30. 6. – 8. 7. 2012

30. 6. 2012 – sobota

Dovolená pro nás s Honzou začíná již v sobotu. Dopoledne odvážíme děti k autobusu, jedou na dětský tábor. My po obědě odjíždíme na motorkách do malé vísky Člunek za Jindřichovým Hradcem na oslavu 60. narozenin mého strýce Vaška. Nebudu se zde dlouze rozepisovat, co všechno jsme zde snědli a vypili, snad jen to, že oslava – zahradní párty – se velice vydařila a já šla spát mezi posledními až za svítání. Během večera zde strejdovi zpívají písničku o lucerničce…končí to tím, že dlouho chodíme do kolečka – Vašek se svojí petrolejkou a Honza se svojí novou lucerničkou na baterky, plus několik dalších a zpíváme jí několikrát za sebou. Tato píseň nás provází po celou dobu dovolené. Nedaří se nám jí zde pořádně naučit, a tak to každý den bez většího úspěchu zkoušíme stále znovu a znovu. Až někdy koncem dovolené, když už to Lenka zřejmě s námi nemůže vydržet, nám prozrazuje, že tu písničku vlastně zná, a že její slova jsou:

Když jsem šel, tak jsem šel, šel jsem s lucernou,
lucernička šla se mnou a já jsem šel s lucernou,
když jsem šel, tak jsem šel, šel jsem s lucernou…
Ujeto: 80 km

1. 7. 2012 – neděle

Vstáváme někdy kolem jedenácté, postupně se schází téměř všichni hosté. Dáváme si obídek. Před jednou hodinou vidíme přes pole naše motorkáře, jak trošku bloudí. Otáčejí se a nakonec přece jen přijíždí, i když z jiného směru než původně měli. Chvilku ještě všichni sedíme u kávy a kolem 14-té hodiny vyrážíme směr Slovensko. Účastníci zájezdu: já – Suzuki GSR 600, siskin – Aprillia Caponord 1000, ficcus a ficcuska – Kawasaki ZRX 1100, Barča – Honda CBF 1000, Pepa – Yamaha FJR 1300. Později nás dojíždí Muf – Honda ST 1300 Pan-European, který si to právě teď valí do Estonska. První naše zastávka je na benzínce za Znojmem. Je 38 °C, koupeme se v hadrech. Další pauza je u benzínky za Buchlovákama a pak u dálnice cca 70 km od Žiliny. Jedeme do našeho oblíbeného Slovenského kempu Slunečné skály. Dnes by byl vcelku nudný den, tak se všem opět starám o zábavu. Při přihlašování na recepci zjišťuji, že mi jaksi chybí pas a bohužel nemám ani občanku. Všechny to moooc baví, když osočuji Honzu, že mi ho nevzal. Viděla jsem ho doma, jak si štrachá svůj pas ve skříňce a ještě mi říká: „Občanku si neber!“ Tak jsem ho, blbec, poslechla a nechala jí doma. Ani mě nenapadlo, že by si vzal jen svůj, protože JÁ bych SAMOZŘEJMĚ vzala rovnou oba. Co už jsem ale bohužel nezaslechla je, že tam ten pas nemám a mám si ho najít. ;o)) Do přihlašovacího formuláře tedy vyplňuji smyšlené číslo pasu, naštěstí to prochází. Hned žhavím dráty babičce, která nachází doma můj pas na polici, scanuje ho a posílá Honzovi do mailu. Ten si obrázek ukládá do telefonu, kdyby něco, ať máme alespoň toto. Při hledání místa na stany máme trošku pocit, že si nás moc lidi nevšímají a tak jezdíme s motorkami kempem nahoru a dolu, ať z toho něco mají. Barča zastavuje s motorkou v blitinách…o víkendu to tu asi bylo hustý. Stavíme stany a jdeme do místního občerstvení. Kvůli nám rychle zajišťují nový sud piva, protože je hosté přes víkend nějak vycucli. Dáváme si véču – párky, halušky, někdo smažák. Babička hlásí, že je v Habří šílená bouřka a prý to má jít na východ, tak uvidíme. ;o( Barča má „banánovou“ propisku – nějak se asi horkem ohnula. Pepa si dává borovičku. Lituje, že tu není Muf, protože s ním nikdo nechce pořádně pít.

Ujeto: 348 km

[Not a valid template]

2. 7. 2012 – pondělí

Ráno vstáváme v šest. Vyrážíme kolem půl osmé směr Vlkolínec – skanzen. Provoz na silnici z Žiliny na Martin je docela šílený. Jezdí tu spousta náklaďáků, je to dost nepříjemný a musíme být hodně ve střehu. Najednou mě překvapuje Honza, když odbočuje doleva, ačkoliv bychom měli jet vpravo. Poslušně ho všichni následujeme. Vede nás po úzkých silničkách, které kopírují náš původní směr. Klidná cesta podél nějakého vodního kanálu je pro nás zpestřením a uvolněním. Po několika kilometrech se napojujeme zpět na původní cestu a dojíždíme do Martina, kde už konečně odbočujeme vpravo na Vlkolínec. Na parkovišti před skanzenem v kopci necháváme motorky. Pepa s Barčou stěhují své smradlavé svršky do budky paní pokladní. Snad to chudák přežije. Kupujeme si lístky a procházíme celou vesnici. Nemůžeme se vynadívat na ty krásné roubenky zasazené do místní kopcovité krajiny. Jsou zde i domy, v kterých jsou různá muzea nebo zde přímo vyrábějí a prodávají suvenýry a výrobky typické pro tuto oblast. S jedním velice příjemným pánem v muzeu se dáváme do řeči. Popisuje nám, jak tu lidé kdysi žili a jak těžké to pro ně bylo v zimě, když tu napadly tuny sněhu. Kupujeme si magnetky a jdeme dál. Jsou zde moc hezké výhledy, Pepa nás chce splašit tvrzením, že na kopci viděl běžet medvěda. Nikdo mu to nežerem, i když se to ficcus snaží podpořit tvrzením, že ho vyfotil. Vracíme se k parkovišti. Paní z pokladny ten smrad kupodivu přežila, asi je potomkem místních tvrdých horalů. Oblékáme se a dále míříme k Vysokým Tatrám, chceme projet těsně kolem nich. Bohužel neodbočujeme na tu správnou silnici a tak je objíždíme trošku obloukem a dostáváme se pak přímo do Tatranské Lomnice, kde zastavujeme na oběd. Trošku zběsile pobíháme po hospodě, není nám úplně jasné, kde obsluhují nebo neobsluhují, kde vaří či nevaří. Nakonec se přece jen usazujeme venku na zahrádce a cpeme se česnečkou, gulášem, segeďákem nebo vepřoknedlozelem. Odtud jedeme k Červenému klášterci, kde zajíždíme hned k prvnímu nástupnímu místu pro splouvání řeky Dunajec na pltích. Z budky u parkoviště hned hbitě vybíhá místní starší „Goral“ v kroji a nabízí nám podmínky této taškařice. Domlouváme se s ním na ceně 12 EUR za osobu a on hned žhaví dráty a shání nějaké voraře, kteří by to s námi sjeli. Pak Pepovi nabízí paňáka. Máme čas a tak si zatím ve stínu vaříme kávu. Ukládáme helmy, boty a hadry k pánovi do chaloupky, tentokrát všichni – to bude mít uvnitř „odérek“. Myslím, že bude brzy litovat, že nám to nabídl, ale na svůj věk vypadá také odolně. Přijíždí dva chlapíci a jdou svázat pltě. Pozorujeme je. Jednotlivé dílce jsou jako dlouhé truhlíky, ty spouštějí na vodu a čtyři k sobě postupně přivazují lany. Oba dva u toho dost hudrují, že by ten jejich šéf měl nechávat pltě na vodě. Nadávají vlastně během celé cesty, protože prý kvůli tomu do nich hodně teče, oni nestíhají vodu vybírat a my tak máme nohy skoro pořád v mokru. Přepravu zboží a osob po Dunajci a Visle datují polské prameny už od 13. století, nejstarší slovenskou zmínkou je latinský záznam z roku 1708. Vzpomínkou na přepravu dřeva a různého zboží po Dunajci a Visle k Baltskému moři je pltnický klobouk, na kterém pltníkovi za každou plavbu vždy přibyla jedna mořská mušle. Jako turistická atrakce se pltnictví provádí od poloviny 19. století. No a teď si to zkusíme i my. Po smontování pltě si ti dva mladíci oblíkají goralské vesty a klobouky a velí nám k nástupu. Postupně nalézáme do pltě a sedáme si na jednoduché lavičky, které nám tam voraři „nainstalovali“. Jednu lavičku se Barče během prvních pár metrech jízdy daří rozlomit, naštěstí s sebou máme náhradní a tak je měníme. Necháváme se řekou unášet, není moc vody a tak musí hodně „bidlovat“. Dunajec teče po hranici Slovenska a Polska. Cestou míjíme největší polský plťařský přístav – velikou konkurenci Slováků. Na řece je spousta vorů. Několikrát kolem dokola se s některými předjíždíme. Jízda trvá asi 2 hodiny, je to asi 9 km. Z počátku cesta není tak záživná a tak mě to dokonce i na chvilku uhoupává. Když se budím, vidím v dálce obr černej mrak. Bojíme se, že zmokneme. Zasahuje nás pár kapek, ale naštěstí se tomu nakonec nějak vyhybáme. Projíždíme Pieninským národním parkem. Jsou tu nádherné skální útvary nazývané Tři koruny, Jánošíkův skok a další. Cestou je na jednom místě i fotograf. Těsně před hranicemi, když Dunajec vtéká do Polska, vystupujeme. Kupujeme si jednu fotku, kterou udělal fotograf cestou, jak jedeme na plti. Autobusem se pak vracíme zpět k motorkám. Oblékáme se a jedeme na Bardějov. Hledáme nějaký kemp. Už je pozdě a jsme docela nervózní, kde hlavu složíme, protože sem tam se tu dost setmí, jak se objeví kolem silnice Indoslováci, kteří nám houfně nabízejí borůvky a houby. Najednou vidím Discoclub, kde je krásná velká oplocená zahrada. Pro nás úplně ideální!!! Zastavuji za ním a řešíme, že bychom se tam mohli zeptat, zda by bylo možné tam přespat. Chci se tam jít podívat, Honza stávkuje, že tam nejde, Barče se to nezdá, že prý je to noční klub. Vypadá to vybydleně. Nakonec se tam přece jen jdeme s Barčou podívat. Z druhé strany je velká cedule Discoclub a za barákem u zahrady schody na velikou terasu. Klub se jmenuje Sonáta a je u Malcova. (Klub Sonáta, Malcov 226, Gerlachov Mlyniska, p. Leščišin Ivo, tel. + 421 0904 055 440 – to kdybyste někdo sháněl ubytování). Jak později zjišťujeme, bordel to prý chvilku býval, ale nakonec tu po něm zůstali jen cedule. Nový majitel se to vše snaží zlepšovat. Při našem příchodu mají rozpracovaný nátěr na nové terase. Také tu sedí na lavicích pár místňáků. Ptáme se na přespání servírky, ta nás posílá za majitelem. Přichází nějaký mladík a my znovu přednášíme svojí žádost a slibujeme útratu. Nemá s tím žádný problém a tak se s radostí vracíme zpět k motorkám, otáčíme se a najíždíme do zahrady. Jdeme hned na pivo. Budou mít prý otevřeno do půlnoci, no paráda. Abychom neslibovali jen tak do větru, pídíme se u majitele, zda by tu neměl něco k snědku. Nabízí nám klobásky, a že nám roztopí gril, abychom si je opekli. Jsme nadšení. Zahradu na noc můžeme zavřít, a pokud bychom chtěli sprchu, lze odsunout vzadu na zahradě kus plotu a tudy se dostat k potoku…co víc si můžeme přát? Jdeme se umýt a postavit stany – zjišťujeme, že tu jsou mraky mravenců. Pak už hurá na klobásky. Jsou opravdu luxusní. K tomu okurka a beraní rohy s pívkem. Je to pohoda, už mám třetí. Bratříme se s místními, zvou nás na paňáka a obráceně. Baví nás tu nějaký chlapík s doma vyrobeným traktůrkem. Nejdříve pořád chce, abych mu nastartovala motorku, aby slyšel její zvuk, že se mu líbí. Pak si se mnou chce domluvit rande na Hluboké, prý že to tam zná, protože tam jezdí pracovat. Nakonec stylově odjíždí domů na svém samohybu se svojí družkou. Při tom několikrát překonává potok tam a zpět za šíleného řevu motoru a cákání vody. Traktůrek najednou chcípá a až po nějaké době se mu ho daří nastartovat a úplně zmizet z dohledu. Doufejme, že už se nevrátí zpět, jak vyhrožoval. Chlapi si dávají s dalším místňákem Spišskou borovičku. Ten nám vypráví o tomto svém podivínském sousedovi, který rok pilkou rozřezával šestiválec na půl, aby měl tříválec na výrobu traktoru. Později se rozcházíme do svých stanů.

Ujeto: 298 km

[Not a valid template]

3. 7. 2012 – úterý

Kolem šestý nás budí děsný horko a tak se jdeme trochu zchladit do potoka. Ráno je krásné, sluníčko trhá zbytky mlhy. Snídáme na terase. Pohoda! Pepa jde prý položit „klobásu“. Lenka má průjem, ta jde asi 3x. Peťa si lebedí, jak „to“ poslal po vodě a pak tam měl rovnou bidet. Skvělé téma k snídani. Teď po ránu je to tu ještě opuštěné. Balíme stany a odjíždíme kolem osmý. Bránu zahrady máme za sebou jen přivřít. Spaní zde bylo super. Teď se chystáme do Svidníku do Vojenského muzea. Otvírají v 9 hodin. Jsme tam akorát. Barča jít nechce a tak se nabízí, že pohlídá motorky. Honza jí půjčuje židličku, aby se mohla usadit mezi motorky, číst si a nenápadně hlídat. Potulují se tu různá individua. Říkáme jí, že zatím může vybírat parkovné a občas zaběhnout něco vybrat i vedle na veřejný záchodky. Necháváme věci na motorkách a jdeme do budovy. U pokladny nám paní oznamuje, že kus expozice bohužel chybí a tak to dnes máme zadarmo. Honza se při pohledu do ceníku raduje, že jsme tedy děti do 15-ti let, kteří to mají zadarmo. Paní ho opravuje: „Nééé! 4 děti a jeden důchodce!“ Tím myslela samozřejmě Pepu. Náš záchvat smíchu nebere konce a Pepa vrčí. ;o)) Procházíme muzeum. I když kus expozice chybí, je tu toho mrak. Je to moc hezky udělané a pro nadšence, které zajímá období první a druhé světové války určitě hodně zajímavé. Zpočátku se snažíme vše si důkladně pročíst, pak ale usuzujeme, že bychom tu u toho mohli strávit celý den a tak to bereme trošku rychleji. Je tu i malý kinosál, kde pouští krátké autentické filmíky z různých bojových front. Venku u muzea si ještě prohlížíme vojenský auta, děla, tanky a letadlo. I když jsou tam zavařené dveře, aby nikdo nemohl dovnitř, je vidět, jak se na nich zub času a i vandalové podepsali. Je to docela škoda. I budova muzea z nějakých 50-tých let minulého století by si zasloužila trošku zrekonstruovat. Takhle sem moc lidí nepřitáhnou. ;o(( Pokud někoho zajímají detaily vojenských kousků, které tu vidíme, dám Vám sem odkaz na moc hezké stránky Aleše Havlase, na které jsem narazila při hledání informací o této oblasti. Snad se na mne autor nebude hněvat, nechci zde kopírovat jeho slova a vydávat je za své. Jak sám píše, ženský tomu moc nedaj´, takže se prostě nebudu pouštět do věcí, kterým nerozumím a přenechám to na něm. Má zde vše pěkně nafocené a popsané. Rozhodně stojí za to, přečíst si i jeho další články o místech, které my také ještě na své cestě navštívíme. http://postrehy.havlas.eu/cestovani/vojenske-muzeum-ve-svidniku/. Děkuji. Přicházíme k motorkám, kde vartuje Barča. Říká, že moc klidu na čtení teda neměla. Pobíhali tu malí cikánci a zrovna, když byla hodná teta a jednoho z nich nandavala na motorku, aby si jí oseděl, začali v blízkosti našich ořů zametat dva dospělí cikáni. Ještě, že byla bystrá a jim se nic nepodařilo z motorek sundat. Opět je pěkný vedro. I přes to lezem do hadrů, Pepa je při převlíkání nesvůj – cikánci zmizeli a v blízkosti není žádné dětské hřiště, modří vědí. ;o) Pak hledáme nějaký krám, abychom doplnili zásoby. Je snad jasný, kde zase končíme. V našem oblíbeném Lidlu. Naproti přes silnici pak ještě tankujem. Popojíždím po benzínce, bez bundy jen v tílku a zastavuji u zahrádky, kde kolem stolků sedí několik starších chlápků. Já si toho teda nevšimla, ale Pepa tvrdí, že nechali pivo pivem a neskutečně mi zírali do výstřihu. ;o)) Dalším našim cílem je Údolí smrti. Cestou vidíme u silnice malého cikánka. Shodli jsme se, že vypadal jako jeden ze Šulíků. Projíždíme kolem památníku, kde jsou dva tanky – sovětský a německý – tvořící v té době často používaný bojový útok tzv. „Taran“, připomínající tvrdé tankové boje, které se zde odehrávaly koncem roku 1944 během Karpatsko-dukelské operace. Trošku bloudíme, ale nakonec se přece jen dostáváme do míst, kde jsou v krajině rozmístěny tanky a děla simulující útok tam, kde zemřelo tolik lidí. Prohlížíme si několik bojových vozidel, spíše ale ty, co jsou v blízkosti silnice. V tom šíleném vedru se nám ani nechce se v motohadrech plahočit někde v terénu. Honza předvádí Sověta jedoucího na tanku a my na něho vrháme pampelišky a jetel. Vracíme se zpět k památníku s tanky v Taranu, kde se fotíme. Pózuje tam s námi i malé koťátko. Ještě, že tu není Muf s Blečkem. ;o)) Vidíme odsud motorest Alpinka. Přejíždíme tam. Dáme si zde obídek. Rveme ze sebe hadry a volíme něco lehčího. Postupně se usazujeme na zahrádce hospody. Pepa si při příchodu ke stolu ukopává palec o obrubník, teče z něj krve jak…;o)) Během chvilky tu o stejný roh obrubníku zakopávají další tři lidé. Pán od vedlejšího stolu Pepu lituje, upozorňuje obsluhu na nevhodný růžek a pak tam raději staví velký popelník, aby tam už nikdo nezakopl. Taky říká Pepovi, že už je starší pán a mohl by už být klidnější. ;o)) Dáváme si kuřecí prsa se šunkou a sýrem, Pepa šopák (néé Pepa není šupák, dává si Šopský salát ;o)), Barča pirohy a ficcus sladké knedlíky. Čeká na ně nejdéle. Platíme a pomalu odcházíme zpět k motorkám na parkoviště. Barča se ještě zastavuje u dětského hřiště. Má pocit, že vidí siskina a tak ho hned poučuje: „Siskine, nechoď na toho pejska!“ (houpacího). Jen to však dořekla je jí jasný, že se spletla a mluví na úplně cizího kluka. Ten na ní civí a vůbec netuší, která bije. Barča rychle spěchá za námi. Další část cesty k hranicím Polska přihlížíme nebezpečným manévrům řidičů náklaďáků. Nesmyslně se předjíždějí na nepřehledných místech. Já už začínám být mírně nervózní, jestli se vůbec bez dokladů za ty hranice dostanu. Celý den si ze mě všichni utahují, že mě zavřou apod. Před hranicemi nejdříve projíždíme kolem dalšího památníku padlých československých vojáků. Zde nezastavujeme, silnice je ve výstavbě a není kde postavit motorky. Ještě těsně před čárou zahybáme na úzkou silničku, která stoupá vzhůru. Trošku jsme na pochybách, jestli je to ta správná, ale nakonec se přece jen dostáváme k vysoké rozhledně, která je přesně na hranici Slovenska a Polska a je z ní výhled na celý Dukelský průsmyk. Pepa zůstává u motorek na parkovišti a my ostatní ještě s kolika dalšími turisty vyjíždíme s pánem z pokladny výtahem nahoru do zasklené části rozhledny. Pán nám vypráví několik příběhů z bitvy o Dukelský průsmyk a jiné zajímavosti, a když říká: „Já Vám teda něco povím…,“ připomíná nám majora Troníka z filmu Tankový prapor. Pánův výklad je působivý, dalo by se říci velice teatrální, možná, že by ho Barrandov zaměstnal. Nicméně říká zajímavou myšlenku a pohled z oken rozhledny nám jí jen potvrzuje. My všichni naučení z dějepisů základních tříd, přesvědčení mašinérií o tom, jak neprůstupný a náročný byl Dukelský průsmyk, a jak nebylo možné jít jinou cestou než tudy….zde stojíme a s otevřenou pusou nevěřícně hledíme na jen mírně zvlněnou krajinu. On říká: „Zde v tomto terénu, bylo spoustu možností, projít na Slovensko jiným místem, ale vojenské oddíly byly hnány pouze tímto úsekem. Dokonce jsou i jiné zdroje, které uvádí, že tomu tak opravdu bylo, a že některé jednotky pronikly na území republiky jinudy, dříve a s menším úsilím, než tomu bylo zde v Dukelském průsmyku, kde zbytečně umřelo tolik lidí.“ Pán nakonec sjíždí výtahem, my ostatní jdeme dolu po schodech, zastavujeme se při tom ještě na vyhlídkové terase, která je o patro níž. Fotíme se a voláme dolu na Pepu, že se nám tu líbí, ať nám přinese pivo. Dělá, že neslyší. Sbíháme dolů, kroužíme po schodech v jednom směru, až se nám hlava točí. Podél hranice se vracíme zpět k přechodu, já s mírným napětím, jestli mi to bez dokladů projde… Hurááá! Projíždíme bez povšimnutí celníků. Uf! Nezatkli mě! První benzínka za hranicemi je bez asfaltu, samý štěrk a šílený hrby. Bohužel sem najíždíme a tak tu hrůzu musíme projet, raději ani nezastavujeme. Přes města Dukla a Gorlica jedeme k přehradě – jezero Klimkowka. V Gribově mají nádhernou kamennou katedrálu, Barča někde zahlídla název vesnice – Kunegunda. Před námi jsou opět černé mraky. Slunce zalézá a z 37°C se najednou ochlazuje na 24°C. Zajíždíme do jednoho kempíku nad jezerem a pod přístřeškem si vaříme kávu. Zdá se, že se oblaka stáčejí jiným směrem a tak se chystáme koupat. V dálce hřmí a za kopcem se stále objevují bouřkový komíny mraků. Koupel po kávě je skvělá. Barča přichází nadšená ze záchodů – dlouho ale před nimi postávala a snažila se přijít na to, do kterých dveří má vlastně jít. Na jedněch bylo kolečko a na druhých trojúhelníček. Přišla na tu záhadu a je nadšená – kolečko jsou dámy, trojúhelníček pánové. Jedeme dál. Asi po 100 kilometrech hledáme kemp u jezera Czorsztyňskie. Pořád nikde nic, ani žádná cedule. Zkoušíme se zeptat jedné paní, která stojí u silnice. Peťa s ní „pokecal“ a nakonec nás dle jejích instrukcí dovádí do kempu Leg. Je tu plno Čechů. Stavíme stany a jdeme do občerstvení na pivo. Honza samozřejmě s lucerničkou. Paní u okýnka se nás ptá jestli chceme pivo po Polsku – natočený najednou, bez pěny, a nebo pivo po Česku – klasický dle nás s pěnou. Ještě nabízí se sokem – s ovocnou (malinovou) šťávou. Raději se držíme našeho zaběhlého způsobu podávání. V občerstvení brzo zavírají (opět „dobří“ obchodníci – plná hospoda a oni odcházejí), a tak si ještě narychlo necháváme natočit nějaká piva do petek a přinášíme si slanosti. Sedíme u stolu pod slunečníkem, už se setmělo. Koukáme do mapy, probíráme, kam příště pojedeme a nakonec plánujeme cestu na měsíc nebo na Měsíc? Muf posílá smsku z nejsevernějšího bodu  Estonska. Píše: „Jsem v Kundě!“ Asi pět vteřin na to posílá smsku Jarda – mufovo brácha: „Muf je v Kundě!“ Řežeme se tomu asi půl hodiny. Po vypití zásob jdeme spát.

Ujeto: 287 km

[Not a valid template]

4. 7. 2012 – středa

Je to skoro až divný, ale zase vstáváme kolem šestý – na dovolené jak nezvyklé. Probíráme se ranní koupelí v řece plné kamenů. Po snídani opouštíme kemp a ještě přibrzďujeme v blízké vesničce Debno, abychom si prohlídli dřevěný kostelík. Pak nám zbývá ještě cca 50 km do Zakopaného a ještě kousek dál, co to jen jde. Parkujeme a věci si dáváme opět k nějakému dědouškovi do hlídací chaloupky. Už teď je horko, ale zatím to je ještě únosné. Míříme k lanovce, mělo by to být asi 2,5 kilometru – stále do kopce. Máme dnes totiž v plánu vyjet jí na Kasprowy Wierch (1987 m. n. m.). Společně s námi tam ovšem míří také velké množství turistů. Minibusy pendlují sem a tam pořád dokola a vyvážejí nahoru mraky dalších lidí. Snažíme se jít docela v tempu a předbíháme tím dost kousků, ale i tak, když přicházíme k lanovce, zařazujeme se do asi 50-ti metrový fronty na lístky. Vede vzhůru po schodech, pokladny vůbec nejsou v dohledu. Náhle je nám jasné, proč nám včera Češi v kempu říkali, že vyrážejí ráno co nejdříve, aby se vyhli dlouhé čekací době. Je půl desáté a než se nám daří dostat se k pokladnám, uběhnou ještě dlouhé tři a půl hodiny. Měli bychom dostat medaili za trpělivost. Střídáme se ve frontě, vždy část hlídá pozice a část se tu jde porozhlídnout po stánečkách a nebo si dát něco k snědku. My s Honzou stojíme ve frontě jako první, po nějaké době nás střídá Pepa s Barčou. Procházíme stánky a pak si u jednoho objednáváme šašlik a pivo. Po chvíli se k nám přidávají i ficcusovi. Konečně se nám blýská na lepší časy a zdoláváme schody a už jsme asi jen 10 metrů od pokladen! Najednou se to děsně zatahuje a začíná pršet. Co pršet – PEKELNĚ LEJT! Hromy a blesky lítají. My oblečení velice spoře, protože počasí slibovalo krásný horký den, nejsme vůbec na nějaký déšť připravení. Naštěstí asi dva metry od nás je stánek, ve kterém prodávají pláštěnky. Okamžitě je v obležení, paní nestíhá prodávat. Obrovský nudný štrůdl lidí se pláštěnkami okamžitě mění v barevnou řeku. Spousta lidí se schovává pod různé stříšky a mnoho jich také odchází. Fronta za námi téměř mizí. Máme šílený záchvaty smíchu, jsme jak zhulení. Pán před námi rozevírá deštník, z kterého civí jeden drát. Peťa se mu pod něj, s klidem ve tváři a s pozdravem na rtech – (po Polsky) „Den dóbry!“, nenápadně vtírá. Pán to bere s humorem a culí se na něho. My padáme do vejvrtky a smějeme se tomu asi půl hodiny. Jinému pánovi se pak vtíráme na fotku s pekelným úsměvem a se zběsilým máváním. Kluci svazují Barče rukávy. Já si páskem od pláštěnky přivazuji kapucu k hlavě, aby mi nepadala. Vypadá to, jako bych si jím ovázala bolavý zub. Mám na vrcholu hlavy mašli, nějaký pán si mě fotí. Pijeme vodu z lahve bez etikety. Dle našeho bláznovstí si kolem stojící klidně mohou myslet, že tam máme nějakou borovičku. Doufáme, že jízdy nahoru pro špatné počasí nezruší, a že nebude ještě hůř, ba co víc, že vůbec něco ze shora uvidíme.:o( Konečně se dostáváme ke kasám. Lanovka je stále v provozu. Platím kartou a s Honzou míříme směrem k místu nástupu. Bohužel procházíme nějakým turniketem, který těsně za námi s Honzou zavírají. Ostatní se zdrželi s nákupem jízdenek a tak musejí počkat na další kabinku. Nastupujeme a doufáme, že se nahoře uvidíme. Je to výška a tak dokonce musíme jednou přestupovat. Prší, výhled je zatím zamlžený. Občas se skrz mlhu ukáže hloubka pod námi, místy je fakt obrovská. Fouká docela silný vítr, dvakrát dokonce musíme zastavit. Bojíme se, abychom tu nezůstali viset. Pán, který to ovládá, pořád mluví s někým vysílačkou. Naštěstí se v pořádku dostáváme nahoru. U výstupu je plno lidí, zbytek výpravy doráží asi za 10 minut. Jdeme se projít ven, když už jsme konečně tady, tak tam prostě musíme! Zdá se, že výhledy přece jen budou! Déšť nás bičuje do tváří, míříme k observatoři a na vrcholek nad ní. Je to asi 200 metrů. Pepa jde s námi jen kousek, protože si do hor vyšel v bačkůrkách.:o))) Ale abych to uvedla na správnou míru, jde v pantoflích, protože ho bolí ukopnutý palec. ;o)) My ostatní se na vrcholku fotíme. Poprchává a dost fouká a naše barevné pláštěnky se různě nadouvají a plácají si rukávky ze strany na stranu jak si s nimi vítr pohrává a je to hodně komický. Opět jsme vysmátí jak leča. Po vrcholcích všude kolem vidíme pobíhat barevný skřítky. Né fakt nejsme zhulení, i když to možná tak vypadá. To jsou ti lidé, kteří sem vyjeli zabalení do těch „igelitek“, které si buď dole koupili u stejného stánku jako my, a nebo s řádnou horskou přirážkou, zde nahoře. Jdeme zpět k hlavní budově, kam přijíždějí kabinky lanovky, a říkáme si, že i když je tak šílený počasí, že rozhodně musíme ještě jeden blízký vrcholek pokořit. Vydáváme se tedy na horský chodníček a po hranici Polska a Slovenska přicházíme k rozcestníku v sedle pod vrškem. Při pohledu na cedulku s názvem se téměř lámeme v pase. Jmenuje se to tady Suché sedlo. Tak to rozhodně sedí. Voda z nás stéká potůčky, nohy máme od kolen dolu mokrý, ještě dobře, že máme ty kraťasy, i když na druhou stranu máme kolena docela pěkně promrzlá. Vystupujeme na vrcholek nad sedlo, fotíme se furt kolem dokola. Výhledy jsou úžasný. V údolí jsou i malá jezírka. Pak se vracíme k lanovce. Cestou míjíme novomanžele, kteří si sem nahoru zajeli udělat „hezký“ fotky. No dneska jim to počasí moc nevyšlo. Ale co, jak si tu několikrát vykřikujeme do větru: „Zážitek musí být hlavně INTENZIVNÍ!!!“, dnes ho tady rozhodně všichni máme.:o)) Dolu sjíždíme asi v 15.20 hod. a jdeme k motorkám. Vyzvedáváme si motohadry, oblékáme si nepromoky a upalujeme směr Krakow.
V blízkosti solného dolu Wielička se snažíme najít kemp. Od benzínky nás do jednoho posílají, ten je však zavřený, zarostlý trávou. Kluci tu asi minutu krouží do kola. Skoro jak na RONDU – v polštině kruháč. To mi připomíná některá slůvka, která vidíme různě cestou a zdají se nám úsměvná např. TURYSTYKA, PLIN, BIEDRONKA (řetězec potravin Beruška), BLACHY DACHOVÉ (plechy střešní), BLACHARSTVO SAMOCHODOV (autoklempířství) apod. Protože nemůžeme stále nic najít, rozhodujeme se, že se zkusíme ubytovat v nějakém privátu, cedulky s nápisem NOCLEGI. Po krátké chvíli se ubytováváme v malém domku u silnice. Zaplatíme 30 Zl./osobu. Motorky necháváme na zahradě jejich domu hned vedle. Dohlíží na nás jejich pejsek. Paní nám převléká postele, zatím co my si postupně dáváme spršku a děláme véču. Pepa jde k nedaleké benzínce koupit nějaká piva. Sedíme u stolku před domem. Místňáci zas dneska mají o program postaráno. My jsme ale kulturní a jdeme se projít do středu městečka s cílem najít hospodu. Docházíme až na RYNEK GLÁWNY. Všechny hospody, které jsme cestou potkali, jsou zavřený.:o(( Na náměstí je kostelík a požární zbrojnice s věží z roku 1925. Vracíme se pomalu zpět s tím, že se pokusíme, koupit si ještě nějaké pivo u benzínky, kde předtím nakupoval Pepa. Světe div se, vedle ní stojí bar! Dáváme si zde pivo Zubr a rozjímáme nad dnešním dnem. Zážitek byl vskutku INTENZIVNÍ! Cca po desáté jdeme zpět. Barča ještě stepuje před záchodem, kde právě vysedává siskin. Trošku mi připomíná Buška z Pelíšků. Nevěřím svým uším, když slyším, jak říká: „Ne, ne Honzo, že nesereš? Říkal to Pepa.“ Ze záchodu se ozývá: „Já kakám.“ Barča je zdrcená. Už ani nevím jestli vydržela, nebo šla čůrat ven, protože se zachumlávám do peřin a brzy usínám.

Ujeto: 133 km

[Not a valid template]

5. 7. 2012 – čtvrtek

Každý den vstáváme poměrně brzo a tak dnes trošku vyspáváme. Wieliczka je nedaleko. Pomalu balíme, snídáme a kolem devátý se dáváme na cestu směr solné doly. S kámoškou GPSkou dobře nalézáme parkoviště hned vedle nich. Parkujeme a rozvěšujeme na motorky vyprané prádlo, které nám ještě od včerejška nestačilo uschnout. Vypadá to dnes zase na pěkné horko. V dolech nám bude fajn. Jdeme si koupit vstupenku za 52 Zl./osobu. Dolů sestupujeme po 380 schodech. Naším průvodcem je sympatický pan Jacek. Často používá slovo BARZO (hodně, velmi). Honza mu dost rozumí a trošku překládá. Jsou tu solná jezírka, sochy ze soli, dómy, dokonce i oltář ve Velkém dómu v hloubce 130 metrů pod povrchem. Podpěrné systémy ze dřeva a všechna ta dřevěná monstra, která byla používána k získávání soli, nás nechávají v úžasu. Je to nádhera. Byli sem spouštěni i koně, kteří tu měli i stáje a všechna ta ústrojí jimi byla poháněna. Koně prožívali svůj život pod zemí. Práce zde musela být velice náročná nejen pro zvířata, ale i pro lidi. Prohlídka končí. Oběd si dáváme v restauraci pod zemí. Barča si objednává ŽUREK (klobásová polévka) a Lenka BIGOSZ (maso se zelím – jako segeďák). V ceně vstupného je možnost jít ještě dále na cca hodinovou prohlídku muzea, tak tam také jdeme. Tady je jiný průvodce. Asi je divný, že to píšu zrovna já, ale on má velice zvláštní způsob smíchu. Sám se směje svým vtipům. Což my, my se smát nemůžeme, protože mu moc nerozumíme, ale oni se nesmějí ani Poláci. Asi nejvíc se baví, když nám na modýlku dolu ukazuje malinkou figurku panáčka jak čůrá, a pozoruje nás, jak na něj budeme reagovat. Pak nám také nadšeně ukazuje originál obrazu od Jana Matějky způsobem, jako bychom ho snad všichni důvěrně znali. Vůbec nevíme, která bije, ale asi to je místní celebrita. Pán nás upozorňuje, abychom nesahali na provázek okolo obrazu, jinak spustí alarm. A zase se u toho ďábelsky usmívá. Muzeum je moc hezky udělané a zdá se to být moc zajímavé, škoda, že nerozumíme trošku více. Nakonec čekáme na výtah. Rvou nás do kabinek 1,5 x 1,5 m o 4 buňkách nad sebou, vždy po cca 10-ti lidech. Jsme zde namačkaní jak sardinky. Chudáci klaustrofobici. Jedeme strašně rychle vzhůru z hloubky cca 135 metrů. Venku je nádherné počasí 38°C. Trošku šok z těch 14-16-ti °C. Chvilku relaxujeme v parčíku ve stínu stromů na trávě. Obcházíme pár stánečků, všude prodávají pantofle. Přemýšlíme, jaký je vlastně kurz polské měny. Ficcus nejdříve hlásí 7 Kč/1 Zl. Pak se mu to ale nezdá, přepočítává a hlásí, že nám ho upravuje na 6 Kč/1 Zl. Přejíždíme do Krakowa. Nacházíme si hlídané parkoviště ve velkém dvoře mezi domy. Motorky necháváme ve stínu velikého stromu. Jdeme na prohlídku dle plánku, který mám připravený už z domova. Nejdříve si kupujeme tradiční specialitu wavelský preclík a pak prozkoumáváme hrad Wavel. My s Barčou trošku důkladněji, ostatní většinou dávají přednost úkrytu před sluncem ve stínu u pívka v místní restauraci. Z hradu se přesouváme do historického centra a pomalu se vracíme k motorkám. Všude je plno turistů. Hrad byl krásný, město jsme čekali trošku lepší. Oblékáme se. Dalším naším cílem je nejmenší polský národní park Ojcov. Po nějaké době zastavujeme, hledáme kemp. Stopujeme si místního motorkáře a ptáme se ho na nějaké ubytování. Radí nám kam jet a varuje, že máme být opatrní, je tam prý nějaká nebezpečná zatáčka. Honza mu děkuje: „Danke!“ ;o) Dle instrukcí se nám daří brzy najít malý sympatický kempík. Stavíme stany, sem tam se nám sem dokutálí míč od bandy dětí, která si s ním kope. Jíme, jdeme se osprchovat – po dnešku jsme jaksi smradlavý a upocený. Ficcus rozbíjí stoličku, Honza jde k občerstvení samozřejmě s lucerničkou, ladíme písničku a Lenka konečně doznává, že jí zná. Pepovi hnije palec, prý potřebuje upustit hnis. Pijeme zde pivo Tyskič a nenápadně pod stolem užíráme vlastní buráky. Smskujem s mufem, vrací se. Někde se k nám chce přidat. Pak jdeme do hajan. Dnešní pochytaná slovíčka: VYPADKY DROGOVÉ – dopravní nehody, NAMIOT – stan.

Ujeto: 58 km

[Not a valid template]

6. 7. 2012 – pátek

Dnes vylézáme v půl sedmý. Se záchody a umývárkami je to v tomto pidi kempu trošku na štíru. Záchod je tu pro celý kemp jeden společný a před ním jedno umyvadlo. U něho ráno stojím a čistím si zuby. Honza mezitím trůní na WC. Najednou mi za zády probíhá kluk, jeden z těch, co si vedle nás včera kopali s míčem. Hbitě se vrhá k záchodu, zjevně má na spěch. Další události mají rychlý sled: Kluk cvakne s vypínačem a už se vrhá ke klice. Ze záchodu se mezitím ozývá: „Rozsviť!“ Honza si myslí, že si s ním pohrávám. ;o)) Kluk má sílu, zalomcuje s klikou a dveře povolují. Záchod je ke mně bokem, takže já dovnitř nevidím, ale hoch dost vyděšeně zírá směrem k Honzovi. Něco zahuhlá a rychle mizí. Asi běží hledat les.:o)) Snad to stihne. Mezitím co my balíme, jíme a děláme ranní hygienu, stíhá Barča většinou spoustu věcí, a tak i tentokrát se jde cournout okolo a fotí blízký kostelík postavený přes říčku, kolem kterého pak následně cca v 8.30 hodin také projíždíme směrem na Oswietim. Chceme jít na prohlídku koncentračního tábora Auschwitz. Dorážíme v půl 11. Cestou jsou děsný kolony. Při popojíždění se nějaký pán ptá Barči, jestli má volné místo. Pak jedeme šílenou dobu za náklaďákem z kafilerky. Ten smrad se nedá vydržet a Honzovi se za ním asi líbí nebo co a vůbec se nesnaží ho předjet. Všichni už jsme smrady zelení. No asi si ho zase nevšiml, stejně jako malého růžového autíčka, za kterým se táhl asi hodinu před dvěma dny. Parkujeme a jdeme si koupit lístky. Zdarma se chodí na prohlídku až od 15-ti hodin. V jedenáct začíná prohlídka ve slovenštině – 40 Zl. / os. Jdeme se ještě rychle najíst a napít. Teplota už teď je opět na 38°C. Pepa si u jednoho stánku kupuje Fantu, ve druhém si kupuje nanuka. Paní mu nevěří, že si limču koupil vedle a tak jí musí zaplatit ještě jednou. Jdeme se připravit na prohlídku, dostáváme všichni sluchátka s přijímací krabičkou, průvodci tak mluví na určitém kanále v nějakém jazyce a neruší se tak navzájem při výkladu. (Pokud si tak někdo v průběhu prohlídky sundá sluchátka, ponoří se do ticha a může pozorovat nehlučně se pohybující všude přítomné davy lidí). V 11 hodin přichází česká a slovenská průvodkyně. Čechů je hodně a tak se dobrovolně připojujeme ke slovenské. Podle mě trošku na škodu, paní je starší a trošku nervózní a po celou dobu prohlídky stále napomíná lidi z jiných skupin. Je velice zvláštní. Zakazuje lidem fotit, a když tak jen kultivovaně. Rozumím, že na tomto místě jí to rozčiluje a lidé by opravdu měli do svého chování promítnout nějakou úctu a pokoru vzhledem k tomu jaké hrůzy se tu odehrávali, ale její napomínání a peskování lidí také nebylo moc kultivované a rušilo celou naší skupinu. Při prohlídce koncentračního tábora nás mrazí…paní to vypráví stylem jako bychom zrovna my právě teď vystoupili z přeplněného vagónu transportu, my právě teď vstupovali do neznáma za brány tábora, zrovna nás teď svlékali, odvšivovali a stříhali nám vlasy, nás zde hnali do vězeňských kopek, nás mučili a týrali…chvílemi je to opravdu frustrující, když jsme namačkáni v davu a jeho proudem tlačeni úzkými chodbami k výslechovým místnostem…na zdech je spousta fotografií vězňů s cedulkami jmen, datumy narození, dnem, kdy byli do tábora přivezeni a kdy zde zemřeli. Hodně z nich tu bylo třeba i jen pár hodin, dnů…byly tu kopice zabavených kufrů, hřebenů, bot a dokonce i kopice ostříhaných vlasů…Muselo to být šílené! Prohlídka trvá cca 2 hodiny. Pak se dá v rámci vstupenky ještě přejet do druhé části do Birkenau (Březinky). My už ale dál nepojedeme, dost nás to zdrblo a je také obrovské vedro. Musíme doplnit tekutiny. V Birkenau se prý také hodně rekonstruuje a tak se tam chodí jen venku na slunci. Převlékáme se a míříme zpět na Slovensko. Ach jo zase budou hranice…:o(( Plánujeme, že přibrzdíme na Oravě na koupání. Nejdříve ale ještě zastavujeme v Lešni a jdeme nakoupit, utratit poslední zlotý. Necháváme ověnčené motorky hadry, Honza s Pepou budou hlídat. Jdu koupit nějaké karamelky pro kluky. Během nákupu začíná šíleně lejt. Kluci přenášejí všechny naše věci pod veliký slunečník, který je před kavárnou hned vedle obchodu. U kávy a nanuků vyčkáváme, jak se to vyvrbí. Situace se nemění, stále prší a nevypadá to, že by přestalo. Tak nás to už asi dohnalo. Pokud nepočítám tu „přeháňku“ v Tatrách. Zprávy o obrovských přívalových deštích od západu nás v smskách provázejí již od neděle. Jdeme do nepromoků. Leje ještě víc. Na silnicích jsou potoky vody. Zastavujeme u vodní nádrže Orava. Už neprší, asi se nám to podařilo projet. Teplota během deště klesla na 16 – 18°C. To jsou zase šoky. A ani jsem nepostřehla, že jsme překonali hranice. ;o)) Píšeme další sms mufovi. Včera byl v Zakopaném, měl by nás už dnes dojet. Rozhodujeme se, že už nikde dál stavět nebudeme a za Martinem najdeme kemp. To se nám ale bohužel nedaří, takže nakonec končíme opět v kempu Slunečné skály. Naštěstí jim tentokrát stačí číslo řidičáku. Jeli jsme přes vesničku Podbiel – byly tam krásné dřevěné roubenky. Muf píše, že už to zapíchl a už za námi dnes nepojede. Stavíme stany a my jdeme s Honzou do pánské sprchy. Přichází Pepa. Zjišťuje, že tam jsem, tak svléká vše kromě trička, přešlapuje před sprchou a trošku frfňá, že jim lezu do sprchy. Pán sprchující se vedle je z toho také vykolejený a je na vážkách jestli má ze sprchy vylézt, když tam mají ženskou. Nakonec ale usuzuje, že se prý nemá za co stydět, a že tedy vlastně může klidně ven. Já to raději nehodnotím. V občerstvení zaujímáme pozice a objednáváme si k večeři halušky, guláš nebo smažák. A pívko samozřejmě. Plánujeme co a jak zítra. Začíná zase slušně pršet. Bouřka jak vyšitá. Jedna rána je fakt HUSTOKRUTÁ. Skoro zalézáme pod stůl. V dešti běžíme na záchod a pak pozorujeme 3 štěňátka v ohrádce. Dáváme si pár paňáčků a pak běžíme spát, protože už to hospodský zapíchl. A to tu ještě sedí docela dost lidí. Ani nás to už nepřekvapuje. Tady si hold toho kšeftu neumějí vážit.:o( U stanu Honza zjišťuje, že si tam nechal ledvinku s penězi a doklady.:o( Sprintuje zpět. Kluci od našeho vedlejšího stolu mu říkají, že jí vzala ta starší paní s roztomilým úsměvem asi v modrým tričku – je to jasný – Barča!! Můra jedna a u stanů nic neřekla a klidně se dívala, jak Honza maže zpátky. Ten po příchodu skáče šipku do jejich stanu a válí se tam, než se mu ji z ní daří dostat. Pak se jde spát.

Ujeto: 278 km

[Not a valid template]

7. 7. 2012 – sobota

Vyjíždíme kolem deváté. Projíždíme Makov a oddychuji si při překročení poslední hranice a raduji se: „HURÁ JSEM DOMA! NIKDE MĚ NEZATKLI!“ Při přejezdu Beskyd zastavujeme na Soláni a na parkovišti si vaříme kávu. Právě včas, už mě z toho hrbolatého úseku dost brněly ruce.:o(( Dalším cílem jsou Teplice nad Bečvou, Zbrašovské aragonitové jeskyně. Když parkujeme na zastrčeném parkovišti, projíždí asi 50 metrů od nás motorka. Všichni bystříme, protože takovejhle hukot motoru nemůže mít nic jiného než MUFÍ MOTORKA! Muf však projíždí bez povšimnutí kolem a tak mu voláme a navigujeme ho zpět. Čekáme, než zaparkuje, opět je veliké horko – 34°C. Všichni jdeme k jeskyni. Kupujeme si lístky a už klesáme po schodech pod zem. V jeskyni je 12 – 14°C a mají tu výstavu velice zvláštních soch. U ní je nějaký léčivý pramen. Po prohlídce se jde na oběd do blízké hospody Aragonit. Zdá se, že jim vše došlo – brambory, nealko pivo, rajčata…už to nás asi mělo varovat.:o(( Polívku přináší po 25-ti minutách. Jídlo po ¾ hodině stále nemáme. Jsme trošku nervózní a stále hladoví. Tlačí nás čas, budou už dvě hodiny odpoledne a máme před sebou ještě asi 300 km. Musíme dojet do Žirovnice. Máme objednané lístky na divadlo. Vážně! My, špinaví po celotýdenní dovolené, jdeme na závěr na kultůru! Ale zpět, jsme teprve u oběda. Muf už to nevydržel, ruší objednávku a odchází bez jídla. To nám nakonec přináší po 50-ti minutách! Hážeme ho do sebe, mažeme k motorkám a frčíme. Prý je nedaleko benzínka, u které se ještě hned zastavíme. Ani se nezapínám. Bohužel benzínka se nekoná, místo toho najíždíme na dálnici. Svištíme po ní, bunda za mnou vlaje a v zrcátkách vidím, s prominutím, absolutní hovno. Po deseti kilometrech šílené jízdy je konečně benzína. Ihned se k ní řítíme. Už ani nevím, kdo to řekl, ale prý byl na dálnici nějaký netopýr. Nooo já teda žádného neviděla.:o)) Honza jel také rozepnutý, prý ho úplně bolely chlupy. Barču prohání oběd, tak rychle obsazuje toalety. Pepa předpovídá, že přesně ve 21 hodin začne lejt. To má být přesně ve chvíli, kdy má začít hrát divadelní spolek Žirovnice v letním kině svou hru, na kterou se chystáme. Jmenuje se „Lovu zdar!“ Letos v dubnu jsme se vlastně poprvé vydali na divadlo do Počátek za Wénou, vše je popsané v článku: https://www.motorkarizhabri.cz/?p=1297 . Už tehdy nás Wéna lákal, abychom přijeli na další hru, ve které účinkuje a to v červenci. Rovnou jsme mu ale dali košem, protože právě v tomto termínu plánujeme dovolenou na motorkách. No, a když jsme se pak domluvili, že pojedeme Slovensko, Polsko, bylo k nápadu už jen kousek. Proč se, aniž by o tom Wéna věděl, nevrátit tak, abychom byli v sobotu na představení zpět v Žirovnici, když se stejně okolo ní přibližně ve stejné době budeme vracet domů? Zamluvila jsem lístky už během května a začala se modlit, aby to klaplo. Hlavně, aby vyšlo počasí!!! Nyní máme tedy domluvený sraz s Jeníkem Čížků, který by měl dorazit z domova autem do kempu u Žirovnice. Vše musí být nenápadné, aby se o nás Wéna nedozvěděl dřív než v divadle – tedy v přírodním amfiteátru. Takže teď nás čeká ještě necelých 300 km. Rychle tankujem a pokračujeme po dálnici dál. Zastávka na kafe. Za Brnem sjíždíme na starou. Ve Studený pauza u krámu a pak již směr Žirovnice. Bohužel tu zrovna probíhají nějaký přestavby a tak jsou tu objížďky. Děsně se tu motáme, už je skoro sedm. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než jet přes Počátky, jinudy to nejde. Snad nepotkáme Wénu, ten by nás určitě poznal.:o( Jako na potvoru, když vjíždíme do Počátek, stojí u silnice Wénovo brácha Zdeněk a otáčí se po motorkách. Hlavně nemávnout, hlavně nemávnout! Snad nás nepoznal. No, a aby toho nebylo málo, projíždíme ještě Wénovi přímo pod okny bytu kolem bytovky. Prostě nenápadnost sama. V Žirovnici hledáme kemp. U něj už netrpělivě vyčkává Jeník. Ubytováváme se v chatkách, v rámci úspory času, cena dobrá. Barča říká, že má prý úplně luxusní motoboty koupený ve Francii – jen se v nich prý nedá chodit, promočí a děsně smrdí. A tak nejen proto, si dáváme rychlou sprchu a snažíme se ze sebe udělat zase lidi. Dokonce jsme si od Jeníka nechali dovézt čisté oblečení – včetně moto trika. Jen Peťa s Lenkou frfňají, že jsme jim to neřekli a musí jít ve smradlavých hadrech.:o( Byl to nápad na poslední chvíli noo. ;o) Rychle ještě něco zbodnout a řítíme se, všichni narvaní v Jeníkovo autě – někteří „na vlčáka“, rychle k zámku Žirovnice. Jsou to asi 3 kilometry. Mám trošku strach, jestli to bude všechno ok, když jsem zamlouvala lístky tak dlouho dopředu a ještě teď chceme jeden navíc pro Mufa. Klaplo to! Přijíždíme v půl deváté, bez problémů vyzvedáváme lístky, včetně jednoho navíc – máme krásnou třetí řadu, aby si nás Wéna všiml. Stíháme ještě i „zbouchat“ obr palačinku s čokoládou a už spěcháme na místa. Ještě ani nejsme u svých sedadel, když vidíme zpoza kulis vykouknout Wénu. Ihned nás vidí a je chudák očividně v šoku. Později říkal, že jakmile nás zahlédl v hledišti, okamžitě zapomněl text.:o)) Usedáme na svá místa a za chvilku vidíme, jak přichází Zdeněk se svojí slečnou. Sedí 2 řady před námi. Hned na něho voláme a vítáme se. Smějeme se, jak jsme se kolem něho dnes prohnali. Je devět hodin a představení začíná. Hned na to přichází mrak a začíná lejt. Ten Pepa je čarodějnice! Samozřejmě, že na nějaký déšť vůbec nejsme připravení, žádné pláštěnky nebo deštníky. No snad nám to představení ještě nakonec nezruší! Naštěstí to je jen přeháňka a během 5-ti minut je po dešti. Wéna je báječný zpívající mysliveček, představení je úžasný. Po jeho konci za námi ten zelený mužíček přichází. Je nadšený, diví se co tu děláme, když jsme měli být na dovolený. Říkáme mu, že přece jsme na dovolený. Fotíme se. Wéna má velikou radost a je mu líto, že s námi nemůže jít někam do hospůdky, protože mají posezení s kolegy. Lákáme ho, aby se za námi zastavil druhý den v kempu, v 11 hodin bychom si pak mohli dát společně v Počátkách pizzu. Loučíme se a vracíme se zpět. Já, Barča, Honza a ficcusovci popíjíme ještě pívko u chatky s lucernou, pak jdeme do občerstvení za Jeníkem, Mufem a Pepou. Ficcusové odpadávají, jdou spát. Muf zlobí, po tak dlouhé době, co byl sám na cestě, má absťák a tak si nás s Barčou vychutnává. ;o)) Jde se spát ani nevím v kolik. No musím ještě napráskat ficcuse, že dnes jel na červenou, taky s očima navrch hlavy vypráví, že jsme dlouho jeli za dvěma „šťabajznama.“ No rozhodně lepší než za kafilerním vozem…;o)) A ještě musím podotknout jednu věc a to, že mise expedice byla splněna – alespoň jeden člověk byl schopen naučit se písničku o lucerničce. No a Honza to teda rozhodně nebyl, protože ten tam stále zpíval „s lampičkou“. ;o))

Ujeto: 374 km

[Not a valid template]

8. 7. 2012 – neděle

Ráno je na pohodu se vstáváním v půl devátý, relax před chatkami u kávy a vyhřívání se na sluníčku. V 10 hodin přijíždí Wéna na „praseti“. Vaříme mu také kávu a kecáme. Balíme a nakonec jedeme za „prasetem“ do Počátek na pizzu. Je to čut čut jízda, musí na nás být skvělý pohled. V Počátkách projíždíme kolem Wénovo taťky, který mu pak prý říkal, že brzdil nějaký motorkáře. Ani se mu nechtělo věřit, když se ho snažil přesvědčit, že je vlastně vedl.:o)) Při objednávání pizzy blbneme číšníka. Kecáme, baštíme, loučíme se a pak už frčíme rovnou domů. Bylo to moc fajn.

Ujeto: 97 km

Celkem ujeto: 1.940 km

[Not a valid template]

Hanka