Jak se Alex vrací domů. Rakousko 07.2007
Všechny cesty vedou do Habří! Prohlásil Alex a přijel na návštěvu. Na den, na dva. Po týdnu bivakování u Siskinů usoudil, že už by bylo načase popojet a přidal se k nám ostatním, jedoucím do Rakouska. To se mu prý hodí, tam stejně míří, páč tam bydlí. Zítra s námi vyrazí, k večeru se odpojí a pojede domu.
Ve čtvrtek 26.7.2007 v 6,30 vyjíždí z Habří čtveřice motorek.
Pepa YAMAHA FJR 1300
Muf HONDA Pan Europan
Alex KTM
já ( Barča) HONDA CBF 1000
Vlastně ještě o jednu víc. Siskinka na GS 500 touhle dobou jezdí do Krumlova za prací, tak ji doprovodíme a ona za námi v Krumlově zasněně hledí a děsně nám závidí. My ji ne.
My míříme na Grossglockner. Prý je to tam moc pěkné. Ty zatáčky, ty výhledy, ta příroda. Marně se snažím ostatním vysvětlit, že nic takového tam není, zavítala jsem tam už několikrát a vždycky jsem viděla jenom velké nic, maximálně hodně matně zadní světlo motorky přede mnou. A vždycky mi tam byla v tý mlze děsná zima. Alex mě přesvědčuje, že tam bude krásně a já mu vůbec nevěřím. Zatím ale opravdu krásně je. Na hranicích kupujeme známky a pokračujeme pod horkým sluníčkem na Linz. Salzburg projedeme středem. Doteď nevím, zda jsme tam chtěli, nebo Pepa zabloudil.
Konečně se dostáváme na krásné silnice mezi kopce a jezera. A za Zell am See u městečka Pichl začíná to pravé, motorkářské ořechové. Mapa slibuje vyhlídkovou trasu a nelže. Při vjezdu na Hochalpenstrasse platíme za každou motorku 18Eur A je to tady!
Nabízí se výraz, že právě teď a tady pokoříme horu. Ale to je blbost, protože hora se pokořit ani zdolat nedá. Hora vám výjezd na ni musí povolit. Když se hora rozhodne, že se polechtat nedá, tak připraví nepřekonatelné zábrany. Zahalí se do černých mraků z kterých neprší, ale z kterých padají rovnou celé řeky. Posílá na motorkáře celé armády hromů a blesků, s pomocí vichrů pokládá s dřevorubeckou dovedností stromy právě těsně za nepřehlednou zatáčku. A když se takhle vyblázní, tak za její kratochvílí zůstávají kusy stržených silnic, místa zasypaná sutí, kameny a stromy které by stačily ke zbudování velkého srubu. Má-li motorkář štěstí, pak již někdo tam dole zjistil, jaké boží dopuštění hora nadělila a kdosi kompetentní dole zavřel závoru a hledá ztracené lidi nahoře. Nemá-li motorkář štěstí, anebo je-li tak bláhový a pyšný, že závoru objede, pak ho čeká objíždění oněch přírodních překážek, při němž cítí dobrodružství po celém těle, cítí se jako průzkumník…a pak… a pak dorazí k něčemu, co není schopen objet, podjet, přejet ani s traktorem, natož se silniční kráskou a je v koncích. Je-li v kopcích první nadává na svojí smůlu, objede-li závoru nadává na svoji blbost. V obou případech točí svoji mašinu na nejužším možném místě, v nejprudším svahu a touží svoji mašinu vyměnit ihned, ale opravdu ihned! za starého pionýra. Sjíždí zpět za potupného chechotu hory, a v lepším případě za ním příroda cestu neuzavřela. Když to horu přestane bavit, nebo se naopak chce sama pobavit, tak připraví motorkářovi do těch nejprudších serpentín kočičí hlavy a dodá jim pěkný, mokrý lesk. Má-li motorkář za sebou v tuto chvíli několik set kilometrů v mizerným počasí, bolí-li ho celé tělo, má-li ruce černější než boty, protože si, ksakru!, koupil zase aušusové rukavice, mající vlastnost nejkvalitnější barvy na kůži (kdo zná, ví, že černotu dostane dolů až za nespočet dní a kilometrů doma za pomoci největších dryjáků), pak dosáhl, aniž si to uvědomil, vrcholu sezóny. Protože pravý vrchol sezóny nenastane, když si motorkář lebedí na přátelské silnici, hladí ho sluníčko a celý svět se usmívá. To si motorkář jenom myslí, ale pravý vrchol sezóny je ten, když vyřkne zaklínadlo: ,,zatracená motorka! mám já tohle ve svým věku zapotřebí?! Proč ksakru! nejezdím autem po dálnici?!“ Právě to je ten okamžik, podle kterého posuzuje sezóny minulé i budoucí.
Ale my se teď nechystáme horu zdolat, naopak ji pěkně poprosíme, aby nás k sobě pustila. A ona nás pustila a dokonce přichystala sluníčko v plný kráse.
Šplháme se uzounkýma vracečkama na první vyhlídku. Vloni tu byl prý vjezd povolen jen motorkářům, ale teď sem můžou i auta a děsně nám tu překážejí. Stojí tu frontu a my se dereme vedle nich. Jede-li dolů auto, musíme uhnout. Problém je, že není kam. Pepa s Alexem vyjeli nahoru bez problému, Muf a já jsme to štěstí neměli. Musíme couvat a pak se zapasovat někam mezi plechovky. Konečně jsme se dohrabali nahoru a stálo to za to. Ta panorááámata!
Na vyhlídce fotím a chlapy to za chvilku nebaví. Ženou mě pryč. Nechci, líbí se mi tu. Jsem v menšině, sedám na motorku a míříme trošku blíž k Grossglockneru.
Široké, příjemné zatáčky nás dovedou na parkoviště jen pro motorky. Tady na vyhlídce France Josefa v 2369ti metrech je dost přelidněno. Krámek s ponožkami, magnety, prostíráním a spousty dalších blbostí s výjevy hor, protěží a svišťů praská ve švech.
Koukám na dvojzubec Grossglockneru a nevěřím svým očím. Já ho fakt vidím. Není zataženo, není zamlženo, není zima, je krásně. Nad námi hora vysoká 3798km, pod námi desítky svišťů, hořce a špinavý ledovec. A aby nám bylo ještě líp, tak vedle stojící pán upustí do té hloubky svoji sváteční hůlku a děsně smutně se za ni kouká.
Po vynadívání se na kopce, kytky, smutného pána opět sedáme za řidítka, užíváme si cestu dolů a míříme směrem na jih. Vyhlídková silnice č.107, plná fotogenických výjevů u kterých nezastavujeme, nefotíme, nás dovede do městečka Winkler.
Ubytování v hotelu ( 30EUR osoba, snídaně, garáž) zabrala jen chvilinku a zamířili jsme na večeři. Prý tu mají vynikající grilovaná kuřata, Alex nás vede na jisto. Ukazuji chlapům z terasy nevysokou vyhlídku a lákám je na procházku. Vyjadřují se nehezky k mým nápadům a Muf říká, že takhle vysoko ještě nikdy nebyl a rozhodně nebude, leda na čtyřkolce. O kostelu Sv. Benedikta stojícího podstatně víš nechtěli ani slyšet.
A tak se jdeme po večeři projít jen tak kousek po městě. A městečko hraje se mnou, připravilo lákající trasu v podobě starých mlýnů, seníků, důmyslných koryt. Chlapi si vše prohlížejí, žasnou nad starou technikou a ani si nevšimnou, že už jsme kus za městem. U nějakého malého kostelíku čekám povel k návratu a tu se stalo něco neuvěřitelného. Muf, ten lenivý MUF, který jezdí v Habří do hospody autem, prohlásil, že když už došel sem, tak dojde i nahoru ke Sv. Benediktovi!
Až po přelezení pár plotů z Alexe vypadne památná věta:,, víte, že jdu v žabkách?!“. Nevíme, tedy doteď jsme to nevěděli, ale teď už to víme a začíná nás to úžasně bavit. Stoupáme pastvinami, kloužeme se blátem a upřeně sledujeme Alexův boj s vietnamskou obuví.
Musím přiznat, že takovouhle tůru jsem fakt nečekala. Ani nechápu, kde jsme při tom výšlapu nacházeli dech na nepřetržité výbuchy smíchu, při pohledu na Alexe a jeho horskou obuv, občas přetočenou podrážkou vzhůru.
Kostel Sv. Benedikta jsem pro slzy smíchu málem přehlídla, ale stál tam. Fakt jsme k němu došli. A ještě kousek dál. K horskému stavení před kterým stál kiosek. A v něm nějaký Krakonoš (tedy Alponoš) nabízel šiškovici. Pepa usoudil, že si ji fakt zasloužíme a objednal tři panáky. Tu Alex opět překvapil. Abstinent Alex, se slovy, že se z haberáků buď zblázní, nebo začne chlastat, objednal panáka i pro sebe.
Chvilku se kocháme pohledem do údolí, Muf málem omdlí při pohledu na onu první vyhlídku, která se mu zdála z hospodské terasy děsně vysoko. Teď je támhle hluboko pod námi. Alex nabírá síly před sestupem. Nečeká od něj nic pěkného. Právem.
Dolů to dáváme tou nejkratší cestou, to znamená hodně strmé pastviny. Postupně nepadá jen Alex, ale i já s Mufem. Ploty už ani nepřelézáme, ale soukáme se pod ně.
Za neustálého mručení Alexe, proč se s námi dává do party, jestli on to má zapotřebí, takovýhle kamarády, kterej ďas mu nás postavil do cesty…….nakonec dojdeme dolů. A šupem do hospody. Na druhou večeři, zasloužený zmrzlinový pohár a probrání zážitků. A že je co probírat.
Alex zapomíná, že se chtěl odpojit a tak jeho odjezd domů přeplánuje na zítřek. Jdeme spát v 22,.30h. Ujeli jsme 460km a nevím kolik ušli, ale vím, že jsme se neskutečně pobavili.
V pátek 27.7.
se scházíme u snídaně 7,30. Rozkládáme mapu na poradu kudy kam, zabírá nám celý stůl a Alex se ptá, proč máme mapu 1:1.
Pakujeme a děsně dlouho čekáme na Alexe. Prý mu máme příště říct, že už chceme jet a on by si ten bobek naplánoval na jindy. A zda jsme prý vždycky tak hr. A co je to za dovolenou, takhle chvátat?!
A dovolenkově chvátáme dál. Po 106tce, kolem řeky Moll na Spital. Kousek před městem měníme číslo silnice i řeku. Po silnici č. 100 kopírujeme řeku Drau. Projíždíme až kýčovitým krajem. Hrady , seníky, vodopády. Můj foťák se v kufru kroutí těžkým absťákem, ale Pepa nedbá, nezastavuje, nezpomaluje. Až kdesi před Lienzem zastavuje na pití a na naši přednášku o zbytečné rychlosti.
Za trest mu silniční skřítek vrazil hřebík do zadní gumy. Necháváme ho tam a doufáme, že Pepu trochu zpomalí. Zpomalil, ale jen trošku. V Lienzu na semaforu se Pepa ptá, zda nám jeho rychlost vyhovuje, a zda by tam nemohl dát alespoň na chvilku dvojku.
S reptáním, ale téměř stejnou rychlostí míří na sever po 108. Docela pěknou, vyhlídkovou silnici opouštíme v Mittersittu. Odbočujeme na západ a tím se dostáváme k cíli naší dovolené. Celou dobu jsme totiž mířili, ač s odbočkami, ke Krimmlerským vodopádům. Přijíždějící auta, motorky, autobusy nás přesvědčují, že ten cíl nemáme sami. Na parkovišti mě mile překvapí extra parkoviště pro motorky a velké boxy na uložení motohadrů. Strkáme do skříněk, které jsou dokonce zadarmo, hadry, přilby, boty a na lehko jdeme za zvukem padající vody. Tady by bylo tak krásně…kdyby tu nebylo to procesí lidí. Vodopády, jako téměř každá přírodní nádhera, přilákaly spousty turistů a tím pádem i prodejců, trhovců, hospodských. Podléháme nátlaku, nakupujeme samolepky. Muf prý musí, potřebuje si s nimi zalepit odřený kufr. Alex kupuje korále z hematitu pro Světlanu. Má tenhle kámen rád, protože si pamatuje, jak se jmenuje (prý podle modřiny). Daň turismu jsem zaplatili (dárečky a vstup 1,50 eur) a můžeme se vrhnout k zázraku přírody.
Kdesi nahoře se nevinně vyhlížející říčka Krimmel Ache rozhodne, že má toho svého nudného a nezáživného toku dost a začne se vrhat do hlubin. Hned napoprvé do toho jde s vervou. Padá 140m na první plošinu. Tady si trošičku oddechne, nechá otlučenou vodu z prvního pádu trochu vzpamatovat a navede ho na pád druhý, 100 metrů hluboký. Na tomto druhém stupni už moc nelelkuje a bez zbytečného zdržování se řítí opět 140 metrů dolu. A přitom hučí, syčí, prská, v kapičkách vody rozehrává duhu, no prostě si tu svoji chvilku slávy krásně užívá. Dole si jen tak odfoukne, převalí se přes kameny a elegantně s notně zvednutým sebevědomým odplouvá v dál. A kolem celého tohoto jejího divadla vede stezka, pěkně hladce upravená pro turisty a trošičku namáhavá na dýchání. Jo jo, je to dost do kopce.
[Not a valid template]A zase k motorkám. Pár krásnými zatáčkami vystoupáme kousek nad vodopády. Všude tolik vody a Muf ji má nedostatek. Začíná vařit. Alex vyžebrá trochu pitné vody, Muf ji nalévá do chladiče a jedeme dál. Pokračujeme po výletní 165. Stoupání, klesání, skvělý povrch, zatáčky tak akorát, aby motorkáře fakt bavily. A v každé zatáčce, přesně v ideální stopě kanál. KANÁL! Proč, ksakru, teď a tady kanály?! Nevím, jen vím, že mě děsně rozhodily, místo abych si užívala fajn sjezdu, furt čumím, kde se přede mnou objeví klouzavé kolečko. Dole jsme si společně zanadávali na kanálový systém této země a jeli jsme dál. Ale jen kousek, Pepa trochu zakufroval a přišlo točení a hledání správné cesty. Přeci jen jsme odbočku na silnici č. 169 směr Jenbach našli a rozjeli se. Opět jen na chvilku. Silniční skřítek dokonal své dílko, uvolnil Pepovi hřebík v gumě a celou ji pěkně vypustil. Naštěstí kousek od servisu.
Servismann sundavá kolo z FJRy a já dostávám 15 minut volna na focení. Rychle hledám po městečku malebné výjevy, ale ono jako na potvoru nic moc. K vzteku! Když je co fotit, tak se nestaví a když dostanu fotopauzu tak není co fotit. A to jsem si do deníčku nenapsala název městečka a teď nevím kde je vlastně zbytečné stavět.
K partě se vracím za 13 minut, všichni sedí na nastartovaných mašinách a hrozivě se na mne dívají, kde že se courám. No mohla já jsem tušit, že servismann je chlapík ze závodních okruhů a dá výměnu v rekordním čase, prý za dvě minuty?
Pokračujeme dál a Alex je nervózní, něco mu chrastí v motoru. Ptám se ostatních, zda si všimli, že jediná bezproblémová motorka je ta moje.
Blíží se večer a Alex se opět zapomíná s námi rozloučit. Tak se tedy s námi ještě jednou ubytuje a rozloučí se ráno.
Ubytování najdeme na severním konci jezera Achensee v domáckém penziónku.
Chlapi razantně odmítají můj návrh na obejití jezera, či alespoň malý výlet ke kostelíku. Mají nějaké nepříjemné narážky na mé nápady a jdou do hospody.
Před spaním se Alex ptá, v kolik vyjíždíme, na kolikátou si má naplánovat bobek.
Dnes jsme ujeli 302 km a ve 22h jdeme spát.
Sobota 28.7.2007
Snídáme v romantické jídelničce u veliké pece. Chystáme se domů a tak moc nespěcháme. Tedy až na Pepu. Ten nás popohání a Alex to komentuje slovy, že o našich přesunech a rychlých návratech domů už slyšel nesčetněkrát, ale teď že to poprvé zažívá a že je to fakt děs. Ještě se pakuje na motorku, Pepa už má nastartováno a tak se Alex rozjíždí s nedopnutým řemenem a bez rozloučení.
A pak prostě jen míříme na východ. Chvíli kančími stezkami, pak se nám poštěstí pár pěkných zatáček, sem tam nějaká pěkná podívaná, ale už nic moc zajímavého. U německého Chiemsee si ještě umyjeme přilby, v Garching an der Asz dáme poslední společné jídlo, Alex říká, že nás před odpojením předjede a rozloučí se a jedeme dál.
A JEDEME DÁL. Alex se neloučí, přejíždí s námi hranice do Čech a, světe div se, dojíždí s námi až do Habří.
Tady jen juknu na tachometr, abych zjistila, že jsme dnes ujeli 465km a volám Siskinům, že jdeme do hospody, ať si jdou poslechnout jak Muf vyprovokoval horskou tůru. Jak ji dal Alex v žabkách. Jak si Alex objednal panáka. Jak Pepa zase letěl domů. Jak jsme celkem ujeli 1227km. Jak bylo krásně (chlapi nadávali, že prý hic, ale mě se to moc líbilo). Jak je krásně na Grossglockneru, když tam není mlha. Jak spadla pánovi hůlka na ledovec. Jak kloužou kanály. Jak hučí Krimmelské vodopády. Jak se Alex pořád loučil, že už fakt jede domů. Jak jsme podlézali ploty. Jak jsme si to užili. Jak……………………….
V neděli ráno Alex opravdu odjel! Do Vídně! Přes Karlovy Vary! 🙂
Barča