Třeba to letos vyjde. Třeba nebude začátek března zasypán haldami sněhu jako vloni. Třeba se dá do Habří pozvat pár nadržených endůůristů (nadržených na enduro 🙂 ), vymyslet pro ně nějakou zajímavou trasu, nějaký ten úkol a zorganizovat závod s názvem ,,Haberské hoWno“

Klaplo to, sněžný mužík si dal pauzu, srnky nebyly vystresované dlouhým nedostatkem potravy a na naše luka a pole mohly vyrazit motorky.

Nějak nevím, jestli Pepa a spol. akci připravují pro pobavení ostatních, či pobavení své.

Tentokrát se docela bavili při trasování. Siskinův traktor byl vybrán, coby zkušební endůro stroj. Něco dal, něco dal jen s velikým přemlouváním. A nejvíce trasující pobavilo, když veliké tělo pana Mufa nedobrovolně opustilo valníček za traktůrkem. Prý to byl takový off road, že se tam nedalo udržet, říkal Muf. Prý to byla děsná sranda, když dal Muf tři výstavní kotouly ze stráňky, říkali ostatní.

V pátek 4.3. do Habří vjíždí pár aut s čistými motkami na kárách. Předpokládají, že odjedou s motkami nečistými a úrovní zašpiněnosti budou posuzovat kvalitu víkendu.

Páteční večer……. někdo dal, někdo ne. Někteří jedinci si uvědomovali, že ráno nastupují na start prestižního závodu a Richardovi to bylo fuk. Spotřeba tulamorky se v Habří oproti průměru podstatně zvýšila.

Sobotní ráno mě překvapilo jakousi postavou, volně uloženou u nás v kuchyni. Zakopla jsem o Medvěda. Což by nebylo tak divné, ale překvapilo mě, že spí jen tak na zemi, bez karimatky a tlamu má podezřele blízko prázdné misky pro psy. A to měl v pokoji krásně rozestlaný brloh.

Z různých koutů našeho a Marušky obydlí lezly podivné postavy, aby se včas postavily na start.

Jen maRRio nedorazil včas. Vlastně dorazil. Asi tři minuty před rozpravou. Naše povzbuzování, že to dá, že se stihne převlíknout a připravit motorku komentoval výrazy nepublikovatelnými.

Během příprav se okolo prohnali přátelé pomáhající, chránící, což je v Habří od jednoho neplánovaného, střeleckého výstupu velice pravidelné. Zvláštní bylo, jaký to na naše zúčastněné mělo dopad. Ve vyděšených očích se daly přečíst otázky: ,,co to? Co se to děje? Proč jsou tu? Budou tu? Nemám na motorce číslo! Nemám na káře technickou!…..“ nebojte! Jdou po střelcích a né po endůristech 🙂 .

 

Při rozpravě se zúčastnění dozvěděli, že mají jednu trasu, mají velikou výhodu, mohou si ji projet třikrát, zvládnou-li to. (Nezvládnou :-)) ).

A na start vyrazí správně rozehřátí. Rozehřátí tancem. Prvním úkolem byl tanec dle nějaké hudby, šipek a vím já čeho ještě. Jen vím, že když jsem si to zkoušela, tak mi to ukrutně nešlo a vůbec nechápu, jak je možný, že to některým podivným jedincům jde. Překvapením bylo, že baleťák Uwe nezabodoval a vymlouval se se slovy, že prý je barvoslepý. Richard se do úkolu položil s vervou podpořenou včerejší tulčou, až počítač vypnul.

 

Během rozpravy jsem zaslechla Horejskovo povzdechnutí: ,, no ty woe, výjezd po ledový cestě a budeme se míjet. To se budeme míjet i s marianem! No ty woe!“

 

Dost hloupých keců a tanců a za řidítka! Letos jsem si dovolila luxus. Za řidítka jsem si, místo zajišťování servisu, sedla taky. Čímž děkuji servismanům, Danovi, kri-kri, Mufovi a ostatním, za nakrmení té zvěře, dovezení a odvezení potřebného z endůrokrmelců.

 

Za řidítka Trickera jsem si sedla jen na přesun. Jsem snad blázen, abych projížděla neprůjezdný potok? Vyjížděla nevyjetelnou Smrtelku okořeněnou pár kládami? Nejsem! Těch je tu i beze mne dost. V prvním potoku skončil…… skončili postupně všichni. Smrtelku nevyjel…… nevyjel napoprvé nikdo. Zajímavý byl pohled na Uweho. Uwe vyrážel do závodu se silným sebevědomým a slovy: ,,jedu na vítězství!“. Každým blátivým a strmým metrem se mu sebevědomí a odhodlání scvrkávalo a odplouvalo v rozbahněném potůčku.

Během pár prvních metrů závodu začalo naskakovat zpoždění, které se poté táhlo celým dnem.

Po zdolání Smrtelky už z jejich tváří nezářily ranní úsměvy. A mám nepříjemný dojem, že jsem zaslechla i mírné reptání, že prý je to trošku těžké.

 

A konečně můžu i já vzít za plyn a dojet loukou na další stanoviště. Pod remízek nad loukou. Remízek nevinný, skoro by se dalo říct nudný. Tak nudný, že těm připravujícím hýzlům stálo za to, sem navalit nějaké klády, aby to tak nudné nebylo. A nebylo. Přes klády se motorky dopravovaly všemožně a výjezd bez nutného rozjezdu byl dost složitý. A díky roští, bohužel, nefotogenický.

Pokračujeme do roklinky…… a tu si necháme až na druhé kolo. Teď se ukázalo, že je srdcem závodu.

Dalším zajímavým místem je oraniště. Ono by tak moc zajímavé nebylo, kdyby se Pepa ve vší slušnosti nepokusil dopředu domluvit s hlavou místního DžíZiDí. Mohlo to být jednoduché, takhle bylo oraniště zavezené močůvkou, čímž to bylo velice veselé pro nás diváky a mírně deprimující pro startující. Motorky, po ránu nablýskané se postupně mění v zabahněné, a teď dokonce smrdící, koule. Dost mě rozhodil nápad pana siskina, že bych mu mohla půjčit Trickera. Já dobrá duše tak učinila. Fuj tajxl! To byla blbost.

Pokračujeme přes Sáňkařskou a pod lesem k Vítu. Tady ty blázny čeká trochu strmější výjezd a fofrem zpět pod Smrtelku. První kolečko mají za sebou!

Pod Smrtelkou hoří oheň Danem a kri-kri udržovaný, voní párky, bábovka, koláč, pizza, piva, vody. Prostě vše, pro co se podobné závody jezdí.

Pohodička, klídek. Narušen vpádem policistů. Tentokrát falešných. Alča s Romanem vytahali ze skříní staré policajtské hadry navlíkli se do nich a přišli nám zvednout náladu. Nejvíc Richardovi. Zvláštní. Trubička nezezelenala, ale zčervenala. Nějaký vyšší level.

Střelecká soutěž soutěžící mírně zklidnila a tak se Pepův výrok: ,,kdo je po obědě schopen jet, ke mně!“ zdá mírně nemístným. No, pravda je taková, že právě tady pár zúčastněných odpadlo. Slova:,, tohle nedám! Tohle nemám zapotřebí!“ završila Lenka slovy: ,,to jsem nevěděla, že Horejs jezdí na motorce hůř, než já na koni“

Pár posledních zoufalců je na startu druhého kola. Onu prořídlou řadu komentuje jeden z mála odvážných, maRRio: ,, nekecejte a pojďte jezdit. To je hrozný, tady jsou skoro všichni dekorace a Richard vypadá jak reklama na tulču“. Aby ta řada nebyla až tak prořídlá nastupuje odpočatý a nic netušící Sqwer, jedoucí náhodou kolem.

Už první potůček mu mírně znečistí oděv. Jemu, ani ostatním tento fakt nezabrání k dalšímu přetrpění Smrtelky. Motorky padají, zvedají se, padají, zvedají se….. občas to někdo na poněkolikáté projede, občas to někdo projede napoprvé, občas se někdo tváří, že je to brnkačka.

Následující remízek ze hry vyloučí pidisiskina Kubu. Prostě mu to nejede. Škoda. Doteď se držel závodníků statečně a teď jen smutně kouká na potupné nakládání jeho stroje do Zelené střely strejdy Ficcuse. Asi špatné technické zázemí 🙂 .

A vracíme se ke zmíněné roklince. Roklinka vypadá nevině. Prostě poklidný, malý potůček mezi rašícími blatouchy a jiným všemožným roštím. Oáza klidu a domov pro nepřebernou havěť. Havěť už dopoledne zjistila, že si má sbalit sakypaky a odstěhovat se, protože teď sem najíždí parta drsných chlapů na silných strojích a nenechají tady stéblo trávy v klidu. Ze zurčícího potůčku se postupně stává zabahněné, smradlavé koryto, ve kterém není skrz dým nic vidět, ale jsou slyšet slova popisující různé části lidského těla. V lepším případě proložena výrazy ze zvířecí říše.

Muf, v dobré víře, odstraňuje nějakou větvičku a tím háže celý, né zrovna malý strom na sqwera. Sqwer má tou dobou za sebou docela velký úsek roklinky za sebou, tudíž už nemá slov, došla mu. Po pár metrech ulehá vedle svého zapadlého stroje a nerozhodí ho ani Pepovo prohlášení: ,,Odneste někdo Sqwera, ať může jet další. A jede další. Ani nevím kdo, ono to začíná být úplně fuk. Všichni jsou zabahněni, zpoceni, unaveni. Muf onoho dalšího závodníka nemlátí stromem po hlavě, tudíž se závodník dostává dál. O kousek. Zůstává trčet uvězněn bahnem. A hle! zázrak! Řítí se další stroj. A na něm Hanz. Jedoucí, nekoukající a očividně nemyslící. Tam, kde se nevejde motorka ani jedna narve svoji …. vedle zapadlého kamaráda, gazuje, popírajíc veškeré fyzikální zákony projede a za mohutného aplausu vyjede z roklinky ven! Neuvěřitelné! Ono to jde! Nikdo tomu nevěří a všichni se ho pokusí napodobit. Ale už pryč z roklinky. Někdo se z ní dostane až se siskinovo pomocí.

A jedeme dál. Zase na pomočůvkované oraniště. Už siskinovi mojí motorku nepůjčím, zas by mi ji zasmrděl.

Odtud přejíždíme pod lesem k Vítu. Tenhle úsek si užívám. Trochu sněhu, trochu bláta, jede se mi fajn. A na konci se mírně (trochu víc než mírně) začervenám po Hanzovo slovech, že teda fakt gazuju. Pepa to naštěstí trochu srazí s tím, že jo, že ta motorka jede dobře.

U Víta nás opět navštěvují pomáhající i chránící. Tentokrát praví a opravdu se zajímající o nás. Kdosi z našich spoluobčanů je zavolal. Siskin nasazuje svůj zdvořilý, mírně omluvný výraz, vytahuje občanku a vysvětluje, že jezdíme po pozemcích s jejichž majiteli to máme domluveno. Hoši pokývali, poradili abychom příště dali vědět, ať nemusí vyjíždět když si kdejakej bonzák pískne a asi s troškou závisti, že my se bavíme a oni musí pracovat, odjíždějí.

Někteří ze závodníků si téhle návštěvy ani nevšimli. Hustili totiž gumu a snažili se trefit do nařízené hodnoty. Nevím, zda se někdo trefil, vím, že někdo poradil Richardovi, ať se nepřetěžuje, nebo mu praskne pumpa. Z několika úst se ozvala otázka:,, která?“A opět mnoho lidí společně odpovědělo: „obě.“

Teď má následovat zmíněný výjezd ledovou cestou na Zabitou. Tam je připraven papír s číslem, které si mají závodníci zapamatovat. Nikomu se už nikam nechce. Všichni už toho mají dost. A dokonce i ředitel závodu uznává, že čas pokročil, že se už nahoru jezdit nemusí, a že plánované třetí kolo neklapne.

S hlubokou úlevou všichni míří do Habří.

 

Odsmrdět, odbahnit, napojit, nakrmit, převzít medaile, poháry, dort, pidilahve. Prostě vyhlášení! A jak dopadlo? Kdo byl první až pátý? A není ono to fuk? Nebylo důležitější, aby se lidi pobavili, než aby zvítězili? No já vím, pro některé jedince ne 🙂 . Zajímavým okamžikem bylo zjištění, že celý závod dojelo míň jedinců, než bylo nachystaných cen. Takže…. takže ceny dostanou všichni zúčastnění, ač odpadli, či ne. Někteří ani nevěřili, že si nějakou cenu zaslouží.

 

 

1, Bull

2, Hans

3, maRRio  ( maRRiovi uběhly cenné vteřiny při tanci, jinak by jel na zlato)

VÍTĚZ HABERSKÉHO hoWna!!! Mariano!!!

[Not a valid template]

 

S večerem přichází čas, kdy se ukáže, jak si motorkáři berou k srdci dané prosby. No jak? Většinou se na to vykašlali a na masky se vysr…. Né tak Mariano, kri-kri, Zdenka, Uwe….. A tak se u nás stříhá, šije, maluje, lakuje…..a na maškarák přichází kouzelná víla Amálka (Mariáno už přišel na to, že má úchvatné nohy a tak od dob Červené Karkulky si jinou masku než sukňovou nevybírá),

sexy gejša, a stařeček, na kterého má člověk nutkání šišlat, pomáhat mu ze schodů, zametat cestičku a předkousávat jídlo. Uwe nemá chybu!

Perlou večera byla Zdenka. Coby Červená Karkulka poskakovala lesíkem (tím se ji stal sál), pohupovala košíčkem a říkala, že celý večer líčí na vlka a nakonec chytila opici.

Krásná, těhotná blondýnka skončila při vyhlášení na třetím místě, což ji rozrušilo a přímo na sále porodila. Baseta. Štěně se má čile k světu a novopečená maminka požívá u baru, nehledě na zdraví svého potomka. Pro medaili za druhé místo si jde krátkými krůčky, s nejvyšší možnou elegancí a úsměvem, jenž by si přála kdejaká filmová hvězda, krásná gejša. Vyhlášení prvního místa nás nepřekvapilo. Neandrtálec si ho zasloužil. Pár jedinců to přeci jen zaskočilo. Endurářská banda se nezdála býti unesena Danovými nohami, ale preferovala jiné hodnoty. Za všechny vyjádřil svoji touhu po přehodnocení výsledků Hans výkřikem do mikrofónu: ,,Bonye M kozy ven!! “ . Což mu sice neklaplo, ale u mikrofónu se mu zalíbilo. Luffa si druhý den stěžovala, že bude potřeba po téhle akci desinfikovat mikrofóny. A to nám kapela věnovala výdělek dnešního večera na letní děcácký tábor.

Nedělní ráno bylo jako jiná nedělní rána. Někdo se ptal, co se dělo, někdo říkal, že se to dít nemohlo, bo si to nepamatuje. A co si nepamatuje, to se nestalo. Nakládání motorek, trochu povídání, loučení, odjezdy.

Tím by mohlo být letošní HH uzavřeno. A co bude dál? Uvidíme 🙂