Není nad to, když volný den vyjde na pátek. A to se nám letos druhý květnový víkend vydařilo. Takže připravit motorky, vyřídit technickou a šupem směr Chorvatsko.

S Ficcusovic a Mufem máme spicha ve čtvrtek 7.5. 2015 ráno na benzínce ve Dvořišti. Kupujeme rakouské známky za 150,-Kč a ženeme to nejkratší cestou do Triebenu. Prvně najíždíme na obchvat Freistadtu, který cestu hodně uspíší.

Zima je ukrutná. Alespoň mně. Artróza si s chechtotem brousí zuby na moje klouby. Z myšlenek na omrzající ruce mě vytrhává pohled na něco, co po nás Ficcusové hodili. Bylo to lesklé, skákavé, nejdřív to trefilo Mufa, poté doskákalo k Pepovi a už se to řítí na mne. Nesnažím se tomu vyhnout. Určitě by mě to stejně našlo. Ono něco mě trefilo přesně doprostřed plexi. Díky bohu na motorce a né na přilbě. Nevím co to bylo, ale vím, že to mají Ficcusové za tři body, trefili nás všechny.

Všichni pracující v Linci právě teď jedou do práce. Ještěže jsou zvyklí nechávat volný pruh pro sanitky, policajty a motorkáře. Využíváme ho a pomalu, ale plynule Linec projíždíme. V Admontu zaplatíme 5,-E za moto (přidražili) a za okamžik stavíme tradičně v Triebenu. A Ficcusové vytahují poprvé své řízky, kterými nás budou celý den velmi rozptylovat. Dokonce Petr neopomněl dodat, že ten chléb je domácí. Provokatéři. A přiznávají, že nás trefili víčkem od termosky. Prý nechtěně, říká Petr a s takovým podivně natěšeným výrazem ve tváři připevňuje zbytek termosky zase na držák kufru. Lenka ho  přesvědčuje, že ji má dát raději do kufru a my ostatní vehementně hlasujeme pro její návrh. Skákající termoska by určitě udělala větší paseku, než víčko.

Najíždíme na 114tku a tím nastoupáváme do prvních hor. Okolo silničky sleduji nádherně jarně rozkvetlé louky. Na pampeliškách se projevuje, jak rozdílné počasí je na pár set metrech. Dole téměř odkvetlé, tady v plném květu. A tak se to bude střídat celý den. Dole pampelišky foukací, nahoře sotva rozkvetlé.

Petr, jedoucí vpředu protože prý promyslel celou cestu, odbočuje v Muderbruggu vpravo. Nějak nevíme proč, ale chceme mu udělat radost, tak jedeme za ním. Po chvíli s výmluvným gestem otáčí a jedeme opět dobrým směrem. Na chvíli. Po pár desítkách metrech opět otáčí a opět jedeme blbě. Ale je tady hezky, tak co bychom tudy nejeli. Sice úplně jiným směrem, ale jede se fajn. Přeci jen mu to v hlavě vrtá, staví a nerad slyší, že ona odbočka, kterou chtěl trefit je o pár kilometrů dál. Takže opět zpět. A o pár kilometrů dál, směr Murau. Okolo silnice kvete úplně všechno, ale nějak není čas to sledovat. Zatáčky, dobrý asfalt….. dneska to jde!!! Silnice 97 už tak skvělá není, ale v Predlitzu z ní odbočujeme na nádherně dovolenkovou 95 přes lyžařské centrum Turrach. Pak na Radenthein a konečně do Villachu. Mám z něj trošku obavy, ale Petr nás skrz velké město provází, jak kdyby měl GPS. Nemá, dokonce přiznává, že nemá ani mapu. Po chvíli už nastoupáváme na Wurzenpass a tím vjíždíme do Slovinska.

Prý jsem chtěla jet přes Vršič, říká Petr. Ano vzpomínám, že jsem něco podobného nedávno řekla, ale že by se tudy jelo kvůli mně, tomu tedy nevěřím. Jen se modlím, aby se nepřihnal nějaký lokální mrak a nenablejskal nám ty kostky ve vracečkách. Je jich 24 nahoru a pak dalších 26 dolů. Ty dolů jsou alespoň bez kostek. V osmé zatáčce Ficcus staví. Jde si prý vyfotit dřevěnou Ruskou kapli, která byla postavena v roce 1916. Svrbí mě jazyk, ale jsem hodná holka, tak si nerejpnu a neřeknu mu, ať nezdržuje, že si to může stáhnou z gůglu 😉 . Jedu s Mufem a Pepou nahoru. V pasu, ve výšce 1611m stavíme a já jdu Ficcusům naproti, že si je vyfotím na motorce při jízdě nahoru.

Nevím, zda je to těmi zatáčkami, či zda se oteplilo, ale je mi hic. A je tu krásně. Bílé zbytky sněhu pomalu ustupují rozkvetlým keřům a kytkám. Horské vůně mě lákají na nějaké ty procházky. Tak na ty teď není čas. Míříme na jih. Tak zas na motorky a trá trá do těch dalších vraceček. Po cestě dolů se vůně hor, keřů a kytek mísí s vůní pálených brzd. V Boveci tankujeme a Ficcusové tahají další řízky. Dnes už asi počtvrté.

A pak šupem na Tolmin,, Idriji, Logatec a do Postojny. A zase je celá cesta skvělá. Odkvetlé pampelišky tu vystřídají dokonce už i kopretiny, janovce, akáty. Zatáčky se jedou bezvadně, sluníčko pálí. Prostě dovolenááááá!!! A Lenka si ji ještě dokáže zpříjemnit. Baští čokoládu za jízdy.

Z Postojne přes Kněžak do Rijeky a konečně se přesvědčit, že je moře na svém místě. Nikdo nám ho přes zimu neukradl. Teď už trošku spěcháme, tak platíme dálnici za Rupou (5Kn), před tunelem Učka si bereme na mýtném lístečky a šviháme to až na jih Istrie. Za Pulou odevzdáváme lístečky, dáváme za ně 32KN (což mě trochu mile překvapilo. Myslela jsem, že to bude dražší) a dojíždíme do Medulinu. Ficcusové nás bravurně zavádí ke bráně kempu a Petr jde domlouvat nocleh. Zpět je bleskurychle. Recepce končí v 19°°. Teď je o 30 minut víc. Co chceme? Ještě není sezóna a to je znát. Kousek se vracíme a domlouváme nocleh v penzionu, kde ,,vítají bikery“ . A kromě toho mají přímo v objektu restauraci. Skvělá kombinace. Přivítat ,,bikery“ přichází taková….. nějak se mi nechce napsat ,,baba“, ale ono je to nejvýstižnější označení a rozhodně to nemyslím hanlivě. Netuším kolik ji může být. Něco mezi 50ti a 80ti. Se svoji výškou by Siskince hrdě zírala do očí, jednu nohu má kratší, nebo tu druhou delší. Na zádech čarodějnický hrb a v rozesmátých ústech uražený zub. V první chvíli mě napadlo, že je to kovaná motorkářka, mající za sebou sérii karambolů. Kdysi dávno. Ale jedno ta baba sršící energií rozhodně má. Má koule! Nabízí nám několik variant ubytování. Bereme tu za 30 Euro se snídaní a večeří. Po ubytování a sprše se scházíme překvapivě v hospodě. Sedíme jen v tričku a k naší naprosté spokojenosti přináší servírka obří tác s rybami, mušlemi, krevetami. A před tím ještě hovězí polívku, kterou ostatní zkritizovali, že je z pytlíku. Mně chutnala. Paní domácí (říkejme jí Hilde podle názvu hotelu) se vyptala odkud jsme a kolik km jsme dnes ujeli. Říkám, že 800 km a paní Hilde se klepe na zadek a říká něco, co nám zní, jako ,,žuveny“ . A tak jsem usoudili, že máme rozžvejkaný zadky. A s touhle myšlenkou jdeme spát.

 

Ujeto 795km.

 

 

Pátek 8.5.

 

Na snídani se scházíme v zeleném hotelu v 8°°. Lenka si stěžuje, že má starý, tvrdý med a nechutný zelený čaj. Radíme ji, ať si med dá do čaje, že vylepší obé a ona nedbá a nevrle na nás hledí. Plánujeme dnešek. Plánujeme, přeplánováváme, měníme, předěláváme…. Počkáme a uvidíme. Můj návrh na návštěvu N.P. Brijun zavrhujeme po návštěvě Info centra. Prý je tam zapotřebí rezervace a vstup za jednoho dělá 170KN. A z fotek je jasný, že to žádná hitparáda nebude. Jen unavená ZOO.

Jdeme se projít po nábřeží okolo spousty lodí. Máme štěstí, že jde Ficcus zrovna kolem. Podává nám odborný výklad o stavbě a opravě lodí. Dojdeme až k pláži v kempu. Prý nejdelší na Istrii. Nevím, je to možný, ale je nějak špinavá a hodně nelákavá. Kemp zeje prázdnotou, čeká na svoje lepší chvilky. No, za dva měsíce bych tu být nechtěla.

Sedáme na motorky a jedeme na sever. Na svazích okolo dálnice kvete na skalách něco bílého, žlutého, fialového….. kdo má v tom fofru poznat, co to je. Sjíždíme ve Višnjanu, platíme 17Kn a stavíme u jamy Baredine. Vstup do jamy stojí 60Kn a hned od začátku si říkám, proč že to zase lezu někam po schodech. Průvodce je skvělý. Střídá chorvatštinu s angličtinou a vysloveně se snaží, abychom mu rozuměli. Je vtipný a sympatický. Jeskyně je prý přístupná pouhých 20let. Leží 5km od pobřeží pod vinicemi. Krápníky mají převážně železitou barvu, což je dané barvou úrodné půdy nad jeskyní. Průvodce to vysvětloval tedy tím, že nad jeskyní zraje červené víno a očividně měl radost, že jsme vtip v chorvatštině pochopili. Po vylezení ze 14°C do klasického letního hicu jdeme o 100metrů dál, kde je muzeum traktorů. Pravda, Muf chtěl jet na motorce, ale nakonec uznal, že ten kousek v pohodě ujdeme, a že tady mají motorky alespoň stín. Jdeme těch pár kroků akátovými hájky, kolem vinic, olivovníků, ale přeci jen škoda, že jsme Mufa neposlechli a na motorkách nejeli. U vstupu do musea byla totiž cedule, že lístky se prodávají dole u jamy. Ani běžec- sportovec ficcus nebyl ochoten tu cestu absolvovat znovu. A tak jsme z musea traktorů viděli jen pár kousků na dvoře.

Ficcusové se odpojují a jedou do Motovunu a do Puly. My už jsme tyhle historické skvosty viděli a tak jedeme k Limskému zálivu. Ten jsme tedy už taky viděli, ale víme že se u něj dobře jí a prodává kořalka. Takže chlapi prohlásili, že chtějí tento přírodní úkaz vidět ještě jednou. Dumáme s Mufem, kudy to vzít, abychom nenajeli na hlavní. Trefíme-li Fiškulin, pojedeme dobře. Fiškulin jsme trefili a já mám radost, že jsme projeli místem s tak krásným názvem.

Stavíme v Kloštaru v hospůdce přímo u silnice. Tady prvně vidíme nějaké turisty. Sice jsme ani v Baredine nebyli sami, ale proti tomu, jak dokáže být Chorvatsko přelidněné, to nestojí za řeč. Tady jsou kolaři. Říkám si, že i tenhle rozměr dovolené nemusí být úplně od věci. Ale s kolem by se mi na hlavní nechtělo a na tý vedlejší bych měla asi pořádně vyžvejkanej zadek. Zůstanu u motorky.

Chystám se na objednání lignji na žaru. I Muf má na ně chuť, ale než si stihneme objednat, tak nám číšník praví, že se támhle točí svinina. Koukáme támhle a zříme nádherné, malé, mladé selátko už skoro snědené. Takže z něj zbývá to nejlepší. Nožičky, žebírka…… zapomínáme na lignje a číšník nám přináší neskutečnou hromadu vepřového. Sice jsem mu řekla, že chci malou porci, ale tohle jim ze selátka zbylo, tak to máme celý. Pepa si dává raději mušle, je to tady prý stylovější. To má pravdu, ale já jsem upatlaná až za ušima, jak si na tý vepřový nožičce pochutnávám.  Nechápu, jak dokážou kolaři po zdolání takovýho oběda a pár piv sednout na kola. Záhada za chvilku objasněna- nesedají na kola, ale do dodávky. Hm, asi by se mi ten sport docela líbil.

Muf navrhuje trávící pauzu, Pepa přijímá a já se jdu podívat, jestli bych někudy nedošla k nějakému neznámému výhledu na záliv. Za nějakým rozpadlým zámečkem se nořím do lesa, vlastně pralesa a u jeho vstupu je na ceduli znázorněno cože tu běhá, lítá, zpívá, leze, roste. Je toho hafo a nejzajímavěji vypadá šišmiš velikouhi. Jo jo, netopýři tu žijí, s těmi jsme tu měli už před lety co do činění.

Jdu oním pralesem, poslouchám zvuky neskutečné a rozličné, občas si řeknu, že tou pěšinkou vlevo by se mělo dojít k zálivu a pokaždé se točím u neprůchodné, zelené stěny. K zálivu nakonec nedojdu, ale vůbec to nevadí. Tuhle zelenou nádheru bych tu tedy nečekala. Chorvatsko mě neustále nepřestává překvapovat. Chlapi mezitím dostali šnaps a buchty gratis a jsou připraveni k odjezdu.

Popojíždíme jen kousek. Ke stánkům s grapou, fíky, lanýžovým olejem a prostě s celou to plejádou made in Croatia. Po úspěšném nákupu jedeme zpět do Medulinu. A zase okolo neskutečně rozkvetlých skal, které by jeden v létě považoval za naprosto mrtvé. To je druhá věc, kterou tu na jaře miluji. První je nedostatek turistů.

Po osprchování se panové zavrtávají do pelechů s tím, že jsou po náročném dni velmi unaveni. Jo, i mne to vepřový zmohlo. Pokusím se ho vychodit. Jdu hledat staré město. Je to daleko, vysoko a nic tam není. Tedy jeden kostel a jedna kaplička tu je, ale po krásných, úzkých, křivolatých uličkách starých chorvatských měst ani vidu. Zbytečně si ošoupavám nohy. Po cestě zpět kupuji ve vinotéce víno, abychom měli na večerní domluvené párty u Ficcusů co pít. Víno dávám chladit do umyvadla a ženu se na večeři, kam už se postupně dohrabali všichni.

Ficcusové vypráví průběh jejich dne, my vyprávíme, jak jsme se cpali seletem a do toho vyprávění nám paní Hilde přináší obří tác mix masa. Hm, a to v sobě už máme pytlíkovou polívku s těstovinou. Tak tohle nedáme, to je jasný. Přeci jen jsme se o zdolání pokusili, ale dopadli jsme jak sedláci u Chlumce. Maso nás přepralo. Snažíme se domluvit s Hildou o zaplacení. Prý měla koňak, tak po ní nemáme nic chtít. Párty, které jsme měli uspořádat u příležitosti sežrání Ficcusovic zásob rušíme a jdeme raději spát. Muf si ještě bere prášeček na bříško, aby přežil noc.

 

Ujeto 157km

 

 

Sobota 9.5.

 

Přežil. Dokonce prospal, Lenka říkala, že ho slyšela chrápat až k nim. Ficcusové si po včerejší zkušenosti nedávají čaj, ale kávu. Ta je tu dobrá. A nějak automaticky doráží i k nekafařům Pepovi a Mufovi. A tak si s Petrem dáváme nášup. Dneska budeme ve formě.

V 8,30 sedáme na motorky a jedeme přes Pomer a Premanturu na Kamenjak. Obloha vymetená, hic, prostě léto se vším všudy. Tedy se vším všudy ne, chybějí tu turisti. Vlastně nechybějí. Jedeme skvělou novou silnicí, poté silnicí trochu starší abychom najeli na cestu prašnou a pak zaparkovali v borovém lesíku. Prý se nám z dovolené pomalu stává expedice říká Petr. Odpovídám, že jsme tedy na expedici Chorvatsko v turistickém centru. Pepa říká, že nejsme na expedici, protože nemáme vlajku a nepíšeme deníček. Já říkám, že deníček píšeme, takže jsme vlastně na poloexpedici. Prostě krafeme nesmysly. Né, srandu z expedičních cest motorkářů si neděláme 🙂 . Muf říká, že bych mohla něco udělat pro blaho výpravy a hodit mezi vystouplými kořeny vozembouch. Ještě nemáme veselou historku z výletu. Říkám mu, ať si vyrobí veselou historku sám, že taky nemusím být furt pro srandu. A už mám těch keců dost, takže do kraťasů, sandálek a hurá na výpravu po kamenech okolo moře.

Strejček Gůgl povídal, že je tady, na nejjižnějším cípu Istrie pobřeží nádherně divoký. Obrovský pláty kamenů, rozeklaný skály a dokonce nějaká netradiční, zarostlá hospůdka. Tak nic z toho tu zatím není. Pobřeží pěkný, jako všude jinde. Ficcusové vzdávají v první pěkné zátoce. Prý se jdou koupat, či co.  Muf s Pepou vzdávají za dalším výběžkem a jdou….. nevím, asi hledat hospodu, či co. Na pobřeží zůstávám sama. A jdu a jdu. Po čase se opravdu dostávám na místo z katalogů cestovních kanceláří. Obrovské kamenné pláty omývají vlny, hladké skály se střídají s rozeklanými. A v dáli jen širé moře. Nádhera. Jedině mi tu chybí ta slibovaná hospůdka. Musí tu být, vím o ní. Nevnímám letící čas a pořád jdu. A možná bych šla ještě teď, kdyby mě nezastavil prudký sráz. Tak tohle nedám. Mám dvě možnosti, vyjít nahoru na cestu a vrátit se k motorkám, kde už určitě zpruzeně  čekají ostatní. Nebo vyjít nahoru na cestu, vykašlat se na ostatní, sejít k pobřeží o kousek dál a pokračovat v cestě po skalách. Jdu skoro irským vřesovištěm mezi rozkvetlými keři a nemůžu se rozhodnout. Těsně před křižovatkou, na které bude muset padnout mé rozhodné slovo mi volá Muf. Prý jsou v baru Safari, prý je to tam skvělé a prý mám přijít. Já to věděla! Já věděla, že tu ten bar je! Na křižovatce to beru zpět na pobřeží, přicházím těsně za onen úsek, který jsem nemohla přejít a jsem v ráji. V ráji, kde se sedí mezi rákosím na dřevěných špalcích, kde podávají skvělé lignje, sardele a domácí limonádu. Kde se nikdo nenudí, protože v mezičasech, kdy zrovna něco nekonzumuje se může houpat, klouzat, točit se,  prolézat, hrát pinčes…. A Muf si dokonce zahrál v kruhu na křečka. Jsou tu i chýše, prý i s pohovkou a dle vůně asi i s WC. Ptám se chlapů, jak to místo našli, když nešli po pobřeží. Prý snadno. Podle instinktu, cinkání nádobí a hukotu centrály. Voláme Ficcusům, ať koukají taky dorazit. Ti jsou opravdu u motorek. Prý už tady taky byli, ale v tom houští bar nenašli. Užíváme skvělé poledne. A zase si uvědomuji, jak tu musí být v sezóně nesnesitelně narváno. I teď je tu docela dost lidí, hlavně kolařů. Jsem šťastná, že jsem po útesech šla sama a mohla si je v klidu užívat.

Když už máme úplně všechno prozkoumaný, tak se vracíme k motorkám. Veselou historku díkybohu nevytvářím a na benzínce těsně vedle penzionu Hilda tankujeme benzín, ať máme na ráno plno. Jen Muf si asi myslí, že dotankovat nemusí. Si tedy v tuhle chvíli myslíme.

Pepa s Mufem se vracejí k pivům a časopisům a já s Ficcusama jdeme prozkoumat historii zdejšího okolí. Na výzkumnou výpravu beru do batůžku lahev vína a minerálky. Ficcus brambůrky a olivy. Výprava může začít. Výprava na poloostrov ( vlastně poloostrůvek) Vižula. Vyžunkneme víno na Vižuli. Průzkumnou výpravu zahajujeme u první lavičky u moře. Skvělé místo na rozbalení pikniku a rozjímání. Petr se sedá na lavičku a my s Lenkou na kameny. Nohy si mácháme v teplé vodě a popíjíme první skleničku. Shodujeme se, že to není klasické, těžké, silné místní víno, ale nějaké lehké, možná ředěné. Říkám jim, že nevím, co by za 18Kn chtěli a že takhle to je pro naše výzkumné účely v horku lepší. Další zastávka je u první z informačních cedulí. Na téhle se dozvídáme, že v těchto místech trávili Římané v1.až 4. století své volné dny. Prostě sem jezdili na dovolenou. Jestli s cestovkou, po moři či po souši tu nepíšou. Píšou, že hráli rozličné hry, třeba člověče nezlob se, s míčem a oblíbenou hrou bylo: križica-kružica. Tipuji na piškvorky. Na další ceduli čteme, že místní rybáři lovili ryby za pomoci hudby. A podle vyvedeného obrázku to jak rybáře, tak ryby nesmírně bavilo.

Pomalu jdeme cestičkou pod piniemi dál a přicházíme k nějakým zbořeninám. Dělá to na mne dojem, jakoby tu Chorvati začali před deseti lety něco stavět a asi jim došli peníze, či co. V jednom místě mě udiví, že už tam měli i dlažbu. Takovou tu drobnou mozaiku, jak je teď v módě. Tady dáme zastávku na další skleničku. Jen si ještě přečteme támhle tu ceduli. A u ní čumíme. Tak tohle nestavěli Chorvati, ale staří Římané v 1.století. A pak právě v těchto zdech a na téhle mozaice pobývali a hráli ony piškvorky. Trochu žasneme, vracíme se stoupnout si na starou mozaiku a shodujeme se, že by staří Římané měli radost, že si zrovna tady opět rozložíme náš piknik. Tak tohle místo chce hlubší rozjímání. Činíme tak, probíráme život a do toho nádherného klidu přichází krásná dáma s kytarou. Sedá na rozvaliny kousek od nás a hrábne do strun. Nápad připojit se k ní, přišel celkem záhy. Petr vyblejskal svoji skleničku a šli jsme dámě nalít. Víno přijala s díky a úsměvem a pak nám hrála a zpívala. Možná jen sobě, ale my se přifařili. Bylo to nádherné. Mezi písničkami jsme zjistili, že je to Rumunka z Bukurešti a že tu pracuje. A pak krásně hrála a zpívala. Hodila nám tam i jednu rumunskou. Očividně byla o lásce. A pak se pocit neskutečna zbořil a nastoupila komerce. Dorazila skupina lidí s průvodkyní a naší Rumunku si odvedli. Ještě nám stihla říct, v kterém hotelu hraje a že máme přijít a šla hrát za peníze, místo za víno a olivy. No stejně nám ho vypila dost. Až jsme skoro začali litovat, že jsem vzala jen jednu flašku. A najednou jsme nějak získali pocit, že až tak slabé nebylo. A nebo nám do hlavy stouplo slunce, písničky, moře…… nevím, ale vím že jsme najednou začali blbnout a řehtat se, dalo by se říct vcelku hloupě. A nebo vlastně ne. Uvolněně, dětsky, krásně. Posíláme pařez do Itálie. Nacházíme prastaré střepy ( no a co, že byly z plastu!). Nacházíme prastarý…. něco, nevíme co to bylo, ale bylo to před mnoha staletími velice důležité. Nacházíme prastarou ještěrku. Lenka odstřeluje kořen a omylem zahazuje svůj nejkrásnější kámen s jádrem. Málem se za ním rozbíhá. Rozebíráme zvětralé skály a dělám s kilovými kameny žabky. Tedy chci dělat. Rostou nám křídla se kterými obletíme svět. Zdá se vám to bláznivé? Né, naše jednání bylo naprosto normální a logické.

A v tomhle rozpoložení docházíme k Hildě, nacházíme Mufa s Pepou, kteří nám nevěří, že jsme ve třech, vlastně ve čtyřech, vypili jen jednu láhev vína.

Hilda podlehla naší náladě a po přinesení pytlíkový polívky ( prý tu být ještě pár dní, tak by Hildu s její polívkou zabili a každý soud by je musel osvobodit. Nerozumím. Polívka mi chutná.) a kuřat s vepřovým (sakra, letos je to nějak o mase) k nám přisedá. Že má ta baba koule jsem odhadla hned zkraje dobře. Dozvídáme se, že pochází od Lublaně a  k moři dorazila v mládí s nahou guzicí za prací. Dnes má hotel, restauraci, pět penzionu, samoprádelnu, 60 zaměstnanců a v sezóně maká od nevidim do nevidim. A že se vůbec nejmenuje Hilde, ale Lídie. A že je to baba pro každou srandu. Vysvětluje nám onen ,,žuvený zadek“ . Prý říkala ,,žulj na guzici“ a znamená to ,,mozol na pr…. “ . A to doslova. Klidně si to zkuste hodit do překladače J. Celý večer je velmi vtipný, proložený řešením lingvistických problémů a od pořádný pařby nás odrazuje jen myšlenka na zítřejší brzký odjezd. Hilde- Lídie nás konečně kasíruje. Petr se snaží o vtipné smlouvání a Lídie říká, že s ní Peter zajebává. Dokonce mi to píše do deníčku. Domlouvají se, že k ní Peter pojedu v srpnu mýt nádobí.

A nakonec jdeme přeci jen, velmi rozesmátí, spát. Zatím bez veselé historky.

 

 

Neděle 10.5.

 

Sraz na snídani v 6°°, odjezd v 6,30. Tak zní plán.

Před šestou jdu nabagážovat motorku. U motorek už přechází Muf a Pepa se tváří zvláštně vesele. A snad se ani nenadechne, když mi nadšeně říká, že už máme konečně veselou historku z výletu a že rozhodně v 6,30 neodjíždíme. ,,MUF NATANKOVAL NAFTU“ hlásí zvesela. Nevěřícně zírám.

Přichází Ficcusové a Lenka se ptá, co Muf blbnul, proč nechrápal jako obvykle, ale místo toho od půl pátý coural. Muf přiznal, že se šel podívat na benzínku, aby se utvrdil v domněnce, která mu v noci vytanula na mysli. Nakonec jel odpoledne taky natankovat a v noci ho napadlo podivné podezření, že natankoval z blbého stojanu.

U snídaně si říká Lídii o šlauf a kanystr. Lídie se ptá proč. A pak si z Mufa dělá větší guzici, než my všichni dohromady.

Nafta je z pan europeanu vyčerpána, benzín doplněn z mé CéBéeF a můžeme jet v modrých oblacích dýmu k domovu. V Pule dorveme nádrže benzínem a jedem probouzejícím se horkým dnem na sever. Za Učkou se přeci jen oblékáme do mikin a v Ilijské Bistrici  stavíme na první oddech. A pak Kněžak, Postojna, Logatec, Žiri, Škofja Loka. Tady mě Muf velmi překvapuje, neb dostávám propustku na prohlídku městečka. Je nádherné a malinké. Proběhnu ho za chviličku a připojuji se k ostatním na benzínce. Domlouváme, že kopce přejedeme přes Jezersko a já při oblíkání říkám, že tedy jdeme na ty zatáčky. Lenka se udiveně a trochu vyděšeně ptá, co to bylo do teď, když teď teprve začínají zatáčky. Jo jo, celá tahle cesta je motorkářsky nádherná. Jen nás trochu rozhodilo, že se nás Muf pokusil sestřelit ježkem. Prý když můžou Ficcusové termoskou, proč by nemohl on ježkem. Už je zase v kondici.

Jezersko se jede nádherně, nejsou tu kvanta kolařů a motorkářů, jak jsem v neděli čekala. Dole to střiháme po 82 a v Brucku najíždíme na 92. Stavíme v Muhlenu na skvělý oběd a pak pokračujeme rozkvetlými loukami přes Neumarkt na 114. Jede se úžasně, skvěle, nádherně. Takhle by to šlo. V jednom místě mě udivuje louka posetá rozkvetlými blatouchy. Nádhera. Poslední zastávka na kafe a zmrzlinu někde na dálniční benzínce. Rozloučení, domluvení, že zas někdy a někde a pak fofrem domů.

Bylo to celé nádherné, bylo by to nádherné i bez veselé historky 😉

 

 

Ujeto 698km.

 

Barča