Pátek 6.10.2017

 

Normální motorkáři jezdí na Šumavu za krásného počasí, kdy si užívají úzké kroucené  silničky, nádherné výhledy a příjemný chlad v jinak vedrem sužované zemi. My ne, my si počkáme na podzim a nejlíp na víkend o kterém televizní rosničky a nějaké divné čmáranice v neblbých telefonech říkají, že bude zima, pršet, foukat a v tisíci metrech sněžit.

 ,,Nechceš to přehodnotit? máš to zapotřebí?“ se mě ptá Pepa. Nechci, mám. Nechci sama sobě přiznat, že jsem nahlodaná a že v pátek od rána čekám zprávu od Siskinů, že vyměkli a jedou autem. Kdybych o tomhle víkendu měla napsat pár slov, tak bych je nazvala: Jak jsem stará, tak jsem blbá, napadá mě při pohledu na kopici hadrů, do kterých se chystám narvat. Vybrakovala jsem celou skříň, snad jen společenské šaty jsem vynechala, ty by mě nezahřály.

 K Siskinům přijíždím s desetiminutovým zpožděním, neb jsem autem po vsi naháněla naše uteklé psy. Autem v deseti vrstvách oblečení. Je mi ukrutný hic, což mi rosničky nepředpovídaly. Siskini, Ficcusové, Zboudi a Pepa na mě netrpělivě nečekají, jak čekám já, ale naopak mi říkají, že si mám zas sundat tu přilbu a rukavice, čekáme na další účastníky zájezdu.

 Oranžové Varadero přiváží Brtňáka a nám dosud neznámou Ivetu, šedivé KáTéeM Chosseho a bavorácké GéeSo Jirku. Tak to bychom měli. O srandičky bude postaráno, když si mezi nás troufne sympaťák zrovna s tímhle autobusem. Dopředu mi je ho líto.

 V půl páté z Habří vyráží devět motorek a jedno auto. Ano ano, Pepa má rozum, přehodnotil to a nemá to zapotřebí. Jede autem. Vymlouvá se na natrženou řiť, což je výmluva, která nás provází celou letošní sezónu.

 Z celých 91 kilometrů cesty vidím tak třetinu. Zbytek deštěm lesklé silnice přes Kuklov, Ktiš, Lenoru, Kubovu Huť proti nízkému sluníčku jen tuším. Na palivoměr, na rozdíl od cesty, vidím dobře a začínám se bát, že budu za rebela, neb jsem zanedbala přípravu a na start se dostavila s nádrží né úplně plnou, jak stálo v eSeMeSce. Jednak jsem doplněním pověřila Zbouda, druhak jsem nevěřila, že nikde nezastavíme na kávičku. Za Vimperkem prohrávám vnitřní boj, dojíždím Siskina a pokorně prosím o zastavení ve Zdíkovci na benzíně. Během tankování se snažím ostatním vysvětlit, že já nic, já muzikant, za všechno může Zboud. Zboud, fakt muzikant, to hází na Pepu a je jasné, že všichni tři večer zaplatíme všem panáky. Prý za zpoždění. Houby zpoždění. Blesk je můj pomalejší bratr, sotva si někteří jedinci stihnou sundat rukavice, tak mám natankováno, nastartováno a můžeme pokračovat vstříc kopcům šumavským.

 Ve Stachách odbočujeme směrem na Zadov a v Kůsově sjíždíme po strmé cestě k velké budově bývalého hotelu Voldřich. U Hudečků se to tu dnes jmenuje. Sám pan Hudeček nás osobně vítá. S oslovením ,,pan Hudeček“ by mě asi poslal do kelu, říká že je Jura, tak je Jura. Většina ostatních ho zná, neb tu již léta pořádají nějaké zimní radovánky. Vedle Jury, houpajícího kočárek, postává Jarda v nemotorkářským. Tak i on to vzdal! Kdepak, nevzdal! Stojí tu jeho motorka a Mirky auto.

 ,,Ten vůl bude čumět!“ hlásá Zboud od chvíle, kdy zjistil, ke komu se chystáme.

,,To čumíš, vole, viď!?“ říká teď. ,,Ty vole, to čumím! To je Zbořil!“ odpovídá Jura. Po tomto srdečném pozdravení se pouští do vzpomínání kde, kdy, jak je to dlouho….. U toho nemusíme být, tak se jdeme přezout do papučí, boty vrazit do botníky, helmy do helmníku a najít si místo k bydlení. Na jedničku se vecpal Brtňák, dvojka a trojka je kýmsi obsazena, čtyřka vypadá volně. Zabivakovat a šup na pivo. Prý si mám natočit z levý pípy a udělat čárku. No jasně, inzerovaná rodinná atmosféra získává konkrétní podobu. Tak tady, tady se mi bude líbit. Postupně se v místnosti, kde se zastavil čas na začátku minulého století, scházíme všichni. Nepočítám s tím, že by se víkendový výlet mohl zvrhnout v něco zaznamenání hodného a nepíšu si deníček. Čímž teď tak úplně nevím, čemuže jsme se to tak smáli. Jen si uvědomuji opulentní večeři, voňavou bramboračku s hříbky z okolních lesů, řízky se šťouchaným bramborem a druhou večeři v podobě zabijačkových talířů. Chuťové buňky se rozplývají blahem. Trochu je otupujeme vynikající hruškovicí. No co, dluhy z benzínky se musí splatit. Zjišťujeme, že máme s Ivetou spoustu společných známých a Brtňák tiše žasne. Jura vysvětluje Jirkovi: ,,to je jasný! Máš GéeSo, nemůžeš mít manželku“ a kdosi z chlapů prohodil, že to v nejmenším nevadí, neb má zase majestátní nos. Jirka, s nadhledem člověka, který ví co ví, nic nekomentuje a v poklidu se usmívá. Zatím.

 Sálající modrá kachlová kamna vyhřívají místnost do pohody a Ficcus měří pásmem jejich dosah. Naprosto normální večer narušuje Jura oznámením, že máme problém. Někdo obsadil čtyřku, kterou má prý slíbenou babička. Moje obrana, že jsem taky babička, neobstojí a jdeme se přestěhovat. Problém je v tom, že Pepa už šel spát. Teď tu sedí v pyžamu na truhle,ve tváři hodně zkroušený výraz, na nohách kostkované trepky a na rtech dotaz kde tedy složit hlavu. U Zboudů a Ficcusů je jedna postel k dispozici a u Hanzalů druhá. Bezdomovec Pepa je opět ubytován a můžeme pokračovat v pařbě. Ale už tak na chvilku. Jen Zboud se malinko seknul s panem domácím u pípy.

 

 

Sobota 7.10.2017

 

 Kapky dopadající na střešní okno dávají za pravdu předpovědím. Po osmé se scházíme u snídaně a Pepa si stěžuje, že se v noci cítil ztracen. Jura odpovídá na otázku, co bude k večeři, že ještě neví co střelí. Jirka hlásí, že je Chossé rozbitý. Hanzalů oznamují, že jedou domů bagrovat. Ficcus pouští ven dvouletého Vincenta, protože ven chtěl a téměř všichni se zlobí na Zbouda, že prý je hlučný. Obzvláště po ránu velmi připomíná strýce Pepina. Zboud zamyšleně přemítá, že prý i kamarádi na lodi používali stejnou přezdívku a že na tom asi něco bude.

Svých pár minut slávy si užívá šedivá krabička, tvářící se jako alkoholtester, ale vcelku brzy jsme zjistili, a Jura nám to potvrdil, že jde pouze o náhodně vybraná čísla. Přesto některá čísla vypadala děsivě a zahnala pár jedinců opět do pelechů. Prý prší a oni si počkají až přestane. Tak nás tu máš, Juro, asi do jara. Jura, trochu zděšen, kouká do mraků. Podle mne a Jury neprší, je jen mokrý vzduch.

 Není špatného počasí, je jen špatně oblečený motorkář. V duchu tohoto hesla se před jedenáctou navlékáme a hrabeme za řidítka. Siskinka dává košem svoji  GéeSeRce, prý bude dnes raději řídit Caponorda skrzevá Siskinova ramena.  Alespoň dostane do ruky malý foťák a zaznamená naši jízdu pro budoucí generace. Pepa odjíždí autem domů, prý s námi nikam nejede, neb bychom mu nestačili.

 Nad 1000 metrů má sněžit. Jedeme se, přes Kvildu, zkoulovat na Filipovu Huť. V 1093 metrech nad mořem nejenže nesněží, ale ani neprší.

 Brtňák si přeje benzínku s kompresorem, alkohol tester ufoukl pusou, ale gumu Varadera prý nedá. Takže v Srní chceme zajet na benzínku. Všichni jedem sborem za tím prvním Siskinem pěkně endůrkem. Neskutečný, ten chlap by našel šotolinu a lokáče i na operačním sále. Napadá mě, že za ostatníma na tankodrom nepojedu, ale vjedu na příjezdovku k benzínce mezi zaparkovanými auty. Odrazuje mě obrubník neznámé výšky. Takže jedu za  ostatními tankodromem a na jeho konci přes obrubník teď už přesně známé výšky. Podrbala jsem CéBéeFku na bříšku. Brtňák zajíždí k nefunkčnímu kompresoru, my ostatní probíráme nápady páně Siskina. Luffa má v očích děs a na rtech oznámení, že my všichni jsme si sice drcli, ale ona že jede na půjčené motorce a ještě k tomu s šusplechem. Jirka, s nadhledem GéeSáka, netuší o čem mluvíme, čímž se dostává do našeho hledáčku. Bystré otázky na vychytávky jeho stroje ustojí s úsměvem a v pohodě odpovídá, že ano, že to má samozřejmě ve výbavě kávovar, televizi a ta ploška na řidítkách je logicky stojánek na hrníček s kafem.

,,Neboj, to bude dobrý, vezmu to do dílny a tam… to vyhodím“ uklidňuje Luffu Zboud klečící u eSVéčka. My ostatní, nemající trauma z rozbité vypůjčené motorky, dáváme na benzíně kávu a koukáme, jak se venku rozpršelo. Déšť se nemění ve sníh, naopak ustává, přesto někteří nedůvěřivci navlékají nepromoky a můžeme pokračovat v jízdě.

 Zatáčky ze Srní k Čeňkově pile se mokře lesknou, ale i tak si je užíváme. Cesta okolo Otavy přes Rejštejn až k odbočce na Hartmanice má své obvyklé kouzlo a mokré, podzimem zbarvené stromy ho rozhodně neruší. Před Hartmanicemi se otevře výhled do dáli a ….. a tady je tak krásně. Ať se jdou vycpat rosničky a děsivé čáry v mobilech.

 V Petrovicích jsme se nepřekvapivě nechytili ve známé Hospůdce u Štěpána, tak jsme se vrátili do vcelku neznámé vývařovny v Hartmanicích. A najedli jsme se luxusně! Jen Siskin si dal pouze palačinku, s tím, že tuší, co nás čeká večer u Jury a odmítá si dělat ze žaludku mrzáka. Za okny se střídají slunečné chvilky s deštěm a že máme kliku, tak po usednutí za řidítka nám déšť dává vale a o vládu se uchází jen a jen sluníčko. Né tedy, že by hřálo, ale i tak je z říše snů.

 A jedeme dál. Ze Sušice odbočujeme směr Klatovy a jakýmisi kotěhulskými silničkami se dostáváme na hlavní tah mezi Nalžovské hory a Klatovy. Né že bychom chtěli někam valit po hlavní, ale mapa prozrazuje, že se v  Zavlekově zřítila někdy před pár staletími stará tvrz a prohlídka zříceniny je přesně to, co dneska potřebujeme. Kamenné zdi se tyčí nad hospodou u hlavní. Tudy cesta nevede. Motory našich strojů rezonují mezi starými zdmi obydlených baráků a u hřbitova utichnou. Obávám se, že né z úcty, ale protože jsme si mysleli, že odtud cesta ke zřícenině vede. Nevede. Pán povídal, že doleva a pak zase doleva. Opět startujeme, jedeme doleva a pak zase doleva a po chvíli stojíme opět na hlavní se zříceninou nad hlavami. Tak opět jedno kolečko, doleva a zase doleva a na hlavní zřetelně vidím, že se zřícenina začíná chechtat. Z obav, aby se smíchem nezřítila úplně, si její návštěvu necháváme na jindy a odjíždíme po hlavní k nejbližší benzínce. Netuším, kdo potřeboval tankovat, ale já to nebyla.

Během postávání se do hledáčku dostává opět Jirkovo krásný stroj. Jirka přiznává, že hned vedle kávovaru má ve výbavě kompresor. Luffě to připomíná její nevyřešený problém, zlobí se na Brtňáka, že potřeboval k benzínce, na Siskina, že nás vedl přes obrubník, na Péťu, že si koupil nízkou motorku se šusplechem, na sebe že jela za Siskinem….. ,,a už si od Péti nikdy motorku nepůjčím. No, on mi ji vlastně už nikdy nepůjčí.“ uzavírá své chmurné myšlenky.

 V dálce se snoubí sluneční paprsky s mraky různých tvarů a barev. Jedeme tou nádherou na jih. K Rábí přijíždíme od Budětic a dodatečně se budeme se Siskinkou na Siskina zlobit, že u toho náramného výhledu nezastavil. Pár posledních kilometrů nás dovádí zpět do Kůsova a kdyby bylo po mém, tak si těch 154 dnešních kilometrů ještě prodloužím. Jelo se skvěle. Dokonce jsem chvílemi zapomínala, že mám zadní gumu už docela slušně jetou.

 Zaparkováno, na tvářích trochu přiblblé a hlavně spokojené úsměvy a Brtňák odchází v dál. Tedy moc v dál ne, jen tak kousek, pro hadici. Proud vody zaměří na Jirku. Prý když vůbec nepršelo, tak ten dnešní den neprověřil kvalitu Jirkovo značkového nepromoku. Tak tedy prověřuje Brtňák. Jirka se nebrání, opět ví co ví a v klidu se nechá zmáčet. Nepromok nepromokl. Fakt. A i nohy zůstaly suché, neb si boty Jirka nastříkal střechou na cabrio ve spreji. Ano i toto dodává firma BMW ke svým produktům. Hned vedle bahna ve spreji. I tyhle plky Jirka ustává se ctí a je v klidu. Zatím.

 Nepromoky dolů, motoboty, helmy, motohadry dolů a šup zjistit, co Jura střelil. Hlásí, že střelil prase a kus jelena, tedy jelínka, skoro srnečka by se dalo říct. Jelení vývar nám chutnal a Jurovo kecy, že hltáme polévku z Bambino a že si máme představit ty smutné velké kolouščí oči  nám ho neznechutil.

 Někde mezi jelením vývarem a vepřovým na šípkové z Jirky vypadlo, že dlouho s tak pohodovou a ukázněnou bandou nejel, že se mu s námi jelo dobře. I přes ty kecy nás má rád. Zatím.

,,A stejně jsme dneska nezjistili, jestli jsou nepromoky opravdu kvalitní a nepromoknou.“ Tak tahle nevinně znějící věta odstartovala program dnešního večera a ukázala Jirkovi, co v těch pohodových a ukázněných motorkářích dřímá. Zatím si předáváme zkušenosti, kdo kdy kde kolik kilometrů jel v lijáku a jaký stupeň promočení prožil. A jestli vůbec má význam nepromoky navlékat. Kdosi pronesl: ,,Když se namažeš, tak to taky nepromokne“. ,,No tak si budeme vozit kostku sádla, místo nepromoků, to zabere míň místa“ odpověděla Siskinka. No tak to určitě. Siskinů popelářské pogumované hadry zaberou místa fakt nemálo. ,,Já kolikrát promokl úplně namazanej, nefunguje to“ oznámil Zboud.

 ,,Jura tu má bazén“. Po tomhle oznámení se místností rozlehlo ticho a slyšet bylo jen cinkání nádobí z kuchyně. A Jirka se stále klidně usmívá. Ticho narušil Brtňák:,,Já mám americkou pásku“. A Jirka se stále usmívá.

 ,,Juro, co ten tvůj bazén venku? Je funkční?“ ,,Ale jo, jen bacha, dost to v něm klouže a je špinavá voda“. Tak! To byla ta věta po které se hovor rozproudil, začalo se plánovat, kdo na sebe nepromoky kvůli testu navlékne, začali jsme shánět pytlíky na ruce a nohy, Zboud několikrát prohlásil, že má sebou plavky. Pomiňme proč. Jeden nepochopí, proč si někdo veze plavky na víkendový pobyt na Šumavě v říjnu do penziónu bez těch všech možnejch vymožeností dnešní doby, jako jsou vířivky a tak.

Vynikající šípková, vepřové a knedlíky nás na chvíli umlčely, ale v mozcích nám to stejně šrotovalo. A Jirka se pořád usmívá.

 ,,Děti, jdeme se koupat!“ Paní domácí netušila, jaký výbuch smíchu vyvolá svým výborně načasovaným výrokem, kterým opravdu svolávala bandu dětí ve školkovém věku pobíhajících po místnosti. Svolávala je do vany, ale do nás jak když střelí. Brtňák přinesl americkou pásku, Zboud plavky, Luffa nepromoky, Jura pytlíky a Jirka se pomalu, ale jistě přestával usmívat.

Ve chvíli, kdy na sebe Zboud s Luffou natahují nepromoky nejistě odchází pro ten svůj.

Brtňák se dostává do formy a říká Zboudovi: ,,Půjč mi plavky“. Luffa:,,Budeš mít průšvih“. Iveta celou dobu plánování akce Brtňákovi vysvětlovala,  že se mu do toho nechce, že to ještě neví, ale velmi nerad by se namočil a tak. Brtňák:,, Kdo u nás doma nosí kalhoty?“ Luffa:,, Uvidíme, kdo u vás doma nosí plavky“.  Chossému šibalsky svítí oči a říká mi, že budeme dělat majáky a svítit plavcům na cestu, aby věděli, kde vyplavat: ,,… a Jirkovi budeme chodit kolem dokola bazénu, aby to měl těžší!“ Kamarád!

 Siskinky foťák cvakal ostošest, aby zaznamenal veškeré to oblékání, lepení, zateplování. A už naši hrdinové kráčí ku bazénu. Testař tvrdý chleba má, nepohodlí, zimu, podmínky k nepřežití musí snášet, přesto jdou naši testaři s úsměvy a odhodláním vykonat správnou věc. Luffě, Zboudovi a Jirkovi jistě zní v uších fanfáry hrdinů.  Po dnešním večeru bude jasno. Mnohým lidem dnešní oběti ušetří spousty peněz, nedopadne-li test pro nepromoky příznivě. Mnohý výrobce nebude tahat z nebohých nemajetných motorkářů prachy za kus silonového hadru, revoluce v motooblékání je na dosah! Historický okamžik je tu! Chrabří jedinci skáčí do ledové vody a už tu na hladině bazénku plavou tři nafouklé balónky. Všem třem hrdinům se vzduch nacpal na hruď a velikost poprsí nabralo obřích rozměrů. U obou chlapů to nikoho nepřekvapilo, ale Luffy poprsí okomentoval snad každý přítomný mužského pohlaví. Potlesk nás přihlížejících se nese šumavskou přírodou zahalenou do tmy. Chossého plán je mimo mísu, neb nafouklí plavci jsou nepotopitelní a majáky nemají smysl.

 Hrdinové pomalu a snad i neochotně opouští vodu a přichází okamžik pravdy. Odlepit, sundat z rukou a nohou igelitové pytlíky plné vody, rozepnout nepromoky a zkouknout suchost odvážných aktérů. Suchost Luffy zkoumá dobrovolně a vcelku radostně Jura. Luffa je v jakémsi transu a zděsila se až u fotek: ,,Sakra! Kdo mi to sahal na prsa?“ Jura:,,No já, v rámci testu.“ Tak to jó.

 A výsledek? Všichni jsou mokří tam, kde nedoléhala páska. Pravda je, že Jirka páskou pohrdl a tak by se jeho nepromok mohl uznat za vítěze. Zas si ale stěžuje, že nepromok nepromokne, ale ani nehřeje. Vtipně si pod něj nevzal nic krom trenek a  ani Brtňákovo uznalé zvolání: ,,Jirko, ty máš ale vercajk!“ ho nezahřeje. S mírně zčervenalými tvářemi, netušíme zda studem či zimou, oznamuje že voda byla fakt studená a že to bývá i lepší, se jde obléknout do něčeho, co je pro podzimní šumavský večer vhodnější než trenky a mokrý nepromok. A už se zase usmívá.

 ,,Ty vole piš to! Nějak se to zvrhlo!“ Siskinka přede mne hází ubrousek a tužku. No a teď babo raď! Co bylo do teď si mám vycucat z prstu či co? Byl to docela fofr a teď tápu v paměti. Pohodový, zaznamenání nehodný víkend se zřejmě změnil v akci zajímavou, pro následující pokolení zaznamenání hodnou. A přitom šlo jen o nezajímavý test nepromoků. Přemýšlím nad sepsáním poutavého článku pro MotoRoute, či jiného prestižního časopisu.

 Problémem je, že nemám tušení, které značky nepromoků se testu zúčastnily. Takže: nepromoky vyhrály všechny, jen igelitové pytlíky propadly. Výrobce igeliťáků se můžou jít po dnešku klouzat!

,,Já jsem suchej jak kráva!“ vytrhává mě z přemítání Zboud. Luffa odpovídá:,,Já nejsem suchá, ale jsem kráva. To vím jistě.“ Z tohoto přesvědčení ji vysvobozujeme, neb naopak, je hrdinkou, dokonce suchou hrdinkou. A vzhledem k tomu, že se pod nepromok řádně navlékla, tak i nezmrzlou hrdinkou.

Chossé využívá Jirkovo nepřítomnosti a oznamuje, že bychom mu měli říct, že to byla jen první zkouška z pěti, abychom ho vzali mezi sebe:,, a Barčo řekni to ty, ty vypadáš seriózně.“ Chvíli se naparuji, neb hlášku považuji za kompliment, ale vhozenou rukavici nezvedám a nabídku odmítám. Chossého to nevytrhává z dobrého rozpoložení a zasněně oznamuje: ,,víte, že jste mi vlastně chyběli? Teď a tady jsem si vzpomněl, že rodina a děti nejsou úplně všechno a že se mi po vás stýskalo.“ Ujišťujeme ho, že i Jirkovi se po nás stýskalo, aniž by nás znal a že tak to má být.

Venku začíná pršet. Kdosi prohodil:,,Ještěže nepršelo, když jsme se koupali“

 ,,Cože? Jste borci, či blbci? Já jsem pořádně nerozuměl“ ptá se Jura a my si stěžujeme, že jsme proplavali čas tlačenky. Po několikerém urgování se many nebeské dočkáme a večer se pomalu chýlí ke zdárnému konci. A u pípy …. ano, opět zůstává pouze Zboud a pan domácí.

 

V neděli 8.10.2017

 

se ráno postupně scházíme u skvělé bohaté snídaně a probíráme večer právě minulý. Tak takhle by to šlo. Tahle akce měla smysl. Na tom se u konzumace míchaných vajíček jednohlasně shodujeme. Jura souhlasí, ale nadšenou atmosféru narušuje prosbou o zaplacení útraty. Safra! To nás taky mohlo napadnout, že nás humor přejde. Platíme BUSEM a radostně. ,,Brtňáku! Co to znamená?! 0,7 víno laciné?!?! Tohle v nabídce není!“ Brtňák:,,No co? Měli jsme nějakou komerční flašku a né tvoje luxusní víno ze sklípku, tak abys to poznal.“ ,,Víno laciné 0,7“ opakuje Jura nevěřícně pořád dokola, ale nějak se z toho dostal a Brtňák nakonec zaplatil. ,,Mám ho střelit, vzít lopatou, nebo podříznout?“ pokračuje Jura. Jde o Siskina a Siskinka prosí o ušetření jejího životního partnera. ,,Tak ať na mne nedělá ty kolouščí oči! To nezvládám!“ rozčiluje se pan domácí a i Siskini nakonec platí v pohodě. Pravda je, že na Siskinovo: ,,vždyť nás znáš“ Jura odpovídá:,,No právě, po vaší minulý návštěvě mi zmizely tři polštáře, jeden setobox a přebyly dvě děti!“ Jdu na řadu a bojím se. Zbytečně, mám zaplaceno a zbývá mi na kafe na benzínce, jen musí být v akci.

 Nakonec přeci jen sedáme na motorky a startujeme, abychom v zápětí motorky zase vypínali a jali se sledovat počínání Siskinů. Siskin potřebuje k nastartování asistenci minimálně tří kamarádů, funkční vedlejší motorku, startovací kabely a Siskinka minimálně čtyř kamarádů k udržení stability při rozjezdu. Hrdost nad pomocí kamarádů přebíjí pocit, že si nás berou sebou né z kamarádství, ale z nutnosti.

 Ani to nám nemůže zkazit pocit ze skvěle prožitého víkendu a můžeme valit deštěm směr domov. Jen bych nějak raději přezula na mokré. Déšť ustává a je nádherně! A to jako fakt na vyjížďku. V Habří se zlobíme, hlavně my, kteří jsme si vyprosili co nejkratší cestu domů. Teď to, při pohledu na nebe přehodnocujeme a chceme jet dál. Jen vrozený smysl pro povinnost nás posílá do svých domovů a……. a to je vše přátelé!  Jen ještě, že přesně tenhle víkend je to, co jedna stárnoucí motorkářka potřebuje k nabití baterek. Díky všem. A Jirko věř, že někdy si jen tak jezdíme a neděláme žádné nesmyslné vylomeniny. Neboj se nás 🙂 . Jó a Luffa už je v klidu. Zjistila, že šusplech nepolámala, že byl polámán a přelepen izolačkou už dříve.

 

Barča