,,Podzimní hrátky se mají odehrávat pod zářivě zbarveným listím, podzimním romantickým sluncem, pavučinami babího léta, podzimními paprsky hřejivého slunce“….  takhle nějak jsem trochu s povzdechem psala loni, že by měly Podzimní hrátky vypadat. Tak letos mě tam ze shora vyslyšeli a přesně takhle se sobota 21.10.2012 předvedla.

A zrovna tak bylo už v pátek, kdy se nás v Lipové u Šluknova pár sešlo, abychom naplánovali, prošli trasu a připravili stanoviště.  Letos nám šla příprava vcelku od ruky, neb se nás sešlo dost. A to potěší.

V sobotu šlo vše tak hladce podle plánu, až se to zdálo neuvěřitelné.

 V deset hodin vyrážela první skupina dětí, a po dalších čtvrthodinách další tři. Na startu se každá skupina dozvěděla, že ji oranžové trasování povede pěknou cestou a místy děti zavede k plnění nějakých úkolů. Že dětem každý splněný úkol přinese jedno slovo – indicii (Číčovi iniciálu  ), kterou budou na konci cesty potřebovat.

A jde se na to! Vycházíme z Lipové západním směrem. Krásná, lipová alej nás vyvádí za obec a tím k prvnímu úkolu. ,,Malej“ Vašek Hok dává, s potutelným úsměvem, dětem žebřík, říká jim, ať do něj vlezou a své slovo si hledají. Že tu prostě někde je. A tak tady, na remízku s křížkem pod dohledem letitých lip, teď chodí několikanožka, potácí se, občas padá a hlavně se řehtá. Nenápadně a neúspěšně se po ,,slovu“ dívám. Proto ta potutelnost ve Vaškových očích. Vašek na ,,slovu“ sedí a dětem neustále opakuje, ať hledají, že už jsou blízko. Vysloveně si je vychutnává. A už se těší, jak si je vychutná později. Je na prvním stanovišti, tak se spolu s bráchou z druhého stanoviště vrátí po odchodu poslední skupiny do startu/cíle a tam …. no, to až pak. Teď konečně nechá kartičku se,,slovem“ najít. Jen je tam ještě malý zádrhel. Slov je na kartičce víc. Děti musí najít to správné, to které se mezi ostatní nehodí, je jejich indicií: KYJ

Příští stanoviště dětem nevydá indicii, ale něco lepšího. Pomocí buzoly a Matese si děti nachází svačinu a řízky likvidují v romantickém prostředí Vlčích pramenů.

Maya si na svém stanovišti moc podzimního slunce neužívá. Rozhodila pár klíčů v ponurém koutu lesa u trochu děsivého a tím nádherného jezírka. Chtěla dětem předat své ,,slovo“, ale to bylo uzamčeno ve skřínce, od níž tu někde leží klíč. Najít ten správný, odemknout a zjistit, že ono slovo je: OHEŇ se podařilo všem skupinám.

Zdálky slyším, že se blížím k dalšímu stanovišti. Děti se chechtají a tety snad ještě víc. Hokovic Terezka rozhodila okolo stromu kartičky s kimovkou. A teď, spolu s tetami brání dětem v jejich uloupení.  Ani jsem nečekala, jaká to bude sranda. Děti promýšlí taktiku a Martin Šulík překonává rekord ve sprintu.  Všechny lístečky neulovily, ale ty, které si jim získat podařilo, prozradily indicii: SBĚRAČI PLODU. Ani se mi z tohohle stanoviště nechce, ale musím předběhnout ještě první skupinu, a ta to pojala nějak soutěživě. Dle zpráv jsou daleko přede mnou.

Oranžová cesta se už dávno stočila k severu a teď nás vede dokonce na východ. Vypadá to, že už se pomalu vracíme, ale opravdu pomalu, ještě nás toho čeká… Teď přejít silnici vedoucí na Lobendavu a vnořit se do dalšího lesa. Těsně před silnicí je jeden oranžový fáborek zručně narafičen směrem do takové trochu smradlavé louže.  Kri-kri tam při trasování balancovala a riskovala brodění vcelku zbytečně. Žádná skupina se do slepé uličky zavést nenechala.

Za silnicí sedí na pařezu strejda Pepa a čeká. Čeká, až k němu dorazí druhá skupina, rozeběhne se po lese, najde mnoho slovy nadívaných žloutků z ,,kindrvajíček“ a zjistí, které slovo je přítomno hned dvakrát. Bude to MAMUT a dětem by už mělo svítat. Nečekám na ně, chvátám dál, první skupina je prý dávno pryč.

 Medvědice, která má stanoviště ,,tam kde Barča při trasování spadla na zadek“ (no to zas bylo radosti, no! Prostě je všude bahna …), natáhla nitě okolo stromů a vytvořila krásnou skákací dráhu. Tu děti štafetově proběhnou, seberou postupně obří, látkové puzzle, přečtou si na něm: PAZOUREK, opět puzzle vrátí a jdou dál. Kolem fáborku na muchomůrce. Cestou, lesem, mechem…..

….a k toaleťákům. Malej Medvěd tu má zásobu, kdyby něco. A každý toaleťák skrývá papírek. Až kdesi u středové ruličky a jen jeden je popsaný slovem. Je třeba toaleťáky rozmotat, najít papírek, přečíst: KOŽEŠINY a zase zamotat, aby to následující skupina neměla snadné. Jen čtvrtá měla úlevu, nemusela zamotávat, protože se zdržovali sundáváním fáborků. NE! Prý si nepřejí úlevy a zamotají!

Tak tady jsem konečně dohonila první skupinu. Prý hrozně pospíchají, aby byli první J! Trošku jsem udýchanou tetu zklidnila, zpomalila a sama přichvátla. Po cestě dolů, tam jsem prohodila pár slov s čekajícím Marianem na stanovišti s ,,mobily“, o kus dál jsem narafičila šifru (JESKYNĚ), o které tety a strejdové věděli, na posed a už mi mezi stromy prosvítala voda Zámeckého rybníka, slibující konečně cíl.

A v cíli MalýVašekHok v děsné masce na stromě, připravený z onoho stromu spouštět poklad. Jen si ho ještě musí děti zasloužit. Jak? Přeci uhodnout výherní slovo, které by měly zjistit z indicií. A pěkně si stoupnout na správná písmena z abecedy , kterou tu už na zem položila kri-kri.

A už mi první skupina šlape na paty! Přesně na čas. Vše v cíli je připraveno. Kri-kri děti přivítá a zeptá se, zda uhádly ,,slovo“ . Tak na to si počkám. Pavel křičí: ,,Starověk“ a děsně se zlobí, že ho nikdo nebere vážně. Ostatní děti ví  o co jde, jen neví, jaká by měla být přesná formulace. Nakonec se shodují na ,,PRAVĚKu“, větší berou menší na záda, balancují na těch správných písmenech a hóódně nahlas výherní slovo křičí. Tázavě zírají na Netvora střežícího poklad. Ten si svoji chvilku užívá, chrochtá, mručí, děti napíná a nakonec hodně nerad poklad spouští ze stromu dolů. VÝHRA!!!

 Jen tak tak, aby si ho děti stihly rozebrat, abychom rychle do vaku dali poklad pro druhou skupinu, vytáhli na strom a je tu další skupina. Druhá i třetí uhádla taky bez problému, a celý scénář s napínajícím Netvorem se opakoval. A u čtvrté dostal Netvor volnou ruku, mohl si je tu potrápit, jak dlouho chtěl. A on chtěl. Kde se to v tom MalýmVaškoviHokovi bere? Po kom ten kluk je?

 Děti, které už kolem něj prošly, se rozprchly na střelnici. Tady připravili Richard s Medvědem, ficcusem a Matesem několik střeleckých míst. Nejvíc se mi líbilo na tom ficcusovo, lučištnickém. A když mi sem přinesl Martin Šulík do černa upečený výborný buřtík, mé nadšení neznalo mezí.

Čtvrtá skupina vyklouzla i s pokladem Netvorovi ze spárů, všechny šípy i náboje jsou vystříleny, body sečteny, oheň hoří, sluníčko hřeje a září do zlatých stromů, děti opékají buřty sobě i nám, vypráví, co a jak se jim líbilo, prohlíží poklad, klábosí, smějí se ….. zas jeden z těch okamžiků, kdy by se měl zastavit čas.

 Nezastavil, jdeme na barák, abychom v tělocvičně připravili hromady oblečení, hraček, knížek…. věcí  děsně důležitých i těch nedůležitých. K prohrabávání a vybírání přistupují děti podle rodinných skupin. Pořadí si vystřílely na střelnici.

Po hlasitém a trochu hektickém prohrabávání je čas na zklidnění. To se odehrává v jídelně, za tónů koled, vůní vánočního cukroví a svitu svíček. Děti se opravdu zklidnily a na lístečky napsaly vzkazy Ježíškovi.

A co následuje? Jako vždy trochu dlouhé loučení a těšení, že Vánoce jsou téměř za dveřmi, tak zas brzy přijedeme. A těšíme se 

 Barča