Pátek 22.8.

,,Ve čtyři na Rudolfovský u Jardy“. Že bych byla časem nějak nadšená, když mám v pátek odpoledne stihnout ještě hafo věcí, to tedy ne. Ale vzhledem k tomu, že je skoro konec sezóny a já letos vyjela se Siskinama jen jednou, a to jsem ještě nedojela, tak neremcám, Siskina poslouchám a jsem ve čtyři u Jardy. Jarda je Siskinovic kamarád, začínající motorkář a oznamuje nám, že nás pojede doprovodit, ale že si máme uvědomit, že má zatím najeto pouhých 800km. Uvědomujeme a jedeme vyhlídkovým tempem směrem na východ. V Nové Bystřici Jarda otáčí zpět k domovu a Siskin, Siskinka a já pokračujeme do Lančova na Pohádku. Důvod? ITT! Pro mne téměř každoroční srpnová povinnost.
Na Pohádce už je dost plno a sotva domluvíme nocleh, přijíždí Kačka s Wénou a Ficcus. Haberská sekce se sesedá k jednomu stolu a já mám příjemný pocit, že svět je v pořádku. Trochu mě mate Cccenda, který vypadá úplně jinak, než je v těhle okamžicích běžné a vyvolává to otázky: ,, kdo jsi a co jsi udělal s Cccendou?“ Cccenda si bude tento večer pamatovat, což ho rozhodně rozhodí, neb na to není zvyklý.
Siskinka nepoznává Anorexe a Číkuse. Oni ji ano. Snad podle smíchu, či co. Večer byl nadupán vzpomínkami na akce dávno minulé a frťany od Niki a Blehy. Jo, zásnuby se musí oslavit.

V sobotu 23.8.
ráno mě vzbudil budík, ale asi jsem nedbala, protože o půl hodiny později ke mně dolehlo Wénovo sakrování, že jsme zaspali. Siskini, neznalí poměrů, se nás snažili přesvědčit, že když nikdo z nás Cccendu neposlechne, od snídaně se nezvedne a na plac nepřijde, tak Cccenda vyměkne a počká. My, poměrů znalí víme, že nevyměkne, nepočká, že se holt musíme obejít bez snídaně. Tuto chvíli si nenechal ujít Siskin. Má tak rád obecenstvo, že se sníží k loupeži nějakých klíčů, či čeho, aby mohl předstoupit před lid motorkářský a oznámit, že předal klíče na bar.
K itinerářům jsme se letos dostali porůznu losem. Siskinka a Bleha si vylosovali ,,Itinerář zdarma“. Měla bych jim to přát, ale cosi zlého ve mně jim to závidí. A to samé zlé přeje Siskinovi kolík. A jsem za to potrestána. Snadno vypadající otázka: ,,Co znamená značka VOC na lahvích vína?“ s dodatkem: ,,můžete se poradit s internetem“ mě nějak nerozhazuje. Člověku pamatujícímu léta minulá je jasno: VOC: VelkoObchodní Cena! A ještě tam bývalo: Bílé nebo červené. U těch ,,lepších“ lahví psali, zda je suché, polosuché, či snad sladké. Dneska nééé! Dneska je to samej odborník přes víno a tu samozřejmě dobrou odpověď mi Cccenda neuznává. A internet neporadit, neporadit. On by poradil, ale každý, kdo se s ním radí má svých starostí dost. Třeba Kačka si bude ode dneška pamatovat, že r.1776 vznikla Unie Států Amerických. Správně odpověděla a ještě si domů veze láhev se správným letopočtem. Nakonec odpověděli správně všichni, někteří v čase oběhli kolík, jiní přenosili cihly a měli itinerář! Jen já ne! Jsem snad poslední, kdo se k němu, pomocí přátel na telefonu dostává. VOC- Víno Originálního Certifikátu. Vždyť je to, ksakru!, jasný! Za správou odpověď dostávám itinerář, ale láhev vína originálního certifikátu ne! Nespravedlivé! Fakt je, že teď je pro mne důležitější ten itinerář.
Čučím do mapy a jako každoročně mám v hlavě včelí roj. Vůbec nevím o co se snažím. Už bych mohla vědět, že dokud se nerozjedu, tak mozek nenastartuju. Takže klasicky zapínám až před prvním razítkem v Běhařovicích. Itinerář praví, že musím do kostela. Kostel zavřený. Neva, rozhlížím se: autobusová zastávka, prodejna Coop (razítko), jinak nic moc. Žádná kupa hnoje, nic moc zajímavého, co by Cccendu v cíli mohlo zajímat. Prostě kostel zavřený a basta! Snažím se Semtexovi s Tužíkam nakecat, že letos je vše jinak, že vyhrává ten, který dorazí nejpozději. Nedbají.
No a druhé razítko….. tak to asi chtělo vynechat, ale nehte si ujít místo s tak blbým názvem: Bransouze! Dokonce tak blbým, že i sám šéf závodu ho zkomolil a v testu přejmenoval na Brynsouze. U koupaliště opouštím motorku a hledám někoho místního. Servírka tvrdí, že má pečeť s oním svatým doma, ale že neví, kterej svatej to je. Sakra! Nechápu! Kdyby mělo Habří nějakého svatého, tak si na něj vzpomenu i o půlnoci. Ve sběrným dvoře je prý místostarosta a ten poradí. Místostarosta maká a buď děsně nesnáší motorkáře, nebo je naopak motorkář a ukrutně ho štve, že on maká a my jezdíme, takže nemá nejmenší snahu pomoct.
Pomáhající mlaďoch povídá: ,,a není to ten se zlatým pádlem? Ten svatej Vojtěch?“. Místostarosta nerudně přitakává, že tedy asi jo. Ale že by to znělo přesvědčivě, to tedy ne. Píšu do itineráře svatého Vojtěcha se zlatým pádlem a netuším, jestli dělám dobře. Obhlížím okolí: tenisový kurty, sběrný dvůr, muchomůrky, krteček, hřiby. Tak to by šéfa mohlo zajímat.
Pikarec. Už tady je mi jasný, že je to letos celý nějaký divný. Lidi si nechtějí hrát. Strašně dlouho sháním razítko. V hospodě nikde nikdo. Jdu od baráku k baráku a lezu do vrat na kterých jsou cedule s nějakou firmou (taky máte dojem, že jste při ITT drzejší, než normálně?) Malopodnikatelé nejsou doma, nebo nějakýmu divnýmu individuu raději neotvírají. Konečně JéZedDé, kaplička, pamětní deska (zapamatovat pány Myslivce a Stehlíka)…………… a jedeme dál. No a Yves samozřejmě přede mnou . Bílej přízrak.
Cesta vede nádherně mírným, uklidňujícím, voňavým, moravským krajem, klikatá silnice s hladkým tmavošedým povrchem láká k poklidnému proplouvání a k pocitu neskutečna se přidává průjezd vsí, kde je většina obyvatel okrojovaných v barvách, kanýrech, čepcích. Okrojovaná kapela vyhrává a trumpetista se otáčí za motorkami. Kýčovitá nádhera. Mírně mě rozhazuje název oce Hodonín. Tak tady bych asi být neměla. Ale jak už to tak bývá, i Hodonínů je víc. Další ceduli, kterou musím rozdýchat je ukazatel k jeskyni Blanických rytířů. Jsem-li pod Blaníkem, pak jsem blbě. To vím jistě.
„No tak z Lysic chci jen razítko“ . Jakoby si Cccenda zkusil v Lysicích razítko vyžebrat. Před hospodou stojí Alexij a někam chvátá Yves. Snažím se ji zbrzdit a dokonce klesám tak hluboko, že ji lákám na oběd. Odmítá a někam mizí. Nevím proč. Parkuje před hospodou, proč si nejde pro razítko tam? Já jdu. Velmi neochotný pán mi říká, že razítko nemá, že ho má šéf zamknutý v trezoru. Alexij se ptá, zda jsem uspěla. Jemu prý ještě neochotný pán itinerář orazil, Yves prý řekl, že ji žádný razítko nedá a mně už řekl, že razítko nemá. Tomu dalšímu asi bude tvrdit že tu žádná hospoda není. Lidi si nechtějí hrát. Proč? S neoraženým itinerářem běžím na druhou stranu, než Yves a po chvíli jásám, neb jsem našla nějaký ting ťong krámek. A jako obsluha je neting ťong bílá postarší dáma. Sláva! Razítko nadosah! S úsměvem prosím bílou dámu o razítko. Ta si bere brýle a důležitě mi povídá:,,počkejte, to si musím přečíst“ . Snažím se jí vysvětlit o co jde. Zarazí mě mávnutím ruky a rázným: ,,bez komentáře!!!“ Nic nekomentuju a představuju si, jak čte Cccendovo: ,, ..když ztratíte itinerář, jste v prdeli a jeďte na Pohádku na pivo“ . Bílá dáma důležitě čte a vrtí hlavou ,,Nemůžu jen tak rozdávat razítka“ . Dochází mi trpělivost a dámu začíná čtení velmi zajímat. Rozhodně mi razítko nedá, ale chce si to celý přečíst. Skoro se o svůj itinerář poperu a běžím dál. Razítko konečně získávám v Lidovém domě a vracím se k motorce. K jámě (Aha! To jsou ti Blaničtí! Co tady, ksakru! dělají?!? Ví Bůh a svatý Václav.), která nás může vytáhnout z jakéhokoliv průseru se nevracím. Než bych se tam vrátila, získala vstupenku a tak, tak by oněch třicet minut asi stejně uplynulo. Že bych tam třeba viděla, jak se jmenuje penzion naproti, to mi v tu chvíli bylo absolutně fuk. A hlavně…. už od první zastávky mám letos jasno. Už od startu mířím na Pohádku na pivo a proto je teď jasno: pohodově směr Lančov. Po kotěhulkových silničkách s krásnými výhledy se jede bezvadně, ale co kdyby se tam u Vranova na to prase vrhly kobylky. Takže rychlý přesun do Žárovic- Plumlova.
Plumlovský zámek je krásný, hóódně vysoko nad vodou a u vstupní brány se dobře rozhlížím. Kupka hnoje nikde žádná, ale zjišťuju, že má zámek č.p. 99, že má zelenou věžičku se zlatou gulou, že tu zrovna vystavuje Kristián Kodet, že jsou ve zdech zazděny dělové koule, že….. To by v tom byl čert, aby Cccenda nechtěl některou z těchto informací. Razítko získávám NAPOPRVÉ! u slečny v Obchůdku pro radost. Konečně bez komplikací.
A pak pokračuju směr: prasepivo. Vlastně pokračujeme. Přede mnou jedou (čistočistou náhodou Cccendo!!!) Wéna s Kačkou. S cílem dnešního dne se náhodou shodujeme. Jde nám o prasepivo a domlouváme se, že se nám nechce házet motorkami na nějakém poli a tak vynecháme cholerové pole u Dřevnovic.
Asi největší chyba dnešního dne. 100 minut, je 100 minut, ale když to prase voní už až sem. Takže nájezd na dálnici a fofrem. No fofrem ?! Nechápu proč, ale Wéna jedoucí do teď docela svižně dost zpomaluje a nad 140 mu to asi nejede. Nebo by i jelo, ale asi má oprávněný strach, že se mu ten jeho kovošrot rozpadne. Jedu v klidu spořádaně za ním, dokud mě fofrem nepředjíždí Rydlas. To bylo ještě dobrý. Blbě se na mne nešklebil. Ale následoval ho Bleha s úsměvem říkajícím, že kdyby neměl ruce na řidítkách, tak by dělal kiš kiš. Mám chuť mu do toho úsměvu šlápnout. Tak to je podruhé, co mě dneska naštval. Poprvé jsem mu ukrutně záviděla itinerář zdarma.
V Rousínově sjíždíme na Slavkov a Wéna přidává. Prostě na dálnici se jezdí max. 140 a kolik se jezdí mimo mu ještě nikdo neřekl, takže to můžeme zase rozjet.
Ve Slavkově na benzínce dojíždíme Rydlase s Blehou. Opadává z nich sláma, kterou nachytali na cholerovém poli a moc nechápou naše nechvátání. Dáváme s Kačkou a Wénou kafe, bagety a závodníky uklidňujeme, že je fakt neohrožujeme, neb nezávodíme, ale míříme na prase a pivo.
Do Dambořic se podívat chci. Docela by mě zajímalo, který to významný produkt to produkují. Při příjezdu tipuju nějakou dobrotu, kterou tenhle krásný koutek země určitě dovede z úrodné půdy vyždímat. Měkké kopečky, sametové malinké stráně, košaté úvozy, kytičky, stromečky, vůně. Prostě slovy klasika: to není země, to je zahrádka.
Pán se psem nás posílá k židovskému hřbitovu a tak jedu dle jeho rady nahoru, furt až kam to jde. Jde to až k pánům dláždícím dvorek a ti, aniž bych se stihla zeptat, nás posílají o kousek vedle. Očividně jim dlažbu už pár motorkářů dneska málem pocuchalo. Židovský hřbitov jsme našli zamčený a v pořádku. Nikdo na nás nehází kamení a vejce. Buď tu Číkus ještě nebyl, nebo fakt moudří a žádný náhrobek neposprejoval. Takže rozhlídnout. 400 hrobů tu je ze 17tého století, poslední z roku 1940, klíče jsou k mání na popisných číslech 69 a 73. Zapamatovat si spoustu dalších detailů, které mi budou opět celkem k…. ničemu. A dolů pro razítko. Hospoda- penzion Viro. Konečně první člověk, který si rád hraje. Se širokým úsměvem mi říká, že mi razítko nedá, dokud mu neřeknu, kde bude večer to prase. Pan Viro si dělá očividně blázny, tak ho tedy zvu na Pohádku. A ještě se ujišťuji, že informace, která se mi zdá naprosto neskutečná, je fakt pravdivá. Dambořicím se opravdu říká Moravský Kuvajt, neb tu z té krásné země kutají ropu. Nepochopitelné. Pan Viro napsal cedulku se správnou odpovědí na bar. Motorkářům jedoucím po nás prý dokonce mával razítkem z okna, aby se zbytečně nezdržovali. Docela mi, srandista s chutí si hrát, zvedl náladu. Do teď jsem potkávala fakt dost neochotný lidi, na což nejsem při ITT moc zvyklá.
Tak a teď na to prase a pivo. Tedy ještě s malou zastávkou. Nosislav, razítko bez veselé nálady, zastávka u kříže obětem I.Sv.války, povinné foto a koukatkoukatkoukat. Obětí bylo 26, z toho 5 nezvěstných a u p. Františka Dvořáka chybí fotka. Zas spousta nepotřebných údajů. Ještě zaregistruju levým okem, že vedle kostela je zahrada mateřské školy a konečně hurá na Pohádku. Teď už opravdu a fofrem. Prase voní už od Znojma.
Na Pohádce cílový nápoj a vypuštěný bazén. Cílový nápoj dávám a vypuštěný bazén vypouštím. Vlastně ho vypouští šéf. A pak test všímavosti. Takže zjišťuju, že obří balík nových informací, které jsem za dnešek nasyslila, je mi fakt vcelku k … ničemu. Výjimkou je Krteček ( ale bacha! Není mezi hříbky, ale mezi hříbky a muchomůrkami!), počet titulů páně Myslivce a klouzačka v Nosislavi.
A teď konečně to vytoužené prase a pivo. Klábosíme s ostatními, kteří si také na Pohádku přichvátli a jak se tak ručičky hodinek blíží k 19nácté hodině, tak mi začíná být úzko. Že letos na pohár nemám je jasný a trochu jsem doufala, že se o to postará některý jiný zástupce Habří. A je třičtvrtě na sedm a nikde nikdo. Ksakru! I to prase začíná mít trpkou příchuť. V 18,52 přijíždí Ficcus a mně se vrací naděje. S Kačkou ho poháníme, ať se přestává loudat a rychle maže pro nápoj a k Cccendovi. Moc nepobírá, ale přeci jen přeřazuje na vyšší rychlost. Jeho ujištění, že byl úplně všude mi vlévá radost do žil. Že by přeci jen někdo z nás dosáhl na pohár?! V 18,57 přijíždí Kim. Sice to není haberák, ale přeci jen kamarád. Moc bych mu přála umístění. Nějaká paní či slečna mu běží v ústrety, v dobré víře, s cílovým pivem. Abstinent Kim se tváří hodně rozpačitě a dává zavděk přibíhající Kačce s půllitrem čisté vody. A pak byly dvě minuty klid. Klid před bouří. V 18, 59h, jednu minutu před limitem jsme slyšeli motorky a cosi mi říkalo, že to jsou ty, na které zrovna nejvíc čekám. A ono jo! Siskinky Suzuki GSR600 se vrhlo před vchod. Siskinka, která si určitě přečetla itinerář zodpovědně a teď dobře ví, která bije a že ji tedy chybí fakt pár vteřin do cíle a že se musí skoro přetrhnout aby to dala, skáče z rozjeté motorky, na pokřiky: ,,padá ti motorka“ mává rukou a žene se k cílovému nápoji a k šéfovi akce. Tak takhle mrsknout v cíli s motorkou o zem chce fakt hodně velkou soutěživost. A tu Siskinka v těle má! Později se nás snažila přesvědčit, že motorku postavila na stojánek a když viděla, že padá, tak ji bylo jasný, že s tím stejně nic neudělá. Siskin se chová naopak velmi, ale fakt VELMI klidně. Což mě s Kačkou přivádí k varu. Řveme na něj, ať se přestává předvádět a fofrem maže do cíle. Cílový nápoj pokládá před Cccendu v 19°°. Infarktová situace.
A pak další porce prasete, pivo a hlavně klábosení jak kde bylo, jak si to kdo užil. Siskinka prý vlítla do kupky slámy a ta ji rozhodila, až hodila vozembouch. Šla držet Siskinovi Caponorda a ten ji zatím postavil Suzuki. Opodál stál Kim, držíc svého Horneta. Takže trochu komická situace. Tři motorkáři neschopní postavit na poli svoje motorky. Siskinka se na Caponordu fakt nerozjede. Takže Siskin zajíždí s GéeSem co nejblíž k Siskince, motorky si předávají a konečně pokračují dál. Cirkusácké vystoupení u kříže, aby se mohli vyfotit muselo být fakt fotogenické. Zase mě mrzí, že jsme tam nejeli. Nebo vlastně vůbec nemrzí?
A Siskinka si po poli dojela dokonce pro pohár! Jo! To celé ji nakonec vyneslo druhé místo v babách a tím další pohár putující do Habří. No sláva. Vyhlášení pro nás bylo docela překvapivé. Což umístění, to nás nepřekvapilo. Že budeme až tak někde v půlce pole nám bylo jasný, ale že se haberáci umístí těsně za sebou i když spolu nejeli, to nás dostalo. Asi nějaký souznění, či co. Jen mezi Siskinku a Kačku se vecpala Yves a lohla ji tím pohár za třetí babu. No jo, no. Bílej přízrak  . A trochu nechápavě jsme koukali na Ficcuse, který z nás dopadl nejhůř. Říkal, že projel vše. Tak prý projel, nechal si všude nandat razítka a nikde neplnil úkoly. Teď tady se divil, že se měl někde fotit a cosi zjišťovat. Jó to je tak, když se nečte itinerář, to znám. A pak debaty o všem. O všem co se událo během dne, během posledního roku a vlastně i o tom co se stalo před hafo lety. Tak tady mě trochu posadil na zadek Kim, protože jsem konečně po deseti letech zjistila, že on je tím, který tahal moji XJR ze škarpy kdesi za Větřním. Tím druhým byl Martin, jezdící na svém Hornetu už pár let tam nahoře. Páni, co se jeden na ITT nedoví. I to co se dozvědět nechce. Blehovo otázka, zda je Siskinka taky moje dcera, mne na ten zadek posadila dost natvrdo. Vteřinu jsem doufala, že ji nemyslí vážně a že ji nikdo jiný neslyšel. Vážně ji myslel a reakce ,,kamarádů“ a příbuzenstva vedle mne mě utvrdila, že ji slyšeli. Takhle blbě se chechtat! Se nestydíte? Mám chuť Kačce říct, že nedostane večeři, ale protože už u nás nebydlí, tak mi tahle výhrůžka neklapne. Bleha má svůj den. Dnes fakt boduje. Mračím se na něj a on se šklebí jak měsíček na hnůj.
Při hodnocení dnešního dne si chválím počasí, žádný hic, žádný déšť, teplota tak akorát. Kdosi stojící vedle mne se ptá, zda jsem se nezbláznila. Že jeli 350km v dešti a že se jim to ani trochu nelíbilo.
No jo, no. Tak takhle vypadalo letošní ITT. Jaký si to uděláš, takový to máš. Šéf nám nechal letos hodně volnou ruku. Prý ať si jedeme kam chceme, kam nechceme ať nejezdíme a dokonce dodal i počasí všeho druhu.

Cccenda neodpadá, naopak bere do ruky skřipky a spolu s Rodem se starají o trochu kultůůůry. A tak jsme se nějak prohýřili do nedělního rána.

A nedělní ráno bylo takové, jaká nedělní rána bývají. Poklidné. Kdosi odjíždí včas, kdosi zjišťuje, že bude moct odjed až po vyprchání toho svinstva z krve, takže asi až v pondělí, kdosi se rozloučí pokřikem: ,,babo, kde si? Pojď se rozloučit!“ Na babu slyším a s Blehou a Niky se rozloučit jdu  . Kdosi se rozloučí, navleče do hadrů a zjišťuje, že nikam nejede, protože mu to nestartuje.
Takže se zase celá parta svléká a s kamarádsky potměšilýma očima utváří kolem krásného Wénovo stroje kroužek v očekávání věcí příštích. MT né a né naskočit a Wéna pomalu přiznává, že žádný z jeho strojů není pojízdný. Tím nám dělá radost a na chvilku se parta zapomněla trefovat do mne, kvůli včerejší Blehově poznámce, ale terčem posměšků se stává Wéna. Nakonec Siskin přiváží Siskinky GéeSko, vyndává startovací kabely a eMTéčko startuje. Siskinka si neodpustí poznámku, zda si všímáme, kterak její malinkatá motorka, kterou občas nazýváme koloběžkou, zachraňuje tu velkou mrchu, nad kterou všichni obdivně slintáme. Všímáme, konečně se opravdu loučíme s těmi, které vídáme hodně zřídka a odjíždíme.
A protože se nám letos moc společných projížděk nepoštěstilo a nikdo z nás domů vysloveně nechvátá, tak si cestu prodlužujeme a míříme do Velké Bíteše za Zdendou a Zuzkou. Ten největší liják dnešního dne jsme pohodlně proseděli u plných talířů a na další cestu se vydali za sucha.
Pak kafe, voda, trocha pokecání na benzínce v Počátkách. I místní toaletu jsme navštívili. Jen jsme pořád nechápali, proč bivakujeme na benzínce naproti Wénovo a Kačky útulnému příbytku. Tak prý, kdo by si do bytu pozval takovou motorkářskou verbež. Takže už jen rozloučení a okolo šesté Siskinka vytahuje v haberské hospodě pohár. Oslava se koná jen velmi mírná, zítra se jde do práce.
No a nakonec tradičně: CCCENDO DÍÍÍK!!!

19. 07. – 02. 08. 2014

18.7.2014 v 19:57 (Zprávy cestou zasílané na web)
Start
Pokud všechno klapne podle plánu, tak bychom měli projet Rakouskem, Maďarskem a Srbskem po dálnicích. Zpomalení máme naplánované na konec Srbska. A pak už jen pohodovým tempem přes Makedonii do Řecka, Albánie, Černé Hory a Chorvatska. Chorvatskem pak podle času buď pomalu po pobřeží nebo rychle po dálnici do Slovinska a Rakouskem domů. Ale protože i cesta je cíl, tak možná ani ten plán nedodržíme a pošleme Vám pozdravy z Norska nebo Turecka ;o)

SOBOTA 19. 07. 2014

Už na loňské dovolené kluci vymýšleli, že letos pojedeme na dovolenou do Řecka. Do poslední chvíle jsem tomu moc nevěřila. Honza už před měsícem donesl mapu a já jsem i přes to nějaké ty body na cestě vyhledala. Jirka prosazoval návštěvu Athén. Zaplánovala jsem je, ale to se nakonec ještě uvidí, jak to budeme zvládat.
Včera měli kluci dojet z puťáku kolem osmé hodiny večer. Během dne ale přicházejí zprávy, že jejich vlak někde na přejezdu srazil auto a do jejich stanice tedy vůbec nedorazil. Kvůli tomu pak nestihli plánovaný spoj v Brně a do Budějc nakonec dojeli skoro v půl desáté. To jsme samozřejmě s Honzou psychicky nevydrželi, a tak jsme se je pokusili sbalit sami. Snad máme všechno a snad i ty šaty, co jsme jim zabalili, budou chtít nosit, protože už jsou trošku vybíravý. No, ale nic jiného jim nezbude. Co šlo, jsme už nabalili na motorky. Po příjezdu se kluci šli rychle odbahnit a pak hned spát, aby nebyli unavení.
V sobotu ráno po snídani už jen dolaďujeme zbytky. Jsme dobrý. Nakonec máme oproti plánu – vyjet v osm – jen mínus 30 minut do odjezdu. Dnes je přesunový den. Bylo by dobré ujet alespoň 600 kilometrů. Tak uvidíme. Přes Halámky se vrháme do Rakouska a před dálnicí kupujeme dálniční známku. Zastávka na benzínce – nějaký dědoušek si nás zálibně prohlíží přes výlohu a pak se odvažuje blíž. Ptá se, jestli mluvíme německy, a když kývám, že trochu ano, zajímá se, odkud jsme, kam jedeme a prý jestli na rodinný výlet. Je překvapený kam až máme namířeno a za chvilku k nám za rukáv vleče svojí manželku, prý že si chce také pořídit motorku. Pokračujeme kolem Vídně po dálnici a na další zastávce, nějakém odpočívadle, si dáváme oběd. Masíčko s chlebem a okurkou. Je dost horko, sedíme ve stínu. To vedro je úmorný a já se nějak potřebuji probrat, abych neusínala. No nakonec se tomu poddávám a na čtvrt hodinky zavírám očka. To mi pomohlo, ještě to doladíme tím, že si za pár posledních drobných eur, co jsme doma našli, dáváme z automatu kávu. Za chvilku se vedle nás usazuje plešatý chlapík s obvázanou rukou, trošku při těle. Zkouší na nás angličtinu a němčinu, nakonec zůstáváme u ní a povídáme si. Nějak jsem to nepochopila, myslela jsem, že je Rakušák. Až později mi došlo, že je to Maďar, co umí docela dobře německy. Říkám mu, že my jsme dnes vyjeli od Budějc. Kecáme docela dlouho. Vypráví nám, že včera vyjel z domova od Budapešti k solným jezerům v Rakousku a tam ho při předjíždění kamiónu rozhodil vítr, naboural a strávil pak 3 hodiny v nemocnici. Teď se vrací domů. Ukazuje nám, jak je celý podřený, protože jel jen v tričku, krátkých kalhotách a polobotkách. Prý byla alespoň klika, že měl helmu, jinak by byl kaput. No nic, povídá se s ním fajn, ale my už musíme pokračovat dál. Na hranicích s Maďarskem se snažím koupit u některé z mnoha budek dálniční známku. Pobíhám od jedné k druhé a zjišťuji, že bohužel nikde neberou karty. Zdá se, že snad nevezmou ani eura. Naštěstí se mi daří domluvit se s nějakým chlapíkem, že to eurama půjde, ale zas neodbytně touží po našich značkách, které samozřejmě neumím z paměti. Takže to pro mě znamená, hodit sprint asi 200 metrů přes parkoviště v tom horku zpět k motorkám. Kluci u nich odpočívají ve stínu. Tak je probírám a popojíždíme se vším všudy k budce. Za nedlouho už diktuji SPZky a konečně kupuji známky. Jedeme dál a po nějaké době opět na chvilku zastavujeme na benzínce a odpočíváme. Povídáme si, už se chceme sbalit a jet, a v tom přijíždí zelená Kawasaki a na ní ten „náš“ Maďar. Sundává si helmu, směje se a ptá se: „Tady jsou Budějce?“ Asi jsme se úplně dobře nepochopili…:o) Jde si něco koupit a my pomalu odjíždíme. On rychle vychází z krámu a vyjíždí rychle za námi. Jede trochu zběsile a chvilkami se nás drží. Asi po 40-ti kilometrech zastavujeme pro benzín. On také. Pak už se loučí, frčí do Budapešti a my dál. Dojíždíme do města Segedu, hranice se Srbskem jsou od nás asi 10 kilometrů. Přijíždíme ke koloně aut. Zběsile se proplétáme mezi auty. Je to hodně nepříjemné. Pečeme se v hadrech, mám pocit, že mi hlava tím horkem musí, každou chvíli explodovat. Teplota na teploměru dosahuje místy až 42 stupňů. Trvá to nekonečně dlouho, než se nám nakonec podaří hranice překročit. Byl to opravdu masakr. U Subotnice sjíždíme z dálnice, chceme zkusit najít nějaké místo na spaní u blízkého jezera. Kolem vody je však skoro všude vysoké rákosí. Zkoušíme projet blízkou vesnicí, která však, jak se zdá, snad nikde nemá konce. Je neskutečně dlouhá, no to jsou ty jejich vesnice…domky v řadě jen po okrajích silnice. No hele! Přijíždíme ke stopce, před námi je hlavní silnice tvořící křižovatku ve tvaru písmene „T“. „Hlavní“ silnici však tvoří cesta, na které se nachází asi 20 cm písku. Honza vidí na GPS, že to je zpět na silnici, z které jsme původně do vesnice odbočili. Pískem je to prý jen kousek a tak velí kupředu. Vůbec se mi to nezdá jako dobrý nápad, ale jako poslušná manželka následuji svého muže. Honza s Kubou si jedou docela v pohodě, my s Jirkou však bruslíme. Znaje heslo enduráků: „Když jde do tuhého, přidej plyn!“, snažím se přidat, což vůbec nevypadá dobře, asi to v písku neplatí, a tak hned záhy, cca po 100 metrech jízdy, elegantně za řevu plynu padáme do písku. Stojící auto u krajnice naštěstí těsně míjíme a padáme doleva, do měkkého. Honza se během chvilky vrací zpět. My jsme ok a tak stavíme motorku a kontrolujeme škody na ní. Místy se z ní sype písek, jinak se zdá vše ok. Je těžké jí tady postavit na stojánek. Přijíždí k nám nějaký pán na kole. Ptá se nás jestli jsme ok. Je mu docela dobře rozumět, a tak se brzy dovídáme, že to je k silnici ještě asi kilometr, ale že tam určitě nemáme jezdit, protože dál to lepší nebude. Prý má také motorku, ale tudy nikdy nejezdí. Raději to objíždí 5 kilometrů okolo. Diví se, kde jsme se tady vlastně vzali, a tak se mu svěřujeme, že hledáme nějaký kus trávy na přespání. Říká, že to tady je s trávou špatný, je tu sucho a všude jen písek, ani on nemá na zahradě trávu. Jeho bratr prý ale ano, ochotně se ho hned jede zeptat, jestli by nás u sebe nechal přespat. Bratr však pro nás nemá pochopení a nám pán nabízí, že vezme svojí motorku a dovede nás ke své sestře. Ta že před domem kus trávy má. Čekáme na něho již zpět na asfaltu, kam mi Honza s motorkou dojel. Přijíždí se svou GPZ 500 a už chceme za ním pomalu vyjet. Jenže já ne úplně dobře stojím a tak mě Jirka při nastupování více zhoupne a opět za řevu motoru padáme. :o( Dvakrát hned v prvním dni, sakra už!! Tentokrát ale vzniká škoda – láme se řadička, Mufův svar z loňska drží dobře, praská to vedle. No nic. Tak to už opravit zvládneme, ovšem až později. Teď se sbíráme a jedeme za tím pánem. V podstatě jedeme na druhý konec pískové cesty, ale objíždíme to asi pěti kilometrovou oklikou. V jednom místě zastavuje a ukazuje nám louku, ale říká, že tam si stany stavět nemáme, protože tam by nás okradli Srbové. Později zjišťujeme, že on je Maďar bydlící v Srbsku. Jedeme tedy k jeho sestře. Posledních padesát metrů mi po pískové cestě dojíždí Honza. Pán se s námi bodře baví o motorkách, o cestování, o životě. Je moc fajn a je mu dobře rozumět, ale už začínám být trošku nervózní, protože už se stmívá, leje z nás, jsme hladoví a nemáme postavené stany. Nakonec konečně ukončuje hovor, že už nás tedy opustí, ať se můžeme zabydlet. Ještě nám nabízí, ať se cestou zpět z Řecka u něho zase určitě zastavíme. Je trošku zklamaný, když mu děkujeme a říkáme, že tudy zpět nepojedeme. Odjíždí a my konečně stavíme stany hned vedle toho pískoviště pod stromy, kde nějaká ta tráva je. Vaříme si. Bude to super, i když tu sem tam nějaké to auto projede a z něho vždy všichni vyjeveně zírají, co se jim to tu vylouplo za bezdomáče. Sestra bydlí hned za silnicí, její muž později přichází a zkouší se s námi domluvit, jestli něco nechceme – vodu nebo sprchu. Ta by byla fajn, ale nechceme moc zneužívat jejich dobroty, a tak s díky odmítáme. Jdeme unavení spát asi v deset hodin.

Dnes ujeto – 650 km.

19.7.2014 v 19:08
tak z norska to nebude. jsme v srbsku u subotice. hranice hu/srb byla hrozná. 10km fronta 44C vzduch a 104C motor. na maďarské dálnici tisíce aut s tmavými chlapy a osatkovanymi ženskými. ale jinak jsme příjemné pokecali a kus jeli s typkem z Budapešti a tady nás v parčíku ubytoval místní motorkar s gpz500. maji tady zajímavé silnice. vedlejší byl pěkný asfalt a hlavní je 10cm písku. takže i na vozembouch došlo.

[Not a valid template]

 

NEDĚLE 20. 07. 2014

Vstáváme asi v půl sedmé, balíme, snídáme. Opět to vypadá na pěkný den. Honza nahání saranče, které se mu usadilo na motorce. To je však dobrodružné povahy a zalézá kamsi do jejích útrob, asi chce na výlet. Kolem čtvrt na devět opouštíme stín stromů, Honza mi vyjíždí s motorkou na hlavní silnici s asfaltem a pak už opět najíždíme na dálnici. Je to nuda, ale musíme to dát ještě dnes. Přijíždíme k mýtnici, svítící panel píše, že máme zaplatit 3 Eura. Honza najíždí k okýnku, zastavuje a loví peníze. V tom odněkud z motorky vylézá saranče na zrcátko a šikovně přeskakuje k pánovi do budky. Ten ho zběsile nahání po stole. Nechytil! Myslím,  že si tam s ním dneska ještě užije plno „srandy“. Já pak platím kartou, a když si jí uklízím a nandávám si rukavice, blíží se k nám policajt. Trošku se mi zatmívá, protože kus před mýtnicí jsem zahlédla radar. Určitě jsme v tom místě nejeli povolených 120 km/h. :o( Naštěstí prochází kolem nás a jde k nějakému autu za námi. Ufff! Jedeme dál, mýtnice jsou každou chvíli, u některých se tvoří kolony. Po dálnici si to „užíváme“ celý den až na její konec. Během dne několik zastávek pro benzín, na sváču, nanuky a odpočinek, oběd – bagety a pivo. Bělehradem se nám naštěstí daří projet docela dobře, i když jsou tu kolony. Za městem Niš v Srbsku končí dálnice. Zastavujeme u nějaké nefunkční benzínky na svačinu. Honza s radostí oznamuje, že: „KONČÍME S DÁLNICEMA!!“ No a protože poslední úsek dálnice byl ve výstavbě a tudíž nebylo možné odbočit tam, kam jsme potřebovali, musíme se vrátit kousek zpět, abychom odbočili z druhého směru, kde jsem viděla ceduli a výjezd k monastýru Prohor Pčinski. Obracíme to tedy. Jenže po sto metrech jízdy, Honza přehlíží asi pětimetrovou ceduli s šipkou k monastýru s výjezdem, a tak, pro velký úspěch, opět najíždíme na dálnici. :o)) Musíme jet zpět ještě dalších asi 5 kilometrů, do místa, kde se dá otočit. Pak nacházíme dokonce správnou odbočku v původním směru. Je ale dřív než jsme původně čekali, takže jsme kolem ní poprvé projeli a pak byli zklamaní, když jsme nemohli do té správné. Vjíždíme do hor a za nedlouho si nacházíme krásné místečko na spaní s výhledem na sluncem ozářený zelený kopečky. Stavíme stany, k večeři vaříme naše oblíbené cestovní jídlo – nudle s masem. Prostě pohoda! Konečně začíná dovolená!! Pak ještě do tmy sedíme a povídáme si, kluci vypráví historky z tábora. Přelítává nad námi obrovský brouk, možná, že to byl i roháč.

Dnes ujeto – 585 km.

20.7.2014 v 18:59
Zkusim to s tou sms jeste jednou a jinak na to prdim.

[Not a valid template]

PONDĚLÍ 21. 07. 2014

Opět vylézáme ze spacáků kolem půl sedmé, neuvěřitelné! Balíme, snídáme. Jdu za blízké křoví s kusem papíru. Něco uvnitř leze. Zjišťuji, že je to docela velká želva. Odjíždíme, brzy jsme nad klášterem Prohor Pčinski. Není přístupný a tak se jen kocháme pohledem na něj. Nedaleko od něho jsou hranice – jen malinkatý horský přejezd. Nikdo jiný než my tu není a tak probíhá důkladná prohlídka. Pasy, doklady k motorkám, zelené karty, sundat helmy, otevřít kufry. Paní celnici se nějak zamlouvá naše masová konzerva, asi budu kousat! Naštěstí nám jí vrací. Pán u okénka si nás důkladně zapisuje do počítače. Vidíme za rohem vodovodní kohoutek. Prosíme celníka, jestli si zatím můžeme nabrat vodu. Kývá a tak jdeme na věc. Pak nám to nejde zavřít. Na pomoc nám přispěchává jiný celník. Jsme zapsaní a makedonský celník nám jde vrátit pasy. Při tom si všímá Honzovo vlaječek na kufru a začíná jmenovat ty, které zná. Honza mu ukazuje. Nakonec se diví, že tam ještě nemáme Makedonii. Tak se mu snažíme vysvětlit, že proto k nim jedeme, a že si jí tam pak hned nalepíme. S úsměvem se s námi loučí, přeje nám šťastnou cestu a pouští nás dál. Jedeme směrem na Kokino – megalitickou observatoř, která byla poměrně nedávno objevena a zapsána na seznam UNESCO. Její význam je srovnáván s anglickým Stonehendge. Ačkoliv odbočku ke Kokinu očekávám až tak za 5 kilometrů, Honza s GPS rozhodují jinak a odbočujeme hned. Už se asi hošík na asfaltu nudil. Za malým můstkem se po sto metrech zužuje silnice a mizí asfalt. No super! Tak a je to tady, končí pohoda a jde do tuhého. Což o to, polňačka zatím stoupá vzhůru, teď to ještě chvilku jde, ale za chvíli jsou na cestě už i vymletý rýhy od vody, štěrk a kamení, a já mám s plnou bagáží a spolujezdcem oči navrch hlavy. A co bude SAKRA, AŽ POJEDEME ZPÁTKY Z KOPCE!! Mám mžitky před očima. Potkáváme ovce, pasáčky a vyděšené babičky. Asi po pěti kilometrech jízdy v terénu, cestou mezi pastvinami, nahoru a dolu, opět najíždíme na krááásnou asfaltku – oproti tomuto samozřejmě krásnou – sem tam nějaká ta díra, hrbol, želva na cestě a záplata také jsou, ale je to už paráda. Jak později zjišťuji, byla to prostě jen taková zkratka! V pohodě jsme mohli jet po asfaltu ještě o kus dál k plánované odbočce a v klidu pokračovat až ke Kokinu, aniž by se kolečka musela prát s terénem. Pokračujeme až pod vrchol observatoře na malé travnaté parkoviště, kde v autě vyčkává nějaký chlapík, který hned jak nás zahlédl, vyráží vzhůru. Asi tam někde bude vybírat. Převlékáme se a v jeho stopách stoupáme k vrcholu. Je obrovské horko – teploměr říká 35°C. Ještě, že jsme měli ten super nápad a vzali si s sebou camelbagy. Pán sedí na lavičce ve stínu. Když ale kolem něho procházíme, nic neříká, nic po nás nechce, a tak pokračujeme dál. Jde pak za námi a stále nás z dálky sleduje. Asi jen tak hlídá. Procházíme zvláštní útvary na vrcholu a kocháme se krajinou pod námi. Trošku tu fouká a to je příjemné. Kluci se snaží najít dvě kešky. Nachází však jen jednu. Jdeme zpět k motorkám.

(Megalitická observatoř KOKINO – unikátní památka byla objevena v roce 2001 nedaleko obce Kokino na vrcholu Tatićev Kamen (1030 m. n. m.). Její stáří se odhaduje na 3 800 let. Skládá se ze dvou plošin, mezi nimiž je rozdíl 19 m. Na nižší na západní straně stojí 4 kamenné „trůny“ s orientací sever-jih, z nichž lze pozorovat horní plošinu. Podle nejpravděpodobnější teorie měly „trůny“ hrát roli v rituálech boha slunce a jeho představitele na zemi místního vladaře. Ústřední prostor observatoře ležel na jihozápadě od „trůnů“ Sloužil k pozorování východního horizontu – jednak pohyb Slunce, jednak Měsíce. Tyto pohyby byly zachyceny devíti vytesanými štěrbinami, z nichž tři ukazovali úsvit Slunce v letním a zimním slunovratu, v jarní a podzimní rovnodennosti. Zbylých šest pak „nabývání“ Měsíce v jeho nejnižším a největším horizontálním sklonu v zimě a v létě. Podle dvou z nich se určoval lunární měsíc a kalendář s devatenáctiletou periodou.)

Míříme ke Kratovu, kde jsou u vesnice Kuklice zajímavé zemní pyramidy – Údolí panenek s kamennou svatbou. Parkujeme ve stínu u potoka. Hned se vrhám do vody, kluci po chvilce váhání také. No vlastně je to tak, že se jim tam vůbec nechce, protože: „Je to studený!“. Říkám jim ať mažou, že to mají povinně, protože jsou zpocení smraďoši. Trošku je pak ještě vydírám tím, že je vyfotím. (Jdeme samozřejmě  na vostro). To zabírá a tak se všichni postupně noří pod hladinu. Voda je krásně studená a osvěžující. Máme už docela hlad a tak, dříve než se vydáme do Údolí panenek, vaříme oběd – bramborovou kaši s uzeným masem. Chválím to a říkám klukům, že to je zas příjemná změna od těch věčných nudlí, které na dovolených požíráme na kila, a že by si jí také někdy mohli uvařit i na výpravě. Je to marný, už to mám na talíři, při jakékoliv změně zavedeného jídelníčku a snaze zpestřit jim trošku tu stravu, slyším jen: “Jo jo je to zas příjemná změna oproti těm nudlím.“ No prostě je to pakáž – děťátka!!! Z maminky to má akorát srandu. Pak už konečně jdeme obhlédnout ty panenky. Vcházíme do areálu malou brankou, před kterou je malé štěrkové rádoby parkoviště. Cesta sem byla úzká tak na jedno auto, ke konci opět schází asfalt. Za brankou a kamennou zídkou je dlážděná cestička, u které po chvíli objevujeme dvě větší nové budovy, které zřejmě měly sloužit jako pokladny a informační centrum. Nahlížíme dovnitř skrz výlohy, ve vitrínách jsou upomínkové předměty a pohledy. Jenom je tu liduprázdno a zavřeno. Při pohledu na cedule odkazujících se na dotace z evropských fondů, je nám vše jasné. Záměr byl dobrý, jen by to ještě asi chtělo lepší propagaci místa a vylepšit příjezdovou silničku tak, aby se sem sem tam dostal alespoň nějaký ten autobus s turisty. Tahle investice se asi Evropské unii moc nevyplatila. :o( Jdeme tedy dál ničím a nikým nerušeni, což je pro nás samozřejmě příjemnější. Honza zůstává ve stínu pod stromy na lavičce s výhledem na pyramidy. Já s klukama je jdeme prozkoumat z blízka. Hned z kraje je seskupení nazvané Kamenná svatba. Další útvary nacházíme za malým vršíčkem. V poledním slunci nás při pohledu na bílé útvary skoro až pálí oči. Je to moc hezké.

(Kuklice – Údolí panenek – Zkamenělá svatba – Jedná se asi o 120 kamenných pyramid vzniklých přirozenou erozí. Skalní sloupy dosahují výšky 10 m. Eroze tu obnažila výchozy málo odolných sopečných sedimentů. Skalní kulisy, zemní pyramidy a bizarně vypreparované tufové věže se tyčí ledabyle rozházené na ploše amfiteátru situovaného do úpatí svahu. Až se vtírá myšlenka, že tady zkoprněla nějaká tlupa buclatých obrů pronásledovaná ohavnými šedivými skřety. Nebo se zde spíše odehrálo sochařské sympózium těch nejtrhlejších surrealistů? Místní ale mají pro vznik tohoto působivého fenoménu vlastní vysvětlení: za vším prý stojí prokletí zhrzené milenky, která spatřila svého vyvoleného v čele svatebního průvodu s jinou dívkou. Proto celý útvar odnepaměti nazývají Zkamenělou svatbou.)

Vyzvedáváme Honzu a pomalu se vracíme k motorkám. Cestou míjíme ceduli s odkazem na blízkou hospůdku a tak, i když nemáme místní měnu, necháváme se zlákat vidinou studeného pití a jdeme to tam zkusit. A rozhodně jsme neudělali špatně. Hospůdka je uprostřed suchého vyprahlého okolí, jak oáza v poušti. Ale dá jim to asi dost práce se zavlažováním. Je tu krásné venkovní kryté posezení, pan majitel nic nenamítá a můžeme zaplatit v eurech. Dáváme si tedy chladné nápoje a nakonec i zeleninové saláty. U motorek pak ještě jedna rychlá koupel a pokračujeme dál. Chceme najít místo Narvala, kde mají být nějaké pěkné vykopávky. Cestou zastavujeme pro benzín, obsluha je velice příjemná, pán se zajímá, kam máme namířeno. Do blízkého obchodu jdu koupit croasanty a chleba. Kartu to schroustává až asi na třetí pokus. Jinak bych asi musela zpět pro eura, nebo jsme bez chleba. Jedeme dál. Most, který nás má dovést k vykopávkám je však v opravě. Dojíždíme dalších asi 10 kilometrů až do města Štip. Bohužel nemůžeme nalézt tu správnou cestu zpět a tak to nakonec vzdáváme. Je už půl páté a ještě jsme toho dnes moc neujeli. Pokračujeme tedy dál a u další benzínky odpočíváme u nanuků. U Dorjanského jezera, těsně před hranicemi do Řecka, hledáme kemp. Naštěstí tu jeden je. V recepci jeden mladík říká, že stan je za 5 euro. Tak jo ok. Nechávám si ukázat místo pro stany – musíme sem projet po úzkém chodníčku, kolem umývárek a stan postavíme na kraji fotbalového hřiště. Dobrý domluveno. Nakonec si nechává zaplatit jen těch pět euro a nic víc. No tak to nás dost překvapilo, ale samozřejmě neprotestujeme. K večeři si připravujeme rizoto, k tomu si v občerstvení kupujeme pivo a sprite. Paní z Polska od sousedního karavanu, nám přináší 8 krásných obrovských broskví. Prý na ně měli chuť a u stánku u silnice si museli koupit celou bedýnku. Sami by to prý nesnědli. Moc jí děkujeme, to my si rádi smlsneme. Ještě sprcha a hurá do hajan.

Dnes ujeto – 262 km.

21.7.2014 v 10:17
Obedvame na brehu reky Kriva kousek od Kratova. Koupel uz mame za sebou. Predtim jsme byli na Kokinu a po obede jdeme do udoli panenek (podle povesti zkamenele panenky)
21.7.2014 v 18:11
Makedonské hory jsou krasné. Skopske pivo je dobré. Nasli jsme kesku u Kokina, videli jsme zkamenele divky, dostali jsme vynikajici broskve. Ted jsme u Dorjanskeho jezera na hranicich s reckem.

[Not a valid template]

ÚTERÝ 22. 07. 2014

Ráno je zataženo. Ponoukám kluky k větší aktivitě, protože mám obavy, abychom vůbec stihli sbalit za sucha. Snídáme a balíme a opravdu to vychází jen tak tak. Při výjezdu začíná kapat. Dojíždíme cca 5 kilometrů k makedonsko – řecké hranici. Je zde menší kolona, ten déšť je nemilý. Naštěstí to popojíždí. Chtějí vidět zelenou kartu. Fotíme se u cedule „Řecko“ a přebíháme ještě i k ceduli „Makedonie“. Déšť sílí. Řecký celník si zálibně obchází motorky, ptá se, kam jedeme a jestli už jsme někdy byli v Řecku. Když vidí, že jsme nováčci, říká, abychom počkali. Rychle běží do kanceláře a přináší nám malou mapku své země, na kterou, jak je vidět, je náležitě hrdý. Děkujeme mu a konečně překračujeme hranice. Ani jsem si nemyslela, že opravdu splníme loňský nápad sem jet. A je to tady! Jen to počasí nám moc nepřeje. Po pár kilometrech sice konečně přestává pršet, ale mraky se prohání stále kolem dokola. Chceme jet na vodopády v Edesse, bohužel nad ní už z dálky vidíme super černou zataženou oblohu a lítá tam jeden blesk za druhým. Vzdáváme to a měníme směr. Zkusíme se podívat na vykopávky ve Vergině.

(Vergina – Jedinečným a nejvzácnějším objevem makedonské éry jsou místní hrobky, které byly nalezeny v roce 1977 a jsou přisouzeny Filipovi II., otci Alexandra Velikého, sjednotiteli řeckých městských států a zakladateli makedonské dynastie. Byly zde nalezeny 4 hrobky, z nichž ta hlavní zůstala zachována v původním stavu. Památka je zapsána na seznam UNESCO.)

Parkujeme na parkovišti a zkoušíme najít nějaký vchod. Po nějaké době zjišťujeme, že je zde všechno zavřené, v rekonstrukci. A tak tedy míříme dál k Olympu. Další pán u benzínky, který jezdil do Čech kamionem, s námi rozmlouvá v němčině. Doporučuje nám, podívat se do města Dion, kde jsou jiné vykopávky, prý moc hezké. Máme ještě čas a tak tam tedy jedeme, stejně to máme při cestě. Procházíme skoro celý areál a líbí se nám to. Jsou tu zbytky chrámů, dokonce dvou amfiteátrů, lázně, v kterých jsou na zemi i zbytky mozaiky, která pokrývala podlahu. Lázně se zde snaží dostavět do původní podoby. Do muzea nejdeme, měli bychom už hledat kemp.

(Archeologický areál DION – Antické město Dion leží v předhůří Olympu u Termajského zálivu v Egejském moři. Jeho název je odvozen od jména nejvyššího řeckého boha Dia. V době Filipa a Alexandra Makedonského se Dion stal hlavním svatým městem celé oblasti a žilo zde okolo 15-ti tisíc obyvatel. Nálezy na tomto místě jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších z makedonského období. Za vlády Alexandra se zde konaly sportovní a kulturní hry, které se měly vyrovnat hrám v Olympii a v Delfách. Stával zde jedinečný Diův chrám, řecké i římské divadlo a stadion. Dion býval významným místem, ale konečnou podobu vtiskli řeckému městu až Římané. Kolem roku 1000 n. l. pak definitivně zanikl. Najdeme zde staré makedonské hrobky, 14 ulic se základy domů, dílny a obchody, baziliku, chrámy, řecké a římské divadlo a mnoho dalších pozoruhodností. K vidění jsou i krásné mozaiky z římských lázní z 2. st. n. l. a také zbytky svatyně, která byla zasvěcena egyptské bohyni Ísidě. Vše je uchováno v obrovském archeologickém parku, který určitě stojí za návštěvu.)

Zkusíme to někde u moře. No jo jeden menší máme – kemp Mitikas – je asi 200 metrů od pláže a má i bazén a krámeček. Jen nás trošku zaráží ta vysoká cena, ale vzhledem k tomu, že včera to bylo za hubičku, tak zůstáváme. Stavíme stany, připravujeme si nudle s masem a s boloňskou omáčkou. Paní od vedle se nás ptá jestli máme rádi kávu, a když přikyvujeme, že ano, nabízí nám, že nám jí uvaří. Vzhledem k tomu, že v rámci úspory místa jsme si jí tentokrát nevzali, rádi přijímáme. Honza nám ještě jde do krámku pro pivo a limo. Pak se jdeme konečně vykoupat do moře – Egejského! Tak trošku jsem si nechala u stanu podprdu od plavek, tak to dávám na vostro. A protože na této dovolené není NIC POVINNÉ, tak Kuba s taťkou násilím táhnou váhajícího Jirku do vln. Pak už je zas problém je dostat ven, řádí tu jak šílení. Voda je krásně teplá. Máme nádherný výhled na Olymp. Drží se nad ním mraky a kolem je také pošmourno. Snad se to do zítřka vylepší. Už se šeří a tak se vracíme do kempu. Kupujeme si další pivo a klukům nealko pivo a jdeme ještě blbnout do bazénu. Po chvilce nás nějaký chlapík upozorní, že za deset minut již bazén uzavřou a tak jdeme ke stanům. Kluci si jdou ještě přeprat nějaké šaty a pak jdeme spát.

(Horský masiv OLYMP – tvořený vápenci a břidlicemi, má celkem 52 vrcholů. Nejvyšší z nich Mytikas (velmi těžce přístupný) měří 2.917 m. Pro starověké Řeky byl Olymp sídlem bohů: Dia, Afrodíté, Héra, Athény, Herma a dalších. Když zuřila váka mezi bohy a Titány, bohové se usídlili na hoře Olymp a Titáni na hoře Othrys.Dnes je tu národní park, jeho svahy jsou zalesněny až do výše 2.000 m, žijí zde vlci, orli a jiní dravci, je tu mnoho vzácných rostlin, které jsou chráněny. Výchozím bodem návštěvy národního parku a výstupu na Olymp je Litochoro. Odtud je možné vyjet až do Prionie k chatě Stavros a dále až do výšky 2100 m. Pro většinu Řeků má Olymp až posvátný význam.)

Dnes ujeto – 220 km.

22.7.2014 v 19:33
Dneska jsme pred blizici se bourkou ujeli do vnitrozemi. Chteli jsme navstivit vykopavky ve Vergine ale kvuli rekonstrukci jsou zavrené. Jeli jsme k Olympu. Cestou u benziny jsme se dali do reci s pumparem ktery nam doporucil archeopark Dion. Pak jsme prejeli na pobrezi pod Olymp. Jsme v kempu s bazénem. Makedonsti sousedé nam po veceri uvarili tureckou kavu, pak jsme dali koupel v mori a zavrsili to vecerni koupeli v bazénu s mistnim pivem Spartan.
22.7.2014 v 19:35
Nemame s sebou perinu takze vodopady v Edesse jsme vynechali. Primo nad nima litaly hromy blesky a Hanka se bala.

[Not a valid template]

STŘEDA 23. 07. 2014

Ráno se dost hrabeme a vyjíždíme asi v devět hodin místního času. Obloha se rozjasnila, jen nad Olympem jsou bílé mraky. Zkusíme to tedy a pokusíme se vyjet na nějakou tu vyhlídku. Je to v pohodě. Stoupáme od moře vzhůru do hor a dovoluje nám to dojet až do Prionie – místa, z kterého se vyráží na výstup na nejvyšší vrchol Mytikas. My si toto však odpustíme, protože tím bychom ztratili celý den a tolik času nemáme. Tento vrchol tak na nás musí počkat na jindy. Stejně by dnes to počasí na výstup nebylo úplně hezké. Poslední úsek k parkovišti opět absolvujeme po štěrku. Naštěstí vše v pohodě. Trošku se tu procházíme a pak sjíždíme o kus níže na další parkoviště. Odtud jdeme na prohlídku opravovaného Dionýsova monastýru. Dělníci makají jak barevní. Vidíme tu také místního popa. Bude to moc hezké.

(Dionýsův klášter – Byl postaven v 15. století a původně byl zasvěcen Svaté Trojici. V pozdějších letech byl přejmenován podle svého zakladatele mnicha Dionýse. Ten přišel do těchto míst z klášterů Meteora. V době nadvlády turků se v klášteře ukrývali zbojníci. Turci klášter dobyli v roce 1822. Klášter byl značně poškozen a byla poničena řada památek. Zachovaly se jen obvodové zdi kláštera s původními malbami. Klášter je v současné době postupně rekonstruován. Byla zpřístupněna centrální kaple a venkovní prostory areálu.)

Klesáme dál. Teď bychom se potřebovali dostat přes Olymp, a to přes magnetickou horu Lifidra. Dle cestopisů by zde mělo být všechno přesně opačně, než jak jsme zvyklí. Do kopce se má jít lehce a z kopce těžko, voda má téct nahoru místo dolů, plastové lahve se mají kutálet do kopce a i odbržděná auta mají jet vzhůru. Začíná poprchávat. Nalézáme čáry na asfaltu, označující místo, kde by se tento zajímavý gravitační úkaz měl projevit. Zastavujeme a zkoušíme to. Nějak nám to ale nefunguje, asi máme nějakou línou lahev. Zklamaní nasedáme na motorky a jedeme dál. Mně se teda moc nechce stoupat do hor, když poprchává a raději bych to pohoří objela. Kluci mě ale přesvědčují, že to bude v pohodě, protože: „Tááámhle už se to trhá!“ Nejdeme ani do nepromoků. Za chvilku na štěstí opravdu přestává pršet. Nahoře však vjíždíme do mlhy, husté tak, že by se dala krájet…Musíme jet opatrně, protože sem tam jsou na cestě krávy. Občas se mlha protrhá a jsou super výhledy, je vidět daleko do kraje. Přes Olymp se dostáváme docela rychle, sjíždíme dolu a vyhlížíme nějakou příležitost, dát si obídek. A hle! Jako na povel se u silnice zjevuje krásná lesní taverna, plná obrovských rozvětvených platanů. Usedáme k dřevěnému stolku a objednáváme si pizzu. Původně jsme chtěli pro každého jednu, ale paní nám říká, že jsou fakt velký, tak to snižujeme na dvě. No ještě, že tak. Opravdu toho bylo hodně. Po obědě pokračujeme krásnými silničkami přes další kopečky až k létajícím klášterům Meteora.

(Byzantské kláštery Meteora („vznášející se kláštery“) – nejnavštěvovanější památka v Řecku. Skalní plošina Meteora (neboli „vznášející se skála“) v severozápadní Thessalii vznikla před miliony let působením vod z ustupujícího moře. Eroze odplavila měkčí vrstvy a zůstaly její odolnější části, které vytvořili špičaté skalní věže, strmé stěny a úzké skalní jehly, které se tyčí až do výše 400 m nad rovinou kolem řeky Pinios. Tento přírodní jev, který je jedním z řeckých divů, byl zařazen do Listiny památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Již od 11. století se zde začali usazovat poustevníci a mniši, ve 14. století získala oblast církevní autonomii. Tehdy začaly vznikat na nejnepřístupnějších místech první křesťanské pravoslavné kláštery. V průběhu času zde vzniklo celkem 24 klášterů, jejichž počet se časem ovšem snižoval – kvůli své nebezpečné poloze se ocitly v troskách. Většina z nich byla přístupná jen po žebřících nebo za pomoci rumpálu. Dnes je v provozu pouhých šest klášterů.

Klášter Megalon Meteoro – je nejstarším a zároveň největším klášterem v oblasti, nachází se na nejvyšší skále ve výšce 632 metrů nad mořem. Cesta k němu vede nejprve po mostě přes rokli, potom po schodech vytesaných ve skále a nakonec skalním tunelem přímo do areálu kláštera. Lze tu vidět i rumpál, kterým se v síti až do roku 1923 dopravovalo do kláštera vše, včetně návštěvníků. Přístupný je zde hlavní chrám Metamórfosis (Proměnění Páně), vyzdobený freskami, někdejší jídelna (trapesa) a plató za kostelem s nádherným výhledem.

Klášter Varlaam – druhý největší klášter, klášter Všech svatých, postaven začátkem 16. století.

Klášter Triada – klášter Svaté Trojice stojí na vysoké skále neobvyklého tvaru. Zachovala se vyprávění o tom, že po celých sedmdesát let se nahoru nosil materiál, a se stavbou se začalo teprve potom.

Klášter Moni Rousanou – nachází se na samém vrcholku úzké skalní věže, na úzkém prostoru, kam se sotva vejde. Byl založen roku 1525. Ještě dříve ale na jeho místě zřejmě stával starší klášter, jehož datum vzniku není nijak doložen, ale podle všeho zřejmě mohl být jedním z nejstarších zdejších klášterů. Je jedním ze dvou meteorských ženských klášterů. Přístup k němu je možný po mostě vedoucím přes strmou propast.
Klášter Nikolaos Anapafsas – klášter sv. Mikuláše Anapavsá se nachází na jihozápadní straně Meteorských skal. Skála, na níž se klášter nachází, má na vrcholu velmi úzkou plochu, což vedlo k tomu, že jednotlivé části kláštera nebyly postaveny do šíře, ale do poschodí, jedno na druhé.
Klášter Agois Stefanos – klášter Sv. Štěpána – druhý ženský klášter. V hlavním chrámu je bohatý ikonostas, v muzeu zlatá výšivka s vyobrazením Krista. Dojde se k němu po osmimetrové lávce.

V klášterech je nutno dodržovat určitá pravidla a to především co se týká oblečení. Ženy musí mít sukně pod kolena (kalhoty nejsou přípustné v jakékoliv délce) a tílka jsou také zakázána. Stejná pravidla platí pro muže. Tudíž zákaz triček bez rukávů a nejlépe delší kalhoty. Při vstupu stojí buď ženy či muži (záleží jestli si jdete prohlédnout mužský či ženský klášter) a kontrolují návštěvníky. Pro neposlušné turisty mají v záloze určité množství zavinovaček, takže pokud pánům není proti mysli jít na prohlídku v sukýnce, tak oděv vůbec řešit nemusejí.)

Tak TOHLE – nám opravdu bere dech. Něco tak impozantního jsme snad ještě neviděli. Nejdříve jedeme k největšímu klášteru Megalo. Prohlídku uvnitř už asi nestihneme, ale vůbec nám to nevadí, úplně nám to stačí takhle. Jezdíme od vyhlídky k vyhlídce, zastavujeme a kocháme se těmi úžasnými pohledy. U jedné sedí starý řecký dědoušek v krásně řecky modré košili s černou vestičkou. Hezky ho s úsměvem zdravím „Kaliméra“ a on mi to nadšeně oplatí. Zkoušíme se trošku domluvit, odkud jsme, kam míříme. Je moc sympatický. Honza ho pak fotí i s celou jeho rodinou. No tak sem si umím představit, že bych se ještě někdy podívala znova a zdržela se tu déle. Je to tak fotogenické! Mezi kláštery vedou úzké stezky, schůdečky a lávky. Bylo by fajn si to tu projít. Tak snad někdy. Loučíme se posledními pohledy a pokračujeme dál. Rozhodujeme se, že bychom mohli přespat opět na pobřeží, je to ještě asi 160 kilometrů. Tak hurá do toho. Do kempíku, opět drahého, přijíždíme asi ve čtvrt na devět místního času. Stavíme stany, v okolí se opět blýská. :o( To počasí se mi nějak nelíbí. No ale faktem je, že u klášterů to bylo fajn, protože nebylo ostré slunce a hluboké tmavé stíny. Tak uvidíme, jak to bude dál.

Dnes ujeto – 362 km.

23.7.2014 v 18:26
Řecko nás prijemne překvapilo. Báli jsme se že to bude jen o pobřežních letoviscích a vykopávkách. Pohoří olymp (olymp neni jedna hora ale cele pohori na pobrezi) a vůbec celé vnitrozemí je nádherné. Z magnetické hory nás olympsti bohové vyhnali mírným deštníkem (ale tady si ani nebereme nepromoky). „Létající“ kláštery Meteora jsou nádherné. Tak uchvatny stavby jsem ještě neviděl. Dnes nocujeme na pobřeží u města Lamia. Zítra máme v plánu Delfy a přesun do Athen.

[Not a valid template]

ČTVRTEK 24. 07. 2014

Hned ráno jdeme do moře. Vyjíždíme dnes trošku později. Ještě zastavujeme pro benzín a v Lidlu doplňujeme zásoby. Také doplňujeme tekutiny – ochucené pivo a nanuky. Čeká nás dnes opět krásná cesta přes hory. Jsme tím trošku zaskočeni, tak hornaté Řecko jsme nečekali. Vždycky jsme si mysleli, že to je jen taková placka. Kolem poledního zastavujeme v kafetérii u silnice, kde nám nějaká babička s vnoučkem připravují bagety se sýrem a šunkou. Nic lepšího z nich nedostaneme. Vylepšuje nám to alespoň to posezení na terase s krásným výhledem na ty kopečky. Dnešním cílem jsou Delfy. Na ty se obzvláště těším a dobře tuším proč.

(DELFY – Delfy jsou příkladem toho, že si staří Řekové uměli pro důležité objekty vybrat krásná místa. Poloha slavné věštírny a Apollonovy svatyně na strmém svahu připomíná orlí hnízdo. Naskýtají se tu pohledy na údolí s cypřiši a olivovými háji. Delfy patří k významným archeologickým areálům, které leží u stejnojmenné obce pod Parnasem. Toto antické město se stalo archeologickým nalezištěm. První stopy civilizace na území dnešních Delf pochází z mykénského období. Delfský areál byl zařazen mezi památky světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Podle pověsti Zeus vypustil z protilehlých konců světa dva orly, jejich cesty se zkřížily nad Delfami a tak označily střed světa („pupek světa“). Původně tu byla svatyně a věštírna dračího boha Pythóna, syna bohyně Gaye. Toho Apollón v boji porazil a jeho uctívání nahradil vlastním kultem. V Apollónově chrámu věštila Pýthia (Apollónova kněžka, které bylo obvykle více než padesát let) v hypnotickém spánku, působila jako médium boha Apollóna. Tazatelé museli uhradit poplatek – takzvaný pelanos – a obětovat na oltáři zvíře. Pýthie odpovídala v tranzu, způsobeném zřejmě výpary vycházejícími z pukliny v zemi, nad kterou seděla. Její odpovědi (někdy jenom nesouvislé výkřiky) byly mnohdy nejasné a dvojsmyslné („Ibis redibis non morieris in bello“ = „půjdeš vrátíš se nezemreš v boji“, ale i „půjdeš nevrátíš se zemřeš v boji“), záleželo tedy na výkladu kněží. Ti tak získali velký vliv na politické a ekonomické dění v zemi, zároveň ale museli mít i přehled o tom, co se v zemi děje. Věštírna působila již od 5. st. př. Kr. a byla dotazována v soukromých i státních záležitostech. Jednotlivci i celé obce věnovali pak prostředky na stavbu soch a budov v delfském posvátném okrsku, aby získali přízeň Apollóna a jeho kněží. Svou činnost skončila v r. 392 po Kr., jako pohanský kult ji zakázal císař Theodosios.

Posvátný okrsek boha Apollóna
Do vlastního Apollónova okrsku se vstupuje Svatou cestou, po jejíchž obou stranách stávaly památníky připomínající různé významné události. Dnes po nich zůstaly jen podstavce s nápisy. Dále jsou tu pokladnice jednotlivých obcí (např. zrestaurovaná pokladnice Athéňanů). Apollónův chrám byl centrem starověkých Delf. Původně měl 6 dórských sloupů na kratší a 15 na delší straně. Uvnitř stála zlatá Apollónova socha a nad otvorem v zemi seděla na trojnožce Pýthie, jejímiž ústy Apollón mluvil. Zbylých šest sloupů bylo v nové době opět vztyčeno, takže se dnes zbytky chrámu impozantně rýsují na pozadí skalnatého úbočí Parnasu.
Nad chrámem se prostírá velmi zachovalé divadlo z r. 400 př. Kr. Má 35 stupňovitých řad sedadel pro 5.000 diváků.
Ještě výše v kopci je pak nejzachovalejší starověký stadion v Řecku z poloviny 5. st. před Kr. s kamennými stupni pro 7.000 diváků. Na něm probíhaly tzv. Pýthijské hry, které se tu pořádaly každé 4 roky na počest Apollónova vítězství nad drakem Pythónem. Jejich význam spočíval v upevnění etnických pout v rámci řeckého národa, který byl jinak rozdělen na soupeřící městské státy. Východně od okrsku vyvěrá posvátný pramen Kastalia. Mezi vesnicí a Apollónovým okrskem se nachází muzeum s bohatou ukázkou archaického bohatství, hlavně sochařství.

Kultovní okrsek bohyně Athény Pronaiá
Rozkládá se na terase Marmaria. Jsou zde zbytky rozsáhlého gymnasia, trosky dvou Athéniných chrámů a dvou pokladnic, z nichž jedna patřila Massalii – řecké předchůdkyni dnešního jihofrancouzského města Marseille. Nachází se zde také tholos – zdaleka viditelná kruhová stavba neznámého určení z doby kolem roku 400 před naším letopočtem. Stavba je dnes zrestaurovaná francouzskými architekty. Toto místo se stalo zřejmě kultovním střediskem již za mykénské doby. Část okrsku byla v roce 1905 poškozena rozsáhlým sesuvem půdy.)

Delfy nás teda skutečně nadchly! Procházíme si vykopávky – pozůstatky pokladnice, obrovského chrámu, amfiteátru, stadionu. Je veliké horko a tak jsme rádi, že si chvilkami můžeme odpočinout ve stínu stromů u nějakého toho pítka, kde si i můžeme doplnit vodu a trošku se zchladit. U jednoho potkáváme Češku. Paní, která je dokonce z Českých Budějovic! Docela dlouho si povídáme. Je zde s manželem, který vyrazil nahoru podívat se na stadion a ona tu na něho čeká. Jsou ubytovaní v Pátře a půjčili si auto na výlet. Procházíme pak ještě krásné klimatizované muzeum, ve kterém jsou mimo jiné i zbytky Apollonova chrámu (například výzdoba štítu chrámu), mramorové sochy, sloupy s různými hlavicemi nebo obětní dary (například socha býka ze stříbra a zlata v životní velikosti, řezby ze slonoviny). Pak ještě nahlížíme do areálu vykopávek pod silnicí, kde jsou také pěkné zbytky chrámu. Gymnázium je zavřené, ale nám to již stačí.
Mažeme si k svačině bagetky s nutelou a pokračujeme dál směrem na Athény přes další benzínky s pivem a nanuky. Chvilku jedeme i po dálnici a platíme mýtné – u výjezdu je automat. Honzu okrádá asi o 4 eura. Mě tam pak pomáhá nějaký motorkář s GSRkem ;o)). Domlouvá se telefonem s nějakou paní a závora se zvedá. Pokračujeme opět do kempu u moře u města Marathón tak, abychom byli co nejblíže k Athénám. Projíždíme silničkami, které jsou obrostlé asi třímetrovým rákosem, až se trošku bojíme, kam nás to zavede. Dojíždíme do místa, kde má být kemp, ale nevidíme žádnou recepci nebo vjezd. Na traktoru kolem nás projíždí nějaký přičmoudlý pán s turbanem na hlavě. Ptá se, jestli hledáme kemp. Přikyvujeme a on ukazuje směr, kterým máme jet k recepci. Tam vychází nějaký Ind se synem, který se s námi domlouvá v angličtině. Ubytováváme se, po večeři se jdeme vykoupat do moře a pak spát, ráno chceme vyrazit včas. Čekají nás Athény.

Dnes ujeto – 282 km.

24.7.2014 v 13:28
Dnes jsme po ránu u moře vjeli zpět do vnitrozemí a právě jsme v Delfach. Zdejší vykopávky a muzeum jsou parádní. Museli to tenkrát být hrozni hracickove. Až to tady projdeme pojedeme k Athenam. Ty máme v plánu na zítra.

[Not a valid template]

PÁTEK 25. 07. 2014

Ráno se budím v šest, ale je ještě šero a tak vyčkávám alespoň do půl sedmé a pak s Honzou vstáváme. Balím stan, Honza dělá snídani, pak budíme kluky. Po jídle a sbalení věcí na motorky, odjíždíme do Athén. Trošku jsme napjatí, nevíme co od toho očekávat. Většinou se velkým městům vyhýbáme hlavně kvůli silnému provozu, ale kluci tam vyloženě chtěli a tak jsme je prostě do plánu zařadili. Máme to do středu asi 30 kilometrů. Jedeme Maratónskou trasou. Čím víc se blížíme, tím víc houstne doprava. Přibývá skůtristů a motocyklistů a také semaforů. Hopsáme od jednoho k druhému. Je to zběsilá jízda ve třech pruzích, která však má svůj řád a i v tom chaosu je určitý klid a pořádek. Vůbec to nesedí k tomu, co jsem četla v různých cestopisech, že řidiči zde jezdí agresivně a stále troubí apod. Nic takového! Všichni jsou ohleduplní, ochotně si dělají prostor, žádné troubení. Řidiči jednostopých vozidel ukázněně projíždějí na semaforech mezi auty až dopředu před ně tak, aby pak mohli vyrazit první,  a řidičům automobiliů to nikterak nepřekáží. Nechají je odjet a jedou hned za nimi. Prostě v naprosté pohodě. Naštěstí ještě není ani takové horko, a tak v klidu dojíždíme do středu města až k Akropoli. Parkujeme pod stromy, převlékáme se, zajišťujeme motorky a hurá na prohlídku města! Začínáme od toho nejdůležitějšího – od Akropole. Kupujeme si vstupenky za 12 euro pro jednoho dospělého, vstupenka platí asi pro 5 památek. Klukům jsem před odjezdem naštěstí zařídila studentské průkazky ISIC, a tak tuto vstupenku mají zadarmo. Sladký studentský život! Je tu lidí jak kobylek, ale nějak se v tom velkém prostoru rozptylují a není to tak hrozný. Procházíme celé návrší Akropole s chrámem Parthenón (zasvěcený bohyni Athéně). Práce zde stále probíhají. Památky jsou dostavovány. Za pár let to tady nepoznáme. Jsou tu úžasné výhledy na celé Athény.

(Akropole – Slovo Akropole označuje náboženský okrsek umístěný ve středu řeckých měst. První větší stavba, kterou po vstupu na Akropoli uvidíte, jsou impozantní Propylaje. Ty odjakživa sloužily jako hlavní vstupní brána na Akropoli a staly se předlohou pro mnoho pozdějších staveb (např. Braniborská brána v Berlíně). Dominanta celé Akropole: chrám Parthenón. Ten byl zasvěcen patronce města, bohyni Athéně a v jeho zdech se kdysi ukrýval zlatý poklad města a majestátní Feidiova socha Athény vysoká 12 metrů. Tato socha byla vytvořena ze zlatých plátů připevněných na dřevěnou vnitřní kostru a zobrazovala bohyni oděnou v plné zbroji. Nalevo od chrámu Parthenon stojí mnohem více zachovalý chrám Erechteion. Ten je postavený na nejposvátnějším místě okrsku. Přesně zde se měla utkat bohyně Athéna s bohem moří Poseidonem o nadvládu nad Atikou. Erechteion poznáte podle šesti soch mladých dívek, tzv. karyatid, které slouží jako opěrné sloupy pro střechu chrámu. Bezprostředně pod svahem Akropole najdete dvě divadla – divadlo Heroda Attica (dodnes se tu konají divadelní a koncertní představení) a Dionýsovo divadlo na jejím jižním svahu. Bylo postaveno ve 4. století př. n. l. a v této době se do něj vešlo až 17.000 diváků, kteří byli usazeni v 64 řadách sedadel. Dodnes se dochovalo pouze 20 těchto řad, ale i tak stále divadlo působí impozantním dojmem.)

Sestupujeme dolu pod Akropoli a pokračujeme prohlídkou Dionýsova divadla, kam se kdysi vešlo až 17.000 diváků. Kolem Hadriánova oblouku si to šineme k chrámu Dia Olympského.

(Další významnou římskou památkou na území Athén je Hadriánův oblouk. Oblouk nechal postavit, jak název napovídá, římský císař Hadrián v roce 132 n. l. a původně oblouk sloužil jako brána oddělující od sebe římskou a řeckou část města. Byl postaven na oslavu dokončení Diova chrámu. Jeho kdysi sněhobílý mramor je teď špinavý, protože hned vedle něj vede jedna z hlavních silnic, obdoba magistrály přes Václavské náměstí.

Nejvýznamnější dochovanou římskou památkou v Athénách je chrám Dia Olympského. Se stavbou tohoto chrámu se sice započalo již v 6. století př. n. l., ale byl dokončen až po 700 letech za vlády císaře Hadriána. Kdysi střechu chrámu podpíralo 104 sloupů vysokých 17 metrů s průměrem téměř 2 metry. Dodnes se jich dochovalo pouze 15. Byl největší v celém starověkém Řecku.

Pak jdeme až k Olympijskému stadionu, kde se pořádaly první novodobé olympijské hry v roce 1896. Ten si však prohlížíme pouze z venku, sem hromadná vstupenka neplatí. I tak nám to ale stačí.

(Římané také nechali přestavět Panathénajský (Panathinaikos) stadion a pořádali v něm krvavé gladiátorské zápasy. Dnes je tento stadion známý také jako Starý olympijský stadion a díky několika novodobým rekonstrukcím stále slouží svému původnímu sportovnímu účelu.)

Procházíme přes městský park směrem k Agoře. Chvilku odpočíváme na lavičce. Je horko k padnutí, ale čekali jsme to horší. Naštěstí opět fungují pítka, a tak stále můžeme doplňovat chladnou čerstvou vodu. Opět chválím nápad vzít s sebou camelbagy! Máme už hlad a tak v úzkých uličkách hledáme nějaké rychlé občerstvení nebo nějakou přijatelnou hospůdku, kde bychom se za rozumné peníze najedli. Z jedné drahé utíkáme. Máme nakonec štěstí. Usedáme pod slunečník a objednáváme si 2 x řecký salát, 3 x kuřecí a 1 x vepřové suvlaki, které nám k našemu překvapení přináší i s hranolkama a 2 litry vody. Tak to jsme se někteří pěkně nacpali. No až na naše přerostlé děťátko, které po obědě prohlásilo: „To byla dobrá svačinka, a co bude teď k obědu?“ Jídlo bylo výborné. Jdeme dál uličkami kolem tureckých lázní a římského tržiště až k řecké Agoře.

(Řecká Agora v Athénách – Tak jako byla Akropole v dobách starověkého Řecka centrem náboženského života, byla agora centrem toho světského. Agora sloužila nejen jako hlavní městské tržiště, ale i centrum administrativy a politiky Athén. Ze starořeckých staveb se dochoval Héfaistův chrám, který je dnes nejzachovalejším dórským chrámem na řecké pevnině. Další významnou stavbou je Attalova stoa, kde je dnes umístěné muzeum Agory s popisem jednotlivých budov a výstavou zde nalezených hodnotných artefaktů.)

Procházíme Agorou a kolem Akropole se vracíme zpět k motorkám. Je velké vedro a jsme urvaní, ale stálo to za to, bylo to opravdu moc hezké. Kluci se trošku pošťuchují a nechtějí se oblékat do hadrů, až na ně musíme trochu houknout. Tak vzhůru do ulic! Uvidíme, zda to teď odpoledne nebude horší. No, doprava oproti ránu opravdu zhoustla, ale jde to. Míříme ke Korintskému průplavu. Zkoušíme se vyhnout dálnici a jedeme po pobřežní komunikaci, ale je to mazec. V podstatě jedeme v koloně náklaďáků a kamionů a není moc možností je předjet. Asi po 20-ti kilometrech zastavujeme, kluky tahle jízda uspává. Odpočineme si v kafetérii u silnice. Objednáváme si frapé a pití. Plánujeme nad mapou co dál. Rozhodujeme se, že dál popojedeme po dálnici.  Po občerstvení tedy na ní najíždíme a po krátké jízdě, těsně před průplavem, z ní opět sjíždíme, protože bychom z ní nic neviděli, nemohli bychom ani zastavit. Po starém mostě přejíždíme přes průplav a za ním parkujeme na parkovišti. Pěšky se jdeme na tu „díru“ v klidu podívat. Máme štěstí – zrovna jím proplouvá loď. Je to malá bleška.

(Korintský průplav – Bouřemi sužovaný mys Matapan neboli Taínaro, nejjižnější bod Peloponésu, patřil ve starověku k nejobávanějším. Aby jej námořníci nemuseli obeplouvat, raději vyložili zboží z lodí na jednom břehu Korintské šíje, vlekli ho po 6 km dlouhém diolkós (dlážděném vlečišti) a poté opět naložili. Tento způsob dopravy přinášel Korintu bohatství a podnítil plány na vybudování průplavu. První pokusy o překopání korintské šíje byly podniknuty pravděpodobně už v 7. století př. Kr., podrobnosti však nejsou známy. Přibližně v roce 300 př. Kr. byl tento nápad oživen, ale jeho realizaci zabránily domněnky o různé úrovni moří na obou stranách šíje. K úmyslu vybudovat kanál se opět vrátili císaři Caesar a Caligula v 1. st., ovšem Korintský průplav se začal stavět až za vlády císaře Nerona v roce 67. Ten jej považoval nejen za hospodářskou, ale i prestižní záležitost. Po Neronově smrti však byly práce přerušeny, ve starověku pak ještě vyšla snaha o vykopání průplavu od státníka Herodota Attica. Mnohem později se o stavbu pokusili Benátčané, ovšem neúspěšně. Korintský průplav v dnešní podobě se začal stavět až v roce 1882 pod vedením maďarského technika, dostavěn byl v roce 1893. Ke stavbě kanálu dal podnět řecký ministr zahraničí Trikupis ve snaze vylepšit dopravní spojení a urychlit hospodářský rozvoj země. Konce kanálu v Korintském a Egejském zálivu jsou chráněny vlnolamy a přístupové cesty jsou prohloubeny. Kanál spojuje Jónské a Egejské moře, stavba trvala přes 10 let (1883 – 1893), vede 6 km průkopem o průměrné hloubce 58 m. Je široký 25 – 30 m. Hloubka vody je přibližně 8 m. Pro obrovské nákladní lodě je průplav již zastaralý, ale malé můžete dodnes sledovat ze silničního mostu nad průplavem.)

Pokračujeme dál ke Korintu. Kolem vykopávek v něm ale jen projíždíme. Vyjíždíme nad město, kde je rozsáhlá pevnost tzv. Akrokorint. Zastavujeme těsně pod ním, dovnitř však nejdeme, kocháme se výhledy na Peloponés, i když trošku zamlžený.

(AKROKORINT – V blízkosti města Korinth na kopci se vypínají trosky pevnosti Akrokorinth, ze které je nádherný výhled do okolí. Akrokorinth je také místem, kde se nacházel chrám bohyně Afrodity. Dodnes jsou dochovány 2 km dlouhé masivní hradby a ve starověku byla tato pevnost považována za nedobytnou. Do pevnosti vcházíte 3 branami a v areálu najdete mnoho tureckých památek. Akrokorint navíc proslul svým obrovským nevěstincem, kde bylo prý až 1 000 nevěstek.)

Čas běží a tak pokračujeme dál k Mykénám, kde bychom chtěli najít kemp. Nad poloostrovem je opět černě zataženo, v dálce vidíme i blesky. Naštěstí dojíždíme do Mykén, aniž bychom zmokli. Mraky ustupují a dělá se zas hezky. Nacházíme kemp hned z kraje a docela rychle. Je tu i bazén, takže po rychlé stavbě stanů, se tam jdeme vyřádit. Přicházíme k němu a vidíme tři kluky asi kolem osmnácti let, jak se tam potápí. Zřejmě zkouší, kdo jak dlouho vydrží pod vodou. Dva pozorují toho třetího, který je pod hladinou. Kuba jen utrousí: „Dejchá!“ Na čež se kluci uculí a pozdraví: „Dobrý den!“ Následuje výbuch smíchu. Kluci brzo odchází a tak tu jsme sami. Bojujeme o malý míček, který tu je k dispozici. Po tradičních nudlích s masovými kuličkami k večeři, si jdeme sednout do kempové restaurace k pívku. Plánujeme další cestu. Spát jdeme asi v 11 h.

Dnes ujeto – 177 km.

25.7.2014 v 4:43
A hura do Athen.
25.7.2014 v 18:25
Tak dneska jsme dali Atheny. Nadherny mesto. At uz historicka cast, nebo i uzké ulicky mezi bilymi domy. A nebo souvlaky a recky salat v taverne. Super.
Standardni jizansky chaotickou dopravu jsme zvladli v pohode. A potom pres Koryntsky pruplav (uzasna stavba) do Myken. Prohlidku nechavame na zitra.
Ted jsme v kempu, uzivame bazén, pivco a pohodu. Akorat jsme po veceri a z grilu tady neco nadherne voni. Zitra musim Hance koupit zarovku do predniho svetla.

[Not a valid template]

SOBOTA 26. 07. 2014

Ráno rychle do bazénu, snídaně polívka, balíme a jedeme rovnou k vykopávkám v Mykénách, které jsou odsud nedaleko.

(MYKÉNY – Mykény byly významným centrem ranné řecké kultury, která zde vzkvétala po pět staletí mezi roky 1600 a 1150 př. n. l., kdy náhle z dosud neznámých příčin zanikla. Na archoologickém průzkumu se vysokou měrou podílel legendární objevitel Tróje Heinrich Schliemann. Roku 1876 objevil šachtové hroby z 16 stol. př. n. l., kde nalezl 19 koster obklopených bohatou pohřební výbavou v podobě zlatých šperků, bohatě zdobenými bronzovými zbraněmi a zbrojí, zlatými i stříbrnými nádobami a v neposlední řadě objevil nádhernou zlatou posmrtnou masku, kterou označil jako Agamemnónovu. (Ve skutečnosti je o několik století starší.) Její kopii zde můžeme vidět v nově otevřeném muzeu.

Mezi známé památky Mykén patří i Atreova pokladnice, která se nachází nedaleko vstupu do areálu. Je největší a nejznámější z tzv. úlových hrobů, zvaných Thalos, které se stavěly v letech 1400-1200 př. n. l. Jednalo se o kruhové stavby zděné z mohutných kvádrů, které se směrem ke špici postupně sbíhaly. Tvarem tak připomínaly lidové úly. Tyto hrobky byly bohužel v minulosti zcela vykradeny a z pohřební výbavy se zde nedochovalo nic. Do Atreovy pokladnice se dostaneme 40-ti metrovou dlouhou chodbou, která kdysi byla celá obložená bronzovými deskami. Nad vstupními dveřmi se nachází mohutný překlad, který je 8 metrů dlouhý a váží okolo 120 tun.

Obdivovat tu lze také zbytky obvodových zdí tehdejšího masivního opevnění známého jako „kyklópské hradby“. Do města se pak vstupuje slavnou Lví bránou cca 1260 př. n. l. s šelmami vytesanými nad vstupem. Z pevnosti bylo možné ovládat nejen nejbližší okolí, ale i horské průsmyky až ke Korintskému průplavu.  Mykény měly neobyčejně vyspělou architekturu. Královský palác, jehož zdi i podlahy byly zdobeny malbami, obklopovaly soukromé domy, v některých případech dokonce třípodlažní. Dochovaly se stovky hliněných destiček zachycujících společenské a hospodářské zvyklosti.)

Parkujeme na přilehlém parkovišti a jdeme hned k pokladně. Je po osmé, chvilka po otevření a tak tu naštěstí není ještě moc lidí. Procházíme nejdříve muzeum a pak Lví branou míříme k vykopávkám, je tu bývalá pokladnice. V jednom místě dokonce sestupujeme do podzemí k nádrži na vodu. Jdeme dolu po schodech asi 30 metrů tmou. Svítíme si nejdříve bleskem z foťáku, pak Honza rozsvěcuje baterku na telefonu. Připojuje se k nám nějaká asi italská rodina se třemi dětmi, které to také zajímá, tak Honza neví kam svítit dál. Na konci chodby vedoucímu Kubovi mizí schody pod nohama a padá asi o půl metru níž. Naštěstí je vše ok, jsme na konci a můžeme se vrátit zpět. Ještě, že tam nebyla nějaká voda. Vracíme se k motorkám a ještě pozorujeme kruhové hrobky. Lidí dost přibylo, u pokladny je fronta a na parkovišti několik autobusů. Tak to jsme to zvládli pěkně. Oblékáme se a pokračujeme dál na Napflio, cestou tankujeme, Honza mi kupuje žárovku – nesvítí mi přední světlo. V městečku pod pevností parkujeme a jdeme na procházku.

(NAPHLIO – se roku 1829 stalo prvním hlavním městem samostatného Řecka, vláda zde sídlila až do roku 1833, kdy se přestěhovala do Athén. Na kopci vysokém 216 m se vypíná majestátní pevnost Palamidi a je odtud neopakovatelný výhled do okolí, na protějším kopci je pak další pevnost Akronafplio. Třetí pevnost – Burtzi – je romanticky postavena na ostrůvku přímo v moři. Příjemně překvapí i centrum města, které je na rozdíl od jiných měst na pevnině postaveno v „ostrovním“ stylu, tzn. úzké uličky, barevné domy, obchůdky a kavárničky na každém kroku.)

V jedné cukrárně si dáváme výbornou italskou zmrzlinu. Paní nám nejdříve dává ochutnat a pak nám nandává velikou kopici. Zmrzlinu jíme u stolečků v krámku. Kocháme se krásně zabalenými bonbóny, sušenkami apod. Paní prodavačka nám ještě přináší každému sklenici vody a dává nám na talířcích ochutnat nějaké sušenky. Kluci se na ně vrhají a jí je všechny. Pak nakupujeme v krámě další zásoby a cestou k motorkám zastavujeme na oběd. Dáváme si řecký salát, který je s obrovským kusem sýra. Jsme všichni přecpaní, jen Jirka si k tomu objednává ještě suvlaky s hranolkama. Po obědě jdeme na pláž, kde si dáváme rychlou koupel. Jen Jirka ne – ten se bojí, že by se mohl po jídle utopit. :o)) Pokračujeme směrem na Olympii. Projíždíme nádhernými horami, Honza však nezastavuje ani na focení. Jede se moc hezky, silnice fajn. Jirka s Kubou už zase usínají a tak po nějaké době zastavujeme, aby se trochu natáhli. Honza mi zatím vyměňuje tu žárovku. Pokračujeme dál a v městečku Levidi Honza nějak blbne a přehlíží odbočku vpravo. Chce to vymyškovat, už mám pocit, že to vybere, bohužel ale dostává smyk a já vidím, jak se točí na kufru a už s Kubou bruslí po asfaltu směrem k parčíku uprostřed náměstíčka. Tam a i všude okolo na chodnících jsou zahrádky restaurací plné lidí. Vidím jak se doslova nadzvedávají ze židlí jak při mexické vlně a dav úděsem zahlučí. Načež v rychlém sledu – já se děsím, že do nich najedeme a snažím se tedy motorku co nejrychleji zastavit. I když nejedeme nikterak rychle, asfalt je nějak extrémně uklouzaný a tak to bohužel pokládáme také. Do rachotu sunoucích se motorek po ulici dav podruhé zahlučí. Sbíráme se, všichni kluci naštěstí rychle vyskakují na nohy. Sbíhají se lidé, aby nám pomohli motorky zvednout. Stavíme motorky ke straně silnice a pomalu zjišťujeme škody. Honza OK, kufr trošku promáčklý, jeho držák ohnutý. Já mám zlomenou nožní brzdovou páčku a pochroumanou nohu, jak mi jí motorka přimáčkla k silnici, taky asi bude modřina na koleni. Tenhle chránič teda nic moc. Sedáme si na obrubník, abychom se trochu vzpamatovali. Lidé se otázkami ujišťují, zda jsme všichni opravdu v pořádku, nějaký číšník z restaurace nám přináší každému půllitrovou láhev vychlazené vody, aniž by za to cokoliv chtěl. Všichni jsou moc hodní. Naproti nám přes ulici sedí tři páni v křesílkách a koukají na nás. My v té euforii, že jsme to přežili, naznačujeme, že vezmeme klobouk a vybereme od nich nějaké peníze, když už jsme jim předvedli takovej „tyjátr“. Trošku rozpačitě se usmívají. Asi jsou v šoku víc než my. Pijeme vodu, Honza to chce hned napsat na net. Tajtrdlík. Tady se po tom asfaltu dá normálně po botách klouzat! No musíme opatrně. Jedeme dál a nemám z toho dobrej pocit. Projíždíme skrz krásné městečko v kopci. Jen v rychlosti dělám z motorky pár fotek. Cesta se zužuje a kvalita povrchu zhoršuje. Pak chvilku k Olympii jedeme po pěkné nové silnici, ale původní plán byl, že pojedeme znova horami. U odbočky už trošku stávkuju. Máme tedy dvě možnosti. Buď jet dál horami po klikatých silničkách, na což už dnes prostě psychicky nějak nemám, anebo jet dál po téhle pobřežní komunikaci, která je sice o 20 kilometrů delší, ale zase to po ní pěkně odsýpá. Naštěstí se mi daří Honzu přesvědčit a tak pokračujeme dál. Ještě nám kus cesty zbývá. Chceme dojet až do Pátry, kde by mělo být několik kempů. Už se šeří, když tam dojíždíme. Z Peloponésu vede z Pátry most na pevninu, na kterém se platí mýtné cca 2 eura za motorku. Jeden kemp máme v GPS před mostem, druhý za ním. Rozhodujeme se, že ještě tento impozantní most přejedeme do toho druhého. Měl by být pak někde nedaleko. Přejíždíme tedy most a zajíždíme do místa kempu. Hned u brány vybíhá proti nám několik malých ratlíků. Přichází k nám rozladěná paní, která nám odměřeně říká, že zde již žádný kemp není. Když se jí zkoušíme zeptat, kde bychom mohli najít jiný, ukazuje zpět směrem k Peloponésu, anebo na kilometry vzdálený až někde u Delf. No tak na Peloponés už ale sakra nechceme! Zase platit mýtné a navíc tam a zase zpět? Nebo vracet se k Delfám? Rozhodujeme se pokračovat na sever ve směru, kam potřebujeme jet zítra dál. Snad tam něco bude. Stmívá se, provoz je silný, nejede se nám moc příjemně. Ještě štěstí, že mi Honza vyměnil tu žárovku už dnes, i když mám pocit, že i tak jsem slepá a sem tam jedu i s otevřeným plexi. Asi po 20-ti kilometrech bezradní zastavujeme u benzínky. Za celou dobu nikde nic – ani jediná cedule oznamující jakékoliv ubytování! U benzínky nám také nedokázali poradit. Ani místo vhodné k přespání. :o( Vracíme se zpět k mostu a zkoušíme jet k Delfám. Stále nic, jen drahé hotely. V jednom se ptáme, tam však mají plno. Ochotný pán nám radí jet zpět na Peloponés, kemp tam prý funguje. Rezignuji a tak to tedy děláme. Přejíždíme zpět přes most a zkoušíme najít kemp, který by měl být kousek od mostu. Za jiných okolností by se mi moc líbil, je krásně žlutě a modře nasvícený – měl by to být prý 2. největší lanový most v Evropě, ale teď už jsem tak unavená a zdeptaná, že už ani moc nevnímám.

(Patras – Město Patras leží na severu Peloponéského poloostrova. Se svými 160 000 obyvateli se jedná o třetí největší město Řecka. Město příliš neoplývá památkami. V blízkosti města stojí most Rio-Antirio (Charíalos Trokoupis) spojující Peloponéský poloostrov s pevninskou částí Řecka. Most je dlouhý 2 880 m a široký 27 m, stojí na 4 sloupech zapuštěných 67 metrů do moře. Má antiseizmické základy a odolá zemětřesení až 7,4 stupňů Richterovy stupnice. Most byl dokončen v roce 2004 a je unikátní inženýrskou stavbou, především řešením zapuštění sloupů na mořské písčité dno.)

Do kempu přijíždíme spletí tmavých uliček. Před ním je však velmi rušno. Je to nějaká hlavní třída kolem moře, plná lidí a barů. Všude plno světel, všichni na nás civí. Vjíždíme k recepci kempu. Nestíháme ani slézt z motorek a přibíhá k nám nějaký arogantní číšník a se zběsilým máváním rukama nám stroze oznámí, že kemp je zavřený, ať okamžitě odjedeme, načež zase odbíhá. No tak to je mazec. :o( Je jedenáct a my jsme urvaní jak psi. Bezmocní a na pokraji sil usedáme na schody, abychom se rozhodli co dál. Tak tohle je opravdu dlouhej den! A kdo ví, jak dlouhej ještě bude. Po tmě se těžko něco hledá. Jedeme dál po pobřeží směrem ke Korintskému průplavu, asi 20 kilometrů odtud je v mapě další kemp. Asi po deseti kilometrech jsme zahlédli ze silnice nápis HOTEL, a tak k němu sjíždíme do tmy. Parkujeme před ním a jdeme se poptat po ceně. Je chvilka před půlnocí. Na recepci se domlouváme s pánem na dvou dvou-lůžácích. Nic jiného už nemáme sílu hledat. Vychází to na 100 euro. Pán, když vidí, jak mám zbídačelý výraz, tak nám je dává se slevou alespoň na 90 euro. Z motorek si bereme jen to nejdůležitější a výtahem jedeme do třetího patra do pokojů. Dáváme rychlou sprchu a jdeme spát. Klima funguje. Noo dnes jsme chtěli dát jen asi 300 km, nakonec to vylezlo na 420 km. :o(

Dnes ujeto – 420 km.

26.7.2014 v 8:15
Jsme v pristavu v Nafpliu. Takhle dobrou a hustou zmrzlinu jsem jeste nikde nemel.
26.7.2014 v 13:37
Rekové jsou fajn. Dostali jsme zadarmo piti. Dve motorky na boku pred nekolika kavarnami asi hned tak nevideli.

[Not a valid template]

NEDĚLE 27. 07. 2014

V posteli se spalo dobře. Hotel se jmenuje Florida Blue Bay. Vstáváme v devět hodin, k snídani si dáváme buchty. Balíme se a jedeme znovu přes most na pevninu a pak směrem na Ioaninnu. Zastavujeme u benzínky, dáváme si sváču pití. Pán od benzínky si s námi povídá, je moc rád, že nechceme účet od tankování. Asi to tu má jako nedělní brigádu. Sedíme ve stínu stojanů a on nám za chvilku přináší 1 a 1/2 právě upečeného domácího chleba od své maminky. Vrháme se hned na tu půlku jako bychom týden nejedli, k tomu ukusujeme fíky, které Kuba o kus dál utrhl na stromě u silnice. No fajn svačinka. Pokračujeme dál, k obědu si dáváme další chleba od pumpaře s nutelou. Chvilku zde ve stínu relaxujeme. Asi za 10 minut tři hodiny dojíždíme do Dodoni, kde mají být vykopávky a nějaký pěkný amfiteátr.

(DODONI – pozůstatky nejstarší a po Delfách druhé nejvýznamnější Diovy řecké věštírny. Nachází se v srdci hornatého Epiru (Epirus, odlehlý kraj v horách na severozápadě Řecka. Označení Epirus v řečtině znamená světadíl. Je na rozdíl od jiných částí Řecka velmi nedostupný a izolovaný.) Věštilo se zde ze šumu dubových listů (dub byl jeden ze stromů zasvěcených bohu Diovi) a ze zvuku měděných nádob zavěšených na větvích. Počátky věštírny prý sahají až do dob druhého tisíciletí před Kristem. V pozdější době (400 př. n. l.) zde byl postaven chrám zasvěcený Diovi. Ten ve 3. stol. př. n. l. velkoryse přestavěl král Pyrrhos a doplnil dalšími budovami a velkolepým divadlem, které zůstalo pozoruhodně zachováno dodnes. Patřilo k největším na řecké pevnině – jeho silné zdi se tyčí do výšky 21 metrů a jsou podpírány mohutnými věžemi. Starověcí Řekové zde pořádali divadelní hry a Římané později upravili divadlo na arénu pro zápasy zvířat. Býci a kočkovité šelmy byly drženy ve dvou trojúhelníkových ohradách po obou stranách jeviště. Dalších úprav se okresek dočkal za panování Filipa II. Makedonského a císaře Augusta (31 př. n. l.).)

Jdeme se podívat k okénku a pán u pokladny nám říká, že ve tři už zavírají, ale jestli chceme tak nás tam pustí. Prý když to vezmeme hopem, tak to za 15 minut stihneme. Tak rychle zajišťujeme motorky a mažeme k vykopávkám zkratkou, kterou nás posílá. Dokonce za to ani nechce peníze. Rychle si prohlížíme velký amfiteátr – moc hezký – a ještě několik dalších vykopávek, zbytků budov a zdí. Vracíme se, pán za námi hned zavírá bránu. Na parkoviště přijíždí další návštěvníci, ti už ale mají smůlu. Nevím proč, mají otevřeno tak krátce. Dnes je zase horko a tak než Honza najde správnou cestu dál, mačkáme se všichni v pidistínu u plotu. Chceme teď navštívit jeskyni Perama u Ioáninny, tak tam se snad trochu zchladíme. Jen doufám, že nebudou mít také nějak zkrácenou návštěvní dobu. Projíždíme městem a po šipkách až k odbočce k jeskyni. Dál se musí pěšky, takže ještě než se svlékneme z hadrů, vybíhám asi 30 schodů ke vchodu a u pokladny zjišťuji, že poslední prohlídka začíná za 15 minut. Říkám, že přijdeme hned a svištím za klukama. Rychle parkujeme motorky, převlékáme se, zajišťujeme hadry a hopem k pokladně. Kupujeme lístky. Paní z pokladny nás připravuje na to, co uvnitř uvidíme, povídá o tom, jak byla jeskyně objevena. Bohužel se v ní prý nesmí fotit. A já na netu viděla tolik fotek. :o( Jeskyně je nádherná, prý je 2. největší jeskyní na Balkáně, 1. největší v Řecku.

(Jeskyně Perama – je jednou z největších jeskyní v Řecku. Byla objevena v roce 1940 místními lidmi, když se snažili najít úkryt před nacisty. Je dlouhá 1 100 metrů a skládá se z mnoha komor a chodeb. Návštěvník může obdivovat řady stalagmitů a stalaktitů.)

Vycházíme ven a vracíme se zpět k motorkám. Tak teď už jen najít kemp, který by měl být ve městě, někde u jezera. Šipky na něj jsme už předtím zahlédli, tak snad tam bude a bude fungovat. Za chvilku naštěstí zjišťujeme, že je opravdu funkční, a tak se zabydlujeme. Výhled přes jezero na hory je krásný. Jíme rýži a masíko, jdeme do sprchy. V krámku u recepce si kupujeme pivo a limo. Plánujeme zítřejší cestu, chvilku sedíme pod přístřeškem. Jdeme spát.

Dnes ujeto – 257 km.

27.7.2014 v 5:12
Chtel jsem napsat neco vic ale v hotelu za 90E nejde wifi. Takze jen sms. Vcerejsi synchronizovane plavani na hlavni tride v Levidii dopadlo dobre. Nikomu nic neni. Dojeli jsme do Patrie. Kempy podle mapy a gps jsou zavrené takze jsme skoncili v hotelu. Ja mam rymu a Hanka kasel. Dnes uz jedeme smerem k Makedonii.
Neděle ráno.
Tak wifi tady jde. Ale jen v okolí recepce. Jsou divní. Dnes jedeme sice směrem na Makedonii ale cca po 200km skončíme u jeskyni a jiných památek. Do Makedonie k Ohridu dojedeme zítra.
27.7.2014 v 17:11
Neděle
Dnes ráno jsme se vyhrabali z hotelu a přes Patru dojeli k mostu na pevninu. Krásná stavba, v noci modře osvetlena. Potom jsme se přesunuli do Dodoni kde jsme chtěli prolezt nějaké vykopávky. Zavírali v 15:00 a my přijeli v 14:52. Chlapík u brány nás tam zadarmo (Hanky úsměv a vystrih) a alespoň na 15minut pustil. Prohlédli jsme si tak alespoň krásný velký amfiteatr. Potom jsme přijeli do Perama kde je jeskyne. Jeskyne ma 1,1km, ma krásnou krapnikovou výzdobu a byla nalezena po bombardování při 2 sv.válce. Ted jsme v malém kempu na břehu jezera v městě Ioannina. Asi vypadame hodně špatně. Cestou jsem se dal do řeči s pumparem a on nám za chvíli přinesl 1a půl domaciho, jeste tepleho, bochníku chleba od jeho maminky.

[Not a valid template]

PONDĚLÍ 28. 07. 2014

K snídani vaříme polévku s chlebem. Balíme a jedeme nejdříve k benzínce nakrmit také naše motorky. Z Ioaninny jedeme na severozápad směrem na Kalpaki. Odbočujeme vpravo. Krajina se z ničeho nic zvedá a my vyjíždíme v oblasti Zagoria na náhorní vápencovou planinu v pohoří Pindus.

(Oblast Zagoria nebo také Zagohoria – se nachází na území Národního parku Aoos-Vikos v pohoří Pindus v oblasti Epirus. Příroda je zde přímo úchvatná, všude samé zelené lesy, krasové útvary a potůčky. Půda je zde však chudá a kromě lesních porostů se zde nedá téměř nic pěstovat, a tak je kraj závislý hlavně na těžbě dřeva nebo chovu dobytka. Tato oblast je typická svými kamennými domy na úbočích hor, kamennými, klenutými mosty ze 17. a 18. století, a stále ještě divokou přírodou a známou soutěskou Vikos. Původních, kamenných vesniček je zde 44-46, neznámější je Monodendri a Metsovo. Vesnice leží v nedostupném terénu, často se tam skrývali vojáci, kteří tam pak stavěli domy a zakládali rodiny. Jednotlivé vesnice si z kopce na kopec dávaly signály, když byly v nebezpečí, a aby se dalo z jedné do druhé chodit, vystavěli přes řeky a říčky kamenné mosty. Region, stejně jako jiné části Řecka, byl dlouhou dobu pod tureckou nadvládou, v průběhu Občanské války v letech 1946-49 se téměř vylidnil.)

Nejdříve míříme k vesnici Kipi. Zde jsou u silnice tzv. soumarské mosty. Vidíme jich zde několik, jeden dokonce tříobloukový.

(Pro Zagorii jsou typické i tzv. soumarské mosty, které jsou dlážděné, s jedním až třemi oblouky a pro vesnice bývaly spojnicí s okolním světem. Dodnes se jich zachovalo asi 60. Jsou to stavby pocházející pravděpodobně z 18. století, sloužící ke snazšímu průchodu karavan se soumary. Stavbu mostů většinou financovaly místní rodiny a mosty nesou jejich jména. První je Kokkoros; o kus dál za ním je most Kalogeri nazývaný také Plakidas se třemi oblouky.)

Pak přejíždíme do kamenné vesnice Monodenry, kde parkujeme, převlékáme se a jdeme ke kláštěru Agia Paraskevi z 15. století, usazenému na okraji soutěsky. Tam se nachází vyhlídka (Vikos Gorge) do nejhlubšího kaňonu Evropy Vikos. Skalní stěny jsou zde místy až 1.000 metrů vysoké a protéká jím řeka Voidomatis. Nádhera!

(Kaňon Vikos – protíná vápencovou planinu v pohoří Gamila. Přechod údolím stejnojmenné řeky patří k nejkrásnějším procházkám na řeckém území. Řeka Vikos je napájena vodou z tajícího sněhu a svým tokem vytváří několik roklí s krasovými útvary. Cestou vás obklopí strmé vápencové srázy vytvarované erozí dosahující výšky skoro až 1 000 m, které patří k nejvyšším v Evropě. Soutěska je srdcem národního parku Vikos-Aoos, do kterého patří planina Astraka, masiv Tymfí a celý kaňon Vikos i s propastí Provatina.)

Nad klášter vede ještě taková „kozí“ stezka, kterou se vydávám sama. Má se tam jít nad kaňonem po úzké asi metr široké římse. Kluci se mnou jít nechtějí a tak čekají na lavičce v klášteře. Já stoupám ještě asi 20 metrů nad jeho kamenné střechy a podél kaňonu se vydávám po římse kopírující skalní stěnu. Hloubka pode mnou je obrovská, ale není to tak hrozné, dá se to jít. Jen v jednom místě si nejsem úplně jistá, to když je římsa přerušená a je zde jen dřevěná lávka, ale i to překonávám. Jdu dál, celkem asi 200 metrů, fotím a pak jdu zpět. Římsu vidím pokračovat i na protilehlé stěně, ale nemíním tu být celý den. Vracíme se k motorkám a v blízké restauraci si dáváme oběd – ochutnáváme další místní jídlo – musaku. Je to dobrůtka. Trošku se zatahuje a poprchává, je tu i chladněji, ale i tak jsme v tričkách. Číšnice je zachumlaná v mikině a třese se zimou. Popojíždíme asi 6 kilometrů kolem vápencové formace „Kamenný les“ k další vyhlídce na kaňon nazývané Oxia (tzv. Balkon Vikosu). Protože poprchává, jdeme na ní v hadrech a v helmách, je od parkoviště asi 100 metrů. Do kaňonu se trošku vkrádá mlha, ale i tak to má své kouzlo. U motorek pak potkáváme takového zbídačelého žebravého oslíka. Vracíme se z hor na hlavní silnici, z které jsme sem odbočili. Ještě jsme měli v plánu jet do vesniček Papigo a k další vyhlídce u vesnice Vitsa. Necháváme si však něco na příště, stejně nám počasí moc nepřeje. Jsou tři hodiny odpoledne a my musíme trochu popojet. Pokračujeme směrem na Kozani, projíždíme nádhernými horami obklopujícími kaňon Vikos a míříme na Kastorii. Pauza u rozlehlého vyschlého koryta řeky Aliakmonas. Další v kafetérii u silnice – to už kousek od hranic s Makedonií, kde sedí spousta místňáků, kteří nás se zájmem sledují. Dáváme si kávu s vodou a výborný obrovský zmrzlinový kornout. Původně jsme zde chtěli najít místo k přespání na divoko, ale protože Honza u cesty viděl cedule varující „Pozor medvědi a vlci!“, rozhodujeme se, že zkusíme dojet až k Prespanskému jezeru do kempu.

(Prespanské jezero – se nachází na hranicích Makedonie, Řecka a Albánie v nadmořské výšce 850 m a dosahuje maximální hloubky 54 metrů. Leží v mezihorské tektonické kotlině. Severní a východní břehy jsou pozvolné a mírně členité, zatímco jižní a západní břehy jsou strmé s hlubokými zálivy. Co se týká přítoků do jezera, tak ho napájí podzemní voda z pramenů na dně a taky povrchová voda z několika menších řek: Golema Reka, Brajčinska, Kranska, Istočna, Bolnska a Pretorska. Voda pak odtéká podzemní řekou přes krasové dutiny pod pohořím Galičica do Ohridského jezera, které leží 16 kilometrů na severozápad o 158 metrů níže. Kolísání hladiny během roku se pohybuje mezi 1,5 – 2 metry. Na jezeře se nacházejí dva ostrovy. Větší ostrov Golem Grad je 750 m dlouhý, 450 m široký a dosahuje výšky 30 m nad hladinou jezera. Ostrov je chráněnou rezervací pro flóru a faunu. Menší ostrov Mal Grad je dlouhý 300 m, široký 150 m a dosahuje podobné výšky kolem 30 m nad hladinou jezera. Kromě přírodovědců jsou strovy oblíbené i mezi archeology, kteří zde provádějí své výzkumy. Nacházejí se zde totiž zbytky raně křesťanské kultury a bazilika ze slovanského období.)

Honza to datluje do GPS, překračujeme hranice – je tam trošku zácpa a i odbavení Makedonci trvá dlouho. V Bitole Honza špatně odbočuje a pak nás navigace vyvádí zpět šílenými úzkými uličkami. Jirku bolí koleno a tak jede poslední úsek s Honzou. Pak ale konstatuje, že se mu s ním jede špatně, protože tam nic nevidí. A má tam málo místa. U Prespanského jezera hledáme kemp. Jedeme do místa, kde by měl být. Nikde ho nevidíme, je tu jen nějaký hotýlek. Ptáme se tam po kempu, ten tu prý ale již není. Ukazují nám stromy asi 100 metrů odsud, kde je prý volný plac. Není tam ale žádné zázemí, takže prý bychom tam mohli být zadarmo. Jedeme se tam podívat. Na kraji je veliká dřevěná brána, kterou si otevíráme a vjíždíme pod stromy. Jo tady to půjde, tady bude klid. Zůstáváme, stavíme stany už ze šera. Kuba nám vaří nudle s masem. Jsou tu trošku komáři. Kuba vyzkoumal, že v Řecku mají komáry s dvěma proužkama a v Makedonii jsou hnědý. Dnes už jsme zase viděli želvy. Jsme zpět ve svém časovém pásmu.

Dnes ujeto – 360 km.

28.7.2014 v 19:14
Dnes jsme si zajeli do Kipi na krasné staré kamenné mosty a do Monodendry na uzasnou obrovskou soutesku. Vsude jsou vesnicky s kamennymi domy. Ty zdejsi hory nas neprestavaji prekvapovat. K obedu mussaku v taverne a potom presun na GR/MK hranici. Cestou jsme zastavili v kavarne u cesty a s mistnimi dedousky si dali reckou kavu a nanuky. Ted uz jsme v Makedonii u Prespanskeho jezera. Zitra nas ceka Ohrid a pak Albanie. Dneska jsme v byvalém kempu bez zazemi. Fuj, Hanka a kluci hrozne smrdi.

[Not a valid template]

ÚTERÝ 29. 07. 2014

Ráno vstáváme kolem 9. hodiny, k snídani si vaříme polévku. Přejíždíme přes hory od Prespanského jezera k Ohridskému. Cestou jsou krásné výhledy na obě tato jezera.

(Ohridské jezero – nebo také Pogradecké jezero se nachází v mezihorské tektonické kotlině na hranicích Albánie a Makedonie. Jeho rozloha činí 363 km², čímž patří k největším krasovým jezerům na světě. Bývá mu také někdy přezdíváno Ohridské „moře“. Bylo pojmenováno podle města Ohrid, které leží na břehu jezera na území Makedonie. Díky tektonickému původu v něm žijí unikátní druhy ryb – např. pstruh Salmo letnica zvaný koran, který je vyhledávanou kulinářskou pochoutkou. Jezero je hluboké téměř 300 m a řadí se k nejhlubším na Balkáně.)

Sjíždíme dolu k Ohridskému jezeru a vracíme se k hranicím Albánie, kde se nachází klášter sv. Nauma, jednoho z významných následovníků a spolupracovníku Cyrila a Metoděje. Klášter pochází z roku 885.

(Klášter Sveti Naum – na břehu Ohridského jezera založil svatý Naum, žák Cyrila a Metoděje, koncem 9. století. Klášter se brzy stal vedoucím vzdělávacím a kulturním centrem. Původní kostel, který nechal sv. Naum zhotovit, byl za osmanské nadvlády zničen a v 16. století byl na jeho místě vystavěn kostel nový. Stavba, která nese byzantské rysy, se může pyšnit bohatou freskovou výzdobou. Uvnitř najdeme hrob sv. Nauma, pokud k hrobce přiložíte své ucho, můžete údajně ještě stále slyšet tlukot Naumova srdce. Impozantní klášter se tyčí na skále nad jezerem.)

Zastavujeme na plácku, který tu slouží jako parkoviště. Dost tu na tom makají a tak příště, až sem třeba zase přijedeme, už tu bude obrovské parkoviště s kvalitním asfaltem. Výběrčí si nás naštěstí nijak zvlášť nevšímá, má dost práce s tím, aby tu porovnal přijíždějící auta, a tak parkujeme pod stromem a jdeme na prohlídku. Za branou už jsou ale stavební práce dokončené. Takže jdeme po vybetonovaném chodníčku lemovaném boudičkami se suvenýry a úhledně posekaným trávníčkem kolem břehu jezera a pak upraveným parkem přímo k hotelovému komplexu, na jehož dvoře se pak konečně nachází moc hezký malinkatý kostelíček sv. Nauma. Prohlížíme si ho a potkáváme zde nějaké Slováky. Chvilku si s nimi povídáme a vracíme se zpět. Popojíždíme po břehu jezera až do města Ohrid.

(Ohrid – historicky velmi významné město na břehu Ohridského jezera. Ve starověku se jmenovalo Lychnidos („město světla“) a obýval ho makedonský král Filip II. Po dobytí Ohridu Římany tudy procházela silnice Via Egnatia. Ve středověku šlo o jedno z nejdůležitějších měst na Balkáně. Působili tu věrozvěsti svatý Klement a svatý Naum, žáci Cyrila a Metoděje. Na přelomu 10. a 11. století bylo hlavním městem prvního státu makedonských Slovanů pod vedením cara Samuila. Především byl ale Ohrid (i za vlády Turků) sídlem územně rozsáhlé a vlivné arcidiecéze pravoslavné církve. Kulturní památky se zachovaly ze všech období. Římany připomíná amfiteátr, který se dnes znovu používá pro koncerty a představení pod širým nebem. Car Samuil zanechal mohutnou pevnost, z níž se zachovala většina z 3 km hradeb. Náboženskou a církevní tradici dokládá obrovské množství pravoslavných kostelů a klášterů, ostatně v celé oblasti Ohridského jezera se jich nacházelo údajně 365! Nejlepším příkladem je někdejší arcibiskupská katedrála, kostel svaté Sofie z 11. století se vzácnými freskami v interiéru. Přímo na skalním útesu nad jezerem stojí kostel svatého Jana ovlivněný byzantským i arménským stavebním slohem.)

Ve městě je dost provoz. Parkujeme v blízkosti centra na chodníku a jdeme se projít. Vybíráme nějaké místní penízky z bankomatu a kupujeme si k obědu gyros s hranolkami v pita chlebu s cibulí, okurkou a zaziky + pití. Pak už hurá na prohlídku města. Dostáváme se ke břehu jezera a podél něho jdeme po lávce a pláži k malebnému kostelíku sv. Jana přímo nad jezerem. Stoupáme pak vzhůru nad město kolem nějakého betonového skeletu – zřejmě plánovaného hotelového komplexu, na kterém, jak se zdá, byly práce zastaveny, protože při stavbě objevili „SAKRA“ zase nějaké vykopávky! Ty jsou místy zakryté stříškami. Kdo ví, jestli to dostaví nebo jim tu ta kostra zůstane strašit. Pokračujeme dál až k pevnosti. Kupujeme si vstupenky a po hradbách jí procházíme a kocháme se výhledy na celý Ohrid. Je to moc hezké. Ve městě je spousta větších i menších kostelíků. Uličkami se pak vracíme k motorkám. Cestou ještě zastavujeme v obchodu a kupujeme si jídlo a pití. Mají zde dokonce i konzervu s klobásou a fazolemi, a tak jí zkoušíme večer hned k večeři. Není špatná. Teď sedíme před krámem a čekáme na Honzu, který hbitě odkráčel k nejbližší restauraci s nadějí, že ho tam pustí na toaletu. Má kliku, nevyhodili ho. Jsou tři hodiny a už musíme vyrazit dál. Čeká nás přejezd Albánie. Vypadá to, že si v ní už ale nestihneme nic prohlédnout. Z Ohridu jedeme ještě kousek po pobřeží Ohridského jezera a míříme přes hory k hranicím. Tam jim to ale docela trvá. Honza zastavuje u cedule „Albánie“, říká mi, že se tu nesmí fotit. Já mu však nerozumím, mám pocit, že tam pózuje, a tak ho rychle fotím. Naštěstí mě nikdo neviděl. Hned za celnicí uklízíme pasy a hned se k nám hrnou žebrající kluci, takový malí „cikáni“. Nó tak vzhůru do Albánie! Je to docela mazec. Všichni tu jezdí pravidla nepravila, kdo má větší auto a víc odvahy, ten jede. Je to divočina. Najíždíme na cosi, co má být dálnice. 4 pruhy – dva tam a dva zpět a tak, dle všech, okamžitě najíždíme na dálniční rychlost. Jaké je však naše překvapení, když se proti nám řítí auta i v protisměru! Zjišťujeme, že je to ve výstavbě a jezdí se jen v jedné polovině dálnice. Kdyby to tak alespoň bylo nějak označené. Pruhy nejsou pořádně oddělené, probíhá divoké předjíždění. Sem tam přebíhají přes cestu lidi, dělníci. Po pár kilometrech se zase „dálnice“ mění v klasickou klikatou silničku. Provoz houstne a jedeme dost pomalu. Místy vznikají kolony. Spáry na mostech jsou pěkný jámy, občas se přes ně musí jet krokem. V těchto místech postávají místní děti a nabízí kolem jedoucím k prodeji různé věci a také zvířata. Kuba by chtěl štěňátko. ;o)) Hory jsou tu ale krásný, škoda, že se nestíháme moc kochat. Kolem silnic najednou oživly myčky aut. Jedna vedle druhé. Vypadá to na národní odpolední zábavu. Proudy vody tryskající z hadic lákají auta k zastavení. Myjí tu vše, co se jen naskytne, a tak u jedné benzínky vidíme, jak myjí traktor, u jiné pak pět týpků šamponuje Lamborghini, jinde zas jen jeden pán drhne autobus. Pak zastavujeme u benzínky. Nemáme místní peníze, a proto se hned z kraje ptáme, zda berou karty. Prý žádný problém. Tankujeme. Samozřejmě, že jste také čekali, že to nebude fungovat. Terminál nám neschroupává ani jednu z našich karet. No mám trošku pocit, že ti páni spíš neuměli ovládat ten terminál. Zkoušeli to asi tři. Ptáme se jestli tedy můžeme zaplatit v eurech. Prý ano, pán nám to přepočítává na 37 euro za obě motorky! Sakra, tady je to nějak levný! Je to možný nebo se sekl? Nevíme. Baštíme croasanty a jedeme dál. Ještě stále máme před sebou Tiranu. Už teď se toho děsím, když vidím ten chaos tady. Opět se objevuje jejich rozpracovaná dálnice, tentokrát už skutečně dva proudy tam a zpět. No i když…v jednom okamžiku v pravém pruhu předjíždím skůtr, v levém pruhu nás ještě předjíždí auto a v odstavném pruhu v protisměru jede nějaký stařík s vozíčkem taženým koníkem. Čtyři vedle sebe! Tak to mi hlava nebere. Noo kromě spousty chodců na dálnici potkáváme ještě i další kuriozity jako je třeba odbočovací pruh vlevo nebo kruhový objezd. Po dálnici vjíždíme do nějakého města. Na kraji místního jezírka je obrovské smetiště, na kterém je vystavěn slum. Asi po třech kilometrech auta brzdí a dálnice najednou končí jako když jí uříznou. Asfaltový splaz padá kamsi o pět metrů níže. Za ním plot a kopice štěrku. Stojíme na kraji a vyděšeně se na sebe díváme. Zleva nás předjíždí auto a neohroženě sjíždí po ztuhlém asfaltu dolu a ostře to lomí vpravo. Honza se moc dlouho nerozmýšlí a vyráží za ním. Mně nezbývá nic jiného než jet za ním. Po dírách a štěrku vjíždíme do nějakého sídliště. Honza nevěřícně zírá na GPS, kde má jen bílou barvu, žádné cestičky, žádná navigace. A tak se jen intuitivně drží původního směru. Projíždíme uličkami špinavého města. Lidé se po nás dívají, kde jsme se tu vyloupli. Nemám z toho moc dobrý pocit. Trošku si připadám jako vloni u Kardžali. Lidé jsou tu podobně snědí, snad se na nás nevrhnou. Naštěstí ne ;o) Dostáváme se na nějakou hlavnější třídu. Všude spousta aut a semaforů. Na jedné z křižovatek při čekání na zelenou, říkám Honzovi, že to je teda pěknej chaos, a že teda nevím, jak zvládneme tu Tiranu. (Před jejím průjezdem mě varovala Barča – je to prej hrůůůza!). Dostává se mi odpovědi: „Ale to už je Tirana!“ No tak super, my už máme minimálně půlku za sebou, a ani to tak nebolelo. Tak to je pozitivní. No já žádnou ceduli neviděla! Po průjezdu pauza u benzínky, slunce se pomalu chystá zapadat. Pak zas kousek dálnice. Stále psi, lidi, cyklisti. Dálnice je ukončena kruháčem, který však leží vpravo od ní. Musíme jím projet, i když by zde mohlo být jen klasické průjezdné zúžení. No podivně vyřešeno. Do Shöderu už přijíždíme za šera. Nad ním se tyčí obrovská pevnost. Škoda, že už na ní nemáme čas. Kančími stezkami se blížíme k hranici. Je zde čekající kolona. Celníci nás ale nahánějí vlevo kolem aut. Projíždíme po chodníčku přímo mezi celními budkami a hlavní budovou. Rychle nám zkontrolují pasy a můžeme jet dál. Tak to je fajn, že to šlo tak rychle. Ještě nás čeká několik kilometrů ke kempu u Ulcinje. Přijíždíme tam již za tmy. No tak tady začínám mít zase trošku obavu z toho, zda se tu upíchneme. Velké turistické centrum, všude spousta světel a mraky lidí, noční život, rozjásaná pouť s kolotoči. Hledáme kemp, ale stále nic. Propadám panice. Zajeli jsme do nějaké slepé uličky, a protože tu nic není, točíme se. V tom na mě volá nějaký pán: „Haló! Vy jste Češi? Co hledáte?“ Á krajánek, jak ráda ho slyším. Říkám mu, že hledáme kemp. Radí nám, kudy se k němu dostaneme. Musíme zpět přes most, zatočit vpravo a pak asi po 200 metrech, je maličký kempík na zahradě penzionu Modrá hvězda. No tak super! Vracíme se tedy a dle jeho rady se proplétáme kolem kolotočů skrz davy turistů. Jedeme úzkou uličkou, naproti nám jede nějaký pán na skůtru, mává a volá: „Češi, ahój!“ Rychle se otáčí, předjíždí nás a vede nás k sobě na zahradu, kde už pár stanů stojí. Mluví docela dobře česky a tak se rychle domlouváme – 20 euro za noc. Paráda! Má tu na zahradě nově postavené zázemí – záchody, sprchy a umývárky. Pláž je odsud prý asi půl kilomeru. To sondujeme, kdybychom se ráno chtěli jít koupat. Stavíme stany, vaříme fazole, píšu deník. Honza nám jde koupit nějaká ovocná piva. Sedíme pod malinkou pergolou u piva a kecáme, po sprše pak jdeme spát.

Dnes ujeto – 333 km.

29.7.2014 v 20:33 
Tak a jsme v Cerne hore. Kempujeme v zahrade apartmanu v Ulcinju asi 500m od more. Dnes jsme byli ve Sv.Neumu a Ohridu (makedonie). Potom jsme vjeli do Albanie. Albanie je des. Mozna maji hezke hory, pevnost ve Skadaru, a mozna jeste neco. Ale jinak bordel, dopravni chaos, slumy bezdomovcu na kraji mest, psi, zebraci. Hanka se toho bala vic. Po projeti Tiranou mi za mestem na krizovatce rekla ze to bylo hrozny, ze nevi jak zvladne projet Tiranou. Myslela ze je teprve pred ni. Na albanske dalnici (nove) je treba pocitat se vsim. Chodci, cyklisté, otacejici se dodavky, konské povozy v protismeru, kruhove objezdy, hupy které vas vysadi.

[Not a valid template]

STŘEDA 30. 07. 2014

Vstáváme později, pomalu balíme, jíme chleba s paštikou z Ohridu. Koupání v moři rušíme, protože se zase v dálce blýská. Platíme majiteli za pobyt, loučíme se s ním a po pobřeží jedeme dál směrem na Kotor, který bychom si s klukama chtěli projít. Projíždíme kolem města Sveti Stefan. Před Kotorem je děsná kolona. V tunelu hrozně kvílí větráky a je to hodně nepříjemný. Popojíždíme krokem až k přístavu v Kotoru.

(Kotor – nejzachovalejší středověké město v Černé Hoře leží na samém konci zálivu Boka Kotorska. Už v roce 1979 bylo zapsáno na listinu světového kulturního dědictví UNESCO. Hlavní důvodem byly masivní 5 km dlouhé městské hradby, vysoké místy až 20 metrů a až 15 metrů široké. Obepínají trojúhelníkový prostor městského jádra a spojují ho s mohutnou pevností sv. Jana (Tvrdjava sv. Ivan), která se postupně šplhá po strmých kopcích nad městem až do výšky 260 m n. m. Největší zásluhu na vybudování masivního opevnění mají Benátčané, kteří vládli Kotoru téměř čtyři staletí. V úzkých uličkách s vysokými kamennými domy a na náměstích středověkého jádra je mnoho historických budov. Nachází se zde památky prakticky ve všech významných evropských stavebních slozích od románského, gotického, renesančního až po barokní. Za pozornost stojí románská katedrála Sveti Tripun ze 12. století. Pravá věž katedrály má 35 m a levá 33 m. Při zemětřesení v roce 1667 obě věže spadly a rozbily okolní paláce. Sv. Tripun je patronem Kotoru. Když v roce 809 převáželi jeho ostatky z Konstantinopole, zakotvili na zastávku v Kotoru, ale následující 3 dny v kuse pršelo a nemohli vyplout, tak to místní lidé pochopili jako znamení, ostatky svatého Tripuna si zde nechali a postavili pro ně kapličku. Město bylo také odnepaměti významným námořním centrem. Již v 9. století tu vzniklo nejstarší sdružení námořníků na východním pobřeží Jadranu.)

Parkujeme na chodníku a jdeme se podívat na lodě. Začíná poprchávat a tak se ještě rychle vracím k motorkám, vytahuji pláštěnky na bágly a na tankvak a přikrývám nám hadry nepromokama. Kluci zatím koukají na to, jak sem přijíždí a kotví tu obrovská zaoceánská loď. Tak raději rychle do města, než se ti lidé z lodi vyřítí ven. Procházíme pár uliček a končíme v naší, již prověřené pizzerii na oběd. Objednáváme si pizzu, salát a pití. Pak ještě kávu a kluci ovocný salát. Chvilkami stále poprchává. Po obědě se procházíme městem. Snažím se kluky přemluvit k výstupu na hrad, ale nechce se jim. A přitom je takový fajn počasí na výstup na hradby. Tak zas pokračujeme dál kolem Kotorské zátoky až na hranice Chorvatska. Nad ním je černo, blesky lítají. Kruciš! Snad stihneme dojet do Molunatu včas. Chvilku stojíme na hranicích pod stříškou, než nandáme rukavice a uklidíme pasy. Zastavují u nás motorkáři z Maďarska – jsou oblečení v sandálech a kraťáskách. Pokračujeme dál a oni – pořád stejně oblečeni také. Ti by si určitě rozuměli s Pepou. Drží se za námi, než odbočíme k Molunatu a pokračují dál přímo do bouřky. My tomu snad ujedeme. Řítíme se rovnou do kempu, domlouváme se s panem majitelem a rychle stavíme stany. Nestíháme je ani zabydlet. V rychlosti jen dovnitř hážeme sbalený spacáky a motohadry. Spouští se šílenej ceďák. Stojíme v kabátech od nepromoků u záchodků a čekáme, jestli to přejde. Myslím, že to teda jen tak nepřejde. Je to čím dál horší. Přemýšlíme, že bychom zkusili přeběhnout k Andrejkovi na večeři. Jenže než tam dojdeme, budeme šíleně mokrý, tak se nám moc nechce. Voda kolem vytváří potoky, které se kempem hrnou z kopce dolů do moře. Najednou přibíhá nějaká holka a spouští na nás anglicky. Zve nás, abychom se šli schovat k nim do karavanu, že nám uvaří kávu. Zdá se mi to blbý, ale kluci přikyvují a tak běžíme deštěm za ní. Je to karavan hned u našich stanů. Uvnitř se svlékáme z plášťů a její rodiče nás usazují ke stolu na lavice. Taťka sedí vpředu a mamka postává. Dcerka nám jde uvařit čaj a kávu. Mají s sebou také malého psíka, kterému se noví návštěvníci moc nezamlouvají. Snažíme se s nimi komunikovat, nejdříve v angličtině, pak když zjistíme, že jsou z Německa tak i německy. Kolem našich stanů stojí asi pět čísel vody. Po hodině strávené v karavanu, máme pocit, že už to trošku polevilo a tak se loučíme s našimi hostiteli, děkujeme jim za vše a jdeme do restaurace k Andrejkovi. Hned na začátku ho potkáváme, jak se baví s hosty a tak ho nadšeně zdravím: „Ahoj, Andrejko!“ Pěkně dlouho jsme se neviděli. Je očividně překvapen, až si říkám, jestli nás vůbec poznal. U číšníka si zatím objednáváme jídlo a pití. Stále lije, hromy, blesky lítají. Jak my pojedeme domu, jestli bude pořád takhle? A jak dnes přespíme? Budeme mít ve stanech sucho? Tak se na to najíme. Dávám si rybu, kluci maso, Honza nějaký potvory. Je to dobrota. Pak za námi na chvilku přichází Andrejko. Poznal nás, akorát si myslí, že jsem Barči sestra. Ptá se nás, kde spíme. Když říkáme, že v kempu ve stanu, tak se zhrozí a říká, že kdyby byl nějaký problém, že můžeme klidně přespat v restauraci. To nás moc potěšilo, tak uvidíme. Říkáme, že musíme být v sobotu doma, chvátáme na Barči oslavu krásných kulatých narozenin. Rád by jí poslal nějakou velkou rybu, ale my to bohužel nemáme kam dát a dřív jak v sobotu nedojedeme, takže by se to zkazilo. Rychle odbíhá. Říkám Honzovi, že určitě ještě něco vymyslí. A opravdu. Za chvilku se celý rozzářený vrací s taštičkou s domácím likérem. Na ní je černým fixem napsáno: „Pro Barču od Andrejka „50““. Prosí nás, abychom jí to dovezli. Tak to vezmeme určitě moc rádi, to jí moc potěší. Kluci si dávají zmrzlinu a my s Honzou vínko. Najednou do restaurace přicházejí ti naši Němci z karavanu, kteří nám poskytli azyl. Sedají si ke stolu kus od nás. Voláme si číšníka a domlouváme se s ním, aby k jejich stolu přinesl tři paňáky proška. Když jim to pak přináší, jsou celí vykulení, že si nic takového neobjednali. Číšník ukazuje na nás a tak je jim hned vše jasné. Usmíváme se na ně a ještě jednou děkujeme. Paní si to pak moc pochvaluje. Pak platíme, loučíme se s Andrejkem a jdeme ke stanům. Stále ještě prší, ale už to není takovej ceďák jako před tím. Lilo asi tři hodiny. Takovou bouřku a průtrž mračen jsem teda už dlouho nezažila. Ještě, že se nám sem podařilo dorazit vcelku včas. Kontrolujeme situaci ve stanech. Vypadá to, že to nebude tak zlý. Ve stanech je relativně sucho a tak připravujeme ležení a jdeme spát s nadějí, že se mraky snad zase někam posunou a my zítra budeme moci vyrazit v klidu dál.

(Molunat – Někdejší rybářská osada (200 obyv.), nyní oblíbené malebné nejjižnější chorvatské letovisko blízko hranic s Černou Horou. Leží v lokalitě zvané Sutorina na stejnojmenném polostrově při zálivu G. Molunat, 39 km jižně od Dubrovníka. Z Jadranské magistrály vede k ní lokální silnice. Molunat má pravidelné autobusové spojení s Dubrovníkem a s Cavtatem. Obec je přístavem pro oblast Konavle. Od jihu ji částečně chrání ostrůvky Molunat a Supetrić. Obklopuje ji bohatá vegetace. V okolí se pěstuje vinná réva a ovoce.)

Dnes ujeto – 163 km.

30.7.2014 v 11:16
Kotor
Právě jsme v Kotoru a cekame na objednanou pizzu. V přístavu jsme sledovali přistání obřího parníku a ted jsme ve městě. Ještě chceme dojet do Molunatu a dat pauzu. Fotky sem nedávám, posilam to jen sms. Až se vrátíme a roztridime to tak uděláme promítání. Momentálně tady prší, ale sedíme pod markyzou a na motorky jsme hodili nepromok.
30.7.2014 v 16:32
Jsme v Molunatu. Postavili jsme stany a prisla bourka a slejvak. Prijali jsme pozvani od sousedu z D do karavanu na kavu a caj. Lidé jako z konve.
Lije tam melo byt. Ted uz jsme prebehli k Andrejkovi do restaurace na veceri. Je to bourka jako blazen. Snad tam ty stany jeste mame. Jsem zvedav jestli budeme spat v suchu. A hlavne jaké bude zitra pocasi. Chteli jsme jet po pobrezi se zastavkami na koupani. Hanka je pry Barci sestra. Crno vino je svjezi. Bud prestalo prset nebo bylo moc vina.

[Not a valid template]

ČTVRTEK 31. 07. 2014

Ráno mě budí hrozný horko. Bude lejt! A taky jo. Zase to bublá a kapky padají na celtu stanu. Tak ještě ležíme. Asi za hoďku přestává a Honza jde na průzkum. Na záchod to je jasný. Prý už se to trhá, tak nevím, jestli mraky nebo papír. Prý mraky. Ten mě chce uchlácholit! Jdu ven ze stanu. Ale jo! Fakt se to trhá. Leze slunce! To snad není možný! Že bychom fakt měli takovou kliku? Pomalu všechno rozvěšujeme a sušíme. Balíme. Nakonec se jdeme i vykoupat! Asi ve čtvrt na dvanáct se loučíme s Němci, také s majitelem kempu panem Perem Kandićem, který si nás také pamatuje, že jsme sem jezdívali. Všichni nám přejí šťastnou cestu. U restaurace máváme Andrejkovi. Pak se proti nám vyřítí autobus – samozřejmě jak jinak v tom nejužším místě. Vyhýbáme se. Jedeme na hlavní a míříme po magistrále na jih. Před Cavtatem Honza odbočuje vpravo. Vyjíždíme na vyhlídku Sivi Soko.

(Vyhlídka Sivi Soko nad Cavtatem – V nejzápadnější části horského pásma, který uzavírá ze severu a severovýchodu kraj Konavle, stojí za návštěvu krásná vyhlídka Sivi soko (Šedý sokol). Úzká silnice stoupá od křižovatky s magistrálou u Cavtatu po úbočí hor k vyhlídce a dále přes hřeben až do obce Velji Do, kde silnice končí. Hranice s Bosnou a Hercegovinou probíhá nedaleko odsud. V obci Velji Do je možno ochutnat místní speciality v typické konavelské restaurauci Konavoski komin, kam jezdí turisté až z Dubrovníka. Z vyhlídky se naskýtá krásný panoramatický pohled na okolní pobřeží a přilehlé vnitrozemí, od Cavtatu až po Dubrovník. K jihu se rozkládá úrodné Konavelské polje (Konavosko polje). V jeho nejzápadnější části leží letiště Čilipi. Městečko Cavtat je shora vidět jako na dlani. Nezbývá než obdivovat jeho polohu. Je rozloženo na dvou poloostrovech a v přilehlé větší zátoce Tiha s oblázkovou pláží a novými hotely. Malebný pohled doplňují cavtatské ostrůvky a útesy roztroušené v moři: největší jsou směrem od jihu Mrkan, Bobara a Supetar. Směrem k severozápadu se rozprostírá velký Župský záliv s letovisky Plat,  Mlini a Srebreno. Ještě dál po pobřeží směrem k severozápadu se rýsuje historické město Dubrovník s ostrovem Lokrum. Dohlédnout lze až k Elafitským ostrovům sevezápadně od Dubrovníka.)

Je krásně, jen v dáli jsou mraky. Snad je nedojedeme. Pozorujeme letadla na dubrovnickém letišti. Jíme marmor – mramorovou buchtu, kterou jsme si koupili v Ohridu. Honza pak nachází kešku. Sjíždíme zase zpět a dál po pobřeží. Přijíždíme na hranice s Bosnou, kterými jsme vždycky jen projížděli. Dnes se však bosňáci nějak splašili, vzali kontrolu vážně a tak musíme hledat pasy. Na benzínce si kupujeme bagety a pití. Zastavujeme na chvilku pak až nad Bačinkami, kde kupujeme dárečky – 3×0,5 l olivového oleje a mandle v cukru. Přesunem pokračujeme až do Omiše. Je to docela únavný. V městečkách se provoz ucpává, místy jedeme krokem. Před námi jsou zase vidět černé mraky, a tak docela rádi zahybáme do našeho dříve oblíbeného kempu Galeb.

(Město Omiš – (6 tis. obyv.) oblíbené letovisko při ústí řeky Cetiny do moře (Cetina tu tvoří tzv. Omišskou soutěsku – Omiška probojnica), 26 km jihovýchodně od Splitu. Nejstarší chorvatskou památkou v Omiši je malý kostel sv. Petra (Petrova crkva) v lokalitě Priko na pravém břehu Cetiny při jejím ústí, který je typickou ukázkou raně románské stavby s určitými byzantskými rysy (vznikla kolem r. 1000 n. l.). Na skalách nad městem se tyčí pozůstatky někdejší pirátské pevnosti zv. Mirabela (též Peovica), k nimž je možné vystoupit ze staré části města. Pocházela ze 13. stol., dnes z ní zbyla jen hranolová věž na skalách. Ve své pevnosti měli piráti i tajnou únikovou cestu, která jim umožňovala uprchnout před případnými dobyvateli. Mohutnější jsou pozůstatky novější benátské pevnosti Starigrad (Fortica) ve výšce 311 m. Z pevnosti je dobře viditelná zeď na mořském dně při ústí Cetiny, která zabraňovala větším (cizím) lodím vjezd do přístavu. Město Omiš bylo ze tří stran chráněno hradbami, z nichž se však dochovala jen jižní městská brána s přilehlou částí hradeb a jihozápadní mohutná hranolová věž „Na Fošalu“. Barokní farní kostel sv. Michala (Sveti Mihovil) pochází z 1. pol. 17. stol. a byl postaven na starších základech. Má velmi cenné vnitřní vybavení, především obrazy Palmu ml. a dalších umělců. Hodnotná klenotnice. Zajímavou skupinu vytvářejí dva kostely (sv.Rocha a sv.Ducha) a městská věž s hodinami (toranj za sat), která je současně jedním z průchodů do malebné horní části starého města. Vlastní střed města tvoří hlavní náměstí, piazza, rozkládající se mezi západní a východní městskou branou. Hlavní ulice byla po staletí tzv. Fošala (na místě někdejšího příkopu), je však současně i hlavní tranzitní silnicí (obchvat města není), a tak se běžný každodenní život přenesl do sousední, resp. rovnoběžné ulice Kneza Kačića, lépe uličky kypící životem, s vinnými sklípky, kavárničkami, restauracemi, obchody.
Historie – Z římské osady Oneum vyrostlo postupně opevněné městečko. Již od 7. stol. využívali piráti jeho chráněné polohy a vybudovali tu své prakticky nedobytné sídlo, které bylo od 8. stol. součástí neretvanského knížectví. Omiští piráti se stali postrachem byzantských, benátských a později i chorv. lodí. Při tažení proti nim tu zahynul benátský dóže Pietro Candiano. Po této prohře musili Benátčané, pokud nechtěli riskovat další ztráty svých lodí, platit Neretvanům tučný poplatek za volnou plavbu. Ve 12. stol. se Omiš stala sídlem knížecího rodu Kačićů, v 15. stol. je získali Benátčané. Přestože Turci ovládali velmi blízké vnitrozemí, nikdy se jim nepodařilo Omiš dobýt. V četných válečných konfliktech mezi Turky a Benátčany však město velmi trpělo.)

Stavíme stany. Přichází k nám nějaká paní od větší skupiny stanů a prý, jestli mluvíme německy nebo anglicky. Jdeme do angličtiny a ona nám ruce nohy vysvětluje, zda bychom mohli ten jeden stan trochu posunout, protože jim navečer přijede autobus a bude právě tudy projíždět. Kývám jí na to a mluvím ke Kubovi: „Kubí, posuň ten stan kousek doprava.“ No a paní do toho česky: „Aha, tak to jsme se mohli domluvit rovnou!“ Společně se tomu smějeme, ale musíme se pochválit, že nám to hezky šlo. :o)) K večeři děláme opět těstoviny s masem. Píšu deník, kluci se jen tak povalují. Pak se jdeme ještě projít do města. Vlastně jsme nikdy nedošli až do jeho starobylých uliček a tak to zkusíme dnes. Procházíme nejdříve kolem nového obrovského obchodního domu – hrůza, a pak se proplétáme mezi stánkama se suvenýry. Pozorujeme chlapíky v parku, jak hrají petangue. Město je pěkné, ulicemi se dostáváme až k malému hrádku nad ním. Je otevřený asi do deseti a tak s Honzou stoupáme vzhůru. Kluci jít nechtějí a tak čekají dole. Z věže je dolu na město pěkný výhled. Už se stmívá. Sestupujeme dolu a sedáme si do jedné z restaurací, kde bychom si chtěli dát pivo a limo. Číšník nás však vyhazuje, protože si nechceme dát jídlo. No kdyby měl narvanou hospodu, tak bychom se nedivili, ale tady byl obsazen jen jeden stůl. No tak doprošovat se ho nebudeme, když je mu útrata za pití málo, tak ať si trhne nohou. Vracíme se ke kempu do supermarketu, kde kupujeme jídlo a ochucená piva a jdeme si to vypít ke stanu. Pak jdeme spát. No a v tomto kempu už asi také naposledy, protože jsme usoudili, že už je dost drahý a nehezky velký. :o(

Dnes ujeto – 240 km.

31.7.2014 v 16:48
Dnes jsme z Molunatu vyjeli v poledne. Napred bylo hnusne a pak jsme se sli koupat. Ted jsme v Omisi v kempu po veceri a uvazujeme jestli more nebo prochazka. Pred chvilkou nas pani anglicky prosila at stan dame kousek vedle. Hanka si s ni pekne povidala. A kdyz to domluvili tak jsme zjistili ze jsou to také cesi. 🙂
Zitra se presuneme asi nekam na zacatek Rakouska. Dnes jsme spocitali ze projedeme 10 zemi cechy nepocitaje.

[Not a valid template]

PÁTEK 01. 08. 2014

Ráno chlebík se sýrem, salámem, paprikou a kefírem. To jsme si po dlouhé době zas pošmákli. ;o) Dnes přesunový den. Vyjíždíme asi v půl devátý směr Split. Původně jsme mysleli, že bychom jeli po magistrále až k Rijece a sem tam se vykoupali, ale po tom včerejšku, jak to vůbec neubývalo a na koupání to počasí také moc není, se domlouváme, že dojedeme jen ke Splitu a pak už to natáhneme po dálnici. Cestou na odpočívadle vaříme oběd, hrozí mraky, před námi určitě leje, padá na nás pár kapek a tak jdeme do nepromoků. O kus dál je zase suché balíme. Nějak se to rozehnalo. Dost to s námi hází, je silný vítr. Shodli jsme se na tom, že takhle zelené Chorvatsko jsme v srpnu snad ještě nikdy neviděli. Letošní počasí zde bylo prý dost deštivé. Po dálnici projíždíme Chorvatsko, přes Slovinsko jedeme mimo dálnici. Dojíždíme na okraj Rakouska. Bivakujeme hned v prvním kempu, je tu i bazén, dnes už je ale zavřený. K večeři polévka. Po koupeli jdeme spát.

Dnes ujeto – 542 km.

1.8.2014 v 10:33
Uz jsme na dalnici. U Splitu jsme na ni najeli. Honi se tady mraky a prsky. Zatim se jim uspesne vyhybame ale dlouho uz to nepujde. Pripravujeme nepromoky.
1.8.2014 v 17:28
Dojeli jsme do rakouského Murecku a zapichli to v mistnim kempiku. Po vyprahlem kamenitém Balkane je svezi a zelené Chorvatsko a Slovinsko pastvou pro oci i dusi. Na zitra si nechavame dalnicni presun pres Rakousko.

[Not a valid template]

SOBOTA 02. 08. 2014

Ráno balíme a valíme po dálnici domů. Před Freistadtem na konci dálnice zastavujeme na oběd u McDonalda. Pracně vše objednávám v němčině. Paní, která nás obsluhuje, se nás česky ptá: „Chcete ty hranolky velký?“ Druhá se připojí: „A chcete do toho pití led?“ A nakonec se ještě vykloní pán od pokladny a přidá: „My Vám to přineseme ven.“ Tak se dáváme do smíchu a ptáme se: „Jestli tu pracují také nějací místňáci!“ Prý ne. A já se tak snažila! Prý to ale bylo dobrý. ;o) Poznali nás Čecháčky podle našich moto triček. Doma rychlá sprška a pak honem na ves, pomoct s přípravou oslavy Barči narozenin. Vše dobře dopadlo, cesta to byla nádherná. Snad se tam ještě někdy podíváme a doplníme si ta místa, která jsme už nestihli, anebo bychom je ještě jednou rádi viděli.

Dnes ujeto – 373 km.

Celkem ujeto – 5.206 km.

3.8.2014 v 9:17
HAbri
Tak jsme včera zdárně dorazili do cíle. Po obědě jsme přijeli domů a rovnou se vrhli do víru dění. Oslava narozenin Barci byla super. A ted už jenom odpocivame. Ujeli jsme cca 5300 km. Navštívili 10 států. Jednou synchronizovane havarovali s oběma motorkama ve stejnou chvíli. Viděli hromadu zajímavých věci. Pokecali s několika zajimavými lidmi.

[Not a valid template]