Cyril, Metoděj, Jan Hus- to jsou pánové, které máme už pěkných pár let opravdu hodně rádi. Nemyslím, že na den jiných svatých motorkáři čekají tolik, jako na tyto. Tentokrát Jan Hus trochu zklamal, neb jeho den vyšel na sobotu. Nedá se nic dělat. Musíme motozážitky a nějakou tu turistiku vměstnat do tří dnů. Vlastně tří a půl, neb vyrážíme

ve čtvrtek 4.7.2013

odpoledne. Během dopoledne trochu brouzdáme po meteorologických serverech, abychom se dozvěděli, že bude pršet a to hlavně v Rakousku. Siskinka trochu měkne a rozesílá maily s velikým otazníkem. Jako, že co my s tím. My s tím nic. Prostě pojedeme do Rakouska a uvidíme. Odjezd je naplánován na 16,°°h. Neb to znám, tak si v klidu v 15,45h vařím kafe. Dobře dělám, mám na jeho vypití celou hodinu.

Siskinka Suzuki GSR600, siskin Aprilia Caponord, Pepa Yamaha FJR 1300, já(Barča) Honda CBF 1000

Celou cestu do Dvořiště se táhneme v koloně. Při vykašlávání smradu z kamiónů si říkám, že takhle tedy ne, že tudy cesta nevede. Ale ona vede. Ve stejném duchu i za Dvořištěm, kde jsme přejeli hranice. Projížďka velkým staveništěm, které se táhne okolo Freistadtu až do kdovíkam nás nebaví, odbočujeme na Pregarten a hned je líp. V Ennsu zase chytíme kolonu, ale zaplaťbůh v protisměru. Ale je tedy fakt výživná. Hóódně kilometrů jedeme proti stojícím autům a pořádně ,,nespokojeným“ řidičům. Za Ennsem….. za Ennsem začíná dovolenáááá! Konečně se jede parádně a mně úplně nejlíp. Mám novou gumu na předku a CéBéeFka si společně se mnou vrní spokojeností. Až do Steyru se na 309tce kochám pohledem na kopečky a hlavně na mraky. Mění odstíny kovově modré barvy a jejich okraje připomínají krajky zlatem vyšívané. Romantika. Vzduch je průzračný a mám dojem, že bych spočítala stromy na vzdálených stráních. Líbilo by se mi to, líbilo, jen kdybych si nevzpomínala, že už moje babička říkávala, když vidíme-li takhle daleko, bude pršet.

Siskinku zahání hlad na zavřenou benzínku ve Steyru. Vybalujeme zásoby a já poprvé nabízím řízky. Úspěšně.
140tka nás poté vede vstříc oněm zlatavým mrakům a fotogenickým kopcům. Po chvíli se mraky a fotogenické výjevy halí do jednolité šedi a v té dorážíme k nádherné rokli kterou ,kousek za Mollnem, u Oberleonstein prohlodává řeka Steyr . Trochu u té nádhery pocouráme a domlouváme se, že by nebylo od věci zabivakovat dřív než padne tma a déšť. Vracíme se do Mollnu a do benzínky na výzvědy posíláme siskinku. Učí se německy a je od nás hezké, že ji dopřejeme praktické cvičení. Nám říká česky pár nehezkých slov, ale na benzínce se asi rozkecala. Pár zvědavců vylezlo ven, aby se od siskina dozvěděli, že jeho žena umí rakousky. A aby byli úplně v obraze tak přidal, že: klein frau, klein deutsch . Asi aby omluvil její nehotovou němčinu. Podcenil ji. Šprechtila jak rodilý Helmut a zjistila, že pár kilometrů směrem, kam stejně míříme je kamp. Pánové nás přesvědčují, že jde o ,,echt klasa super kamp“!
I kdyby nebyl ,,echt klasa super“ tak bych byla nadšená. Kamp Elizabet nás zavedl do Klaus a.d. Pyhmbahn lízající NP Kalkalpen. Při každém průjezdu tímhle krásným krajem jsem si říkala, že by to tu stálo za zastavení. A teď se mi to konečně poštěstilo. Šéf ,,echtklasasuperkampu“ -sympatický chlapík s vousy, rozježenými dlouhými vlasy a promaštěným kloboukem, vypadající tak trochu jako Hejma, nám přináší prkýnka pod stojánky. Je na motorkáře očividně zvyklej. Po postavení stanů (a že nám to jde od ruky) jdeme do hospody. Pan Hejma je dle výzdoby recepce a hospody rybář a lučištník. A k tomu ještě pingl. Při příjemném posezení nad pivem se shodujeme, že tady by se svátky trávily krásně. Je třeba zalehnout, aby nás tyhle myšlenky přešly.

Ujeto 187km

Pátek 5.7.

Vědomí, že spím na tak nádherným místě mi nedá dospat. Lezu za chrápání zbytku motoparty ze stanu a jdu se podívat po okolí. Dobře dělám. Nad kopci a řekou se válí mlha. Tu se odvalí kousek výš, kousek níž, kousek stranou, tu na chvilku odhalí rybáře na loďce, tu pár tmavých silných stromů válejících se ve vodě a hraje se mnou hru: ,,vyfoť si mě pokaždé jinak“ . Pár fotek udělám, ale za chvíli to vzdávám a jen se kochám a vnímám tu ponurou pohodu.
V kampu už probíhá pakování a příprava snídaně. Přidávám se a nabízím řízky. No, ještě mě s nimi neposílají do háje, ale že by se o ně rvali, tak to ne. Snídáme pod střechou u hospody, neb se konečně fakt rozpršelo. Ještěže jsme s tím počítali, nějak nám to náladu nekazí. A asi proto déšť po chvíli ustává a dokonce na nás trošičku pokukuje sluníčko. Dám si procházku ještě jednou, protože ostatní tu nádheru u řeky prostě musí vidět.

Konečně vyrážíme do zatáček na St. Pankraz a dál po 138 na Liezen. Při vjezdu do Spitalu a.P. nás vítá omšelý kostel pod zamračeným kopcem. Mohla by to být krásná fotka, zase není, jedeme dál. Těch krásných výhledů je přes Pyhrnpass a dál až do Liezen víc. Paráda.
320tka do Radstadtu je taky docela pěkná, jen už je na ni provoz a jeden stejně skrz to mokrý plexy vidí prd. Jo, leje. V Radstadtu dáváme na benzínce kafe a mračíme se na oblohu. Ona na nás taky. Vypadá to tu trochu jako motosraz a nastává hromadné mezinárodní navlékání nepromoků. Jízda na St. Johan by byla krásnou projížďkou zatáčkami okolo řeky, ale mokro nedovolí nějaké to utržení se. Za St. Johan to bereme kousek na jih a stavíme na poloprázdném parkovišti u Liechtensteinklamm.

Necháváme si na sobě hadry i nepromoky a jdeme si koupit lístky do soutěsky za 4,50E k veselému pánovi. Je veselý, neb na něj do kukaně neprší. Na nás jo. Schováváme foťáky pod nepromoky a noříme se do skal nad a pod zpěněnou vodou. Dřevěné chodníčky kloužou, ze skal crčí potůčky vody dešťové i té, která na ně, s ohlušujícím hukotem, dopadá z rozkecaného vodopádu. Je to nepopsatelná nádhera. Foťáky v klidu vyndáváme, neboť většina stezek vede pod skalami. Jeden neví, co fotit dřív. Příroda si tu pohrála. Vrazila do toho hafo kamene, vody tekoucí bůhví odkud kdoví kam, stovky utopených kmenů, kilometry mechu plazícího se po všem….. šikovná holka! Né že bychom už byli vynadívaní, ale i tak soutěsku pomalu opouštíme a za deště už jen tak skomírajícího jdeme k motorkám, abychom na ně sedli a jeli dál. Před tím tedy ještě koupíme pár nepostradatelných cetek, Sněženě 🙂 tričko a dáme si echtrakouskýsuper párky.
Vracíme se zpět na hlavní 311 a po té až k Taxenbachu. Něco je divně. Mám nějak vachrlatý plexy. Bojím se na něj sáhnout, aby neupadlo. No uvidím při příštím zastavení. Což je parkoviště u další soutěsky- Kitzlochklamm. Působí to tu míň turisticky než u soutěsky minulý, ale mají tu schránky pro motorkáře. Využíváme je, necháváme v nich přilby, bundy a jdeme dál jen v nepromokách. Sice zrovna neprší, ale co si budeme povídat. Za chvíli zas začne. Opět platíme 4,50 a zase vodopády, skály…. tady si příroda zašpásovala podobně, jen to celé vrzla do většího převýšení. Tudíž nás tu čekají schody. Milióny schodů. Nahoru, dolu, zas nahoru, zas dolu a tak furt dál. Kolena mi říkají, ať se moc nekochám a myslím na ně. Kašlu na ně, kochám se, lezu do schodů, užívám si vodní hukot, prohlížím další obří, vymletý koryto. A do té nádhery se udál takový malý zázrak. Mezi mraky se prodraly dva sluneční paprsky a na pár vteřin osvítily červený květ zmoklé azalky. Až se zastavil na chvíli dech. Po cestě zpět si přiznávám, že schodová turistika není pro klouby to nejlepší a později zjistím, že ani pro boty.
Na parkovišti, pěkně pod střechou (áno, prší) zjišťuju škody na přilbě. Siskin se kamarádsky nabídl, že mi rozpadlé držení plexy opraví a dokonce vytahuje jakýsi šroubek z Caponorda. No paráda, tak teď se mu rozpadne stroj.

S rozkazem, že si nemám plexy zvedat (jako bych to pár posledních desítek kilometrů dělala) jedeme na Zell am See a vjíždíme do kampu Panorama. Je tu český motosraz. Což se v těhle dnech dalo čekat. Platíme 27E za dva a dostáváme místo pro stany přímo u stezky k jezeru a hlavně s nádherným výhledem na hory. U večeře nabízím řízky a dočkávám se pohrdavých a nehezkých pohledů. Nevadí, pochutnávám si a koukám na zasněžený kopce. Jdou řeči, jak už to tak po zabivakování bývá. Takový ty frky, který jsou k popukání a přitom nepřenosný. Mám tyhle okamžiky ráda. Teď mi tu chvilku kazí pohled na motoboty. Aha, už delší dobu jsem měla pocit, že je něco v nepořádku nejen s přilbou, ale i na nohou. Ano, po přilbě se mi rozpadly i boty. To snad není pravda, rozpadám se celá. Čím jsem mrzutější, tím jsou ostatní veselejší. Siskinka navrhuje žvýkat žvýkačky a rozžvýkanými mi opravit jak přilbu, tak boty. Díkybohu nejsou a tak přichází ke slovu nepostradatelná kobercovka. Ta nám na dovolených pomohla už nesčetněkrát. A do toho všeho pršínepršípršíneprší…. furt se to střídá. Nestíháme před deštěm uklízet. Ale celý skoro propršený den je teplo a ani teď tomu není jinak. Takže mokneme s docela dobrou náladou.
Po najedení, osprchování a nutných opravách vyrážíme k jezeru a po té velmi překvapivě na pivo. Číšník je kamarádský šprýmař a ukazuje nám, jak umí česky. S úsměvem nás oslovuje:,, pyčo, woe “ a Pepu něžně: ,,smrade“. Jeho slovenský kolega nám vysvětluje, že ho to tu učí česká motorkářská verbež a že si to tak nemáme brát. Nebereme.
Zpět do kampu dobíháme, abychom zas nepromokli. Neúspěšně. Stojíme pod opuštěným přístřeškem a koukáme na řeku, která teče tam, kde byly ještě před chvílí chodníky. Pepu koukání na sucho (vlastně na mokro) nebaví, vrhá se do řádění živlů a běží k recepci na lahvový. Siskina to taky nebaví. Odhaluje své atletické nožky, pobíhá deštěm a předvádí se. Vůbec nevím, kdy měl během dne možnost si něco šlehnout, ale jinak si jeho počínání nedovedu vysvětlit. Dešťovou pauzu využijeme k přeběhnutí za Pepou. U recepce se kecá o tom, kdo kam, na čem, atd. Né tak siskin. Dál blbne. Je třeba ho popadnout a vrazit do stanu. Chudák siskinka. Nebo možná ne :-).

Ujeto 180km a vyšlapáno milión schodů.

Sobota 6.7.

Zase vstávám brzy, ale nikam se procházet nejdu. Krásné pokoukání je už od stanu. Kopce se zahalují, odhalují… do toho pasoucí se koně a krávy. Romantíííka. Při snídani se snažíme o nemožné. Sušit stany a vlastně skoro vše. Siskinka odložila spacák na ukazatel k jezeru a teď tu bloudí procesí turistů, kteří nevědí kudy kam. Tak jim to ukazujeme. Zase nepřenosná sranda. Pakování, zas okamžik, který mám ráda. To dohadování, co je čí, zas přemejšlení, jak je možný, že se to do toho kufru nevejde, když se to tam před tím vešlo. Domlouvání se kam dál (siskince se nechce k přehradám :-), bude pršet, nebudeme z toho nic mít )….. prostě pakování na motodovolené.

V 10,°°h vyrážíme na Kaprun a dál až kam to jde. Cesta končí u parkovacího domu. Parkujeme pod střechou. Ostatní přemýšlí, kam dají své boty a přilby. Já nepřemýšlím. Nechávám to volně u motorky. Třeba mi někdo od těch klumprtů pomůže.
U kasy platíme 19,50 za osobu. Ano, je to drahý. A ano, vyplatí se to. Siskinka vysvětluje nějakému staršímu páru, jak to tu funguje. Že pojedou kousek autobusem, kousek výtahem a že si nahoře z tý nádhery sednou na prdel. Takže lezeme do autobusu a ten se s námi vydává do kopce. Po chvíli zajíždí do sluje. Tedy tunelu, ale jakýho! Uzounkýho, plnýho zatáček, odboček. Dělá na mne dojem, že ho tu vykutali skřítkové s malinkýma krumpáčkama a lucerničkama. Úplně je tu vidím. Že bude někdy jízda autobusem zážitkem, bych nevěřila. Tady je. Občas míjíme nějakého svatého za sklem. Za mé hluboké úcty ke stavitelům z tunelu vyjíždíme a pod námi se ukazují luxusní výhledy.
,,A siskince se sem nechtělo“ říká siskin po vystoupení z autobusu při pohledu tam dolů na kroutící se silničku, pastviny plné krav a okolní štíty hor téměř na dosah. Obcházíme budovu a docházíme k obřím hrázím mezi Stausse Mooserboden a S. Waserfallboden. A k zasněženým štítům a …..no prostě úchvatná paráda. A neprší! A dokonce prosvítá sluníčko. No není na světě krásně?! Couráme po břehu jezera, přes hráze a nemůžeme se vynadívat. Nálada je skvělá, potkáváme českou rodinku, která spala v kampu vedle nás. Už tam se zdálo, že pán by se s námi rád přátelil, ale asi mu to není doma dovoleno. Tady to sisikinka doladí nadšeným výkřikem: ,,Jé, vy máte krásného bobříka“ . Sice se ihned snaží vysvětlit, že myslí toho plyšového, ale co nadělat. S paní kamarádi nebudeme a pán ani nedutá.
,, Jsme na Hohenburgu ve výšce 2108 metrů“ oznamuje siskin hledíc do GPS a sedíc pod cedulkou – Hohenburg 2108m. Ta technika nás jednou zničí. Necháváme chlapy sedět na kopci a jdeme se siskinkou na druhou stranu jezera. Jsou tu nádherné kameny všech barev a tvarů. Nemůžeme si vybrat, který si vezmeme domů. Ten, který bych domu úplně nutně potřebovala, by mi mohl přivézt jedině tak hodně velký náklaďák. Siskinka při lovení pěkných fotek padá do potůčku a já bystře přiskakuji  a zachraňuji foťák. Kamarádka chvilku nechápe, že záchrana jí samé mě v nejmenším nenapadla, ale nakonec uzná, že by se zachovala stejně.
Couráme tím nádherným krajem už dost dlouho a trochu nám vyhládlo, takže zase rakouské párky a radlery. U konzumace siskin komentuje velké množství zahalených žen ze zemí východněji položených. Prý by rád viděl, co je pod těmi hábity. Zjišťovat to nejde. Každá má od pohledu drsný doprovod.
Je čas odjet opět dolů. Siskinku staví lidé, kterým dole říkala, že je ta krása posadí na zadek. Ptali se: ,,a jako to je za 20E všechno? “ Ano je, víc jim nebyla schopná nabídnout. No i nás vlastně podvedla. Slíbila výtah a ten nebyl. Ano, je to za 20E všechno. A stálo to za to. Teď koukáme dolů, na příjezdovou cestu. A po té se zrovna rozhodlo stádo krav kráčet domů s plnými vemeny . Sedáme do autobusu a dojíždíme napasené kravky. Fakt uhnout nechtějí. Boj mezi autobusem a zvířaty vyhrávají zvířata. Chvíli. Autobusák se mezi ně přeci jen ještě narval. Dostalo se nám dost rozhořčeného bučení, bouchání kravským bokem a šlehání ocasem do autobusu. Další autobus už neprojel. Jel kravím tempem až k farmě.
Nikdo mi neukradl ani boty ani přilbu. Sedáme na motorky, vyjíždíme do 11tého patra parkhausu (které je přímo u kasy) a míříme zpět na Kaprun a za ním na hlavní 168 směr Mitersill. Jedeme v motokoloně. Volný den, dnešní slušné počasí a blízkost Grossglockneru to množství motorek vysvětluje. V Mitersillu dost motorek, hlavně těch s italskou značkou odbočuje k jihu na Matrei. Snažíme se o to i my. Chceme dojet do Lienzu a pak se jihem pomalu vracet k domovu. Italové i my stavíme u zákazu vjezdu. Vypadá to, že neprojedeme. No nic, my snadno při zírání do mapy ,,přepočítáme“ , Italové to budou mít horší.
Takže změna směru. Jedeme na jih a už jedeme na sever. Funguje to 🙂 . Silnice č. 161 nás vyvede pár zatáčkami na Pass Thurn a do Kitzbuhelu. Změna směru vůbec nevadí. Parádní výhledy, louky, zelený kopce, dřevěné seníky, vyzdobené domečky a k tomu dokonce krásné počasí. Že bychom konečně nemokli? V Kitzbuhelu projedeme závodem veteránů a v St. Johann odbočujeme na vedlejší na Fieberbrunn, abychom jí zase za chvíli opustili a vrhli se na kotěhulkovou na sever. Tam někde, u Pillersee by měl být kamp. Není, za to tu je nádherná příroda a stavení. Kamp nacházíme až na další hlavní (178) u Unterwasser.

Kamp Tirol smrdí už od závory drahotou. Vypadá to tu nějak luxusně. Jdeme se siskinem na výzvědy do recepce a zjišťujeme, že nás vyjde pro jeden pár na 24E. No tak snad dobře rozumíme. U vjezdu se k nám hlásí sympatické děvče s moravským přízvukem a širokým úsměvem. Říká nám, kde bivakují a tak si za chvíli stavíme stany vedle tří brněnských motorkářů. Tenhle kamp je trochu jiný, než ty okolo Zell am See a GG. Nejsou tu motorkáři a už vůbec né Češi, takže s novými sousedy začíná vcelku snadno družba. Ptáme se zda chrápou. Prý ne, a dokonce neslyším ani žádný vlak. Na liják to taky nevypadá. Že by se nám dobře spalo? No do háje! Tak to bych raději ten vlak! Raději vlak než partu rozeřvaných, rozjuchaných Tirolek v růžovém.
Od vaření večeře nás vyhání liják. Trochu nechápeme z čeho. Až do teď bylo nádherně. Zmateně se snažíme o rychlý úklid a zase se schováváme pod stříšku neobydleného karavanu. A jede vlak!!! Jak liják přišel, tak zase odešel. Prostě nás jen udržuje neustále v pohotovosti.
Nemůžu najít umývárku a když už ji najdu tak nechápu. Vypadá jak luxusní penzion. Siskini se rochní v bazénu který je zčásti zastřešený a zčásti venkovní. Kolem mají krásné prostředí. Prostě GPS nás vyplivla u echsuperklassa kampu. Občas se divím, co GPS dokáže.
Pepa sedí s Katkou, Igorem a Jirkou z Brna na pivu, přidávám se a nevěřícně zírám na rojení růžových triček. Jedno je bílé a vypadá jako hodně ulítlá nevěsta. Tak to bude loučení se svobodou a děvčata si to řádně užívají. Netrvá dlouho, než je napadne nás do reje zatáhnout. Potřebují z nás vyrazit nějaké prachy a nabízejí rozverné dárky. Za chvíli na stole přistává pečené statné mužství, tanga a vímjácoještě? Do rozjeté nálady se přidávají sisikini a je z toho další veselý večer. Katka nám ukazuje fotky syna, čímž mě překvapuje, protože vypadá hodně mlaďounce a dává nám náramky, abychom na ně nezapomněli. Myslím, že nezapomeneme. Byl to s nimi opravdu bezva večer.

Ujeto 122km

Neděle 7.7.

Léto! Dneska je léto. Obloha vymetená, nádherný teplo. Dneska by to chtělo vyrážet na dovolenou. My se naopak vracíme. Zatím tedy snídáme. Pokračují zajímavé hlášky ze včerejška a Pepa se siskinem zjišťují, že jsou vlastně šalináři. Což je po brněnsku elektrikáři. Katka a kluci mají zapakováno dřív než my a po rozloučení vyráží na cestu. My zatím plánujeme trasu. Nápadů by bylo, jenže musíme být večer doma, takže si je musíme nechat zajít.
Nakonec se vydáváme, někdy kolem jedenácté, směrem na Lofer a pak na Saalfelden. Projíždíme kýčovitým Rakouskem z reklamních šotů. Posekané stráně, seníky, fialové krávy (no tak dobře, fialový nejsou), baráčky a jejich mohutné dřevěné balkony jen kupodivu bez kytek. Asi na Rakousko dolehla bída. Nedělní neprovoz, vůně sena a pěkné zatáčky si užíváme i na 164 na Bischofshofen. Tuhle silnici kopírující řeku Muhlbach si musím zapsat do TOP. Je fakt krásná. Jen mi vadí, že se nemůžu podrbat na nose a při pomalejší jízdě nadzvednout plexy. Kobercovka nedovoluje.
V Ebenu odbočujeme na žlutou na Ramsau a stavíme na pohodlné loučce u potoka. Řízky už nenabízím. Konečně došly. Ohříváme si s Pepou nějaké těstoviny s masem a siskini smutně koukají. Mají vaření zahrabané někde vespod kufru a jsou lenivý ho vyndávat. Siskin studuje enduro cestu do lesa a snaží se nás přesvědčit, že tudy vede cesta. Nevede! To už tu bylo. Zbytečný endurko nedáme! Siskinka je z příjemného prostředí asi trochu naměkko, jde nám sama od sebe umýt nádobí do potoka. Když si siskin rozbije pantofle a hodí to na mne, tak je vše v pořádku a můžeme jet dál.
Ráz se postupně mění. Končí Rakousko sedlácké a začíná turistické. Objevují se hospody u silnice a cedule na různá ski centra. Zajíždíme k tomu nejznámějšímu. Pod Dachstein. Profláklý kopec se halí v mracích a domlouváme se, že nemá význam zajíždět na parkoviště vlastně pro nic za nic. A tak jedeme domů. Za Schladmingem sjedeme z vedlejší na 320tku a pak prostě tráá trááá…. přes Liezen, Klaus……měníme výhledy na alpský hory za výhledy na naše měkké kopečky a už je tu Dvořiště, klasická závěrečná zmrzlina a domů. Celý den se jelo parádně.

Ujeto 388km

Musím se podívat, jak vychází svátky příští rok. Doufám, že nám ti svatí dopřejí o den volna navíc. Ale i tyhle tři byly, i přes to, že si musím koupit novou přilbu a boty, nádherně prožité.