Velmi mylně si myslím, že Cres, nejsevernější chorvatský ostrov už znám, a nevím, co nového bych na něm objevovala.

Naštěstí máme Mufa a Muf objevuje krásy přírody blízké i vzdálené, v teplém křesle s myší v ruce. A pak nám je rozesílá a čeká zda se chytíme. No abych se nechytla na krasovou jeskyni! Letos, při tradičním jarním courání vlezeme do hlubin země.

 

Habří opouštíme

5.5.2012 v 5,30h

Rozloučit se s námi odjíždějícími (Muf: zase ten skůtr :-), Pepa: FJR, Dan + Bára: Caponord a já : CBF) přichází jen luffa. Ostatní, slibující, si včerejší activity trochu protáhli, a teď mají myšlenky někde úplně jinde, pravděpodobněji ani žádné myšlenky nemají. V první chvíli mám chuť si sundat mikču a jet jen v tričku, zdá se mi krásně. Je to blbost, je pořádná zima. ficcus ( ZRX), čekající nás s Lenkou ve Dvořišti, to tvrdí taky a ještě si stěžuje, že mu hřeje jen jeden heft. Naše rady, ať si ruce občas přehazuje, smete do odpadkového koše, lepí rakouskou známku za 150Kč,- a můžeme vyrazit na cestu.

Náš plán, projet cestu nádhernou, o trochu delší a zajímavější hatí počasí. Vršič je pro sníh uzavřen a tak si kočičí hlavy v zatáčkách necháme na jindy.

Pouštíme se cestou tak notoricky známou, že ji ani nebudu popisovat, neb bych se opakovala. Tak jen velmi hrubý itinerář:

Freistadt, Linz- dálnice směr Graz. V Admontu zaplatit 4,50 za moto a v Triebnu konečně dálnici opustit. A najet na 114tku. Ani o té nemám psát? Že jsem se rozplývala už tolikrát, že je to už otravný? No jo, jenže ono mi to nedá, ta silnice, takhle zjara je prostě…… no jo, už jsem ticho a jedeme dál. Za Polsem se dáme vpravo na Klagenfurt a za slavnostně načančaném Neumarktem, odbočíme opět na 92. Tentokrát nás z ní policajti nevyhání, tak si ji můžeme užít celou. Po přejezdu ,,Jezerska“ (uf, to je děs nepsat o tom, jak se ty zatáčky krásně kroutí, jak si je užíváme, jak řeka Kokra dovádivě přeskakuje bílé kameny) podjedeme dálnici a dáváme se na Škofja Loka a najíždíme na silnici o které konečně psát můžu, neb jsem o ni ještě nikdy nepsala. Škofja Loka a ještě pár dalších vsí nám nedovolí otočit pravým zápěstím. Omezená rychlost, velký provoz, nic moc. Až tak úplně pravda to není. I tady je na co koukat. Tahle rovina u Kranje je asi hodně úrodná, u každého druhého baráku vábí cedule: krumpir, a držáky na seno tu nejsou novátorsky polepené reklamami, ale asi opravdu čekají na to seno.

Před Žiri se trochu rozjíždíme a za Žiri, směrem na Logatec věříme cedulím, které varují motorkáře před pořádnými zatáčkami. Ano, ano, tudy cesta vede. Ta motorkářská. Parádní svezení! A místňáci to tu taky brousí. Asi tu mají slovinskou Dubou. Je jich hafo. Když jednoho supersporťáka předjíždí Muf na skůtru v pravé zatáčce :-), tak mi je ho skoro až líto. Až Postojna naše motoduše trochu zchladí. V Pivce nás trošičku zdržel stavební semafor a já si jen pomyslela, že to bude v sezóně docela mela, když ten kráter, co má být silnicí, ještě silnicí nebude. A poté jsme odbočili rovně (copyright Muf) na Kněžak a pak po známé (zas o ni nemám psát 🙁 ) až do Rijeky. K moři. Moře se nám během zimy neztratilo. Počkalo na nás a udělalo mi tím nesmírnou radost. V Opatiji nás zaskočila další stavba. Staví tu kruháč a pro nás to znamená pár desítek metrů po makadamu. Abychom si makadamu dostatečně užili odbočuje Dan někam úplně jinam než má a to znamená točení a zase ten zatracený makadam. Makadam nemám ráda.

Cesta z Opatije do Brestové je ve znamení předjíždění kolony, která nás předjela při točení na makadamovým kruháči. A v Brestové, u trajektu, nás čeká banda skorosousedů. Trochu náhodou jsme se sešli na jednom trajektu s kališťákama, kteří vyjeli už včera a měli jsme spicha na místě, v Nerezine. Po koupi lístků (osoba 15KN, moto 32KN) probíráme naše zážitky z cest. Kališťáci jeli větší oklikou, užili si trochu deště a podle hlášek se jim vydařil veselý večer. Na trajekt nás najíždí docela dost. Kromě našich pěti motorek z Habří a pěti z Kališť najíždí pár desítek dalších. Většinou z Německa.

V Porozine, tam kde naše motorky vjedou na asfalt ostrova Cres se necháme předjet všemi z trajektu a poté si užíváme předjíždění v zatáčkách. Né tak Muf. Kašlal na nás, vyrazil dopředu a poté si stěžoval, že na nás v Nerezine musel 20 minut čekat. A kališťák Ríša dodává, že nemá rád ovce. Jedna z nich ho donutila vyzkoušet brzdy jeho litrovýho Varadera. Vcelku nechápe, proč ovce nechala projet takovou kolonu motorek aby nakonec skočila před tu poslední. Asi si říkala, že by Ríša rád nějaké zpestření cesty.

V Nerezine, na benzínce s čekajícím Mufem si všímám šíleného autobusu na kterém chtěl Jarda zdolat Vršič. Myslím, že měl trochu kliku, že se s jeho Intruderem 1800 do těch zatáček nemusel pouštět. A fascinuje mě kosmetický kufřík na Tenere pana Komára. Á, pán je estét!

Po zaparkování, vysprchování (s tím sprchováním to nebylo tak horké, vlastně to bylo úplně vlažné, neřku-li chladné…….. když už nějaká ta voda tekla) jsme vyrazili do města. Jsme si mysleli. Dan myslel jinak a i přes naše protesty si vedl svou, že město je vpravo. Nebylo, bylo vlevo, ale vůbec to nevadilo. Naopak. Po celém dni na motorce byla procházka po prázdném campu a okolí docela fajn. Jen Boban, velký nepřítel pěších tůr se trošičku mračil. Nakonec jsme k Bonapartemu na náměstí dorazili. A pan šéf si vzpomněl na naši návštěvu před pár lety. Asi jsme na něj tehdy zapůsobili. Bodejď by ne, když jsme mu zbaštili musaku pro celou rodinu. Teď si u něj dáváme ryby, mořské potvory a jsou i tací, co si tu dají kus flákoty. Z úplně běžného večera si pamatuji jen jednu perličku. Muf půjčil Lence fusekle. Tak to ji musela být ukrutná zima, když je oblékla 🙂 . Dobrou noc.

 

dnes ujeto 693 km.

 

[Not a valid template]

 

6.5.2012

 

Pepa má narozeniny! A dostal k nim bolení za krkem. To má z tý frajeřiny jezdit bez šátku. Prý nefrajeřil, prý si šátek zapomněl. Ať tak či tak, nepohne hlavou, rozhodně si nemůže nandat přilbu a tak, chudák, nemůže s námi sednout na motorku, dojet do Lubenice a sejít dolů na krásnou pláž a poté se opět vyhrabat nahoru k motorkám. Děsně ho to prý mrzí, říká s pohnutým výrazem ve tváři a jde do Nerezine zjistit, která hospoda má otevřeno. Ještě že na to není sám. Kališťáci se obětují a také s námi nejedou.

Nahoru na Lubenici vede uzounká silnička mezi kamennými zídkami, tentokrát mokrá od mrholení, které nás provází. Malá, stará vesnička s pár obyvateli je krásná i v dešti. Své historické kouzlo dýchající ze staré dlažby, pěti kaplí z 15tého století, domků ze kterých vykukují babky v černém (Pepa vytváří pomluvy, že vymírají, neb je fotím. Není tomu tak. Vyfotila jsem před lety jen jednu a myslím, že ještě žije) si zachovává i přes početné nájezdy turistů. Pravda, je začátek května. V červenci bych to asi nenapsala.

Stavíme motorky na štěrkovém parkovišti, necháváme si motobundy proti dešti a vrháme se na krkolomný sestup. Malá plážička na kterou je odtud dech beroucí pohled na nás čeká. Po třech minutách vím, že nechat si motobundu byl hodně velký nerozum. Ba ne, byla to přímo donebevolající blbost. Bundu sundavám, jdu v tílku a jsem šťastná za ochlazující mrholení. No páni, když se takhle potím na sestupu, tak nechci ten výstup vidět. Mrholení zůstalo kdesi nahoře a tady je tak krásně. Stezka vede chvilku příjemným lesem, pak se překulí přes náhorní planinu, aby poté vrhla turisty na strmé kamenné pole a čekala na držkopády. Ty se nekonají a tak nás zase zavede mezi roští, donutí přelézt zídku u které vždycky žasnu, jak je možné naskládat kameny na sebe tak, že drží jak zalité betonem, když beton neviděly ani ve snu. A dole……. a dole je nádherně. Moře vypráví jak přečkalo zimu a že prý je rádo, že už jsme tu zas. Je přátelské, lákavé. Koupel není ledová, ale tak akorát. Muf ruší romantickou atmosféru prohlášením, že jsme to dolů dali za 40 minut, stopoval nám to, a že je prý zvědav, za kolik to dáme nahoru.

Tak jdeme na to. Bunda mě tíží v batohu a sotva výstup vydejchávám. Každou chvilkou stavím a pozoruji vzdalující se pláž pod námi. Vypadá to, že se kochám, pravda je taková, že nic nevidím, ale lapám po dechu. Asi stárnu, či co. I tak si uvědomuji strmou skálu a hrdě vztyčené stěny lubenického kostela nade mnou. Je to úchvatné. Tak Mufe: a nahoru jsme to dali za 50 minut. Dobrý co?! A teď jdeme velmi překvapivě do hospody. Mají tu vynikající polentu s grilovanou zeleninou, lignje s blitvou a pár dalších skvělých jídel. Máme se fajn a to ještě netušíme, jak fajn se budeme mít za pár minut.

To bylo tak: Pakujeme se na motorky. Muf je napakován jako první a trošičku se, hošánek, nudí. A tak vymýšlí kraviny. Třeba nám opískovat, vlastně oštěrkovat motorky. Vrká si plynem a tetelí se jak malý Jarda při pohledu, jak nás zasypává štěrkem odlétajícím od zadního kola jeho krásného, netknutého skůtru. A blbne a blbne, nedbajíc na naše …… tu prosby, tu nadávky, ať toho ksakru nechá, neb mu dáme do držky. Netřeba. Tu je jeho vytočený plyn ještě vytočenější, jeho skůtr řve z posledních sil a asi prosí Mufa, ať toho nechá. Muf by i nechal, ale už to tak nějak nemá v pazourách. V pazourách to má kdosi vyšší a ten dá Mufovi, za jeho škodění za ucho. Ucho mu vlastně uchránil, ale mrsknul s krásným skůtrem Mufovi na haxnu. Někdo z nás se směje hned, někdo, až když zjistí škody. Muf se válí pod skůtrem, má rozbitý kolínko a odřený stroj a já děsně lituji, ŽE TU NENÍ SISKINKA!!!!! Ta by si ten pohled užila!!!! Veselá historka tohoto výletu je na světě a tak můžeme jet dál. Muf se zalepeným kolínkem a štěrkem pod kapotáží.

V Nerezine nacházíme Pepu a já to vydržím a čekám, až se Muf práskne sám.

 

Večer se u Bonaparteho sejdeme všichni. Pepa a kališťáci vypráví, že měli velmi kulturní den, neb po Nerezine korzovali lidé v krojích a měli jakési slavnosti. Přebíjíme to sportovním výkonem a hlavně mufovo komediální vložkou. Bonaparte přináší musaku objednanou od včerejška, ryby, salát od krumpira i od hobotnice, piva, rakiji, vino crne i bjele a aby té romantiky nebylo málo, tak se Komár zamilovává do Bonaparteho sestry Bjeluše….. … Jeho city jsou vřelé a ona se také tváří spokojeně. Trochu doufáme, že z toho něco bude. Nebylo by špatné tady mít zázemí. Komár by nás jistě občas pozval.

Do uvolněné atmosféry nadhazuji návrh na zítřejší návštěvu jeskyně. Muf se usmívá a ostatní hází tento návrh pod stůl na ušlapanou dlažbu. Prý je to blbost. Nevadí. Však mi se sem ještě podíváme a s Mufem si Ovčaricu prohlídneme.

Přeci jen mi to nedává a jdu se s Bonapartem poradit. Na netu jsem našla jen odkaz na telefonní číslo, kde se lze domluvit, nic víc, nic míň. Bonaparte vrtí hlavou, že vůbec neví o co jde, že vůbec neví, že by tu nějaká jeskyně měla být, že se mu to celé nezdá a zvedá telefon a přes mé téměř úpění, ať nikam nevolá, že je deset večer a všichni slušní lidé už spí ono číslo vytáčí. Následuje chorvatský rozhovor z kterého chápu, že je do jeskyně cesta dlouhá asi kilometr, že za ni zaplatíme asi okolo 1 Eura, že to bude asi dobrý. Je na mne těch ,,asi“ nějak moc, ale i tak ostatním říkám, že máme domluvený vstup do jeskyně a kdo chce ať je v 10,30h u moto. A dobrou noc.

 

dnes ujeto 83km a pár našlapáno

 

[Not a valid template]

 

7.5.2012

 

Pepa se na prohlídku jeskyně nechystá. Prý se furt necítí a tentokrát mu to i věřím, neb vím, že má jeskyně rád. V 10,30 mě u motorek nepřekvapuje Muf, ale překvapují mě ficcusové a Bednáři, kteří se na návštěvu Ovčarice včera tvářili skepticky. Opět jedeme v mírném dešti a opět nám to nějak nevadí. V Belej u baráku s nádherně naivně namalovanou reklamou stavíme a pokouším se paní, postávající na prahu říct o co nám jde. Krčí rameny a očividně nechápe. Povolává povolaného. A ten přichází a pro změnu nechápu já. Přichází skřítek. Skřítek menší než já, troufám si říct, že je asi tak malý jako siskinka. Shrbený, s dlouhými vlasy a vousy. Vysvětluje kudy vede cesta, že je to kilometr a že půjde s námi. Když si bere na záda obří ruksak, do něj si dává cosi zamotaného v plátně a přidává sekyrku začínám uvažovat, zda byl tenhle nápad opravdu dobrý.

Po avizovaném kilometru cesty přes pastviny, zídky a tak se rozpoutává debata, k čemu že má ten skřítek tu sekyrku, a kdo že tu staví ony zídky. Zda to nejsou lapení a ztracení turisté z Čech. Skřítek před námi peláší, jeho malé nožky kmitají a my sotva stačíme. Po… tak nevím, myslím si, že jsme místo kilometru jednoho ušli asi tak dva ne-li tři, zpomalujeme a skřítek leze kamsi pod nějaký vlnitý plech. Tak tady se sekla ficcuska. Tam prý nepoleze, tam si máme lézt sami, když jsme tak chytří a že se prý má ráda. Nějak se mi to nezdá. Ta jediná fotka na netu znázorňovala pěkný vchod po kamenech okolo dřevěného zábradlí. Žádný vlnitý plech tam vidět nebyl. Pomalu se potím a nevím, co nás čeká. Aha, už to vím! Skřítek nahazuje agregát, leze zpod vlnitého plechu a vede nás dál. Až z doslechu děsivého stroje. A tady…. a tady vede kamenná cestička okolo dřevěného zábradlí. Skřítek vyndavá svazek klíčů a odemyká mříž u díry do země. A pak nás tam vpouští. Jo! Tak takhle jsem si to představovala. Asi tak čtyři krápníky na pár metrech čtverečních. Nic víc jsem nechtěla, hlavně, že jsme se prošli. Spokojenost. A pak Skřítek zakouzlil. A vykouzlil další dóm se stovkami krápníků. Cítím, jak mi padá brada překvapením. Tak tohle jsem nečekala, tohle mě dostalo. Tam vzadu se tyčí jakýsi chrám, a tady vpravo je vedle velké ovečky ovečka malá, tu je lovec a chvíli mi trvá, než ve spleti krápníků poznám draka. Ale je tam! S otevřenou tlamou. Skřítek vidí, že jsme překvapeni a že se nám tu líbí. Skoro se až tetelí radostí a vypráví, kterak onu jeskyni objevili v roce 1968. Před tím byla známá jen přední část a v té se prý za prohibice pálila rakije. Osud chtěl, aby jeskyně byla na jeho pozemku a on ji začal v roce 2004 upravovat. Postupně objevoval další části jeskyně, budoval chodníček z vylomených kamenů a nalezeného bahna. Při jeho vyprávění mě začaly bolet ruce a nedalo mi to, abych se nepodívala na ty jeho. Hm. Drsné. Klobouk dolů. Procházíme mezi neuměle nastavenými světly, kloužeme po netopýřím trusu, užíváme si blízkost krápníků.. No řekněte, kde vám na ně dovolí sáhnout. Skřítek je rád, že se nám líbí a nám se fakt líbí. Prohlídka pomalu končí a Skřítek si sedá u vchodu do jeskyně a rozbaluje ono cosi zabaleno v plátně. Ono cosi je jakási větší píšťala, tu nasazuje na měch z jehněčí kůže a chystá se dout. A jde mu to. Jeskyně se rozeznívá ozvěnou tradičních chorvatských tónů znějící tvrdou dřinou, sluncem vyprahlými pastvinami, a jako navzdory tomu všemu se ozývá rázný dupot do rytmu. Působivé. Skřítek, velmi malý tělem a velmi velký duchem opět balí měch do plátna, vypíná agregát a přitakává na naši nabídku, že teď a tady mu zaplatíme. Na otázku kolik, krčí rameny, že neví, jak prý chceme. Sypu do hrsti asi tak 15Kun, Skřítek je bere, děkuje, div že se neuklání. V tu chvíli sahají do kapes ostatní a vytahují desetikunovky a tak. Skřítek se po chvíli brání, že prý je těch peněz nějak moc, že už je nechce. Skřítek- pastevec a včelař, je zvyklý na to, co teď a tady vydělal na nás, tvrdě makat docela dlouhou dobu. Po cestě zpět nám ukazuje důvtipně stavěné zídky a ptá se, jak jsme na něj přišli. Prý ho moc turistů nenavštěvuje a očividně by byl rád, kdyby tomu bylo jinak. Slibujeme mu, že mu trochu hodíme reklamu mezi české motorkáře. A tak, až pojedete na Cresu přes Belej, zastavte u posledního baráku vlevo. Skřítka pozdravujte a nechte si ukázat jeskyni, stojí to za to 🙂 A Skřítek si to za tu dřinu zaslouží.

 

A nebyla by to ta pravá jeskyně, kdyby k sobě nevázala nějakou legendu. Že je to sakra mladá jeskyně na nějakou legendu? Že tomu stejně nikdo neuvěří? No a co? A kdo že tu legendu vymyslel? Ten novodobý pastevec a včelař? A nebyl on to vlastně opravdu prastaletý Skřítek?

 

To bylo tak: Náš příběh se odehrává v době, kdy lidé opustili jeskyni a usadili se na kopcích, odkud měli dobrý rozhled. Okolo svých osad budovali kamenné zdi a drželi hlídky. Přicházeli obchodní cestující 🙂 a hlídači je rádi pouštěli dál. Mylně si mysleli, že obchodní cestující jsou pro kmen dobrem. Chtěl-li se do osady dostat kdokoliv jiný, bez plného rance zboží byl bez milosti vyhnán.

V té době se krajem potuloval lovec Ben. Jeho dobré srdce mu nedovolilo zahnat žebrajícího vlka. Naopak mu hodil kus masa a jak už to tak v životě bývá, vlk se mu odměnil věrností. Ben mu přiřkl jméno Iši, dělil se s ním o úlovek a Iši ho za zimních večerů hřál svým tělem. Idyla skončila takovou maličkostí, jako je trn. Nebyl to ledajaký trn. Byl to trn jedovaté rostliny a Ben na něj omylem šlápl. Ben chátral a chátral. Iši lovil zvěř, Bena živil, ale co nadělat. Syrové maso nebylo pro Bena to pravé ořechové. Ben sebral poslední síly a vydal se do osady nad jeskyní pro oheň. Strážce vykonával svoji funkci zodpovědně a velmi snadno zjistil, že Ben není žádným potřebným obchoďákem, že jeho uzlíček není plný jakéhosi nádobí, či dalších potřebností pro život a jal se Bena odhánět. No ale odežeňte někoho, kdo má za kamaráda vlka. Išiho ono nespravedlivé chování popudilo a dal průchod svým emocím. Strážce prostě a jednoduše pokousal. Ben vlka okřikl a jal se strážci omlouvat. Strážce nedbal, pokousán a tím zhrzen praštil Bena do hlavy hrnkem s máslem. Proč hrnkem s máslem? Vím já? Je to legenda, tak to tak je a hotovo! Neptejte se proč!

Ben se dobelhal do jeskyně s jedovatým trnem v noze, s boulí od hrnku s máslem na hlavě a s věrným Išim po boku.

Tmavá jeskyně pohlcovala světlo z ohniště (tak proč šel do osady pro oheň? 🙂 ). Z hloubky jeskyně se vynořilo tělo velkého draka s hlavou blízko ohniště a k Benovi přicházely ze tmy čtyři dívky. Nejmladší z nich měla na rameni koťátko jménem Zurky. Zurky se nepochopitelně vyplašil a utekl. Asi se mu vlk nelíbil, či co. Ale i tahle informace je úplně zbytečná. Fakt nevím, proč se v legendě Zurky objevil, ale prostě tu je a hotovo!

Vedle ohniště seděl starý muž, dědeček oněch krásných čtyř dívek a připravoval k snědku chutné šneky. Pohoda okolo ohně rozproudila rozhovor. Ben se dozvěděl že bivakuje se svým vlkem v jeskyni kde přežívají dívky, dojičky ovcí, budou tu žít po staletí a stále připravovat jídlo pro pasáky ovcí. Idyle nahlížel drak. Trochu zvláštní. Prý má drak Ker keramickou nemoc, říkal dědeček. Jí moc rozbitého nádobí a krásně vrtí ocasem. Tak dost! To už je moc! Ale tohle všechno jsme si fakt od pana Skřítka přivezli! Tak je to pravda a hotovo!

Ben se ráno probudil, trn z nohy byl ten tam a i ta hlava po úderu hrnkem s máslem až tak moc nebolela. Po krásných pannách a jejich dědovi ani památky. Jen věrný Iši mu lízal tvář. A poradil, že Benovo štěstí neleží v jeskyni, ale naopak nahoře, na kopcích nad jeskyní. Ale jeskyně.. tak ta je fakt zázračná. Benovi vyléčila jeho neduhy a všechny postavy z téhle naprosto pravdivé legendy jsou v jeskyni k vidění do teď.

Fakt jo, když tak vzpomínám byl tam lovec, vlk, děd, krásná dívka, ovce, drak……. tak nakonec je ta legenda fakt pravdivá! A dokonce, když tam budete jen tak chvilku potichu stát a zaposloucháte se, tak uslyšíte hlas starého muže a smích krásných děvčat. A že legenda nemá pointu? Zajeďte za Skřítkem a optejte se na ni. Sama jsem zvědavá, jak vám odpoví.

 

Skřítek jde domů. Však my víme, že je to jen lest, že v tom domku na konci Belej nebydlí, ale má tam jen nějakou kancelář. Skřítci přeci bydlí hluboko pod zemí, kam my smrtelníci nevidíme a o čem jen sníme. Loučíme se s ním a já vím, že jsem potkala někoho na koho jen tak nezapomenu. A jedeme ,,domů“ do Nerezine. Nacházím Pepu a nadšeně mu vyprávím o Skřítkovi, ovcích, drakovi, krásných pannách, Benovi, Išimu a vím, že se tam ještě jednou podíváme. Až Pepu opustí krkobol. Zatím ho opustil tak nějak na půl ( aby ne po masáži Brufenu forte 🙂 ). Dovolil nám vycházku na zmrzlinu, poté na pivo a nějaké ty mořské dobroty.

Bonaparte má kontrolu z vrchu a doufáme, že ji na něj neposlali nějací žárlící sousedé kvůli nám. Přeci jen má Bonaparte díky nám už pár dní víc kšeftu než ostatní.

 

Na večeři se scházíme už jen v haberské sestavě. Kališťáci ráno vyrazili na sousední Krk. Komár bez rozloučení s Bjelicou a ta nevypadá nijak ztrápeně. Asi se velmi rychle odmilovala a z našich výletů na Cres nic nebude. Škoda. Tak teď už jen večeře a jít pomalu spát. Ještě mi Muf hrdě oznámí, že jsem viděla jeskyni jen kvůli němu a zda si to uvědomuji. Uvědomuji, píšu Mufovi velké významné plus a doufám, že bude po nocích brouzdat po netu dál.

Dobrou noc.

[Not a valid template]

8.5.2012

 

je dnem návratu. S tím nic nenaděláme, je to tak.

Danovi se podařilo nastartovat, což zní samozřejmě, ale samozřejmé to není. Tentokrát nemusel Caponorda startovat spoluubytovaný potápěč kabely, ani ho kluci nemuseli roztlačovat.

Abychom si užili jinou cestu a jiný trajekt, bereme to přes Krk. A při sjezdu z trajektu u Valbisky Caponord nechytá a nechytá. Tak jsme prvně viděli, kterak se motorka z trajektu tlačí. Pepa jen tak zpovzdálí sleduje snahu o oživení italského stroje, já myslím na to, že to sem zas tak daleko není a dojet sem s károu pro umřelý stroj není problém. Problém se nekoná. Pepova otázka, proč Dan při startování přidává plyn vše vyřeší. Už nepřidává a Caponord v pohodě naskakuje. Jedeme dál.

Za mostem, kterým opouštíme Krk ( z této strany zdarma) to střiháme na Rijeku, Ilijskou Bistrinu, Postojnou a opět onu motorkářskou přes Žiri na Kranj. Fakt je parádní. Přejetím Lojblpasu se dostáváme do Rakouska a za Klagenfurtem opět najedeme na stočtrnáctku. Tady potkáváme část kališťáků. A pak jen Dvořiště a klasická zmrzlina na závěr. Ficcus uzavřel tento výlet slovy: ,,Takže: Muf to položil, jeskyně docela ušla a Dan se naučil startovat motorku. Považuji tenhle výlet za vydařený.“ Souhlasím a těším se na další.

 

Ujeto 705 km

 

 

Barča

 

Že se prý jen nekulturně životem projíždíme, prožíráme či dokonce prochlastáváme pravil Wéna a že s tím hodlá něco udělat a zachrání nás! Tak se tři čtvrtě roku mořil s textem své postavy podnikatele Franckyho se svým ochotnickým souborem J.K.Tyla v Počátkách, aby nám dopřál hodnotného uměleckého zážitku a trochu povznesl našeho ducha.

Dobrá, navlečeme na sebe sváteční róby a přijedeme důstojně povzbudit počátecké divadlo. Nevím, zda tomu Wéna opravdu věřil, ale my se známe a bylo hned jasné, že to asi jen tak neprojde. Na róby to nevypadá a samozřejmě jsme začali přemýšlet, jak ztropit Wénovi takovou malinkatou ostudičku, aby si naši návštěvu pamatoval. Siskinky nápad, využít téhle příležitosti ke jmenování Wény za čestného člena Motorkářů z Habří byl přijat, neb Wéna je dlouholetým kamarádem a účastníkem kdejakých našich akcí (a pak že žijeme nekultůrně, pcha!).

V sobotu v poledne s námi nasedá do aut (může mi ksakru někdo říct, proč nejezdíme na těch motorkách, když už jsme jednou ti motorkáři! :-((( ) i maketa Wény siskinkou zrobená z kusů klacků a navlečená do trička čestného člena ,,NAŠEHO GANGU 🙂 “.

Cestou se nic zajímavého nestalo. Okamžiky, kdy jsme našli na ficcusovo Auroře velké nedostatky a doporučili mu, ať okýnka zakryje překližkou jsou nepodstatné. Zrovna tak jako moje fňukání, proč nejedeme na motorkách a ostatních vysvětlování, že přece prší, ač na sklo spadlo pět a půl kapky, a to si ještě nejsem jistá, zda nad námi jen neproletěl pták. Pravděpodobně červený papoušek, v Počátkách hnízdící.

Wéna nemá označený zvonek! Wéna si ho po naši návštěvě jistě označí. Zborové : ,,WÉNOWÉNOWÉNO!!!“ ho probralo líp než zvonek, ale nějak se mu nelíbilo. Ale nás přesvědčilo, že v bytovce bydlí Wéna jen jeden, neb nikdo jiný z okna nevykoukl. A nebydlí tam ani žádný Jarda, což jsme zjistili stejným způsobem a Wéna nám připomněl, že se po naší minulé návštěvě musel přestěhovat a tady se mu líbí, stěhovat se nechce, tak ať sakra držíme huby!!!

Vpustil nás do bytu a možná mu právě v této chvíli začalo docházet, že náš duch je povznesen dost, a že nás pozvat nebyl až ten nejlepší nápad. Pozdě! Jsme tu! Popíjíme kafe, čaj, klábosíme a Wéna se pomalu uklidňuje. Snad jsme si svoji porci ostudy vybrali a už budeme hodní.

V klidu nás nechává v bytě samotné a jede někam cosi odvézt, prý je za pět minut zpět. Po minutě a půl říká ficcus:,,co takhle Wénovi přestěhovat byt?“ Jsou okamžiky, kdy je parta nesmírně jednotná. Toto byl jeden z nich. Za dvě a půl minuty sedíme v kuchyni na obývákovém nábytku a v obýváku je naopak nábytek kuchyňský. Zbývá nám celá minuta na plánování, kterak by se tenhle kousek dal zdokonalit při spolupráci souseda. Přestěhovat se do sousedního bytu jsme už nestihli. Wéna se vrátil. Ani nic moc neříkal, jen se tak divně díval a pomalu se začínal třást. Zatím jsme mysleli, že trémou.

Čas, zbývající nám do odchodu, jsme progůglovali a prořechtali se při ukázkách, v této době velmi dobře známých reklam na ……. Já vlastně ani nevím na co, ale vím, že tam je ,,náš gang“ a „vykuněná motorka“ a tak. Kdosi nalezl minimaňáska červeného papouška se žlutým zobákem a Wéna, při slovech: ,,tohle jste najít neměli“ se stával menším a ještě menším, až byl úplně nejmenší, skoro jako ten papoušek. Což nám nevadilo k rozvíjení fantazie, na co Wéna toho drobečka asi potřebuje. Raději zase někam na chviličku zmizel a tak jsme mu byt uvedli do původního stavu. ,,Vy mě snad chcete dostat do schízy“ pravil potichu Wéna a viditelně bledl a asi zapomněl text. Na naše chytré poznámky, jak si tak asi představení a naše fandění představujeme zašeptal: „jen to, prosím vás, úplně nezkazte“ a odváděl nás k divadlu s myšlenkami, že posadit si do publika partu motorkářů je největší omyl jeho života. Pár nás loudajících se vzadu, aby neviděl, kterak neseme Wénu dřevěného mu na klidu nepřidalo. Už jsme pochopili, že nemá trému, ale naprosto normálně se bojí, co provedeme.

U kina nás opustil, šel vchodem pro herce a byl by moc rád, kdybychom my šli úplně jinam, někam pryč, daleko, nejraději na jiný kontinent. Ale my šli dovnitř. Při vyzvedávání lístků se na nás uvaděčky náramně usmívali a povídali, že o nás ví, že se na nás těšili, a ať se nám líbí. Asi se s námi Wéna vytahoval. Předpokládám, že ho to teď dost mrzí. V našich róbách- džínách a tričkách ,,našeho gangu 🙂 “ si sedáme do polstrovaných křesel kina a čekáme co bude. Skoro je nám Wény líto, ale cococo? chtěl nás, má nás!

Přívětivá paní uvaděčka oznámila, co že se bude hrát, poděkovala za účast a podotkla, že děkuje i návštěvníkům z daleka, což jsme já a ficcus správně pochopili a paní uvaděčce zamávali. Se širokým úsměvem nám odpověděla a my pochopili, že se nacházíme mezi přáteli.

A hra započala. To bylo tak. Byl jednou jeden dům……… a ne! jestli si myslíte, že vám tu napíšu děj hry „Švagřičky, aneb příbuzné si nevybíráme“, tak máte smůlu. Tohle jsou slušné motorkářské stránky a né nějaký kulturní plátek! Jestli chcete vědět, co jsme viděli, tak si klikněte na stránky J.K.Tyl Počátky a přečtěte si to! Jen si tam nepřečtete, jak se nám líbil Wéna, když sebejistě vstoupil na jeviště a vůbec na sobě nedal znát, jak děsně se nás bojí. Jak se nám líbilo, kterak se herci na jevišti cpou kachnou a vzpomněli jsme na Cimrmana. Jak se nám zdálo, že Wéna vlastně vůbec nehraje, že on to prostě žije, naprosto normálně nalévá panáky, naprosto normálně krčí rameny, rozhazuje rukama, že to je prostě on. Prostě MISTR! Jak se nám líbila facka …. ale jako fakt FACKA!!, kterou slízl od své herecké manželky. A my? My jsme vůbec nezlobili! Smáli jsme se tam, kde to bylo vhodné. A smáli jsme se dost, máme přeci siskinku! Vůbec jsme Wénovi nefandili při potyčce, ač se to vysloveně nabízelo. Nijak jsme Wénovi, ani ostatním hercům nenapovídali, ač jsme to předem Wénovi slíbili. Vůbec jsme nerušili a jen jsme si užívali kultůůůrního zážitku a nechali naše duše povznést. Pravda, moc práce nám to nedalo. Oni byli fakt skvělí a zaujali nás.

Jen pár poznatků:

Chcete-li blinkat, potřebujete kožich.

,, Tak snad nechceš, abych tě tady povalil na stůl?“

,,Kolik je hodin?“ ,,pondělí!“

,,Jestli něco umí Nikol dobře, tak koupit štrůdl“

,, ….pak ti matka zemřela…“ „matka je živá“ „jsi si jistá?“

,,tak vidíš, že to jde!!“ tato replika je extra vydařená a jistě pobavila počátecké dívky 😉

,,Už zase si zmeškal příležitost mlčet“

 

A to je vše, přátelé. Jestli chcete vědět víc, zajeďte si do Počátek na Švagřičky.

 

Pro nás to samozřejmě vše není. Jsou pronesena poslední slova hry: ,,našla jsem ty bonbony!“ a přichází děkovačka. Tleskáme jak při honění molů, ale i bez nás by byl potlesk mohutný. Herci se vrací na jeviště, uklání se, rojí se předávači kytek a nejvíc se rojíme my. Když se dorojíme až k jevišti, Wénovi dochází, že teď přichází onen okamžik, který mu připravil pár perných hodin. Ale teď už se ho nebojí, teď je rád, že jsme nezničili představení a s hrdě vztyčenou hlavou jde v ústrety siskince nesoucí dřevěného Wénu a Danovi pravícímu, že teď a tady bereme Wénu do toho ,,našeho GANGU :-)“. Nechybí ani povinný lebkobuch. Nový čestný člen Motorkářů z Habří se usmívá, my se jdeme zase usadit a námi přerušená děkovačka může pokračovat.

 

http://www.stream.cz/uservideo/676362-pocatky-pozdrav-motorkarum-z-habri

 

A teď už jsou prkna znamenající svět opravdu opuštěna, hlediště se prázdní a my jdeme do objednané hospody.

 

Wéna má povinnosti celebrity a nám, obyčejnému plebsu se bude moci věnovat až později. A tak si přízemně cpeme břicha a sdělujeme zážitky z večera. A kdosi vytahuje vtip o kterém ještě nevíme, že nás bude provázet po celou noc a následný den: ,,Tak Pepíčku, řekni nám nějakou pranostiku“ říká učitelka, a Pepíček na to:,, únor bílý, sílí pole“.Učitelka: ,,no tak myšlenka je to dobrá, ale Pepíčku, mělo by se to nějak rýmovat, zkus to trochu jinak“. Pepíček: ,,No tak asi: únor bílí, sílí pole, pičo vole“. Ano, takovýhle vtip dokáže inteligentní lidi s rozhledem, jako jsou motorkáři, velepobavit: Neskutečné, a ještě neskutečnější je, že jsme všichni, i ti, kteří se červenají při slově zadnice, začali Pepíčkova výstavní slova používat při každé příležitosti. K dobru nám budiž připsáno, že jsme zmiňovaná slova nepoužívali jen tak nazdařbůh, ale rozhodli jsme se, že pomůžeme počáteckým umělcům a okořeníme jim scénář. No řekněte, vždyť takové: ,,kolik je hodin?“,,pondělí pyčowole“ zní podstatně líp než ona replika před naším zásahem.

Jako na zavolanou se divadelníci ukázali a provázeni našim mohutným potleskem se odebrali do salónku debatovat o umění. Číšníci je následovali s tácy skleniček, v kterých se jistě perlila čiročirá voda. Wéna měl dilema ke kterému spolku by se měl připojit a vyřešil ho přebíháním ze salonku k nám a zpět. Asi podle toho, kde se zrovna nalévaly panáky. Ještě si odběhl k mamince, která si znepokojeně prohlížela bouli na čele a mohl nám zajistit podpisy umělců. Někteří k podpisům připojili i díky a zas jsme měli takový zvláštní dojem, že jsme vlastně všichni ,,JEDEN GANG“ . Jen nás zamrzelo, že herci nechtěli podpisy po nás. Trochu to napravila Natálie, chtějící podpis po Wénovi. Do výstřihu. A ještě byla velice vstřícná k našim nápadům. Rozhodně souhlasila s našimi úpravami textu a docela bych chtěla vidět další představení. Věřím, že někam něco vskutku nápaditého propašovala.

[Not a valid template]

 

Tak nějak to vypadalo, že by se obě Wénovy party trochu spřátelily, ale při otázkách: ,,a to víte jak Wéna……? “ nás Wéna vyháněl. Že prý musíme jít do jiné hospody, mezi jiné lidi. Nevím, zda se bál, abychom něco nevyzradili, či se naopak něco nedozvěděli. Asi obojí. A tak jsme nic neprokecli a nedozvěděli se a šli jinam. Do hospody, kde jsme opět potkali Wénovo známé, kamarády, příbuzné….. a situace se opakovala a museli jsme pryč, daleko, nejraději domů…. což jsme samozřejmě nemohli, neb nikdo z nás nebyl úplně střízliv. Wénovi došlo, že ač ducha našeho kultůůůrou povznesl, přeci jen nás úplně nepolepšil a tak se nás snažil alespoň před příbuzenstvem zatajit. Neúspěšně. Příbuzenstvu jsme se zalíbili, tudíž nás doprovodilo do Wénova bydliště a popařilo s námi.

A pak už nic nebylo, neb co si nepamatujeme, se nestalo.

A ráno se Wéna zaradoval, že konečně odjedeme. Není tomu tak! Wéna se stal čestným členem a tak je tu ještě jedna povinnost. Pověsit Wénovo hubu mezi huby naše do haberské hospody.

Což znamená ho trochu oblbnout, znehybnit, uložit a zasádrovat. Nebyl to až tak velký problém. Po víkendu s námi stráveném by se dal snad oblbnout každý.

Se psychickou podporou malinkého červeného papouška (stále ještě nevíme k čemu onoho maňáska Wéna používá) Wéna překonává naše bystré poznámky a vydrží pár minut nehybného ležení. Zda se mu honí v hlavě katastrofické scénáře, co se v jeho bytě za jeho zavřenými víčky odehrává, netušíme.

 

A konečně se pan mistr dočkal! Opravdu odjíždíme! Počátkami zazní tupá rána, to Wénovi spadl kámen ze srdce.

 

A druhý den nám přijde pěkné poděkování od počáteckých umělců a Wénovo mail, že prý má asi zlomenou lebku. Takže zase vydařený víkend 🙂