SARDINIE 5.5.- 13.5. 2018

Pepa YamahaFJR1300

Luboš YamahaXJR1300

Barča HondaCBF1000

 

V naší krásné domovině je zima, poprchává a kdesi snad i sněží, politici se hádají, Sobotkova vláda podává demisi….. je načase z téhle země zmizet. Alespoň na devět dní.

 

V pátek 5. 5. 2017

 

se přesvědčím, že mám zapakován dárek od Ježíška a s oním lodním lístkem vyrážím po práci za klukama, kteří se dnes už na práci vykašlali a čekají na mne ve Dvořišti.

Prý šup šup, nezdržovat, natankovat a jedem! Máme toho moc! Jako by nám za chvíli jel vlak, a přitom nám až za nějakých třicet hodin jede loď. Takže v klidu tankuji, kupuji si pití na cestu a hlavně se strašně moc těším. Těším se tak, že mi vůbec nevadí mokrá dálnice, zima a  po odbočení z dálnice směrem na Liezen (138) se dokonce přiblble usmívám do přilby. Přes Pyrnhpass se úsměv nějak sám od sebe rozšiřuje a já si užívám. Motorka! Dovolená! Kopce! Zatáčky! Jo, tak o tomhle se mi v zimě zdávalo. Kluci nějak nesdílí mé nadšení a při čůrací pauze mi hlásí že za 1. mi nesvítí motorka, za 2. Pepa má roztrhaný rukavice, za 3. Pepa zapomněl techničák a zelenou kartu, za 4. Luboš má volný řetěz, asi brzy praskne (ten řetěz, Luboš snad ne). Já nepřiznávám, že za 5. mě bolí rameno a nechala jsem doma mast na bolest, ale naopak namítám, že za 1. CéBéeF svítí, když drncne, tak budu víc drncat, za 2. jedem do tepla, rukavice nebudou zapotřebí, za 3. eFJéRa na papíry nejezdí a za 4. XJéRa zatím jede, tak neremcat a za řidítka.

 Po cestě přes Liezen, Schladming (320) až do St.Michael im Lungau (99) se sluníčko snaží skrz mraky profiltrovat alespoň nějaké paprsky. Jejich měkké světlo osvětluje spousty nádherných údolí neskutečným množstvím zelených odstínů. Páteční odpoledne jak má být. Jen zima mě trochu ruší a vítám další pauzu, tentokrát na horké kafe. Ve výšce 1250m n/m stavíme motorky pár kroků od hromady sněhu a jdeme rozmrznout na benzínku. Sotva rozhýbeme zkřehlé prsty opět sedáme na moto, najíždíme na dálnici, platíme Katschbergtunel (11,50E) a když už jsme si ho zaplatili, tak do něj vjíždíme. Nerada se loučím s výhledy do krásných údolí, ale tady nebude ani mrholit, ani sněžit a snad tu nebude taková kosa. Není, a co víc? Z tunelu vyjíždíme pod vymetenou oblohu! Neskutečné, nádherné a hřejivé. A teď už to fofrem ženeme až do lázeňského městečka Seeboden. Jen si dávám bacha, abych nebyla blízko za Lubošem. Nerada bych dostala řetězem do přilby. 

 Městečko na břehu Millstatter See leží ve výšce 600m n/m a to je jiné kafe, než tam nahoře. Rozepínáme větrání na bundách a koukáme co nejdřív najít ubytko, abychom ze sebe mohli shodit hadry. Jedno cimr fraj vedle druhého, ale všude obsazeno. Volno bude prý až v juli. V juli je nám to vcelku k ničemu a pátráme dál. Znaveni neúspěchem vcházíme do hotelu smrdícím drahotou už od parkoviště. Nepleteme se, ta částka byla tak děsivá, že si ji ani nepamatuji. Odmítáme a uvažujeme, že popojedeme. Sympatický mladík na recepci nás odhaduje a radí nám nocleh v naší cenové relaci. Prý máme jet dolů po Kochstrasse, pak doprava a jsme tam. A tak jsme tu. Paní nám otevírá vrátka na veliký dvůr a my parkujeme před obrovskými vraty. Pepovi jeho vrozená zvědavost nedává a za vrata nahlíží. No tedy! Parkujeme uprostřed lázeňského městečka v naprosté čistotě, mezi nádhernými záhonky, na mléčné farmě. Za vraty stojí ve dvou dlouhých řadách čisťounké krávy a spokojeně přežvykují. Zíráme na ně se spadlými bradami a mám dojem, že Annabel na nás mrkla. Ona a její sousedky nebudou jen tak nějaké tuctové krávy, podle spousty ocenění na zdi. Paní domácí odložila vidle, sundala zástěru, mile se usmála a jala se nám předvést bezvadné pokoje pro dnešní noc. Se snídaní zaplatíme za jednoho 48,-E. Ani to není zrovna láce, ale neremcáme, už se těšíme na sprchu, večeři a co si budeme povídat, hlavně na pivo. Luboš dráždí mobil a my s Pepou užíváme procházky k jezeru. Překvapivě hledáme hospodu, což se nám nakonec povedlo přímo proti našemu penzionu. Dáváme večeři, pivo a řeči. Doufáme, že máme největší mokro a zimu dovolené za sebou a už bude jen líp. Luboš hubuje, že mu nefunguje messenger. Radíme mu, ať na něj kašle a raději se baví s námi. V hospodě zavírají v devět, tak kupujeme láhev vína a jdeme na mejdan na pokoj. No mejdan? Asi už nejsme nejmladší, tak jen probereme důležité věci, jako trasu na zítra, zjistíme, že Luboš nikdy nebyl na Černé věži a shodneme se, že takovýhle způsob jara nám nadmíru vyhovuje a jdeme spát. Tedy pánové ještě chvilku ladí televizi, ale co vlastně naladili netuším, už spánkem nabírám síly na zítřek.

Dnes ujeto 377km.

 

Sobota 6. 5. 2017

Zasněžený vrcholek kopce za jezerem se utápí v oslňujícím sluníčku a my jdeme na snídani do prosluněné zimní zahrady. U každého kousku jídla, které si nabíráme na talířky je cedulka, odkud který ten produkt pochází. Takže víme, z kterého kopce stékal pramen, jehož vodou ředíme sirup z ovoce pocházejícího ze sadu od sousedů. V kterém chlívku se povaloval čuník, jehož šunka je tak lahodná, v kterém kurníku se zrodilo žluťounké vejce a samozřejmě víme, odkud pochází mléko, které upíjíme. Díky Annabel. Popíjíme kávu, která jako jediný produkt není lokální, a shodujeme se, že tady nejsme naposledy. Tohle ubytko si připíšeme do TOP 10 Evropa.

 V osm hodin opouštíme lázeňské městečko. Třicet trojka a dvacet sedmička přes St.Stefan jsou dobrou rozcvičkou. Rozbitá úzká silnička, samá zatáčka. Bezva, ale hranice do Itálie překračujeme už po dálnici a na ní dnes zůstaneme celý den. Nevadí, celých 140 kilometrů nás vede mezi kopci, až před Udine vidíme kopce jen v zrcátkách. A pak kilometry a kilometry jen horko, rovina, Venezia, rovina, Padova, rovina, Ferrara, rovina a nuda. Není na co koukat, jen před Padovou se v dáli v mlžném oparu objevily kopce. Řvu do přilby blahem. Těsně před nimi dálnice uhýbá. Řvu do přilby zklamáním. Není na co koukat, jen velké domy vinařství jsou trochou rozptýlení v rovné nudě. I ty se mi okoukají a pomalu usínám. Království za zatáčku, třeba i malinkou! Probouzí mě šochtlička (GPS) tvrdící, že jedu mimo silnici, po poli, trávě, posléze i vodou. Dojíždím Luboše, ten rozhazuje rukama, asi jede stejnou necestou jako já. Ještě k tomu se spouští liják, zajíždíme k arena servis. Servis obsluha nám tankuje za 1,89E/litr, dáváme pauzu, kávu a zjišťujeme, že jedeme dobře. Ferrara, nuda, rovina, Bologna. Za Bolognou konečně vjíždíme do nádherného kraje bohatého na kopce, kamenné hrady, stará městečka. Ano, před námi se rozkládá Toskánsko, perla Itálie, a my jedeme po dálnici, ze které uvidíme tak akorát vnitřky tunelů. Ještěže je hnusně, tak mě to tolik nemrzí. U sjezdu z dálnice platíme 48E za moto.

 Stavíme před Livornem, déšť konečně ustává a Lubošova GPS se nechytá. Moje přístav a nájezd č.62 nachází a v 15,30 jsme na místě odkud nám jede v 19,30 loď do Olbia. Takže zabít čtyři hodiny. Je tu mrtvo. Vše je ještě zavřeno, kasa, bar i WC. Kasa a bar mi tak nevadí.

 Hledáme díru v plotě, abychom se z obřího prázdného komplexu přístavu dostali ven. Nacházíme a vnořujeme se do útrob pevnosti Fecchia Fortezza. Ve sklepení dávného opevnění si podává ruku západ s východem, voní tu bylinky, všemožná koření a obávám se identifikovat tu nasládlou vůni čehosi. Raději moc nedýchám, přeci jen musím dnes ještě za řidítka. Kromě čichu si tu přijde na své i zrak. Barvy koberců, kamenů, halenek, šátků a dalších neidentifikovatelných předmětů jen září. Ani sluch není ušetřen, cosi tu ladí i neladí přes sebe. Pepa s Lubošem se vzdávají a vylézají z temnoty dřív než já. Nakonec mám i já smysly zahlceny a chlapy nacházím velmi překvapivě u piva v místě, které vypadá trochu jako nádvoří. Přidávám se k osvěžení a za chvíli stoupáme po schodech, aby se pod námi rozprostřel pohled z jedné strany na přístav se zakotvenými obřími trajekty a z druhé na něco připomínající trochu Benátky. Kanály, uličky… asi by nebylo od věci se tím směrem vnořit.  Nečiníme tak, naopak se vracíme do přístavu, kde už to trochu začalo žít. Kasa i bar jsou otevřeny. Na WC kraluje uklízečka s italským klidem. Mne klid začíná trochu opouštět. Pánové jdou do baru na pivo a já se bojím do sebe cokoli nalít, když nevím, kdy to budu moct vylít. Raději si sedám venku a pozoruji racky procházející se mezi zaparkovanými motorkami. Motorek přibývá. Němci, Italové, Rakušani, Holanďani, dokonce i Skandinávci a samozřejmě Češi. Přeci jen přemůžu italskou uklízečku, tak se můžu přidat k chlapům a objednat si něco k pití. První setkání s italštinou je v pohodě. Zjišťujeme, že si dovedeme v pohodě objednat co chceme a Pepa dokonce klábosí s nějakým místním poskokem.

 Konečně se první z motorkářů rozhodli, že je načase se řadit do fronty na trajekt. Ostatní se vzápětí přidávají a je jich tolik, že se začínám bát, že až se všichni na palubě zují, tak tím smradem půjde loď ke dnu. Stojíme ve frontě, zíráme na nájezd do trajektu a spouští se déšť. Takový ten pravý italský výživný liják. Během okamžiku jsme durch a pořád koukáme na otevřenou tlamu trajektu. Konečně přichází chlapíci v pláštěnkách kontrolovat lodní lístky. Mne odpípnou, ale klukům chybí kódy. Prý musí počkat na kolegu s jiným nádobíčkem. Čekáme, zdržujeme nás i ostatní a mokneme. Konečně kolega přichází, přepisuje čísla ručně a prší na nás i na papíry. Ty budou pánové potřebovat i na cestu zpět. Začínám se dost bavit.

 Což mě přechází při nájezdu na trajekt. Navigují nás kamsi strmě dolů po mokrém kovovém sjezdu a tam prudce do protisměru a zaparkovat do úzké uličky. Jsem ráda, že jsem tu marjánu v pevnosti nedýchala. Konečně zaparkováno.

 Nalezení kajuty s pomocí všudypřítomných pohůnků a cedulí nám nedělá problém, ale nemůžeme se do ní naši kartou dostat. Stevard nám otevírá univerzální kartou a říká cosi o výměně. Čekáme, že nám vymění karty a v klidu se v kajutě zouváme. Šest zutých nohou ji dostatečně zasmradí a stevard nám přichází oznámit, že nám mění kajutu. Chlapi přechází do náhradní kajuty ve slipech a budí mezinárodní pohoršení. Pepu začíná chytat panika, že prý cokoliv zařídí je špatně. Ujišťujeme ho, že naopak, že kdyby vše klapalo, tak je nuda. Takhle nás to baví víc. A baví nás i italské oslovení : signore Pafr. Siňor Pafr se uklidňuje a můžeme jít na jídlo. Samoobsluha, maso, ryby, saláty, láhev vína a pohodové posezení. Siňor Pafr povídá, že je to velká restaurace, že i tam vzadu to vypadá jako tady. Tam vzadu nic není, tam vzadu je zrcadlo a tahle hláška je dobrým startem narozeninového večera. Siňor Pafr právě teď a právě tady dosáhl jednašedesáti let. Takže slavíme narozeniny a čekáme na vyplutí. Nevyplouváme, místo toho se stále něco ozývá v reproduktorech. Netušíme co, ale hlas mi připomíná Rossiho. Tušíme, že něco není v pořádku, a že nám Valentino hlásí cosi důležitého. Postupně se nám daří vyluštit, že je kdesi nad mořem bouře a že hned tak nevyplujeme. Dlouhou chvíli mi krátí Beata, píšící že je zrovna na Sardinii, že je tam krásně, a že si máme dát pozor, kudy pojedeme, neb ostrovem projíždí závod pumpičkářů a mnoho silnic je uzavřeno. Je deset a my stále kotvíme v Livornu. No nic, je to na další láhev vína a na divoké historky o Titaniku a dalších, podobně vyvedených lodních dobrodružstvích. Luboš nám je s jiskrou v oku s chutí servíruje. Mezi tím stíhá kontrolovat mobil a dostává nás do kolen hláškou, že prý má v mobilu ve frontě nějakou ,,žena pro jazyk čeština“. Ještě to nevíme, ale tato žena nás bude provázet následující tři dny. Poté nachází na mobilu bouři mezi Korsikou a Sardinií a říká, že on by se do toho klidně vypravil. Náš kapitán je máslo. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín….. Kapitán Máslo dává konečně pokyn k vyplutí. Přesně o půlnoci. Jdeme spát a doufám, že kapitán ví co dělá, a že bouři v pohodě přemůže. Oproti očekávání vcelku v pohodě usínám a pohupování mě vůbec neděsí, naopak uspává.

Dnes ujeto 645km

 

Neděle 7.5.

Nad ránem se pohupování mění v regulérní houpání, ale ani to mě nijak nevyděsí. Je 6,15 Pepa ještě spí, jdu na palubu fotit svítání. Pozdě, Sardinie před námi je zalitá sluncem. Luboš už postává nahoře a říká, že svítání bylo nádherné a že už máme Korsiku v dálce za sebou. Plujeme kolem ozářených útesů Capo Figari a byla by to nádhera nevídaná, nebýt vichru, který se nás snaží smést z paluby. Držíme se čeho se jen dá a jdeme raději do útrob lodě na kafe, které dostáváme gratis po předložení lodního lístku. V 8,15 přirážíme k sardinským břehům. S dvouhodinovým zpožděním. Kapitán Máslo si zaslouží veliký potlesk za stažení zpoždění o polovinu. Sedíme v baru a čekáme. Hlášení Rossiho vcelku překvapivě rozumíme. Postupně odchází pasažéři z garage 5, 4, 3,…. Jsme garage uno, tak čekáme a čekáme. Při čekání sleduji na televizi počasí na Sardinii. Má být slunečno, teplo, ale větrno. Chjo, vítr a pumpičkáři. To nám to začíná. A ještě mám strach z výjezdu. Strmý, kluzký, slanovodní s ostrou otočkou do protisměru. Rossi konečně hlásí garage uno, tak na to jdeme. Výjezd dáváme v pohodě. Tedy po tom, co konečně najdeme motorky. V jednu chvíli to vypadalo nadějně, neb jsme je dokonce viděli. Ovšem kudy se k nim tam dolů dostat jsme netušili. Nakonec jsme se k nim vydali po sjezdu, což asi nebyla ta správná volba, ale nebyli jsme sami, tak co. Hlavně že jsme zase za řidítky a v 9,05 se gumy našich motorek dotknou sardinského asfaltu a zrak spočine na sardinské vlajce nad přístavem. Na tenhle okamžik jsem se těšila od štědrého dne.  

 Při výjezdu z Olbia projíždíme širokou přímořskou ulicí plnou palem, oleandrů a větru. Sotva Olbio po širokém okruhu opustíme, vítr utichá, slunce dostává ty správné grády. Míříme na západ po úzké a rozbité 127. V jednu chvíli končí asfalt a mě se z toho stáhne žaludek. Proč mi každý říkal, jak dobře se tu jezdí? 127 Olbia- Telti je v mapě červená. To znamená, že žluté budou tankodromy? Himl! Úzká silnička překonává pidimůstek, následuje ostrá levá do kopce a vjíždíme opět na asfalt a hlavně mezi alej opuncií. Silnička se točí a dovolí-li opuncie, vidíme nádherné skalnaté okolí. Paráda!

 V Telti stavíme kousek pod kostelem, kam chodí slavnostně vyšňoření místní. Je neděle a úcta k tradicím a krojům, v každé vsi jiným, je pro Sardiňany typická – vzpomínám na slova z průvodce. Jak to je opravdu, nezjistíme, neb neděle je krátká a tu další už jsme zas na pevnině. Luboš čeká u motorek, aby pokecal s nějakou starší paní a my s Pepou hledáme otevřený obchod. Marně, nakonec nacházíme jakýsi bar s moc příjemnou slečnou za pultem. Kupujeme vodu a necháme si zapéct panini. Jsem nadšená. Za prvé kvůli vynikajícímu jídlu a za druhé jsem teď a tady pochopila, že můj strach z jazykové bariéry byl naprosto zbytečný. Nějakým nepochopitelným způsobem chápu, že se nás ptá, zda ohřát, či ne, zda sebou, či tady.

 Pokračujeme po, ač se stejným číslem, podstatně lepší silnici, na Tempio skalnatým krajem s nádhernými výhledy. Při spatření kuželovité kamenné stavby bych nejraději zastavila a šla ji pohladit. První nurag! Nestavím, jednak aby mi kluci neujeli a taky je mi jasný, že příležitosti sáhnout si na jednu z mnoha zdejších prastarých staveb budu mít víc než dost. Tak si mohu jen ukroutit hlavu, hele támhle je druhý.

 V Tempiu projedeme kouskem stavby a míříme jižně na 392, což je silnička snů. Svět roklí, skalních útvarů, stolových hor, nuragů. Jo! Tak takhle nějak jsem si to tu představovala.

 Za Oschiri se rozjíždíme trochu rychleji a za chvíli stavíme v Ozieri na benzínce, která vypadá velice středoevropsky, na sváču. Následuje trochu rychlejší přesun, kousek dáme i po dálnici, na Pozzomaggiore a odtud už nejkratší cestou na západní pobřeží. Nejkratší a úžasnou. Jedna zatáčka za druhou, jedna lepší než druhá. Jen kvalita asfaltu nic moc, ale kdo by chtěl zázraky. Ovšem jako zázrak vypadá zjevení Bosy za jednou ze zatáček.  Na kopci proti nám jsou na sebe nalepeny baráčky jako vlašťovčí hnízda. Červená, zelená, modrá, žlutá, oranžová, bílá. A nad nimi, coby vládce, trůní kamenná koruna hradu. I pánové zpomalili a zírají. Nejraději bych zas zastavila na focení, ale nakonec se jen kochám, jedu pomalu dál a pochvaluji si, že jsem k prvnímu pobytu zvolila zrovna tohle, kdysi královské město na březích řeky Temo. Teď jen doufám, že najdeme ubytování. Lubošův námořnický nos cítí moře a míří k němu. Pár vyvalujících se naháčů po nás hodí okem, ale víc je trojice zaprášených motorek nezajímá. Sedíme na mašinách, koukáme na dlouhou písčitou pláž, modromodré moře, strážní věž a víme, že zrovna tady chceme pobýt. Popojíždíme po hrázi a máme štěstí, neb hned třetí možnost ubytování nemá zabedněná okna a dveře. Kdeže je ona obtížnost shánění noclehu v tomhle termínu, o které jsem všude četla? Kluci mi říkají, že jsem si vymýšlela a já jsem za to ráda. Parkujeme před residence LIDO CHELO, na recepci nacházíme dívku, která nejen že je moc příjemná, ale také říká že ano, že můžeme přespat, jak dlouho chceme, dostat po ránu snídani a večer si dojít na večeři. Luboš tvrdil, že po něm seňorita očividně jela, ale pravda je taková, že pán, kterého přivolala, aby nás ubytoval, ze mne nemohl spustit oči, povídal, že jsem bellisima a mile se usmíval. Život je krásný a nic na tom nemění Pepovo tvrzení, že je pán starý a blouzní. Starý blouznící pán nám ukazuje apartmán a ani se nemusí ptát, zda to bereme. Aniž bychom viděli pokoje, kýveme hlavou a beze slova zíráme ze dveří na obraz pláže a moře orýsovaný palmami. Palmám se hýbají listy, to není tapeta. Za oněch 40E za noc a osobu to fakt stojí.

 Motorky zaparkovány, vyrážíme po svých do Bosy, což je cesta, jak psali v průvodcích, dva kilometry dlouhá a z toho velký kus vede promenádou pod palmami okolo řeky. Proč já vždycky na průvodce naletím?! Po nějakých třech kilometrech po rušné silnici docházíme konečně k mostu a těšíme se na onu promenádu. Po dalším kilometru kluci propadají trudomyslnosti. Určitě za celou dovolenou nenajdeme jedinou otevřenou putyku, nedostaneme jediné pivo, neuvidíme nic pěkného a nikde si nesedneme. Během dalšího kilometru špinavou mrtvou ulicí pod smutnými palmami přehazují trudomyslnost i na mne, ale vzápětí ji posíláme do háje, neb se před námi otevřelo náměstíčko plné stánků a obklopené barevnými baráčky. Chlapi hledají, kde smočit ret rezavým mokem a mne vcucly barevné uličky. Jo! Od chvíle, kdy jsem z kopce odnaproti poprvé uviděla vlašťovčí hnízda, jsem se do nich chtěla vnořit. A teď jsem tu. Červené, zelené, oranžové…… úzké baráčky různých výšek, mezi starou, prý původní dlažbou se derou na svět oleandry, palmičky a spousta další, bujně kvetoucí zeleně, snažící se předehnat pestrobarevnost domečků. Dřevěná malá okénka, dveře, různá domovní znamení, další fauna na umělecky kovaných balkónech. O těchto místech se říká, že z nich přechází zrak. Tady je koncentrace barevné nádhery taková, že se bojím aby mi zrak neodešel úplně. A celá ta krása je tu jen pro mne. Nikde živáčka, vlastně ano, potkala jsem jednu kočku. Slušně jsem ji pozdravila, ale jen tak na mne koukala a neodpověděla. Asi neuměla česky. Musím si zvyknout zdravit po italsku. I když ani to tu není zárukou úspěchu. Jak píše průvodce, a já mu přeci jen trošičku věřím, na Sardinii se nemluví italsky, ale sardinsky. A to tak, že si i přes malou rozlohu ostrova v různých regionech navzájem mizerně rozumí. No hlavně, že jim zatím rozumíme my.

 Zapomenuta je úmorná cesta z mariny, zapomenuta trudomyslnost. Nádherně bloudím středověkými uličkami a po kamenných schůdkách. Občas se ocitnu v uličce slepé. Přesto stále stoupám a ulevuji očím pohledem do dáli. Řece Temo to u jejího cíle moc sluší. Dále do hradu dále, si říkám u vchodu do  Castello di Serravalle, tož tedy platím 4,-E a lezu na hradby. Zmlsaná našimi krásnými hrady tu vidím hlavně binec, plastové popelnice, pohozené kabely a raději než hrad si prohlížím okolí. Sluneční paprsky se odrážejí od moře a oslňují mne. Zhlížím na vlaštovčí hnízda pode mnou. Původní Bosu postavili Féničané už v devátém století. A vedlo se jim tu. Ústí řeky do moře vede k dobrému životu, jenže to vědí i piráti a ti takovéhle místa napadají a brakují. Konečně toskánská rodina Malaspina postavila na začátku dvanáctého století nad Bosou ohromný strážný hrad a piráti měli po hehe. Bosa mohla užívat svého příhodného místa, vzrůstat, původní obyvatelé z pobřežních osad si postavili vlašťovčí hnízda v ústí řeky. Doufali, že se jim pod ochranou velkého hradu bude žít bezpečněji. Bosa se na čas stala nejvýznamnějším sardinským městem a jak už jsem psala, tak i královským. To je všechno hezké, ale nejhezčí je, že jsem teď a tady, přijela jsem sem na motorce a je mi tu krásně. Pomalu scházím klikatě dolů a uvědomuji si, že se zas přiblble šťastně usmívám.

 Tak jak nahoře městečko nežije, tak naopak dole žije až až. Motám se mezi turisty a hledám známé tváře. Vcelku najisto bych je našla v nějaké hospůdce, jenže ty jsou všechny ještě zavřené. U stánků s krajkami, pletenými koši (krajky a pletené koše jsou zdejší echt specialitou), obrazy, krásnými kameny je opravdu nenajdu. Hledám cestu, která by nebyla opruz, tak jako cesta sem, nacházím most, který mi trochu krátí cestu a mířím do maríny. I tady je jedna hospoda vedle druhé, ale všechny jarně zavřené. Jo jo Sardinie. Známé tváře sedí v bistru proti naší residenci u piva a vína. Musím uznat, že už toho mám dneska docela dost, procházka do města se nečekaně stala náročnou túrou a přivítám posezení. Naštěstí je sedm a otevírá hospůdka našich domácích. No hospůdka, čekám nějakou místní konobu, ale vcházíme do luxusní restaurace. Z jídelního lístku vůbec netuším, která bije, nechávám to na číšnici. Je bezvadná- říkám já, a má hezký zadek- říká Luboš. Pepa neříká nic a dává si mušle. Příjemná číšnice s pěkným zadkem mi přináší nějakou rybu v omáčce. Je to cosi jako brudet a je to vynikající. Pepa i Luboš si chválí taky. Aha, další správný údaj v průvodci. Sardinské jídlo je eňo ňuňo. Neupejpáme se, pojídáme, popíjíme, dalo by se říci že přímo hýříme, a najednou jsou tu úplně stejné dvě číšnice. Fakt. Není to pivem a dokonce tu není ani zrcadlo. Jsou dvě. Jedné z nich platíme. Chce necelých 80,-E a my jsme přesvědčeni, že jsme zkonzumovali za víc. Rychle mizíme, než si přijde druhá pro dalších osmdesát éček.

 Plážová lehátka pod palmami u moře nedají jinak a prodlužujeme si večer párty  na pláži. Plkáme nesmysly, jako že má Luboš furt ve frontě tu babu na češtinu, že mu není po opici blbě, protože má jen jedno oko, a že to není žádný výmysl, ale vědecky podložený fakt. Večer vědecky podložených faktů je příjemný, ale únava přeci jen volá do duchen.

Dnes ujeto 154 km.

 

Pondělí 8. 5. 2017

Sváteční den zahajuje Luboš koupelí v moři. Pepa nevěřícně kouká a já smočím alespoň nohy. Po výborné snídani u recepce sedláme mašiny, doufáme, že zbytkáč je zanedbatelný  a vyrážíme na vyhlášenou panoramatickou devětačtyřicítku na sever. Úžasné výhledy na útesy, moře, stráně porostlými jakýmisi keři v zelenožlutočervenohnědých barvách. Parádní zatáčky, široká silnice, v dáli se objevují strážní věže z opevnění Alghera a vysoký strmý útes Capo Caccia. To by se to koukalo, kdyby se nemuselo koukat na cestu. Rivieru del Corollo- Korálovou riviéru, což je právě tenhle úsek mezi Bosou a Algherem, si určitě projedu ještě jednou a budu si pěkně stavět na kýčovitá fota. Tankujeme v Algheru a Luboš by si zacákal nádrž, neb je na dohled marína a prý překvapivě velká a pěkná, ještěže mu tankuje pán obsluha. Když se Luboš vynadívá na přístav, který byl, a do jisté míry ještě je, nejvýznamnějším rybářským přístavem na ostrově, pokračujeme. Odbočujeme na menší 127, vedení přebírá moje šochtlička a po krásné silnici by se mi to jelo, jenže mi ruku na plynu krotí všudypřítomná padesátka a vědomí, že eFJéRa jede bez techničáku. Alejí obřích oleandrů dojíždíme na parkoviště pod velký maják na Capo Caccia. Schody k majáku jsou uzavřeny plotem, tak se nedá nic dělat a stoupáme po schodech otevřených, vedoucích k pípě. Pánové si dávají pivo, já, v očekávání věcí příštích, raději jen vodu. Ono překonat  220 výškových metrů, sejít a poté vyjít 656 schodů by se mi po pivu asi nechtělo. A přesně tohle nás teď čeká, protože tam dole je další cíl naší cesty- Neptunova jeskyně (Grotta di Nettuno). Průvodce psal, a já mu zase podlehla, že dolů vedou vytesané schody ve skále- Escala del Cabirol. Což zní dobrodružně a nahnalo mi to i trochu strachu. Zbytečného. Schodů je sice víc než dost, ale jsou pohodlné, betonové a hlavně je člověk ani moc nevnímá, neb nádherné výhledy všechnu nepohodlnost v pohodě přebijí. Na boku obřího útesu si chvilkami připadám jako pidižvík, užívám mohutnou krásu přírody a chlapi mi samozřejmě  utíkají. Kochám se duhou nad vlnami a k rozbouřené mořské hladině, tříštící se s hukotem o útesy, docházím v okamžiku, kdy už je vchod do jeskyně zahrazen lanem. Pepa na mne zpoza laguny ukazuje, ať ho podlezu. Tak manžela poslouchám, tropím výtržnost a pán u vchodu se zlobí. Prý to tu není pro srandu pidižvíkům, ale protože to tu spláchne obří vlna. Ovšem seňorina, vydávající lístky má ženské pochopení. Když ji rukama nohama vysvětluji, že se na mne chlapi vyprdli a utekli mi, tak se zazubí, chápavě pokývne a prodá mi lístek za 13,-E. A za ty prachy můžeme vstoupit do dračí tlamy, neb stalaktity visící ze stropu a stalagmity trčící ze země připomínají právě tohle. Povel nesahat na krápníky v téhle jeskyni neplatí, naopak tu slouží jako chladné a pevné zábradlí. Procházíme kolem slanovodního jezera Lamarmola dlouhého 120 metrů, čímž se řadí k největším v Evropě, pokračujeme kolem varhan, krajek, křtitelnice, vánočního stromečku….. prostě kolem vší té krápníkové krásy, kterou 2 milióny let tvoří příroda a lidé ji znají už od neolitu. V novodobých dějinách jeskyně, v níž sídlil sám velký vládce moří,  kterak už jméno napovídá, navštíví prý 150 tisíc turistů ročně. Věřím tomu. Až do teď jsme si užívali klidu a pohody bez zástupu turistů. Po Escala del Cabirol s námi sestupovala spousta lidí, překvapivě mluvících česky a slovensky. Příjemná paní se mne ptá, jak se nám líbilo v Garibaldově věži a v dalších památkách Alghera. Nevěří, že jsme tam nebyli, prý co jsme zatím dělali, když ji ostatní z autobusu navštívili? Nechápe, že s nimi autobusem nejedeme. Je načase opustit Neptunovo obydlí, vystoupat podél ohromné skalní stěny po schodech, které tu vystavěli v roce 1954 (klobouk dolů před tímhle stavitelským umem) , sednout na motorky  a vydat se jiným směrem, než autobus.

 Před pár měsíci, Pepa sedíc v teple domova a čtouc z průvodce, povídal, že na Sardinii jede jen z jediného důvodu. Každý správný muž má mít v kapse nůž. A nůž z Pattady mají v kapse ti supersprávní muži. Takže jedeme do Pattady. Do vnitroostroví vjíždíme přes Ittiri, kde dáváme oběd, kluci dostávají plzeňské pivo a poté pokračujeme po jakýchsi žlutých kotěhulkových. A to stojí za to. V Kotěhulkách prochází silnička mezi těsně nalepenými baráčky pomalovanými výjevy ze života sardiňanů. Murales se nazývá tohle místní grafity, jenž je unikátní uměleckou formou. Některé malby vzbuzují dojem, že nahlížíme do vnitřku obydlí, kde lidé vaří či pletou košíky, na některých vychází z chlévů koně a krávy. Mezi pomalovanými Kotěhulkami se rozprostírají nádherné výhledy do skalnatých údolí, na pastviny ovcí, na sady korkových dubů. Občas projíždíme mezi alejemi opuncií a obřího kopru a hlavně! hlavně tudy vede naprosto skvělá silnice. Široká tak akorát, aby se daly parádní zatáčky projíždět  se srdcem v motogatích a s horkou hlavou. Jen je třeba dát pozor, aby jeden neštrejchnul o opuncii. To by nemusel být dobrý zážitek.

 Pattada- Ač je v průvodci zvána důležitým městečkem, je tu mrtvo. Dokonce takové, že se v úzkých uličkách nemáme koho zeptat, kde zajistit, aby byl Pepa supersprávným mužem. Jeden stařík, opírající se o hůl a pomalu chvátající na pomalých nohou do ,,O“ kamsi, nám nepomůže. Nejsme schopni se s ním jakkoliv domluvit. Usmívá se a na dotazy messer, knife, se stále stejně usmívá. Netušíme, zda nerozumí, či je hluchý, ale na grazia ciao pokýve hlavou a šourá se dál. Další pocestný, jehož potkáváme za hodnou dobu, je o fous mladší a vnímavější. Ani on nám nedokáže poradit, kam pro onen světoznámý messer, zachmuřeně krčí rameny. Teď a tady se nám prvně stalo, že nám domluva dělá problém a prvně si vzpomínám, že jsem si stáhla do telefonu překladač. Takže hurá techniko. Nůž- italština- COLTELLI!  Zachmuřenost z pánovi tváře mizí. Coltelli najdeme nahoře na plaza a tam vpravo. Díky techniko i pane pattadane. Přesně tam krámek rodiny Deroma nacházíme. Antonio Deroma nás vítá, jak jinak, s úsměvem. S hrdostí muže, udržující nožařskou tradici již v několikáté generaci, nám představuje kolekci nádherných coltelli. Nechá nás nahlédnout i do dílny, kde tvoří bez spěchu a z těch nejlepších surovin blýskavé ostré skvosty. Vybírání trvá dlouho, jak se u takového zboží sluší a Pepovi v ruce nakonec zůstává filetovací nůž se střenkou z mufloního rohu za 250,-E. Líbí se mi a snažím se nepřepočítávat, kolik kilometrů by se za to dalo ujet. Pepa je supersprávný muž a to je hlavní. Říkám mu, že za to vděčí mně, neb jsem nás k Deromovým dovedla. Namítá, a zcela správně, že on vymyslel výlet na Sardinii, takže hlavní zásluha je jeho.

Vracíme se kousek stejnou cestou na Ozieri, což se Lubošovi moc nechce, ale po pokecání se svojí GPS uznává, že to jinudy nejde, nechce-li si pořádně zajet. A to nechce. Nevadí, jednak si projedeme pěknou trasu ještě jednou v protisměru a druhak za chvilku stejně odbočujeme na Mores, Thiesi a odtud, údolím nikoho kolem nuragů ke stolové hoře Monte Minerva na obzoru. Kousek před ní stoupáme vysoko na skalní ostroh úzkou silničkou s vracečkami do vesničky Monteleone Rocca Doria. Vlastně jde o pozůstatky středověkého hradu ze třináctého století. Což tu napovídají zbytky hradeb a věží. Jinak jde o hezkou a opět liduprázdnou vesničku. V pidibistru u kostela dáváme kafe a pak se jdeme trochu projít a nalézt ve výhledech na Lago del Temo a Minervu tu inzerovanou nádheru. No, zatím jsme tu viděli výhledy o třídu hezčí, ale nevadí, i tahle zastávka stála za to.

Sjíždíme z ostrohu a vydáváme se na jih, těsně kolem 644 metrů vysoké Monte Minerva. O kus dál stavíme a zíráme. Odtud je ten správný pohled na majestátní, jakoby useklou horu. Jedeme krajinou bez obydlí, nepřipustíme-li, že jeskyňky, průrvy, kameny tu hladké za další zatáčkou ostré, skály všech možných barev, jsou obydlím pro víly a obry. Popravdě si to připouštím a mám co dělat sledovat silnici. Skoro mě až mrzí, když krásnými zatáčkami vjíždíme do Bosy a parkujeme před naším camera. Je po sedmé a pánové už toho mají za dnešek dost, takže na véču a pivo. No jo, jenže to si malujeme. ,,Naše“ restaurace má, stejně jako všechny okolo, zavřeno. Nic naplat, že nad jejich střechami vlají vlajky. Ty ostatně vlají téměř všude. Sardiňané jsou na svoji vlajku hrdi, ač je, dle mého, trochu morbidní. Na bílém poli s červeným křížem jsou vyvedeny čtyři useknuté hlavy Maurů. To protože v době křižáckých tažení si mohli rytíři dát, za useknutou hlavu maurského pohana, tento znak do erbu. Tuto vlajku začali na ostrově používat už v patnáctém století, jen se postupem času měnila, tu hleděly hlavy vlevo, tu vpravo, tu každá jinam. Někdy měly pirátský šátek přes oči, někdy přes čelo. Až v roce 1952 se stal symbol pro Sardinii oficiální. A až v roce 1999 se ustálila dnešní podoba- pirátský šátek na čele, směr pohledu vpravo. Otázka je, na jak dlouho jim to vydrží, než se zas ohlídnou jinam.

 Zavřený je i krámek přes ulici. Jedinou známku nějakého toho života vykazuje malé bistro na rohu. Takže malé lahvové pivo a salát. Kupujeme si víno a jdeme si ho vychutnat na pláž, která nám kolem palem leze až do pokoje. Opět, tak jak je při těchto večerech zvykem , moudře hovoříme. Za zmínku stojí, že se Luboš cítí býti keltem a že se mu líp jezdí levé zatáčky. Prý do nich lépe vidí. Což nějak nepobíráme a ptáme se, zda si neplete strany. Prý neplete a nemáme ho rušit, řeší ,,ženu pro jazyk čeština ve frontě“. Písek, palmy, měsíc odrážející se ve vlnkách středozemního moře ve mně vyvolávají romantičnost a jdu se ladně projít do vln olizujících mi bosé nohy, tak jak to znám z romantických filmů. Je to fuška, bořím se, pajdám a připadám si víc jako vyvrženej vorvaň, než jako laňka, či filmová diva. Končím s romantikou, jdu spát.

Dnes ujeto 317 km

 

Úterý 9. 5. 

zahajuji koupelí v moři. Není nejteplejší, ale jde to. Pokouším se o procházku ve šplouchajících vlnách, zda na mé včerejší neromantické potácení  neměl vliv alkohol. Neměl, furt vorvaň. Luboš si dává cvičnou rozborku zborku motorky. Nějak ho rušil flek na zemi, asi brzdovka, či co. Byl to benzín a vše je OK. U snídaně se domlouváme, že si zajedeme do Bosy natankovat a chlapi se vrátí užít si volný den. Do motohadrů se oblíkám sama.

Bosou projíždíme po Corso Vittorio Emanuele, což je ta hlavní turistická ulička s původním dlážděním. Časem ohlodané čedičové oblázky zasazené do ,,V“, aby odváděly vodu od reprezentativních domů, nám rozhazují motorky zpod zadků a dost si oddechnu, když uličku plnou zdobných paláců opouštíme. Kluci se vrací do maríny a já mířím směr Sindia a dále na Bonorvu, abych prozkoumala okolí žlutých a bílých čar v mapě. Výborná volba.  Po krajích uzounké silničky se derou ze země opuncie vzrůstu středního stromu a kopry nemenších rozměrů. Zvlněné krajině dávají polorozbořené, částečně zarostlé nuragy punc bradavičnaté tváře. Ani není třeba mnoho fantazie k představě, že se brouzdám obrovi po vousatém a poďobaném obličeji. Kromě mne mu brázdí vrásky i stáda ovcí. Jedu pomalu kolem vší té divoké nádhery a sadů korkovníků. Korkové duby jsou sardinskou plodinou číslo une. Některé stromy jsou staré až 200 let. Ostří zvláštní sekyrky osekávající kůru z kmene a větších větví okusí prvně v pětadvaceti letech. Kůru korkaři zpracují a vyvážejí do celého světa, abychom si, třeba v Habří, vychutnali správně zašpuntované víno. Sotva se dub z té rány otřese a za nějakých šest až deset let opět obalí teplou kůrou hambatý kmen, přijdou zase ořezávači a vše začíná nanovo.

 Za Bonorvou se úzká silnička stává ještě užší, asfalt se postupně drolí, obnažuje hrbolatou dlažbu a i ta posléze mizí. Od rána se rozplývám drsnou krásou, tak teď to mám. To by bylo, aby nebylo endůrko. Cesta pokračuje po obnažené skále, snažím se vyhnout obřím dírám a nestavím na focení. Trochu si nadávám, že si s tím pátráním nedám pokoj, to mám z toho věčného hledání. To je furt: co je za příští zatáčkou? Jaký je to támhle za tím obzorem? Kam vede tahle cestička? Ta moje neustálá touha po hezčích a hezčích výhledech mě do těchto situací zavedla už tolikrát a já se né a né poučit. Tohle by se mi s klukama nestalo. Těsně před Rebeccou, při pohledu do údolí s dominantním skalním útvarem, šochtličce její volbu trasy odpouštím. Tak tohle je nádhera! Takže díky za mojí touhu. Doufám, že si doma v pohodlí tohle místo vygůgluji a stáhnu nějaké fotky, které jsem tu nenadělala (  nenašla, nestáhlaL . Tohle místo je tak zapomenuté, že ho ani strejček Gůgl, ani tetička Wikipedie neznají), stejně se mi klepou ruce a foťák bych neudržela. Drže se křečovitě řidítek, sjíždím po strmém kopci opět na prastarou dlažbu a vjíždím do Rebeccy. Tady nejsou žádné barevné baráčky, žádné murales. Pouze pár kamenných domků, jejichž zdi očividně pamatují hodně a hodně generací. Opět nikde nikdo, ale tady to působí trochu strašidelně. Stavím na malém plaza a cítím trochu tísnivou atmosféru. Nenacházím cestu z vesnice ven, každá mě navádí k nějakému dvorku, kde se složitě točím. Pocit strašidelnosti narůstá, nakonec mě šochtlička přeci jen vyvádí z osamělého města a oddychla bych si, kdybych neměla respekt z další cesty. Uf, zbytečně, pár set metrů ještě jedu po něčem divném, ale už né tolik a za chvíli najíždím na civilizovanou a poté v pohodě dojedu k nuragu Santu Antine.

 Bez nuragů by Sardinie nebyla Sardinií, čtu z průvodce. Ano, tyhle kuželovité stavby nás provází po celou dobu. Dávají údolím onu bradavičnatou rázovitou tvář. Prý se jich na ostrově dochovalo na sedm tisíc. Tomu se dá v pohodě uvěřit. Proč je nuragové, pár tisíciletí před Kristem začali stavět, je prý trochu záhadou, do dneška nevyřešenou. Nechystám se ji vyřešit, chystám se jednu z těch tajemných staveb navštívit. Pravda je, že o tajemnosti tu nějak nelze mluvit. Jó to ty osamocené haldy kamenů, někde ještě v tom původním útvaru, které jsem dnes potkávala celý den, to bylo jiné kafe. A o údolí kolem Rebeccy ani nemluvě. Tam to smrdělo tajemnem pořádně. Tady si jdu, za dohledu velké věže, do bistra koupit kafe a panini, abych zajedla enduro stres a do kasy lístek za 6,-E. Je tu velmi málo lidí a rozdíl mezi místními a turisty je jasný. Místní mají zimní bundy, turisti kraťasy a trika. Mám štěstí. Přicházím k monumentálnímu dílu starých nuragů po dřevěném chodníčku úplně sama. Účastníci školního zájezdu zatím popíjejí limči u bistra. Nejprve stavbu obcházím, fotím a sbírám odvahu ke vstupu. Odvahu mám sebranou natotata, sahám na jeden z obrovských kvádrů a čekám nějakou energii, či spojení se starým světem. Prd velebnosti. Starý kámen jen příjemně chladí. Jsem na špatném místě. Generace platících turistů odtud vyhnaly prastaré duchy a dodaly pocit disnylendu. Což ovšem neubírá na nádheře kruhových chodeb, sálů, nádvoří, vysokých schodů a dokonce i studny. Hlavní věž byla postavena asi v 16ctém století před naším letopočtem a stále se z ní zachovala dvě podlaží. Zírám na vysokou klenbu nad hlavou a přeci jen něco cítím. Ohromnou úctu ke starým stavitelům, jejichž dílo přežilo pár tisíciletí. Zevnitř stavba působí ještě mohutněji a i mně, absolutnímu laikovi, je jasné, že byla vystavěna velmi důmyslně. Brouzdám mezi starými kameny a brouzdala bych ještě teď, nebýt vypuštění dětí z bistra ke kulturní památce. I když musím dodat, že se jednalo o pohodové a překvapivě tiché děti. A ano, mluvily italsky. Opět padají předsudky.

 Sedíc na motorce, ještě dobrou chvilku nemůžu z kamenného objektu spustit oči. Nakonec je přeci jen stočím k mapě, abych zapřemýšlela kudy dál. Rozhodnuto, znovu si projedu údolím u Monteleone, tentokrát si Minervu objedu z druhé strany, poté to vezmu po červené, která slibuje zatáčky a výhledy, přes Villanova do Alghera. Mapa nelhala. Opět nádherná údolí, plná nuragů v různých fázích devastace, skalních útvarů a jakýchsi kulovitých děr do různobarevných skal. Tentokrát si fantazii nezakazuji, stavím a čekám, kdy z nějaké té ďoury vytančí víla. Však se ty ďoury taky nazývají domus de janas – obydlí víl. Takže chvilku počkám a uvidím. Ono prý o těch vílách je to trochu jinak. Do kulovitých děr ve skalách prý lidé jedné z nejvýznamnějších sardských kultur- Ozieri pohřbívali někdy asi 3000 let před Kristem své zesnulé. Jejich o hodně pozdější sousedé si ony díry nedokázali vysvětlit, tak si vymysleli obydlí víl. Tak tihle jsou mi sympatičtější a proto čekám na svoji vílu. O kousek dál bych stejně tak mohla čekat i na obra. I ti tu mají své ďoury do skal.

 I přes mé časté stavění a čekání na víly se přeci jen dostávám do Alghera a tím i na Korálovou riviéru, jak jsem si slíbila. Tentokrát jedu devětačtyřicítku obráceně, než včera a občas se otočím a některý z těch superextra pasáží si dávám ještě jednou tam a zpátky. Za chvíli zjišťuji, že to nedělám sama. Všude je hafo motorkářů, kteří si užívají stejně. Ono taky jo. Tahle silnice je něco jako motoráj. Nádherný asfalt, skvělé zatáčky a o okolí ani nemluvě. Zase mě dostává ta různobarevnost keřů a skal jako včera. Dravé malé palmičky, opuncie, kopry a kytky všech možných barev a tvarů trhají kraje asfaltu a derou se s vervou na svět, jako by věděly, že mají k životu určený jen krátký čas, než je sežehne letní sardinské slunce.

 Na chvíli mě rozladí hlášení foťáku, že má plnou kartu. Ale rychle rozladění zaháním, protože teď a tady prostě jsem a všechnu tu nádheru vidím. Kromě úžasné fauny i kamenné strážní věže, rýsující se proti sytě modrému moři. Bílé vlny, tříštící se o drsné skály. Cele si uvědomuji to nesmírné štěstí, které mám, že můžu objevovat svět za řidítky motorky.

 Přijíždějíc k Bose dost zpomaluji, protože se mi nějak nechce uzavřít dnešní nádherný den, ale čas se přeci jen nachýlil.

 Nechtěně budím Pepu. Luboš se vrací z Bosy docela rozladěn a udiven. Chtěl koupit nějaké dárky, ale narazil na zabedněné krámky. Prý se nemohl nikde ani najíst. Vše zavřeno. Už od Habří jim melduji, že tu mimo sezónu přes den nic nekoupí a že ani hospody nefungují. Pravda je, že stejně tak jim melduji nedostatek benzínek a s tím jsme se zatím nesetkali. I když jsme zatím prd najeli, takže nemůžeme soudit. Trochu Luboše rozveselím, když si sundám brýle. Nechápu, proč se mi kluci smějí a až u zrcadla zjišťuji, že jsem se dnes opálila na pandu. Beru si pivo a sedám si do křesílka na pláž pod palmy bez brýlí. Je mi jasné, že večerním sluncem už nic nezachráním, což mi nebrání si i tenhle okamžik cele vychutnat. Ubytování snů. Jen si neumím představit, jak se tu dá trávit dovolená v létě. Ty tuny písku musí být nesnesitelně rozžhaveny.

 Máme štěstí, dnes je naše nóbl restaurace otevřena. Dostáváme jídlo, které je nádherné na pohled a vynikající na chuť. Napadá nás, že zdejší kuchař bude nejspíš umělec. Utvrzuje nás v tom nějaký pán sedící u vedlejšího stolu. Jde očividně o machra přes jídlo. Dostává pidivzorky z menu, přičichává, ochutnává, fotí a diskutuje, rozhazujíc rukama, s kuchařem. Nedá nám to a po pozření skvělé krmi, kuchařovi tleskáme. Navazujeme trochu družbu, a necháváme si podepsat jídelní lístek. Takový malý, milý suvenýr. Luboš se konečně trochu uvolňuje a přechází ho pocit, že: ,,Navrátil furt prudí“. Z jeho výmyslu, že se nám vetřel do romantického výletu ve dvou, ho vyvádíme. Vždyť s námi stejně není, je pořád na telefonu. Prý být musí, protože se snaží odstranit ,,ženu pro jazyk čeština ve frontě“.

Přichází mi od Beaty zpráva, že na východním pobřeží dnes srazila kozla. Beata to ustála, kozel ne. Povedlo se ji to na 125tce, kam se zítra chystáme. Tak snad se jich tam po silnici nepotuluje víc.

Dnes jsem ujela 203 km.

 

Středa 10. 5. 2017

Do moře nejdu, zdá se mi chladnější. Luboš to potvrzuje prohlášením, že do moře šel jako malej chlapeček a z moře jako holčička.

 Snídaně je opět skvělá a my se trochu neradi loučíme s hoteliérem. Jde nás doprovodit, zase mi říká nějaké slova uznání ( na Pepovo námitky, že to rozhodně slova uznání nebyla, nedbám), mává nám a my míříme na jih. Zatím se pořád držíme západního pobřeží a pár kilometrů projíždíme podobně úchvatnou krajinou. Ta se posléze naprosto mění, mizí skály, nuragy, a vjíždíme na úrodnou a rovnou Hanou. Rovné silnice mezi poli nejsou přesně to, co bych tu čekala. V Riole odbočíme ještě víc na západ a dostáváme se na poloostrov Sinis  mezi jezírka zavlahující zdejší polnosti. Konečně stavíme na parkovišti, odkud cesta dál nevede. Tedy vede, ale po svých. Těsně za parkovištěm zakopneme o první zaznamenání hodnou stavbu. V šestém století, tentokrát letopočtu našeho, takže z pohledu sardské architektury vcelku mladík, tu kdosi postavil kostel- Chiesa San Giovanni de Sinis. Z té doby je hlavně výrazná červená kopule. Jinak byl kostel přestavěn v století jedenáctém a od té doby nezměnil podobu (doufám, že neplácám nesmysly, moc údajů jsem nenašla). Rozhodně jde o stavbu jedinečnou a hodně zajímavou. Po pár krocích vidíme další stavbu, tentokrát o poznání starší. Támhle na ostrohu stojí další strážní věž. A stráží nádhernou běloskvoucí pláž. Tu bělost jí dodávají malinké bílé kamínky, které se odtud odvážely na výstavbu luxusních komplexů na severu- Costa Smeralda. Strážní věž Torre di San Giovanni shlíží ze svého místa nad mořem i na vykopávky antického města Tharos. To vystavěli v osmém století před naším letopočtem Féničané, ale místo bylo již dávno před nimi osídleno pravěkou nuragickou kulturou.  Teď se tu k nebi tyčí dva sloupy a volají, abychom si koupili lístky. Luboš jde k Torre di San Giovanni a my si s Pepou lístky za 7,-E kupujeme a do rozvalin se vnořujeme. Všude samej šutr, jak by řekl náš kamarád Jarda. Procházíme ulicemi, kde kdysi, tak dávno, že si to jeden ani nedokáže představit, procházeli obyvatelé jistě krásného města. Snažím se to celé představit, ale přiznávám, že mi to moc nejde. Jediné, co jsem schopna opravdu ocenit je vodovodní systém, který je do dneška dochován.

 Po cestě zpět k motorkám se zastavujeme v tratorii a dáváme lehký oběd. Tady někde by měli být plameňáci. Ptám se na ně servírky a ta kýve hlavou, že ano. Vidím je tak akorát namalované po zdech a v názvu tratorie, ale růžové peříčko živého tvora né a né zahlédnout. Sakra! Nuragy, Neptunovu jeskyni, vyhlášenou Korálovou riviéru, skalní útvary si můžu odfajfkovat, ale další cíl cesty- plameňáky né. Až o chvíli později, sedíc na motorce, mě napadá, že jsem mamlas. Ona ta servírka mávla při kývání kamsi za budovu a tam je podle mapy sladkovodní jezero. Mě troubu nenapadlo, se tam jít podívat. Nejraději bych to otočila a vrátila se, ale ani se to neodvažuji navrhnout, už takhle na mne chlapi koukají jak na cvoka, že prý chci všechno vidět. No chci, no.

 Takže teď bude chvilku po jejich, opouštíme západní pobřeží a na východní část ostrova se přesuneme co nejrychleji, po nezajímavé a nudné dálnici. Tím sice těsně mineme národní park Gennargentu, což považuji za velkou škodu, ale pro klid ve skupině neprudím, zaklapávám přilbu a valím to po dálnici. Alespoň mám čas přemýšlet. Mimo jiné o růžové barvě. Proč jsou města oděna do růžových hábitů? Spotřeba růžové barvy tu musí být ohromná.

 

 Po 134. kilometrech sjíždíme u Siniscola a začíná hledání ubytování na východě. Opět nemůžu souhlasit s průvodcem, v kterém jsem se dočetla, že k ubytování je východ vhodnější. Asi mu napíšu a pošlu fotky z Bosy. Nějak se nemůžeme chytit. Pátrání pokračuje v Posadě, která nám připomíná hradem na kopci a barevnými baráčky pod ním, malou Bosu. Marně. Popojíždíme do Budoni. Zase mrtvo, apartmán vedle apartmánu, ale nikde ni noha, vše zabedněno. Tankujeme v benzínoautomatu a v kupodivu otevřeném bistru se ptáme na nocleh. Odpovědí je nám jen krčení ramen. Na tu samou odpověď si už zvykáme a postupně projíždíme vylidněné uličky. Konečně za jedním plotem zahlídnu shrbená záda plející ženy a stavím u zavřené picérky naproti. Paní odhazuje motyčku a spouští vodopád italských slov. Z úsměvu chápeme, že je myslí dobře, ale vůbec netušíme, co nám říká, jen ono prudké kývání hlavou nám dává naději, že se tu snad ubytujeme. Paní volá dceru, což je stejně ukecaný jedinec, jen je s ní domluva o chlup lepší. Otevírají zabedněný pokoj, který se nám líbí a netušíme, proč se ony dvě spolu pořád dohadují. Štěbetají, rozhazují rukama a nás si v nejmenším nevšímají. Konečně Itálie. Starší paní drží v ruce lajntuchy a otáčí se se stejným proudem slov ke mně. Vůbec netuším, co řeší za problém. Beru si ku pomoci překladač a postupně mi dochází, že se službou ,,povlečení dek“ to budeme mít dražší, než když si je povlečeme sami. Sápeme se po cejchách a cena je stanovena na 25E za noc na jednoho. To je láce. Starší z dvojice pořád brblá a mladší ji očividně vysvětluje, že raději něco, než nic. Odmete listí a prach z terasy, na které od loňského srpna nevkročila noha.

 Sláva, jsme ubytovaní na východě a jdeme zkoumat okolí. Picérka naproti a hospoda na hlavní silnici jsou, jak jinak, zavřené. Ale usmívá se na nás štěstí v podobě staršího pána provozujícího něco jako místní nálevnu. Na okamžik se podiví, že i já chci grande pivo a sedá si k nám se sklenkou vína. Nemá tu kromě nás žádné hosty a má na nás čas. A je podobně komunikativní, jako naše dvě domácí. Jen je s ním domluva o třídu snazší. Ptá se odkud kam, vysvětluje některá italská rčení, se kterými se setkáváme a nevíme o co jde. Nechápu, jak je možné, že si vzájemně tak dobře rozumíme. Opět, jako už pokolikáté, si říkáme, že domluvit se dá všude, když mají obě strany zájem, i když je pravda, že si tady dost pomáhám překladačem. Po chvíli mě napadne se pána zeptat na plameňáky. Jo, jsou tady, trochu dolů k pláži a pak doprava. Cože?! Přechází mě chuť na pivo a zvedám se. Kluci taky, čímž mě dost překvapili. Scházíme na dlouhatánskou pláž, zouvám boty a provádím pokus číslo tři o romantickou procházku ve vlnkách. Asi jiný písek, či co. Tady to jde! A je to nádherný. Vlnky mi olizují nohy a jsem šťastná. I Pepa s Lubošem vypadají spokojeně. Po nabažení se mořem jdeme hledat brouzdaliště plameňáků. Nacházíme ho kousek vedle prázdného kempu a plameňáci tu jsou! Tedy když tu jsou, teď tu nejsou, ale z cedulí v dřevěné pozorovatelně vyrozumím, že jsme na tom správným plameňákovým místě. Takže zase žádné růžové peříčko, ale teď už vím, že jsem pro jejich nalezení alespoň něco udělala.

 Tak teď už jen sklenička domácího vína u vitálního pána, večeře v picérce a spát. Ještě jedna důležitá věc se dnes udála. Luboš konečně odstranil z fronty ,,paní pro jazyk čeština“ 🙂

Dnes ujeto 256km

 

Čtvrtek 11. 5. 2017

Luboš při snídani řeší po telefonu Jarky porouchané auto, a když ho opraví, tak můžeme zase sednout za řidítka. Dneska nás čeká to pravé sardinské, za čím se sem trajektem přesouvají řady motorkářů z celé Evropy. Vyhlášená stopětadvacítka, kopírující východní pobřeží od severu až na jih. My si dáme třetinu, o které jsem se dočetla, že je nejhezčí. Najíždíme na ní u Santa Lucia a zatím tedy nic moc. Až za Orosei si začínáme trochu víc užívat a za Dorgali to začíná. Dáme ještě malou odbočku krátkým tunelem a nádhernými vracečkami sjíždíme do Cala Gonone. Všude je spousta motorek, točíme a dáváme si zatáčky nahoru, opět projedeme tunelem a vracíme se na silnici která tady začíná být tím, o čem jsem četla. Motoráj. Snažím se z hlavy vypudit myšlenky na Beaty kozla a užívám si. Pod dohledem hory bohů- Monte Oddeu vjíždíme do NP Golfo. Stavíme na vyhlídce na kaňon Gola su Gorruppu. Tahle nejhlubší soutěska v Evropě prý vznikla přibližně před milionem let tektonickými pohyby a dále ji formovala voda řeky Flumineddu, ale jako na dalších podobných místech je mi jasné, že je to úplně jinak a prsty v takhle puklé zemi mají určitě místní obrové. Což ale nezjistíme, neb se do soutěsky nevydáváme. Prohlížím trasy na mapách pověšených na zdech bistra, hltám fotky a je mi jasné, že mě bude nesmírně mrzet, že jsme tohle místo vynechali. Tak se kochám alespoň ze shora a domlouvám se s dvěmi třetinami výpravy, že se budu courat vzadu, stavět si na focení a sejdeme se v Santa Maria Navarrese, ve stínu starého olivovníku. 

 Asfalt svítí novotou, ale už né takovou tou klouzavou novotou, zatáčky se neutahují a ošoupávají gumy střídavě z obou stran, sluníčko svítí, ale nepálí, vítr nefouká. Co dodat? Přál by si někdo na začátku května něco jiného? Já tedy ne. Mě se tu plní zimní sny. Očividně nejen mně. Nejvíc motorek je německých. Ano ano, jedno GéeSo za druhým. Nikdo zbytečně neřádí, jen se občas kolem mihne nějaký místňák na zmrzlině. Jede se úžasně, ale říkám si, že jsem asi čekala trochu víc. Chybí mi tu barevnost a pestrost Korálové riviéry. Chybí tu výhledy na moře. Možná je to jen dobře, jeden se přeci jen víc soustředí na jízdu.

Stavím na Passo Gella Silana a eFJéRa s iXJéRou mi ujíždí.

 Po pár kilometrech přijíždím na křižovatku, před kterou mi vousatý harlejář ukazuje, ať zpomalím. Myslím, že kvůli stádu koz, které se tu potulují po silnici, ale za zatáčkou vidím sanitku a nějaké plasty ve škarpě. Docela dost se orosím a stavím. Uf, plasty jsou mi neznámé a padlý motorkář postává vedle s pošramoceným sebevědomým, ale s kostmi pohromadě. Kozel, který to dozajista zavinil, se naparuje opodál s jiskrou v oku a užívá si obdiv koz, pro které je hrdinou likvidující smrdící řvoucí vetřelce.

 Na křižovatce mi šochtlička a rozum velí jet vlevo, směrovka na Abraxas, kde je náš dnešní cíl, vpravo. Takových směrovek jsem už viděla, jedu vlevo. Abych stopětadvacítce nekřivdila, i tady jsou výhledy parádní. Napadá mě, že při bližším prozkoumání bych asi byla u vytržení, jako u Rebeccy, ale v trochu větší rychlosti unikají ty nejhezčí detaily krajiny. Zpomaluje mne městečko Baunei. Při průjezdu úzkou hlavní uličkou po kamenném dláždění si říkám, že ač se většinou městům vyhýbám, tak neprojíždět ty místní, by byla škoda. Je mimo sezonu a siesta -nikde nikdo, ale velké množství zavřených krámků dává tušit, že tu dokáže být pořádný frmol. Jen mě zaráží, jako po celou dobu na Sardinii neskutečná spotřeba růžové barvy. Kdejaký jistě historicky cenný dům je oděn do růžova. Na kdejaké fasádě je připevněno růžové kolo.  Na focení stavím už jen jednou a valím to do Santa Maria Navarrese za klukama pod olivovník. Jaké je mé překvapení, když v centru městečka dávám dvěma známým motorkám přednost zprava. Poslechli směrovku a o fous si zajeli. Parkujeme nad pláží a pány praští přes nos vůně zlatého moku linoucí se z plážového bistra. Poslechnou svůj nos a já jdu pátrat po olivovníku, což zní divně, neb o olivovníky na Sardinii jeden zakopává za každým rohem. Jenže olivovníky, které hledám, nechala údajně vysadit kastilská královna poté, co tu její loď ztroskotala. A to bylo roku 1052. Takže jde o nejstarší olivovníky v Evropě, i když oproti jedinci rostoucímu u jezera Lago di Liscia už 4000 let, jsou ještě holobrádkové. Stařešinu u jezera jsme nenavštívili, ale o olivovník kastilské královny zakopávám za nejbližším rohem. Ráda bych řekla, že stál majestátně jako vládce městečka, ale to bych kecala. Stínil širokou korunou papundeklové stolečky a křesílka malé picérky. Tak to by šlo, to se na něj i chlapi budou chtít určitě podívat. Před tím ještě vyjdeme ke strážní věži a pokocháme se výhledem na pláž, městečko a vzdálený Arbatax. Pokocháme není správný výraz. Je krásné teplo, příjemně, ale zamlženo, máme na výhledy smůlu. Z pláže posíláme Lucce fotku s přáním k narozeninám a jdeme pod chráněný strom na oběd. S dlaní opřenou o vrásky starého stromu je mi smutno. Tisíciletý kmet a je obklopen papundeklem? Potlačím cit, zapojím rozum a smutno mě přechází. To je přeci přesně ono! Tenhle kus dřeva něco pamatuje, a neprovedou-li lidé nějakou kardinální hovadinu, tak ještě pamatovat bude. Viděl, jak kolem něj běžel všední obyčejný život, tak ať sleduje cvrkot dál a může to vyprávět motorkářům za dalších tisíc let. No co? A proč by za tisíc let nebyli motorkáři? Jsme na Sardinii, tisíc let sem, tisíc let tam. Slovo cvrkot nevystihuje správně dění pod širokou korunou. Pohodový lenivý klídek, bude to správné vyjádření. Kromě nás čeká na pizzu jen jeden pár a pizzař se nenechává vyvést z klidu. Chápeme, lenivost na sebe necháváme působit, plkáme, jíme pomaloučku a zase mi leží v hlavě, proč je staré rybářské městečko oděno do růžové. Pizzu nedojídáme, necháme si ji zabalit. Tak to abychom zatáčky moc nedávali, když ji budeme mít v kufru.

 Přesouváme se jen kousek na jih, kde jsou cílem naší dnešní cesty červené skály. Při vjezdu do Arbataxu po červené ani památky, zato růžová tu vybuchuje ze všech stran. Kola šplhají do oken domů. Jedno z nich zapomněl bláznivý cyklista zaparkované na strážní věži. Kdosi z kluků se plácl do čela:,,Heuréka! Už vím! Giro ďItalia!“ Aha. Takže ona růžová značí, kudy před pár dny projeli cyklisté z celého světa při slavném závodě. Jestli takhle vypadá celá jejich trasa, a ono asi jo, tak musí být ve finále úplně osleplí. Tu růžovou nemůžou žádné oči vydržet. Nacházíme nádražíčko, ze kterého vyjíždí úzkokolejka do hor Gennargentu a ano, průvodce bohužel nelhal, je mimo sezonu zavřené, jako ostatně většina míst. Je to veliká škoda, říkám já při pohledu do mapy a hlavně říkají Bullovi, kteří si trasu projeli a prý fakt bomba. Obcházíme budovu a hle: z moře za parkovištěm vystrkují z moře jakési příšery své krví obarvené tesáky. Páni! Tak tohle jsou známé rudé porfyrové útesy- Roccie Rosse. Bloumáme okolo červených skal, snažíme se najít ten nejhezčí úhel a trochu mě mrzí, že tu nejsme při západu slunce. To musí být nádhera. I takhle jde o zážitek. Ani mě moc neruší kola, zaparkovaná na skalách. Můžu být ráda, že skály nejsou zabaleny v růžovém krepu. Věřím, že před třemi dny byly. Sedím a uvažuji, jaká pověst se k místní raritě váže. Chtělo by to něco o plameňácích a zhrzené lásce. Než se mi podaří vymyslet dojemný děj, tak mě chlapi ženou dál. Jedeme natankovat do pumpoautomatu za 1,45E a pak parkujeme na molu. V Lubošovi se pere duše motorkáře s duší námořníka a se slzou v oku sleduje přijíždějící plachetnici. Žene se ji ku pomoci při kotvení, ale přístavní pohůnek je rychlejší a Lubošovi nezbude, než slzu zamáčknout, přepnout z mořského vlka do motorkáře a sednout za řidítka.

 Jižněji se už nepodíváme. Vracíme se stejnou trasou na sever a prostě si jen užíváme jízdu. A že je co užívat.

 Ještě si dovolíme pauzu na dlouhatánské písečné pláži, kdesi u Posady. Zbytky pizzy pokládáme do písku a brouzdáme mezi mušlemi, jenž by tu šly nabírat lopatou.

 Po zaparkování v Budoni dáváme večeři, což zní jednoduše, ale najděte na Sardinii mimo sezonu otevřenou restauraci. Nakonec se povedlo, večeře dobrá, ale raději přecházíme nasát tu správnou místní atmosféru k Jusepovi, kterak se nám představil místní nálevňák. A hned dodal, že Jusepe dobrý italský jméno. Pepa to u něj jménem vyhrál, jen Luboš prej jméno nic moc. Jusepuva nálevna praskala ve švech a víno teklo proudem. Pohoda a klídek čiší z tváří hledících do karet, či jen tak klábosících. Nevěřím svým uším, když se z hrdla kníratého sardiňana line zpěv. Pár kamarádů mu pomáhá broukáním. Netuším, zda je to normální, či jen četli stejného průvodce jako já a teď mi chtějí dokázat, že průvodce o atmosféře místních konob nelže. Působivé. Přesto kluky opouštím a jdu se mrknout na ptačí vyhlídku. Plameňáci se nekonají, ale je na místě spousta jiných opeřenců a ještě jsem se pěkně prošla.

Před spaním říkám, že mě docela bolí tělo, Luboš odpovídá, že se nemám co divit, vždyť bylo celý den v pohybu. To jo, ale v moc hezkým pohybu. Se vzpomínkou na skvělý zatáčky usínám.

Dnes ujeto 302 km.

 

 

Pátek 12.5. 2017

Poslední den vstáváme překvapivě brzy, už v osm se loučíme se štěbetajícími domácími a sedíme na napakovaných motorkách. Pepa u ní už hodinu postává, honí nás, ale teď při odjezdu zjišťuje, že boty má pořád o patro víš, takže jeho ,,je čas pane profesore“ bylo nemístné. Počkáme, až si Pepa pořádně zapakuje a vyjíždíme hledat benzínku. Podle Pepy jsme včera kolem jedné jeli a tak se kousek vracíme. Po čtyřech kilometrech se s Lubošem shodujeme, že my tedy žádnou neviděli, a že Pepa určitě myslí tu v Dorgali a tam tedy fakt tankovat nejedeme. Otáčíme, najíždíme na hlavní a zakopáváme o nudnou nadnárodní benzínku. Odbočujeme na Tempio a ve městečku ve svahu ukazuji Pepovi bar, kde jsme se poprvé domlouvali po sardinsku. Úspěšně. Pokračujeme po 127 a za Perfugas odbočujeme na 134 a užíváme zase dokonalé výhledy na obry rozrytou krajinu. Jsme rozjeti v krásně kroucených zatáčkách, ale staví mě skalní městečko Sediny. Pokračujeme a z 134 nás vyhání zákaz. Prý se do Castelsardo dostaneme jinudy. No to ne! Na 134 je slon! Chjo, to neuvidím plameňáky ani slona?! Po pár kilometrech se dostáváme na křižovatku, na níž slibuje odbočka do leva Rocco elefant po dvou kilometrech. Stočím oči tím směrem…. a támhle v dálce ho vidím! Mám radost, tančím na motorce, předjíždím nechápajícího Luboše, odbočuji vlevo a po chvíli opět dojíždím k zákazu. Tak tenhle mě nezastaví. Za zákazem stojí slon. Už věky. Je to spíš slůně. Zapomenuté slůně. Rozhlížím se po ostatních z tlupy, ale další sloni tu nejsou. Odešli, tohohle tu prostě zapomněli a on teď neví, zda si může troufnout přejít silnici. S chobotem smutně svěšeným nad silnicí čeká a ještě věky věků čekat bude. S Lubošem ho drbeme za krkem a Pepa mezitím plká s prodejcem nožů ze stánku opodál. Asi se vytahuje, že má nůž z Pattady, či co.

 V krásném severním přímořském městečku Castelsardo nás dovádí Lubošův námořnický nos do mariny. Luboš staví vedle cedule fast food u plastových židliček a říká, že tu nikde nic není, jen supermarket. Po rozplynutí Lubošovo vlčí mhy si sedáme a Luboš zase perlí hláškou, že si dá hamburger, že je nemá rád. Pepa si objednává kalamáry a já píchnu do jídeláku a čekám, co z toho bude. Je z toho výborná flákota a i Luboš si chválí, že prý takhle dobrý hanbář ještě nejedl. To se musí uznat, za celou dobu jsme na Sardinii nenarazili na nic, co by nám nechutnalo.

 Pokračujeme po pobřeží na Santa Teresa, údolíčka a měkké kopečky zase střídá rozervaná krajina plná skalních útvarů. Celá Sardinie vznikla tak, že bohové v dlaních zatřásli vším co jim padlo do ruky a mrskli to do azurového moře. Ostré skály, vypadající jako zuby obřích draků, oblé balvany, coby obří pecny chlebů, celé to zasypali pískem, tu jemňoučkým, tu hrubým, vrazili do toho celou paletu barev a pak přihodili vše co roste a kvete. Z vší té rozmanité krásy zkoprnělo vše, co tudy chodilo a létalo a teď tu v podobě skal udiveně postávají slonové, medvědi, ptáci a všelijaká jiná havěť. Z toho všeho vzniklo cosi nádherného a dechberoucího. Občas se nám na tu směsici výhled ztratí, to když vede cesta alejemi opuncií. Při představě, jak musí bolet zdejší karambol se raději pekelně soustředím na řízení. Nevím, jestli jsou hadry od Psí konstruovány proti kaktusovým ostnům. Z nejsevernějšího místa, ze Santa Teresa pokračujeme na Padau a zažíváme něco, na co jsme za těch pět dní odvykli. Je tu provoz. Ano, tady fakt jezdí auta, což nás nemělo překvapit, neb to průvodce psal. V Palau odbočujeme na Capo d´Orso. A zase ty výhledy! Chlapi ženou bez rozhlížení se, a mně to přijde líto, tak se dole na křižovatce domlouváme, že pojedou dál, najdou hospůdku a já se v klidu vrátím a pokochám se výhledem. Užívám výhled na ,,medvěda“ dohlížecího na severní přístup na ostrov. Na dinosaury rochnící se v moři. Mapa říká, že to co vidím, nejsou hřbety dinosaurů, ale ostrovy La Maddaleny, ale já vím své. Šochtlička mě vede skvělou vyhlídkovou silničkou, ale cíl nachází kdesi dole úplně mimo čehokoliv. Asi se jí z té nádhery taky zatočila hlava. Nachází alespoň kluky a i Lubošova GPS ví že nic neví a tak prostě jedeme za nosem. Ten nás zavádí do jakéhosi hotelovém resortu, kde to smrdí drahotou a hlavně je tu vše ještě zavřeno. Dotkli jsme se Costy Smeraldy, místa pro světové celebrity. Tedy nic pro nás a taky to tady  nemá se Sardinií nic společného. Otáčíme, jedeme pryč. Kousek od medvěda nacházíme kavárničku s, jak jinak, příjemnou obsluhou.

 Pokračujeme nad Smaragdovým pobřežím na Olbio a provoz houstne. Tak průjezd těchto městeček bych si odpustila, raději bych se vrátila do vnitrozemních městeček s dlážděnými úzkými uličkami a s murales na zdech.

 Vjíždíme do Olbia, čímž uzavíráme náš cestovatelský kruh a mně to přijde líto. Nejraději bych otočila a jela projet tu spoustu silniček, které jsme projet nestihli. Místo toho stavíme na molu, Pepa s Lubošem prý počkají, překvapivě, v bistru a já jdu prozkoumat Olbio. Tak tohle je jiná liga, než městečka, která jsme na Sardinii viděli. Tady procházím široký bulvár s výkladními skříněmi plnými oblečení, kabelek, bot. Tady asi sardské ženy žijící v kopcích nenakupují. Dávám zmrzlinu v načančané zmrzlinárně a vracím se k motorkám. V marině zakopávám o Luboše a Pepu nacházím, celého spokojeného, jak v přístavním bistru sleduje jakýsi místní turnaj v kartách. Nesmírně ho udivuje, že žádný z karbaníků nepopíjí alkohol. Při čekání na trajekt k nám přichází pán z pražského auta a říká, že nás obdivuje. Trochu nepobírám proč, ale on si očividně myslí, že vydat se na sem na motorkách je cosi obdivuhodného. Zase si, jako už tolikrát uvědomuji, jaké mám štěstí. Takovouhle cestu beru trochu jako samozřejmost a občas potřebuji přesně tohle plácnutí přes čumák. Není to samozřejmost a je to splnění snu. Nesmírně si toho vážím a děkuji osudu. Chvíli plkáme o Sardinii, o přírodě, o nuragách, o lidech.  Jo jo, nejsou to Italové, říká zasvěceně, když si chování sardiňanů pochvaluji.

 U vjezdu do trajektu po nás tentokrát chtějí kromě lístku i pasy a kontrolují SPZ. Jestli budou chtít i techničáky, tak tu Pepu zavřou a budu ho sem muset jezdit navštěvovat. Luboš má potrhaný lodní lístek od lijáku při příjezdu, ale i to bohužel projde, takže najíždíme na loď, která nás odveze z ráje. Ubytování je tentokrát bez veselých historek a můžeme na jídlo, které je prvně po pár dnech trochu nic moc. Před týdnem jsem tu prohlížela prospekty se směsicí těšení, zvědavosti a nedůvěry. Teď se na ty samé obrázky koukám s vědomím, že ano, že přesně takhle krásně tam za námi je. Jsou tam stolové hory, kamenné útvary, nuragy, rozbrázděné zem, stará městečka, tisícileté stromy, korkové duby, obydlí víl. To vše tam je. Už tisíce a tisíce let, a ještě tisíce let bude. Jen my tam nejsme, pozorujeme odraz měsíce na klidné hladině a přesně na čas, v 21:30 odplouváme na houpajícím hotelu. Což je Sardinii úplně fuk. Usínám s hlubokou pokorou k té zemi, k jejím obyvatelům a k přírodě.

Dnes ujeto 318km

 

Sobota 13.5.2017

,,…na lodi všechno skřípá…“ zní mi Samson v uších skoro celou noc. Houpání nevadí, ale skřípot a klepot nedá spát. Vstáváme brzy a jdeme na palubu vítat slunce. Moc se mu nechce, ale nakonec, tak jak mu velí přirozenost, se nad Livornem vyklube, ozáří modrou trasu, kterou jsme projeli, zlatem zalije pevnost Fecchia Fortezza a maják. Kotvíme na čas, v 6:15, ale výjezd z trajektu nám zase trvá hodinu. Prostě motorky první najíždí a poslední vyjíždí.

 Směrovka hlásí, že do Pisy to máme 22km. Když už jsme tu, tak se na ten šikmej zázrak zajedeme podívat. Sotva mineme ceduli Pisa, tak se vpravo z roviny za domky věž ukáže. To ovšem nebrání tomu, abychom trochu kufrovali, ač je cedule k parkovišti obří. Parkujeme trochu na pouti, jinak se vchod na Piazza dei Miracoli nazvat nedá. Ještěže cetkoprodavače nepouští za bránu. Jsme tu brzy, máme štěstí, neb ostatní turisti ještě spí. První dojem? Ta je fakt šikmá, a dost. Nevím proč jsem si myslela, že to na fotkách trochu přikrášlují. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi sem chce, přeci jen tyhle turisticky profláklý místa nevyhledáváme, ale teď jsem ráda, že jsme se tu stavili. Docela pecka. Tahle věc z bílého mramoru stojí za návštěvu, i když dvanácté století, co to je? Po návratu ze Sardinie se nějaké dvanácté století zdá jako minulost velmi nedávná.

 Najíždíme na velmi přítomnou dálnici, ale přeci jen se mi podařilo kluky přemluvit, abychom z ní v Lucce odbočili na silnici číslo 12. Vynikající volba. Projíždíme severním okrajem Toskánska. Zelené kopce, kamenné vesničky, vodopády, strže, staré hrady….. má to jedinou chybu. Kouzelným krajem letíme a nestíhám se kochat. Nezastavila jsem ani v údolí, kde se přes říčku Linu klene starý kamenný most a teď toho lituji. Tak tudyhle ještě někdy musíme projet. A pomaleji. Na dálnici stavíme u benzínky na svačinu.

Večer trávíme opět mezi kravami u jezera Seeboden. Osvědčené přespání.

Dnes jsme ujeli 681km.

 

Neděle 14.5.2017

Po celý den jedeme teplem, suchem, prostě dovolená, co se týče počasí, pokračuje skvěle. U Boršova, což je před domovem 13km, se spouští ukrutný liják. Totálně promočeni vjíždíme do Habří před čtvrtou hodinou odpolední a první co vidím, je plameňák. Mé nadšení nezná mezí, to by bylo, aby nebylo, abych tuhle dovolenou nezahlídla růžové pírko. I když z tohohle papírového ptáka moc pírek asi neodpadne. Stojí vedle papírové palmy nad pláží z bazénku plného sardinek. Není nad to, mít doma někoho, kdo vás takhle z cest přivítá. Díky díky, rodinko J.

Dnes ujeto 362km

 

 

Co dodat? Jeden se měsíce těší na dovolenou a než se naděje, tak jde o vzpomínku. Nádhernou vzpomínku. Sardinie na mne zapůsobila svoji drsnou krásou, pocitem, že pár tisíciletí nic není, a vryla se mi do paměti na hodně dlouho. Štěstí na počasí jsme měli náramné. Jeden liják při vjezdu na trajekt a druhý pár kilometrů od domova. Jinak teplo, sucho, pohodově.

Celkem jsme ujeli  3615km a s tankováním jsme neměli problém. Ano, benzínek je míň a často jde o automaty.

Jídlo je na Sardinii vynikající a lidé neskutečně vstřícní a komunikativní. 

Zpáteční lodní lístek pro jednoho stál 92,25E.

http://barcafotky.rajce.idnes.cz/Sardinie_5._2017/