Podzim v DDL 21. 10. 2017

 Opírám se shrbeně o hůl a silnými brýlemi mžourám na kostky rozházené po zemi. No tak to jsem tedy zvědavá, jestli  ty děti dokážu nějak přesvědčit, aby hrály se mnou. Aby staré opuštěné stařence pomohly uskutečnit Vánoce. Aby ji pomohly nejprve postavit dům z kostek a poté ještě donést kapra, dárek, stromeček a vánočku. Přeci jen jde z většiny o jiné děti, než se kterými jsme před devíti až šesti lety prožili velká dobrodružství na táborech. Povětšinou jde už o děti, které nás vidí maximálně třikrát do roka a tak je ten vztah trochu jinde než dřív. Taky mi můžou říct, že se na nějakou přiblblou hru můžou vykašlat, a že by raději koukaly do telefonů a klábosily se svými virtuálními přáteli, než lézt někde přírodou a plnit trochu divné úkoly, jak se o dnešních dětech povídá.

 Z chmurných myšlenek mě vytrhává první skupina a že tomu šťastná náhoda chce, tak ji vede strejda Aleš a svým vrozeným smyslem pro humor scénku skvěle rozehrává. Obavy mizí kdesi daleko za hranicemi Lipové a zůstává jen smích a snaha dětí o sestavení co nejzajímavějšího domu pro babku. Před příchodem dalších skupin už na nějaké přemýšlení času nezbývá.

 Sotva mě opouští třetí skupina, tak se narovnávám, sundávám brýle skrz které jsem viděla akorát tak prd, rychle se převlékám do civilu a chvátám za skupinou, abych ji dohnala před dalším úkolem. Daří se a některé děti mě nadšeně vítají, prý nevěděly, že jsem s ostatními motorkáři taky přijela. Některé mi ovšem dávají jasně najevo, že převlek tedy nic moc, že mě v pohodě poznaly.

 Na dalším stanovišti, mezi vzrostlými stromy v nádherném zámeckém parku, se děti mohou přetrhnout aby nepřetrhly nitě a získaly korpus vánočního stromečku. Tedy zatím jenom stromečku, vánoční z něj teprve po cestě vytvoří.

 Cestou skrz lipovou alej docházíme k rybářskému úkolu. I tady si děti vedou dobře, kapra nacházejí a chytají. A tak to jde dál. Obcházíme Lipovou krásnou cestou, kterou vybrala Věra Rára a postupně plníme tu náročnější, tu velmi jednoduché úkoly. Něco někam házíme, něco odněkud slaňujeme, tvoříme dárky ze svých těl, zpíváme koledy, a tak různě a za to vše získáváme materiál na tvoření vánoček a stromků.

 A hlavně si celou cestu náramně užíváme. Dětí, plkání mezi sebou i s vychovateli a naprosto překvapivě i počasí. Veškeré předpovědi hrozící mizérií se nekonají a je nádherně. Sluníčko nám očividně fandí. Spolu s lipovským kostelem se nám na obzoru objeví i skupina, kterou jsme nechtěně dohnali. Prý si užívají krásného odpoledne a rozložili si u hřbitova tvořivou dílničku. Stejně nás chytá hlad a tak se zdržíme osvědčenou disciplínou- poslepu se navzájem nakrmit. Smích, provázející nás celou cestu, tu přidává na síle. Tohle děti prostě baví.

 Nakonec se všichni scházíme před děcákem. Dovnitř se nikdo nehrne, neb co mezi zdmi, když je venku tak krásně.

 Děti v poklidu dotváří kapry, stromečky, vánočky a tak se jdu opět převléct, abych dárky od dětí převzala. Teď už nikoho nenapálím, ač se snažím kulhat a skuhrat ostošest. Dostávám výtvory obzvláště vydařené a foto zabaleného dárku také stojí za to. Jen jedna skupina se vymlouvá, že jim došla baterka ve foťáku. Kdoví jak to bylo, kdoví na co spotřebovali toaleťák. Ale i jim předávám části puzzle, z nichž zjistí, který dobrák je dovede k pokladu. Laiku hned poznávají a ta by se jim neubránila, i kdyby chtěla. Nechce, poklad rozdává a přichází chvíle klidu, ve které si uvědomuji, že se mé obavy z kraje hry vůbec nenaplnily, a že to s tou dnešní mládeží nebude zas tak úplně špatný.

 Děti si jdou na pokoje odpočinout a my připravujeme to, pročež jsme sem dneska hlavně jeli. Vánoce v říjnu mohou začít.

 Letos zkoušíme nový model. Nelosovali jsme, kterak mají skupiny chodit do tělocvičny na bazárek, ale nechali jsme to plně v kompetenci vychovatelů. Je jen na nich, kdy kdo kam, jen potřebujeme, aby nám na každou skupinu nechali čtvrthoďku času na psaní přáníček.

 Jak to funguje v tělocvičně netušíme, ale u nás v jídelně skvěle. Jehličí voní, cukroví mizí, a neznít to tak otřepaně, tak napíši, že se dětem v očích třpytí hvězdičky nadšení. Otřepané fráze nechávám a aby to nebylo tak těžké, tak do světel svíček a klidného ,,Ticháá noc…“  David prohlásí: ,,Kdy už to skončí“. A už to skončilo. Je rozsvíceno, koledy vypnuty, kartičky rozdány a děti píší Ježíškovi, cože to nutně potřebují. U jiné skupiny vánoční atmosféru dostatečně naruší hořící vlasy Dominiky. Jako bychom zrovna dneska nezavzpomínali na Mariku. Ano, tohle už tu jednou bylo. Vlasy uhašeny, lístky vybrány. Loučíme se s dětmi a zasedáme ke kontrole lístků. Docela paráda. Děti už vědí, kterak fungujeme a nezkouší na nás mobily a počítače. Celá Sedmička si přeje hračky. Kupu hraček. Bezva, to jsou ta nejlepší vánoční přání. Trhlo je jen jedno. Knížka! Mám velikou radost a o Vánocích si na Míšu vzpomenu a něco ji pod stromeček přihodím.

 Průběh dnešního dne píši bohužel s velikým zpožděním a paměť mám jak cedník, takže….. takže vím, že jsme se večer hodně nasmáli, ale vůbec netuším čemu.

Z poznámek : ,,Sice píšou, že ta bábovka je mramorová, ale není z vepřového!“ a ,,kri-kri umí chodit po vodě“ bohužel nic nesesmolím. A od které krásky dostal Sharp nabídku k sňatku také netuším. Mrzí mě to a dávám si závazek do příštího roku. Vše psát hned!

 Loučíme se s Beruškou a Sharpem, jedoucími deštěm domů. Ano ano, sotva jsme zalezli pod střechu, spustil se déšť. Jdeme si s Laikou a kri-kri brzy lehnout, abychom ráno co nejdříve vyrazily k domovům také.

 Po cestě si ještě dáme malou procházku krásným krajem Máchovým a to je pro letošek vše. Tedy není. To hlavní přijde za dva měsíce. Tak vyhrnout rukávy a do práce!

FOTO: http://barcafotky.rajce.idnes.cz/DDL_Podzimni_hratky_21._10._2017

Barča