No zase do Chorvatska, to je jasný, odpovídám na otázky, kam poženeme motorky na začátku května. Proč? Protože je Chorvatsko krásný, protože je v tuhle dobu ještě krásnější a protože je bez turistů. Už vloni nám slíbili doprovod Siskini. Sliby chyby. Nakonec nejeli, zato se přidali již ostřílení cestovatelé Petr s Lenkou na Kawě ZRX 1OOO, Muf na Pan Europan a neostřílený nováček Dan na Caponordu. Neostřílený nováček se už 14 dní před odjezdem ptal, cože si sebou má vzít, jak si má připravit motorku, a kdy že už tam budem a kudy tam pojedem a jak dlouho tam pojedem a jestli taky nemůžeme spát jako on 🙂 .
8.5.2oo8 v 5hodin ráno se konečně dočkal. Jsme na startu. Muf ne, volá, že nestíhá a dožene nás v Šindlu u Ficcusů. Kdosi navrhuje zajet Siskinům pod okno a probudit je předdovolenkovým protůrováním motorů. Pepa prohlásil, že být Siskinem, tak natáhne pod Habřím řetěz, abychom neprojeli. Ještěže to Siskina nenapadlo. V pohodě projíždíme a v Šindlu nacházíme připravené Fikussovce. Neuvěřitelné! Na to nejsme zvyklí. Zato čekáme na Mufa, i to je nezvyklé. Pepa se prohlašuje za velitele skupiny, Lenka se zděsí, ví, co to znamená- nezastavujeme! Nezpomalujeme! Vycpává si všechny kapsy na motobundě tyčinkami a přemýšlí, jak po cestě konzumovat nutelu. Vážně uvažuje o igelitovém sáčku a brčku.
Konečně jsme všichni a tak můžeme ve 3°C vyrazit ke Dvořišti. U poslední čerpačky v Česku tankujeme, Dan 1dcl speciálu :-), navlíkáme na sebe vše co máme, i igelitové rukavice přijdou vhod. Doba ledová je doba ledová.
Poprvé projíždíme hranice bez celníků, prima pocit, alespoň než se sem naženou Vietnamci s trpajzlíkama. Jestlipak svižně zareagují na prázdné celnice a vyplní je celníky sádrovými??? K Linci přijíždíme oproti očekávání za jasného sluníčka, nějak jsem tu u Dunaje po ránu čekala mlhu a zácpu. Mlha se nekoná, zácpa ano, ale jen taková malinká, normální, ranní, městská. Pomaličku jí projíždíme abychom se za Lincem zase pěkně rozjeli.
Paní na mýtnici mírně rozhodilo, že chceme na jednu kartu projet dva, tak jak to běžně děláme. Vznikl mírný zmatek ve kterém nechal Pepa kartu v okénku. Paní kartu přinesla, vše OK, jedeme dál. Další plánovanou zastávku v Triebnu nám zhatila zavřená čerpačka a tak najíždíme na silnici č.114 směr Judenburg s téměř prázdnými nádržemi. Já tedy ne, já mám benzínu dost, ale Petr se nějak kaboní. V Hohentauernu vyndavá Muf z kufru řízky od paní Mufové, vrháme se na ně a všechny mu je zbaštíme. Dan si na to ani nesundal gumové rukavice.
Kousek za Hohentauernem konečně tankujeme. Peťovi se rozjasnila tvář, zjistil, že měl benzínu ještě dost, kawa si prý vzala jen 4,88. No jestli on umí počítat. A dál se ženeme mou oblíbenou nádhernou 114tkou, kroutící se mezi jarními rozkvetlými loukami, kolem horských baráčků. Jen nerada ji opouštím a pokračuji za ostatními směrem na Klagenfurt. Ten známe moc dobře. Už několikrát jsme si ho nedobrovolně projeli středem. Prostě v něm skoro pokaždé zabloudíme. A dnes zase! Pepa opět sjel z rychlostky přímo na náměstí s trhem. Nevadí, už poněkolikáté si tohle město prohlídneme. Projedeme kolem Dračí kašny a bronzové sochy Marie Terezie, někudy se zase vymotáme z města a kolem jezera Woerthesee zamíříme nádherně kroucenou silničkou k hranicím na Loibelpassu.
Slovinsko nás přivítá teplem, malou zácpou před Ljublanou a obří zácpou za Ljublanou. Pár kiláků jedeme pruhem pro motorkáře, motáme se, popojíždíme krokem až nás kousek před Logatcem odklání slovinská policie z dálnice. Trochu jsme se roztrhali, Muf nám ukazuje, že máme zajet na lesní cestu, jen Danovi ukazuje, že má jet dál. Dan projevuje vrozenou inteligenci a zanedlouho nás nachází. Pepa nadává, že je děsnej hic a závidí Siskinovi pohodu na haberské zahrádce u naraženého sudu.
Najíždíme na starou cestu na Rijeku a v Rakitniku opět zpomalujeme. Stavba, semafor, zase krokem. Tahle cesta je tedy opravdu vypečená. Tímhle tempem dorazíme na Cres za dva dny. Lenka hlásí děsnej hlad, Peťa se prý vyděsil plechové srnky a Dan papundeklové policajtky.
A dost! Konečně jsme se rozjeli a až do Brestove dojeli bez dalších veselých historek. Na trajekt s námi najíždí ještě parta Italů a Švýcarů.
Na ostrově Cres nám přichystali přivítání orli bělohlaví. Není divu, jsou tu hned dvě ornitologická území. Krásná podívaná, tihle létající obři nad mořem a skalami. Ostrov Cres je pro mne trošku srdeční záležitost. Už pěkných pár let se na tenhle ostrov rádi vracíme. Se svými 406tikm je druhý největší, ale tak trošku turisty opomíjený. Už to bohužel není úplně pravda, ráda vzpomínám na dobu, kdy tudy vedla jediná, uzounká, rozbitá silnička bez svodidel. Ostrov je dlouhý 68 km a býval podstatně delší. To před dobou, kdy se rozhodla řecká či římská? byrokracie prokopat průliv u Osoru. Tím vznikli ostrovy dva: Cres, trošku zapomenutý a fantasticky nádherný. A Lošinj, objevený, turisty a lodní dopravou hojně navštěvovaný. Mezi nimi, v městečku Osor, utesal jakýsi tesař most, jakýsi kovář vymyslel důmyslné otáčení pomocí lidské síly a kliky a světe zboř se, funguje to doteď. Fakt, navštivte to krásné místo v 9 ráno, či v 6 večer a uvidíte, nastoupí chlapík s klikou a otočí světem. Krása.
Do města Cres vjíždíme v pět hodin a hned napoprvé nacházíme ubytování blízko náměstí se skvělým placem pro motorky.
Lenka rozhodla, že mladí budou spát nahoře, staří dole a poslala mne s Pepou dolu. Prý staří! Kamarádka 🙁 !
Po sprše (Fikkusové si nezapnuli bojler, sprchovali se ve studené) jdeme na náměstí na víno a lignje. Vynikající, vždycky se na ně děsně těším.
A spát.

Dnes jsme ujeli 640km.

[Not a valid template]

9.5.2008

Budím se v 5,15. Štve mě to, ráda bych si přispala, ale prostě to nedovedu. Peťa mě uklidňuje, že je to prý normální, že to starší osoby mívají, a že tím trpí i jeho babička. Já jim dám! Na dnešek jsem si pro ty mlaďochy připravila skvělý výstup, uvidíme jak to dají.
Muf, Pepa a já jdeme na náměstí. Sedíme, popíjíme kafe, pojídáme cosi sladkého, pozorujeme rybáře a je nám moc fajn. Kromě nás tu nejsou žádní jiní turisté, u rybářů nakupují jen místňáci a žebravé kočky. Je tu skvělá atmosféra, úplně jiná, než v létě.
V Pepovi se pere zákusek se včerejšími lignjemi, prý potřebuje hodně, ale opravdu hodně rychle záchod! Radím mu zkratku na penzion, moc mi nevěří, ale nakonec mu útroby radí mě poslechnout. Sázíme se s Mufem, zda Pepa zkratkou trefí. Trefil, žádná veselá historka. Škoda, bylo by o čem psát.
Jdeme taky pomalu zpátky, my pospíchat nemusíme. Muf s Danem zalehli k televizi, Ficcusové opět vlezli do sprchy. Našli čudlík na zapnutí bojleru, tak si ji užívají :-).
Mám toho dost! Co to je za dovolenou, proležet ji u televize?! Nedbám hlasitého remcání, televizi vypínám a ženu ty lenochy k motorkám.
Jedeme do Lubenice. Vede sem hodně uzoučká, klikatá silnička. Dan se nahoře přiznal, že ho právě teď přestalo mrzet, že s ním nejela Jitka, prý by tuhle cestu nechtěl jet s baťůžkem.
Lubenici mám moc ráda, je to nádherná vesnička na konci světa a před pár lety taky docela zapomenutá. Teď už ji svět, bohužel, našel a předělal na turistické místo. Na začátku května tu je ale ještě klid. Procházíme jedinou uličkou, trochu smutně vzpomínám na dobu, kdy tu nebyla žádná hospoda, žádné turistické centrum místo staré školy, kdy před námi prchaly babky v černých hadrech a kdy jsem se neodvážila vytáhnou foťák. Teď tu fotíme a babky nás lákají k nákupu rakije, kůží a ovoce.
Já lákám výpravu k sestupu na pláž, tamhle daleko a hluboko, odtud 378m převýšení. Ani se moc nezdráhají, ještě jim asi nedošlo, že se budeme muset vrátit nahoru stejnou cestou. Sestup probíhá bez problémů, jen Muf se trochu klouže sutí a prchá před kamenem. No vlastně tak trošku kloužeme všichni a je podivuhodné, že se nám nic nestalo. Stálo to za to, dole je ráj, krásná zátoka s kýčovitě modrou vodou, vysoko nad námi ve skalách prastará Lubenice.
Voda je ještě květnově studená, ale přesto do ni lezeme, jen Pepa a Lenka to vzdali.
A teď nahoru. Že to nebude žádná sranda jsem čekala, ale tohle fakt ne. Fňukání kdy že už tam budem, jak je to ještě daleko, že už nemůžou, že je horko, že mají žízeň, že mě nemaj rádi…..Nejhorší pohled byl na Mufa. Chvíli šel, chvíli posedával, vůbec se mnou nemluvil, zle se díval a hlavně NEZVEDL TELEFÓN!!
To ještě nikdy neudělal! Muf telefonuje často, kdekoliv a kdykoliv. Postupně jsme na něj čekali a báli se, že nám tu někde zkolabuje. Rozpoutala se debata, co si tady počneme s jeho 120tikilovým nefunkčním tělem. Zvítězila verze zanechat ho napospas vedru, žízni, supům a doma zatloukat, zatloukat, zatloukat. Nakonec nám to usnadnil a své velké tělo nahoru dopravil a usadil do stinné hospůdky. Jen se děsně mračil a vůbec nemluvil. Po delší době našeho přemlouvání konečně promluvil. Pronesl jediné slovo: INFARKT! Po chvíli upřesnil, že prý po cestě nahoru přežil 8 infarktů. A pak mě děsně naštval, protože se se všemi bavil, jen se mnou ne! Tlumočil mi Dan.
V hospodě u dobrého jídla a pití se mladí usnesli, že můj plán na zítřek sabotují. Neúspěšně jsme je s Pepou přesvědčovali, že na kopci nad Osorem je krásně a že se nemůžou ochudit o tak nádherné výhledy. Prý se klidně ochudí. A ještě se zbaběle vymlouvali na Mufovo zdraví, prý ho musí hlídat pod kopcem v hospodě, aby se mu nepřitížilo. Je to verbež lenivá.
Cestou z Lubenice si nechávám ostatní ujet a sama si v klídku stavím na focení. Tahle zem je na začátku května nádherně rozkvetlá. Skály, v létě vyprahlé, jsou teď porostlé kopretinami a čímsi dalším, co neznám. Užívám si dovolenou, popojíždím, fotím a je mi skvěle.
V penzionu si dávám sprchu a jdu se poohlídnout po ostatních. Myslím, že mi nedá moc práce je najít. Hospod tu zas tak moc není. Pepa, Muf a Dan sedí v jedné z nich. Ficcusové jsou prý opět ve sprše. Sledujeme prázdné náměstí, baštíme rybí pochoutky, popíjíme crno vino. Ficcusové konečně vylezli ze sprchy a přidávají se k nám. Vlastně ne. Zastavují uprostřed náměstí u kašny. Lence prý řekly uťapkané nohy, že dál nedojdou.
Dan kupuje víno a láká nás na párty k mladejm. Místo divoké pařby nás čeká puštěná televize, spící Lenka, zachumlanej Muf v teplý dece. Nic moc. Jen mám v deníčku poznámku s vykřičníkem. Petr mi nalil víno a uvařil kafe!! A přikázal mi tuhle událost zaznamenat. Tož je tedy zaznamenána.
Tak spát

Ujeto 77km.

[Not a valid template]

10.5.2008

Při snídani se ještě jednou pokusím přemluvit partu k výstupu na osorský kopec Televica. Neúspěšně.
Peťa ukazuje na foťáku moc pěknou fotku nějaké kolařky. Ptám se, proč ji fotil a on na to, že nefotil ji, ale samospouští sebe. U mladých bydlí i malý škorpion, Lenka tam s ním bydlet nechce, tak ho Dan přebydluje k nám, starým.
Do poklidného popíjení kafe na terase padne rána. To nic, to jen Muf vypadl po hubě ze dveří na zem. To je normální, to prý dělá i na lodi. Tam to tedy není takováhle rána, ale mohutné šplouchnutí.
Jedeme ostrovem po nové, široké silnici až na jeho nejjižnější cíp do města Veli Lošinj. Nebo Mali Lošinj? Nějak se mi pletou. Jen vím, že Mali je velký, dokonce největší a hlavní přístav pro oba ostrovy, a Veli je malý. Po cestě se jen smutně poohlídnu po vrcholu Televica, 589m/nm vysoké. Z téhle nádherné hory v pohoří Osorščina je naprosto úchvatný výhled na Jadran s jeho ostrovy, na italské Dolomity i na slovinské Julské Alpy. Dobrá, s touhle lenivou bandou neuvidím ani výhledy, ani kostelík Sv. Mikuláše kousek pod vrcholem. Škoda, tak snad příště. Jedeme do Lošinju.
Cpeme se zmrzlinou, posíláme Siskince provokativní MMSku, procházíme úzkými uličkami, sledujeme lodě. Tady je i v téhle době pár turistů, ale zdaleka to není taková hrůza jako uprostřed léta. Nikam nechvátáme, dovolenkovým tempem jedeme zpět, stavíme na oběd u Trse a dojíždíme v pohodě do Cresu. Dan si stěžuje, že tu děsně klouže asfalt. Klouže, asi je to tou solí.
Jdeme se s Pepou projít po Cresu, hledáme a nacházíme webkameru ze které doma sledujeme creské počasí, u mladých opět běží televize a Ficcusové vlezli opět do sprchy. Dan jim tam zhasl a oni na to přišli až po třičtvrtěhodině 🙂 .
K večeři jdeme zase na lignje, tentokrát plněné pršutom i sirom. Božské jídlo!
A opět párty u mladejch na terase. Tentokrát nejsou zničeni a tak se opravdu trošku rozjíždíme. Pijeme crno vino, zaznějí historky známé i neznámé , ale hlavně o různých kuriózních bouračkách.
Jdeme brzy spát, zítra nás čeká cesta domů 🙁 .

Ujeto 125km

[Not a valid template]

11.5.2008

Dneska má naše Lucka narozeniny.
Budíček v 5,20. Odjezd plánovaný na 6.00.
Přestože si Pepa ještě rozbíjí přilbu, jsme opravdu připraveni na nastartovaných mašinách v 6.03. To je jen – 3 minuty do odjezdu. Zlepšujeme se. Rozjíždíme se, abychom se zase za deset metrů zastavili. Padla rána. Tentokrát to nebyl Muf, ale Peti kufr. Škoda, měl počkat se svým spadnutím až na dálnici, tady to nebylo moc akční. Prostě kufr znovu zavěsil a jelo se dál. Najíždíme na trajekt (2 osoby+ 2 motorky = 92kun). Jsem jmenována vedoucí skupiny. Lenka si oddychla, bude se zastavovat a zpomalovat.
Na rozloučenou s ostrovem nám zase mávají křídly ti krásní, obří ptáci. Vůbec se mi odtud nechce. A pak prostě jedeme a jedeme. Na počivališči Lom stavíme natankovat a nasnídat se. Už je dlouho nuda, tak se snažím zachránit situaci. Dávám si v automatu kafe a vůbec mě nenapadlo, že je tento automat poloautomat, a že si neumí vzít sám kelímek. No a tak ………ba ne, před trapasem s rozlitým kafem po zemi mě zachránil sympatický chlapík obsluha. Rychlým, asi navyklým pohybem, přiskočil, kelímek podal a tak jsem si své kafe mohla vychutnat v klidu a bez posměšků. Klagenfurtem jsme projeli bez problému ( jó, to chce do čela výpravy postavit toho pravého :-)! )
Stavíme až v Polsu. Pepa si chválí, že jsem se od něj něčemu konečně přiučila a ostatní remcají, že jedu zbytečně rychle a bez zastávek.
A pak zase jedeme a jedeme. Až dojedeme do Dvořiště, dáme si zmrzlinu a pak už zamíříme domů. A doma…. a doma nás čeká uvítání. Ostatní členové MzH, celí závistí zelení nám připravili bezva uvítání. Pořádně se na to vybarvili a uchystali nám stůl plný dobrot.Tedy až na Siskina. Ten ležel doma zalezlý v pelechu s výmluvou, že ho kousla blecha. A s touhle historkou nás bude unavovat celý rok. Není nad to, mít fajn kamarády 🙂

Ujeto 615km

[Not a valid template]

Celkem jsme ujeli 1457km za sluníčka.
No, jedno je jisté! Nebudou-li padat trakaře, jedeme sem za rok zas. Je tu touhle dobou nádherně! Jen je musím donutit trochu víc chodit!