,,…..pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít….“ zní z úst dětí a vychovatelů slova písničky, která ukončila letošní besídku a zahájila nadílku. Některá hrdla se do toho opřela opravdu pořádně a krásná slova hřmí tělocvičnou.

 Tak to bychom měli. Jsme tu, dárky leží pod rozsvíceným stromečkem. Na tenhle okamžik jsme se těšili od chvíle, kdy do vánoční krabice padala přáníčka. V onen večer, před dvěma měsíci, se zdály Vánoce ták daleko ačkoliv jídelnou vonělo jehličí, cukroví a dětem se v očích odrážely plamínky svíček. A pak nastalo domlouvání, shánění peněz i dárků, balení, posílání dárků od nakupujících k poslům. A doufání, že těch poslů, jedoucích dárky předat, bude co nejvíc.

 Ve čtvrtek 21.12.2017 sněží, prší, namrzá silnice. No potěš koště. Za pět hodin máme pokládat dárky pod stromeček o 350 km severněji. Tak doufejme, že při nás budou stát všichni svatí a dovolí nám projet v pohodě. Netuším, kdo všechno při nás dvou stál, ale s velkou časovou rezervou jsme s Petrou dorazily do Doks. Časovou rezervu jsme drobátko narušily, protože asi ráda bloudím po Doksech. Proč bych to jinak pokaždé dělala, že?. Nakonec jsem nás zase našla a Laika mohla v pohodě přistoupit. Dopřály jsme si dokonce pozdní oběd u Zlaté podkovy, naložily v Rumburku Sabinku a před děcákem zaparkovaly pět minut před domluvenou šestnáctou hodinou. Ušetřený čas jsme příjemně prošustrovaly přivítáním s Beruškou a Sharpem. Děti nám stejně víc času nedaly, chtěly se taky přivítat, ale hlavně pokukovat do auta, jestlipak se tam nějaké dárky najdou. Našly, velké děti nám je pomohly přemístit do tělocvičny a my byli odveleni ke kuchyni. Tady jsme dostali oprávněně vyhubováno od tety kuchařky. Že prý co máme co jíst u Zlaté podkovy, když víme, že oni nám pohoštění pokaždé připravují. A safra! Tolik dobrot! To dáme. Kri-kri s Richardem se připojují k houfu a nakonec přijíždí i Věra Rára.

 Besídka má grády, jako ostatně pokaždé. Pokaždé smekám před vychovateli, kteří s dětmi dlouho před besídkou vymýšlí nějaký výstup, připravují masky, rekvizity. Nacvičení scének všechny stálo určitě hafo času a sil. A stálo to za to. Ředitel autobusu strejda Radek se svoji skupinou pořádně rozehřál naše bránice. Následující skupina-trojka- překvapila nápadem. Tak stínohru jsme tu asi ještě neměli. Fakt vtipná operace za závěsem. Poté nás pobavila čtyřka a nelze nezmínit tanga strejdy Honzíka. Kdo byl ví, kdo nebyl o hodně přišel. Jednička a sedm trpaslíků- no co si budeme nalhávat. Tady asi nikdo z nás nespustil oči ze Sněhurky v podání Lukáše. Pětka nás zavedla do školní třídy a před vtipně vybranými vstupy písní klobouk dolů. Skupina šest a strejda David v roli kohouta. Co dodat? Tak teď už můžu umřít, už jsem viděla všechno. Prostě skvělé! Všechny skupiny nás nesmírně pobavily a při tanečních vystoupeních jsme jen zírali. To co se svým tělem tyhle děti dovedou mě pokaždé uvádí v úžas. Petra, která je tu letos poprvé, nechápe. Tak takhle šikovné děti tu prý opravdu nečekala. Vánoční písně v podání dětského sboru nám vháněly do očí slzy dojetí smíchané se slzami smíchu. No nesmějte se při pohledu na ty nejmenší zpívající ,,podle textu“. A i kdyby náhodou nebylo čemu se smát, tak se o zábavu postaral Richard a prasklá židle. Či naprosto luxusní vyvedení ,,Sestry v akci“ v podání nočních sester.

 ,,….. pár přátel stačí mít…..“ slzy smíchu ustupují a cosi se zadrhává v hrdle. Nejen slova písničky, ale i v barvách vyvedený obří nápis: ,,Děkujeme našim motorkářům“ způsobují krásně husí kůži.

 A dost dojetí, teď má slovo Ježíšek! Richard mocným hlasem vyvolává jednotlivé děti, předáváme jim dárky, přijímáme a rozdáváme přání krásných Vánoc a nevím proč, ale jsem celá nesvá. Při pohledu pod stromeček si nemůžu pomoci, ale zdá se mi ten prostor nějak prázdný. Proti jiným rokům je tam, podle mne, málo dárků. Začíná mě chytat mírná panika a snažím se do ní vtáhnout i kri-krinu. Ta mé naléhání, že určitě nějaká část dárků chybí, nebere vážně.  Prý ať neplaším a užívám si krásného okamžiku. Okamžiku, ke kterému směřujeme celé dva měsíce. Okamžiku, který se koná, ač je to neuvěřitelné, pošestnácté. Okamžiku, který přehluší veškeré strasti. Má pravdu. Pravděpodobně byly dárky menších rozměrů, vše je v pořádku, všechny děti mají dárky, napětí ve tvářích a čekají na pokyn k rozbalení. Richardovo TEĎ! tělocvičnu rozhučí. Papíry se trhají, létají vzduchem. V očích dětí lze číst nadšení a v našich trochu té úlevy. Děti nám děkují a my jim znovu opakujeme, že nám ne, že Ježíškovi. Ze všech dárků je jen jedna reklamace, týkající se velikosti kombinézy. Což znamená, že pro kri-kri a Jitku budou mít letošní Vánoce ještě trochu dozvuky v podobě výměny zboží.

 Ještě si zajdeme po skupinách, kde jsme srdečně vítáni, abychom se podívali, kterak si děti hrají s novými hračkami a už nám zbývá jen rozloučení, což je pokaždé nejhorším okamžikem.

 Před děcákem se v devět hodin loučíme s pražskou a nymburskou sekcí, sedáme do aut a jako pokaždé se otáčím k té velké zelené budově, abych zkontrolovala, zda za komínem sedící Ježíšek se usmívá spokojeně. Je tomu tak, zamávám mu a nejraději bych zamávala a poděkovala všem, kteří nám tenhle okamžik dopřávají. Všem, kteří posílají peníze, kupují dárky a drží palce, abychom to za rok zas dali.

 Domů to máme oněch 350 km, tak si ještě dáme kávu na benzínce s podivnou obsluhou a po druhé hodině ranní uléháme do postelí s dobrým pocitem, že to zas klaplo.

Poděkování na stránkách děcáku nás po pár dnech ještě zahřeje u srdce a už se můžeme jen těšit na další společné akce. V květnu jsou míčovky, tak se zas uvidíme 🙂 . 

Foto:

http://barcafotky.rajce.idnes.cz/DDL_Vanoce_2017

a pár slov na stránkách děcáku: 

http://www.ddlip.cz/aktualni-clanky.p23.html