Že prý je Vídeň v čase předvánočním krásná. Že prý tam vaří skvělý punč. Že stojí za to, Vídeň vidět, punč popít.

Né, že bychom všemu věřili, ale stejně musíme vykonat kontrolu na našem vídeňském konzulátu, tak spojíme příjemné s užitečným.

Pár dní před naší výpravou létají maily mezi Habřím a Vídní. Píšeme Alexovi, ať nám nic nechystá, že jídlo přivezeme. Vídeňská sekce Haberských motorkářů si nedá říct a píše, že žádné jídlo vozit nemáme, že všeho bude dost, že hlad mít nebudeme, a ať se opovažujeme něco vozit! Haberští nedbají a Ficcus zachází dokonce tak daleko, že obětuje předek svého služebního vozu a sráží rovnou DVĚ srny jednou ranou. Gulášek je navařen, bramborové placky usmaženy, dort upečen……můžeme vše naložit do aut (na motorky je přeci jen zima) a vyrazit.

Cestu máme trošičku komplikovanou. Nejprve se Serža důrazně zdráhá použít svoje auto coby transport pro obří hrnec guláše. Dostává vyrážku při představě jediné mastné skvrnky a my mu chceme nacpat do auta několik desítek litrů guláše! Skandál! U Ficcusů se přerovnávají spacáky, aby se nakonec svezly srnky vozem, které je usmrtilo.

Ještě nás mírně zdrží zajížďka na OMW pro jediný konkrétní druh oleje, který baští Seržovo BMW. A ještě je třeba ho ihned dolít. Při tomhle zdržování nám dochází, že zkratka BMW znamená Brzy Měnit Wolej.

Dost zdržování, Vídeň čeká! A s ní i konzul Alex a tělocvična plná jídla. Vypadá to, že se tu můžeme zabivakovat na měsíc.

Neúspěšně se pokusíme proviant zlikvidovat, ale on vyhrává, tak se raději vydáváme do ruchu velkoměsta.

Alex se snadno vžívá do role starostlivého školníka, řekne co, kdy, kde, jak, proč, vrazí nám všem do ruky papírky s jeho vytištěnou adresou, telefonním číslem a čekám, kdy vytáhne provázek, že se ho máme na vycházce držet.

Spolehlivě dohlédne na naše nastoupení do tramvaje a následné vystoupení z tramvaje, kdesi ve středu velkého města. Jsme vcucnuti do davu a nejlíp se mají minificcusky, které mají přehled. Chlapi si je posadili za krk..

Je až s podivem, že jsme se mezi milióny světýlek, tisíci vánočních cingrlátek, desítky stánků nepoztráceli. Nějakým zázrakem jsme se našli u stánku s punčem. Kromě lahodného obsahu jsme koupili i hrnečky.

Ač musíme uznat, že je Vídeň opravdu nádherně načančaná, nic moc nás tu nedrží. Přeci jen nám kouká sláma z bot a nejsme z haberské návsi zvyklí na mačkání, strkání, funění podivných individuí za krk. Pomalu se probojováváme lidskou řekou někam, kde se budeme moci pohybovat soběstačně ve směru, který si sami určíme.

Podařilo se a teď, mimo hlavní centrum města, si můžeme předvánoční atmosféru vychutnat relativně v klidu. Na stromech visí rozzářená červená srdíčka (fakt jsou Vánoce, i když to vypadá na Valentýna), mnohobarevná cukrlata, u podivně plastové perníkové chaloupky vystrkují čumáčky ježci, zajíčci a jiná verbež. I poctivé, cihlové budovy mají nasvícené a nazdobené kabáty, aby vypadaly jako z cukru a krajek.

Zrak z toho přechází.

Opouštíme tedy mumraj a vracíme se do tělocvičny k plným stolům. Ani teď se nám nedaří nad jídlem vyhrát. A to se ještě někteří z nás snaží dostat do formy cvičením na kruzích.

Docela bez odmlouvání zaléháme na žíněnky, které pan domácí vybavil našimi jmenovkami a plyšáky. To prý proto, abychom se nebáli místních strašidel. Což o to. Nebojím se, ale stejně vím, že se mi bude blbě spát. Pokaždé mám v téhle staré budově děsivé sny.

 

Ráno nám přichází k chuti zbytky od večeře.

Alex nás prosí o rychlý přesun mimo tělocvičnu. Odpoledne tu mají děti nějakou akci a on to musí připravit. Radikálně odmítá naši pomoc a docela rád by nás už viděl někde jinde, nebo raději neviděl vůbec. Prostě nás vyhazuje 🙁 . Ale vylepšuje to tím, že s námi vyhazuje i Světlanu, která se o nás má postarat. A to se tedy budeme mít. Už z minule víme, že procházka po Vídni se Světlanou je zážitek. Ona má v malíčku znalosti o každém zdejším kameni, každé cihle. A ještě o tom umí pěkně povídat.

Asi ji bylo jasné, že dnes nás historií moc nenadchne. Zamířila rovnou před chrám Karlskirche. Ale ani trochu proto, aby nám řekla, že tenhle největší barokní chrám na sever od Alp, nechal postavit roku 1716 Karel VI. na počest italského duchovního, Svatého Karla Boromejského. Onen duchovní se věnoval obětem moru, což bylo v té době ve Vídni konání velmi důležité. To nám Světlana zatajila, ale naopak nás upozornila, že se tady nejčasněji otevírají stánky s punčem. Za tento nápad jsme ji zapsali velké, významné plus.

Před Karlskirche byla vybudovaná malá, přenosná farma. Všude spousty slámy, chlupatých ovcí, chlupatých koz, chlupatých prasat. No fakt! Neviděli jste chlupaté prase? Jeďte do Vídně!

Celá atrakce zaujala nejvíc Fijiho. Lucky oříšek (tedy pardón! kříženec retrívra s pitbulem) lítal ve slámě, jakoby měl největší spotřebu punče. A to tedy neměl. Je ještě mladiství! Okounějících, či si s Fijim hrajících je tolik, že jsme měli vybírat vstupné.

Postupně, na mnoha zdejších, krásných věží odbimbalo poledne a řeklo nám, že máme hlad, ač jsme ho rozhodně mít neměli, po tom co jsme do sebe nacpali. I přes srdceryvný Fijiho pláč opouštíme slámu, prasata, kozy a míříme k restauraci Bamboo. Přidává se Alex, který má hotovo, už nás rozhodně nechce vyhodit a slibuje nám náramné hody. Ujišťujeme ho, že hody zažíváme od našeho příjezdu.

Na plné žaludky zapomínáme při pohledu na několik druhů mas, mořských potvor, zeleniny, ovoce, příloh, něčeho, co nevím co je, a co jsem nikdy neslyšela, že by se dalo jíst. Postupně si nakládáme talíře a odnášíme šéfkuchaři, aby nám ty potvory uklohnil. VYNIKAJÍCÍ! Tady bych chtěla obědvat alespoň čtrnáct dní, abych všechno ochutnala.

S posledním soustem na talířích se pomalu blíží náš odjezd. Né, že by se nám odtud chtělo, ale stejně už nám tu nic nedaj 🙂 .

Nezbývá nic jiného, než se přesunout k autům, navalit nacpaná břicha do sedaček, zadat do GPS: domů, a vyrazit.

 

Jo, a abych nezapomněla. Vlastně jsme sem nejeli baštit a nalévat se. Jeli jsme na kontrolu!

Bylo zjištěno, že konzul absolutně nespolupracuje! Řekne-li se mu, že nemá připravovat žádné jídlo, připraví pohoštění pro 58 osob! (přijelo nás 12).

K plusu je mu připsáno, že se pokusil o vyvěšení cedulky ,,Konzulát Motorkářů z Habří“. Jen mu to zhatilo vedení školy. Prý se pod nápis: ,,Církevní škola“ nějak nehodí to naše logo s lebkou 🙂

Takže je třeba vyslovit našemu velvyslanci veliké díky. Za vše.

[Not a valid template]