Je mi to fuk! Je mi tentokrát jedno kudy jedu, hlavně že jedu. Je mi jedno kde spím, co jím, nechci vidět trasu, nechci vidět mapu, chci jen jet. Takhle odpovídám Danovi na jeho informace o nastávajícím výletu do Maďarska a okolních zemí.
A tak, naprosto neinformována, kam že to vlastně jedu (hlavně že jedu), jsem připravena se svoji CBF 1000 na startu 23.7.2009 v 7°°h. Se mnou Pepa na FJR 1300, Muf Pan Europan, Luboš a Jarka na XJR 1300, Dan ETV Caponord. Chybí nám Serža. Není to nic nového, ani divného. Prostě všichni čekáme, až se Serža a jeho ER6 dostaví na startovní čáru. Tentokrát to bylo – 50 minut do odjezdu. Stihli jsme si ještě dát jedno neplánované kafe.
Konečně má Serža nandány rukavičky a můžeme vyrazit.
V Halámkách tankujeme naposledy český benzín, přejíždíme prázdné hranice a míříme po docela nudné silnici č.2 přes Horn na Hollabrunn. Silnice č.40 je už trošičku záživnější, sem tam lákavý vinný sklípek, větrné elektrárny, pole slunečnic. Jeden pěkný hrad na kopci, nevím jaký a píši Danovi jedno malé, bezvýznamné mínus za nestavění na focení.
Točíme se jen dvakrát, což je úspěch, dáváme si kilometřík trochu nepříjemného štěrku a stavíme v městečku Dürnkrut. Typický Rakušan tmavší pleti nám nabízí lámanou němčinou kebab, pizzy a pravý vídeňský šnicl. Až na Mufa mu nenalítneme, dáváme si turecká jídla, jen Muf si prostě v Rakousku musí dát řízek. Všichni si pochutnáme, na Mufa jaksi pozapomněli a po urgenci mu přinesli šnicl nevídeňský, od pohledu odporný, jakýsi syntetický, či co.
Serža má při každém zastavení mobil u ucha a děsně zamračený výraz ve tváři. Chladící jednotka v Bupaku nechladí, nikdo neví proč a všichni chtějí, aby to věděl Serža, který ví taktéž velké kulové. Teď mu onen výraz ještě posmutní, při zjištění, že má úplně odlepenou podrážku z nic moc staré motoboty. Zvláštní je, že naše tváře se výrazně rozzáří úsměvy. Nabízíme mu řešení problému po našem: vše lze spravit žvýkačkami a kobercovkou. Odmítá a velice neakčně si jde koupit vteřinové lepidlo do Billy. Chvíli doufáme, že si přilepí k botě nohu, či botu ke stupačce, ale nic z toho nám nenabídl, tak žádná veselá historka do deníčku.
Spokojeně nacpáni, až na Mufa, sedáme za řidítka s úkolem trefit se mezi Vídeň a Bratislavu, projet do Maďarska a nenechat se vcucnout ani jednou z těch dvou metropolí. Chvilkami vyhrává Bratislava, ale nakonec ji Dan přelstil a vyvedl nás do země gulášů a děsivejch nápisů.
Prý je hrozný hic, říkají ostatní. No nevím, mě je prostě docela fajn teplo.
Stavíme před lázněmi Komarom, Pepa si stěžuje, že je mu děsně, prý zažívá jeho nejhorší den na motorce, Dan uléhá do stínu, Navrátilovi už ani nemluví a Serža opravuje chladící jednotku. Taky jí je asi hic, tak nemaká. Popojíždíme na benzínku ke zmrzlině a Red Bullu, Serža se ptá kudy nejrychleji domů. Teď nám ty úsměvy na tvářích ztvrdnou, on to s tou prací myslí fakt vážně!
Přemluvíme ho, ať tu s námi přespí a vyrazí až ráno. Je očividně unavený a cesta zpět by nebyla to pravé ořechové. Únava se projevuje i na ostatních účastnících zájezdu. Luboš trošku nedává Jarky vystupování z motorky, a XJRu téměř pokládá na Caponorda. Nakonec to ustojí a zase nic zábavného do deníčku.
Hledáme neúspěšně spaní. V lázních v sezoně to fakt neklapne. Popojíždíme dál do městečka Dunaalmás a Dan v čele se chytá jakési pofiderní cedulky na panzió. Jede do kopce, za náklaďákem, trochu off roadek do nikam. Když už si říkám, že je to fakt blbost, a že by to chtělo hledat někde jinde, se před námi zjeví panzió snů.
A hlavně! Hlavně mají místo pro sedm pocestných! Při konzumaci prvního vynikajícího piva píši Danovi jedno velké významné plus za nalezení noclehu.
Nadšení mě přechází při sprše. Neskutečně tu něco páchne! Odpad? Čištění zubů dám jen s největším sebezapřením. Prvně v životě mám po vyčištění zubů v hubě hůř než před ním. Jdu ven mezi ostatní a na mé konstatování, že máme v koupelně děsný smrad se ostatní smějí a Dan mě přesvědčuje, že jsem děsně nevděčná. Za tenhle sirný smrad se všude draze platí, já to tu mám zadarmo a ještě si stěžuju. Tak si nestěžuju, při pohledu na vinici a Dunaj baštím skvělé jídlo, popíjím pivo Dreher a je mi dovolenkově fajn.

Ujeto 505 km.

V pátek 24.7.2009
odjíždí Serža v 6°°h zachraňovat papírenský majetek a my ještě v dozvucích nočního deště v klidu dospáváme.
Při snídani se nám trochu stýská po Seržovo pracovním nasazení, tak jeho roli přebírá Dan. Po zdlouhavém telefonátu pochopíme, že zákaznici překousl pes kabel, Dan ji poradí, ať si jde koupit kabel nový. Chvilku nechápu a závidím Danovi jeho způsob vydělávání peněz.
Platíme za ubytování, jídlo, pití (a že ho málo nebylo), snídani 29 Euro na osobu. Tady se mi líbí! Až na ten smrad v koupelně.
Opouštíme Dunaalmás pod horkým sluncem. Mé prohlášení, které stále opakuju, že je mi jedno kam jedu, hlavně že jedu, začíná mít trhliny. Už tak trochu pokukuju do mapy, ač si to vysloveně zakazuju.
A pak se nám do cesty staví město Ostřihom a je třeba Danovi napsat opět jedno velké významné plus. Nejen, že v tomto historickém, třicetitisícovém městě zastavil, ale povolil mi vzdálení od strojů. A tak jsem si šla vyfotit Baziliku sv. Štěpána, největší křesťanský chrám v zemi postavený r.1822, což je v porovnání s historií města docela mladice.
Toto místo, na severu dnešního Maďarska osídlovali prý již Keltové. A v roce 1000 byl tady, na jižním břehu Dunaje, korunován první uherský král. Ostrihom byl i hlavním městem a to v 10tém až 13tém století a pak mu toto privilegium vyfoukl král Béla IV a přestěhoval do blízkého Visegradu. A pozor! Kdykoliv vyrazíme na východ, narazíme v historii na hordy krvežíznivých Turků. Nejinak tomu zde! Ještě párkrát vyrazím na východ a počtu si, kterak se má historie těchto pěkných míst, tak se začnu budit noční můrou v podobě zakřiveného kníru a šavle.
Z Ostřihomi do slovenského Štúrova postavili přes Dunaj v roce 1895 most Mária Valéria. A co čert nechtěl, přišli Turci………….ale néé, teď už Turci ne, teď je zastoupili Němci, a most roku 1944 zbořili. A co čert nechtěl, přišli komunisti…. a sousedé na straně maďarské i slovenské se nedokázali domluvit a most nechali celých 57 let zbořený. Asi se nechtěli navzájem navštěvovat, popíjet kafíčko a klábosit o životě na břehu obří řeky. Škoda. Most byl opraven až v roce 2001 a je prý dost vytížený. Nevím, my jsme po něm nejeli, my pokračovali po jižní straně Dunaje ke konkurenčnímu Visegradu.
V tomto rovinatém kraji nás už z dálky vítá vrch Sibrik s hradem ze čtvrtého století.
Jak již víme z Ostřihomi, král Béla IV přenesl postavení hlavního města z města o pár kilometrů na západě sem. Visegrad se tomu mohl chlubit prý až do roku 1544, dokud TURCI! ANO ZASE TURCI! město a hrad nedobyli a nezměnili v ruiny.
Dvě stě let před tím, v roce 1335 se zde sešel náš Jan Lucemburský s králem polským a uherským, aby uzavřeli protihabsburské spojenectví. Jejich počínání napodobili v roce 1991 králové novodobí, sešli se tu představitelé zemí české, polské a maďarské, aby se domluvili na spolupráci při vstupu do EU. Řekla bych, že to měli ti dnešní trošku jednodušší. Toto město, no neřku-li městečko ( má pouhých 1650 obyvatel) opouštíme po vodě.
Kašlu na krále Bélu, na Jana Lucemburského a zírám na auto najíždějící na přívoz. Levé přední kolo má o půl metru výš, než tři zbývající a nemůže se hnout tam, ani zpět. No tak to jsem zvědavá, jak na ten vysoký kus plechu najedeme my, na motorkách.
Platím 790,- forintů (79,- Kč) za motorku a 390,-F (39,-Kč) za sebe a nevím, zda to nejsou vyhozené peníze, zda se mi tam podaří najet. Vzpomínám na rady endurářů, neubírám plyn, nesundavám nohy ze stupaček a prostě tam vlítnu. Dolu si nechám na sjezd najet Pepu, čímž mi nájezd trochu zatíží a doufám, že nesjede dolů dřív než já, poněvadž by mě tím vymrštil zpět. Manévr se zdařil, jsme bez úhony v Nagymaroši a pokračujeme po silnici E 77. Za chvilku váhám, zda jsme pořád ještě v Maďarsku, zatáčka střídá zatáčku, stoupání střídá klesání. Krásné svezení, tady nečekané. Zase mi to nedá a koukám do mapy. Proto se mi zdá, že trošičku bloudíme, ale v nejmenším to nevadí. Už kolikrát jsem zjistila, že při bloudění se nacházejí ty nejhezčí cesty. Nejinak tomu dnes. Cesta Alsofoid- Paszto je krásně klikatá a bez provozu. Na hlavní se trošku utrhnu, předjedu kolonu a ptám se Dana, cože mi říká název Bátonyterenye, na něž jsme právě minuli odbočku. Přitaká mi, že jsme tam měli odbočit, tak točíme a v Bátony stavím na oběd.
Všichni si pochvalují, jen Pepa nechápe, proč zrovna jemu přinesli pálivé papričky, když pálivé nesnáší. Závidím mu cokoli. Na mne s jídlem zapomněli.
Konečně jsme všichni napojeni a najedeni, včetně motorek a můžeme, i přes změkčilé řeči o kanapi a dvacetiminutovce po obědě pokračovat po třiadvacítce na Petervásáru a pětadvacítce na Ozd.
Opět překvapivě zvlněná krajina, opět překvapivě zatáčky. Dáváme jednu levou, jednu pravou, další levou, další pravou, příští levou, příští……a zírám. Vedoucí Dan šel buď čůrat, nebo na houby, nebo ho to už s námi nebaví. Prostě je i se svým Caponordem v únikové cestě zatáčky, mírně se potýká s blátem, na mé zamávání mi odpoví širokým úsměvem a hrabe se zpět na asfalt. Při následném výslechu se nenechal zviklat, ale my jsme dobře pochopili, že prostě tu zatáčku nedal 🙂 . Vlastně dal, nepoložil to.
Další, námi projížděný kraj dostává konečně trochu rázovitou tvář. Ukazují se babky v černém, východněji se tvářící baráčky a sem tam i vyřezávaná brána, jako v Rumunsku. Ale moc ne. Stále je vidět, že jsme v odporně civilizované zemi.
Zastavujeme v Arlo. Jarce je zle. Je očividně přehřátá. Dozadu na XJRu na ni nefoukne a to je v tomhle horku znát.
Po zahnání nevolnosti vyrážíme směrem na Miskolc, nápaditým obchvatem ho objíždíme a blížíme se ke slovenským hranicím. A najednou…….. a najednou nádherná krajina, měkké kopečky zarostlé kilometry a kilometry vinic. Tady vzduch voní korkovými špunty, tady je země nasáklá přetékajícím, zlatavým mokem, tady se lidé usmívají, hrozny zrají, lahve se plní, i slunce tu má jakýsi mírně opilý výraz. TOKAJ! Při tankování se mírně podivím, že z pistole teče benzín a ne víno. Bylo by to stylovější. Je tu krásně! Chci tu přespat, nasát atmosféru a víno. Velitel zájezdu nedbá. Jedeme dál. Abychom mírně zabloudili a opět se vrátili do vinného kraje.
Spaní nacházíme v Sárospatak.
Přecházíme řeku Bodrog a při pohledu na hrad Rakoczi popíjíme nestylově pivo. Pravda, po horkém dni za řidítky je vítáno, ale tady bych přeci jen dala přednost vínu. Konečně nás od řeky vyhánějí komáři a hledáme nálevnu ve městě. Nacházíme krásnou, stylovou, sklepní s vynikajícím gyrosem a Tokajským vínem. Tokajské nemá chybu, pijeme ho ve velkém a ještě si odnášíme domů. Lahev nás vyjde na 150,- Kč. Při balení vína do mikiny, aby se v kufru nerozbilo si říkám, že jsme dosáhli cíle cesty.

Ujeto 423 km.

[Not a valid template]

Ráno v sobotu 25.7.
nás budí déšť. To mají za to věčné nadávání na horko. Ale proč mám za ně trpět i já?! Dan s Mufem řeší problém. Prý jim kdosi v noci uzmul kuklu a ponožky sušící se venku na sušáku. Říkám Danovi, že je to nesmysl, že by jejich ponožky do ruky nikdo nevzal, ale ať se raději zeptají paní domácí. Dan odvětí, že by i v Česku vypadal za blázna, ptal-li by se na svoji kukličku, natož tady.
Při snídani nás obsluhuje paní, znající pouze maďarštinu. Prosba o vodu v němčině či angličtině se nesetkává s úspěchem, trochu mě mrazí při představě, že s touhle paní budeme řešit placení. Nakonec vše klapne, platíme 20 Eur za osobu.
Muf s Danem nacházejí své svršky (vlastně spodky) úhledně složeny na pokoji, dochází jim, že si je museli uklidit sami a konstatují překvapeně, že byli asi opilí.
Dan si stěžuje, že Muf v noci chrápal, Luboš hlásí, že je ještě opilý a že bude blinkat, Muf volá domů a úkoluje tátu. Na naše zamračené pohledy, že se to nedělá, říká, že někdo přeci na to jeho utrácení vydělat musí. Pepa hlásí – tři minuty do odjezdu a nikdo nedbá.
Přestalo pršet, konečně vyrážíme. Jako ožralí vypadáme všichni. Vítr nás hází od pangejtu ke středové čáře a zpět. Beru si nepromok, abych zahnala déšť. Přejíždíme za Danem hranice na Slovensko, abychom se za nimi opět otočili a jeli přes ně zpět. Asi si užívá přejezdy hranic bez celníků. Chápu ho, taky se mi to líbí.
Pod zamračenou oblohou míříme kolem hranic na porcelánem známou vesničku Holloháza a za ni…za ni píši Danovi malé, bezvýznamné mínus a Mufovi hódně velké, významné mínus. Dan váhavě zastavil na pokraji jakési cesty, tvářící se jako silnice. Muf mu v tu chvíli ( ještě, že jsem se zdržela vzadu a neslyšela to) říká, že ví, že silnice v mapě není, ale že to určitě projedeme. A tak jsme projeli další úsek, který nebyl na mapě. Siskin si dá alespoň tu práci, že silnici do mapy domaluje, Muf né! Měl štěstí, že se z této spojky na Skároš nevyklubalo čistokrevné enduro, jen trochu rozbitý asfalt. Tak to už mě fakt rozhodit nemůže.
A jsme na Slovensku. Kdybychom to nepoznali podle nápisů, tak to zaručeně poznáme podle řidičů. Za oba dny v Rakousku a Maďarsku se nás nikdo nesnažil předjet, teď se na pár kilometrech vyrojilo závodníků, až nás to vyděsilo a vzdali jsme se.
Podjíždíme Košice, najíždíme na hlavní E 58, u Krásné Horky sundavám nepotřebný nepromok, jíme kousek za Rimavskou Sobotou a silnice č. 75 nás vede lesem, krásnými zatáčkami, ale po blbém povrchu. Projíždíme Lučenec jaksi podivně, ale věřím, že Dana jeho Globální Papírový Systém těmi kančími stezkami fakt vede. Kdesi v zatáčkách pod hradem Halič najednou Dan brzdí a ukazuje kamsi do stráně. Při dalším zastavení nám vzrušeně říká, že mu tam pod kolo skočilo pět daňků a podle jeho vyvalených očí muselo jít opravdu o výjimečně vzrostlé jedince. Bohužel jsem nic neviděla, tak mohu jen tiše závidět.
Hledáme spaní v Králové u Galanty. Marně. Projíždíme malé Váhovce, zaznamenané na mapě a vjíždíme do Dolne Stredy, očividně větší, ale v mapě nezaznamenané. Šipka na jakýsi penzion nás směruje vpravo mezi pouťový rej a svatební mumraj. Tak tady to vypadá obsazeně. Přes to jsme se nenechali odradit a do penzionu Romantik si došli pro info. Překvapivě měli místo. A nejen to! V pokojích nás čekalo hotelové vybavení, v restauraci skvělá večeře a dost akční a zajímavý majitel, který nám chtěl přeparkovat motorky pod střechu, aby nemokly a ještě nám ukázal jeho veteran dílnu.
O překvapivém vybavení, maximální profesionalitě skvělého, rozsáhlého personálu tohoto penzionu by se dalo popsat pár stránek. Neudělám to. Prostě si zajeďte do Dolné Stredy, do penzionu Romantik a o dokonalosti tohoto místa se přesvědčte sami. My se tam rozhodně vrátíme. Už jen se podívat na zajímavého psa. Směs akita + knírač je cosi nepopsatelného.

Ujeto 427 km.

V neděli 26.7.
jsme zaplatili 53 Eur za dvoulůžkový pokoj, 3,30 Eur za snídani na osobu, a že to byla snídaně! Jen Muf pohrdl masem, sýrem, křenovým závitkem…….a dal si k snídani jogurt.
Já a Dan jsme si dali do kufrů krabičky s ovocem od pana domácího a mohli jsme vyrazit. Je mi jedno kam jedu, hlavně že jedu. To je pravda, ale po mapě stejně pokukuju. Plánovaná trasa mi cosi připomíná. Nechci se předběžně těšit, ale cosi mi říká, že tady někde je onen známý přejezd Baby. První zatáčka za Pezinokem mi mírně zvyšuje adrenalin. Ano, TO JE ONO! Tady si dáme 5 kilometrů světoznámých zatáček. Tady se jezdí MS aut do vrchu, tady jsou před každou zatáčkou zanechány stopy závodních aut, tyhle zatáčky jsou vyhlášeným pobavením nejen slovenských motorkářů. Široké krásné zatáčky si moc neužíváme, motá se nám tu spousty očividně nezávodních aut. Tak snad příště. Ale stejně to bylo fajn, jen jsme zapomněli na ovoce v kufru. První si vytírá kufr Dan.
V Malackách Dan najíždí na dálniční nájezd a o kus dál staví. Točíme a jedeme protisměrem. Je to dobré, nikde nikdo. Pokračujeme v patách vichřice. Tady muselo být boží dopuštění. Čerstvě sklizené stromy napovídají, že jsme udělali dobře, když jsme se drželi dál na východ. Za Malackami jedeme po jakési silničce se zákazem vjezdu pro náklaďáky a s upozorněním, že se blížíme k hraničnímu přechodu s omezenou pracovní dobou. Nechápu! Omezená pracovní doba na přechodu bez celníků? Snad jde o zastaralou ceduli. Nejde! Po průjezdu Záhorskou vsí se nám rozsvítí. Pracovní dobu tu nemají celníci, ale převozník. Hranici tu tvoří řeka Morava, plná plujících stromů. Převozník čeká, až jeden z nich odpluje a dopraví nás za dvě Euro na osobu a motorku do rakouského Angernu.
Pokračujeme silnicí 49 na Dürnkrut, dál po 40tce na Ernstbrunn. Opět projíždíme mezi vinicemi, slunečnicemi a větrnými elektrárnami. Ovoce z Dolné Stredy tady vyhazuji z kufru, bot, foťáku já a doufám, že tokajské přežije.
Míříme ke Kremsu a cosi mi říká, že tuhle trasu si nenechá ujít Muf a rozhodně nás provede po jeho oblíbené 119tce. Ale je mi jedno kudy jedu, hlavně že jedu. V Kremsu se naposledy společně najíme, Luboš si akčně odloží přilbu do mraveniště, aby nás ke konci ještě trochu pobavil a začneme polykat poslední kilometry. Tyhle nás vedou podél Dunaje, kde je teď vše v režii oranžové barvy. Né že by tu měli dostaveníčko KáTéMáci, ale zrají tu meruňky a meruňkobraní je v plném proudu. Muf se ujímá vedení a velice překvapivě odbočuje na svoji 119tku. A tak nás známé zatáčky dovádí téměř až domů. Hranice překračujeme pár kilometrů před domovem v Dolním Dvořišti. Doma na nás čeká Serža, studený kozlík a pár štamgastů pod lískou.

Dnes jsme ujeli 458km.

Celkem jsme ujeli 1813 km za čtyři dny, až na pár kapek nezmokli, trochu se zpotili horkem. A teď to chce vyndat z kufru suché tokajské, sednout k počítači a sepsat pár slov o téhle fajn jízdě okolo Dunaje.

[Not a valid template]

Barča