Žil byl jednou na jihu království, v malebné vesničce šprýmař a snílek Petřík. Tropil si žertíky ze svých druhů, nešetřil žádného kamaráda, ba ani neznal úctu ke stáří. Po čase mu už žádný nevěřil ani datum. Ale že měl za kamarády nás, dalo se vcelku očekávat, že se jednou ucho utrhne a my mu to vrátíme i s úroky. Jednou, takhle po ránu, stál Petřík za svou pastouškou a hleděl na hladinu nazelenalého rybníčku. Tu zvolal: ,,vidím doky veliké a v nich flotilu krásných lodí vyplouvajících po potůčku na světová moře!“ A jal se uskutečnit svůj sen. A že to nebyl žádný malý trouba, nezašel k prvnímu truhláři pro pár prkýnek, z nichž by si stloukl jen tak nějakou kocábku. Raději vyslal poštovní holuby k pánovi moří za devatero horami a devatero moři s prosbou o zaslání plánů na stavbu kocábky v našich krajích nevídané. Prý nebude moc veliká, ale táák krásná, že budeme všichni hledět úžasem neschopni slova. A začal nám vyprávět, kterak začne krásný život námořníka a měl při tom v očích dálky daleké a touhy mořeplavců. Tak nám svitla naděje na potrestání Petříka za léta jeho žertíků. Pán moří na Novém Zélandu neznaje zeměpis a tudíž netušíc, že naše zemička nemá moří, vyslal holuba s plány opravdu zpět. A tehdy přišla naše chvíle. Zmocnili jsme se holuba, ukořistili plány, holuba sežrali ( néé! To bychom neudělali). Plány 5timetrové kocábky jsme zaměnili za plány kocábky trošku větší – 126timetrové Aurory a pěkně ji Petříkovi podstrčili. Petřík, celý šťastný, že se na něj daleký vládce nevykašlal, honem roztruboval na všechny strany, že už mu plány dorazily a že může začít se stavbou. Tak moc se těšil, že si snad ani v první chvíli nevšiml, cože to bude vlastně stavět. Až po chvíli nevěřícně zíral, postavil se před Brčálník a zjišťoval o kolik metrů bude jeho loďka přesahovat vodní plochu. O hodně! A tu mu z očí vyprchaly dálky daleké a usadil se tam místo nich černý smutek. Byl snílek, ale blbec néé! Pochopil, že tohle je pro něj velké sousto. Auroru nezvládne. Popsal na pergamen vzniklou situaci a odeslal zpět na Nový Zéland ( vzpomínáte, holuba jsme nesežrali). Pán moří mu odpověděl, že neví, co je Aurora a ať si z něj Petřík netropí šašky. A tak Petřík plakal na všechny strany. Stěžoval si tam i onde a pomalu chřadl a chřadl. Přestal žertovat, a už to vypadalo, že ulehne se zlomeným srdcem, když tu se nám ho zželelo. A tak jsme pověřili Siskina, neboť má střevo a hlavně v robotě nemá nic na práci a tudíž hodně času, aby sesmolil vyděračský dopis A on tedy sesmolil, tohle z něj vypadlo: Daragoj Pjotr, menja zavut Volodja. U menja dlja tebja óčeň charošaja informácia . U menja v trezore ležiť plany tvajej kocabky Charlej s nomerom 16. Kagdá ty jiščo někagdá chočeš ety planočky pasmatreť ja tebje jich vydáju. Prichadi v pjatnicu 1.2. 2008 v 21,30 na graz balšoj vodnoj plochy v Šindlovych Dvorcach. Priněsi saboj výkupné. Adnu butýlku whiskey Tullamore Dew i kus špeká ili pršutá. Ja tibje varůju. Nikakája policia, nikakoje svjedky, nikakoje padfuky. Kak u tebja někakoje něcharošije správanie ja vhodim planočky do studenój vadý v rýbniku, kde jich ožužlájět kápr ili suméc. Na grázi ty chodí tam i zpět po celoj dýlke. Ja tebja v spravnoj čas pakažů. Ješčo raz! Nikakoje padfuky! Nas mnogo! My mafíja! Privet Volodja no fuj! To jsem se vyděsila, on to hošík určitě nedělá poprvé. To vypadá, že má ve vyděračských dopisech praxi. No a jak se vyděsí Petřík, až najde tenhle dopis na zápraží. Našel, ulekl se, rozklepal, pohladil věrnou choť a robátka po vlasech, sepsal poslední vůli, vzal divého psa Baskervilského a vydal se pod rouškou tmy na smluvené místo. A tam už jsme na něj čekali my! Pěkně ukryti v houští pod hrází. Petřík kráčel krokem pomalým a nejistým. Opatrně a potichu se za ním vydal Muf v oděvu vskutku mafiánském. Tu se Petřík otočil a spatřil děsivou postavu halící své mohutné tělo do dlouhého koženého kabátu a na očích pod širokým kloboukem velké tmavé brýle. Petřík zkoprněl a vtom se na něj zezadu vyřítil mužik Pepa v rozervaném oděvu s chlupatou ušankou nakřivo nasazenou. Na mužika Pepu se vrhla baskervilská bestie, aby mu, vrtíc ohonem, olízla tvář. To byl okamžik pro nás. Siskinka držela plánočky a já jsem pod nimi škrtala zapalovačem. Děs v očích bývalého šprýmaře Petříka se pomalu měnil v úžas. Celými Šindlovými dvory se ozvala ozvěna obřího kamene, který spadl Petříkovi ze srdce. Konečně pochopil. Poznal nás a v tu chvíli věděl, že má vyhráno, protože my, jeho věrní druhové v jedné stopě, mu nic špatného neprovedeme. A neprovedli, po pár panákách tulamorky zaplacených v místní krčmě, kde se na nás koukali s obavami a obsluhovali nás s hlubokou poklonou, jsme předali Petříkovi plánočky. A teď jen čekáme, kdy nás vyveze na nové kocábce.[Not a valid template]

  ….. a léta běží. Občas někdo z nás zavítá do doků nově vyrostlých na břehu louže šindlácké, aby se přesvědčil, že se Petřík nefláká, že neusnul a nenechal plánočky ladem. Občas se i obával, zda mu při veselých okamžicích kocábku nepocucháme, ale my se kolem motali s tím krumpáčem velice opatrně. 

 A pak přišel TEN DEN! Petřík se rozhlédl po svém kutlochu, usoudil, že už není žádný hřebíček, nýtek či cokoli, co by se mělo někam na kocábku natlouct. V očích se mu usadilo vedle dálek dalekých i uspokojení, hrdě se nadechl a rozeslal poštovní holuby. Tentokrát jen po okolí, tentokrát jen nám, jeho věrným druhům. Teď si uvědomuju, že vlastně nevím, zda stejnou zprávu neposlal i králi moří na Nový Zéland, ale nikdo z dalekých krajů se neukázal, tak asi ne. Ve zprávě jsme si přečetli, že TO DOKÁZAL! Přes naše ústrky a nedůvěru postavil ,,kocábku táák krásnou, že budeme všichni hledět úžasem neschopni slova“, a že máme přijet a hledět úžasem neschopni slova 23.7.2011 v 16,°°h na šindláckou louži.

 Abychom Petříka řádně ocenili, trochu odčinili naše škození, tak se na křest Aurory připravujeme. Vymýšlíme dárky a  připravujeme doprovodnou flotilu.

 A s písní ,,já mám kocábku náram náram náram, já mám kocábku náramnou“ přicházíme na břeh a…….. hledíme na kocábku táák krásnou, že úžasem nejsme schopni slov“. AURORA žije! Je postavena, je vrhnuta do vln šindlácké louže a napjatě očekává, až její boky budou omývat vlny zajímavější, vlny velkých řek a poté i vlny krásně slané a voňavé. Teď se tu natřásá, na boku nápis AURORA!! Né, koukáme, že se přeci jen jmenuje trošičku jinak. ,,ARORUA  – jméno mé!“ hlásá do světa. Petřík si ta písmenka drobet otočil, aby to nevypadalo tak nějak ….. Kdo by taky uvěřil, že se sem Aurora vejde, že?

 Arorua, s nezbytným dělem na lesknoucí se palubě, ševelí plachtovím lákavou píseň: ,,tak šup, nastupte, okuste ten blahý pocit letět se mnou po hladině s větrem ve vlasech“. Nenecháme se přemlouvat, naloďujeme se, užíváme a klaníme se před Petříkovým umem. Opouštíme palubu dřív, než se z kapitána stane kruťas řvoucí cosi o drhnutí paluby na kolenou. Ještě je na čase pokřtít kromě lodě i kapitána s kapitánkou a zbaštit nějaký ten připravený proviant.

 A teď čekáme z kterých krajů dalekých nám budou přicházet čumkarty s podpisy Petříkovi rodiny a otiskem tlapky Aroruy.

 Zatím okusili vodu řeky řek – Vltavy, zazářili co by perla přehrad Orlíku a Lipna a chystají se dál a dál, za sluncem, za dálkou dalekou, za touhou starých mořeplavců……………… HODNĚ ŠTĚSTÍ, MISTŘE!!!

p.s. Wéno, když Ti někdo tvrdí, že Ti z motorky něco teče, tak se dřív podívej na jeho potutelnou tvář, než začneš motorku rozebírat. Jojo, Petřík už zase našel chuť k lotrovinám 😉 .

[Not a valid template]