Plánování…

Plán jet na jachtu máme v hlavě už cca 2 roky. Před vánoci přichází kapča ficcus s výhodnou nabídkou, které nelze odolat: „Pojedeme příští rok na podzim, hlašte se mi!“ Tak jsme se nahlásili.
Konečná sestava na jednu velkou loď je nakonec: kapča ficcus, kapča děda Honza, já, siskin, Wéna, jeho brácha Zdeněk, Dan a Bára Š., Jarka a Luboš. V září před akcí máme ještě jednu válečnou poradu, kde se domlouváme, kolik si vezmeme piv, kdo bude mýt nádobí, koho hodíme žralokům apod. Siskin se nabídl, že bude vařit a tak doma vymýšlíme jídelníček a těsně před akcí nakupujeme proviant. Jsou toho 3 přepravky a jedna velká taška.

21. – 29. 9. 2012

21. 9. 2012 – pátek

V pátek odpoledne vše připravujeme do středu garáže, abychom to pak mohli naložit do  Peťovo zelené střely. Navečer přijíždí se svojí taškou Muf s tím, že jde do hospody na kachnu a přijde pak rovnou na sraz, který jsme naplánovali na sobotu v jednu hodinu ráno u nás před barákem. Věci přiváží také Dan s Bárou. Dobalujeme asi do devíti. Jdeme na hodinku do hospody a pak doma klimbajíc u televize čekáme.

[Not a valid template]
 
22. 9. 2012 – sobota

Něco málo po půl jedný nás budí zvonek. Přijíždí Wéna s bráchou. Oznamujeme jim, že k již vyhlášené prohibici kvůli úmrtím způsobených metanolem, byl ještě vyhlášen zákaz vývozu veškerého tvrdého alkoholu. Na hranicích se dělají šťáry, a že my nikdo nic nevezeme. Se slzou v oku vytahují své zásoby a na ponku u nás v garáži s těžkým srdcem vysazují láhev španělské brandy a druhou láhev americké tequily. Kolem jedné přichází Dan s Bárou a zelenou střelou přijíždí ficcus s Jarkou a Lubošem. Dědu a nás vyprovází babička. Čekáme na Mufa. Po chvíli vidíme jeho kličkující siluetu. Přichází ze vsi z jedné ze dvou místních hospod a je řádně „upraven“. Strategicky ho posazujeme do  Zdendovo firemního vozu za Wénu. Snad nebude blinkat. Zatímco Muf podřimuje v autě, nakládáme všechny věci do dodávky. Wéna vytahuje 3 pet lahve burčáku, a tak přípitkem zahajujeme výpravu. Už už chceme vyjet, ale najednou se z kómatu probírá Muf s tím, že nemá pas. Kluci s ním jedou domu a tak vyčkáváme. Asi po deseti minutách volají, že ho asi nemůže najít, protože zapadl do vrat a nevychází. Nasedáme do dodávky a jedeme za nimi. Chvilku po našem příjezdu Mufa ze vrat vytlačuje maminka a on se jde štrachat do věcí v autě. Tam pas nachází. V půl druhý konečně vyrážíme směr Chorvatsko – Sukošan. Burčák si cestou pěkně „zraje“, žije si svým životem. Poctivě upíjíme a upouštíme vzduch. Bojíme se, aby nám to nebouchlo. Cestou, kdo může, chvilkami podřimuje. Peťa pouští muziku, z které je nejvíce „nadšena“ Jarka. Máme několik zastávek na jídlo apod. Do maríny přijíždíme kolem dvanáctý. Na předání lodi čekáme asi do půl čtvrtý. Dlouhou chvíli si krátíme pitím piva v místní restauraci. Petr s dědou jdou nejprve na kapitanát vyřídit papíry od lodi Bavaria 50 Cruiser. Vrací se asi po dvaceti minutách s potutelnými úsměvy na tváři. Později zjišťujeme příčinu. Musíme vydržet, než na nás dojde řada, aby se provedlo předání s technikem. Mají toho hodně. Kolem druhý se jdeme podívat, která ta loď je vlastně naše. Při pohledu na její jméno, je nám všem naprosto jasné, proč byli tak vytlemení. Také nás to hodně pobavilo. Jmenuje se AURORA. (Kdo zapomněl nebo neví, nechť si přečte již dříve uvedený článek: „Kterak Petřík Auroru stavěl 02.2008“, a hned mu bude vše jasné ;o)). Než dorazí technici, přinášíme všechny zásoby a zavazadla na molo k lodi. Je toho pěkná kopice. Po zkontrolování a předání lodi se jdeme nastěhovat. S Honzou zabydlujeme zásoby v kuchyni. Naše kajuta je hned vlevo od schůdků. Vpravo bude spát děda s Peťou, který teda nakonec přespává s Mufem na palubě. Ve dvou menších kajutách s palandami, které jsou za kuchyní a jídelnou, bude ještě Luboš s Jarkou a Wéna se Zdendou. V kajutě, která je ve špičce, bude bivakovat Dan s Bárou. Vztyčujeme vlajku a vyrážíme na malou okružní jízdu. Protože je pět hodin, nestihneme už dojet někam do dalšího přístavu a tak se rozhodujeme, že se vrátíme zase zpět do maríny, alespoň ušetříme za nocleh. Zde můžeme být zdarma. Trošku si to otestujeme, než zítra vyrazíme na ostro. Je docela chladno, ale i tak se nachází pár nadšenců, kteří se jdou vykoupat. Na laně a na fendru (fendr (odražeč) – válcová „pneumatika“ (buřt) bránící odření při přímém kontaktu dvou lodí při stání v přístavu) pak taháme Dana, Wénu a Zdendu. Toho to prý bólí a „trošku“ se proplachuje slanou vodou. Vracíme se zpět k molu do maríny. Slunce teď zapadá v Chorvatsku pro nás nezvykle brzo, již kolem sedmý. Ještě chvilku sedíme na palubě a v podpalubí. Wéna s bráchou po koupeném víně záhy usínají a tak je zaháníme do kajut a jdeme také spát.

[Not a valid template]

23. 9. 2012 – neděle

Ráno po probuzení nám Zdeněk znechuceně povídá, že se teda moc dobře nevyspal, protože si připadal jak v rakvi. Při každém otočení, že se prý vzbudil. Jdeme se soucitně podívat na jeho malý spací prostor a hned je nám jasné, proč tomu tak bylo. Protože byl navečer již trošku „unaven“, nevšiml si, že jsou na jeho posteli položené asi 10 cm vysoké matrace, které se používají pro lůžko, které se může udělat v jídelním koutě. :o)) Po snídani vyrážíme. Nějakou dobu jedeme na motor, pak už ale konečně vytahujeme plachty. Dělá se hezky. Všude kolem nás jsou mraky plachetnic. Je to paráda. Vypadá to, že tu mají nějaké závody. Zdenda pořád pracuje a telefonuje. K obědu bude sekaná s chlebem a šopský salát. (Wénovi učarovala čubrica.) Oběd a koupání probíhá cestou. Najednou vidíme delfíny!!! Asi čtyři se prohání v blízkosti lodi. Plujeme celé odpoledne. Dan s Bárou si opálili brýle. Vypadají jako Úžasňákovi. :o)) Na noc kotvíme v zátoce u ostrova Kaprije. K večeři jsou těstoviny s kari. Dan na zádi myje nádobí. Jde mu to moc dobře, a tak mu tato funkce tak nějak zůstává skoro celý týden. Večer nám Luboš hraje na kytárku, sedíme na palubě a popíjíme, je moc příjemný večer. Wéna se jede projet k blízkému domku na pobřeží na nafukovacím člunu. Pádlování ho asi nadchlo a hlavně opět došlo víno, takže s bráchou vyráží ke břehu ještě jednou. Vytahují člun na kameny u domku, kde je zřejmě v sezóně otevřená i nějaká restaurace. Nyní se tam sice také svítí, ale hosty už zřejmě nečekají. Nad zátokou se občas ozývají hlasy z domu, který je na kopci, a kde je zřejmě nějaká rodinná párty. Pozorujeme kluky, jak s lucerničkou v ruce stoupají po osvětlené cestě šikmo do kopce směrem k tomuto domu. Občas se nám jejich siluety ztratí za keři, až nakonec přecházejí přes vrcholek a mizí úplně. Jsou pryč asi hodinku, než je zase zahlídneme pod lampami. Loďka na ně čeká a tak v klidu pádlují zpět. Zátoka je krásně osvětlená měsícem, voda je klidná. Povídají, že si na druhé straně kopce došli v nějakém městečku do hospůdky na vínko, žádné další zásoby ale nesehnali. Lepší historka ale je, když Wéna začal popisovat, jak Zdenda akutně potřeboval na velkou, ale bohužel s sebou neměli ani kapesníčky…ponožky byly dobrý. :o)) Pozorujeme hvězdy a hledáme Severku. Ještě, že nám Zdenda poradil jak na to. Musíme prý protáhnout ty přední kola kočárku. :o)) No co chcete, jsou v očekávání a tak vidí kočárky všude. ;o))Také si povídáme o tom, že si musíme dávat pozor na MÁČKU ŠKVRNITOU :), je to pěkně zákeřná mrška. Její přítomnost nás doprovází celý týden. Později jdeme spát.

[Not a valid template]

24. 9. 2012 – pondělí

Vstáváme ještě před východem slunce. Vyplouváme hned po ranní koupeli…teda někdo jí ani nestihl. Snídáme cestou. Je docela silný vítr 25 KN a velký vlny. Tak konečně pořádnej JACHTING!!! Máme náklon jak sviňa. Všichni se zuby nehty držíme, čeho se dá. Chvilku se pokouším něco hledat v podpalubí, ale hned po té, co mě pohyb lodi katapultuje na dveře záchoda (připadám si jak v kresleným seriálu), prchám raději zpět na palubu. Lezu po lodi a fotím. Vlny se přelévají přes  palubu, „buchty“ (fendry) na jedné straně vlečeme mořem. Voda nám otevřenou „kuknou“ (luknou – okénko) natéká na záchod, odkud při otevření dveří vniká do společenských prostor. Abychom jí ze záchodu mohli odsát, musíme na malou chvilku srovnat loď. Mufovi pak v podpalubí na mokré podlaze podjíždí nohy a po zadku jede od schodů přes celou společenskou místnost skoro až ke sporáku. Wéna si to zřejmě chce také vyzkoušet, tak jde dolů. Místo toho se mu ale daří urvat dřevěnou lištu nad kapitánským můstkem, kterou pak musíme přilepit. Na ruce si při tom dělá pěkný jelito, který si potom pořád pusinkuje. Po nějaké době to celkově trošku zvolňujem, refujem plachty, i přesto jedeme stále cca 7 KN. Na oběd zajíždíme do zátoky u Primoštenu, snad zde budeme trošku chráněni. Kotvíme u bójky. Oběd máme kolem druhé hodiny – tortila s masovou směsí. Jugo zvyšuje své tempo na 35 KN a kapitán rozhoduje, že dnes už nikam nepojedeme a raději zůstaneme v bezpečí přístavu u bójky. Poté ale zjišťujeme, že nám uplaval člun. Vlny ho naštěstí během chvilky dopravili ke břehu. Wéna pro něj plave, proti vlnám se mu těžko pádluje zpět, ale dává to. Nakonec, sám si ho předtím blbě přivázal. Koupeme se, popíjíme vínko, krmíme racky. Dan je chce chytit z pod vody za nohy, ale nedaří se mu to. Zásoby vína ubývají. Wéna se Zdendou pro něj jedou na břeh, tentokrát již s motorem. Jsou docela mokří a tak je nechtějí pustit do krámu. Nakonec je tam úspěšně ukecávají a přiváží zpět asi 3 lahve vína. V druhém kole vyráží na břeh Jarka s Lubošem. Aby nemuseli nechávat opuštěný člun na pláži, veze je tam Dan. Jdou se nejdřív projít po městě. My ostatní jsme v Primoštenu už kdysi byli, a když vidíme, jak se vlny vlévají do člunu, ani se nám tam moc nechce. Raději se držíme skleničky. Pozorujeme připlouvající lodě, jak zápasí s živlem a snaží se vyvázat se k bójkám. Někdy musí udělat i několik koleček, než se jim bójku podaří zachytit. Na jedné lodi je nějaký pár. Paní, která se pokouší již po třetí hákem odlovit oko bóje, se vysmekává z ruky hák a vlny ho unášejí směrem ke člunu s Danem, který se zrovna vrací od břehu. Téměř ve stejném okamžiku poryv větru sundavá pánovi z hlavy kšiltovku, ta jde bohužel za chvilku ke dnu. Dan loví hák z vody a veze ho zpět na tu loď. Popíjíme vínko, já s Wénou docela ve svižném tempu. Každou chvilku se musíme trošku probrat a také potřebujeme na wc, a tak skáčeme do moře jak zběsilí. Asi po hodině přicházejí z městečka na pláž Luboš s Jarkou ověnčeni igelitkami. Podařilo se jim sehnat dalších 6 lahví vína a rum. Dan je z pláže posílá na molo, tam se mu je v těch vlnách podaří lépe naložit. Sedíme na palubě. Snažím se někoho ukecat, aby se se mnou šel vykoupat. Vlny jsou obrovský, s lodí to háže sem a tam a trošku se bojím, že se nezvládnu vrátit. Nikomu se moc nechce, všichni mě chlácholí, abych šla, že to v pohodě dám. Nechávám se ukecat a ve stejném okamžiku co skáču do vody, na nás z jiné lodi volají, že se nám na bójce přešoupává lano. Už je jen na vlásku. Jen co se po skoku vynořuji z vody, registruji zběsilý ohyb na palubě a okamžitý start motoru. Někdo na mě řve, ať se chytím člunu, že jsme se urvali. Tak to rychle dělám a už se řítíme kupředu. Držím se v proudu a vlnách zuby nehty a trošku se dusím smradem z výfuku lodi. Popojíždíme několik metrů vpřed a kluci na přídi se snaží znovu zachytit bóji a lépe nás vyvázat, abychom se již neutrhli. Bylo to jen tak tak. Pokud by si toho nevšimli na jiné lodi, nestačili bychom včas zareagovat a vlny by nás hodně rychle vytlačily na břeh. A ficcus si už bude navždy pamatovat, že předek na bóji vždycky na dvě lana 🙂 Uff. Jo fakt „dobrý“ koupáníčko to bylo…;o))  Výborná večeře těstoviny s krůtím masem. Dneska jsme s Wénou fakt veselí. ;o)) Při jedné koupací vsuvce otáčí člun i s motorem…to nebude dobrý, asi nepůjde nastartovat. :o(( Později jdeme spát. V noci je mi hrozný horko a nemůžu spát. Vítr se utišil a přemýšlím o tom, že bych si šla zaplavat. Myslím na to, že bych ale asi pěkně vyplašila ficcuse s Mufem, kteří spí na palubě. Z ničeho nic najednou slyším nějaké šplouchání těsně u lodi. Že by měl někdo stejný nápad jako já? Slyším rozhovor v angličtině ficcuse s nějakým cizím klukem, který se oblečený a obutý vyškrábal na záď. Říká Peťovi, že trošku popíjel a šel si zaplavat, a že si jen chvilku odpočine a poplave dál. Ještě se ptá na jméno naší lodi a plave zpět na břeh za svými kámoši.

[Not a valid template]

25. 9. 2012 – úterý

Ráno je bezvětří, časně vyplouváme na motor, snídáme cestou. Ani nás včera v těch vlnách nikdo nepřijel zkásnout…taky dobře. Dneska to divně houpe ze strany na stranu, není mi moc dobře. Při pohledu na prázdné lahve od vína v barovém stolku, se ani moc nedivím. Wéna je na tom podobně skoro každý den a hustí do sebe ze sáčků podivný prášek proti pálení žáhy. Kolem poledního kotvíme na oběd, kávu, koupání a potápění u ostrova Šolta v zátoce Šešula. Po dně tu pluje potápěč s vakem a sbírá odpadky. Dan byl prý pěkně vykulený, když na něj u dna narazil. No myslím si, že víc v šoku byl ten potápěč, když uviděl nahýho Dana s brýlemi, kdo ví, co se mu honilo hlavou. ;o)) K obědu máme krůtí plátky se zapečenými brambory. Plechy hážeme na odmočení do moře. Dan je pak loví, Luboš hraje na kytárku. Honza proplouvá kolem lodi s modrou miskou na hlavě. Nahý Dan alias krakatice ho napadá a snaží se ho potopit. Co si asi myslí táboráci z katamaránu, kteří kotví vedle nás? No radši nevědět. Kluci se snaží opravit Wénou včera namočený motor od člunu. Bára zkouší chytat ryby. Zdenda vytahuje sprchový gel a myje se. Všichni se do něj pouštíme, že je metrosexuál (později upravujeme na hydrosexuál), protože se myje mýdlem už v úterý. Končí to tím, že si od něho půlka posádky půjčuje sprcháč a myje se. Zdenda stále telefonuje. Na motor pak jedeme celé odpoledne. U kormidla je právě děda, když má Wéna nápad a pronese: „Já mám takovou chuť skočit do vody z jedoucí lodi, vrátíš se pro mě?“ Děda přikývne a Wéna letí. Vracíme se pro něho, na chvilku zastavujeme a jdeme se všichni také vykoupat. Je tu úžasně čistá voda. Jedeme mezi pevninou a ostrovem Brač. Máme krásný výhled na Omiš a trošku zamlžené Biokovo. Pozorujeme rybáře v malých loďkách, děda na jednoho volá: „Máš rybu?“ Rybář trošku nechápe a neodpovídá. Vjíždíme do jedné zátoky ostrova, přímo do malého krásného městečka Pučišća (přejmenováváme na Pičiště), vystavěného z bílého kamene z blízkého lomu.

(Pučišča je malé město, osada a přístav na severním břehu ostrova Brač. Toto místo je známé především díky kamenické tradici, která ho proslavila po celém světě. Kámen z nedalekých lomů je dokonce zabudován v budově Bílého domu ve Washingtonu. Letovisko nabízí velké soukromí díky pěkné a chráněné zátoce. Žije zde zhruba 2000 obyvatel. Samotné jméno Pučišča vzniklo z latinského slova puteus – studna. Zátoka, ve které je tato osada situována je rozdělená na dvě části, a to Pučiški Dolac a Stipanska Luka. Místní se věnují zejména produkci olivového oleje, vína a ovoce. Velký kamenolom Veselje, který se nachází severovýchodně od Pučišća byl během celé historie Pučišća nejdůležitějším zdrojem příjmů města. Známý sochař Andrija Aleši koupil roku 1455 kamenolom a z pučiškého kamene vytvořil svá nejvýznamnější díla. Kontinuitu kamenické tradice dnes zajišťuje výborně organizovaná Kamenická škola.)

Kotvíme u mola, hned vedle jachty s německými důchodci. Slunce už zapadá a svým příjezdem trošku narušujeme jejich večerní stolování. Okamžitě se objevuje výběrčí. Rychle vše zajišťujeme, převlékáme se a jdeme do místní konoby na večeři. Já jediná si dávám mješano meso, ostatní společné jídlo ligně na žaru po dalmátsku – s vnitřnostmi. Prý to mají moc dobré. No já ale rozhodně také. Na schodišti mají obrovskou bílou kamennou mísu s víkem, které je na kladce – prý tam kdysi nakládali sýr. Pijeme víno a nakonec nás ještě pohostí travaricou. V přístavu se rozdělujeme. Část nás jde ještě do další hospůdky a zbytek již na loď. Popíjíme pivo a paňáky. Honza při placení podezírá Mufa, že mu sebral ledvinku s penězi. Asi po pěti minutách zjišťuje, že jí má celou dobu zavěšenou na židli. Pak ještě kecáme na lodi. Padá rozhodnutí, že se zítra musíme vracet přes ostrov Mrduje. Upravujeme samozřejmě na Mrdulje. Wéna říká, že tam kvete Aloe (myslel ale Agáve) erectus, která prý kvete jako květák a on si jí chce osahat. Náhodou se tam prý koná největší haldoprc ve střední Evropě. Luboš to vylepšuje na haldomrd, Bára nakonec na haldoprd. Jdeme už raději spát, stejně se kvůli mýmu smíchu chvějí všechna okna v celé zátoce. To byl zase večírek. ;o))

[Not a valid template]

26. 9. 2012 – středa

Hned ráno jdeme s Honzou nakoupit nějaké zásoby, hlavně pečivo, zeleninu a kávu. Ostatní se procházejí po městečku a kupují dárky z kamene z kamenolomu. Není tady žádný soukromý prodejce vína, a tak přemýšlíme, kde vzít další zásoby nějakého dobrého domácího moku. Bedny budky Zdenda s Wénou mají spásný nápad, jak jde o chlast, jsou děsně vynalézaví. ;o)) (Divím se, že se nepokusili ty svý super flaštičky nějak provézt. Nakonec by se vůbec nic nestalo, protože kontrola na hranicích nebyla žádná. A teď nám ty lahvinky, co bezprizorně otálejí u nás doma v garáži, chybí.:o(( ) Jdou se tedy zeptat do místního íčka. Paní velice ochotně zajišťuje přímý dovoz, takže kluci chvilku postávají před informacemi, až je podezíráme, že chtějí ukrást ten náklaďák, co vedle nich postává. Pozorujeme je a záhy se vrací s velice úspěšným úlovkem. Mají asi 4 litry bílého a 2 litry červeného vína. Vyjíždíme chvilku na motor pak na zadní vítr k ostrovu Žirje. Jarka má za plavkami skvělou výbavu, vše hezky při ruce – zapalovač, cigarety, placatici, telefon a v ruce pivo. Popíjíme domácí vínko, které koupili kluci. Hlavně prý musí být ta zastávka na ostrově Mrduje (Mrdulje). Cestou se při koupání ještě pokoušíme vytvořit nějaké formace alá aquabely. No moc to neklaplo. Přijíždíme k ostrovu Mrduje právě, když máme oběd – čočku, vejce, okurku, uzené. Prý nezastavujeme, máme zpoždění. Takže pár z nás (já, Wéna, Zdeněk, Muf, Dan a Bára) přerušuje oběd a provádíme rychlý výsadek. Vrháme se z jedoucí lodi rovnou do vln a plaveme na ostrov k betonovému molu. Šplháme po betonových schůdcích k zelenému majáku. Rostou tu opuncie a agáve. Wéna je spokojený a rychle se snaží vyšplhat na jeden její květ. Moc mu to nejde a dost u toho řve, je celej opíchanej. Teda vlastně popíchanej. ;o)) Trny opuncií vytahuje ještě dva dny. Zbytek posádky mezitím na lodi jede kolem ostrova. Spěcháme zase zpět, abychom je stihli. Muf plave s kusem květu agáve, prý ho vezme Barče. Jedeme dál opět na plachty, jsou docela velký vlny. U kormidla je ficcus, Wéna má opět otázku, jestli se pro něj vrátíme, když skočí. Vzápětí na to letí. No s plachtama máme v těch vlnách trošku pohotovost. Projíždíme asi 3 metry kolem Wény, Dan pro jistotu skáče k němu. Daří se nám je zachytit asi až na potřetí. Wéna pak popisuje, jak si říkal, když jsme se mu vzdalovali a nemohli se k němu trefit, jestli to byl tentokrát ten nejlepší nápad a už vyhlížel, jak daleko od pevniny vlastně jsou. Pak se necháváme táhnout na laně za lodí – Zdenda, já, Dan a Bára. Pořád jsou dost velký vlny. Slunce zapadá. Zdenda stále telefonuje. Kontroluje svojí matku čekatelku. Ten jí hlídá, to je hrůza! Chudák malá si ani v klidu nemůže zajít do divadla. Zdenda je nervózní, jak si to představuje, že ještě není doma, trajda jedna. :o)) Zajíždíme do zátoky Vela Stupica u ostrova Žirje. Kotvíme už za šera kolem sedmý u bójky. Ihned přijíždí výběrčí na loďce, ptá se, jestli zajdeme do hospody. V těch vlnách nemáme na výsadek na pevninu ani pomyšlení. Takže ho odmítáme. Vedle nás na bójce jsou Peťovo známí z Ústí a tak za nimi na chvilku plave na pokec. Později ho lákáme na večeři – rybičkovou pomazánku. Kecáme, popíjíme…

[Not a valid template]

27. 9. 2012 – čtvrtek

Po probuzení se jdeme hned vykoupat, pak snídáme. Stále jsou veliký vlny, fičí jugo. Vyjíždíme ze zátoky a točíme hned kolem ostrova doprava a jedeme po vlnách. Pěkně to houpe. Chceme projet mezi malým ostrůvkem vlevo a Žirje vpravo. Ficcus pro jistotu posílá Zdeňka na průzkum, jestli je tam dobrá hloubka. Vrací se po chvíli z můstku a hlásí, že je to pohoda, je tam asi 10 metrů. Jedeme dál. Asi po minutě vychází znovu z podpalubí se slovy: „Ty, oni tam jsou jen 2 metry!“ Ficcus okamžitě zběsile otáčí kormidlem vlevo, abychom mohli ostrůvek objet. Luboš při manévru padá do podpalubí a „likviduje“ kuchaře – siskina. Spadl mu na nohu. Dnes jsme asi bez oběda. Honza má pohmožděnej nárt a trošku pajdá, ale pohoda. K obědu jsou špagety. Zastávka na koupání. Pak jedeme na Dugi Otok do Sali. Rybářské městečko s velkou nevábně zapáchající továrnou mě osobně moc nenadchlo. Máme ho již na dohled, když tu se kuchař chytá kormidla, prohání kluky po palubě a vykřikuje každou chvíli „Réčko!“ Točíme se tu jak vítr v bedně, než ho někdo snad násilím odstrkuje, abychom se už konečně dneska dostali do přístavu. Kluci jsou překvapení, že jsou tu přesuny a stojí se teď u nějakého nového mola, kam se sice vejde více lodí, ale jsou zas méně chráněné. Při couvání k molu nechtěně namotáváme Mooring do příďového motoru. (Pro neplavčíky – to jest lano, které je vyvázané v přístavu z přídě lodi a ukotvené k betonovému bloku, který je na dně před lodí. Zpravidla je na něm ještě uvázané lano menšího průměru, za které se vytahuje.) Pomáhající Chorvati, nooo  pomáhající…jejich hlavním cílem je, Vás rychle přivázat a zkásnout. Pokud nastane nějaký problém, jsou hned otrávení a připravení okamžitě volat potápěče, kterého si samozřejmě slušně zacálujete. Jenže to ještě netuší, že my máme s sebou šikovný kluky, kteří si umí se vším poradit. Pod vodu se hned vrhá Dan s ficcusem a pokoušejí se namotaný mooring vymotat z vrtule. Není nic moc teplo na koupání a ani voda v přístavu není zrovna čistá, ale co se dá dělat. Asi po čtvrt hodině se jim to konečně daří. Chorvat si ještě kontroluje, zda jsme lano opravdu nepřetrhli. Vše je ok. Vedle nás kotví český pár, tak se družíme. K večeři máme zbytek špaget a čočkovou polévku. Pak se jdeme ještě projít po přístavu až k nasvícené kapličce. Ještě sedíme na palubě a popíjíme. Jarka s Lubošem opět sehnali další zásoby vína a rumu, děda zajistil plato piv – Karlovačko, protože pivo nám dnes došlo. :o(( Zdendovi chutná až to třetí. Posloucháme zpěv a hru na kytaru z jedné ze sousedících lodí. Docela jim to jde. Popíjíme, kecáme, fajn večer.

[Not a valid template]
 
28. 9. 2012 – pátek

Wéna má dnes svátek. Vyjíždíme kolem osmý. Přes den dofukuje jugo, večer je bezvětří. Cestou opět vidíme delfíny. Když jsme pak od nich asi půl kiláku, vidíme, jak skáčou vysoko nad hladinu. Je to bomba! Škoda, že už jsme tak daleko. Jedeme se podívat na ponorkovej kryt. Zastavujeme jen na kraji, naše loď je moc vysoká. Jdeme na břeh, podívat se dovnitř. Je tam nějaký pán na žebříku, naštěstí jen namalovaný na zdi. ;o)) Nevím, jestli si někdo na to někdy ještě chcete vzpomenout, já to naštěstí neviděla, ale siskin říká, že mám také zapsat, že v postranních skladech je nasráno. Siskin jde dokončit oběd…no to je super přechod…máme rizoto. Když vycházíme ven, háže ficcus ze shora vedle nás do vody kameny. Dobrej šok. Bára s dědou mezitím opět zkoušejí chytat ryby. Připlouvá sem další loď s Chorvaty. Jdou se podívat do krytu. Jeden z nich háže do vody pytlačku a během jedné minuty vytahuje rybku. Dává jí do kbelíku s vodou. Jeho kámoš, který jí pak zkouknul, zřejmě usoudil, že není dobrá, a tak jí pouští zpět do moře. Barča s dědou jen smutně pokukují. Nakonec se dědovi daří také jednu rybku ulovit. Ale je také nějaká divná. Nejíme jí. Odjíždíme. V další zátoce dáváme ještě poslední koupel, než se vrátíme zpět do maríny. Vůbec se nám tam nechce. U Zadaru vidíme obrovskou zaoceánskou loď. Jedeme se na ní podívat. Plujeme těsně kolem ní, máváme na pasažéry. Je to takovej mega panelák na vodě. Kajuty mají balkonky. Na pevninu je vozí lodní taxík, jedna z menších lodí, které mají s sebou k dispozici. Jmenuje se Crystal Serenity.

(Čtyřletá loď Crystal Serenity lodní společnosti Crystal Cruise Lines. Ubytování je pro 1080 hostů, o které se stará  655 zaměstnanců s norským kapitánem v čele. Většina kabin má skvostné balkóny a v nabídce je stovka luxusních apartmánů typu penthouse suite. Kromě stravování ve formální jídelně pro hosty je zde Grill bar u bazénu, asijská kuchyně v restauraci Silk Road a italská restaurace Prego s těmi nejvybranějšími specialitami. Nechybí ani originální Sushi bar. Můžete se zde naučit hrát golf, hrát na piano, ale i cizí jazyky, vaření specialit nebo správným krokům v byznysu, či zdokonalení v manažerských schopnostech! Na lodi se nachází salón krásy, fitness centrum, obchody, casina, bary a salónky. Na téměř 250 metrů dlouhém kolosu najdeme i tenisový kurt nebo filmový sál. Také knihovna má v nabídce nejen přes 2000 titulů světoznámých knih, ale i více než 1000 filmů k zapůjčení na pokoj.
Destinace plavby kolem světa – během 108 dní Vás čeká 45 přístavů ve 22 zemích. Můžete se těšit na  ostrov Oahu, Bora Bora, Fiji, Nový Zéland, Tasmánii, Melbourne, Sydney, Hong Kong, Vietnam, Indii, Egypt, Řecko, Itálii, Valencii, Gibraltar a spoustu dalších zajímavých míst! V každém přístavu jsou organizované poznávací i dobrodružné výlety. Crystal Serenity nabízí kompletní plavbu kolem světa jednou ročně. Cena plavby se pohybuje od 49 800 dolarů (cca 996 000 Kč).

Pak ještě plníme Wénovo třetí přání k svátku – technickou zajímavost, stavbu…jedeme se podívat na most Žrelac mezi Pašmanem a Ugljanem. Řítíme se rovnou k němu, až se sem tam někdo pozastaví nad tím, proč tam tak mažeme, vždyť naše loď je tak vysoká, že se tam rozhodně nevejde. I samolepka vedle schůdků do podpalubí nás varuje, abychom tam nejezdili. Před mostem ale děláme pěknou otočku a mažeme do maríny. Cestou začínáme s Honzou připravovat večeři. Wéna, nic zlého netuše a očekávajíc stejnou odpověď jako vždy, když se někdo nabízel s pomocí kuchaři: „Jdi nahoru na palubu smotat lana.“ – se zcela beze strachu ptá kuchaře: „Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ Načež ho siskin překvapuje a dává mu úkol oloupat a nakrájet cibuli. Po třech minutách plačící Wéna těžce lituje, že se vůbec nabízel. Skvělý dárek k svátku. :o)) Než se vrátíme k molu musíme nejdříve dotankovat. Před benzínkou je docela fronta, navíc nás pak ještě předjíždějí nějací potápěči. Dojíždíme do přístavu v Sukošanu. Peťa jede pomaličku a opatrně couvá k molu. Později si z něho Muf utahuje, že Peťa jede „bl       bl       bl       bl       bl       bl“ zatímco ostatní se nebojí, a i když vjíždí do přístavu po tmě, jedou rychle „blblblblblblblblbl.“ Začínáme trošku poklízet, balit, jdeme se do sprch odsolit. Wéna se Zdendou a s Mufem balí na plno. Potřebují odjet už dnes. Wéna celý den vykřikuje: „Smol. pachol. ohl. se!“ S úsměvem všichni vzpomínáme na kdysi oblíbený kreslený seriál Rodina Smolíkova. Po večeři – zapečené brambory – sedíme na palubě a popíjíme vínko a pivo. Wéna ještě rychle kupuje a staví před nás rum a colu, abychom mohli řádně oslavit jeho svátek. Muf ale náhle nabírá vítr do plachet a tryskovým tempem zahajuje pití coly s rumem. Během půl hodiny sám dokázal vypít ¾ litru rumu + colu. Netušíme. Kluci už chtějí jet a tak se Muf sbírá, bere tašku a přes můstek chce jít na molo. Zakopává a letí vpřed s tou obr taškou. Naštěstí má kliku opilců a daří se mu to dovrávorat, domanévrovat, doletět – co já vím –  na pevninu. Loučíme se, kluci odjíždějí. Mufa v autě jim moc nezávidíme. Vezou ho do Habří, jsou domluvení s Barčou ráno na snídani. Muf  bombarduje Barču smskami. Jdu si na chvilku číst, už skoro usínám, když před desátou přichází zpráva od Barči: „Co jste tomu Mufovi provedli? Nějak mu nerozumím." Odepisuji, aby byla v obraze: „Muf vypil těsně před odjezdem ¾ litru rumu a colu, takže je veselej ;o)) Když ti psal sms, říkal, ze mu to nejde, protože je dyslektik :o) Myslím, ze už jim tam v autě spinká. Počítají, ze k tobě dorazí na snídani kolem pátý ;o))“ Zpět přichází: „Muf nespinká, právě blinká ;o))“ Hned na to píše Wéna: „Muf mi nadává, říká o mně, že jsem „hydromexuál“…a už je prej na hranici svých alkoholických možností…“ :o)))  Vystrkuji hlavu z kukny a čtu to ostatním, kteří ještě kecají na palubě. Všechny to samozřejmě náramně pobavilo. 

[Not a valid template]

29. 9. 2012 – sobota

Ráno brzo vstáváme, dobalujeme, uklízíme a nosíme všechno do auta. Vaříme si ještě kávu na cestu a čekáme na techniky, kteří včera na kontrolu lodi neměli čas, protože museli něco opravovat na jedné lodi naproti. Podařilo se ji zkontrolovat pouze potápěči. Naštěstí dorazili docela brzo. Ficcus jim nahlašuje přešoupané lano, utržené startovací lanko na motoru od člunu. Nehlásíme naše asi čtyři cestou rozbité skleničky. To než nám došlo, že loď je v pohybu, a sklenička s vínem na stole fakt nepostojí. Vše probíhá rychle a bez komplikací. Zdravíme techniky a jdeme do auta. Z maríny vyjíždíme cca v půl osmý. Platíme ještě parkovací poplatek a pak nás Peťa vozí asi půl hodiny po všech možných prdelkách kolem dálnice, protože chceme natrhat a dovézt dětem nějaké fíky. Bohužel nemáme kliku, a tak je později kupujeme v supermarketu. Později zastavujeme na odpočívadle a konečně si dáváme snídani. Objevují se tu místní opilí hasiči, zřejmě se vracejí z nějakého fotbalového utkání. Trošku tu halekají. Cesta probíhá bez komplikací. Ve Dvořišti u Devila si dáváme tradiční kávu a nanuka. Děda je nervózní, podobně jako bývá Pepa, když se od někud vracíme, už se vidí doma na gauči. ;o)) Do Habří přijíždíme asi kolem sedmé hodiny večerní.

Bylo to moc fajn, tak zas někdy ahoj!

siskinka

 

 No páni! To by mě zajímalo, proč se před dovolenou vyptávám po všech čertech na kvalitu silnic v Bulharsku, Albánii a v dalších vzdálených zemích a nezeptám se na silnice v Čechách a v Rakousku. Napadá mě kdesi na hranicích, když polykám prach zvířený Pepovo FJRou.

Jsem tu trochu ztracena, tak nějak nevím kde jsem, ale vím, že tady jsme asi být nechtěli. To nám ta dovolená zajímavě začíná, když jsme schopni se ztratit 50 km od domova.

Ona ta dovolená vlastně začala o trochu dřív.

Ve středu 5.9.2012

po ránu nějak nemůžu najít vak a síťku na motorku. Kdeže jsou mé sliby, že se začnu na dovolené pakovat dřív, než v den odjezdu. Zase mi to nevyšlo. Ale Habří se chystáme opustit až někdy kolem deváté, tak to dám. I vak najdu. Našla, napakovala, podrbala čubičky po kebulích a mohli jsme vyrazit. Tentokrát jen dva. Pepa na FJR 1300 a já na CBF 1000. Ostatní vyměnili řidítka za lodní kormidlo a než se prý s námi plácat v nějakých divných končinách, tak si raději užijí trochu té mořské nemoci.

Počasí se tváří přívětivě, ale u Třeboně leží na pastvinách strakaté krávy. A to se říká, že čekají na déšť. Rychle pryč. V dlouhé vsi s romantickým názvem Majdalena mě z rozjímání, co jsem doma zapomněla, vytrhuje Pepa odbočující na Chlum. Na úzké cestě ke Staňkovu je mi jasné, že nás Pepa nevede. Že nás zase vede ta zatracená GPS a že to tedy bude zase něco. A ono je. Je z toho mizící asfalt, zužující se prašná cesta a cedule, že vjíždíme na území Rakouska. Vypadá to, že Rakousko je les. Nic jiného tu není. A tak tu teď polykám prach a čekám, co z toho vyleze. Nakonec  se stromy přeci jen rozestoupily a vylezla z toho malebná vesnička  Schlag s pěkným asfaltem. Tak jedno endurko by bylo za námi, počkáme a uvidíme, co bude dál.  A dál…. a dál tak moc nevím. Neustále sjíždíme na nějaké vedlejší, abychom se za pár desítek metrů vrátili na nějakou  ,,hlavnější“.  Jen vím, že se mi v  trochu zapadlých končinách líbí. U Karlsteinu se trochu chytám, tady už jsme na výletě byli, ale zase silnici č. 30 opouštíme a zase jedeme kotěhulkami. Trochu ošuntělými, bez kytiček pro rakouské baráčky tak typické. Kytičky za Hollenbruckem zastupují vinice. Silnice se mezi nimi nejprve kroutí, aby se poté narovnala a dala nám tušit, že máme po levé ruce rovnou Moravu.

Při vjezdu do Bratislavy si říkám, že celé to dopoledne na rakouských kančích stezkách bylo fajn a GPSce odpouštím její ranní zablbnutí. Doufám, že teď už nám dá pokoj. Moc ne, neb Pepa nechal vypnuté dálnice. A tak se do Šaly dostáváme trochu oklikou. Se sluníčkem nad hlavou míříme k maďarským hranicím Šahy. Přespat chceme až za hranicemi, abychom si užili maďarskou kuchyni a co si budeme povídat, hlavně tam přespíme podstatně laciněji. Hromy a blesky nám vysvětlily, že z šetření nic nebude. Chvilku to vypadalo, že ušetříme úplně, neb ze spaní nebude nic a noc strávíme na benzínce. Černočerná tma, liják (no však jsem to říkala, u Třeboně ležely krávy J ), buřina a my bez střechy nad hlavou. Obsluze benzínky možná vadila crčící voda z našich hadrů, tak nám poradila, že pár set metrů na východ je hotel, kde jim nějaká ta loužička snad vadit nebude.

Když už kroupy nejsou kroupy, ale obyčejný déšť, jedeme to zkusit. Ano, v Park hotelu Hokovce nás za 30E ubytují bez hloupých poznámek o mokru, dokonce nám dovolí trochu schovat motorky a hlavně, hlavně mají halušky!!! Miluju zemi, kde se takhle jí!!! Chuť božích halušek mi nezkazí ani zájezd uštěbetaných českých bab a dokonce ani Pepa s hláškou, že to vypadá na: ,,přepočítávám“, neb mu něco chrastí v motoru a s chrastící FJRou prý nikam dál nejede.

Ujeto 521km

Ve čtvrtek 6.9.2012

se u snídaně trochu obávám, aby se FJRa nerozhodla, že místo bulharských hor uvidím brzy haberské kopečky. Asi se Yamaha na cestu těší jako já, a tak si rachtání ze včerejška odpouští. Naopak přívětivě vrní a honem chce vyrazit. Budiž. V osm už máme hranice za sebou a cestu na Budapešť si parádně užíváme. Už jsem přestala věřit pomluvám, že je Maďarsko zemí nudnou. Už jsme několikrát narazili na pěkné cesty a tahle široká, s přehlednými zatáčkami je jednou z nich. Nejedeme zrovna nejpomaleji a tak se do hlavního města vnoříme za chvíli. Jakousi budapešťskou čtvrť projedeme bez problému a míříme zase do kotěhulek. Snažím se domluvit s mapou. Mapa nechce. Je Siskinky a Siskinka povídala, že je nějaká divná. Asi mapa Siskinku slyšela, urazila se a je víc než divná. Kruci, jak se dá jet podle tohohle děsnýho papíru, kterej musím furt obracet sem a tam, některá místa na něm nejsou vůbec  a některá dvakrát a nedivila bych se, kdyby i víckrát?! Prostě jedeme za sluníčkem. Někde před Jaszbereny, nebo jak se to píše (jak se to říká, nemám ponětí už vůbec) silnice zase trochu mizí. Zužuje se, cosi modrého z polí se cpe mezi zbytky asfaltu a já bych si to děsně ráda vyfotila. Netroufám si. Jednak vím, že Pepovi nedělá nejmenší problém mi ujet a hlavně chci být z tohohle místa co nejdřív pryč. Co kdyby tudy chtělo projet nějaké auto. Nechtělo. Asi tudy jezdí jen neznalí mototuristi, kterým nevadí naklepání zadku. Ač mě to překvapilo, tak se silnička neztratila, ale naopak vyústila u Karcagu na hlavní na Debrecin. Tady začíná ona nudná rovina. Nějak nám nevadí. Jede se rychle. Maďaři uhýbají a ukazují, že můžeme předjet. Na jedné z benzínek se mapy zase marně ptám, kdeže chceme  odbočit a ještě marněji chceme natankovat. Maďarka by nám ráda benzín prodala, ale nejde to. Proč? Jak to mám vědět? Omluvně se usmívala, vrtěla hlavou a mezinárodně na prstech ukazovala ,,pět“. Pět čeho? Minut? Hodin? Nedomluvíme se. A s mapou už vůbec ne! Vyhrožuju ji, že ji vyhodím. Chechtá se mi. Prý to Siskince neudělám. Myslím, že bych tím Siskince prokázala velikou službu, ale raději zakopávám mapu hluboko do kufru, vytahuju přívětivou mapu Rumunska a jedeme směrem k hranicím. Proč nejedeme podle GPS? No to je jednoduchý. Máme tam jen střední Evropu, tak tam Maďarsko není a chytí se zas až v Albánii J .

U Biharkeresztes koukám po stánkách s ovocem, proutěným zbožím a trochu lituju, že nemám na motorce větší kufr. Na hranicích jsme odmávnuti. Zase další hranice bez razítka. Proč já sebou ten pas tahám, když už ho skoro nikde nechtějí vidět. Čekám, že Pepa někde za hranicí zastaví, abych si zbytečný pas uklidila. Čekám marně. S pasem a rukavicí pod zadkem dojíždím téměř až do Oradei. Oradeu projíždíme středem bez sebemenších problémů. Pepa tvrdí, a má pravdu, že po předloňském průjezdu Tiranou, se nám bude zdát už každé město snadno průjezdným.

Sedmdesát devítka na Devu je konečně tou správnou dovolenkovou silnicí. Začínají se objevovat rumunské baráčky. Dřevěné, rozflákané, barevné. Klábosící babky v šátcích. Většinou v květovaných, načančaných  sukních. Kilometrovníky. Psi. Kostelíky. Rumunsko! Mám tuhle zemi ráda. I přes dost rozbitou silnici jezdí všichni velmi svižně.

Za Vascau prý začnou výhledy, tvrdí mapa. Jsou. Ale kromě nich i silničáři, stavební semafory, díry, bordel na ,,silnici“ . Škoda. Tenhle úsek by byl dovolenkově skvělý, kdybychom furt nemuseli stavět a když už se rozjedeme tak pořád čumět před kolo, abychom se vyhnuli extra vydařeným dírám. Nedlouhý úsek do Bradu nám trvá děsně dlouho. Zase naklepanej zadek a vyklepaný plomby. Za Bradem se začínáme koukat po noclehu. Marně. Nakonec dojíždíme až do Devy, s vidinou sprchy a piva parkujeme u prvního hotelu a ani nám nedojde, že to je pořádná blbost, protože ten hotel je u hódně frekventovaný křižovatky. Zaplatíme opět 30E, zaparkujeme motorky pod zámek a jdeme si sednout na terasu. Pepa si posteskne, že nejet oklikou už sedíme na terase u Andrejka v Molunatu. Ano, ač se to nezdá, jedeme tudy do Molunatu, což je nejjižnější vesnička Chorvatska. A v ní bydlí a provozuje penzion s restaurací skvělý chlapík Andrejko. A už se na nás určitě těší. Všechny cesty nevedou do Říma, ale do Molunatu. Jinak toho moc nenakecáme. Nejde to, když už chce jeden z nás něco říct, tak zaburácí rozjíždějící se kamiony. Sledujeme provoz, uvažujeme, jaký systém tu vládne a jak se nám ráno podaří vjet do protisměru. S Pepovo slovy: ,,tak na tohle jednou lidstvo zhebne. To je nafty do luftu“ jdeme spát. Doufám, že se v noci provoz zmírní. Doufám marně. Zítra budu sedat za řidítka nevyspalá.

Ujeto 597km.

 

Pátek 7.9.2012

Je tomu tak. Po ztracení a opětovném nalezení klíčku od FJRy, po snídani a dohodnutí se, který čas je správný, jestli si ho o hodinu přehodila sama GPSka nebo mobil, sedáme na motorky a doufáme, že námi vykoumaný systém ze včerejška nezměnili. Nezměnili. Statečně vjíždíme do křižovatky, nehledíme na pár vyděšených pohledů a jedeme ranní  Devou dál na východ. Deva není tak ucpaná jako večer, jede se fajn. Silnice na Sebes je nová a dost využitá. Nějak to nevadí, jede se i tak svižně. Zase nás většinou nechávají předjet a všudypřítomní policajti si nás v nejmenším nevšímají. Snažím se myslet na teď a tady. Na to, že jsem na dovolené a  jedu Rumunskem. Nějak mi to nejde. Myšlenky unikají. Nemají se tak moc u čeho zarazit. I ty ovce jsou nudně za plotem a na nový asfalt nezabloudí. Cesta rovná, vesničky jako u nás, kostelíky jako u nás, babky jako u nás. Nerumunské. Velmi nerumunské jsou i názvy za Sebesem (Muhlbach). U odbočky na Kelling a Urwegen se začínám obávat, že zas bloudíme po Rakousku. Při průjezdu Reusmarktem jsem doma! Není to Rakousko, ale Německo, dle obchůdků s německou vlajkou a nápisy. I když ony názvy byly v závorce za těmi rumunskými, přesto to tu na mne nepůsobí zrovna příjemně.

 Sibiu objíždíme širokým obchvatem a opět se noříme do pravého Rumunska. Kdesi u Avrigu vzpomenu, kterak tu před lety Chosé ujížděl rozezleným psům a už se těším na příští odbočku. Už vím, co mě tam čeká. Doufám tedy, že nám Transfagarašskou magistrálu nikdo neukrad. Už se pár let těším, až si ji znovu projedu. A teď je to konečně tady.

Odbočka na světoznámou … né edit: na motoevropoznámou 7c je trošku nenápadná.  Jakoby se úzká, rozbitá  silnička chtěla světu trochu schovat, jakoby si ani moc nepřála to lechtání tisíců gum, které ji léto co léto ruší. Po obou stranách silničky parkují koňské povozy, polehávají psi a na malinkých políčkách se  lopotí shrbené babky, snědí mladíci a umolousané děti. Po motorkách se neotočí, tak jako to dělají rolníci na jiných místech Rumunska. Asi by si tady ty hlavy ukroutili, kdyby se za každou mašinou otočili. Určitě nechápou, proč jich tu tolik jezdí. Je jim to fuk. Ať si jezdí. Nepřemýšlí nad tím. Přemýšlí nad tím, zda stihnou sklidit kukuřici dřív, než jim zapadá sněhem. Nikdy by je nenapadlo, kolik tun papíru motorkářských časopisů už bylo popsáno ódami na kopce, které jim z jihu stíní. Ódami na silničku, která se začne za chvíli kroutit jak v křečích, stoupat, zvyšovat motorkářům tlak a na které oni se svými povozy nikdy nebyli a nebudou. Proč by? Tam nahoře nic není. Jen zatáčky, sníh, výhledy a toho se jeden nenají.  Hned v jedné z prvních zatáček mi takovéhle myšlenky vyžene z hlavy kráva na silnici. Ba ne, tady se nedá myslet na nesmysly, tady se musí soustředit na cestu. Krav je na cestě víc, ty mě tu tak nepřekvapují, ale udivuje mě pasáček polehávající na velkém kameni a se zájmem sledující brzdící motorky. Vypadá, že čeká na náhradní díly. Že by měl dole motodílnu?  Za pár dalšími zatáčkami přituhuje. Stavíme na první fotky, zapínáme větrodíry na bundách, oblíkáme mikiny. A pak jen…. Prostě stoupáme, střídáme levou pravou, koukáme dolů na zatáčky, které už máme za sebou a nahoru, na zatáčky, které nás ještě čekají. Sem tam dojedeme nějaké auto, ale všichni v pohodě uhýbají. Občas dost zpomalíme, neb mlhou letět by byla blbost. A nahoře, nad mlhou je zase krásně. Ovčáckému psovi říkám, že ho mám doma na fotce. Kašle na mne a odporoučí se za stádem chundelatých, zvonících ovcí. Okolo stánků se sýry, salámy, kýčovitými výtvory u nichž většinou vůbec nevím, k čemu tohle může být, postává pár turistů. Většina jich má v rukou přilby.  K jednomu ze stánků mě vábí vůně pečené polenty, škoda že nemám vůbec  hlad. Místo žrance se kocháme výhledy. Po pokochání sedáme na motorky a chystáme se dál na jih. I tam, za tunelem, nás ještě čekají výhledy a zatáčky. A jestli si dobře pamatuju, tak i divocí koně a sníh. Pár metrů po vjezdu do tunelu zírám na sedícího pána na bobku. Tady? V tunelu? Co tu dělá? Co to tady ksakru dělá?!?! Správně zblblou z novin a televize mě napadá jediné! Pokládá tu bombu! Proč? Aby zabránil přejezdu Fagaraše. Proč? Vím já?! Nevím a beru za plyn, abych byla co nejdřív pryč. Až to bouchne, chci být už někde dole u Vidraru. Pepa ne, Pepa staví hned za tunelem. Zase se chce kochat, já se nekochám, já koukám dolů, abych věděla kam poletím, až to za námi bouchne. Pepa se mne ptá, zda jsem viděla toho kakajícího (no jo, takhle to fakt neřekl) chlapíka. Že by tam s..l? Proč? To je stejná blbost, jako ta, že by chtěl zatarasit veledůležitou komunikaci mezi  Arpasu a Pitesti. Vždyť tam před tunelem měl tisíce kamenů, kde by se mohl schovat.  Nevěřím.  Jedeme dál a já se rozhlížím po koních a sněhu. Ani jedno se nekoná. Ale výhledy, zatáčky, kilometrovníky a krásně tichá, romantická pohoda, tak to tu je.  Za chvíli jsme dole. Koukám zpět, na tu malou krtinu a zase si říkám, že má zvláštní kouzlo, zvláštní magnet. Je spousty krásných hor po Evropě, ale Fagaraš je jen jeden.

 Dál vede cesta, která neví, jestli má být stará rozbitá, nebo raději nová krásná. Tak to střídá. Čím víc se blíží k přehradě Vidraru, tím víc vyhrává novostí. Tak tady si ty zatáčky fakt můžeme užít. Dost mě to tu překvapilo. A baví mě to! Jak mě ta dovolená tady baví!!!  Cítím, že se přiblble usmívám do přilby. Pepa staví v jedné ze zatáček a já mu říkám, že je to zbytečné, že jsme za pár desítek metrů na hrázi. Při rozjezdu si nadávám! Zrovna proti nám vyjel povoz a mě unikla fotka o pár vteřin.

 Na hrázi, bránící řece Arges v toku chvilku postojíme pod děsnou sochou nějakého partyzána. On to tedy není partyzán, ona je to socha Promethea . Prý památník elektřiny- hm, mně to prostě přijde jako partyzán.

Cesta dál je krásně rumunská. Vesničky s ošuntělými baráčky, povozy….. no prostě….. zase bych se opakovala. V Curtea zasněně  vzpomínám na vůni pečené polenty. Pepa se nahoru nechce vrátit. Prý si něco koupíme tady. Tady nemají pečenou polentu. A vlastně tu nemají vůbec nic. Žádná hospůdka se nám do cesty nepostavila a na benzínce nic nemají. A já mám hlad. Konečně ho zaháním na benzínce další. Nějakým kusem chleba zabaleným v igelitu. Sním o polentě, baštím cosi, co bych mohla baštit kdekoliv po Evropě a pozoruju cvrkot. Tak tady se potkává staré Rumunsko s novým. Květovaná babča s vakem na zádech dobíhá autobus. Načančaná dívka v moderním ohozu zdraví babičku v květované, široké sukni a šátku. Dnešní auta předjíždí včerejší povozy. Koukám a o chleba se dělím s hnědočerným psem, který má někde v prapředcích vlčáka. Ale před mnoha generacemi. Ani Vlčáček z mého chleba není dvakrát nadšen. Taky by raději něco lepšího. Ale se mnou je mu dobře. Leží mi u nohou, když u motorky pátráme v mapě kudy kam. Pátráme, pátráme, uvažujeme, počítáme čas a kilometry, píšeme si ,,Globální Papírový Systém“ na kobercovku na nádrž a najednou mě vyruší zavrčení. Udiveně a možná trochu s respektem kouknu dolů, na Vlčáčka. Má zježené chlupy na hřbetu a vrčí. Na mne ne. Na bíločerného většího psa u lavičky. U lavičky, na které jsme s Pepou nechali naše svačiny. Už je tam nemáme. Bílý Bim, Černé ucho nám je odnáší v dál. Tedy né, že by mě ten chleba nadchnul, ale přeci jen mám ještě hlad. Chválím Vlčáčka, že nás brání, ale Bimovi svačinu vyrvat nejdu. Téměř se slzou v oku Vlčáčka opouštíme a zrovna když sedáme na motorky, tak přijíždí staré auto, vystupuje z něj paní, na nás se usměje a jde ke psům. Oba se k ní ženou a ocasy si málem uvrtí. Paní jim nalívá vodu do misky, sype granule na asfalt , podrbe je za ušima, chvátá zpět do auta a žene se dál. Pravděpodobně na další benzínku, k dalším psům.  Až teď jsem si uvědomila, že RUP (rumunský univerzální pes ((kdesi ukradeno)) )má většinou známku. Mají to tu přeci jen pod kontrolou.

 Dost bolo Rumunska, rychle dál. Takže před Pitesti na dálnici, objet Bukurešť a v Ruse přejet do Bulharska, zní plán. Ač dálnice většinou vynecháváme, tak teď prostě chceme nahnat čas.  Pravý pruh je trochu hrbolatý, ale ten náš, levý, lákavě  hlaďounký. Na to, jak rychle jezdí místňáci  po okreskách, tak se po dálnici tak nějak plouží. Stíhám se dívat po krásách krajiny, tedy stíhala bych, ale není po čem. Okolo dálnice je rozlehlá step. Připadá mi to, že svět není, je jen jediná široširá rovina a tou vede jedna děsně rovná dálnice. I přes absenci rušivých prvků přehlížíme odbočku na obchvat. I když myslím, že nepřehlížíme, prostě tam není a hotovo! Fakt! Vůbec nevím, jak je to značené, ale nic, co by tomu odpovídalo tam prostě nebylo!!! A jestli bylo, tak jsme to prostě nepoznali. Za to tam najednou byla cedule: ,,Bukurešť“.  Tak to jsme poznali naprosto bezpečně! Ksakru! Další město, které jsme chtěli objet neobjedeme, ale projedeme. Což je setsakramentský rozdíl, který nás většinou stojí spoustu času, nervů a Pepu prý i zdraví. Jdeme na to! Přes velké množství semaforů, prý za tím třetím vpravo, říká nějaký chodec. Za třetím vpravo je nějaký blok oprýskaných bytovek. Ale vpravo to být musí, to říká i mapa, tak proč se hlavní stáčí do leva?! Dobrá tedy, trochu si další hlavní město projedeme a trochu okoukneme. Třeba provoz….. tak ten je takový zředěný Balkán. Houká se, ale moc ne, kdekdo se cpe kupředu, ale moc ne, jezdí se na červenou, ale moc ne….. prostě… na páteční odpoledne to docela jde. Z otevřených okýnek aut vříská svižná rumunská muzika. Pokoušíme se ji překřičet a při každé příležitosti se usměvavých řidičů ptáme kudy na Giurgiu. Když nás zaslechnou, tak zablýsknou úsměvem ještě širším, ukážou a pustí nás před sebe. Najednou mi nějak nevadí, že se zase hrabeme dalším městem.

 Skoro mě až mrzí, když jsme venku a trochu nudně si to svištíme po hlavní k Giurgiu.  Abych se nenudila, tak nás směrovka hází na nějakou kotěhulkovou, poté na nějakou panelovou a pak dokonce na nějakou divnou plochu. Kudy kam? Támhle jsou jakési celnice. Jedeme tam a zjišťujeme, že to celnice není. Je to mýtnice a po motorkách nic nechtějí. Kolik chtějí za auto nevím. A pak už nás čeká přejezd do další země. Bulharsko nás čeká za mostem. Za mostem přes Dunaj. Za Mostem přátelství  2800m dlouhým. Teď tu před ním stojíme, fotím sloup na mostě a zase děkuji osudu, že si můžu nalepit další vlaječku. Je mi fajn. Ani mi nevadí silničáři na mostě. Alespoň musíme jet pomalu a ten pocit si užívat. Uprostřed, pod cedulí Bulgaria, Pepa vítězně zvedá ruku a já poplácávám CéBéeFku po nádrži. Jo holka, skvělý! Zas to dokázala! Je skvělá!

 Na jižním břehu Dunaje, v Ruse nám dědouškové nabízí veksl. Nebereme, zamáváme a držíme se směrem na Varnu. U jedné z dobře značených odboček Pepa velmi důrazně máchá rukou, že tam, a přitom jede rovně. Tak nevím….. vím, že tam, ale nevím, proč jel rovně a proč zuřivě máchal rukou J . Dobrá, zůstávám stát a čekám.  Pozoruji cvrkot a hned první motorka, která jede kolem, staví. Bavorácké GéeSo v divně zelené barvě. Starší, hodně zubatý Bulhar se ptá, zda mám problém. Nemám! Vcelku jistě odpovídám, ač si úplně jistá nejsem. To ho potěšilo a rozhodl se, že pokecáme. Mne potěšilo, že to pokecání šlo. Vcelku  jsem pochopila, že se ptá odkud kam, že mi říká odkud kam on, že rozumím, že pokecáme o Fagaraši… tak při tom se mu ten jeho zubatý úsměv roztáhl až nebezpečně a plýtval mezinárodními slovy: super! Luxus! Prý tam jezdí každou volnou chvilku. Prý nikde nic lepšího není. Hm, tak takhle nadšená z Fagaraše nejsem ani já.

 Zubatý Bulhar odjíždí snít o rumunském kopci a přijíždí Pepa. Tankujeme benzín za 2,78LEV na kartu, Eura neberou a Leva zatím nemáme. Vychází nám 1LEV asi na 12,50kč. Takže normál kurz a benzín asi jako u nás. Odpoledním sluncem míříme rovinou na Razgrad. Nic moc zajímavýho. Prostě rovina, na ni rovná silnice s pěkným asfaltem a každých pár set metrů asfaltové odpočívadlo. Tak to se mi líbí. Doufám, že budou i na fotogenických místech. Míst s makadamovými odpočívadly mám tak akorát, po minulých dovolených, dost. Jen si po čase začnu všímat, že na každém druhém odpočívadle stojí Golf s tmavými skly. Bujná fantazie dělá své. Proč tu postávají? Na co či koho čekají?

Před Razgradem se rovina nějak trhá. Támhle vlevo je nějaký kráter. Stěny čímsi vyhlodané, nevím čím, ale vím, že je to pěkné, koukatelné, lákavé. Chtěla bych tam vjet. Stejně se smráká a měli bychom zarazit. Penzion se už pěkných pár kilometrů žádný neobjevil. Kráter kamsi mizí a konečně, ve chvíli, kdy si říkám, že to budeme muset otočit a sjet do města,  nás zastavuje penzion. Tak fajn. Spaní na dnešek máme. A skvělé. Pan šéf nás vítá, dělá pořádek v garáži, abychom si tam uklidili motorky, obdivuje moji motorku na řetízku na krku a prosí nás, zda by si děti na motorky nemohly sednout. Mohly. Družba navázána. Teplo nám dovolí povečeřet a dát si pivo ,,Zagorka“  venku s výhledem na rozsvícené město.

Ujeto 586km

[Not a valid template]

 

Sobota 8.9.2012

Ráno vstáváme v půl sedmé a přemýšlíme, zda to není na domácí moc brzy. Není. Platíme 20E, použijeme včera naučené slovo: blagodarja, a jedeme dál, směrem na Varnu. Rovina, široširé lány, na rovné silnici nikoho nepotkáváme, a opět unikají myšlenky. Odbočujeme na Šumen a široširé lány se změnily na monumentální příjezd k městu. Širokánská silnice, obří nápis, desítky vlajek, monumentální památník na kopci…. uf, připadám si jak ve starém sovětském filmu. 

Vše je ohromné, jen končí veškeré značení. Takže nevíme kam, ale jedeme. Opět po široké. Jo jo, to vypadá na hlavní výpadovku na Burgas. Za chvíli to tak už nevypadá. Silnice se zužuje, asfalt se trhá, pak dokonce mizí a my končíme u nějaké fabriky. Točíme, ptáme se kudy kam, městem trochu bloudíme a konečně jsme asi na tom výjezdu, na kterém jsme být měli. Ještě se pro jistotu zajedeme zeptat na benzínku. Ano, prý jedeme konečně dobře. Při odjezdu z benzínky jsme se poprvé setkali s reakcí bulharských psů na motorky. Kam se hrabe RUP! Bulhaři! To jsou drsoni! Po Pepovi šli drsně a po mně promyšleně. Nějak si mě nadběhli a ani nevím, jak se mi podařilo mezi nimi prokličkovat a ujet. Safra. Jsem se dokonce opotila.

 Bez pokousání jsme na sedmdesát trojce a míříme k Černému moři. Že vlastně jedeme k Jadranu do Chorvatska? No a co?! Tudy taky vede cesta. Cesta poněkud horší, než ona hlavní na Varnu. Chvilkami horší víc než dost. Místy to vypadá, že tu asfalt uplácali lopatami zrovna včera a místy, že to uplácání bylo už hodně dávno. Nejhorší okamžiky jsem prožila na kousíčkách asfaltu hlaďounkém, vonícím novotou. Tady se bojím, že vlítneme na makadamové staveniště.  A rovina je dávno za námi. Čekám, co bude za další zatáčkou. Opět si naklepáváme zadky, doufáme, že bude líp a dost žasneme nad všudypřítomnými cedulemi:,,b(N)heta“ . Prostě bez viněty v Bulharsku neprojedete ani na staveništi. Tedy na motorce to neplatí. Tam viněty netřeba.

 Po dlouhé cestě zemí nikoho vjíždíme do vesničky Veselinovo. Vítají nás oslí povozy a baráčky polorozpadlé jako v Rumunsku. Jen oproti rumunské barevnosti,tady vládne jednolitá šeď. Ač sobotní ráno, tak je před místní putykou narváno. Štamgasti ve vytahaných teplákách se za námi nevěřícně otáčí. Pokračujeme opět rozbitou cestou bez billboardů a provozu a za Prilepem opravdu najíždíme na dlouho tušené staveniště. Chvíli makadam, chvíli prach, chvíli nový asfalt. Prostě dovolená na východě. Po výjezdu z lesů a zatáček se dlouhou rovinou blížíme ke Karnobatu. Už nám docela otrnulo, tak to trochu rozjíždíme  a občas musíme dost na brzdy, aby nás nepohltila nějaká ta silniční past.

Na hlavní stavíme na benzínce pojíst, popít a zjistit, že psi v Šumenu asi nebyli výjimkou. Hm, v Bulharsku bude asi veselo. Opět nepokousáni jedeme dál. Z Karnobatu do Burgasu vede hlavní, nerozbitá, tudíž trochu nudná silnice s billboardy a hustým provozem. Dokonce se ukazují cedule v latince.

Pohled na Burgas a Černé moře za ním mě zase donutí popleskat CéBéeFku po nádrži.  Burgas projíždíme bez problému a u Sozopolu hledáme kamp. Že jsme si vybrali úplně blbé místo? Že zrovna tady turismus bují a zabíjí bulharskou kulturu?  Náš problém, ne?! A dobře nám tak! Až do teď jsme se setkávali s příjemnými lidmi. Teď a tady je vše jinak. V prvním kampu nikde nikdo, kdo by se s námi chtěl bavit. V druhém velmi nepříjemná tlustá paní kouká skrz mně, když mi říká, že nemají žádné místo. Ve  třetím velmi nepříjemná hubená paní říká, že jo, že něco bude, ale až ve dvě a očividně doufá, že nás to odradí a odjedeme. Neodradilo. Je dvanáct, chceme si  odpočinout, vyráchat se v moři a nikam dál nechvátáme. Na ,,recepci“ což je velmi špinavá stavební buňka obklopená nějakými odpadky se domlouváme, že tedy ve dvě přijdeme a ubytujeme se. Hubená paní nespokojeně přikyvuje, cosi rozzlobeně říká nepříjemné tlusté paní rozvalené ve stínu buňky a nám říká, že Eura neberou, karty neberou, směnárna tu nikde není. Vstřícnost sama J . Nevadí. Jsme u moře, pivo tu mají a prostě u nich přespíme, ať chtějí, či ne.

 V kiosku u šplouchajících vln číšníkovi dost dlouho trvá, než si nás všimne. Poté přikývne, že ano, že Eura berou a po hóódně dlouhé době nám přinese pivo a zazu. Malá pržená ryba! To miluji! To musím mít! Až po konzumaci si vzpomenu na varovné hlasy, které nám radily: ,,hlavně v Bulharsku nejezte nic smaženého!, nechcete-li se pos..t!“.  Při placení musíme být trochu tvrdí. Jiný pingl, než který nám slíbil, že Eura berou nám tvrdí, že je neberou, že jsme tedy v háji, že nemáme na zaplacení, pak se pohádá s kolegou, pak nám tedy Eura vezme a dokonce vrátí Leva v normálním kursu. Očividně nerad, neřku-li nasrán.  A jde se do moře. Trochu mě překvapilo. Vůbec není zkalené a špinavé. Je nádherně čiré. Perfektní hravé vlnky si užívám. Pepa tvrdí, že jsou to nebezpečné vlny a mizí na břeh. Ale tam je nadšen. Nachází  hromadu nerozbitých velkých, nádherných mušlí. Rochňám se v moři a asi se trochu přiblble, šťastně usmívám.

Po druhé jdeme na ,,recepci“. Mezi odpadky je jen tlustá nepříjemná paní. Huláká za roh a přichází hubená nepříjemná paní. Štěkavě se baví a my vůbec nevíme, zda nás vnímají. Ani jedna se na nás za celou dobu nepodívá. Konečně, po další půl hodině,  přichází… a pozor!…usměvavá paní! Podívá se na nás, usmívá se a říká, že máme jít za ní. Nevypadá jako Bulharka. Spíš ji tipuji na dceru země turecké. Turkyně nám ukazuje chatku, která pamatuje časy dávno zašlé. Možná někdy hodně dávno mohla být hezká. Teď je odrazující. Oprýskaná, asi i polorozpadlá, mezi bodláky a vedle již dlouho nevysypaného koše na odpadky. Ale chceme jen přespat a trochu nasát atmosféru. Tak atmosféra, ta tu tedy dýchá. A v chatce… tak tam mi padá brada. Jak se mi do ní nechtělo, tak se mi v ní líbí. Čistě povlečené postele. Čistý, nový záchod, zrovna tak sprcha! Super! A to vše za 20 Leva! Aha! Tak asi pro tu láci se sem tak moc jezdí!

Dnešní odpoledne a večer tedy trávíme ve společnosti nepříjemných recepčních, pinglů, ale hodně příjemného moře a nakonec nacházíme i příjemnější hospodu s lepší obsluhou a dobrým jídlem. Takže fajn, Černé moře jsme viděli, zítra můžeme jet dál. Kam? Původní plán, zavítat alespoň na chvilku do Turecka rušíme. Při pohledu na mapu je jasný, že bychom si jen pro ten pocit, že jsme v Turecku projeli dvě velká města a nikam dál, kde to opravdu stojí za to, bychom se kvůli času nedostali. Mrzí mě to. Ale padlo kouzelné slůvko příště a tak se snažím věřit, že ještě nemáme motorkářské dny sečteny, a že se i do téhle země časem mrkneme. Za tři dny dám Pepovi za pravdu, že jsme udělali dobře.

Dnes ujeto jen 270km, chtěli jsme se ráchat v moři J

 

[Not a valid template]

 

Neděle 9.9.2012

DUC DUC DUC DUC… celou noc! Bulhaři se bavili! No není nad to sedat za řidítka nevyspalá. V 7,30 startujeme bez zábran. Když oni mohli dělat virvál do rána, my můžeme po ránu tůrovat motorky!

Průjezd ranním Burgasem je sobotně poklidný. Až do Karbonatu jedeme stejnou cestou jako včera. Jen vypadá úplně jinak. Včera trochu nudná, hlavní, zaprášená, vypadá v mladém sluníčku vycházejícím nám za zády podstatně líp. Veseleji, přívětivě.  Dál na Venec  není okolo silnice žádné stavení a žádný billboard neruší výhled do žluté stepi. Nemůžu se na tu krásně žlutou vynadívat. Když se sluníčko opírá do suché trávy, vítr ji nepatrně ohýbá, tak se step rozehrává v neskutečném množství odstínů té barvy. Ve Veneci jsme usoudili, že je čas na snídani a natankování. Jsme na hlavní. Jistě tu bude nějaká nadnárodní benzínka. Není. Hurá! Je tu benzínka taková malá, se starší paní a několika psy. Paní se rozpačitě usmívá, a očividně nerada nás nechá, abychom si natankovali sami. Vypadá, že je ji trapně, že za ni děláme její práci. Trochu se rozhlížím po malém krcálku a ptám se na kávu. Da, káva bude. Paní staví vodu na starý vařič, bere z poličky hrneček a cosi mi zalévá horkou vodou. Asi je to kafe. Je to dobré. O nějakých bagetách si můžeme nechat zdát, ale paní nám dává sušenky. Na otázku, co za ně, se zatváří odmítavě. Prý padarok! A zase úsměv. Díky němu zapomínáme na nepříjemné Bulharky ze včerejšího odpoledne. Posedáváme, baštíme padarok a kecáme se psy. Malé štěně fňuká, že by chtělo do kufru a jet s námi. Větší pes, hnědý nepopsatelný, se tváří nedůvěřivě, ale né zle. Při koukání do mapy si hlídám padarok. Člověk se furt učí.

Je na čase se posunout dál. Paní s úsměvem a snad i mírnou poklonou odnáší hrneček, mladší pes se dívá na naše oblíkání se směsicí naděje a zklamání a ten starší, tak ten se rádoby nenápadně zvedá, po očku nás pozoruje a připravuje se ke startu. Pepa odjíždí a pes jde po mně. Je to už asi pátý bulharský RUP a právě mě to přestalo bavit. Měním taktiku. Žádný rychlý start, žádné kličkování. Zastavím, dám nohu na zem, pes zmlkne a naoko odchází. Dám nohu na stupačku, pes začne podělávat. Tuhle hru si zahrajeme asi pětkrát. Poté se rozhodnu, že mu domluvím, že je to vlastně nuda a stejně se ho nikdo nebojí. Vysvětluji mu, jak zbytečné je jeho jednání a on asi češtině rozumí. Unuděně odchází a já odjíždím.

 Za Venec nás překvapuje směrovka na dálnici na Plovdiv. Září novotou a v mapě se o ní nedočítáme. Prostě ji prubneme. Počkáme a uvidíme. Nevím, kdy ji otevřeli, asi dnes ráno. Jedeme sami, místní o ní ještě asi neví. Okolo opět vládne teplá okrová. A v ní… stáda ovcí, krav a honáci se širokými klobouky na koních. Hej! Kde to jsme? Žlutá step, a za kovboji se tyčí bílé hory. Pořád je to Evropa? Na krajnici kvetou slunečnice a mně se tu líbí. Za Starou Zagorou idyla končí. Najíždíme na dálnici, o které místní i mapa už ví. Nevadí, do Plovdivu je to coby kamenem dohodil. Před Plovdivem stavíme na benzínce a píšeme si další GPS na kobercovku na nádrže. Menší, opět usměvavý pán, který je tu od toho, aby se zákazníci cítili dobře, se nám jde dívat přes rameno. Souhlasně mručí, takže se ho ptám, zda je naše trasa dobře zvolená a zda je na ni asfalt. Nadšeně kývá hlavou a mám dojem, že říká, že jsme si líp vybrat nemohli. Prý super cesta. Doufám, že tam někdy byl.

V Plovdivu, celkem nepřekvapivě chybí směrovka na Asenovgrad, či jiné místo naším směrem. A taktéž nepřekvapivě staví první taxikář, který vidí, že vypadáme ztraceně: ,,Jeďte na letiště, furt na letiště a tam se pak chytíte“, a zase ten úsměv. Jedeme na letiště, furt na letiště a tam se pak chytáme. Tak tohle bychom bez rady fakt hledali blbě.  A ještě nás taxikář ujišťuje, že je na naší trase luxusní asfalt. Tak ten by to snad mohl vědět.

Opruz z Plovdivu za Asenovgradem končí a začíná skvělá dovolenková. Po levé ruce divoká řeka, po pravé skály, do toho Bačkovski manistir a v Načeranski Bani trh. Trh všeho, hlavně místní keramiky. Né, že bych si něco chtěla vézt domů, ale i tak to se zájmem procházím. Od keramiky nás odláká vůně, která nám připomněla, že jsme od ranního padaroku ještě nejedli. Takže stylová hospůdka nad řekou, pečené kuře, luxusní salát s míchanými vajíčky… pohoda. Za vše platíme 14 Leva a odpočinutí, najedení jedeme dál. Pod vrcholem Rožeň (1410mn/m) měníme směr a najíždíme na žlutou, ze které jsem měla trochu strach. To už jsme v srdci pohoří Rodopi, hodně se ochlazuje a okolí dělá dojem opuštěného zimního lyžařského střediska. No dojem? Ono to tak asi je. V zimě tu musí být hafo sněhu a lyžařů. Míříme na Dospat, užíváme zatáčky, výhledy, občas stavíme na pokecání se psy, na fotku mešity, na pokoukání po okolí. Skalnaté hrubé okolí se nenápadně změnilo na měkké, příjemné, trochu šumavské. Jen mi tu chybí (vlastně nechybí) hotely. Místo nich tu je hodně malých políček, povozů, psů a ovcí. Staré babky a mladí rolníci se po nás otáčí a občas mávají. Zemědělský ráz pomalu ustupuje a nastupuje království kamene. Tady nejsou okolo cest nastavěny pytle s bramborami a cibulí, tady jsou okolo silnice palety s nalámaným kamenem. A mezi hromadami odpadu (srdce mi krvácí. Tenhle odpad tak mít doma), sem tam sedí kameník a roztlouká a roztlouká. Páni! Tuny a tuny placaté nádhery!

Už pěkných pár desítek kilometrů si kromě výhledů a zajímavého okolí užíváme i pěkné silnice. Zatáčky a asfalt fajn. Ale za Goce Delčev začíná silnice snů. Tak tohle jsem tedy nečekala. Mám-li chvilku čas na nadechnutí, tak se v duchu omlouvám pánovi obsluhovi z benzínky před Plovdivem. On vydával nadšené zvuky, když na mapě na tenhle úsek koukal. Zbytečně jsem mu nevěřila. Když mi na chvíli dovolí široká silnice s naprosto perfektním asfaltem nemyslet na další zatáčku, tak přemýšlím, jestli jsme někde po Evropě takovou silnici našli. Myslím, že ne. Myslím, že právě teď brousím gumy v těch nejkrásnějších zatáčkách, které jsem kdy projela. Ani nestavíme. Pěkných pár desítek kilometrů by nám to snad motorky ani nedovolily. A když už Pepa na nějakém kopci zastaví, tak ani jeden z nás nenachází pořádně slov. Tak o tomhle úseky se mi bude v zimě zdát. Mám chuť vrátit se do Ruse, vyhledat zubatého GéeSáka a říct mu, ať se vykašle na Fagaraš a jede se podívat sem. Tady by si ty gumy ubrousil.

Bylo by fajn si to celé dát ještě jednou, ale dnešní cíl bych chtěla vidět ještě za světla. Melnik a ,,Melnicke piramidi“ jsou jediným místem, kde byl plánovaný nocleh. Tady bych chtěla přespat. Třeba proto, že melnické víno je vyhlášené, že melnické sklepy jsou vykutané v ,,pyramidách“, že mám chuť v Melniku strávit večer. Příjezd do turistického místa je tak trochu neoznačený. Ale krásný. Náhorní planina se trhá, vznikají rokliny, útesy, trošku měsíční drsná krajina. A vjezd do samotného Melniku? Nestačím kroutit hlavou. Je mi jasné, že se musíme co nejrychleji ubytovat, aby nám nezašlo slunce. Stavíme u prvního penzionu, který se namane. Je na kraji náměstí a je volný. To nám tedy trochu trvá, než pochopíme. S tvrdou Bulharkou je těžká domluva. Snahu má, jen si musíme zvyknout, že na souhlas vrtí hlavou a na zápor kývá. Když se s tím smíříme, tak se v pohodě ubytujeme, vysprchujeme, dáme se štamgasty pivo a vydáme se do městečka. No městečka. Ona je to tak nějak větší vesnice. Vesnice obklopená pyramidami z pískovcových přírodních útvarů. Vzniká to nějakou  erozí  kdy část útvaru odolává a část eroduje, ale to je mi úplně fuk. Mně stačí, že to vypadá prostě úchvatně! Procházíme mezi zapadajícím sluncem osvětlenými štíty pyramid a nevíme kam koukat dřív. Když nám pyramidy ukradne večerní tma, tak se jdeme podívat, jak je to s tím vyhlášeným vínem. Jo, asi to tak bude. Před každým druhým baráčkem je vinný stánek. Kromě vína se tu snaží prodat i místní domácí marmeládu (fakt vypadá lákavě)  a pak spoustu upomínkových předmětů. Ve stáncích jsou magnety, pohledy, cokoliv, co vyjadřuje pyramidy a vůbec netuším, k čemu by to mohlo sloužit. A prodejci? Tak to je zajímavý. Prodejci na turistických místech bývají unudění, mrzutí. Tady se zdají nadšení a příjemní. A to samé hospodští. Vypadá to, že se Melnik rozhodl být turistickým místem teprve nedávno a že místní si onu nastávající slávu ještě užívají a vítají ji. Kam se vrtneme, tam se nás ptají odkud jsme a jestli se nám u nich líbí. Pravda, kromě nás tu žádné další turisty nepotkáváme. Takže není divu, že jsme na zítřek pozváni do nějaké rodiny na kafe. Jsem ráda, že jsme na tohle místo dorazili teď. Obávám se, že za deset let to bude o něčem úplně jiném. Těším se spát, na dnešek jsem moc nenaspala a oddychový den to zrovna nebyl.

Ještě proběhne diskuze kudy zítra. Už doma mi Pepa rázně říkal, ať vymyslím trasu, v níž určitě nebude Tirana. V té už jednou byl a rozhodně tam nejede znovu!!! Teď mu ukazuju, že bychom to mohli vzít na Rilski monastýr, dál na Pernik a Srbskem se blížit k domovskému Molunatu. Chvíli kouká na mapu, asi už se vidí u piva s Andrejkem a ptá se, zda by to nebylo Makedonií a Albánií blíž. Bylo, nechceme-li projet Kosovem, jen bychom museli projet Tiranu. To prý nevadí!!! Nevím, jestli slyším dobře!

Jo, a k večeři jsem měla miš-maš! Je to lečo, a skvělé J

 

Dnes ujeto 585km

 

[Not a valid template]

 

pondělí 10.9.2012

V noci ticho, klid, chladno, ke spaní jako stvořeno.  Nějak mi to nešlo. Hlavou mi jdou myšlenky. Uvědomuji si, že málo stavíme a tak nemám čas zapisovat myšlenky. A ty myšlenky mě v noci budí. Ale jsem lenivá vstát, dát je na papír a ony mě opět budí. A po ránu někam odplují a štve mě, že jich spousta unikne navždy.

V 7,30h místního času je ještě tma. Od včerejška se nic nezměnilo, dnes projedeme Tiranu J. Odjíždíme až v 8,30 směr Petrič. Staví nás cedule, že tudy cesta nevede. Pepa se rozhodl, že vede a ceduli objíždíme. Chjo, co nás čeká? Díkybohu měl někdo kompetentní rozum a cestu na staveniště zahradil kládami. Sláva! Neprojedeme. Otáčíme a někudy se na Petrič přeci jen dostáváme. Petrič na mne působí úplně jinak, než Bulharská města, se kterými jsme zatím měli tu čest . Je vysloveně moderní. Přehledné cedule, odchody se vším možným. Hodně nových skůtrů. Opravené baráky, zahrádky před nimi. Řekněte mi, že jsem na západ od našich hranic a já vám to uvěřím. Jen mne občas zarazí povoz, který sem asi trochu zabloudil. I když to vypadá, že ne. Že to tudy bere sebejistý rolník každý den. Na benzínce utrácíme za svačinu poslední Leva a zas další příjemný Bulhar se ptá odkud kam. Chválíme mu Bulharsko. Je potěšen a my vlastně taky. Zas jsem si uvědomila, že lidé jezdící třeba i léta někam k moři, nemají absolutně ánung o obyvatelích té dané země. I v Bulharsku jsme na protivce narazili jen u moře.

Bulharské hranice projíždíme s úsměvem a zamáváním, a na makedonských čekáme. Není tu na co koukat. Žádné slepice, kozy, psi…. nic zajímavého, jen celníci. Divná celnice. Předbíhají nás babky s nabušenými nákupními taškami, a když je na nás konečně řada, tak si dávají celníci na čas. Jsou první, kteří si vyžadují všechny doklady a ťukají si nás do počítače. Nakonec usuzují, že jejich zem naším vstupem neohrozíme a pouští nás dál. Pohled okolo silnice hranice ohromně změnila. Žádné široširé zažloutlé lány. Ale na rovině pěkně udržovaná malá políčka a vinice. Mezi kukuřicí, tabákem, paprikami a vím já ještě čím? postává tu potah, tu traktůrek. Na políčkách se maká a my si jedeme v klidu dál. Stavíme na první benzínce, netankujeme, ale vybalujeme svačinu a mapu. Rozhlížím se po psech. Marně, že by se v Makedonii nevyskytoval RUP? Přestávám být ostražitá, nehlídám svačinu a hrozně se leknu, když nám na stole přistane vychlazená velká lahev vody. Makedonec- hezký modrý oči se jen usměje, zamává a zmizí v benzínce. Páni, my mu neuděláme žádnou útratu a on do nás vodou. Sotva se z toho rozkoukám, tak u nás přibrzdí koňský potah s melouny. Melounář  velikosti Siskinky z něj seskočí, bere z vozu meloun a s úsměvem od ucha k uchu nám ho pokládá před nevěřící pohledy. A zas jen zamává, skočí na potah a jede si dál po svých. Asi k ostatním benzínkám, udivovat mototuristy. Nás tedy udivil pořádně. A taky zaskočil. Že tu tenhle obří meloun nesníme, je jasný, a že ho tu nenecháme taky. Kam s ním? Hezký Modrý Oči to vidí a spěchá na pomoc. S igelitkou. Tak to myslí dobře, ale že by nám to pomohlo, to asi ne. Můj kufr je dělaný úplně přesně podle melounu, jsme teď a tady zjistili. Takže vše z kufru ven, nastrkat pod pavouka, napěchovat k Pepovi a meloun usadit do měkký postýlky z ručníků. Tak v téhle zemi, tak v té se mi líbí. Jsme tu sotva deset minut, máme litr a půl vody, meloun a Hezký Modrý Oči se může přetrhnout, aby nám pomohl. Takže poděkovat, společně se vyfotit, zamávat a s dobrým pocitem jet dál.

 Další cestu přes Strumicu, Kavadarci, Prilep projedeme bez zastavení. Občas Pepa v zatáčkách zapomene na meloun v motorce mojí a já jen doufám, že už nevezu melounový protlak. A k tomu ještě pořád chytám mapu, kterou mám strčenou za plexi. No prostě, cesta pěkná, ale zas tak si ji neužívám. Jen si stihnu všimnout, že jedeme skoro samými vinicemi. A přicházím na to, jak je to s povozy. S těmi jezdí melounáři, tabákáři, paprikáři….. ale vinaři jezdí na traktůrkách. Asi víno víc sype. Město Prilep je stylově prilepeno k horám a okolo je to samé políčko tabáku i se sušárnami. Před Bitolou mě překvapí obrovský slam přilepený na kopec. Doufám, že se ty tuny papundeklů, plechů, krabic nesesunou dolů dřív, než projedeme. V Bitole konečně stavíme. Můžu uklidit mapu, ale nechce se mi koukat do kufru, raději s ní zašprajclou vydržím až do Ohridu. Historickou Bitolu jsme prošli loni, tak stavíme jen na benzínce. Tankujeme, žádné dárky nedostáváme a dál jedeme po dost mizerný silnici přes Resen na Ohrid. A v Ohridu, bez zaváhání nacházíme penzion, kde jsme loni hodně lacino přenocovali. A je to tu zas, sotva slezeme z motorek, máme na stole kafe, panáky a lahev vody.

 Na meloun jen mrkneme, jestli je mu dobře, přesuneme ho do ledničky, slíbíme mu, že ho zbaštíme při první příležitosti, ale to teď není, teď se chystáme do města. Okouknout těch inzerovaných 365 kostelů, hradby, jezero a nakonec i nějakou tu hospodu. 364 kostely jsme vynechali a po procourání starým městem jsme si raději sedli nad jezero. V jedné hospodě byl turismem velmi znechucený pingl, téměř jsme se mu omluvili, že od něj něco chceme a šli jsme ke konkurenci s příjemnou, upovídanou hospodskou. V rámci jazykových schopností poklábosíme a nakonec u ní ještě koupíme víno domů. Během večera se z mešity ozývají modlící zvuky, ale rachot turismu je téměř přehluší.

Tak zaplatit 10Euro za ubytování a spát.

Dnes je za námi 338km.

 

Úterý 11.9.2012

V 7,10h konečně našeho času zapakujeme meloun a míříme k hranicím Albánie. Ty přejíždíme opět v pohodě a Albánie nás vítá úchvatným výhledem do údolí. Za první benzínkou obývanou opět po balkánsku psy, pár širokými zatáčkami do údolíčka vjedeme a v městečku Prrenjas sledujeme kromě provozu i hloučky klábosících lidí čekajících na dodávky, slepice, osly a binec, který v Makedonii, tak jako RUP, chyběl.

,,…. tam kde ční červený kamení… “mi zní v uších po cestě dál. Červené skály, červená široká řeka, červený prach na silnici. Skoro až do Elbasanu. Elbasanem opatrně, opět postávající lidi na silnici.

Na kruháči za Elbasanem čekám, kam to Pepa otočí. Zda rovně a fakt se vydá do chřtánu hlavního města Albánie, či doleva na Dures a tím na nudnou dálnici. Rovně! Hurá! Cestu mezi Elbasanem a Tiranou si pamatuju a těším se na ni. Mezi olivovým hájem a stánky s myčkami se vyšplháme do kopců. Tady nás čekají krásné výhledy a trochu divní pánové u pofiderní benzínky. Ten první, zamračený, velmi nerad kývne na to, že mu zaplatíme v Eurech. Ale chce je hned teď! Před načerpáním. Pokolikáté už se snažím na benzínce vysvětlit, že fakt nevím, kolik se nám tam vejde. Většinou to benzinobsluha pochopí a počká si. Kdo si počká, ten se dočká. Tenhle protivný benzinobsluha ne. Do Tirany vydržíme. Sedáme na motorky a z budky na spadnutí vychází druhý benzinobsluha. Kýve na Eura i na zaplacení po naplnění našich nádrží. Tankujeme a pánové se hádají mezi sebou. Ten první křičí a rozhazuje rukama, je poražen, ten druhý se asi cítí Evropanem a má navrch. Umí na kalkulačce!!! Takže za brblání prvního a s úsměvem druhého platíme a jedeme dál. Ještě že na týhle benzínce nebyli RUP! Tady bychom se asi pokousání nevyhnuli.

 Cesta na Tiranu se příjemně kroutí a nebýt jednoho osla za volantem bílého Mercedesu, který mě donutil hamstnout na brzdy a zařvat do přilby sprostý slovo,  tak by se dala parádně užít. Zvláštní je, že jiného osla jsme tu tentokrát na silnici nepotkali. Ani krávy, ovce…nic. Asi už je ze silnic odhánějí někam za ohrady. Měla bych být ráda, je to bezpečnější, ale nějak se mi po nich stýská.  Sjezd do Tirany je po trošku horším asfaltu a ve stopách rozlehlého požáru. A Tirana v pohodě! Jen jedinkrát nás GPS (anoano! Na hranicích usoudila, že jsme ve střední Evropě a chytla se) hodila do nějakého bloku s úzkými jednosměrkami, aby nás za chvilku zas vyplivla a poslala správně na Skoder. Projíždíme sice pomalu, ale jedeme! Kdeže je ta zabijácká zácpa kombinovaná s vražedným vedrem z loňska. Ač jedeme docela  bez problému, tak si stejně nechci Pepu nechat ujet. A teď mě to mrzí. Né, že by mi ujel, ale že jsem si nepočkala na luxusní fotku. V jednu chvíli předjíždíme mladého žida s jarmulkou a lokýnkami okolo obličeje na fichtlu. Jeho mlaďounký batůžek za ním sedí bokem a na prsou mu spí malinké novorozeně. Asi jedou z velkého nákupu. Fichtl je naložen. Pohled jak z exotické dovolené. Jedeme pomalu a tak si troufám rukou šátrat v kapse, vylovit foťák, zapnout, položit do klína a čekat, až nás dojedou. Přeci jen se kolonou proplétají většinou rychleji než my. Občas mám pocit, že je mám na mušce, snažím se připravit k focení, což je při proplétání se mezi auty jedoucími albánským způsobem docela adrenalin, ale nakonec mi to nevychází a vyjíždím z Tirani bez úlovku, což mě bude hodně, ale fakt hodně dlouho mrzet. Asi tam budeme muset zajet ještě jednou. 

 Kousek za městem stavíme na chvilku odpočinku. V trochu ušmudlaném kiosku dostáváme vodu, ale kafe ne. Pán nám říká proč, ale to je úplně zbytečné, neb mu nerozumíme ani ň. Trochu mě udivují zvídavé pohledy chlapíků posedávajících na plastových židličkách. Tady na hlavní, kousek od Tirani musí být na mototuristy přece zvyklí. Kdo ví, kam jsme to zapadli.

Domlouváme se tu, že odtud do Skoderu se nedá zabloudit a tak si občas prostě zastavím a sejdeme se před Skoderem. Zastavím jen na chvilinku, jen na vyfocení nábytkářských obchoďáků beze stěn a na masny. Masny mě tu loni zaujaly ještě víc, než zaprášený nábytek. Maso viselo na hácích ve stánkách beze stěn, jen pod pofiderní plachtou a někde i bez ní. Napsala bych, že bylo rejdištěm much, ale to jsem ze silnice neviděla, tak nemůžu tropit pomluvy. Letos si vše nafotím.

Dojíždíme do Skoderu spolu. Nezastavovala jsem. Nebylo proč. Nábytkářským obchoďákům přibyly od loňska skleněné stěny a masny zmizely. Je to jako s tím dobytkem v kopcích. Měla bych být ráda, Albánie se dává do kupy…hm…Ksakru! Že jsem nestavěla na focení loni!

Ve Skoderu dochází k hádce. Pepa se do toho neplete, je to jen mezi mnou a GPS. Ona chce na sever, já na jih! Ona tvrdí, že musíme horem a já vím, že ví prd! Že tam nahoře, nad jezerem je enduro, prach, špína, náklaďáky a dole, pod jezerem úzká silnička s krásným asfaltem vrtící se mezi vesničkami, políčky, vesničany, osly naloženými kukuřicí…. Jedeme dolů! Pepa má snahu věřit tý ukecaný mrše, že ho k Andrejkovi dovede dřív než já! No jo, no. Třicet let manželství, co by jeden chtěl. Docela překvapivě vyhrávám, přejíždíme nový most a míříme po fakt krásný silničce na Muriqan. A v Muriqanu stavíme opět pospolu. Ani tady mě nic nedonutilo na fotozastávku. Vesničky, políčka… jó, tak to by tu bylo. Ale ani jeden naložený osel. Vlastně žádný osel. Tam, kde byli přede dvěma lety přivázáni, aby čekali na své páníčky, posedávající před nálevnami, stojí nové skůtry.  A místo oněch náleven…. Moderní krámy. Civilizace velebnosti!

Na hranicích nás opět nahání na cestu pro pěší, ťukají si nás do počítače a po pár minutách přejí pěknou cestu na černohorských silnicích. Pepa bere za plyn. Už cítí Andrejovo pivo! Přeci jen přizpůsobujeme jízdu trochu úzký silnici přes Vladimir a nad Barem stavíme v hospůdce s výhledem na Jadran. No jo, k Jadranu vlastně míříme už od oné prašné rakouské cesty. Hospodský tu nikoho jiného nemá a má kecavou. Ptá se odkud kam. Vyptává se, cože jsme po cestě zažili a já si připadám skoro doma. Po dobrém jídle se rozloučíme a jedeme tedy konečně za tím naším Andrejkem. Pepovi se zvedá nálada každým kilometrem. Magistrála z Baru ke kotorskému trajektu je frekventovaná a já si zpívám do přilby, abych neusnula. Při mým zpěvu mi to fakt nehrozí. Za trajekt zaplatíme po dvou éčkách, za Herceg Novi Pepu předjíždím, abych nás po paměti navedla na menší a  rychlejší přechod ve Vitaljina a i mne už chytá chuť na pivo, které je na dosah. Ani celník nezdržuje. Přestane na chvilku luštit křížovku, nasadí čepici, koukne do pasů, zabručí pozdrav a pošle nás dál. Tak tady se Pepa fakt utrhl. Letím za ním…. a za chvíli doletím. Stojím a koukám na vzdalující se, poskakující  eFJéRu. Trochu rozbitá, pokroucená silnička s romantickým výhledem na Prevlaku se přes zimu změnila na hlubokou stavbu obří dálnice. No co to je? Co tudy má jezdit? Tudy, kde lišky dávají dobrou noc a celníci hrají karty, nebo luští křížovky? Chytají mě trochu obavy. Park Prevlaka býval vojenským objektem. K čemu se to tu chystají? Zírám a nevím, zda nevěřit tý obří stavbě, či tomu, že se Pepa nezajímá o to, zda jedu za ním. EFJéRa  mizí kdesi hluboko za obzorem, aby se ještě ukázala  na protějším svahu a předvedla mi hrabání se blátem. Nakonec, za pěkných pár set metrů mizí bez zastavením za dalším obzorem nadobro.  V duchu si hážu korunou. Vyrazím do bláta, na makadam a budu riskovat, že po projetí pořádný části Evropy to položím 10km před cílem, nebo se otočím a dojedu na hlavní hranici, zajedu si nějakých dalších 10km a v pohodě dorazím k Andrejkovi.  Z rozjímání mě ruší řidič zablácené Vitary. Prý, zda mám problém a zda nepotřebuju pomoct. Ptám se, jak daleko ono enduro trvá. Prý asi tak tři kilometry a prý je to dost blbý. Děkuju, točím, celníkovi říkám, že offroad a jedu na hlavní v pohodě k hranicím. Taky od loňska novinka. Pár desítek metrů před hranicí je semafor, aby se jim to tam nahoře nesulcovalo. Auta přede mnou projíždí, mně tam skáče červená. Čekám, a čekám trpělivě dál, i když vidím, že se to nahoře vyčistilo. Hm, důmyslný vynález. Celníci si mohou dopřát svačinku, aniž by na ně  turisti nevrle zírali. Při onom čekání mám čas na blbosti. Uvědomuju si, že jsem v cizí zemi s motorkou, která není psaná na mne, a že se může stát, že na hranicích pořádně skejsnu.  Sázím se sama se sebou, zda Pepa za prvé: projede onen offroad zpět, aby mě popřípadě vyzvedl někde z bláta. Za druhé: ví, že za ním nejedu, objede to a pojede mi na hranice naproti. Za třetí: prdí na mne, sedí u Andrejka na pivu. Léta zkušeností mi dávají odpověď.

Od hranic na mne celník mává, že se mám vykašlat na semafor a jet. Ráda. Až později mi dochází, že jsem tam nestála kvůli svačince, ale že mne to prostě nesepnulo. Celník si prohlíží doklady, neptá se, čí to je motorka a pouští mě do Chorvatska. A tady…. tady začíná stavba! NE! TO NE! Ksakru, co tu chtějí stavět? Vždyť tady je široká, skoro nová, naprosto dostačující silnice! Chorvati se zbláznili a čekají z jihu kolony čehosi.

Naštěstí jde jen o pár úseků šotoliny. Žádné rozbahněné rigoly, jako u Vitaljiny. Za pár kilometrů parkuju svoji skvělou CéBéeFku pod svatojánský chleba, zvedám hlavu a z terasy se na mne zubí Andrejko a Pepa. Pepa u druhého piva a rakije. Co dodat? Jsem ráda, že jsem sázku vyhrála.

Nejdřív ubytuju meloun do ledničky a přidám se k chlapům. Uculený  Andrejko spokojeně zabručí, že je svět v pořádku.  Asi se na něj dívám trochu nechápavě, což se mi nikdo nemůže divit po tom vjezdu do Chorvatska, a Andrejko se jen protáhne na židli a pomalu pronese, že jsme tady, a že když my jsme v Molunatu, tak je svět v pořádku. JE!

 

Ujeto 406 km.

 

[Not a valid template]

 

Středa 12.9.

je dnem, který se nemusí zapisovat. Likvidujeme makedonský meloun, potkáváme se s párem z Černé v Pošumaví, se kterým jsme se seznámili už loni, trochu couráme a posedáváme před krámkem. Paní vedoucí nás vítá, jako staré známé a ptá se, jak dlouho sem jezdíme. Což mě donutilo zapřemýšlet a samotnou mě udivila odpověď. 10 let. Fakt sem jezdíme už 10 let.

Večer sledujeme společně s Andrejkem televizní noviny a vcelku jsem chápala jeho zachmuřenou tvář. Jeho včerejší přesvědčení, že je svět v pořádku zakopali politici do pangejtů.

Nás víc zajímaly zprávy o počasí. Dnes jsme neseděli na motorkách a naše zadky začínají projevovat absťák. Zítra by to něco chtělo. Alespoň výlet do Njeguše pro pršut. Sice to znamená přejezd staveniště, ale lepší něco, nežli nic. Andrejko se mračí hůř, než při politických debatách a říká, že zítra rozhodně na motorkách nikam nepojedeme. Prý budeme tak akorát koukat z okna na to, co dovede počasí na břehu Jadranu. Už jsme tu něco zažili, tak mu věříme.

Ujeto 0km

 

Čtvrtek 13.9.2012

V noci nás budí bouřka a ráno Muf. Volá, že nám prší, že nám pršet bude a že se máme připravit na nejhorší. Prý konec světa přichází z Chorvatska. To možná jo, ale Molunat je tak trošičku ušetřen. I přes déšť se dá venku docela fungovat a courat. Sice v dešti, ale docela v teple. Kovově černé nebe, dost často roztržené blesky nad horami dává Andrejkovi za pravdu. Dneska to na motorky není. Při okounění u moře myslím na další Andrejkova slova: ,,Jadran vypadá nevině, bezpečně, ale je to jednou moře a je třeba z něj mít respekt.“ Tak to tedy mám. Zírám na vlny, které moři dopřávají. Krmí ho vším, co zůstalo v dosahu. A dosah mají opravdu děsivý.  Ve skalnaté zátoce sedím na skalách jak přibita a uvědomuju si tu neskutečnou energii přírody. Jo, ta až se jednou naštve, tak jsme všichni tááákhle malinkatí.

Při večerním sledování novin zase nechápu. Dneska prý nefungoval soud. Všechny dnešní kauzy jsou odloženy. Když takhle fouká vítr, tak soud nepracuje, vítr prý není dobrý na psychiku. Není! To já vím! Taky mě dokáže pořádně rozhodit.  Celé zprávy jsou ve znamení počasí. Střídají se děsivé záběry rozběsněných vln na Jadranské magistrále se sněhovými vánicemi ve vnitrozemí . Teď přichází ten okamžik, kdy mi Pepa říká, že jen díky němu jsme v bezpečí, teple a suchu. Být po mém, protáhli bychom si cestu sem Tureckem a kdo ví, kde bychom se teď a v jakých podmínkách potáceli. Ano, dávám mu za pravdu.

Ujeto 0km.

 

Pátek 14.9.2012

Budík dělá virvál v 5,55h. Není to na dovolený blbost? Není. Máme dovolenou a musíme si ji užít, takže žádný válení, vyskočit a užívat. Včera nám v televizi říkali, že si na motorky zas nesedneme. Ale už dva dny jsme nevytáhli paty z Molunatu a být dva dovolenkové dny na jednom místě je hotový masochismus, i když je to místo tak nádherné. Dnes vyzkoušíme úplně jiný dovolenkový zážitek. V 6,20h odjíždí z Molunatu do Dubrovníku autobus, který po cestě nabírá pracující, školáky a jednu turistku. Ona turistka s kufrem, jeden starší pán a dva študáci nastupují s námi v Molunatu. Na pár dalších zastávkách se autobus pomalu ale jistě plní. Babky, jedoucí nejspíš nakupovat, klábosí, študáci, ještě povětšinou spící poslouchají cosi ze sluchátek, všichni se zdraví a posléze i mačkají. Autobus je nadupaný. Turistka se tím mumrajem vymotává v Čilipi a určitě se těší do letadla, které turistům nabízí větší komfort, než vesnický autobus. Řidič se vykecává do mobilu, předjíždí, tam kde fakt dopředu nevidí a já přemýšlím, zda bychom nebyli na motorkách ve větším bezpečí. I přes ten déšť a vítr.

V Dubrovníku se postupně autobus vylidňuje, jen mi sedíme až na konečnou. A tam se nás řidič ptá, kamže to vlastně chceme. Při odpovědi, že do Stareho gradu, se autobusák chytá za hlavu a cosi chorvatsky říká. Asi, že jsme blbí, tak moc dobře chorvatsky neumíme, abychom mu tohle rozuměli. Prý jsme měli dávno vystoupit. Nakonec nám radí, kam máme jít na ,,městskou“, kde si máme koupit lístky a v kolik a odkud odjíždí odpoledne zpět do Molunatu.

Narvaný městský autobus nás vyplivnul na mokré dlažbě kousek před branou do starého města.  Lidé kolem nás neturisticky chvátají. Nejsou tu turisti, na ty je brzo, jsme tu společně s lidmi, kteří otevírají krámky, hospody, úřady a na davy turistů se teprve chystají.  Znáte ten pocit, když chvátáte do práce, děsně se vám nechce, už si představujete ty jobovky, které vás tam čekají a nějací děsivě pomalí turisti se vám pletou do cesty. Mračíte se na ně? No, tak přesně takhle se na nás mračili dubrovničtí.

 Po čase přeci jen zaujali svá místa, nasadili profesionální úsměvy a mile čekali na to turistické nadělení, které se sem žene. Kupujeme si za 70KN vstup na hradby a dobře děláme. Mírný déšť lidi odrazuje a tak se tu procházíme téměř sami. A přitom je tu tak krásně. Není zima a dubrovnické střechy, kostely, ulice jsou deštěm vymalovány ve zvláštních barvách s leskem.

 Kromě hradeb prolezeme i muzea. Nejvíc se mi líbí námořní plné maket lodí, starých plánů, map, dalekohledů, kufrů…. A nejvíc mě zklamalo etnografické. Na procházce po vesnicích je k vidění oněch památek mnohem víc, a ještě k tomu v reálu.

 Na každém kroku nás provází pohled jakéhosi děsně silného Mikuláše. Že je děsně silný je jasný z toho, že na každém obrazu, či soše, a že jich tu je požehnaně, drží ve své levé ruce celý Dubrovník. Zjišťujeme, že nejde o Mikuláše (jak všechny ty svatý rozeznat, když mají všichni podobný hábity), ale o Svatého Vlahu nebo-li po našem Sv.Blažeje. A tenhle Sv.Vlaha, který je už pěkných pár století vzýván při nemocech krku a zubů zachránil roku 972 Dubrovník před pirátským nájezdem Benátčanů. Né, že by se jim hrdinně postavil, on v Dubrovníku vůbec nebyl, ale zjevil se ve snu jednomu dubrovnickému knězi a ten ztropil humbuk, dubrovnické zmobilizoval, Benátčané se lekli a z útoku nebylo nic. A ze Sv. Vlahy se stal patron a ochránce města dodnes. Každého 3.února se dubrovnické centrum zaplní slavícími vysokými hodnostáři a prostým lidem. U nás byl tento světec i ochráncem před bouří a větrem, čemuž bych věřila, víc než dost. Když vidím to boží dopuštění po celém Chorvatsku, tak se mi zdá jako dar z nebes, že se tu procházíme za tepla, v mírném, skoro až příjemném  poprchávání.

Na moři to asi vypadá jinak. Nápad, že bychom jeli zpět lodí, je nesmyslný. Dnes na moře nic nevyráží. Ano ano! Je třeba mít z moře respekt. Souhlasím.

 Ani si neuvědomuju, kdy nás Pes adoptoval. Zda ještě za branami Starého města, či až po cestě. Prostě s námi šel. Cesta z centra na nádraží vedla dost frekventovanou částí města a občas jsem měla o Psa strach. Při každém přecházení silnice se na nás Pes zvídavě díval a čekal na povel. A usmíval se. Fakt! Ten Pes se smál. V jednu chvíli jsme zadoufali, že nás konečně opustil. Seběhl kamsi dolů, pod most. Chtěla jsem mu zamávat na rozloučenou a podívala se za ním. Tam dole našel nasypanou hrst granulí. Pomalu, nehltavě ji zdolal, aniž by si všiml dvou koček baštící své granule opodál. Trochu jsme přidali, abychom Psovi unikli, ale zbytečně. Za chvíli nás doběhl, šťastně zavrtěl ocasem a šel s námi dál. Páni, co s ním budeme dělat? Vezmou nám ho do autobusu? Vejde se mi do kufru místo melounu? Co na něj doma řeknou naše čubičky?

Psa necháváme bezradně postávat v parčíku a jdeme do přístavní restaurace. Né přístavní jako dobové s atmosférou. Ale přístavní v tom pravém slova smyslu. Tak nějak jako u nás nádražní. Holé zdi bez zbytečných lapačů prachu, vixlajvantové ubrusy na rozviklaných stolech, rychlá obsluha, ceny mírné, lidé s kufry, mávající, loučící se, vítající se, pánové v kvádrech ťukající něco do svých noťasů a všichni čekající na svůj vlak. Tedy vlastně loď. Náš Pes nás konečně vyměnil za krásnou psí holčičku a až mě skoro mrzelo, že nám při nastupování do autobusu nemává. Za to nás pozdravil pán z Molunatu.

Postupně nastupují klábosící babky s plnými taškami a rozřehtaní studenti. Ač jsou to ti samí jako ráno, vypadají úplně jinak. Je pátek, začíná jim víkend.

Do Molunatu nás dorazilo jen pět, všichni jsme se pozdravili a šli po svých. Pepa, unaven kulturou, zalehnout, já, nakoupit do krámku povinné dárky. Bez ,,šipakové“ a ajvaru domů nemůžeme. Mám to jen pár set metrů, ale ten liják, který sem konečně dorazil, by mě zmáčel i na pár centimetrech. Dělníci, chodící pravidelně k Andrejkovi na obědy staví a nabízí mi svezení, ať prý nemoknu. S díky odmítám, už jsem stejně durch.

 Andrejko pojal dnešní večer rozlučkově. Na večeři nás zve, přináší lahev pelinkovače a snaží se nás přemluvit, ať zítra nikam nejezdíme. Prognóza je furt dost mizerná. Prý u něj máme zůstat gratis, než se počasí umoudří. Už takhle jsme tu dýl, než jsme chtěli, zítra prostě vyrazíme a uvidíme, jak to půjde.

Dneska by to tedy nešlo, říká Honza s Luckou, kteří dorazili za tmy a za hřmění hromů. Prý kroupy, liják, vichr, chvílemi černočerná clona. Cesta děs a hrůza. Věřím jim, Lucka má ještě teď vyděšené oči. Dálnice okolo Zadaru prý byla zavřená i pro auta. A ještě jednu zprávu vezou. Prý si máme dát pelinkovače co hrdlo ráčí, neb v Čechách si nedáme vůbec nic. Na alkohol umírají lidé a je prohibice. Vážně uvažujeme, že přivítáme Andrejkovo pozvání na gratis ubytování. Co doma?

 

Dnes ujeto 90 km autobusem.

 

Sobota 15.9.2012

,,To se nedá, spíme dál“ říká Pepa do rachotu hromů, a tak budík v 6,°°h zamáčknu a snažím se spát dál. V půl devátý to vypadá podstatně líp. Pakujeme a loučíme se trochu pomalu, přeci jen nějaký respekt z počasí na pobřeží mám. Nějak se mi do toho opravdu nechce. A přemlouvající Andrejko mi na klidu nepřidává. V 10,°°h konečně vyrážíme. Jen si stihnu uvědomit, že to jde asi fakt k lepšímu. Do moře by se ještě vlézt nedalo, ale už nevypadá tak krvelačně, jako v předchozích dnech. Třeba si do něj Honza s Luckou už budou moct odpoledne troufnout. Nutím se nezávidět, nastartovat a vyjet. Silnička na Čilipi je mokrá, plná štěrku, bordelu ze skal a stromů. Ale hlavní je v pohodě. Tak třeba to půjde. A jde. Jede se parádně. Stavíme u Neretvy zaplnit prázdné místo po melounu fíky a nějakým tím šnapsem. Ten se tu kupuje trochu na černo, ale očividně nevypadáme jako kontroloři, takže se u stánku s postarší trhovkyní nakonec nějaký najde. Na Jadranský magistrále je volno, jelo by se bezvadně, jen mě ruší cedule se zákazem vjezdu motorek, autobusů a náklaďáků. Kvůli větru. Závora ale přes silnici není a vítr je takový normální, na který jsme tu zvyklí. Doufám, že cedule jen ještě nestačili od včerejška sundat, a že nevlítneme do nějaký kalamity. Můj neklid mě mrzí. Nebýt zbytečného strachu, tak bych si tenhle den za řidítky užila. Jelo se fakt skvěle.

V 17,30 přijíždíme do Selců a bez problému se ubytováváme. Domlouváme pokoj i pro Mufa, kterému se po nás stýská, tak nám jede naproti. Dorazil v 19,00h celý utržený ze řetězu . Takhle nějak si představuju alkoholchtivé Skandinávce vyrážející ze svých zemí, spoutaných prohibicí, na moře. Prý jdeme pít, a budeme pít, protože u nás to nejde. Argument, že si ráno sedáme za řidítka, hází na zem a šlape po něm. Prý budeme vyrážet podle něho a teď budeme podle něho pít! A ještě dodává, že jsme hrozní a že s námi není žádná sranda. Jsou mi to věci, co ta prohibice s normálním člověkem udělá. Nic to nemění na tom, že byl celý večer moc příjemný.

 

Dnes ujeto 596 km

 

Neděle 16.9.2012

 

V noci fouká. Ksakru! To tu znám. Za chvíli začnou lítat popelnice, palmy a motorky. Ba ne, fouká, ale není to zabijácký vítr, je to jen takový normální od moře. Muf je v motohadrech, v 7,°°h připraven u motorky. Čímž nás trochu překvapil, ale nezaskočil.

A pak prostě jedeme. Rijeka, Rupa, Ilijska Bistrica, Kněžak, Postojna…. prostě známou cestou po paměti. V Postojne to luxusní cestou bereme na Žiri a Škofju Loku. To je moc krásný městečko a mám chuť si ho projít, ale ne, jedeme dál. Tak alespoň na benzínce na záchod. To prý můžu. No, můžu, ale nevím jak. U dveří je zvonek, prý mám zazvonit. Ještě nikdy jsem na záchod nezvonila a teď mi to připadá děsně směšný. Chlapi nechápou, čemu se chechtám. Nakonec zazvoním, do mluvítka česky řeknu, že potřebuju čůrat, nějaký ženský hlas mi něco řekne slovinsky a se zabzučením mi odblokuje dveře.  Jeden se furt učí.

 Do Rakouska vjíždíme okolo Kokry krásným přechodem Jezersko a uháníme po dvaaosmdesátce a posléze po Dvaadevadesátce dál. Stočtrnáctka v Triebnu je prý zavřená, asi taky kalamita, tak míříme za Neumarketem na Murau a dáváme si ještě jeden pas. Solkpass. Parádní tečka na konci dovolené. Na rozbitou silničku se tlačí sněhové jazyky ze skal. Místy se bojím, že to bude namrzat, ale zbytečně. Je parádně. Poslední dovolenkové kilometry si s chutí užívám. Nahoře se domlouváme, že se někde dál najíme. Kousek pod vrcholem Muf staví a tázavě se na mne dívá. Vrtím hlavou, že ne, že nebudu zdržovat focením  brouzdajících se krav v potoce, seníků v malebných stráních a až když se Muf opět rozjíždí, tak si všimnu hospody. Ksakru! Muf chtěl zajít do rustikální krčmy! Do háje! Mohli jsme se skvěle najíst a ještě jsem mohla vyplácat hafo kýčovitých snímků. Takže díky mně jíme v takové normální putyce na hlavní, kde mě k vytažení foťáku neláká vůbec nic.

Do Habří vjíždíme chvilku před policajtama. Prý jsou tu denně několikrát a kontrolují, zda se tu nechlastá. Počkáme až odjedou, vytáhneme z kufru šnaps od Neretvy a vyprávíme sousedům zážitky z cest.

 

Dnes ujeto 654km

 

[Not a valid template]

 

Celkem ujeto 4553km.

Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Makedonie, Albánie, Černá Hora, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko

S počasím veliká klika. Po cestě parádní. Bouřky a kalamita v okamžiku, když jsme měli možnost střechy nad hlavou.

 

Barča