Čtvrtek 24.9.2015
Jedu se jen projet. A ani si neberu deníček, protože píšu-li deníček je to dovolená. A tohle prostě dovolená není, to je jen prodloužený víkend, který nám na konci září zajistil svatý Václav. Díky mu. Pepa se rozhodl, že to dovolená je. Né že by si vzal deníček, ale vyrazil už v úterý nad ránem a zanechal mě v klidu samotnou doma. No takže to i pro mne byla vlastně trochu dovolená ;-).
Na cestu jsem vyrazila ve čtvrtek 24.9.2015 v půl jedné. Vlastně už ráno. Ale ještě jsem měla zastávku v práci. Na cestu, na kterou jsem se moc těšila a měla ji skvěle naplánovanou. Pojedu nádherným počasím do Triebnu po dálnici, poté se vypravím do romanticky zbarvených hor Hohentauernu a budu pokračovat babím létem přes Judenburg, dál na jih a ve světle zapadajícího slunce dorazím někdy po osmé do malebného Samoboru ukrytého ve vinařských stráních národního parku Žumberak. Budu si celou cestu náramně užívat a štěstím se do přilby usmívat jako blbec. No takže je jasný, že to celý bylo úplně jinak. Jen snad, že jsem se do přilby chvilkami tvářila jako blbec by mohlo sedět.
Do Triebnu jsem dojela po pár kilometrech mírného mrholení rozhodnutá, že plán neměním. Že přeci jen do těch hor vjedu i když tam z babího léta asi uvidím velký kulový.
Na benzínce pod kopcem jsem doplnila tekutiny do motorky i do sebe, všimla si stojící Afriky u pravého stojanu ( tahle informace, vypadající teď jako zbytečnost, je fakt důležitá J ) a hlavně toho, že ty kopce nejsou ani trochu vidět. Tak tady jsem poprvé vyměkla. Mám za sebou 200km a před sebou dalších pár set. Pojedu-li v dešti pomalu a ještě otevírat kufr a dívat se do mapy, protože itinerář napsaný na kobercovce na nádrži je už teď jediným slitým modrým flekem, tak do Samoboru prostě včas nedojedu a vůbec nevím, kde jinde se ubytuji.
Takže změna plánu. Zůstávám zbaběle na dálnici. Proti plánu kupuji dálniční známku i do Slovinska a v dešti dojíždím až kousek před Zagreb. A tam už neprší, ale přímo leje. Zvedám plexi, abych vůbec něco viděla a mimo dálnici vjíždím do Samoboru a tuším, že jsem v krásném kraji. Což je mi teď tedy úplně fuk. Teď se koukám co nejrychleji ubytovat, převléknout do suchého a vyrazit na večeři. Pravda, představovala jsem si ji trošičku jinak. Že na náměstí budu se sklenkou vína pozorovat usměvavé turisty chodící v tričkách. Že si možná přes sebe hodím košili s dlouhým rukávem, když už je přeci jen ten konec září. Tak to neklaplo. Sedím v kamenné restauraci, do jejíž střechy buší déšť, zakuklená do mikiny, usrkávám horký čaj a přemítám, kudy zítra pojedu, pokud to peklo neskončí.
Přichází mi SMS od Mufa, že je v Ilijski Bistrici a volá Pepa, že v Molunatu prší a i zítra pršet bude. Náladu mám pod jezevčíka.
Ujeto 520km
Pátek 25.9.
Ráno neleje, ale jenom prší. Snažím se CéBéeFku trochu otřít, né že by se mi to dařilo a vydávám se do hor. Jo! Přeci zas nevyměknu. Sice bych mohla najet zpět na Zagreb a po hlavní pokračovat na Jastrebarsko, ale tam vede i cestička klikatící se po zelených stráních voňavého Žumberaku. Šplhám okolo vinic po mokrém, rozbitém asfaltu. Po deseti kilometrech, kdy deštěm skoro nevidím kudy mám ty ďoury a kaluže objet, když už mám za sebou tři úseky bez asfaltu váhám, zda to byl dobrý nápad. Ale teď už to nevzdám a vracet se fakt nebudu. Za kopcem bude líp a třeba i něco uvidím. Člověk míní…… Na vrcholu líp fakt nebylo, ale zato tam byla značka zákazu vjezdu dál. Sedím na motorce, pomalu se mi začínají čůrky deště zavrtávat vzadu pod přilbu, nevěřím svým očím a na pár vteřin mě napadne myšlenka zákaz objet. To by určitě udělal Pepa. Dole žádný zákaz nebyl a nikudy se to nedá objet. Myšlenku rychle zahazuji, vypadá to, že tam asi déšť sebral kus silnice. Rychle otáčím, aby mi nesebral i tu, po které jsem přijela a snažím se zapomenout, kterak jsem si místy říkala, že tudy bych tedy jet dolů nechtěla. Před blátivými úseky vzpomínám na rady enduráků. Hlavně nesundávat nohy ze stupaček a neubírat plyn. V Samoboru si trochu oddychnu, že jsem zase v civilizaci a trochu povzdechnu, že mi moje nevyměknutí sebralo 27 km a třičtvrtě hodiny. Jo, jela jsem pomalu, rychleji to fakt nešlo.
Takže teď tedy opravdu zpět na Zagreb a po hlavní na Karlovac, Slunj, Plitvice, Gračac. Cesta trochu nudná, ale teď hlavně plná náklaďáků, které se fakt bojím předjíždět, neboť se mi vůbec nechce do kaluží ve vyjetých kolejích. Jaké to kolem mne je vím. Tedy vím to, protože si to tu docela pamatuji. Teď rozhodně nic nevidím. Plexi mám zvednuté a brýle naopak na špičce nosu, abych škvírkou viděla alespoň silnici přede mnou. Myšlenky se mi zúžily na jediné: Vyhnout se největším kalužím a dát si pozor na bílé čáry. Kdesi před Gračacem si uvědomuji, že nepromokavost PSÍ hadrů má někde limit a já už jsem za ním. Na benzínce tahám promoklé peníze klepající se rukou a nemůžu zastavit drkotání zubů. Přesto mi to, že jsem zmrzlá a mokrá nevadí tolik, jako vědomí, že fakt nic nevidím a že mám z hodně mokrý silnice a sprch od kamionů respekt. Takže další vyměknutí. Dokonce až tak velký, že jsem začala uvažovat, jestli bych to neotočila zpět. Pepa včera říkal, že by mělo dneska pršet po celém Chorvatsku.
Házím si korunou. Kouknu na mobil, budu-li tam mít hovor od Pepy, znamená to, že furt leje a jedu zpět. Nebudu-li, je v Molunatu hezky a jedu dál. Podvědomě trochu přemlouvám zkřehlé prsty, aby žádný hovor nenašly. Nenašly! Jedu lijákem, zimou, neprůhlednou stěnou přede mnou dál. Jen měním směr. Mířím na dálnici, tam budu moct přeci jen trochu přidat.
Ve chvíli, kdy už nevím, jestli jedu já, nebo jede ta mokrá stěna proti mně, mám najednou divný pocit, že něco vidím. Přede mnou se rozednívá. No to už by vzhledem k tomu, že je po poledni mělo. Zázrak na sebe nenechá dlouho čekat. Je po dešti a tam v dálce snad vykukuje sluníčko. Otepluje se a plná palba slunečních paprsků mě zastihuje na počívališči Krka. Páni! tady je krásně! Sundávám přetěžkou bundu a ždímám mikinu. Žáby z bot vylívat nebudu, to nechám až do Molunatu, tady bych je už znovu nenazula.
A od té chvíle si plním sen, jedu hřejivým podzimním sluncem nádhernou přírodou Biokova, schnu a do přilby se usmívám jako blbec. Ani ta dálnice mi nevadí. Jednak je v těhle místech krásná a za druhé za chvíli stejně končí a v Ploče mě vyhodí dolu k Neretvě. Ráda bych napsala, kolik jsem platila za průjezd, ale nepamatuji si to a račun byl v mé promoklé bundě nenávratně znehodnocen.
A dole, v deltě Neretvy je dovolenkově nádherně. Chorvatský sluníčko maká přesně tak, jak od něj očekávám a stánky s barevnými lahvičkami se v něm třpytí a mám dojem, že cítím vůni prodávaných fíků, granátových jablek, pomerančů….. a vím já čeho všeho ještě.
V kopci nad Neretvou stavím, užívám si nádherného výhledu do různobarevných políček a sadů, rozdělených modrou vodou zavlažovacích kanálů přede mnou a vůbec nikam nespěchám. Směrem na jih je jasno a já si koukám tu poslední stovku kilometrů fakt užít, když jsem si těch několik set neužila ani za mák.
Z kochání mě vyrušuje zvuk brzd. Otáčím se směrem k silnici a zírám na brzdícího Pan Europeana . Jo, jsme 1100 km od domova, věděli jsme, že jedeme ve stejný den, ale nijak jsme se s Mufem nedomlouvali, že bychom se někde setkali. Kdybychom se domlouvali, tak se samozřejmě nesetkáme. Muf se výhledem nekochá, ale odpočinek vítá. A tak jedeme dál dva. Sluncem, krásným teplem, po Jadranský magistrále, svižným tempem, okolo nádherných výhledů….. no prostě si to hodně užívám a opravdu zaslouženě! Dopoledne jsem se chtěla vrátit? Sakra proč?!?
Do Molunatu přijíždíme před pátou hodinou odpolední a útrapy rána a dopoledne jsou rázem zapomenuty.
Andrejko nás vítá s pivem v ruce a Pepa přichází z pláže, kde se prý dokonce namočil. Což hodlám udělat i já a tím mám dojem, že jsem fakt na dovolený!!! Paráda! Moře je slané a teplounké. Na pláži ani noha a……… a prostě dovolenáááá!!!!
Co jsme probírali u výtečné večeře, pelynkovače a piva? Já nevím, asi cestu. Muf prý vůbec nezmokl, neb jde s dobou, takže si pěkně vygůglil, že na pobřeží neprší a že já tam v těch kopcích pořádně promoknu. Trošku se mi i smál, ale to už u něj jeden bere s rezervou. A co že prý budeme dělat zítra. Říkám, že bych se jela docela projet. Vypadá to po dnešku jako blbost, ale má to logiku. Toho luxusního, letního projetí jsem si moc neužila. Muf je pro a Pepa proti. Nějak se tu za těch pár dní zaprděl. Přehlasujem ho a domlouváme se, že si zajedeme na oběd do Černé Hory. Proč? No abychom se mrkli, jak to chodí na hranicích.
Ujeto 620km
Sobota 26.9.
Zírám do katalogu cestovní kanceláře. Balkon s bílým zábradlím, jasně modrá hladina moře plná lodiček, olemovaná zespodu zeleným porostem, na obzoru skalnatým ostrůvkem, vpravo kopcem a vlevo….. vlevo vychází sluníčko. A hned jeho první paprsky, které se přehouply přes olivový a mandarinkový sad na stráni, mě krásně hřejí. No tak to asi nebude katalog. Já tu opravdu jsem. I ty lodičky se elegantně pohupují, což by na fotce asi nešlo. Sedím, užívám si výhled a jsem lenivá se i jen pohnout.
Po hódně dlouhé době se přeci jen zvedám a jdeme s Pepou nakoupit snídani. Potkáváme Mufa a ten mi hned po ránu dělá radost. Prý mu něco teče z motorky. Že jsem škodolibá? Jsem! Krásně!
U motorek se scházíme v dohodnutý čas, v 10,30. Muf se nebojí. Prý ho jeho rozpadající se honda do sousední země doveze. Snadno, je to odtud coby kamenem dohodil, uměl-li by kamenem házet 9km.
Jedeme po kotěhulkový přes Vitaljinu na výběžku Převlaka.
Skřípot oprýskané cedule, ledabyle zavěšené na rezavém háku řve to tichého vedra. Občas zabzučí moucha. O zeď polorozpadlé budky se opírá muž v koženém kabátě. Jeho dřímající tvář je schována pod propoceným stetsonem. Do vražedného ticha se vloudí tklivá píseň foukací harmoniky…… No tak takhle ne! Tohle je asi úplně jiný příběh. Ale co nadělám. Když sedím na stojící motorce, pere do mne sluníčko, zavřu oči, tak mě to vrzání cedule na hranicích přesně do takový atmosféry přivádí. Jen mi do toho zezadu kecá Muf a Pepa. Prý jestli slyším to vrzání. Když mi do toho nebudou kecat, tak si příběh v hlavě budu moct dosnít. Čas na to mám. V budce, není polorozpadlá, tu už bohužel před pár lety vyměnili za novou, úřaduje jen jedna žena pro oba směry. Dřímající cizinec nikde. Vlastně jo, je jich dost, ale bez stetsonu a sedí v autech. Tři auta před námi, o pár víc z protisměru. Bzučící mouchu nahrazuje vosa. Několik vos, útočících vos. Ani dřímající cizinec by je na našem místě líně nepozoroval, ale komicky by kolem sebe mával rukama jako my. Místo tónů harmoniky zní motory konečně odjíždějících vozů. Ze známého příběhu tu je jen to vedro a hlavně ona píseň cedule. Cedule ukazující nám, že se ocitáme na tom nejúplnějším konečku Chorvatska. Jižněji už to suchou nohou nejde. Paní přebírá od osazenstva vozu papíry a odchází s nimi do budky. Nechápu, proč si nevezme papíry od víc vozů najednou. Ale je mi to vlastně úplně fuk. Vůbec nikam nespěcháme a jet přes hranice byla naše volba. Jen si tak vzpomínám, jak tu před pár lety u tenkrát polorozpadlé boudy, seděli dva celníci a mastili karty. A kromě nás tu po té rozbité uzoučké silničce nejela ani pneumatika.
Když na nás dojde řada čekám, že si vezme papíry od nás všech. Ne bere nás po jednom. A nespěchá. Proč taky. To tady na jihu Evropy nikdo ani nečeká.
A už to valíme po černohorském asfaltu. Tak valíme asi není ten správný výraz, to se tu nedá. S mořem z Kotorské zátoky po pravé ruce si to jen tak ševelíme na hlavní cestu. A stavíme v Igalo u první hospody. Proto jsme přeci do Montenegra vjeli, jen abychom se tu najedli. Hospoda je zrovna motorkářská a tak jsme tu vítáni. Asi, nijak extra se to neprojevuje. Sedáme si venku a pár metrů před námi je na hlavní silnici docela cvrkot. Za námi taky. V hospodě se připravují na zimu, dělají topení. Za zvuků vrtačky a brusky si objednáváme pití a jídlo. Teď to možná vypadá, že si stěžuji, ale to ne, mě to tu fakt baví. Pořád si uvědomuji, že nejsem na dovolený, ale na víkendovým výletu a fakt si užívám každý okamžik, ať je jakýkoliv. Chlapi si dávají polívku a po jejím přinesení v obřích mísách se opotím. Tak jestli takovýhle porce budou všeho, tak to nedám. Ve stejné míse mi mladý číšník přinesl salát s grilovanými lignjemi. Snažím se horou prokutat, ale ke zdolání mi brání litry ochucené majonézy. Vydoluji-li z pod ní kus ogrilované mořské potvory tak mám v puse blaho. Vynikající a úžasné. Tři čtvrtě salátu vracím fakt nerada, ale mám jen jeden žaludek (teď mě tak napadá, že mám štěstí, že jsem tuhle myšlenku neřekla nahlas před Mufem). Muf vrací, taky nerad, skoro celou pleskavici a Pepa svůj hemenex taky nezdolává. Shodujeme se, že vše bylo vynikající. A laciné. Zrovna tak benzín, kterým si za chvilku plníme nádrže. Kolik vše stálo nevím. Vždyť jsem psala, že si neberu deníček!
Jak vypadá provoz na malých, vedlejších hranicích už víme, teď jedeme zjistit, jak to funguje na těch velkých. Navzdory zprávám v českých médiích úplně v pohodě. Trochu čekám, že se bude celník divit, až mu počítač ukáže, že jsme z jeho země vyjeli teprve před dvěmi hodinami a teď se vracíme. Že si nás přeci jen proklepne, jestli jen něco nepašujeme. Ne, je mu to fuk. Doklady nám s úsměvem vrátí a pouští nás do Chorvatska. No a za pár kilometrů zase šup z hlavní na malou kotěhulkovou a domů. Tedy do Molunatu, takže skoro domů. Nechávám chlapy odjet a stavím si na focení. Ano, mají pravdu, už jsem tu fotila stokrát a doufám, že ještě stokrát budu.
V Molunatu jen tak líně na pivo, do moře, na procházku, na pivo, do moře, na procházku, na pivo, do moře…… je mi líně. Líné poflakování zpříjemňuje Muf rozebírající motorku. Tak to něco, co mu z toho teče je nějaké divné, rezavé, mastné bahýnko. Vždyť mu říkám, že se mu to rozpadá. Prý to nevadí, jen bude blbé, až mu to po cestě na horkém výfuku chytí. Tak teď lituji, že nemám deníček. Budu si muset tu veselou historku, až Mufovi pod zadkem vzplane stroj, zapamatovat. To dám.
Večer si zase napereme pupky, pokecáme s Andrejkem, popijeme pelynkovač a jdeme brzy do pelechů.
Ujeto 30km.
Neděle 27.9.
Odjezdy z Molunatu nemám ráda. Znamenají konec dovolené. Dnes je tomu trochu jinak. Nejsem na dovolené a čeká nás 1200 kilometrů dlouhá víkendová projížďka. Co víc si přát.
Nijak nespěcháme. Ranní mořské prosolení do zásoby si užívám. A pak i snídani opět s katalogovým výhledem. Lukša se s námi nepřišel rozloučit, protože prý musí zpracovat včera uloveného divočáka, ale Andrejko se s námi loučí srdečně. A ještě nám předává dárek. Slibuji mu, že si na něj doma u vína vzpomenu.
V deset vyrážíme v tom nejkrásnějším počasí, jaké si lze na cestu přát. Výhledy na moře, plovoucí kolosy u Dubrovníku, malé bárky v zelenomodrých zátokách, mušlový ráj u Stonu, přehršel zelených odstínů v deltě Neretvy, opět třpytivé stánky a pomalu nastoupáváme k dálnici. Po té pojedeme jen k Zadaru a pak to střihneme po pobřeží. Jede se parádně, jen začíná trošku pofukovat. Což nás nemůže rozhodit. Zatím. Při tankování si Muf stěžuje, že už ho to trošku rozhazuje, já s ním souhlasím a Pepa si prý větru zatím nevšiml. O pár kilometrů dál si už i Pepa na jeho autobusu všiml, že přeci jen fouká. Se mnou a s Mufem už to začíná slušně lomcovat a ke sjezdu na Maslenici už nedojedeme. Z dálnice nás vyhodil zákaz vjezdu pro motorky už dřív. Oni vědí, že když fouká, tak fouká a na motorce to přes ty mosty fakt nejde. Mimo dálnici se vítr trochu uklidnil a na Jadranskou magistrálu najíždíme v pohodě. Zatím. Sakra! Za chvíli fouká. No a pak už jde o jasnou a nefalšovanou bóru padající z Velebitu. Prý ta holka dokáže foukat až 220km rychlostí. Tak doufám, že to si dneska odpustí. Po cestě sem jsem si přála vymetenou oblohu. Tak ta tedy teď je, ale je mi vcelku prd platná, protože si ji při bruslení po silnici moc neužívám. Jedeme pomalu, ale jedeme pořád. Občas si všimnu zákazu vjezdu pro motorky, přívěsy, autobusy, ale jedeme dál. Pravda, už jsem tu zažila podstatně horší level, při kterém jako by za mne moji motorku řídil někdo jiný, hodně bláznivý, ale ani tahle, mírnější, verze se mi moc nezamlouvá. Vůbec se nekochám nádherným výhledem, jen koukám na Mufa, abych viděla kde a kam to s ním mrskne, abych si na tom místě dala pozor. V Karlobagu musím na kruháči zastavit a pak se bojím zvednout nohy ze země, aby mě poryv větru nepovalil. No a tímhle nadělením dojedeme do Selců k mramoru. Což je…. Ale to je fuk. To už jsem psala.
Paní domácí nám v první větě oznámí, že nás moc ráda zase vidí a že bychom dneska na motorkách jezdit neměli, protože je bóra. A vzápětí dodá, že dnes bóra číslo 2 a zítra orkán číslo 3. Zavírám uši, víc už slyšet nechci. Pro uklidnění dostáváme gratis pivo a s paní popovídáme co nového.
Během dne jsme nikde nestavěli na jídlo. Asi by nám z talíře stejně uletělo, a tak teď jdeme na pořádnou večeři. V ulicích Selců to pěkně protahuje. Bóra slejzá z kopců, a korzuje v městských uličkách. Tak ji jdeme z cesty. Nejlépe do hospody, tam za námi nemůže. Koukáme na pár turistů vlajících po nábřeží. Čekáme na veselou historku, až bóra někoho do toho moře shodí, ale ona ne. Asi se nechce vysilovat a čeká, až ráno sedneme na motorky. Ani nevím, co jsme večeřeli (nemám deníček), ale vím, že jsem odmítala pelynkovače. Zítra po ránu bych měla mít pořádně čistou hlavu a pevnou ruku. Pepa s Mufem na to jdou obráceně. Prý trochu zamlžená hlava nebude to peklo vnímat. Zachumláni do mikin se probojujeme k penzionu a chystáme se k zaslouženému spánku.
Ujeto 568km
Pondělí 28.9.
Tak ten se tedy nekonal. Bóra se snažila dostat za námi do baráku a hledala k tomu přístupovou cestu. Našla, jen ji nedokázala otevřít. Tak těmi dveřmi, či co to bylo, jen děsivě třískala. V pětivteřinových intervalech celou noc. A z venku bylo slyšet její ukrutné nadávání. Atmosféra ke spánku vcelku nepříznivá. A Pepa vedle mne chrápe. Chjo. Vstávám nevyspalá a se sevřenými půlkami strachem. Do tohohle fakt vyjedeme? Uklidňuje mě, že motorky stojí na stojanech, což jsem moc nečekala. A hlavně, že nelétají okolo popelnice. Takže je to lepší, než to co jsme tu už jednou zažili.
Paní v růžovém župánku (ten tedy teď nemá, ale já ji tak mám zafixovanou) nám vaří kafe, čaj, nese domácí štrúdl, který utrhla od huby rodině a říká, že fouká. Všimla jsem si. Tady má prý vítr sílu číslo 3. a severněji, u Rijeky je to jen dvojka. Nejhůř je dole, u Karlobagu a Zadaru. Jedeme na sever, bude líp, takže jedeme.
Buď si zvykám, nebo to tak strašný není. Prostě to s námi občas zalomcuje, ale ještě to jde. Po pár kilometrech nás staví zákaz. Dnes ho neprojedeme. Muf se ptá GPS, kudy to objedeme. Ta nás kousek vrací a pak posílá kamsi do kopců. Jsem pro, bóra padá dolů, my vyjedeme nahoru a bude to.
Funguje to! Po projetí nějakých vesniček vjíždíme do opuštěného kraje, lesa, rozbité silničky a NEFOUKÁ!!! A je tu divoce krásně. Projíždíme nějakou kotěholku, jejíž jméno si nepamatuji a teď mě to mrzí. Tady se zastavil čas. Takhle vypadalo Chorvatsko před mnoha lety. Před kůčami zaparkované renaulty čtyřky a lidé se za námi otáčí. V Chorvatsku v roce 2015. Tady asi na turisty fakt zvyklí nejsou. Nebo koukají nevěřícně, protože vědí, že tudy cesta nevede. Tedy vede, ale divná a jen kousek. Za chvíli dojíždíme lesem ke konci cesty. JO! Tak zas ta správná dovolená! Cítím se ve svém živlu, zas si užívám. Otáčíme a jedeme někudy jinudy. GPS možná i ví kudy, ale Muf asi ne, a my dva za ním už vůbec. Ale najednou jedeme místem…. páni!… a já to nemůžu najít na mapě! Sakra, že já si ten deníček nepsala. Ten výhled byl neskutečně úžasný. A mraky nad scenérií kopců a údolíček dodávaly až děsivě nádhernou atmosféru. Teď mám na sebe vztek, že jsem nezastavila na fotku.
Někudy se vylupujeme v Rupě. Hranice projíždíme opět v pohodě a pak jedeme. Prostě a jednoduše notoricky známou cestou Il.Bistrica, Kněžak, bez větru, deště, v pohodě a bez zajímavých historek. Uvědomuji si, že jsem ve větru úplně zapomněla na Mufovo slib, že mu vzplane stroj. Nic zvláštního se po celé cestě neděje.
V Postojné najíždíme na dálnici a po mnoha kilometrech před čtvrtou benzínkou, kterou se chystá Muf minout, ho předjíždím, abych konečně natankovala. Prý zkoušel, co vydržíme. Čekal veselou historku. Prd velebnosti!
Poté Lojblpas, Klagenfurt, klasika silnice 114 a nahoře skvělý oběd. Zahřátí česnečkou přivítáme. Konec září v těchto končinách je přeci jen chladné. V Triebnu stavíme u benzínky a já tady dokončuji velké kolečko tohoto víkendu. Tady jsem ve čtvrtek stála a uvažovala kudy dál. Zvolila jsem dálnici. Tady stál ve čtvrtek i Muf a uvažoval kudy dál. Zvolil Hohentauern. Prý byl nahoře sníh. A dost. Ale nepršelo mu. A prý tu pokecal s holkou, co přejela seshora na Africe. Ano, na té, která tu stála, když jsem tu tankovala já! Takže jsme se tu minuli o pár minut J .
A pak už jen rychle domů. Po cestě, trochu nudné, uvažuji, že to sice nebyla dovolená, že jsem neměla deníček, že nemám žádné zápisky kudy jsem jela, co jsem kde platila, jedla a tak. Ale že jsem během tohohle víkendu zažila děsivý liják, zimu, krásné počasí, montenegerské vedro, bóru (Muf i sníh) a že se to přeci jen pokusím zaznamenat. Za pár let třeba neuvěřím. Jsem šťastná, že jsem to v okamžiku vyměknutí za Plitvicemi neotočila.
….jó a ještě musím z Mufa vytáhnout, kde byl ten nádherný výhled před Rupou. Jestli to tedy z GPS nevymazal.
Dnes ujeto 603km
Barča
[Not a valid template]