Mufovi se zahojil zadek, otlačený z jeho výletu na prskoletu do Chorvatska, a zase měl roupy. Což jsme poznali z jeho mailů. Rozeslal nám odkazy na malebná panorámata v zemi našich jižních sousedů. A prý, co my s tím. Coby? Blížil se velmi oblíbený svátek Cyrila a Metoděje (5.7. prý nemá žádnou souvislost s jejich životy a papež tento den určil svátkem jen tak, že se mu zachtělo. Prý snad, aby zatlačil do pozadí 6.7., den upálení mistra Jana Husa. Ale myslím, že hlavní důvod vzniku těchto svátků je jasný. Přeci aby měli motorkáři zkraje léta dva dny volna a mohli vyrazit.). Tak Siskinka roztahala po celém bytě mapy a zjišťovala, které silnice nás k Mufovo skvostům dovedou.

 

v pondělí 4.7.

 

vyrážím na napakované motorce (Honda CBF 1000) do práce v dešti, který trvá už pěkně dlouho a vypadá, že pěkně dlouho trvat bude. Ale ne, během dne se vyčasilo a k OMW v Litvínovicích přijíždím kupodivu načas v 15.15h a suchá. Né tak siskin (Aprilia Caponord). Dorazil taktéž suchý, ale s čtvrthodinovým zpožděním. Siskinka (Suzuki GS 500), Pepa ( Yamaha FJR 1300) a Muf (…… kruci, na čem jede Muf? Tak děsně to střídá, že si to nepamatuju. Musím mrknout na fotky.), lumpové, kteří remcali, že už mají volno a že my, pracovití, děsně zdržujeme, už čekali na natankovaných strojích.

 

Míříme na jih, směr Linz. Před nájezdem na dálnici odbočujeme vlevo na 124, abychom z ní vzápětí odbočili vpravo na 123 směr Ens. Začíná se to dovolenkově rozjíždět. Veletok Dunaj nepřejedeme v Ensu, jak by se nabízelo, neb tam to prý známe, ale odbočíme doleva na trojku a najdeme si most jiný, nám ještě neznámý. Ten jsme si našli za Dornachem a střihli to přes něj na Amstetten. A pak se ženeme rovnou za nosem. A ten nos nám velí na jih (121). Do národního parku Gesause v oblasti Kalkalpen. Ve Weyer Markt si na přivítanou s řekou Enns dáváme kafe a radlera. Už se připozdívá, ale víme, že camp je nedaleko a tak malá pauza u domácký benzínky neuškodí. Další jízdou kopírujeme řeku Enns skvělými zatáčkami na bezvadném asfaltu a na 124 vjíždíme mezi kopce do campu Vorsgarten, kde nám bude dvě noci do oušek ševelit voda z Ennsu. A kromě ní i vlak. Platíme dogromády 91 Eur a věříme, že to někdy rozpočítáme.

Projíždíme dětem po hřišti, doufáme, že nedostanem míčem a parkujeme na děsně měkkým povrchu. Hledáme cosi na podložení stojánků. Je to pokaždé stejné a stejně nás to nepoučí, abychom si něco vozili sebou.

Což mě dovádí k deníčku. Píšu si do něj trasu, postřehy, hlášky…… a občas udělám chybu, že ho dám z ruky. A pak žasnu, co jeho stránky musí unést. K nestabilitě motorek jsem v deníčku napsala: ,,zapícháváme se“. Což je motorkářům zcela jasné a evidentně jde o zaboření se stojánků do měkkého povrchu, čímž samozřejmě následuje pád, zkomplikovaný zabořeným, tudíž zvednutí bránícím stojánkem. Takže nic moc radostná a veselá událost. Tento můj neveselý, až truchlivý komentář siskin zkomolil, znehodnotil, pošlapal, překroutil a dělal si blázny. Další můj zápisek :,, siskin je padouch!“ upravil na :,,siskin je sympaťák“ a myslel si, že na to nepřijdu. Blbost! Přijdu! Tohle bych nikdy nenapsala.

K mým téměř euforickým výrazům, kterými chválím skvělou, nádhernou cestu, plnou zatáček s výborným asfaltem a krásnými výhledy, skromně dodal: ,,to jsem vybral já!“.

Velmi netaktně okomentoval můj boj s mobilem, respektive s pamětí. Jako by si vždy vzpomněl na PIN napoprvé. A že jsem nemohla najít ponožky a pak jsem zjistila, že mám na nohou dvoje? No cococo? Jsem se vypravovala v rychlosti.

Další zápis páně siskina: ,,Puffři staví hodinu stan a Pepa má sebou kilo hřebíků třístovek“ ponechám bez komentáře. Popřípadě vysvětlím osobně u tulamorky. Stejně tak poznámku: ,,siskinka je ježek. Dupe, funí a dělá velká hovna“ a ,, Pepa má vlka, neb má nové spoďárky.“

Je na čase vytrhnou siskinovi deníček z ruky a zalézt do spacáků.

247 km.

 

V horách se spí fajn, až do příletu mimozemšťanů. Nebo co to bylo. Začalo to jako mírný šum, začalo se to rozeřvávat, nabíralo to na síle, až to udeřilo silou ukrutnou. To vám byl kravál! Prý to byl vlak. A od té doby jsem neusnula.

 

[Not a valid template]

 

V úterý 5.7.

 

začíná deníček opět sisikinovo písmem: ,, siskince prdnul zip a táhne ji na …“. Tak a dost! Od teď má siskin zakázáno cokoliv psát! Stačí, že maluje do map. No, do tý jejich, podle který jedeme může. Ta už je dost dlouho prošlá. Trochu se bojím, kam nás zavede.

Zatím nás vyvádí z campu plného tuchodců (turistických důchodců), nadšeně lezoucích do autobusu, a dětí, očividně otrávených, že se mají plahočit někam do hor.

Pokračujeme zatáčkami s trochu horším povrchem na Admont a poté na Liezen, v němž se mírně zamotáme. Nevadí, jedeme dál na Grobming a za ním začíná první alpská cesta. Úzká silnička, vracečky vykotlané do skal na 11ti kilometrech v letech 1959-61 A ……. a překvapivě žádné enduro. Divný. Necháváme na parkovišti, ve výšce 1829 m/m, motorky a jdeme na ta slibovaná panorámata. Okolo jakési chaty, po které Muf pokukuje a ptá se, zda by tu na nás nemohl počkat. Nemohl! Vylákal nás sem, tak si to s námi půjde vytrpět. Po pár metrech stoupání nám došlo, že rozhodnutí vzít si bundy, aby nám nebyla zima, nebylo šťastné. Pravda, zima nám není.

Přicházíme k nějakému místnímu Jánošíkovi vyvedenému z kamene. Tak prý ne, prý to nebyl zbojník, ale básník. Štýrský básník Peter Rosegger. Nevím, co vybásnil, ale vím, že mu tu musí být v zimě zima, a že má odtud krásný výhled. Ten si vychutnáváme taky a míříme okolo sochy doprava, po kamenitém chodníku, místy trošku náročnějšímu (prý by se to na endurech dalo. No, nevím, nevím.) k Friedenskirchlein. Což je kaplička, tak nějak nalepená na skále a vypadající trochu jako chaloupka na kuří nožce, z roku 1902 (1898m/m) od které je ten správný, Mufem slibovaný výhled. Na Nízké Taury a udolí řeky Enns. Nádherný výhled nám zpestřili kamzíci na dohled.a družní, bodří moraváci na doslech.

Po vynadívání se vracíme stejnou stezkou k básnícímu Jánošíkovi a okolo něj, další, tentokrát pohodlnější stezkou k vrcholu Stoderzinken 2048m/nm. Dalo se sem jít už od chaloupky na kuří nožce, ale to prý svedou jen silní jedinci netrpící závratí. Kde je vzít? Jdeme okolo. I tak toho máme plné kecky. Tedy pohorky. Jsme dobře vybaveni. Během cesty Muf remcá, že toho, kdo tohle vymyslel, by chtěl poznat. Ujistili jsme ho, že my ho známe, a jsme docela rádi. Na planince, mezi azalkami, vřesy a podobným horským svinstvem shlížíme do údolí a kdosi vysloví onu osvobozující myšlenku: ,,Tady je tak krásně a nahoru je děsnej krpál. Tady to stačí.“ Předstíráme, že nám bere dech výhled s převalujícím se mrakem a zakrýváme, že jsme bez dechu kvůli náročnému výstupu, souhlasně kýváme. Stačí. Když se nadechne k řeči Muf, tak z něj vypadne cosi neskutečného: ,,jdeme dál. By sme se museli stydět, dojít sem a nevylízt nahoru. Jdeme!“ Posloucháme, neremcáme, jdeme! Po pár metrech Mufovi rádi odpovídáme na otázku, kterej vůl tohle vymyslel.

A poté, po pár prolezení mezi klečí, po pár uklouznutí na štěrku, po pár mžitkách před očima, po pár hlubokých nadechnutí jsme nahoře. A stálo to za to! Je tady opravdu fantasticky! Jen Muf to ještě nevidí. Je kdesi daleko, hluboko za námi. Ale asi na doslech. Na siskinovu otázku: ,,tak kde je ten marmota-marmota?“ se z azalkového houští, hlubokým, mufím hlasem ozývá: ,,mufota-mufota“. Čímž byl nalezen, posléze odchycen a vyzkoumán nový živočišný druh. Následuje povinné focení u vrcholového kříže, focení s ovcemi, focení jeden s druhým, všichni dohromady, každý zvlášť, focení……………….. A jdeme dolů. Jinudy. Trochu pohodlnější, čímž nudnější cestou. Ale furt je tady krásně. Azalky, hořce….. Muf hučí, že na tom nic krásnýho nevidí, a že krásně bude až dole, v knajpě. Což je za chvíli. Knajpa to tedy není, je to klasická vysokohorská bouda s příjemnou horalkou, velikými knedlíky a luxusním gulášem z lišek. Z lišek hub, né lišek zvířat! To je jasný, přeci!!! Muf knedlík s gulášem dojedl, funěl, hekal a čekal, zda dojíme my. Nedojedli, nedalo se, ač chuť byla exklusivní!

Siskinka mezi tím odjela dolů. Proč? Prý odjela napřed, před deštěm, my ostatní tu na mokrou silnici čekáme, říká Muf. A má pravdu. Sotva sedneme na štěrkovém parkovišti na motorky, začíná pršet. A přidává, a přituhuje, a začíná se nám silnička zajímavě lesknout. Místa, kde vytéká bláto z lesa dostávají zajímavý ráz. Mokré jedničkové vracečky, místy okořeněné bahnem. Hnus velebnosti. Až dole nandaváme nepromoky. Čeká tu siskinka a najíždíme na trochu nudnou 320tku. V dešti odbočujeme za Ennslingem na nenudnou vedlejší. Dokonce nás čeká mírné endurko dovádějící nás na strmé parkoviště pod Silberkar. Přestává pršet a my vyrážíme do soutěsky, kterou známe z mufovo lákajících mailů. Doma, v křesle u počítače to vypadalo moc pěkně. A tady? Tady to vypadá naprosto úžasně a luxusně! Pravda, na pátém žebříku trochu funím a potím se, což se mi při prohlížení fotek nestalo. Ale taky jsem doma v křesle neslyšela ten hukot vody, necítila vůně a neuvědomovala si tu neskutečnou sílu vody. Paráda! Krásný místo! Píšeme Mufovi plusové body! Tak tohle za 2,70Eur na osobu za vstup fakt stálo.

Strmé parkoviště opouštíme bez karambolů, což jsme tak moc nečekali a dole čekám u můstku na fotogenické průjezdy kamarádů. Trochu mě ruší (a mrzí mě, že nemám kameru) fakt, že Pepu předbíhá běžec. A ještě se u toho směje a na Pepu cosi pokřikuje. Dobíhal autobus, tak asi proto.

Vracíme se zpět. abychom se někudy (přes Grosssolk) promotali na silničku vedoucí k Solkpassu (1788m).

Trochu šumavský ráz. Pastviny, kameny, paseky, krávy, farmy….. Smrdí to tu těžkým živobytím, těžkou dřinou a krásným místem k životu. Vyberte si.

Pro nás je to místo jako stvořené. Přejezd Solkpassu si užíváme tak, jak se přejezdy těchto pasů užívají. Zatáčky, výhledy, sem tam kráva na silnici….. těžká romantika. Luxusní. Ani nevadí, že sem tam zaprší. A to se střídá s horkem. Ohromná vlhkost vzduchu. Dole, v Schoderu, se dáváme okolo hřbitova doprava a poté opět doprava a přijíždíme na takové zajímavé parkovišťátko u chaloupky a babičky a kravičky a pejska. Tedy psa! Pořádného ovčáka, který je rád, že za ním přijela návštěva, která přijela určitě proto, aby mu házela kamínek. Se návštěvě nechce, návštěva chce navštívit další div přírody. Vodopád. Waeewrfall- Gesundheit.

Vodopád si to vodopádí po skále, převaluje se přes mechem porostlé kameny, hází kapky vody do vzduchu, aby si pohrály se sluníčkem. Marně. Sluníčko se sem, mezi skály a stromy nedostane. Je tu ponuro. Nádherně uklidňující ponuro. Jedno z těch míst, kde si motorkář uvědomí svoji malost. Nechce ani promluvit, aby tu náladu nerozbil. Zbytečně. Ten řev vody by nepřeřvala ani kapela Surikatí oči v dobách své největší slávy 🙂 . Trochu s pokorou odcházíme. K veliké radosti psa si na louce, tvářící se jako parkoviště, sedáme k mapě. Pes přináší kamínek a pán domu vodu, radlery, úsměv a údiv, že fakt všichni jezdíme na motorkách. Nejvíc se mu líbí FJR a asi vzhledem k postavě ji přisoudil Mufovi. Při odjezdu se trochu smál, když zjistil, že ten největší z nás přijel na skůtru (jó!! Už jsem si vzpomněla! Muf jede na Honda Silver Wing 500! ). Panuje tu nádherná atmosféra a trochu nás mrzí, že tu nemáme bagáž. Tady by se spalo.

Bereme to z lepší stránky, alespoň se ještě projedeme. Na hlavní na Murau a dál kolem řeky Mur směrem na Judenburg. Odbočujeme na, pro nás, notoricky známou 114tku na Trieben. Pokračujeme na Admont a odtud to máme už kousek do campu.

Přijíždíme s večerem. Už jen si uklohnit něco k jídlu, vypít automat na pivo a pokecat s motorkářema z Pardubic, jak dupou králíci.

 

ujeto 308 km, kolik jsme ušli nevím. Asi dost a bylo to fajn.

 

 

středa 6.7.2011

 

Den upálení Mistra Jana Husa je druhým volným dnem. Třetí už není. Je na čase, aby tam papež přifrkl nějaký další svátek. Takhle musíme zapakovat a valit domů, neb se jde zítra do háku. Prý jak kdo. Nijak nechvátáme. Pomalu pakujeme a Pepa svádí vnitřní boj. Buď tu náš zákeřný stan zapomeneme, nebudeme ho muset balit a nebudou se nám při příštím stavění ostatní smát. A nebo je třeba těm hýzlům ukázat, že ho dokážeme v rekordním čase sbalit. Vyhrála vrozená soutěživost. Pakujeme taky. Siskini mají ke snídani medvědí gulášovou polívku. Tu uvaříte tak, že uklohníte normální pytlíkgulášovku, pak ji necháte chladnout bez dozoru. A budete-li mít štěstí, tak se bude okolo potulovat nudící se Muf s pytlíkem gumových medvídků v ruce. A máte hotovo. Dobrou chuť.

Krásný camp opouštíme pod pálícím sluníčkem v 10,50h. A pak prostě jedeme. Kolem Enns po 146, a dál po 115. I tu za chvíli opouštíme, napojujeme se na 25, po chvíli na 24 a pak už jen užíváme skvělou silnici v krásné přírodě okolo říčky Salza. Je tu vodácký ráj. A vlastně i motorkářský. Svátek je znát. Českých motorkářů hafo. Při jedné z kochacích zastávek siskin říká, že bloudíme. Nikomu to nevadí. Bloudění v takovémhle kraji, po takových silničkách je dovoleno. Dokonce možná přímo nařízeno. K Mariazell dojíždíme v pohodě, chceme se projet po další skvělé silnici a protáhnout si návrat domů o nějaký ten kilometřík navíc. Siskinky GS už nechce. Už chce domů. Prošoupalo si bačkůrky. Siskinka nevěřícně kouká na plátno lezoucí z pod gumy a stejně nevěřícně na siskina. Prý jí slíbil, že tenhle vejlet guma ještě vydrží a slib nedodržel. Hroutí se jí životní jistoty.

Změna plánu. Nejkratší cestou domů. V našem podání to znamená najet na 71 směr Lunz. Guma, neguma. Zase si to užíváme. Nevím, jestli má i siskinka radost z krásné silnice, ale fakt je, že když pojedeme zatáčkami, tak bude muset klopit a nebude si ošoupávat střed gumy a ta dýl vydrží. Nějak se ji tahle logická teorie nezdá.

Před odbočením na hlavní stavíme v příjemný hospůdce na oběd, abychom sledovali nesmírné množství projíždějících motorek a hlavně uzavírali sázky, zda siskinka dojede, či ne. Tu naše kratochvíle očividně nebaví a na chytré rady chlapů, co má v případě výbuchu dělat se vysloveně mračí. Odmítla i Pepovu nabídku, ať to dojede na FJR, že Pepa případný defekt na GS ukočíruje snáz.

Bez výměny strojů pokračujeme dál. Pětadvacítka nás zprvu vede pěkným krajem, aby se kousek před Scheibbs zakousla do civilizovanějších míst. Kdeže jsou planiny, pastviny a tak. Před Ybbs přejíždíme Dunaj a vedeme naše stroje po docela nudné trojce. Spací jízda. Trochu se probudím v Grein. Cosi tu kutí a to znamená ďoury, kamínky, štěrk. Udržuji za siskinkou bezpečný odstup. Když jsem hlasovala, že dojede, tak jsem nepočítala s ostrými kamínky na silnici. A pak furt na sever. Trochu usínáme a proto na nás někdo seslal budíček v podobě bouřkového mraku. Do poslední chvíle nevěřím, že by v takhle krásný den mohlo sprchnout. A pak už tomu věřím. Někdo na nás najednou ze shora nalil moře vody. Sladký. Kamiony míjím na nádech. Jinak bych se v tý cloně utopila. Fujtajxl. Nějak, nevím jak, se tím proudem dohrabeme do Dvořiště. A neprší a je krásně. Nebýt totálně prolitých hadrů, tak bych snad nevěřila, čím jsme to před chvílí projeli.

Siskinka dorazila bez problému až do Habří. Má prý prostě skvělou gumičku se sloníkama. A hned zítra ji chce vyměnit za jinou!

 

dnes najeto 316 km.