Pondělí 19. 7. 2003 Ráno z práce volá Honza. Ozval se mu jeho kolega Standa z firmy, se kterou spolupracuje. Já ho zatím znám jen z vyprávění. Dnes je prý to „super počasí“ na plachtění ve větroni. Jestli chceme, máme být ve tři hodiny na letišti. Souhlasím, ačkoliv téměř nevím, „čo to vlastně robím.“ Rychle odvážím kloučky k babičce do Budějc, frčím pro Honzu do práce, pak dom a na motorce uháníme směr letiště u Benešova u Prahy. Přijíždíme asi ve třičtvrtě na tři. Svlékáme se a já si naivně myslím, jak si tu teď v klidu poležím alespoň hodinku na sluníčku a psychicky se připravím na let. Chyba lávky! Asi padesát metrů od nás zpoza rohu vystupuje postava, která s rukama nahoře nadšeně volá: „Už jsou tady!!!“ Běží k nám, rychle se seznamujeme a dáváme si věci k němu do auta. Hned se obrací ke mně: „Tak dělej, jdeme! Máme připravenej akrobatickej větroň! – Jóóó a asi ti v těch kalhotách bude vedro!“ Načež se otáčí na podpatku a už s Honzou uhánějí k letadlu. Rychle tedy sundavám spodní díl kalhot a sprintuju za nimi. Ani nestačím protestovat, že první poletí Honza a už mám na sobě padák. Při jeho oblékání a zapínání mi Standa pomáhá a samozřejmě se náramně rozplývá – na tohle se prý těšil celý den, hlavně na zapínání přezky na prsou. Během pár vteřin sedím přikurtovaná v sedadle. Ještě se informuju, kde tu mají „zvracecí“ pytlíky – v kapsičce na straně je alespoň malý igelitový sáček od rohlíků. Prý to bude stačit určitě alespoň na dvakrát. Standa mě uklidňuje, že minulý týden mu tam zvracel nějaký známý a ještě dodává: „Hlavně jestli jsi neměla oříšky, ty se špatně vyčesávaj´.“ Sedí totiž přede mnou. Honzík dělá ještě poslední foto před odletem a dává mi foťák na krk. Pak zavřít kryt, přidržet křídlo a už se náš větroň na laně řítí za Čmelákem vzhůru k výšinám. Přestává se mi to líbit už při rozjezdu, větroň je plechový a tak mě děsí drncání po dráze. Při tom šíleným rachocení plechů mám pocit, že se musí každou chvilku rozlítnout na tisíc kousků. Nabíráme rychlost a výšku. Šíleně to háže, občas jsme výš než Čmelák, což se mi vůbec nezdá být dobrý nápad. Nevím, vše berte s rezervou, jsem laik. Jsem nejistá a v hlavě mi běhá spousta věcí – např. co tady blbnu a jestli to mám za potřebí, nevím jestli to „přežiju“, a jestli nebudu zvracet, a zda nemám raději říct Standovi, aby radši zase přistál, že by mi to jako malá ukázka stačilo apod. Prostě panika! Pro dobrej pocit se držím takovýho malýho ouška na stěně jednou a parapítku pod okýnkem druhou rukou a to téměř celou cestu. Standa nevěří svým uším a musí se přesvědčit na vlastní oči, že se fakt bojím a držím se, což se mu prej ještě u nikoho nestalo. Při každým houpáku vyjeknu a Standa má ze mě srandu. Je to jako když s autem rychle přejíždíte kopeček nebo jako když jedete na horský dráze a náhle padáte dolů. To je něco pro mě. Ptám se, kdy nás ten čmelák pustí. Dovídám se, že se pustíme sami až bude příhodné stoupání. Odpoutáváme se od něho asi ve dvanáctistech metrech – to vidím na jednom budíku. Na dalším je rychlost, na dalším stoupání či klesání v metrech za vteřinu. Myslím, že tam byl ještě jeden, ale nevím už, co ukazoval. Začínáme kroužit a nabírat výšku. Standa řve: „Stoupáme tři!…čtyři!…pět!…metrů za vteřinu, to je síla! Holka, ty jsi klikařka! To je teda stoupání! Za chvíli budeme támhle v tom mraku!“ Dívám se dolů a trochu se mi z toho kroužení začíná motat kebule. Ještě, že mi Standa radí, dívat se raději jakoby po obzoru a ne přímo pod sebe. Je to hned zase fajn. Zalítáváme do obr mraku, jsme ve výšce asi tak dva tisíce sto metrů a vydáváme se směrem k Příbrami. Ze dvou malých okýnek se sem žene šíleně studený vzduch. Za chvíli mi je pěkná klendra a lituju toho, že jsem si ten kus kalhot vůbec sundavala, ba naopak nepřibalila si ještě nějakou mikinu. Drkocám zubama a tak nakonec okýnka přivíráme a pak už je to fajn. Plachtíme si to teď pěkně rovně bez větších houpáků cestovní rychlostí asi 90 km/hod. a to mi vyhovuje. Trochu se zklidňuju a zvykám si na ty „pohyby“. Připadá mi to podobný jako, když se člověk učí jezdit na koni – taky si musíte zvyknout, co to zvíře pod vámi dělá. Tady s vámi holt čaruje vítr. Náš větroň má rozpětí křídel 16 metrů – proti těm druhým, co na letišti byly, tedy myslím, žádnej drobeček. Cestujeme od mraku k mraku. Pod ním jsou vzestupný proudy a tak tam vždycky „nakroužíme“ výšku a pak plachtíme k dalšímu, při čemž jí zase logicky ztrácíme. Standa mi popisuje co je pod námi za města apod. Letíme přes Vltavskou kaskádu – vidíme Orlík, Kamýk, Slapy, dokonce i Albertovy skály, kde jsme byli s Honzíkem minulý týden. Pod námi krouží nějaký jiný větroň. Trošku si ho prohlížíme. Jsme nad ním a je tedy naší povinností uvolnit mu pole a tak od něj urychleně mizíme 140-ti kilometrovou rychlostí. Síla. U Příbrami Standa fotí letiště (jako špión), otáčíme a letíme zpět. Já ani nefotím. Nechci fotit přes sklo a k otevřenému okýnku to mám daleko. Musela bych to tam plácat naslepo a tak na to kašlu a říkám si, že pak bude přeci fotit Honzík. Ten tam dosáhne líp. V tom Standa dostává nápad, že je na čase trošku si ten let zpestřit. K čemu by jsme přece měli ten akrobatickej větroň, né? Během vteřiny se řítíme se k zemi a já v panice řvu a křičím: „Pane Bože!“ (To nebylo užití božího jména nadarmo, to byl šílenej šok). Nejdřív zavírám oči, ale v hlavě mi blesklo – „Rychle je otevři, to musíš vidět!“ – a tak je zas rychle otevírám. Než jsem se nadála slyším Standu: „Hani, kuk! – Jsme hlavou dolů!“ To je ale fakt nejlepší fáze z celého obratu. Je to teda vážně síla!!! Letíme dál opět klidně s občasným nabíráním výšky. Myslím, že při houpácích už tak moc nehýkám. V dálce mi Standa ukazuje Konopiště a letiště. Ptám se: „Jó to je ta louka támhle?“ – „To není louka, to je letiště!“ Ještě jednou se omlouvám za urážku letištní „louky“ coby přistávací dráhy. Už to máme k letišti jen kousek. Nabíráme naposledy výšku, abychom prý mohli udělat ještě „pár kousků“ a taky ještě nějaký rychlostní rekord. Pokouším se navrhnout, že looping se mi sice líbil, ale klidně už můžeme přistát, neboť jen samotný let a taky rychlost 140 km/hod. pro mě byl dostatečně velkým zážitkem. No, neprošlo to a ještě se mi dostalo odpovědi: „Vždyť při tom obratu jsme letěli 190 km/hod..“ No to jsem skutečně nestačila sledovat. Následuje tedy ještě jeden super looping, pak – nevím jak se nazývá tento prvek akrobatického létání, takže krátký popis – letíme kolmo vzhůru a během vteřiny se překlápíme a řítíme se kolmo k zemi. Dívám se jak se zem přibližuje a zase řvu jako Tarzan. Teď to prostě nejde neřvat. – Hůůů – to je šílenost!!! Pak rychlostní „rekůrdek“ – myslím, že Standa křičel 240 km/hod., ale mám pocit, že ten budík už na to nějak nestačil. Tak nevím přesně jestli to nepletu. Nad letištěm ještě nějakou chvíli kroužíme na křídle. Cítím šílený přetížení, skoro nemůžu zvednout ruku. Ještě obrat a už nalétáváme na dráhu. Posledním kouskem je let bokem a pak přistáváme. Jsem ráda, že jsem nemusela použít ten sáček. Dostávám se ze všech těch popruhů a Standa mi gratuluje k prvnímu letu. Přichází Honzík s dalším chlapíkem, který je se Standou domluven na dalším letu. Honzík tedy poletí příště. Jsem tak zblblá, že když se mě ptá jestli jsem hodně fotila, odpovídám mu, že jsem vyfotila jen to jak nás roztlačoval ten Čmelák. Samozřejmě se mi hned vysmál. Standa rychle nakládá chlapíka do větroně a při tom Honzovi sděluje, že má „skvěle akustickou manželku“. Doufám, že už ho nebolí uši. Loučíme se a během chvilky je zase ve vzduchu. My si dáváme v místní letištní restauraci večeři a kecáme tu s dalším čekatelem na let se Standou. Líčím mu své zážitky. Naštěstí se nenechal odradit. Ještě pozorujeme přistání „našeho“ větroně s japonskými výsostnými znaky. Standovi ještě máváme – přesunuje se k jinému větroni a opět stoupá k výšinám. My frčíme pro kloučky a pak domů. Hlavu mám plnou dojmů a tak o tom do noci Honzíkovi básním. Nakonec snad jen veliké poděkování Standovi za skvělý zážitek. Sice jsem se strašně bála, ale bylo to fakt skvělý. Tak tedy DĚKUJI!!! napsala siskinka