.,,Jasný! Zážitek musí být intenzivní! Nejlíp je, když se někdo ztratí, nebo když chybí dárek. Chápu, jen nechápu, proč u toho musím být v hlavní roli vždycky já!“ mi hlásí Kri-kri po .besídce do telefonu. Narážku: ,,…když se někdo ztratí…“ velkoryse přeslechnu, neb při té historce jsem zdárně sekundovala a už je to určitě dávno promlčený, ale srdečně se zasměju poznámce o chybějícím dárku. To je čerstvé a tím dost úsměvné. To ale hodně předbíhám.

Asi tak dva měsíce před oním telefonem postáváme ve vánočně vyzdobené, provoněné jídelničce a sledujeme děti házící přáníčka do kouzelné krabice, kterou poté předáme Ježíškovi. Veliké oči malého Mirečka svítí odrazem svíček a také nadšením, když nám říká, že si přeje auto. I na ostatní je při psaní přání krásný pohled.

Po tomto klidném posezení přichází trochu hektické období. Ježíškovi je třeba pomoct. Přáníčka přepsat na seznam, sehnat kupu pomocníků, díky nímž se kolonka v seznamu: ,,ZAŘÍDÍ“ začne plnit jmény a doufat, že to letos zase klapne.

V kalendáři se rychle blíží den, k němuž to vše směruje. Letos není tímto dnem poslední předvánoční čtvrtek, jak velí tradice, ale již pondělí.

V ono pondělí, 19.12.2016 vyráží z Habří dvě auta naložená dárky. Habří tentokrát zastupuje Jarda P. s Kamilou, Milča a já. V Doksech přistupuje Lída a v Rumburku Sabinka.

Pražská část ježíškovských pomocníků, Kri-kri s Richardem, je již na místě a spolu s místní Věrou Rárou posedávají mezi dětmi. Doráží i Beruška z Nymburka a velikánskou radost mám z Čendiny a jejího bráchy, kteří pamatují absolutní začátky spolupráce motorkářů s děcákem.

Po mohutném všeobecném přivítání nanosíme dárky do tělocvičny za závěs a jdeme do kuchyňky na večeři, kterou nám kuchařky připravily.

Na plky moc času nemáme, jen si necháme povyprávět Berušky anabázi se sháněním kola. Nymburský Ježíšek to letos fakt neměl lehké. A už si sedáme v tělocvičně, kde se rozjíždí další z nezapomenutelných besídek.

Moderování se naprosto suveréně ujímá Katka s Danem a tato skvělá dvojice nás provází celým vystoupením naditým tancem, zpěvem, vtipnými scénkami. Emoce se střídají a mně zas padá brada. Tenhle barák je zaplněný talentovanými tanečníky a zpěváky. Žasnu. Celé bezvadné představení zakončují tety, čímž očividně překvapily i místní, s veselým černobílým tancem. Po našem mohutném potlesku se děti odcházejí na skupiny napít a tím nám dávají čas na  přesunutí dárků zpoza plachty pod stromeček.

A tam také směrují oči přicházejících dětí. Nejen u těch menších jsou v nich k zahlédnutí jiskřičky překvapení, radosti a snad i kousky štěstí.

Slova se tradičně ujímá Richard a svým mocným hlasem prohodí pár slov, vyjadřujících to co cítíme všichni. Ještě dostaneme od dětí přáníčka a vlastnoručně vyrobené dárečky a poté přichází čas, ke kterému to celé dva měsíce směřuje. Děti si postupně chodí pro dárky a možná hmatem zkoumají, zda se pod papírem skrývá to co fakt nutně potřebují.

Žádná odpověď na Richardem položenou otázku, zda někomu chybí dárek, mě uklidní až ze mne vypadne šťastné UF!

A je to tu! Tělocvičnou létají trhané papíry, víka od krabic, nadšené výkřiky a vypustil-li někdo z úst zklamaný vzdych, k mým uším se to nedoneslo. Troufám si tedy doufat, že k ničemu takovému nedošlo. Děti nám ukazují, co jim Ježíšek přinesl, ti větší nám chodí děkovat, ač jim říkáme, že nám ne, ať děkují Ježíškovi a je zas krásně. V tuhle chvíli si vždycky přeji, aby to viděli všichni, kteří se do akce jakkoliv zapojili a v duchu jim všem děkuji, že mám díky nim možnost tenhle zázrak zažít.

A do onoho krásna padne zmrazující otázka: ,,Mireček dostal jen ty plyšáky?“ COŽE?!? Malý Mireček? Nejmenší, momentálně nejrozmazlovanější dítě z děcáku? Jen plyšáky? Ty byly připraveny jen jako dárky navíc. V paměti si vybavím seznam a hned vím, jaké přání měl Mireček napsáno. Velký náklaďák s kostkami. Lovím moudrý papír a na něm čtu v kolonce ZAŘÍDÍ jméno, které mi nic neříká. Což znamená, že bude něco říkat Kri-kri. A ono jo, že prý jde o Ježíška od nich z kanclu. Kri-kri se začíná potit a já pomalu usmívat. Právě se rodí veselá historka, kterak je ten největší dárek osamocen v Jílovém na chodbě. Té předpovídám dlouhou životnost. Naštěstí je Mireček nadšen novými plyšáky a očividně nemá ponětí, jaké přání si před dvěmi měsíci namaloval. S tetou Helčou a strejdou Davidem domlouváme, že Mirečkovi dorazí dárek poštou.

Takže teď už jen projít po pár skupinách, užít si spousty objímání a krásných slov. Popřát si vzájemně to co se tak už při těchto příležitostech přeje. A pomalu nasedat do aut. Některé z nás čeká pár set kilometrů nočním světem a ráno nástup do práce. Tradičně se otočím a koukám na děcák, zda tam Ježíšek nesedí za komínem. Sedí a mrká na mne. Prý tu chvilku počká a ztropí tu ještě trochu té radosti. To je fajn, usměju se na něj.

Nad ránem, o třistapadesát kilometrů dál, mi přichází sms od Kri-kri. Náklaďák v Jílovém není. No nic. Holt ho ještě dokoupíme.

,,Jasný! Zážitek musí být intenzivní….“ mi říká kri-kri do telefonu a já se chechtám. Náklaďák se našel. Ježíšek se ho nechtěl vzdát a zapomněl ho předat poslovi vánočních dárků. Takže teď maže Ježíšek na poštu a posel si prý bude příště v seznamu odškrtávat převzaté dárky. Z čehož je jasné, že nějaké PŘÍŠTĚ bude! A že to uteče a máme tady to PŘÍŠTĚ za chvilku. Tak si jen přejme, abychom do onoho PŘÍŠTĚ s dětmi z DDL zase zažili pár krásných okamžiků.

Krásné Vánoce a veliké poděkování všem, kteří se akce jakkoliv zúčastnili 🙂 .

p.s. Kri-kri promiň za zveřejnění, ale věř, že se tomu budeš zanedlouho smát taky 🙂 .

http://barcafotky.rajce.idnes.cz/DDL_Vanoce_2016/