Pátek 17.10.

,,Jídlo nevoz, včera jsem dělala provensálský kotlík“ . Né,, že bych kri-kri kuchařskému umění nevěřila, ale přeci jen….. grilované kuřecí kousky jsem na cestu zabalila. Na cestu se Siskinkou do Jílového, kde sežereme kri-krině provensálský kotlík, který byl mimochodem naprosto luxusní, a kde hlavně připravíme materiál na zítřejší akci: ,,Podzimní hrátky v DDL“ .Do Jílového jsme se dostaly nějakou pofidérní objížďkou, která nás přesvědčila, že by to byla fakt luxusní cesta za světla a na motorkách, ale teď za tmy a v dodávce, …..mno, docela opruz.
Příjezd do Jílového mě trochu rozhodil, neb se nekonal po kočičích hlavách, různě propadlých, tu vykotlaných, tu prolitých asfaltem, ale po NORMÁLNÍ ASFALTOVÉ silnici!!! Sakra! Sebrali mi tu díry, v kterých jsem kličkovala nějakých 30let a dalších 20 před tím poslouchala sakrování, jak mezi nimi kličkoval můj tatínek. Hroutí se mi životní jistoty.
V Jílovém jsme byly řádně přivítány kri-kri maminkou, psem, naložily jsme dodávku až po střechu materiálem a pustily jsme se do vymýšlení, psaní, laminování, stříhání…… prostě všeho, co budeme zítra potřebovat (jsme si myslely). Na grilované kuře se mi vykašlaly a šly jsme spát. No tedy jak kdo. Kri-kri obětavě sundala ze stěny odporně tikající hodiny, ale neodstranila hodiny radniční, které kromě tikání oznamovaly i každou čtvrthodinu, kterou jsem nespala. Hnus velebnosti!

A v sobotu 18.10.
ráno při snídani zas neměly na kuře chuť. Dobrá, dávám si ho sama. A pak konečně jedeme. Sice do zákazu, neb jsme narazily na další objížďku, ale to nevadí. Projíždíme obcí Psáry přesně v okamžiku, kdy ji fakt uzavírají a nemůžeme se dohodnout, zda se ten fešák, který ji uzavíral na nás usmíval, nebo mračil. Mračil! Jsem to viděla!
A pak prostě jedeme na sever a střídavě vzpomínáme na situace, kterých jsme na téhle trase zažily hafo. Jak říká kri-kri: ,,tahle cesta je dlážděná benzínkami, kde jsme tropili výtržnosti a nemůžeme se na nich ukázat“. Ukazuji jednu, na které jsme nic netropili a klidně se tam ukázat můžeme. Kri-kri souhlasí. Benzínka je to úplně nová, námi ještě doposud nenavštívená. Nezajíždíme na ni, necháváme si její panenskost na jindy.
Do děcáku dorážíme asi tak s hodinovým zpožděním, ale vůbec to nevadí. Větší děti se nám na materiál vrhly, jedničkoví kluci vtrhli do tělocvičny a než jsme se nadály, tak byla tělocvična připravena na nájezd kobylek. Super! Takhle by to šlo!
Ve chvíli, kdy hodinky hlásily 20minut do zahájení akce, nám oznámila teta Katka ze čtyřky, že nám tentokrát připravili cestu oni. Páni! To je bomba! Nechávám připravená čísla, puzzle, materiál na hry v batohu a ráda se nechám překvapit.
Těsně před třináctou hodinou, která znamená odchod z děcáku, přijíždí Ivča a Martinka s pětiměsíčním Maxem. Trochu se orosím při představě, že to malé miminko má s námi absolvovat celou cestu, kterou nám děti s tetami připravily.
Rozdělujeme si děti do skupin a postupně vyrážíme. Jsem šťastná, motají se kolem mne všichni Šulíci, spousta dalších skvělých dětí a bezva tet. A sluníčko se může přetrhnout, aby mi ten super den ještě zpříjemnilo. S pár novými dětmi chvilku hledáme společnou řeč. Ještě nás neznají a tak trochu netuší, co od nás čekat. Ale ledy se prolomí vcelku záhy.
Z Lipové míříme na Liščí po růžových fáborkách. A když je u fáborku růžového i hnědý, tak se na chvilku zastavíme. To proto, že někde poblíž je papírek s otázkou, která je třeba zodpovědět. Hnědých fáborků je 30. Děti odpovídají na otázky tipu : ,,jaké číslo má J. Jágr“ , ,,jak se jmenuje synek Rumcajse a Manky“ bleskově a rozhodně. Což mě neudivuje, ale stejně tak většina odpovídá i na otázky :,, v kterých letech byla první světová válka“ či: ,,urči pořadí prezidentů od TGM až po Zemana“. Šikulové. Na otázku: ,,jak se jmenoval první ČR prezident“ vyhrkne Jára bez přemýšlení : ,,Masaryk“. Sotva mu odkývu, že ano, tak se do něj rázně pustí David Šulík, že to tedy ne! Že Havel, a že on to tedy fakt ví! Jára se nehádá, je mu v mžiku jasný, že ulítl a nepomáhá mu ani moje ujištění, že i já se nechala zmýlit a že jsem si otázku taky přečetla hodně nepozorně a odpověděla bych stejně. David nám to řádně nandal! Až doma jsem zjistila, že špatně odpověděla i Siskinky skupina. Neměli Davida!
,, Jaká řeka protéká?“ čtu a tázavě zírám na tety. Rozesmějí mě děti, které teď po takhle položené otázce vykřikují:,,Vltava, Labe!“ Tety zírají na mne a asi čekají odpověď. No já bych ráda odpověděla, ale nějak nevím jak. Takže zase tázavý pohled směr tety. Teta: ,,No Prahou tam je!“. Já: ,,No není“. Teta ,,Kdo to psal?!?!“ Dan velmi tiše:,,jsem to nedopsal, no“, všichni: mohutný smích.
Za Liščím to stáčíme k Jáchymovi a trochu se bojím, že v lese tak pěkně nebude. Zbytečně. Je nádherně. Děti se trochu rozutekly a radostně nám nosí houby. Neradostně zjišťují, že je nikdo nechce. Konečně potkáváme houbaře, kterému svoje úlovky vnutí. Lesní vůně a pohoda napovídají, že z mechu a kapradí vyskočí Křemílek, zatancuje víla Amálka, či se alespoň na okamžik z houští vynoří Hejkal. Místo toho se mezi stromy prohání Martin s Míšou, Davidem, Danem, Denisem…….. a je to podívaná stejně krásná, jako na postavičky pohádkové. A do toho hemžení se usmívá Martinka. Je to určitě víla, neboť jen víla je schopná se kilometry a kilometry chůze usmívat s pětiměsíčním závažím na rukou. Max je skvělý po mamince. Vypadá to na kluka do nepohody.
Celou cestu se nám lepí na paty skupina kri-kri, která má být 10minut za námi. A nejaktivnější je Mareček. Dohání nás a špízuje, kde hledáme otázky. Docela mě baví, je to nedávno, kdy se na každé procházce vlekl vzadu.
Pod Jáchymem se dáváme dolů a okolo Pytláka zpět do děcáku. Scházíme se všichni téměř najednou. Buď ty dvě skupiny za námi hrozně chvátaly, nebo my jsme se vlekli. Vlekli, bavilo mě to.
Teď je třeba rozhodnout v jakém pořadí půjdou hrabošit RS do tělocvičny.
Plán, který jsme připravily dopředu necháváme spát. Zabral by nám víc času a ten teď nemáme. Takže rychlá improvizace. Svážeme každou skupinu do nitě a necháme je jít po hřišti. Která přetrhne niť jako první, půjde do tělocvičny jako poslední atd. Otázky: ,, a co když dojdeme až na konec bez přetržení?“ házím s mávnutím ruky na povrh hřiště. To bych chtěla vidět. Vím od haberské pavoučí pavučiny, že ujdou sotva pár metrů. Tak to tedy vidím. Sakra! Asi máme pavučinu nějakého hóódně silného pavouka. Fakt ji nikdo nepřetrhl! Neuvěřitelné. Takže zase rychlá improvizace. Sjednotit počet dětí ve skupinách a štafeta. Je to fofr, ale máme to. A zase zůstáváme jen tři. Ivča s Martinkou a Maxem odjíždí.
Co se děje v tělocvičně moc nevím, ale za to vím, jaké to bylo u psaní přáníček. No jaké? Vánoční! Vánoční výzdoba, svíčky, perníčky, cukroví a hlavně krabice na psaníčka Ježíškovi. Děti byly většinou rozhodnuty dopředu a tak zbyl čas i na pokecání a předání nějakých cukrovinek jako poděkování za dnešní den.
No a pak děti do pelechů a my do práce. K otevírání přáníček si něco zakousneme. Na to, že jsem nahlásila tři hladové krky, nám toho zas připravili hafo. Salámy, sýry, sekanou, zeleninu…….a to vše nám hlídají na šestce. Tak si tam pro to mažeme. První pohled do ledničky je úchvatný a nedá nám to, hned do tý nádhery hrábneme. A pak u zavřené ledničky klábosíme s šestkovýma holkama. A do rozesmáté nálady přichází teta Katka, ledničku otevírá a velmi zvýšeným hlasem pokládá otázku: ,,kdo to sežral???“ Tři ruce letí bleskurychle ke stropu. Asi se my tři tváříme i trochu vyděšeně, neb se všichni ostatní luxusně rozchechtají. Včetně tety Katky. Raději bereme baštu a mizíme na izolaci. A na kuře mi zase kašlou. Přáníčka nás trochu překvapují. Převládají hygienické balíčky a pletací gumičky. Budeme muset někam něco dotlačit.
Ještě trocha pokecání na šestce, gratulace Honzíkovi k nastávajícímu otcovství a pak šupem k Pytlákovi na pivo.
,,KANÁRA!!!“ Vykřikla Siskinka, bouchla do stolu a vyvalila oči! Zděšeně se s kri-kri na sebe podíváme a fakt ani trochu netušíme, co si máme myslet. Siskinka si vzpomněla na pointu situace, kterou nám líčila ráno po cestě. Prostě historku teď a tady, po čtrnácti hodinách, dokončila. Jestli si nás náhodou v týhle hospodě do teď někdo nevšiml, tak teď už o nás ví i v dalekém sousedství. Ti pánové trochu vyššího věku nás viděli už před tím, ale teď se rozhodli, že baby, co se takhle chechtají stojí za větší průzkum. A tak k nám přistávají paňáci jakési slivovice. Prý dobré. Nevím. Smrdělo mi to, nepila jsem to. ,,Doufám, že si nepřijdou přisednout“ říkám a kri-kri zkušeně odpoví: ,,neboj, než najdou hole, tak utečeme“ . Prostě veselý večer. Necháváme veselý večer veselým večerem a jdeme spát. V Lipové netlukou žádné radniční hodiny, to se to spí . Ale i tak se

v neděli 19.10.
budím něco po šesté. Nejraději bych vlítla mezi děti. Místo toho se snažím nepřevalovat, nechodit na záchod a čekat až se ty dvě ospalkyně proberou.
K snídani nechtějí kuře a já zjišťuji, že jsem naše jídlo dala omylem na čtyřku místo na šestku. Nevadí, nezbaštili nám to. Ještě nás čeká buchta na sedmičce, kterou nám upekl Kája Pollák. Skvělá! Čokoládová!
No a pak se jít rozloučit po skupinách. Vždycky si říkám, že to vezmu fofrem a vždycky vím, že to neklapne. Teď mají děti největší chuť klábosit, vzpomínat na společné akce a mně se odtud vůbec nechce.
Nakonec přeci jen odjíždíme. Mise splněna. Materiál předán, seznam dárků po kupě. Proto jsme tu byly. A taky proto…. no nic, někteří vědí 😉 .
Po cestě zpět zase vzpomínáme na cesty minulé a abychom zavzpomínaly řádně, tak stavíme u Zlatého buřta. Jo, tak tady se toho událo….  . Teď tu umírněně poobědváme a jedeme dál. Na Karlštejn. Že se do Jílového a Habří nejede přes Karlštejn? No co?! My tudy jedeme. Jednak potřebujeme něco vyzvednout od Danduleho, druhak tam pokecáme s JitkouR6. Kudy na Karlštejn? Vcelku jasnou cestu nám kazí nové silnice a objížďky. Čím víc bloudíme, tím víc se chechtáme. Nakonec se, i přes nechuť důležitého policisty, dostáváme do podhradí, parkujeme mezi procesím turistů, dáváme kafe, chorvatskou zmrzlinu a kecáme s Jitkou.
Jitka nám slibuje, že nás z turistického místa vyvede mimo objížďky. Provází nás davem turistů přímo pod hradem, poté nějakými kozími stezkami okolo řeky, krásným údolím a v Dobřichovicích se loučí.
A pak prostě do Jílového, rozloučit se s kri-kri, vyhnout se objížďkám a dorazit do Habří.
A teď je zapotřebí dát do kupy Vánoce a dojíst to kuře.
Holky díky! Byl to skvělý víkend!

Barča