na popíjení karlovačka na terase nad mořem, na Andrejka, naše letité chorvatské zázemí.

 Cedule lže! Za rovných 88km zastavujeme motorky pod svatojánským chlebem, máváme rozesmátému Andrejkovi na terasu, přijímáme skleničky rakije a odpovídáme na otázky, kterak se nám daří a proč jsme loni nedorazili.  Andrejko a ostatní jsou moc srdeční a milí. Před pár lety nám tu nabízel ubytování gratis na jak dlouho budeme chtít, jen abychom nevyjížděli do deště.

Nic moc se tu nezměnilo, jen molo je rozšířeno. Tuhle změnu jsem uvítala. Při potkání auta jsem měla vždy obavu, že skončím v moři.  A prý si tu chce jeden místní postavit hotel. To ne! Hotel do téhle oázy klidu nepatří! Prý nemáme mít obavy. Neprojde to.

 Plkáme o tom, že tu tři měsíce nepršelo, že bylo horké léto, že má Andrejko rád Švejka, jaká byla sezóna v ubytování……..čas při tom plkání a dobrém jídle příjemně ubíhá.  Přichází Honza (VW Sharon) , přijíždí Muf ( honda 500 Silver Wing) a Luboš s Jarkou ( Yamaha XJR 1300).

 Mám tak nějak nepochopitelně radost, že vidím škodiče Mufa a ovládá mě touha mu zaškodit.  Vypínám mu světla, zapínám blinkry, vypínám starter, prostě mačkám na všechny čudlíky, vytahuji anténu. Když ji celou držím v ruce, tak na ni nevěřícně zírám. Tak moc jsem škodit nechtěla.  Jen jsem ji opatrně s citem vytahovala a ona pak vyklouzla  sama J . Stojím schlíple s anténou v ruce a bojím se podívat na Mufa. Má to rozbitý. Rozbila jsem mu to. Jsem chloupá chusa, povídá Muf L . Nerada přiznávám, že jsem. Ale stejně mi vrtá hlavou, že šla tak snadno. Jestli on to na mne nenarafičil.

Katastrofa se nekoná. Vypadá to, že se to dá spravit. A taky to Muf spravuje. Ó ten šikovný Muf!

 Večer přichází na přetřes zážitky z cest. Na dálnicí prý vítr zaparkoval dvě BMW do svodidel a pokusil se o to i s Honzovým VW. Ten se ale nedal. Muf a spol. narazili na stejné překážky jako my, tak jeli stejnou cestou, jen bez deště.

Luboš hrdě ukazuje šrámeček na nádrži. Hodil premiérový vozembouch. Jarka naražený zadek hrdě neukazuje. Muf hlásí, že musí odjet už ve středu, tak musíme naplánovat výlety na zítřek a pozítří.

Při přejídání a přepíjení koukáme na Štěpána, mladého učně, kterak se snaží neuměle narazit sud. Luboš psychicky nevydržel, přistoupil k nešťastníkovi a se slovy: ,,máte štěstí, že du zrovna okolo“  a chvatem zkušeným sud narazil.

 

Ujeto  283km

 

 

Neděle 12.9.

 Při pohodové snídani plánujeme výlet a Navrátilovi hlásí, že si na nás začínají zvykat, tak mají sebou pořádné boty a batůžek.  Uklidňuju je, dnes to bude mírné. Jen výšlap na grad Kotor, což je kousek nad městem.  Dovede nás k němu asi tak 60km silnice. Ale to předbíhám. Nejdřív je třeba přejet hranice do Černé Hory. Žádný problém. Jen Pepa zjišťuje, asi 5 minut před nastartováním motorek, že si novou zelenou kartu vzal. Ale že si nevšiml, že je nová až moc. Platí od 9.10.2010. Starou, platící vyhodil.

 Na hranicích, 10km od našeho dočasného domova, si celník můj zelený doklad pořádně prohlíží a Pepův ho nezajímá.

Honza platí 10EURO za nálepku na okno. Prý roční vstupné do země. Motorky nic neplatí, asi že nemají okna.

 Objíždíme Boku Kotorskou velmi pomalu. Jednak je se na co dívat, druhak je tu velký provoz a nedá se pořádně předjíždět.

Po cestě se nám naskýtá fotogenický obrázek. Po silnici si to vykračují dvě rozesmáté jeptišky a nesou mezi sebou velkou tašku s obřím nápisem: ,,ADIDAS“ . Uf! Foťák se z toho v kufru určitě opotil.  Budu muset nějak dořešit focení na motorce.

Montenegro už tak moc nezaostává za Chorvatskem, jak tomu bylo ještě před pár lety.  Hodně se změnil vozový park i řidičské umění. Žádné houkání, nesmyslné předjíždění, jak tomu bylo před pár lety. Dokonce jsme na silnici nepotkali ani žádné kozy.

Parkujeme motorky na molu, ve stínu velké lodě. Jen Honza musí na parkoviště.

Mám ráda vnoření se do těchto městeček.  V romantických, úzkých uličkách se jeden snadno ztratí, ale zase se hned najde na nejednom  náměstíčku. Vyfotit si pořádně nějaký z kostelů, které tu rostly většinou ve 12tém a 13tém století, či paláce z století 15tého až 17tého je téměř nemožné. Minináměstíčka, jimž tyto skvosty vévodí, to nedovolí. 

Městečkem, o kterém je první zmínka v 7. století , prochází společně s námi i spousta jiných turistů. Není divu. Kotor je historický skvost. Vzhledem k určité nedobytnosti Boky Kotorské se tu zachovaly budovy nepocuchané. Jen s nimi trošku zamávalo zemětřesení v roce 1979. Ale i to bylo krátké na vzácně zachovaný, rozsáhlý systém městského opevnění.

V jedné z uliček dýchající minulostí si kupujeme lístek za 2EURA, který nám dovolí vystoupat nad město na pevnost ,,Trdjava Sv.Ivana“ .

Teď nás čeká asi tak 1350 schodů, pohodlných, či méně pohodlných, či dokonce naprosto rozpadlých. Výstup se postupně mění z nenáročné, městské procházky na téměř horskou tůru. Toho si asi nevšimlo pár turistek, zdolávající cíl v pantoflíčkách s kramflíky. Výstup nám mírně komplikovalo pravé, černohorské horko a zpříjemňovaly dech beroucí  výhledy. Honza vzdal a Pepa si stěžoval na šlendryjánskou práci celníka. Kdyby dělal svou práci pořádně, tak přišel na neplatnou zelenou kartu a Pepa si mohl pohodlně sedět v Molunatu se štamgastama u piva a nemusel se plahočit v tomhle zatraceným vedru, po zatracenejch neschodech, do zatracenýho kopce,na nějakou zatracenou Trdjavu, z který je ale tak úchvatný pohled, že to nakonec stálo za to.

Tady, z výšky 260 m.n.m. je staré město, lodě, městské opevnění, klidná hladina slané vody ve velikém zálivu jako na dlani. Nádhera.

O pár desítek minut později jsme se zase mírně zatoulali v rozpálených uličkách, nakonec bránu z města našli. Vyndáváme smradlavé motohadry a motoboty Honzovi z auta a vyrážíme do hustého provozu směrem zpět do Chorvatska.

 Jen na pár kilometrů. Stavíme u restaurace Stare Mlini, která svou reklamu hlásá krásnými billboardy už od Chorvatských hranic. Lákavé fotky nalákaly i nás.

Opravdu to tu je krásné. Členité rozestavění stolů nad protékajícími potůčky, můstky, stará mlýnská kola. Mně se ani trošku nelíbí zákaz focení a nikomu z nás se ani trošku nelíbí pět hvězdiček a fakt, že nás obsluha žene dovnitř. Uvnitř je to sice taky hezké, stylové, ale my chceme být venku.  A nesmí se tu fotit! Pryč!

Přejíždíme tedy do Risanu, dáváme si skvělé stejky s výhledem na moře a palmovou alej.

S nacpanými pupky sedáme za řídítka, beru za plyn, abych v zápětí natvrdo brzdila. Nějakej místní osel v Golfu mi tam dost nehezky vjel. S nadáváním do přilby jedu dál.

Až k benzínce. Tady tankujeme za 1,10 Eur, Honza nakupuje balíky cigaret a se slovy, že si je máme nastrkat do kufrů, nám je rozdává. Muf a já se vehementně bráníme. Nene, my jsme známí tím, že cigarety ničíme, přece nebudeme kuřáky podporovat a dovážet jim laciná cigára! Ustupujeme nátlaku, ani ne tak pod argumentem, že tady krabička, za kterou se u nás i v Chorvatsku zaplatí 60 Kč, vyjde na Kč 17,- , ale pod tím, že jsou pro Andrejka, že si je u Honzy objednal.

A tak je vidět nevídané! Muf má v ruce karton cigaret! Bohužel si všímá foťáku v mé ruce a předmět odhazuje, aby nebyl zdokumentován a mezi haberskými kuřáky znemožněn.

Za Herceg Novi odbočujeme na park Prevlaka a do Chorvatska přejíždíme na mini přechodu Vitaljina. Celníky rušíme od karet, vypadá to, že jsme tu dneska asi tak třetí zákazníci. Upraví si čapky, přísně nám zkontrolují pasy, odmávnou nás a honem si čapky zase sundávají a vrací se ke svým sedmičkám a esům.

Tudy je vjezd do Chorvatska velmi pěkný. Nízké slunce zvýrazňuje obrysy vojenské pevnosti Prevlaka a barví do oranžova vodu v ústí Kotorského zálivu. Paráda. Silnice zas taková paráda ale není. Pořádně se nám zúžila, a místy se ji dost rozpadal asfalt.  A ještě se mi moc nelíbí značky: ,,pozor prasata“. Trošičku zakufrujeme, úzká silnička nás dovede k nějakému pánovi na dvůr. Pán je očividně zvyklý, s úsměvem nám ukazuje, že tudy cesta nevede.

Nakonec se do Molunatu přeci jen dostaneme a po sprše si sedáme k Andrejkovi na terasu. Pan domácí se přidává, sedá si k nám a říká, že je mu s námi moc dobře, že jsme takoví veselí a že to má rád. Ujišťujeme ho, že umíme být i veselejší a že kdybychom měli kytaru, tak by tu veselost teprve zažil.

Než se moc rozveselíme rakií a pelinkovačem, který nám Andrejko automaticky nosí rovnou ve flaškách, zaplatíme (dohromady. To bude zase rozpočítávání) a jdeme raději spát.

 

Dnes ujeto 136 km.

 

 

Pondělí 13.9.2010

Nikam nechvátáme, trochu se cachtáme v moři, Muf chrní, Honza krade v kempu kiwi a následně je za čin potrestán. Šlápne v moři na něco ostrého, co mu uřízne kus palce, chce se rychle, hodně rychle tomu něčemu vyhnout a pokládá své veliké tělo s pořádným žuchnutím a žbluňknutím do vody a na kameny. Takže má, kromě uřízlého prstu celé tělo krásně zbarvené tu do červena, onde do fialova a předpokládám, že bude časem barvy měnit. Na doktora to prý není. To je dobře.

Jedeme na výlet. Máme namířeno nad Cavtat, na Veli Do. Mám radost, že jsem uzounkou, trošku rozbitou  silničku k vyhlídce Sivi oko na poprvé našla.

Z betonové vyhlídky je fakt na co koukat. Pod námi Cavtat, pár pidiostrůvků, sem tam nějaká loď, v dálce Dubrovník a pak už do dáli jen a jen širé moře. Jarku víc fascinuje Čilipi. Letiště. Letadla. Jen se jí nelíbí, že zrovna žádné nestartuje, ani nepřistává.

Jsme vynadívaní a hladoví. Jedeme o pár set metrů dál do hospody Konavoski komin. Pepa jede první a je tím pádem nejlépe přivítán. Vzteklou bestií. Běžící, štěkající, pokoušející se Pepu z motorky sundat. Pepa už prý cítil její horký dech na svém holém lýtku. To má z toho, že jezdí v kraťasech! To se mu jednou nevyplatí. Po zastavení motorek se bestie změnila na přívětivého, ohonem vrtícího pejsánka, loudícího podrbání za ušima.

Při konzumace vynikajícího jídla v krásném, klidném prostředí (jsme tu sami), přesvědčujeme Jarku, že vozembouchy jsou samozřejmostí, k motorkaření patřící. Každému se to někdy přihodí. V Portugalsku dokonce i Mufovi! Muf se už po několikáté, při vyprávění rozčiluje, že to tak nebylo, že to bylo úplně jinak, že to nebylo v Portugalsku, ale ve Francii, že nehodil vozembouch, ale že mu jen upadla motorka a on nad ní zůstal rozkročen stát. Durdí se a tak mu ještě pro zlepšení nálady schovávám přilbu.

Sjíždíme opět dolů, ve Zverkovici se chystáme najet na hlavní a tu najednou nechápu, co Pepa dělá. Najíždí trochu vlevo, pak si to asi rozmyslí, chce najet vpravo a  pak si to rozmyslí úplně. Nepojede ani tam ani tam, prostě to raději položí. Asi chtěl Jarce dokázat, že naše plky byly pravdivé. Každému se to občas stane. Muf sedí na motorce, řehtá se na celé kolo a my ostatní jdeme raději zvedat těžkou eFJéRu. Je pošramocená jen tak malinko, aby se neřeklo. Pepa má pošramocené kolínko, aby se řeklo. To má z toho ježdění v kraťasech! To se mu jednou nevyplatí.  Ani Pepa, ani motorka nejsou pošramoceni tak, aby se nedalo pokračovat, dá se. Tak opouštíme místo činu, zaplněné čumily a jedeme do Dubrovníku k našemu osobnímu vulkanizérovi.

Využili jsme ho už víckrát, dnes to má v úmyslu Muf. Veze si z Čech gumy, že prý si je tu nechá vyměnit. Nema problema. Vlastně ma problema. Musí si kola sám vyndat a ptá se nás, zda někdo nevíme, jak se na jeho skůtru vyndavá zadní kolo. Nevíme a tušíme, že to bude zábavná historka. Muf se nás snaží přesvědčit, ať ho tu necháme a jedeme do Dubrovníku sami. Kdepak! O tohle nemůžeme přijít! A dobře děláme. Při prvním pokusu Muf odšrouboval jakýsi šroubek, o kterém si myslel, že drží plast. Ne! Držel olej z variátoru. Teď už ho nedrží. Šroubek i olej leží na podlaze. Začíná to vesele. Muf se potí, heká, přemýšlí a vulkanizér mu tak z půlmetrové vzdálenosti čadí pod nos. Nesmírně se bavím. Pepa půjčuje zašmírovanému, upocenému Mufovi můj hodobóžový ručník, Muf si s gustem špinavou rukou otírá pot z čela a se škodolibým šklebením mi říká, že používám dobrou aviváž.

Po hodině přemýšlení a práce je hotovo.  Muf tvrdí, že mu všechen olej nevytekl, takže můžeme jet.

V Dubrovníku se trochu motáme a hledáme plac na zaparkování čtyř motorek a jednoho auta. Nechtěla bych to hledat uprostřed sezóny. I teď nám to dá trochu práce, nakonec ale parkujeme, dáváme motoboty Honzovi do auta, ať si pak užije a jdeme navštívit světoznámou perlu Jadranu.

Co napsat o Dubrovníku? Ono by se toho dalo, ale vše už bylo napsáno nesčetněkrát.

Tak tedy vcházíme branou na široký bulvár, snažíme se neuklouznout po dláždění vyblýskaném statisíci bot turistů a jdeme na zmrzlinu. Obří a výbornou.   Hradby za 70KN na osobu zamítáme a tak jen tak bloudíme dubrovnickými uličkami. Mám ráda klikaté uličky chorvatských městeček. Dubrovník je jiný. Tohle město stavěl architekt s pravítkem v ruce. Je to tu takové stroze geometrické. Ale i tak mají úzké uličky skvělou atmosféru. V jedné si sedáme na nějaké pití a kávu. Jdu si odskočit a chvilku pátrám po dámských záchodkách. Nějak nemůžu věřit tomu,   že pro dámy je určená ta místnost za záchodky pánskými. Ale je tomu tak. A to ještě ty první dveře nejdou zamknout. Čůrám hrozně rychle, abych to stihla dřív, než si přijde ulevit nějaký pán.

Trošičku se poztrácíme, Muf mi kupuje nálepku a vybírá cestu k přístavišti. Do schodů. Nechápu. Dobrovolně se zadýchává, abychom za chvíli zas někde sestupovali k moři.

 V přístavišti sledujeme svatbu na lodi a vyhlížíme kališťáky. Nakonec se nacházíme až u motorek.

Cesta zpět je příjemná, trošičku kochačka. S Mufem jsme se tak nějak utrhli, dorazili do Molunatu dřív a pak se divili, že nedorazil Pepa. Luboš povídal, že někde odbočil doprava a Lubošovi ukázal, že má jet dál. Vydedukovala jsem, že jel do Cavtatu pro noviny. Ano, večer si pročítal noviny české i chorvatské a dokonce se vytahoval, že prý vyluštil křížovku v chorvatštině.

Andrejko nás víta se starostlivým výrazem. Prý nás viděl u vulkanizéra a ptal se, zda je vše v pořádku. S  výrazem šibalským  mě chytá za ruku a se slovy: ,,pojď se podívat, co jsem koupil!“ mě táhne dovnitř. Kytaru. Koupil kytaru! Hrozně se chechtám a volám Luboše, aby se šel podívat, co ho večer  čeká. Luboš bere nástroj nevěřícně do ruky, se slovy: ,,no ty woe, to je něco, já mám v Chorvatsku svoji kytaru!“  a ladí.

Večer nám Andrejko servíruje chorvatskou specialitu. Včera jsme se ho ptali, co je to brudet? V průvodcích se o něm zmiňují, coby o tradičním jídle, ale ještě jsme na něj nikde nenarazili. Andrejko nám vysvětlil, že prý ani nemohli. Je to pravá chorvatská domácí kuchyně, která se většinou v restauracích nepodává. Jde o takový rybí guláš, který se vaří z několika druhů ryb několik hodin.

A tak nám ho teď servíroval. Vařil ho prý 5 hodin. No vařil. Ono se to spíš tak pomaloučku klohní, neprochází to varem a ryby zůstávají vcelku, nerozpadlé, vynikající. Vrazil nám tam prý grdobinu, ražu, škrpinu (tu můžu, tu mám ráda, na tu mám veselou vzpomínku z jara), tabinju, pic,  barbun a nějakou tu zeleninu.

A vrazil to tam moc dobře. Brudet zabodoval. Vynikající! Dělají se nám boule za ušima a Mufovi po celém těle. Cpe do sebe brudetovou omáčku s chlebem a já ho znepokojeně pozoruju. Obávám se, že praskne a my budeme muset starým Mufům předat jeho prasklé tělo. Přejedli jsme se zase všichni. Tohle se nedá vydržet.

 Luboš bere do ruky sladké dřevo a Molunatem zní Samson, Křesťan a podobní.  Pan šéf si k nám zase spokojeně sedá a trošku s nadsázkou plánujeme, že by tu byl moc hezký Silvestr s celou skupinou. Neváhám, posílám Lucce SMS s pokyny a ona se chytá, předává zprávu dál, zajišťuje muzikanty a odvoz. No asi by to klaplo, jen je nějak málo dovolené. Lucka je očividně zklamaná, že šlo tak nějak o recesi. Muzikanti se prý chytili a začali se těšit.

Mezi tím sklízí Luboš potlesk od vedle sedících Francouzů, jen je divné, že se rychle zvedají a odchází J .

Luboš si stěžuje, že nezná texty, prý má slova utopená v chlastu.

Po složení peněz na útratu nám nějak přebývá 100KN, mám dojem, že je na čase jít spát, ráno brzy stáváme!

 

Dnes ujeto 101km

 

Úterý 14.9.2010

Ráno brzy stáváme! V půl sedmé. Dnes je den D. Cíl cesty. Překročíme hranice Albánie.

Černohorské hranice už projíždíme jako mazáci, žádný problém, nikoho nezajímá Pepy zelená karta.

V Kotoru tankujeme a odbočujeme na Cetinje. Čeká nás přejezd Lovčenu a tím i nádherné výhledy na Boku Kotorskou. Silnice je trošku horší, než byla před pár lety, kdy patřila mezi 10 TOP evropských motosilnic, ale ještě pořád je na ní krásný svezení. Jen má motorkář trošku práci věnovat se zatáčkám a nečučet pořád dolů, po stále se měnících výhledech.  Muf staví na focení. Chválím ho, ale pak si uvědomuju, že vše je jinak. Nevšímal si tak moc fotogenických výhledů, ale varovného, svítícího ,,V“, na své přístrojovce. Říkám mu, že je to jasný, to je ten jeho včerejší vyteklý olej. Teď mu to hlásí: bacha nemáš Volej! Nevěří mi a signalizaci si vysvětluje: Volej do Hondy! Tak Volal a zjistil, že tam nemá Volej. Ale že to prý nevadí, že s tím Albánii dá J.

 Lovčen přejíždíme, aniž bychom stavěli u mauzolea. Nemáme čas, míříme do Albánie. Za Lovčenem projíždíme Njeguše. Slovy Mufa: je to dysny lend! Někam se poděla ta stará atmosféra, dnes je to tu samej autobus, hospoda a stánek, v kterém se po tunách nakupuje pravý njegušský pršut i sir.

Chystáme se podjet Podgoricu, ale nějak nás vcucla, tak jak to mají velká města ve zvyku. V Podgorici se začíná konečně trošku prát východ se západem. Vedle nových, načančaných baráků stojí vybydlené paneláky. Mezi moderními auty, s kdejakou vymožeností se proplétají koňské povozy. Vedle všudypřítomných ukazatelů na Lovčen chybí ukazatele na cokoliv jiného. Z toho je jasné, že zase bloudíme. Motáme se po hlavním městě Černé Hory a nakonec nás vymotává Muf se svoji vrozenou inteligencí a orientačním smyslem. A dokonce nás vymotává správně. V Tuzi, na nadnárodní moderní benzínce koukáme do mapy, zjišťujeme, že jedeme správně a do Albánie to máme coby kamenem dohodil.

Za Tiza se rapidně mění silnice. Čím víc přibývá starých mercedesů s albánskou značkou, tím víc přibývá děr a štěrku na úzké silnici. Tohle je tah z montenegerského hlavního města do velkého města Sqader? Co nás čeká za hranicemi? Začínám mírně pochybovat, zda všechny ty zprávy, že dnes se Albánie projede na cesťákách bez problému, byly pravdivé. Jeden z mercedesů nějak nedává naši pomalou jízdu a předjíždí nás na místech, kde se fakt předjíždět nedá. Nevadí, však mi to zahamstnem a pustíme ho před sebe.  A konečně přechod Božaj. Není nějaký malý, zapomenutý, to ne, budovy veliké, moderní. Jen nás matou kozy a psi motající se tu na straně černohorské, tu na albánské.  Atmosféra je tak nějak ospalá. Celníci mají očividně svoji práci rádi, tak si ji užívají, protahují, nikam nechvátají. Trošku je popožene nějaký místní mafián ve Volvu. Zablokovali ho turisté z Francie a tím trošku vyhráli. Je třeba je rychle odbavit, aby nepřekáželi. My to štěstí nemáme a tak čekáme, čekáme, čekáme. A vedle nás rakouský autobus. Babky z Vídně, či Lince, či odkud na nás pomrkávají a mávají nám. Asi nás berou jako krajany, no bodejď by ne.

Kontrolu projedeme v pohodě a zjišťujeme, že se s neplatnou zelenou kartou dá projet celá Evropa. A pak….. a pak jsme v Albánii. Skončil asfalt, nastoupila šotolina. Že já osel uvěřila zprávám, že už tomu tak není. Ráda bych si prohlížela nádherné, vzácnými rostlinami zarostlé, spoustou ptáků obydlené,  Skadarské jezero po pravé ruce, ale místo toho sleduju, která díra je menší, která větší, kudy mám jet. Nikdo z nás nevypadá nadšeně. Stavíme u první známky civilizace. Má podobu otáčejícího se berana na rožni. No je tohle možný?! Tahle dovolená je ve znamení rozežranosti!  Číšník drobátko bojuje s naší obří objednávkou pití a za chvilku nám přináší objednané jídlo. Všichni jsme si dali toho pečícího se beránka. Opět vynikající a opět obří porce. Zase se přecpáváme. A tentokrát hodně lacino. Za pořádný kus berana, veškeré pití, jablko na rozloučenou platíme necelých 9 Eur na osobu.

 Cesta se mírně zhoršuje. Šotolina je víc a víc rozbitá, vedle ní je ve stavbě nová silnice. Auta nás předjíždějí stavebním makadamem a já tiše doufám, že tenhle pohled Jarka z auta fotí. Přijíždíme do města neoznačeného cedulí, dle mapy by mělo jít o Koplik. Předpokládejme, že tomu tak je. Koplik nás přesvědčuje, že jsme konečně opravdu na východě. Vybydlené domy vítězí nad těmi obyvatelnými, odpadky kolem cesty nabývají nebývalých rozměrů, cyklisté s koly naloženými vším možným  i nemožným jsou králi silnic. V dodávce je tu převážená kráva, či kůň, či cokoliv jiného. Zastavíme-li, z důsledku podivné dopravní situace, okolní na nás pokřikují a ptají se odkud jedeme. Tak tohle se mi líbí. Úžasný provoz, mám dojem, že kdo se míň bojí, má přednost.  Dalo by se na to za chvíli zvyknout Tohle má tu správnou balkánskou atmosféru. Líbí se mi tu. Přesto jsem mírně vyměkla. Na Mufovo otázku, zda jedeme dál, či to točíme, odpovídám, že jsem pro otočení. Tahle cesta je v mapě červená, kdežto ta, po které plánujeme návrat, žlutá. Domlouváme, že počkáme a uvidíme, bude-li se cesta zhoršovat otočíme, zatím to je docela dobré.  A s tím vjíždíme do Sqadaru. Hlásá to jen taková stará, unavená, plechová cedule. Muf si ji ani nevšiml a ptal se, kde to jsme. Tady nás, kromě rozbitých paneláků a odpadků zaráží i hrozný smrad. Takový ten špinavý, nedýchatelný, skoro viditelný. Projíždíme velké město a hledáme výjezd na přechod Murigan. A tu… a tu opouštíme zanedbanou část města, najíždíme na čtyřproudovou krásnou silnici a kolem nových domů si to mastíme dál. Tak tohle jsou ty paradoxy dnešního východu. No ale stejně se nám nějak nedaří najít naší odbočku. Nejprve se ptáme nějakých mladých kluků, ale z těch se vyklubou Italové vědoucí  větší prd, než my.  A pak narážíme na místňáky. Mohli se ochotou přetrhnout. Jeden z nich vzal svůj mercedes a vyvedl nás na správnou výpadovku.  Zvláštní je, že tu nic jiného, než ony staré mercedesy nejezdí. Buď tu mají někde hnízdo, nebo sem byla dodána nějaká laciná dodávka, a nebo se, dle zlých jazyků, místní zloději specializovali na tato vozidla.

V každém případě nám pán z mercedesu pomohl. Navedl nás na most, který vypadal velice pofidérně.

Při jeho přejezdu jsem  měla velikou chuť zavřít oči. Asi by mi to nepomohlo, tak je nechávám otevřené. A obávám se, cože nás to za nestabilním mostem čeká. Nějaká žlutá, vedlejší, no doufejme, že bude průjezdná. Je, a nejen to, dokonce je průjezdná naprosto skvěle. Nový asfalt, paráda. Albánci sem pravděpodobně lákají turisty jižní cestou, okolo moře. Žlutá je dobrá!  Tak tudy cesta vede!

Na hranicích jsme byli nahnáni na úzký průchod pro pěší. Nevadí, alespoň předjedeme kolonu mercedesů. U okýnka mě trošku rozesmívá celník, který má z počítače veškeré údaje o mé osobě.

Říká něco jako ,,Puff, Puff“ a směje se. Asi to albánsky něco znamená. Nevím co, směju se s ním a hranice přejíždím. Vzhledem k tomu, že zase pašujeme cigarety, považuju průjezd za skvěle bezproblémový.

Následuje překvapivě krásná silnička na Bar.

U Kotoru neobjíždíme zátoku, ale kupujeme si lístky na trajekt. Moto za 1,50 Eur a auto za 4 Eur. Trajekt nám ušetří možná hodinu času.

Hranice projíždíme zase v pohodě a Luboš v Molunatu usoudil, že už je dlouho nuda, tak vyrobil takový malý polovozembouch.  Naštěstí šli okolo nějací místňáci a zachránili ho před mezinárodní ostudou.

Andrejko nám na dnešek vytvořil hrnec mušlí. Je to umělec. Opět jsme se přejedli.

Muf oznamuje, že zítra odjíždí. Pepa to komentuje takto:  Muf přijel pozdě. Nechal tu starý gumy. Sežral nám brudet. Nekoupil si nálepku v Albánii. A předčasně odjel. Muf má velké významné mínus!

 

Dnes ujeto 380 km

[Not a valid template]

Středa 15.9.2010

Muf opravdu odjíždí. Vlastně ho neslyším. Slyším popeláře, ale Pepa říká, že ten rachot nebyli popeláři, ale mufí skůtr bez oleje.

Odjel a ani mi nic na motorce neprovedl. Smutné
Na dnešek je vyhlášený volný den. Proto vlastně Muf odjel. Volný den ho nebavil a tak jel domů. My jsme se tak nějak  poflakovali po Molunatu. Pravda, já jsem si zajela do Cavtatu. Pepa si přál kapky do unavených očí a český tisak. Kapky jsem sehnala, tisak ne, už je po sezóně.

A pak jen nějaká nenápaditá válečka u moře, proložená velice nápaditým posezením s mastňáky u lahváčů. Jdu se raději projít. Kousek do sousedící zátoky ke skalám. Je tu krásně. Je tu tak nějak divoce krásně.  Krásný, divoký klid. Tohle místo má nějakou zázračnou sílu. Nasávám ji, co to jde a nerada se vracím k ostatním. Večer je večerem veselým, tak nějak loučícím. Zítra to otáčíme na sever, takže vlastně domů.

V 18,50 hlásí Muf příjezd do Habří .  Je to cvok, dal to za 13 hodin.

Luboš se opět stará o zábavu pro nás i okolní stoly. U vedlejšího, anglicky mluvícího , nás udivuje pozpěvující si žena.  Očividně písničky zná. Při odchodu zdraví a děkuje polsky. Mezinárodní večer. Andrejko nás zase přecpává a říká, že se na nás taky přijede podívat. Je srdečně zván.

 

Dnes jsem ujela 56km

 

Čtvrtek 16.9.2010

Odjezd naplánován na 8,°° , plán: Mostar, Krka, Plitvice.

Navrátilovi a Honza opravdu vyrážejí, nezastaví je ani SMS od Mufa: ,,Zůstaňte co nejdéle dole a v sobotu zarazte někde u Zadaru, domů jeďte až v neděli, jinak vlítnete do potopy“ . My nevyrážíme, já vyrážím zpět do postele. V noci mě chytil žlučník a rozhodl se, že tu pobudeme. Prvně v Chorvatsku dobře poznávám vnitřek penzionu. Hlavně záchod.  Netrpím na to, ale ani se nedivím. To dennodenní přejídání se muselo projevit. Odjezd odkládáme o dvě hodiny a poté  o den.

Pepa mi jede do Cavtatu pro ,,kapi na zlunik“ a pak se prochází po Molunatu. Naráží na dva budějičáky na Hornetech . 

Je mi děsivě a Andrejko, jeho bratr a zaměstnanci se mnou mají úžasnou účast. Opečovávají mne čerstvým, mátovým čajem , pořád se Pepy ptají, jak mi je a pozdravují mne. Tady by se to krásně marodilo, kdyby jednoho nelákaly zvuky moře, sluneční paprsky a motorka pod okny. A taky mě štve kočka, lezoucí mi oknem do pokoje a následně do postele.

Muf píše, že máme celníkům  a popřípadě policajtům ukázat občanku a né pas. To vypadá na veselou historku.

Večer se konečně trošku rozkoukám a troufám si mezi lidi. Na večeři si bohužel netroufám.

 

Neujeto ani Ň. Teda Pepa 56km do lékárny.

 

 

Pátek 17.9.2010

 

Je mi docela fajn a popojela bych. Pepovi se poflakování  zalíbilo. Opět měníme plán. Poslechneme Mufa. Zůstaneme, zítra popojedeme k Zadaru. V neděli domů.

Užívám si prázdnou pláž, docela teplý moře bez turistů  a trošku mě překvapuje, že mi takovéhle nicnedělání vyhovuje. Z rozjímání mě ruší křik. Na skalách pár lidí loví, půlí a pojídá ježky. Nad nimi stojí jakýsi křičící pán v montérkách, rozhazuje rukama a kdybych seděla blíž, tak bych určitě viděla, že mu naskakují rozčílením žíly. Partička se nenechá zahambit, pokřikuje taktéž, pěstičky lítají, vypadá to na bitku. Rozčílený pán, s nadáváním a vykřikováním odchází a partička plní igelitky.

Andrejko nám později vysvětlil, že ježci jedlí jsou, ale jen někteří a těch tu moc není. Prý to tu drancují hlavně Italové a místní to děsně štve.

 Posezení před krámkem nám zpestřuje podívaná na zásobování. Zásobovači Pat a Mat pracují, k naší radosti, s plošinou asi poprvé. Způsobují v Molunatu dopravní kolaps. Během hodinového skládání dvou palet zboží se z každé strany naštósují asi tři auta. Připadám si jako v Habří. Dva mladí a neklidní na fichtlech se snaží projet. První dře náklaďák, s veselým úsměvem ukazuje druhému, že má jet taky. Ten se tam ale šprajcuje. Řidičům dodávky je to očividně fuk.

Večer si konečně troufám na rybu. Andrejko mi připravuje dietně ražu, ale i tak ji nezdolávám. Pepa 2x gambori zdolává skvěle. A teď už se s domácími opravdu loučíme a jdeme pakovat.

 

Sobota 18.9.2010

Do ticha malé vesničky zní startéry našich strojů, v pět ráno,  jako výbuch. Raději rychle mizíme do tmy, abychom místní moc nebudili.  Jízda po tmě není mé hoby. A tady mě ještě trochu ruší štěrk, který nevidím a značky: ,,pozor prasata“ a Andrejkovo ujištění, že potkat tu divočáka na silnici je docela běžné. Abych toho raději moc neviděla, tak chytám na plexi můru.  V Čilipi se trošku rozjíždíme, mizí štěrk i prasečí cedule. Jede se nádherně. U Dubrovníku mám co dělat, věnovat se řízení a nezírat na osvětlenou perlu Jadranu. Žádný provoz a předpoklad absence měřících policajtů nám dovoluje trošku za to vzít. Tak si zatáčky Jadranské magistrály užíváme na sto procent. Svítání vytahuje z moře zátoky ostrovů, lodičky rybářů, létající racky a mě se odtud zase vůbec nechce. U Neretvy je taky ještě pusto. Jen u jednoho stánku je babka trpící nespavostí. Ještě vybaluje a my u ni nakupujeme jako první.  Za Neretvou zamáváme moři a vyjíždíme novou silnicí do vnitrozemí.

Po 180ti kilometrech najíždíme v Račce na dálnici. Plán zní jasně: Zadar a dle počasí buď zabivakování, jak radil Muf, či jízda dál, kam nám to čas a  předpokládaný déšť dovolí. Zatím je krásně. No, krásně asi není to pravé slovo, ale prostě to zatím jde.  

Polykáme dálniční kilometry a před Zadarem se nad námi stahují mraky. Muf měl pravdu. Vjíždíme do deště, jako by se nechumelilo (no, ono se nechumelí, ono jen prší). Kdesi před Zagrebem se na pumpě ( 1,20 E) domlouváme, že prostě pojedeme dál, dokud to půjde. Cosi mi říká, že teď už je Pepa rozhodnutý dojet až domů. Že by životní zkušenosti?

Za úsek Ravča – Zagreb platíme 112 KN za moto.

Cesta dál se mění v jezero. Bohudík ne na silnici, ale všude okolo je vidět důsledek propršených, minulých dní.

Úsek Zagreb – hranice nás stojí 25 KN za moto a já uvažuju nad tím, proč lidé nadávají, že se za dálnici v Chorvatsku platí astronomické ceny.  137 KN téměř od Dubrovníku až na hranice mi nepřijde až tak děsivý.

Na hranicích se trošku zdržíme a mokneme. Už je nám to tak nějak fuk. To že už moc nevnímám, se projevuje na dálnici na Graz. Cedule: 10,8 považuju automaticky za datum a ani se nad tím nepozastavím. Probudí mě cedule následující: 11,2 . Tak to je fakt blbost! Únor není! To vím jistě!

Jde o teplotu a já si uvědomuju, že bych měla začít myslet na cestu. Kdesi za Grazem přestává pršet , zima zůstává. A dál už prostě jen domů. U St. Michael platíme 7,5E a u Admontu 4,5.

Na nějaké benzínce jíme a Pepa mi vysvětluje, že plán dojet dnes domů je rozumný a domyšlený. Platí nám 10tidenní známky z Dvořiště.

V 18,°° h sundáváme přilby z hlavy v Habří. 1161km za 13 hodin. Hned to píšu Mufovi a ten mi odepisuje, že jsme blázni a že jsme to od něj okoukali.

Tak ho lákáme do hospody a dolujeme z něj historku s policajty.  Moc se mu do vyprávění nechce.

Pak z něj cosi vypadne. Prý ho zastavili policajti, byli přátelští, koukli do pasu, zhlédli razítka z Montenegra a Albánie a přestali býti přátelští. Donutili Mufa vypakovat jeho skůtří kufr, skůtr skoro rozebrat a s přísným práskáním vousů říkali něco o četnické stanici ve Splitu. Muf dělal, že jim nerozumí, vše odkýval a odjel domů. Z toho plyne, že už se s Mufem do Chorvatska nikdy nepodíváme, bo je osobou hledanou a na hranicích nám ho příště zavřou.

Dnes ujeto a promoknuto 1161 km.

 

Celkem ujeto 3027 km. Za téhle dovolené jsem poznala vítr, o kterém jsem si myslela, že existuje jen v katastrofických filmech. Hodně jsme promokli, promrzli. Ale hlavně jsme konečně přejeli ony hranice Albánie. Bohužel máme mezery ve fotodokumentaci, což je výzva, abychom tam vyrazili znova J  a tu zemi si prohlédli trošku více.

 

BarčaXJR