Pátek 16.8.2013

Tak prý máme počkat na Wénu, hrabe se ještě v závodní motorce, říká Kačka. Na hodinky se vyčítavě nedívám, neb je nemám, ale trochu nechápavě pohlížím na opuštěnou MT-01 stojící opodál. Raději se neptám. Čekání na špinavého Wénu si s Kačkou krátíme počtením, kterak se Cccenda střetl s jakousi, prý mladou (asi nic moc pěknou, neboť výrazy nadšení neoplýval) řidičkou Favoritu a jak odstavil pochroumanou motorku a že prý razí na Pohádku trochu otřesen, odřen, pohmožděn a co nejhůř autem.
Wéna dorazil, dost zmateně pohledal po bytě věci, o kterých si myslel, že bude na víkend potřebovat, dokonce si nezabouchl klíče od bytu a se slovy, že jedeme do garáže pro motorku, sedal na MT-01. O kus dál, mezi garážemi se Kačky zeptal, jestli neví, kde má klíče od garáže a opět odjel. Jak tu tak stojím, tak si říkám, že tohle vypadá na veselý víkend hned od začátku.
Po návratu nalezenými klíči odemkl garáž, zavezl dovnitř Yamahu a vyvedl Jawu 350 z roku ajncvaj.. . Na tom prý jede závod a i na tom nám prý natrhne prdel! Tak o tom si popovídáme až v sobotu večer.
Z Počátek vyrážíme až někdy po sedmé a jedeme za Wénou přes Studenou, Dačice, Jemnici na Bítov prý pěknou cestou. Nevím, nevidím ji. Vidím a cítím jen oblak kouře vycházející ze starého stroje, který určuje naši rychlost. Ale zase jsme prý jeli všechny zatáčky stoprocentně bezpečně. S tím souhlasím. Kačka z jawáckých exhalacích možná trochu zblbla (nebo z Wény?). Nevěřícně zírám, jak po vzoru Wény při odbočování v Lančově před kostelem ukazuje rukou, ač je její XJR samozřejmě vybavena tím blikacím čudlíkem.
Na Pohádce už je zábava a konzumace v plným proudu. I když u paní ubytovávací se nás sejde víc než dost. Až jí děláme v těch jejích lejstrech trochu zmatek. Nakonec se domlouváme s Libereckou klakou, že si vezmeme chatku pro pět osob, ač je nás dohromady šest. Že je to úplně fuk, že nás tam stejně spí jen pět, zjistíme až ráno.
Při vítání a ubytování mAra vypráví, že měl po cestě zastávku v servisu. Nejelo mu to. Nabízí se laciné trefování do drahého stroje. Jsem hodná holka, odpustím si to. No, ale…. :-D. A kdosi přidal historku o natankování etanolu, místo benzínu. Tak to není vůbec směšný, vždyť natankovat něco jinýho, než jeden chce, je tak jednoduché 😉 . Jo, jo, jak jsem si říkala při Cccendovo střetu a Wénovo zmatečném pakování, prostě erupce na slunci. Snad se to do zítřka uklidní.
Večer probíhá jako většina podobných večerů. Většinu tváří jsem viděla vloni v Habří. Ale někteří na ono setkání asi nevzpomínají zrovna v nejlepším. Hodně mě potěšila přítomnost mlaďochů od Prachatic. Tedy oni už zas takoví pubertální mlaďoši nejsou, ale před lety, kdy jsem je viděla naposledy, byli.
U baru se chechtá Yves! Chválím ji to. Kdyby byla po ránu trochu indisponována, tak by mi to v nejmenším nevadilo :-). Ráda bych tam viděla i Cucku, ale ta mi nějak uniká.
Ještě pokecám s Čikusem a trochu žasnu, že ten kluk snad stárne, či snad dokonce moudří. S Kimem, který mi udělal radost, neb dal na mé rady a teď si chválil, jak se mu vydařila motodovolená a pomalu jdu chrnět. Tedy až po tom, co lezl Cccenda z chatky ven oknem. Chudáka ho tam zavřeli (asi zavřely) aby už konečně šel spát a ono se mu v nejmenším nechce.

Sobota 17.8.2013

Že už nejsem úplně nejmladší, tak jsem brzy vzhůru. Bob je asi ještě starší. Už není v pelechu. Ba ne! Chyba! On tam JEŠTĚ není! Přichází po šesté se slovy, že jde konečně spát a že vůbec nemůže za tu děsně nahlas puštěnou muziku a za rušení nočního či ranního klidu.
Při snídani závodní pole trochu řídne. Jsou tací, kteří sebekriticky hodnotí svůj stav a ani si nechtějí dejchnout. My s Kačkou jsme neurvale napomenuty, zda se nemůžeme smát tak, aby kohosi nebolela hlava. Nemůžeme 🙂
Však on nás ten smích přejde. Mne tedy stoprocentně. Když Cccenda, s odporně spokojeným výrazem na tváři, vyhlašuje způsob, kterým se dostaneme k itinerářům, tak se to zdá docela snadné. Dokud u Cccendovo kolíku neodpadávají první itinerářechtiví. Tedy, kdyby mě to nečekalo taky, tak by mě to úžasně bavilo. Závodící běží vytýčenou trasu (no už to je na mne moc), na konci se sehnou ke kolíku a 15x (ženy 10x) kolík oběhnou. To nezní tak zle. Ale je to sakra zlé! Odbíhající, či spíš odpotácející se od kolíku vypadají, že právě opouští bar, kde rozhodně nezaháleli. Zrovna se mi chce čůrat a uvažuju, že se na celej kolík vykašlu a odejdu. No jo, jenže já ten itinerář chci. Kdosi mi říká, že k tomu čůrání se mi bude chtít za chvíli i zvracet. Jo, to je pravděpodobný a nevím, co bude horší.
A je to tu, jsem na startu. Jak píšu, už běh je pro mé tělo veliké, zanedbané něčím nepochopitelným. A na konci se ohnout? A točit? Pak se tam motat jak sysel? Fláknou sebou o zem? To jsem jako fakt všechno udělala? Tomu teď nemůžu uvěřit! A to celé stihnout do minuty. No…. mám takový dojem…. ale přece měřícího neprásknu 😉 (ale děkuju mu). Večer vyprávěl Boš, že kolík vytrhl a obíhal ve zpřímené poloze. No jo no, to je přesně ono, při ITT je nejdůležitější přemýšlet. Kupodivu nepozvracena přebírám itinerář a dokonce tomu brejlatýmu mamelukovi se škodolibým ksichtem neřeknu nic sprostýho.
,,Čtěte pozorně!!! Hlavně si itinerář přečtěte dvakrát!!! “ A ještě by tam mělo být:,, a hlavně u toho čtení sakra přemýšlejte!!!“
Zatím mi itinerář nepřipadne záludnej, to přijde až později. Zatím si čmárám do mapy místa, kam mám jet a pravda, trochu mě znervózňuje Cccendův potutelný úsměv s kterým mi zírá přes rameno. Najednou se mi zdá, že slyším nastartovanou XJRu. Tak prý nezdá. Někdo říká, že ta nová holčina už jede. To se mi zdá. Kačka ty zbrklý starty asi chytla od Wény. Snad otočila itinerář a snad ví, kam má jet.

Když pojedu na místo X dostanu Z minut, když pojedu na místo X plus místo Y dostanu minut Z- Q. Při kombinaci míst A + X dostanu o N minut míň než když pojedu na místo Y + B. Když pojedu na místo C + D dostanu velký kulový, jednu Cccendovi fláknu a bude mne bolet ruka. Je mi jasný, že kam mám nejraději jet, musím vymyslet někde v klidu a ne tady pod Cccendovo krutopřísným pohledem za cvakání propisek a šustění map.
Zatím vyrážím k první nepovinné, protože se mi zdá nejblíž. Jakési Písečné u Bystřice. Písečné neznám, Bystřici ano, takže vyrážím na jisto směr západ. Po pár kilometrech najetých na kančích stezkách mezi zapomenutými Kotěhulkami mi přestává hučet v hlavě z nadměrného přemýšlení na Pohádce a asi taky konečně po tom zatraceným kolíku a začínám uvažovat pokud možno rozumně. U Písečného je napsaný jeden z oněch bodů X, B, C,D…. A ten je úplně jinde! To je přeci blbost. BLBOST! Při čtení itineráře je třeba MYSLET!!!
V klidu roztahuji mapu a nepřekvapivě zjišťuji, že jsem lama. Další Písečné je samozřejmě někde úplně jinde, než jsem teď já. A je tam i Bystřice. No jo, Bystřic je. A Písečných, a Počátek, a Žatců.
Je nad slunce jasný, že Cccendův Žatec není TEN Žatec, ale úplně jiný. Poznámka o Telči mi ho pomohla na mapě najít, tak teď měním směr na sever. Co si pro sebe říkám do přilby, jaká slova používám při hodnocení mé inteligence, díky které jsem si nadělila pěkných pár skoroenduro kilometrů a minut navíc je jen moje věc. A nakonec to sem stejně napsat nemůžu, jsem slušná holka.
Za Telčí odbočuji na vesničku Žatec a vybavuje se mi, že je v itineráři psáno cosi o smírčím kameni. Nacházím jen křížek u cesty, nestavím, jedu do Žatce pro razítko. Kámen budu řešit po cestě zpět. Třeba mi někdo z místních poradí.
,,Kéž bych byla celá bílá, jak ta jawa 250…“ mě napadá, když potkávám v protisměru… No to snad ne! Né jawa, ale honda celá bílá! Fix! Yves! A už jede ze Žatce pryč. Má náskok. Bodejď by ne! Není lama, určitě si nenajela skoroenduro kilometry navíc. V Žatci nacházím pár motorek, hledám někoho s razítkem, nacházím paní, která mi poradí, že tam dolů kolem toho baráku, pak vpravo za houpačkami přes můstek a asi třetí barák vlevo je starostův. A to by mělo být asi jediné razítko v Žatci. Nacházím barák, houpačky, můstek, starostu ( no tak jestli je starosta asi osmdesátiletá babka), razítko a …. hondu celou bílou…. no co tu dělá? vždyť už jela pryč. V itineráři se dozvídám, že jde opravdu o křížek, tak u něj stavím, abych zjistila, že jeho stavbu financovali František a Rozalie Jirákovi v roce 1900. Honda celá bílá staví hned za mnou a Yves mi s úsměvem přitakává, že jo, že i ona teď míří do Počátek. Tak to ti tedy děvče ujedu. Prostě za to na tý hlavní trochu zatahám a bude to!
U cedule Počátky postává KTM a dál na náměstí jedeme s Marianem spolu. Vycházíme z cukrárny s razítkem, na kterém není o Počátkách ani zmínka (snad nám to ředitel uzná) a v tom vplouvá na náměstí přízrak. Honda celá bílá. Neujedu ji, neujedu. Budu se s tím muset smířit. A tak tam na severním okraji dědiny, za hřbitovem, nacházíme stezku Soukenických mistrů počáteckých ve třech. V protisměru potkáváme Boše, Blehu a nevím koho ještě a najíždíme mezi maminky s kočárky, důchodce, pejskaře. Jedno mají společné. Nesou si prázdné pet lahve. Vlastně ještě to, že se na nás mračí. Ani se jim nedivím. Itinerář radí: ,,Kdybyste po cestě nevěděli kam, dejte se vpravo…až na jehličí“ Když nevíme kam, dáváme se vpravo. Na jehličí jsme už jen dvě. KTM někam odjelo a můj zlý, bílý přízrak nezmizet a nezmizet. Asi se mi o něm bude zdát.
U pramene sv. Ludmily se fotí Danny a jeho usměvavý, příjemný batůžek. Když se odkodrcají přes kořeny a kameny, jdeme se fotit my. Yves mi říká, že už má, kromě Žatce, hotový i Jaroměřice. No jo, no. Prostě není lama a itinerář si dvakrát přečetla a dokonce u toho myslela. Nemám na ni. A teď a tady je mi to tak nějak fuk. Je tu moc pěkně. Už po kolikátý si říkám, že je skvělý na jak nádherný místa nás ITT dovede. O kolika krásných místech by jeden neměl ani tušení, i když jezdí okolo dost často. Po vyfocení a napití zázračný vody z pramene jedeme dál společně. Vlastně společně ne. To máme ředitelem zakázaný, ale prostě máme teď stejnou cestu. Do Kojčic.
Takže nejkratší cestou na hlavní na Pelhřimov a v Kojčicích si nechat v hospodě u Plhů poradit, že Plhovi bydleli v domě č.p. 91. Tak prý nebydleli, řekl na konci dne Cccenda. Nevadí. Tuhle odpověď máme všichni úplně stejně špatně. A to jsme, Cccendo, fakt neopisovali.
A zas na hlavní a co nejrychleji na první, a vypadá to že jedinou nepovinnou. Ono Písečné, které mi po ránu zamotalo hlavu je o kus dál a těch dvacet minut, o které je hodnotnější než Škrdlovice by se asi projelo. Jedeme do Škrdlovic přes Havl.Brod, Přibyslav, Žďár. Po cestě uvažuju, co udělat, když u vodní plochy nenarazím na žádné zvířátko. To co Cccenda v itineráři naznačuje je v mým případě neproveditelné. No tak vytrhnu kus papíru, namaluju na něj rybu a vyfotím ji. V itineráři není TUČNĚ, že by mělo být zvířátko živé. Nemusím nic trhat a malovat. Po břehu škrdlovické nádrže se prochází sympatický pár s retrívrem Barunkou. Barunka se s námi ochotně vyfotí a Yves si se slovy:,,nemám se za co stydět“ svléká triko a leze v podprdě do vody. Já tamtéž lezu se slovy:,,já jo“ a v tričku. Po osvěžení a vyfocení se shodujeme, že je tu docela fajn, a že by nebylo od věci tu zůstat a na Pohádku poslat tak akorát SMSku, ať nás nečekají. Uvědomuju si, že ani jedna z nás nemá extra závodní náladu. Prostě si ten den užíváme. Trochu mě napadá, že by se měla Yves trhnout a jet na čas. Má docela našlápnuto na přední místa. Netrhá se, nelelkujeme, s razítkem na pomuchlaným papíře sedáme zase na motorky, vracíme se do Žďáru a pak vedlejšími přes Bohdalov a Zhoř do Luk nad Jihlavou.
V Lukách se zastavujeme pro obligátní razítko na benzínce. Prý nejsme první. A prý i těm před námi paní benzínová vysvětlila, kudy se dostanou k lyžařskému vleku. Znovu tu pročítáme itinerář a shodujeme se na tom, že procházka na Rokštejn není tučně!!! , tudíž se nikam nejde. K vleku vede cesta podstatně horší, než k Ludmile. Trochu se bojím, abych na ostrém štěrku vyjela bez problému. Ale CBF to v pohodě dává. U vleku se po povinném vyfocení rozloučíme. Yves se žene nejkratší cestou na Pohádku a já, mamlas, se chystám ještě do Jaroměřic.
V Jaroměřicích je hezký barokní zámek s mohutnou původně středověkou architekturou. Tak v tomhle itinerář nelhal. O čem ovšem nepsal, byl koncert Petera Dvorského . A vysloveně lhal, s informací, že je zámecká zahrada otevřena. Není! Tedy byla by, kdyby ji nestřežila brunátná důchodkyně se zatvrzelým výrazem a vrozenou nenávistí k celému světu a hlavně k tomu motorkářskému. A to já lama, jsem sem dorazila, na rozdíl od ostatních až nakonec. Takže se tu přede mnou vystřídalo asi 50 motorkářů s prosbou o razítko a o vstup do zahrady. JEJÍ RAZÍTKO A JEJÍ ZAHRADY!!! Chvíli jsem myslela, že bouchne, že mi můj itinerář rozerve na cucky, že mi možná jednu flákne. Nakonec odevzdaně vdychla, pronesla cosi o tom, že se tu ta verbež rojí celý den a že je to hrůza a že mám jít ze strany, ale že mě tam ani ony nepustí. Jdu ze strany, okolo ŽLUTÉ zdi (což ještě nevím, že je důležitá, pětiminutová informace) a přicházím ke dvěma dalším překážkám. Jsou zdolatelné o fous snadněji a pouští mě dovnitř. Tak za tohle by měly být plusové body! Fofrem počítám něco, o čem si myslím, že si přál Cccenda spočítat a raději mizím, než mě slavnostně oděno obecenstvo, operního zpěvu bažícího ukamenuje.
Tak! A mám všechna povinná razítka. Z nepovinných mám jen jedno a nějaký nepříjemný hlas v hlavě mi říká, že je to ukrutně málo, a že bych stominutový Slup mohla do limitu dát. Až překvapivě klidně mu odpovídám, že je mi to fuk, že se mi nějak nechce závodit, že se mi chce jet na Pohádku, dát si pivo, prase, pokecat a to vše v klidu. A jestli budu někde na konci pole? A jestli budu třeba z nějakého důvodu diskvalifikovaná???? No a co? Dnešek se mi líbí a to je asi tak vše, co jsem si přála.
Takže jedu pěknou cestou přes M.Budějovice, Dešov a Bítov do Lančova.
Kačka, Wéna, Yves a spousta dalších přítomných je už vykoupáno, převlečeno, najedeno, spokojeno. Spokojena bych taky byla, kdyby mi Cccendovo pohůnci vrazili do rukou vzduchovku. Ale to ne. Místo vzduchovky jsem do ruky dostala dotazník zaměřený na všímavost. Já!!! Jestli mi něco fakt chybí, tak pozorovací talent. No, chybí mi toho víc, ale teď ten pozorovací talent nejvíc. Vzdávám to. Prostě tu odevzdaně sedím a házím odpovědi od boku. Snad jen dvěma jsem si jistá. V Jaroměři jsem šla okolo ŽLUTÉ zdi a na kameni v Žatci byl letopočet 1900! Jsem si jistá! Hm, tak prý ne, prý je v kameni vytesáno 1906! Skoro bych se hádala, ale nemám sílu. A ještě ke všemu mi to je docela fuk. Pět minut sem, pět minut tam. Teď se těším hlavně do sprchy a na pivo.
Vykoupaná, převlečená, najedená, spokojená sleduju nově dojíždějící, poslouchám zážitky protivníků a je mi bezva. Dlouho po limitu přijíždí Kim a ptá se, zda chceme slyšet krátkou, nebo dlouhou verzi jeho dnešního, děsně nepovedenýho dne. Dlouhou. Možná poprvé, ale rozhodně né naposled vypráví:,,To bylo tak….“ Ač jeho příběh začíná tím, že mu motorka nejede, pokračuje smůlou s nenalezenou benzínkou, s podivným blouděním, tedy situacemi neveselými, chechtáme se kapitálně.
Spousta přihlášených závodníků sebekriticky do závodu nevyrazila, mnoho jich bylo diskvalifikováno a na počítaných místech skončilo 24 jezdců. Říká ředitel závodu a hned hlásí ono čtyřiadvacáté místo. Slyším ,,Barča“. Nejsem diskvalifikovaná a šťastně se ženu pro triko. Cccenda na mne vyvaluje jeho obrýlené oči, triko mi nedává a posílá mne zpět. Prý volal ,,Gabča“. No tak mám asi po tom dnu zalehlý uši.
Šestnácté místo celkem a třetí v babách si jde vyzvednout Kačka. Wéna místo třinácté. Stojí vedle Cccendy trochu zasmušile a oznamuje nám, že jel celý závod na plný plyn. Sklízí zasloužený potlesk a čekám, že do sálu vytlačí jawu, aby si ten potlesk užila. Fakt by si to zasloužila!
Skoro nevěřím, když mě Cccenda volá pro osmé místo, které znamená, že jsem v babách druhá! Tak to jsem s tím ranním zakufrováním nečekala. Yves si jde zaslouženě pro největší babský pohár a součastně sklízí potlesk za místo čtvrté! Je skvělá a při přebírání cen roztomile rozpačitá. Pro celkově první místo si jde duo Danny+Zuzuki
Ze sobotního večera, ač se snažím svou paměť podplatit čokoládou, si nepamatuju nic. A opravdu to není konzumací lihovin, ale prostě jen tou blbou pamětí a odporným zlozvykem, sedat si k sepsání akce s půlročním zpožděním. Prostě… v sobotu večer se asi nic zajímavého neudálo, neb co si nepamatuju, to se nestalo. Ba jo! Teď si vzpomínám! Stalo! Když kolem nás tlačil Mariano svoji oranžovou motorku, tak zareagoval na Wénovo hlášku, která se samozřejmě nabízela, slovy že je to děsně vtipný a že je Wéna asi dvacátej. Tak jsme se tedy přidali k davu a šli se podívat, co bude Mariano tvořit. Dav byl spokojen, bylo to veselé vystoupení s oranžovým nářadím. Nakonec se zprovoznění stroje podařilo a Mariano na něm mohl nad ránem odjet na dovolenou.

Neděle 18.8.

A že už nejsem úplně nejmladší, vstávám téměř za kuropění. Procházím po Pohádce pohádkovým klidem, pohádkovou rosou, pohádkovým velmi mladým sluníčkem, pohádkovým ranně čistým vzduchem a tu slyším z pod pergoly: ,,Brejtro, pojď si dát prase!“ Boš je asi starší než já (no to je velká blbost), vstává dřív a z pohádkově romantického rána vytvořil ještě něco hezčího. No řekněte, je takhle po ránu nad dobře proleženou opečenou vepřovou, kyselý okurky a čerstvý chleba? Mana nebeská! Sádlo mi teče po bradě a k posezení se přidává Kim a pár dalších, povětšinou jen o něco málo mladších než já. Do nádherně masem provoněné atmosféry se postupně přidávají mladší. A jsou dokonce mezi nimi i tací, kteří se do nás, starších a podstatně rozumnějších navážejí. A že nejsem nejmladší… no jo, no! si zas ty nedospělý hlášky nepamatuju. Škoda. A dokonce si ani nepamatuju, na koho se za ně mám mračit. Ještě větší škoda (přiznejte se někdo 😉 ). Pohodový ráno. A pak nastalo hromadné loučení, odjezdy. Kačka s Wénou nemohli odjet, neb je chytrá cccendovic krabička napráskala. Já s Kimem jsme to vzali ještě na onen hrad, který jsme včera vynechali. A dobře jsme udělali. Skvělá cesta, Kim si chválí, že takhle se mu celý včerejšek nejelo a já nechápu, proč tvrdí, že mu motorka nejede. Sakra jede :-)! A to menší endůůůrko v cíli už nás nerozhází. Po louce, přes rigol, lesem, zase po louce, přes můstek a jsme pod hradbami. Rokštejn za to opravdu stál. Jen na věž jsme se nedostali, neb pan hradní v neděli asi spí. Nevadí, domlouváme se, že výhled oželíme, loučíme se a jedeme každý jiným směrem domů.

Po čertech krásný víkend 🙂 ! DÍKY CCCENDO!!!!!!!!!!