Neděle 19.5.2013 ,,Chjo, tak je to tu zas! Zas na sebe panička souká ty divně smrdící hadry, přiblble se usmívá a vůbec si mě nevšímá! Proč si raději nevezme vodítko a nejdeme na procházku?“ čtu ve vyčítavých očích naší Sáry, provinile ji pohladím po zrzavý čupřině, soukám na sebe ty divně smrdící hadry a přiblble se usmívám. Bodejď by ne! Tento způsob jara zdá se mi poněkud nešťastný, na tachometrech motorek se stydí čísla, která tam jsou už víc jak půl roku a já se těším, že konečně vyjedeme! Vyjíždíme v 6,15h (Pepa na FJR1300 a já na CBF1000). Jedeme! Už jsem ani nevěřila, že na těch motorkách fakt jezdíme. Už jsem si začínala myslet, že všechny ty naše dovolené byly jen sen. JEDEME! Cíl je jasný. Jako každoročně v květnu. Chorvatsko. Tentokrát ostrov Cres, vesnička Martinščica. Trochu z nostalgie. Právě sem jsme jezdívali s dětmi, když se ještě zdálo nemožné, že budou jednou samostatně žijícími jednotkami. A protože je to zařízeno tak, že člověk zapomíná na: ,,mamí, co bude k jídlu? Mamí, něco mě kouslo! Mamí já mám hlad! Mamí, kde mám plavky? Mamí, koupíš mi zmrzlinu?, Mamí, pojď už!!!! “ tak máme na tohle místo jen ty nejkrásnější vzpomínky. Jarně přiblblý úsměv mám na tváři přilepený jen za Kaplici. Tam mi mlhou a zimou tuhne na rtech. Nevadí! Hlavně že jedeme, i když zamlženým plexi pořádně nevidím kam. Sotva vjedeme do Rakouska tak mlha mizí. Asi abych viděla, kam se zas prokousala dálnice. Jestli to takhle půjde dál, tak nám pohltí všechny krásný zatáčky, potvora! Vypláznu na ni jazyk a odbočuji na Pregarten a po 123 dál na Enns. Trochu to vypadá, že tuhle silnici postavili jen pro nás. Anebo všichni vyspávají bouřlivý sobotní večer. Před Ennsem nás hází objížďka na Steyer někam na vedlejší a v Steyeru si dokonce pomáháme GPSkou. A ta nás navádí do někam. Do nádherně parádního, dovolenkovýho někam. Zas ten přiblblej výraz v ksichtě. Vydržím se takhle šklebit přes Weyer a Admont až do Triebnu. Tady dáváme první zastávku na svačinku a záchod. Tak se vstupenkou na záchod jsem tedy ještě nikdy nešla. Až do teď. Kupuju si za 50 centů vstupenku a můžu jít čůrat. Skoro mě mrzelo, že jsem jim tu toho za ty prachy nenechala víc. Nad Triebenem nás čekají zatáčky na Hohentauern a poté náhorní planina se silničkou číslo 114. A na ní, kromě rozkvetlých luk a dřevěných seníků i závod veteránů. Sv.Johan je plný načančaných aut, nádherných motorek, lidí a mnozí nám i mávají. Odpovídám a doufám, že naše motorky nepovažují za veterány. Kdesi u Unter/Oberzeiring 114tku opouštíme a najíždíme na malé, kotěhulkové směr Murau. Skvělý silničky, zatáčky, les, sluníčko, motorky…. dovolenááááá!!!! Svět je nádhernýýý! A jestli né svět, tak tenhle kus Rakouska rozhodně! V Murau to šoupneme kolem řeky Mur po devadesát sedmičce, ale v Stadl a.d.Mur, hned, jak to jde zas mizíme na skoro opuštěnou žlutou. Následná devadesát trojka na Feldkirchen tak opuštěná není, ale pořád ještě to jde. K Villachu houstne provoz a já si můžu vykroutit hlavu, jak se snažím prohlídnout okolí sluníčkem zalitého jezera Ossiacher see. Nestavíme. Chystáme se jiný přírodní krásy. Už se těším, jak se za pár kilometrů zchladíme u vodopádu a jaký nasekám fotky na Vršiči. No, těšit se můžu. Za Villachem je něco v nepořádku. Něco na nebi. Není tam sluníčko, naopak nebe černá. Zatím mě to nechává v klidu, takhle krásný den se prostě pokazit nemůže! Kapky dopadají na rozpálenou zem v prvních zatáčkách Wurzenpassu. Ach ne! Sice si celou cestu Rakouskem náramně užívám, ale dneska jsem hlavně chtěla přejet Vršič. Že se takhle krásný den pokazit může, jsem si přiznala až u Kranjske Gory. Vršíč zmizel. Ze světa i z našich plánů. Jen na mapě mě furt provokuje. Chvíli postáváme u řeky Sava Dolinka a s hodně, ale hodně těžkým srdcem ,,přepočítáváme“ . Na mokré kostky na Vršiči a na rozbahněnou cestu k Slapu Peričnik nám chybí koule. Což že mě, se nedivím, ale i Pepovi. Smutně přiznávám, že to fakt nemá cenu, že bychom v tom děsným lijáku, který se na nás valí, stejně nic pořádně neviděli a že si sem zajedeme jindy. A tak měníme směr jih na směr východ, po pravé ruce tušíme nádherný, lákavý Triglavski narodni park a kus před Jesenicí děláme to, co jsem tedy fakt nechtěla. Najíždíme na dálnici. To mám asi za to vypláznutí jazyku za Freistadtem. Na benzínce kupuju známky (7,50E) za pár drobných, ale karty neberou a tak netankujeme, jedeme dál. Alespoň trochu adrenalinu na nudný dálnici. Za druhou benzínkou, kde jsme pochodili, vlastně nepochodili stejně, začíná být Pepa slušně nervózní a já si to užívám. No tak jo, na tý příští mu přiznám železnou rezervu Éček. Nemusela jsem. Konečně brali karty. A pak…. a pak nuda jménem dálnice a déšť. Chčije a chčije. Ještěže jezdíme v Psíčkách, fakt to nepromokne (NE! Nedělám Hubíkům reklamu! Prostě to tak fakt je 🙂 ) I tak mi přiblblý úsměv zmizel z pod přilby. A dějou se divný věci. Sakra divný. Začíná to bolením ruky, postupuje bolením zad a kyčlí, pálením očí, ztuhlostí kloubů, promrznutím prstů … fňuk, všechno mě bolí. Fňuk, je mi zima. Fňuk, nic nevidím a oči si protřít nemůžu. Fňuk! FŇUK! Krucinál co tohle je?! To neznám! Kde zůstal můj pocit, že je svět nádherný??? Mě to na motorce nebaví, mě všechno bolí, kdy už tam budem? a jak je to daleko?…… CO TO JE?! Prej gumová haberačka! prd! ufňukaná baba jsem! Nepamatuju, že by mě někdy na motorce něco bolelo. A teď to mám. První cesta v sezoně a hned v dešti do Chorvatska. To byla asi blbost. Chtělo to něco málo najezdit, aby si tělo zase zvyklo. A chčije a chčije. Občas mám dojem, že se to protrhává, ale další lijavec mě z toho vyvede. Těším se na sjezd v Postojný. Snad moje bolístky a fňukání zůstanou na dálnici. Trochu to tak je. Sice mě furt všechno bolí, ale začínám si jízdu pomalu zase užívat. A v zatáčkách u Brda zapomínám na to, že jsou mokré, že prší, že mě všechno bolí. Už se zase cítím dovolenkově. A hranice v Rupě mi to jen potvrzují. Támhle v dáli…., tak tam snad fakt neprší. Tam jedeme! Zatím prší, ale konečně se alespoň otepluje. A do přilby se mi derou vítací vůně. Pokaždý mám pocit, že bych přejetí hranic poznala i po slepu. Hned mě v Chorvatsku praští přes nos vůně pečenýho masa a bylinek. Z Rupy na Opatii jedeme po starý. Ani né tak kvůli ušetření za mýtné, těch 5 KN by nás nepoložilo, ale trochu z nostalgie a taky že tudy nějak líp trefím. Za Opatií přestává pršet a svítí SLUNÍČKO!!! Provrtává se skrz promočený rukavice na zkřehlý prsty. Připadám si jako kýmsi velkým vymáchána, vyždímána a mrsknuta na sluníčko. Zapomínám na bolístky. Jede se mi skvěle. Po levé straně nás vítá sluncem zalitý Cres. A svět je zase nádherný. Kasa na trajekt v Brestové stojí blbě. Z kopce. Já si troufám zašprcnout CéBéeFku o obrubník a slézt, ale Pepa sedlo svého autobusu raději neopustí. A tak se mu štrachám do jeho nedobytného kufru pro peněženku. Zase mi to nejde a né, že by mi jeho popohánění: ,,dělej! Čekaj na nás! Dělej! Mávaj na nás! Dělej! Ať nám neuplavou!“ pomáhalo. Konečně s třesoucími prsty kupuju lístky, peněženku hážu do nepřátelskýho kufru a fofrem vlítnem na trajekt plný diváků. Ještě nestojíme a už se rozjíždí. Nestihla jsem si dát lístek na nádrž a nabízím ho lodníkovi z pusy. Cestujícím se zpestření asi líbilo, při procházení po palubě se na nás vesele zubili. Při zjištění, že další trajekt jede za dvě hodiny, jsme se zubili taky. Trochu mě překvapilo, že je na polovinu května dost plný turistů a hlavně psů. Náš pozdní vjezd na trajekt znamenal, že z něj taky poslední vyjedeme. A tak si prvních pár kilometrů na ostrově užíváme předjíždění plnými doušky. Ono tedy v těch nepřehledných zatáčkách, na úzké silnici zrovna užíváním není. Ale když už máme tu kolonu za sebou, tak je čas vdechovat ostrovní atmosféru, sledovat ovce, zídky, orly, sluníčko nad mořem, prostě paráda. Jede se skvěle. Trochu nás zabrzdí stavba. Na Cresu se rozhodli, že jim ta úzká a romantická silnička už nestačí a tak postupně budují něco širokého, rovného, neromantického. Pro nás to znamená trochu endůrka. V Martinščici stavíme u prvního apartmánu. Paní apartmánová je moc milá a smutně nám říká, že volno má, že by nás moc ráda ubytovala, ale že je to u ní drahé. Apartmán je krásný a stojí 60 Éček. Snažili jsme se smutnou paní rozveselit prosbou o slevu. Zesmutněla ještě víc a povídala, že to nejde. Ponecháváme ji tedy v jejím smutnění a jedeme dál. Na dosah moře a hospody stavíme u dalšího ubytování. Paní je milá a vesele nám ukazuje pokoj za 20 Éček. Bereme, ale paní na nabízenou bankovku vrtí hlavou. Prý ji nemůže vzít. Prý máme jít naproti do Info centra, tam říct, kde se chceme ubytovat, paní infová nás zkásne, vydá dokument a s tím dokumentem se máme vrátit k paní ubytovací. Uf! To jsou mi novoty. Aha, ona ta smutná paní slevit asi fakt nemohla. Zaplaceno, dokument předán, ubytováno, do sprchy a šupem do hospody na místní šmakulády. Tak na tyhle mořský potvory jsem se zas těšila celou zimu. Únava nás zahání do postelí brzy. Ujeto 732 km.

Pondělí 20.5. Je mi 94 let, říká tělo. Mozek se mu snaží odporovat, ale moc mu to nejde. Při vylézání z pelechu se alespoň snažím nefňukat nahlas. Večer se mi zdálo, že už mě nic nebolí, ale teď nerada přiznávám, že bolí. Ruce, nohy,záda… Včerejší únava se mi zhmotňuje ve všech svalech a kostech mého odporně zanedbaného těla. Dávám si povel ke startu. A kupodivu se poslouchám. Nakonec to není zas až tak zlé. Mrňavé, ale silné kafe se mě snaží nastartovat. Při usrkávání všeléku pozoruju ranní hemžení v zátoce. No hemžení! Jak se říká hemžení, když je to takové pomalé, líné? S námi sedí u kafíčka pár místních, kteří jsou asi na cestě do práce. A asi ještě dlouho na tý cestě budou. Do práce už dorazili dělníci šolíchající staré molo. Asi z něj chtějí tím šolícháním vyrobit molo nové. Věřím, že za pár let se jim to povede. Fascinuje mě pohled na jednoho z nich. Roztrhané, kupodivu nevyšisované (asi se v nich na sluníčku moc nepohybuje) montérky se snaží udržet na těle majitele silou vůle. Zepředu je přilepuje přetékající břich, ale vzadu padají proklatě nízko. Pán se je občas pokusí vytáhnout, občas se pod nimi podrbe a občas se podrbe na hlavě. A to vše velmi pomalu. Káva mi pomalu stydne a pán už zdolal skoro celé molo. Né, že by něco nesl, čí snad cosi tvořil. Ne, prostě ho přechází. Ta pomalost mě fascinuje. Přepadá mě dojem, že se celý svět zpomalil. I ti racci lítají nějak lenivě. Vlastně jim všem tu pomalou lenivost závidím. Ale jen chvilku. Nějak vyhrává středoevropský pocit, že zbůhdarma posedávat není správné. A tak se zvedáme a odcházíme. On už pan dělník stejně došel na konec mola a usadil se, není na co koukat. Vyrážíme relativně pohodlnou cestou ke starému, rozpadlému domu na protější straně zátoky. A od něj cestou absolutně nepohodlnou dál. Prostě necestou podél moře, přes průrvy, špičaté skály. Občas schytáme spršku od extra rozdováděné vlny. Moře nám cosi říká, nevím co, nerozumím mu, ale říká to pořádně nahlas. Zdá se mi, že přelézáme skály neskutečnou dobu. Občas se musíme vracet, hledat jinou cestu. Občas jsme se báli, že to budeme muset vzdát. Někdy se musí nějaká ta průrva přeskočit a tiše, nebo i nahlas, stejně to moře přeřve, se modlit, aby se vydařil doskok na pevný povrch. Závidím Pepovi dlouhé kroky. Hledá místo na přistání nohy půlkrát míň, než já. Konečně se objevuje camp. Věděli jsme o něm, že tu musí být, ale stejně nás trochu překvapil. Už to vypadalo, že camp zrušili a postavili tu místo něj neprůstupné skály. Rozpíchaná chodidla si hluboce oddechla a pokračování pouti po betonovém chodníčku přivítala. Camp Slatina se za léta, kdy jsme sem nejezdili, změnil na camp psí. My se procházíme bez psa, čímž vypadáme velice podezřele. Fascinují mě cedule, hlavně ty, které ukazují, jak správně naložit s psími hovínky. Velmi názorné vyvedení v barvě mě téměř odbouralo. Kromě nich jsou na každém kroku cedule, že prý tudy na psí pláž, že tady má být Alík jen na třímetrovém vodítku a o kousek dál, že je mu povoleno metrů osm. Vedle umývárky pro auta je sprcha pro psy. A všude hafo psů. Prý tento projekt- Camping cum Cane, byl navržen profesorem Ekar Lind z Rakouska a Slatina ho uvedla do provozu roku 2007. A vypadá to, že neprohloupila. Tolik turistů tu v týhle době fakt nebývá. A už je mi jasný, kam všichni ti psi a turisti z trajektu mířili. Vyprahlá hrdla (na útesech slušně pražilo) jdeme smočit k Romanovi. My tedy nevíme, jak se ten hospodský jmenuje, dokonce ani nevíme, jak se jmenuje ona hospoda, ale před lety tu byl vrchní neskutečně podobný našemu sousedovi Romanovi. No a tak jsme chodili k Romanovi. A teď nám jde Roman naproti a ptá se, co si přejeme. Fakt je tu! Je tedy podstatně šedivější, silnější, starší, než býval. Což my ostatně taky. A tak popíjíme pivo na nových lavičkách, které nepamatujeme a koukáme na pláž, kterou pamatujeme. Ona ta pláž přečká ještě hafo laviček, turistů, Romanů. Z campu se do Martinščice vracíme pohodlně, po asfaltový cestě. No jo, my věděli, že tu je, my šli těmi skalami úmyslně. Proč? Kdo ví. Je poledne, Pepa se zabivakovává s časopisy a vínem v hospůdce před penzionem a mě napadá bystrý nápad. Večer bychom si mohli zajít do Maleho raje. Pepovi se nápad zas až tak bystrým nepozdává. Říká cosi o tom, že to bylo setsakramentsky daleko a vysoko. A že tam teď bude ještě určitě zavříno, a že kdo by do toho děsnýho kopce lezl. Dobrá, podívám se na silnici, jestli láká turisty k nádherný hospůdce nějaký ukazatel, a jestli ne, tak na to kašlem. Neláká. Dokonce tu není ani směrovka do Vidoviči. Jakoby tam nahoře žádná vesnička nebyla. Ale je, já si ji pamatuju! A že mám dobrý den, přepadá mě další bystrý nápad. Nechám Pepu v klídku u vína a čtení a zajdu se nahoru podívat sama. A tak tu teď stoupám po pidiasfaltce a obávám se, že nebudu mít kam uskočit, až pojede nějaké auto. Zbytečné obavy. Nic nejede. Ani tam, ani odtamtud. Divné. Skoro děsivé. Po pár set metrech mě zláká jakási stezka nořící se do houští. Stoupá, teoreticky by mohla vést do Vidoviči. Další bystrý nápad, no co, zkusím to a uvidím. A tak se spolu s ní nořím do houští, mezi kameny, zídky, neskutečné množství květů, brouků…. Za chvíli mi začíná být vcelku fuk, kam mě to dovede. Vede mě to tak krásnými místy, že by mi nevadilo, kdyby vedla do nikam. Stoupám, pořád stoupám, to je dobré znamení. Občas se ohlédnu, zda uvidím, kolik jsem nastoupala, ale keře a stromy mi výhled nedovolují. A když už ano, tak se musím zhluboka nadechnout. Páni! Jsem vysoko a ten pohled je úžasnej! A k tomu ten absolutní klid. Takové to letní ticho, které tvoří brouci, větřík, sem tam zavlnění trávy. Zdola sem nedolehne vůbec nic. A zase stoupám, stoupám pořád a moc. Už si začínám říkat, že Vidoviči tak moc vysoko být nemůže, že jsem ho přešla, že jsem ztracená. Ale krásně ztracená. V hornatý, chorvatský, rozkvetlý pustině. No nic, vylezu ještě kousek, třeba se ten výhled ještě vylepší a pak to vezmu zpět. Prásk! Děsný rachot mě praští do hlavy. Automaticky se přikrčím, aby mě ono hřmotící cosi nepřeválcovalo. Auto! Fakt auto, těsně nad hlavou. Došla jsem k silnici. A když se mi podařilo na ni vyškrabat, tak jsem zjistila, že k silnici přímo ve Vidoviči. Jsem u vytržení. Burácející, staré, kouřící auto odjelo a zase je tu absolutní klid. Vidoviči vypadá opuštěně. Nikde žádný pohyb a hlavně nikde jediná cedule lákající turisty k přespání či nakrmení. Vcházím po zarostlých schodech do Maleho raje, abych se úplně zbytečně přesvědčila, že je zavřeno. A už hodně dlouho. Znáte tu o Šípkové Růžence? Bych se nedivila, kdybych tu nějakou našla. Opouštím Mali raj, který byl před mnoha a mnoha lety svědkem skvělého večera stráveného s našimi dávnými přáteli a jdu se projít spící vesnicí. Skoro se leknu tiché paní kutající umíněný plevel z vyprahlé země. A z jedněch dveří přešel shrbený děda do dveří jiných. I ta parodie na pohyb mi umocnila pocit neskutečna. Procházím tichou vsí a jdu zas dál a zas výš. Nevím, kam chci dojít. Vím jen, že se mi skvěle jde, že je tu nadpozemsky krásně a že se právě teď a tady zastavil čas. Když už zase nevidím domečky, zase se courám mezi zídkami, slyším brouky, vidím stovky květů, tak mě přepadá zvláštní pocit štěstí. Téměř absolutní. Uf! Až se mi z toho zatočila hlava. Zpět na zem! Courám podstatně dýl, než jsem měla v plánu, měla bych se vrátit k Pepovi. Dolů jdu po asfaltce. Je to podstatně kratší a nudnější cesta. Potkala jsem jedno auto. Ono staré, smrdící, které mě nahoře vyděsilo. A teď si dávám úkol najít Pepu. V okolí několika kilometrů jsou tři hospody, kde by se mohl nacházet. Začnu u ,,Romana“, kouknu k Timunovi a skončím v Martinščici u penzionu. Víc možností není. U Romana Pepa nesedí, ale já si sedám. Courám už tři a půl hodiny, a když k tomu připočtu dopolední lezení po skalách, tak mám nárok na odpočinek. Přichází číšník, takový sympatický mlaďoch, šklebí se na mne a ptá se, co si dám. Šklebím se stejně, doufám, že sympaticky a prosím ho o pivo. S úsměvem přede mne flákne pivo, opře se o stůl a ptá se, jak se mi vede. Trochu se zakoktávám tou jeho spontánností, říkám, že fajn a v tu chvíli slyším otázku:,,a kde je Pepe?“ . Tak to je ten okamžik, kdy má člověk pocit naprostýho neskutečna. Zírám na něj a stoprocentně vím, že si nás nemůže pamatovat. Je děsně mladej, když jsme sem jezdili, tak počůrával plínky. Dobře! Neměla jsem chodit v tom horku do toho kopce, měla jsem si dát nějaký mokrý hadr na hlavu. Z tohohle piva jsem si dala jen jeden lok, tím to být nemůže. Anebo je děsně silný. Slyším se, jak odpovídám, že Pepe je v Martinščici, že pro něj dojdu a přijdeme spolu. Třeba se ten přelud lekne a zmizí. Neleknul, nezmizel. Zajásal. Prý tu teď bude do večera a rád nás uvidí a pokecá. Dobře. Už nějakou tu hodinu mám pocit neskutečna, tak to prostě jen pokračuje. Najdu Pepeho, dovedu ho k přízraku a ono se to nějak vyvrbí. Pepe u Timuna, což je campový bar, kam jsme s dětmi chodili na zmrzlinu, není. Jdu dál a nacházím ho mlaskajícího nad výbornou rybou v hospůdce u penzionu. Připomněl mi, že sem takhle po jaru jezdím hlavně jíst. Objednávám si taky rybu, říkám mu, že do Maliho raje šplhat nemusí a hodně opatrně mu vyprávím zážitek od Romana. Kouká na mne divně. Po zdolání výborný ryby se zvedáme a jdeme za přeludem. ,,Ahoooj“ ! se Pepe zdraví s mlaďochem! ,,Jak se vede? Co tu děláš? Jaká byla zima? …?…?…“ Pepe se může srdečností rozplynout a na mne se dívá s obrovským despektem: ,, vždyť je to mladej od Andrejka! Tys ho nepoznala?“ No, nepoznala, no. Mám prostě děsně blbou paměť na tváře. A to už se Mladej ptá, zda jedeme k Andrejkovi, a že už mu volal, že jsme tu. Ksakru! K Andrejkovi do Molunatu fakt nejedeme a v nejmenším by mě nenapadlo, že po Chorvatsku fungují tam-tamy, sotva přejedeme hranice. Začínáme být v týhle zemi profláklý. 800km sem, 800km tam. To je fuk, všude nás najdou. Nakonec s Mladým pěkně pokecáme. Zjistíme, jak se má náš starý známý Andrejko, bydlící na samém jižním konci Chorvatska, jaká byla zima, jak se včely činily, aby byl med, jak má být . Příjemný večer. Ani si nevšimneme, že se stahují mraky. Loučíme se a domlouváme, že se na podzim u Andrejka potkáme. Do Martinščice dobíháme promoklí. Kašleme na romantickou terasu nad mořem a zalézáme do hospůdky. Nevadí, je tu bezvadná atmosféra a i přes pochopitelnou únavu se mi nechce jít spát. Nakonec rozum vyhrává a vede příjemně unavené tělo spát. Dnes neujeto nic, ale našlapáno hodně a složitě. Úterý 21.5.2013 Do deníčku jsem si mylně napsala úterý 20.5. což se teď po ránu nezdá jako významná chyba. Ještě jsem netušila, jak důležité datum 21.5.2013 bude. Zatím netuším, vstáváme docela pozdě a na snídani s ranním divadlem na molu jdeme až po osmé hodině. Včerejší túry mi očividně udělaly dobře. Tělo nefňuká, naopak si žádá další protažení. Dnes prozkoumáme skály dál za campem. Takže znovu hledání místa k doskokům, opět bloudění, vracení, lezení…. opět vlny zabíjející se o ostré hroty skal, v marné snaze je ohladit. Ono se jim to při tom úsilí časem povede. Sedíme na útesech, daleko od campu, v místech, kam turisté nechodí a moře zase kecá. A zase nahlas. A zase mu nerozumím. Vlastně mě přepadla taková chvilka porozumění. Jako by mi chtělo říct, jak malinkatá a nanicovatá oproti němu jsem. Dala jsem mu za pravdu a řekla mu, že je mi to vcelku fuk. Že se mi za 6 týdnů narodí první vnučka a tím že moje cesta pokračuje a já můžu být v klidu a už nic víc nechtít. Byl to zvláštní okamžik a popsání emocí, které mě tam na útesech přepadly, nepatří sem, ale do úplně jiného povídání. Tak jen, že jsem tam zvedla kamínek s dírkou, s myšlenkou, že ho dám na řetízek a jednou ho předám vnučce s tím, že ji třeba povyprávím, co vše mě tady napadlo. Se svými myšlenkami, s kamínkem v kapse a s neskutečným, jakoby koncentrovaným pocitem štěstí se vracíme po skalách zpět. Takže znovu, lezení, rozedírání podrážek….. Konečně jsme dosáhli schůdného chodníčku a po něm pohodlně došli k ,,Timunovi“ na pivo. V tomhle baru nad mořem jsme se něco naseděli s partou známých a s našimi i jejich dětmi. Vzpomínám na ta kila zmrzliny, které tu děti zbaštily, říkám si, že je až neskutečné, jak to letí a že se mi zdá, jakoby tu ještě zněly jejich hlasy, když tu mě ze vzpomínek vytrhává ,,lalala“ mého mobilu. Zboud. Zboud! ZBOUD! Tatínek naší nastávající vnučky. Na chvíli zadržím obavami dech. To není jen tak, že volá. Se staženým hrdlem se ptám, co se děje. Taky má hlas zastřený a já nemůžu uvěřit tomu, co mi tím hlasem pomalu říká: ,,tak už máme Bětku. Váží 1,85 a obě holky jsou v pořádku“ . Něco mezi nebem a zemí je. Narodila se v 10,06 a to mi moře omývalo mozek nad útesy. Neskutečné. Narodila se o šest neděl dřív, abychom se to dozvěděli na tom nejúžasnějším místě nadupaném vzpomínkami na dětství našich dětí. No není to dítě skvělé 🙂 🙂 🙂 ?! Domůůů! Já chci jet ihned domu! Ano, Pepa má pravdu, je to nesmysl. Než dojdeme k motorkám, zapakujeme, dojedeme domů… no a stejně nás k nim nepustí. Obě jsou na JIPce. Dál mám celý den tak trochu v mlze. A alkoholem to není. Dali jsme si jen jednoho panáka a servírce jsem se pokusila vysvětlit, že jsme ,,stara mama a stary tata“ . Někde v té mlze jsem vyřídila pár SMS a telefonátů a zaregistrovala, že se za námi vydali Muf s Lubošem. Domlouváme jim spaní a čekáme. Ujel jim odpolední trajekt tak přijedou až tím v 18,30. Dorazili, ještě od řidítek gratulovali a ptali se, kde mají panáka. Tak jo, jdeme na večeři a pelynkovače. Nějak mi ani nechutná, ani se mi nechce moc posedět. Raději chci jít spát, abych sedla ráno co nejdřív a s čistou hlavou za řidítka. Středa 22.5.2013 Nějak se mi moc nespalo, a ten okamžik probuzení s vědomím, že jsem babička… Asi se zas přiblble usmívám. Tentokrát né do přilby. Tak a dneska se mi stala zvláštní věc. Jednak jsem odmítla Mufovo návrhy na prodloužení cesty nějakou tou zajížďkou a vylezení na rozhlednu, druhak jsem si nepsala deníček a já teď fakt nevím, kudy jsme jeli, jaké bylo počasí a jak se mi jelo. A světe zboř se, já si nenapsala ani kilometry 🙂 . Tak to je vidět, že jsem byla furt tak nějak v transu. Takže někudy (určitě né po dálnicích)jsme dorazili v pět večer domů (nic jsem druhý den nesušila, takže jsme asi nezmokli) a šli slavit :-)! Cosi mi říká, že na tenhle výlet nikdy nezapomenu 🙂