Vyrážím v pátek 19.8. 2011 odpoledne směrem na východ. Protože svítí sluníčko. Protože mám chuť se projet a hlavně proto, že Cccenda opět pořádá ITT. A když Cccenda něco pořádá, tak to stojí za to. Jedu se tam mrknout. Bo jsem nesoutěživý tip, tak závodit nebudu. Vezmu si itinerář ( možná, když se k němu dostanu), trasu si projedu (když trefím), a vrátím se včas na Pohádku (když ji najdu). Prostě pohoda. Od Jindřichova Hradce mě provází mrak. Jen tak zdálky straší, ale zatím nezlobí. Věřím, že mi dá pokoj. Před Jemnicí mi cedule nařizují odbočit na kančí stezky. Nevadí, stejně jsem měla v úmyslu jet kotěhulkama. Před jednou z Kotěhulek, na takové rovné, uzoulinké silničce v polích si říkám, že budu muset zastavit a dát mobil do kufru než začne pršet. Aby se mi v kapse neutopil. A pak si najednou neříkám nic. Nic není. Není silnička, nejsou pole, není mrak. Je jen obrovský černý poklop s kroupami a vichrem. Děs. Tak tady nezastavím. Jednak by mě v tý tmě něco srazilo, druhak by mi vichr z polí sundal motorku. Potácím se ve větru a kroupách a doufám, že se dopotácím do nějaké té Kotěhulky. Projíždím serpentiny v černém lese a konečně se přede mnou objevují baráčky. Vysočany se jmenuje tahle Kotěhulka, která mě zachránila. A postavila přede mne přístřešek před krámkem. Nechávám motorku na dešti a letím se schovat. Po chvíli činí stejně další motorkář. Seznamuji se s Jindrou a zjišťuji, že míří do Lančova na Pohádku. Když zas svět vypadá jako svět, a né jako nějaké peklo, vyrážíme. Někam, kde si myslíme, že by mohla být Pohádka. No, camp jsme nějaký našli, ale úplně jiný. Kdosi nám docela zbytečně řekl, že jsme úplně blbě. Nevadí. Zkoušíme si dopředu zítřejší bloudění a přetahujeme se o to, kdo z nás vyhraje bludičku.

Konečně mokří a spokojení dobloudíme do Lančova. Tady pere sluníčko a usmívá se Cccenda. Je roztomilý 🙂 . Těší se na zítra a ujišťuje nás, že nikdo z nás ani neodjede, natož aby se v limitu vrátil. Je mi to fuk. Nejedu závodit, jedu si to užít. Na místě už je Icing s Pavlou, Čikus, Kytička, Scharp…………….. posléze přijíždí Mak, Wéna na své krásné MT 01 a Pavel se skvělou storkou, jak má blbej den. A to ještě netuší, kterak mu ta smůla bude zítra pokračovat. Postupně se Pohádka plní asi 40ti závodníky a jejich batůžky. Cccenda září. Mne si ruce, jak nám dá zítra zabrat a při pohledu na duhu nad Pohádkou jen pokýve hlavou a řekne cosi jako:,, jsem dobrej! I duhu jsem jim objednal“ a Wénovi slíbí, že bude mít vlastní itinerář, aby neměl to vítězství tak jednoduchý. Trochu zavzpomínáme na první ITT, první Křišťanky……. a s velkou dávkou nostalgie jdeme brzy spát.

Jo, a ten mobil mi nejde, je utopen 🙁 .

 

[Not a valid template]

 

ujeto 160km

 

V sobotu 20.8. ráno

 

se ujišťuji, že se mobil přes noc nevzpamatoval. Jsem bez spojení s domovem. Ale alespoň vím, kde nefunkční mobil mám. Cccenda neví, kde má funkční foťák. Tak nějak toho neví víc. Nevěří, že včera přijel Pavel, že došlo během večera pivo atd.

 

,, Přátelé, kamarádi!“ Jak jinak může začít Cccendův úvod do soutěžního dne? Poté nám dává vylosovat jakési papírky a na nich nesrozumitelná čísla. Vzhledem k tomu, že buzeroval s buzolou, půjde asi o směr a vzdálenost. Prostě: milánkové: chcete závodit? Tak si ty itineráře najděte tady někde v lesích. Hledáme i my, kteří vlastně ani závodit nechceme.

Na nalezených itinerářích pokračuje číselná smršť. Cccenda nás nechá chvilku vyšťavit a po chvíli se nerad, velmi nerad vzdá, a nesmyslná čísla nám mění ve smysluplné názvy obcí. No sláva! Koukám po očku do mapy a po druhém očku po soutěžících. To mi vysvětlete, co lidi vede k soutěžení. Co na tom mají, být někde dřív než ostatní. Sleduji nakrčená čela soustředěním, nervózně poklepávající propisky, soutěžní pot vyvstávající na čelech těch nejzarytějších a nechápu. Jedině Pavel, s cigaretou přes pysk, čímž vypadá trochu jako vlk z ,,Nu pagadi, zajac“ je ve stejném klídku jako já a ptá se, zda budu závodit. Se zbláznil? Já?

První vyráží Wéna. Sám, rychle, s hodinovým předstihem a s ozvěnou slov:,, já letos fakt nejedu na bednu. Vůbec nebudu soutěžit“

S těmito slovy, myšlenými ale vážně, vyrážím i já. Jedu napřed do Bítova natankovat, abych pak Boše s Blehou, ke kterým jsem se nakýblovala, nezdržovala. Odjezd z Bítova k prvnímu průjezdnímu bodu nám komplikují prácechtiví silničáři. Je to tu samá stavba a objížďka. U jedné z nich postává a do mapy pokukuje nějaký motorkář. Nemám ponětí, kdo to je. Užívám si jízdy a jsem spokojená. Prostě pohodový den. Takhle jsem si to představovala. Míříme k Troskotovicím, povinné zastávce na štempl, ale ještě si zajíždíme kousíček do Želetic. Zastávce nepovinné, přičítající nám 40 minut. Stavíme u sportovního areálu, sundaváme přilby a zjišťuju, že čtvrtým do party je Kim. V klídku jdeme do areálu, jsou tu rozestavěné kužely, minimotorky, čekáme jaké že to výkony po nás bude místní Soňa požadovat. Děs! Požaduje zpěv. A ještě k tomu v němčině. Kim se bez zbytečných průtahů ujímá mikrofonu a vede náš sbor. Asi zpívá německy rád. To si zatím myslím. Ještě nevím, že se zpěvem chvátá, né z radosti ze zpěvu, ale protože prostě chvátá. Po odložení mikrofonu zazní dneska poprvé jeho povel: ,,Jedéém!” Bleha rozvážně zatípává cigaretu, s klídkem sedáme na motorky a jedeme k daným Troskotovicím. Setkáváme se s Číkusem a ještě další trojicí protihráčů. Je mi vcelku fuk, kdo z nás první vrzne hostinskýmu pod razítko itinerář. Užívám si. A dále k Bošovicím. To je snad jediné místo, které bych uhádla bez nápovědy. K Bošovicím cesta dlouhá, uzavřená zákazem. Boš nedbá. Do jemu velmi sympatické vísky prostě zákazem projedeme. A pak ještě na červenou na stavebním semaforu. To by tak hrálo, aby Bošovi vjezd do Bošovic něco překazilo! Razítka získáme v jakémsi krámku a vracíme se zákazem, přes červenou zpět.

Zákaz, nezákaz, valíme to dál. Směrem na Kyjov. Teď jsme najeli na naprosto luxusní silničky. Zatáčky tak akorát. Okolo měkké kopečky, nádherné výhledy a světe div se! krásný asfalt. Bezva projížďka! Píšu Cccendovi velké významné plus za vybranou trasu a umiňuji si, že ho musím na konci pochválit. Však ono mne to přejde. Do cesty se nám staví malebná vesnička Věteřov. A co si tak pod pojmem malebná vesnička představujete? Já pěkné baráčky ve svahu, nevěstu, ženicha, svatebčany vcházející do vymydleného kostela. Onen svah byl výchozím bodem na kopec Babí Lom, či Babylon, či jak se to ksakru jmenuje. Oni svatebčané nám byli cestou k razítku. Nenajdeme-li nikoho jiného, razítko si vyprosíme mezi slovy:,, …a Vy nevěsto, berete…“ a ,,si zde přítomného…“ od oddávajícího! Oddávající a svatebčané měli kliku. Nalezl se hospodský- motorkář. Hospodu má ještě zavřenou, ale srdce pro motorkáře stále otevřené. Asi je to tím, že před kariérou hospodského znal vůni závodních, motokrosových motorek. Docela by pokecal. Já taky. Né tak Kim. ,,Jedééém!“

Kam? Do Zdounek. Což je vesnicoměsto kousek na severovýchod. První zmínka o něm je prý z roku 1298 a o kostelu nejsvětější trojice roku 1366. Což je informace zajímavá, ale zas né tolik, jako ta, že nám tahle nepovinná zajížďka upíše 60 minut. Jdeme na to! Fofr! Na místě, bez sundání přileb povinné foto u kříže. Tady vzniká diskuze. Dáme Kostelec na Hané? Dáme 100 nepovinných minut? Na itineráři je napsáno cosi v tom smyslu, že kdo je v Kostelci, NEMUŽE se vrátit včas zpět! Limit je 19,°° h. Cccendo! Ani my ne?! Jakýsi, mě doteď neznámý skřítek sídlící kousek nad mým žaludkem říká, že to dáme! Jedeme dál!! Kam?? Do Kostelce! Proč? Protože závodíme! Cococo?! To je ale blbost. Nikdy nezávodím a přeci s tím teď, na stará kolena, nezačnu. Můj nový přítel skřítek tvrdí něco jiného. Né, že bychom do teď nějak dodržovali předpisy, ale teď a tady to nabírá grády! Trochu točíme pravým zápěstím víc, než by se našim chránícím líbilo. Máme kliku, zrovna chrání někde jinde.

V Kostelci skáču z motorky, letím pro razítko a mám vztek na kluky, že nějak nechvátají. ,,Jedéém!“ huláká skřítek ve mně. Jen stihnu podotknout, že je to letos trošku nuda. Samá razítka. Takový Šobes tu chybí. Boš na to: ,,važ slova, babo! Ještě nejsme u konce!“

Někdy v půl druhé, u cedule Prostějov mi dochází, že to máme na Lančov pěkně daleko. A ještě musíme projet hafo povinných kontrol. Můj skřítek Nadžaludečníček začíná úpět: ,,To nezvládneme 🙁 “ .Letíme na jihozápad směr Zhoř. V Černé Hoře staví Kim. Proč? Tady nemusíme! Tady nepotřebujeme razítko! Jedeme! Kimovi se zachtělo jeho oblíbené limonády se chmelem. Kruci! Zatracení abstinenti! Kdyby si dal s námi večer normálně chmelové pivo, tak teď nezdržuje s nějakou chmelovou limonádou! Mé normální já se ptá co blbnu. To jsem přeci chtěla. V pohodě se projet, občas, na pěkném místě zastavit, pokochat se, napít čehosi nového, co neznám….. Mé nové já, můj zatracený skřítek řve, ať nezdržuju a koukám jet. Jedu na bodovaná místa, tak co tu lelkuju!!! Bleha s Bošem trošku neradi poslouchají mého skřítka( zatím ho úspěšně schovávám v sobě) a Kimovo soutěživost vrozenou, neschovávanou , limči dopíjejí ve stoje a JEDEME!!!!

Po chvíli zpomalíme. Neradi. Ráda bych tomu trochu naložila, ale nějaký pud sebezáchovy mi přeci jen zůstává. Na tom štěrku se letět nedá. I Kim zpomaluje. Moravskou zem napadli nepřátelé útočící štěrkem a vyhráli! Kruci! Začínají se mi drát slzy do očí. Jestli nedojedeme v limitu….. 🙁 . Co se to se mnou děje ?!?! V zasypané Zhoři na nás čeka motorkářský potěr s přilbou, stolečkem a bez razítka. Prý pro razítko někam doběhnou. Dobrá. Ale rychle! Blbnu! Mezi tím jsme zjistili jméno místostarostky Kozárovic. Ono důležité jméno z Býkovic tu nikdo neví. Budeme tam muset zajet. Po kompromitujících snímcích na nichž je vidět, že Cccenda zaměstnává nezletilé, do Býkovic jedeme. Tady trochu odbočím. Až po 14ti dnech jsem zjistila, že je v tom Cccenda nevinně a že jeho nechápavý pohled, když jsem mu ono využívání dětí vyčetla, nebyl hraný. To bylo tak: Do Zhoře jako první dorazili Icingovci. A pátrali po razítku. Razítko k nedopátrání. Od nějakého kluka se doslechli, že v celé Zhoři je razítko jen jedno. Má ho jakýsi okenář. Ale že zhořští kluci jsou akční, tak razítko sehnali a na Icingovu radu si zrobili provizorní kancelář. Tímto se Cccendovi omlouvám a Icingovi píši veliké významné plus. Vlastně tím pomohl všem ostatním ITTéčkářům.

A teď do oněch Býkovic. Pro Boše to byla cesta trošku krkolomnější a já jsem jen nechápavě zírala, kterak si s motorkou dovede poradit i při nechtěném endurku.

Víme jméno, jedeme dál. Na západ. Do Kadolce. Trošičku kufrujeme, točíme, čímž opět projíždíme štěrk, ale za chvíli se chytáme. Jedeme příjemným krajem. V Lomnici je vinařsky krásně. V Lomnici chodí rozesmátí, okrojovaní vinaři. Halekají na nás, chtějí nás zastavit, podarovat vínem, nějakými koláči, či co to vše na voze mají. Krásná atmosféra. Ráda bych se zastavit nechala, i můj foťák se v kufru kroutí absťákem. To by byly fotky! Ale není čas. JEDEME DÁL!!

V Kadolci přijíždíme k zavřené hospodě. Což nám tu je trochu k ničemu. Tady nám razítko nestačí.

Tady potřebujeme fotku. Kdesi, u čehosi. Nic moc víc nevíme. A nikde ani noha, která by nám poradila. Můj skřítek si žádá akci, ale nedokáže poradit jakou. Jen mě znervózňuje upozorňováním, že tu ztrácíme drahocenné minuty. Konečně. Člověk. V autě. Stavím ho, Zjišťuji, že hledáme Sv. Zdislavu a že to je všechno v háji. Ona svatá, u které se máme vyfotit je trošku z ruky. Za JZD, za loukou, za lesem, za další loukou, v dalším lese……… a hlavně na kopci. Na dotaz, zda tam dojedeme na motorkách, pán v už dlouho používaném Favoritu zamručel něco jako:,, na těhle? Hm, asi kousek“. Troubo! Asi na jinejch, když jsme tu na těhle! Koukám na hodiny. Už byly čtyři. Kruci!! Padá rozhodnutí. Jdeme na to. Prostě to stihneme, a nebo ne. Nic jinýho nevymyslíme. Možnost ,,a nebo ne“ mě děsí. Už se ani nesnažím skrývat, že závodím.

Prolítneme mezi kravským odpadem v družstvu, na první louce pozdravíme Čikuse, na konci louky nestavíme, ale vlítneme přes pešuňk do lesa, projedeme lesem, kam až to jde. Zaparkujeme na jehličí, šiškách, mezi smrčky a běžíme přes další louku, další les a do kopce. Že bych si z toho něco pamatovala, to tedy ne. Mám v mozku zhasnuto. Jinak bych takhle nevyváděla. Uřícené foto a zpět. Chyběl mi Šobes? Dobře mi tak. Dochází nám humor. Kromě toho, že už to vidíme bledě s časem, Bleha ztrácí itinerář. Někde tady, v lese pod Svatou Horou mi přichází nesmírně líto, že si nedojedu včas pro pohár. Divnej pocit. Říkám Kimovi, ať se trhne a letí napřed. Ať to alespoň on stihne. Odpovídá, že ne, a že mne pro ten pohár dotáhne. Nenechám se dlouho přemlouvat. Bleha nachází itinerář. A poté nacházíme i motorky. Což se zdá jako nepodstatná informace. Vždyť kdo by zapomněl, kde motorku v lese zaparkoval, že? I tací se najdou. Ateista Pavel se v těchto místech prý naučil modlit. Měl tu na to dost času. Lítal po lese a motku hledal třičtvrtě hodiny. A pak o tom napsal poutavé povídání u kterého jsem si slzami smíchu zmáčela počítač. Na místě mu ale moc veselo nebylo.

Za řidítky se nálada začíná zvedat. A když stavíme u benzínky a Kim se ptá kolik je a říká, že bychom to ještě mohli stihnout, tak se můj skřítek zase začíná tetelit. V rámci úspory času tankujeme s Kimem najednou a jemu se tenhle způsob dabltankování zamlouvá. Máme před sebou ještě dvě povinný zastávky a spoustu kilometrů do cíle. Nejedeme, letíme. Můj skřítek vyvádí jak pominutej. No to chci vidět, jestli za mne zaplatí případnou pokutu. Pořád mi zůstává část mého zdravého rozumu a pořád si uvědomuju, že to celé je blbost, že jsem přeci závodit vůbec nechtěla.

Kousek před Třebíčí dojíždíme Icinga. Bleha se ho drží, a já s Bošem odbočujeme za Kimem vpravo. Vcelku bez problémů nacházíme Okříšky a v nich pumpu. Vlítnu dovnitř a než poprosím o razítko, tak fešná čerpadlářka říká:,,ha! paní s přilbou a papírem! Mám vám vyřídit, že Bleha už jel napřed do Lančova“. Nevím kolika paním s přilbou a papírem to oznámila, ale já ji za zprávu rychle poděkovala a Blehu jsem v duchu pochválila, že ho tento způsob předání vzkazu napadl.

Letíme dál až konečně opouštíme celodenní kančí stezky a najíždíme na hlavní z Jihlavy na Znojmo.

Neradi ubíráme plyn v Litohoři. Běžím do hospody pro razítko a…… a taakoováá poomaaláá servírka tam poomaaluu úúčtuujee stůj plnej ženskejch. Nikde nikdo jinej s kompetencí rozdávat razítka kdejakýmu obejdovi. Tak! A tady se to stalo. Tady jsem sama sobě konečně poprvé přiznala, že závodím a že ksakru ten pohár fakt chci!!! Tady moje druhé já definitivně vyvěralo na povrch a zvítězilo! Přišla jsem ke stolu, neseřvala jsem servírku ať se pohne, ale naopak jsem nasadila úsměv (či jsem se o to alespoň pokusila), vysvětlila právě nadlábnutým ženským, že chvátám, proč chvátám, jak dalekosáhlé důsledky pro mne mají ztracené vteřiny, kdy ony platí účet. Ženské seřvaly servírku, donutily ji, ať mi rychle oštempuje, teď už dost zmuchlaný papír, přály hodně štěstí, a div mě nevystrkaly ven a neposadily na mašinu.

Koukám střídavě na hodiny a na tachometr. Kruci! Hodiny letí! Ještě 35 minut! Jak je to daleko? Adrenalin mi tryská z uší! Z tachometru už se víc nevymáčkne! Ten zatracenej skřítek řve: ,,Jeď! Jeď!“ Tak tohle je ono?

Pro tohle se lidi staví na startovní čáry? Pro tenhle pocit jsou schopni nadlidských výkonů? Tohle šimrání nad žaludkem je žene?

BÍTOV 8km!!!!! Stihneme to!!!! Už to cítím. Skřet řve radostí!!

18,37 POHÁDKA! Jsme tu v limitu! Jupíííííí!!!!!

Euforické nadšení hasí Cccenda s poznámkou (velmi pomalu vyřčenou), že do limitu se musíme vejít s řezáním a sekáním dřeva, střelbou, bazénem a vypitým nápojem. Snažím se vzpomenout si, proč já mám vlastně toho moravskýho, brejlatýho kluka docela ráda. Snažím se marně!

Jdu na dřevo a pomalu začínám normálnět. Najednou si zase uvědomuju, že blbnu. U střelby se mi pěkně klepou pazoury. Bodejď by ne. Najeli jsme, docela fofrem 518km, pak ještě dřevo….. prostě první rána šla prachbídně vedle. Trochu to rozdýchávám. Nutím se do klidu. Fakt o nic nejde a do 19,°° je ještě pár minut. Klid! Dobrý. Dvě zbývající rány, dvakrát zastřelené kindervajíčko. -20minut. Tak a teď v klídku bazén a pro pití.

U baru mě zase začíná chytat rapl. Jarda mi objednanou colu nenalévá, naopak mě přesvědčuje, že baťůžci nemusí. Nesmyslné přesvědčování mu trvá zbytečně dlouho. Pak mi servírka, zbytečně dlouho, nalévá objednané pití. Proč jsou tu všichni tak pomalí ?!?!

 

Konečně, pár vteřin před 19,°°h, pokládám před Cccendu zmuchlaný itinerář a zatěžkávám ho prázdným půllitrem. Oddychuji si a pomalu se mi daří dnes narozeného skřítka zase pohřbívat.

 

Sprcha, o které paní domácí řekla, že ji trvá dost dlouho, než se probudí (ale neřekla jak stráááášně moc dlouho) mě uklidňuje a smývá celodenní pot a prach.

 

U piva (Kim s Bošem u limonády) a prasete probíráme zážitky. Vede Pavel s historkou, kterak se naučil modlit. A dost silně mu šlape na paty Wéna. Prý dorazil na Pohádku v půl čtvrté. Celý spokojený, že má všechna razítka a že je na místě první. Dokonce se prý i podivil, že to bylo letos nějak jednoduché. Úsměv na rtech mu pohasl (bohužel není foto), když Cccenda itinerář otočil se slovy: ,,a z těhle máš co?“ Nic. Prostě neotočil itinerář. Snažil se nám vysvětlit, že to je normální, že se mu to samé stalo i u maturity.

Kim si stěžuje, že jsme jednu nepovinnou vynechali. Mohli jsme mít úplně všechno!!! Snažím se mu říct, že bychom to nestihli. Ne! Kimovo skřítek je podstatně větší zvíře než ten můj. Příště dá všechno. Dá. Já mu věřím 😉 .

Od sborového nadávání na sv. Zdislavu nás Cccenda žene na vyhlášení.

Teď bych měla být napjata, zda ten pohár do Habří povezu či ne. Nevím čím to je, ale teď už zůstávám nějak v klidu.

Pravda, od osmého místa nahoru si říkám, že nás prezident možná diskvalifikoval a zapomněl nám to říct. Což mi přichází líto. Ale jen trošku. Ale jen do místa čtvrtého. Což je místo moje. A tím i pohár pro ženskou. Jo! Přivezu do Habří další pohár z jihu Moravy! Kromě poháru vyhrávám i nějaké víno a obří panenku. Tak tu na motorce nepovezu. Ale je mi jasné, kam za čas poputuje. I Cccendovi je to jasné. Nějaká holčina z dětského domova v Lipové z ní bude mít radost.

Teď z ní mám radost já. A z celého dne. Gratuluji klukům, Kimovi, Bošovi, Blehovi, kteří obsadili první tři místa a strašně moc jim děkuji, že mě vytáhli sebou nahoru, na přední místa.

 

Co následuje? Tak nějak normální večer. Cccenda band zahrál skvěle. A hlavně vytáhl krásné staré fláky. Bleha putuje od stolu ke stolu s pohárem za první místo plném zelené. Trochu pokecání se starými známými i známými zrovna ode dneška, krásná muzika vyvedená muzikanty a nemuzikanty stejně skvělými. Pavla je úžasná! Noční koupání v bazénu. U toho jsem nebyla. U toho byl můj foťák a Cccenda můj foťák prý nemá rád. Jít spát ve čtyři ráno? No tak to se mi dlouho nestalo!

 

Dnes ujeto 518km 🙂

 

 

V neděli 21.8.

 

se mi z té atmosféry ani nechce odjíždět. Ranní česnečka, kafe, pohoda. Muzikanti si v klidu jamují a nedbají, že se do těch tónů blbě startují motorky. Kim si prodlužuje včerejší večer a se slovy: ,,vyhráli jsme všechno co šlo“ nás nahání na konečnou fotku. Dobře dělá. Fotka se vydařila a nám to zase připomnělo včerejší úspěch.

Nakonec, někdy při: ,,….ještě jedno kafe bych si dal, ještě jedno kafe krucinál….“ s Wénou startujeme a odjíždíme k domovu. Doufám, že zná Wéna mapu Česka i z druhý strany a nebude bloudit 🙂 . Zná, nebloudíme, v Jindřichově Hradci se loučíme.

 

156km

 

Teď mi zbývá jen poděkovat Cccendovi. Nebýt jeho, jsem o jeden fajn víkend chudší. Nebýt jeho, tak vůbec nevím, co ve mně dřímá. A slibuji si, že už toho skřeta na světlo nepustím. No, i když za rok……. není za rok zase ITT?

 

Barča