Za šochtličkou do kraje dešťů. Slovensko 07.2016
Vyvětrat spacáky, stan, vyprat oblečení propocené v italských serpentinách , na motohadry se vyprdnout, ty nemá význam před další dovolenou čistit a zase zapakovat. Plánovaný odjezd v neděli 24.7. v 8°° nestíháme díky východňárskému nářečí Moraváka Jardy, se kterým promlouváme na sobotním haberském večírku. Promlouvá tedy pouze on, my si trénujeme břišní svaly smíchem. A promlouvá dlouho. Čímž je jasné, že v osm nevyjedeme. Většina slov z Jardovy bohaté slovní zásoby nám dává zabrat. Překladatelský oříšek – ŠOCHTLIČKA, což prý znamená KRABIČKA předurčí název této slovenské dovolené. HLAVNĚ NEZAJET ZA ŠOCHTLIČKOU(*1) DO ŠÓŠÍ(*2). *1-má nová GPS. *2- křoví.
Neděle 24.7.2016
Měníme odjezd na devátou a ač nevěříme, že budou Siskini připraveni, jsme v oněch devět u nich. My v motohadrech, Siskini v negližé. A hodně mě překvapili, že se celá rodinka dokáže z pyžamových povalečů přeměnit ve vybavené motorkáře za rovných 20 minut. Ano, vyrážíme v 9,20. Prasiskini a naši mladí nám mávají. Wénovi u toho mávání vlhne zrak. Prý ho mrzí, že nemůže jet s námi. Houby, pláče protože mu odjíždí tchýně.
Siskini jsou pořádně nabalení. Ono nandat na jednu motorku a na jeden minibike 🙂 bagáž pro tři nadprůměrně (a jednu podprůměrně :-)) rostlé Evropany je dost na palici. A když pak má ona Evropanka ten přetížený bike kočírovat i s obřím batůžkem- no co dodat? Smekám.
Ve složení Pepa ( Yamaha FJR1300), já (Honda CBF1000) a Siskini úplně komplet rodinka- Honza + Kuba (Aprilie Caponord), Hanka+ Jirka (Suzuki GSR600) jedeme poprvé.
Jedu za Hankou a občas se leknu, že za 14 dní od poslední výpravy pořádně vyrostla a dost mě ruší její častý dlouhý pohled do strany. Ale dobrý, to se kochá vysoký batůžek Jirka.
Při prvním tankování v Litvínovicích si zažije moje šochtlička historicky první přepočítávání a pak jí ještě zamotá hlavu Honza vedoucí nás městem. Prý si chtěl zkontrolovat své pracoviště a nám připravit první bonus dovolené- exkurzy mezi jeřáby.
Za Lišovem mě šimrá vlas v přilbě. Blbost! Další premiérou této výpravy je má na kraťoučko ostříhaná hlava.
Stavíme v Telči na malou svačinku a Hanka se zlobí na kluky, že nejí k řízkům chleba. Honza si pohrává s mojí šochtličkou a mění mě v orla. Tak to se mi to poletí. Proč mám u téhle zastávky v deníčku poznámku, že mi Honza sebral růžovou pastelku netuším. V životě jsem neměla růžovou pastelku.
Jede se dobře. Je pod mrakem, ale teplo a provoz mírný. Před Brnem stavíme jen proto, že se začíná Jirka Hance klinkat. Tak prý stavíme, aby nespadl. Houby, zahrál to, protože má zase hlad. Tahle dovolená bude o žrádle. Nakonec jako většina. Hanka se na kluky zlobí, že už snědli půlku chleba. Bojím se sáhnout na řízek. Honza si opět hraje s mojí šochtličkou a nedbá na mé prosby, ať mě postupně zasvěcuje do jejích tajů. Nabízím Hance, že ji něco naložím k sobě, aby se jí jelo lépe. Nabízí mi kluků boty, ty z pochopitelných důvodů odmítám. Při tom vyjde najevo, že má Kuba jen jednu botu. Proč? Protože na zapakování obou nebylo místo. Prý mu jedna stačí. Honza si v nestřeženém okamžiku všímá velkého paklu map v Hančiným kufru. Vše na co si vzpomeneme. Kromě Broumovských a Žďárských vrchů třeba i Českosaské Švýcarsko. Asi nejvíce nás rozhodila mapa Prahy. Na náš trochu vyděšený dotaz, kam jedeme odpovídá, že jsme tajtrdlíci a že když jsme nebyli schopni se pořádně domluvit, tak vzala celou ČR a přilehlé destinace. Místo map by se vešly Kubovi i holínky.
Chybu najet na dálnici odpykáváme zúžením do jednoho pruhu, 40°C horkou dálnicí a krokem jedoucím autem, zdržujícím Pepu. Obilný prach ze sklizně pohodě nepřidává. Šochtlička mě stále přemlouvá ke sjetí z dálnice a já ji nerada neposlouchám a jedu za ostatními. Konečně sjíždíme na Holešov a po 438 dál. Nevím co Honza mé šochtličce provedl, ale pořádně jí zamotal hlavu. Chce jet úplně jinudy a chytá se až v Bystřici pod Hostýnem na odbočce na 150tku. Až do Valmezu se pod dohledem Hostýnských vrchů jede fajn, což se nedá říct o průjezdu Rožnovem. Hustý provoz a stavební semafory. Prostředí Vsetínských vrchů si pro velký provoz moc neužíváme.
Pomalu končí kraj valašský a cedule se mění z ,,Valašské frgále“ na ,,ovčí sýr a gorbáčiky“. Ke slovenským hranicím na Makov stoupáme pěknými, ač mokrými serpentinami. Moje spokojenost, že jedu přesně tudy, kudy si šochtlička přeje, netrvá dlouho. Před Bytčou odbočujeme vlevo na 507 a u Divinky vjíždíme do blátivého brodu. Kuba nás nefotí, to dostane od Hanky určitě vylágoš. O kus dál hasiči likvidují další mokrý problém. Očividně jedeme po stopách kalamitních lijáků. V Žilině Honza schválně bloudí, točí se, zase bloudí, zase se točí a říká, že mám jet v rámci tréninku první. Blbý fór v nedělním odpoledni v Žilině. Jsem neoblomná, asi budeme nocovat na parkovišti u nějaké firmy. Honzu chuť na pivo přemluví ať neblbne. Po chvíli dojíždíme do kempu Slnečné skaly před Rajeckými Teplicemi.
Platíme s Pepou 22E za dvě osoby, dvě motorky a jeden stan na dvě noci. Hanka dává Kubovi vylágoš za nefocení a jde platit. Že byla recepční trochu mimo jsem si všimla už při našem placení, ale u Siskinů se extra předvedla. Lohla je o 1éčko, což jim prý vůbec nevadilo, protože sebe lohla o éček osm. Zírám, jak jsou kluci (psát pidisiskini jako dosud už se mi zdá při jejich postavách dost scestný) sehraní a vycvičení. Než rodičové zaplatí, tak mají postavené stany, připravenou večeři a kameny pod stojánky. Úžasné. Večer u kiosku je jako ostatní podobné večery u podobných kiosků. Plky, jako že Kuba musí chrápat, páč má chrápací postavu, že zítra dle předpovědi bude či nebude pršet, doplňujeme hrou v kostky a sázkou o místní nadmořskou výšku. Všichni tipujeme mezi pěti až šesti sty metry. 400 metrů je docela překvapením. Honza si tetuje Hanku. Asi nějaká předehra, či co. Jdeme raději spát.
Ujeto 425km.
Pondělí 25.7.
Proč jsem měla tenhle kemp v paměti jako pohodový? Netuším, ale je to nesmysl. Celou noc auta jezdí po hlavní, řvou a rozrážejí vodu…… co to zase slyším?! aha, tak tu vodu v říčce rozrážejí kachny. Nad ránem klinká zvonek ovce. Lezeme s Pepou ze stanu po šesté a zíráme na hustou mlhu převalující se přes skály. Ostatní chrouní, ač si Hanka nařídila budíka. V půl osmé leze ze stanu a stěžuje si, že budík nezvonil. Houby, nařizovala si ho po několika hořkých a už tehdy věděla, že se jí vstávat chtít nebude. Teď už má ale zase plno elánu a staví rodinu do latě. Nebo se o to alespoň pokouší. Fakt je, že kluci fungují skvěle. Připravují snídani, pakují se na výlet a ani neremcají. Pravda je, že se ke slovu často nedostanou. My ano, my se nedáme a když Honza vyndá z kufru mapu Českosaského Švýcarska tak máme slov až moc. Hlavně veselých. Prý jsme nevděčná pakáž. Což jsme.
Slnečné skaly už dělají čest svému jménu, krásně nad námi září. Pakujeme do stanů vše co dnes nebudeme potřebovat a vyrážíme jen na lehko. Docela úlevné. Honza zas chce, abych jela první, ale vzhledem k tomu, že byl s mojí šochtličkou o samotě to nepřipadá v úvahu. Skoro se divím, že z kampu ukazuje doleva, směrem na Žilinu, tedy přesně tam, kam jet opravdu máme. Dokonce i při průjezdu Žilinou se shoduje naše trasa s růžovou čárkou v šochtličce….. (AHA!!! Záhada z Telče vyřešena! Tahle růžová trasa byla onou sebranou růžovou pastelkou!)…a vede nás směr Terchová. Za Žilinou se tříská pohled na zelené kopce Malé Fatry s pohledem na stovky světel stožárů a továrních hal. Himl to se sem nehodí! No jo, jenže oni mají Slováci krásně všude, tak kde si mají ten průmysl postavit, že jo. Po opuštění průmyslově výdělečné zóny klesá kvalita silnice a vzrůstá kvalita výhledů. Vjíždíme do zóny výdělečné turisticky.
Motorka v šochtličce (už nejsem orel) i ta pod mým zadkem mě dovedly přesně tam kam měla. Na parkoviště v Biely potok. K výchozímu místu do Jánošíkových děr. Honza se slečnou na parkovišti prý koketuje, nebo nám to později alespoň tvrdí. Vzhledem k tomu, že mají s Hankou dvě děti, tak předpokládám, že s ní svého času koketoval líp. Platíme 6E za dvě motorky. Zdá se nám to moc, ale daň turismu je krutá a neústupná.
Zamykám si věci na svoji motorku a Pepa k Siskinům. Cíl dnešní cesty- túru přes Diery a Rozsutec si z dětství dobře pamatuji a je mi jasný, že ji dnes nedám. Já bych tedy dala, ale moje koleno ne a samotné tu počkat nechce. Jdu s ostatními dokud to považuji za rozumné nebo o kousek dál až za Podžiar a pak se bohužel vracím. Stejně jsem ušla pěkný kousek cesty v soutěsce, po chodníčcích tu dřevěných, tu kovových kolem Hlubokého potoka bystře padajícího po skalách. Po cestě zpět jdu pomalu, kochám se vápencovými kaňony s vodopády a kaskádami a snažím se nemyslet na to, co mi právě uniká. Stejně s tím nic nenadělám. Uklidňuji se tím, že v tom štrúdlu turistů to po žebřících a řetězech stejně nebude žádný krásný zážitek. Docházím na parkoviště plné aut tak napůl českých napůl slovenských a jdu na kávu a vodu do kiosku. A ostatním vůbec nezávidím, nebo si to alespoň namlouvám. Odpočinek mi jde za chvíli na nervy, tak se s šochtličkou a mapou radím co a jak. Šochtlička mi říká: nic se neboj a jeď za mnou. Nebojím, jedu. Vracíme se spolu směrem na Žilinu, takže zase hlavní, ale za chvíli poslouchám motorkáře na displeji a následuji ho vpravo na Starou Bystricu. Pěknou prázdnou silnicí trochu nastoupám a v zrcátku vidím kopečky, v kterých se právě potí zbytek party. Nesmysl! Jich je pět. Já jsem zbytek. Těším se na romantické výhledy. Marně, za obzorem vede silnička mezi mírnými svahy. Nijak pěkný výhled ani na baráčky. I ty jsem tu čekala jiné, než z doby: když vy břízolit, tak my o štok. A do toho samé nepochopitelné snížení rychlosti. Takže suma sumárum méďa Béďa šeď šeď. Dojíždím k parkovišti a váhám zda vůbec od motorky odejít a když jo, tak jestli v motohadrech či bez nic. A pokud-li bez nich, jak jim zabránit v promoknutí. Ba ba, nad kopcem se to škaredě škaredí. Přeci jen moto opouštím a jdu asi půl kilometru ke vchodu do skanzenu Vychylovka. Kromě skanzenu je tu i pokladna národní technické památky- lesní úvraťová železnice. Vlak už houká v nádraží….., takže co bych courala pěšky, když můžu vláčkem. Platím 4 E a s pár lidmi, vlastně s důchodci a dětmi, usedám na dřevěnou lavici. Z chmurných myšlenek, že akční dovolené mám asi za sebou a teď už mě čekají jen zážitky důchodcovské, mě vytrhává pěkná průvodčí. Lituji, že tu nejsou chlapi, to by bylo pokoketováníčko. Tuším, že být tu všichni, vznikaly by vtipné historky. Že by se mi po ostatních stýskalo? Průvodčí mi cvakne lístek a vyrážíme po úzkých kolejích starých lesáků. Bohužel motoráčkem, parní tu jezdí jen o víkendu. Vystoupání systémem cik cak je zajímavé a cesta trvá asi půl hodiny. Procházení skanzenu mě moc nenadchlo. Prostě sem tam dřevěnka a z celkového dojmu je zřejmé, že sem byly přestěhované. Víc mě lákají halušky u starého nádražíčka. Sedám si pod střechu a dobře dělám. Z dálky je slyšet bouřka. Doufám, že je nevymáchala na žebřících. Příjemná paní halušková mi nabízí žinčicu. Nu dobrá, vyzkouším to a doufám, že si nezadělávám na veselou historku do deníčku. Prší, čekám na vyčasení, ale odnikud to na lepší počasí nevypadá. Nad Fatrou sa blýská. Neměla bych se začít bát o manžela?
Déšť trochu ztrácí sílu, tak jdu do toho. U motorky se oblékám do trochu promočených hadrů a jedu zpět. Ve Staré Bystřici zajíždím ke Slovenskému orloji. Dřevěná stavba z roku 2009 je prý největší sochou na Slovensku, znázorňuje patronku země Pannu Marii Sedmibolestnou a je …… chvíli přemýšlím, jestli zajímavá, divná nebo krásná. Po delším vynadívání se přikláním ke krásná a překvapivá. Myslela jsem si, že se tu o ni trochu rozepíšu, ale články, ze kterých jsem se chystala čerpat chrlí slova jako: nejpřesnější na světě, časoměrný přístroj, astroláb, bronzové plastiky, drapérie, ónix…… a těch slov je neskutečně mnoho. Takže žádné rozepisování. Nastartujte motorky a dojeďte se do kysucké malé podhorské obce na ten zázrak podívat. Stojí to za to. Po dostatečném vynadívání chci jít do krámku koupit kafe a pečivo na ráno. Nemusím. Volá Hanka a že prý kde jsem. A hned jsem dostala vylágoš, že sem chce taky. Co dodat. Nebráním jí. Prý zrovna vyjíždějí z parkoviště Biely potok a v Terchové nakoupí. Pomalu sjíždím na hlavní a čekám na ně. Neprší, ale né že by se k tomu nechystalo. Konečně usychám, zařazuji se do naší minimotokolony a s děsivými mraky v zádech míříme ke Slnečným skalám. Asi pomalu, usoudil nějaký místňák a v brodu, který mě trochu překvapil mě překvapil ještě víc. Dost rázně nás předjel a to co na mně doteď uschlo už zas uschnout potřebuje.
U stanů lezu z motorky svěže, což se o ostatních říct nedá. Jsou zdrchaní. Prý je překvapily řetězy, drsný výstup a ještě drsnější sestup. Prý si dost sáhli do pohybových zásob a už už vytahují historky. Nemám ráda historky, u kterých jsem chyběla. Pepa se mě asi snaží potěšit a říká, že to přes Rozsutec bylo i pro něj dost na hraně a že bylo zamlženo a nebylo nic vidět. Je zlatý. To nebrání tomu, abych se smála, když si převrhne vak s motohadrama do louže v našem stanu. Trochu podezřelé louže. Napršelo nám jen na jedno místo. Nesouhlasím s tím, že je stan vadný a raději po původu louže nepátrám. Rozhodně to začíná zavánět veselou historkou. Postupně se trousíme na pivo do kiosku a už mě zase začínají štvát. Ukazují mi dnešní fotky. Fakt nejsou vůbec hezký. Smějí se při vzpomínkách na četné vozembouchy a já jdu raději do sprchy. Hanka plánuje trasu na zítra. Prý jednoduchou. 7km se dá ujít za 2 hodiny. Teď se smějeme všichni. Včera tvrdila, že dnešních kilometrů 12 se dá ujít za hodiny 3. Obsluha kiosku dnes trochu vázne a objednané maso musí dorazit z R.Teplic. Čekání stálo za to. Bylo dobré a bylo ho hafo. Ještě že jsou tu mlaďoši, dojíždí Pepovu porci. Únava je na ostatních znát, jdeme brzy spát.
Dnes ujeto…… já 136km. Ostatní míň jezdili, víc chodili, lezli, šplhali, brodili se, padali, nezodpovědně sobě počínali a ještě si ani nezapamatovali ušlou a ujetou vzdálenost.
Úterý 26.7.
Na dnešek spím o poznání líp, ač se mi to auta, vlak a ovce snaží znepříjemnit. Zase lezeme s Pepou ze stanu po šesté a zase okolo sedí mlha. Dnes to bohužel nevypadá, že by nad ní bylo něco modrého. Začínám chápat, proč se včera Honza na otázku jak bude, zatvářil tak nepřívětivě. U snídaně si Pepa vzpomněl, že máme známého, který má v Těrchové chatu a že nám ji už dlouho nabízí k levnému pronajmutí. No nic, teď už je pozdě. Honza s Hankou se trochu mračí a Hanka rozhořčeně hlásí že: ,,taková to mohla být krásná dovolená a zas je to jenom expedice“. U mlaďochů ve stanu se to hemží, ale vzápětí se zase dohemžilo. Dostat je po ránu z pelechů není nijak jednoduché. Hanka vaří na snídani asi tak 5 litrů vody. Nechápu, dokud nezačne zalévat kávu a asi tak půlku vody vycmrndá. Prý se nemám smát. Konec ranních plků.
Říkám šochtličce, že pojedeme na Strečno. Zase vše necháváme v kampu a sotva vyrazíme je po mlze. Za plného slunce přijíždíme pod hrad Strečno a slečna parkovná nás kasíruje 1,50E za moto. Ukazuje nám místo pro motorky a nechává nás uložit si hadry k ní do stánku. K 1,50E přidáváme úsměv. Siskini jsou za drsňáky a jdou po schodech. My delší, za to lepší cestou okolo. U kasy jsme první. Paní se ptá, zda chceme lístky seniorský. Zděšeně a důrazně říkám že ne, Pepa odpovídá že on ano. Paní říká, že to máme za seniorský oba ( 3,30E). Ještěže se Siskini na schodech zpozdili. Na prohlídku dorazili včas. Dobře zrekonstruovaná zřícenina stojící na vápencové skále ve výšce asi 420m.n.m. byla prý původně hradem postaveným na přelomu třináctého a čtrnáctého století. Vyslechli jsme mnoho dat a údajů, z nichž mě nejvíc zaujala vláda rodiny Bosňáků. Žofie Bosňáková byla asi dost akční a nadčasová baba. Kromě dat a letopočtů jsme si vyslechli i pískání na lízálkovou píšťalku jednoho z návštěvníků. Od této chvíle si Hanka myslí, že jsem nepřítelem dětí. Nejsem, jsem nepřítelem hloupých rodičů, nechávajících své ratolesti rušit a znervózňovat průvodce na hradech. Hanka tvrdí, že jsem byla drsná. Nebyla. Kam tomu dítěti tu píšťalku nacpu jsem řekla takovou silou hlasu, že mě nemohlo to dítě slyšet, ale doufám, že maminka s tatínkem jo. Po prohlídce si dáváme oběd u stánku s veselým pánem.
Prohlídka vesničky pod hradem mi zabírá jen chvilku. Hanka si ji prohlédla cestou sem a teď mě honí, že nemám zdržovat. Nevadí. Stejně mě ta parodie na stará stavení moc neoslovila. U motorek mě Hanka honí zas. Prý si nemám hrát s šochtličkou. Stejně se rozjíždím dřív než ona a to jsem šochtličce stihla říct, že jedeme do Vrátné a že může jet trajektem. Na přívozu se kromě nás vezou i kachny a obsluha- mladý, velmi pohodový kluk je trochu dost mimo. Vypadá to, že měl k snídani veselé koláčky. Ptám se kolik platím za dvě motorky a dvě osoby. Odpovídá: ,,Nevím. Kolik to je?“ já:,,nevím, to byste měl asi vědět vy“. On:,, to máte jednu motorku za 1,50 a jeden člověk za 0,20. Tak za kolik to máte?“ já: ,,za 3,40“ on: ,,jo? No tak asi jo, tak mi to dejte“. Siskini po trošku delší diskuzi zaplatili to samé. Během celé transakce se šťastně usmíval. Budiž mu to přáno.
Jakýmisi vesničkami se opět dostáváme do Těrchové a odbočujeme do Vrátné. Honza mi i přes prosby nestaví u benzínky. Asi si benzínu cucnu z Caponorda. Na parkovišti pod lanovkou nás nějaký opět vysmátý mladík naviguje na vyvýšený betonový plácek asi tak 5×5 metrů. Nechápu jak se na něj dostat, jak na něm zaparkovat a už vůbec né, jak se dostat z něj. Tvrdí, že je to plac pro motorky a budku na uložení motohadrů nemá. Usuzujeme, že si nezaslouží parkovné. Neplatíme a jdeme zaplatit lístky na lanovku. Ani ty neplatíme, protože paní lanovková netuší, jak to s tou hrozící bouřkou dopadne a zda se pojede. Za chvíli to ví a moc dobře to víme i my. Odpověď cítíme na vlastní kůži. Doslova. To co přišlo nebyl déšť, nebyl liják, nebyla průtrž. Bylo to vylití miliónů kýblů odkudsi z Kriváně, či Chlebu. Stojíme namačkáni pod ministříškou u kiosku a sledujeme stoupající vodu pod nohama. Desítky podobně postižených lidí jsou poschovávány pod každým výklenkem či stříškou. Honza to komentuje:,,každý den musíme mít nějaký intenzivní zážitek“, Pepa odpovídá: ,,jo jo, Hanka to krásně naplánovala“. Hanka nedbá a snaží se najít na foťáku správný režim. Podvodní režim bude nejlepší. Příval vody neustává, pod námi se tvoří jezero a mlaďoši si lebedí, že jsme uvízli u kiosku s jídlem. Honza hlásí Hance:,,napiš si do deníčku 10,50“ Hanka, oči v sloup:,,zase žerou“. Na motorky není clonou vod vidět a předpoklad, že přivázané motohadry zůstanou alespoň trochu suché je nesmyslný. Zdá se, že bouřce docházejí síly a na motorky už je trochu vidět. Pepovi je v mokrém tričku zima a usoudil že právě nastal čas k hrdinnému přeběhnutí k motorce pro mikinu. Bouřka si počkala, než vyndal suchou mikču z kufru navlékl ji na sebe, škodolibě se zachechtala a vylila na něj další dávku vody. Slovenská bouřka má smysl pro humor a my se chechtáme s ní. A aby nebylo smíchu málo zahlásil Jirka: ,,Ještěže jsme nechali nepromoky ve stanu, budeme je mít suchý“. Upozorňuji že okolo stanů teče říčka Rajčanka a vůbec není jisté, jestli tam stany a tím i jejich nepromoky ještě jsou. Pepa odpovídá, že už stejně na dnešek nemáme zaplaceno, tak tam ty stany nemají co dělat. Do našich bystrých postřehů, řečených dost nahlas, abychom bouřku č.2 přeřvali Hanka hlásí, že už tady nechce být. Tentokrát s ní všichni vřele souhlasíme. Ale stěžovat si můžeme tak akorát na nádraží. Ještě jsme dopadli dobře, taky nás mohly živly uvěznit někde nahoře. ,,Támhle se to trhá“ hlásí Hanka. Kuba se ptá:,,lavina?“. Ale Hanka má pravdu, bouřka č.2 nám mává z dálky a vypadá to, že bouřka č.3 se nedostaví. Z výletu na kopec dnes nic nebude. V mírném dešti jdeme k motorkám, které kupodivu stojí na svých místech. Ještěže byly na vyvýšeném místě. Při oblékání hadrů, ze kterých crčí voda jsme zachmuřeni a jen přítomnost mlaďochů nám brání k hlasitému použití hodně sprostých slov.
Bahnem tekoucím po silnici jedeme okolo dravé, hnědé, hnusně široké řeky, která vypadala po cestě sem, jako romantická, zurčivá, průzračná bystřinka. Dole stavíme na benzínce. Každý pohyb v tom mokru je chuťovka. Moc bych si přála jet někam, kde by sluníčko za jízdy sušilo mé provlhlé tělo. Chvilku to vypadá, že tam nahoře mé přání vyslyšeli. Pár slunečních paprsků vítám širokým úsměvem. Asi se ho lekly, zmizely a těsně před S.Skalami nám mírně osychající svršky ze shora opět promočili. V kempu už zase neprší a snažím se navěsit motohadry k teplému motoru. Jenže mám malý motor a velké motohadry. Siskini si dělají večeři. Chystám se k tomu samému, ale začíná krápat. Se slovy:,,už mám dneska vody dost“ vše rychle sklízím a jdu za Pepou do kiosku. Prodlužujeme pobyt o další 2 dny a tentokrát s Pepou platíme 27E. Siskini platí taky úplně jinou cenu, než minule. Začínáme si říkat, že slovenské školství má mezery v matematice.
S nadcházejícím večerem se nádherně vyčasuje a můj návrh jít do Rajeckých Teplic všichni až na Pepu vítají. Uklízím hadry a beru si suché boty, neb stan ani nic v něm Rajčanka neodnesla. Změna- nejdeme, do R.Teplic se musí jedině po silnici a to bude opruz. Po několika změnách jdeme- nejdeme a mého vyndávání- uklízení hadrů nakonec odcházíme. Do R.T. sice nedojdeme, ale to je fuk. Né že by se mi šlo po naučné kamenité stezce vedoucí z kopce do kopce nějak dobře, ale výsledek stál za to. Krásné výhledy na večerním sluníčkem ozářené měkké kopečky. Sedíme na kládách nad loukou a kocháme se. Všimnu si velikého, krásného, modrého brouka. Sborové ách, jé…. Hanka sráží slovy:,,takových už jsem viděla“. My ostatní ne a tak se na ni obdivně podíváme. Hanka si fotí jakousi ploštici vzdálenou od našeho živého drahokamu asi tak jeden metr. Po uzření modrého brouka vypustí své ,,ách“ sólově. Po cestě zpět se Hanka s Jirkou předhánějí ve znalostech místní flóry. Snažím se přidat, ale moje názvy, které jsou určitě správné, neb mě je učila kdysi dávno babička, neberou vážně. Prý pantoflíček, slzička panny Marie, a střílecí jitrocel nic není. Nevzdělanci! Hází názvy odborné a asi správné. Jsou dobří, no.
Po hodině a půl se přidáváme k Pepovi sedícímu v kiosku a hrajeme karty. Kuba vyhrává na celé čáře. ,,Ten má kliku“ říkám bohužel zrovna v okamžiku, kdy Honza čte z telefonu: ,,v Tatrách zemřel Čech po zasažení blesku“. Samozřejmě z té náhody vzniká dlouhá, hloupá a zbytečná diskuze o mé necitlivosti. Chjo, prohrávám a ještě jsem pro srandu kamarádům. A to má Honza povolený telefon jen na počasí. Smích tu pakáž přechází jen zjištěním, že onen smrtelný úraz byl zrovna v době, kdy oni lezli po žebřících na Rozsutci a kolem nich létaly blesky. Tam prý v tu chvíli Hanka nechtěla být. Věřím. Doplkat, nandat mokré motohadry do kuchyňky a spát.
Ujeto 112 km
Středa 27.7.
Motohadry mi z kuchyňky nikdo neukrad. Kdo by je taky chtěl, takhle mokrý. Já je taky nechci, ale projet se chci. Takže neremcám a po snídani se do nich se zatajeným dechem a drkotáním zubů soukám. Hanka pronáší své dnešní první: ,,rychle“ a já vyhlašuji soutěž, kdo uhodne, kolikrát to ještě do konce dovolené pronese. Cesta stejná, jako oba předchozí dny. Žilina, Těrchová a pro velký úspěch Vrátná. Říčka Varínka je zase průzračná a doufáme, že jí to vydrží do našeho odjezdu. Dnes nás na vyvýšený beton nikdo nenaviguje, ale Honza tam stejně zajíždí, my ostatní parkujeme rozumně okolo.
Paní Lanovková hlásí, že dnes lanovka jede a ptá se, zda chci seniorský lístek. Tentokrát u toho bohužel ostatní byli. Na rozdíl od ostatních se mračím a nechci ho, i když bych ušetřila 1,50E. Platím 11,- a Pepa 9,50. Při čekání na lanovku mě hloupě napadá, že vypadáme jako třígenerační rodina na výletě. Trošičku se tou myšlenkou orosím. 750ti metrové převýšení do nadmořské výšky 1490m zdoláme pohodlně, mastňácky a rychle. V lanovce říkám Hance, že to s tílkem a sukýnkou přepískla. Ač je krásně, mám džíny, triko a mikinu. Vím, co hory dovedou. V sedle pod Chlebom vystupujeme do tepla většího než bylo dole. Bude mi hic. Nemám tušení co hory dovedou.
Stojím pod rozcestníkem, nade mnou nalevo Chleb, napravo Velký Kriváň a rozumně si říkám, že s bolavým kolenem přece nemůžu vylézt ani na jeden z těch lákavých kopců. Ostatní se vydali delší, zato horší cestou na Kriváň. KRIVÁŇ! Šest písmen vonících dětstvím a vzpomínkami. Horský vzduch a opojné výhledy se mnou mávají, posílají zdravý rozum do kytek a dávají zelenou bláznivým emocím. Na Kriváň ještě jednou v životě vylezu! Jdu na to. Snažím se vnímat jen kýčovité výhledy, rozkvetlé stráně a nemyslet na mé pokulháváníčko. Kdesi před půlkou cesty uvažuji o prohře. Ostatní jsou v dáli a mně je jasný, že jsem se přecenila. Ještě dojdu támhle do toho sedla a uvidím. A viděla jsem. Na druhou stranu. Rozhlížím se po přenádherném kusu země, uvědomuji si vůně hor a květin, vstřebávám nadčasovost okamžiku a najednou mě nic nebolí. Nějak mě to čapne, je mi krásně lehoučko a vydávám se do vrchu kamennou sutí s přiblblým úsměvem. Takhle nějak se šklebím každé jaro při první jízdě do přilby. Nechápu jak, ale stoupám horským terénem bez nejmenšího problému. Tohle je rehabilitace po operaci kolene! To by měli páni doktoři předepisovat! Jde se mi skvěle a mé nadšení mě dokopalo i na minivršek před vrcholem. Pózuji, vypadám (či si tak alespoň připadám) jak starý tatranský vlk a ostatní se ani nedívají, ani nefotí. A tak by mi to slušelo. Jen euforie z podaného výkonu mi nedovolí být mrzutá. Naopak. Nahoře mě přepadá velikánská radost. Poskakuji jak kamzík a fotím se u nápisu ,,Velký Kriváň“. Rukou zakrývám ,,Velký“ a posílám výsměšnou SMS bratranci Jardovi, který mi bude závidět, že jsem zdolala horu našeho dětství. Že jde o horu úplně jinou, podstatně snadněji dostupnou, mu alespoň na chvíli zatajím. Nemůžu se vynadívat, užívám si výhledů a atmosféry a zapomínám, že budu muset dolů. Dolů to jde o poznání hůř. No safra, tak to už nebude s takovým zápalem. Ostatní jsou dávno v hospodě u lanovky, když se opatrně sunu ze stráně. Doklopýtám, oddechnu si a dosednu a Hanka říká:,,Rychle! Jedem!“ Skoro si nestihnu vyndat jízdenku. Nevadí, odpočinek v lanovce mi stačí a náladu mám pořád stejně skvělou. Vlastně ještě lepší, neboť Hanka dole fotí babku s gorbáčky a rozlítí ji tím. Čímž nám připomene historku dávnou, ale stále vesele připomínanou. Hlavní roli v ní měl medvěd s igelitovou taškou na hlavě. Paní gorbáčková si igelitovou tašku na hlavu nedává, ale důrazně Hanku nabádá ke koupi balíku jejího domácího sýra za 5 éček. A pokud si ho Hanka nekoupí, stihne ji a tím i nás přísný trest, pravděpodobně v podobě kruté bouře. Tomu všichni věříme a Hance vysvětlujeme, že se nesmí zdráhat. No tak co, koupíme ho společně a budeme mít do konce dovolené o jídlo postaráno. Pepa vyndává z kapsy 3,-E a Honza 20,-. ,,No vidíte! Mladí maj peněz dost a my staří ne“ povídá statná sýrařka, dívá se na mne a ještě mi se slovy: ,,dám to tady gazdinej“ podává balíček se sýrem. Ač je tu krásně, byla bych nejraději někde úplně jinde. Někde, kde ctí stáří a nesmějí se mu, pacholci.
,,Rychle, pospěšte“ nevnímám a ostatním ujíždím okolo čiré Varínky dolu k ústí Vrátné. Je nádherně a vypadá to, že vše krásně proschne. Ostatní za dost dlouho přijíždí, v Těrchové odbočujeme vpravo a okolo Jánošíkových děr jedeme dál. V Zázrivé Honza staví u kiosku s obřím nápisem ..Nejlepší halušky v okolí“ a než stihnu slézt z motorky se zase rozjíždí. Netuší, kterak mi rozbouřil chuťové smysly. Ty sliny budu během nadávání polykat až do Martina. Nemusím. Po pár stech metrech zajíždí k restauraci Jánošíkov Dvor. Ta cedule patřila k němu. Prostředí pěkné, jen zas takové nedotažené, jako vše tady. Jako kdyby se jim zachtělo mít vše pěkné a lákavé a pak si řekli, že už je té krásy kolem i tak moc a že už nalákali lidí až až, tak to trochu něčím pokazí, nejraději bincem a plevelem. Polívku a pití dostáváme hned, na hlavní jídlo dost dlouho čekáme. Nevadí, Pepa má alespoň čas na domluvu o předání nalezeného mobilu. Tahle domluva prý začala už na parkovišti ve Vrátné, proto jsem na ně tedy tak dlouho čekala. Pán přijíždí, s velkými díky mobil převezme a my pořád čekáme. Největší hlad hlásí Kuba, tak na něj zapomínají úplně. Pepovi nedávají k rybě chleba a z obou stran se stahují mraky. Mračí se stejně, jako hladový Kuba. Když už je vše vyřešeno, všichni včetně Kuby máme žaludky plné, tak stejně na Hanky,,rychle“ nereagujeme, protože se nám do toho deště nechce. Ano, jsem konečně v suchu a zas to vypadá na promoknutí. Mé nepromokavé Psí hadry mají někde hranici nepromokavosti a tu už jsem překročila. Čekám, že si Siskini vezmou nepromoky, ale prý je mají ve stanu. Ptám se, proč je vozí na dovolenou? Prý kdyby pršelo. Odpověď mi zase vrací úsměv na tvář a ani neremcám, když vyjíždíme do deště. Můj úsměv déšť zahnal a jede se bezvadně. 583 nás provází krásnými dlouhými zatáčkami mezi kopci Malé Fatry. U Parnice odbočujeme na 70tku, přestává nás provázet říčka Zázrinka a vítá nás řeka Orava. Ještě si užíváme miniprovoz, skvělou silnici a zatáčky kolem širokého Váhu. Opět projíždíme přeháňkou, ale v Martině už je zas slunečno. Tady ano, ale při pohledu do zrcátka se leknu. Za námi je černota nejčernější. Na Kriváni musí být peklo jako včera. Děkuji mu, že nás dnes nechal v pohodě. Na hlavní 65tce zůstáváme jen kousek a raději odbočujeme na tu pravou ořechovou dovolenkovou žlutou a posléze bílou na Slovany. Jižní část Malé Fatry turisty asi tak neláká a to je dobře. Bezva zatáčky, příroda a nádherné dlouhé úseky bez jediného obydlí. Kdyby tu nebyla tak skvělá široká nerozbitá asfaltka, tak si myslím, že tu není žádná civilizace. První známky civilizace nacházíme až po mnoha kilometrech v Klačně. Popíjíme kafe u hospody, kam asi moc turistů nezavítá. Jsme tu trochu za exoty. Paní kafová je moc příjemná a ostatní nás po očku pozorují. Snažím se domlouvat s šochtličkou a Honza mi kupodivu radí. Po kafi odbočujeme z krásné bílé, na překvapivě neméně krásnou červenou 64. Zase jedeme po skvělé silnici sami, projíždíme Strážcovské vrchy a za další odbočkou přijíždíme do Čiman. Ostatní staví na kraji, mně to nedá a chci si konečně dojet s šochtličkou do cíle. Ten mi hlásí po tři sta metrech. Vracím se a hlásím, že tady to máme na dlouho. Oněch tři sta metrů je obklopených malovanými roubenkami a je jasné, že další jsou i na vedlejších cestičkách. Z letáku jsem myslela, že tu uvidíme jeden dva baráčky a teď mě to tu nadchlo. Nádhera. Rázovitá obec Čičmany ležící v 655ti m n/m pod masívem Strážov je prvně zmiňována v roce 1272. Známá je vápnem malovanými ornamenty na roubenkách. Procházíme, fotíme a žasneme. Úžasné. V jednu chvíli se Hanka rozchechtá a kdo zná Hanku ví, že její chechtání musí slyšet až v Žilině. Kouknu, vidím co ji rozchechtalo a rozesměji se taky. Postavy na velkém plakátu u muzea výšivky mají podivné ksichty. Moc to našim klukům v krojích sluší :-). Výšivka je dalším místním artiklem. Dokonce hlavním, ornamenty na dřevěnkách jsou touto výšivkou inspirovány. Prý se podle nějakých detailů na ženských krojích předpokládá Balkánský původ.
Je tu tak krásně, že nás ani Hanka nehoní, ale stejně nakonec odjíždíme. Pokračuje cesta krásnou neobydlenou krajinou. Nikde nikdo, až oranžová obří budova tovární haly Kofoly v Rájecké Lesné tu idylku kazí. Od té doby začíná provoz. Ještě s Hankou stavíme u přírodního výtvoru Poluvsianská skalní ihla. 15ti metrový jehlovitý skalní útvar je hned u hlavní a tak nás moc nezdrží. Za chvíli dojíždíme za pánskou osádkou do kampu a trávíme běžný dovolenkový večer. Jó, zas byla sranda. Jdu spát maximálně spokojená s dnešním dnem. KRIVÁŇ J
Ujeto 192 km
Čtvrtek 28.7.
Dnes už vím, proč tu je takový provoz. Náklaďáky tudy míří pro hektolitry hnědé limonády. A že jich je. Opět slušně nevyspalá sedím u kuchyňky, hlídám sušící se hadry, mobil na nabíječce a popíjím kafe. Nikde nikdo, všichni ještě spí, protože kempem dnes ještě neprošel budíček. Z myšlenek mě vytrhává zvonění. Každý den zvoní ovečka tak poklidně, ale dnes je zvonění nějaké potrhlé. A už ji vidím. Běží jak o život, jak kdyby ji ten pes, co ji honí mohl něco udělat. A ten přitom vrtí ohonem v očekávání nadcházejících hrátek. A za ním běží panička. Vypadá to na nějaké hromadné závody. Mohutné ,,fuj! ke mně!“ psa zarazí ve skoku a probudí kemp. To je dobře. Jen ať už z těch pelechů lezou. Při snídani mě Honza zasvěcuje do tajů šochtličkářů a na Hanky ,,rychle“ reaguje, že my, šochtličkáři to máme těžký.
Jedeme opět přes Žilinu a Honza v ní zase bloudí. Ve Staré Bystřici parkujeme za pět minut devět a Honza tvrdí, že proto bloudil, aby nám to k orloji vyšlo přesně na celou. Užijeme si procházející sochy orlojem, vyslechneme zvonění a poté dáváme pozor na výklad průvodkyně, která nám o orloji vše vysvětlí. Poslouchám ho podruhé, ale vůbec mi to nevadí.
Jedeme dál na Oravu, po cestě zamávám Vychylovce a vláčku. Do Oravské Lesné nás vedou krásné zatáčky ve stoupání. A … začíná pršet. Začíná mi to už docela vadit. V Zákamenné stavíme natankovat a ostatní se mě ptají, proč nesvítím. Já bych i svítila, ale motorka už má té vody asi taky dost. Chlapi se jí dívají pod sukni a nemohou najít žádný problém. Přesto začíná svítit. Asi ji pošťourání pod sukní stačilo. Honza se tváří, jako že to opravil. Vjíždíme opět do deště a opět nesvítím. A od té doby se to střídá. Svítí, nesvítí, svítí pouze dálkové, nesvítí nic a tak pořád dokola. Alespoň Honza přestane prudit, že mám jet první. Ve vesnici s nádherným názvem Zubrohlava mi šochtlička říká, ať odbočím na Bobrov. Honzova šochtlička (jmenuje se Terezka a Hanka na ní žárlí) nás vede po hlavní. Tak teď vím určitě, že je to blbě! Mapu mám ještě v paměti. Tady jsme měli odbočit! Honza staví po pár metrech u nějaké pofidérní hospody a mě je jasné, že se mi právě dostává lekce. Říká, že jsme měli odbočit, ale že rovných dvanáct a tak hledal hospodu. V uších mi zní jeho ranní rada: ,,vždycky to, že jedeš jinam než máš, dobře zdůvodni“. Hospoda se nám nelíbí, odbočujeme tedy na onen Bobrov. Vesnička je to zajímavá. Jako by se rozhodla, že bude turisty přijíždějící z Polska vítat na Slovensku v novém hávu. Opravuje se, staví se a když to zas nepokazí nějakými maličkostmi, tak to bude určitě parádní. Obcházíme prostor kolem kostela a zjišťujeme, že se tu taky nenajíme. Hospoda vypadá dobře, ale otevírá až odpoledne. Škoda, že nás hlad žene jinam. Na dosah je nějaká křížová cesta, která by mohla končit pěknou kapličkou (že tomu tak je zjišťuji později na internetu. Přeci jen jsme se tam měli, ač hladoví, vypravit). Honza pátrá v Terezce a já se o to samé pokouším v šochtličce po nějakém místu k nasycení. Oravu, coby místo zasloužící si projetí a propátrání jsem navrhla já a nerada teď přiznávám zklamání. Nějak bych to tu čekala víc turisticky přitažlivé. Terezka s šochtličkou shodně hlásí, že se nebaštíme ,,u Endyho“, což je snad nějaký ranč u Námestovo. Stejně zpět musíme, nechce-li se nám do Polska. Mapa říká, že Endy má svůj ranč na břehu nádrže. Těším se, že poobědváme u pěkného výhledu. Těším se marně, je-li tu voda, pak dobře maskovaná. My s Pepou dostáváme jídlo brzy a pak jen čekáme, až ho dostanou i Siskini. A hlavně Kuba. Zatím se mu všude dostává jídlo jako poslednímu. Po chvíli si s Pepou gratulujeme, že už jsme najedeni, neboť v okamžiku, kdy číšnice pokládá Siskinů jídlo na stůl vjíždí do dvora náklaďák toi toiky a chystá se k výměně útrob modrých kadibudek. Zajímavé výhledy k obědu začíná doprovázet i peprné aroma. Dobrou chuť, Siskini J.
Najedeni vyrážíme pod sluncem, ale jak už to tuhle dovolenou chodí, okolo se honí mraky a je jen otázkou času, kdy nás dohoní. Při objíždění jižní strany nádrže Orava je jasné, že onen turismus je tady. Asi bychom se tu najedli v lepší atmosféře, ale teď tu nestavíme a s plnými pupky jedeme dál na Tvrdošín. V Podbielu se ukazují první roubenky a abychom jich viděli víc, odbočujeme na Zuberec. Mezi špičatými zalesněnými kopci Roháčů dojíždíme na parkoviště ke skanzenu. Na otázku, co si vzít na sebe, se nedá jednoznačně odpovědět. Teď je hic, ale co bude za pár minut nikdo netuší. U vstupného hlásím rychle, než se mne zeptají, jeden normál + jeden senior. Hanka požaduje dva normál a dva dětské. To jsme ale motogang.
Sotva vlezeme do staré vesničky potkáváme Kamila, kterého známe z dob dávných. Trochu poplkáme a pak se rozprskneme po skanzenu. Z padesáti staveb je mnoho funkční a Pepa vcelku snadno našel krčmu. Funguje dobře, zrovna tak jako vodní mlýn, hrnčířská dílna, tkalcovský stav a spousta dalšího. Skanzen vypadá, na rozdíl od Vychylovky, tak nějak zabydleně, opravdově. Nechybí ani husy, kozel a ostatní na vesnici nezbytná fauna. Nepřekvapila by gazdiná okopávající brambory na jednom z políček, . U dřevěného gotického kostela sv.Alžběty ze začátku 15tého století chvilku posedíme, shlížíme na dědinu pod námi, špičaté kopce kolem nás a na blížící se mraky. Procházím zrovna starou školu, když se liják spustí. Kuba sedí pod jakýmsi přístřeškem u chaloupky s peřinami v oknech a Hanka s Honzou prohlížejí stavení opodál. Kde je Jirka nevím, ale předpokládám, že už se neprochází na chůdách, jako před chvílí. Déšť slábne a doufáme, že to není jen nadechnutí před dalším výkonem. Doufáme marně, déšť si jenom odpočinul, nechal nás dojít k motorkám, obléci se do konečně suchých hadrů a rozjet se. A pak udeřil silou pekelnou. Jedeme od skanzenu z kopce hnědou řekou plnou štěrku, kamení a klacků připlavených z vedlejších cest. V Podbielu se dáváme na hlavní, která už vypadá trochu jako silnice i když sem tam brod nás tu nemine. Plexi už mám dávno otevřené, protože jsem v něm nic neviděla, né že bych bez něj něco viděla. A tak mi asi dost dlouho trvá, než si uvědomím, že se mi v mokrém zrcátku neodráží světla eFJéRy. Zastavím a čekám. Čekám natolik dlouho, aby se mi strachem stáhnul žaludek a nakonec otáčím a jedu zpět. Po chvíli se proti mně řítí známá světla. Oddechnu si a opět točím. Pepa říká, že musel zastavit, neb má veškerou vodu z těch mnoha brodů v botách. Prý: ,,kdybych nebyl debil, tak bych si dal kalhoty přes boty a byl bych v suchu“. Touhle hláškou pobaví i čekající Siskiny a můžeme deštěm pokračovat dál.
Za Dolným Kubínem odbočujeme na Zázrivou a jedeme trasu, kterou jsme jeli včera. Jenže včera to byla luxusní silnice lákající k rychlým průjezdům zatáčkami, dnes se vyhýbáme velkým lokáčům vody a hromadám štěrku a bláta. Uvažuji, že tyhle průtrže odplavují z hor mraky hlíny a hory se musí zákonitě postupně snižovat. Jednou tu bude rovina jak u Kolína. Humor nás nepřechází ani v kempu, naopak nám pomáhá mokré nepohodlí snášet líp. Říkáme Hance, že sice plánovala aquapark, jen jsme netušili, že bude tak obrovský a gratis. Jó a Pepa má vodou chlazený boty, když si strčí kalhoty do bot. Proč si Siskini nevzali nepromoky se už ani neptám, jasně proto, aby zůstaly suché. Povedlo se. Ani dnes nám Rajčanka stany neodnesla, i když se k nim nebezpečně přiblížila. Konečně neprší. Opět se marně snažím o zavěšení promoklých hadrů k motoru.
Při všech těch lijákách máme ještě štěstí, že je pořád teplo, což si zrovna teď Kuba s Jirkou asi nemyslí. Drkotajíc zuby, postávají v kraťasech a vůbec se neusmívají. Na otázku proč v kraťasech, mi vcelku logicky odpovídají, že kraťasy zaberou míň místa než dlouhý kalhoty. Ptám se, zda by nebylo lepší vzít dlouhý kalhoty místo nepoužívaných nepromoků. Prý ne, co kdyby pršelo, zavírá mi Hanka hubu hrnečkem se svařákem. Vcelku očekávaně se rozvíjí veselá debata třeba o tom, že je nesmysl vozit klukům ty jejich lodě (i když Kuba má botu jen jednu), kdyby se jim vzaly boty č.38 zabralo by to míň místa a tak by je to trošku tlačilo, no co. To celé je jen předehrou k veselému večeru, poslednímu v kempovém kiosku. Kromě karet, kostek a hloupých plků k dobré náladě přispívá i majitel kiosku. Trošku nadrán a mající potřebu nám sdělit své politické názory. Když oznámí, že si jde ,,vyhodit z měchúra“ tak raději odcházíme spát.
Dnes ujeto 260km
Pátek 29.7.
Už se ani nesnažím přespat hluk ze silnice, vstávám a zírám na sluncem ozářené skály. Buď se nám vysmívají, protože ví o našem odjezdu, nebo se omlouvají za nečas, který nám nachystaly. Ať tak či tak pakujeme vše, beru si k sobě balík nepoužitých nepromoků, aby měla Hanka o fous lehčí motorku a chystáme se prosluněnou loučku opustit. Zadávám do šochtličky Klokočov a doufám, že se čtyřdenní trénink zúročí a konečně se s ní perfektně domluvím. Hanka mění své ,,rychle“ za ,,pospěšte“ a za chvíli máme kemp za sebou.
Tentokrát to bereme z Žiliny na Čadcu, kde odbočujeme na Turzovku. Ve Staškově najíždíme na rozbité úzké silničky severním směrem. Ještě stále jedu podle plánované růžové trasy, což za chvíli skončí. Šochtličce i mně je jasné, že musíme odbočit doleva. Honza a jeho Terezka nás stále ženou na sever. Jsem z toho rozhozena, než zastavíme a zjistím, že každému z nás Hanka nadiktovala jiný cíl. To máme za to naše neustálé popichování. Nakonec se místy, kde dávají medvědi dobré ráno, dohrkáme na kraj Klokočova a vydáme se na túru dle směrovky- Klokočovské koule 350m. Tak si na ten kousek ani nesundáváme motohadry. Chyba. Ke Klokočovské skále vede pořádný endůrko do strmého kopce. Funím, snažím se najít schůdnou cestu a uvažuji, jestli mi celý ty koule nejsou úplně ukradený. Asi jsou. Nadšení geologové ve článcích o místní raritě hýří nadšenými slovy jako třeba fenomenální objekt, zmínka prý nechybí v žádné záhadologické literatuře. Jen ty gule tu nějak chybí. Nakonec jsme našli jednu vpasovanou do skály a jednu elegantně položenou u naučné cedule. Kuba se o ní, zcela nadšen, opírá. Jdeme zpět a musím uznat, že je tu moc pěkně. Les je hustý a skála sama o sobě drsně hezká. Ale za další návštěvu to nestojí. Přemýšlíme, komu z nepřátel podsunout nadšeně znějící prospekty a poslat ho sem.
Parkujeme u malého krámku spojeného s občerstvením. Sedíme pod stříškou, popíjíme limči a sledujeme stahující se mraky. Říkám, že dle zpráv je v Ostravě, kam míříme, stále hezky a nikdy tam neprší. Do rozhovoru se přidává jedna z paní, které se vrátily z lesa s borůvkami a houbami a teď tu popíjejí zasloužené pivo. Jezdí za dcerou do Ostravy téměř denně a opravdu tam nikdy neprší, kdežto tady ano. Ano, to můžeme potvrdit, prší. Začínáme být slušně zoceleni a prostě vjíždíme do deště, hromů a blesků. Siskini samozřejmě bez nepromoků. Sjezd z Klokočova po 484tce je nádherný. Sem bychom se měli někdy vrátit. Za sucha. Na hranicích do Česka přestává pršet a na hlavní 56 pořádně zhoustne provoz.
Už to zní skoro nudně, ale ano, přímo při vjezdu do Ostravy zase pořádně promokneme. Čekám, kdy Siskini zastaví na oblečení nepromoků, ale nezklamají a nepromoky zůstávají v suchu. Stavíme pod spletí kovových schodů, trubek, rour, nádrží a jdeme do recepce Dolní oblasti- Vítkovice. Necháváme hadry na recepci, kupujeme lístky po 190,- Kč, dostáváme přilby a za průvodce nějakého důchodce. Tak s tím jsme to vyhráli! Je to bývalý zaměstnanec, perfektně se tu vyzná, je mu výborně rozumět má snahu nám vše opravdu vysvětlit. V jeho skupince jsme my a jen tři jiní kluci. Dozvídáme se základní informace o téhle národní kulturní památce, například že nápad na vytvoření tohoto neuvěřitelného ocelového města napadl arcibiskupa Rudolfa v roce 1828 a že poslední odpich tu byl učiněn v roce 1998. Data, jména a základní údaje máme v hlavě, tak teď se jdeme vnořit do chřtánu této železné obludy. Máme prý, dle pana důchodce, štěstí. Je nás málo a tak si můžeme na Bolt Tower vyjet výtahem. Větší skupiny musí po svých a já a mé koleno panu důchodci za výtah děkujeme. Zatím. O pár sekund je všemu jinak. S Hankou se prodereme ke skleněné stěně, abychom na vše co nejlíp viděly. A vidíme. Výtah jede nějak divně. Rychle, pomalu, ještě pomaleji, v podlaží č.10 staví, ač jsme chtěli do podlaží č.12. Dveře se neotvírají a výtah se vydává zpět na cestu dolů. Že jede nějak rychleji než by měl, jsme si všimli a nápis PORUCHA na displeji na klidu taky nepřidá. V posledních životních vteřinách prý člověku proběhne před očima jeho život. Nic takového mi hlavou neběží, takže je jasné, že tohle přežijeme. Těch pár vteřin po cestě dolů vnímám vše naprosto jasně a jakoby zpomaleně. Vyvalené oči Honzy, Pepův nevěřící výraz, vyděšený pohled jednoho z našich tří spolupadajících a hlavně Hanku. Hanku šeptající ,,já už tady nechci být!“. Tak to nechce nikdo z nás. Asi dost nepatřičně se rozchechtám a Hanka se v zápětí přidá. Nakonec se naše skupinka chechtá celá a já už vím, že když umřít při katastrofě, tak se Siskinama. To je alespoň se srandou. Vypadne ze mne zaklení, které jsem se naučila mezi dětmi: ,,Basama fousama“ a Hanka si stěžuje, že to nestačí. Že jí mé basama fousama neuleví tolik jako běžné ,,do prdele!“ To už ale stojíme nezraněni na pevné zemi a rádi bychom tak zůstali. Průvodce se výtahu nevzdává a se slovy: ,,co to ten blbec dělá?!“ nás znovu vyváží nahoru. Už nechceme, ale teď ten blbec jede tak jak má a v pořádku nás vyplivuje ve dvanáctém podlaží. Zážitek má být intenzivní, na tom se shodujeme, ale až takhle? Není to trochu moc? Potřebujeme se dostat ještě o dvě patra výš a všichni se zbaběle vrhli ke kovovým schodům. Všichni až na Pepu a mne. Pravděpodobnost, že by byly porouchány dva výtahy na jedné kulturní památce je mizivá. Druhý výtah jede, ale nesvítí se v něm. Pan průvodce si ulevuje peprnými slovy a říká, že v dobách, kdy tu byl elektrikářem on, vše fungovalo líp. Nahoře se kocháme výhledem na Ostravu a Beskydy. Pan důchodce elektrikář nám vysvětluje, kde co leží, kouří, teče a tak. Má Ostravu pod kůží a je radost ho poslouchat. Cestu dolů podnikneme zbaběle a zodpovědně po schodech. Po cestě zjistíme kde se co vyváželo, tavilo, odlévalo, odpichovalo a jak to vše vlastně fungovalo. Hluboká poklona pánům zde pracujícím. Celá prohlídka trvá dvě hodiny, pak si dáváme zaslouženou polévku a čekáme, jak jinak, až ustane déšť. V uších mi zní ,,v Ostravě nikdy neprší“. Edita, žena mého bratrance, mi v esemesce odpovídá na mé protesty, ať si nestěžuji, že nejsme v Ostravě, ale ve Vítkovicích. Tak co chceme?! A máme se v Ostarvě, kde zrovna neprší, stavit na kafe. Usuzuji, že za týden průběžného moknutí, sušení, následného moknutí a tak, zrovna dvakrát nevoníme a nejsme způsobilý k návštěvě. Postáváme u motorek pod industriální, impozantní stavbou a nevěřícně zíráme na duhu klenoucí se nad kovovou spletí. Zvráceně nádherné.
Sedáme na mokré motorky a vyrážíme směr Opava. Po kopcích a vrších, ať už jakýchkoliv ani vidu, všude jen samá rovina. Sluníčko se střídá s lijákem, což maluje dramaticky nádherné obrazy a kdyby to neznamenalo, že jsem zas mokrá a klouže to, tak by se mi to neskutečně líbilo. Po neúspěšném pokusu o ubytování v nějaké dělnické ubytovně se chytáme v kempu Kajlovec v Hradci nad Moravicí. Přivítáme pokoje za 250Kč/os, necháváme stany a spacáky moknout na motorkách a jdeme se rychle umýt. Koupelnu máme společnou a Siskini nás, jako všude celou dovču, pořád předbíhají. Jsou jak trpaslíci, hrozně rychle se množí a všude vlezou.
Únava nám říká, že pivo a jídlo na dosah pokojů je to pravé, co zrovna teď potřebujeme. Motorkář míní, holky obsluhy mění. Děvčata dávají jasně najevo, že je hosti obtěžují. Mají mít otevřeno do jedenácti, ale při mé objednávce jídla (v osm hodin) mi říkají, že zavřou v devět, protože jsou unavené. Asi se tvářím nechápavě, neb se mě ptají, zda si umím představit, jak kruté je tu být každý večer. Nakonec, po dlouhé době přeci jen dostáváme pivo a jídlo. Takové štěstí nemají příchozí v půl deváté. Dočkají se zavřeného okna a ujištění od obsluhy, že jsou taky jen lidé a musí se přeci taky najíst. Pak prý zas, do těch devíti, otevřou. Děvčata si nesou talíře s baštou ke stolu vedle nás. Odmítnutá rodinka nalačno polyká a nevěřícně zírá. My, co měli štěstí a ještě kus žvance a pití získali, se chechtáme a domlouváme, že tady si další pivo rozhodně nedáme a pošleme sem ty samé známé, jako ke Kloločovským gulím. Na další pivo jdeme, jak jinak než deštěm, ke vjezdu do kempu, kde jsme obslouženi rychle s úsměvem a dobrou pohodou. Trochu oslavíme dnešní přežití intenzivního zážitku a po cestě zpět nás ještě rozesměje cedule lákající do kempového kiosku na výbornou kuchyni. Další skvělý večer 🙂
Dnes ujeto 181km
Sobota 30.7.
Je dnem návratovým, neb si Honza na zítřek nezodpovědně domluvil nějakou práci. Slečny obsluhy se při snídani tváří velmi unaveně. Včerejší volný večer jim dal asi zabrat. Tipujeme si, kolikrát dnes zmokneme. Hlasuji pro čtyřikrát. Zatím vyrážíme do nádherného počasí krásnou silnicí s výhledy na Beskydy. Nad Kopřivnicí je černočerný mrak. Tak šup pod něj. Jdeme liják přečkat do tatrováckého musea a Pepa se při koupi seniorského lístku už ani nezakloktává. Po prohlídce, která stojí za návštěvu, dáváme oběd a na Pepovu tradiční návratovou otázku: ,,jak to máme domů daleko, kdy tam budeme“ odpovídám, ať se raději neptá. Vím, že teď ve 13°° to máme ještě nějakých 370km a že tradiční sobotní kulečník od pěti nestihne. Honza zase, jak kolovrátek prudí, že mám jet první. Nechci, upozorňuji že jím opravená motorka stále střídavě svítí-nesvítí a on vyhrožuje, že Terezce povolí nezpevněné cesty. To jsou zase plky. Šupem zavřít mudrující huby do přileb a vyrazit. Po mokré silnici na Přerov, Prostějov, nádhernou silnicí přes vojenský újezd Březina na Žďárnou. Parádní pojetí. Za Rajecem- Jestřebí si v Černé Hoře místo tradiční chmelové limonády dáváme nanuka. Za sebou necháváme vybarvené mraky, jakoby vyfocené Kubovým dramatickým tónem a jedeme na jihozápad za sluníčkem. V Jihlavě stavíme na kafe a na výměnu batůžků u Siskinů. Jirku bolí koleno. Není divu, mít ty jeho dlouhatánské nohy skrčené na Hanky minibiku musí být drsné. Tady už se Pepa neptá, jak daleko to máme, ale chytá ho touha po domově a přebírá od Hanky výrazy jako: ,,rychle, pospěšte“ tak zrychlíme, pospíšíme a jsme doma coby dup.
Dnes ujeto 438km
Co dodat? Celkem ujeto 1744km, dost nachozeno a našplháno. Ano, Siskinů nepromoky jsem domů dovezla naprosto nepoužité, krásně suché, ač jsme velkou většinu cesty mokli. A opět potvrzení dávné pravdy, že je-li fajn banda, dá se prožít skvělá dovolená plná zážitků a srandy i když vám zrovna rostou žábry a blány mezi prstama. Díky Hance za trasu, kterou prý tentokrát vůbec nenaplánovala, Honzovi za užitečné rady do mého dalšího života s mojí šochtličkou a vůbec všem za pohodovou dovču. A VYLEZLA JSEM NA KRIVÁŇ 🙂 !
http://barcafotky.rajce.idnes.cz/Slovensko_07.2016/