Jelikož jsem věděl, že zářiová akce Haberáků v Srbsku a Černé hoře půjde mimo mě, chtěl jsem si to trochu vynahradit nějakou kratší, ale pěknou akcičkou. Jelikož vše šlo dost rychle, domluvil jsem se nakonec jen s Lubošem ( Kališťák ) a jeho ženou Jarkou. Cíl byl stanoven v Maďarsku, přes severní Rakousko, resp. plán byl kopírovat naši jižní hranici na rakouské straně až do Maďarska. Vyrazili jsme v pátek po obědě, příjemně nalazeni a kvalitně vybaveni 🙂 . Já jsem připravil detailní itinerář cesty Rakouskem, jelikož jsme měli v plánu jet po těch nejmenších možných cestách. Jestli to bylo úplně šťastné rozhodnutí nevím, ale zase jsme viděli vesničky a městečka, kam se člověk normálně nepodívá. Cesta ubíhala pěkně až k městečku Raab am Thaya, kde jsme dojeli docela pěknou průtrž mračen. Zastavili jsme a přemýšleli, jestli do toho jet nebo ne. Jelikož jsme ale měli v plánu přenocovat až v Maďarsku, nahodili jsme motory a vyrazili. No, co vám budu povídat, po 10 km v průtrži jsme byli prakticky durch, ale před námi už bylo vidět modré nebe a sluníčko. Cesta severním Rakouskem je moc hezká a až později jsme si uvědomili, že jsme prakticke přesně jeli po historické Wein strasse, která vede i na naší straně hranice. Už jsme za sebou měli asi 200 km a mě začalo svítit hladové oko. Kdo zná Rakousko ví, že se to tam pumpama zrovna nehemží a na venkově už vůbec ne. Měl jsem vyzkoušeno, že v pohodě ujedu takových 40 km. Když už jsem ale měl natočeno asi 45km, začal jsem být dost nervozní, jelikož to nevypadalo na to, že někde poblíž bude nějaký zdroj benzínu… Už jsme začali plánovat, že mi pro něj někam dojede Luboš, když najednou šipka vlevo směr CZ. Hurá máme vyhráno. Po asi 3 km jsme dorazili na hraniční přechod v Břeclavi a já si docela oddychl. Natankovali jsme dali sváču,kafe a hurá zase zpět do Rakous. Na hranice s Maďarskem jsme přijeli až k večeru a vypadalo to, že dojedeme podle plánu. Ten byl původně někde u Gyoru. Ale nebylo to tak 🙂 Když jsme přejeli Dunaj, navigace začala být trochu zmatená ( asi aktuální mapy 🙂 ) a po 5 km nás vítala cedule Bratislava. No, tak to asi Maďarsko nebude. Otočka a zase zpátky přes Dunaj do Rakouska. Zastávka, 15 minutové studium map a vytyčení nové trasy. Skutečně musím říct, že mapy jsou v této oblasti docela nepřehledné, resp. pořád vás to tlačí na dálnici, což jsme nechtěli. Projeli jsme si alespoň zajímavý kus Rakouska, kde jsou velká pole větrných elektráren a když jezdíte mezi těmi obřími sloupy, je to taková „jiná“ romantika. Po několika dalších korekcích trasy jsme konečně objevili hraniční přechod do Maďarska v Hegyeshalom. Jelikož už byla docela tma a my měli za sebou 430 km po silnicích 2. a 3. třídy, tzn. měli jsme toho doslova plný brejle, rozhodli jsme se pro dnešek zakotvit. Hegyeshalom je menší hraniční městečko, kde ovšem není téměř vůbec nic. Na okraji byla řetězcová čerpačka, která nám zachránila život, jelikož to bylo jediné místo, kde se dalo něco sníst. Ve městě jsme objevili jeden bar a místní lidé nás nasměrovali k jedné vilce, kde údajně mají apartmány. Bylo tomu skutečně tak a my se ubytovali celkem luxusně, za 35 EUR pro 3 lidi. Vybalit, umejt, zaparkovat a směr pumpa na jídlo. Na pumpě už zavírali, ale asi když nás viděli, chtěli udělat dobrý skutek a jídlo nám uvařili. Kupodivu bylo dobré a levné. Co bylo ještě lepší byla točená dvanáctka, které jsme tam téměř na ex 2x kopli a třetí dali na cestu do báru. Bar byl kousek od našeho ubytování a byl asi jediný otevřený ve městě. Byli jsme tam my tři, další dva hosté a vrchní. Nejdříve to začlo jedním, druchým a pak i třetím džbánkem vína. Když už jsme přemýšleli, že to zabalíme, zjistili jsme, že mají třetinkový Hainneken. Sedli jsme si na bar a začali konverzovat s vrchním. Jak se ukázalo, trochu uměl německy a jeho syn, který mezi tím přišel, zase anglicky. No prča náramná, kecat s maďarem německo-anglicko-maďrasko-česky, když jsi nalitej 🙂 Co vám budu povídat, dali jsme jich každej asi 7 a když jsme platili, nestačili jsme zírat. Celá útrata ( 3 x litr vína a cca. 15 Heinnekenů ) celkem 16 EUR. No tomu říkám ceny !!!
Ráno vyspalí do růžova jsme se zbalili a šli vrátit klíče. Sjistili jsme, že za těch 35 EUR jsme neměli jen ten jeden třílůžkový apartmán, ale ještě ten vedle něj, dvoulůžkáč. Taky dobrý… Tak nasednout a hurá k Dunaji, směr Gabčíkovo. Kdo to neviděl na vlastni oči, neuvěří. Je to dílo opravdu monumentální a člověk zvyklý na Vltavu v Budějicích má pocit, že je u nějakého malého moře 🙂 ( jaké to je asi stát u Amazonky ?? ). Vše je nádherně upraveno a po boční hrázi vede asi 50km cyklisticko – inlineová stezka. Sjeli jsme kolem Dunaje asi 20 km a narazili na přívoz. Nalodili jsme se a já šel hledat kasu. Chlapík, co tam obsluhoval chvíly koukal a pak říká, že to můžu zaplatit jemu, ale jinak, že jezdí zadarmo 🙂 Dobrý servis ! Po druhé straně Dunaje jsme dojeli přímo do městečka Gabčíkovo a tady viděli první a díky bohu poslední bouračku. Ta ale stála za to. Někdo nedal na hlavní přednost a dostal to rovnou na komoru, nic pěknýho to nebylo. Pak už jsme mrkli do mapy a otočili mašiny směr sever. Trasa byla kolem Váhu až k Novému Mestu na hranice s Moravou. Celkem zajímavé bylo to, že dokud byla celá ta oblast maďarská, vše mělo celkem velmi slušnou úrověň. Jak jsme přijeli dál do vnitrozemí, vše spadlo o 100%. Dokonce jsme jednou marně přemlouvali v hospodě vrchní, že bychom se najedli. Marně. Kolem nás ale jedli místní o sto šest 🙁 Večer jsme ještě natankovali na slovenské straně a přejeli u Břeclavy k nám na Moravu. Naivně jsme si mysleli, že snadno seženeme ubytování, ale opak byl pravdou. Nejdříve jsme vůbec nemohli najít žádný penzion či apartmány a když jsme dorazili k Valticím, bylo zase všude plno. Doslova. Nakonec nás jeden místní poslal ke známé do vedlejší vesničky Hlohovec, kde nás velmi milá rodina ubytovala společně asi z dalšími 4 lidmi 🙂 ve svém domě. Kvůli přebytku pasžérů jsem spal u nich v obýváku na kanapi… Večer jsme vše řádně zapili v místní hospůdce Kozlíkem a doma ještě dorazili jejich Vavřincem 🙂 Druhý den se sice stávalo trochu z těžka, ale šlo to. Rozhodli jsme se jet opět přesně kolem naší hranice s Rakouskem, ale zážitek to žádný nebyl. Opravdu tady chcípnul pes. Silnice rozbitý, špína, no nic moc. Situace se obrátila až u Nové Bystřice, kde je již moc pěkná silnice. Jarka ji ale nějak nemohla rozdejchat, prý jedeme moc rychle. ( Já s Lubošem? nechápu ) Domů jsme dorazili večer, příjemně unavení a s pěknými zážitky. Příští rok plánujeme podobnou cestu znova, ale o den delší, abychom mohli jet dále do Maďarska kolem Dunaje na východ.

celkem ujeto 1180 Km

účastnící zájezdu:

Geoffrey – Aprilia Caponord
Luboš N. a Jarka N. – Yamaha XJR 1300