20. 7. – 3. 8. 2013
(Pozn. Honza: Tak jsem se dozvěděl, že: jsem blázen, nejsem normální, nemám to v hlavě v pořádku, to přece nemyslím vážně atd. A to všechno jenom proto, že jsem navrhl na letošek dovolenou na motorkách. Což o to, dovolená na motorkách u nás je celkem normální a běžná. Pro letošek jsem jí ale vylepšil. Pojedou s námi i děti. Klukům je 13 a 14 let takže na motorkách už můžou. Siskinka zpočátku trochu protestovala a navrhovala dovolenou autem, ale mírným soustavným tlakem jsme jí s klukama vysvětlili, že to zvládneme, a že jí budeme pomáhat. Je totiž prťous a z motorky (GSR600) dosáhne nohama jen tak tak a to jí ještě má asi o 3 – 4 cm sníženou. A navíc jako každá správná máma se bojí, co se klukům všechno může stát. K tomu všemu jsem si v zimě, tak jako každý rok přečetl pár cestopisů a zjistil, že Rumunsko se díky dotacím z EU rychle mění „k horšímu“. A že to Rumunsko, které si pamatuji z naší cesty z roku 2007, už za chvilku nemusí být tak krásně romanticky Rumunské. Takže směr byl dán a siskinka se jako tradičně na podlaze v obýváku obložila mapami, průvodci a informacemi staženými z netu. Trasa byla doplněna a rozšířena na Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Buharsko, Srbsko a zpět. Termín byl stanoven na přelom červenec/srpen až se děti vrátí z letního tábora…)
Účastníci expedice: siskin – Aprilia Caponord 1 000, siskinka – Suzuki GSR 600 a spolujezdci pidisiskini, kteří už nejsou moc pidi – Jirka (14) a Kuba (13).
Sobota 20. 7. 2013
Balíme a připravujeme motorky už týden. Honza předělává GSR na původní výšku, aby plně naložené nedřelo na Rumunských cestách spodkem, mění olej a filtry, kontroluje uchycení kufrů a brašen a přikupuje náhradní páčky, kdyby jich náhodou bylo třeba. Kluci jsou s oddílem na puťáku a přijíždí v pátek večer v šest. Přípravy vrcholí. Kluci vybalují špinavé věci z báglů a balí si čisté do kufrů, tankvaku a mých brašen. Navrch necháváme jen stany s karimatkami a sedátka. Můj zadní kufr tradičně obsazuji foto výbavou, informacemi o zajímavých místech a nějakými Horalkami. Vezeme s sebou jídlo jen tak asi na dva dny, zbytek budeme dokupovat průběžně cestou. Ono i takhle je jídla na dva dny pro naši „dospívající mládež“ víc než dost. Dopoledne ještě přijíždí děda Pepa s babičkou a společně s haberskými prarodiči pojídáme na terase tiramisu a popíjíme kávu. V pergole si k obědu opékáme buřty a koupeme se. Je nádherně. Během dopoledne se tu také zastavuje Pepa na pivo a vynucuje dovezení dárku. Říká, že Barča s námi nejede. Při odchodu se ještě uculuje a chce po Honzovi, aby dělal čárky, kolikrát dám vozembouch. Oblékáme se a přesně v jednu přijíždí na motorce Barča! Má sbaleno! Ta můra! Celej týden mlží a nakonec přece jen jede s námi! Stihla si už také koupit novou helmu i nové boty. Nasedáme na motorky a vyrážíme. Máme dokonce i vlaječku, takže jsme vlastně expedice! Expedice Draculini II! Jedeme přes Halámky. První zastávku máme asi za hodinu a půl u benzínky někde v Rakousku jen na malé občerstvení jablky. Pokukuji co kluci a jejich zadky. Zdá se, že ok, ani nepípaj´. Zjišťujeme, že Barča má nějaký poblitý záda nebo co, takže jí vylučujeme z expedice, protože by nám dělala ostudu. Musí se vrátit domu. Ba ne! Ta potvůrka říká, že se za chvilku odpojí, protože musí Pepovi vrátit tu deku, co si zabalila do vaku. Takže s námi fakt nejede! A já už se tak těšila. :o( No co se dá dělat? Barča po chvilce pokračuje dál po hlavní silnici a my odbočujeme k Vídni. Ještě nám mává na pozdrav a ani neví, jak blízko jsem v tu chvilku od vozembouchu. Kvůli tomu, že jedeme ve dvou a s pěknou náloží, na což nejsem vůbec zvyklá, mi Honza přepákoval motorku zpět, takže se mi dost zvýšila a já při zastavení a odbočování trošku balancuji na hranici pádu. Ne jinak je tomu i teď. Naštěstí to zvládám a tak můžeme pokračovat. Každopádně musím uznat, že jízdní vlastnosti se návratem motorky na původní výšku o dost zlepšili. Zatavujeme pro benzín asi 20 kilometrů od Maďarska. Pán stojící u stojanu spouští na Honzu: „Je horko, co? Je to tak dobře česky?“ Honza s vykulenýma očima odpovídá, že jo. Dává se s námi do hovoru, žije prý teď v Rakousku, žil na Slovensku a pochází z Chorvatska. Jezdí také na motorce, ale většinou jen o víkendech. Opouštíme ho, protože chceme dnes ještě spolykat nějaké kilometry. Dnešní den je přece přesunový. Maďarsko nás vítá vysokými teplotami, místy až 33 °C. Kolem silnice vedou nepoužívané koleje, na kterých místy rostou stromky a keře. Po chvíli křižují silnici. Honza zpomaluje a já se automaticky rozhlížím, jestli náhodou nejede vlak. Vlak nejede, nemůže, koleje jsou přece porostlé vegetací! Už se připozdívá a tak pomalu začínáme hledat místo ke spaní. Všude kolem cesty jsou rozlehlá pole, sem tam polňačka, ale všude ještě dost zemědělců, anebo to nevypadá dobře na spaní. Za Györem je skupina několika stromů a keřů a vede tam i cesta. Kousek se vracíme, že pojedeme na průzkum. Honza na mě něco volá, nerozumím mu, ale asi mám jet za ním a tak společně najíždíme na malou polní cestu. Zdá se být v pohodě a tak se statečně držím zuby nehty v závěsu. Za chvíli se však ukazuje, že není nikterak pevná a je zde pěkná vrstva písku. Honza jde do stupaček, balancuje, jak se dá. Šmankote, snad se klučík za ním ani nehne a nebude mu nějak měnit těžiště přeloženého Caponorda! I mně motorka pěkně bruslí a boří se do písku. V hlavně mi zní rady endurářů: „Když jde do tuhýho, tak přidej plyn a nedávej nohy na zem!“ A tak gazuji a skutečně se mi to tak nějak daří vybalancovat. Písku však neubývá. Honza má pocit, že mu to nějak divně vrčí. Ohlíží se, a když vidí, že se za ním držím, nevěří svým očím. Asi po půl kilometru zastavujeme a usuzujeme, že tu asi místo ke spaní nenajdeme, o kus dál je nějaká skládka. Otáčíme se a vracíme se blíž k silnici. Rozhodujeme se, že zůstaneme zde, je tu travnatý plácek, písečný podklad. K večeři si děláme ty nejtěžší konzervy, co vezeme a to – naší oblíbenou – čočku. Jirka říká, že jsme v Rakousku jeli samýma „DORFAMA“, Kuba zas, že v Maďarsku je to samej „ÚTHIBÁK“ a tak musíme pořád uhýbat. Aby bylo jasno: slovo ÚTHIBÁK je na doplňkové cedulce pod značkou Nerovnost vozovky a je jich tu opravdu hodně. Stavíme stany, lezou tu kudlanky. Kluci někde cestou zahlédli slunečnicové pole a tak se vydávají na průzkum. Musí přes silnici, je tu dost velký provoz a tak jsem trošku nervózní. Běží pak kukuřičným polem ještě asi kilometr, Kuba má moje tříčtvrťáky, které mu celou cestu padají. Začínají se slítávat komáři. Kluci přichází asi za půl hodiny. Už je trošku šero a oni se k nám blíží celí vysmátí – každý má v ruce obrovský květ slunečnice a v druhé ruce drží asi dvoumetrový stonek marjánky! Padáme smíchy. V Maďarsku opět nacházíme v kukuřici trávu! Nooo jsme kousek od Tatabánie! Fotím je, uklízíme kolem stanů a jdeme spát. Komáři koušou a my si musíme odpočinout. Zítra máme opět přesun.
Pochycená slovíčka v Maďarsku: autómosó – myčka aut, gumi servisz – pneuservis (Jirka říká pneumaťárna), pansió – penzion.
Dnes ujeto: 370 km
[Not a valid template]
Neděle 21. 7. 2013
Vstáváme v půl osmý, ale snídaní a balením se zdržujeme, až do 9.30 hodin, kdy vyrážíme na další cestu. Tankujeme. Další posun po docela dost hrbolatý silnici, tak to nás trošku zpomaluje, ale pořád jedeme dál. Po dálnici by to bylo určitě rychlejší, ale za peníze a navíc nás to na dálnici moc nebaví. Včerejší úsek nebyl zas až tak zlý. Nicméně zvládáme to i dnes. Po 12-té hodině další benzínka v Táziaru. Dnes je sice zavřená, ale my stejně nechceme tankovat. V klidu si tu ve stínu stromů dáváme konzervu výborného moravského uzeného masa. Ve 13.30 hodin pokračujeme dál. Benzínka městečko Mako, tam už zastavujeme u benzínky tankovat a pro pití a nanuky. Sedíme na obrubníku u motorek, kluk od obsluhy se lámavou angličtinou zajímá, jestli to není špatně, když mi ty kufry leží přímo na výfucích. Snažím se mu vysvětlit, že to je speciální materiál. Hned dodává, že má také motorku – Suzuki SV 650. Koupeme se v hadrech, 32°C. K hranicím Rumunska je to asi 20 kilometrů. Doprava houstne, jedeme pomaleji. Poprvé vytahujeme pasy. Hurá! Už jsme v Rumunsku! Hned za hranicemi zastavujeme u směnárny. Měníme 150 € za 640 rumunských LEI. Honza je ve směnárně a já stojím u motorek u krajnice. Přichází ke mně nějaký starší pán a ptá se, odkud jsme. Chce vědět i město. On prý pochází ze Slovenska. Zajímá se, kam máme namířeno. U Černého moře říká, že je hezky, tak uvidíme. Loučíme se, přeje nám šťastnou cestu. Silnice E68 od Nadlacu k Aradu má cca 50 km. Mám pocit, že projetí tohoto úseku nám trvá strašně dlouho a stojí nás to dost sil. Myslím tím, že musíme být pořád ve střehu, protože tahle hlavní tepna vedoucí přes Devu, Sibiu až do Brašova je opravdu auty přecpaná. Je tu samej kamion a také blbec za volantem. Asi 2x se těsně kolem nás na nepřehledném úseku nějaký protahuje, aby nás za každou cenu předjel. Je to hodně nepříjemné. Ani nevím, jak vypadá samotný Arad, ale jeho okolí se mi vůbec nelíbí. Projíždíme okolo a je vidět veliká průmyslová oblast se znatelným, dokonce i viditelným smradem. Projíždíme skrz žlutý smogový oblak. Pokračujeme dál směrem na Devu. Jede se mnou dnes Kuba. Kluci se dohodli, že se budou po dnech střídat. V jedné vesnici s sebou trhá – usíná! Už je to dnes dlouhý. V další vesnici na chvilku zastavujeme v parku u dětského hřiště, aby se trošku probral. Je zde kostel s pěknou mozaikou. Rozhodujeme se pro rychlé zabivakování v nejbližším kempu. Ve vesnicích kolem cest stojí plno sloupů, na kterých jsou obří hnízda s čápy. Než se nám však daří najít kemp, ujedeme ještě cca 50 kilometrů. Náhodně jsme zahlídli ceduli u silnice. Ty služby tu nejsou úplně ideální, to už víme z minula. Honza jede napřed, já se zatím pomalu otáčím a jedu za ním. No vida, cesta se zužuje, najíždím na štěrkovou cestu, no co mi zbývá. Zase trochu endurka. Vjíždíme do kempu Gurasada. Honza se nechává majitelem ukecat na čtyřlůžkový pokoj a já musím říct, že jsem tomu ráda. Jsem docela unavená a postel bude moc fajn. Není to takový klasický kemp, na jaký jsme zvyklý, ani tu není moc prostoru na stany. Máme pocit, že to je nějaká stará vojenská základna, kterou předělávají na ubytovací prostory. Je tu pár budov opravených, na několika dalších se pracuje. Jsou vyzdobené grafity. Později zjišťujeme, že se zde konají různé festivaly, mimo jiné i nějaký Route 68. Jsou to pro ně asi hlavní příjmy. Ale je fajn, že to tu zvelebují. Ubytováváme se v pokoji se dvěmi palandami. Jdeme se najíst do místní restaurace. Mimo nás jsou tu zabydlené ještě asi dva pokoje. Objednáváme si pivo CIUC, které má otevírání jako konzerva s ouškem, kluci limo. Koukáme do jídelního lístku. Honza říká, že: „Na mase nemůžeš nic zkazit.“ Tak si ho dáváme se zeleninou. Kluci mají chuť na pizzu. Sedíme a čekáme na to jídlo, hladový jak kudly, je už 21.45 hodin. Posunul se nám totiž čas o + hodinu. Konečně je to tady. S masem však asi čekali na pizzu, takže ho máme poněkud studené. :o( Pizza byla moc dobrá. Před jedenáctou, po rychlé spršce, jdeme spát.
Dnes ujeto: 485 km
[Not a valid template]
Pondělí 22. 7. 2013
Vstáváme v osm. Trochu balíme a jdeme si dát snídani. (Kuba má pochvalu, ráno ustlal všechny postele a uklidil v pokoji). Káva, čaj a vaječné omelety. Dokončujeme balení a opět najíždíme na tu děsnou E68. Nemáme v kolečkách ještě ani 10 kilometrů, když nás zastavují policajti. Jsou na nás dva. Každý si bere jednoho z nás a snaží se nám vše vysvětlit. Ten jeden policajt mluví docela slušně anglicky. Ukazuje mi záznam z radaru, chce tím dokázat, že jsme jeli v obci 75 km/h. Jsme tam oba dva pěkně natočení, za námi jede autobus a kolona aut. Jako bychom je dokonce brzdili. Podle nás už vesnice skončila, ceduli „Konec obce“ jsme sice neviděli, ale po obou stranách byla svodidla a za nimi spousta keřů, koho bychom zde asi mohli ohrozit? :o( Zastavují jen nás – jako vůdce smečky. Nehádáme se a lovíme z kufrů všechny doklady. Říkají nám, že pokuta bude 2 x 400 LEI (cca 5.000 Kč). Berou mě mdloby! Na začátek dovolené teda docela darda! Sakra! Říkáme, že tolik peněz nemáme. Mluví něco o tom, že to budeme muset jet vyřídit do Bukurešti na ambasádu. No tak to protáčíme oči a omdléváme už oba, protože tomuhle městu jsme se chtěli vyhnout obloukem! Máme počkat, jdou to do auta sepsat. Trvá jim to asi pět minut. Vychází ven, každý má v ruce jedny lejstra. Trvají si na svém, 2 x 400 LEI. Opět opakujeme, že tolik s sebou nemáme, ptáme se, jestli se dá platit kartou. Navrhují, že je blízko bankomat. Honza sahá do peněženky a ukazuje jim, že tam fakt má už jen 480 LEI. Anglicky mluvící policajt prohrábne peníze, spočítá čtyři stovky a kývne, že to je teda takhle OK. Rychle nám dávají podepsat papíry, ani nevím kolik tam skutečně měli napsáno, každopádně jsme rádi, že jim to stačí, a že se nemusíme hnát do tý Bukurešti. No nenaděláme nic. Jsou na nás pak hodní, jak by ne, když si něco vydělali. Ještě nám kreslí a vysvětlují, jak vypadá konec obce, jako bychom přiletěli z Marsu a nikdy snad tuhle značku neviděli :o)…(samozřejmě, že je stejný jako u nás, jen s tím rozdílem, že u nich není napsán název obce, ale je tam několik domečků :o)). Varují nás, ať si dáme pozor, že cestou jsou cestou ještě další 4 radary, dokonce vyjmenovávají konkrétní města. Jedeme dál – předpisově. Stejně je to vopruz. Spousta kamiónů, plno aut, vedro k padnutí. V Devě zastavujeme u banky, měníme další peníze. Kupuji chléb a sladký plněný rohlíky. Mažeme dál. U Sebesu se snažíme najít cestu k zemním pyramidám a kulisám Ripa Rosie (červený sráz). Rozprostírají se v pásu asi 800 metrů širokém a 125 metrů vysokém. Motáme se sem a tam zácpou městem i kolem něj, bohužel tady nejsou zvyklý upozornit cedulemi na zajímavá místa a tak se nám nakonec cestu nedaří najít. Kdo ví, asi tam vede jen nějaká malá polňačka, my na ní ale nenarazili. Zdrželi jsme se tu zbytečně asi hodinu. :o( Baštíme rohlíky, je tu 35 °C. Další tankování je za městem Sibiu. Mám už týhle přecpaný silnice plný zuby a už se fakt těším, až se z ní dostaneme pryč! Naštěstí zanedlouho odbočujeme na č. 1, tady už je to volnější a tak to i líp utíká. Také už máme výhled na Fagaraš a už je to příjemnější. Míjíme místo, kde jsme kdysi zastavovali při naší expedici Draculiny I. Vzpomínáme, jak jsme s motorkami projeli těsně kolem spícího bači a on se vůbec neprobudil, jak Peprdýlek vyjížděl na motorce na protější kopec a jak ho naháněli tři zdivočelý rumunský psi. :o)) Konečně jsem se dočkala a je zde ona odbočka na silnici 7C, která vede přes Fagaraš!! Zastavujeme u řeky na místě, kde jsme tenkrát také stáli a konečně si dáváme něco k obědu. Koupeme se nazí, teda klukům se nejdřív moc nechce, ale pak to také „dávaj“! No a pak cca v 16 hodin už hurá na Fagaraš!
(Fagaraš – je nejvyšší a nejrozlehlejší pohoří Rumunska, rozkládající se na historické hranici Sedmihradska a Valašska. Hlavní hřeben je vzdušnou čarou dlouhý přibližně 70 km, který v délce 60 km prakticky neklesne pod hranici 2 000 metrů nad mořem (výjimkou je sedlo Zârna ve východní části pohoří ve výšce 1 923 metrů). Nachází se zde nejvyšší rumunský vrchol Moldoveanu (2 544 m) a několik dalších vrcholů, které jsou nejvyšší v Rumunsku. Hlavní hřeben se táhne od východu k západu. Největší a nejvýznamnější je masiv Iezer Păpușa (nejvyšší vrchol Roșu 2 469 metrů). Šířka celého pohoří je asi 40 kilometrů a zabírá plochu 3 000 km². Hory jsou značně modelovány ledovcem, ale žádný se zde nenachází. Zvláštností je strmost severních dolin a pozvolnost jižních. Severní doliny jsou také více modelovány zmíněnými ledovci. Je jich také mnohem víc – na severní straně hřebene se nachází přibližně 25 dolin, zatímco na jižní pouze 8. Jižní doliny jsou také až šestkrát delší, dosahují délky až 30 kilometrů a jsou značně opuštěné a divoké. Skrz pohoří prochází transfagarašská silnice, která vystoupá až do výšky 2 030 metrů a hlavní hřeben protíná tunelem. U ústí tunelu se na severní straně nachází jezero Bâlea a několik hotelů. Stoupá sem lanovka. Sami domorodci Fagaraši přezdívají „Deštivé hory“ a lze říci, že je to naprosto výstižné. Mohutná horská hradba zachytává vlhkost a pohoří je velmi bohaté na srážky. Zima trvá až 7 měsíců a léto pouhé dva. Na hřebeni je průměrná roční teplota −2 °C. Fagaraš je nesmírně živé pohoří a setkat se s živou přírodou není žádný problém. Lesy jsou převážně bukové a především původní karpatské, dalšími dřevinami jsou smrky, borovice, duby, jalovce, kosodřevina a olše. V alpínském stupni rostou zvonky, šafrán a hořce, početné jsou rovněž různé mechy. Fagaraš je díky své divokosti bohatý na horskou faunu. Horní části tvoří pastviny pro ovce a koně, z divoké zvěře není problém potkat kamzíky, divoká prasata a medvědy. Dále zde žijí vlci, rysi, jeleni, orli a další horská zvěř. Setkat se můžeme i se zmijí obecnou a potoky jsou plné pstruhů.)
Jede se nádherně! Fotím jak o závod. Tu ovce, tu zatáčky, tu kluky nad propastí…Nahoře zajíždíme na přecpané parkoviště, platíme parkovné. Je to tu kolem dokola samej stánek, přibyl také nějaký hotýlek a je tu spousta lidí. Jsem tím trošku zklamaná, možná to tenkrát v tý mlze mělo větší kouzlo. Honza tu naměřil 14 °C. I tak se ale kocháme, část údolí pod námi už je ve stínu, přece jen už je docela dost hodin. Blbneme ještě na posledních zbytcích sněhu, kluci staví sněhuláka, nějaké dvě paní sjíždí po sněhu v žabkách a jsou vysmátý jak leča. Baštíme horalku a jedeme tunelem na druhou stranu pasu. Čeká nás ještě sjezd dolů a pak také hledání místa na spaní. Cestou ještě několikrát zastavujeme na focení. Pobíhají tu koně, čekáme, až nám cestu uvolní stádo ovcí. Jsme těsně za pasem, když náhle naproti jednomu penzionu vidíme piknik místo. Stojí tu karavan, kolem něj stolky s lavicemi a pár ohnišť. Zastavujeme a jdeme se zeptat do penzionu přes cestu, zda by zde bylo možné stanovat. Domlouváme se s holčinou u baru a s nějakým místním domorodcem – starším bezzubým pánem ve fotbalovém dresu. Slečna trošku mluví anglicky, tak to jde. Pánovi musí překládat. Říká, že to není problém, a že to bude 10 LEI za stan, umýt a na WC můžeme do penzionu a také zde vaří. Nádhera! Pán nám jde ukázat plácek, stavíme stany a jdeme se najíst do restaurace. Kluci si objednávají smažený kuřecí řízek s hranolkama, my přírodní kuřecí řízek s hranolkama a sýrem – což nás dost nadchlo – mají na nich strouhaný sýr balkánského typu, je to moc dobrý. K pití pivo Skol a Fanta. Po večeři mastíme karty – zloděje. Je tu i několik místních, kdo ví, kde se tu v té pustině vzali. Kuba si nechce objednat pití, ale zase se mu dnes daří v kartách. Místo, kde spíme, se jmenuje Conacul Ursuli. Ani se nám do stanů moc nechce, je docela frišno. V noci nás budí štěkající psi. Kdo ví, co tu čmuchají, doufám, že ne medvěda. Jeden pobíhá i kolem stanů. Ráno Honza zjišťuje, že mu počůral přední kolo.
Dnes ujeto: 255 km
[Not a valid template]
Úterý 23. 7. 2013
Vstáváme v půl osmý. Honza se snaží vyměnit si přední brzdový destičky. Kroutí se mu nos, počůrané kolo pěkně smrdí. :o) Nejde mu to, nemá správný klíč a tak to odkládá na později. Rozdělává oheň, je 9 °C. Jsme v údolí potoka, pomalu mizí ranní mlha, na vršky už svítí slunce, ale sem se dostane ještě asi až za dlouho. Klukům se nechce ze spacáku, vaříme si k snídani polévku, posedáváme kolem ohně. Na lavičce pak jíme. Honza nám něco vypráví a říká: „Na mý problétorce je problém Kuba…“ :o)) K motelu přijíždí auto, z kterého vystupují tři dělníci v modrých montérkách. Jirka hlásí: „Hele, Šmoulové!“ :o) Bloudí tu po táborovém plácku pán v dresu, sbírá odpadky a pálí je na ohništi, žádné trápení, že pálí plastové lahve, hlavně, že se toho zbaví. :o( Ptám se ho, zda bychom si u nich mohli ještě nabrat vodu. Kývá a mávne, abych s ním šla. A tak společně míříme do motelu. Táhne mě do sklepa a z nějaké hadice mi začíná napouštět petky. Trošku váhám, když to vidím a tak se pro jistotu zkouším zeptat, zda je ta voda pitná. Pán to pochopil a tak říká, že je dobrá napouští trošku do sklenice a pije jí. Říkám ok. Po naplnění lahví se mu snažím slušně poděkovat, ale za nic na světě si sakra nemůžu vzpomenout, jak se „děkuji“ řekne rumunsky. Zkouším něco jako: „Muskulum, muskuluj“? Pán očividně vůbec neví, co mu tím chci říct, a tak se jen usmívá tím svým bezzubým úsměvem a krčí rameny s výrazem, že jsem se snad zbláznila nebo co. Tak teda děkuji anglicky, česky, pro jistotu i rusky a odcházím. Vyprávím to klukům, kteří se lámou v pase a se smíchem mi oznamují, že „děkuji“ se řekne: MULTUMESC [mulcumesk]. Dělají si ze mě srandu, že jsem pána chtěla začarovat. No tak příště už to budu vědět určitě. Balíme se, myjeme a Honza mi sjíždí s motorkou ze svahu k silnici, staví jí na stojánek a jde si pro tu svojí. Chci nasednout, ale v tom přichází Jirka, že chce ještě upléct cop. Jen se k němu otočím, motorka popojíždí a padá ze stojánku, přímo na moje lýtko. Auvajs. :o( Kruciš! Naštěstí vše OK, urval se jen popruh na tankvaku. Zvedáme jí a vyjíždíme asi v deset hodin. Cesta se krásně kroutí kolem přehrady Vidraru, oproti minulé návštěvě je z velké části opravená a tak se nám jede docela fajn.
(Přehrada Vidraru – v rumunských Karpatech je dalším oblíbeným turistickým místem. Byla postavena v roce 1965 na řece Arges a dostanete se k ní po silnici Transfagarasan. Přehrada má úctyhodnou výšku 166 metrů a délku oblouku 305 m. Tloušťka hráze v dolní části je 25 metrů a na vrcholu 6 m. Oblouk přehrady je postaven na skále vytvořené jezero o rozloze 890 ha dokáže zadržet vodu o objemu 465 milionů m3.)
Jedu první. Asi v půl dvanáctý zastavujeme u přehrady, abychom se na ní došli podívat z blízka. Zastavuji u maďarských motorkářů. Ještě než stíhám slézt, slyším za sebou nějaký hlahol a najednou ránu. Otočím se a vidím Honzu, jak si ustlal i s motorkou. Ihned k nám přibíhá jeden Maďar v kožené kombinéze a pomáhá nám jí zvednout. Plně naložená je vážená. Děkujeme mu a kontrolujeme škody – ulomená páčka, použít dál se dá, a trošku pochroumaný kufr, ale i to bude ok. Jdeme se podívat na přehradu, přes kterou pak budeme pokračovat. Na jednom jejím konci je schodiště, po kterém se dá jít na výhledové místo a ještě další schody vedoucí výše až k obrovskému, asi 20 metrů vysokému, stříbrnému panákovi, který v ruce drží blesk. Tyčí se tu nad přehradou a my šplháme až k němu. Výhledy jsou úchvatné. Vracíme se zpět k motorkám a na schodišti potkáváme druhou partu Maďarů. Dle toho jak smrdí, usuzuji, že jsou na cestě už asi déle než my. Nasedáme na motorky a jedeme dál. Ve městě Curtea de Arges zajíždíme do jednoho servisu, Honza si chce ty destičky přece jen vyměnit. Rukama nohama si zajišťuje půjčení toho správného klíče. Pán má očividně své práce dost a tak mu klíč půjčuje, aniž by ho nějak vzrušovalo, co s ním vlastně chce dělat. Během 20-ti minut je to hotové, vracíme klíč, vyhazujeme zde prázdné obaly od destiček. Pán Honzovi půjčuje ještě i něco jako Solvinu na umytí rukou a jede se dál. Ihned odbočujeme na silnici 73C – ta je teda dooost hrbolatá. S Kubou si to fakt „užíváme.“ Dokonce nás nepříjemně ohrožuje jedno proti nám šíleně rychle jedoucí auto, když ho ty vlny na silnici rozhazují. Okolí je tu ale malebné. Stavíme u malované kapličky u silnice a vaříme si těstoviny – kuře na paprice. Trvá to dost dlouho, než se dají jíst. :o( Jíme zatím slunečnicová semínka a špendlíky, které tu nedaleko rostou. Okolo tu sem a tam pořád jezdí pán na kole v červeném tričku. Po silnici projíždí spousta povozů. Po obědě pokračujeme po stejné silnici a pak odbočujeme na č. 73, moc pěkná silnice na Brašov. V Campulungu tankujem a dáváme si zmrzlinové kornouty. Cestou fotíme nějaké mauzoleum, pak krátká zastávka na parkovišti s výhledem do kraje. Je to tu opravdu úchvatný. Nějaká starší paní tu má malý stáneček se sýry, nějakými domácími šťávami apod. Kluky honí mlsná a tak nás žoudají, abychom si koupili bochánek sýra. Honzovi se to zdá moc, tak zkouší, že bychom vzali jen půlku. Posíláme kluky na průzkum ceny. Paní nás nakonec ukecává, že to sníme, a ať si vezmeme celý bochánek. Tak ho nakonec bereme. Paní je k nezastavení, asi je jí tu už dlouhá chvíle a chce si povídat. Ptá se, kam jedeme. Bran haní, tam ať nejezdíme, že je tam všechno drahý, vstupné na hrad 25 LEI za osobu. Pohoří Buccegi nám chválí, to je prý pěkné. Některý věci jí nerozumíme, tak se usmíváme, kýváme a snažíme se to pochopit. Naznačuje rukama něco jako spaní a hned na to vytahuje z kapsy telefon a pokládá ho na zem. Tak to fakt nedáváme, ačkoliv to na nás zkouší asi třikrát. Mluví také o svých dětech, někteří z nich už prý nežijí. Jeden syn jezdí po Evropě s kamionem. I když je paní fajn, je pozdě a my se několikrát chystáme, jako že už pojedeme, ale marně. Je tak upovídaná, že máme pocit, že tu asi budeme muset vytáhnout stany. Nakonec se nám to daří a můžeme pokračovat dál. Paní mává a přeje nám šťastnou cestu. Všude tu pobíhá spousta psů. Další zastávku, opět na výhledu, si dáváme asi v půl sedmý. Sedíme u nějakého hotýlku na louce, před námi je krásné hluboké údolí, v kterém jsou rozesety malé domečky nějaké vesnice. Nad vršky naproti je vidět černé mraky, z kterých stoprocentně prší. Je to vlastně tím směrem, kde by mělo být pohoří Buccegi. Doufáme, že se nám to vyhne. Tady je zatím hezky. Vytahujeme sýr a chléb. Obchází nás roztomilé černobílé štěně. Chudáček malé, je špinavé a děsně zavšivené, takže ho nechceme ani hladit. Je nám ho líto. Ještě víc pak jiného dospělého psa, který přichází záhy. Ten je navíc nějak nemocný, celý pohublý, visí z něj cáry kůže, v jednom místě to má až do masa. Není to hezký pohled. :o( Trošku lenošíme a pozorujeme nějaký pár, který si vedle auta na stolečku krájí meloun a cpe se jím, až se mu dělají boule za ušima. Trošku jim závidím, protože melouny tu prodávají kolem cest, ale samé velké kusy, to bychom najednou nesnědli a vozit zbytek na motorce je nepraktické, nehledě na to, že bychom to stejně neměli kam dát. Zbouchli celou půlku a já koukám, že pán krájí dál. Ještě říkám Honzovi: „No to si dělá srandu, že ho ve dvou celý sní!“ Pán však během chvilky přichází s tácem, na kterém nese 4 velké kusy melouna, anglicky nám nabízí a přeje nám šťastnou cestu. Děkujeme a rychle, než přiletí vosy, to tlačíme do hlavy. Je moc dobrý. Při odjezdu z křoví vylézají ještě další dvě stejná štěňata. V Branu fotíme Draculův hrad, městem jen projíždíme, je tu hodně lidí.
(Hrad Bran – si získal pověst jedné z nejproslulejších památek středověké architektury, je známý po celém světě především jako „Drákulův hrad“. Přestože má Rumunsko bohatou historii a je plné staré architektury, hrad Bran je pravděpodobně nejznámější. Jeho popularita je spojena s nevalně proslulým hrabětem Drákulou, hlavní postavou stejnojmenného románu Brama Stokera z 19. století. Hrad byl postaven v roce 1212 společenstvím obchodníků z nedalekého Brašova. Původním úkolem byla ochrana nákladu převáženého Rucar-Branskou roklí, vedoucí napříč Karpatami. V roce 1920 město Brašov darovalo hrad rumunské královně Marii jako poděkování za její přínos zemi. Nechala hrad zrekonstruovat a jako dědictví ho zanechala své dceři, princezně Ileaně. V roce 1948 však byla královská rodina vyhnána ruskou armádou, podporovanou, v té době pro-sovětskou rumunskou vládou. Hrad se tak stal státním majetkem a v roce 1956 byl otevřen pro veřejnost, přičemž se v části hradu nechalo vytvořit muzeum středověkého umění. Mnoholetou nedbalostí úřadů se pak z hradu staly téměř trosky. V letech 1987 až 1993 prošel velkou rekonstrukcí. Po rumunské revoluci v roce 1989, kdy padl komunistický režim, se začal rod Habsburků – původní majitelé hradu Bran – dožadovat vlastnických práv ke svému ztracenému majetku. Po letech horlivé snahy a dlouhých soudních sporech získal hrad zpět vnuk královny Marie a syn princezny Ileany, Dominik Habsburský. Stalo se tak více než šedesát let poté, co byl rodině zkonfiskován.
Spojení s Drákulou
Hrad Bran se stal známým poté, co Bram Stoker napsal svůj známý román „Drákula“, ve kterém je hlavní postava hraběte Drákuly známa také jako „Transylvánský upír“. Ve skutečnosti tato postava Stokerova románu nikdy neexistovala, neznají ji ani rumunské dějiny, ani místní folklór. „Drákula“ je pravděpodobně inspirován temnou osobností prince Vlada Tepese, který v 15. století vládnul Valašsku, jejíž část patří v současné době Rumunsku. Přestože z pití krve nebyl nikdy obviněn, jeho temnou pověst nikdo nezapře. V dětství byl držen jako politický rukojmí Ottomanské říše a strávil tak mnoho let svého mládí v istanbulských věznicích. Později se stal valašským princem, podporovaným maďarskou šlechtou. Později se „proslavil“ krutými tresty, které praktikoval na tureckých vojácích. Nejčastěji nechal nepřátelské vojáky napíchnout na kůl, aby pak pomalu umírali. Takto získal přídomek „Tepes“, což v rumunštině znamená „napichovač“. Tímto způsobem se mstil Turkům za to, jak s ním v dětství zacházeli. Železnou rukou však vládnul i Valašsku. Kromě ohavností, jež páchal na tureckém vojsku, byly i drobné krádeže trestány až nesmyslně krutě. Říká se, že za jeho vlády se nikdo neodvážil ani sebrat peníze ze země. Zatímco příběh Vlada Napichovače pomáhá objasnit původ Drákulovy postavy, spojení s hradem je stále nejasné. Vlad Tepes totiž nikdy na hradě Bran nežil. Západní turisté, kteří přicházeli do Rumunska hledat Drákulu, poprvé označili hrad Bran za „Drákulův hrad“ přibližně před třiceti lety. Překvapilo je, jak se vstup do Transylvánského panství podobá hradu popsanému ve Stokerově románu. Tak dostal své pojmenování „Drákulův“. Postupem času se začalo věřit, že Stokerův román měl reálnou spojitost s tímto hradem. Ale ve skutečnosti tomu tak nebylo.)
Před Rasnovem fotíme další hrad a pak pokračujeme po 73A směrem na Predeal. Snažíme se najít místo na spaní. Zahlédli jsme malou štěrkovou cestu sjíždící dolů od silnice. Honza se vrací a jede tam na průzkum. Já stojím v kopci u krajnice. No to jsem si na sebe zas něco vymyslela, tady se otáčet a ještě pak vracečka z kopce na štěrkovou cestu. Skoro doufám, že tam Honza nic nenajde. Dlouho se nevrací, až si říkám, jestli to tam někde nepoložil, nebo se něco nestalo. Mám se otáčet nebo ještě počkám? Naštěstí za chvilku už slyším zvuk motoru. Místo tam prý je, takže jdeme na to. :o( Manipulace v malé rychlosti nebo na místě s naloženou motorkou a s Kubou pro mě není úplně ideální, vzhledem k mým krátkým nožkám a zvýšené motorce, ale naštěstí se mi daří se v pohodě otočit, jen při nájezdu do vracečky za mnou jede auto, a je mi to trošku nepříjemné, protože si chci trošku najet. Vše ale dopadlo ok a už se suneme po štěrkové cestě. Jedeme asi kilometr. Vjíždíme do malého údolí, kde zůstáváme na louce u potoka. Snad tu bude klid. Stavíme stany, projíždí tu dvě auta tam a zpět. Neříkají nám nic, očividně nejsme první, kteří tu přespávají. Je tu několik ohnišť. Spravuji si utržený tankvak. Tak jsem si dala záležet, a když jsem práci dokončila, zjistila jsem, že jsem přišila nesprávný konec. No tak pro velký úspěch ještě jednou. Kluci shánějí nějaké dřevo na oheň, u kterého pak sedíme, pijeme kávu a čaj a já píšu deník. Přistává na mě nějaký obr brouk, fotíme ho. Honza posílá Jirku, aby ještě něco uklidil do stanu, ale on mu odpovídá: „Zrovna jsem si sundal nožičky.“ (Myslel tím, že si sundal botičky, aby si je nahřál u ohně.) :o) Taky pak o něčem diskutují s Kubou a my pochytáváme jeho závěr: „Diamant je nerost, ale šutr je šutr.“ Jirka vymýšlí, kam pojedeme na motorkách příští rok. ;o) Sedíme u ohně, už je tma. Najednou nás Kuba upozorňuje, že je kousek od nás liška. Otáčím se, stojí na cestě asi 10 metrů od nás. Mám trochu strach, jestli nemá vzteklinu a nepůjde po nás. Svítíme na ní baterkou. Obchází nás kolem dokola a mizí ve tmě. Asi se chtěla u potoka napít nebo ho překonat a jít dál. Jen aby nepřišlo něco většího. Třeba medvěd.:o( Jdeme spát kolem desátý. V noci tu projíždí opět nějaké auto – zase sem a za chvíli zpět.
Pochycená slovíčka v Rumunsku: spalatoria – myčka aut, multumesc [mulcumesk] – děkuji, „DRUM BUN!“ – Šťastnou cestu!
Dnes ujeto: 193 km
[Not a valid template]
Středa 24. 7. 2013
Chtěla bych vstávat v sedm, ale s těma mýma chrňouskama, to vypadá zase až na půl osmou. Vaříme si polívku, balíme, daří se nám vyjet chvilku před devátou. Opět se trošku děsím výjezdu na hlavní. Jestli já tam budu muset zastavit…. :o( Honza jede napřed a já se po štěrku pomalu blížím k silnici. Stojí na silnici a ukazuje mi, že je volno a můžu v klidu vyjet. Paráda, zlatíčko! Dnes máme v plánu pohoří Buccegi – část Busteni.
(Pohoří Bucegi – se rozkládá v centrálním Rumunsku jižně od města Brašov. Horské pásmo je součástí Karpat. Výchozím bodem pro túry často bývá obec Sinaia, z níž vede kabinová lanovka do dvou stanic v různých nadmořských výškách. Pohoří poskytuje široké možnosti pro pěší turistiku i zimní sporty, v létě lze podniknout výšlap k pamětnímu kříži obětem první světové války i na okolní horské vrcholky, jejichž nadmořská výška často převyšuje 2 000 m. Cesta do hor vede Prahovským údolím, kde lze navštívit zajímavé jeskyně a vidět podzemní řeky i různé krasové jevy.)
Hledáme, odkud jezdí lanovka na Babele (2.290 m.n.m.), parkujeme a jdeme k ní asi 500 metrů. Stojí tady obrovská asi 30-ti metrová fronta. Rozhodujeme se, zda čekat nebo ne. Stojíme a pozorujeme, jak rychle to ubývá. Vzpomínáme na loňskou výpravu na horu Kasprowy vierch ve Vysokých Tatrách v Polsku, kde jsme na lanovku čekali asi 4 hodiny. Vypadá to, že se to sem tam i hne a tak zůstáváme. Je cca 10.15 hodin. Ve frontě hraju s klukama na zemi kostičky. Nějaký prodejce ovoce to – zřejmě vtipně – komentuje. Moc mu nerozumím, ale on se dost baví. Také tu kolem nás pořád krouží chlapíci, kteří nabízejí vyvezení vzhůru offroad auty. Omílají pořád kolem dokola furt něco jako: „Busteni-Babele, Liberte…“ názvy kamenných útvarů, které nás nahoře čekají, pak také: „…telekabina…“, to je kabinka lanovky. Snaží se nalákat hlavně lidi stojící u konce fronty, sem tam se jim to i daří, ale kdo ví, kam je nakonec dovezli, protože nahoře pak žádná terénní auta nevidíme. Do kabinky se vejde tak 20-30 lidí, přijíždí vždy cca po 15-ti minutách. Je 12.53 hod. a jsme konečně u branky k lanovce. Kupujeme lístky a vrháme se do zelené kabinky. Je to bomba. Nahoru jedeme asi čtvrt hodiny, pod námi je obrovská hloubka. Vždy po projetí přes kolečka u sloupu, se to s námi zhoupne o několik metrů níž, až lidi v kabince zahlučí. Vystupujeme na holé náhorní plošině pohoří Buccegi a jdeme po značkách k blízkým kamenným útvarům. Je až k nevíře, kde se tu ty obrovské balvany vylouply. Mají jména jako Babele, Sfinga apod. Na jednom kameni se válí bernardýn, fotím si ho a hned záhy si všímám, že je kousek od něho cedulka s cenou, za kterou se s ním může kdokoliv vyfotit. Naštěstí je paní zaneprázdněná někým jiným a nevšimla si mě, kdo ví, jestli by mu nedala na hlavu také igelitku, jako ta paní tenkrát tomu vycpanému medvědovi na Ukrajině, když jsme nechtěli zaplatit, za to, že jsme si ho vyfotili. Jsou tu krásné výhledy – panorámata. Kdybychom měli více času, šli bychom ještě třeba k vysílači M. Costila v sedle s výhledem na nejvyšší vrchol Omul (2.507 m. n. m.) nebo k velkému kříži na skále, který je od nás asi 3 kilometry. Tam by se nám naskytl pohled na druhou stranu pohoří a určitě by to stálo za to, ale máme už docela hlad, poslední jízda dolů je v pět a to bychom už možná nestihli. Necháváme si tedy něco na příště a chystáme se k odjezdu. Všude jsou tu stáda ovcí, okolí děsně neupravené, kolem dokola se povalují odpadky. Baštíme ještě vrcholovou prémii. Honzu oslovuje nějaká paní, aby jí poradil cestu, on však, standardně odpovídá: „Nevím, já neumím česky.“ Čekáme na další kabinku, teď tu naštěstí není taková fronta jako dole a tak hned druhá je naše. Jsme úplně vepředu a tak máme vše jako na dlani. Jedeme dolů, řekla bych, že je to nepříjemnější než nahoru. Já se na výškách normálně nebojím, ale tohle byl mazec. Při projetí kabinky kolem sloupu a přehoupnutí se přes okraj hory, klesá o hodně metrů dolu, a uvnitř to zahučí jak v úlu, snad ještě více než při jízdě nahoru. Při čekání na lanovku dole na nás Jirka pořád vrčel, že chce zmrzlinu, při čekání nahoře zas, že chce trdelník. Jako malý dítě! A to už je větší než já! Po výstupu jdeme do hospody na pozdní oběd. Dáváme si 2 x menu + nealko pivo a kluci pizzu s colou. Při čekání na jídlo hrají kostky, dohadují a perou se. Za „odměnu“ jim dáváme zákusek – zmrzku z našeho meníčka. Pod stolem se motá černá kočka. Po jídle jdeme ještě koupit chleba a pití a vracíme se na parkoviště k motorkám. Oblékáme se. Honza hledá místo, kde by se vyčůral. Není moc možností – stojíme na ulici s šikmým stáním, vedle nás potok. Přes něj asi 15 metrů od nás vede můstek, na kterém stojí pár chlapů. Na druhé straně cesty jsou za chodníkem rodinné domky. Kolem dokola dost lidí. Chvilku bezradně přešlapuje a pak říká: „Ále co! Kašlu támhle na ty týpky na mostě, který se nehodlaj´ otočit áááá….“ SMYKÝK! Vyšlápl krásný čerstvý obr hovno. Dostáváme záchvat smíchu. Strašně to smrdí a Honza zběsile šubruje nohou o trávu. Davám mu na sandály pytel na odpadky. Nechává to navrchu na stanu přidělaný pavoukem. Jedeme dál směr Ploiesti – docela hlavní tah a Honzu to nebaví, tak se stará o zpestření, nachází malou zkratku – odbočujeme na Sotrile. Následuje enduro jak prase! Jedeme úzkou silničkou a sjíždíme z kopce a vjíždíme do ostré zatáčky vpravo. Ještě, že jedeme pomalu, protože najednou před námi mizí asfalt! Silnice je propadlá o několik metrů, zastavujeme těsně před tím. Stojíme na brzdách a přemýšlíme co dál. V tom nás objíždí nějaký pán v Žigulíku. Hópne do rygólu a projíždí to po kusech betonu, který sem zřejmě někdo navozil v kolečku. Honza to jede prozkoumat, projíždí to, dole se otáčí a jede zpět, ukázat mi, kudy mám jet. Vůbec se mi do toho nechce, ale pomalu pouštím brzdy a projíždím to s obavami, co ještě bude následovat dál. Sem tam se ztrácí asfalt a jedeme po štěrku, je tu plno serpentin, krav, koní a kravinců, ale okolní příroda je uchvacující. Přijíždíme pod přehradu Paltinului, kde se pod hrází fotíme. Vyjíždíme nahoru a kocháme se výhledem na hory a vodu. Při bližším prozkoumání však zjišťujeme, že tu plave asi 100 m2 nánosu bordelu, pet lahví apod. :o( Pokračujeme kolem přehrady do města Tesila, dál bychom chtěli jet na Lutu Rosu. Jenže za městem mizí asfalt a je tu jen cesta plná kamení. Při pohledu na kopce, které vidím před sebou, tentokrát s tou naloženou motorkou odmítám jet dál. Vzpomínám na endurka při předchozí expedici, jenže to jsem jela sama a ne tak naložená, a tak to raději otáčíme. Ještě máme jinou možnost. Je už také dost hodin, vracíme se zpět do vesnice a zkoušíme zde hledat nějaký penzion, abychom se zase trošku zkulturnili. Jeden objevujeme, ale ten je bohužel plný. Jedeme opět kolem přehrady. Zastavujeme u dalšího penzionu. Na můj vkus je však dost drahý a tak si zde jen kupujeme vodu. Protože tu široko daleko nic jiného není, vracíme se nakonec zpět na kempinkové místo, které jsme míjeli před nějakým tím kilometrem. Honza za to na mě trošku vrčí, ale nějak už nemám energii na to jezdit a hledat dál. Několik stanů již zde stojí, cena na cedulce je 10 LEI za auto a 15 LEI za karavan, a třeba ta voda v přehradě nebude tak zlá. Je to dost ve svahu, ale daří se nám najít nějaké to místečko, i když opět sem tam kravinec. Jdeme se hned vykoupat, než zaleze slunce. Voda trošku smrdí bahnem, ale je to hlavně tím, že je nádrž hodně upuštěná. Při vzpomínce na to, co jsme viděli plavat na hladině, to bereme hopem. Po návratu k motorkám stavíme stany, nějaký pán nám ukazuje, kde je tady studna s pitnou vodou. Jíme, kecáme, vaříme si kávu a čaj. Pozorujeme lidi opodál, kteří si vybrali to nejstrmější místo a teď si na něm snaží postavit stan. Nafukují asi 20-ti cm matraci, která jim z kopce popojíždí na trávě, nechci vidět, co to bude dělat ve stanu. Děláme si srandu, že v noci vyjedou ven a ráno budou plavat na hladině přehrady. Je cca 21 hodin. Je už docela chladno a tak zalézáme do jednoho stanu a mastíme zloděje a žolíky. Asi o hodinu a půl později jdeme spát.
Dnes ujeto: 93 km
[Not a valid template]
Čtvrtek 25. 7. 2013
Ráno půl osmá už se stává téměř tradicí, lepší to nebude. Jíme polívku a při tom se kocháme výhledem na přehradu. Balíme a odjíždíme, žádný výběrčí nepřišel a tak bylo spaní zadarmo. Jedeme malýma vesničkama ke slané hoře u Slaniče. Je to ale oplocené z části obbetonované jezírko, u malé solné skály. Platí se zde vstup.
(Solná hora Slanic – Na okraji městečka Slanic se nachází jedinečná přírodní zajímavost solná hora. Zdejší geologické podmínky totiž způsobily, že solná ložiska vystupují na povrch, což je v celých Karpatech ojedinělé. Solná hora vznikla jednak přírodní erozí, jednak těžbou soli v minulosti. Celou horu pokrývají škrapy a závrty. Nachází se v ní skalní mosty a jezera. Solná hora ve Slanic patří k nejdokonalejším solným krasům v Rumunsku díky kombinaci vlivů (přírodní/lidský).)
Koukáme se dovnitř skrz plot. Koupe se zde několik lidí, kteří se matlají slaným bahnem. Trošku pochybuju, jestli je to vůbec to, co jsme hledali. Ty cedule tu prostě chybí a tak nevím. Jedeme odsud zklamaní pryč. Tankujeme u pidi benzínky, neberou tu karty a tak platíme v hotovosti, což pro nás znamená zastávku v dalším městě u bankomatu. Přibržďujeme v docela velkém městě Ploesti u větší rušné křižovatky. Stojíme jen tak u obrubníku, projíždí tu spousta aut a i tramvaje a tak doufám, že to Honzovi nebude moc dlouho trvat, a že nedorazí policajti. Běží přes silnici do banky. Odsud bohužel po pár minutách vybíhá a chvátá přes vedlejší ulici do jiné. Vrací se asi za čtvrt hodiny, rychle nasedáme a mizíme na kraj města, kde chvilku oddechujeme ve stínu. Je zas velké vedro. Jdu nakoupit nějaký jídlo, pití a nanuky. Honza popisuje, co se dělo v bankách.
(Pozn. Honza: V první bance mě posílají od přepážky k přepážce a u každé si musím vystát frontu. Teprve u třetí přepážky mi paní vysvětluje, že v téhle bance peníze vůbec nemění. Na to jak je velká, mě to trochu překvapuje. Pochopil-li jsem to správně, tak směnárny fungují pouze v bankách označených logem Western Union. Přebíhám tedy do další banky přes ulici, kde logo je. Tady mě hned za dveřmi zastavuje chlapík od ochranky a něco mi vysvětluje (pravda, mám na sobě špinavé motokalhoty, smradlavé triko, a celkově asi nejsem úplně správný bankovní klient). Naštěstí se do debaty vkládá příchozí mladší pár lidí, kteří mi pomáhají chlapíkovi vysvětlit, že potřebuji „schimb valutar“ (směnárnu). Dochází k mírné změně chování sekuriťáka. Vede mě mimo přepážky do kanceláře vzadu. Tam už se se slečnou konečně domlouvám na výměně peněz. Sekuriťák mi ale celou dobu stojí za zády. Asi fakt nevypadám důvěryhodně.)
Popojíždíme dál, je už asi půl druhý a my nemůžeme najít žádný šikovný místečko na oběd. Odbočujeme z hlavní silnice a projíždíme ještě několik vesnic. Všechny domky jsou vždy těsně kolem cesty a vesnice na sebe dost navazují. Nedá se pořádně nic najít a tak nakonec zastavujeme ve vsi u nějaké studny ve stínu stromů. Honzovi je trošku špatně a tak si dává šlofíka, my zatím jíme. Na kole přijíždí nějaký místní pán. Po chvilce si odněkud přináší jiné kolo a kousek od nás ho spravuje. Má nářadí v hadrové tašce. Říkáme si, jak by u nás všichni museli mít na nářadí super kufřík z Bauhausu. :o( Po zdárné opravě se pak snaží obě dvě kola najednou odvézt pryč. My budíme Honzu, uklízíme. Chci vyjet, stojím na můstku, přede mnou je stoka a pod nohama ztuhlé hroudy vylitého betonu. Nějak mi to nevychází a tak opět padám. Kontrolujeme škody – ulomená spojková páčka, a pod motorkou se houpe ulomená řadička. Úplně mi zatrne, při tom pomyšlení, kde sakra v tomhle zapadákově budeme shánět řadící páčku!? V prachu nacházíme podložku a segrovku a Honza to dává dohromady. Ještě, že je to taková šikulka. ;o) Řadit naštěstí půjde, takže můžeme jet dál. Cestou je v jedné z vesnic trh. Je zde spousta našňořených lidí a plno stánečků. Škoda, že nezastavujeme. My bychom tu ale v těch našich hadrech působili divně. Na Honzu za jízdy útočí dva pidi psy. To je divný, mě si ani nevšimli. :o) Dál jedeme přes krásný vršky, sem tam nějaký to endurko – propadlá silnice, hrboly, štěrk, ale jinak krásný zatáčky, úžasný domky u silnice, sem tam na potoce hejna kachen, nějaký ten dobytek – hlavně krávy a koně. Děti nám mávají, mladí se otáčejí. Prostě fajn den. Blížíme se k bahenním sopkám. V jejich blízkosti jsou v záři zapadajícího slunce jasně zelené kopečky a mně se zde líbí ještě víc než jinde. Přibrzďujeme na jedné křižovatce, abychom se ujistili, zda jedeme dobře. Místní lidé stojící opodál nás vehementně navigují máváním rukou. Rozhodně nejsme první, kteří zde tento cíl hledají. ;o) Přijíždíme ke štěrkovému parkovišti, u kterého je občerstvení. Zjišťujeme od slečny u okýnka, že se zde dá také kempovat a mají tu i sprchy! Paráda! Hned všechno anglicky domlouváme, trošku jí vyvádíme z míry, když jí říkáme, že nebudeme mít stan – rozhodujeme se totiž, že přespíme na dřevěné podlaze velké pergoly se střechou z rákosu, která je pár metrů odsud. Moc lidí tu není, tak to bude pohoda. Kupujeme si pivo a klukům jedno citrónové. Nad občerstvením svítí světelná cedule s časem a s teplotou. Je 37 °C. (V osm hodin to klesá na 29 °C, ráno je pak 21 °C). Chvátám na kluky, aby rychle pili, už jsem nedočkavá, těším se na ty bahenní sopky. Konečně vyrážíme přes nedaleký kopeček. U vstupu je karavan, kde je kasa. Pán je hodný, počítá nám kluky jako děti a tak můžou jít zadarmo. Jdeme dál a chodíme po sopkách sem a tam. Je to bombastický! Smrdí to tu sírou. Nadšeně tu pobíháme a lovíme snímky bublajícího bahna. Jsou tu vlastně nedaleko města Berca blízko sebe dvě lokality – Piclele Mare a Piclele Mici. My jsme myslím dojeli k té první. K druhé už jsme pak nenašli cedule a říkali jsme si, že to bude asi dost podobné.
(Bahenní sopky Piclele Mare a Piclele Mici – rumunsky vulcani noroiosi, které jsou svým rozsahem raritou nejen v rámci Rumunska, nýbrž i v celé EU. Jsou vysoké až šest metrů. Navzdory svému názvu se samozřejmě nejedná o sopky ani nic podobného. Bahno prýštící či bublající z jednotlivých kráterků nebo bahenních jezírek vytlačuje z podzemí unikající zemní plyn. Název ovšem zcela odpovídá sugestivnímu vzhledu bahenních útvarů ve tvaru miniaturních sopek a bublání v jejich kráterech, navozuje dojem varu. Jejich obsah je však studený. Ze zemského nitra pomalu v nepatrných dávkách, ale neustále vytéká na povrch mazlavá břečka. Jednotlivé výrony doprovází bizardní bubliny, neboť bahenní hmota je neuvěřitelně jemná a přilnavá. V místech, odkud ze země vytéká, se tvoří kráterky či chcete-li miniaturní sopky. Jednotlivé výrony bahna jsou obvykle slabé a po krátké chvilce začínají zasychat a tuhnout. Vzápětí, anebo až za několik hodin, přes ně vytéká nová várka. Slané bahno na celé lokalitě je prakticky bez vegetace, což umocňuje exotický vzhled těchto míst připomínajících měsíční krajinu.)
Slunce pomalu zapadá. Honza jde napřed, ještě mu není moc dobře. Trávíme tu asi něco přes hodinu. Nadšený se vracíme zpět. Já to ještě beru přes kopec s výhledem na kemp. Ty okolní kopce jsou fakt úžasný! Děláme si večeři, sprchujeme se, pereme si šaty. Ve sprše to také smrdí sírou. Dnes to bylo moc fajn. Jdeme spát, spí se nám tu parádně. Okolo sebe máme rozvěšené vyprané prádlo.
Dnes ujeto: 199 km
[Not a valid template]
Pátek 26. 7. 2013
Ráno v půl osmé jíme masíko s chlebem, pomalu vše balíme. Honza mi nastavuje řadící páčku klacíkem a kobercovou. Kolem 10-té hodiny vyjíždíme. Teplota už je opět na 36-ti °C. Jedeme přes Buzau, pak po silnici 2C směrem na Slobozii. Cesta sice v pohodě, ale děsně hrbolatá. I tak docela frčíme. Na Honzu opět útočí jeden pes. Dnes delší přesun do Bulharska k mysu Kaliakra. Kolem 12-tý hodiny zastavujeme u motelu Diamant a jdeme se najíst. Honza si dává menu, já mix gril s hranolkama a kluci opět řízek s hranolkama. Všichni čtyři nealko pivo. Přes Slobozii dál na Calarasi. Tam musíme do Silistry trajektem přes Dunaj. Aniž si to uvědomujeme, utrácíme poslední rumunské peníze za benzín a v potravinách v Kauflandu kupujeme ještě jídlo, pití a nanuky. U trajektu ale neberou karty a tak nám nezbývá než platit eurama. V rohu místnosti se hbitě zvedá nějaký maník, který se je chystá zinkasovat. Říká si o 30 €!! Ani nevíme, kolik to vlastně stojí, tak co nám tedy zbývá? Dáváme mu to, pán tiskne účtenku a honem, honem nás nahání na „trajekt“. Úmyslně to píšu v uvozovkách, protože ten ponton tlačený malým člunem, trajekt připomíná jen hodně vzdáleně. Točí se jich tu několik sem a tam. Plaví se tu s námi asi jen 2 další auta a jeden kamion, který se sem tak tak vejde. Předek a zadek mu visí nad hladinou. Honza se kouká na lístek, co mu dali, a zjišťuje, že to bylo na 2 x 13 LEI! Padám do vejvrtky. Parchanti mizerný, ti se s námi teda rozloučili! Uvítali nás pokutou a teď při odjezdu nás obrali zas. No nenaděláme nic. Teď uprostřed Dunaje už ne. Už je nám jasný, proč tak moc chvátali, abychom už odjeli. Plavba trvá asi 20 minut. Míříme k hranicím, je tu fronta asi 10-ti aut. Při představě čekání v tom vedru je nám zle. Navíc tenhle hraniční přechod vypadá jak nějaký náš z doby před 30-ti lety. To bude trvat. :o( Řadíme se poslušně za poslední auto z Ruska. Koukáme na značky dalších aut – jen Rusáci nebo Ukrajinci. Jsou tu vlastně dva průjezdy a nad tím, kde nikdo nestojí, je značka EU. Že by? Tak to zkoušíme. Přejíždíme do volného pruhu a zastavujeme před červenobílým kuželem. Sundáváme si hadry a lovíme pasy. U okýnka stojí v zástupu asi 3 Rusáci. Jsou očividně rozladění, jen nás vidí, že se cpeme někam extra, zatímco oni si vystáli tu frontu. Ani se nedivím, taky by mě to naštvalo, ale já tu prostě čekat nechci, a pokud je ta možnost… Pán za přepážkou mávnutím ruky odsouvá chlapíky stranou a volá na mě, odkud jsme, jestli z Rumunska nebo z Bulharska. Říkám, že jsme z „Czech republic“. Gestikuluje na Honzu, aby ty pasy, co má v ruce, dal rovnou maníkovi, co vychází z kanceláře. Zkoumají je a hned ukazují rukou, že můžeme jet dál. Dávají na stranu kužel a my se zase rychle oblékáme a odjíždíme s pomyslnou kudlou v zádech, kterou nám tam očima vpichují muži stojící ve frontě u celníků. Do další země, kde jsme na motorkách ještě nebyli, vjíždíme železnou bránou jak na zámek s velkým nápisem: Bulharsko. Zastavujeme hned za hranicí u směnárny a vyměňujeme si peníze. Pak pokračujeme v cestě dál. Silnice na Dobruč je pěkná, na Balčik trochu hrbolatá. Jedeme k mysu Kaliakra, který bychom si ale chtěli prohlédnout až zítra. Snažíme se najít kemp. Nikde nic. V poslední vesnici před ním, se ptáme se místního domorodce, jestli by o něčem nevěděl. Tvrdí nám, že tady rozhodně nic není, a že se musíme vrátit zpět do Kavarny. Tam se nám ale nechce, protože tohle město nás teda při průjezdu moc nenadchlo. Všude se povalovalo spoustu odpadků, domy občas také hrůza a polorozpadlé paneláky, jak z doby komoušů. Máme trošku pocit, že se tu před dvaceti lety zastavil čas. Pryč jsou doby, kdy sem Češi hromadně jezdili na dovolené, zašlá je sláva Bulharské riviéry, alespoň v tomto městě a okolí. :o( Otáčíme se tedy ve vesnici Balgarevo a chystáme se k návratu. Kuba nás však přesvědčuje, že na kraji vsi, cca 30 metrů od nás zahlédl ceduli, že je tam kemp. Jedeme se tam podívat a vážně tam je! Hurá! Takový malý rodinný soukromý fajn kempík. Sympatický majitel nám hned ukazuje plácek na spaní, vodu, záchody, sprchy, mají tu i občerstvení. Honza se s ním baví o pánovi, který nám tvrdil, že tu žádný kemp není. Říká, že mu tady lidi moc nepřejou. My jsme ale rádi, že jsme ho tu našli, je příjemný a ubytování pohodové. Na zahradě má i dva apartmány. Rozhodně můžeme doporučit. My stavíme stany, vaříme si kari rizoto z Kauflandu z Rumunska. Jedinej hotovej polotovar, který jsme tam našli. Ještě, že jsme koupili i vepřovou konzervu, se kterou to trošku „tuníme“, protože jinak by to stálo úplně za houby. Teda chlapům to chutná, ale já bych řekla nic moc. No snědli jsme to. Kluci nám k tomu kupují točené pivo – Zagorka. Pak si jdeme sednout do hospůdky, která je součástí majitelova domu. Máme to asi 10 metrů od stanu. Dáváme si další pivo, Jirka malé a Kuba limču. Sedíme, povídáme si, co se dnes událo, píšu deník a Honza si zadává zítřejší cestu do GPS. Po chvilce si nás všímá jeden místňák od vedlejšího stolu. Jmenuje se Atanas. Očividně si s námi chce povídat a hned nabízí Honzovi paňáka slivovice vlastní výroby z půl litrové pet lahve. Nalévá mu to rovnou do dvoudecky. Nooo tak to vypadá na slušný večírek. Jiný chlapík, když nás vidí nad mapami, se nás ptá jestli chceme s něčím poradit, kam se tady u nich podívat, co je tu zajímavého. Mluví trochu česky, prý pracoval nějakou dobu v zahradnictví v Olomouci. Moc nám toho ale neporadil, protože jsem před cestou informací našla docela dost. Doporučuje nám Madarského koníka, který je v Unescu. Koukáme, co pan domácí přináší Atanasovi na stůl, dává nám to ochutnat jako místní specialitu. Jsou to výborný malý smažený rybky. Hned si také objednáváme jeden talíř a klukům hranolky. Atanas Honzu povzbuzuje v pití, říká, že až jim to dojde, má v autě ještě vínovici. Je to takovej ten týpek alá pán tvorstva, může mu být tak pětačtyřicet. Mám z něj trošku pocit, že mě i svojí přítelkyni tak trochu ignoruje, protože se baví jen s Honzou. No asi tady ženský s chlapama nepijou. Já ale nenápadně Honzovi upíjím. Pánové nám radí, kde je tady pěkná pláž, kudy se tam dostaneme, a Atanasovi září očka, že prý nás zítra ráno v sedm vzbudí a pojedeme tam s nimi jeho autem. Hoši – Honza s Atanasem – už začínají být docela připití a horečně spolu diskutují o všem možném. V ruštině. Vždycky si na něco vzpomenou, čím by mohli přispět do diskuze a snaží se to nějak vysvětlit. Aby si rozumněli, mají při tom vykulený oči a přehnané vyjadřování pomocí grimas. Je to jako by se trumfovali, kdo na stůl vyloží vyšší kartu. Jirka s Kubou z toho mají velikou srandu. Protože my jedeme na motorkách, Atanas rychle řekne, že má doma taky motorku – Jawu. Bohužel neví, že se vyrábí u nás. Takže mu to Honza vysvětluje. Pak se baví o tom, jaké má kdo auto, načež se Honza vyplašeně otáčí na kluky s otázkou: „Jak se do prdele řekne, že mám doma taky Peugeota?“ Slivovici domlaskli a tak Atanas přináší ještě vínovici. Ta je z auta nechutně teplá, ale jinak to jde. Objednává nám ještě další piva, klukům malá. To už ho přítelkyně trošku brzdí. Údajně je to jeho milenka. Kluci jdou spát, my za chvilku po nich, asi v 11 hodin. Během večera přichází SMS od Barči: „Máme se fajn, Muf přijel s koulema.“ Na to Honza v podroušeném stavu posílá odpověď, místo Atanas však T9-ka napíše Adidas, takže ráno čte SMS ve znění: „Mufa bez koulí si neumím představit, místní slivovice jr fajn. Adidas zítra jedeme s chlapík na pláž jeho autem.“
Pochycená slovíčka v Bulharsku: Автомивка – myčka aut, благадаря – děkuji
Dnes ujeto: 335 km
[Not a valid template]
Sobota 27. 7. 2013
Ráno v sedm jdeme s Honzou do sprchy. Ten pak ale zalézá ještě zpět do spacáku a nechce se mu ven. Po včerejšku je trochu unaven. ;o) Kluci lezou ze stanu kolem osmý, ale také se jim moc nechce. Vařím kávu a čaj, bude chleba s nutelou. Snad je to probere. Jo a Atanas se svou milou ráno v sedm rychle odjel – asi na tu pláž. Včera navečer to vypadalo, že přijde bouřka, teď je obloha opět bez mráčku. To je fajn. Honza polehává v houpací síti, hodně pomalu balíme. V půl jedenáctý se už konečně chystáme k odjezdu. Všichni oblečení v motohadrech, vedro jak sviňa a já zjišťuju, že jsem do nějakého kufru narvala klíčky od motorky. Asi mě šmejkne. Hledám jak zběsilá, spařená jak sviňa. Po pětiminutovém hledání jsem konečně úspěšná, sice ze mě leje a jsem rudá vzteky, ale můžeme vyrazit dál. Hurá na mys Kaliakra!
(Mys Kaliakra – úzký a protáhlý výběžek pevniny, skalnaté útesy, křišťálově čisté moře, jeskyně a přírodní scenerie, které spolehlivě dokážou vyrazit dech. První dojem z do červena zabarvených skal, pustých plání s vysušenou travou s absencí jakýchkoliv jiných rostlin je, že jste se ocitli v mexické prérii. Ovšem pouze do okamžiku, kdy spatříte mohutnou vstupní bránu středověké pevnosti. Zdi hradu byly vybudovány v nejužším přístupovém místě, které spojuje mys s pevninou a na nedobytnost tohoto opevnění spoléhali už milétští Řekové a vojevůdci Alexandra Makedonského. Ve středověku byla na starých základech vybudována nová tvrz, která hrála důležitou roli v dějinách a malé knížectví panovníka Dobrotici, které vzniklo na území mysu, se dokázalo bránit před nájezdem Turků i několik desítek let poté, co zbytek Bulharska upadl pod cizí nadvládu. Důkazem toho, že i zde to nakonec dopadlo špatně, je kaplička na konci mysu. Je totiž zasvěcena čtyřiceti dívkám, které na tomto místě daly přednost skoku do moře před životem v otroctví. Zhruba v polovině mysu je přímo ve skalnaté jeskyni situována restaurace, z jejíž venkovní části se odkrývá nádherný pohled na celou zátoku. K jedinečnosti okamžiku, který tady zažijete, napomáhá i fakt, že okolí mysu je jediné místo, kde lze dnes ještě v Černém moři spatřit delfíny. Mys Kaliakra, vyčnívající 70 metrů nad mořskou hladinu, není ke stanování ani k dlouhodobějšímu pobytu, ale je to unikátní místo na koupání a potápění. Temné jeskyně pod hromadami balvanů vyvolávají představy pohnutých dějů dávno minulých a velké námořní bitvy, která se tu odehrála v roce 1791. S jistotou lze tvrdit, že Mys Kaliakra je jedno z nejromantičtějších míst černomořského pobřeží, které podává svědectví o životě na výspě, která se po tisíce let brání ničivé síle moře.)
Po pár kilometrech nás zatavuje maník u závory, vybírá vstupné. Motorky a hadry necháváme na parkovišti, dál se jde pěšky. Je tu docela dost lidí, několik jeskyní a zbytky zdí dávných středověkých staveb. Bývala zde veliká římská pevnost, část mysu je teď oplocená a patří armádě. Docházíme až na samý konec výběžku do Černého moře, který je asi 70 metrů nad hladinou a můžeme si poznamenat, že zde jsme zatím byli nejdále směrem na východ. Pozorujeme krásné útesy tvořené červenými skalami a krásně modrou hladinu moře. Kupujeme si pivo, limo a také zmrzlinu. Pak už míříme rovnou na pláž, kterou nám včera doporučili – návod na nalezení té správné cesty zní: „Za posledníma „větrákama“ (větrné elektrárny) doleva.“ Je jich tu spousta. Cestu nalézáme snadno, i když zase trošku enduro. Dostáváme se tak na asi 100 metrovou písečnou pláž, která je uzavřená mezi skalami a je plně obležená lidmi. Poprvé se koupeme v Černém moři, ale nejsme jím moc nadšení. Možná je to tím přelidněným místem, mělkou vodou :o( a i voda je nějaká míň slaná. Jsme zmlsaní Jadranem. Vaříme si u motorek u cesty k obědu fazole. Rozhodujeme se, že už se u moře dál zdržovat nebudeme, a že pojedeme dál do vnitrozemí, kde snad bude lidí méně. Vracíme se zpět na hlavní silnici E87 a jedeme po ní do Varny. Zde tankujeme a z automatu si dáváme kávu, kakao a čokoládu, společně s „Goralkou“ (téměř totožnou s naší Horalkou). Možná si nás teď někde pouští na videu, protože při zpracování prvního kafe zjišťujeme, že je v kelímku i míchátko. Jsme zvědaví, v jaké fázi se do kelímku dostalo a tak všichni civíme do hlubin stroje jak bacil do lékárny a hlídáme, kdy tam vlastně spadlo. Pak jedeme dál a hledáme Pobiti Kamani – v češtině se užívá výrazu Zkamenělý les. Na výjezdu z Varny opravují silnici, tak tu jsou nějaké objížďky. Zamotáváme se a nemůžeme se tam trefit. Ptáme se u další benzínky na cestu, Honza komunikuje s paní v ruštině. Musíme se trošku vrátit a jet po silnici A2. Asi 18 km od Varny poblíž vesnice Ezerovo nás hnědá cedule konečně upozorní, že se už blížíme ke správnému místu a následně zahlédneme část kamenných útvarů tyčících se po obou stranách cesty. Parkujeme na blízkém parkovišti a jdeme k pokladně. Tady nás velice ochotný pán zevrubně informuje o vzniku těchto podivuhodných dutých kamenných sloupů, které si následně jdeme prohlédnout. Objevují se z ničeho nic uprostřed nenápadné mírně kopcovité krajiny. Jsou rozesety na asi kilometru dlouhém a 150 metrů širokém písčitém pásu a jsou přibližně 5 – 7 m vysoké, v průměru mohou mít tak 2 – 3 metry. Některé připomínají obří trůny, zkamenělé stromy, různé sochy, kterým lidé dali jména podle toho, co jim připomínají, jako třeba rodina, palice, trůn, voják apod. Tyto útvary vznikly asi před 50 miliony lety, kdy zde bylo dno moře. Z mořského dna se uvolňovaly plyny a tvořily si pískovým dnem kanálky směrem vzhůru. Stěny kanálků tvrdly a usazoval se na nich vápenec. Později pak moře ustoupilo a písek vzala eroze. Vápencové kanálky zůstaly stát v přírodě jako nějaký „zkamenělý les“. Po důkladné prohlídce pokračujeme dál směrem na Shumen a po nějaké době vidím další hnědou ceduli Madara – tam má být ve skále vytesaný ten koník, co je v Unescu.
(Madarský jezdec (koník) – kamenný reliéf datovaný do 8. stol. představuje jezdce zabíjejícího oštěpem lva, kterého doprovází psík. Je i na bulharských mincích. Význam není známý, ale usuzuje se, že upomíná na činy chánů první bulharské říše. Podle vykopávek pod skalou se zdá, že Madara byla kultovním místem pohanských, později i křesťanských Bulharů. Do seznamu Unesco byl Madarsky jezdec zapsán v roce 1979.)
Je to k němu asi 7 kilometrů. Do vyhlídnutého kempu nám schází ještě asi 20 km. Sice už je docela pozdě, ale i tak se rozhodujeme, že se na něj přece jen zajedeme podívat. Obrovský skalní hřeben nedaleko, kolem kterého již nějakou dobu jedeme, je impozantní. Blížíme se k němu a přijíždíme přímo ke vstupu k Madarskému koníkovi. Zastavujeme a jdeme to prozkoumat ke kase. Je už zavřená, ale hlídač říká, že se tam můžeme klidně jít podívat zadarmo. Máme jít po schodech a dojdeme přímo k němu. Stoupáme v hadrech pomalu vzhůru asi po 100 schodech. Přicházíme k obrovské skále, u které stojí lešení. Nad ním je vytesaný koník. Jsme z něho ale docela zklamaní, je dost malinký. Možná, že se k němu dá vylézt blíž, ale na to už dnes není čas. Také by možná stálo za to se tu projít, některé ukazatele míří k vrcholu skalního masivu, jiné zas upozorňují na nějakou jeskyni, která je nedaleko. Myslím, že by tam nahoře byly i krásné výhledy do kraje. My však jdeme zpět k motorkám. Asi 50 metrů odtud zahlédli kluci ceduli upozorňující na kemp. Zkoušíme k němu zajet, z hlavní silnice jsou to ještě asi 2 kilometry. Ven vychází mladá slečna, která se rozhodně s ruštinou nechytá a tak se domlouváme převážně v angličtině. Za 4 lidi a 2 stany chtějí 60 LEU. Vidíme zde i chatky a tak se ptáme na jejich cenu. Říká, že stojí 40 LEU a jsou v ní ale jen 3 postele. Jdeme se na to podívat – stejně s Honzou spíme vždycky na jedné. Nechce se nám stavět stany a i cena nás přesvědčuje, že si nakonec přece jen bereme chatku. Přesouváme motorky vedle ní a zabydlujeme se. Ptáme se, jestli tady nabízejí něco k jídlu, ale ona nás odkazuje na hospůdky, které byly u pokladny koníka. Nechce se nám vracet a tak si u recepce na stole vaříme Boloňské těstoviny – docela dobrý na rozdíl od toho kuřete na paprice. Vaří se to ale strašně dlouho a tak před tím na střídačku stíháme sprchu. Jíme už skoro za tmy. Sedí tu s námi slečna z recepce se svým přítelem, trošku se snažíme s nimi komunikovat. Nabízejí nám svoje pivo z velké PET lahve, Honza od nich ochutnává domácí naložená játra v zelenině. Po desátý jdeme spát. Dnes přes den bylo pohodových 30 °C. ;o)
Dnes ujeto: 189 km
[Not a valid template]
Neděle 28. 7. 2013
Vstáváme opět kolem půl osmé. K snídani nepohrdneme posledními dvěmi kudrnatými polévkami bez chleba. Dnes musíme zase něco nakoupit. Před chatkou se povaluje malý stoleček. Dáváme ho na cestu, kolem něj rozestavujeme naše židličky a krásně stolujeme. O nohy se nám otírá malá bílo-mourovatá kočička. Je pěkně mazlivá. Vyjíždíme cca v půl desáté. Od Shumenu je krásná nová silnice. Asi po sto kilometrech zastavujeme v kamioňácké restauraci Magnolia, ve vesnici Lozarevo. Dáváme si menu – sodu / colu, kuřecí polévku a kuřecí plátek se smetanovou omáčkou a balkánským salátem. Kluci tvrdí, že v restauraci zatím nejlepší jídlo. Při obědě přes sklo sledují velkou obrazovku, kde je film Mr. Bean na prázdninách, a každou chvilku se culí. Mají už po televizi trošku absťák. Jízda po obědě nás nějak zmáhá a zavírají se nám oči a tak raději zastavujeme na benzínce natankovat, kupujeme si Redbully a vodu. Další zastávka je v Nové Zagoře. Míříme do Billy opět doplnit tekutiny a zásoby jídla. Teplota vystoupuje na 37 °C. Hlavně nepodcenit hydrataci. Z bankomatu vybíráme další peníze. Jirka nás fotí samospouští, při tom nám nějaké auto málem přejíždí foťák. Uháníme dál, v Haskovu u benzínky si dáváme nanuky. Před Kardzhali nacházíme cedule na Perperikon – cíl dnešního dne a tak jedeme najisto. V tomhle je to tady v Bulharsku lepší než v Rumunsku, že tu ty ukazatele na zajímavá místa alespoň jsou. Perperikon je nazýván evropským Machu Picchu.
(Perperikon – thrácká skalní svatyně v Bulharsku, která se nachází v rodopském pohoří 15 km severovýchodně od města Kardžali. Perperikon byl osídlen již v době neolitu. Následně byl Thráky zvětšen a přeměněn v opevněný komplex svatého skalního města s královským palácem. Toto místo bylo poté využíváno Římany, později Byzantinci, osídleno bylo i ve středověku a v době osmanské nadvlády. Perperikon se skládá ze čtyř hlavních částí. První je citadela, tedy akropole na vrcholu kopce, dále palác nacházející se hned pod akropolí, který patrně sloužil také jako chrám a dvě vnější města, či městské části, jedno na severním a druhé na jižním úbočí kopce. Tato dvě města zatím čekají na archeologický průzkum, ale z terénního pozorování jsou vidět ulice a veřejné i náboženské budovy vytesané ve skále. Akropoli, která byla zbudována již dříve, ale Římany mohutně přestavěna, chránily zdi tlusté osm a půl metru. Celá akropole a základy budov, které na ní stály, byly vyhloubeny ve skalním masivu. Ve východní části akropole byla vytesána budova, která připomíná nejvíce basiliku. Pravděpodobně šlo o pohanský chrám, později přeměněný na křesťanský kostel. Z tohoto chrámu vedlo na západ do srdce akropole sloupoví. Po dalších archeologických pracích byl roku 2005 na akropoli odkryt velký palác, o kterém doposud nikdo nevěděl. Celý palác přibližně s padesáti místnostmi, halami a chodbami zaujímá rozlohu 10 000 m². Výjimečná je především vstupní třicet metrů dlouhá hala a hroby vládců, vytesané ve skále. Palác měl jak prostory určené k reprezentaci – trůnní sál, tak také hospodářské prostory. Tento palác byl pravděpodobně vystavěn již na konci doby bronzové, a tak se nám nabízí srovnání s paláci mykénských vládců. Díky početným seskupením megalitických památek je Perperikon unikátní lokalitou v rámci celého Balkánského poloostrova.)
Přijíždíme na parkoviště plné stánečků, svlékáme se z hadrů a bereme na sebe něco lehčího. Hlavně s sebou nezapomenout vodu, čeká nás výstup na kopec v tom dnešním pekelném vedru. Po očku sledujeme, co tu místní prodejci nabízejí. Od jednoho z nich se necháváme přesvědčit na koupi mapy a popisu částí dávného horského města. Platíme vstupné a stoupáme vzhůru. Prohlížíme si vykopávky starých budov, které tu byly kdysi vestavěny do skal a z průvodce louskáme, k čemu ta či ona místnost sloužila. Je to velice zajímavé. Na vrcholu jsou také zbytky nějakých sloupů, nádrž na vodu vytesaná do skály, sýpky či část věže. Použitý kámen má nádech modré barvy. Kolem dokola jsou krásné výhledy do okolí. Pomalu se vracíme zpět. Cestou vidíme, že práce na vykopávkách zde stále ještě probíhají. Na parkovišti baštíme svačinu a kluci si kupují nějaké magnety. Oblékáme se a pokračujeme v cestě. Teď se snažíme najít další zvláštní skalní útvar nazvaný Kamenná svatba. Díky Honzovo skvělé komunikaci s GPS a poptání se u domorodců nám to netrvá dlouho, nicméně stejně už je asi sedm. Motorky necháváme na štěrkové cestě ve vesnici – myslím, že to byla Zimzelen. Pokukují po nás tři místní babičky, které na sobě mají místní oděv – široké kalhoty s dlouhým sedem, u kotníků stažené. K útvarům přicházíme shora. Procházíme se skupinou bílých a načervenalých skalních útvarů. Je to asi nějaký druh hrubého pískovce, hodně se to drolí. Možná, že s tímto přístupem k přírodnímu bohatství, když si to tu lidi mohou sami jen tak prolézat jak se jim zachce, tu jednou najdeme pouze malé bílé hroudičky a nakonec se to úplně zadupe do země. :o( No snad se náš lidský přístup včas změní. Je to pozoruhodné místo. Nacházíme nakonec i „sousoší“ svatebčanů a pohledem na celkovou skupinu se za večerního slunce loučíme. Dojíždíme do města Kardzhali, doufáme, že zde bude nějaký příměstský kempík. Bohužel nikde nenacházíme žádné směrovky. Zatavujeme na nějaké velké kruhové křižovatce a Honza se jde zeptat taxikáře, kterého jsme před cca 30-ti metry viděli, jak naložil pasažéry. Dojel s nimi na tuto křižovatku a došel mu benzín. Předává je tedy do jiného auta a teď tlačí svůj vůz k benzínce. Já sedím na motorce a čekáme, až se Honza vrátí. Z restaurace na chodníku přichází nějaký kluk a ptá se mě anglicky, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct. Říkám mu, co hledáme a on mi odpovídá, že tu žádný kemp není, a že můžeme přespat u řeky. S tím samým nakonec přichází i Honza. Přejíždíme most a za ním odbočujeme doleva – dle rad místních a zkoušíme najít nějaké šikovné místo. Dostáváme se za město a po úzké silničce jedeme nad řekou – přehradou. Kolem se setmělo ve smyslu toho, že se kolem cesty poflakují obyvatelé tmavší pleti, sem tam jsou polorozpadlé dřevěné boudy či stany, ohně, plno psů a dětí. Projíždíme kolem několika takových hnízd až do vesnice Ostrovitsa, silnice zde končí. Zvědavé pohledy se do nás zapíjejí. Rezignuji s tím, že: „TADY ROZHODNĚ SPÁT NEBUDEME, PROTOŽE TADY NÁS DOZAJISTA OKRADOU!!!“ Za okounění místních cikánů se otáčíme a skrz slumy projíždíme zpět do města. Protože už se fakt stmívá, je asi půl devátý a za světla už nestihneme projet celé město, abychom jeli naším směrem a tam ještě zkoušeli něco hledat, tak se rozhodujeme, že první hotel je náš. Máme štěstí, docela brzy nacházíme hotel Iskra a mají volno. Čtyřlůžkový pokoj je asi za 1.000 Kč. Bereme to. Motorky si můžeme zaparkovat ve dvoře. Musí se tam ale zajet úzkou brankou přes vyšší schůdek a tak je odstrojujeme od kufrů a Honza tam s oběma postupně zajíždí. Nosíme vše nahoru do velikého pokoje. Jsme jak stěhováci, podlaha se plní naším bordelem a smradlavými hadry. Boty ovšem vystrkujeme raději na balkon. Na pokoj si kupujeme nějaké chladné nápoje. Jsme spaření a unavení z vedra. Naštěstí je tu i klimatizace a tak jí hned rozjíždíme. Večeříme, sprchujeme se. Děláme si srandu z toho, co se teď navečer událo. Jirka hlásí: „Tam kdybychom si postavili stany, tak bychom museli zaparkovat motorky dovnitř.“ Ještě toto tvrzení vylepšujeme tím, že bychom na nich museli sedět v hadrech, možná je museli mít i nastartované, tak abychom byli připravení, kdyby něco…;o) Jdeme spát asi kolem jedenáctý…ááá velká postýlka s peřinou!!!
Dnes ujeto: 367 km
[Not a valid template]
Pondělí 29. 7. 2013
S Honzou vstáváme v sedm. Pokoušíme se vše trošku lépe přebalit. Připravuji snídani a kluky pak budíme v osm. Po snídani vše nosíme k motorkám, které už Honza převezl před hotel. Vše urovnáváme, loučíme se s majitelkou a jedeme dál. Na konci města ještě tankujeme a hurá pryč z Kardzhali! Myslím, že již nikdy více!! I když hotel byl ok. Vyjíždíme z města směrem na Haskovo, pak odbočujeme doleva na silnici 58 na Asenovgrad. Krásná cesta, super zatáčky. Pak jen jeden horší úsek, pomalu postupujeme za auty, projíždím obr dírou. Naštěstí je ale vše v pohodě. Zastavujeme v jedné vesnici, konečně jsme zahlédli poštu. Nikde jinde totiž známky neprodávají, chceme poslat pár pohledů. Sice mají nějakou pauzu, ale paní pošťačka stojící venku, je ochotná a díky ní se mi vše daří odeslat. Kupujeme chleba, u velikého památného stromu svačíme. Pak míjíme odbočku na obec Panichkovo, připomíná mi to Pána prstenů. Projíždíme Novakovo, Topolovo, v Asenovgradu opět doleva na 86. Bačkovský monastýr, kolem kterého vede naše cesta, nenavštěvujeme, dnešní cíl je jiný. Opět cedule u silnice, nám usnadňuje hledání. Oznamuje nám, že musíme odbočit vpravo na úzkou silničku. K Čudnite mostove (Podivuhodné mosty) v masívu Černatica v Rodopech je to ještě 16 kilometrů. Cesta tak na jedno auto, chvilkami se úplně ztrácí asfalt a před námi jsou jen vydrolené zbytky v několikametrových dírách, sem tam je vozovka do půlky úplně utržená. Stoupáme vzhůru, postupně překonáváme jednu zatáčku za druhou a já se jen modlím, abych nemusela v některé jámě zastavit. To by vzhledem k mým krátkým nožkám nebylo úplně ideální. Dojíždíme nějaká auta, většinou nás pouští před sebe. Pak asi 2 kilometry před cílem dokonce i autobus. Za ním se bohužel musíme držet. Nakonec zastavuje za kolonou asi deseti aut. Děsíme se, co bude. Jede snad proti nám nějaké větší auto? Asi pět minut stojíme a čekáme, než se ten had před námi pohne. Jirka má v ruce foťák, posedává u krajnice. Jedeme dál, za zatáčkou jsou náklaďáky a bagry. Cesta je v celé pidišíři v délce asi 50-ti metrů zbavená asfaltu, snažíme se, držet se na udusaném štěrku. Asi po 300 metrech konečně přijíždíme do cíle, parkujeme na parkovišti v kopci. Svlékáme hadry, místní stánkařky se míní přetrhnout v nabízení medu, zavařenin apod. Jirka zřejmě někde u té silnice zapomněl digitál, takže se tryskem vrací. Na štěstí ho ale nacházíme a daří se nám sprintujícího kloučka včas zavolat zpátky. Jdeme se podívat na skalní mosty. Je to úchvatné, brána – skalní most – obřích rozměrů a několik menších okolo. Sestupujeme pod něj až dolů k potoku. Je možné, že tohle vytvořila voda?
(Čudnite mostove – ve východních svazích čtvrté nejvyšší hory Rodop – Goljam Perenku (2 091 m. n. m.) vytvořil původně horský potok ve vápencích jeskynní systém, strmě spadající svahem do hlavního údolí. Strop jeskyně se postupně propadal, a to jak v prostoru mezi oběma dnešními mosty, tak i v celém úseku pod spodním z nich, kde tak vznikla krasová soutěska. Oba mosty nakonec zůstaly jako poslední torzo z celé původní jeskyně. Jen pro představu je výška otvoru horního mostu 45 metrů, šířka 35 metrů, mocnost stropu 25 metrů.)
Pak míříme ještě na celkovou vyhlídku a v místním občerstvení si dáváme obídek. Plátek masa, hranolky a šopský salát. Vracíme se k motorkám, navlékáme se do hadrů, zatím co Kuba spěchá zpět do jídelny, protože tam nechal kšiltovku. Dneska je nějakej blbej den. :o) Pomalu sjíždíme dolu. Opět musíme zastavit kvůli bagru před tím posledním hrozným úsekem. Konečně vycouvává a dělník nás nahání přímo do místa, kam před chvilkou nahrnuli kopici hlíny. Není kam uhnout a tak jí musíme projet. Trošku bruslíme, naštěstí ale vše ok. Zbytek cesty dolů na hlavní silnici probíhá v pohodě, trošku mě ale berou křeče do rukou, a tak jsem ráda, když Honza na hlavní chvilku zastavuje u fontány. Přibržďuje tu spousta aut, aby si nabrali vodu a osvěžili se. Těchto fontánek je tu kolem cest spousta, velkých i menších. Chodí do nich někdy dokonce i napájet dobytek. Jedeme dál po krásném novém asfaltu, krásné zatáčky. Jen místy jsou starší úseky s hrbolama. Vjíždíme do úzké soutěsky vedoucí k Jagoninské jeskyni. Jsme uchváceni pohledem na kolmé vysoké skalní stěny, které se zdvihají vzhůru. Zastavujeme na parkovišti u jeskyně, bohužel je už šest a poslední prohlídka právě skončila. Nedá se nic dělat, pojedeme tedy hledat místo na spaní. Po nějaké době zastavuji u krajnice a Honza jede po lesní cestě na průzkum, vypadá to nadějně. Přes cestu je fontána. Během chvilky se u ní, jak na povel, sjíždí několik lidí. Pán na staré motorce, další zde zastavuje s vozem plným trávy taženým koněm, za ním po silnici pěšky přichází paní s klukem s hráběmi přes rameno, po lesní cestě přijíždí starý náklaďák naplněný dřívím se třemi maníky. Jdou se napít, popovídat si a posedět v přilehlém altánku. Tázavými pohledy mě sledují. A sakra, tady se asi neupíchnem. Náhle se vrací Honza, překonává malý potůček a zůstává stát těsně před asfaltem. Dává se do řeči s lidmi na druhé straně silnice. Pak mi vypráví, že se ten pán s motorkou ptal, co tu děláme. Povídá mu tedy, že hledáme místo pro palatky (rusky stany). Odpovídá mu, že je tu na ně místa dost. Snaží se s Honzou vyměnit motorku, míní, že když na něj mluví rusky, že bude spokojenej s jeho ruským strojem. Chlapíci si dělají legraci, že přijdou na grilování, s nabídkou konzervy ale moc nadšení nejsou. Honza na mě kývá, že místo na spaní tady bude super. A taky jo. Přejíždí mi s motorkou přes potok a jedeme ještě asi sto metrů po cestě. Otevírá se před námi malé dlouhé asi sto metrů široké údolí, kterým se jak hádek vine ten malý potůček. Jak později zjišťujeme, jsou zde i raci a tak se je pak vydávám fotit. Tímto místem jsme nadšení a dáváme mu název – Račí údolí. Na vysečené loučce stavíme stany, vaříme si čaj a kafe, k večeři dnes máme lunchmeat s chlebem. Kluci také zkouší najít nějaké raky, Kubovi při přeskoku potoka praskají plavky. Má díru přes půl zadku. Nedaleko je ještě jedna fontána, kam si jdeme nabrat výbornou vodu. Opět máme karetní večer, za soumraku jdeme spát. Dělá se zima. Dnes jsme si opravdu užili terénu – prý si zasloužím zlatý řád enduristy.
Dnes ujeto: 238 km
[Not a valid template]
Úterý 30. 7. 2013
Vstávám už v půl sedmý. Než ukecám Čížu, aby vylezl ze stanu je sedm. Další půlhoďku ukecává Jirku, aby udělal snídani. Já jdu zatím na louku lovit do foťáku pavučiny a pavouky. Pak se vyhrabává ze spacáku zmrzlý Kuba v roztržených plavkách, třese se jak ratlík – je jen 8 °C. Do tříčtvrťáků se mu nechce, protože ty jsou prý moc vymrzlý. Honza mu radí, ať si do nich naprdí, k čemuž ho myslím nemusí moc dlouho pobízet, to praktikuje hned záhy. Rychle na sebe navléká moto bundu. Snídáme čaj a chleba s nutelou, alespoň nějaké zpestření k otřepaným paštikám nebo kudrnatkám. Jdeme balit. Jirka tančí v koňském lejně. Dobalujeme, když kolem projíždí náklaďák s dělníky, kteří opět budou v lese zpracovávat dřevo. Mávají na nás jako staří známí. Po chvíli po cestě prochází babička s dědou, přes rameno mají přehozenou kosu a hrábě. Zřejmě jdou pokračovat v kosení trávy v tomto údolí. Jsou námi trošku zaskočeni, ale neříkají nic a pokračují dál. Odjíždíme asi v devět. Krásná krajina, fajn zatáčky i asfalt, sem tam klenutý kamenný mostík. Cestu lemují čekanky a občas divizny. V jednom úseku jsou kolem dokola samí kameníci. Ručně, jen pomocí kladiv a sekáčků, lámou kámen na placky pro obklady a skládají je na palety. Ty jsou tu vyskládané po obou stranách silnice v délce asi deseti kilometrů. V jednom městečku tankujeme, kupujeme chleba, banány, jelení lůj. Pak nás čekají super zelené kudrnaté kopečky a opět luxusní zatáčky do Melniku. Zde zajíždíme do parku do stínu pod stromy. Ještě jsme ani pořádně neslezli z motorky a nějaká místní paní nám nabízí ubytování. Je příjemná a ubytování nemá za špatnou cenu, ale my ještě dnes chceme jet o kus dál a tak její nabídku musíme odmítnout. Obědváme chleba s paštikou a nutelou. Kluci kupují nealko pivo grep a pivo Kamenitza. Na náměstí stojí autobus z Náchoda. Najednou vidím nějakého policajta, jak si to k nám šněruje. A jéje, snad nebude problém, že jsme zajeli až do parku. Naštěstí je ale moc sympatický a usměvavý. Dává se s námi do řeči. Zajímá se, odkud jsme a kam jedeme. Radí nám, abychom jeli k Roženskému monastýru, odtud jsou prý nejlépe vidět Melnické pyramidy – pískovcové přírodní útvary, které obklopují celé město kolem dokola.
(Melnické pyramidy – vznikají tak, že voda nebo vítr erodují měkký typ usazených hornin (zpravidla částečně zpevněné štěrky, písky, spraše nebo zpevněný vulkanický popel), zatímco tvrdší typ hornin v jejich nadloží erozi úspěšně odolává. Měkký materiál je erozí postupně odstraňován, avšak pod odolnými kusy hornin zůstávají usazeniny před deštěm a větrem uchráněny. Pokud tyto útvary vznikají v již zpevněných horninách, označují se jako skalní pyramidy. Melnické pískovcové pyramidy se nachází na území o velikosti 17 km² mezi vesnicemi Melnik, Kurlanov a Rožeň, kde je několik set těchto zemních pyramid na svazích okolních údolí a roklí. Geologické složení půdy i suché bulharské podnebí zde zaručuje neustálou obnovu těchto útvarů. Další výskyt zemních pyramid byl zaznamenán např. v Albánii nebo Francii).
Policajt nám dál také říká, že Melnik je oficiálně nejmenší Bulharské město.
(Melnik – Je vklíněno do úzkého pískovcového údolí asi 20 km od řeckých hranic. Před sto lety tu žilo kolem 20 000 lidí. Svou reputaci založilo na produkci kvalitního tmavého těžkého vína. Vyrábí se tu už od středověku, kdy se vyváželo do mnoha zemí, včetně bohatých Benátek. Melnik byl poprvé osídlen thráckým kmenem, k němuž patřil i Spartakus, později vůdce otrockého povstání. Na významu získal Melnik ale až ve 13. století, kdy se tu usídlil despota Alexej Slav, vládnoucí samostatnému území. Stále je možné zhlédnout zbytky pevnosti, ze které panoval. K vidění jsou i ruiny mnoha kostelů, jichž tu dříve bylo ne méně než 70!)
Bavíme se s ním rusky a on říká, že jeho 14-ti letá dcera si může ve škole vybrat, jestli se bude učit rusky nebo anglicky. Loučíme se, přeje nám šťastnou cestu a dle jeho rady jedeme k Roženskému monastýru. Leží na jižním úpatí pohoří Pirin. Založen prý byl na přelomu 12. a 13. století. Bohužel smí se jen do dvora a nesmí se zde fotit. Výhled odsud na pyramidy je panoramatický, klášter je menší. Vracíme se zpět přes Melnik, míjíme 3 turisty. Jakmile zahlídli u Honzy českou vlajku, volají na mě: „Češi!! Ahój!!“ Tak na ně hned s radostí máváme a křičíme do helmy také „Ahój!!“ Jak příjemné po tolika dnech potkat krajany! :o)) Dnes je opět horko k padnutí, snad zatím nejhorší co bylo. Najíždíme na hlavní silnici E79 na Sofii. Žár ze silnice je pekelný. Po nějaké době zastavujeme u benzínky, kupujeme nanuky a pití. Sedíme uvnitř, mají zde klimatizaci, jak příjemné. Honza má na teploměru ve stínu 42 °C. Venku pak potkáváme další Čechy, kteří prý míří do Řecka. Jedeme dál. V dálce se kupí černé mraky. Honza zabíhá do banky vybrat další peníze. Odbočujeme k Rilskému monastýru a odpočíváme u malé benzínky, hlavně doplňujeme tekutiny. Sáčkujeme se dovnitř, opět klimatizace – paráda. Usazujeme se u stolečku a svačíme croasant. Pokračujeme dál, nejdříve ještě míříme ke Stobským pyramidám.
(Stobské pyramidy – jsou geologickým úkazem v podhůří pohoří Rila. Na několika mladých erozních lokalitách se ve svahu tvoří špičaté kopečky, které svým tvarem připomínají pyramidy. Geologicky to je heteromorfní usazenina vyzdvižená ze strumské nížiny okrajem velehor Rila, od okrajů erodující. Jak jsou tam různě tvrdé vrstvy, tak vznikají vlastně pokličky, kdy pár balvanů nebo kus slepence na vršku malé pyramidy brání erozi svého podloží, ale podloží nekryté žádným kamenem vesele a rychle eroduje. Stobské pyramidy se hodně podobají Melnickým pyramidám, jen jsou červenější.)
Začíná pršet. Přijíždíme na malé parkoviště, paní z pokladny to zrovna balí a rychle odjíždí. Potkáváme zde opět Čechy. Dneska tu zřejmě někde mají hnízdo. ;o) Říkají, že to k pyramidám a zpět trvá asi 40 minut. I když trošku prší, rozhodujeme se, že se tam půjdeme podívat. Hadry dáváme na motorku a hážeme přes ně nepromoky. Obcházíme závoru u pokladny a začínáme stoupat vzhůru. Dostáváme se až k vrcholu, všude jsou tu výhledy na pyramidy. Je to paráda, pískovcové sloupy v červeno-žlutých odstínech. Matka příroda má nebetyčnou fantazii. Cestou přestává pršet, ale černé mraky se prohání všude kolem, je zataženo. Je vidět i místa, kde určitě prší. Když jsme nahoře, vidíme sjet blesk do vedlejšího kopce. Klukům se to líbí, ale mně rozhodně ne! Jedna věc je trochu legrační a to, že mě i Jirkovi stojí vlasy na hlavě! Vzduch je nabit elektřinou. Další blesky následují a tak rychle mažeme dolu. Stále hřímá a já se bojím. Nemám z toho dobrej pocit. Po návratu na parkoviště začíná zase trošku pršet. Schováváme se pod stříšku vedle stojícího domku. Společně s námi je tu i nějaký pán s kozou a 2 kůzlaty. Ta skáčou na parapet okna, aby se schovala před deštěm. Dědoušek sedí na lavičce pod oknem. Kůzlata tak poskakují i přes něho, div že mu nevlezou za krk a málem ho i shazují z lavičky. Déšť naštěstí brzy ustává a tak můžeme pokračovat dál v cestě k Rilskému monastýru. Za ním by měly být dva kempy, snad budeme mít kliku. Projíždíme vzhůru údolím říčky Rila a kolem monastýru, jeho prohlídku si už necháme na zítra, trošku mrholí, ochlazuje se. Nacházíme kemp Bor. Je to tu moc hezké, u potoka, ceny příznivé, občerstvení v místě. Sprchy dost provizorní, jako ostatně zatím všude kde jsme byli, ale nám to postačí. Není teda co řešit. Zůstáváme, stavíme stany a jdeme se najíst. Místní kuchař připravuje různé pokrmy na grilu v pěkné venkovní kuchyni. Dáváme si obr grilované kuřecí steaky s hranolkami se sýrem, šopským salátem, pivem a limem, Honza má nějakou šišku z mletého masa plněnou sýrem. Tak tohle předčilo všechno! Bylo to opravdu luxusní! Po dlouhé době jsme se pořádně a velice chutně nadlábli. Při placení pak velice chválíme kuchaře, který nám hned posílá panáka výborné jemňoučké rakije na účet podniku. Klidně bych se nechala ukecat k další. ;o) Pak ještě mastíme karty a jdeme spát. Dnes mám celý den středu. Když mě kluci večer přesvědčují, že je teprve úterý, mám velikou radost. Další dny si ze mě ale pořád utahují, že je středa.
Dnes ujeto: 270 km
[Not a valid template]
Středa 31. 7. 2013
Vstáváme kolem sedmý. Sprcha, snídaně v altánku – polívka. Balíme, jedeme. Dnes v krásném čase 8.45 hod. Rilský monastýr je odsud jen pár kilometrů a tak jsme tam hned. Jsme trošku ve vyšší poloze – v pohoří Rila, je tu trošku chladněji, v posledních dnech při výjezdu nezvyklých 19 °C, na vrcholcích se drží mlha. Zastavujeme na parkovišti a v hadrech se jdeme podívat dovnitř. Je to největší a nejznámější bulharský klášter zařazený do světového dědictví UNESCO. Musíme uznat, že to je opravdu impozantní stavba a určitě stojí za návštěvu.
(Rilský monastýr – nejvýznamnější klášter v zemi a nejposvátnější místo bulharského pravoslaví. Kolonii poustevníků založil v zalesněném horském údolí už v 10. století světec Ivan Rilský. Dnešní klášter byl postaven v roce 1335 asi o 3 km dál než původní kolonie. Brzy se stal významným feudálním panstvím a v době turecké poroby pomáhal udržovat národní a náboženské tradice. Turci klášter několikrát zničili a v roce 1833 tu došlo k ničivému požáru. S pomocí celonárodní sbírky rychle začala obnova budov monastýru, na níž se podílel i Zahari Zograf, nejuznávanější bulharský umělec 19. století. Zvenku vypadá klášter jako tvrz, nádvoří a interiéry jsou naopak nádherně vyzdobeny. Na stěnách klášterního kostela můžete obdivovat bohatě malované fresky. Kostel uchovává svatou relikvii, levou ruku Ivana Rilského. Uloženo je tu ale také srdce cara Borise III., který záhadně zemřel v roce 1944 těsně po návštěvě Hitlera v Německu. V roce 1983 byl Rilský monastýr zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.)
Čtvercový půdorys čtyřpatrových budov s verandami obklopuje nádvoří, na kterém stojí kostel a věž, která pochází ze 14. století. Loubí kostela zdobí malby znázorňující svaté, anděly, ďábly a hříšníky. Připomíná mi to stejnou výzdobu malovaných kostelíků v Rumunsku. Obcházíme to kolem dokola, vstup je zdarma. Prochází tady také pár vlasatých, vousatých popů v černých hábitech. Údajně je zde i možné se ubytovat. My jsme ale odpočinutí a tak pokračujeme dál v naší expedici. Vracíme se zpět na hlavní silnici E79 a míříme na Sofii. Je 24 °C, polojasno, dost fouká vítr. Ve městě Dupnitsa zastavujeme pro benzín. Zatímco my tankujeme, pomáhá tu obsluhující mladej kluk roztlačit na zpátečku staré auto se třemi tlustými cikány. Když se pak vrací od odjíždějícího auta, je rozesmátej jak lečo a říká: „Gipsy are very funny peoples!“ Musíme se tomu smát, on sám je dost snědý. Po kávě a svačině se snažíme nenajet na dálnici, ale bohužel tu je nějaká uzavírka a tak nám nakonec nic jiného nezbývá. Doufáme, že nás nechytí policajti, nemáme dálniční známku, už ani nevím jak to tady s tím je. Dost to fouká a háže to s námi. Dojíždíme až do Sofie, kde jsou další objížďky, kolony, jedeme krokem. Naštěstí to moc dlouho netrvá a tak to po obchvatu projíždíme docela v pohodě. Asi 10 kilometrů za Sofií zastavujeme na odpočívadle nad řekou a obědváme chleba s lunchmeatem. Dál cestou oprava mostu, takže opět enduro, pauza – zastávka u benzínky. Valíme si to po silnici č. 16, údolím řeky Iskar. Kvalita asfaltu je tu střídavě dobrá a špatná, ale i tak celkový dojem je super. Cesta se vine kolem břehu hlubokým údolím a každou chvilku se zde střídají různé typy skal. Jednou jsou jasně bílé, za chvilku zas rudě červené, různě zvrásněné… Moc se mi tu líbí. Pak vyjíždíme opět na E79 těsně před městem Mezdra. Odbočka vlevo, mírný kopeček. Honza s Jirkou vyjíždí a frčí dál. Já s Kubou musíme dát přednost dalším autům, je tu nějakej frmol. Nějak se mi nedaří zkoordinovat rovnováhu s řazením a brzdou a tak padáme. Kuba vybíhá z motorky rovnou na nohy. Já se trošku válím, ale hned vstávám. Tankvak se opět urval a odkutálel se stranou. Pán v autě za námi se nabízí, že mi pomůže motorku zvednout. Spolu jí vracíme na kolečka, stavím jí na stojánek a snažím se přesvědčit Kubu, aby mi podal tankvak, abychom mohli jet dál. Ten je z toho dost přepadlý a chce počkat, až se pro nás vrátí taťka. Nic zásadního se nestalo, je trošku ulomená stupačka, ale jinak vše ok. Auta za námi nás pomalu objíždí. Přijíždí Honza. Sama vyjíždím na hlavní a čekám na Kubu. Přechází silnici a nasedá. Můžeme jet dál. Ve městě Vratsa jdeme do Penny nakoupit. Pijeme ledovou kávu, ochucené mléko, jíme jablíčka. Pak nám zbývá ještě asi 19 kilometrů k Ledenické jeskyni. Posledních 16 je zase „jedlých“. Samá díra, písek na silnici, vracečky, ale jinak krásný zelený hory s bílými skalami. K jeskyni přijíždíme v 16.15 hodin. Pokladní říká, že poslední skupina šla ve čtyři. Doslova padám do vejvrtky, to už je druhá, kterou jsme nestihli. :o( Když pán ale vidí můj nešťastný výraz, ptá se, jestli by nám stačilo vidět třeba jen jednu část. Kýváme. Sice platíme jako za prohlídku celé jeskyně, ale i tak jsme rádi. Ke vchodu nás vede nějaký mladý kluk. Ukazuje nám, jak tu všude okolo jeskyně makají na zlepšení infrastruktury, vylepšení příjezdu, nové parkoviště, vstupní vestibul, dokonce bude i venkovní divadlo. Příště už to tady nepoznáme. Vstupujeme do jeskyně. Nejdříve je tu malá vstupní místnost, pak obrovský sál s nádhernou krápníkovou výzdobou. Nahoře na schodech stojí ta poslední skupina. Přidáváme se k nim. Průvodce je velice ochotný a vše nám vždy znova popisuje ještě v angličtině. I když jsme původně měli jít jen do toho velkého sálu, nakonec se skupinou stíháme i nějaká další místa. V úzkých chodbičkách jsou velice nízké stropy, kde se musím sehnout i já, dále je tu také malé krasové jezírko a pak protahujeme úplnou škvírkou – průchodem zpět do velkého sálu. Průvodce se se všemi loučí, nás ještě bere na vyhlídku, o kterou jsme přišli na začátku prohlídky, ukazuje nám různé krasové útvary a popisuje, jak se jmenují. Je to také moc hezké. Děkujeme mu a vracíme se spokojení zpět k motorkám. Pijeme Radlera a musíme přetrpět šílených 16 kilometrů do Vratsy. Pak pokračujeme směrem na město Montana. Docela to mastíme, Kuba najednou usíná a klove do mě helmou. Hned zastavuji, signalizuji Honzovi, že je na čase to někde zapíchnout. Naštěstí chvilku na to Jirka zahlédl kemp. Točíme to a jdeme se tam poptat. Budka recepce zeje prázdnotou a tak míříme rovnou do restaurace, nad kterou je obrovský nápis Camping. Za ní je několik chatiček. Vstupujeme dovnitř, ale nikde nikdo. Procházíme mezi stolky směrem k baru. Zpod stolu vybíhá černobílá malá slepička se střapečky na pařátcích. Šmankote, kam jsme to vlezli? U baru je pusto, zkoušíme volat: „Hallooo!“, dokonce i k místu, kde tušíme, že by mohla být kuchyně. Z blízkého boxu čouhají nějaké nohy! Začínají se vrtět a ven vystupuje zívající číšník s vrabčím hnízdem na hlavě. Ptáme se, zda bychom zde mohli přespat. Chatky vychází na 2x takovou cenu než stany. Máme čas, je teprve půl sedmý a tak se domlouváme na stanování. Pán nás provádí areálem, ukazuje nám plácek za restaurací, kde můžeme být. Sprchu a WC máme k dispozici na chatce č. 2. U jiné chatky ukazuje na dva pány – to jsou prý kámoši – páni nás zdraví. U další zas poukazuje na stavební dělníky, kteří prý brzo ráno odjedou do práce. Přejíždíme sem s motorkami a stavíme stany. Děláme jim tu pěkný divadlo. Všichni sedí na verandě a mají na co koukat. Vaříme si těstoviny s masem a s paprikou. Pak ještě kávu a čaj. Píšu deník a kluci hrajou karty. Dělníci popíjejí, pouští nám nějakou bulharskou muziku. S Honzou jdeme do restaurace pro pívka, trošku se to tu zaplnilo, místňáci dorazili na pivo a koukají na fotbal. Krájíme si klobásku, kterou jsem nám koupila, už jsem měla trošku absťák. ;o) Večer je fajn, pohodovej. Dnes bylo i přes den trochu příjemněji 30 °C.
Dnes ujeto: 295 km
[Not a valid template]
Čtvrtek 1. 8. 2013
Vstáváme kolem sedmý. Snídáme, balíme. Do chatičky č. 2, kam můžeme chodit do sprchy a na záchod, majitel někoho stěhuje. Honza jde tedy na záchod do otevřené chatky č. 12. Za chvilku tam míří i syn majitele. Honza sedí, tvoří si svý a najednou slyší v pokoji nějaký šramot a tak – nejlepší obrana je útok – zavolá: „Kdo mi to sem leze?“ a vykoukává zpoza závěsu. Vidí cizí obličej a říká: „Pardon!“ Chlapík beze slova vycouvává a za chvilku už nabízí někomu dalšímu chatku č. 10. Na tu se po chvilce nastěhovávají dva mladí cikáni. Nosí dovnitř z auta spousty věcí, mimo jiné i vodnici (asi bude velká párty) a pak odjíždí. Pravděpodobně jedou sehnat nějaký bábovky. Kolem devátý vyjíždíme i my. My ovšem máme lepší plány. Ve městě Montana tankujem. Mám pocit, že ten benzín motorkami nějak rychle protéká. Polykáme další kilometry, naším cílem je dnes pohoří Stará planina město Bělogradčik, nad kterým se vypíná starověká pevnost nazývaná Kaleta. Ta je vestavěna do monumentálních pískovcových útvarů Bělogradčických skal. Projíždíme Bělogradčikem, šipky nás navádějí přímo na parkoviště. Bereme si na sebe něco lehčího, u pokladny kupujeme vstupenky a jdeme dovnitř skrz bránu zasazenou do mohutných hradeb pevnosti. Dostáváme se na první velké nádvoří. Přecházíme přes travnatý porost a můžeme jen odhadovat, co v těchto místech kdysi mohlo být, možná stáje pro koně a dobytek. Za další bránou, byl prý původně zbudovaný dřevěný větrný mlýn, skladiště obilí a soli. Zde už také vidíme strmé schody, po kterých stoupáme vzhůru. Těžké dřevěné železnými pláty okované dveře nás propouští přímo do nitra pevnosti. Skrz ní se postupně dostáváme až na vrchol, kde se nám odkrývají úchvatné výhledy na skalní útvary. Nad městem a nad zelenými kadeřemi lesa tu vyčnívají ladné věže a jehly, těžkopádné palice, kamenné kyje, homole i skalní hřiby. To vše v barvách od okrové až k tmavě rudé, způsobené příměsí oxidů železa. Bizardní tvary daly vzniknout také řadě pověstí, cedule nás tak upozorňují na mohutného zkamenělého jezdce, mlčenlivou Madonu, Adama s Evou i vysvobozeného loupežníka Derviše.
(Pevnost Belogradčik – Toto místo dýchá historií, není divu, že si v minulosti, tento nejméně přístupný vrchol Belogradčických skal, vybrali místní obyvatelé už počátkem 1. století našeho letopočtu jako svůj úkryt během neklidných období. Při pohledu na impozantní rozeklanou skalní korunu si každý útočník zavčas rozmyslel, zda se pokusí vzít ji ztečí. Původně příležitostné útočiště se později změnilo v římskou pevnůstku, která těžila ze strategicky významné polohy poblíž horských průsmyků a dal se z ní snadno kontrolovat veškerý pohyb v blízké rovině až k protilehlým Karpatům. Navíc tu vůbec nebylo třeba budovat nákladná opevnění. O ně se postaraly skalní útvary složené z neschůdných věží. Na antické základy navázali lokální středověcí vladaři. A po nich pochopitelně Turci. Nejprve zde do počátku 19. století udržovali pouze symbolickou posádku o počtu asi dvaceti mužů, včetně „dizdara“ neboli velitele pevnosti. Až povstání v blízkém Srbsku a prudký vzrůst napětí je přinutil situaci přehodnotit. Na postupném rozšíření pevnosti se významně podíleli francouzští a italští inženýři, přičemž zbudovali komplex, který byl schopen pojmout a plně zajistit početné vojsko. Tehdy se také pevnost ocitla v epicentru četných střetnutí mezi Turky, Rumuny a Rusy. A svoji poslední velkou úlohu sehrála roku 1885 během války Bulharska se Srbskem. Nejkrásnějšími partiemi Belogradčických skal vede pět značených cest, včetně třináctikilometrové naučné stezky Zbegove, jejíž součástí je také rozhledna. Dvě z nich, žlutá a oranžová, jsou okružního typu. Úroveň značení v terénu je o něco nižší než u nás, ale to je pro nás stará informace. My víme, že v tomhle jsme prostě dobří. ;o))
Ukončujeme prohlídku pevnosti, další túru zde si necháme na příště. Jsme nadšení, skály nám hodně připomínají naše Prachovské skály, jen s tím rozdílem, že jsou úchvatně rudé. Na parkovišti baštíme sváču a popojíždíme cca 25 kilometrů k jeskyni Magura. Ta je jednou z největších na území Bulharska. Kromě krápníkové výzdoby v ní má být i unikátní soubor prehistorických kreseb z 8. – 9. stol. př. n. l. Přicházíme k jeskyni a hned nás odchytává paní z pokladny. Prý jestli chceme jít dovnitř. Kýváme a ptáme se, kdy je další prohlídka. Ona nám hbitě prodává lístky a vede nás rovnou ke vchodu. Prý si to můžeme projít sami, jsou to asi 2 kilometry, zpět se pak dostaneme po cestě okolo. Vstupujeme do jeskyně a dostáváme se do obrovského vstupního dómu. Sem tam nějaký krápník. To je ovšem jenom začátek, protože krápníky rychle přibývají a také se zvětšují. Je to opravdu nádhera, ani u nás jsem neviděla takové množství rozmanitých krápníků a v takových mega rozměrech. Jsem fakt uchvácená, teda myslím, že nejen já. Být to u nás tak by nikoho do takovéto jeskyně samotného nepustili. Tady by si člověk snad mohl i nalámat a bylo by jim to jedno. Né, že bychom to měli v úmyslu dělat, ale hodně nás to překvapilo. Musím uznat, že krásnější krápníkovou jeskyni jsem fakt ještě neviděla. Jsme na konci a vystupujeme ven. Stojí tu stánek s občerstvením. Jako na zavolanou, už jsme hladový. Objednáváme si nějaký sendvič – nic lepšího tu nemají a ledový čaj. Kluci hrají kostky. Jediný co mě trošku mrzí je, že jsme nenarazili na žádné jeskynní malby. Cestou byla jedna chodba, která byla zhasnutá, tak tam se možná chodí jen s průvodcem. :o( Tak třeba příště. Teď máme dvě možnosti. Buď půjdeme v horku okolo po cestě, anebo se ke vchodu vrátíme chladnou jeskyní. Volíme druhou možnost a užíváme si krápníky ještě jednou. Jdeme na parkoviště, a protože to už byl vlastně tak nějak poslední bod naší dovolený, začínáme plánovat cestu domu. Směřujeme to do Srbska. Ještě zastavujeme v malém „Magazinu“ a nakupujeme zásoby, víno pro rodiče a Mufa – to, abychom ho trošku namotivovali, až po něm budeme chtít svařit ulámané páčky. ;o) A pak už rovnou k hranicím. Naštěstí to zde netrvá tak dlouho. Hned za čárou Honza rychle zastavuje. Dostal od vosy hned dvě žihadla. Jedno za krk a druhý do lokte, opačného než posledně. Pokračujeme na Bělehrad. Hledáme spaní, máme kliku, kousek od silnice R-106 za městečkem Rgotina nacházíme louku vonící mateřídouškou. Stavíme stany, ještě je dost horko. Ohříváme si první konzervy s hotovým jídlem, které jsme v Bulharsku viděli. Koupili jsme je v tom malém krámku, dokonce ani v Kauflandu jsme žádné neobjevili. Nedaleko jsem objevila strom se špendlíky, tak máme zákusek. Opět přichází na řadu karty. Kuba seznamuje Jirku s nějakou jeho nově vymyšlenou hrou, on to ale pořád nějak nechápe. Už jsme zase ve svém čase. Slunce zachází a ochlazuje se. Kolem dokola jsou pěkné kopečky.
Dnes ujeto: 240 km
[Not a valid template]
Pátek 2. 8. 2013
Budíme se opět v sedm. Pak mi Honza říká, že moje hodiny na mobilu se ještě určitě neposunuli, protože je vlastně teprve šest hodin. No nic, už jsme všichni vzhůru, máme napůl sbaleno a uvařenou snídani. Alespoň nám nebude při balení takové horko. Sluníčko je ještě za stromy, vyjíždíme asi v půl osmý našeho času. Pokračujeme po R-106 – klikaté a velice hrbolaté cestě. Dokonce jsou na ní číslovaný i fleky! Mraky fleků! Vidím jedničku! Tankujem v Boru. Cestu lemují stromy – nějaký druh žlutě kvetoucího akátu. Viděli jsme je i ve Španělsku. Květenství ale není hruškovité jako u našeho bílého, ale je takové velké rozkladité. Při předjíždění Honza s Jirkou málem přežvejkávají nějakého psa. V poslední chvíli se uhnul. Ufff. Asi po 1,5 hodině jízdy máme za sebou cca asi jen 80 km. Ubíhá to velmi pomalu, samá vesnice, hrůza asfalt apod. Zastavujeme u kukuřičného pole na svačinku. Už se blížíme k Bělehradu, začínají se tu dělat zácpy, samej semafor. Průjezd po okraji Bělehradu mazec. Pak již téměř uvaření zastavujeme u benzínky. Opět tankujem, jíme chleba s paštikou, pijeme Nestea a vodu. Nanuky. Frčíme dál, už máme přesun. Další zastávka v půl třetí. Ležíme ve stínu. Sváča, pití. A zas dál. Překračujeme hranice do Maďarska – zase opičárna, auto před námi dokonce docela důkladně prolejzaj. Benzínka – pivo, limo, croassanty. Jirka u stolečku vylil limonádu. Další benzína u Soltu – tankujem. Zkoušíme najít kemp u Dunaje. Doufáme, že budeme mít možnost zaplatit kartou nebo eury, snad už sem došla civilizace. Zkouším maníka v recepci, jestli na něj můžu mluvit v angličtině. Zakoktá a prý jestli spíš v němčině. Super, tak rychle to v hlavě přepnout a teď zas koktám já v němčině. Můžeme zaplatit v eurech. Ukazuje nám, kde jsou sprchy, kde si máme postavit stany. Je to malý kempík – v podstatě oplocená část parku na břehu Dunaje. Kolem vede cyklostezka. Jsme tu jak zvířátka v kleci v ZOO. Stany stavíme vedle cesty, která je jako žlutý koberec – celá zasypaná květy z akátů. Vaříme si opět těstoviny s masem. Po sprše si až do tmy čteme deník. Je asi deset. Kluci chtějí ještě hrát karty, ale jdeme raději spát. Zítra před sebou máme ještě dalekou cestu a nejen řidiči si musejí odpočinout.
Dnes ujeto: 457 km
[Not a valid template]
Sobota 3. 8. 2013
Máme před sebou poslední den expedice, když to dobře půjde. V podstatě jsme se rozhodli, že už pojedeme rovnou domu a tak i činíme. Alespoň doma zítra ještě trošku zrelaxujeme. Ráno vstáváme v půl sedmý. Kuba nám vaří k snídani polívku. Balíme. Opět bude krásný den, už teď je horko. Celý den v podstatě jen jedeme, cestou máme asi pět zastávek. Jednou z nich je oběd v Rakousku u McDonalda – kluci jsou nadšení. Už mě bolí zadek. Asi 50 km od hranic u takové malinkaté benzínky se jde Jirka do obchůdku německy zeptat zřejmě pana majitele – staršího pána – jestli tu má záchod. Během chvilky je venku. Ptáme se ho, co mu pán řekl. Na to odpovídá: „Já nevím, já jsem mu nerozumněl, on něco řekl a rovnal si něco do regálu.“ Hned na to pán vychází ven a mává na Jirku, aby šel za ním. Vzal ho asi na nějaký svůj soukromý záchod za krámkem. ;o) Poslední zastávku máme v Třeboni a kupujeme si nehorázně drahý nanuky. Doma jsme v 17.30 hodin. Jsme unavení, ale nadšení a plní zážitků. Bylo to super. Hlavně, že vše dobře dopadlo! No a teď hurá do bazénu!!!
Dnes ujeto: 497 km
[Not a valid template]
Celkem jsme ujeli: 4.484 km.
Náklady pro 4 lidi a 2 motorky:
– benzín 2 motorky: 18.043,-
– 9 x placené ubytování: 3.908,-
– vstupy, parkovné, pohledy,
dárečky, trajekt: 2.266,-
– jídlo, pití, nanuky: 10.025,-
– neplánovaný výdaj – pokuta:
2.400,-
—————————————–
CELKEM 36.642,-
Děláme si anketu:
Nejlepší spaní:
– v přírodě – Račí údolí
– v kempu – Bor, u Rilského monastýru
– v posteli – Hotel Jiskra
Nejlepší jídlo:
– vařené – Nudle s masem
– kupované – Grilovaný steak, hranolky se sýrem, šopák – kemp Bor
Nejlepší zážitek: Bahenní sopky, Magura, Stobské pyramidy
Nejlepší hra: Zloděj
Nejlepší den: Všechny
Největší sranda: Taťka v trusu
Největší strach: Pád z motorky – Kuba, Kardzali – Jirka, bouřka – mamka, Půjde jí řadit? – taťka
Nejlepší párty: Adidas
Nejhezčí skály: Bělogradčik
Nejlepší hláška: Gipsy, Kardzali – motorky ve stanu, Musculum
zapsala siskinka