25. 7. – 9. 8. 2015

Pátek 24. 7. 2015

Na večer přivážíme kluky z putovního tábora. Ještě se ani doma neohřáli a už je chudáčky ženeme do další akce. Tou je vítání občánků – jmenovitě vítání Zbouda, který se s Luckou a Bětkou nastěhovali do Habří. Holky oblékají Zboudíka do miminkovského oblečku a my s klukama a s Barčou mezitím u vrátek připravujeme povoz – to znamená kárku, do které se v maskách dvou koňů z Cirkus párty, zapřaháme a čekáme na miminko. Zboud usedá do kárky a my se rozjíždíme plnou parou rovnou k hospodě. Zde si luffa usazuje svého Zboudíka na klín a začíná krátké pásmo básní žaček v sukničkách a s culíčky na hlavě. Po té Zbouda krátkou řečí do Habří vítá siskin, jako starosta hasičů. Zboud dostává pamětní list a luffa krátké varování jak Zboudíka před rumem chránit. Nastává volná zábava, pití a požírání pečené kýty, přijíždí muzikanti. Sedíme zde asi do deseti. Pak už ale jdeme domu, protože zítra konečně odjíždíme na dovolenou!!! Nebo na expedici?

bret01

Sobota 25. 7. 2015

Letos to bylo hodně hektické a dlouho jsme se vůbec nemohli rozhodnout kam a jestli vůbec někam na motorkách pojedeme. Cílů bylo několik. Německo, Belgie, Holandsko, Dánsko. Mě už dlouho láká Bretaň a Normandie. Tak třeba to klapne, v podstatě stejně cestu vždycky plánuji já, takže je to nakonec jasný. ;o) Daří se mi najít a pospojovat několik zajímavých cílů na cestě. Kupuji i docela pěkný podrobný atlas Francie. Pravda, na motorku trošku neprakticky velký, ale je to lepší než týden čekat na objednání dvou samostatných map Bretaně a Normandie. Na to fakt není čas, nehledě na to, že atlas celé Francie je nakonec podrobnější a vychází levněji. V týdnu pomalu balím hygienu, lékárničku, vaření, nějaké jídlo a další věci na cestu. Honza zase postupně připravuje motorky, kupuje si novou přední gumu atd., zajišťuje nějaká eura, obnovuje pojištění. Vítání občánků, které mělo být původně dnes, luffa se Zboudem kvůli nám přesunuli na pátek, za což jsme moc rádi, ale nestíháme moc balit, takže v podstatě velkou část dokončujeme až dnes. Kluci jsou standardně „rychlý“, takže výjezd máme trošku později než jsme chtěli, a to po brzkém obědě cca ve 12.20 hod. Ještě se potkáváme s babi a dědou, kteří se vrátili ze slavností v Holašovicích. Kluci asi zase touží po expedici a tak připevňují vlaječky na obě motorky. Nic nedbají na mé varování, že je to zbytečné, že nám hned na dálnici odletí, ať je přiděláme třeba až pozítří. Valíme to zadem přes Strážný do Německa. Před najetím na dálnici, krátká pauza u benzínky. V Lidlu si kupujeme Redbully. Mají zálohy na plechovky, jdeme je vrátit. A že víte, co se stalo pak? Jo jo – po pár kilometrech jízdy po dálnici odlétly obě dvě vlajky, postupně jedna po druhé. :o) Katastrofa! Konec expedice! Nelze zastavit a sbírat je. Musíme pokračovat dál, hlava nehlava. Valíme to po dálnici celé odpoledne, sem tam na chvilku zastavujeme na sváču, odpočinek. Projíždíme kolem Mnichova až ke Karlsruhe, kde sjíždíme a hledáme kemp. Kámoška GPSka nám ho zaměřuje dobře, a tak nám to netrvá dlouho. Domlouváme se v občerstvení, paní nám hned ochotně ukazuje volné místo. Zaplatit máme přijít, až se zabydlíme. Stavíme stany a připravujeme si večeři – sekanou. Jdeme do hospůdky zaplatit a dát si pivo, abychom konečně zahájili dovolenou a připili si na její hladký průběh. Pán, kterému platíme, si chce povídat, je zvědavý odkud a kam jedeme a tak. Sedíme zde asi do deseti, pak jdeme spát. Při odchodu si pán u baru chce zase povídat, snaží se odchytit Jirku, ale ten mu však raději utíká, protože neví, co mu říká.

Dnes ujeto: 545 km

bret02

Neděle 26. 7. 2015

Ráno vstáváme kolem půl osmý. Je devět stupňů. Trošku šok po těch vedrech, co u nás panují už asi 14 dní. Nevíme co bychom na sebe navlékli. Poprvé a ještě pak hodně krát během cesty si musíme vyslechnout Kubovo frfňání, že jsem ho, v rámci úspory místa, donutila nechat doma dlouhé kalhoty a maskáčovej kabát. No i já musím uznat, že mě cestou několikrát napadlo, že jsme si mohli přibalit alespoň termotrika s dlouhým rukávem. No nic, teď to musíme nějak zmáknout. Vedle nás kempují důchodci z Nizozemí s krásným malinkatým obytňáčkem. Při snídani je pozorujeme. S balením jsme opět zkostnatělí, takže z kempu se dostáváme až v půl desáté. Projíždíme lázeňskými městečky s hrázděnými domy. Tahle část Německa zdá se být malebná. Třeba typ na někdy příště. Jedeme přes hory samými serpentinami a moc to neodsýpá. Tenhle den má být přece ještě přesunový. :o( Tím, že jsme včera sjeli z dálnice ke kempu, jsme se od ní kus vzdálili. Teď se k ní zas snažíme dostat. Konečně se nám to daří a tak zase frčíme. Za chvilku už konečně vjíždíme do Francie a hned platíme první úsek dálnice. Pak se střídají placené dálnice a neplacené rychlostní komunikace, které jsou zde v dobré kvalitě, a tak je upřednostňujeme, pokud to jen jde. Obědváme na odpočívadle u benzínky uzené maso s vejci, chvilku spíme. Na dalším odpočívadle si vaříme kafe. Kolem čtvrté hodiny začíná pršet. No tak to nám ještě scházelo. Bereme nepromoky. Další tankování u automatu. Chvílemi prší dost. Bohužel jsou i dost silné poryvy větru. :o( Snažím se přesvědčit Honzu, že by mohl trošku ubrat. Asi dvě hodiny jedeme v dešti. Kolem šesté krátká zastávka na odpočívadle v lesíku. Deštík si dává chvilku pauzu a tak toho využíváme, svačíme Margotku a koukáme do mapy. Pomalu vyhlížíme kemp. Neprší. Pokračujeme přes Troyes a Sens. Docela to valíme, když vidím vedle Honzovy motorky srnku. Horko mě polévá. Ubírám plyn, Honza nereaguje a jede dál. Srnka brzdí a skluzem projede za jeho motorkou. Kluci to projeli bez úhony a co my? Pár vteřin na rozhodnutí – brzdit nebo přidat plyn? Srnka za Honzou skončila rozcapená s přednoženými předními nohami a zanoženými zadními nohami za sebou. Je čumákem doleva ze silnice. Předpokládám, že pokud se posbírá, vyrazí vlevo. A tak se jí snažím objet zprava. I tak brzdím motorem, to moje motorka umí obstojně a vcelku rychle, ale ta kravka srnka se v poslední chvilce zvedá, obrací se a vyráží zpět doprava. Mám její zadek tak dva metry před předním kolem a už s tím fakt nestihnu nic udělat. Takže se zapírám do řidítek, valím se na ní, děsně u toho řvu a odevzdaně čekám, co se stane. Ufff! Odplazila se na poslední chvíli! Byly to centimetry, naštěstí jsme jí ani neštrejchli. Srdce mi bije a adrenalin se vyplavuje. Je mi zle, nejraději bych na chvilku zastavila, abych se z toho vzpamatovala, ale Honza to valí dál jako by se nic nestalo. Vyhlížíme kemp. Netrvá to dlouho, odbočka do něj je přímo z této silnice. Tak to je fajn. Je nedaleko vesnice Saint Hilaire Les Andrésis, je menší a příjemný, ale v recepci tu nikoho nevidíme. Z cedulek u vjezdu zjišťujeme, že se máme ubytovat a někdo si nás pak najde. A je to tak. Stavíme stany, vaříme si vepřové koleno s bramborovou kaší. Mezitím přichází anglicky mluvící paní, která vybírá peníze za ubytování. Je nám dost zima, jízda v dešti nám nepřidala a tady je opět dost chladno – 15 stupňů. Vaříme si pro zahřátí ještě kávu a čaj. Stále je zataženo, mraky po obloze plují hodně rychle. Na chvilku se to dokonce i trhá a je nad námi modro, ale dlouho to netrvá. Trošku propadám trudomyslnosti, snad se to počasí probere. Jezdit čtrnáct dní v dešti se mi nechce. A vzhledem k té regulaci oblečení, by to bylo 14 dní v motohadrech, nedej Bože i v nepromocích! Plánujeme cestu na zítra, už pomalu zvolníme. Kluci jdou spát a my v plané naději, že se ohřejeme, jdeme do sprchy. Voda je studená jak žiletky! Před desátou jdeme do pelíšků. Snad už zítra bude hezky.

Dnes ujeto: 572 km

bret03

Pondělí 27. 7. 2015

Honza kouká na net na postup mraků, prý by už pršet nemělo. Je zataženo a fouká. Časově jsme na tom trošku lépe než včera, vyjíždíme v půl devátý po polévce k snídani směr zámky na Loiře. Jako první bychom chtěli navštívit zámek Chambord, který jsme s Honzou již viděli, ale tenkrát se nám tak líbil, že bychom ho chtěli ukázat i klukům. Vybírám k němu cestu, kolem které by dle mapy měl být jeden zámek za druhým. Cesta je to sice krásná, ale celou dobu je kolem les, takže z toho množství zámků vidíme jen jeden a to ještě jen částečně. No nic. V této oblasti jsou jich stovky, ne všechny jsou však přístupné nebo v dohledu. Zastavujeme ve městě La-Ferté, kde také jeden je. Od silnice je pěkně vidět, takže ho hned fotím. Hned naproti je pekárna a tak si jdeme koupit svačinku. Můj bože, to je ale žrádlo!!! Nějaká sladká buchta z luxusního listového těsta s ořechy. Tak tady bych asi brzo ztloustla. Pokračujeme dál k Chambordu. Zajíždíme na parkoviště a procházíme se zámeckým parkem kolem zámku. Dovnitř nepůjdeme, stačí ho vidět z venku. Je obrovský! Obloha se trošku protrhává, ale nic moc teplo není. V posezení u parkoviště si pak dáváme oběd. Kluci jsou trošku rozežraní a moc je to neuspokojuje. Pokračujeme dál a v obchoďáku jim ještě kupujeme sedvič, kornouty a k večeři velikou konzervu s fazolemi. U Amboise hledáme Mini zámky na Loiře. I když projíždíme těsně kolem nich, míjíme je a trošku kufrujeme. Nakonec se nám přece jen daří dostat se ke vchodu na parkoviště a jdeme tedy na prohlídku. Nejsou tak pěkně propracované jako v „Minipindusu“, jak jsme kdysi přejmenovali Minimundus v Klagenfurtu, ale i tak je to hezké a máme jich tu velké množství jako na dlani. Ještě dnes pak chceme navštívit zámek Villandry, který je proslulý svými krásnými květinovými i zeleninovými zahradami. Parkujeme u něho pod stromy u silnice. Kupujeme si vstupenky, dokonce dostáváme i česky vytištěného průvodce. Přímo do zámku zase nepůjdeme, ale vůbec nám to nevadí. Procházíme zahradami a je to moc hezké. Různé části zahrad tvořené rozdílnými typy ornamentů, které jsou vysázeny z květin, zeleniny, z keřů a stromů. Po prohlídce už je 18.30 hod. a tak navrhuji začít hledat nějaké spaní. Po chvíli narážíme na ceduli „Camp du Ruchard“. Držíme se jí a jedeme po šipkách asi 8 kilometrů do odlehlé části. Jaké je naše překvapení, když přijíždíme k velké bráně, za kterou jsou nějaké budovy a u nich stojí tank. Je to nějaký výcvikový kemp pro vojáky. No tak už pro příště víme, že ne všechno co má v názvu camp, je kemp. Musíme hledat camping. Vracíme se zpět a hledáme něco jiného. Ve městě Azay nacházíme municipal kemp, kde zůstáváme. Kuba ohřívá konzervu s fazolemi a masem a my ostatní stavíme stany. Vedle nás je erární betonový gril, ke kterému přichází nějací lidé a snaží se ho dlouhou dobu rozpálit. Moc se jim to nedaří a stále nás vykuřují. Navíc si chtějí upéct něco né zrovna příjemně vonícího. Večeříme a plánujeme další cestu. Sedíme blbě! Už jsme vyuzení dost a tak to balíme a jdeme se raději projít do města. Zámek Azay-le-Rideau je právě v rekonstrukci, takže vidíme jen jeho malé části, zbytek je pod lešením. Městečko je pěkné, všude spousta květin. V jedné jeho části jsou úzké uličky vyzdobené barevnými „lampiony“. Visí na drátech nad našimi hlavami mezi domy. Jsou udělané ze dvou drátěných kruhů spojených pestrými látkami, kravatami, jeden je dokonce ušitý z korzetů a kalhotek. Zajímavý nápad. Po návratu sprcha a hajají.

Dnes ujeto: 294 km

Údolí řeky Loiry – je často nazýváno Kolébka Francie. Oblast obydlená již od paleolitu byla po staletí centrem moci středověké Francie a i když se v 16. století dvůr přesunul do Paříže, většina králů i nadále preferovala toto údolí a trávila zde většinu času. Až v polovině 17. století, když Ludvík XIV. postavil královský palác ve Versailles, se údolí Loiry dostalo do pozadí, ale i tak sloužily hrady a zámky na Loiře jako letní sídla králů a šlechty. Další přízvisko – Zahrada Francie – si zaslouží neméně. Vinohrady a ovocné sady lemující řeku Loiru doplňují tuto nádhernou krajinu plnou nejen zámků a krásné architektury, ale také historických měst jako jsou Amboise, Angers, Blois, Chinon, Nantes, Orléans nebo Tours. Mezi zámky na Loiře se dnes počítá přes 40 kouzelných objektů, které jsou krásnou ilustrací ideálů renesance a osvícenství. Tyto klenoty jsou nejen vrcholnými díly francouzské renesanční architektury, ale také základními kameny neopakovatelné atmosféry tohoto kraje.

Zámek Chambord – leží asi 14 km východně od města Blois. Je největší ze zámků na Loiře ve střední Francii. Patří k vrcholným stavbám renesanční architektury a k nejznámějším zámkům ve Francii. V zámku je 440 místností, více než 80 schodišť, 365 komínů a 800 tesaných hlavic sloupů. Roku 1392 odkoupil rod knížat z Orléans lesnatou oblast v okolí budoucího Chambordu od hrabat z Blois. Roku 1498 se stal francouzským králem Ludvík XII. Orleánský a pozemky tak přešly do vlastnictví královského dvora. Rozsáhlá stavba zámku byla zahájena roku 1526 a dokončena 1547 za vlády Františka I. Vzhledem k tomu, že místo stavby bylo vybráno na mokřadech, museli dělníci do měkké půdy zatlouci dubové kůly až do hloubky 12 metrů. Pracovalo zde asi 1800 dělníků. Ke stavbě byl použit vápenec z oblasti Tuffeau. Na plány stavby působil i vliv Leonarda da Vinciho, jenž v té době působil jako architekt na dvoře Františka I., avšak zemřel krátce před započetím stavebních prací.

Zámek Villandry, ležící asi 15 kilometrů západně od města Tours, je jeden z posledních zámků na Loiře postavených v renesančním stylu. Jeho slavné renesanční zahrady s geometrickými živými ploty lákají návštěvníky na ornamentální květinovou, vodní a zeleninovou zahradu.

Zámek Azay-le-Rideau, postavený na ostrově na řece Indre, patří mezi nejvýznamnější zámky v údolí řeky Loiry, o čemž svědčí jeho zařazení na seznam Světového dědictví. Zámek nabízí návštěvníkům bohatou sbírku renesančního nábytku a obrazů a také procházku rozsáhlým anglickým parkem.

bret04

Úterý 28. 7. 2015

Vstáváme skoro v osm. K snídani polévka, odjezd v 9.30 hod. Přes Chinon, kde jsem očekávala hezčí výhled na hrad (jeli jsme přímo pod ním, takže nic moc), jedeme do Saumuru kolem Loiry. Moc hezkou cestou projíždíme kamenným malým městem s katedrálou a kolem domků vytesaných ve skalách. V Saumuru tankujeme a jedeme do Rochemenieru, vesnice troglodytických – jeskynních obydlí, která se skládá přibližně z 250 podzemních místností rozdělených mezi čtyřicet farem. Do vesnice jako takové se dá vjet jen jednosměrně. Z našeho směru je hned z kraje parkoviště, kde necháváme motorky a po rychlé svačině jdeme na prohlídku. Moc se nám to líbí. Procházíme pak i dalšími kouty vesnice a i u každého nového domu vidíme pozůstatky vytesaných obydlí ve skalách. Přímo u motorek je posezení, vaříme zde oběd a kávu. Pak po obloze připlouvá černý mrak a začíná pršet. Rychle balíme, snažíme se tomu ujet, ale bohužel nepřestává. Zastavujeme a bereme nepromoky. Další naše cesta pak vede k zámku Serrant. Nachází se v blízkosti města Saint-Georges-sur-Loire, kde vidíme také moc hezký zámek. Parkujeme na štěrkovém parkovišti. Stále poprchává, a tak si kupujeme vstupenku i do části zámku, která je v přízemí a můžeme si jí projít sami bez průvodce. Doufáme, že déšť mezitím poleví. Helmy si necháváme u ochotného mladíka v pokladně. Zámek obcházíme kolem dokola, je obklopen vodním příkopem. Chvilku posedáváme u stolků pod stromy, po svačině pokračujeme dál do Nantes. V jednom městě připomínám Honzovi na semaforech, že jsme ještě nekoupili chleba. Ihned odbočuje do postranní uličky a parkuje na chodníku. Snažím se překonat malý obrubník a zaparkovat vedle něho, ale při najetí na něj předním kolem zastavuji a šlapu do prázdna. Už to vidím blbě. Sakra! Plyn zaječí. Jirka je ale duchapřítomný a hbitě sjíždí na moje sedadlo a dává nohy na zem. Tím nás zachraňuje od pádu. Cítím, jak se naklánějící motorka stabilizuje a krásně stojí. Tak to nás Jirka suprově zachránil. Ufff. Paráda! Mám „výsuvná kolečka“ teda vlastně nožičky! ;o) Parkujeme a jdeme do pekárny, která je hned za rohem. Kupujeme 2 chleby a 4 x pain chocholet – chce to nějakou sladkou odměnu. U výlohy pod stříškou to hned baštíme. Plánujeme před Nantes najít kemp. Přemýšlíme, že bychom se tam ještě na večer podívali. To se nám však nedaří. Snažíme se tedy město objet po obchvatu, ale jsou tu dost kolony a jde to pomalu. Zastavujeme u benzínky. Už je dost pozdě, ale ještě zvládáme kávu, čokoládu a sušenky. Přemýšlíme co dál, všechny kempy jsou dost daleko (cca 50 km) a ještě stále nejsme venku z města. Přejíždíme přes veliký most přes Loiru a po dálnici na Vannes. Sjíždíme z ní v okamžiku, kdy začíná placený úsek. Honza po chvilce odbočuje i z této silnice. Vidí odbočku na camping – to je ta správná cedule!!! Hurá! Už toho mám dneska dost. Po cca 3 kilometrech přijíždíme k municipal kempu. Ubytováváme se. Pořád prší. K večeři pod stromy si dáváme chléb s paštikou a kotel čaje. Je devět hodin. Přijíždí nějací Francouzi s dvěmi dětmi – paní je Polka. Snaží se s námi komunikovat při stavění stanu. Také se jim nelíbí déšť. Zalézáme do jednoho stanu. Je tu smrádek. Píšu deník, mastíme karty. Zloděje. Jednou vyhrávám já, jednou Honza. Po opět studené sprše jdeme spát.

Dnes ujeto: 241 km

V oblasti Loiry je největší koncentrace obydlí troglodytů (jeskynních lidí) v Evropě. Jeskynní stavby byly vytesávány do čelních stěn útesů nebo hloubeny kolem centrální šachty. Často jsou poznatelné jen díky komínům vykukujícím uprostřed polí na březích Loiry. Mezi městy Saumur a Montsoreau se nacházejí celé vesnice vytesané do měkkého bílého vápencového kamene. Ve vesnici Rochemenier se nachází velmi zachovalé troglodytské vesnické muzeum Village Troglodyte. Ve spleti jeskyní můžeme najít stodoly, vinné sklípky a stáje, stejně tak i obytné místnosti, které se používaly až do 30. let 20. století. Je zde také společenská místnost, kde se mohla shromáždit i celá vesnice. Její obyvatelé pak zde společně trávili čas za dlouhých zimních večerů např. předením lnu, loupáním ořechů, zpěvem nebo tancem.

Jeden z nejnavštěvovanějších zámků údolí Loiry, Chaumont byl postaven jako středověký hrad v 10. století. Jeho hlavní úlohou byla ochrana města Blois, které leží nedaleko. Svou dnešní podobu získal přestavbou v renesančním stylu v roce 1510.

Zámek Serrant – se nachází v blízkosti francouzské obce Saint-Georges-sur-Loire v departementu Maine-et-Loire. Od 14. století patřil šlechtickému rodu Le Brie. Pontus Le Brie dostal od krále Ludvíka XI. povolení na výstavbu pevnosti s padacím mostem, hradními příkopy a masivními věžemi. Do dnešní renesanční podoby byl přestavěn architektem Filiberto Delorme z pověření Karla de Brie v roce 1546.

bret05

Středa 29. 7. 2015

Ráno je krásně! Hurá! Při balení sušíme a jsme rozložení snad přes půl kempu. Paní od vedle – Polka – se směje, prý to vypadá, že máme mokré úplně všechno. Snaží se s námi komunikovat…nevím pořádně jak na ní, protože chvilku mluví francouzsky, chvilku anglicky nebo německy, některá slova i polsky. Tím pádem i já jedu anglicko-německy. Kluci, si zas ze mě dělají srandu, prý mám novou kámošku. Zajímá se odkud a kam jedeme. Ukazuji jí to na mapě. Na oplátku zas ona nám vypráví, že oni jedou od Le-Mans, kde byli u prarodičů manžela, který je Francouz. Pak jeli přes Normandii, St. Michel a St. Malo – máme stejný cíl, to se nám prý bude líbit. Teď jedou za rodiči manžela do Bordeaux a po západním pobřeží pokračují až na Madeiru, kde žijí. Těsně před odjezdem na mě ještě něco haleká do burácení motorů, asi šťastnou cestu, ale rozumíme jí něco jako „…velký drogy…!“ Tankujeme a parkujeme na chodníku u přístavu ve městě Vannes. Jdeme se jím projít. Procházíme velikým trhem. Přechází nás zrak z velkého množství ovoce, zeleniny, ryb, oblečení i spotřebního zboží. K svačině si v jednom stánku vybíráme nektarinky. U pekárny se nechávám přesvědčit místním pekařem a po ochutnávce, si kupujeme pravý francouzský koláč. Jen jeden – stojí asi 6 euro. Ale je fakt výborný. Jsou zde také krásné hrázděné domy, katedrála, v ulicích hrají pouliční muzikanti a jak později zjišťujeme, o víkendu tu bude jazzový festival. Vypadá to, že umělci se už pomalu sjíždějí. Na oběd usedáme u kebabérie. Objednáváme si kebab s hranolkama a pití. Na nábřeží v přístavu chvilku sedíme, jíme koláč a posloucháme tóny přicházející z blízkého jeviště. Z Vannes jedeme do oblasti Locmariaquer, kde se nachází obestavěný dolmen Table des Marchans, zlomený menhir Grand Brisé a pohřební tumulus. Pokračujeme do Carnacu, kde jsou další megalitické památky a to tzv. carnacké kamenné řady. Musím říct, že na ty se fakt docela těším. Přijíždíme přímo k nim a silnice nás vede podél řad. Odděluje ji od nich jen nízký drátěný plot. Všude je spousta turistů a my jedeme pomalu v koloně aut, která se líně plazí za turistickým vláčkem. Zastavujeme na parkovišti ve střední části této oblasti u Kermaria. Kluci stávkují, že už mají kamenů dost, a že už si to prohlédli při jízdě kolem. Dávají mi košem a ulehají pod blízké borovice. Mně to nevadí. Převlékám se, beru foťák a jdu si to trošku projít. Obcházím jeden blok kamenů a vystupuji na malou blízkou rozhlednu, abych se na to podívala z výšky. Ve vedlejším oploceném bloku jsou kameny v řadách nižší, méně zajímavé a tak se rozhoduji, že dál už nepůjdu. Také proto, že nechci už moc zdržovat. Ještě si fotím malý dolmen v rohu první části. Místy tu kvete vřes. Je to hezké, i když jsem tedy čekala trošku víc. Ale co. Do kamenného pole se smí jen s průvodcem, ale to by mi stejně bylo k ničemu, když bych mu prd rozuměla. Přicházím ke klukům, ti pěkně zařezávají. Budím je. Chvilku přemýšlím o tom, jestli to nezapíchneme tady. Blízký les nabízí pěkné plácky, ale shodujeme se na tom, že parkoviště je ještě docela plné a turisté se tu mohou pohybovat ještě docela dlouho. Oblékáme se a nabíráme směr Lanester. Hledáme kemp. Ještě rychlá zastávka v Lidlu. K večeři kupujeme 2 balíčky Uncle Bens ochucené rýže, kterou si dáme s masem. Za krásným mostem přes mořskou zátoku u Vieux Passage odbočujeme vlevo a zkoušíme najít kemp, který jsme našli v mapě. Máme ho, ale je tříhvězdičkový, mega velký s bazénem a za ubytování chtějí 40 euro. Moc se nám tu nelíbí a tak se vracíme zpět přes most na kruhový objezd, kde jsem zahlédla ceduli na 2hvězdičkový. Jedeme za cedulí do St. Cado, kde nalézáme krásný sympatický malý kempík s výhledem na moře. Žádná velká komerční recepce jako v tom předchozím, ale usměvavá paní s pánem v malé boudičce u brány. Ráno prý přijede pekařka. Stavíme stany a připravujeme si večeři. Honza prosí paní v karavanu vedle nás o nabití baterie do foťáku. Kolemjdoucí pán se s námi dává do řeči. Je tu fajn. Z dáli k nám doléhá hudba, a protože ještě není tak pozdě, jdeme se projít. Kluci sundávají botky a jdou po pobřeží, my s Honzou jdeme po silnici kolem kempu až k přístavu, kde je cesta uzavřená. Místní lidé se tu učí nějaký lidový kruhový tanec. Četla jsem, že Bretonci udržují tradice a jsou na ně velice hrdí. Trénují lidové tance a pak dělají i velká taneční setkání. Přes můstek se dostáváme na ostrůvek, který obcházíme kolem dokola po vyšlapané cestičce. Je odliv, místní hledají nějaké škeble. Vracíme se do kempu přes vršek kolem kostelíka St. Cado a městečkem ještě kolem nějakého dolomenu. Slunce zapadá. Spát jdeme kolem půl jedenácté.

Dnes ujeto: 166 km

Bretagne – Je nejzápadnější oblast celé Francie a největší francouzský poloostrov. Krajina je převážně rovinatá, místy působí dojmem skoro jako u nás. Přírodním skvostem Bretagne je však její pobřeží Atlantického oceánu. Je nesmírně členité a jeho délka včetně ostrovů je 3 500 km. Na většině míst je vysoké a skalnaté. Jeho nejzajímavější části lze nalézt v okolí mysů, jako např. Pointe du Raz, Pointe de Penhir, Pointe de Penmarc´h nebo Cap Fréhel. Moře na mnoha místech vniká hluboko do vnitrozemí v podobě úzkých slepých ramen, po kterých lze na lodích připlout z oceánu až do měst od pobřeží mnohdy velmi vzdálených. Asi půl milionu lidí mluví bretonštinou, jazykem s dávným původem v keltštině. Bretonštinu používají většinou staří rybáři a zemědělci, a to zejména v západní části poloostrova. Bretagne je hlavním zásobovatelem vepřového masa, drůbeže a přirozeně ryb a ovoce moře. Dodnes zde přetrvávají některé lidové tradice spojené s nošením tradičních krojů a podobné projevy folklóru např. lidové tance. Bretonci jsou velmi vlastenečtí lidé, kteří milují svůj jazyk a svou vlast, Bretaň. Jedním z významnějších místních symbolů a současně nepostradatelnou záležitostí pro místní obyvatele je všudypřítomný znak bretaňského kraje zvaný Triskel.

Vannes – příjemné městečko s bohatými tradicemi a dlouhou historií leží na severním okraji Morbihanského zálivu. Už v dávných dobách jej obývali srdnatí námořníci galského kmene Venetů, kteří však podlehli římským dobyvatelům pod vedením Julia Caesara. Biskupství existuje ve Vannes už od 5. století. Od 9. do 16. století bylo hlavním městem nezávislého bretaňského vévodství. Nicméně právě tady byla pak v roce 1532 podepsána smlouva o unii s Francií. K prohlídce se nabízí široká škála zajímavostí. Např. přístav s moderními jachtami, staré město se změtí úzkých uliček a hrázděnými domky, masivní katedrála. Zachovalo se městské opevnění v délce 400 metrů, z něhož se naskýtá pěkný pohled na nedaleké zahrady. Zajímavá je stará budova městské prádelny, rovněž hrázděná. Zájemci mohou navštívit archeologické muzeum s nálezy mj. z doby megalitických kultur, nebo muzeum výtvarného umění (La Cohue).

Bretaň – Megalitické památky – Oblast Bretaně byla osídlena už v prehistorické době a do vysokého stupně kultury obyvatel a jejich tehdejšího duchovního života nám dávají nahlédnout kamenní svědkové, menhiry a dolmeny. Menhiry a dolmeny v oblasti Carnacu pocházejí ze 3. a 2. tisíciletí př. n. l. Kolem roku 500 př. n. l. přišli Keltové, kteří vynikali v umění zpracovávat kov a navázali na předešlou kulturu.
Megalit – slovo odvozené z řečtiny: „mega“ znamená velký a „lithos“ je kámen. Megality tedy nazýváme stavby zbudované z velkých kamenných bloků.
Dolmen (v bretonštině „kamenný stůl“): stavba z velkých kamenných bloků postavených na výšku, na kterých jsou umístěny vodorovné kameny, které vytvářejí jednu nebo několik komor propojených chodbou. Dolmeny byly pravděpodobně hromadnými hroby.
Menhir (v bretonštině „dlouhý kámen“): vztyčený kámen někdy i opracovaný či se symboly, jehož výška se pohybuje od necelého metru do 20 metrů; menhir se vyskytuje osamoceně nebo ve skupinách, řadách či kruzích. Jejich umístění není náhodné, často menhiry nalezneme na vyvýšeném místě nebo v blízkosti důležitých bodů jako např. pramen, strážní místo, sedlo, rozcestí.
Tumulus (v latině „hromada zeminy“): tímto termínem označujeme kamennou hrobku, úplně pokrytou kameny nebo zeminou, a na rozdíl od dolmenu nepřístupnou. Domníváme se, že zde byly pohřbeny význačné osobnosti.

Locmariaquer – Památky na nalezišti Locmariaquer vznikly před 6.500 lety v období poslední prehistorické epochy – neolitu. Nachází se zde na jednom místě tři monumenty: Grand Menhir Brisé, Table des Marchand a Tumulus Er Grah.

Grand Menhir Brisé – tento kámen, známý také jako Velký rozlomený menhir, býval největším megalitem v celé Evropě. Snad představoval nejdůležitější kámen obrovské měsíční observatoře, ale možná měl jen střežit mrtvé. Menhir dosahoval výšky 20 metrů, šíře 3 metrů a vážil 280 tun, nyní je rozlomen do několika obrovských kusů.

Table des Marchand – je dolmen známý jako Stůl obchodníků, oválný hrob v průměru 25 – 30 metrů, známý pro své rytiny. Je to chodbový hrob s jednoduchou komorou, původně část kruhové mohyly. V současnosti pokrývá tento dolmen hromada kamenů, tzv. mužíků. Tento celek byl postaven kolem roku 3.900 př. n. l. Dolmeny sloužily jako hromadné hroby využívané většinou po několik staletí.

Tumulus Er Grah – je obrovský a do roku 1991 téměř neznámý monument, který patří do kategorie uzavřených hrobek. Stavba tumulu probíhala v několika fázích od let asi 4.500 let př. n. l. (stavba pohřební komory) do let asi 4.000 př. n. l., kdy dochází k rozšíření dvěma směry, na sever a jih, pomocí kamenných zídek. Tumulus získal svou původní podobu až po ukončení restaurátorských prací v roce 1992. Je 140 metrů dlouhý, na jižní straně má šířku 16 metrů a na severní 26 metrů.

Carnac – je světovým unikátem, kde se nacházejí tři obrovská seskupení menhirů v celkovém počtu kolem 3.000 kamenů v řadách o délce téměř 4 kilometry. Lid mladší doby kamenné, který tyto monumentální řady menhirů u Carnacu postavil zhruba v letech 3.500 – 1.800 př. n. l., vyznával kult slunce. Vzdálenosti mezi kameny a zejména jejich orientace nahrávají hypotéze, že Carnac byl jakýmsi slunečním chrámem. Řadová seskupení jsou orientována astronomicky buď severojižním směrem, nebo na východy a západy slunce ve dnech rovnodennosti. Každopádně nad schopnostmi našich předků, kteří dokázali před 6.000 lety pomocí primitivních nástrojů vztyčit menhir o výšce 20 metrů a váze 300 tun, zůstává rozum stát. V případě carnackých megalitů je známo, že je uctívali Keltové, starověcí Římané i křesťanští Bretaňci, kteří už do kamenů vytesávali znamení Krista, nebo přímo u nich vztyčovali své kamenné kříže.

Nejdůležitějším místem v Carnacu je bezesporu Le Ménec. Zde se nachází celkem 11 řad menhirů a v nich je umístěno 1.200 kamenů, délka řad je 1 kilometr, šířka 100 metrů, jsou zakončené oválem.

Východně od Le Ménecu se nachází Kermario. Jeho délka je 1,2 kilometru, skládá se z 11-ti řad menhirů. Je to jedno z nejdelších seskupení menhirů s cca 1.000 kusy různých velikostí od 6,4 metru po 0,5 metru. Menhiry v Kermariu jsou situovány směrem ke kolmému kameni, který označuje vchod do chodbovitého hrobu Kercado. Jeho součástí je rozměrná trávou pokrytá mohyla s jediným kamenem na vrcholu. Kameny obložená chodba vede do nitra mohyly, kde je čtvercová kamenná síň, místo posledního odpočinku mnoha generací. Je nejstarší dochovanou stavbou v celé Evropě – byla postavena kolem roku 4.700 př. n. l., a to tak, aby její vchod směřoval do místa, kde vychází Slunce o zimním slunovratu.

Kerlescan je téměř čtvercová sestava s asi 600 menhiry ve 13-ti krátkých řadách, které po 800 metrech končí půlkruhem 39 obrovských menhirů. Menhiry mají různé velikosti od 4 metrů do 0,8 metru.

bret06

Čtvrtek 30. 7. 2015

Vstáváme kolem osmý a vyhlížíme pekařku, která popojíždí po kempu. Vždycky zaparkuje na nějakém místě a zatroubí. Lidé z nejbližšího okolí přijdou a nakoupí si. Pak zas jede o sto metrů dál. My si u ní kupujeme buchty k svačině a chleba k večeři. K snídani jsme si včera bohužel koupili toustový chleba a tak ho musíme sníst se sýrem a salámem. Škoda, mohlo být čerstvé pečivo, ale spolehněte se na to, že do toho kempu, v kterém zrovna budete, také ráno přijede pekař. Pak ještě probíhá nějaké sprchování, praní a tak odjíždíme až v deset hodin. První zastávka je na parkovišti u přístavu ve městě Concarneau. Nejdříve si sedáme na nábřeží a baštíme ráno koupené buchty k svačině. Kocháme se výhledem na opevněnou část města na ostrově před námi. Je odliv a spousta lodí leží na dně na boku. Pozorujeme pána, který se prochází po blátivém dně. Pak přecházíme přes můstek a branou na jeho konci vstupujeme do nitra města. Hned stoupáme na hradby a velkou část starobylého kamenného centra obcházíme po nich. Zpět k bráně se vracíme hlavní třídou, kde je velký mumraj. Prohlížíme si krámky se suvenýry. V jednom z nich si kupujeme trička. Já s bretoňským skřítkem nazývaným Korrigen, Kuba s houbičkama a Jirka s dredatým lvem. Honzovi se žádné nelíbí. Dáváme si zmrzlinu a vracíme se cca po dvou hodinách zpět k motorkám. Zatímco jsme byli ve městě, přišel příliv a my porovnáváme, kolik vody stihlo mezitím přitéct. Pán, který tu chodil, by už měl vody asi po pás. Dalším naším cílem je asi 60 kilometrů vzdálený mys, na kterém se nachází nejvyšší maják Bretaně – 65 metrů vysoký maják Eckmühl. Parkujeme těsně vedle něho a v dřevěné boudě u stánků se suvenýry si v závětří vaříme oběd – nudle, maso a rajčatová omáčka. Myslím, že se nám to dooost povedlo. Dnes docela hodně fouká. K pokladně majáku musíme vystát asi 15-ti metrovou frontu. Pokaždé, když někdo vyleze ze dveří, přijde nějaký mladík a pustí dovnitř další lidi. Konečně jsme uvnitř, naštěstí to docela odsýpá. Stoupáme vzhůru po krásném točitém schodišti. Ve výklencích oken si prohlížíme fotky majáků z okolí, méně či více známých. Ze shora je krásný výhled do okolí. Hned pod námi je ještě jeden menší maják a všude po pobřeží jsou rozesety krásné klasické bretonské bílé domky s šedivými střechami, modrá obloha s bílými obláčky. Vítr je silný, Honza si hlídá kšiltovku. Po sestupu dolu ještě celý maják obcházíme kolem dokola a pak popojíždíme k blízké nejstarší kalvárii v Bretani Notre-Dame de Tronoën, kde děláme jen krátkou zastávku. Dále jedeme k mysu Point du Raz. Podle Bretonců pomyslný konec světa. Je už ale šest hodin, takže se snažíme najít nějaký kempík. Mys si necháme na zítra. Je jich tu poměrně dost, takže to netrvá dlouho a kousek od silnice jeden malý nacházíme. Ubytováváme se na plácku mezi keři. Kluci se dlouhou dobu kočkují. My s Honzou rychle stavíme stan a jdeme do recepce zaplatit. Kupujeme si láhev Cideru a ochutnáváme také místní pivo Britt. Sedíme u stololavice před recepcí, popíjíme, vyhříváme se na sluníčku. Je to moc příjemný. Plánujeme další cestu. Každý den to znova a znova přepočítávám, aby to vyšlo a my včas stihli dorazit do té Normandie, kam se Kuba už tak moc těší. Přichází kluci, k večeři si vaříme polévku. Kupujeme další láhev Cideru, je lepší než to pivo a klukům také šmakuje. Máme k tomu stylové hrnky s typickými černobílými bretonskými postavičkami v krojích. Kluci pak jdou do místní herny a zkouší si tam snad všechny hry, co tam mají. Chvílemi jsou i dost hluční. Pak ještě hrajeme zloděje, vyhrávám já. Po spršce jdeme spát kolem desáté hodiny.

Dnes ujeto: 150 km

Concarneau – Malé kouzelné letovisko Concarneau se nachází na západě Francie, v regionu Bretaň.
Nejzajímavějším místem v Concarneau, které je nejenom důležitým rybářským přístavem, ale dnes také oblíbeným letoviskem, je Ville Close, opevněné staré město ležící na ostrově v zálivu. Tento skalnatý vrch byl obydlený dávno před tím, než se zde ve 13. století začalo budovat opevnění. Stoletá válka ještě zvýšila jeho strategický význam, a tak byla jeho obrana v 17. století znovu zpevněna, tentokrát válečným architektem Ludvíka XIV. Sébastienem Vaubanem. Z hradeb je nádherný výhled do okolí a v úzkých uličkách je spousta restaurací a obchůdků se suvenýry. V bývalých kasárnách se v dnešní době nachází Musée de la Pêche, které je věnováno místnímu rybářskému průmyslu.

Maják Eckmühl – jeho výstavbu financovala bohatá německá vdova, která však měla podmínku, že ponese jméno jejího zesnulého manžela. Poprvé byl uveden do provozu v roce 1897 a měl nahradit maják stojící blíže u moře, který však kvůli své malé výšce neposkytoval námořníkům varování s dostatečným předstihem. Maják má 307 schodů.

Kalvárie Notre Dame de Tronoën – je považována za nejstarší v Bretani. Pochází z poloviny 15. století. Na mohutném kamenném podstavci jsou ve dvou reliéfních řadách vytvořeny kamenné plastiky, které zobrazují výjevy z Kristova života (např. Kristův sestup do pekel). Nedaleko stojí kaple Panny Marie, která je stejně jako kalvárie už částečně porostlá lišejníkem.

bret07

Pátek 31. 7. 2015

Vstávání o osmé už se pomalu stává tradicí. No a výjezd v deset? To skoro také. Ale na pohodu. Jen se hned z kraje ještě mučíme nákupem a tankováním. Většinou samoobslužné benzínky jsou hned vedle supermarketů. Výběr potravin nám vždy zabere dost času. Máme pocit, že tenhle výlet už je jen o nakupování a žraní. Poté jedeme rovnou na parkoviště k Point du Raz. Převlékáme se a kolem stánků s předraženými suvenýry míříme k mysu, podívat se na ten jejich „konec světa.“ Úzká, asi 2 kilometry dlouhá stezka nás vede mezi rozkvétajícími vřesy. Paráda! Míjíme maják na pevnině, který je nepřístupný. Ke skalnatému výběžku pokračujeme kolem vkusného památníku věnovaného námořníkům, kteří se v těchto místech utopili. U konce mysu lezeme po kamenech jako kamzíci. Teda až na Honzu. To není pro něho, bojí se i na židli, takže ten se usazuje hned z kraje a kochá se scenérií a pohledem na nás se zároveň děsí. Výhledy na maják v moři, vzdáleného asi půl kilometru od pobřeží jsou nádherné. Je odliv a moře odtéká silným proudem jak řeka. Pro suchozemce opravdu pěkná podívaná! Máme už hlad a tak se vracíme k motorkám. Nechceme ale vařit přímo na parkovišti, a tak popojíždíme a hledáme vhodné místo ke stolování. Zastavujeme v parku se stololavicí ve vesnici Beuzec-cap-Sizun. Kluci připravují vaření a já se zatím jdu podívat s foťákem za roh, kde jsem zahlídla krásný kostelík obklopený hortenziemi. Obdivuji také bretaňské domy, postavené všechny v jednom stylu – bílé komíny jsou vždy ve štítech a střechy jsou šedivé. K obědu máme konzervu – brambory se smetanou a masem plus bagety. Po obědě ještě trošku odpočíváme u kávy. Dalším dnešním cílem je kamenné město Locronan. Na jeho okraji je placené parkoviště, tak tam zajíždíme. Nikdo po nás (k naší radosti) nic nechce, a tak jdeme po převlečení hned na prohlídku města. Hlavní „třída“, dá-li se to tak nazvat i u tak malého městečka (800 obyvatel), nás vede rovnou na náměstí, kde se tyčí veliký pozdně gotický kostel sv. Ronana z 15. století. Jádro obce je tvořené renesančními žulovými domy a není divu, že je často využíváno jako kulisa pro filmaře. Největšího rozmachu dosáhl Locronan v 16. století, kdy se zde rozvinula výroba plátna. Dodnes ho nezkazila žádná novostavba, dokonce i elektrické kabely a telefonní dráty jsou vedené pod zemí. Po prohlídce kostela míříme do blízkého infocentra, kde si bereme mapku. Paní nám doporučuje moc hezkou prohlídkovou trasu. V pohodě za nedlouho zvládáme projít městem a prohlídnout si jeho památky i malebná klidná zákoutí. Jsem u vytržení z obrovských keřů hortenzií všech možných barev, které tak krásně zdobí zahrady domů a ulice města. Já se doma můžu přetrhnout, abych udržela při životě dva keříky, a tady to místy roste z křoví jako plevel. Naše okružní cesta končí zpět na náměstí před kostelem. Při odchodu si všímáme hladového okna s palačinkami a tak do nich konečně jdeme! Kluci si je dávají na sladko – tzv. Crepes – Jirka s karamelem, Kuba s nutelou a Honza s cukrem. Já zkouším slanou palačinku – tzv. Galettes – se sýrem. Na to je jiné těsto. No a ta je naprosto luxusní!!! Tak tohle bych teda také mohla jíst pořád! Vyhodnotili jsme jí jako nejlepší. Snad ještě někde na takové okno narazíme, protože v Crepériích jsou tyto palačinky mnohem dražší. (Jsou podávány s hranolkami v rozmezí cca 12 – 15 euro). Převlékáme se a pokračujeme na poloostrov Crozon. Hledáme kemp. Ve městě Camaret-sur-Mer vidíme pár cedulí na municipal, ale pochvilce se nám ztrácí. Zastavujeme v přístavu u informačního centra. Paní mi dává mapku, kam mi vyznačuje, kde ho najdeme. V přístavu je nějaká zajímavá červená věž (Později zjišťuji, že ji postavil také slavný vojenský stavitel Vauban, stejně jako úpravy hradeb opevněného města St. Malo, které také chceme navštívit.), ale my míříme rovnou do kempu, kde domlouváme spaní. Malou brankou projíždíme dovnitř a hledáme si místo pro postavení stanů. Rychle se do toho pouštíme, odkládáme do stanů kufry a na lehko vyrážíme na mys Pointe de Pen-Hir. Jeho dominantou by měl být žulový lotrinský kříž postavený v roce 1960, který připomíná památku zemřelých Bretonců z osvobozenecké armády, a kde si chceme dát večeři. Za město se dostáváme rychle a hned míříme na nejbližší výběžek. Je to Pointe du Toulinguet. Přijíždíme na parkoviště u majáku obehnaného zdí. Na sousedním poloostrově vidíme malinkatý křížek. ;o)) Trošku jsme se netrefili, ale i tak je odsud moc hezký výhled. Vidíme písčitou zátoku, kde se koupe spousta lidí. Něco se tam stalo, protože ze sanitky na pláž spěchají lékaři. Nad zátokou je vidět zříceninu zámku Cœcilian. Panství nechal postavit Saint-Pol-Roux, který do Bretaně přišel v roce 1892 a na trvalo se tam přestěhoval v roce 1903. Zemřel tragicky v roce 1940. Zámek byl za války obsazen Němci, byl zničen v roce 1944 během spojeneckého bombardování Brestu. Nad zříceninou je vidět 4 krásné nové domy a směrem k výběžku s lotrinským křížem je několik vojenských bunkrů – Batterie de Kerbonn – pozůstatek Hitlerova obranného Atlantického valu z 2. světové války, kde je i malé námořní muzeum. V tuto chvíli už je ale jistě zavřené, kdo ví, jestli se budeme moci alespoň kouknout k některým bunkrům. Kluci už se na to třesou. Kuba se nás stále ptá, kdy už konečně budeme v té Normandii. Nasedáme na motorky, vracíme se na okraj města Camaret a kolem menhirů Lagatjar – kamenné řady menhirů a muzea projíždíme k lotrinskému kříži. Kocháme se výhledy, rozkvetlým vřesem a na kameni si dáváme večeři – chleba s paštikou. Kluci zase lezou po skalách, chtějí vyfotit nad propastí – kdo na to má mít nervy? Jirka plaší racky, abych je mohla vyfotit v letu. Přecházíme ještě kousek dál k dalšímu výběžku, kde je nějaký kamenný stůl s mapou. Kluci nad ní stojí a předvádějí generály, kteří plánují útok na nepřátele. Pak už se vracíme o kousek zpět a zastavujeme u muzea. Je tu druhý památník mysu Pen – Hir, který je udělaný z námořních kotev a protitankových křížů. Má připomenout smrt vojáků a námořníků padlých během 2. světové války v bitvě o Atlantik. Muzeum je zavřené, je už pozdě, ale k bunkrům se jít dá. Celé to tu procházíme. Kluci s baterkou hodně důkladně. Každou chvilku vidím, jak z nějaké střílny vyčuhují nohy visící nad útesem, či je někde před vojenskou baterií odložena helma. S Honzou pomalu procházíme mezi bunkry. Pak při západu slunce sedíme na kamenech, pozorujeme nažloutlý obzor a skaliska v moři, která nám připomínají k sobě přitulené velryby. Prostě nechutně kýčovitá romantika, ale je to moc příjemný. Čekáme na kluky, až si to prolezou. Na pláži, kterou jsme pod námi viděli od majáku, pozorujeme, jak moc už postoupil odliv. Na písku tam sedí nějací lidé v kruhu. Věříme, že se tam snad nestalo nic vážného, když tam předtím spěchali lékaři. Ale kdo ví? :o( Na střeše jednoho bunkru posedávají nervózní zvláštní týpci. Myslím, že čekají, až zmizíme, aby si mohli zahulit, či si něco šlehnout. A tak je nerušíme a pomalu se vracíme k motorkám a kolem desáté dojíždíme do kempu. Potřebujeme ještě dobít baterie. Jediná možnost je na toaletách. Nechce se mi to tam ale nechávat bez dozoru, a tak si sedáme u záchodků na židličky, abychom měli výhled na nabíječku s baterkou do foťáku a na telefony, a vaříme si kávu. Povídáme si s klukama o tom, co jsme dnes všechno viděli. Je to moc fajn večer. Asi za hodinu jdou kluci spát. Já jdu do sprchy – konečně krásně teplá voda! Spát kolem půlnoci. Z dálky ducá nějaká diskotéka. V noci tu pak ruší opilí sousedi. :o(

Dnes ujeto: 148 km

Pointe du Raz – je velmi dramaticky působící úzký výběžek mysu Cap Sizun. Je vysoký téměř 80 metrů a pohled na jeho skály a bouřící moře je úžasný. Ačkoliv nejde o nejzápadnější bod Francie, láká tento mys a jeho dramatické scenérie mnoho turistů. Silný příliv a odliv se pohybuje mezi jeho skalisky a vzdálenými útesy ostrova Île de Sein,na kterém nerostou žádné stromy. Ostrov leží pouze 1,5 m nad mořem a i přes vysoký příliv má kupodivu okolo 260 (odvážných!) obyvatel. Za ostrovem se tyčí maják Ar Men. I když zuřící zpěněné vlny jsou dost nebezpečné, někteří rybáři se do nich odváží i s malými loďkami a oceán jim poskytuje živobytí. Na sever od mysu je už bezpečnější písečná pláž zvaná Záliv mrtvých, protože právě odtud byli údajně mrtví druidové (keltští duchovní vůdci) převáženi k pohřbu na Île de Sein.

Locronan (bretonsky Lokorn) – je bezpochyby jednou z nejkrásnějších vesnic ve Francii. Důkazem je i to, že si ji vybírají slavní režiséři jako dějiště svých filmů (Roman Polanski – Tess s N. Kinski, Phillipe de Broca – Chouani se S. Marceau a Ph. Noiretem aj.). Květinami zdobené žulové domky ze 16.-18. století totiž dodnes nezkazila žádná novostavba (dokonce i elektrické kabely a telefonní dráty vedou pod zemí). Pozdně gotický kostel svatého Ronana z 15. století je jedním z nejlepších příkladů tzv. plaménkového stylu a nebyl nikdy přestavován. V Locronanu se jednou za 6 let koná významná náboženská slavnost: La Grande Troménie. Po vzoru svatého Ronana (viz název městečka), jenž přinesl křesťanství z Irska, procházejí poutníci cestu s 12 zastávkami. Na každé je kaple věnovaná nějakému světci.

Okolí Camaret-sur-Mer
V přístavu Camaret-sur-Mer je celkem známá a fotogenická pevnůstka, zvaná „Tour Vauban“. Její hlavní součástí je polygonální věž s pěchotními střílnami, obklopená terasou se střílnami pro kanóny a příkopem.
Na mysu Toulinguet je mnoho zajímavých baterií, ale přístup přehrazuje hradba se zavřenými vraty, za níž je vojenský prostor. Přesto se vyplatí sem zajet, protože hned u parkoviště je velmi fotogenická věž vz. 1811 typu 3 a je odtud hezký výhled na baterii Kerbonn.
Baterie Kerbonn pro tři 27 cm moždíře poněkud zaniká pod pozdějšími německými přístavbami, nicméně se zde dochoval betonový parapet s postaveními pro děla, která byla po 1. světové válce nahrazena 16,4 cm kanóny. Na levém boku se dochovala neobvyklá kaponiéra, podobná malé věži, která bránila přístup k baterii a k podzemnímu muničnímu skladu.

Pointe de Pen-Hir (dlouhá hlava) – je mys ležící na poloostrově Crozon. Tento pobřežní útes, vysoký 55 metrů, je společně s Pointe du Raz právem považován za nejkrásnější bretaňský mys při volném oceánu. Když se ocitnete na jeho bílých rozeklaných skalách a spatříte hluboko dole tříštící se vlny a před sebou nedozírný Atlantik, pochopíte, proč Bretonci svůj kousek drsné země tolik milují. Při chůzi po vyšlapaných cestičkách mezi kameny a nízkou trávou, uhlazenou věčným větrem a častými dešti, jsou občas k zahlédnutí zvláštní tučnolisté rostliny a voňavý vřes, který společně s kručinkou patří k nejtypičtějším místním rostlinám. Z útesu se otevírají překrásné výhledy, zvlášť na malé ostrůvky s poetickým názvem Tas de Pois, což v překladu znamená Hromady hrachu. Dominantou mysu Pointe de Pen-Hir je žulový lotrinský kříž, který má připomenout památku padlých Bretonců z osvobozenecké armády. Kříž jim v roce 1960 nechal zbudovat Charles de Gaulle. Samotný mys patří k nejzápadnějším bodům kontinentální Francie a poskytuje nádherné výhledy na hladinu Atlantického oceánu s několika ostrůvky i na divoce rozeklané pobřežní útesy, které dosahují výšky až 70 m. V okolí můžete nalézt pozůstatky Hitlerova obranného valu z 2. světové války, malé námořní muzeum i velmi krásné řady menhirů zvaných Lagatjar. Stojí nedaleko Camaret-sur-Mer a nelze je přehlédnout. Tři řady menhirů jsou tvořeny kvádry ze zářivě bílého křemene. Nejdelší, složená ze 42 kamenu, se od osy ostatních odklání o 30 stupňů, na jejím severovýchodním konci začíná další řada ze 13 kamenných kvádrů a na jihozápadě leží třetí řada, obsahující 17 menhirů. V roce 1928 byly tyto megality zrestaurovány a dodnes není jisté, zda tím neutrpěl jejich původní vzhled. Jelikož se však našly obdobně orientované řady také jinde (např. ve Skotsku – Temple Wood), zdá se, že se spíše jedná o výjimku než o omyl. Pochybnosti vzbuzuje právě zvláštní vzájemná poloha; některé kameny mají fantastické tvary a celkový dojem z tohoto místa umocňuje fakt, že se mezi menhiry lze volně procházet bez jakéhokoliv omezení.

bret08

Sobota 1. 8. 2015

Vstáváme mezi prvními. V kempu s větším množstvím stanů je tichoučko. Jíme polévku. Balíme a odjíždíme kolem 9-té hodiny. Chceme co nejdříve dojet do Brestu. Dnes máme naplánovanou návštěvu Oceánopolisu – oceánografické vědecké centrum s velmi zajímavými expozicemi, týkajícími se různých mořských prostředí. Nachází se hned na okraji města a cesta k němu je dobře značená, takže snadno nacházíme parkoviště, které je hned u něho. Po dálnici jsme tam asi v 10 hodin. Převlékáme se, jdeme ke kasám koupit vstupenky a hurá na prohlídku. Mají tu tématicky rozdělené pavilony dle zeměpisných pásem – polární, tropický a mírného pásma. Všude spousta ryb a rybiček, žraloků a rejnoků. Procházíme skleněným tunelem, sjíždíme proskleným výtahem obklopeni vodou. Je to moc hezké. Odcházíme odsud kolem půl druhé. Na parkovišti u motorek si vaříme oběd, čočku s masem, co jsme si koupili a moc nám to chutná. Z Brestu pak chceme vyjet po dálnici, ale Číža má zapnuto na GPS „mimo dálnice“, takže kličkujeme městem ven přes tisíce kruháčů. Následuje jedna štěrková „zkratka“ nezkratka, kde se musíme otáčet. Ďůlečky na cestě opět zajišťují šlápnutí do prázdna a větší náklon než bych mohla zmáknout, ale Jirka to zase jistí a výsunem nožiček zachraňuje situaci. Konečně se dostáváme do Guimiliau, kde je moc hezká kalvárie a kostelík s vyřezávanou vnitřní výzdobou. Kuba přichází na to, že s sebou máme spoustu materiálů k Normandii, a tak nechává kostelík kostelíkem a zůstává u motorek. On „nečtenář“, se pouští do asi 50-ti stránkového textu. Tohle byla krátká zastávka a tak zase hned pokračujeme dál, k další kalvárii u většího kostela v St. Thégonnec. Ten už nás ale tak nenadchl. Na rozdíl od Guimilia je jen chudě vyzdoben. Parkujeme u krámu a jdeme k němu asi kilometr – teda jen já a Honza. Kuba si opět čte a Jirka odpočívá. Po návratu k motorkám ještě kupujeme nanuky a na večer párky a cider. Dojíždíme pak na severní pobřeží Bretaně k pobřeží Granit Rose – růžové žuly do města Trégastel, kde se nám nedaří najít kemp. První je plný a i tak dost drahý. Paní recepční je ochotná a na mapě nám vyznačuje, kde jsou další. Druhý zkoušíme najít v Ploumanac´hu, ale ten už zřejmě nějakou dobu nefunguje. V Perros-Guirec máme konečně kliku! Nemám ráda, když nemůžeme najít spaní, při vzpomínce na loňské noční bloudění u Patry na Peloponesu… :o( Tady v kempu pro nás naštěstí místo mají a cenově to také ujde. V recepci sedí vtipný a veselý pán se zlomenou rukou. Domlouváme všechno potřebné, pán nám na mapce ochotně vysvětluje, kde je ráno pěkný trh a kudy se máme jít projít, abychom viděli to nejlepší z růžového pobřeží. Okruh má prý asi osm kilometrů. Trošku to podceňujeme a v klidu stavíme stany, vaříme večeři, popíjíme dvě lahve cideru a jíme oříšky. Pak se teprve vydáváme na procházku. Vymotáváme se od kempu mezi domy z růžového kamene hned k pobřeží, podél kterého vede stezka až do Ploumanac´hu. Teda určitě vede i dál, ale tohle nám doporučil pán z recepce. Vnitrozemím se pak máme vrátit zpět. Úzká stezka je ještě teď navečer plná lidí. Zatím nic závratného nevidíme. Co tu vlastně má být? Kde jsou ta růžová skaliska? Jdeme asi dva kilometry, než se konečně něco objevuje. No kdybych jen o trošku víc věděla, co nás tu čeká, rozhodně bych kluky mnohem více popoháněla, abychom z kempu vyrazili co nejdříve a studený párky se ciderem vzala s sebou. Sluníčko už je nad obzorem a my se za ním ženeme jako bychom ho pronásledovali. Jsme už ve stínu a tak spěcháme, abychom ho ještě stihli a viděli nějaké ty skály nasvícené posledními paprsky dnešního dne. I když kluci hopsají po skalách jak kamzíci a to nás trošku brzdí, ještě nějaké stíháme. Přicházíme k domku z růžové žuly, u kterého je obrovský balvan. Dům vedle něho vypadá jako domeček na panenky. Nedaleko od něho je růžový maják Men Ruz. Je to paráda, i přes to, že slunce rychle zapadá. Fotím jako ďas a postupně zvyšuji ISO. Objevují se červánky a do Ploumanac´hu přicházíme už za tmy. Proplétáme se ulicemi města směrem ke kempu. Všude v ulicích jsou neskutečně krásné obrovské keře hortenzií, různých barev a velikostí květů – některé jsou větší než moje hlava. Škoda, že už je vidíme jen za svitu pouličních lamp. Jdeme kolem malé nasvícené kaple – Notre Dame de La Clarté Perros Guirec. Už poměrně dost spěcháme, máme před sebou ještě asi 4 kilometry a chceme už být v pelíšcích. Honza nás naviguje dle GPS a tak nás vede i dost tmavými místy města. Nemám z toho dobrý pocit ještě, že mám s sebou 3 tři chlapy. Přicházíme do kempu asi ve 23.15 h. Rychlá sprcha a spát. Byla to nádhera, že jo, Alberte? ;o)

Dnes ujeto: 200 km

Guimiliau – kostel je zasvěcen sv. Miliau, který je jakousi bretaňskou obdobou sv. Václava, ovšem na rozdíl od našeho světce je jen obtížně historicky doložitelný. Zdejší kalvárie patří k nejbohatším. Pochází z let 1581 – 1588 a zdobí ji přes 200 postav, z nichž mnohé mají na sobě oděv ze 16. století, je to jakási „bible chudých“. Najdeme také bretaňskou mravoučnou specialitku, Catell-Gollet, hříšnou Katku. Reliéf ji zobrazuje jako krasavici oděnou pouze do dlouhých vlasů, kterou šklebící se čert chytil vidlicí za krk a strká ji do pekelné tlamy.

St. Thégonnec – patří k nejznámějším místům bretaňského vnitrozemí. Na mírné vyvýšenině se uprostřed obce tyčí kostel s mohutnou západní věží, zasvěcený Panně Marii a biskupovi Thégonnekovi, jednomu z místních světců, který je zde velmi silně uctíván. Před kostelem je umístěna krásná kalvárie z roku 1610. Tato farní ohrada patří k nejucelenějším v Bretani a rozhodně by neměla být během cesty do Bretaně vynechána.

Pobřeží růžové žuly (Côte de Granit Rose) – jeden z nejkrásnějších úseků bretaňského pobřeží. Růžová žula, která svým fascinujícím barevným nádechem dala tomuto pobřeží název, se údajně nachází ve světě jen na třech místech u moře. Kromě Bretaně ještě na Korsice a v Číně. Skály a balvany jsou úžasné nejen svou nádhernou barvou, ale také svými tvary. Perros-Guirec je příjemné letovisko, odkud se dá dojít po Sentier des Douaniers (cestě celníků) přes útesy až do Ploumanac´h. Na domech v okolí lze pozorovat, jak je růžová žula využívána pro ozdoby na tradičních žulových domcích. Na fotografie všech turistů se musí vejít růžový maják – Men Ruz, nejlépe při zapadajícím slunci. Fotogenická je však celá oblast, nechybí zde obrovské balvany, kouzelné viklany a spousta bizardních tvarů, které byly vymlety vlnami větrných bouří i přílivu, který zde dosahuje i více než deseti metrů.

bret09

Neděle 2. 8. 2015

Vzhledem k tomu, jak pozdě jsme šli včera spát, nevstáváme kupodivu ani moc pozdě. Tradičně kolem osmé, ale tak nějak se loudáme. Ještě dopisuji deník, včera už jsem to nestihla a vyjíždíme asi v půl jedenácté. Náš dnešní první cíl je další maják Cap Fréhel. Cestou máme zastávku na svačinku, ale po příjezdu na parkoviště si hned vaříme oběd – rýži s masem. Kluci stávkují, na maják se jim nechce a tak odpočívají u motorek. Jirka spí a Kuba si čte materiály k Normandii. My se jdeme projít na skalnatý výběžek mysu, kde je zbytek starého majáku. Cesta nás vede kolem vřesoviště a zpět kousek po kraji útesu, kde je výhled na skálu vyčnívající z moře. Je tu velikánská ptačí kolonie racků a kormoránů. Proto je skála skoro celá bílá od jejich exkrementů a jejich skřehotání je slyšet hodně daleko. Vystupujeme na maják Fréhel, výhledy jsou krásné! Na dalším mysu vidíme v oparu zříceninu pevnosti Fort La Latté. Pod námi jsou, mimo našich přerostlých dětiček, motorek a aut na parkovišti, také barevné koláče rozkvetlých růžových vřesů a žlutých pichlavých zakrslých keřů. Máme celý mys před sebou jako na dlani. Po sestupu se oblékáme a popojíždíme o pár kilometrů dál k právě zmiňované pevnosti Fort La Latté. Necháváme věci na parkovišti a jdeme na prohlídku. Platíme vstupné a při tom slyšíme češtinu! Á krajánci! :o) Procházíme areálem, šplháme na vyhlídkovou věž a koukáme se zpět na Cap Fréhel, na místa, kde jsme byli před chvílí. Je tu paní, která vystoupala na věž a teď se nalepená na zdi snaží obejít ochoz kolem dokola. S jejím přítelem se zlomyslně smějeme tomu, jak se bojí výšky. Mezi zdmi pevnosti je také upravená okrasná zahrada. Pak pokračujeme do Dinardu, kde chceme najít kemp, případně ještě nějaký obchoďák, protože nemáme chleba. Bohužel všechny mají zavřeno, i když je všude spousta lidí a aut. Zřejmě tu mají nějakou akci. Dopravu řídí policie. Naštěstí hned u prvního kruháče vidíme odbočku ke kempu, tak jdeme po ní. Jedeme už docela dlouho a žádný další ukazatel nevidíme. Honza už kouká, kde bychom se otočili, ale najednou je kemp přímo před námi. Hurá! Zastavujeme u recepce, těsně u závory. Nikde nikdo. Procházíme mezi karavany, které jsou postavené kolem fotbalového hřiště, pak mezi mobilheimy a hledáme někoho, kdo by mohl patřit k obsluze kempu. Vracíme se ke vchodu s tím, že asi budeme nuceni hledat jiný. Tam se nějaký pán snaží na něčem domluvit s klukama. S vděčným pohledem, že už se konečně vracíme, pána přeposílají k nám. Vysvětluje nám, že máme projet kolem závory nahoru do kempu, kde jsou místa pro stany. Tam se ubytovat, prý někomu z recepce zavolá nebo tu bude někdo ráno. Děláme tedy tak, jak řekl. Stavíme stany a děláme si večeři – nudle s masem. Původně jsme měli v plánu, že bychom ještě teď na večer sjeli do St. Malo a prošli si ho, ale když to bylo takový komplikovanější s tím kempem a i ten nával v Dinardu, necháváme to na zítra a užíváme si volný večer v kempu. Vaříme si čaj a poslední kávu – Kuba se na táboře rozjel s jejím pitím a tak nám to nějak nevyšlo. Zobáme slanosti. Paní v recepci se ještě neobjevila. Dávám si k sousedům z Holandska nabít baterku do foťáku. Kluci hrají karty a pak se zase perou, jako malí! Plánujeme, na co koukneme zítra. Myslím, že stihneme akorát tak St. Malo a St. Michel. Pak už přesun k plážím Normandie. Na to už se kluci hodně třesou. Ráno vyjedeme bez snídaně, protože nemáme to pečivo a někde si něco koupíme. Hrajeme Zloděje, vaříme si další čaj. Ti lumpové, okradli maminku!!! Asi historicky nejnižší výsledek!!! Dnes bylo teplíčko, že bychom se snad konečně měli i chuť se vykoupat. Když nás to u pevnosti Fort la Latté napadlo, neměli jsme s sebou plavky a taky se nám nechtělo sestupovat a pak šplhat příkrou stezkou k vodě. Tak snad to ještě klapne.

Dnes ujeto: 181 km

Smaragdové pobřeží (Côte d’Émeraude) – je část francouzského pobřeží v Bretani, které se nachází mezi cap Fréhel a Cancale. Pojmenoval jej tak Eugène Herpin, a to z důvodu smaragdově zelené barvy místního moře. Oblast ohraničená řekou Rance, kanálem La Manche a proláklinou u Châteauneuf nesla odnepaměti název Clos-Poulet, tedy název, který se odvodil od Pou-Alet z latinského Pagus Aleti (tj. kraj Alet). Přejmenování na Smaragdové pobřeží vzniklo podle modelu Azurové pobřeží (Côte d’Azur) v rámci podpory a rozvoje turistiky.

Cap Fréhel – Jedná se prý o nejkrásnější mys v Bretagni vůbec a podle místních obyvatel je to dokonce nejkrásnější místo Francie. Nachází se na nejsevernějším výběžku malého poloostrova v severní Bretagni na pobřeží Côte d´Emeraude (Smaragdové pobřeží), 78 km severozápadně od Rennes. Je tvořen obrovskými strmými skalními útesy z červenavých, šedých a černých pískovců, které se zvedají z vody a při pohledu zdola se jakoby dotýkají oblohy. Mezi nimi se často vyskytne malá romantická zátoka, na které je písčitá pláž. Smaragdové pobřeží kolem mysu Cap Fréhel spolu s přilehlými neobydlenými ostrovy tvoří přírodní rezervaci nazvanou „Landes de Cap Fréhel“. Tyto ostrovy nejsou jenom holé kusy skal, ale jsou dokonce porostlé travou a mechem a občas se na nich najde i nějaký nízký jehličnatý strom nebo keř. Na poloostrově není žádné město ani vesnice, cílem turistů jsou dva majáky, které jsou umístěny na špici poloostrova a obklopuje je vřesoviště a malebné skalnaté pobřeží. Starší maják je ze 17. století a druhý z roku 1950. Dosah jeho světel má být až 110 km.

Pevnost Fort La Latte – Středověká pevnost La Latte patří k nejznámějším hradům Bretaně. Najdeme ji na skalnatém výběžku do moře nedaleko mysu Fréhel na severu Bretaně. Stavba začala v roce 1340 lordem Étiennem III. Gouÿon de Matignon, donjon (obranná kruhová věž) se datuje do let 1365-1370. Jako stavební materiál byla použita žula a také pískovec z okolních útesů. Pozůstatky pískovcových lomů jsou dnes stále znatelné. Dřevo poskytly lesy, které se tu ve středověku nacházely. Strategická poloha hradu sehrála důležitou roli jako spojka mezi obchodními stezkami mezi Saint Malo, Normandií a okolními ostrovy.
Pevnost se skládá se dvou menších hradů, jednoho v barbakánském obranném stylu a druhého, který chrání krásné středověké nádvoří se zahradou. Každý má svůj padací most. Na nádvoří najdeme studnu, kapli z období Ludvíka XIV., kopii děla a obrannou věž donjon. Původní dvůr byl v 17. století zasypán a nachází se asi 8 metrů pod současným povrchem. Archeologický výzkum odhalil kdysi přítomnost ještě jiné věže, která pravděpodobně měla strážní účely. Dnes je ale zcela pohřbena v podzemí. Na donjonu se nachází sochy symbolů evangelistů, anděl sv. Matouše, lev sv. Marka, orel sv. Jana, který je dnes značně poškozen, a býk sv. Lukáše. Vstup do donjonu byl dříve chráněn třetím padacím mostem, dnes nahrazeným schodištěm. Nad vchodem se nachází symbol rodu Goyon-Matignon, siréna. Pod střechou věže je původní křížová klenba.
Na cestě do hradu můžete spatřit malý menhir, což je podle místní legendy prst Gargantuy, který ho prý ztratil, když překračoval La Manche do Anglie.
Hned na konci 14. století po návratu bretaňského vévody Jeana IV. z exilu byl hrad obléhán. Podruhé byl napaden v období náboženské války v 16. století, což vedlo k úpadku a opuštění budov. Zájem o strategicky položený hrad projevil až v 18. století Ludvík XIV, který hrad nechal opevnit a umístil zde kanony s dostřelem až 1 km a frekvencí 1 výstřel za 3 minuty, největší z nich měl 8 metrů. Svůj význam pevnost ztrácí po období prvního císařství a poté střídá mnoho majitelů. Od 30. let 20. století proběhly na hradě rozsáhlé restaurátorské práce, dokončené v roce 1950.
Z pevnosti se nabízí krásný výhled na kanál La Manche a okolní útesy Smaragdového pobřeží. Pevnost se objevila v mnoha filmech, první z nich byli Tři mušketýři z roku 1948. Nejznámějším je ale film Les Vikings z roku 1957 s Kirkem Douglasem v hlavní roli.

Přehrada na řece Rance – nachází se při jejím ústí do Atlantského oceánu v severozápadní části Francie – na pobřeží Bretaně v departementu Côte d’Armor. V hrázi je vodní elektrárna využívající energie přílivu a odlivu. Jedná se o první takovou přílivovou elektrárnu na světě. Místo, kde je elektrárna postavena, je pravděpodobně jedním z mála na světě, kde jsou pro to příznivé přírodní podmínky. Rozdíl mezi úrovní hladiny moře při přílivu a odlivu dosahuje až 13 metrů. Řeka nad přehradou protéká širokým údolím, které umožňuje přechovávat značný objem vody. Elektrickou energii vyrábějí turbíny, podobně jako v běžných vodních elektrárnách, avšak proud vody směřuje střídavě na obě strany. Kromě toho jsou turbíny využívány také pro přečerpávání vody směrem do nádrže. Elektrárnu provozuje společnost Électricité de France (EDF). Přehradní hráz v délce 750 metrů spojuje východní břeh, jehož se dotýká jižně od měst Dinard a Saint-Malo, se západním; v jeho blízkosti je přerušena zdymadlovou propustí pro menší plavidla. Ta zde mohou proplouvat pod úrovní vozovky, pouze pro lodě s vyšším stěžněm je k dispozici sklápěcí most; při jeho zdvižení se zastavuje provoz na silnici. Část hráze o délce 333 metrů je poblíž dna osazena 24 turbínami. Dodávaná elektrická energie představovala v roce 2005 necelých 60% elektřiny vyráběné v Bretani; ta však svoji spotřebu pokrývá výrobou pouze z pěti procent. Každá turbínová jednotka sestává z Kaplanovy turbíny spojené s alternátorem o výkonu 10 MW. Turbíny využívají jak proud řeky, tak i rozdíl hladin v důsledku přílivu a odlivu. Lopatky turbín mají proto nastavitelný sklon a mohou se otáčet na obě strany. Jednotky mohou pracovat v režimu výroby elektrické energie nebo vodu naopak přečerpávat do nádrže.

bret10

Pondělí 3. 8. 2015

Ačkoliv mají být na recepci od osmi hodin, ani před devátou, kdy odjíždíme, tu nikdo není. Jejich chyba. Míříme rovnou k hradbám korzárského města St. Malo. Parkujeme kousek od íčka, kde si hned pořizujeme mapku města. Městskou bránou vstupujeme do ulic tvořených vysokými domy. Hned potkáváme Carrefoure, a tak si jdeme ulovit něco k snídani. Stoupáme na hradby, kde na lavičkách konzumujeme bagety a sladkou buchtu s čokoládou. Obcházíme pak po hradbách asi polovinu města. Pozorujeme malé ostrůvky a také jachtaře. Vypadá to, že tu probíhají nějaké letní dětské kurzy. Je to komické. Vždy na pobřeží dorazí skupinka různě velkých dětí s vedoucím, který jim chvilku něco vysvětluje a pak se rozbíhají k plachetničkám stejně velikostně odstupňovaným jako skupinky dětí a už se vydávají na vodu. Ti nejstarší a největší už jsou pak daleko od břehu, pak jsou větší a u břehu kličkují mezi žlutými bójemi ti nejmenší. Je krásný den. Sestupujeme z hradeb do města a snažíme se najít nějaký průchod skrz ně, protože jsme zahlédli asi půl kilometru dlouhé úzké molo vybíhající do moře vedoucí k majáku. Chvilku pobíháme sem a tam, než konečně nacházíme tu správnou díru. Ta první nás totiž dovedla jen k malé pláži, odkud cesta k molu nevede. Jedině vodou. Jdeme pak po molu až k majáku. Pozorujeme rybáře, kterých je tu nepočítaně a také malé i velké lodě v přístavu. Kocháme se krásnými výhledy na opevněné město, tak důmyslně postaveného. Vracíme se skrz hradby zpět do nitra města. Míjíme katedrálu a justiční palác, kolem stánků s obrazy míříme k motorkám. Domlouváme se, že sjedeme ještě nakoupit. Děláme větší nákup, kluci čekají venku. Tankujeme a chceme kousek popojet a na nějakém pěkném místě si udělat oběd. Jenže Čížovi se zase nějak dobře jede a tak to valí, co to dá. Těsně před St. Michel ho na semaforech upozorňuji, že už máme hlad. A tak po chvilce konečně zastavujeme na nějakém piknik místě. Je tu však nějaký výlet důchodců a horda cyklistů a tak jsou všechny stolky obsazené. Zabíráme osamocenou lavičku bez stolku a ohříváme si fazole s párky a masem. Kolem vede nějaký asi 3 metry široký kanál, po kterém sem přijíždí dvě kánoe. Na parkoviště u St. Michel přijíždíme asi ve 14.15 hod. Motorky parkují nejblíže k cíli, asistenti ve vestách nás k němu navigují. U závory si bereme lístek, hledáme volná místa, parkujeme, převlékáme se a pěšky putujeme k ostrovu vzdálenému odsud asi 4 kilometry. Bohužel společně s námi tam míří stovky dalších turistů a to pěšky nebo autobusy, které nepřetržitě pendlují sem a tam. Jejich elektromotory vždy kolem nás jen tiše prosviští. Autobusy jsou nápaditě udělané tak, aby se na konci úzké cesty nemusely v proudech lidí nebezpečně otáčet. Proto mají na obou svých koncích řízení a řidič vždycky jen přejde na druhou stranu, dovnitř se nahrnou další cestující a pak hned zase jede zpět. Je odliv. Výhled na horu St. Michel je nádherný. Vstupujeme bránou do úzkých uliček městečka a prodíráme se davy lidí vzhůru až do vstupní budovy opatství. Tady stojíme asi 30-ti metrovou frontu ke kasám. Naštěstí jich tu mají hodně a tak to odsýpá. Na prohlídku můžeme jít samostatně. Trasa je dobře značena a je docela dlouhá. Kličkujeme vpravo, vlevo, jdeme přímo, klesáme a zase stoupáme, chvilku procházíme obrovskými sály, uzavřenými zahradami a nebo se můžeme z teras opatství potěšit výhledem na domy pod námi a kdyby nebyl odliv, mohli bychom vidět i vlny Atlantiku. Takhle ale vidíme jen jeho dno, po kterém se jak malí mravenečci procházejí zástupy lidí. Je to moc hezké, a i když se místy musíme protlačit davem, většinou nějakou větší skupinou, která má svého průvodce, užíváme si to. Prohlídka končí východem na hradby na druhé straně ostrova. Pomalu po nich klesáme a pak se opět dostáváme do úzkých uliček, které nás vedou zpět k bráně. Ještě si každý kupujeme jeden kopeček zmrzliny, asi nejdražší jaký jsme kdy měli, za 3 eura. No když už jsme na tom výletě, ať z toho také něco máme, dobrá ale byla. K parkovišti se pak necháváme odvézt autobusem, je to zadarmo a nožky už nás bolí. Cesta sem byla sice s krásným výhledem, ale jinak vcelku nudná, tak to nemusíme mít ještě jednou. S námi do autobusu nastupuje také nějaká parta francouzských důchodců. Dvě paní tu lomcují s nějakou tyčí (zřejmě držátko pro děti), která zasahuje do prostoru a jim tam překáží. Tuší, že je tyč sklapovací, ale jim to nějak nejde. Honza tam hodí očko a pak jakoby nic jen tak mimochodem sáhne pod tyčku a ihned jí sklopí. Všechny důchodkyně užasle zahlesnou na celý autobus: „Ooooch!!!“ Honza s výrazem: „Dejte mi ty ruce dolu“ se jen čepejří. My s klukama se strašně smějeme. Honza je Don Chuan autobusu! Vracíme se k motorkám a přemýšlíme, jak se dostaneme z parkoviště. Nikde jsme totiž neviděli platební automat. Honza se i vrací na začátek parkoviště, ale ani tam nic není. Jedeme k závoře a zkoušíme do sloupku zastrčit lístek. Na displeji se objevuje částka 4,20 Eura, ale není tu otvor, kam by se mohli nastrkat peníze. Jdu o pár závor dál a odchytávám nějakého chlapíka v reflexní vestě. Skoro za rukáv ho vleču k našemu výjezdu. Předvádí nám, jaký jsme pakoni, že neumíme do té samé díry co lístek, zastrčit i platební kartu. No tak to mě teda nenapadlo. Jsou docela vtipní, počítají s tím, že všichni mají u sebe kartu. Nechtěla bych vidět, co bychom dělali, kdybychom jí neměli. No asi bychom to vzali po chodníku. Po vyjetí karty vyjede z té samé díry ještě účtenka. Po jejím odebrání se zvedne závora a může se jet. No je to primitivní, ale my se s tím ještě nesetkali. Děkujeme pánovi a odjíždíme. Už je 17.30 hod. a my ještě potřebujeme ujet asi 100 km a tak rychle frčíme dál. Obloha se zase zatahuje, v dáli je vidět, že prší. Honza zastavuje na krátkou pauzu u benzínky asi 20 kilometrů před plánovaným cílem. Pak se ale odsud nemůže vymotat. Projíždíme spletí všech možných uliček v okolí sem a tam. Přes benzínku projíždíme asi 3x. Jestli nás pozorují, tak se musí pěkně bavit. Konečně se to podařilo, už jsem se bála, že tu budeme kroužit do rána. Pět kilometrů odsud má být kemp a tak ho zkoušíme. Mají však plno, a tak musíme dál. Druhý je zavřený, u třetího máme konečně kliku. Projíždíme úzkou škvírou mezi závorou a malým plůtkem, paní z recepce nás tudy posílá, protože se jí nechce zvedat závora. Honza jí kuframa málem sundává květináč. Naštěstí to je ok a tak stavíme stan na veliké louce. Je to takový provizorní kemp nebo třeba budoucí. Nevím. K večeři si děláme polévku a jdeme se ještě projít, pobřeží je nedaleko. Jsou tu krásné velké bílé mušle a já na ně zase nemám sáček. U paty pláže je pár opuštěných pobořených bunkrů, které se opět stávají cílem kluků. V dálce jsou vidět světla blízkého městečka. Stmívá se a přichází příliv. Také se žene černý mrak s prškou. Spěcháme ke stanům a máme to jen tak tak. Prší dost. Rychle zalézáme dovnitř a rovnou do spacáků. Já ještě píšu deník. Honza kouká na předpověď. Prý má být zítra hezky. Tak snad jo. :o( Jdu už také spát je 23.15 hod. Na zítřek se kluci těší, konečně Normandie!

Dnes ujeto: 205 km

Normandie – Normandie je oblast v severozápadní Francii rozkládající se v okolí dolního toku Seiny, na západě sahající až k poloostrovu Cotentin. Je pojmenována dle Vikingů, které Frankové nazývali Normané. Ti se zde objevili cca v 8. století n. l. Předtím zde bylo keltské osídlení, které bylo násilně přičleněno k říši římské. Z tohoto římského období pochází většina dnešních jmen měst a oblastí. V r. 911 franský král Karel III. Francouzský porazil normanského vůdce Rolla a důsledkem normanské porážky byla smlouva mezi oběma vládci. Normandie tak příštích skoro 300 let skvěle prosperovala. V 11. století započala výstavba velkých chrámů a katedrál, města jako Rouen či Caen byla rozšířena a opevněna. V roce 1469 Ludvík XI. rozpustil svaz normandských vévodů a udělal z Normandie obyčejnou francouzskou provincii řízenou z Paříže. 6. června 1944 zde Spojenci uskutečnili světoznámé vylodění známé jako Den D.
Pro Normandii je charakteristické deštivé počasí, přesto se zde daří jabloním, ze kterých se vyrábí cidre a calvados. Hojně se zde chovají krávy, produkuje věhlasný camembert a rostou zde úžasné hortenzie. Moře je studené a kalné, ale obyvatelé příjemní a milí.

Saint Malo – Město stojící na poloostrově, kam se dostanete jen přes několik zvedacích mostů. Jeho poloha je typickou pro bretonské přístavy, jedná se tedy o dlouhý skalnatý poloostrov vysunutý doprostřed divokých a skalnatých mělčin. Podobně byly založeny i leckteré další pevnosti jako jsou Brest, Lorient nebo Mont Saint Michel. Z moře byly prakticky nedobytné – za odlivu se přes skalnaté mělčiny nikdo neodváží a za přílivu se sem dostane jen loď s mělkým dnem a šikovným lodivodem, který tu to dobře zná. Ze souše to jde jen po úzké šíji, která byla často navíc překopána a město spojeno s okolím jen dobře hájitelnými dřevěnými mosty. Tyto pevnosti byly nepřekonatelným oříškem pro Římany a po osazení hradeb římskými metacími stroji si svou nedobytnost udržely po celý středověk.
Město mělo strategický význam – jako přístav proti Anglii – a stalo se slavným také díky množství francouzských korzárů, kteří zde kotvili a vyplouvali odtud do světa. Předkové mnoha Kanaďanů se kdysi do nového světa přeplavili právě na jejich lodích. Pro tuto vojenskou důležitost byly v sedmnáctém století hradby zcela přestavěny slavným stavitelem Vaubanem a došlo k postavení bastionů, kurtin a hlavně dokonalého systému několika předsunutých pevností kolem města. Ty jsou dodnes přístupné pouze z města a pouze za odlivu po úzkém, uměle vyvýšeném, chodníčku. Dnes to samozřejmě jde i malou mělkou pramičkou za přílivu. Na větší lodě je tu mělko a hlavně všude z vody čouhají jako nůž ostré skály. Předsunuté pevnosti byly vybaveny dalekonosnými děly a žádnému nepříteli se tak nepodařilo se dostat ani na dostřel města – děla z pevností ho udržela uctivě daleko.
Výše popisovanou nedobytnost však bohužel využili i nacisté a Saint Malo bránili do posledního dechu. Ukázalo se, že ani použití moderních zbraní nepomůže při zdolání Vaubanovy pevnosti a tak Američané několik dnů město bombardovali zápalnými bombami. Sám Vauban jednou napsal, že ačkoli to bude útočníky svádět k dobývání z moře, lze ho dobýt z jediného směru, ze souše. Německý velitel asi Vaubana nečetl, protože tuto slabinu města nechal Američanům odkrytou a tímto směrem bylo město nakonec dobyto. Výsledek bojů byl každopádně otřesný – při bombardování i následných bojích zahynuly spousty civilistů a celé město zůstalo ležet ve spálených sutinách. Ale ti, kdo přežili, následně celé město s velkou pomocí Kanaďanů postavili znovu.

Mont St. Michel – k této atraktivitě se hlásí jak Bretaň, tak Normandie. Oficiálně však patří Normandii v důsledku prastarého rozdělení podle řeky, jež v minulosti fungovala jako přírodní hranice. Hora svatého Michala je dnes po Paříži druhým nejvýznamnějším turistickým magnetem Francie. Průvodci uvádějí, že opatství navštíví zhruba 850.000 turistů ročně. Dějiny tohoto kdysi poutního místa začal psát vévoda Richard I. ve druhé polovině desátého století, ale prapůvodní stavba na vršku ostrova Mont-Tombe (Ostrov-Hrobka) stála na hranicích Bretaně a Normandie už v dobách, kdy zde vládl galský náčelník Vercingetorix. Největšího vlivu dosáhl benediktinský klášter ve 12. a 13. století, ale pak jeho význam vinou anglo-francouzské stoleté války upadal. Miquelots, středověcí poutníci, však nebyli jediní, kteří na toto větrem a příboji ošlehané místo přicházeli zdaleka. Ve středověku totiž klášter proslul jako centrum vzdělanosti a kultury. Další ránu klášteru uštědřila Velká francouzská revoluce, která opatství degradovala na kriminál. Ve své době bylo považováno za nejpevnější v celé Francii. Ačkoliv se z něj pokusily uprchnout desítky vězňů, žádnému z nich se útěk nepovedl. Po jednom z nich se dodnes jmenuje terasa na vrcholku schodiště opatství. Když odsouzenec Gautier zjistil, že se mu útěk nepodaří, raději odtud volil smrt skokem do hloubky podhradí. Příliv v zálivu Baie du Mont St. Michel je abnormálně silný, voda stoupá tak rychle, že během hodiny její okraj postoupí až o 10 km do pevniny, a za odlivu se moře naopak stahuje na patnáct kilometrů od břehu.

bret11

Úterý 4. 8. 2015

Ráno je krásně. Kuba nachází v materiálech o Normandii spoustu odkazů na různá muzea a tak stále posloucháme, kam všude se určitě musíme podívat. Musíme ho trošku brzdit, protože TO VŠECHNO určitě za dva dny nemůžeme stihnout. Moc by chtěl navštívit tankové muzeum, které už je ale asi 20 kilometrů za námi. Chceme mu udělat radost a tak se domlouváme, že zůstaneme v tomto kempu ještě jednu noc a pojedeme jen na lehko a vrátíme se tam. V podstatě většina věcí, které dnes chceme vidět je dost blízko u sebe, tak to bude fajn. K snídani máme chleba s paštikou. Při odjezdu se s paní recepční domlouváme, že večer přijedeme zpět a zůstaneme ještě jednu noc. Nemá s tím problém a tak jedeme zpět po trase, kterou jsme včera přijeli. Dostáváme se k tankovému muzeu u městečka Catz nedaleko Carrentanu. Je to asi sto metrů od benzínky, jak se tam Honzovi včera tak líbilo. ;o) Procházíme celým objektem, je to moc hezky udělané. Určitě to stojí za návštěvu. Kuba je ve svém živlu. Asi v jedenáct hodin odcházíme a jedeme si koupit něco k obědu – bagetu s majonézovým salátem. Také kávu a čaj, který už nám dochází. Pak pokračujeme na parkoviště u Pointe du Hoc. Nejdříve na trávníčku obědváme a pak si to jdeme projít. Je tu spousta bunkrů, pár jich je pobořených. Mezi nimi jsou obrovské krátery od bombardování. Kuba sbalil malej foťák a zmizel. Běhá z jednoho bunkru do druhého. Vrací se, až když má vybitou baterku. My ostatní si to tu v klidu postupně procházíme. Je tu také památník k poctě padlých rangerů, kteří ještě před vyloděním dne D dobývali tento bod, aby zneškodnili německé baterie, které ohrožovaly dvě z plánovaných vyloďovacích pláží. Je tu spousta lidí a je to zvláštní pocit, když chvilku slyšíme angličtinu a chvilku němčinu. Na jedné straně angličtinu z úst možná potomků lidí, kteří, aniž by třeba museli, šli bojovat za vzdálenou Evropu a obětovali zde své životy. Na druhé straně zde potkáváme skupinku pubertálních Němců, kteří se hlučně chichotají a s nadějí hledají v bunkrech po zdech, že tu snad najdou nějaké vzkazy od svých krajanů, kteří tu kdysi bojovali. Je mi to nepříjemný. Popojíždíme k pláži Omaha Beach. Parkujeme u muzea, které je hned z kraje a jdeme si ho prohlédnout. Je trošku menší, ale také moc hezké. Nachází se tu drobnější technika a jeho vybavení je více zaměřené na osobní předměty vojáků, výzbroj a výstroj atd. V jedné místnosti je promítán film mapující vylodění. Pak se jdeme projít přímo k pláži Omaha, kde dne D padlo ze všech vyloďovacích pláží nejvíce vojáků. Přímo na pláži je velice vkusný památník, který je právě odlivem odkrytý. Brouzdáme se vodou a pozorujeme, jak rychle Atlantik ustupuje. Jen plavky zas nemáme. Pláž je docela plná a tak by asi nebylo vhodné jít na ostro. Ale to nevadí, zas takové vedro není. Kluci si zahrabávají nohy a blbnou ve vlnách. Ráno bylo azuro, ale teď už jsou zase mráčky a fouká. Přejíždíme ještě k americkému hřbitovu. Zrovna sundávají ze stožárů americké vlajky. Pro toto místo by to mohlo vypadat trošku čestněji. Dva chlapi a jedna ženská z nějaké ochranky si pouští ovladačem fanfáru, která chrapí z reproduktoru pověšeném na blízkém stromě. Po sejmutí vlajku složí, golfovým vozíkem přejedou ke druhému stožáru a vše se znovu opakuje. Pak odjíždí úplně. Divné. Možná by bylo lepší, mít tu nějakou čestnou vojenskou stráž. Procházíme řadami bílých křížů. Na parkovišti slyšíme krajánky. Dáváme si sváču a už se vracíme zpět do kempu. S paní domácí se domlouváme na dobití baterek a dodání baget k snídani, platíme za další noc. Večeříme, píšu deník, kluci zase mastí karty, Honza si čte další materiály. Pak se jdeme s Honzou projít do města, které jsme viděli včera. Do přístavu. Klukům se nechce a tak hrajou dál. Je velký odliv a já zase sbírám nějaké mušle. Honza to nerad vidí, mám sáček! ;o) V jednom venkovním občerstvení si dáváme pivo. Za 2 eura dostáváme takový poloviční, ale chuťově to jde. Potuluje se tu místní omladina a očividně se snaží obstarat si alkohol. Vracíme se zpět. Kluci už jsou po spršce, Jirka ve spacáku a Kuba si vykládá karty. S Honzou jdeme také do pidi sprchy, jsme tu namačkaní jak sardinky. Máme dva žetony, tak máme dvě kola sprchování. Že jste o tom chtěli napsat? Honza říká, že je horká. No pro mě je teda vlažná. Jde se spát!

Dnes ujeto: 82 km

Tankové muzeum Normandie – se 3.000 čtverečními metry výstavní plochy je jedním z největších muzeí v Normandii, najdeme zde více než čtyřicet vozidel, letadel a tisíce dalších předmětů z druhé světové války. Přistávací dráha v jeho blízkosti a pět hektarů půdy umožňuje praktické dynamické ukázky. Výstavní prostor Tankového muzea Normandie, je koncipován ve třech osách: historie, technický vývoj a mapuje lidský a sociální aspekt konfliktu. Zároveň chce usnadnit porozumění bojům a cesty k osvobození Evropy. Historie je popisována zejména prostřednictvím dvou nejproslulejších důstojníků a jednotek kavalérie – 2. obrněné divize maršála Leclerca a 3. armády generála Pattona (dva zakladatelé moderní jezdectva, kteří vepsali svá jména do historie dvou nejúčinnějších tankových bitev naší doby).

Pobřeží dne D – Pláže spojeneckého vylodění – Normandie se stala jedním z nejdůležitějších bojišť 2. světové války. 6. června 1944 („den D“) tu Spojenci zahájili dlouho plánovanou „operaci Overlord“, která nakonec vedla k pádu nacismu v Evropě. Američtí, britští, kanadští a další vojáci se pokusili o vylodění na 80 km dlouhém pásu pobřeží a přes tuhý odpor Němců a obrovské ztráty na životech se jim to nakonec podařilo. Jednotlivé úseky pláže dostaly tehdy názvy Omaha, Utah, Gold, Juno a Sword. Nejprudší boje se odehrávaly na pláži Omaha.

Pointe du Hoc – skalnatý výběžek mezi plážemi Omaha a Utah, který se stal klíčovým bodem pro invazi Spojenců v Normandii v den D: 6. června 1944. Jedná se o místo, kde jednotka 225 amerických vojáků Rangers hrdinsky nasadila život, vyšplhala za svítání na 30 m vysoký útes, aby se pokusila zneškodnit německé dělostřelecké baterie. Ty byly totiž schopné ostřelovat sousedící pláže a tím ohrožovali úspěšnost vylodění Spojenců v této oblasti. Když se vojáci probojovali k bunkrům, zjistili, že jsou prázdné. Němci děla, která byla hlavním cílem, po předchozích náletech přemístili jinam. Přesto se podařilo nalézt a zlikvidovat dělostřeleckou baterii se stovkou Němců, cca 500 m od tohoto místa vzdálenou, která by znemožňovala další postup na pláži Utah. Zezadu jim měl přijít vypomoci druhý sled, avšak vzhledem k samotnému složitému boji na Omaze se jim to nepodařilo. Dva dny Rangers odráželi německé protiútoky a vydrželi v malé skalní kapse na Pointe du Hoc, než přišla pomoc. Zbylo jen 90 vojáků, kteří byli schopni dál bojovat. Přesto se dala tato mise prohlásit za velmi úspěšnou. Od ledna roku 1979 je Pointe du Hoc pod správou USA. Nachází se tu také muzeum a památník věnovaný bitvě. Samotné místo je dodnes poznamenáno bitvou a příliš se neliší od doby, kdy vznikly masivní krátery po bombardování. Návštěvníci mohou nahlédnout i do bunkrů.

Omaha Beach – je kódové označení pro jeden z pěti sektorů, ve kterých proběhlo 6. června 1944 v rámci Operace Overlord během druhé světové války vylodění spojeneckých vojsk do Němci okupované Francie. Pláž Omaha se nachází v Normandii ve Francii při Lamanšském průlivu. Je 8 km dlouhá a sahá od Sainte-Honorine-des-Pertes na východě po Vierville-sur-Mer na západě na pravém břehu estuáru řeky Douve. Vylodění zde bylo nezbytné, neboť tím došlo k propojení britských sil vyloďujících se na východní Gold Beach s americkými silami, které se vylodily na západní Utah Beach. Dobytí pláže Omaha měla na starosti Armáda Spojených států amerických, jejíž dopravu na místo určení zajistilo Námořnictvo Spojených států amerických podporované Royal Navy.

V Den D zaútočila nezkušená 29. pěchotní divize posílená o devět rot U.S. Army Rangers přesměrovaných z Pointe du Hoc na západní polovinu pláže. Zkušené 1. pěší divizi byla svěřena východní polovina. Bylo naplánováno, že počáteční vlny útoku, které se skládaly z tanků, pěchoty a ženistů, ochromí pobřežní obranu, a umožní tak přistání větším lodím a následujícím invazním vlnám. Hlavním cílem bylo zajistit předmostí o hloubce osmi kilometrů mezi Port-en-Bessin a řekou Vire, spojení s britskými jednotkami vyloděnými na Gold Beach na východě a dosažení oblasti Isigny na západě kvůli spojení s VII. sborem z Utah Beach. Oproti nim stála německá 352. pěchodní divize, z níž značnou část tvořili teenageři doplnění veterány z východní fronty. 352. divize nikdy nepoznala žádný vojenský trénink. Z jejích 12 020 mužů mělo zkušenosti z boje jen 6 800. Ti všichni měli ubránit 53 km fronty. Němci byli rozmístěni v opěrných bodech podél pobřeží. Jejich strategie byla založena na zničení nepřátelského útoku ještě na vodní hladině.

Jen velmi málo se nakonec na pláži Omaha událo tak, jak bylo naplánováno. Problémy s navigací způsobily, že většina vyloďovacích člunů své cíle po celý den míjela. Obrana byla neočekávaně silná a způsobila přistávajícím americkým jednotkám těžké ztráty. Ženisté se snažili pod těžkou palbou odklidit překážky, aby se mohli později vojáci protlačit těmi několika málo průrvami, které byly vytvořeny. Jednotky oslabené ztrátami při samotném vylodění nebyly schopny proti silné obraně vybojovat průchody z pláže. To následně způsobilo mnoho problémů včetně zpoždění dalších vln útoku. Malých průniků bylo nakonec dosaženo skupinami přeživších, jejich improvizovanými útoky a vyšplháním se na skály mezi nejvíce bráněnými body. Na konci dne byly vybojovány dva izolované opěrné body, které byly následně využity proti slabším obranným postavením ve vnitrozemí. Původních cílů Dne D tak bylo dosaženo ve dnech následujících.

Příčiny počátečního neúspěchu – Hlavní příčiny masakru na pláži Omaha byly tři:
– Spojenecké bombardovací svazy přelétly linii německé obrany a bomby odhodily až jeden kilometr za ní. Německá obranná linie zůstala nepoškozená.
– Před vlastním vyloděním pěchoty se na každém úseku měl vylodit výsadek asi 25 až 29 speciálně upravených tanků Sherman DD, aby zajistil potřebné krytí pěchoty. Tanky Sherman byly doplněny o dva lodní šrouby a vysoký nástavec z impregnované plachtoviny na kovové konstrukci vedoucí od boků. Výsledkem bylo plavidlo, jehož dno tvořil ponořený tank Sherman a na hladině vypadalo jako člun. Po dosažení pláží měla být konstrukce složena a vzniknout funkční tank. Prvotní plán předpokládal, že tanky budou vyloděny ve vzdálenosti 5 km od pobřeží a pak nenápadně, jako zdálky vypadající běžné gumové čluny, dosáhnou pobřeží. V den D však bylo moře značně bouřlivé. Proto byl těsně před vyloděním tanků vydán rozkaz zkrátit vyloďovací vzdálenost na 1 km. V úseku Omaha se měl vylodit 741. tankový oddíl v počtu 29 tanků Sherman DD. Rozkaz ke zkrácení vyloďovací vzdálenosti se však nedostal k veliteli flotily tohoto úseku a tanky byly v tomto úseku vyloděny podle původního plánu ve vzdálenosti 5 km od pobřeží. Jako orientační bod k cíli vylodění měla sloužit věž místního kostela na hřebenu horizontu. Silný proud a vítr však začal tanky snášet od cíle vylodění. Veliteli posádek byli tankisté, ne však zkušení námořníci. Místo toho, aby se v nepříznivých podmínkách snažili dosáhnout bezpečně pobřeží kolmo k vlnám i za cenu snosu, snažili se dosáhnout původního cíle vylodění za každou cenu. Tím stočili své plovoucí tanky bokem k vlnám a tanky začaly nabírat vodu. Z 29 tanků oddílu 741 se 27 potopilo a pevniny dosáhly pouze 2 tanky, které tak nemohly poskytnout potřebnou podporu výsadku. V poslední době proběhl průzkum potopených vraků tanků a některé dosáhly vzdálenosti 3 km od místa vylodění směrem k pobřeží, než se potopily. V ostatních úsecích bylo vylodění tanků Sherman DD úspěšné.
– Také protivníci byli překvapivě silní, několik dní předtím se totiž na pláž Omaha přesunula jedna německá divize v plném bojovém stavu a od počátku svého příchodu měla nejvyšší stupeň bojové pohotovosti.

Americký vojenský hřbitov – nejrozsáhlejší ze hřbitovů Američanů v Normandii. Leží na kopci u města Colleville-sur-Mer nad pláží Omaha. Při přímém střetu s Němci po vylodění Spojenců na normanských plážích 6. června 1944 (Den D) zde zemřelo na 10.000 amerických vojáků, kteří jsou na hřbitově pochováni. Naskytne se tu smutný pohled na vzorně vystavěné řady bílých křížů a Davidových hvězd, které jakoby neměly konce. Právě zde si návštěvník uvědomí, o jak rozsáhlé krveprolití se při operaci Overlord jednalo. Atmosféru dotváří umístění hrobů na dokonale upraveném trávníku. Náhrobky nenesou téměř žádné nápisy ani epitafy, pouze několik výjimečných vojáků si je vysloužilo v zlaté barvě. Dalších 14.000 těl však bylo převezeno do USA! Součástí areálu je také bílý památník opatřený sloupovím, na jehož zadní straně lze vyčíst 1.557 jmen vojáků, jejichž těla se nikdy nenašla. Návštěvu je vhodné začít v návštěvnickém centru, ve kterém se nachází expozice přibližující událost a kde se nepřetržitě promítá film „Letters“ (Dopisy) vycházející ze zpráv posílaných vojáky domů, část je věnována i rozhovorům s jejich nejbližšími. V jednom ze sálů jsou předčítána jména padlých. Tyto prostory byly využity pro záběry filmu Zachraňte vojína Ryana.

bret12

Středa 5. 8. 2015

Ráno po osmé si jdeme pro objednané čerstvé bagetky a baštíme je s paštikou. Balíme a odjíždíme do Bayeux do muzea bitvy o Normandii. Je věnováno jednotlivým klíčovým lidem, kteří se podíleli svým řízením na operaci dne D a následných bojů. Je tu spousta fotografií, figurín a map s vyznačením postupu spojenců den po dni po vylodění. Také moc hezky udělané. Pak se jdu ještě podívat na nedaleký hřbitov britských vojáků a z dáli pozoruji krásnou katedrálu. Kluci zatím připravují u parkoviště na stololavici oběd. Rýži s masem – povedlo se nám koupit vepřové jazyky. No pro mě nic moc, ale najedli jsme se. Pokračujeme do Arromanches-les-Bains. Je tu docela rušno. Parkujeme na chodníku naproti muzeu, které je hned u pláže. Celé se věnuje přímo akci vylodění „Den D“. Jsou tady krásné modely vytvořených přístavů z kesonů, propojovacích plovoucích pontonů a jednotlivých mostních dílců (jeden jejich obrovský díl je venku hned vedle muzea), takže si člověk dovede snáze představit, jak celá operace probíhala. O co lepší by to bylo, kdybychom ještě rozuměli výkladu průvodkyně. Obdivuji velitele této mega akce, že to vše dokázali zorganizovat, i když jim spousta věcí nevyšla úplně tak, jak chtěli. Velká část materiálu se jim kvůli nepřízni počasí při cestě přes kanál utopila, jeden přístav jim hned druhý den po postavení zničila bouře atd. V okolí Arromanches asi ve vzdálenosti jednoho kilometru je v moři vidět zbytek několika betonových „kesonů“ Phoenix, které tvořily vlnolamy a základy přístavů. Po jejich zbudování v Anglii je napustili vodou a potopili je v Temži tak, aby je neobjevili Němci. Pak vodu odčerpali, dovlekli je sem za loděmi, na určeném místě je opět napustili vodou a tím je dostali na dno. Mezery mezi nimi vyplnili starými lodními vraky, které sem také dovlekli. Propojili je plovoucími pontony, které byly připevněné na vysouvacích pilotech, aby mohly pořád správně fungovat bez ohledu na místní vysoký rozdíl hladiny při přílivu a odlivu. Na pláži do dnes zůstalo ležet několik propojovacích pontonů. My je teď bohužel vidíme jen těsně pod hladinou, protože je příliv. Funkční modýlky v muzeu jsou parádní. Muselo to dát plno práce. Hned na začátku prohlídky oznamuje rozhlas, že za okamžik začne promítání filmu. Jdeme tedy s ostatními také do malého kinosálu. Průvodkyně rozdává sluchátka s poslechem namluveným v různých jazycích. Jen tu češtinu jsme buď přeslechli, nebo jí nemají. Tak se musíme spokojit s angličtinou, ve které jsme dost slabí. Škoda. :o( Ještě, že měli v češtině alespoň tištěného průvodce k jednotlivým vitrínám. Po skončení filmu nás průvodkyně vyhání ven z muzea. Máme to prý obejít venkem a zase se vrátit přes vstup u pokladen. Snad jsme jí správně porozuměli. Jdeme s davem a doufáme, že nás tam ještě přes ty pokladny pustí zpět, protože jsme ještě ani nezačali s prohlídkou samotného muzea. Je to dobrý, pokračujeme dál. Mysleli jsme, že si to v klidu projdeme sami, ale průvodkyně dává dohromady docela velkou skupinu lidí a vykládá ve francouzštině a angličtině. Koriguje tím i nás. Hůře se mi fotí. Z muzea je skrz veliká okna krásný výhled na celé pobřeží, průvodkyně má vše při ruce a může to pěkně ukázat a popsat. Škoda, že jí nerozumíme. Pak nás posílá ještě do jednoho menšího kinosálu, kde se stojí na schodech. Pouští krátký film. Vpředu před plátnem je plastická dekorace, která se postupně rozsvěcuje. Názorně ukazuje postup vojsk a dobytá místa. Při odchodu z muzea si opět procházíme krámek se suvenýry, který uzavírá každé muzeum. Venku před ním je na stožáru i česká vlajka. Chvilku pozorujeme pláž a pak stoupáme nad město. Držíme se šipek, které nás vedou až k budově s 360° kinem. Po zakoupení lístků vstupujeme do kruhového sálu, kde už stojí prvních pár návštěvníků. Nejsou tu žádná sedadla, jen místa k stání a několik zábradlí. Hledáme si místečko a čekáme ještě asi 5 minut. Sál se rychle plní. Kolem dokola je na zdech v jedné výši rozvěšeno asi 9 filmových pláten. Film se na každém z nich pomalu dává do pohybu. Začíná na jedné straně projevem Hitlera, na druhé straně je zfanatizovaný dav a pochodující vojáci, děj se rychle dostává k vylodění…na jedné straně výstřel z válečné lodi a na druhé straně dopad střely na pobřeží při operaci vylodění Den D. Následné boje a postup vojáků, pohledy na zuboženou zem a následky války, zničené domy, opuštěné děti, koncentrační tábory, tisíce mrtvých a následné osvobozování území, osvobození Paříže…vše je dokonale provázáno a skvěle doprovázeno hudbou. Myslím, že ani jedno oko v sále nezůstalo suché. Jde z toho mráz po zádech. Je to opravdu velice působivé. Návštěva kina rozhodně stojí za to, i když musím říct, že už je na mě té války a všech těch hrůz s ní spojených zase na nějaký čas DOST. (K tomu musím dopsat, že po návratu jsme ještě shlédli seriál Bratrstvo neohrožených, který moc hezky mapuje vylodění a následné postupy vojáků až do konce války, a který nám doplnil nějaké informace k tomuto tématu.) Odjíždíme do Caenu, kde ještě jdeme nakoupit. Nakládáme věci do motorek a vidíme letět 2 helikoptéry. Jedna z nich přistává na střeše nějakého domu. Usuzujeme, že to je asi nemocnice. Na výjezdu z města jsou děsné kolony. Snažíme se projíždět mezi auty. Věc, kterou nemám ráda. Chytají mě křeče do rukou. Stálé mačkání spojky mi nedělá dobře. Přijíždíme k místu, kde jsou na silnici vidět čerstvé stopy po nehodě. Tady asi byl ten vrtulník. Brzdná dráha, zasypaná sinice, vyvrácená svodidla…Provoz se zvolňuje, pokračujeme po dálnici. Za městem Honfleur přejíždíme přes placený most – nás se to naštěstí netýká – most, který je nazýván „Vstupní branou do Normandie“ a vede do města Le Havre. My jím však Normandii opouštíme. Návěstidla ohlašují příjezd k trajektům. Mám pocit, že se tu nějak motáme a skoro mám strach, abychom nakonec na nějaký nenajeli. Naštěstí nás odsud Honza dostává a tak dojíždíme krásným údolím až do Étretatu a hledáme kemp. Je hned z kraje, ale bohužel je plný. Zase se trefujeme do nějaké akce – nějaký festival, takže je tu celkově dost plno. Popojíždíme dál asi o 3 kilometry. Zde jsme úspěšní, stavíme stany. K večeři oblíbené párky. Kluci mastí žolíky. Mně je zima, asi půjdu spát. Dnes jsme potkávali spoustu traktorů, asi tu mají někde hnízdo. ;o) Žně probíhají v plném proudu. Dnes jsme potkali další krajánky v obchodě a ještě i v kempu.

Dnes ujeto: 204 km

Bayeux – město, jež je hrdým vlastníkem jediného obrazového záznamu invaze Viléma Dobyvatele přes kanál La Manche (1066). Impozantní světově známá „tapiserie z Bayeux“ je 70 metrů dlouhým pruhem lněné látky, na níž je v 58 panelech vyšit příběh normanského vpádu do Anglie. Tapiserie vznikla v 11. století zřejmě v Anglii a je umístěna v místním muzeu. Ve městě stojí také katedrála Notre Dame ve stylu normanské gotiky. A také tady si můžete udělat představu o událostech 2. světové války – v muzeu, které je věnováno bitvě o Normandii z roku 1944, a na válečném hřbitově, kde kromě 5.000 spojeneckých vojáků leží i na 500 bezejmenných Němců…

Arromanches – městečko na břehu Atlantiku, jehož osud byl za druhé světové války při vylodění v Normandii změněn z klidného rekreačního střediska na jeden z nejrušnějších přístavů světa. Byl tu vybudován ohromný umělý přístav o velikosti 1.000 fotbalových hřišť, tzv. Mulberry nebo Port Winston. K jeho stavbě byly využity prefabrikované betonové konstrukce vyrobené v Británii v továrně na Temži a k Arromanches pak loďmi transportované přes La Manche. Přístav se skládal ze 146 potopených kesonů uspořádaných do půlkruhu. Při invazi v Den D (6. června 1944) se zde vylodilo zhruba 2,5 milionu mužů a 500.000 vozidel. Zbytky přístavu jsou zde patrné dodnes. S tehdejšími událostmi seznamuje muzeum vylodění Musée du Débarquement na hlavním náměstí. Krom něj válku dnes připomíná už jen několik pomníků, jinak se Arromanches řadí mezi přímořská letoviska s dlouhou písčitou pláží a pěší zónou s příjemnými bary a pivnicemi.

Most Pont de Normandie – je nepřehlédnutelnou dominantou rovinaté krajiny při ústí řeky Seiny. Spojuje město Honfleur s protějším přístavem Le Havre. Most je zavěšený na mohutných lanech, která mají hmotnost více než 19 000 tun. Tento typ konstrukce byl zvolen zejména kvůli silným větrům vanoucím v této oblasti. Celková délka mostu činí 2 143 m a je rozdělena na čtyři pruhy vozovky a dva pruhy pro pěší. Stavba mostu začala v roce 1988 a skončila slavnostním otevřením o 7 let později – 20. ledna 1995. V době zprovoznění mostu se jednalo o nejdelší most svého druhu na světě (byl překonán v roce 1999 stavbou mostu Tatara v Japonsku).

Alabastrové pobřeží – typické svými bílými útesy tyčícími se nad rozbouřeným mořem, leží v severozápadní části Francie – v Horní Normandii. Jeho název souvisí s křídově bílou barvou útesů, které se mnohdy zdvihají se až do výše 120 m a táhnou se v pásu 140 km. Neustálým působením vln však dochází k jejich rozrušování, částice se tak vymývají a vytváří typický mléčně zakalený odstín.

bret13

Čtvrtek 6. 8. 2015

Ráno vstáváme kolem osmé. Po snídani a sbalení sáčků páčků, popojíždíme do centra Étratatu, kde parkujeme kousek od promenády vedoucí kolem pobřeží. Jdeme na pláž a vyrážíme vpravo ke skalní bráně, odkud je vidět i na druhou stranu na další skalní bránu a špici. Bílé skály jsou z alabastru – neskutečně křehkého materiálu barvícího jak křída. Jejich součástí jsou hnědé žíly – materiál jak na pazourky. Skalní brány jsou nádherné, jen počasí nám moc nepřeje. Sluníčko je schované za mraky a jeho paprsky tak nemůžou bílé skály pořádně rozzářit. Pozorujeme nějakého pána (asi to byl Neptun), jak oblečený s kyblíkem v ruce vstupuje do moře a mizí. Sem tam zahlédneme, jak se vynoří ruka s kyblíkem za útesy. Kdo ví, co tam hledá, asi nějaké škeble. Pak se kousek vracíme a stoupáme vzhůru na útes, který je nad městem. Nahoře je malý kostelík. Jdeme po kraji útesů ještě kus dál, jsou vysoké a bílé skoro jako v Anglii. Alabastrové pobřeží. Vracíme se dolů do města, už máme docela hlad. V ulicích s krásnými domy, obloženými tmavšími kameny z útesů narážíme na trh. Tak to nás baví, pozorovat ten cvrkot. Stánečky s mořskými potvorami, s různě naloženými olivami, s klobáskami a sýry…Trápíme chuťové buňky, 14 dní trápené paštikami, nudlemi a konzervami, a tak nakonec podléháme a kupujeme si snad nejdražší grilované kuře v životě. A já souhlasím s tím, ať nám dají to větší za cca 19 euro. Honza se bojí, že to nesníme, ale mně je jasný, že to vůbec nebude problém. Pán nám ho ještě pěkně vykostí a za chvilku už ho pojídáme na pobřeží s bagetkama, které ještě kupujeme cestou společně s buchtami k svačině. Měli bychom se už trošku hnout z místa, a tak na druhý útes už nejdeme. Zase máme něco na příště. Popojíždíme do Allouville-Bellefosse, kde děláme jen krátkou zastávku u kaple, která je postavená ve stromě. V Jumiéges si prohlížíme moc hezkou zříceninu opatství. Kubovi se nechce a tak na nás čeká u motorek. Pak už nás čeká naše poslední kulturní zastavení, které mám naplánované a kam se hodně těším, a tím je Rouen. Honza nás dovádí až k náměstí, na kterém byla upálena Johanka z Arku, a kde je postavena nová kaple jí zasvěcená. Parkujeme na chodníku a jdeme se projít centrem města. Čekají tu na nás hrázděné domy, městská brána s orlojem, překrásná katedrála, která se mi ani nevejde do foťáku jak je velká. Obdivuji nádherné zdobení jejího průčelí, tvořili jí opravdoví mistři. To množství detailů, soch a zdobení nabádá k dojmu, že je to snad ozdobené šlehačkou. Vracíme se k motorkám. Pár metrů odsud je krám, tak ještě nakoupit. Kupujeme bagety a cider a pivo na večer. Vyrážíme. Honza vyjíždí na silnici. No já bych také chtěla, ale bohužel na hraně obrubníku zase nějak zablbnu a padáme. Ani Jirkovi se tentokrát nedaří nás zachytit. :o( Honzu s Kubou vidíme, jak jedou za zdí podchodu a diví se, co tam ještě stojíme. Nějaký pán nám pomáhá motorku zvednout, protože nám se to moc nedaří. Honza je tu za chvilku zpět. Na první pohled se zdá, že je vše v pořádku, ale po chvíli vidíme, že je proražené víko motoru a odkapává z něho olej. Tak to je špatný. Žvejkačkou to prý nezalepíme. Při ohledání škod stojíme na kraji jednosměrné cesty, najednou vidíme nějakýho mladýho blbce s holkou na čtyřkolce. Vůbec nesleduje cestu, se smíchem se otáčí na tu holku a místo, aby zatáčel, řítí se přímo na nás. Řvu jako pominutá. Těsně před námi to strhává a ujíždí. Nadávám jak špaček. Ještě tohle!! :o( Musíme najít servis. No jo, bude půl sedmý, to už asi dneska neklapne. :o( Třeba nám poradí v nějakým íčku. Běžím hledat. To jsem nám to zase zavařila. Skoro jsme si začali říkat, že bychom v sobotu už mohli dojet domu. Tak to teda nevím. Neměla jsem včera myslet na to, že to vypadá, že to letos konečně bude bez ztráty kytičky – tedy bez pádu. Tak to zase neklaplo. Tak rychle hledat. Ptám se nějakého pána v obchodu se suvenýry. Bohužel nejbližší íčko je prý až u katedrály. Tam jsme byli, ale teď je to už docela z ruky. Sakra! No běžím tím směrem. V motokalhotách v tom vedru nic moc, ale vím, že jsem to „posrala“, tak to musím napravit. Vidím nějakého pána v obleku, jak si dává věci do kufru na větším skútru. Zkouším ho, jestli umí anglicky. Kývá. Snažím se mu vysvětlit, že bych potřebovala nějaký motoservis. Naštěstí o něčem ví a tak mi v mapě Rouenu, kterou jsem si předtím naštěstí vzala v íčku, ukazuje, kde ho máme hledat. Ještě mi píše telefon a říká, abychom spěchali, že tam jsou do sedmi. Tak to je super. Je asi 18.30 hod. Sprintuji zpět. Honza to rychle zadává do GPS a svištíme. Jsme tam asi ve tři čtvrtě na sedm, naštěstí to nebylo tak daleko. Ještě než slezu z motorky, Honza už spěchá s pánem z obchodu k nám. Ukazujeme mu, co se nám stalo. Má tady nějakou mladou holčinu, která naštěstí mluví docela slušně anglicky. Domlouváme se s ní co a jak. Motorku nám přijmou do servisu, ale protože už dnes budou zavírat, budou to řešit až zítra, to je jasný. Máme přijet zítra kolem desáté. Ptají se nás, kde bydlíme. Říkáme, že bychom potřebovali najít kemp. Na naší mapě už ale vidět není, je moc na kraji města. Slečna se nabízí, že je to kousek od místa, kde bydlí, a že by nás tam vzala autem. Po chvilce jí ale dochází, že dneska v práci autem není. Tak se nabízí servisní vtipný technik, že nás tam zavede a pomůže nám přetransportovat nás tam. Dává si na svou motorku moje brašny a Jirku a už společně s Honzou mizí v provozu. (Prý jel trošku agresivněji, než jezdím já. Honza také pak říká, že trošku bloudil. Někde na křižovatce se prý ptal nějakého pána na cestu ke kempu, a to prý stál skoro před cedulí na kemp ;o)) Je hodný, v kempu prý všechno s majitelem domluvil. Kluci zatím staví stany a Honza se pro mě vrací. Já mezitím čekám před servisem. Hlídám si foťák a chvilkami se i trošku bojím, když tu kolem mě procházejí divní tmaví týpci. Naštěstí se asi za 45 minut objevuje Honza. Neztratil se mi!!! Hurá! Je to zase trošku zvláštní se zase po dlouhé době vézt, ale jsem fakt ráda. Po příjezdu do kempu už mají kluci hotovo. Vaříme si nudle s boloňskou omáčkou a se sýrem – moooc se nám to povedlo. Pijeme pivo a cider. Kluci s Honzou mastí karty. Doufám, že se to zítra nějak podaří opravit, a že to nebude moc drahé. :o( Sprcha je tu studená, asi se na ní vykašleme.

Dnes ujeto: Honza 137 km / já -22 km

Étretat – Letovisko je věhlasné díky divokými křídovými útesy Falaise d’Etretat. Bílé útesy lemující Lamanšský průliv nabízejí kouzelnou podívanou a stávají se inspirací nejen pro fotografy, ale také pro malíře. Jižně od města se vypíná majestátní skalní formace. Falaise d’Aval a je považován za největší oblouk Alabastrového pobřeží. Vystoupáte-li po strmém travnatém chodníčku až k vrcholu, otevře se neopakovatelný výhled na celou zátočinu a obec Étretat. Turistická trasa pokračuje dál přes pastviny až k oblouku Manneporte. Z tohoto místa je možné spatřit neobyčejnou skalní jehlu čnící 90 m nad hladinou moře. L’Aiguille, jak je toto skalisko nazýváno, připomíná běloskvoucí ostrou cukrovou homoli trčící z klidné hladiny. Na severní stranu vede nenáročná stezka až pod vrchol – Falaise d’Amont. Tento oblouk nabývá menších rozměrů než předcházející dva giganti. Proti obzoru ční kaple Notre-Dame de la Garde ve tvaru střely, evokující dávné doby a informační tabule popisují historii místního kraje i známých osobností.

Dubová kaple (Chêne Chapelle) ve vesnici Allouville-Bellefosse – na konci 17. století zde udeřil do jednoho z nejstarších stromů blesk. Místo toho, aby strom uschl nebo shořel, stalo se něco nevídaného. Jako zázrakem přežil a obrůstal dále, mezi lidmi se začalo mluvit o zázraku, a proto zde vznikly dvě jedinečné kaple. Podle odborníků zasáhl srdce stromu blesk o 30 000°C. O stáří stromu se vedou debaty. S jistotou se ale dá říct, že se jedná o nejstarší strom ve Francii. Záznamy o tomto dubu existují už z třináctého století. Pověst, která se o něm traduje, tvrdí, že je víc než 1.000 let starý. Odborníci ale namítají, že strom může mít asi 800 let, čímž se shodují se záznamy ze starých kronik. Podle všeho tak pamatuje stoletou válku s Brity, morové rány, Revoluci i vládu Napoleona Bonaparta. Tradičně se tu poutníci schází 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Na starém dubu se podepisuje jeho stáří. Část dubu je v současnosti zastřešená, aby byla chráněná proti dešti, sněhu, mrazu, a některé větve jsou podepřeny. Pro místní obyvatele je starý strom symbolem města, říkají mu také „Svatyně moudrosti.“

Klášter Jumièges – je benediktinský klášter u městečka Jumièges v departementu Seine-Maritime ve francouzském regionu Horní Normandie. Klášter byl založen roku 654 svatým Philibertem, který se stal také prvním opatem nového kláštera. Po několika letech klášter opustil a založil novou fundaci – klášter Noirmoutier. Roku 841 byl Jumièges vypálen Vikingy a poté obnoven. Stal se centrem vzdělanosti a dobročinnosti. Hlavní část kláštera pochází z 11. století, znovuvysvěcení se konalo roku 1067 za přítomnosti Viléma Dobyvatele. Podlehl Francouzské revoluci a dnes z něj zůstaly jen působivé rozvaliny.

Rouen – Dějiny města jsou spojeny s Johankou z Arku, která zde byla upálena v roce 1431 na Starotržním náměstí. Město má velké množství nádherných budov v gotickém slohu, např. katedrálu a kostely sv. Ouena a sv. Maclou. Město Rouen nabízí široký výběr muzeí, např. uměleckoprůmyslové muzeum, muzeum keramiky a uměleckého kovářství. Zajdeme-li do uliček pěší zóny, objevíme Soudní palác a části domu, kde žil svatý Maclou. Rouen vlastní bohaté historické památky, je ale také mladým a dynamickým univerzitním městem.

bret14

Pátek 7. 8. 2015

Ráno spíme déle. V servisu máme být v deset. V devět otevírají, tak snad už něco budou vědět. Jsem statečná a jdu do ledové sprchy. Dnes po ránu pro změnu není zima a tak je to nakonec i docela osvěžující. Po snídani necháváme kluky na pospas svému osudu v kempu a jedeme s Honzou do servisu, aniž bychom měli představu, za jak dlouho se vrátíme a s jakým výsledkem. V servisu+prodejně už je šrumec. Moc volného prostoru tu nemají. Stále chodí zákazníci, pro nové motorky, příslušenství, objednat si servis…Slečna nás seznamuje se situací. Zatím se snaží sehnat nový díl. Čekáme u stolečku s letáky. Nový díl se nedaří sehnat, a tak slečna anglicky říká, že zkusí sehnat díl na místě, kde jsou mrtvé motorky. Mně dochází, že tím myslela „na vrakovišti“, ale Honza slyší jenom: “…bla, bla, bla…DEATH MOTO…bla, bla, bla.“ Lekl se, že je naše motorka mrtvá, v této chvíli neopravitelná. Tak ho uklidňuji. Od dvanácti do dvou mají polední pauzu. Domlouváme se, že se také sjedeme najíst, a že přijedeme pak. Vracíme se tedy do kempu za klukama a děláme si oběd – místní naší oblíbenou velikou konzervu čočky s masem. Ještě chvilku s klukama hrajeme karty a pak se zase vracíme zpět do servisu. Slečna říká, že servisman prý jel s dílem někam pryč. Zkusí ho nechat zavařit. Měl by tu být za cca 10 minut. Tak zas čekáme u stolečku s letáky, který je udělaný z velikého sudu. Kolem jsou židličky z malých soudků. Stylový! Za chvilku je tu ten náš sympoš servisák a mává na nás zavařeným víčkem. Prý to ještě přebrousí, nastříká a bude to! Paráda! Šikulka! Jdu zatím psát deník. Tak snad už to nebude dlouho trvat a nám se ještě dnes podaří alespoň něco málo ujet. Jsou tři hodiny. Ve čtyři se nám konečně daří opustit servis. Sice o 100 euro lehčí, ale alespoň s provizorně opravenou motorkou, která nás doveze domu. No co se dá dělat, jak by řekl kapitán Ron: „To všechno se může stát!“ Se všemi se loučíme a moc jim děkujeme za ochotu. Dojíždíme do kempu, vše rychle balíme na motorky a plánujeme další cestu – domů. Vyjíždíme před pátou. Cca po hodině jízdy odpočinek u Carrefouru. Kupujeme nějaké dárečky – sýry – ty nás tu hodně nadchly. Dáváme si ještě energeťáky – je to dneska nějaký únavný, zavírají se mi očka. Tankujeme a pokračujeme dál. Asi kolem osmý začínáme hledat kemp. První má 4 hvězdičky. Za 4 osoby chtějí 51 euro. Honza objevuje další municipal asi za 16 kilometrů v Soissons, jedeme tam. Daří se nám ho najít docela dobře. V recepci je nějakej mladík. Zaplatit prý máme přijít až ráno, prý už má zablokovaný systém, mají do sedmi. OK. Vybíráme si plácek kus od recepce. Stavíme stany a vaříme si kudrnatou polévku s bagetou. V kempu je spousta pejskařů s pejsky. Asi tu mají nějakou výstavu. Před desátou jdeme do spršky a spát. Musíme zregenerovat, zítra je přesunový den k domovu. Bohužel kousek od nás je nějakej magor, pořád se hlasitě vybavuje a směje se. No ale nebudu dělat „obšournici“ a prudit. ;o)) Ale je to těžký, nemůžu spát. :o((

Dnes ujeto: Honza 214 km / já  -28 km

bret15

Sobota 8. 8. 2015

Asi ve dvě hodiny mě znovu budí sousedi. Děs! :o( Staví si stan. Odněkud se vrátili slušně navátý a jsou ještě hlučnější než před tím. Tlachají, smějí se. Mám se co držet. :o( Vstáváme v půl sedmý. Kuba nás pořád nabádá, abychom dojeli domů už dnes. Blázínek. Domů to máme přes tisíc kilometrů. To jsme ještě za jeden den nikdy neujeli sami, natož ve dvou na motorce. Ještě budeme hledat kemp v Německu. Po zaplacení kempu vyjíždíme kolem osmé. Mladík z recepce se omlouvá za hlučné sousedy, prý je marně napomínal. Hmmm nevím. Při zastávkách kontrolujeme stav oleje v motoru. Trošku to prosakuje. Jedeme, co to dá. K obědu si na odpočívadle opět ohříváme párky a vaříme si kávu. Mám trošku krizi, tak to ještě jistím Redbullem. V Německu na hranicích si chceme koupit nanuky, ale mají tu jen krám s cigaretami. Najíždíme na dálnici. Svištíme fest a pomalu všichni začínáme doufat, že bychom to přece jen už mohli dneska dojet. V pět hodin Honza zastavuje u Burger King. Naše tradiční zastávka na cestě z dovolené. No jo ale je to teda minimálně na hodinu. :o( Ale i tak, pokud by to slušně odsýpalo, tak v deset bychom mohli být doma. Joo to už dáme! Dáváme si nějakej velkej burger s hranolkama a s colou a pak valíme dál. Pozoruju kontrolku benzínu. Sakra, měli bychom už tankovat, ale ukazatele na benzínku pořád nikde. :o( Ještě bliká jedna čárka, ale až zmizí, už moc času nebude. No jo jenže kočička naložená a ve dvou, bere víc, než jsem zvyklá. A tak s sebou najednou začíná škubat a chcípá. Zastavujeme u krajnice. Honza s Kubou si toho naštěstí všímají a zastavují asi o 500 metrů dál. Ještě se mi jí daří znovu nastartovat a dojet k nim. V první chvíli nám ale nedochází, že by mi mohl benzín dojít. Chceme jet dál, ale zase to chcípá. Zkouším to znova nakopnout, ale nic. Je to jasný. Benzín chybí. Hadička není. Honza musí dojet pro nějakou tu šťávičku. Máme kliku asi 500 metrů odsud je alespoň odpočívadlo. Domlouváme se, že tam s klukama motorku dotlačíme a Honza zatím dojede natankovat. Moc dobře to nejde, je těžká mrška. Zkouším to znova nastartovat, daří se to a tak se snažím dojet co nejdál. Na kraji vjezdu na parkoviště to zase chcípá, naštěstí ale dojíždím až k lavičkám. Super. Parkuju a za chvilku za mnou přichází kluci. Asi se to pánovi, co nás pozoruje, zdá trošku zvláštní…na volnoběh přijíždí motorkářka a po chvilce ještě přichází pěšky dva oblečení motorkáři. Čekáme a baštíme sušky. Už si promýšlíme, jak a kde tu přespíme, pokud se Honzovi nepodaří trefit se na správné odpočívadlo nebo mu někde také dojde benzín…Honza mezitím sjíždí z dálnice a hledá. U jedné samoobslužné benzínky se mu nedaří přesvědčit automat, aby mu pustil žilou, a tak musí k další. Pak se mu to konečně daří, vrací se na dálnici, projíždí kolem nás na předchozí sjezd a trefuje se k nám! Je to super taťka! Náš zachránce! Náš ZLATÝ RYTÍŘ! Z kufru vyndává petku s benzínem. Snad to bude na dojetí k benzínce stačit. Nasedáme a jedeme k ní. Není to daleko, ale avýzovaná cedulí teda fakt není. Tady v tom úseku prostě na dálnici benzínky nejsou. Musí se sjet a kousek odsud stojí třeba taková pěkná Shelka, jakou nacházíme my. Plníme nádrže po okraj a jedeme dál. Už je půl osmé a ještě toho máme před sebou docela dost. Stále po dálnici. Už nás to moc nebaví. Je tma. U Deggensdorfu najíždíme na A3. Posledních 10 kilometrů po dálnici je hodně nepříjemných – hodně silný provoz, oslňující světla aut. V Hengersbergu sjíždíme z dálnice. Další postup na Freyung. Nejde to moc rychle. Silnice se kroutí jako had a nic moc není vidět. Taky se bojíme zvěře. Krátká zastávka asi 30 kilometrů od hranic. Za nimi krátký úsek s mlhou. No super. Poslední pauza ve Volarech u benzínky. Dáváme si kávu a psychicky se připravujeme na závěrečný úsek. Kvůli Boleticím a tamnímu hojnému výskytu zvěře, chceme jet raději přes Prachatice a pak po hlavní. V Blažejovicích je však průjezd na Prachatice zakázán, kvůli opravě můstku. Tak nám nakonec nezbývá než jet zadem, silničkami kroutícími se skrz boletické lesy. Zbývá asi 46 kilometrů, jedeme pomalu, jakmile mi Honza zmizí za zatáčkou, nic moc nevidím. Domů dojíždíme ve 24.20 hod. Hurá! Jsme doma! Všechno dobře dopadlo! Ujeli jsme denní rekord! Rychlá sprcha a jde se do hajan!

Během celé dovolené nás provází hlášky:
– Jirka: “A bodám Tě!“ + doprovázeno píchnutím pod žebra asi 5-ti centimetrovým plastovým mečíkem.
– „To byl ale krásnej den, viď Alberte!“ To slyším od kluků každý večer. /
– Honza: „Musíte mi říct: …a Zlatý rytíř přijíždí!“ /
A faktem je, že:
– Na Korrigany vždycky vyjde patka chleba – takže na mamku. (Korrigan je keltské folklórní označení pro skřítka.)
– Honza je lev bretonských autobusů a zachránce důchodkyň.
– Jak je poblíž nějaký bunkr, Kuba ožívá a vrací až po vybití baterky foťáku.
– Jirka po celou dobu bojuje s mamkou o svůj arafat šátek; vysunutím podvozku zachraňuje pády.

DÍKY ZA KRÁSNOU EXPEDICI, KLUCI!!

Dnes ujeto: 1.084 km

Celkem ujeto: 4.423 km

zapsala siskinka

bret16

Změna stíhá změnu. Jedeme někam? Kam? Kdo? Kdy? Víme, že nic nevíme. Pravidelný výlet  na víkend Cyrila, Metoděje a Jana Husa je narušen různými rodinnými povinnostmi. Siskinka  to rozčísne domluvou prvního noclehu u Hoků ve Skryjích. Takže jedeme, protože jsme se pozvali na návštěvu. No a dál uvidíme.

V pátek 3.7.2015

máme sraz na benzínce v Češnovicích a za pět minut čtyři nás tam čeká překvapení. Siskini jsou na místě o pět minut dřív. Neskutečné. Siskinka popíjí bulíka a Siskin je….. no asi je u kasy a neřekl nám, pacholek jeden, že vyměnil stroj (a výrazně si polepšil 😉 ). K bavoráckýmu GéeSu u vedlejšího stojanu přichází cizí týpek a na Siskinovo novou motorku nasedá a odjíždí. Siskinka nedbá, rodinné stříbro nebrání. A přitom je taková vyšportovaná. Dala by to. Po chvíli takhle hloupých plků přijíždí Siskin na svý starý plečce a můžeme vyrazit.

Najíždíme na hlavní píseckou polykat horký vzduch a kouř deroucí se z kapot a výfuků rozpálených plechovek. Což v našem směru to jde. Jedeme si téměř sami, ale proti se valí kovový had rychlostí, nebo vlastně nerychlostí. Většinou ta kovová obluda stojí a blafe na prázdno. A všichni míří na jih. Nechápu, jak se tam někam můžou vejít. Nám to nevadí, sever bude vybydlený. A do toho houkají a projíždějí sanitky. Není divu. Stres z pakování na dovolenou, děsivý vedro, dětské otázky kdy už tam budem? a jak je to daleko? si vybírá svou daň. Bouračky a tuším i infarkty.

V Příbrami opouštíme pekelný žár, smrad, rachot a nervozitu hlavní silnice a odbočujeme na podstatně přívětivější stoosmnáctku směr Hořovice.  Tady by se nám jelo tak fajn, nebejt toho zatraceného štěrku. Taky se nám furt něco nelíbí. A tekoucí asfalt překvapivě klouže. No to je taky zjištění.

Abych jen furt nefrfňala, tak se dívám po okolí. Paráda. Při průjezdu mezi Žebrákem a Točníkem (to už za Hořovicemi) si říkám, že po zabivakování u Hoků bychom se sem mohly se siskinkou vrátit na obhlídku a nějaké to foto. Za Bzovou nás hází objížďka na nějakou tu kotěhulkouvou. No ale žádná Kotěhulka v dohledu. Jen samé hluboké lesy. Je to cesta do nikam a překvapuje mě, že do nikam vede silnička s tak nádherným asfaltem. Jsme v CHKO Křivoklátsko a už vůbec nefrfňám.

Kdesi v lese hlubokém Siskin staví u závory a přemítá, zda je to závora ta pravá, či levá. Nakonec se rozhodne, že tudy cesta nevede a hledá závoru jinou. K té nás vede velmi prudká odbočka na štěrk a ze Siskinky držení těla čtu, že zrovna hrozně nadává do přilby. No né, že já bych si snad chválila. U závory si také nechválím, ale dost se směju. Zamčeno. Hokovi mají zamčené vstupní dveře a zvonek nikde. Asi proto, že by se jim stejně nechtělo ty dva kilometry chodit otevřít na zazvonění každýmu hejhulovi. Trocha endura nás nezabije. Objedeme to. A to si siskin nějak není jist, že jsme u závory správný.

Při přejezdu každého rigolu, vedoucího přes lesní cestu se motorce za ty údery omlouvám. Po oněch dvou kilometrech k Hokovic chajdaloupce je mi jasný jedno. Jsem vděčná, že Siskin trefil tu prázdnou cestu a rozhodně tudy nepojedeme se Siskinkou zpět k nějakým hradům dělat úplně zbytečný fotky.

Odbočka, štěrk, závora, rigoly, lesní cesta…… vše zapomenuto při příjezdu na místo. Místo zapomenuté bohem. Nebo možná naopak. Stavení- stará myslivna- je v lesích utopeno fakt hódně hluboko. Poustevníci Hokovi nás ze svého ráje nevyhazují, ale naopak vítají. A to je zítra čeká rodinné setkání. Martina kašle na pečení, vaření, převlíkání postelí, gruntování a sedá si s námi na zápraží k pokecání. Prostě pohoda. Úžasná, neskutečná, duši hladící pohoda. Plkáme nesmysly. Třeba ty o hospodě na mýtince. Tak tu si prý fakt neotevřou, i když by sem opravdu nikdo nezavítal. Tak zapomenutý kraj to je.

Vypadá to na teplý večer. Vytahujeme spacáky k motorkám a klobásky ke grilu. A pak popíjíme víno, baštíme klobásy, klábosíme o životě v pustině a je nám náramně. Hokovi vyprávějí neuvěřitelné historky o životě uprostřed zelené divočiny a my moc nevěříme návštěvám daňků, srnek, ptáků všech možných barev, velikostí, ras či podle čeho se u všech výrů ptáci rozlišují. Ale cosi se za plotem hemží. Tahá to vysoké, silné stonky do nory a kdyby to nevyrušil Vašek s motorkou, tak by nás to možná sežralo.  Vašek nás vítá a vypadá (na rozdíl od rodičů) rád, že vidí lidské tváře. Očividně se mu život poustevníka dvakrát nezamlouvá. Nám ano. Otázka je, jestli by se nám to zamlouvalo i po delší době. Téma k zamyšlení a k naplnění nočního času, kdy se usnout nedá a nedá. Asi jsem odvykla spaní pod širákem. Z hlubokého lesa se linou zvuky nočního života.

Ujeto 158km

 

Sobota 4.7.

Přeci jen jsem zabrala a probuzení vedle motorky, uprostřed lesů, za zvuků džungle………. no může být něco hezčího??? Zvuky neluštím, neumím to. Kdybych tu bydlela, tak se to naučím.

Sleduji úžasný svítání, o které ostatní přijdou, neboť chrní. Pouštím zavřeného retrívra Benjího, neboť jemu vzbuzení určitě prominou. Mně ne. No i jemu trochu nadávají, ale on se nedá, takže se ze spacáků hrabou mátožné postavy a opakují : ,,kafe, kafe, kafe“ . tak jdu vařit kafe. Martina už šuká po světnici, má poklizeno po naší včerejší invazi a vypravuje Vaška na nějaký vodácký závody. Následuje snídaně, nějaký ty hloupý kecy, plánování podle map…..prostě dovolenková pohoda. Loučíme se, trochu závidíme, že jsou Hokovi tak nějak zaprděně nádherně spokojení a vydáváme se onou lesní cestou přes rigoly k závoře. Cesta se mi zdá lepší, než včera při příjezdu, jen jsem si asi nevšimla toho srázu a ten mě teď trochu ruší. A ty rigoly….. tak tudy má téct Berounka, jen si to trochu spletla. Závora je otevřená! Martina na nás nezapomněla! Sláva. Dnes zatím bez endůrka. Stavíme u výhledu na údolí. Náramná nádhera!

,,Dólé u Berounky roste kapradííí  ……“ mi zní v přilbě. Vpravo Berounka, vlevo Čertova skála obrostlá mechem a tařicí, zelenej tunel nad klikatou silničkou, vrnící motorka pod zadkem….. co víc si přát? Dovolenáááá :-))). Čtyřicet kilometrů, až do Rakovníka, je cesta jedna velká romantika. Stavíme na Bukové. Rozhledna je ještě zavřená, ale ono to zas tak moc nevadí. Zamlžený opar by nám stejně nedovolil pohlédnout do kraje. Jedeme dál. Tankujeme v Krupé a trochu se podivujeme prázdné benzínce a silnici. Vysvětlení je jasné. Všichni jsou na jihu. A my tu máme pré.

U cedule ,,Ústecký kraj“ se trochu pošramocená silnice mění na silnici nádhernou, skvělou, úžasnou. První chmel, vlevo široširá rovina, vpravo kopce. Hodně zajímavý. Kdesi tuším Milešovku, ale ukrutně mi chybí hnědé cedule. Sakra proč? Vždyť tady musí být turistických míst hafo!

U Bíliny najíždíme na hlavní E422 a mě fascinuje nějaká stolová hora. Takový skorohranatý skorokvádr. Trochu tajemný. No jo, no. Blízká setkání třetího druhu jsem kdysi viděla. No a teď z toho nebudu spát.

Louny, Bílina, Teplice……nemají šajn o prodlouženém víkendu a začátku prázdnin. Absolutní pohoda, klid. Jo jo, všichni jsou na jihu.

Projíždíme Dubí a stavíme na Cínovci. Z prudkého výstupu mám zalehlé uši. A trochu si zas stěžuju. Co je to za dovolenou bez trajektu a tunelu. Siskinka oponuje, že mi na trajekt prdí, a že tunel mám přímo před sebou. Tím myslí nějaký pofiderní podjezd cyklostezky přes silnici. Remcám. No a prý co chci. Malá dovolená: malý tunel! Tak dobře. Tunel mám, ale siskinka nechce trajekt! chjoL.

Na německé straně jsem trochu pookřála. Tunel tu mají trošku hezčí, skoro dovolenkový a ještě k tomu krásná, rozkvetlá, barevná městečka s břidlicí na střechách.

A těmi městečky, s výhledy do zvláštně rozryté krajiny dojíždíme po 15ti kilometrech na severovýchod k Labi (hurá, že by trajekt!) pod pevnost Konegstein. Zdálky vypadá impozantně. No bodejď by ne. Však je to taky jedna z největších pevností v Evropě. Ve výšce 240m nad Labem se rozléhá na 9,5 hektarech na obří stolové hoře. A ještě nějaká čísla- hradby mají 1800m a na výšku až 42m! Trpaslík to tedy fakt není. Zajíždíme do parkhausu (pro moto zdarma) a radostně kvitujeme přítomnost schránek pro motorkáře. Sláva, nepotáhneme se s hadrama. Ta nejnižší z nás (ano, Siskinka) se ujala plnění schránky. To protože je akční a protože umí německy. Přečetla si tedy, že se do zámku vrzne jedno, nebo dvoueurovka  a ten nám minci pak dokonce vrátí. Máme drobné jen jedno Euro, takže se musíme narvat do jedné schrány. Proč si vybrala zrovna tu nejvejš nám pak nějak nedokázala vysvětlit. Ale pohled to byl úžasný. To že jsme ji nikdo z nás nešel pomoct, nebylo dáno tím, že bychom byli neochotní a líní, ale o podívanou na její boj s těžkými hadry a přilbami jsme se nemohli nechat připravit. A rozhodně jsme se nesmáli jí. Vůbec nás nepobavilo, že boj se skřínkou na celý čáře prohrává. Zrovna jsme si vzpomněli na nějaké veselé vtipy. Když byla Siskinka dokonale zasypána přilbami, botami a tak, siskin se smiloval, nebo měl možná strach z represí, hrábl jednou packou tak metr a půl nad zasypanou manželkou a hadry do skřínky jedním chvatem utemoval. Skřínku zavřel, ale zamknout nešla. Otevřít, urovnat hadry, vyndat minci, znovu vložit minci, zavřít skřínku…… se opakovalo mnohokrát. Ze Siskinky lil pot a skřínka zamknutí urputně vzdorovala. Až si Siskinka, snad aby si odpočinula, znovu přečetla onu cedulku. Prozření! Není tam slůvko ,,oder“, ale slůvko ,,und“! Malinkatej rozdíl v pár písmenkách. Takže né: jedno NEBO dvě Eura, ale jedno A dvě Eura! A tu jednourovku nám to vrátí, ale tu dvoueurovku schlamstne. Skřínka se nám škodolibě chechtá. Vyhrála.

Vyčerpaní můžeme vyrazit do kopce k úpatí hradeb. Z výšlapu mám trochu obavy. Sluníčko hřeje až moc. K hradbám to není až tak vysoko, jak jsem čekala a jdeme povětšinou ve stínu.

A na hradby….. no tak tam se necháme mastňácky vyvést výtahem. Asi stárnu, či co, ale výtah s radostí přijímám. Na hradbách příjemně pofukuje a máme-li výhledu už dost, tak se můžeme zchladit v mnoha starých, kamenných budovách. Takže si prohlížíme kasárna, vojenskou kapli, hladomornu…. a hlavně studniční dům. Studna je prý hluboká 152 metrů, čímž je druhá nejhlubší v Německu a byla v provozu úctyhodnou řádku let. Někdy od 1569 až do nedávné minulosti. A vlastně je v provozu dodnes. Jen už se její vodou kropí pevnostní park. Při rozloze pevnostního parku, nevím zda je slůvko jen na místě.

Těsně pod hradbami protéká Elbe a mám dojem, že je to nesmysl. Tenhle potůček je naše široké Labe? Asi jsme nad ním fakt dost vysoko. A tím máme i nádherné výhledy. Tedy měli bychom, kdyby nebylo pořád tak zamlženo. To musí být fakt pecka, vidět jasně Saské Švýcarsko, Labské pískovce. I takhle je to paráda. Shodujeme se, že to za těch 10E stálo, a že tahle Festung je fakt festovní. A trochu mě udivilo, že je tu dost málo turistů. Vzhledem k prodlouženému víkendu bych tu čekala hafo Čechů. Nejsou tu, asi se všichni mačkají na jihu. Pár jsme jich tedy potkali a jeden nás dokonce přátelsky zdravil. Pepa a Siskin jeho taky. Na otázku kdo to je, ale odpovědět nedovedli. Prý někdo z Lipí. (s odstupem času, asi po 14ti dnech si Pepa vzpomněl. Byl to Zdenek Jínků ml.)

Pod pevností dlabeme nějaký ten vurst a po chvíli jedeme dál. Je třeba se dostat přes řeku. Trajekt? Houby, okolo Labe na východ, přes most a pak kousek zpět na západ. Pár kilometrů po skvělých silničkách a už parkujeme na parkovišti u Bastei. Nejsou tady žádný zlotřilý skřínky a tak se Siskinka domlouvá s parkmannem. Chce za moto 1,5E, říká, že k mostu to máme 10minut chůze a že za hodinu zavírá, tak ať sebou mrsknem. To dáme. Po deseti minutách pohodlný cesty po rovině se vnoříme do skal a vidíme, že to nedáme. Alespoň né já se Siskinkou, když si to tu budeme chtít pořádně prolézt. Chlapi se po krátké prohlídce vrací spokojeně ke strojům a pravděpodobně k radleru. My se Siskinkou, po pořádné prohlídce 76 metrů dlouhého kamenného mostu Basteibrucke, který byl postaven asi v roce 1851 jako úplně první evropská stavba pro turisty (a že se jim tedy hned povedla luxusně!) přes něj přecházíme z Bastei (Bašty) nad propastí Kuní jáma ke vstupu do skalního hradu Neurathen. Skalní hrad tu tedy už nestojí, ale prý kdysi stával. Čemuž se dá v pohodě věřit. Prý je o něm první zmínka v roce 1261, což je o pouhé 3 roky dřív, než o Habří. A proč tu není? No protože ho v roce 1468 dobyli a vypálili. Kdo? No tak to si najděte sami ;-). Fakt je, že se k jeho obnově už nikdo neměl, což mě v nejmenším nepřekvapuje. Protože postavit hrad na rozeklaných skalách je dost na hlavu a ještě počítat s tím, že vám to zas někdo poboří….. tak to je mazec.

Prolézáme, fotíme, kocháme se. Kromě skal na kterých stojíme a těch které okolo sebe vidíme se nám líbí i velmi postarší, elegantní dáma v turistickém oblečku a kloboučku z doby krále Klacka. Tak ta má fakt šmrnc.

Nakonec se přeci jen dokocháme a jdeme na parkoviště. Chlapi sedí u motorek a okolo okouní starší turisti z německého autobusu. Jeden z nich, shrbený pán s letním kloboučkem, obchází motorky zblízka a tak nějak smutně se na ně kouká. Na ně a na nás taky. Až mě zamrazí. Úplně si představuji, jak mu běží v myšlenkách vzpomínky, kde všude a na čem všem jezdil. A tak by zase rád. A ví, že to už fakt nedá. A tak by rád. Je mi docela úzko. Čas tak letí.

Vracíme se zpět do Čech přes Hřensko. Vpravo Labe, nebo tady vlastně ještě Elbe, nalevo krásně barevné, hrázděné domky. Zvláštní, skoro přímořský pocit. Nádhera. Po projetí téměř neviditelných hranic docela šok. Hnus velebnosti. Všude na hranicích se západem je znát rozdíl. Ale tady je to fakt mimořádně odporné. Polorozpadlé papundeklové kůči… ani se mi o průjezdu nechce psát. Za odbočkou vlevo se Hřensko trochu vylepší, ale i tak jsem docela ráda, že ho opouštíme.

Stavíme v kampu na Mezní louce. Nenacházíme recepci. Tedy nacházíme, ale zavřenou, trochu vybydlenou. Doptáváme se, zjišťujeme, že máme jít někam přes silnici, úplně jinam. Tam, úplně jinde, se dozvídáme, že jsme taky špatně, že máme jít vedle. Jdeme vedle. Bingo! Jsme dobře! Slečna recepční se zrovna podivuje nějakému pánovi, že se u ní hlásí, když přespal v kampu. My se trochu podivujeme sami sobě, že se hlásíme. No jo no, to je ta zatraceně poctivá výchova. Mohli jsme ušetřit 360,-Kč za dva, dvě moto a stan. Jsme srábkové, báli bychom se.  Siskinové platí i za nás a zase se zamotáváme do běžných peripetií s tím společným placením. Teď vím, že my jim dlužíme za kamp, za vstup do Neurathenu, oni nám za parkovné…. To zas bude něco to dát dohromady.

Parkujeme u zavřených chatek na travnatém svahu a já zaháním myšlenky na to, že ten svah bude ráno mokrý rosou, a že se na něm budu muset otočit.

Siskinka je mrzutá. Má hlad a to není radno ji pošťuchovat. A to je ještě občerstvení na Mezní louce úplně jiné, než si pamatovala a nám slibovala. Tatam je romantika a klid. Doslova řekla, že je zhnusená. Ale zas tolik, aby odešla bez jídla ne. Tady musím udělat odbočku. Uvědomujete si, že na každém našem společném výletu si Siskini vezou hafo jídla a po kampech a parkovištích klohní čočku, gulášovou polívku, instantní nudle….. a my chodíme někam na jídlo? Tak tentokrát je to úplně naopak. My máme sebou jídla na tři neděle a Siskini si kvůli nám nic nebrali, aby netrhali partu. Takže si vozíme svůj proviant a chodíme na jídlo, abychom netrhali partu.

Teď zrovna bychom asi raději dali zavděk kotlíkovému klohnění, než čekání na jídlo, každý u jiného stolku. Místo u společného nebylo. A není ani pivo. Tedy je, ale naproti v bufetu, kde se nevaří. Tedy abych nepřeháněla, i tady pivo je, ale jen dvanáctka a tu Pepa rozumně, po horkém dni nechce. Nakonec se nechá ukecat číšníkem a já to řeším rádlerem. Číšník je takový ten číšník, který svou práci dělá dobře. Jestli z lásky k lidem, nebo proto, aby si vydělal je úplně fuk. Zjistil, že k sobě ti divní lidé daleko od sebe patří a zajistil nám bleskurychle společné sezení. A doporučil jídlo. No tak mě ani doporučovat nemusel. U vedlejšího stolu bylo něco moc pěkného, zlatavého, vypečeného, voňavého a hlavně toho bylo hodně. Krůtí špalíčky. Tok do toho jdu! A Siskinka taky! Což jsme všichni rádi, protože pak už nebude mít hlad a přestane být mrzutá.

Píšu deníček a ostatní v nejmenším nespolupracují. Prý se nic zajímavého neděje, nuda nuda šeď šeď. Nehádám se s nimi, cítím únavu a jsem lenivá zvednout i propisku. No co to je? Únava po vcelku běžném dni? Vedle v bufetu šmidlaj pěkný písničky divný muzikanti a já si jen tak sedím a poslouchám. Všichni jsme jaksi zádumčivý a nejhůř asi vypadá Siskin. Číšník to poznal, říká mu:,,pane, vy jste nějakej smutnej, to si musíte dát naší výbornou jeřabinici“ … no vždyť to říkám, číšník na svém místě. Jeřabinicí jsme se rozveselili všichni a pak si ustlali spacáky na zápraží prázdných chatek. Dobrou noc.

221km.

 

Neděle 5.7.2015

Nečekala bych tu teplo na spaní v tričku a kraťasech. Je. Čekala bych hejna otravného kousajícího hmyzu. Nejsou. Krátce- spalo se skvěle. Až do divného zvuku který mi připomínal déšť. Asi se mi něco zdá. Až mohutný hrom mě probere dokonale. Nezdá, bouřka. Himl Laudon, to snad ne. Pakovala jsem se dle předpovědi, takže nemám skoro nic náhradního. Pršet nemělo a oni si to tam nahoře asi nepřečetli. A co hůř. Mám sjetou přední gumu. Je to skvělá guma na sucho, do deště se nehodící (guma na sucho dře,psali v NEI reportu. Pozn.siskin). Takže je po klidném spánku. Vstávám v šest a zjišťuji, že plaším zbytečně. Byla to jen mírná přeprška a bouřka někam odplula.

Jdu na záchod a zpět k chatce mě nevyčůranou vrací cedule: ,,Zavřeno, úklid, děkujeme za pochopení“. Sleduji cvrkot. Lidé odcházejí k umývárkám, tam chvíli postávají, drbou se ve vlasech a pomalu se šourají zpět. Někteří pánové odcházejí za umývárky a někteří postávají, hledí do korun stromů, pozorují broučky, asi aby zapomněli, že už fakt nutně potřebujou. Někteří téměř brunátní. Trochu škodolibě se bavím.

Při snídani vychází najevo, že sebou máme hafo jídla, ale nefunkční vařič. Půjčují nám ho Siskini. Jako sedačky a lanko se zámkem. A my je za to prudíme, že děsně pomalu pakují. Asi po nás něco hodí. Udobřuji si je chlebem, o kterém včera Siskinka v dvouhodinových intervalech brblala, že ho musí koupit. Nezabralo, že jim furt dokola melduju, že máme chleba dost. Siskin říká, že nad ránem ho v intervalech pětiminutových budila s tím, že bude pršet a tak je třeba složit stan. Logické.

Konečně, a bez pádu na svahu, vyrážíme z Mezní louky na východ. Motorky se sotva zahřály a už stavíme ve Vysoké Lípě. Vycházíme pěšmo po modré směr Dolský dvůr. Asi po kilometru se mi u hřbitova tají dech. Né ze hřbitova, ale z cesty která se před námi otevřela. Strmá cesta do pekel dlážděná obřími šutry. Alespoň jsou v nich vytesané skoroschody. Hned na kraji soutěsky posílám ostatní dopředu, že půjdu raději sama. Kolena mi nadávají a já jim odpovídám, že trocha té bolesti za tu nádheru stojí. Stojí! Úžasná, tajemná nádhera! Vlhkou, studenou ( v letošním létě jistě vyhledáváno), téměř strašidelnou soutěskou scházím do údolí řeky Kamenice na níž kdysi stával Dolský mlýn. Prý je o něm první zmínka v roce 1515. Poté k němu přibyla pekárna a posléze (1814) i palírna. Koncem 19.století tu končili pouť na pramičkách turisti z Ferdinandovy soutěsky a tak tu velmi nepřekvapivě vybudovali i výčep. Teď tu stojí pár rozbitých, opuštěných, ale krásných stěn. Jsme tu sami a možná i proto na mne padá podivný pocit. To místo má fakt nějakou sílu ve svých zdech. Prolézám zříceninu, koukám do řeky a pak jen tak sedím, hledím na kameny a myslím na….nic. V hlavě krásně pusto. Přichází ke mně nějaká paní, ani jsem si nevšimla, že po nás někdo dorazil a říká mi, že sem chodí moc ráda a často. A začne mi vyprávět příběh, který se tu udál.

To bylo tak: Kdysi dávno žil na tomto mlýně mlynář se svoji ženou a synkem. Mlynářští mleli mouku, synek dováděl v Kamenici a bylo jim fajn. Až synek dospěl, zjistil, že život je i za těmi mohutnými kameny a že v téhle soutěsce si žádnou vnadnou Marjánku nenajde. Tož se vypravil do světa za štěstím. Jestli se jmenoval Honza a jestli mu mlynářka napekla na cestu buchty nevím. Rodiče mleli dál, ale moc dobře se jim nedařilo. Proč? Nevím, asi že se odtud dost blbě pytle s moukou odvážely. Asi vznikly někde nějaké konkurenční, snáz dostupné mlýny. Mleli z posledního a po synkovi se jim ukrutně stýskalo. Jednou dorazil k jejich mlýnu pocestný a žádal ubytování. Platil z váčku přetékajícího penězi a mlynář s mlynářkou pocítili podivný pocit nespravedlnosti, smutku, marnosti a nakonec je přepadla i chamtivost. Tak krutá a zlá, že je donutila pocestného zabít, okrást a zakopat. Jak se jim pak spalo netuším. Vlastně tuším, asi dost na prd. Druhý den přivezl obilí na semletí hospodský z blízké vsi a mlynářští nevěřili svým uším, když se jich zeptal, jak velikánskou radost včera večer měli, když se jim po tolika letech vrátil syn. Prý v hospodě vyprávěl, že chce rodiče překvapit a přivezl jim hafo dukátů. Když svým uším uvěřili… no co dodat?…. Jasně, odehrála se tu kromě vraždy i dvojnásobná sebevražda. Teď nevěřím svým uším já. Ta paní mi tu vypráví písničku od Jindry Šťáhlavského. No páni! Tak teď, kdykoliv ji uslyším, si na tohle místo vzpomenu. Jestli je to celé pravda nebo ne, je úplně fuk. Stejně mi ten sexy chraplavý hlas tohle místo připomene.

Plni dojmů jdeme zpět. Opět si bandu nechávám utéct, ale teď si tu pekelnou atmosféru moc neužívám. Proti mně jde pár lidí. Někteří se ptají, zda-li to dole stojí za to. Odpovídám, že za to to stojí i tady na cestě.

Nahoře nacházíme dvě hospody, v obou jsou hospodští, co nemají rádi lidi, tak sedáme na motorky. Ráda bych napsala, že si užíváme nádherné silničky přes Jetřichovice na Chřibskou v chladivých lesích a skalách. Není tomu tak. Předjíždíme nekončící had cyklistů a z uzounké, romanticky kroucené, v lesích utopené cesty se stává cesta, na níž musíme dávat děsný pozor a mít oči za každou zatáčkou. A že jich tu je.

Z tohohle úseku cesty mám prý napsat, že jsme viděli opékající se špekáčky. Já je neviděla a nic takovýho psát nechci. Nevím, jestli mám napsat: opékaly se špekáčky, nebo opékali se špekáčci. Siskinka je viděla, byl to prý pohled pro boha a prý byli životného druhu. Zatím. Budou-li se tito tělnatí pánové ještě chvilku opékat, budou rozhodně neživotní a budu mít po problému. Jo, tak takovýhle hovadiny plkáme v mezičasech na benzínkách. A Siskinka ještě fňuká, že si je nevyfotila. Raději nepřemýšlím nad tím, co by s tou fotkou dělala.

Přes Varnsdorf dojíždíme do upraveného městečka Grossschoneu. Nacházíme motomuzeum. Není špatné. Je tam toho dost, ale tak nějak neuspořádaně. Takové to muzeum, na které zapomenete hned druhý den. Asi i proto je Siskinka zase nevrlá. Že ji pohled na staré stroje nezaujal tolik, aby zapomněla, že už má zase hlad. A ještě řeší ceduli, která je nám ostatním jasná. Jen ona tvrdí, že je nesmyslná. Z toho usuzujeme, že hlad už má ukrutný a jestli ji brzy nenakrmíme, zblajzne nás. Hospodu mezi hrázděnými domky nenacházíme. Jedeme dál okolo krásných baráčků, po skvělých silničkách na jihovýchod a kousek pod Zittau stavíme u Kurort Oybin. Prý, že je tu na kopci monumentální komplex hradu a kláštera. Cha! Kde? Ani z dálky, ani z blízka nebylo nic na tý hromádce kamenů vidět. Ale je tu baštírna! Takže chápeme, že jsme tu zastavit museli. Dávám si řízek s brkaší a jsem docela překvapená. V tomhle imbissu bych čekala nějaké instanční jídlo, ale brkaše byla fakt z brambor. Báječně pojíme a popíjíme radlery. Chlapi u radlerů zůstávají a my se Siskinkou jdeme na ten kopec. Jak už to u kopců bývá, je to do kopce. Do tohohle po schodech. Přicházíme ke kase, kde se asi čtyřčlenná skupinka Čechů snažila usmlouvat cenu. Dost prudili a byli nepříjemní. Chjo :-(. Snažíme se napravit reputaci naší zemi, usmíváme se, neprudíme, kupujeme za 6E lupen a šupem na ten zázrak, co odnikud není vidět. Páni! Tak tohle je paráda! Nechápu. Jak se na ty skály může něco tak ohromného, monumentálního vejít? Jak to množství hradních budov a chrám dokázal někdo vymyslet a postavit? Polorozbořené zdi dávají tušit svoji dávnou mohutnost. Kdosi je, kdysi dávno, asi ve třináctém století, vtěsnal na skalnatý masív, ucpal kamením škvíry mezi jednotlivými skálami a vystavěl tu gotickou nádheru. Neskutečné. Z kláštera Celestýnů, částečně zakopaného do skály, který tu založil roku 1369 Karel IV se do dneška zachovaly obvodové zdi s úžasnou scenérií gotických oken. Nevím co je úchvatnější. Zda chodit mezi zdmi a koukat nahoru na modrou oblohu rámovanou kamenem, nebo poodejít kus dál a pozorovat modř skrz několikera okna. Tak na tohle místo se hodí ona fráze o tajícím se dechu.

Zjišťujeme, že pod podlahou chrámu byla uschována Pražská pokladnice v době husitských válek. Ani se nám to nezdá, ale couráme, rozhlížíme, a kocháme se přes dvě hodiny. Je to tu tak nádherné, že nám zážitek nekazí ani dvě skupinky hádajících se turistů. Jedna z nich je ona, jenž si nevyhádala slevu. Nějak nepobíráme. Co je ve vzduchu, že jsou na sebe lidi zlí?

Dolu scházíme, v klidu, tichu a pohodě Rytířskou zkratkou. Fakt je kratší, než cesta po schodech a hlavně je podstatně romantičtější a krásnější. A zase je v té skalnaté štěrbině chlad, což zas přivítáme.

Trochu se bojím, že nás budou dole čekat unudění a mrzutí chlapi. Není tomu tak. Prý se úžasně bavili. Sledovali divadelní vystoupení českého páru v nejlepších letech. Pán paní najel na nohu. A pak následovalo hysterické lamentování a prý to byla náramná podívaná. A pak našel Pepa tůňku plnou pstruhů. Ukazoval nám na okousaných palcích, jak jsou ty mršky přátelské. Tak je za to krmil svým masem a chlebem. Mezi tím si i schrupli. Takže byli odpočatí a spokojení. My byly ucaprtané, ale spokojené neméně. Napít a ke strojům. Jedeme dál.

Do Čech vjíždíme u Hrádku nad Nisou a pak to valíme co nejrychleji, ale bez dálnice na Turnov a do Sedmihorek. Z téhle cesty byl zajímavý jen přejezd Javorníku a to, že to Siskince na každý křižovatce chcípá.

U vjezdu do kampu Sedmihorky se na mne Siskinka otáčí se zděšením v očích a s otázkou, zda to fakt dáme. Kamp hrůzy. Milióny lidí, vřískot, kravál, hemžení až oči přechází. Bojím se, že mne dav shodí z motorky, ale srdnatě přikyvuji, že jednu noc přežijeme. Jsme drsní motorkáři, něco vydržíme. A hlavně je sedm hodin a o dalším kampu nevíme. Proplétáme se masou téměř nahých, zpocených těl, nacházíme místo na dva stany u odpadkových košů. Zleva pár desítek centimetrů bivakuje rodina s rozeřvaným klukem, pár desítek zprava večeří nějaký pár na kempinkovém stolečku, který učaroval Siskinovi. Naproti je nějaká drsná parta rodin s dětmi. Mračí se na nás. Děti ne, ty na nás kašlou, ale dospělákům jsme postavili motorky a stany do cesty k autům. A do toho neustále potkáváme rozhádaný pár. Slušně na sebe štěkají. Dneska jsou fakt erupce. Siskin nás jde přihlásit a potřebuje naše eSPéZetky. Nezná je, takže si je prostě vymyslí a ještě dostává 1Kč slevu. Prý za šarm. Víme, že kecá, že prostě tu korunu neměl.

Zakempováno, jdeme na pivo a jídlo. No tak to si jen myslíme. Jdeme si stoupnout do fronty, která nás snad k těmto hodnotám dovede. Kdy? To je ve větvích. Ale brzy to nebude, to je jistý. Ve frontě se střídáme, abychom nezemdleli. Nevěřícně sledujeme dav a nějak nám i v tomhle vedru zamrzají slova na rtech. Nakonec se se Siskinem k vytouženému okénku dostáváme. Vládne tu neskutečný chaos a nemáme chuť ho zkoumat. Objednáváme 8 piv, neb je nám jasný, že na druhý pivo si do fronty fakt stoupnout nepůjdeme a nějaký ten smažák, gothaj a tak. Samá hodnotná jídla. Jsem jim říkala, že máme v eFJéŘe guláš a kuře na paprice.

Vše konzumujeme za velkého hlaholu od stolů ostatních a za naprostého mlčení u stolu našeho. Tak tohle se nám nepovedlo. Raději bychom zpět na Mezní louku k šprýmařskému číšníkovi a o panenském tichu na Berounce u Hoků ani nemluvě. Až to rozsekává Siskinka. Se slovy: ,,tak tohle musíme zapít, abychom tu přežili. Jdu pro panáky“ bouchá do stolu a rozhodně odchází do fronty. Bráním se, že panáka fakt nechci. Nedbá. Prý musíme všichni. Jinak nepřežijeme. Nějak se ji povedlo nás fakt rozpohybovat. Po prvním panáku jsme začali děj kolem nás sledovat jinýma očima a po druhém nás to dokonce začalo bavit. Při třetím mi Siskini přinesli přívěsek s gorilou. Tak jednu opici bych měla, tu druhou si mám prý pořídit sama. Prý mi to Siskinka dluží (viz. Cesta na Ukrajinu 😉 ). A pak to dostává normální grády. Rozesíláme po všech čertech MMSky jakou gorilu mám po třech panácích, Siskin mi bere deníček, pročítá a najednou se ptá, proč tu píšu ,,Méďa Béďa šeď šeď“? Už po těch panákách fakt blbě vidí. Je tu mým krasopisem psáno ,,nuda nuda šeď šeď“. Což nic nebrání tomu, abychom nadále používali místo onoho profláknutého nuda nuda po novu Méďa Béďa. A pak píše do deníčku nesmysly, jak už to tak má ve zvyku. Tentokrát zprznil můj dokument hláškami: Svítí měsíc. Pepa má krásná lýtka… ve svitu měsíce. Pepa má hezčí lýtka než Hanka a Barča. O mých nemluví, asi je mám hezčí. Mám něco napsat: NĚCO! Bylo to tady hnusný, ale teď už je to tu fajn. Tak asi tak. Dobrou noc 😉

 

Ujeto 121km

 

 

Pondělí 6.7.2015

 

Ráno pátráme v paměti co a jak včera bylo. Siskinka nepřipouští, že souhlasila s projížďkou na Lipno, neboť bez trajektu to není dovolená a já vám povídám, že alespoň na ten přívoz chci! Všechny jsem prý děsila svojí gorilou. Jsou měkký. Nikdo se mě nebál. Kdo pobývá pár hodin v tomto kampu, má pro strach sakra uděláno. Pakujeme stany pod sluníčkem, které má už teď nad ránem chorvatské grády.

Hlášení z ampliónu, že sraz na společnou vycházku na Hrubou Skálu je v devět u recepce, nás pohání k rychlejšímu pakování. Uf, fakt se někomu chce takhle trávit dovolenou?

Konečně opouštíme kamp a jedeme asi tři kilometry směrem na Jičín. V Borku je další muzeum, které chceme navštívit. Tak pozor! Tohle není zapomenutelné! Na tohle budeme naopak dlouho vzpomínat a známe do něj posílat. Sympatický pán tu má ucelenou řadu Jawiček a ČéZet. Vše krásně porovnáno, vtipně a přehledně nadepsáno. Krásné kousky v krásném prostředí a s vyhlídkou na Trosky. Hodně příjemná zastávka. Věřím, že se sem ještě někdy vrátíme.

A zase ke strojům. Po pár kilometrech tankujeme a sledujeme, jak Siskinku nahání plechovka. Fascinující. Asi nějaké ty zbytkáče ze včerejška. Pokračujeme na Kolín. Vedro je ukrutné. Chvilkami mám pocit, že mám hlavu v papiňáku. Chladím se, otevírám plexi a vím, že se mi to projeví na hlasivkách. V Kolíně Siskin vcelku nepochopitelně zakufruje. Asi chce vidět Siskinku, jak se na špičkách otáčí, jiný důvod nás nenapadá. Slušně se potíme a pěkně zasmrádáme. Při každé zastávce zahání Siskinka svůj osobní odér chemickým smradem. Bez zvláštních příhod, nepočítaje nějakého osla ve Volvu, stavíme v Kutné Hoře u Kostnice.

Mezi haldy kostí a lebek jdeme v motohadrech. K kobce je mrtvolný chlad, takže to je únosné. Zírám na lustr a ostatní ozdoby z kostí a přemítám, jestli bych takhle chtěla skončit. Aby mé kosti očumovali a fotili zástupy turistů všech národností. Raději mě, prosím, rozprašte nad Habřím. Díky 😉 .

Přejíždíme do středu historického, uneskového  města, parkujeme na ulici pod dohledem městských strážníků a průvodcovských služeb se ujímá Siskin. Zná to tu jak vlastní kuří oka, neb tu léta študoval. Jen doufám, že náš poznávací okruh Kutnou Horou nepovede jen po putykách.

Zatím v jedné z nich začínáme. Prý z jeho pohledu není nijak zajímavá. Je to nová picérka a Siskin se tu nikdy neopil. Dobře se tu najíme a můžeme vyrazit za kultůůrou.

Kupujeme lístky do stříbrných dolů a do začátku prohlídky nám zbývá celá hodina. Jdeme kolem Jezuitské koleje pod zraky soch ze třinácti sousoší. Je to kdejaký svatý a většinou se kolem nich motají andělíčci. Nás nejvíc zaujme svatý bez andělíčků, ale se zajatci a uřezanými hlavami. Svatý Ludvík byl asi drsoň.

Chrám sv. Barbory je překrásný, jak už je z toho názvu jasné. Prý se v jeho reprezentativní kráse odráží snaha trumfnout krásu Sv.Víta v Praze. Možná se to kutnohorským opravdu povedlo. Nepovedlo se jim předčít pražskou katedrálu velikostí. Prý zasáhli vyšší mocnosti a politické síly. Svět se točí dokola pořád stejně a jestli si myslíme, že zažíváme v naší době něco nového, tak se setsakramentsky mýlíme. Vše už tu bylo. Kutná Hora měla dokonce slušně našlápnuto státi se naším hlavním městem.

Po vynadívání se na barevné paprsky prostupující malovanými okny, na zdobné prvky úplně všude, vycházím z chrámu a kochám se výhledem na vinohrad nad Vrchlicí. Kutná Hora je fakt nádherné město. Ani ho nestačil Siskin ve svých mladých letech zruinovat a jestli jo, tak ho už za ta léta krásně opravili. Chrám opouští i ostatní a jdeme k dolům. Čas čekání na vstup si krátíme čtením pokynů. Prý se prohlídky mají vyvarovat lidé s problematickým pohybovým ústrojím. Začínám se trochu bát a jsem ostatním pro srandu. Nevím proč, tenhle víkend jsem dokázala, že mám pohybový ústrojí v naprostém pořádku.

Vítá nás krásná, mladá průvodkyně se sympatickým a výrazným hlasem. Fasujeme bílé, plátěné perkytle a přilby. Nejprve se na povrchu zemském dovídáme, kterak se tu stříbro těžilo a zpracovávalo, jak žili horníci a ostatní řemeslníci. Poté prověříme pohybová ústrojí sešupem po 167 schodech a šup do dolu. V uzounké štole moc nechápu, jak mohl někdo kromě procházení ještě i kutat do stěn. Asi byl o dost menší než já. Místy štolou přímo protékám a představuji si, jak o pár metrů přede mnou protéká Sisikinka. Ta ale v horní oblasti hrudníku, já o poznání níž. Občas se bojím, že se šprajcnu, ale když to dá pán prokutávající se přede mnou, tak já taky. Asi by tu měli mít papundeklový mustr na určení velikosti, jako mají ve Slavonicích. Prohlídka byla zajímavá a tak nám ta hoďka a půl uběhla velmi rychle.

Na denním světle procházíme romantickou Barborskou ulicí (fakt sympatické město), jdeme na pití a domlouváme se co a jak dál. Siskin nám chce ještě ukázat školu a já trvám na návratu přes Lipno a přívoz! Oba skvělé návrhy jsou zamítnuty. Siskin nás kolem jeho školy alespoň provází na motorkách a já mám holt smůlu. Ač se to zdá nemožný, tak Siskin v Kutné Hoře, o které tvrdí, že ji zná jak své boty opět bloudí. Očividně má ve znalostech svých bot nějaké mezery. Když trefí ten správný směr, tak prostě a jednoduše jedeme na jih. Směr Zruč nad Sázavou  méďa Béďa šeď šeď.  Poté nás z nudy vytrhují pěkné zatáčky. Okolo Blaníku krásná příroda a po čase stavíme v Mladé Vožici na poslední společné posezení.

Do Habří dojíždíme po osmé večerní a já si chválím tento způsob léta. Uznejte, takhle večer jet s rozepnutým veškerým větráním a neklepat se zimou?

Haberáci na nás čekají a čekají láteření na děsný hic. Nekoná se, tam co jsme se poflakovali to příjemně pofukovalo a ve skalách vládnul vlhký chlad.

Takže teď jen Siskince dík za vymyšlenou trasu a Siskinovi za vedení smečky  😉  🙂

 

Dnes ujeto 272km

 

Celkem 772 km za nádherně letního počasí, žádný méďa Béďa šeď šeď. Kopec srandy, prostě další společný super víkend.