,,Kašlu na vás! Nikam s vámi nejedu! Jezdíte jak hlemýždi. Leda bych jel na padesátce.“

Takhle nějak začala sázka, ve které figurovala paleta Tullamorky, Mufovo Yamaha RD50, Molunat. A takhle nějak začala naše letošní, první projížďka.

Pepa koukl do kalendáře a oznámil davům: ,, 6.5. je mi 55 let! A každému ten den zaplatím panáka, či dokonce panáků víc!“ Davy začaly jásat! Jásání davů počalo skomírat, když Pepa dodal: ,, ten den budu slavit v Chorvatsku!“

Pár pánákůchtivých jedinců se přeci jen nenechalo odradit a plán na letošní dovolenou byl hotov: Opijeme se v Bašce na Krku a Muf si pro panáky dojede na prskoletu.

Odjezd byl naplánován na 5.5.

Tenhle termín máme pár let vyzkoušen. Do moře už se dá vlézt, na courání po kopcích není hic, nikde žádní turisté a hospodští se můžou přetrhnout, aby se nám zavděčili. A to nemluvím o fantastické přírodě, zběsile zeleně se rozvíjející. O kobercích květů všeho možného i nemožného, plazících se po skalách v létě tak úděsně vyprahlých. Kdo nezažil, neuvěří.

3.5. sněží! Nejen v Alpách, ale i ve velké části naší teplé země. Přichází maily a zprávy od kamarádů nejedoucích, že taky nemáme nikam jezdit, bude nám zima, zapadneme v závějích, máme to odložit, jsme blázni………………

Jsme! Jedeme. Muf vyráží s předstihem. Ve středu v 9,°°h. Prý měl zpoždění pro technickou závadu. Prskolet jede, ale nesvítí. Jakoby to Mufovi vadilo, stejně nic nevidí.V 18,°°h volá z Kranje. Hlásí pohodovou jízdu, ujeto 450km, sluníčko nad Evropou a dobrou večeři. Závidíme a jdeme spát, abychom ráno vystartovali svěží. Nevím proč, ale tohle se mi ještě nikdy nepovedlo. Vyrazit svěží, vyspalá a odpočatá. Vždycky se spí nějak blbě. Jeden nemůže dospat.

Ve čtvrtek 5.5.

startujeme motorky pod čistou oblohou při 2°C. Prý mám být ráda, že jsou nad nulou a né pod. Jsem.

Pepa YAMAHA FJR 1300

Kačka SUZUKI Bandit 600

Jirka YAMAHA XJR 1300

Dan Aprilie CAPONORD

Luboš YAMAHA XJR 1300

Toník a Eliška SUZUKI Bandit 1200

Barča HONDA CBF 1000

a v Dolním Dvořišti přibíráme

Jirku (Bobana) YAMAHA TDM 850, nováčka bandy ( ale rozhodně né za řidítky, či v koloně!)

pravda, mělo se jich přidat víc, ale zima a tak….

Kupujeme 10tidenní rakouské známky. Dan se pasuje na vedoucího jezdce, mě na jezdce posledního a ptá se, kde že se tu dá zabloudit. Ujišťuji ho, že až do Triebenu nikde, vzhledem k tomu, že to valíme po dálnici. Při vzpomínce na loňské Mufovo zabloudění, díky kterému se někteří členové party podívali na Salzburgská jezera, se mírně opotím, ale zadoufám, že Dan ví, že se má odbočit na Graz.

Ví, jen nedbá. Vlastně dbá, ale trošku se zpožděním. Někteří účastníci zájezdu mají hoňky odbočku trefit. Dobře to dopadlo. Motohad míří stále ve stejné sestavě k Admontu. K mýtnému. U okýnka vyndavám peněženku z kapsy. Dává mi to trochu zabrat. Většinou tu platím kartou a to je raz dva. Tentokrát jsem vyndala doma z hrníčků drobné a naducala si peněženku, která se mi teď v kapse šprajcla. Při tom mi samozřejmě ještě spadla rukavice a dorazila mě mýtopaní, když po mě chtěla jen 4,50E za jednu motorku, ač jsme projížděli s Pepou dva. Není divu, že se mi roztřásly ruce, peněženka mi vypadla a drobné se vykutálely na dálnici. Trochu akce pro diváky.

V Triebenu nestavíme. Tentokrát zastavíme až v Polsu. Tam je benzínka taková domácká, se štamgasty, gulášovou polívkou, párky. A takovou gulášovku, tak tu si tedy v týhle kose zasloužíme.

Mou oblíbenou 114tku si užíváme pod sluníčkem, ale s teploměrem na nule. V táhlých a přehledných zatáčkách, ve kterých se držíme pospolu si vzpomínám, že mi doma leží kamerka na přilbu. Ksakru! Tam je mi platná.

Pols. Tankujeme a zjišťujeme, že je gulášovka a ostatní teplá jídla vyprodaná. Dáváme kafe a jedeme dál. Klagenfurt projíždíme bez problémů, odmyslím-li si nějakého blbce ve VW.

Na Loibelpasu se nám neplete žádné auto, tak si ho dosyta užíváme.

Jadranské pobřeží nás uvítá teplem a mírným kufrováním v Rijece. A nebo možná ne. Možná ji chtěl Dan projet centrem.

Teď už jen zaplatit 18Kn za moto na mostě na Krk, juknout na teploměr hlásící 21°C a dojet k Barbaře do Bašky.

A u Barbary, v 15,30……… na nás čeká Muf! Muf a jeho YAMAHA RD 5O! Muf má spokojený výraz jakoby seděl nad obřím kusem stejku. Nesedí, jen je spokojen se svým prskoletem (a se svým výkonem). Zaslouženě! Nevím, zda to někoho překvapí, ale teď jdeme do hospody 🙂

Já, protože se už třičtvrtě roku těším na lignje s blitvou, chlapi na T-Bone-steak. A všichni na pivo. Tý-stejk se nekoná, není sezóna. Jdeme k Ribarovi, a dobře děláme. Po prvních soustech a doušcích se rozjíždí ta správná zábava.

Jirka si chválí rybí steak, prý chutná jak vepřový. A pak dodá, že obdivuje Mufa, že to doseděl. Pravda, Mufa obdivujeme všichni, tak Muf malinko povyrůstá a dožaduje se výhry- palety Tullamorky. Je třeba mu trošku zatnout tipec, co kdyby do toho Molunatu fakt dojel. Raději rušíme sázku. Už kolik let jezdíme na dovolené a vždy se nám někdo snaží namluvit, že podnikáme expedice. Není tomu tak! Teď a tady přikyvujeme, že Muf vlastně podnikl expedici. Prý jel podle větru. Foukal-li do zad jelo to, nefoukal-li, nejelo to, foukal-li protivítr, couvalo to. A prý dokonce předjel traktor!!!! No, to nám vyprávěl, to jsme neviděli!

Do rozjeté zábavy přichází číšník, vypadající jako Luis de Funes v nejlepších letech, s mobilem na uchu, úsměvem na rtech a s pivem a vínem na tácu. Fakt to všechno zvládl, a ještě nám řekl, že si zrovna povídá s šéfem, že si na nás šéf pamatuje z loňska, že je rád, že jsme tu (no to my asi víc) a že máme další pití grátis. Už jsem víno fakt nechtěla, ale prostě přede mno přistálo 🙂 . Mimo pití nám číšník zajišťuje i loď na zítra. Pojedeme do Stare Bašky a odtud půjdeme zpátky pěšky. Vypravujeme Jirkovi č.2 (jak máme rozeznávat naše dva Jirky?) historii zdejšího turismu a slávu Klubu Českých Turistů. Usmívá se a nepobírá. Na turismus ho prý nezdoláme. Pěší tůra je v jejich rodině sprosté slovo. Z rozběhlé zábavy se s Pepou trháme a odcházíme. Dobře děláme.

To zjišťujeme ráno při poslouchání ostatních.

Ti, kteří vydrželi vyprávějí, že popili se synem majitele, prý dost dobře pokecali, vypili lahev whisky, a……………… a už nic moc neví. Tedy jak kdo.

Muf se nechal slyšet, že:,,no, museli jsme chlastat dost, ubylo mi hodně peněz“. S tím souhlasí Dan:,,jo, Muf byl veselej, to si pamatuju“. A nejvíc si pamatuje Jirka (prý mu mám říkat coca cola, abychom je rozlišili), tvrdí, že chtěli s Kačkou projít nahoru skrz kluků pokoj dole. Jirkacocacola to zkoušel koupelnou, Kačka ložnicí a ani jeden se neprokutal. Vzhledem k tomu, že si to pamatuje jen jeden z účinkujících…….kdo ví, jak to bylo.

[Not a valid template]

Pátek 6.5.

ráno se rozvíjí výše popsaná diskuze, hledají se prášky proti bolehlavu, Dan se cítí i vypadá rozbitě. Chvíli mu trvá, než pozná rozdíl mezi kafem a horkou coca colou.

Je třeba jim ty hlavy vyvětrat. Jdeme k Funézovi na loď. Jen Luboš a Jirkanecocacola nejedou. Tedy jedou, ale na motorkách. Podívat se na Cres.

My ostatní usedáme do člunu a loďotaxikář upozorňuje Mufa, že mu ulítne čepice. Muf nedbá. Loďotaxikář gazuje co to dá, motor je Suzuki, tak se prý nemáme co divit, tvrdí Toník s Kačkou. Člun skáče po vlnách jak zjednanej, vítr se nás snaží ze člunu sundat, máme co dělat se udržet na palubě a Mufovi………….teď bych ráda napsala, že ulítla čepice. Ale ona neulítla. Muf ji držel. Škoda, zkazil pointu. Pokud nám to zběsilý úprk motoru Suzuki dovolí sledujeme krásné, opuštěné pláže, domy nad útesy jak z levného filmu, lodě a hlavně krásnou modrozelenobílou zemi. Nevím proč, ale vždy, když se řekne Chorvatsko, vybavím si tyhle tři barvy. Ve Staré Bašce máváme loďotaxikáři, který očividně neví, že má záviděníhodnou práci. Zamítáme vynikající nápad zajít na jedno ? do hospody nad molem a vydáváme se po červené turistické značce. Tvrdí mapa. Ostatní mi tvrdí, že blbě koukám, že je to značka zelená. Není! V mapě je červená, tak je červená a Baška! Teda basta! Před zelenou na sloupcích, kamenech a všude možně zavírám oči a věřím, že se neztratíme. Uklidňuje mě stoupání. Mapa říká, že máme stoupat. Pořádně stoupat. A to se tedy děje. Přes pot tekoucí do očí si ani nevšimneme, že se značka fakt mění na červenou. Nebyla ona vlastně zezdola a nezblbli mě ostatní? V mapě nevinně nakreslené čárečky blízko sebe se mění na skály, šutry, palící sluníčko, vrchol v nedohlednu. Statečně se hrabeme, místy po čtyřech, zdoláváme stoupání a snažíme se žertovat. O Mufovi ne! O Mufovi se nežertuje! O Mufa máme strach. Zase. Není to tak dlouho, co při podobném výstupu absolvoval prý šest infarktů. Co nás čeká tentokrát? Na to čekáme na nádherné náhorní planině s bečícími ovečkami, vlnící se zelenou trávou a s úžasnými výhledy. Muf dorazil. A podle očekávání z něj vypadla perla:,, sem se málem desetkrát poblil.“ A dodal větu vět, která v těchto chvílích zaznívá: ,,už nikdy nebudu pít!“

Nadýchl se a vyrazil kupředu. Teď jsme mu pro změnu nestačili my. Prý vypotil alkohol a teď nám ukáže! Letí ke stožáru na Prijevoj Vratudim, 350n/m. Odtud chceme klesat po zelené do Bašky. Ten sestup známe. Je dost hrozný a když už jsme sem nahoru jednou vylezli, tak si to tu taky užijeme. Po poradě měníme plán, vyrážíme po modré na Ljubimer. Dobře děláme. Né, že by byla cesta vyasfaltovaný chodníček, naštorc nastražené kameny likvidují Elišce horskou obuv. Ale přeci jen se dají občas zvednout oči od kamenité stezky a pohlídnout do kraje. A ten tedy popsat neumím. Pro tu krásu mi chybí slova. Vynadíváni na panorámata plná hor, moře, šutrů, křovin, pitných jezírek, bečících oveček (občas nevím, zde bečí ovce nebo Toník) sestupujeme klikatou cestičkou, na které bych fakt nechtěla upadnout.

Spokojeni s naším výkonem, vývojem dovolený, postupným opalováním sedáme do první hospody, která nám v civilizaci cvrnkne do nosu. Malé jídlo, velké posezení. A Muf místo piva Coca Colu. Jirkacocacola se šťastně usmívá. Ještě šťastnější výraz má, když na mne přes celou promenádu huláká, že mi koupil ten toaleťák, co jsem po něm chtěla. Netušila jsem, že pro něj zajde do velkoobchodu a vezme ten největší pytel. Tak si tak nesu kilometry toaleťáku a kolemjdoucí si jistě říkají, že musíme dost jíst, při takovéhle spotřebě.

Jdeme se dát trochu do kupy po našem vysilujícím sportovním výkonu. Někomu stačí sprcha, někomu nestačí ani dvouhodinové prospání.

Máme hafo toaleťáku, musíme se jít najíst!

Kam? účastníci včerejší pitky si mlhavě vybavují, že cosi domluvili ve včerejší hospodě.

Domluvili to moc dobře. Přistává před námi bezvadně připravená chobotnice vcelku. Vynikající. Dan s Jirkounecocacola kašlou na delikatesy a ladí noťas kvůli hokeji. Pro Jirkunecocacola je prý naprosto běžné, že si takhle na motodovolené sebou noťas vozí.

Tento večer je onen Pepův narozeninový. Takže dává slíbené panáky a dostává…. tjádydádydá……překvapení večera! Veliký, čokoládový, dietní, narozeninový dort! Tak to se těm včerejším domlouvačům vydařilo! Poté ještě pár dárků, vlastně jen obrázků, jaký ten dárek ho doma čeká, kdo by se sem s tím vozil.

Během dne se Toník nesměle zmiňuje, že je s Pepou nastejno narozen, jen s párletým zpožděním.

Dárek pro Toníka je jasný! Musíme mu sehnat ovečku! Má z toho bílého, chlupatého zvířátka radost a poroučí panáky, další na stole přistávají při výsledku hokeje 3:2 pro nás. Vypadá to zase na zajímavý rozjezd, bereme raději nesnědený dort, platíme, loučíme se a odcházíme. Asi né úplně potichu. Prostě je vše tak nějak k smíchu. Pro paní bydlící vedle Mufa s Danem ne. Překvapila nás. Mysleli jsme, že jsme v penzionu sami a teď nám tu zamračeně, divnou řečí, domlouvá nějaká paní, že máme držet huby a jít spát. Držíme, jdeme.

V sobotu 7.5.

lezeme z pelechů až v půl deváté. Že by únava z výletu, či ponocování?

Obloha vymetena, ani závan větříčku, vypadá to, na pravý, chorvatský pařák. Dnes mi kývnou jen na malou procházku.

Eliška má rozbité boty ze včerejška. Jedou s Toníkem projet ostrov. Jsou na motodovolené a né s klubem turistů. Mají recht. Taky se těším za řidítka.

Teď si beru vycházkovou obuv a čekám, kdo se přidá. Zase téměř všichni. Kromě Toníkovců se jede projet Jirkanecocacola a Pepa mizí někam do plážové hospody. Vedení se ujímá Muf. Má asi trochu strach, kam bych je zavedla. U kostela sv.Ivana to bereme po žluté, jen kousek na vyhlídku nad Baškou. Pohoda, klid, pohodlná cesta, krásné výhledy. U křížku na vyhlídce kniha přání a stížností jako na Kluku. Mám chuť tam napsat přání, ale vím, že se mi stejně nesplní a stížnost, že se sem dostaneme jen na krátko zůstává taky nevyslyšena. Po cestě zpět se přeci jen pokusím ostatním sdělit, že jen malý kousek nad námi se otevírá nádherná měsíční krajina s vrcholem Hlam, ale nedbají, sestupují k Bašce. Asi tuší dobrý oběd a pivo.

Tuší dobře. Výběr hospody zase nezklamal. Květnový číšníci se můžou přetrhnout, aby se nám líbilo. A líbí. Jen Muf se nějak drží zpátky. Nebude dnes jíst, aby byl zítra na cestu co nejlehčí a ještě doufá, že mu bude vítr foukat do zad. Místo jídla raději relaxuje a nabírá síly na zítřek.

Chuť k relaxaci ho přechází, když se od hospody přesunujeme k moři. Kromě toho, že je Muf blázen za řidítky, je i vodní živel. Do vody se vrhá bezmyšlenkovitě s mírně zatemnělým mozkem. A až poté mu mozek našeptává, že měl být opatrnější a alespoň si zapamatovat, zda se do vody vrhal s brýlemi, či bez nich. Dle fotek zjišťujeme, že s brýlemi. Z čehož vyplývá, že tam někde brýle asi budou. No, hledejte brýle v ledové vodě, když vám vlnky čeří hladinu. Moc obětavých se nenachází. Dan s Mufem se nám sice snaží namluvit, že když už v té vodě jste, tak je docela teplá, ale my jsme tam byli a víme své. Není! My, zkušení, jsme šli do moře dobrovolně, protože to je jistě příjemnější, než tam být odnesen, či odvlečen. To si ještě nepamatuje Jirkacocacola, tudíž ho čeká odvlečení a následné sušení peněz, které měl po kapsách. Jirkanecocacola je mírně zděšen, co je v naší partě možné a rychle se dekuje z místa činu.

To už ale máme za sebou a teď je nutné nalézt brýle. Muf bez nich neodjede domů. A očividně mu to vadí. Nechápu, mě by to nevadilo a zůstala bych tu. A taky nechápu, že je v té vodě hledá, když bez nich očividně nic nevidí. Brýle nachází Dan! Za bouřlivého jásotu celé party.

A dál už se nic veselého na pláži neseběhlo. Nepočítám-li Kačenky zahrabání do kamínků. Co k tomu říkala, napsat nemůžu, neb by se mi zkroutil monitor.

Po zbytek odpoledne se relaxování oddávají všichni. Přeci jen máme něco za sebou a pár set kilometrů před sebou.

A večer si dopřáváme decentní večeři. Trošku nóbl hospoda. Rejnoka si nedáváme, je moc drahý. Říká Muf a dává si jinou, stejně drahou rybu. Opravdu moc nepijeme a odcházíme krokem jistým a pevným. Pár z nás je zastaveno nenóbl plážovým stánkem s hranolky, palačinkami, koktejly a podobnými nezdravými fujtajxly. Jak vynikající! Muf si povzdechl, že v restauraci zaplatil 400Kn a tady se teď konečně za 12KN nají.

Večer zakončujeme v klidu u vína před penzionem. Paní, mluvící polsky, je už někde jinde. Škoda, dneska by nás pochválila, že jsme tišší a pohodoví.

V neděli 8.5.

mě budí startér mufího malostroje. Jsou tři hodiny ráno! A už neusínám a těším se za řidítka. Toho se dočkám v 6°°h. Oblékáme se, teploměr hlásí 7°C. Nedělní klid chorvatského maloměsta rušíme startováním svých strojů a jedeme poklidným ostrovem za budícího se sluníčka. Je krásně, nikam se mi nechce, ale s tím nic nenadělám. Zítra do práce. Přejezd mostu, z této strany zdarma, Rijeky, hranic je pohodový, ničím nenarušený. Jen Jirkenecocacola trošku trpěl při pocitu, že má málo benzínu.

Za Ljublaní najíždíme na pas Jezersko. Už jsem to určitě popisovala, ale ta cesta kolem Kokry, no tak ta je……  prostě ošklivá není 🙂 . Tuhle cestu si dáme určitě víckrát! Na druhé straně, s trošku zakroucenými ručičkami stavíme, Kačka si protřepává ruce a říká: ,,tak tyhle vracečky! To je teda něco!“ Na to Dan:,, To nejsou vracečky, to jsou zvracečky!“ Hladím svoji CBFku po čumáku a děkuji ji, že ony vracečky jsou s ní v naprostý pohodě. Skvělá motorka.

Nevím, zda je to projetým, adrenalínovým úsekem, či stoupající teplotou, ale sundaváme svršky. Je horko.

Projíždíme silnici č.82 na Volkormarkt. Tady trochu zakufrujeme, najíždíme na dálnici, což fakt nechceme. V Griffenu ji opouštíme a stavíme….. a tady píšu Danovi velké významné plus….na fotogenickém místě před krásným hradem. Jo jo, bloudění mám ráda. Dan startuje GPS a Kačka se chytá za hlavu. Spojení GPS a Dan…… no, už jsme něco zažili. Tady nám to vychází. Zjišťujeme,

že držíme správný směr. Kopírujeme A2 po 70tce přes Wolfberg, ve Twimberg sjíždíme na 78čku směr Weiskirchen. Nádherná silnice. Dodatečně v mapě zjišťuji, že je zelená. Nedivím se. Na 77 v Judenburgu se chytáme a jedeme dál po paměti. O 114 psát nebudu, opakovala bych se.

U cedule Trieben nám dopadají první kapky na plexi. Nevadí. Čas máme skvělý a za pár desítek metrů vyzkoušenou benzínku. Dáváme si tu bezvadnou zelnou polívku, šnicl, kafe a poté nepromok. Myslíme na Mufa a doufáme, že to kvůli dešti nevzdá a nezavolá si dodávku na pomoc. Byla by to škoda.

Vyrážíme do deště a Dan má tendenci opět zakufrovat, místo na Salzburg ho to táhne na Graz. Později nám to vysvětluje: prý je zvyklý se přes Graz vracet z dovolených a teď je trochu vyveden z míry.

Na dálnici běžná nuda. Prý jsme měli maximálku 180km/h. Nevím, vůbec mi to nepřišlo Kačka si v tunelech užívá svůj hlasitý výfuk a budí nás. Během cesty se cosi porouchalo. Ve Dvořišti Pepa hlásí, že mu vynechal benzínometr a Jirkovi tachometr.

Je na místě se rozloučit s Jirkounecocacoala. Končí v Ševětíně. Ptá se, proč mu říkáme tak složitě a neříkáme mu Bobane, tak jako všichni jeho známí. Mám chuť ho zaškrtit! Teď abych všechno přepisovala. Takže- pro příště: BOBAN! Bobanovi děkujeme za fajn společnost, loučíme se a vzápětí se vítáme s Láďou, který svůj H-D stroj přemluvil, aby dojel až sem. Po pár kilometrech se k nám přidává ještě Zboud na Banditu a tak v Ševětíně zamáváme Bobanovi a do Habří vjíždíme ve složení

Dan Caponord

Toník, Eliška Bandit

Luboš XJR

Jirkacocacola XJR

Kačka Bandit

Pepa FJR

Barča CBF

Láďa H-D

Zboud Bandit

docela hukot!

Závěrečné foto, vybalit, vysprchovat a na pivo!

A před sedmou hodinou večerní, bez hukotu, fanfár a tak podobně, pomalu, skromě vjíždí do Habří Yamaha RD 50 s Mufem za řidítky.

Co dodat?! Muf je skvělý a úžasný blázen, který ví, že je život o výzvách, o plnění snů, o překonávání překážek, o radosti ze života.

Mufe, klobouk dolů! 🙂

… a prý ho zadek nebolí… :-))))