,,V kolik? Až mezi sedmou a osmou?“ prý nám to stačí, říká Pepa. No tak paráda, zapakuji si až ráno. Nějak začínáme přípravy na dovolené podceňovat. A ještě se snažím přehlížet, že mě bolí naražený palec.

 V úterý 13.9.2011

to chvilku vypadá, že bude času na přípravu habakuk. Pepova FJR nestartuje a to nemívá ve zvyku. Při pohledu na Pepův výraz si odpouštím: ,, já vím, co tomu je, je to rozbitý“, ač se tato slova nabízí, raději hážu rychle do vaku dvě mikiny, jedno tílko, starý plavky a jedny kraťasy, abych byla připravená, kdyby mu to nakonec chytlo. Chytlo. Navlíkám pravou rukavici na bolavý palec a v 6,54 h vyrážíme proti nízkému a dravému sluníčku.
 Dneska by to šlo. Dneska to jde. Pepova YAMAHA FJR 1300 a moje HONDA CBF 1000 šlapou pod vymetenou oblohou jako hodinky. Málem došlapaly už ve Dvořišti. Pepa si cmrdnul do nádrže pár kapek nafty, než si všiml, že má v ruce modrou pistoli místo zelené. ,, Hňupi! Mají to tu blbě značený!“ Jo jo, přikyvuji mu, už se mi to tu taky stalo 🙂 . V pohodě, na benzín, přijíždíme do Freistatu, proplétáme se kolonou lidí ženoucích se nadšeně do práce. My, o poznání nadšeněji, předjíždíme náklaďáky na našlapaný 310tce. Stodacetčtyřka na Pregarten a následně stodvacettrojka na Enns jsou o něčem jiném. Bez provozu, krásná silnice. Dovolená! V Ennsu, s povzdechnutím, že ta zatracená mrcha GPS Pepu zase vtahuje do města a on se nechá, ho následuji, abychom se ztratili oba najednou. Stejný osud si pro nás připravila i ve Steyru. Je nějaká rozštelovaná, říká Pepa. Já říkám, ať ji vypne, ať nás nenutí pořád bloudit. Že prý mám jet první, když jsem tak chytrá 🙂 .
  To jsem sama zvědavá, kam nás zavedu. Kupodivu to klaplo. Na Steyer, podél pole s dýněmi a samoobslužnou kasičkou a poté i do Admontu trefím. Teď vím, že nás čeká krásný úsek do Triebnu. Jen nevím, že tentokrát tak moc krásný nebude. Je samý štěrk a semafor. Rakouští silničáři se snaží. Nejen silničáři. I počasí. Za Polsem najíždíme na hlavní směr Klagenfurth, abychom z ní za krásným Neumarktem odbočili na zatáčkovitou 92 na Bruckl. Z kochání nás vyvádí policajt s nepěknou, červenobílou značkou. Kdesi před námi se cosi stalo a tak musíme odbočit. Kam? No vpravo, do kukuřice, mává policajt. Na uzounké, štěrkovité cestě po pár pidikřižovatkách nevíme, zda už bloudíme, nebo ještě ne. Jedeme na jih, tudíž za sluníčkem. To je asi tak jediné, čeho se držíme. Bloudění nevadí. Mezi kukuřicí občas vykukují špice kostelíků, snažící se propíchnout nebe. Neúspěšně. Nebe je dnes dovolenkově vysoko. Po předjetí pár traktorů se přeci jen vymotáváme z kukuřičného bludiště, přejíždíme most přes Volkermarkter Stausse a ženeme se směr Jezersko.   
 Tenhle přechod je moc zajímavý. Nějak se mu zkraje nechce nastoupávat. Pořádná porce zatáček prubne motorkáře po rovině, než ho pustí do kopců. A ty pak stojí za to. Na slovinské straně to vedle nás dolů uhání i řeka Kokra. Parádní svezení a neméně parádní podívaná. A dole zase pár zatáček na rovině, asi na uklidněnou, a trochu lítosti, že tuhle perličku máme za sebou.  
 Teď trošku zrychlíme. Do Postojné to přelítneme po dálnici. Má to háček. Na třech pumpách před nájezdem neměli motoznámky. Neva, najedeme, koupíme až na dálnici. Koupíme benzín za 1,28E, ale známky ne, taky nemají. Co to? Že by v září s motorkářema už nepočítali? Nebo nemají schválně a pěkně si vyberou pokutu na sjezdu. A na tom v Postojne jsem se lekla, že za B, je správně. Oranžové vesty! No jak se z toho vykecáme, to tedy netuším. Vykecávání se nekoná, žádní policajti, zase silničáři. Ti se dneska rojí.
 Pokračujeme po docela frekventované na Pivku. Do Ilijski Bistrice to šoupnem po parádním asfaltu, zatáčkami kolem kostelíků, zkratkou přes Kněžič. A pak už jen Rupa a vůně moře. A v Rijece moři zamávat, pozdravit a poděkovat, že na nás zase počkalo. Za velkým, průmyslovým městem máme moře po pravé ruce a snažíme se alespoň trochu dodržovat děsivé omezení rychlosti. Na šedesátce jedu stovkou a mírně mě deprimuje skůtřík, který mě předjíždí. V Selcích bez bloudění parkuji před penzionem, který už známe a mám chuť se trochu vytahovat, jak jsem nás od Enssu, bez mapy (byla zahrabaná dole v kufru) a GPS (byla díkybohu vypnuta) krásně dovedla na místo. Pepa nedbá, nechválí. Raději se vítá s babkou, které se úsměvem určitě roztrhne huba. Babka volá na dceru:,, motori, naši motori tu! Jako rok nazad!“. Trochu se divím, zas tak často jsme u nich nespali, aby si nás v tom zástupu turistů pamatovali. Platíme 40E za pokoj, dostáváme grátis vychlazené Karlovačko a …. a co dodat. DOVOLENÁ! Ten nádherný pocit ještě umocníme u večeře. Ani nevím, co to bylo, rozhodně nějaká mořská potvora, ale vím, že při pohledu na pohupující se loďky to chutnalo báječně. Nějací malí kluci se postarali o kultůru. Chytali turisty. A docela úspěšně. Než jim, a bohužel i nám, jeden ze skoro chycených tu zábavu velice nahlas zatrhl.

ujeto 641km

Středa 14.9.2011

Včera večer se mne paní domácí snažila přesvědčit, že vstávat brzy je blbost. Náš odjezd v 7,°°h ji očividně nebavil. Tak nám tu teď mává celá pomuchlaná, v růžovým župánku. Brána se za námi zavřela a paní může jít dospat. Čímž se ale o mnohé ochuzuje. O slunce za kopci na pevnině, které ještě nedosáhne na silnici, ale o to víc barví ostrovy dorůžova, o magistrálu, vlnící se jak vyhřívající hádě na kamenech. Přiblble se usmívám do přilby. Muf říkává, že magistrálu nemá rád. Že je prý opruz. Houby. Magistrála je takhle po ránu, když Neptun a Sv. Petr nevyvádí, motorkářský ráj! Jen si, mrzoutové, pěkně jezděte po dálnici, nechte nám magistrálu tak nádherně prázdnou jako je teď. Neskutečné! Na 100 kilometrech do Karlobagu jsme potkali 3 ! auta!!! Fakt!! Za Karlobagem už sluníčko, zatím trochu nesměle, silnici olizuje. Jedeme mezi skalami, vypadajícími jako obří zuby velryb poházené mezi svodidly. Dalších 75 km k nájezdu na dálnici před Zadarem, si zase užívám. Teď a tady to vypadá, jako splněný sen. Kdo nezažil nepochopí.
 Na dálnici nenajíždíme a držíme se magistrály dál, ač právě tady začíná onen opruz, o kterém mluví Muf. Moře v nedohlednu, provoz odporně zhoustl, vesnice střídá vesnici. Občas mi vyfrézovaná silnice sebere motorku zpod zadku. V Zadaru je zácpa a sluníčko už pořádně dospělo. Kde že je jeho nesmělost, pere to do nás naplno. Pepa už ho má dost a nejraději by ho zhasl.
 Na křižovatce, kde odbočujeme vlevo na Šibenik nedbá a jede rovně. Když se stihnu vymotat, dojet ho a poptat se, kam že to míří, tak odpovídá, že neví, že jen čeká až ho to někde vyplivne. Blbost, jako by nevěděl, že velká města nevyplivávají, ale naopak vcucávají.
Točíme, necháváme se vyplivnout na Šibenik a v Tučepi, až pořádný kus za Splitem stavíme, tentokrát vedrem polomrtví oba. Pepa hudruje, že proto jezdí na jih v září, aby se vyhnul zabijáckýmu vedru! A teď tohle! A to ještě neví, co ho čeká za pár dní 🙂 . V Tučepi odmorime.
Dobře děláme. Po dvou hodinách se zase vrháme na pekelnou magistrálu a hle: už pekelnost kamsi zmizela. Silnice se zase mění v kamarádku, provádí nás krásnými místy, dovolí nám užívat si zatáček, kochat výhledy na moře, Bačinky, Neretvu i s jejími políčky, stánky a dovede nás až do Dubrovníku k ,,našemu“ vulkanizérovi. Není tu. Hm, Pepa se začíná obávat, zda na týhle gumě dojede plánované tisíce kilometrů. Zežmolkováno máme po dnešku oba. Počkáme a uvidíme. O pár desítek kilometrů jižněji nám rozesmátý Andrejko vkládá studená piva do přehřátých dlaní, ještě než sundáme přilby. Jsme doma! Andrejko říká, že na nás myslel a čekal, aniž bychom se dopředu nahlásili. A že se máme jít ubytovat sami, že se s námi nebude přeci zdržovat, když jsme skoro domácí. Líný pes s přístojným jménem Turbo k tomu pomaličku, aby se neunavil, vrtí ocasem. Je příjemné mít 1200 km od domova takovýto přístav.
 U večeře z rybích dobrot nám Andrejko s bráchou vypráví, kterak jim tu dupou králíci a že má prý moře 27°C. Cha! Ukecaní rybáři!
Okolo osmé přichází od Mufa SMS . Cosi o Selcích a Karlovačku. Ve 23,15 ji doplňuje veselou zprávou o pelinkovači.
 Spíme ve třech. Vlastně nespíme, tím třetím je komár. Zítra bude boj.

ujeto 612km

čtvrtek 15.9.2011

Včera večer plánované courání po okolí odvoláváme. Noc byla těžká. Komár vyhrával. Bude flákačka. A při  prvních krocích do moře je rozhodnuto. 27°C minimálně! Rybáři nepřeháněli! Beru si na prázdnou pláž Motoroute. Jedna koupel, jeden článek. Pod rozkvetlým obřím oleandrem, fíky, palmami, olivami čtu o Norsku (kruci, tam by se ta parta vytáhnout dala). Další koupel. Albánská jezera- Beba pro enduro. Tak nic, to bych nedala ani na Trickeru. Pláž se pomalu plní. Přichází 2 turisté. Koupel. Irán, Azerbajdžán, Arménie. Hm. Tak to nedáme určitě. Jsme prý taky trochu blázni, tvrdí někteří, ale tohle je o hodně vyšší level bláznovství. Koupel. Pláž je narvaná. Na 100metrové pláži se rochní 6 koupajících. To mě baví. Takový klid, jako je tady se snad nikde jinde nenajde.
 Koupání a čtení přerušuje jen oběd. Začínám mít varhánky na prstech a divnej pocit, že je něco špatně. Jsem spokojená při nicnedělání. Buď stárnu, nebo jsem to fakt potřebovala. První variantu odmítám. Bude-li probíhat dovolená takhle, můžu zahodit deníček a propisku. Nuda. Příjemná nuda.
 Nudný klid malého Molunatu ruší v 19,02 Honda Pan Europan a Yamaha XJR 1300. Muf s Lubošem dostávají do rukou piva a vypráví zážitky z cest. Jeli přes Vršič. Hm, dobrá volba. Muf se vytahuje, že našel 5 E. 4,50 poté nechal v Admontu na mýtném, ale padesátník mu zůstal. Večer to prý rozjedeme. My se vytahujeme, že jsme se veškerému mýtnému vyhnuli a taktně zamlčujeme jízdu na černo po dálnici.
 Pepa s Lubošem si porovnávají zadní gumy. Luboš ji má dost sjetou a je v pohodě. Pepa ji má v pohodě a je ve stresu. Muf jim říká, že to oba dají, jen musí využívat celý profil gumy. Začíná to vypadat na veselý večer.  Sympatický pár Čechů od vedlejšího stolu se loučí. Máme se prý u nich někdy stavit v Černé v Pošumaví. Druhý pár: pan Ljuba, muzikant a malíř z Kosova a paní Dáša z Čech, teď žijící v Německu zůstávají a skvěle se druží. Ljuba nám radí cesty po Albánii, Makedonii, slibuje pěkné svezení a očividně ví, co říká. Po několikátém pelinkovači (Muf si dává dablpelinkovače. Prý musí. Prý vyhání z těla mufolárii.) přináší Andrejko kytaru, kterou vloni koupil Lubošovi. Luboš přerušuje mezinárodní hovor o historii, politice, ekonomice tóny Samsonovo Amazonky. Dáša překládá text do chorvatštiny. Při ,,džínových očích“ už je dost obstojná sranda. A ,,Bedna od whisky“ je prý nepřeložitelná. ,,Sundej z hodin závaží“ vehnalo Ljubovi slzu do oka, vyrval Lubošovi kytaru a ….. a dost. Je na čase jít spát 🙂

Dnes ujeto 0 km. Nevadí.

Pátek 16.19.2011

Přeci jen zajíždíme zpět k vulkanizérovi do Dubrovníku. Náš starý známý tu není a Pepa se s nějakým mlaďochem odmítá bavit. To jsem tedy zvědavá, jak bude řešit problém v Albánii, či kdesi.
 V Cavtatu si plníme břicha zmrzlinou, okukujeme lodě a kluci jedou napřed k Andrejkovi a hlavně k vychlazenému karlovačku. Já se tu ještě trochu poflákám a pak zajedu na Prevlaku udělat nějaké fotky. Si myslím. Stará vojenská pevnost na nejjižnějším cípečku Chorvatska je od malých hranic ve Vitaljina velice fotogenická. Žihadlo chycené do krku mi mění plány. Raději jedu ,,domů“ pro případ, že bych třeba začala natékat. Dobře mi tak. To mám z tý frajeřiny jezdit bez bundy a šátku.
 Kluci sedí překvapivě u piva. Přidávám se a pak zase následuje válení u moře. Pro zpestření mé hraje na útesu Ljuba na trubku a dodává tomuto místu skvělou atmosféru. Pro zpestření Mufa se mne nějaká starší paní ptá, zda už jsem v důchodu. Krásný, pohodový den. Kdyby takhle probíhala celá dovolená, zahazuji deníček. Zítra to musíme napravit.

ujeto 78 km.

 

[Not a valid template]

sobota 17.9.2011

Muf je průserář. Muf včera zapomněl zaplatit ubytování a teď ujíždí. Mezinárodní ostuda.
 Vyrážíme v 6,55h, abychom už v 7,07 stáli na hranicích Černé Hory. Odbavení nám trvá asi tak dvě minuty. Nulovým provozem (je sobota, ve všední den to vypadá úplně jinak) dojíždíme do Herceg Novi k trajektu a přeplouváme za 1,50 E/moto Kotorskou zátoku. Stojí za objetí, ale už ji známe a teď míříme dál. V Budvě nám benzínový pohůnek plní nádrže benzínem za 1,36E/l a za Barem mírně zakufrujeme. Ale pěkně. Jak už to u kufrování bývá. Starý Bar je moc pěkný, stojí za zajížďku a focení.
 Přeci jen navádíme motorky na silnici správnou, tu kterou jsme chtěli. Uzounkou, vedoucí přes Vladimir k albánským hranicím. Takovou tu pravou balkánskou. No to ne. Asfalt je absolutně středoevropský. Vlastně spíš západoevropský. Nový, skvělý. A na něm, krásně po balkánsku, tu ovce, tu kráva, tu osel. Tedy fakticky, né za volantem. Ale vlastně i tam. Občas dost uhýbáme a válející se zpětná zrcátka v děsivým bordelu kolem silnice vypovídají, že dobře děláme.
 145 kilometrů od Molunatu nás na moderní albánské celnici navádějí na pěšinku pro pěší. Čímž předjíždíme všechna auta a po pár minutách naše motorky okusují asfalt albánský.  
 V tomhle kraji finišují se sklizní kukuřice. Předjíždíme a potkáváme divné tříkolky ze skůtrů, koňské a oslí povozy s obřími náklady. Při potkání mopedu naloženého takovým množstvím sýrů, že by se mi to ani do Peugeota nevešlo, tiše doufám, že Muf točí a mrzí mě, že nemám na motorce foťák.
 Před Skadarem nás Muf posílá před sebe. Chce si nás natočit při přejíždění starého, dřevěného, rozbitého mostu, ze kterého čučí hřebíky a který se mi přes zimu postaral o noční můry. Nenatočí. Uf! Cedule nás žene, k mé radosti a Mufovu zklamání, na most nový, asfaltový, široký, pokračující novou, širokou silnicí. Trochu nuda. Kde že je divoký Balkán? Je okolo silnice. Tahle podívaná zaplaší nudu na široký, rovný silnici. Podívaná na masnu, což je prostě stánek s pověšenými půlkami lecjakých zvířat přímo na vzduchu, vlastně na prachu. Na obchoďáky, hlavně s nábytkem, což jsou budovy beze stěn. Taková sedačka odtud, z místa, kde se místo vzduchu dýchá prach, to je tedy kauf.
 Potkáváme hafo policajtů s Chevrolety a radary. Jedeme raději volněji.
 Dálnice na Tiranu nám skýtá pohledy zajímavé a pro místní dost problémové. Dálnice jim rozdělila svět. Při pohledu na koňský potah zašprajclý uprostřed, čekající, zda se jim to odporné asfaltové pole povede překonat, je mi posádky tak nějak líto. Sleduji, jak dlouho není podjezd či nadjezd, kudy by mohli lidé, zvyklí po desetiletí jet ze své kůči pár set metrů na svoje políčko. Ani se nedivím, že potkáváme náklaďáky, auta, skůtry v protisměru. Jen je třeba si na ten pohled zvyknout.
 Z rozjímání mě vytrhuje město, které se stalo hlavním městem Albánie až v roce 1920. Tirana,. A vytrhuje mě pořádně! A ksakru! Aha, takhle se tu jezdí! Houkat a cpát se! Po pár kilometrech zděšení si uvědomuji jakýsi řád. Ono to má tak nějak logiku. Ten, kdo se cpe, ti dá asi tak setinu vteřiny na to, aby ses vecpal ty. Jak zaváháš, houkne a vecpe se sám. Oční kontakt je tu důležitý a za chvíli si začínám troufat. Prostě se cpu a v pohodě jedu. Až k zácpě, ta nás zastaví. A do oné zácpy v klidu a pohodě vchází prodejci všeho a prodávají zaseknutým řidičům tu CéDéčka, tu parfémy, tu já ani nevím co, prostě leccos.  Pruh pro motorkáře se tu nekoná. Auta se cpou ze všech stran a je to neprůjezdné. Muf a já bychom to ještě, s odřenýma ušima (či zrcátky) dali, ale Pepa s Lubošem s kufry fakt ne. Samozřejmě bloudíme, potíme se jako…. no, jako v 36ti stupních v motohadrech, v zácpě. Ptám se nějaké paní, zda jedeme dobře na Elbasan. Kývá hlavou. Až o pár hodin později si uvědomím, že je to tu naopak. Kývání je zápor, vrtění hlavy souhlas. Snažím se alespoň tušit historické budovy starého, osmanského města. Ono jich tu je prý pomálu, ale někde určitě je Edhem Beyova mešita. Někde ano, netuším kde a i kdybych tušila, tak bych neměla sílu ji hledat. O ostatních účastnících zájezdu ani nemluvě. Prý v tomto městě neměli o automobilismu až do revoluce v roce 1992 ani ponětí. Prý si tu jezdili v pohodě s koňskými a oslími potahy, a nesmrděl jim tu benzín s naftou. Ano, vcelku to tak vypadá. Jako že místní komunikace vtrhnutí omšelých mercedesů, starých, jinde vysloužilých autobusů, ostatních rachotin a motorek Motorkářů z Habří,   docela zaskočilo.
 Na pokraji infarktu, Pepa smrti, nás po nekonečné době Muf nějak vymotává z pekla a stavíme na první benzíně za Tiranou. Pepovi se klepou ruce, nohy a hlas. Přesto je schopen pár skoro souvislých vět. Slušných slov je tak 10 procent. Tak do Tirani se už nikdy nepodíváme, jsem z oněch 10ti procent vyrozuměla. Škoda, o Tiraně bych se ráda leccos dozvěděla. Doplňujeme vypocené tekutiny. A při tom doplňuji zeměpisné znalosti malému, usměvavému, zvědavému Albánci. Moc ho zajímá, z kterých zemí jsou vlaječky na našich kufrech.  Odpovídám a tiše doufám, že k nim přibudou další dvě. Č.24 a 25.
 Před odjezdem mu zaplatím 15 E za 10 litrů benzínu a pokračujeme na Elbasan jinou zemí. Albánie to tedy je, ale úplně jiná, než do teď. Je konečně taková, jakou si představuji. Zatáčky v krásných kopcích si tak moc neužíváme. Jeden nikdy neví, za kterou zatáčkou vykoukne osel, koza,  či ženská v černém hábitu a bílým šátkem. Předjíždíme staré Mercedesy, koukáme po všemi barvami hýřící stáncích v kopcích a zatáčkami mezi olivovníkovými sady sjíždíme k městečku hraček. Elbasan tak ze shora vypadá. Až zblízka zjistíme, že je to veliké, průmyslové město. Díkybohu ho projíždíme jen zkraje, Pepa by další městskou zácpu v tomhle horku nepřežil. I tak je to zážitek. Zase se cpát a houkat. Začíná se mi to líbit. Dobrá automotoškola. Chvilku to vypadá, že jedeme po dvouproudovce. Houby. Prostě jedou auta vedle sebe, pokud nejede nic proti nim. A jede-li, tak prostě uhnou. Ostatní je v pohodě pustí Jednoduché. I to houkání je takové … téměř kamarádské: ,,hele bacha, teď ti tam vjedu“ a né: ,, uhni vole, jedu já!“ A do toho na silnici postávají chodci. Postávají, pokecávají, prostě žijí. Nepřekáží, nebo si to alespoň myslí. Všude je dost bordelu a špíny, ale zdaleka to není ona smradlavá skládka, jako vloni ve Skadaru. Jízda je docela zajímavá. Jedeme tak nějak pomalu, občas nás začne nějaký ten místní šrot předjíždět, osádka po nás kouká, kejvá a zase se za nás zařadí. Prostě pohoda, žádný problém. Později říká Muf, že si Albánci neprohlíží nás, ale mne. Prý si máme všimnout, že se tu ženská nevidí za volantem, takže za řidítky velké motorky jsem trochu exot.
 Za Elbasanem stavíme na jídlo. Hospoda vypadá obstojně. Skoro jako někde u nás. A porce? No těpic! Tak to jste neviděli! Koukáme s Lubošem na obří porci ryb, kterou nám přinesli. Pomalu ji zdoláváme, když tu přistane na stole další. Ona porce, o které jsme si mysleli, že je pro dva, byla pro jednoho. I pro dva to bylo nad lidské síly. U Pepy a Mufa to se stejky bylo naprosto stejně. Snažíme se s klukem albánským domluvit. Moc bych chtěla vědět, jak se tu řekne chleba. V řeči rukanoha jsem fakt dobrá, si myslím. Myslím si blbě. Kluk nechápe a přináší nášup chleba. No těbůch! Už se raději na nic neptám. Plníme pupky a sledujeme provoz. Jezdí tu leccos a lecjak. Hlavně Mercedesy. Ty starší, které tu mají asi někde hnízdo.
 Po hodech pokračujeme příjemnými zatáčkami mezi červenými kopci okolo řeky Shkumbin. Řeka je zajímavá, a možná ještě trochu zajímavější jsou koleje, viadukty a tunýlky všude okolo. Připadám si jako ve velkém dolu. Nevím čeho. Rozhodně něčeho červeného. Chtěla bych to vědět. Nevíte někdo, co se tu těžilo? Pokud se tu tedy opravdu něco těžilo. Ať tak, či tak, prostě se tu jede bezvadně.
 Na albánské hranici za Prrenjas tankujeme za 170 Leke/l . (135 Leke= 1 Euro).
 V 17,30h máme právo nalepit na kufry vlaječku č.24. Makedonie! Hurá! Hranice zase pohodový a kdyby nezdržoval nějakej kluk harlejářskej, tak je máme za pár minut. Takhle stojíme za bandou motorkářů a snažíme se porozumět. Zbytečně. Harlejář se zubí, celník se usmívá a vrtí hlavou. Harlejář se dozubí, brblá, odjíždí. Aby za chvíli zase přijel, zase se zubí a usmívajícímu celníkovi strká pod nos jakési lejstro. Celník pokývne, harlejář odjíždí do Makedonie. My za ním. Na nás se celník jen zubil, žádné lejstro nechtěl.
 Kdesi vpředu tušíme Ohridské jezero. A město Ohrid. Turistické, zajímavé, vstřícné, tvrdí cestovatelé. Ano, Ohrid je jakýmsi civilizovaným ostrovem po  kilometrech projetých Albánií.  
 Snažím se nekoukat po hradbách nad starým městem, ale po mufích zadních světlech. Teď jsou pro mne důležitější a na ten hrad nad městem je dostanu, si umiňuji.
 Červenou na semaforu odměřují červená čísílka. 40vteřin do zelené – jakýsi místňák ukazuje vedoucímu Mufovi nějaké fotky. Asi mu chce prodat místní muziku, či co. 30 vteřin do zelené – ba ne, to nebude muzika. 20 vteřin do zelené: koukám na dálku na fotky, asi chce Mufovi prodat byt, Muf nehne ani brvou. 10 vteřin do zelené – Muf se lenivě otáčí a ptá se, zda tu přenocujeme. Stmívá se, nevíme kudy dál, nevíme kde přespíme! Řvu na Mufa že JO!!! Muf váhá. 2 vteřiny do zelené – Muf lenivě pokývne hlavou. Chlapíka jako když píchne, vletí na chodník, popadne kolo a když padá zelená tak nás směruje do vedlejšího pruhu, abychom jeli za ním. Muf jede na Pan Europanu za kolařem. Šíbuju si to mezi auty, měním pruh, řvu smíchy, zase lituji, že nemám kamerku na přilbě a doufám, že pojedeme dost daleko, abych si ten pohled užila. Nejedeme. Jedeme jen kousek. Na dvůr, který by mohl být dvorem kdekoliv ve střední Evropě, před dům, který by mohl být domem kdekoliv ve střední Evropě, za pánem, který by mohl bydlet kdekoliv v Evropě. Sklenky s čímsi máme v rukou ještě než zaparkujeme. Ono cosi je děsně silné, ale prý dobré, říkají kluci. Pan domácí je samý úsměv, ukazuje nám pokoje za 5 E !!!!! CO?!?! Ač mám dojem, že mu skvěle rozumím ( skvělé po Albánii, kde to byl problém), tak mám dojem, že teď mu nerozumím. 5E za pokoj?!? Muf tvrdí, že jo, že to tak fakt je!  Až při odjezdu se nerad přizná, že asi blbě rozuměl. Ale i těch 10E za noc a pokoj je paráda.
 Pan domácí mi bere z ruky bagáž a s úsměvem ji vynáší do pokoje ve druhém patře. Kruci! tady se mi líbí! To je servis! Nechápu, že mu ten úsměv vydrží na rtech i po vynesení mých bot, které jsem venku nechala úmyslně. Po celém dni, a hlavně po průjezdu Tiranou se mi na ně nechtělo sahat. Komentáře, které měli kluci, nebudu psát. Pan domácí má vůbec dobré srdce. Když viděl, že jeden pokoj obývá Luboš s Mufem, odtáhl jim od sebe postele. Chlapci se zachmuřili a postele si opět srazili.
 Odmoreno, můžeme se vydat do historického města. Město na nás trochu kašle. Už si něco užilo a teď by chtělo asi klid. Tak ten tedy nemá. Po horké dlažbě proudí davy turistů, nakupují suvenýry, cpou do sebe párky v rohlíku či jiné pochutiny, které do sebe mohou cpát kdekoliv jinde v Evropě. Muf mění taktiku. Nepoužívá jeho oblíbené: ,,hnus! dysnylend!“ , ale naopak nás poučuje, že je to tak dobře, že je to život a že ta pouť k rozvoji města patří.
 Asi by s Mufem souhlasili i Cyril s Metodějem a jejich žáci sv. Klement a sv. Naum, kteří právě tady v 9. století založili první slovanskou univerzitu. Měli by radost, že ,,jejich“ město nezaniklo, ale žije dál. Okolo výloh s lacinými halenkami, okolo soch Cyrila a Metoděje, okolo suvenýrů keramických, vyšívaných, plastových, okolo sochy Klementa, okolo stánků s vlajkami Makedonie přicházíme k jezeru. Ač je druhé největší na Balkáně ( po Skadarském) a jedno z nejstarších na světě, čímž si může podat ruku třeba s jezerem Titicaca ho spíš tušíme a cítíme, než vidíme. Je černočerná tma. Při sáhnutí do vody se snažíme nasát atmosféru prvého století před naším letopočtem, kdy bylo město založeno, ale převládá atmosféra století jednadvacátého letopočtu našeho.  Mimo mládeže drandící tu na skůtrech, mimo turistů starých, mladých, mladších, či dokonce v kočárcích se o ni stará omladina omotaná v červených vlajkách s velkým žlutým sluncem hlučně slavící jakousi výhru v čemsi. Jsou šťastní, spokojení, hrdí. Vypadají úžasně a já jim to moc přeji.  Vlajky Makedonie jsou na každém rohu ke koupi a teď mě trochu mrzí, že jsem nepodlehla a nekoupila si červenožluté tričko. Jsme turismem unaveni, jdeme na pivo. Do stánku na lahvové. Pocit Evropy se mírně bortí. Ne! Eura nebereme! Ne! Směnárna tu není! Ne! Bez makedonských denárů nebude pivo! Nakonec pěkná dívka s tmavým copem a černýma očima trochu měkne, bere od nás pár šušňů, které máme a na slib, že zbylý dluh zítra splatíme se usmívá s výrazem:,,jó to znám. Takovejchle mameluků už jsem viděla. No co, přišla jsem o víc“. Hážeme do sebe třetinku docela dobrého piva a jdeme do hospody s vědomím, že máme hlad a žízeň a nemáme peníze. Veselá historka s nezaplacenou večeří se nekoná. Neuvidím kluky mýt nádobí. Po cestě jsme narazili na směnárnu. Škoda. Večeře je skvělá a kdybychom si nevšimli, že do piva nabírá šenkýř pěnu lžící, i ono by nám jistě chutnalo. Po pár rakijích a podobných sajrajtech se rozbíhá diskuze, kdo že může za Pepovo osmahlé nohy proklatě vysoko (diskuzi, co vše je osmahnuto vynechávám). Přicházíme na to, že výrobce Yamahy. Chcete číst o následujících nápadech, že by bylo třeba Yamahu žalovat za …….. 😕 NE! Platíme 2400 DIN ( 1E – 61DIN) cuzámn a zas doufáme, že to někdy rozpočítáme. Spát!!!!! Trochu se bojím komárů. Tady na kraji téměř pravěkého jezera. Kupodivu žádný pravěký komár nepřilétl, spalo se náramně.

Ujeto 404km. Největším zážitkem těch pár přes Tiranu.

 

[Not a valid template]

Neděle 18.9.2011

trošku si přivstanu a mažu do města. Tuším, že bude vypadat trošku jinak, než včera večer. Tuším dobře. Suvenýráři ještě spí, turisté také. Všude ticho a ze starých budov opravdu dýchá to, co asi dýchat má. Za zdobenou mešitou se to trochu rozštěbetá. Vrásčitý pán s lahvemi všech barev mě láká k napití čehosi, široká paní ve vyšívané sukni  ke koupi papriček, či jiných pochutin. Trhem nerada  prochvátám, aby na mne nemuseli chlapi čekat. Nečekají. Jsem tu akorát na napakování motorek, na domluvu s domácím, že se večer vrátíme a vyrážíme na cestu dál. Dál na jih. No teď vlastně na jihovýchod. Ještě chvilku se držíme pravěkého jezera ohridského  se skluzavkami, plážemi, hotely, civilizací, abychom se po chvíli trhli a vjeli do národního parku Galičica. Parku, který nás dovede k jezeru Prespansko. Parku, který je trochu zapomenutý. Možná ne. Kdyby byl zapomenutý, tak by tu nebyla tak parádní silnice a perfektní asfalt. Ale i tak, nebo možná právě proto je to balzám na duši. Jede se skvěle. Když už si myslím, že jsem na konci světa, tak vidím v levé zatáčce kemp a v něm jednoho motorkáře s Afrikou. Jedna duše na pár desítek kilometrů a zrovna ta spřízněná. Zamávali jsme a jeli dál.
 Někam nahoru. Někde nahoře, kdesi v 16?? m/nm stojíme, kocháme se, fotíme. Ta výška není nijak závratná, ale ten klid ano. Po trošce endurka sjíždíme dolů. Listnaté stromy se derou do silnice a místy tvoří zelený tunel. Mám dojem, že projíždím přírodním chrámem a je mi tak nějak příjemně. U jezera Prespansko opouštíme divočinu a najíždíme na hlavní. Krásnou. Jezero má duši úplně jinou než ohridské. Takovou klidnou, neznásilněnou. Žádné hotely, skluzavky, turisté, bilboardy, suvenýráři. Ljuba říkal:,, tam nejezděte, tam nic není“. Měl pravdu. Nic tu není. Krásné nic tu je. Jen rákos a staré loďky. Je dobře, že jsme sem jeli.
 I dál projíždíme kilometry parádní silnice bez bilboardů, baráků a aut. Jede s námi i nějaká skupina motorkářů. Je neděle. Vyrazili na vyjížďku. Provoz začíná houstnout před Bitolou. Není divu. Bitola si provoz zaslouží. Ač se většinou městům při našich dovolených vyhýbáme, teď nemůžeme
No vyhněte se takhle krásnému, historickému městu, když už se vám postaví do cesty. Když se vám postaví do cesty město, které sice nemá moc památek, ale smrdí starobou pořádnou. Až ze 4tvrtého století před našim letopočtem. Město starobylých bazarů a zahraničních konzulátů. Parkujeme motorky před obří mešitou a okolo hodinové věže míříme na Širok sokar. Asi by tu měl být přítomen duch starého bazaru. Co dodat? Je tu duch jiný. Opět náš starý známý z Ohridu, ten z jednadvacátého století a opět je to v pořádku. Trochu pozorujeme kontrast budov prastarých s těmi novými, popíjíme kafe, pojídáme sladoled, sledujeme život ve městě Filipa II Makedonského, platíme 440Den.(1E – 61Den.) a už se zase těšíme za řidítka.
 K pětadvacáté vlaječce nám zbývá 14 kilometrů.
 14 kilometrů většinou nudnou, rovnou krajinou. Cesta vypadá, jakoby vedla do nikam. Ale nevede, vede do někam, na hranice do Řecka.
 Po dnešních 121km v 11,20 jsme dosáhli další země. Bez fanfár a bez razítka. Celník nás odmávl a na mou prosbu o důkaz do pasu cosi nakvašeně odpověděl a zamračil se. Raději jsem se nehádala. Tak nemáme razítka v pasech.
  Na cedulích směrem na Florinu čteme kromě řeckého divnopísma i latinku. Skvělé. Tady se neztratíme. Ale do Floriny nechceme. Využíváme první odbočky z hlavní. A vjíždíme úzkou silničkou do řeckých kopců. Podle mapy by tu někde měly být vesničky s lákavými názvy jako Itéa, Meliti, Skopós….. Asi jsou. Podle cedulí to poznáme jen matně. Tady už latinka není, jsou tu jen písmenka alfabéty a z těch by se jeden pic. Asi aby nás nejstarší používané písmo v Evropě nerozptylovalo, cedule mizí úplně. Jedeme po vyprahlé planině, kolem ovce, kozy, koně. Opět absolutní absence aut. Opět pocit, že takhle by to šlo, že takhle má vypadat ta správná dovolená. V jedné neoznačené vesničce se Muf ptá snědého klučiny s kolem, kde jsme a kudy máme jet na Vévi. Klučina kývá hlavou, obávám se, že mu upadne, poté mám obavy i o ruce. Kmitá s nimi jak větrný mlýn a u toho štěbetá jak hejno vrabců. Jen rychleji. Muf vážně a velmi pomalu kývne, dá za jedna a rozjíždí se směrem, kam ruce větrného mlýnu snad mrskaly nejčastěji. Zase jedeme někam a nevíme až tak úplně jistě, že správně. Nevím proč, ale krajina na mne dělá dojem Irska. Pahorkatina, občas narušená mírnou skálou a klečí. Protože tu jedu první, tak taky první vidím parkoviště, na něm kozy a z něho tuším výhled dolů na Limni Petró.  Konečně jedu na fotogenickém místě první! Konečně můžu zastavit na focení! Těším se. To budou fotky, přes kozy a skalky na Petrovo jezero (což jsem si přeložila sama pro sebe a nemám ponětí, jak to má být správně). Odbočuji na štěrk a zaraženě stavím. Psů jsem si v tom nadšení nevšimla. Psi si všimli mne a jsou rádi za vytržení z nudy. Ženou se na mne a nevypadají, že by si chtěli hrát. Žádné vrtění ohonem. Naopak, vyceněné zuby, zježená srst na hřbetu, přikrčený postoj….. Tady na štěrku se velkou rychlostí neotočím. Raději opatrně stavím a dělám, že tu vůbec nejsem. Chlupáči mi to nevěří, ale přeci jen se uklidní. Teď hlavně nenápadně. Hlavně nenápadně se otáčím a koukám, že kluci za mnou na štěrk nevjeli. Stojí pevně na asfaltu a řehtají se do přileb. Asi mně, či co. Z fotek nebude zase nic.
 Z náhorní planiny sjíždíme úzkou, trochu rozbitou silničkou k jezeru. Tentokrát Limni Vegortida. O překlad se nepokouším, kdo ví, co by mne napadlo. Dole projíždíme hódně velikým jabloňovým sadem. Jablka před námi, za námi, napravo, nalevo. A za sadem městečko. Obyčejné, normální, běžné. Bez turistů, bez suvenýrářů, bez památek. Arnissa. Náš cíl. Proč? To nikdo neví, prostě jsme koukli na mapu a řekli si, že tady, v tomhle městě se najíme a pojedeme zpět. Cesta je cíl. Sedáme na terasu s výhledem na jezero a objednáváme jídlo. ,, Zase žereme, jezdíme se na dovolené nažrat“, komentuje to Pepa. ,, Jak kdo, já tedy jezdím po Evropě na studijní cesty. Jezdím studovat stravovací návyky v různých zemích“ vysvětlil Muf a objednal řecký salát, ouzo a kebab.  
 Řek (nebo jakákoliv jiná národnost, vypadal evropsky) je milý, usměvavý a po našem nadšeném chválení buchty máčené v medu ještě milejší a ještě usměvavější. Buchtu prý pekla babička a on ji pochvalu vyřídí. ,,Nejíš kebab, ale kebaf. Ke- BAF“ ani tím mi Muf nezkazil chuť. Určitě to pes není. A jestli jo, tak doufám že jeden z těch, kteří mi před pár kilometry zkazili focení 🙂 . Jím ten nejvýbornější řecký salát, který jsem kdy jedla a uvědomuji si, že mám neskutečné štěstí. Vždycky jsem si přála jezdit na dovolené na motorkách. A teď jsem si prostě jen tak zajela do Řecka na salát.  Trochu mě přepadá dojetí. Dosáhli jsme cíle cesty, jižněji jsme zatím ještě nikde nebyli, jedeme zpět. Vlastně nám tu začíná návrat domů.
  Jedu poslední, chystám se stavět na focení. Malé kapličky okolo silnice jinak nedají. Některé se na pevných sloupcích pyšně tyčí ve tvaru honosných domů, či zdobných mešit. Jiné, staré, rezavé v podobě ubohých lucerniček se na vyviklaných tyčích sotva drží. Všechny vypadají používaně, jsou v nich svíčky. Kdo ví, kdo je sem, ke kraji silnice vypadající opuštěně, chodí rozsvěcet.
 Doháním kluky a mažeme to dál, tentokrát po červené, široké, evropské silnici. Jen mě trochu udiví značky: ,,Pozor medvědi“ a za chvíli jsme zpět na hranicích Niki. Postávají tu dva německé páry na bavorákách. Muf se dává do řeči. Prý jedou do Tirani. Pepa se opotí:,, Tam ne, tam ať nejezdí! Tirana je peklo!“ Jen se usmějí. Prý jedou z Istanbulu, tak je už asi nic nepřekvapí. Loučíme se a jedeme si po svém. Tankovat a poté kolem Bitoli po červené E 65 na Ohrid. Jede se dobře, neřkuli přímo výborně. A kdesi za Resenem se přihodila taková nedůležitá historka, kterou ani nemá význam zaznamenávat, ale kluci by mi to neodpustili, neb pro ně to prý byl nejhezčí okamžik dovolené. Přehlušilo to i jejich nadšení z mého setkání se psy na štěrku.

Takže: dál to trochu valíme, jede se výborně a také jsme už jsme zjistili, že makedonci neměří a když už jo, tak jen ukáží, že máme zpomalit. Jedu za Mufem, Pepou a Lubošem. Krásná silnice, asfalt, zatáčky. Kluci se dostávají před kamion, mě se to nějak nedaří. A když už konečně jo, tak…
následovaly myšlenkové pochody, velmi rychle za sebou.

myšlenka č.1. ujeli mi, musím je chytit, beru za plyn.
myšlenka č.2. takový krásný místo! Dva krátké tunely za sebou vydlabané ve skále. Škoda, že nejede Muf vzadu a netočí.
myšlenka č.3. Tunel, zatáčka, vlevo na odpočívadle motorky. To jsou naši. Brzdi.
myšlenka č.4. je jich moc, to nejsou naši, přidej!
myšlenka č.4. to jsou naši společně s GéeSákama, brzdi!
myšlenka č.5. brzdi, zastav na štěrkovým odpočívadle!
myšlenka č.6, to je začátečnická blbost! To nedám!
myšlenka č.7. nedala
myšlenka č.8. jsem superlama!!!! Takhle blbě to položit!!

Následovalo osm německých, vyděšených očí a osm německých rukou pomoci postavit motorku a čtyři pusy připravené pofoukat bebí.
A šest očí českých, nesmírně rozřechtaných. No, teď si uvědomuju, že z jejich pohledu bylo moje položení se k nohám Němců hodně zábavné. Pravda je, že Němce snad víc udivila (ne)reakce mých ,,kamarádů“, než můj pád.
Myšlenka č.9. ještě, že to Muf netočil, byla už jen tak pro formu.

Nic se nestalo mně, ani motorce, takže v pohodě, ale vztek jsem měla na sebe nehoráznej!
 
Na sebe a vzápětí na Mufa. Takhle šťastného a rozchechtaného jsem ho ještě nikdy neviděla. Jen mu  radost kazilo, že prý přímý pád neviděl, pouze slyšel a s kamerkou v ruce se dožadoval  opakování.
 Nic! Neopakujeme! Opráším si prach z hadrů a zavírám si hlavu do přilby, abych nic neslyšela, neviděla ….. já už tady nechci být, já už chci jet pryč!
 Konečně se dořechtají, můžeme pokračovat. Do Ohridu přijíždíme bez dalších veselých historek v 17, 20h a přemýšlím, jak dlouho bude Mufovi trvat, než našemu domácímu oznámí můj pád. Dávám mu pět  minut. Chyba, stačili mu minuty tři.
 Cesta na Samuelův hrad jim z hlavy ty nesmysly vyžene. Je to do kopce a musíme vyrazit co nejdřív, neb se připozdívá a nějak brzy se stmívá. Schody nám berou trochu dech. Hlídač a výběrčí vstupného v jedné osobě nás upozorňuje, že za chvíli zavírá. Nenecháme se odradit a na hradby  hradu, který nechal vybudovat bulharský car Samuel na konci desátého století se vydáváme. Prý mají tři kilometry. Asi ano, kluci dost funí, při jejich zdolávání. Ohrid má prý 365 kostelů, na každý den v roce jeden. Hledám je ze shora a nejsem si jistá, jestli nejde o reklamní kec. Vidím odtud hlavně jeden, ale ten za to pokoukání stojí. Kostel sv. Jovan Kaneo postavili ve třináctém století na útese nad jezerem a lepší místo mu najít nemohli. Věžičky, stříšky, oblouky se na pozadí jasně modré vody romanticky vyjímají. Mám kliku, zapadající slunce barví oblaka, vodu, město pod námi, makedonskou vlajku a kluci zapomínají v té kráse na dnešní zážitky.
 Ve městě pod hradbami ještě projdeme kolem pár kostelů, starých budov, postojíme u amfiteátru a jdeme opět na hlavní třídu do víru turismu. Dnešní hospoda je taková obyčejná, nenápadná, dokud nás nezhlídnul šéf. Zahalekal, poplácal Mufa po tom co má na hlavě, mezi hlasitým smíchem nás ujistil, že má Čechy moc rád, opět poplácal Mufa, vyprášil ubrus, mluvil, prostřel, mluvil, plácal Mufa po hlavě, doporučil mi čevapčiči, plácal Mufa po hlavě, mluvil. Muf si objednal ,,golem porci“ čehosi, šéf ho pochválil, poplácal a odchvátal. Shodli jsme se, až na Mufa, že si šéf Mufa pěstuje, aby mu sem přišel i zítra. Marně. Po výborné večeři a dalším mufím popleskání jdeme do pelechů.

Ujeli jsme 340 km, navštívili další zem a ….. byl to fajn den 🙂

 

[Not a valid template]

Pondělí 19.9.2011

Dáváme klíč do mrazáku. No coco? Prý je to tak normální a hosté při odjezdu klíče zamrazují, aby vydržely, než se pan domácí vrátí z práce.
 Makedonii opouštíme opět kolem Ohridského jezera, za hranicemi sjíždíme kolem políček se snopy k Prrenjás a opět míříme na Elbasan. Teď si tu rudou krajinu s tunýlky, viadukty a kolejemi prohlížím líp. Ale stejně nechápu o co tu jde. Tak se poohlížím po řece Shkumbin. A nevím, zda mám vůbec slovo řeka použít. Výstižnější by bylo: širokánské, suché říční koryto plné kamení s pár čůrkami nějakých potůčků. Efektní, obrovské. Věřím, že tudy na jaře hučí pořádná řeka. A všudepřítomný  červený prach. A také hloučky lidí postávajících u silnice a čekajících na dodávky se žlutými čísly, suplující tu autobusy. Mezi tím oslí povozy občas jedoucí rychleji než auta, tudíž předjíždějící. A pasačka koz v teplácích Adidas. Pořád je na co koukat. Snadno přehlédneme značku omezení rychlosti na 40. Jedeme 80. Nevadí. Policajt s Chevroletem se zamračí a ukáže nám, že máme zpomalit. Na chvíli zpomalíme. A je tu Elbasan opět s krásně drsným provozem, s lidmi postávajícími v silnicích, oslími povozy, starými Mercedesy a novými Oply či jinými auty. Za Elbasanem vyjíždíme směrem na Tiranu. Né, že bychom toužili se znovu vrhnout do pekla Tirani, jen jsme se chtěli ještě jednou podívat na Elbasan z výšky, přes olivové háje, stánky trhovců a u oněch trhovců koupit nějaký šnaps do haberské hospody. Štěrková parkoviště asi budou mým symbolem letošní dovolené. Na toto zajíždím sama, opět s vyhlídkou pěkné fotky. Fotka se opět nekoná, Elbasan je zahalen smogem. Nevadí, rozjíždím se, přidávám plyn, bez karambolu projedu hrubý makadam a skočím schůdek na asfalt. Muf rozmrzele vypíná kameru.
 Nahoře nakonec nic nekupujeme, točíme to a sjíždíme dolů. Je čas na kávu. Tu si dáváme v hospůdce vedle jedné z mnoha Lavazh. Myčky aut. Některé jsou jednoduché, plac na zastavení a wapka, některé mají i stěny. Těch je míň a chlubí se nápisem Lavazh special. Special i nespecial obsluhuje hubený, tmavý, mladý kluk. Většinou se tváří důležitě a spokojeně. Očividně má záviděníhodnou práci. A vyskytuje se v množství tak dvou kusů na kilometr čtvereční.  Albánie je zemí prachu a boji proti němu.
 Nerada se kus za Peqin loučím se zajímavou řekou Shkumbin a najíždím na hlavní na Durres. Fakt magistrála: hlásá mapa! Jak myslí. Já si magistrálu představuji trochu jinak.  Bez těch divných okamžiků, kdy skokem končí asfalt, aby za deset metrů dalším skokem opět začal. Dobrá, to znám, nesundavat nohy ze stupaček a neubírat plyn. No jo! Jenže když si nechám odstup, abych onen skokánek projela svižněji a tím bezpečněji tak mi tam někdo narve čumák! Dobře, vypínám mozek, cpu se, přidávám, jedu když to kolem jede, jedu i když to kolem nejede. Koutkem oka zaregistruji Kavajě a posléze i Durres. Jak ráda vidím ve Vore odbočku na Lezhe! Anoanoano! Tam jedeme! Tam už to známe! Parádní silnice, okolo ní vzdušné masny a obchoďáky s nábytkem. Hlavně žádné skokánky. Teď si kromě masen a nábytkáren všímám i velkého množství stánků, kde trhovci nabízí kvalitní olivový olej hned vedle kvalitního oleje do motorů. Raději nekupujeme ani jeden a mažeme dál na Shkoder. Myšlenky mám tak trochu smíšené. Na jednu stranu jsem nesmírně ráda, že máme naší osobní bílou mapu zmapovanou a víme, že už nás teď čeká jen kvalitní asfalt, který už naše motorky znají a na druhou stranu mi má duše dobrodružná spílá, že to tak moc dobrodružné nebylo a že to bylo až moc snadné, neřku-li nudné. Nudnost narušuje vítr a Muf. Vítr sílí a Muf, těsně před Shkoderem staví s myšlenkami velmi podobnými mým, a praví ,, Pojedeme severem a dáme si psa tam co minule“.Oponuji: ,,Psa jsme nejedli a horem nejedeme! Severní cesta je stejná jako loni, mi psal jeden kluk na motorkářích. A to byl hnus velebnosti!“ . Muf na to: ,,Tak to nebyl pes, ale jedeme tam! Tohle je nuda!“ Mi řekněte, proč vždycky prohrávám. Ve Shkoderu opouštíme láskyplnou novou silnici a odbočujeme …. ani nevím jak, ale najednou jsme v jiném světě. Bláto, odpadky, brody, vybydlené baráky, smrad, Albánci mávající, Albánci posedávající, chodící, postávající. Snažím se jim vyhnout, projet brodem, blátem. Chvilkami je to na stoupnutí do stupaček a zavření očí. Šlo by to, jen by mě neměl zdržovat ten ztracený Holanďan s obytňákem. Vjel někam kam nechtěl. Popojíždí, nesmyslně hledá cestu, která tu pro něj opravdu není. Asi tady už vůbec nechce být. Dokonce přestávám litovat sebe zahrabanou v bahně a lituji víc jeho. Jakýmsi zázrakem se před něj dostáváme a vyjíždíme ze Shkoderu na rozestavěnou silnici směr Podgorica. Máme před sebou pár desítek kilometrů šotoliny občas přerušované perfektním asfaltem. Což zas není tak zlé. Trochu to komplikuje vítr, nějaký ten úsek na rozviklaném můstku, sem tam díra větší, než bych čekala a hlavně loudající se auta. Kruci! Enduráři mě učili, že nemám ubírat, ale naopak! Ale jak nemám ubírat, když se tu motají náklaďáky, autobusy a tak?! Nakonec jsme se s Mufem trochu trhli, předjížděli náklaďáky, polykali prach, doufali, že v neviditelném protisměru nic nejede a valili dál. To, že máme po levé ruce Skadarske jezero víme, ale to je tak to jediné, co k tomu můžeme říct. Vesničku Bajze (snad je to ona, cedule chybí) projíždíme mezi létajícími papíry, odpadky a pořvávajícími vesničany. Musím přiznat, že mi ten vítr docela vadí. Poté si to valíme po luxusním asfaltu, který tentokrát výjimečně nekončí skokem na šotolinu, ale bez jakéhokoliv upozornění (kdo by tady taky čekal nějakou značku, že? ) ústí za zatáčkou na obří kruhový objezd bez výjezdu. Muf si výjezd vymyslel a vytáhl nás na nějaký  fiktivní. Z toho okamžiku si pamatuji jen můj křik do přilby: ,,Mufe! Ty hýzle!!!“  Pak vím, že to vedlo přes nějakou stavbu, nějakým jílem nahoru a poté jílem dolu. A pak … a pak asfalt a vymodlené hranice Černé Hory na dohled!! Hurá!! U ,,Psa“ stavíme a domlouváme se, že jedeme dál. ,,Pes“(rozuměj jehněčí) se netočí, vítr graduje, mraky se stahují a hrozí bouřkou. Raději pojedeme, dokud nám to přírodní živly dovolí a hlad vydržíme do civilizovanějších míst.
 Na hranicích vítáme střechu nad hlavou v největším lijáku. A opět jsme v rychlosti a bez problému odbaveni. ,,To je fofr“ komentuji. ,,Jsme tu brzy“ říká Luboš a dívá se na hodinky. ,,Ba ne, jsme tu pozdě. O pár let.“ Trochu smutně odpovídám.
 Smutek mi odežene celník pravící Pepovi, že má chybu v techničáku. Prý to nesedí. Ta motorka nevypadá na rok výroby 1300. Pepa se nehádá a na veteránu FJR 1300 odjíždí deštěm v dál. Až k objížďce. To snad není pravda! Když už si myslím, že mě nic nepřekvapí, tak nás ze známé silničky vyžene ta hnusná cedule ,,obljazok“ ! Stoupáme deštěm úzkou silničkou někam do hor. A je tady krááásně! Déšť přestává bolet, naopak voní. Horské klesání mezi klečí nám zpestří želvy na silnici. Trochu uvažuji, že by to po nich asi klouzlo, kdybych na ně vjela a už klesáme k městu. Na benzínce v Tuzi zíráme na řádění živlů. Zaháníme hlad čímsi syntetickým, nadnárodním a čekáme na klid zbraní bohů počasí. Po jejich vyřádění jedeme na Podgoricu, kde trochu zavzpomínám na pružný, albánský styl jízdy. Tady jim děsně dlouho trvá, než do křižovatky vjedou. A pak už jen větrem po známé silnici k Montenegerskému moři a k hranicím téměř domovského Chorvatska. Muf se trhá a letí do Molunatu k Andrejkovi s předstihem s vysvětlením, že neujel bez zaplacení, že ho nechtěl okrást, že jde o nedorozumění! Měl strach, oprávněně, že bychom to při příjezdu vysvětlili jinak.

Ujeto 492 km.

 

[Not a valid template]

Úterý 20.9.

Déšť, procházky, zkoumání kvality pneu ( do Dubrovníku se nejede, prý to domu dají), koupačka, odvápnění hadrů ze včerejška, opětné praní tílka ( to zbrklé pakování se mi vymstilo, nechápu, proč mám sebou svetr, dvě mikiny a jen dvě tílka), spaní, flákání, večer objednaná chobotnice a k  tomu škarpina gratis. Mám napsat, že jsme ušli pěšky dva kilometry a že nám Andrejko nenalévá, ale rovnou to nosí po flaškách. Tak to tedy píšu 🙂

Ujeto překvapivě O kilometrů :-))))
 

Středa 21.9.

Únava je ta tam. Zas nás to tahá za řidítka. Dáváme si den: ,,odpočinek od party“. Muf sedlá svůj stroj směr Durmitor, Luboš jen Cavtat, Pepa nikam a já na Ston.
 Ston mě svými hradbami láká už pěkných pár let a ještě nikdy na něj tak nějak nebyl čas. Teď čas mám, tak si ho užiji!
 V Dubrovníku nestavím, jen kouknu, jaké tu zas kotví obludy a zastavím až po 16ti kilometrech v Trstenu. Před pár lety stávali trhovci pod obřím platanem se svými barevnými stánky. Už to tak není. Prý tu padající větev zabila nějaké Italy, a tak postavili kolem vražedného stromu plot. Nedá mi to, lezu za něj, abych si odnesla list ze stromu přes 400 let starého s obvodem kmenu přes 12 metrů.
 Počasí je zase fantastický. Další kilometry magistrály si spokojeně pobrukuju a zas je mi pohádkově.
 Ke Stonu mě dovádí odbočka na Pelješac kolem mušlích farem a stánků.
 Platím 30Kun za vstup na hradby a nedomyšleně nenechávám u výběrčího motohadry. Jdu v nich. Zas chyba! Zas jsem lama! Je mi hic a před klukama to budu muset zatajit. Lezu do kopce a schodů, leje ze mne a umiňuji si, že za příštím obzorem to otočím. Mi to nedá, co když tam bude něco……… něco co prostě bude za to  pocení se stát. A je! Za mnou zůstává výhled na Ston, tak půl kilometru kamenných hradeb, výhled na mušlí a ústřicové kýčovitě modré zátoky, a přede mnou se otevírá pohled na další půl kilometr starých hradeb, Mali Ston, čtverečky solných nádrží a nějakou ztracenou silničku dole v hlubinách. Přestává mi být hic, je mi nádherně. Jsem šťastná, že jsem to nevzdala a taky že tu se mnou nejsou věčně uremcaní kluci 🙂 . Ston byl založen……. ale ne! O Stonu, jeho starých hradbách, soli atd psát nebudu, to si nechám na jinou dovolenou, však já je sem ještě dostanu 🙂 .
 Dole sedám na motorku a popojíždím kousíček k oné silničce, která se mi ze shora tak líbila. Líbí se mi i ze zdola. Úzká silnička uprostřed moře. Doufám, že mi moře před motorku nešplouchne vlnku.
 A pak jen cesta zpátky, poslechnout si, jak využili volný den kluci. Pepa s Lubošem proflákaně a Muf akčně. Durmitor mu připravil bouřky, vítr, zimu. K mostu na Taře nedojel, ale i tak přivezl krásné fotky.
 Večer nám Andrejko naservíroval objednané mušle, vynadal mi, že by pro ně nemusel, kdyby věděl, že jedu do mušlového ráje Stonu. Ještě nás ujistil, jak rád nás viděl. Prý je fajn vyvařovat celému stolu v jednom hrnci, jak to po něm chceme my a nehonit ho pro každou skleničku, ale nalévat si rovnou z lahví. Prý se mu po nás bude stýskat a bude se na nás zase těšit 🙂 . My na něj taky.

Ujeto 197 km

Čtvrtek 22.9.

Jedeme na sever. Prostě a jednoduše se vracíme domů. Pohodlně, příjemně, po magistrále, kousek po dálnici, a zase po magistrále, bez průšvihů a veselých historek přijíždíme do Selců k ,, naši motori! Naši motori!!“ . Vyprávíme, kde jsme byli, co jsme zažili, Muf vypráví, jak jsem sebou flákla a je dobře. Jdu si užít poslední slunečné okamžiky do moře, poslouchám kytaristu na pláži a nejraději bych přeskočila zimu.
 Večer konzumujeme nějaké koktejly a sledujeme skvělý film v televizi. Tak tohle musíme sehnat v češtině!

Ujeto 564 km

Pátek 23.9.

Hážu do sebe několik kafí, neb nám ho babka ,,naši motori!“ udělala všem, ale kromě mě ho nikdo nepije.
 V Rijece hlásá teploměr 22°C, aby o pět km dále klesl na 10°C. Na dálnici projíždíme mlhou a vzpomínáme na vražedný hic na jihu.
 Po Lojblpassu, pěkných silničkách s čísly 85, 82 a 92 stavíme v Huttenbergeru. A dozvídáme se, že tady ….. a dost! To stačí! Sem vyrazíme jindy a zajímavost tohoto kraje vydá na další psaní. Teď domů, vybalit, umýt…………………

 

[Not a valid template]

A to je vše, přátelé 🙂

dnes ujeto 657 km.

Takže:
ujeto celkem 3985 km,
nalepeny další dvě vlaječky,
počasí parádní. Měli jsme kliku a bouřky jsme pozorovali z pod střech.

Bylo to fajn! 🙂

Barča