Lesy, louky, cesty kolem Lipové už za ta léta her dobře známe. Takže natrasování bude brnkačka. V tomto duchu si s kri-kri vyměňujeme maily a uklidňujeme se, že nás nedostatek lidí nerozhodí. Kri-kri s Richardem v pátek natrasují fáborkama, já přivezu písmenka KIMovky, kterými v sobotu za ranního kuropění trasování oživíme a připravíme materiál na stanoviště, která budou samoobslužná.
Plán zněl jasně, prostě TO DÁME!
Páteční večer napovídal, že nás čeká krásná, pohodová a klidná sobota. Pátečním večerům se nedá věřit. Ale to teď ještě nevíme. Teď vybalujeme věci do her, děti nám pomáhají nanosit materiál a poklad do tělocvičny, konzumujeme na sedmičce naprosto úúúžasnou buchtu, kterou upekla Emilka, ač ji měl za trest upéct Peťa, domlouváme s Jiřkou a Luckou jejich maturák a …no prostě si je užíváme. A do toho užívání mi kri-kri říká, že to s Richardem natrasovali od aleje kolem Kuby a Vlčích pramenů až k silnici a že nám na ráno zbyl jen úsek od Zámečáku, další alejí, tam nahoru do kopce a pak…. no to je kousek, to zvládneme za chvilku. Pátečním večerům a kri-kri se nedá věřit 🙂 ! Ale to teď ještě nevím. Teď sedíme na šestce a do plánů zasvěcujeme Jiřku, Lucku a Šárku. Holky zítra povedou dvě skupiny a vysvětlí motorářům, kteří dorazí později co a jak. Další dvě skupiny povedeme my s kri-kri a co a jak víme. Tak to si zatím myslíme. Kolem desáté přijíždí Bullová s Kevinem a se skoro dospělou Amálkou. Nějak to letí.
Ráno v sedm hodin je ještě tma! Ne!!! Tma vypadá jinak. Tedy vypadá takhle, ale než dorazíme do lesa bude světlo a na trasování uvidíme. Jdeme na to. Ráno je… Nějak nevím, jak to napsat, abych nepoužívala otřepané fráze, které se používají na podzimní, barevná, sluncem zalitá a chladem zpestřená rána. Na mlhu válející se nad Zámeckým rybníkem. Ne, nevyfotím to, nebudu se zdržovat a fotit kýče, přírodou vytvořené. Foťák si vezmu, až vyrazíme s dětmi. Kri-kri navěšuje fáborky překvapivě v oranžové barvě a s nápisem KTM, já vrážím do kůry stromů napínáčky na KIMovce (stromy promiňte) a je nám krásně. A jdeme a jdeme… Najednou mám divný dojem, že jdeme sice moc krásně, ale nějak to tu nepoznávám.
No a tím začínají letošní PODZIMNÍ HRÁTKY V DDL. Teď to vzalo ten správný fofr. Jdeme rychle, rozhlížíme se a zjišťujeme, že nemáme ponětí, kde jsme. Jdeme ještě rychleji a najednou zjistíme, že jsme úplně jinde, než být máme. Jdeme zpět a sundáváme trasování. Už jste někdy sundávali trasování v protisměru? Zkuste to! Zábavné.
ANO! Tady jsme dobře! Tady byla loni houba! Teď to zní trochu blbě, ale tam v lese to znělo jako balzám. Fakt jsme se trefily a jsme na známém místě. O kus dál připravujeme stanoviště. Puzzle. A snažíme se to dětem trochu ztížit! Ukrýváme ho dobře. A jdeme dál a… tak nějak zjišťujeme, že jdeme zase blbě. Jdeme zpět, sundáváme trasování v protisměru a docházíme ke stanovišti. Tak tohle bylo asi první místo, kde mě přešla dobrá nálada. No, bylo to možná i horší. Z kri-kri výrazu čtu, že se taky dvakrát nebaví. Trochu nevěřícně na sebe koukáme a nutíme se do úsměvů. Dobrá! Jdeme najít puzzle a půjdeme jinudy. Sakra!!! Kterej blbec to schoval tak dobře!!! A proč si děláme bojovku samy pro sebe??? Nalezeno, odtrasováno, hledáme další cestu. Tady to poznávám!!! Ano, poznávám 🙁 Konečně turistické značky! K Jáchymu to máme tři sta metrů nahoru. Tak tady jsme fakt být nechtěly! Vlčí prameny jsou úplně jinde! Bojím se podívat na hodinky. Trasujeme, odtrasováváme, připravujeme stanoviště, likvidujeme stanoviště už nějak dlouho.
,,Kde jste?“ no tak to je přesně ta otázka kterou jsme slyšet nechtěly. Na oplátku se Richarda ptám, kde je on. Prý na toaletě( řekl to jinak) a kaká (řekl to jinak). Tak to jo. Tam se může dozvědět pravdu! Na jeho otázku odpovídáme, že to víme úplně přesně, že jsme kousek pod Jáchymem a nemáme nejmenší ponětí, kudy máme jít dál, ale víme naprosto jasně, že do startu na místě nebudeme a prostě to tam musí nějak okočírovat! Má nás rád. Teď obzvlášť! To poznám podle jeho hlasitého smíchu, který mi málem vyrazil mobil z ruky. Na pomoc přijíždí Medvědovic famílie a Mariano se Svatkou. Vůbec nevadí, že nikdo neví, co má dělat, spoléháme na holky z jedničky, které jsme včera zasvětily.
A v lese je krásně. Tedy v lese by bylo tak krásně, kdybychom věděly, kde jsme a kudy se dostat tam, kde bychom být měly. Nálada je zajímavá. Stavy paniky se střídají se záchvaty smíchu. Děsí nás pomyšlení, že se netrefíme na silnici v místě, kde je trasováno z druhé strany. Děsí nás pomyšlení, že se za námi děti poženou a my jim budeme muset říct, že je fajn, že nás našly, ale teď se budeme muset stejnou cestou vrátit. Bez stanovišť, bez celkové hry.
A do toho zase telefon! Ano! My Richarde víme, že jim musíš něco říct! My víme, že už jsme tam měly dávno být, vysvětlit všem legendu a vzít si dvě skupiny pod svoje křídla! My to víme! a to je tak to jediné, co s tím uděláme. Prostě tam nejsme a ty je budeš muset poslat, aby nás našly. Že ti to nebudou věřit? No nebudou, ale co si budeme povídat, oni nám dost často nevěří. A kolikrát i oprávněně.
A tak, když Richard vysvětluje celému děcáku a motorkářům, kteří dorazili, že se akce ,,Podzimní hrátky“ mění na akci ,,Najděte si kri-kri s Barčou“, kri-kri s Barčou chodí někudy lesem, dochází jim trasovací fáborky a písmenka, dochází jim nálada a doufají, že nezahynou bídnou smrtí v opuštěném lese. A tu!!! První z dnešních zázraků: slyšíme auta!!! Silnice!!! Sláva! Měla bych cítit hluboké oddechnutí, ale místo něho cítím příšerné mrazení. Během pár minut se rozhodne, zda se hra odehraje alespoň trochu podle plánu, nebo fakt půjdeme zpět, naproti dětem, přiznat se, že jsme to celé tak trochu po…, prostě nedaly. Přeci jen nám někdo dost důležitý drží palce a teď zase zasáhl. Zdá se až neskutečný, že jsme vylezly z lesa přesně v tom místě, kde jsme měly. Letargie, která mě pomalu začala přepadat mizí a kri-kri má hubu od ucha k uchu. Chytá nás nové nadšení a přesvědčení, že ten den nakonec nebude tak úplně v háji. Připravujeme stanoviště ,,Potápěč“, voláme Richardovi, že jsme se našly a že jde vše podle plánu. Tedy tak úplně ne, děti už jsou na cestě. A že si má kri-krinu vyzvednout u Kuby a dopravit k děcáku. Ještě stihne poslední skupinu. A já se vydávám zpět, naproti skupině první.
Jsem nesmírně šťastná, když je vidím. Vůbec nevypadají naštvaně a dokonce mám dojem, že je změna plánu na záchranářskou akci docela těší. Vítám se s těmi, které jsem včera neviděla, a je mi zase bezvadně. Jen mě mrzí, že jsem ráno nechtěla fotit kýče a nevzala jsem si foťák. Pak už jsem to prostě z jistých důvodů nestihla a teď jsem bez něj. To nemám ráda. Ve skupině je Jiřka s Šárkou. Holky mají vše pod kontrolou, tak je nechávám jít dál a jdu naproti druhé skupině, která je obsazena sice zkušenou Medvědicí Irenou, ale nikým, kdo by věděl, co a jak na stanovištích. Setkání se skupinou, kterou vedla Medvědice Irena s Kačkou bylo stejně srdečné a nabídnutý čaj mi přišel nesmírně vhod. Na děcáku mám kromě foťáku připravenou i vodu a sváču na cestu. Na děcáku je mi vcelku k ničemu, žízeň jsem měla tady. Irena je zkušená natolik, že nalezená stanoviště zvládli v pohodě i bez nápovědy, ve třetí skupině jde Lucka a v poslední kri-kri. VŠE JE V POŘÁDKU!!! Užívám si děti i cestu a ani mě moc nerozhodí telefon, jímž se mě pan Kodýtek z první skupiny ptal, kudy mají jít. No kudy? Podle trasování!
Za nějaký ten kilometr dojdeme k rozcestí, na kterém automaticky odbočuji do leva a nechápu, proč tak neučinily holky přede mnou. No to se mi zdá!!! Trasování zmizelo! Oranžové KTM mlíko a plastová písmenka jsou fuč! Nevěřícně zírám na stromy bez značení a cítím tak nějak odevzdanost. Tak tohle se nám ještě nikdy nestalo a nechápu, kdo si dal tu práci, aby za poslední skupinu předčasně odtrasoval. A uvědomuju si, že volání pana Kodýtka bylo naprosto oprávněné. Chjo! Co teď?
A zase máme štěstí v neštěstí. Jsem u skupiny, ve které je teta Kačka, znalá místa. Volá panu Kodýtkovi, naviguje ho správným směrem a ujímá se vedení skupiny druhé. Já tu počkám na třetí a volám kri-kri ke čtvrté skupině, aby byla připravena na tohle nemilé překvapení.
Se třetí skupinou, ve které statečně šlape Románek mezi tetou Radkou a Svatkou jdeme nenatrasovaným úsekem až k pastvině, kam aktivní odtrasovávač nedošel. Takže opět vše v pořádku a doufám, že si hru s námi pěkně užil. Ale zapomněl si přijít do cíle pro odměnu. Docházíme k silnici a tam na mne čeká anděl strážný. Podává mi jeho foťák, flašku vody, jablko a sušenku. Díky Richarde!!! Za silnicí docházíme u stanoviště ,,potápěč“ třetí skupinu, se kterou Irena opět vyplnila úkol, o kterém nic dopředu nevěděla. Vydávám se s nimi dál, čekají je ještě tři stanoviště. Konečně mám dojem, že jde vše jak má a doufám, že to tak bude pokračovat. Ač pár písmenek z KIMovky chybělo, tak už jim vychází tajenka, která zní: ,,Vyjádřete pantomimou slovo, které jste podle indicií ze stanovišť uhádli. Zapojí se všichni.“ A už mezi nimi také slyším, že by výsledné slovo mohlo být :,,prázdniny u moře“, anebo prostě jen ,,moře“. Ani nenaznačuju. Jo jo, říkala jsem si, že to dají bez problému. Za hovoru přicházíme k Vlčím pramenům a uschované křížovce. Vcelku okamžitě, bez zaváhání vyluští ,,opalovací krém“ a jdeme dál. Ke Kubovi, což je rybník, kde nás čekají velké plastové lahve, kyblík, lano a trochu adrenalinu, což v plánu nebylo. Ale když už se těm klukům kyblík z lana uvolnil a uplaval, tak ho bylo prostě třeba vylovit. Chvilkami to vypadalo, že tam Fanda, nebo Erik, či Denis zahučí, ale nakonec žádná veselá historka. Tak jen zjištění, že v jedné láhvi se skrývá indicie ,,ryba“ a jdeme dál. Jen o kousek a k další vodě. A v té je potopený kámen se slovem ,,mušle“ . Děti musí zjistit slovo, aniž by na kámen sáhly rukou. I to dají a teď už nás čeká poslední zastávka. U křížku si vcelku zbytečně přečtou, že mají vyluštit tajenku. Už ji vyluštěnou mají a je docela sranda je poslouchat, jak si scénku připravují. Cestou k Zámečáku vzpomínáme se Sárou, Janičkou, Domčou a dalšími na společné zážitky a holky mě svými vzpomínkami ohromně baví.
U Zámečáku mají Richard s Medvědem založený oheň a rozloženou střelnici. Ta děti pokaždé baví. A já si téměř s úpěním sedám k ohni. Obávám se, že už se od něj nezvednu. Postupně přichází všechny skupiny, pečeme buřty, děti nám předvádí pantomimu. Čtyři skupiny- čtyřikrát znázorněno moře. A pokaždé nádherně a tak věrohodně, že se Richard chystal vyvrhnout velrybu. Sluníčko svítí, buřty voní, děti se smějí…. tak ono to nakonec dopadlo. Je mi krásně.
Do děcáku dojdeme (já se tedy dobelhám) včas na to, aby se děti daly do pořádku, umyly se, odpočinuly a my v klidu konzumovali řízky, které nám kuchařky usmažily, připravili materiál do tělocvičny a Vánoce do jídelny. A pak si skupiny chodí postupně, podle výsledků střílení pro věci, které nutně potřebují, pro ,,poklad“, který není nikde ukrytý, ani jim ho žádný strašák nepouští ze stromu, ale prostě ho dostanou v tělocvičně do ruky. Ale na toho strašáka se spousta dětí ptá 🙂 . V jídelničce, za tónů koled baští cukroví a píší přáníčka Ježíškovi. Děti pomalu odchází do pelechů a tak se do svého pelechu chystá odjet i Medvěd s rodinou a Mariano se Svatkou.
My ostatní zasedáme v jídelně ke zbytkům cukroví, vlastně ne, ono žádné nezbylo! Poslední skupina ho vyluxovala do mrtě! Čtení přáníček je někdy docela zajímavé, některé děti ho psaly šifrou, kterou musíme nejdřív vyluštit. Hodně pomáhá Amálka. No a to by tak asi bylo. Teď už tu nejsme nic platní. Bullová s Kevem a Amálkou odjíždí a zbýváme tu zase ve třech. Únava z dost náročného dne se projevuje a jdeme brzy spát.
Ranní obcházení skupin nás zase dostává do kolen. Někde dostáváme dárečky, někde buchtu, někde kafe a všude slyšíme, že nemáme nikam jezdit, že máme zase co nejdřív přijet, že máme pozdravovat, že se jim po nás bude stýskat….odjezd jako pokaždé. A jako pokaždé se nám nechce.
Tak veliké díky všem, kteří pomohli a AHOJ příště