Jednou takhle, 5. dubna 2011, ráno jsem se probudil s hříšnou myšlenkou, že na tom běhu možná něco bude. Myšlenka to byla u mne vpravdě revoluční, protože v dosavadních 36 letech jsem běžel „delší“ běh pouze z donucení a s odporem. Naposledy asi ve škole. Krátké běhy na autobus apod. pochopitelně nepočítám.

Co se týče mé předběžecké kondice … no … nebýt mého dlouhodobého bojkotu výtahů u mého chlebodárce a tudíž každodení opakovaná poctivá porce schodů nahoru i dolů, dalo by se říci, že jsem rozpohybován podprůměrně. Ale nic moc mne nebolí, tak co?

Takže jsem toho dubna uběhl asi 3 km lesem a nezabilo mne to. Uběhnu ½ maraton a pak se na to asi vykašlu. Přeci jen už nejsem fyzicky nejmladší … psychicky jsem stále jelito.

Od té doby obden ráno obuji kecky a vyrážím do lesa. Postupně jsem se dopracoval k 6ti kilometrové trase a občas o víkendu o něco delší.

Někdy v červnu koukám při ranním čaji na firemní Intranet, kde je hec ve formě účasti zaměstnanců na 10tikm běhu Prahou. Nedá se nic dělat. Mámo, pojedeme do Prahy na výlet. Budu reprezentovat haberské motorkáře. Táto, to je dost, že nás taky někam vyvezeš.

Kdo doběhne v limitu, proplatí mu firma startovné. Pár kolegů je již přihlášeno. Akorád chtějí při registraci vyplnit předpokládaný čas … jak to mám sakra vědět? 10 km jsem v tomto životě ještě neuběhl! Alibisticky píši 70 minut. To dám!

To už se mnou po ránu běhá i soused. Což je dobrá motivace, protože nechci být já ten srab, který to odpíská!

Měsíc před závodem jsem si 2x zkusil uběhnout 10 km. Poprvé výklus, abych tušil jak jsem na tom s kondicí. Od toho pak odvodit rozvržení sil. O dva týdny později jsem pak doběhl s časem 58 minut. Což nic neznamená. Běhám po lese, ptáci zpívají, čistý vzduch … v Praze bude několika tisícový dav běžících namotivovaných pošahanců, posere mne holub a všichni dohromady budeme hezky smrdět.

Taky firma najala trenéra.

Miloše Škorpila ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_%C5%A0korpil ). Ultramaratonce a propagátora běhu. Někdy bych s ním i rád pokecal. Ale představa, že si pojedu z ČB do PH jen tak zatrénovat je zcestná.

A je tu 10. září 2011. Ráno mi ficcusová udělá thajskou masáž po česku … odpoledne nakládám všechny 3 ficcusky do auta a hurá na výlet.

Kolem sedmé večerní mám sraz na Mariánském náměstí u našeho firemního stanu s koulegou princeznou Ladou. Vyzvedl mi startovní číslo 2716 s čipem již ve čtvrtek a bez něj se nedostanu do technického zázemí (úschovna, šatny, sprchy, wc, rytí medailí, …). Při čekání na princeznu pozorujeme rozcvičku kolegyň vedenou Milošem Škorpilem. V zápětí kolegyně odklusávají na start 5tikm závodu a přiklusává princezna Lada. Další kolega, Mojma, volá, že mu auto někde na kraji PH vypovědělo službu a dorazí metrem. Tak to mu začal závod s časem o hodinu dříve, než čekal.

Moje malé ficcusky si zatím chodí do stanu pro balónky s héliem, kterého okamžitě po vdechnutí využívají k šmoulí modulaci svých hlásků. Mezi tím tam ještě nenápadně chodí loupit oplatky a hroznové víno.

My, běžci, zatím vyrážíme do šaten, do úschovny zavazadel … a na buzerplac na rozcvičku s Milošem. Miloš je „starší“ pán ve výborné kondici a o běhání toho ví moc (mrkněte na Wikipedii). Už rozcvička mi ukazuje, že nejsem tak pružný, jako ostatní. V krčních obratlech mi křupe a při opatrném kroucení trupem mě píchlo v zádech. Tak to bude mazec!

Olíbávám rodinu. Ficcusová se se mnou loučí s obavou v očích, protože jsem na rub startovního čísla, přišpendleného na prsou, musel napsat kontakt na osobu blízkou pro případ nehody, kolapsu, smrti, … Budou fandit! Podpora je důležitá. Akorád nevíme, jak se v těch davech uvidíme. No, uvidíme.

Cestou ke startu mne ještě baví pohled na již doběhnuvší ženy, sprchující se v mobilních sprchách, zcela odrytých pohledu okolojdoucích. Pro turisty zcela jistě nečekaný zážitek. Pro mne příslib budoucí vlastní exhibice.

Odcházíme skrzevá davy přes celý Staromák do startovního koridoru, rozděleného dle výkonnosti. Co si při registraci kdo vymyslel, to má. V první lajně stojí „Keňani“ a jiní namakanci. Za „A“ jsou další sekce „B“, „C“ a „D“. Ano, pochopili jste. Já stojím v „D“. Amatér, neználek. Atmosféra je napjatá. S lehkou nejistotou sleduji okolostojící, jak si na rukou nulují stopky, na iPodech vybírají muziku a nastavují plno jiných věcí. Nic z toho nepoužívám, tak mám plno času odhadovat okoločekající běžce. Tenhle je namakanej, tamhleta teké. Hmm. Ha … tamhleten obtloustej pán v teplákách vypadá slibně. Toho dám. Lacině mi zvedá seběvědomí.

20:30 – startovní výstřel. Celý dav se nahrne kupředu a vzápětí zpět. Po pár okamžicích se volným krokem suneme koridorem. Než se více jak 5000 běžců propracuje ke startovní čáře holt chvíli trvá. Mne to trvalo tak 3 minuty. To ale znamená mínus 3 minuty od startovního výstřelu a čas běží. Diváci fandí, živá muzika hraje, blesky fotografů do očí … atmosféra úžasná. Na prvním kilometru potkáváme v protisměrném koridoru prvního Keňana, který již běží kilometr druhý. No to si dělá prdel! Běží s neuvěřitelnou lehkostí. Dbám rady Miloše Škorpila a první 2 kilometry běžím volně. „Rozbalit“ to máme až po zahřátí. Stejně tak běží celý „D“ dav. V podstatě ani není možné, bez zbytečného vydání energie navíc, předbíhat. Běží se mi dobře. Kolem mne většinou ti samí běžci, které znám již od startu. Ze všech stran slyším … tatí …. Tatí …. TÁÁÁTÍÍÍ. Kolem je stále pár set běžících taťků. Musím ale koukat pod nohy. Najednou slyším … fíííkůůůsííí … stíhám holkám zamávat a zhruba si zapamatovat, kde stojí, abych jim zamával i v příštím proběhnutí kolem. Kolem trati hrají kapely a obzvlášť nějaké barell bandy výborně dávkují atmosféru. Jak na brazilském karnevalu. Někteří turisti značně riskují při pokusech přeběhnout kolmo naši trať se svými kufry na kolečkách. To je muselo někdy i bolet.

Na 5. km  je občerstvovací stanice a jednolitá masa se konečně trochu trhá a předbíhat by se dalo. Ale zatím se mne to netýká. Běžíme mne vyhovujícím tempem. Poslouchám své tělo. Záda i krk po rozcvičce před startem zatím drží. Po mostě na druhou stranu Vltavy. Nasvícené Hradčany. Za mostem je již diváku velmi málo. Spíš náhodní kolemjdoucí. Ale obzvláště cizinci nevynechají žádnou příležitost k fandění. Chvíli běžím vedle jedoucí tramvaje ze které mne povzbuzují. Na 7. km jsou již první odpadlíci, kteří přepálili začátek a nyní odpočívají v rychlé chůzi. V jedné zatáčce se ohlížím a pán v teplákách je stále v závěsu. Nedá se nic dělat, musím přidat. Mírně zrychluji a vzápětí dobíhám hezkou slečnu v hezkém tílku. Bez podprdy. Příjemné, ale sakra teď není čas ztrácet čas! Jen s letmým pokocháním ji tedy předbíhám a stáčíme se k cíli. Na osmém kilometru mám pocit, že by to šlo rychleji. Pojď! Pojď!! Pojď!!! Fíííkůůůsííí … ahoj holkýýý! Už jsme zase mezi davy poblíž Staromáku. 9. kilometr a ONO TO JDE. Zrychluji a předbíhám další a další. Ovšem předbíhají i mne. Ti ještě rychlejší. Předbíhám nějakou, na pohled vyčerpanou, paní středního věku. Tedy vrstevnici. Cíl je na dohled. Diváci fandí, živá muzika hraje, blesky fotografů do očí … atmosféra úžasná. Jako bych to už někdy zažil. Předbíhá mne ta „vyčerpaná“ paní!!! A já ji už nedohnal. Probíhám cílem. Po stranách polehávají v péči zdravotníků běžci zmožení námahou a skroucení v křeči. Moc jich ale není. Volným krokem docházíme společně s ostatními k odebrání čipů, pro medaile za účast, pro cílovou tašku s občerstvením, … Jsem potěšen splněním vlastního cíle – DOBĚHNOUT bez větších zdravotních komplikací a  vyčerpání. Nechce se mi stát propocený fronty u úschovny věcí, tak jdu proti proudu ke sprchám. Svlíkám se na chodníku jako všichni ostatní … a ženský nám vyplejtvaly vodu!!! Z  asi 12 sprchových hlavic vytéká volně voda již pouze ze 4 … tedy je to jen takové nouzové průchozí opláchnutí. Až pak se polonahý vracím k úschovně pro věci, do stanové mega šatny, kde by se smrad a vzdušná vlhkost daly krájet …

… pod Orlojem jsem vyzvedl moje holky a popošli jsme do restaurace Havelák, kde jsme měli v salonku firemní afterrunning party. Tam jsem se jen poplácal s kolegy po zádech, zhltli s holkama něco málo z rautu a vyrazili na noční jízdu k domovu.

Původní myšlenka na 1/2maraton mne neopouští. To půjde!

O časy mi sice až tak nešlo. Ale přesto …

MATTONI Prague Grand Prix – METRO 10k Race

5400 přihlášených – 3163 doběhnuvších v limitu 01:30:00

Na 1. místě byl keňan Limo Philemon Kimeli s rekordním časem 00:27:34 – byl v cíli, když já byl v půlce!

A já, startovní číslo 2716 – čas 01:00:35 (od výstřelu) – real čas 00:57:21 (start/cíl) – celkové poř. 2352. – poř. v amatérech 1529.

http:// www.ceskatelevize.cz/porady/10183677624-beh/21147129691-mattoni-grand-prix-praha

Sepsal: ficcus