No co, tak si buřty ohřejeme v troubě, při procházce si zahrajeme nějakou tu hru v pláštěnkách a hotovo. Co naděláme. Počasí neporučíme. Hlavně že tu dětskou cházku zase uvidíme. Takovéhle myšlenky snad předchází všem Podzimním hrátkám. Ani letos tomu nebylo jinak. Víkend před PH propršel a nevypadalo to na nějakou výraznou změnu. Ale že máme kliku a někdo nám letos na každou akci usilovně drží palce, změna se konala. Vypršelo se.

V pátek 14.10.2011 jsme se strejdou Machem a pár dětmi vyrazili na dřevo. Kluci makali jak dřevomorky, Kája vybíral pořádný kusy a za chvíli byla dodávka plná dřeva. Mokrého. Doufám, že z tohohle nadělení zítra chlapi vytvoří táborák.

[Not a valid template]

V sobotu ráno jsme si moc nepřispali. Po seškrábání ledu ze skel aut jsme s kri-kri, Adél a Ivčou vyrazily okolo Zámeckého rybníka, vybaveny trasovacími lístečky a maličkostmi potřebnými k hrám, do lesa. Ranní chlad, a že byl pořádný! jsme ani moc nestihly vnímat.

V deset jsme byli všichni v pohodě připraveni u Zámeckého rybníka a čekali na děti. Kri-kri, Adél, Petie a já jsme si čekání užily schovány v cíchách.

Děti, rozdělené ve čtyřech skupinách uhádly barvy, které jsme představovaly a podle nich si nás vybraly za průvodce dnem. Mým, sluníčkově žlutým, jsem dala kus nevzhlednýho papíru, s pokynem, aby z něj byl na konci vzhlednej drak. A řekla jsem jim, že trasovací papírky se žlutými písmenky jsou jejich tajenkou a zároveň budoucím dlóóuhatáánským ocasem draka. Podobná porada se děla i u ostatních barev.

My žlutí a Adélky červení jsme vyrazili společně na cestu. Zelení v čele s Petie a kri-krinky modří ještě zůstali na místě, aby si zastříleli z Richarda. Tedy z Richardovo flinty 🙂 . A taky připravili dřevo na odpoledne. To jsme to s Adélkou vyhrály :-).

Po chvíli nás zastavilo první stanoviště. Provaz natažený v lese kolem stromů. Vytáhly jsme s Adélkou z báglů úvazy na ruce a vyslaly své koně proti sobě. Chvilkami jsem žasla, proč větší prolézají menšími, ale o to to byla větší sranda.

Po pár sebraných písmenkách jsme dorazili k pasece. A dalšímu stanovišti. Nikdo nás tu nečeká. Materiál do her jsme tady, stejně jako na většině ostatních stanovištích nechaly s prosbou o neukradení. A ukradeno nebylo. Zda je to cedulkami, či tudy nešel nikdo, komu by se hodily děravé ponožky, kus hadru a plastové kostky nevím. Nám se to hodilo. My žlutí jsme naskládali kostky na hadr a opatrně se vydali na cestu. Tak opatrně, aby se nám nerozbořily při ponožkovém útoku červených. Žlutí jsou dobří! Padla jedna kostka. Červeným, po výměně rolí, taky tak. Do boje se zapojily i vosy. Náš bojový ryk je probral, zapomněly, že se už ukládají k zimnímu spánku, že je jen pár stupínků nad nulou a zaútočily. Prohrál Davídek Šulík 🙁 .

Zpoceni po těžkém boji se s červenými loučíme. Každá skupina jde jinou cestou, aby se kdesi po cestě opět setkala.

Mareček sbírá mech, trávu, šišky, houby na zdobení draka, Karel a Jirka letí dopředu a hledají písmenka, Martinka je navazuje a jdeme dál.

Další stanoviště není opuštěno. Přeci jen přijít o provazové žebříky, chodící dvojlyže, by nebylo dobré. Čeká nás tu ,,malá“Hokova Tereza. A vysvětluje, co máme dělat. Největším zážitkem byla chůze na dvojlyžích. Jirka letěl jak při průjmu na záchod, a několikrát spolulyžaře, malého Marečka, málem ztratil. Zato Martinka to pojala zodpovědně. Očividně je lyžařský talent.

Mareček mě zásobuje materiálem, který by vystačil na draka z říše obrů, kluci zásobují holky písmenky, Lucka píše tajenku, holky navazují ocas, jdeme dál. Ke gumě natažené mezi dvěma stromy, ke lžíci a vajíčkům. Připravily jsme vajíček deset. Snad to bude stačit. Doufám. Nám žlutým, kteří jsme tu první, se podařilo rozflákat vajíčko jedno. Vlastně se to podařilo Číčovi, ale protože byl jediný chytač, tak mu je odpuštěno. Vlastně zasluhuje pochvalu, že všechny ostatní chytil. Procházíme lesem, krásným místem s marnotratně rozházenými obřími kameny na Liščím vrchu, sbíháme (jak kdo) sešup mladým lesem okolo zahrádky a přicházíme k další gumě. Tentokrát nenatažené. Tentokrát ji budou dvě děti držet, třetí z ní vytvoří obří prak, bude odstřelovat plastovými míčky ostatní. A ty budou chytat. No, myslím, že se u nás podařilo chytit asi tak dva míčky. Při troše tréninku by to všem šlo parádně a očividně by je to bavilo. Bohužel nás žene čas. Nabíráme zpoždění, jdeme dál. A potkáváme červené. Poplácáme se po zádech, pozdravíme, vyměníme dojmy. Adélka mi říká, že z časových důvodů vynechali pochod po provázcích poslepu. Učiníme také tak. A tak podcházíme pod Jáchymem a dalším opuštěným stanovištěm jsou až rybičky. Vím, zní to blbě. Tyhle děti už chtějí jiné hry, než obyčejné chytání rybiček. Ale tyhle rybičky nejsou obyčejné, jsou kouzelné. Každá má na bříšku napsané přání. Tedy vlastně úkol. Úkol: ,,dej pusu holce, stojící nejblíž“ si u nás vytáhl Číča, a nejblíž stála Jitka. Takže žádná sranda a hihňání a vykrucování. Prostě sourozenecká pusa. Docela by mě zajímalo, jak to probíhalo u ostatních. A může mi někdo říct, proč zrovna já, prostorově nejvýraznější ze skupiny, si musím vytáhnout:,,prolez celé skupině pod nohama“ ?! Snad mi někdo Marečka nadzvedne. Kája P. se vykrucoval, že nezatancuje a teta krásně zazpívala ,,skákal pes“. Největší úspěch měl ten, který vytáhl: ,,celá skupina dostane lízátko“ S lízátky v pusách jdeme dál. A potkáváme zelené. Opět probíhá zdravení a mohutné poplácávání po zádech.

Přicházíme k Marianovi, Honzovi a nataženým lanům. Mariano, coby modré cosi, požaduje výkupné za ukázání směru. Než stačí kdokoliv zasáhnout, tak mu Jirka předává pytel s materiálem na draka. Průšvih. Ale teď je třeba přelézt lanovou dráhu. Nějak nejhůř se s tím potýká Karel P. Zato Sivka to proletí bez problému. A teď si Jirka musí vyprosit dračí materiál zpět. Nakonec se mu to daří a jdeme dál.

A teď už po cestě rovnou za nosem, rovnou k rybníku. K rybníku, Richardovi s flintou, ohni a buřtům.

Je nádherně. Kamsi se poděla zima, která nás ráno trochu trápila. Sluníčko se opírá o hladinu Zámeckého rybníka a o naše záda. Hokům a Richardovi se podařil oheň z mokrého dřeva. Děti vypadají spokojeně. Parádní okamžik. Žlutí mě vytrhují ze zbytečného hovoru s dospěláky a předvádí mi našeho draka. Padám na zadek! Rozvázali všechna písmenka, složili je podle čísel a znovu navázali!!! Ukrutná práce!!! A drak? To co tvoří Lucka z mechu, trávy, hub, bodláků…. to není drak, to je umělecké dílo. Ta holka je neskutečně šikovná a nápaditá. Čas běží, měli bychom jít do děcáku, ale nějak se nikomu nechce. Je tu úžasně. Z rozjímání mě vytrhuje zelený kolíček na čísi bundě. Kolíček?! Ksakru! Úplně jsem zapomněla, při tom časovém presu, že jsem holkám rozdala kolíčky v barvách skupin, a že se je měly děti nenápadně snažit přidělat na oděv protijdoucích skupin. A teď se to tu zelená. Zelených kolíčků nespočet. Tak proto to při potkání zelených bylo takové srdečné. Mnoho objímání. Aha! Petie zasluhuje pochvalu před nastoupenou jednotkou!

Červení už nám odešli dodělat draka na děcák a tak se pomalu a neradi zvedáme všichni.

Děti se jdou umýt a trochu si odpočinout. My zatím nanosíme materiál do tělocvičny a Bullovi připraví jídelnu pro ježíškovská přání.

Při psaní přáníček dětem kri-kri předává odměny za dnešní hry. Postupně z tělocvičny mizí oblečení, hračky a z čeho mám velikou radost, je velký zájem o knížky.

Tak to je vše, přátelé. Bohužel na spoustu věcí nevyšel čas. Nejvíc mě to mrzí u Petie zázračného kufříku, ale zase zbývá aktivita na příště 😉 . Přesto doufám, že si děti den užily a že se jim líbilo.

A teď už jen zbývá obejít skupiny, pochválit červeného draka. A že je co chválit! Tady se to umělci jen hemží! Na tomhle má prý největší zásluhu nová Natálka. Rozloučit se s motorkáři, kteří musí dnes odjet a ……. pomalu jít na kutě. Na místě zůstáváme jen čtyři. Vejdeme se na marodku a tak dnes spíme na postelích :-).

Ráno zase škrabeme led a kri-kri s Adélkou odjíždí do Prahy. Brzy. Je třeba brzy dopravit Sabinku do Brtníků. Ta holka má našlapaný program. Jede ještě dnes na muzikál do Prahy.

A já jedu do lesa poklidit. A jak tak jedu a přemýšlím si, tak jedu….jedu…. a najednou jsem někde, kde vůbec být nemám. Prostě jsem v zamyšlení přejela otáčecí paseku a vjela do lesa, kde se tedy fakt neotočím. Tak si to s tou dodávkou pořádnej kus lesem odcouvám. Dobře mi tak. Nemám přemýšlet.

Pak se ještě zajedu na děcák rozloučit, což je vždycky nejhorší část víkendu a odjíždím taky.

Barča